Kouzlo do kapsy

Tomáš listoval profily na seznamce, u jednoho se tradičně zarazil a vzdychl. Ten kluk ho fascinoval už několik týdnů, snad i měsíců. Z obrazovky na něj koukala rozesmátá tvář týpka v jeho věku, ze které přímo vyzařovala bezstarostnost a lehkomyslnost. Hmm, to jo, za to on bezstarostný není a lehkomyslný už vůbec ne. A tenhle objev by na to při prvním náznaku kontaktu přišel a bylo by po srandě. Tak radši nic. Odhlásil se z aplikace a zamračeně koukal před sebe.

A přitom to s ním přece nemůže být tak hrozný!

Práci má slušnou, zázemí má, na krku sotva třicítka, udržuje se ve formě, postavu jak jedle, xicht taky není žádná tragédie – jen mu ty vztahy nějak nejdou. Otráveně si vzpomněl na svoji poslední zkušenost, kdy po několikaletém vztahu došla jeho drahá polovička k závěru, že by si chtěla trochu okořenit postelové aktivity. Tomáš souhlasil a dotáhl do trojky svýho nejlepšího kamaráda. Výsledkem bylo koření na takový úrovni, že po půl roce byl bez kluka i bez kámoše, kteří si v mnoha ohledech najednou vystačili spolu a bez něj.

Uff. Vstal a šel si do koupelny opláchnout obličej studenou vodou. Tohle už mu leze na mozek!

Díval se na sebe do zrcadla a uvažoval, co zkusit, aby to zabralo a on konečně našel někoho milýho, rozumnýho, přiměřeně trhlýho a zároveň zodpovědnýho. Možná by mohl zkusit jiný účes. Nebo si pořídit jiný kalhoty. Co takhle vyměnit košile za trička s potiskem? Vybělit si zuby? Náušnice, piercing, tetování. Pff, všechno špatně.

Vrátil se zpátky do obývacího pokoje a zamyšleně se postavil před knihovnu. Rukou přejížděl po hřbetech knih a přemýšlel, jestli některou z nich vzít do ruky. Vlastně se mu ani číst nechtělo, beztak věděl, jak všechny ty příběhy skončí – …a žili šťastně až do smrti. Hmpf. Takový kec. Odfrkl si, otočil se ke knihovně zády, zhasnul a šel do ložnice. Ne že by měl v plánu spát. Prostě ležel na svojí krásné, velké a úplně prázdné posteli, koukal do stropu a přemýšlel.

***

Martin se líně protáhl za pracovním stolem, unaveně zívnul a mimoděk se podíval na hodinky. Ještě hodinu a jde domů. Čas v práci se mu neuvěřitelně vlekl, nejradši by se viděl někde úplně jinde než u tabulek a grafů. Venku už byla tma a on byl v celé budově skoro sám. Z nudy si otevřel v prohlížeči nové okno a přihlásil se na seznamku.

Už zase.

Už zase si mu profil prohlížel ten cizí kluk. Kdyby aspoň věděl, jak vypadá, ale z fotek na jeho profilu nebyl obličej příliš patrný. Dobře. Nádech. Výdech. Otevřít okno zpráv. Vyťukat obyčejné: "Ahoj, jak se máš?". A pak jako obvykle koukat do blba, zprávu smazat, odhlásit se a celou seznamku poslat do kytek. Přitom o co jde? Co by mu napsal nejhoršího, že nemá zájem? A chce se mu poslouchat, že o něj někdo nemá zájem?

Moc dobře si pamatoval svoje poslední rande. Na fotce se kluk tvářil poměrně sympaticky, naživo mu evokoval voskovou figurínu, která sama sebe přesvědčila o vlastní dokonalosti a vytkla si za cíl o ní přesvědčit i všechny ostatní. Chvíli na toho umělého idiota nevěřícně koukal, chvíli z něj byl rozladěný a nakonec se jeho blbostí zlomyslně bavil. Asi nejvíc si užil moment, že tomu steroidovému kreténovi důvěrně práskl, že se občas nacpe hranolkami s kečupem. V tu chvíli myslel, že ten na druhé straně stolu vystřídá všechny barvy duhy a ze šoku praskne.

A tohle by měl absolvovat znova? Pff, nic takového. Není včerejší.

Zavřel prohlížeč a nakvašeně se otočil k další práci.

