• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace16. 1. 2023
Počet zobrazení1797×
Hodnocení4.77
Počet komentářů6

Léta sedmdesátá – 1971

„Tak abyste byl v obraze, mladý muži. Robert, že ano, je vaše jméno. Myslím, že na dnešní podnájmy je tenhle docela slušný. Bývali tu vždy dva studenti. Rovnou až do promoce. Měla jsem tu pár doktorů a inženýrů ze všech možných oborů. Doufám, že to bude i váš případ. Někdy spolu lidé nevyjdou. To uvidíte sám časem. Dole bydlí moje sestra. Herečka, zpěvačka, klavíristka, no, kdysi. Před válkou byla slavná. Dnes jí straší ve věži. A to říkám mírně. Ona ovšem pořád žije v té době. Už spolu ani nemluvíme. Co naplat, má to tu vymíněno na dožití. Když si najdete slušného spolubydlícího, ušetříte za nájem. Cena je stejná. Nic víc, nic míň. Ale žádné velké sešlosti a rušení nočního klidu. To už jsem vám konečně říkala. Pod vámi bydlí slušná rodina. Otec je na montážích, jezdí domů po čtrnácti dnech. Matka pracuje na noční směny, aby se mohla starat o jejich třináctiletou dceru, která asi před šesti lety po úrazu oslepla. Je to hrozné. Naštěstí, ona svůj stav zvládá dobře. Tu budete vídat často. Je trochu vlezlá, někdy až otravná. Jak jsme si řekli, platí se měsíc dopředu. Když budete něco potřebovat, tak u mě doma. Sem bych nerada znovu lezla. Vidíte moje nateklé nohy. Škoda, že nestudujete medicínu. No to nic, tak na shledanou.“

Stará paní, v tmavě modrých šatech s červeným páskem, nahoře sepnutých rovněž červenou broží, skončila svůj monolog. Pomalu sestupovala po schodech dolů, přidržujíc se zábradlí. Mladík se posadil na jednu z válend. Jeho modré oči bloudily pokojem sem tam. Měl štěstí. Pořád nemohl nic sehnat. Nečekal, že ho přítel a spolubydlící vyhodí po prázdninách, těsně před začátkem druhého ročníku, ze společného podnájmu. Už si tam nastěhoval kluka z prváku, kterého sbalil na školní praxi. Jeho věci čekaly ve dvou kufrech, těch, co si dnes přinesl. Měl je tři dny v nádražní úschovně a zoufale hledal privát. Na bývalého podnájemníka paní Zitty narazil náhodou. Měla pravdu, byl to rozhodně nadstandardní podnájem. Malá, útulná kuchyňka s plynovým sporákem, lednička, krátká plechová kuchyňská linka se zeleným smaltem, podlouhlý stůl, rohová kuchyňská lavice s úložným prostorem, vestavěná skříň na potraviny. Vedle koupelna s velkou vanou, toaleta a plynový kotlík, co podkroví vytápěl. Pokoj, ve kterém seděl, měl dvě velká okna se žaluziemi, pod každým psací stůl a židle, mezi nimi nízký prádelník. Naproti v každém rohu válenda, další nízká skříňka a uprostřed čtyři čalouněná, i když starší, ale stále hezká a pohodlná křesílka se stolkem. Z malé předsíňky vedly jedny dveře do šatny s poličkami a věšáky a druhé na půdu. Taky nájem byl na jeho poměry vysoký, ale co měl dělat. Zpočátku pomohou rodiče, najde si brigádu. Kdyby dal ve škole na nástěnku, že hledá spolubydlícího, budou se mu hrnout. Jenže nikdo nemá napsáno na čele, jaký je. A takovou zkušenost, co právě řešil, by znovu zažít nechtěl. Ani neměl chuť vybalovat si věci. Vzal si síťovku, zajde do obchodu pro něco k jídlu. A taky základní potraviny, cukr, sůl, čaj, kávu, nějaký sirup do vody a co uvidí. Vybaví si všechno postupem času.

U bytu pod ním byly otevřené dveře. Objevila se v nich hezká dívenka. S úsměvem, blond vlasy spletené do copu. Nebýt jejího poněkud strnulého pohledu, nepoznal by, že je slepá.

„Ahoj Roberte, já jsem Jana. Slyšela jsem paní Zittu. Měli jste otevřeno a ona nemluví, ale huláká.“ Napřáhla ruku.

Robert jí opatrně podal svoji. „Nazdar, jsem rád, že tě poznávám, vždyť jsme sousedé.“ Nevěděl honem co říct.

Za Janou se objevila asi čtyřicetiletá žena s poněkud rozcuchanými blond vlasy.

„Promiňte, pane inženýre. Nemůžeš hned každému tykat,“ obrátila se k dívce.

