• HRÁŠEK
Stylromantika
Datum publikace3. 12. 2022
Počet zobrazení5829×
Hodnocení4.88
Počet komentářů14

Fakt napiš něco z tý doby, kdy to bylo takový. Pro všechny ty, co si myslí, že dneska je to pořád moc těžký bejt gay. Protože snad už není, možná se stačí jen nebát. Je pravda, že umím být drzý, někdy dokonce velmi drzý a jsem si toho vědom. Takže když něco chci, zkrátka si o to řeknu. Většinou se nestane nic, co je komu taky po nějakým neznámým týpkovi z netu, že ano. Ale občas se zadaří a…

 

Tak přesně tohle mi před časem napsal kamarád tady z Ostrovních. A tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit.

„Hlavně nezapomeň, jak jsi kouřil tomu esenbákovi,“ radí mi moje drahá polovička.

„To tam nedám, tomu nikdo nebude věřit,“ namítnu.

Zaškaredí se, protože to je jeho nejmilejší pohádka. Na druhou stranu, proč ne? Tehdy bylo možné skoro všechno, protože já mám skoro šedesát, takže polovinu svého života jsem prožil ve velmi reálném socialismu.

Tehdy nebyly žádné seznamky, aplikace, chaty a kdo ví co ještě. Odvážnější si dávali inzeráty formulované takhle: Rád bych se seznámil se ženou, nebo i mužem, zn: Rád jezdím na kole, chodím na fotbal a na ryby. Auto a soukr. mám. Pokud člověk viděl takový inzerát, tak na 99 % to psal našinec.

No anebo se chodilo na holandu, neboli očumovat na pánské záchody. Já vím, dneska se to zdá nepochopitelné, někomu možná i nechutné, ale tehdy se to dělalo. A celkem ve velkém. Občas to vyšlo, občas to nevyšlo… Občas si člověk užil, ovšem sem tam dostal přes hubu, to už bylo tak nějak předpokládané riziko.

Těch rizik bylo víc. Jedním z nich byly volavky. Nastrčení práskači, často opravdu teplí. Aby si vyžehlili svůj vlastní průser, neváhali napráskat kohokoliv. Často poté, co si užili. Tak se mi stalo, že mě na téhle přívětivé místnosti oslovil celkem šikovný chlap a já kývl. Tehdy to tak prostě bylo, o AIDS jsme ještě neslyšeli, o kapavce a syfilis sice jo, ale nikdo to neřešil. Byli jsme mladí, blbí a nadržení…

Domluva byla jasná, půjdeme do jeho kamionu a já ho tam obtáhnu. Pokud možno víckrát.

Za kamionem, který tam opravdu stál, ovšem stál i služební žigulík a v něm esenbák. Hodili mne dozadu a jelo se. Nepochyboval jsem, že na služebnu…

Bylo mi jasný, že máma bude na infarkt hanbou a otec vzteky. To nedopadne dobře. Vůbec mi nebylo divné, že jsme sami, normálně jezdil řidič plus dva další.

Ovšem ani v nejbujnějším snu mě nenapadlo to, co následovalo. Auto najednou vjelo do jakési ohrady, esenbák se ke mně otočil a řekl:

„Když budeš dobrej, tak tě nechám jít.“

Na nic jsem se neptal, dokonce ani na to, jak ví, že nás tu nikdo neuvidí. On se pohodlně rozvalil, já přešel dopředu a předvedl jsem tu nejluxusnější kuřbu, jaké jsem byl schopen. A pak jsem všechno snaživě spolykal. Můj žaludek sice tančil čardáš, ale strach z fotra byl silnější.

„Tak padej,“ pravil, zapnul si poklopec a odjel.

Já se nejdřív vyzvracel, pak jsem se odtamtud půl hodiny vymotával a příště jsem si dával větší pozor.

***

Ono si taky bylo radno ten pozor dávat. Známý uviděl u mušle chlapa jak horu a to, co třímal v pravici, to bylo přímo na čestné uznání. Zvedl k té hoře svalů oči, maličko mrkl a olízl si jazykem rty hezky dokolečka. Jasná výzva. Když se chlap koukal přímo na něj a pohledem neuhýbal, tak kluk pravil:

„Nechceš se na něco zajímavýho kouknout? Támhle vzadu za parkovištěm…“

„Ale jo, jestli to bude stát za to,“ pravil ten svalouš. Svého osobního úhoře poklidil do značkových riflí a šel. Mladej už se těšil na tu nádhernou bolest, kterou za moment zažije…

Když došli dost hluboko do stínu a mladej si začal otvírat kalhoty, tak teprve tehdy svaloušovi došlo, že tu nekráčí o pašunk nebo kradené zboží, ale o zcela jinou komoditu. Nadávkami se nezdržoval a borečka rovnou chytil pod krkem a zvedl ho do luftu. Ten jenom sípal, třepal nožičkama a lapal po dechu. Chlápek s ním zatřepal jak s chcíplou krysou a stejně štítivě ho v podstatě odhodil. Pak odešel. Borec si nejdřív velmi opatrně osahal krček, jestli mu v něm nekřupe víc než zdrávo a potom i zadek. Ten ho teda bolel po tom pádu výstavně, ale bohužel jinak, než si vysnil. Jo jo, jak člověk nebyl opatrný, mohl přijít i k úrazu.

***

Bylo mi něco okolo pětadvaceti, možná míň, ale určitě to bylo za socialismu, ale už někdy ke konci, když jsem se od kamaráda dozvěděl, že v Praze existuje velmi utajený, ale přece jen reálný privátní klub, kde si člověk může nechat nejen splnit své nejtajnější sny, ale též se stát aktérem splnění snů někoho jiného. Prostě, jak to má kdo hozený. První dvě nabídky, že mě vezme s sebou, jsem odmítl. Přece jen… Ale pak jsem si řekl, že to nejhorší, co se mi může stát, je to, že mě vykopnou z práce. S větší částí rodiny jsem se už nestýkal, nebo tedy spíš oni se mnou, tak tady už nebylo co řešit.

Bylo to…, tomu dnes už nikdo nebude věřit. Prostě ve zdi díra a z té díry trčel pták. Ten na druhé straně netušil, jestli ho někdo vykouří, nebo kousne, nebo plácne, nebo mu něco zasune. O kousek vedle to samo. Jen na takovém malém stolečku na jedné noze stál popelník. Na můj vyjevený dotaz mi kámoš řekl:

„No ten je zvlášť ujetej. Klidně mu vo péro nebo vo koule můžeš típnout vraha, von to má rád.“ Vrahem myšlen zbytek cigarety.

U jiné zdi mě to ale zaujalo podstatně víc. Tam nebyla díra, ale klasické gynekologické křeslo. A v něm přivázaný chlápek, tak okolo padesáti. A celkem mladý kluk mu do zadku očko po očku zatláčel řetěz. Klasický řetěz, na jakém mívala moje babička krávu. Při představě, že se ta očka posunou a skřípnou mu něco uvnitř, mi naskočila husí kůže. Ale po chvilce mi hlavně začalo kvalitně cukat v péru.

„Chceš si to zkusit?“ zeptal se ten mladší.

Chtěl jsem. Ten v křesle dotázán nebyl, ale předpokládal jsem, že souhlasí. Kouknul na mě a pak zas zíral do stropu.

Zasunul jsem pár oček a v kládě mi hučelo jak ve starým tunelu.

„Potřebuješ píchat?“ zeptal se ten mladší. „Seš tu prvně, co? No to bejvá těžký.“

Jedním tahem zápěstí z něho ten řetěz vytáhl a podal mi gumu. Kouknul jsem na toho na křesle. Ještě před chvilkou mu péro spíš tak pohodlně leželo, i když bylo vidět, že je vzrušený. Ale teď mu fógl stál, jen odletět. Ten mladej se k němu postavil a začal mu honit, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Řekl jsem si, že kdo váhá, nepíchá, a ten krásně vystrčený zadek jsem ojel.

Díval jsem se, jak tomu v křesle tvrdne péro, a přemýšlel jsem, jestli z toho honění, nebo z mého šukání. Přidal jsem. Mladej přestal honit, jen mu klacek podpíral, abych na něj viděl.

Zavřel jsem oči, nadechl se a začal jsem do něj přirážet ze všech sil. Když jsem zas oči otevřel, hned jsem koukal, jestli se to líbilo i jemu. Zjevně ano. Ale ten moment jako bych pro ty dva už nebyl. Mladej se skláněl nad subíkem a líbali se, jako by si to rozdali oni dva a ne, že k tomu potřebovali ještě někoho.

Později jsem se s nimi potkal na jedné podobné párty. Už porevoluční. Probíhalo to dost podobně. Mladej stál parťákovi za hlavou, držel mu ruce, aby se nebránil a jinej chlap ho hezky tvrdě obdělával. Sotva mě uviděli, byl jsem přizván ke stolu.

