• Elve
Stylromantika
Datum publikace21. 11. 2022
Počet zobrazení922×
Hodnocení4.76
Počet komentářů10

Jmenuji se Petr. Jméno mám po tátovi. Jinak jsem spíš po mámě. Oba rádi pomáháme slabším. Stejně jako kdysi ona, i já studuji sociální práci. Jo, a jsem stejně jako ona na chlapi.

Historka, kterou vám budu vyprávět, se stala předloni na konci letního semestru. Byl pátek. Na květen bylo neobvykle horko. Dopoledne jsem zaběhl do fakultní knihovny, pak šel s kamarádkou na oběd a odpoledne k Šimonovi. Šimon je dvanáctiletý kluk s těžším postižením, kterého beru na vozíku do parku nebo do bazénu, aby si mohla jeho mamka odpočinout, nebo něco zařídit. Tuhle brigádu mám moc rád. Se Šimonem byla jako obvykle pořádná legrace. Když jsem ho předával jeho mamce, měl jsem radost z hezkého dne. Rozhodl jsem se, že si krásně obyčejný pátek ještě prodloužím a užiji si hezký večer. K rodičům jsem se rozhodl jet až posledním vlakem. Na kolej pro věci jsem šel pomalým krokem, užíval si květů, vůní a kluků v kraťasech a tričkách. Do hlavního města za rodiči jezdím jen zřídka. Je mi lépe tady v krajském. Loudal jsem se. Tak moc, že jsem na nádraží musel tramvají.

Sedm minut do odjezdu. Nástupiště plné lidí. Můj expres přijíždí. Je plný. Prozíravost chtěla, že jsem si na poslední chvíli z tramvaje rezervoval místo. Vůz 369, místo 22. Tady je to. Úplně plné kupé. Je mi trapně, že zvedám z mojí sedačky starší dámu. Ale tři hodiny stát v uličce nalepený na ostatní cestující bez možnosti ovlivnit na koho se mi opravdu nechce. Konečně sedím. Rozhlédnu se. Naproti sedí holohlavý, potetovaný týpek v bomberu. Samý sval, dva metry, přes sto kilo… Hodně hmoty, mozku málo. Na rukou obří prsteny s nějakými symboly. Vedle pohledný snědý týpek v kraťasech a košili s krátkým rukávem. Na stehnech má krásné tmavé chloupky, které se krásně kroutí. Rozjíždíme se. Nasazuji si sluchátka. Zapínám podcast. Najednou vidím, že ten lebkoun naproti natáčí na mobil toho štíhlého snědého klučinu, který sedí vedle něj. U toho si hraje s nožem. Vypínám audio. Sundávám sluchátka a slyším, jak lebkoun říká:

„Židoune jeden, máš židovskej nos. To poznám. Dám tě na internet. Všichni uvidí, dalšího zasranýho židovskýho buzeranta. Najdou si tě, židoune jeden přihřátej, a dají ti co proto. Buzno!“

Lebkoun u toho všeho před klukem mává nožem a naznačuje gestem podříznutí krku.

Zbylí cestující se dívají z okna. Nic nevidí. Vidět nechtějí. Nejspíš mají strach. Ulička je hodně plná a ten kluk nemá kam odejít. Lebkoun vyhrožuje dál. Ten kluk má v ruce knížku, kterou si kvůli tomu pošukovi ani nemůže číst. Je mi z těch lidí kolem smutno. Nepřemýšlím, jednám:

„Dobrý den. Je ta knížka hezká? Co čtete?“

Mladík se na chvilku zarazí a pak začne vyprávět. Držíme téma a nit. Dozvídám se, že jde o drobnou knížku o hledání toho, co je v životě důležité. Odehrává se prý v Provance. Provance mám moc rád. Jedna věta střídá druhou. Agresor se rozhlíží. Je zmatený a vykolejený. Pokračujeme v čím dál volnějším tempu. Za chvilku lebkouna vůbec nevnímám. Jen milého kluka, který má rád podobné knížky co já. Uplyne necelých deset minut a agresor z kupé odchází. Lepí se na lidi v uličce a nervózně si pohrává nožem. Zůstáváme v kupé a hovor běží dál. Za chvilku dostávám otázku i já. Jsem v rauši, a tak bez rozmyslu povídám:

„Topoly Berlínské, to asi neznáš.“

Najednou si tykáme? No jo, je to fajn. Mé úvahy v tu chvíli přeruší on se slovy:

„Je to moc krásná knížka o tom, jak jsou složité vztahy mezi námi lidmi. Jak složité to měli naši teplí předci. A máme trochu jinak i my u nás v ČR.“

Usmívám se a vlak spěchá dál. Hovor plyne a já se dozvídám, že ten mladý muž přede mnou není žádný žid. Má řecké kořeny. Jeho praděda s prababičkou coby sotva plnoletí řečtí komunisté přicestovali do Československa v roce 1941 po vypuknutí řecké občanské války. Jméno Yiorgos se prý dědí v jejich rodině po generace.