„Proč ne, žádný inženýr ještě nejsem, jdu teprve do druháku, tykání mi nevadí.“

„Ale budete. Co s ní mám dělat. Víte, chodím na noční. Pak s Janou do školy, odpoledne spím. Zrovna jsem vstala. Je to na mě moc.“

„Vždyť ti pořád říkám, do školy trefím sama. Nejsem malá a je plno lidí, co nevidí a nikdo je nevodí. Mám hůlku, znám cestu a v nejhorším se zeptám, nejsem němá.“

„Dala jsem péct buchty, zastavte se tak za hodinku, dáme si kafe, na kus řeči, jestli vám to nebude vadit.“

„Rád, nepotřebujete něco v obchodě? Jdu nakoupit.“

„Ne, ne, děkujeme a promiňte.“

Robert sešel do přízemí. I tam byly otevřené dveře a v nich stará dáma v květovaných hedvábných šatech, v kloboučku se závojem. Pozdravil.

„Vítejte u nás. Slyšela jsem Zittu a teď Janičku. Jste krásný mladý muž. Bože, ty modré oči, krásně vykrojená ústa, nejste náhodou z rodiny…, jak se jen jmenoval? Jistě, psal se z Klaustenbergu. Nosil mi obrovské kytice růží. Některé tu ještě mám schované. A Leo z Rótenhalu, skvělý houslista. Já hrála na klavír a zpívala šansony. Musíte se zastavit. Dnes už to není, co kdysi. Barrandovské terasy, Míla Havel, šampaňské. Bože, to byla krása.“

„Určitě se zastavím, ale musím nakoupit.“

Nečekal, že se hned seznámí se všemi obyvateli domu mimo Janina otce, co je někde na montáži. Obchod byl jen kousek, nakoupil, co potřeboval. Nechal si semlít nejlepší kávu, co tam měli. Aspoň něco vezme, když je pozvaný, je to slušnost. Kousek dál uviděl květinářství. Určitě kytičkou růží udělá staré paní radost. Zazvonil.

„Jsem jenom student, kytka je malá, pro potěšení, rád se zastavím.“

„Ach, to je nádhera, kavalíři ještě nevymřeli, zastavte se kdykoliv, mladý muži, jste zlatíčko.“

Vystoupal po schodech do svého nového domova. Měl by být šťastný, všechno nakonec dopadlo dobře. S Vlastíkem to nebyla žádná velká láska. Poznal ho v malé kavárně, když po praxi začal shánět privát. Koleje byly jen pro vzdálenější studenty. Po krátkém čase poznali, že jsou hodně rozdílní. Taky se jeho spolubydlící netajil tím, že si někoho najde. Ale mohl to udělat slušněji, ne ho vyhodit na ulici. Moc mu ve všem ustupoval. A proč si nepřiznat, že nechtěl ztratit noční milování. Hledat někoho jiného nebylo tak jednoduché.

Věděl o pár kavárnách, kde se takoví lidé schází, ale taky, že všechno má podchycené státní bezpečnost a umí toho zneužít. Raději bude zatím sám. A sny musí nechat snění. Ty dny mu daly pořádně zabrat. Kufry v úschovně. Jednu noc strávil v parku. Musel se dvakrát přesunout kvůli opilcům. Pak na nádraží. Objevilo se tam pár mužů, co ho zvali k sobě. Přece není žádný prostitut. Viděl tam pár kluků, co se nechali sbalit. Další noc tam přišel kluk v jeho věku, že dole u záchodů jsou sprchy a můžou si tam trochu pohrát. Byl i hezký, ale měl strach. Co když má nějakou nemoc, nebo tam dojdou esenbáci. Když si pak zašel do restaurace na guláš, potkal se u stolu s bývalým podnájemníkem paní Zitty.

Ve škole problém nebude. Určitě dostane prospěchové stipendium. A když si najde brigádu a něco z domu… Vzal kávu, sešel o poschodí a zaklepal.

„Robíku, pojď dál, máma už cukruje buchty.“

„Jak to panu Robertovi říkáš, promiňte, prosím.“

„To se mi docela líbí, nechte ji,“ smál se Robert, „vzal jsem trochu kávy.“

„Bože, takovou drahou, to ani nebudeme umět pít. Děkujeme.“

Posadili se v kuchyni. Na stole igelitový ubrus s modrými pomněnkami, tác s buchtami, konvice s kávou.