***

„Hele, kněžoure, tady ti vedu hříšnou duši, můžeš ho napravovat. A ve sprše vopatrně, má trochu uvolněný mravy,“ pravila vězeňská stráž a do cely ke studentovi teologie vsunula nového delikventa.

Zatím to bylo jen předběžné zadržení, takže sprchování, ať už společné, nebo jakékoliv jiné, nehrozilo. Ale o to nešlo. Šlo o ponížení lidské důstojnosti. Nebo ještě lépe, její zašlapání do prachu.

Kněžour neudělal nic horšího než to, že docházel na doučování latiny k jistému filologovi, takto disidentovi, a tudíž velmi sledované osobě. Starý pán potřeboval ve vší nenápadnosti doručit jednu knížku a student se mu nabídl, že se postará. A protože knihy miloval a tahle se mohla honosit titulem vzácný výtisk, tak do ní na ulici hned nakoukl. A očko nasazené na starého profesora hned snaživě podalo hlášení. Takže o pár ulic dál milého studenta příslušníci nacpali do auta rychlostí blesku a odvezli ho dřív, než se lidé okolo vzpamatovali.

Tu opravdu vzácnou knihu vzápětí dokonale zničili, protože ji rozlepili a rozpárali, jak hledali nějaký protistátní leták.

Kluka tu sušili čistě proto, že jim nechtěl říct, komu tu knihu měl dát. Když uviděl a uslyšel, koho mu dali na cimru, trochu se vyděsil, ale ten nový pravil:

„Neboj, vole, já jsem tu za krádeže, ne za šoustání velebníčků. A do sprchy nás tak jako tak nepustěj, leda než půjdem do lochu. Cos proved?“

Když se to dozvěděl, trhl rameny a vydal radu: „Jim to klidně řekni, jinak to z tebe vymlátí.“

Student nic. Tak ho nechal, vylezl si na horní palandu a usnul. Nejdřív nevěděl, co ho vzbudilo, ale pak mu to došlo. Sklouzl z pryčny, sedl si na spodní postel a pokusil se brečícího mladíka utišit. Nejdřív slovně, pak mu hladil vlasy a pak si k němu prostě lehl. Pokračoval v hlazení, a když se mu zdálo, že kluk už přišel na jiný myšlenky, zeptal se ho, jestli by se nechtěl milovat. To slovo se do kriminálu hodilo jako azalka do okurkovýho salátu, ale jemu se jaksi nechtělo použít výraz – Tak co, zašukáme si?

A tak malý zlodějíček, občasný prostitut, a tak nějak i příživník svedl budoucího faráře na scestí… Ráno mu připomněl, že si nemá hrát na hrdinu, a jejich cesty se rozešly.

***

Od kamaráda jsem dostal tip, že v Olomouci hledají ošetřovatele. Ubytování super kvalita, plat odpovídal době a nedostatku ošetřovatelů.

Tak jsem usedl do vlaku a vydal se směrem na Olomouc. Po vagonu přešel chlápek a zdálo se, že prochází celým vlakem a někoho hledá, protože za chvilku šel zase zpátky a pak zase na začátek. Takhle prošel naším vagónem několikrát a já měl dojem, že na mě nějak divně kouká. Nakonec si přisedl a začali jsme se bavit. Poposedl si tak, že se naše kolena dotýkala, pořád se usmíval, a nakonec mi přejel konečky prstů po hřbetě ruky. Neuhnul jsem.

„Za chvíli bude Přerov, že bysme vystoupili? Vzal bych hotel.“

Mluvil potichu, aby nás nikdo neslyšel, ale moje srdce bilo tak, že ho určitě přehlušilo. Jen jsem přikývl.

Vylezli jsme v Přerově před nádraží a on jaksi samozřejmě zamířil na protější chodník. Zabočil doleva a vstoupili jsme do hotelu Grand. Byl jsem vykulený jako želva, takže dodnes nevím, jestli tam zrovna bydlel, nebo jestli tam na něj už byli zvyklí. Prostě mu podali klíče a šli jsme.

Sotva zapadly dveře, věcně se zeptal: „Je něco, co v žádným případě nechceš?“

„Nepolykám…,“ řekl jsem s totálně vyschlou pusou.

„Jasný.“

A to byla asi celá naše konverzace. Z jeho strany to možná byl trochu řemeslný sex, ale zjevně to potřeboval už jako sůl a já…, já jel jako fretka a vůbec mi nevadilo, že není vykoupaný, že nemám gumu, že neznám jeho jméno, nevadilo mi nic…

Padli jsme pak vedle sebe a jen jsme leželi. Po asi půl hodině mě k sobě přitáhl a začal mě hladit a líbat. Něžně, tak jako před tím málokdo. Netrvalo dlouho a já chtěl zase. Sešli jsme se čistě kvůli sexu, ale i tak jsme si to udělali hezký. A pak ještě jednou.

Opláchli jsme se a šli na vlak. Co si mysleli v recepci, to jsem raději nechtěl vědět. V Olomouci jsme si řekli ahoj a já ho už nikdy neviděl…

***

Doba upřímného hlubokého socialismu sice homosexualitu jistým způsobem tolerovala, minimálně vás kvůli tomu nezavřeli do cvokhausu, ale do kriminálu klidně. Ne snad za to, že člověk občas podržel, nebo zasunul, ale ono se vždycky něco našlo. Třeba veřejné pohoršení. Kažení mládeže. A pochopitelně ona oblíbená příživa. Žena v domácnosti, to ještě šlo, ale chlap? Navíc rodiče a nejbližší se za nás upřímně a hluboce styděli. Se mnou otec přerušil veškerý kontakt a máma pořád opakovala: Hlavně proboha, ať se to nikdo nedozví, tu ostudu bych nepřežila…

Později se ukázalo, že to přežila celkem v klidu.

Ale hodně lidí v sobě svou touhu po jiných klucích prostě potlačilo, oženili se, a anžto jim to neklapalo, tak se později i rozvedli. V té době se hodně diskutovalo o tom, jestli je homosexualita dědičná. Vyrojily se zajímavé teorie. Je to dědičné ob koleno. Pokud je bratr matky gay, bude i její syn. Pokud má někdo tři starší bratry… Pokud má někdo více starších sester…

Je ovšem fakt, že jsem znal kluka, který byl otcem vykopnut z domu, a to doslova z minuty na minutu. Byl to jedináček, takže nezapadal do žádné z teorií. Neměl kam jít, tak jsem ho vzal k sobě. Měl jen rodiče, starou babičku v domově důchodců a pár vzdálených příbuzných. Ale věděl, že kdesi v našem městě žije jeho dědeček, údajně alkoholik nejhrubšího zrna, ale on věděl, že s ním máma občas tajně telefonuje a mluví s ním sice trochu odtažitě, ale na běžné úrovni. Jak dva toulaví psi jsme chodili po sídlišti, kde snad měl bydlet, a hledali ho podle jmen na zvoncích. Předtím jsme to zkoušeli v telefonním seznamu, ale tam nebyl. Našli jsme tedy zvonek se jménem, které odpovídalo. Příjmení měl běžné, ale křestní jméno velmi nezvyklé. Andrej. Když se ozvalo poněkud nabručené:

„No, co je, kdo je tam?“ Kámoš roztřeseným hlasem oznámil své jméno a řekl, že hledá svého dědečka.

„Něco se stalo Marii?“ vyhrkl náš neznámý a pustil nás do baráku.

Bydlel hned v přízemí a rovnou nám šel naproti. Na pozdrav nereagoval a rovnou se ptal na dceru. A já se začal smát jak poslední debil. Toho pána jsem znal, ovšem pod přezdívkou Andrejka…

Na dotazy, jestli jsem s ním něco měl, si dovolím neodpovídat…

S klidným srdcem jsem ty dva opustil a šel jsem na něco dobrýho.

***

Ale nebylo to vždycky tak úsměvné. Mým životem prošli kluci, které odsouzení a opovržení ze strany nejbližších dohnalo k tomu nejzoufalejšímu kroku… Znal jsem kluka, kterého rodina v podstatě odstřihla, protože se báli, že má teploušskou rakovinu, rozuměj AIDS. Když se tu o tom začalo mluvit, nikdo nic moc nevěděl, ani doktoři, natož běžná veřejnost. Takže lidé si běžně mysleli, že stačí polibek, kýchnutí, podání ruky, napít se z jedné sklenice.

Snažil se jim vysvětlit, že má jen svého přítele, že i teplí chlapi si můžou být věrní, že jen zběžným kontaktem to fakt na nikoho nepřenese, navíc je přece zdravý, tak co blbnou. Neslyšeli, nezajímalo je. Měl aspoň svého partnera, ale po nějaké době jim to začalo skřípat, nevěděl kudy kam… Vzal provaz, šel do lesa, kde to miloval a…

***

Ale byly i veselejší příhody.