***

Přístavní město za posledních několik nocí zahalila bílá peřina. Špičky věží kostela i radnice vypadaly pod nánosy vloček jako obří cukrové homole a vánoční výzdoba, obalená bílým pláštěm, připomínala sladké pečivo. Tomáš si vykračoval po zasněžené ulici do práce a nic z toho nevnímal. Ne že by všechnu tu zimní nádheru cíleně ignoroval – bylo mu to fuk. Tupě koukal pod nohy, snažil se na čerstvě napadaném poprašku nespadnout a hlavně dělal všechno pro to, aby vytěsnil z hlavu představu Vánoc, strávených opět o samotě.

Moc mu to nešlo. Ze všech výloh se na něj smály vánoční dekorace, každou chvíli zaslechl nějakou koledu a nebo prošel okolo hloučku lidí, bavícího se hlučně nad svařeným vínem. Obrnil se zarputilostí a pokračoval v chůzi. Žádné vánoční serepetičky ho přece nerozhodí! Vztekle kmital nohama po chodníku tak, že si ani nevšiml postavy před sebou. Následovalo nevyhnutelné – náraz.

"Au, ty nemehlo, nemůžeš dávat trochu pozor?!"

"Ježiš, fakt sorry!"

Tomáš se lekl a v šoku se podíval před sebe. Svým nárazem týpkovi evidentně rozsypal několik věcí, které se teď urychleně snažil sebrat ze zasněžené země. Popadl tašku, natáhl ruku a podával ji neznámému, když se na něj zadíval pozorně…

"Maxi?"

"Tome?"

"Tak tebe bych tu fakt nečekal!"

***

Tomáš, už bez šály a kulicha, seděl v Soul Mary naproti Maxovi a dopíjel druhý hrníček skvělého svařáku, který rozpouštěl jeho ledové prsty a ledové pocity. Očima bloudil po svátečně vyzdobené hospodě. Všude byly natažené zelené řetězy, na pultu leželo umělecky naaranžované chvojí a po hospodě byly rozvěšené malované ozdoby. Tom si je se zaujetím prohlížel, což Maxovi neušlo. Napil se ze svého šálku a pronesl:

"Líbí?"

"Jo, je to hezký, oproti tomu kýči všude venku to vypadá docela vkusně."

"Taky by mělo, nechal jsem na tom ruce."

Tomáš se mimoděl rozesmál na celé kolo. Max byl jeho kamarád z vysoké školy, a i když se neviděli celou věčnost, evidentně se nic nezměnilo. Tenhle potrhlý malíř se snad nikdy nevzdá těch všemožných praštěných nápadů, které se mu vždycky rojily v hlavě.

"Takže ty teď ve volném čase maluješ vánoční ozdoby?"

"Ne že bych měl volný čas, ale maluju. Nenechám přece svůj domovský klub bez vkusných dekorací."

"Jasně. Takže Max spasitel teď zdobí hospody."

"Tak znáš to, neumím sedět s rukama v klíně. A jak ty, vyzdobeno, uklizeno?"

Tomáš si povzdychl a podíval se na Maxe. Nechtěl si z něj dělat vrbu, na druhou stranu, někomu se svěřit potřeboval. A tak začal vyprávět, že ho tyhle svátky poslední dobou nebaví. Co nebaví, štvou. Je sám, celá sváteční atmosféra mu leze krkem a nejradši by nic z toho neviděl, včetně sebe. A přitom by to bylo tak hezký chodit s nějakým milým klukem po nočním městě, dívat se na takový ty trapný vánoční slaďárny v televizi, ujídat cukroví… Takhle je furt v práci, maká od nevidím do nevidím, jenže kdyby to nedělal, tak mu z toho všeho hrábne už dávno.

Max pozorně naslouchal a nechal Tomáše mluvit. Teprve až skončil a chvíli mezi nimi vládlo ticho, osmělil se zeptat:

"No a máš nějaký nápad, co s tím dělat? Nemůžeš přece sedět doma jako jezevec a čekat, že se něco změní samo od sebe."

"Tohle vím taky, nejsem včerejší. Ale dokopat se k tomu, to je jak bič boží."

"To mi chceš říct, že v tomhle městě by se nenašel nikdo, s kým by ses chtěl seznámit?!"

Tomáš se zatvářil rezignovaně, vytáhl telefon, chvíli na něm něco hledal a potom ho strčil Maxovi pod nos. Z displeje koukala usměvavá tvář kluka zhruba v jejich věku. Modré oči, upravené vlasy, vyšisované od sluníčka, trochu rozpláclý, ale roztomilý nos…

"Moc hezký. V čem je problém?"