„Poslužte si, pane Roberte, prosím.“

„Děkuji a toho pána vynechte.“

„Mami, dalas mi tak málo kafe, jen na dně.“

„Už sis z toho šálku upila. A káva snad pro děti není vhodná.“

„Nejsem dítě. Mám čtrnáct. A doliju si sama, můžu? Neboj, nerozliju, slyším.“

„To mi říká pořád, nevidím, ale slyším. Chutnají vám, pane, chutnají, Roberte?“

„Jsou výborný.“

„Se švestkama, z Hádů. V Obřanech mám kamarádku a ta nám občas přinese nějaké ovoce nebo zeleninu. A snad, jak říká táta, budeme mít jednou vlastní.“

„Jsou skvělé, paní Kotoučová.“

„Prosím, říkejte mi Marto, a promiňte ten nepořádek. Uklízím až večer, než jdu do práce. Nádobí umývá Janička.“

„Já bych ho taky uklidila. Ty vždycky dáš něco jinam a já to nemůžu najít.“

„Máš pravdu, já pořád, nemůžu se…“

„Mami, hlavně nebreč. Víš, Robi, když jsem oslepla, tak máma z toho dlouho marodila. Táta musel na montáže, aby nepřišel o místo, a mě dali k tetě a ke strejdovi. Ze všeho mě vypiplal bratránek Tomík. Je to ten nejhodnější a nejlepší kluk na světě. Možná tu bude u nás bydlet. Dostal se na výšku, ale strejda je proti tomu. Koleje nedostane. Nechám mu svůj pokojíček.“

„Jani, prosím tě, nic neplánuj, až co řekne táta.“

„Coby řekl, vděčíte mu za to, že žiju. Chtěla jsem, aby mi vykopal hrob a zasypal mě. Jako když pohřbívali babičku. Všechno mě naučil. Teď mu zase pomůžu já.“

„Jistě to vyřešíme, neboj se.“

Matka vstala, posbírala hrnky a odnesla ke dřezu.

„Moc vám děkuji, půjdu, ještě jsem se nezabydlel. Na shledanou.“

Janička ho vyprovázela a měla slzy v očích.

Tomáš, o rok mladší, ale v podobné situaci, vždyť by mohl být u něj. Jenže, kdo ví, jaký je? Ještě si ani pořádně nesedl a otevřely se dveře. Vlastík, co ho před pár dny vyhodil.

„To je dost, že jsem tě našel, ještěže jsem vás slyšel v hospodě.“

„Tys mě špehoval? Co tady děláš, to ti nestačí, žes mě vyhodil?“

„Chci pár věcí, co sis odnesl.“

„Vem si, co chceš, třeba všechno, a vypadni.“

„Najednou, v posteli jsi mluvil jinak. Byls dobrej, ale všechno jednou končí.“

„Vypadni.“

Vlastík otevřel kufry, vyndal pár bezcenných cetek.

„No, nežiješ si tady špatně, kolik tu máš místností?“

„Vypadni.“

„Nač ty výhrůžky, můžem si to spolu rozdat jako dřív.“

„Máš jinýho, tak jdi za ním.“

„Ale změna je život,“ rozesmál se Vlastík.

„Sakra, táhni k čertu!“ Robert vstal a ukázal ke dveřím.

„Snad se se mnou nechceš rvát, víš, že tě přemůžu.“

„V životě tě nechci vidět!“

„Jen abys nelitoval, tak teda jdu.“ Vlastík vzal tašku a zabouchnul dveře.

Robert si napustil sklenici vody. Ozvalo se zaklepání.

„To jsi ty, Janičko?“

„Můžu dál? To byl tvůj kamarád?“

„Kdysi, nevím, jak se sem dostal.“

„Asi ho pustila slečna Elis. Řeknu jí, ať sem nikoho nepouští. Robíku, nebuď smutnej ani naštvanej.“

„Nejsem, to se ti jen zdá.“

„Nezdá, prosím. A můžu ještě poprosit?“

„O nic nepros, co se děje?“

„Říkals, že je to tu pro dva a někoho seženeš, že je nájem drahej. Mohl bys sem vzít Tomíka?“

„Ani ho neznám. Dnes toho bylo až moc, bolí mě hlava, musím se rozmyslet.“

„Dám ti prášek. Pojď k nám, uvidíš Toma, umí i vařit, prosím, prosím Robíku.“

„Co mám s tebou dělat. Jseš malá pokušitelka.“

Vešli do kuchyně. Obkročmo na židli zády k nim seděl chlapec ve svetru s norskými vzory, s vlasy ocelově černými, stočenými do prstýnků. Jako beránek. Otočil se, vstal.

„Tomík – Robík,“ představovala je Janička.

Robert se zmohl jen na slabé „ahoj“.

Podali si ruce. Tomáš se pousmál. Tmavé oči, obočí i dlouhé řasy, souměrný nos, plné rty. Stejně vysoký, opálený, prostě kluk, který by se dobře vyjímal na tanečním parketu, stejně jako u špekáčků na čundru. Tak to je pořádný průšvih. Mít ve dne v noci v blízkosti takové stvoření nezvládne nikdo. Samozřejmě je to heterák a holky jim tam polezou i po hromosvodu. Vymluvit se, na co?