Náš doktor šel na večírek ke známým. Šel pěšky, bylo to jen asi tři čtyři zastávky tramvaje a domů mínil jet taxíkem. Tramvají se mu nechtělo, protože se obvykle nevyhnul tomu, že se k němu vrhali známí i méně známí a na celou tramvaj mu vykládali o svých tělesných problémech. Už se mu taky stalo, že se k nim přitočila starší paní, odstrčila jeho známého a začala líčit své potíže s dovětkem, jestli by jí nemohl rovnou napsat léky…

Jak si tak vycházkovým krokem kráčel městem, začalo pršet. Spíš lít. A tak se šel schovat do jakési výstavní síně. Trochu se zarazil, když si uvědomil, že tam mají krajky, paličkované věci, rukodělné umělecké nepraktičnosti a tak. Venku ovšem bylo už doslova tornádo, a tak tam zůstal a koukal. Skoro všechno bylo na prodej, tak ho napadlo, že by mohl něco koupit manželce kolegy, který ho pozval. Nesl sice nějaké pití a jakési tuzexové sušenky a chrumky, ale dáreček potěší, minimálně neurazí, a případně ho lze i posunout dál. Hlídač, průvodce a prodavač v jedné osobě se ho hned zmocnil a nejspíš ho vyhodnotil jako potencionálního platícího zákazníka.

Společně vybrali paličkovaného motýla, v podstatě malé umělecké dílo a mladý muž hrdě pravil:

„To jsem dělal já. Kdyby si později dáma přála rozšířit sbírku, dovolím si přiložit navštívenku.“

Oběma ovšem už v tu chvíli bylo jasné, že ta kartička není ani tak pro dámu, jako pro pána.

Po menším váhání druhý den doktor na telefon večer zavolal. A žijí spolu dodnes…

***

Kdysi se mě někdo ptal, na co jsme koukali my, teplí. No tak především maximálně na jiný chlapy na ulici. Zajisté, že všelijaké časopisy se slečnami v různém stádiu neoblečenosti se vyskytovaly i u nás, za železnou oponou. Jen musel mít člověk ty správné známé, že. Nebo štěstí. A i když u někoho takový časopis na hranicích našli, buďto dělali, že nic nevidí, tak jsme chlapi, že jo, nebo si ho celníci shrábli pro sebe.

Ale takový časopis pro úchyly? No tak to ani náhodou. Ale daly se sehnat časopisy zaměřené nejen na pánské oko, ale myslící i na dámy. A tam se sem tam nějaký nahatý chlap pokud možno v plné erekci dal vidět. Ale to pořád jaksi nebylo ono. A pak se mi náhodou dostal do ruky nějaký časopis, tedy spíš ofocené a zvětšené jednotlivé stránky. K německým textům někdo propiskou připsal český překlad. Už to nevím přesně, ale něco v tom smyslu, že: Já i manžel máme stejný vkus, a to je dobře. Série fotek ložnicového štěstí jedné dámy a dvou pánů. Na jedné z těch fotek klečela na čtyřech, jeden chlap ji obsluhoval zezadu, druhý zepředu a nad jejími zády si dávali slušnýho francouzáka. Ti líbající se chlapi, to asi bylo jedno z mých prvních setkání s něčím takovým. V podstatě na všech obrázcích z téhle série bylo naznačeno, že milenec a manžel na sebe opravdu nežárlí. A poslední obrázek byl nejlepší. Dáma seděla, nožku přes nožku, pila kafe a pánové si vzájemně honili.

Nad těmi obrázky jsem honil, až jsem potil krev, a tomu, kdo mi je podaroval, jsem naznačil, že pokud obstará další, nebudu hledět na korunu.

Chvíli koukal na můj asi dost chtivý výraz a pak řekl:

„Tu ženskou tam asi nepotřebuješ, co?“

Polkl jsem a nejistě kývl. To už jsem pracoval v nemocnici na interně a o našem primáři se vědělo, že je sice naoko v KSČ, ale doopravdy je velmi zbožný. Na druhou stranu to bylo menší město, lepšího neměli a konec konců, on byl fakt profík a odborník na svém místě. Mohl mi obstarat letenku, nebo mi aspoň hodně znepříjemnit život, kdyby se mu to doneslo.

Kámoš vstal, sáhl do svých zásob, chvilku se v tom hrabal a pak mi podal trochu poničené kopie kopií. Později, po revoluci, tady bylo Amigo a Princ a pak ještě později Gay kontakt. Ten byl můj oblíbený, bohužel s nástupem internetu zanikl…

No ale zpátky k tomu pokladu. Konečně jsem dostal do ruky to, co jsem chtěl. Poprvé jsem si prohlížel obrázky, nad kterými mi lezly oči z důlků, občas doslova… Z dnešního pohledu by to asi byla jedna velká nuda. Polovina chlapů byla ve slipech nebo boxerkách a člověk jen mohl hádat, jestli to tam fakt mají od přírody, nebo si vypomohli nějakou pomůckou. Pokojíkům holek tehdy kraloval plakát jistého sportovce, který si rozkrok vycpal tenisákem, takže…

Ale stejně jsem to hltal, i když fotky byly poněkud nekvalitní, kopírováním rozmazané a všeho všudy asi tři polohy a nějaká kuřba. Ale já byl vděčný i za to.

A pak si můj strejda přivezl z Německa, kde byl pracovně, dva velké tlusté katalogy z obchodního domu, už nevím jakého jména. Celá rodina nad nimi byla u vytržení, ženské tedy zvlášť. Obrázky jídla byly fajn, ale co s obrázkem, že jo. Ale bylo tam oblečení, hračky, nábytek, prostě kde co.

Tohle byla doba, kdy jsme za poklad považovali i pěknou pevnou krabičku a papírek z Donalda se čtyřmi obrázky byl jak malé kino. Donald byla tuzexová žvýkačka.

Od výše zmíněného strejdy jsem jednou dostal plastovou krabičku se sušenkami. Mimochodem nebyly nic moc. Ale ta krabička byla modrá, na ní podmořský svět, nějaké trávy, rybičky a mořští koníci. Bylo to plastické a krásně barevné a průhledné. Ve škole kluci pravili, že je to jak pro holku a vypadá to jak akvárium bez vody. Zato spolužačky byly u vytržení a slibovaly mi od opisování a po ukážu ti prsa, jestli chceš, prakticky všechno.

Tehdy to bylo poprvé, co jsem za trochu muchlování zaplatil. Ovšem nic mimo muchlování nebylo, navíc mi to ani nic moc nedalo.

Ale ten katalog zaujal i mne. Byli v něm chlapi jen v plavkách, nebo v kompletu slipů a tílka. No a ty slipy spíš zvýrazňovaly, než zakrývaly jejich chlouby. Mnozí stáli tak, že nebylo pochyb, že se předvádí. A dnes si uvědomuju, že pár jich působilo vyloženě teple. Ale tehdy jsem si jen uvědomoval, že se mi líbí. Jak vypadají, jak stojí, jak se usmívají.

Později jsem o tom mluvil s kámošem a ten mi řekl, že na tom byl podobně. Jeho matka byla modistka, a i když pánové na obrázcích v jejím časopise byli oděni od hlavy až po lakýrky, jeden z nich se mu natolik líbil, že si jeho fotky vytrhl a schoval.

***

Co se seznamování za socialismu týkalo, ne snad, že by se všechno odbývalo na veřejných záchodcích. To ani zdaleka. Taky se chodilo na balet. To měl člověk velkou šanci, že se nachomýtne někdo, kdo se ani tak nezajímá o balet jako o přihlížející. To se pak k vyhlédnutému objektu vyslal dlouhý pohled a buďto dotyčný maličko kývnul a rozpačitě se usmál, nebo nekývnul a udiveně nebo naštvaně pohled opětoval.

Pokud ve městě byla konzerva, neboli konzervatoř, byla velká šance, že se mladí baleťáci přijdou kouknout na starší kolegy. A již tehdy měli tihle kluci občas doslova na čele napsáno, že jsou imunní vůči slečnám.

Taky se mezi námi běžně vědělo, který kadeřník má tak nějak pochopení, ze které hospody vás nevykopnou, když k sobě budete poněkud důvěrnější, než byla běžná norma.

***

A pak přišla revoluce. Uvolnilo se nejen v politice, ale všechno, včetně mravů.

Ani za svět bych nechtěl zpátky dobu socialismu, i když přiznávám, že jsou věci, na které vzpomínám rád, ale není jich moc.

Jenomže to, co přišlo potom, taky nebylo to nejlepší…

Za prvé nás mnoho lidí jaksi automaticky začalo spojovat s pedofily. Občas jsem se pokoušel vysvětlit, že teplí potřebují jiného chlapa. Možná mladíčka, ale proboha ne děcko. V nemocnici mi pod rukama prošla spousta děcek, koupal jsem je, přebaloval, občas i vzal do náručí a utěšil, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že snad… Asi dvakrát jsem si pomyslel, že z tohohle ucha jednou bude krásnej kluk, ale to bylo asi tak všechno.

