Kurz češtiny pro cizince – První lekce: pták neboli čurák

Úvod

Nebudu moc zdržovat tím, jak k tomu došlo. Prostě jako lektor češtiny pro cizince jsem byl trochu frustrován tím, že v každé skupině převažují osoby ženského pohlaví. Pokud se tam vyskytují osoby s pohlavím mužským, jsou buď důchodového věku, což mi moc nevyhovuje a jejich pohlaví mne vlastně nepřitahuje, nebo jsou velmi mladé, neřku-li adolescentní, a jejich pohlaví by mne sice přitahovalo, ale zřejmě by je nepřitahovalo pohlaví moje. Tedy nikoli kvůli pohlaví samotnému, nýbrž kvůli věkovému rozdílu.

A tak jsem vymyslel krásnou nabídku, že budu online vyučovat češtinu pro cizince žijící v naší republice a mající mužské pohlaví. Upozorňuji, že jsem výběr neomezoval dle sexuální orientace. Co ale zafungovalo, to byla nabízená sleva. Nebo spíš sazba. Za 1 lekci 300 Kč nebo ukázat online ptáka (formuloval jsem to jako “zamávat online přirozením”). Ejhle, přihlásilo se jich asi deset! Pravda, asi na tom moc nevydělám, pomyslel jsem si, ale aspoň se na tom udělám.

První lekce: pták neboli čurák

Probrali jsme ty nejzákladnější fráze pro život lidský. Někteří už něco uměli, někteří méně. Ve skupině byli převážně Rusové a Ukrajinci, nějaký Polák, tři Vietnamci a jeden Němec. Účast Slováka jsem nepochopil hned, ale později jsem ji pochopil.

A nastala fáze procvičování.

“Tak, kluci, jak nazýváme toto?” zeptal jsem se a poslal jim na screen schematický (!!!) obrázek penisu.

“Co hajst nazýváme?” zněla první reakce.

“Nazývá se hajst hajst,” odpověděl jsem s pochybností, zda je to německy správně. Zareagoval:

“Ach zó, das ist ajn švanc.” No nevím, jestli Němec pochopil, v jakém kurzu je.

“To péňis,” ozvalo se následně několikrát.

“Ne ne, ržikáme penys,” opravil je Andrzej.

“Penys jó, penys líbí,” reagoval některý z Vietnamců.

Vyzval jsem je, aby se vzpamatovali a vzpomněli si na tři výrazy pro penis, které jsem je před chvílí naučil a které všichni vyslovili celkem dobře.

“To ptíca,” hlaholili někteří, zatímco Slovák zahlásil:

“To něni ptíca, to je vták!” a do toho se ozvalo nechápavé:

“Varum fógl?” Vietnamec oznámil:

“Pekny ptak, sluši,” a ostatní jeho rodáci přisvědčili, že “sluši, jo, sluši, ptak.”

Vrátil jsem se tedy k základnímu výkladu.

“Toto je pták!” Vtom jsem si uvědomil, že ty cizince nehodlám učit spisovnou, nýbrž víceméně slangovou češtinu, tak jsem se opravil: “Todle je pták!” Bohužel ti cizinci tento rozpor zaznamenali a ptali se, zda je správně toto nebo todle. Trochu jsem znervózněl a odsekl: “Todle je pták a basta!”

Vasil nebo někdo z té grupy se však zeptal:

“A basta, to to dolu?” Nechápal jsem, na co se mě ptá, ale naštěstí to pochopil Slovák (v tu chvíli jsem byl vděčný za jeho přítomnost), který ho poučil:

“Basta je basta, ako koniec, a to dole sú guľe!”

Nějaký druhý Vasil (myslím, že to byl Aleks) zareagoval:

“Á, dolu su gule a basta!”

“Genau,” zaznělo v odpověď.

V tu chvíli jsem zapochyboval, jestli jsem svou sazbu za lekci nepodcenil. Ale udržel jsem se na uzdě a pokračoval dál.

“Tak si to ještě jednou zopakujeme. Opakujte po mně: To je můj pták.” Opakovali po mně, jen někteří říkali To neje můj pták, ale to jsem přešel.

“A teď opakujte: Mám velkýho ptáka.” Hned mi došlo, že akuzativ jsme ještě nebrali, ale kupodivu všichni s radostí opakovali, že mají velkého ptáka.

“Tak teď opakujte: Mám tvrdýho ptáka.” Sborem všichni opakovali, jen jeden následně položil otázku:

“Já né, to problém?”

“Tak teď opakujte: Mám malýho ptáka.” Všichni opakovali, ale velmi nesměle, až tiše.