Přišla Janina matka.

„Prosím vás, Roberte, to naše Janička. Já vím, jste tu první den. Nějak to zvládneme, já musím do práce, abych nepřišla pozdě. Zítra, všechno je moc narychlo.“

Robert najednou ani nevěděl, co říká.

„Janička má pravdu. Někoho hledám, je to pro dva, ale i dost soukromí, na kolejích jsou kluci i po čtyřech.“

„Věděla jsem to, věděla, seš jako Tom. Jste moji kluci. Jdeme nahoru, můžeme, Robíku?“

„Tak uvidíme zítra, už musím, dobrou noc.“

Janina maminka odešla.

Když přišli nahoru, hned se Janička loučila.

„Určitě si budete mít co říct, kluci, tak dobrou.“

Zůstali sami.

„Sedneme si, ne? Ani nevím, jak se v těch křesílkách sedí,“ vybídl Toma Robert. „A nemáš, Tome, hlad?“

„Dík, měl jsem kávu a buchty u tety.“

„Na ráno tu mám loupáčky a marmeládu, sice jen koupenou, máslo, chleba a paštiku.“

„Se mnou si nedělej žádný starosti. V poledne mám oběd v mense, můžu jít i na nášup. Samozřejmě ti polovinu nájmu zaplatím, jen jestli mi počkáš, než si najdu nějakou brigádu. Naši mi nedali ani moje úspory, co jsem si našetřil. Otec nechtěl, abych šel na výšku, prý jsou to ztracený roky. Ještě k tomu vojna. On vysokou nemá a vydělává slušně. Máti se mu ve všem podřídí. Jen mi podstrčila pár korun. Ale byli jsme na praxi a už mně nic nezbylo.“

„Taky hledám brigádu, můžeme si něco najít společně.“

„To bych rád, ale nechtěl bych ti vadit. Ze začátku nevypadals moc nadšeně.“

„Dnes jsem se konečně nastěhoval, a hned mi přišel vynadat můj bývalej spolubydlící, co mě před tím vyhodil z privátu. Ani nemám vybalený věci. Bál jsem se někoho vzít.“

„Mě zase vyhodili rodiče. Budu se snažit ti nevadit. Ve škole je knihovna, čítárna, hlavně abych se měl kde vyspat. Za chvíli bude zima, ani nemám žádný oblečení. Tu brigádu moc potřebuju.“

„Já taky nic nemám a můžu přivézt i tobě, jsme myslím stejně velcí. Doma mi toho plno leží ve skříni.“

„Tak tě zase využívat nemůžu, až si našetřím…“

„Tak zmrzneš a budu si muset hledat někoho jinýho.“

„Máš pravdu, všechno, co mám je tady,“ ukázal na malý sportovní pytel, co si přinesl.

„Jaký máš číslo bot?“

„Čtyřicet tři.“

„No vidíš, jako já. Naši mi pořád něco nakupují. Můžeš jet koncem týdne se mnou. Táta nás v neděli hodí autem.“

„Nerad bych vás obtěžoval. Ani se neznáme.“

„Někoho můžeš znát třeba rok a zjistíš, že je hajzl. To už jsem dnes zkusil. A kluk, kterej vychoval slepý dítě, nemůže být žádnej kretén. Jen snad, jseš jako mucholapka na holky.“

„Neboj, budu je úspěšně odhánět, aby nám neprošlapaly schody,“ rozesmál se Tomáš.

Že by? Pomyslel si Robert. Ale to jen tak plácnul.

Prostřídali se v koupelně. Nějaké deky tam byly. Dvě měl Robert v kufru. Jednu podal Tomášovi.

„Všechno přivezeme. Zatím jen, co je.“

Lehli si. Po chvíli slyšel Robert Toma pravidelně oddechovat. Asi už spí. A on? Musel do koupelny. Vyhonit si péro. Ani to dlouho netrvalo, jak byl vzrušený. Tak to přece nemůže pokračovat každý den.

 

Ráno ho vzbudila vůně kávy. Tomáš se usmál, pozdravili se, byl jenom v džínách, naléval do šálků. Na talířky shrnul míchaná vejce. Když mu je podával, byl nahnutý a prsní bradavkou se dotknul jeho ramene. Robert měl okamžitě těsno v kalhotách. Že by to udělal schválně? Tom už seděl naproti němu. Nejraději by si ho přitáhl na stůl a líbal nádherné růžové cuplíky zářící na jeho těle. Tom vstal.