Vyrojili se pasáci a já nestačil zírat. Byli to lidé bez zábran, většinou hetero, a když zjistili, že o mladinké kluky je zájem, obstarali prakticky cokoliv. Nevím, jestli je to pravda, ale říkalo se, že cílí vyloženě na kluky, které v osmnácti letech vykopli z děcáku, a oni byli sice dospělí, ale naivní až běda. Na to, čím si u takového člověka prošli, nechci raději ani pomyslet…

V té době jsem se náhodou potkal s chlápkem, který mi byl už od pohledu protivný, ale nebyl to můj host, tak jsem držel hubu a nevšímal jsem si ho. Byl to namachrovaný týpek, který se netajil tím, že prachy leží i na chodníku, jen je třeba je vidět a umět zvednout. Vědělo se o něm, že dodává poněkud nestandardní zboží, a většina slušných lidí se mu vyhýbala. A pak upustil perlu…

„Když si přivedu kluka (jako když ho k sobě bohapustě nalákal) a on nechce dělat, tak mu to vysvětlím hezky ručně, protože to je jediný, čemu oni rozumí. Po třech tejdnech v mé péči trumfne takovej zmetek kdejakou kurvu,“ a zasmál se tak, že se mi otvírala kudla v kapse. A myslím, že nejen mně…

Zvedl jsem se a bez rozloučení odešel. Tenhle slovní průjem jsem fakt nemínil poslouchat. A nebyl jsem sám. Asi za tři dny jsem se doslechl, že toho pasáka sebrali a nepočínali si u toho nijak něžně. Nemůžu tvrdit, že bych ho litoval.

Ještě později jsem se dozvěděl, že se kdosi náhodou potkal s klukem, který občas poreferoval policajtům, co nového v okolí. Nebyl tudíž právě oblíbený, spíš jsme ho tak nějak tolerovali. A posteskl si, jakej odpad se mezi nás cpe… Pozval dotyčného na pivo a vylíčil mu to v barvách. S dodatkem, že by se možná mohl zmínit svým kámošům. On jim říkal žabičky moje, i když už teda nechodili v zeleným. Ten bývalý práskač a současný informátor smutně pravil, že po plyšáku je to u nás, myslel teplou scénu, nějaký na posrání a slíbil nemožné na počkání, zázrak do tří dnů.

A pak se nechal veřejně slyšet, že by třeba, jako kdyby byl zájem, mohl vzkázat kámošovi do basy pozdrav. Neboli, že by mohl dát vědět někomu v base, kam mířil pasák, za co konkrétně sedí. Dnes takové ksindly chrání jakási pseudo vyhláška a jsou oddělení, ale ze začátku to tak nebylo. Dodnes pevně doufám, že ten vzkaz došel…

Tedy, ne snad, že by za socialismu pasáci nebyli, to zajisté byli a byli to taky pěkní hajzlíci, o tom nepochybujte. Ovšem tehdy byly jisté hranice, které si ani oni nedovolili překročit. Tedy většinou. To, co přišlo v prvních letech po revoluci… Z východu se sem nahrnula ta nejhorší možná svoloč a každý trochu soudný člověk se jim vyhnul na sto honů. Bohužel byli i takoví, které lákalo zakázané ovoce a občas si to prostě zkusili, když se nabídla ta možnost. Co to udělalo s jejich oběťmi, to už neřešili… Protože ti kluci a holky, to byly oběti, to bohužel.

***

Ale byla to i doba, kdy se člověk nemusel bát vyjít s pravdou ven. V tu dobu jsem si našel stálého partnera a poprvé jsem s někým žil. Přišlo mi to skoro neskutečné. Máma to konečně vzala, že jiné to nebude, ségra sice kroutila hlavou, ale když nás potkala, šla s námi na skleničku.

Ale taky to byla doba, kdy mnozí měli pocit, že si musí vynahradit tu dobu, kdy jsme skoro chodili kanálama, a tak se občas stalo, že kámen drhnul cihlu a to doslova.

A pak se začalo pořád víc a víc mluvit o té nemoci, plus doslova stupidní rady, co má člověk udělat po nechráněném sexu, aby to nechytil.

Rady stejně absurdní jako to, čemu věřily holky, které nechtěly otěhotnět. V Rusku prý věřily, že když při akci budou mít zavřené oči a pak se vypláchnou, nezapadnou. Tak jsem i já zaznamenal náhlý zájem, jestli bych mohl obstarat velké stříkačky, kterým se v nemocniční hantýrce říkalo superžanetka. Používaly se při krmení sondou do žaludku. Prý když se vypláchne zadek prudkým tlakem colou, tak se bacil zneutralizuje. Dnes to zní jako vtip, tehdy se našli jedinci, kteří tomu věřili… Bohužel…

Jenže protože se o AIDS tak málo vědělo a protože mladý člověk asi vždycky má tak trochu pocit, že jemu se to nestane, stávalo se to i těm tzv. hodným. Bohužel ani od doktora člověk obvykle nedostal zrovna adekvátní informace. I mně náš doktor prostě řekl, že se mám chovat tak, aby se mi to nestalo. A používat dvě gumy najednou. Hm, tak to jsem věděl i bez něho…

Znal jsem v té době kluka, který byl tak uhrančivě krásný, že se mi z něho točila hlava. Mohl mít, koho chtěl, ale on byl zaláskovaný do svého kluka a já to respektoval. Vídali jsme se spíš náhodou, takže když jsem ho pak nepotkával, ani jsem si to neuvědomil. Až jednou přišel můj tehdejší přítel a trochu zaraženě pravil:

„Ty ses znal s Mildou, že jo?“

„Jasně.“

„Spali jste spolu?“

„Co prosím? Proč bych…“

Stačil mi jediný pohled na parťáka a bylo mi jasný…

„Dneska s tím do klubu přišel jeden kluk. Prej je u vás v nemocnici na infekčním. Teda říkali to údajně nějací společní známí. Tak jsem myslel… Tobě přece řeknou, jestli tam někdo takový leží, ne?“

Řekli a jako ošetřovatele mě tam i pustili, i když se sestry dívaly teda divně.

Z toho kdysi krásného kluka byla troska. Ani neřekl nic na pozdrav, jen se zeptal, jestli mám cigára.

„Nesmím ani na kuřárnu, nevím, co si kurva myslí… Že jim tam polezu na ty dědky se žloutenkou, nebo co? Ale taky dobrý, můžu kouřit u mříže.“

Na infekčním byly na oknech pokojů mříže.

Nekouřím, tak jsem šel na sesternu a od jedné sestry vysomroval krabičku s tím, že zítra jí přinesu plnou. Během mojí návštěvy vykouřil snad všech patnáct cigaret, jako by to mělo být naposledy, co se dostal k cigáru. Měl jsem pocit, že je rád, že má s kým pokecat bez zábran. Řekl mi, že to rekvíroval od svého partnera.

„Víš, co je totálně na hovno? Co jsme spolu, tak jsme si byli fakt věrní. Už tu malou kulatou kurvu měl v sobě, když jsme spolu začali chrápat. Chápeš tu ironii, vole? My si byli fakt věrní, to je na…!“

Opatrně jsem se zeptal, kde je jeho přítel.

„Pustili ho domů, je pozitivní, ale kupodivu to na něm není vidět. Jeho fotr je náměstek, už nevím čeho, zaručil se za něj, že neudělá krok z domu.“

Rozloučil jsem se s ním s tím, že se pozítří zase stavím.

„To nemusíš. Ale fakt díky, že jsi přišel.“

Bral jsem to jako takovou zdvořilostní frázi a další den jsem si brnkl, kdo má službu a jestli mě tam pustí.

Myslím, že když mu druhý den po mé návštěvě podepsal doktor tříhodinovou propustku, moc dobře věděl, že mu podepisuje reverz… Proč? No protože…, protože na infekčním se propustky nedávají. Později mi holky řekly, že se tam zjevil takový bledý kluk a spolu někam odjeli…

***

Přitočil se ke mně a bez obalu se mi nabídl, za prachy samozřejmě.

Zrovna jsem nikoho neměl a píchat se mi chtělo a nabídka byla celkem pod cenou, tak jsem si ho vzal domů.

Jako jo, byl to sex, to jo, ale nebylo to ono. To člověk pozná.

„Proč to děláš, když nejsi teplej?“

„Potřebuju prachy, ne? Když si najdu brigádu, nevydělám zdaleka tolik a mimo to, učit se budu kdy? Ve dvě v noci? To ani omylem.“

Ale zas to bylo lepší než si honit. Tak jsem mu párkrát dal vydělat. Vlastně jsem ho podporoval na studiích, že jo?