"Nějak se nemůžu dokopat mu napsat…"

"Proč?"

"No, co když…"

"Aha a jsme doma. Protože co když ti řekne ne a ty se ze svých představ, který o tomhle klukovi rozhodně máš, ocitneš ve vzduchoprázdnu. Bože, za slova co a když bych vraždil. Trvalo mi tři roky je odnaučit mýho nevlastního bráchu a znova to absolvovat nehodlám."

"Tak co s tím mám dělat?"

"Podívej, člověk je jako prázdná nádoba, která se může naplnit buď láskou nebo strachem – a všechny další pocity jsou odvozeniny těch dvou. Čím více jedné té látky je, tím méně je té druhé. Trable máš v tom, že cit, o kterým si myslíš, že je láska, tak je prostě jen zamaskovaný druh strachu – strachu pustit, co je moje, strachu, že nedostanu všechno, co mi patří, a vůbec nejstrašnějšího strachu, že ztratím to, co mi připadá, že už mám."

"To mi pořád neradí s mojí situací…"

"To by ani nemělo. Já rady neudílím. Ale pokud bych byl na tvým místě, přestal bych se bát kondicionálu a nechal věci volně plynout. Každá velká cesta začíná tím, že zakopneš o práh vchodových dveří. Tak tomu jdi trochu naproti."

Max se díval na zamyšlený Tomův obličej, kterému všechny tyhle věci evidentně šrotovaly v hlavě. Tohle zůstalo při starém. Moc dobře si pamatoval, jak se Tomáš hroutil z představy závěrečných ročníkových prací už v září při jejich zádávání. Plašan, ale hodný plašan. Najednou ho něco napadlo, natáhl se pro svoji brašnu a chvíli v ní něco intenzivně hledal. Potom spokojeně vytáhl ruku ven a v ní podával Tomášovi rolničku, navlečenou na červené mašli.

"Na, nech si ji."

"Díky, ale na co mi bude rolnička?"

"To není jenom nějaká rolnička! Je kouzelná. Plní přání."

"Maxi, to sis teď vymyslel. Je to jenom kus kovu…"

"To teda není! Je to vánoční kouzlo, tak akorát velký, aby se ti vlezlo do kapsy. Pomáhá překonávat strach, nejistotu a pochybnosti. A splní ti nejtajnější vánoční sen. Ber to ode mě jako dárek."

"Ty bys prodal eskymákovi ledničku, vážně. Tak jo, nechám si rolničku jako dárek."

"Není to rolnička, je to kouzlo."

"Dobře, je to kouzlo. No a co ty? Jak to jde u tebe?"

"Hele, každoroční blázinec jako obvykle. Michal jel na podzim do Ekvádoru, ale před svátky se má vracet, takže chystám všechno sólo."

"Tvůj pan fotograf je zase pryč, no teda. Nechybí ti?"

"Ale to víš, že mi chybí, nejsem ze žuly. Radši bych ho měl vedle sebe, ale on u tuhle fotozakázku fakt stál, tak jsem ho pustil zas na chvíli do světa. Ale brzo bude zpátky. Už aby to bylo, i přesto, že mi některýma věcma leze na nervy, tak se mi stýská. A teď před Vánoci je to na jednoho poměrně hektický, ani Kristýna mi letos nemůže pomoct."

"Vážně? Vždycky jste byli taková sehraná dvojka, ona jediná tě dokázala postavit do latě… Myslel sem, že zrovna ta má vždycky energie na rozdávání."

"Ale jo, to má, ale znáš to, je z ní mamina na plný úvazek. Víš, jak to je, děti jsou jako káva – snadno si je uděláš a potom v noci nespíš."

"Vidím, že mezi vámi se věci nemění, svátky nesvátky."

"Náhodou minule jsem jí složil kompliment, takže se mnou zase nemluví."

"Cos jí proboha řekl?!"

"Že má oči jako Bette Davisová…"

"To není tak hrozný."

"…a ruce jako Freddy Kruger!"

***

Ruce Maxovi kmitaly po plátně v nepravidelných tazích. Střídal bílou a světle modrou barvu a pod rukama mu rostl výjev zimní krajiny. Dalo mu práci nesklouznout ze svojí obvyklé úrovně ke kýči, protože tenhle obraz k tomu sváděl. Nikdy moc nechápal, proč si někdo chce nad krb pověsit anonymní pohled do krajiny, ale naučil se nad tím nepřemýšlet. Konec konců, složenky se samy nezaplatí a jemu tohle oddychový malování neublíží. Spokojeně prohlížel zasychající barvy na plátně, štětce vhodil do skleničky, když se najednou ozvalo klepání na dveře.