„Uklidím ze stolu, jen seď.“

Jako by měl nějak pokrčený rozkrok. Určitě se mu dere péro ze slipů. Sakra, takhle to nejde. Už vidí i co není. Vždyť to bude k zbláznění mít před sebou takové pokušení. Nikoho neměl snad čtyři měsíce. Neměl pocit, že mu něco chybí. Ale teď? Dal Tomovi náhradní klíče. Ten spěchal do školy. Robert měl až odpolední cvíčka. Chtěl se podívat po nějaké brigádě v okolí. Měl štěstí. Jen o dvě zastávky dál viděl skleníky. Velké zahradnictví, zelinářská a ovocná zahrada. První, na koho narazil, byl vedoucí.

„Dva kluky jako ty, to bych bral. Jenže, jinde možná platí víc. Zase můžete přijít kdykoliv. Na hodinu, na půl dne, ve všední den i v neděli. Tady je práce furt. Teď se bude sklízet salát, květák, kapusta, zelí, mrkev a do toho vlítnou Dušičky. Poslední dny děláme i v noci. Navíc, jestli jíte zeleninu, je tu vždycky plno i takové, co se nehodí k prodeji, dáváme ji jézéďákům na krmení, ale je čerstvá, jen třeba malá, nebo prasklá. Je tu sad, kolikrát kvůli Dušičkám ani nestačíme sklízet. Když se zadaří, jsou i prémie, i brigádníkům.“

Domluvili se, přijde zítra s Tomem, aby si je mohl zapsat. A hned dal Robertovi dvě papírové tašky zeleniny. Poslední okurky, rajčata, květák, kapustu a červenou řepu. Také pár hrušek a jablek. Část zeleniny dá Martě. V řeznictví koupil klobásky a morkové kosti. Udělá se zeleninou polévku. Můžou ji mít i k snídani. V domě byl klid. Janička je ve škole, Marta možná na nákupech a slečna Elis třeba spí.

 

Večer vyběhl po schodech. Už za dveřmi slyšel Toma a Janičku.

„Snad se nebudeš zlobit, Robi, dodělal jsem polévku.“

„Vůbec ne, jen jsem nevěděl, jestli morek jíš. Kosti jsem vzal kvůli ceně, ale jsou i klobásky.“

„Tomík udělal morkový knedlíčky. Úžasný, ochutnala jsem. Takový neumí ani máma,“ přidala se Janička. „Ani si nemusíš shánět žádnou ženskou, když tu máš Toma. Tak žádná vařit neumí.“

Kluci trochu zčervenali.

„Mám pro nás brigádu. Zítra se půjdeme přihlásit. Můžeme tam kdykoliv, a ještě zeleninový naturálie.“

„No to je skvělý, budu ti moct hned něco splácet.“

„Jenom nespěchej, kdy končíš v pátek?“

„Mám jen dopoledne.“

„Pojedeme pro věci k nám.“

„Můžu taky s váma?“

„Příště tě vezmeme, teď povezeme plno věcí na zimu. S tátou, autem.“

„To nevadí, hlavně že se mi vrátíte. Tak se tu mějte, čau.“

„Jana je takový sluníčko, úplně neskutečný.“

„Někdy až moc. Když ji k nám přivezli, bylo to hrozný. Všechno zůstalo na mně. Místo s klukama ji hlídat. Jednou jsem ji vzal k vodě. Blbli jsme, cákali po sobě, potápěli se. Vysadil jsem si ji za krk. Voda jí vrátila chuť k životu. Chtěla tam pořád. Když začala chodit do speciální školy, vrátila se sem. Slečna Elis ji začala učit na klavír. Chce na konzervatoř, ale ta je v Praze. Tady snad nějaká hudebka, nevím. Horší je na tom teď teta Marta. Práce v noci jí nepřidá. Její táta, ten bere práci i za kolegy, přesčasy, brigády. Upnul se k domku se zahrádkou. Že to bude nejlepší i pro Janu. Jen se bojím, aby ti nezačala vadit. Já jsem na ni zvyklý, když tak řekni. Mě poslechne.“

„Ne, když si představím její situaci, nevím, jak bych slepotu zvládal.“

„Třeba můj otec ji nesnášel, a to se s ní viděl jen někdy večer. Máma to měla pořád na talíři, jakou má sestru, co mu slepýho fakana hodila na krk. On, jako by žil v jiným století. Je hlava rodiny, má vždycky pravdu, o všem rozhodne. Co se bude dělat, co se koupí, co uvaří. V neděli v poledne musí být řízek a bramborovej salát, v sobotu svíčková. Nezajímá ho, že maso nebylo a my máme namletej bůček. Vem, kde vem. Ráno kafe, my meltu, on loupáčky, nebo karlovarský rohlíky, my chleba. On přece vydělává a dost. Máma chodí do mlékárny už ve čtyři. Snídaně jsem chystal já. Rohlíky se musí rozpíct na másle a káva přesně v šest. Obědvá v práci, protože je to prý skoro zadarmo, ale furt nadává. Tak večeře musí být lepší jak oběd. Do minulýho roku jsem nosil jen tesilky. A chvástá se, co má bonů. Ano, má, koupí si auto. Chudák máma. Já jsem rád, že jsem vypadnul z domu. Teda byl vykopnutej. Chceš na vysokou, tak se snaž, my tě podporovat nebudeme. Nebýt prospěchu a školy. I šaty na maturitu a večírek jsem si musel půjčit. A teď. Promiň, pořád v sobě něco dusím, jenom tě tím obtěžuju.“