***

Když se tu rozmohlo video, nebo videa?, tak i kazety. No a ty s pornem, ty byly v kurzu extra. A konečně člověk nemusel čekat, až mezi stovkou pipek zahlídne jednoho ptáka… Už mysleli i na našince. Když jsem uklízel ve sklepě a několik těch video kazet tam našel, nedal mladej pokoj, dokud jsem s ním nezajel k mámě a i se ségrou ji nevystrnadil do nákupáku se slovy, ať nepospíchají, něco hezkého koupí mámě k narozkám a zajdou si na oběd. To celé proto, že ona ještě provozu schopné video má.

On se teda směje rád, to jo, ale při shlédnutí těch videí se doslova svíjel a já málem taky. Jenomže pro nás to tehdy bylo super „pokoukání“, nic jiného jsme taky neměli, že jo.

A já si vzpomněl na jedno z prvních videí na téma vyšetření u doktora. Logiku to mělo na nule, anžto, proč by doktor strkal pacientovi do zadku vibrátor a do péra plug, že ano. Ovšem to jsem neřešil. Ani jsem nevěděl, jak se té věcičce, co mizela v chlápkově močové trubici, říká. Prostě to byla kovová tyčinka zakončená kuličkou. Ale co hlavně, věděl jsem, kde se k takové hračce dostanu…

Na oddělení bylo občas potřeba přinést fasunk ze skladu. A někdy chvilku trvalo, než mi to všechno nachystali, a já zatím čmuchal mezi regálama a díval se, co kde je užitečného. A vzadu byla velká prosklená skříň a tam bylo plno věcí, co už se nepoužívaly, ale z nějakého důvodu je nevyhodili. Plechové emitky, plechová plivátka, kovové špachtle do krku a tak. Kovové emitní misky jsem postupně odtahal, protože se mi doma nebývale šikly. Plivátka jsem ignoroval. Já snesu všechno a asi jsem už všechno i viděl, ale čistit plivátka, to pro mě bylo vždycky za trest. Bohužel na noční to byla moje práce. Ale naštěstí se občas našla kolegyně, která to udělala za mě, a já se pak revanšoval bonboniérou nebo čokoládou.

No a v té skříni byl i balíček starých močových katetrů, laicky cévek. Ty archaické nevypadaly tak jako ty dnešní. Jen nevím, jestli to budu umět popsat… Prostě na tom konci, který se zavádí do těla, to bylo asi na pěti místech podélně naříznuté a nějak to udělali, že se v tom místě katetr jakoby rozevřel. A tím pádem držel za svěračem a nevyklouzl z močáku. Ale aby to šlo zavést na místo určení, muselo to být napnuté. A k tomu sloužila tzv. jehlice. Dlouhý pevný drát, který se zasunul do katetru, napnul ho a po zavedení se zase vytáhl. No a ten drát byl zakončený právě takovou kuličkou jako hračka v tom videu.

Poprosil jsem tedy skladnici, jestli bych si mohl dvě nebo tři vzít, že chci něco doma zkusit.

„Klidně si vem všechny, ale nejspíš jsou už zteřelé, leží to tu už od Hitlera.“

Tak zlé to nebylo, ale já stejně potřeboval jen tu výplň. Doma jsem pak drátky důkladně vyvařil a začal jsem experimentovat.

Brzy jsem potkal kluka, který velmi ochotně zaujal místo pacienta, a hráli jsme si na doktora. Tehdy jsme věděli houby o tom, že se má domluvit nějaké stop heslo, nepotřebovali jsme ho. Když to bolelo moc, řekl, že už ne, a já přestal. Robertka jsme neměli, tak jsem na rehabilitaci vysomroval vibračku, malý masážní strojek, kterým se rozmasírovávaly jizvy. Moc šikovná věcička… Skoro jsem na ni začal žárlit.

Když jsme se rozcházeli, jediné, co můj tehdejší kluk chtěl, byla právě tahle hračka.

V komunitě subíků a dominantů jsem sice nikdy úplně nezapadl, ale pár lidí jsem znal, a vždycky se našel někdo ochotný jak ke hraní, experimentům, tak k masážím. I když to už patřilo spíš k BDSM a bití já nikdy moc neholdoval. Spíš se mi líbilo, když se přivázaný subík bránil, odmlouval, brečel a já ho jako ignoroval a stejně jsem si udělal, co jsem chtěl. A nikdy se mi nestalo, že bych nenašel někoho, kdo to chtěl právě takhle.

Chodil mezi nás kluk, říkejme mu Ferda, a ten si vyloženě liboval v bití a znásilňování. To posledně jmenované čímkoliv. Lidské tělo snese skoro všechno, jak s oblibou říkal.

A tenhle Ferda si svého těla tak říkajíc vážil, a proto si nechával platit. Ale budiž, jeho prdel, jak se mezi námi říkalo. A jednou jsem ho našel před internou, stál u lavičky a byl bílý jak zeď.

„Co je? Vypadáš, jako by tě přepadli. Potřebuješ doktora, vole, ne lapiducha!“ vyjel jsem na něho.

Řekl, že potřebuje se mnou mluvit, jaksi v soukromí. Tak jsem ho vzal na ubytovnu. V podstatě šlo o to, že se seznámil s někým, kdo dokonale vyhovoval jeho představě o hrátkách. Drsných, aby bylo pochopeno. Žádná předehra, mazlení a takové, to je pro bábovky, které se bojí, že to bude bolet, až jim někdo zasune na doraz. Tenhle kluk snil o tom, že ho někdo unese, sváže a znásilní. Hodně tvrdě, pokud možno. A bude v tom pokračovat. Ten chlápek, kterého potkal, měl všelijakou pověst, ale jemu vyhovoval. Něco nakoukali na videu, něco je napadlo samo, prostě užívali si. Ale jo, pokud to oběma vyhovuje, pro mě za mě… Jenomže dotyčný dom začal pomalu přitvrzovat. A hračky určené k těmhle aktivitám začal pomalu, ale jistě měnit za věci primárně určené k jiným věcem. Okurky, košťál z brokolice, to ještě šlo. Ale pak se chopil domácích spotřebičů, a to už končila sranda.

Ferda napřed protestoval, pak prosil, brečel a nakonec křičel. Ale bohužel. Jeho sny nabraly podobu až příliš reálnou a on byl rád, že odešel po svých.

„Bože, ty seš kůň… Tak to shoď a kouknem na to,“ řekl jsem, když se mi vyzpovídal. Ve stoje.

Poslušně spustil gatě a předvedl své pohmožděné pozadí. I moje oko laika poznalo, že je to na doktora. Naštěstí jsem znal někoho, kdo to diskrétně zařídil. Už nevím, jak to dopadlo, ale všem, co to chtěli slyšet, jsem to líčil v barvách, včetně vnitřních a vnějších stehů. I když myslím, že tak dramatické to nebylo, ty vnitřní stehy tam asi nebyly. Ale jako odstrašující historka dobrý.

No a ten pán, který ohluchl, když ho Ferda prosil, aby ho nechal, dostal pak takovou nakládačku, že to málem nerozchodil. Vyšetřovalo se to, ale…

***

Zdravotnictví je tak trochu jiná liga. Nikomu nevadilo, že jsem na chlapy, ostatně častou hláškou zdravotních sester bylo, že čím větší buzna, tím lepší ošetřovatel. Tak jistě, neplatí to beze zbytku, ale až na jednu výjimečnou blbku jsem s nikým problém neměl. Vadilo jí na mně všechno, tvrdila, že se štítí sednout si po mně do křesla, holkám si stěžovala, že se potím a jsou mi cítit nohy… Nemůžu říct, že ona by se nepotila. Navíc odnesla, co se dalo, od jednorázových podložek, které potřebovala pod psa, až po jídlo, které zbylo. Hlavně, že měla plnou pusu pánaboha…

Ale jinak jsem vycházel a dodnes vycházím i s těmi, co teplý moc nemusí. Jednou, to už jsem pracoval na onkologii, za mnou přišel mladej, protože u nás ležela naše sousedka, taková fajn babička, tak když už tu byl, kouknul i za mnou. Vzal jsem ho k nám na sesternu, holky byly zvědavé jako na exotické zvířátko. Seděl tam jak hromádka neštěstí, tak jsem mu dal ruku na rameno, že jako prostě tohle je život, no… A on se mi o tu ruku otřel tváří a pak si o mě opřel hlavu. Druhý den mi jedna sestra, zrovna ta, co hlásala, že jako člověk jí nevadím, ale když si představí, jak žiju…, řekla:

„Vy se máte asi hodně rádi, že jo?“

„No to si piš,“ ujistil jsem ji.

Docela rád bych věděl, co si sakra tak asi představuje. Jak myslí, že to doma vedem? Přijdu z práce, najím se a padnu s novinama k bedně. Asi jako polovina chlapů. A po tom, co děláme v posteli, jí nic není.

Ale to sem asi ani nepatří.