“Na konci lekce budete moct ukázat, jakýho máte ptáka,” připomněl jsem. “Kdo ukáže ptáka?” Hlavou mi proběhla okřídlená učitelská věta “Nehlaste se všichni”, neboť se hlásili všichni. A to znamenalo, že dneska pracuju zadarmo.

Zároveň jsem si uvědomil, že všichni celkem rychle pochopili akuzativ, tož rozhodl jsem se, že u něj ještě zůstaneme.

“Jak jinak ještě můžeme označit penis?” zeptal jsem se.

“Der tschurack,” zaznělo německy. Úplně jsem v té výslovnosti ten německý pravopis viděl.

“Ano, čurák, ale žádné der. My nemáme členy.”

“Jak, nemájemo členóv? Májemo členóv!” chtěl se hádat východní Slovan. Druhý východní Slovan přispěchal s vysvětlením, soudě tedy podle výrazu jeho tváře, nikoli dle obsahu:

“Člen je čurák.”

“Curak je clen? Tak jo,” reagoval jeden Asiat a hned si to začal psát.

“Nepyšy ce, ty durak!” napomenul ho autor myšlenky, že člen je čurák.

“Zó, durak, nebo čurak?” divil se Germán s přízvuky na druhé slabice.

“To jsem z toho magor,” pronesl jsem, bohužel hlasitě, co mi blesklo hlavou. Z východu se hned někdo otázal:

“I ce ščo, mahór?”

“Da, što takoje magór?” přidalo se z úplně jiného východu.

“To nic, jako že jsem z toho blázen,” pokusil jsem se z toho uniknout.

“Na ja, blázn ist zér šön,” podotkl zasněně Němčour, což už mi vůbec nepomohlo.

“Vy ně panimájetě!” upoutal na sebe pozornost jakýsi mužik.

“U nas člen, to čurák. Člen znáčit čurák, panimájetě?”

“Moment! Der dý das ist čurák? Šuldigunk!”

“Co mluvíte? Tatarka?”

“Derdýdas ne čurák, člen čurák!”

“Člen ist der dý das, himl her got!”

“Vót vy ničevó ně panimájetě!”

“Já pani nemáju, já sem teplej, proto tady!”

“A kúrwa!”

“Wír zind online, kajne kurwen hír!”

“Tu je kokotov až po kokot!”

“Stop!”

Ten poslední výkřik byl můj. Už jsem si připadal jak v Babylonii. Ale kuš, v Babylonu. V Babylonii by bylo bylo líp.

“Takže, vy buzeranti,” ještě o stupínek jsem zvýšil hlas, aniž by se někdo proti tomu oslovení ohradil, buď proto, že mu nerozuměli, nebo proto, že jsou na to zvyklí, přičemž druhé vysvětlení není příliš pravděpodobné.

“Jak jsem pochopil, ruské a ukrajinské slovo člen znamená v češtině pták neboli čurák. České slovo člen není označení pro ptáka neboli čuráka, ale například pro německé der, die, das. My Slované nemáme členy, tedy žádné der, die das. Ale! Východní Slované, pokud jsou muži, mají v jejich jazyce členy, čili mají ptáky neboli čuráky. Je vám to jasné?”

“Mne nejasné. Tak co žikat?” Ach jo. Dálný východ je daleko na východ od východních Slovanů. Naštěstí zasáhl chalan z nejbližšího východu.

“Čo je ti po tom? Povedaj vták alebo čurák a na členov zabudni!”

“Má pravdu,” dodal jsem a upřesnil, že mají říkat pták nebo čurák a že slovo člen v našem prostředí nepotřebují.

A vydal jsem pokyn k prezentaci ptáků. Všichni ochotně stáhli kalhoty a vystavili své čuráky kamerám. Tupě jsem na to zíral a poslouchal, jak různě švitoří.

“Profil 1 velkého ptáka!”

“Profil 9 malého!”

“Profil 3 maješ krasného čuráka!”

“Profil 2 chci blázen, bite!”

“Profil 5 neni vidět ptaka!”

“Profil 4 a toto je čo?”

“Profil 6 šön, zér šön!”

“Ďákuju!”

“Mám chlupy, neholím!”

“Nemáju chlúpy, hólym!”

“Stydím, končím!”

“Nestyďuj, ukazuj!”

“Můj malý, ale dobrý!”

“Moje ptáka nejvíc velký!”

“Chci čuráka mít do pusa!”

“Kúrwa!”

“Ty vole, kokotov až po kokot!”

Ještě chvíli jsem je nechal švitořit. Pak jsem ukončil lekci. Tu příští asi začnu popisem jednotlivých vybavení. Je jich celá škála. Teď jsi jdu pustit nějakou kultůru, páč na ptáky neboli čuráky už nemám koule…