"Dále," zavolal Max od stojanu a otočil se.

Do dveří vstoupil nesměle vyhlížející kluk a opatrně se rozhlížel. Po dalším Maxově vyzvání si dodal odvahy, odložil si věci na věšák a přišel blíže ke stojanům. Max ho konsternovaně pozoroval a v duchu si říkal, že vesmír musí mít fakt zvláštní smysl pro humor. Před ním se totiž najednou zhmotnila oživlá fotka z Tomášova telefonu. Snažil se nemyslet na to, jak mu tahle situace připadá přitažená za vlasy, a vší silou se soustředil na to, co ten kluk vlastně říká.

Informace mu pak k mozku putovaly v krátkých heslech, připomínající tahák – jméno Martin, obraz, namalovat, velmi vágní zadání, žádná konkrétní představa. Intenzivně se pokusil donutit mozek k činnosti a na řeč návštěvníka svého ateliéru navázal:

"Aha, dobře, hra světel a stínů. To je poměrně zajímavý a dost široký námět. A pro koho to bude určeno – pro přítelkyni, maminku, strejdu, pro kamaráda…?"

"Co, ne, pro nikoho. Já nemám rodinu ani žádnou přítelkyni. Je to obraz do zasedací místnosti naší firmy. Šéf mě pověřil, abych zařídil něco originálního. Víc mi k tomu neřekl, tak mě napadlo se obrátit rovnou na vás."

"Jo, jistě, takže firemní zakázka. Nějaká představa o barevném ladění?"

"Spíš tlumené barvy, aby to nerozptylovalo při poradách a prezentacích."

"Dobře. Nějaký další požadavek?"

"Kdy to tak bude zhruba hotové?"

"Na začátku příštího roku. Dejte mi na sebe kontakt a dám vám po dokončení vědět."

"Jo, to je dobrý nápad."

Martin zašátral v kapse a vytáhl svoji vizitku. Podal ji Maxovi a ještě chvíli s ním zaujatě konverzoval.

Max si mezitím Martina pohledem zrentgenoval od hlavy až k patě. No, Tomík nemá blbý vkus, to se musí nechat. Nedá se nic dělat, bude si muset zahrát na dohazovače a postrčit tyhle dva k sobě. Nemůže na tom přece být nic těžkýho, Kristýna tohle dělala na škole skoro pořád a on si od ní trochu vtipný kaše za ty roky líznul. Takže nádech, výdech, trochu snahy a to by bylo, aby nebylo.

Martin byl spokojený. Měl obavu, že Max nebude chtít zakázku s tak nekonkrétním zadáním a ještě pro nějakou firmičku o pěti a půl lidech přijmout, ale nakonec všechno proběhlo až podezřele hladce. Možná si pak nechá od tohodle kluka namalovat nějaký to plátno i do bytu. Ale rozhodně něco míň kýčovitýho, než je ta krajinka se sněhem, které si všimnul na stojanu. Ne, to chce něco zajímavějšího. Mrknul na hodinky, ještě jednou poděkoval a rozloučil se. Klaply dveře a Max v dílně osaměl.

Díval se na vizitku s Martinovým jménem a telefonem. Už už chtěl začít psát Tomášovi, ale zarazil se. Strčil si vizitku do kapsy, oblékl se do zimního oblečení a vyrazil z ateliéru do ulic.

***

"Promiňte, hledám… Jeho, jeho hledám!"

Max v kabátu a v kulichu stepoval u recepce. Měl v plánu se zeptat na to, kde by našel Tomáše, když ho viděl procházet se šanonem pod paží okolo recepčního stolu. Ostentativně na něj ukázal prstem a výhružně zasyčel:

"Ty, ke mně! Hned!"

Tomáš udiveně praštil s deskami na stůl a naklusal za Maxem:

"Co ty tady děláš? Nevidíme se, jak je rok dlouhý a najednou dvakrát za jeden týden…"

"Došel jsem za tebou. Proboha, dělej se sebou něco, v těch korporátních hadrech vypadáš jako usedlá baba."

"Každý nemůže být za transcendentální vílu z galaxie Pokemonů jako ty…"

"Kušuj, na mých zvonáčích není nic transcendentálního. A vůbec, hele. Něco pro tebe mám."