Byl jsem překvapený. A tak trochu zmatený. Postupem času mi docházelo, co se stalo. Riskoval jsem při obraně cizího kluka. Zapomněl jsem se bát. Teď se klepu strachem ze situace, která před chvilkou pominula. U toho všeho si vyprávím se sympatickým klukem o knížkách, filmech (i teplých). O životě vůbec. Je to zvláštní mix všech pocitů. Hovor je velmi příjemný. Venku se mezitím setmělo. Pomalu se blížíme ku Praze. Pomalu, ale mně přijde, jako bychom jeli světelnou rychlostí. Hlášení „Vážení cestující, za několik okamžiků náš vlak zastaví ve stanici Praha hlavní nádraží, kde svou jízdu končí“ bylo pro mne nečekaně studenou sprchou. Opravdu jsem nechtěl, aby tohle hezké povídání s krásným klukem, s nímž si máme tolik co říci, skončilo. Balit jsme se začali až ve chvíli, kdy ostatní cestující již z kupé odešli. Vystupovali jsme z vlaku za sebou. Jaké bylo překvapení, když Yorgis vystoupil přede mnou a na nástupišti čekal, až se z vlaku vyškrábe i má maličkost. Šli jsme podchodem. Yiorgos vyprávěl o tom, že před půl rokem dokončil školu, rozhodl se zůstat v Praze a zapracovává se na malé zubní klinice na okraji města. Něco jsem i vyprávěl i já. Již nevím přesně, co to vlastně bylo. Jen vím, že když jsme došli nádražní halou k metru, bylo mi moc líto, že bychom měli za okamžik odjet každý na jinou stranu. Stáli jsme proti sobě, červenali se a protahovali chvíli, kdy se rozloučíme. Moc se mi líbil jeho laskavý úsměv a jiskry v jeho krásných hnědých očích.

Červenali jsme se jako malí kluci. Možná i jako čerstvě utržená rajčátka. Nakonec byl Yorgis ten odvážnější a požádal mě o telefonní číslo. Rozloučili jsme se a pomalu oba sešli na to své nástupiště. Postavil jsem se tak, abych ho viděl co nejdéle. Je opravdu moc krásný, drobnější sportovní kluk s hnědýma očima a překrásným úsměvem. Přijelo metro. Já nastoupil. On mi z protějšího nástupiště zamával. Bylo mi krásně a současně zvláštně. Měl jsem obrovskou chuť mu napsat. Vyťukal jsem na mobilu zprávu a hned ji smazal. V hlavě mi vířily myšlenky o tom, jak je důležité druhého nepronásledovat. Nevystrašit a neotrávit. Bál jsem se nepokazit to krásné. Během mých chmurných úvah zavibrovala zpráva. Píše on:

„Děkuji Ti za to, jak jsi mě krásně a statečně chránil. Prožil jsem s Tebou nádhernou cestu. Rád bych tě víc poznal. Šel bys se mnou na rande (někdy brzo)? Y.“

Při přečtení oněch slov jsem se začal usmívat jak měsíček na hnoji. Těmito slovy obvykle popisuje můj blažený výraz má nejlepší kamarádka Markéta. Byl jsem tu chvíli moc šťastný.

„Ano + smajlík,“ byla moje odpověď. Zdá se vám tohle vyprávění krátké? Chcete vědět, jak to bylo dál? První rande proběhlo hned druhý den. Bylo první, nikoliv však poslední.

PS: Ta knížka, kterou tehdy Yiorgos držel v ruce, se jmenuje Muž, který sázel stromy. V našem novém společném domově ji máme. Dokonce na čestném místě. Tenhle citát z ní máme oba rádi:

„Nejdůležitější není sám život, ale důvod, pro který ho vést.“ —  Jean Giono

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoLibor Vavřík
Věk38

Poutník na cestě životem.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #10 Odp.: Odvaha?!Elve 2022-11-24 09:56
Cituji Zdenda TB:
Dobrý. Hlavně to, jak setřít blba a neříct jediné slovo. :lol: smutné je, že to je pravda...