Vlastně jsem chtěl mluvit o jedné pacientce. Když jsem pracoval na interně, padl jsem tam do oka jedné dámě. Měla nějaké chronické potíže a jednu dobu u nás byla víc než doma. Asi jsem si stál na káblu, nebo mi to u ženských nedochází, takže jsem si hned nevšiml. Mimo to, nebyla teda nic moc, a navíc starší než já. Ale asi nic lepšího na obzoru nebylo. Vysondovala od sester, kolik mám let, že jsem svobodný, že nemám žádné děti a asi jsem prošel jejím sítem. Vyhýbal jsem se jí jak čert kříži, ale nebylo mi to nic platné.

Sestry z toho měly Vánoce a nakonec losovaly, která bude posel dobrých zpráv a řekne jí, co a jak.

Když se pak od jedné ze sester pokoušela vyzvědět, kde bydlím a jestli mám svůj byt, tak sestra jí řekla:

„Jo, má hezký byt, to víte, tihle si na různé serepetičky potrpí víc než některé holky.“

„Vy jste u něj byla?“ zeptala se paní podezíravě. A pak jí to docvaklo.

„Co tím myslíte, že tihle?“

„No, on žije s přítelem, ale byt mají fakt hezký, oni si na to potrpí.“

„Ale jděte… A takový se to zdál slušný člověk.“

A od té doby mi ani neodpověděla na pozdrav. Teda, ne snad, že by mě to mrzelo.

***

Občas se vyskytne v lékárně tzv. výpadek. Léků, mastiček, materiálu. A tak nám jednou vrchní sdělila, že je výpadek Mesocainu. To se používá ke znecitlivění při zavádění katetru.

Nabídl jsem, že pokud bude nouze nejvyšší, mohl bych ho koupit v sex shopu. A kámoška pravila:

„Snad ani nechci vědět, na co vám to je…“

„To máme při hraní, broučku,“ řekl jsem.

„Jo? Tak bacha, ať mladýmu neodřeš krovky, ty broučku,“ zasmála se a vyplázla jazyk.

Vrchní zvedla oči k nebi a raději šla.

***

Nevím, jestli si tady někdo vybavuje, co byla civilní vojenská služba. Prostě kluci, kteří nechtěli být na vojně, ať už z jakýchkoliv důvodů, šli pracovat do nemocnic, léčeben pro dlouhodobě nemocné, charity a tak. U nás v nemocnici proběhly po převratu dvě velké změny. Skleněné stříkačky a kovové jehly se vyměnily za jednorázové, gumové rukavice se přestaly používat furt dokola, přibylo konečně jednorázových pomůcek a pak: přihrnuli se kluci okolo devatenácti let na civilku.

Jmenoval se Filip, měl černé vlasy a modré oči. A já z něj byl hotový od momentu, co vlezl do dveří, pozdravil a trochu nejistě pravil, že hledá pána ošetřovatele. Ten pán rozchechtal nejen mě, ale i naše holky. A chvilku to vypadalo, že se kluk otočí a uteče. Ale jinak byl v pohodě, učil se rychle a byla s ním sranda. Holky ho měly rády, protože to byl takový věčně usměvavý kluk s trochu ještě dětským obličejem.

Jedné se zalíbil až tak, že po něm jela jak kuna po kuřeti. Což jsme nikdo moc nechápali. Byla asi o patnáct let starší, dvakrát rozvedená a doma tři děti. Postavičku měla, že by jí to záviděla mnohá dvacítka, to zas teda jo. Ale ksicht nic moc.

A když viděla, že z toho nic nebude, začala na něj být hnusná. Přes den ani ne, to si dělala sesterskou práci a on se držel ošetřovatelek. Ale v noci s ní byl sám, a to si ho vychutnávala. Nešla na jediný zvonek, když něco neuměl, tak mu řekla:

„No jo, naše princezna…“

Bydlel u nás na ubytovně ještě se třemi jinými kluky, a když jednou zaklepal u mě na dveře, myslel jsem, že si jen chce něco půjčit. Sestry měly ubytovnu zvlášť a chlapi taky a naše ubytovna občas fungovala tak trochu jako sdružená domácnost.

„Ahoj Fildo, co potřebuješ?“

Zeptal se, jestli může dál, a pak skoro plačky řekl, že má v rozpise služeb dvě víkendové noční s Marcelou a jestli bych si je s ním nevyměnil.

„Nemusíš mi je vracet, klidně si je nech, jen ať s ní nemusím být.“

Bylo dobrým zvykem noční služby tzv. vracet, protože byly s příplatkem, a co si budem povídat, nijak se při nich člověk nepředřel.

Ochotně jsem mu to slíbil a on řekl, že mě pozve aspoň na pivo.

„Je ti jasný, že když spolu v pátek večer půjdeme na pivo, tak nejpozději v pondělí ráno to bude vědět celá interna?“ upozornil jsem ho.

„Ať si trhnou…“

Na pivo jsme nešli z toho prostého důvodu, že jsme ho ani jeden nepili, ale šli jsme do PIPI Baru na grilované kuře. Občas jsem ho pak pozval k sobě na pokec a on vždycky přišel. Nenápadně a pak nápadněji jsem mu dával najevo, že bych měl zájem. Ale on se tvářil, že to nevidí. Ale chodil ke mně rád, když nic jinýho, mohl si pokecat s někým, s kým se nemusel hlídat, koho se mohl zeptat na cokoliv a s kým mohl mluvit na rovinu.

Chtěl jsem ho tak moc, až to bolelo, ale cítil jsem, že by se to fajn, co mezi námi bylo, pokazilo. Dnes je zvykem objednat si domů pizzu nebo čínu. Tehdy nic takového nebylo. Ale dalo se v PIPI Baru koupit grilované kuře, v práci vzít chleba, nebo rohlíky a v bufetu koupit kofola. A pak jsme si sedli a jedli to kuře z talířků, které byly každý jiný, pili kofolu přímo z flašky a pak jsme si sedli na dvě sražené válendy, koukali na televizi a povídali jsme si. Občas jsem ho hladil, jezdil jsem mu prstem po obličeji a on držel, dovolil mi, abych ho ozobával, ale nikdy mi nevyšel vstříc, nikdy nedal najevo, že by chtěl víc. Dovolil mi to, ale to bylo všechno. Jednou jsem mu jen tak dvěma prsty hopkal po rameni, pak po boku, až k pasu a pak se moje ruka slídilka jemně posunula na jeho nejsoukromější partie. Pořád se usmíval, ale jaksi nuceně. A tak moje ruka zas odhopkala, jako by nikdy nic nehledala.

Za nějaký čas nato přišly na praxi holky ze zdravotní školy a s nimi i kluk. Pokud by to byl princ na bílém koni, bral bych toho koně… Ale jinak byl moc šikovný a k lidem se taky uměl chovat hezky. Druhý den přišel na službu Filip. Koukli se na sebe a já asi poprvé viděl lásku na první pohled… Rvalo mi to srdce, co bych to neřekl, večer jsem to na ubytovně obrečel. Ale když se mě za týden přišel Filip zeptat, jestli to nebude vypadat blbě, když ho pozve do kina, tak jsem řekl, že to prostě musí zkusit. Kino, večeře, procházka a… půjčil jsem mu klíč od pokoje.

„Ale to snad…,“ zarazil se.

„Chlapečku, taky mi bylo dvacet. A kamarádi si musí pomáhat, ne? Našinci zvlášť.“

Dal mi pusu. První a poslední. Ale myslím, že to byla jeho první pusa s jiným chlapem…

Dali se dohromady a jeho přítel po zdravce odešel studovat do Olomouce medicínu a on šel s ním. Tehdy nebyly mobily, internet asi ano, ale takhle možná v Americe, a kdo v té době měl u nás počítač? Na dopisy já nikdy nebyl, a tak jsem ho už nikdy nepotkal. Škoda, kdo ví, co s nimi bylo.

 

Poslal jsem to kamarádovi a připsal:

Takže plním svůj slib a něco jsem vypotil. Nevím, jestli sis to představoval nějak takhle, ale snaha byla. No, a to je zhruba tak všechno, co mě napadlo. Vyber si z toho, co uznáš za vhodné. Akorát netuším, jak by se to mohlo jmenovat. Asi Vzpomínky starýho obšourníka… Ne, dělám si prdel, to raději ne. Jo a to, co je na konci, to tam asi ani nedávej, to už jsem psal jen tak…

A tohle odepsal on:

Nejdřív mě to překvapilo a pak mi to udělalo radost. Nejen proto, že Tě vážně rád čtu, jinak bych si ani neříkal. Vzhledem k tomu, kolik mezi tou naší poslední výměnou mailů uběhlo času, a taky, žes mi nic neslíbil napevno, spíš jen tak podotkl, že bys možná věděl, jsem se pod vlivem posledních událostí zamyslel. Jestli tenhle můj názor stále platí. A ano, stále platí, protože zalézt a nežít, to je přesně to, o čem jsi teď tak trochu vyprávěl. Doba schování a zatajování by už nikdy nastat neměla.