Max mával před Tomášem kusem papíru, na kterém bylo načmáráno jméno a telefonní číslo. Hekticky vysvětloval, že ten seznamkový krasavec se objevil u něj v ateliéru, jmenuje se Martin, vypadá líp než na fotce a chtěl po něm namalovat obraz pro kancelář svojí firmy. Tomáš pozoroval Maxe, kterému se freneticky rozšířily zorničky a demonstrativně šermoval rukama kolem sebe, se směsicí údivu a pobavení, protože absolutně netušil, co je tím vším sledováno.

"…oukej, tak máš jeho telefonní číslo. No a?"

"Jaký ‚No a?!‘ Letím sem přes půl města, abych ti na toho tvýho krasavce předal telefon, a ty mi na to řekneš ‚No a?!‘ Neupadl si z maliny na znak?!"

"No furt mi není jasný, co bych s tím telefonním číslem měl dělat."

"Nic, ty troubo, skartovat ho a zavolat si na linku důvěry, aby ti dali recept na vánočku!"

"A tam takový věci řeší?"

"Bože, ty si kus dubovýho polena, vážně. Hele, podívej, týpek pracuje ve firmě, která vyrábí žaluzie. Zavoláš mu, řekneš, že si na něj dostal kontakt a že potřebuješ poradit s výběrem žaluzií do bytu, domluvíte si schůzku, budeš roztomilej a ruka bude v rukávě, je to jasný jak facka."

"Ale já nepotřebuju žaluzie…"

"Teď ne, ale až se s ním dáš do kupy, tak budeš rád, že sousedi nebudou moct koukat oknem do tvojí ložnice."

"Maxi, za co mě máš!"

"Za hezkýho kluka. Kdybys byl na holky, tak zvládneš připravit o věnečky celé hřbitovy. Tak tomu jdi trochu naproti."

Povzdech, který si Max nechal pro sebe a který se objevil v jeho hlavě, se dal označit za oprávněný. Tak on se žene přes celý přístav, aby svýmu kámošovi pomohl ke štěstí, a to pako na to kouká jako pasáček ovcí na daňový přiznání a podobně blbě k tomu i přistupuje. Sakra, jak to, že tahle taktika postrkování lidí k sobě tý praštěný Kristýně vychází a on si teď připadá jako spráskaný pes? Asi mu s tímhle fakt chybí trpělivost.

Odevzdaně nacpal skepticky se tvářícímu Tomášovi lístek se jménem a číslem do kapsy, dal mu pusu na tvář a vyšel zpátky do zimy. Když už nic, měl aspoň snahu. Ostatně, Řím se taky nepostavil za den. Zadíval se na oblohu, ze které se začaly snášet k zemi drobné sněhové vločky, a doufal, že kus vánoční atmosféry se na Tomáše nakonec nalepí. Přitáhl si šálu víc ke krku a vydal se k domovu.

***

Přístav se v pozdním odpoledni ponořil do tmy. Jen nažloutlé světlo lamp osvětlovalo bíle pocukrované ulice, které vypadaly jako vystřižené ze zimní pohádky. Tomáš si zamyšleně vykračoval pod září pouličního osvětlení a v hlavě mu vířily myšlenky na kus papíru od Maxe a na kluka ze seznamky.

Možná má Max pravdu. Možná by opravdu měl jít štěstí trochu naproti. Vždyť přece o nic nejde. No jo, jenže jemu se to mluví. Všem se to mluví. Všichni najednou vědí, co by měl a neměl dělat.

Pche, co tak oni vědí! To on je nejstarší ze čtyř kluků, to on odjel do města, aby se pohnul a přitom na začátku skončil v garsonce s dalšími dvěma spolubydlícími. A vypracoval se. A nadřel se. A nemá strach. A taky nevěří na pitomý pověry a žádný hloupý kouzla. Jeho pozornost upoutal v tu chvíli nápis "Zvonička štěstí". Pche, ještě to tak. A vůbec, teď půjde a dokáže světu, že nic z těhle kravin nefunguje. Jeho kroky se stočily ke dřevěné konstrukci a on stál najednou pod malým zvonem, ke kterýmu vedl kousek provazu.

Stál a koukal vzhůru. Frustrovaně hleděl před sebe a narůstal v něm vztek.