„Vůbec ne, to já o takových věcech ani nevím.“

Robert cítil, jak by ho nejraději k sobě přivinul. Vždyť by to pro Toma mohlo být ještě horší, kdo ví, co by si pomyslel.

„Tady si všechno zařídíme podle sebe, domluvíme co dál. Uvědomuju si, jaký mám rodiče. No, však je poznáš.“

 

V pátek se sešli na nádraží.

„Pojedeme hodinu a jednou přestupujeme. Jsme takový pidiměstečko v rovině, ale i s průmyslem. Táta je vedoucím v jednom z těch podniků, má strojárnu, jako děláš ty, budete kolegové.“

Na nádraží, vklíněném mezi kolejemi z obou stran, čekal Robertův otec.

„Tati, můj novej spolubydlící Tomáš.“

„Vítám vás, chlapci. Tak zřejmě máš i podnájem. Když jsi mi před týdnem volal do práce, byli jsme z toho s mámou špatní. Půjdeme tady podchodem, venku mám auto. Embéčko, žádný luxus, ale spolehlivé. Kluci v dílnách ho vždycky za čas dají, jak říkají, do pucu.“

Po dvou ulicích projeli malým náměstíčkem, dál až na okraj k několika domkům se zahradami u velikého lánu řepy. Co nevidět se začne sklízet. Místní cukrovar, jako tady v každém městě, začne brzy rajbovat. Domek byl poměrně rozlehlý, zřejmě po několika přístavbách. Zatímco otec dával auto do garáže, vyšla ven drobná paní, hlavu v šátku.

„Vezu hosta mami, můj spolubydlící Tomáš.“

„Promiňte, prosím, jsem v natáčkách. Netušila jsem, že Robert někoho přiveze.“

„Víš, Tome, máma je učitelka, ale docela normální. Všechny její kolegyně jsou cáklý. A pozor, učí češtinu, musíš tu mluvit spisovně.“

„Jistě,“ usmívala se, „a co to cáklý? Prostě profesionální deformace. Nedejte na to. Roberte, doma mluvíme, jak nám zobák narostl. Máte jistě hlad. Máme švestkové knedlíky s mákem. Nebudou vám vadit, Tomáši?“

„Kdepak, ty mám moc rád.“

„Z čerstvých už budou poslední, ostatní je v sudech na kvas. Jak se tady říká, mají scvrklé prdelky, to jsou nejsladší.“

Za verandičkou a předsíní se šlo vlevo do velké kuchyně.

„Bydleli tu s námi mí rodiče a ještě prateta. Uvažujeme dát sem přepážku, kuchyně je moc velká. Měl jsi zavolat tátovi do práce, že přivezeš hosta. Máme večer oslavu s kolegyněmi, proto ty natáčky, a táta má schůzi zahrádkářů.“

Ten se zrovna vracel.

„Připravujeme velkou podzimní výstavu ovoce a zeleniny, budeme vás muset večer opustit, už je všechno domluvené.“

„Přidejte si, chlapci, a dám ještě rozpustit máslo.“

„Neboj, my to zvládneme a běž si dělat hlavu, ať stihneš večírek.“

Když pojedli, pomohl Tom odnést talíře.

„Pojď, ukážu ti náš domeček. Naproti, ty skleněný dveře jsou do obýváku, nikdo tam nechodí, jen máma zalívat kytky.“ Jen nakoukli. Masivní nábytek z ořechu, křesla, klavír.

„Teď je kus přistavenej, ložnice našich a můj dětskej pokojíček, tam má máma pracovnu. Koupelna, toaleta. Děda s babičkou měli další dvě místnosti. Jednu si zabral táta. A další přístavba, kde bydlela prateta, to je moje království.“

Otevřel dveře na konci chodby.

„Na jedné straně sprcháč, umývadlo, na druhé záchůdek. Rovně pokoj po pratetě.“

Tomáš si připadal jako na zámku. Celý pokoj včetně lustru, závěsů a záclon byl zařízený starožitným nábytkem.