To, co sis myslel, že by tu ani nemělo být, se mi líbilo hodně. Proto jsem k tomu (zase drze) přidal otázku. Vlastně dvě: Nechtěl bys ten konec radši dopsat? Myslíš, že už je doba lepší? Snad mě do háječku zelenýho nepošleš ani tentokrát. A vlastně myslím, že odpověď na tu druhou už mi ani jinak říkat nemusíš.

 

Někdy by si člověk mohl mezi klukama skoro vybírat a pak zase pusto prázdno.

Rozešel jsem s přítelem, občas jsem si někoho našel, ale to bylo spíš jen tak, abych měl s kým být. Sex pro sex, jak já říkám. Nebylo to ono. Navíc já jsem chtěl někoho, kdo bude sdílet mou zálibu, a to se nedá naučit, to musíte mít v sobě.

Potkal jsem kluka, zdálo se, že bychom si i rozuměli. Opatrně jsem naznačil, že si rád hraju.

„Jo, slyšel jsem. Hele, já to viděl akorát v pornu, ale zkusit se má všechno, ne?“

V podstatě mi bylo jasný, že z toho nic nebude, ale kdyby náhodou…

Když jsem otevřel svou třináctou komnatu, jen zavrtěl hlavou a vypařil se tak rychle, že rifle si zapínal asi až ve výtahu. No tak nic, no…

Měl jsem konečně svůj byt, měl jsem soukromí, ale nebylo ho s kým využívat.

A pak…, pak jsem potkal svého partnera. Ze začátku jsem z něho byl doslova na vývrat, protože někoho tak naivního jsem asi ještě nikdy neviděl. Na druhou stranu, líbil se mi už na první pohled, a i když mi už v restauraci, kam jsem ho pozval, došlo, jaký je to punťa, tak jsem si říkal, že minimálně víkend bude fajn prožít s někým. Od pohledu to byl veselý kluk a taky bylo bohužel jasný, že ví až moc dobře, o co kráčí.

Doma shodil oblečení už v chodbě a podal praktické info, že se koupal, a to všechno okolo, ale jestli chci, tak stačí říct, kde je koupelna.

Nechtěl jsem ho stresovat už ze začátku, tak jsem řekl, že v pohodě, že když tak až zase večer. Tohle bylo poprvé, co jsem si přitáhl úplně neznámého kluka, navíc takového, který nejspíš občas chodí za prachy, a byl jsem v rozpacích. On ale ne. Díval se na mě, já nevím, nejlepší popis by asi byl: jako zvědavé štěně. Jen mu hodit míček.

Začal jsem ho hladit, sklonil hlavu trochu na stranu a držel. Vyloženě se mu to líbilo. Polechtal jsem ho, skulil se na záda a já si konečně prohlédl, čím ho příroda obdařila. Mírné zarudnutí jsem připsal tomu, že se nejspíš oholil těsně před tím, než se vydal na domluveného scuka. Každému se líbí na jeho klukovi něco jiného, já mám rád trochu větší pytlík. A tenhle zázrak byl přesně dle mých představ. Vzal jsem ho do ruky a on rozevřel doširoka nohy, jako by zval ke hraní. Stiskl jsem malinko víc, ale jen malinko. Zavrněl jako kotě. Aha, takže ví, co je dobré.

I to, co bylo potom, bylo dle mých představ. Nebyl to jen sex, aby člověk vypustil trubky, bylo to fakt pěkný. I pro něj.

„Mám vypadnout?“ zeptal se na férovku.

„Ale ne, jestli chceš, klidně tu ještě…“

Nemělo cenu mluvit dál. Zachumlal se do peřiny a usnul. Dal jsem si sprchu a šel dělat večeři. Když to začalo vonět, přiťapkal do kuchyně a zase se tak zvědavě díval. Bylo mi jasné, že se asi stravuje všelijak, byl hubený jak nemocná koza. Když uviděl, že je prostřeno pro dva, viditelně ho to potěšilo. Spokojeně se nadlábl, dal si sprchu a byl zjevně připravený pokračovat. Vylovil jsem hračky a nechal ho vybrat. Spíš abych věděl, jak bude reagovat. Byl v pohodě. Neomylně sáhl po vibrátorech a stejně nezpochybnitelně zaujal patřičnou polohu. Uspokojující bylo ale to, že vypadal, že se na hraní těší, ne že to dělá čistě pro prachy, nebo tak něco.

Víkendem jsme se prakticky prosexovali.

Pomalu jsem ho zvykal na to, co mám rád já, a on se opatrně pouštěl na tenký led, trochu zvědavý, trochu naivní a celkem dost ochotný vyzkoušet něco nového.

Když odcházel, o prachy si neřekl, ale já mu je dal. Beze slova jsem mu vsunul bankovky do kapsy a on se ani nekoukl kolik. Pohladil jsem ho po vlasech. Byl to moc hezký kluk.

„Jestli chcete, já zase v pátek přijdu,“ špitl.

„No, já bych i chtěl, ale v pátek a v sobotu mám noční, neděli prospím a v pondělí mám ranní. Ale jestli chceš, tak ten další víkend budu mít volno. Pokud už nemáš nic jinýho.“

„Vy myslíte, že šlapu?“

Popravdě, myslel jsem si to, ale nechtěl jsem na něho být zlý. A tak jsem to jaksi zakecal domluvou, kde a kdy ho zase vyzvednu.

Víkendy mi rychle přestaly stačit, mimo to, nechtěl jsem, aby šlapal jenom proto, že nemá na rohlík. Vzal jsem ho k sobě a on to přijal jako cosi samozřejmého.

I moji domácnost začal samozřejmě považovat za svůj domov. S tou svou štěněcí bezprostředností, s jakou chodil doma nahý, zvědavě prolistoval moje knížky, prohlížel si fotky, plenil lednici. Ale taky se uprostřed detektivky přitulil a zeptal se:

„Nechceš si hrát?“

Na něco si musel zvykat, pomalu a opatrně jsem ho učil, že se mě nemusí bát a naopak, musí mi věřit. Přesto nikdy nic neodmítl, i když v rámci hry se jako bránil, kopal a uhýbal, nikdy neřekl, že něco nechce. Co ale opravdu neměl rád, když jsem mu vsunul jazyk do pusy. To sebou škubl tak, že mě to až překvapilo.

„Tohle ne. Nemám to rád.“

No dobře, tak ne. Stačí říct.

A pak jsem ho jednou ráno políbil na čelo. Ani nevím, co mě to napadlo. Rychle se odtáhl.

„Copak? To taky nemáš rád?“ zeptal jsem se.

„Tak mě budila máma, než mě vrazili do děcáku…“

„Aha. Promiň, to jsem nevěděl.“

„Jasný.“

Věděl jsem, že děcák byl pro něj jedna velká noční můra. Ovšem ani zdaleka jsem tehdy netušil, jak krutá…

Zlehka jsem ho vedl tam, kde jsem ho chtěl mít. Nejdřív jsme na hračky do péra jako náhodou narazili při koukání na porno. Jako by mimochodem jsem se zeptal, jestli to zkoušel.

„To fakt vypadám tak jeble?“

Měl velmi zajímavý slovník…

„Chtěl bys to zkusit?“

„Tohle? To fakt ne.“

„Dám pozor, nebude to bolet.“

Chvilku to okecával, moc se mu nechtělo. Jenomže právě tím mě nabudil na 100%, akorát, že to netušil. Když jsme se ale začali jako prát, ochotně se do hraní zapojil. Ukázal jsem mu, jak se dají vytáhnout ruce z kurtů na suchý zip, nohy jsem mu dal do úvazů a mezi kolena rozporku. Tu jedinou opravdu na pevno. Pak jsem ho vzal do ruky, trošku jsem si s ním pohrál a bez varování, aby se třeba moc neškubal, jsem mu do žaludu vsunul plug. Lekl se a nelíbilo se mu to. Ale nakonec jsem ho uchlácholil a ukecal, že ještě kousek. Moc se nemlel, protože se bál, že by to pak bolelo doopravdy, ale pusa mu jela na plno. Moje ovšem taky. 

„Když to aspoň zkusíš, zajdem si pak na pizzu,“ vnadil jsem ho.

„Není třeba, dej to pryč, já tě raději vykouřím.“

„Víš, že to nepotřebuju. Ale tohle mám fakt rád a chtěl bych, aby sis na to zvykl, uvidíš, že se ti to bude líbit,“ vnadil jsem ho dál.

„Ale pi-u,“ pravil upřímně a začal se kroutit.

Popravdě trvalo to, než se naučil mít rád zrovna tohle, ale dnes na to oba vzpomínáme s úsměvem a občas si to při hraní připomeneme.