Blbý svátky. Blbý trhy. Blbej zvon, blbá výzdoba, blbej sníh, blbá zima, blbý všecko! Vztekle popadl provaz a cinkl do toho melodického kusu kovu. Nechce žádný štěstí, nechce žádný zdraví, nechce prachy a nechce se zabývat vůbec žádným chlapem. Tak. A celý ty slavný Vánoce bude trávit o samotě, navzdory a natruc všemu tomu pitomýmu kýči okolo. Sežere rybu, sežere salát, zapne telku a hotovo. Naštvaně vykročil ze zvoničky pryč, ale na posledním schodu mu podjela noha na kusu zmrzlého sněhu, ruce mu vyletěly vzhůru a on se jak blbý, tak široký natáhl na dlažbě. Zaúpěl bolestí, ale neprojevil žádnou snahu vstát. Nic nebude! Hezky tu zapadá sněhem a hotovo!

"Upadl jste?"

Melodický hlas narušil jeho rozjímání. Přesto neměl motivaci něco se svým stavem dělat a naštvaně štěknul:

"Ne, ležím tu schválně a hodlám se opalovat."

"No, když myslíte. Ale asi jste si nevybral nejlepší místo a roční dobu."

Tomáš musel uznat, že na tomhle argumentu možná něco bude. Otevřel jedno oko, potom druhé, podíval se před sebe a myslel, že se ocitl v nebi. Nad ním se skláněla tvář kluka. Toho kluka! TOHO KLUKA!!! Vlasy, vyšisované od sluníčka, neposedně vykukující zpod čepice, trochu rozpláclý, ale hezký nos a ty oči… Znova zavřel svoje víčka a jenom vzdychl:

"Anděl…"

"Co, ne! Já jsem Martin."

"Jo, Martin, já vím. Teda nevím, že jste Martin. Ale vypadáte jako Martin."

"Vážně? A jak vypadá Martin?"

"Úplně přesně jako vy."

"Dobře. Nechcete pomoct vstát. Já jen, ať se nenachladíte."

"No, asi jo."

Martin už Tomášovi neodpověděl, zasmál se, vzal ho za loket a pomohl mu postavit se zpět na nohy. Jemně z něj oprášil sníh, který se na něj nalepil, a pro jistotu se ho zeptal:

"Všechno v pořádku?"

"Co?"

"Ptám se, jestli je všechno v pořádku."

"Aha. Jo. Jasně. V pořádku. Nikdy mi nebylo líp."

"Nepraštil jste se do hlavy?"

"Ne. Možná trochu. To je fuk. Jsem Tomáš."

Martin se zasmál a přijal nabízenou dlaň. Navzdory zimě okolo hřála a on zjistil, že při pohledu na toho kluka před sebou se mu najedou do tváří nahrnula krev a v krku se mu udělal knedlík. Kde on už ho jenom… no jasně, kde by ho tak viděl, vždyť to bude určitě ten kluk s neurčitým profilem ze seznamky. Stejný vlasy, stejný strniště. A proto on na něj tím pádem tak vyjeveně kouká a blekotá něco o andělech! Rychle uhnul pohledem bokem a všiml si, že na zemi se něco třpytí. Sehnul se a do prstů vzal rolničku, navlečenou na červené stuze. Podíval se znova na Tomáše a nejistě se zeptal:

"Nevypadla vám rolnička?"

"Vypadla. Vlastně, ona to není rolnička, je to kouzlo."

"Vážně?"

"Úplně nejvíc vážně."

"Tak to jo, tak to bych vám ho měl vrátit."

Rolnička pohladila Tomášovi ruku a on se znova usmál. Martin si toho všiml a opáčil:

"Hezký pocit, viďte?"

"A co?"

"Když držíte v rukou něco, o čem jste si myslel, že už je pryč."

"No, jo…"

"To se nestává každý den."

"Nestává. A tohodle kouzla by byla škoda."

"Co je vlastně na rolničce s mašlí kouzelnýho?"

"No, nechcete…"

"Hele a nebudem si radši tykat?"

"Oukej, tak teda, nechceš si to vyslechnout u punče?"

"Punč já rád. Ty vyprávíš, já zvu."

Šli spolu ke stánku s horkým punčem, sníh jim křupal pod nohama a Tomášovi se zdálo, že všechen strach, který ho svíral a studil, najednou někam odletěl a ze hrudi se mu do celého těla rozlévalo příjemné teplo. Nahmatal v kabátu ztracenou a znovu nalezenou rolničku od Maxe a usmál se. Po očku mrknul na Martina, který s lehce připitomnělým úsměvem kráčel vedle něj. V duchu se omlouval Maxovi i celému světu za svoje pochybnosti a říkal si, že to s tím štěstím asi nebude tak zlý. Nakonec to tak vypadá, že ono na tom kouzle do kapsy přeci jenom něco bude…