„Tady můžeš sedět a romanticky snít, a teď ke mně.“

Vedlejší místnost byla pravým opakem. Přes celou stěnu na kovových tyčích zavěšené v různých úrovních skříňky a police, velký rozkládací rohový gauč, psací stůl, konferenční stolek, křesla a za dveřmi válenda. V rozích umístěné čtyři reprobedny, na polici velký kotoučový magnetofon Akai, radio a gramofon. Všude plno knih. Naproti válendě za dveřmi vestavěná šatní skříň.

„Sedni si u mě, pro něco skočím.“

Tom se posadil na okraji gauče a nevěřícně se rozhlížel kolem. Najednou mu bylo líto, že nemůže Roberta pozvat domů. Jeho pokojík byl sice velice skromný, ale měl tam plno věcí, které mu budou chybět. Jeho kresby uhlem, různé nasbírané minerály i zkameněliny, z kartonu vyrobené modely slavných budov. Zřejmě všechno skončilo v popelnici. A kdyby věděl další důvod jeho vyhození z domu, možná by ho vyhodil i on. Nesmí tomu dát žádnou příčinu.

„Tomíku,“ Robert s lahví Stoličné, džusem a solenými brambůrky zamířil ke gauči. „Doufám, že ti nebude vadit ruská vodka, ta za nic nemůže. Slivovice už došla a nová není vypálená. Naši už šli, mám tě pozdravovat.“

Sedl si vedle a nalil.

„Máte to tady obrovský a krásný.“

„Jo, jenže k čemu. Nikdo další z rodiny není. Naši chodí domů až večer, já jsem už rok pryč. V obýváku máme jen stromeček na Vánoce. Všichni sedíme v kuchyni. I ta je velká. Přál jsem si bráchu nebo ségru, jsem sám. Když jsem byl ještě doma, tak přišlo plno kamarádů, dělali jsme tu brajgl, ale když odešli, něco tu chybělo. Asi to, čemu se nadneseně říká přátelství. Pocit, že někoho máš, můžeš se na něj spolehnout. Že je tu s tebou, i když je ti blbě. Že s ním dýcháš stejnej vzduch, piješ z jedný sklenice. Když všichni odešli, seděl jsem, hlavu v dlaních a kolikrát brečel jak malej harant. Bylo mně najednou zima. V parným létě. Chápeš to? Asi jsem šáhlej.“

„To není těžký pochopit. Tohle všechno kolem jsem nikdy neměl. Prosím tě, neber to jako závist. Ani si nestěžuju, jen jsem často sedával ve svým pokoji a bylo mně stejně. Navíc mí kamarádi k nám nesměli. Když říkals, dýchat stejnej vzduch, pít z jedný skenice…“ Tomovi selhal hlas a měl oči plné slz.

„Ty vole, dyť jsme už staří chlapi, nebudeme přece brečet. To všechno můžeme mít, chceš?“

Tom přikývnul. Robert ho objal. Cítil strašnou touhu ho políbit, ale zároveň se bál. Aby nezabil tu krásnou chvíli nabytého přátelství. Ve stejných obavách byl i Tomáš. Robert vstal, přinesl ze skříně kapesník a otřel opatrně Tomovi slzy. Zapadající slunce vytvořilo jejich siluety na zdi.

„Promiň, Robi, já, moc ti děkuju…“

„Nemáš proč, pustíme si něco, nebo víš co, je tu plno desek. Skočím pro nějaký jídlo.“

Když se vrátil, slyšel Beatles:

And when all the broken hearted people
Living in the world agree
There will be an answer, let it be.

„Krásné, ale smutné,“ povzdychl Tomáš. Vzpomněl si, jak ti, co angličtinu neměli, usilovně sháněli překlady, i on.

„No vždyť, to smutné nech být.“

Přitáhli si stoleček.

„Ještěže máti je učitelka. Tak jí v obchodech vždycky něco nechají bokem. Podpultovku.“

Pojedli, pouštěli si desky a povídali dlouho do noci.

„Tady máš pyžamo, s krátkýma kalhotama, vidíš, ještě je nerozbalený.“

Když se šel Tom sprchovat, měl Robert nesmírné nutkání nahlédnout do koupelny. Přece jenom, ta vodka. A je tam nějak dlouho, třeba… Jenže honí si i heteráci. Ustlal mu na gauči. Je to bezpečně daleko. Jen představám, těm neporučíš, myslel si, když usínal.

 

Po probuzení je čekala bílá káva a plno cukroví a zákusků, co přinesla Robertova maminka z večírku.

„Všechno je domácí, z másla, žádný margarín,“ pobízela je.

Otec nadšeně vyprávěl, jak velkou výstavu chystají a kolik tam budou mít odrůd jablek. Robert řekl o Tomově problému, i když on nechtěl.