Když konečně přestal fňukat jen při pohledu na dilatátor, postoupili jsme dál. Začal jsem ho učit, aby se udělal s hračkou v péru. Ze začátku jsem musel trochu přitvrdit, bez rozporky mezi koleny se to taky neobešlo, ale oba jsme věděli, že tohle je prostě součást hry na přísného pána a bezbranného zajatce. Ruce mohl kdykoliv z pout vyndat, ale udělal to jenom jednou. A to asi spíš náhodou, protože v klidu řekl, že sorry, a ty ruce tam dal zpátky. Určitě to bylo nepříjemné, zvlášť ze začátku, to bez debat, ale vyloženě bolest to nebyla. Když se mi ho povedlo poprvé udělat se zasunutou hračkou, málem jsem se udělal taky.

Když jsme najeli na vibrace, měl řečí jak papoušek, ale já ho položil, a vyprávěl jsem mu pohádky. Erotické. Kdyby nás někdo slyšel, poklepe si na čelo. Ale já potřeboval, aby se naučil klidně ležet a aby sebou pořád nemydlil. Bylo úžasné dívat se na něho, jak se přizpůsobuje, jak se tváří, když si uvědomil, že je to fajn. Byl tak krásný, když se bezděčně cukal a pak se usmál a řekl:

„Ty vole, to bylo super.“

Pokud to vyzní, že jsem ho vlastně zneužíval, tak někdy v tu dobu se přihnal s obrázkem, na kterém byl chlap s pérem vylepšeným o cosi, co připomínalo matku na šroub. Byl to piercing vražený mezi žalud a uzdičku. A moje mládě s leskem v očích pravilo, že to chce taky.

Nejdřív jsem mu sáhl na čelo, jestli nemá horečku. Neměl.

„Víš, jak to bude bolet, ty pošuku?“

„Jasně. O to přece jde, ne? Můžu?“

„Nemůžeš!“

Neposlechl.

Ale občas se vynořily nehezké vzpomínky z dětství. Otec pil a jeho i matku mlátil vším, co mu přišlo pod ruku. A matka, snad ze zoufalství, ale možná k tomu i trochu sama měla sklony, začala pít taky. Na jídlo jaksi nezbývalo. A tak občas něco vzala v obchodě. A on začal krást z hladu taky. Rodiče zavřeli do basy a jeho do děcáku. A tam si prožil něco, co by nemělo prožít žádné děcko, no, vlastně ani nikdo dospělý. Dali ho na pokoj ke starším klukům, vyloženým sígrům a ti mu neudělali nic dobrého. Sebrali mu kapesné a sladkosti, které ve středu a v neděli dostávali. Vyloženě ho šikanovali, ale nikdo si toho nevšiml. I když… jeden člověk určitě ano. Muž, který si na něj jednou počkal u školy, odvedl ho k sobě a zneužil. Protože tušil, že s ním bezelstně půjde a nebude žalovat. Nikdy jsem z něho nevypáčil, jestli to byl vychovatel, nebo někdo se zaměstnanců. Jen mi řekl, že dotyčný už umřel, tak je to jedno. Nikdo si nevšiml toho, že se přestal učit, že přestal mluvit, celé ty roky si nikdo nevšiml, co s ním ten člověk dělá? Myslím, že to věděli, ale bylo jim to jedno.

Občas na něj přišel splín, dnes by se možná řeklo, že depka. Tak jsem ho pak jen tak držel v náručí, nechal jsem ho, aby se z toho mohl vypovídat a ujišťoval jsem ho, že ho mám opravdu rád, že ho u sebe nedržím jenom kvůli tomu, že je dobrej v posteli. Někdy začal brečet, někdy usnul a někdy se chtěl mazlit a milovat. Přiznám, že jsem nikdy nedokázal poznat, čím se jeho nálady řídí.

Ale asi nic nebylo tak zlé, jako když začal ztrácet sluch. Utíkal z domu, dělal blbosti, musel jsem ho hledat, bál jsem se, že udělá nějakou pitomost, nakonec to došlo tak daleko, že jsem ho začal doma zamykat. Ale věděl jsem, že to jenom jeho bolavá dušička volá o pozornost, o pomoc. Hračky jsem zase schoval do kufříku a jen jsem vedle něj ležel, držel ho v náručí a snažil jsem se neposlouchat ty pitomé řeči, co vedl.

Přiznávám, že jednu dobu byl vyloženě na pár přes hubu, ale bylo mi jasný, že se přes to musí nějak dostat. V noci jsem místo spaní obcházel místa, která měl rád, otravoval jsem všechny z našeho termo klubu, aby mi dali vědět, kdyby ho v noci někde potkali, jak se toulá. Otravoval jsem řidiče nočních spojů a ptal se, jestli ho neviděli… No bylo to výživný, nerad na to vzpomínám.

A pak se ke mně jednoho dne zase přitulil a zeptal se:

„Chceš si hrát?“

A zas bylo dobře…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoHRÁŠEK
Věk50
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #14 Odp.: LapiduchHRÁŠEK 2022-12-15 11:48
Pro Myšáka:
Ta povídka je Chlapec v mé náruči.
Díky za zájem.
Citovat
+3 #13 Odp.: LapiduchMyšák 2022-12-14 23:13
Na tuhle povídku jsem dostal doporučení a nelituju toho, že jsem si ji přečetl. Teď půjdu hledat tu jinou povídku. :oops:
Citovat
+5 #12 Odp.: LapiduchHRÁŠEK 2022-12-14 15:50
No, upřímně není to až tak moje zásluha, spíš jsem byl k napsání vzpomínek na život gayů v socialismu malinko popostrčen. Na druhé straně, jsem rád, že se to čtenářům líbí. Dokonce mi někdo udělal reklamu v jistém časopise pro pány na pány.
O mém partnerovi jsem psal už v jiné povídce, tak jsem nejdřív trochu váhal, jestli to sem dávat ještě jednou, ale bylo mi řečeno, že se to určitě hodí, že se to vlastně uzavře. A jsem rád, že jsem tu radu poslechl.
Citovat
+3 #11 Odp.: LapiduchTomm 2022-12-14 14:50
Našel jsem to až dnes a musím říct, že tohle není žádný čajíček.
Je to silný svařák upřímných zážitků podaných stylem jako když zvoní zvon. Děkuji, že jsi to napsal Tomm
Citovat
+2 #10 Odp.: LapiduchTamanium 2022-12-13 22:01
Takhle čtivě podané vpomínky, to je nádhera. Určitě by stálo za to, vyštrachat ještě něco.
Měl jsem co dělat, abych to dal na jeden zátah.. Poslední dobou je to docela makačka, ale nemohl jsem to nechat na jindy.
Citovat
+3 #9 Odp.: LapiduchZdenda TB 2022-12-07 14:45
Tyhle vzpomínky nikdy neomrzí. Díky za ně.
Citovat
+4 #8 Odp.: LapiduchSaavik 2022-12-05 21:03
Jo jo, vrátit fakt ne. Ale s touhle dobou má většina lidí spojené hezké vzpomínky. Protože jsme byli mladí a plní sil...
Citovat
+4 #7 WauKarel 2022-12-05 13:34
prostě upřímnost
Citovat
+5 #6 Odp.: LapiduchDušan Bartoň 2022-12-04 08:49
Termoklub... to je hezký, to si budu pamatovat. :lol:
A hezky se to četlo.
Citovat
+6 #5 Odp.: Lapiduchblack 2022-12-04 08:23
Z každého rožku trošku a na závěr silný príbeh. Dobre pripomenúť si dobu, ktorú som zažil na vlastnej koži.
Citovat
+6 #4 Odp.: LapiduchHonzaR. 2022-12-04 00:49
Děkuju, víc asi není třeba, ne? :-)
Citovat
+7 #3 Odp.: LapiduchSinme 2022-12-04 00:44
Tak toto bolo veľmi silné. Jedna z tých poviedok (spomienok), na ktorú človek myslí dlhšie ako pár minút po prečítaní. Poučné, smutné, romantické a milión ďalších prívlastkov, ktoré ma nenapadnú a je to škoda. Ďakujem za veľmi, veľmi, veľmi zaujímavé a skvelé počítanie.
Citovat
+6 #2 Odp.: LapiduchGD 2022-12-03 21:54
Děkuji ti Hrášku za vzpomínky tvé, ale i mé. Zmíněné časopisy jsem též kupoval v trafice, četl a užíval si. Holandy jak jsem se již zmínil jinde návštěvoval, klub jsem ovšem neznal. Co se týče těch plakátů tak ještě v době, kdy jsem nevěděl pořádně jak u mne bije jsem si vylepil dva tehdy nejlepší fotbalisty tak, abych na ně dobře viděl z postele. Teprve o něco později jsem si uvědomil proč jsem je umístil právě takto. Byli oba v pozici, kdy ukazovali velice zajímavé partie ;-) ve vší počestnosti.
Jsem rád, že se ti nakonec zadařilo.
Ještě jednou velké díky.
Citovat
+6 #1 Odp.: Lapiduchzmetek 2022-12-03 21:47
Tohle se čte s hodně smíšenejma pocitama, ale rozhodně s velkým palcem nahoru. Je to hodně...syrový, ale realita z toho čiší jako z máločeho. Jo, děkuju, hodně.
Citovat