Podle mé psychoteraputky je podstatou úspěchu podobných situací neočekávaná reakce. Ne vždy jsem toho schopen. Několikrát se to povedlo. Třeba když jsem překazil před lety znásilnění v parku mezi paneláky. Jednáš, riskuješ hnned, přemýšlíš a bojíš se pak. Ten rozhovor o knihách v tom vlaku byl moc fajn.
Citovat
0 #9 Odp.: Odvaha?!Zdenda TB 2022-11-24 09:38
Dobrý. Hlavně to, jak setřít blba a neříct jediné slovo. :lol: smutné je, že to je pravda...
Citovat
+1 #8 Odp.: Odvaha?!GD 2022-11-22 17:43
Cituji HonzaR.:
Použití motivu ze života je podle mě nejlepší inspirace. :-)

Nejlepší díla vznikají tehdy, když autor dá do toho celého sebe sama včetně života. Ano, ještě je k tomu třeba něco dalšího, ale to už je na delší rozbor. :D
Citovat
+1 #7 Odp.: Odvaha?!zmetek 2022-11-22 15:21
Takový hezký "zeživotní" povídání... :-)
Citovat
+3 #6 Odp.: Odvaha?!black 2022-11-22 14:40
Milé ?- určite
Silné? - ako robusta mixnutá arabikou pražená, pomletá a varená životom
Vzrušenie? - pre mňa totálne - vholený, potetovaný, obrovský, ocas ktorému určite striekala aj pena od huby, keď zistil, že nik nemá záujem o jeho genialnu a nekompromisnú homofóbnu pravdu.
Príbeh? - jednoduchý ale silné príbehy bývajú práve také.
Innšpiratívne? - pre mňa určite, ak niečo chcem, tak urobim prvý krok, ak naň nemám odvahu, tak naň aspon odpoviem - áno.
Aktuálne? - žiaľ až príliš. Majorita nechce riešiť, čo by len náznakom chcelo od nej aby zaujala postoj. Ľudia si akosi nechcú pripustiť, že aj oni sa niekedy dostanú do situácie, keď budú v menšine.
Jeden môj múdry kolega povedal - "Ak nejde o život, ide o hovno!"
Elve v Tvojom príbehu ide o život viac krát. Mňa najviac zaujalo to, aký život sa rozhodneme žiť. Či dokážeme tolerovať jeden druhého, alebo nie.
Očakávanie?- určite si od Teba rád niečo znova prečítam.
Citovat
+2 #5 Odp.: Odvaha?!Elve 2022-11-22 13:38
Cituji GD:
překvapilo to. Nikoliv formou ale obsahem, čti tématem. Zajímavá forma eliminace takových asocialnich homofobů. Jak pak asi přišlo todle tydýt na to jakou orientaci má mladík? Zřejmě jako správný hulvát četl přes rameno. Díky. :-)
Honzo kdybych je měl v knihovně tak bych pokušení neodolal. :lol:


Nevím, jak to tehdy ten agresor poznal. Nebylo tehdy moc času na přemýšlení. Část z toho vlaku se stala na trase Ústí nad Labem - Praha. Zbytek je fantazie.
Citovat
+1 #4 No tedaGD 2022-11-22 13:33
překvapilo to. Nikoliv formou ale obsahem, čti tématem. Zajímavá forma eliminace takových asocialnich homofobů. Jak pak asi přišlo todle tydýt na to jakou orientaci má mladík? Zřejmě jako správný hulvát četl přes rameno. Díky. :-)
Honzo kdybych je měl v knihovně tak bych pokušení neodolal. :lol:
Citovat
+4 #3 Odp.: Odvaha?!HonzaR. 2022-11-22 11:55
Cituji Elve:

Děkuji za milá slova. Několikrát jsem zkoušel něco napsat. Moc se mi to nedařilo. Až s použitím motivu, který jsem před lety zažil ve vlaku to šlo.


Použití motivu ze života je podle mě nejlepší inspirace. :-)
Citovat
+2 #2 Odp.: Odvaha?!Elve 2022-11-22 11:34
Cituji HonzaR.:
Milá a chytrá povídka, moc se mi líbí. I takhle se dá. A já takhle vlastně radši, jemným náznakem.
Je fajn, že ses vrátil, díky.

Jo a… taky jste někdo měl po přečtení téhle povídky nutkavou potřebu jít, sáhnout do knihovny, přečíst pár odstavců? Ne? Tak já jo. A za to ještě jednou díky. :-)



Děkuji za milá slova. Několikrát jsem zkoušel něco napsat. Moc se mi to nedařilo. Až s použitím motivu, který jsem před lety zažil ve vlaku to šlo.
Citovat
+5 #1 Odp.: Odvaha?!HonzaR. 2022-11-22 11:25
Milá a chytrá povídka, moc se mi líbí. I takhle se dá. A já takhle vlastně radši, jemným náznakem.
Je fajn, že ses vrátil, díky.

Jo a… taky jste někdo měl po přečtení téhle povídky nutkavou potřebu jít, sáhnout do knihovny, přečíst pár odstavců? Ne? Tak já jo. A za to ještě jednou díky. :-)
Citovat