„Hned něco vybereme. Robert má všeho plnou skříň, ale chodil by snad rok v jedněch riflích a jedné košili. Budete muset na něj dohlédnout.“

„A mami, prosím tě, nevykej mu.“

„Budu se snažit.“

Pak se věnovali přípravám všeho, co zítra povezou do jejich privátu. Odpoledne obešli městečko, večer si pouštěli diapozitivy z dovolených na Slovensku. Tomáš vyprávěl o Janičce. Letní ovoce v rumu, polárkový dort, šlehačka. Další desky, magnetofon. Jak rychle se může život změnit, uvažoval Robert, když si lehli. Před čtrnácti dny neměl kde být, před týdnem se obával Toma, teď by si k němu nejraději lehl, bude těžké odolávat takovým myšlenkám. Ale ztratit úžasný pocit někoho blízkého, to rozhodně nechtěl.

 

Ráno, když všechno nabalili a uložili do auta, byl problém vtěsnat na zadní sedačku Toma.

„Pojedeme jako komedianti, jestli nás zastaví esenbáci, tak nevím,“ smál se Robertův táta. Rozloučili se a vyjeli. Cesta byla bez problémů, dokonce mohli i zaparkovat před domem.

„Rychle všechno vynosíme, ať táta stihne návrat, než se budou všichni vracet.“

Ten, když ho doprovodili k autu, vyndal peněženku.

„Chlapci, ještě vám bude určitě něco chybět. Dostal jsem mimořádné prémie. Věřím, že nekoupíte žádné blbosti. Není to nic závratného, ale do začátku.“

„To nemůžeme vzít, táto.“

„Jen ber. Nám doma nic nechybí. A oba vyděláváme.“

Když odjel, sedli si kluci mezi vším, co přivezli.

„Máš úžasný rodiče, je to hodně peněz, co tu nechal tvůj táta.“

„Dal je nám. Taky chtěl, abych měl sourozence, ale už to nešlo.“

„Tak začneme uklízet.“

Večer se objevila Janička. Dostala cukroví, bonboniéru, malinový a jahodový džem.

„Kluci, představte si. Byla jsem u nějakých lidí, ta paní dělá s mámou v práci. Byli úplně šílení. Abych nespadla, nezlomila si nohu, nevletěla do skleněné skříně. Mysleli si, když je někdo slepej, že je i úplně blbej. Mám přece hůlku. Měli malého psíka. Byl tak přítulnej. A zase. Nešlápni mu na ocásek, může tě pokousat, neuškrť ho na obojku, strašný. Chtěla bych psíka. Že mi s tím pomůžete. Prosím, prosím. Vím o útulku.“

 

V pondělí odpoledne jeli chlapci do zahradnictví. Sváželi s frézou bedny květáku a kapusty. Druhý den jeli s Janinkou do útulku.

„No máme tu nějaké menší psíky,“ provázela je starší paní.

„A tenhle malý krásný černý s bílou nožkou?“ ptal se Tomáš.

„Říkáme mu Ťapka, je to štěně, ale větší už nebude. Fenečka, srazilo ji auto, je slepá, vidí jen trochu na jedno očko. Nikdo ji nechce, budeme ji muset dát utratit.“

„Mě taky neutratili a jsem slepá.“

„Ježíši, slečno, promiňte, nevšimla jsem si hůlky.“

Štěně se začalo kolem nich točit a spíš kvíkalo, než štěkalo.

„Můžu si ji vzít do náručí?“

„Já vám ji podám, slečno.“

„Proč? Jsem slepá, ne hluchá.“

„Promiňte, slečno.“

Janička se sehnula, rukou několikrát přejela po štěněti a vyzvedla si ho. To radostně štěklo a začalo ji oblizovat.

„Je tak maličká a heboučká, kolik stojí?“

„Ale nic, slečno, budeme rádi, když se jí někdo ujme. Jste hodná.“

„Tady si něco vezměte,“ podával Robert nějaké peníze, „na krmení.“

„Moc děkujeme, štěňátko je očkované, odčervené a umí chodit na kočičí záchůdek, když by bylo dlouho samo.“

Když se vrátili, potkali hned na schodech Janinu maminku.

„Podívej, mami, mám fenečku Ťapku. Je taky slepá, no trošku prý vidí. Už jsme kamarádky.“

„Proboha to ne. Táta se zblázní. A kdo ji bude venčit?“

„Já, umí po schodech a taky chodit na kočičí záchůdek.“

„V pátek přijede manžel. A bude týden doma. To si nedovedu přestavit, co řekne.“

„V nejhorším dáme Ťapku k nám, je miloučká,“ zastával se Robert štěněte.

„Musíš jí udělat pelíšek.“

„Ale vždyť bude spát u mě.“

„V posteli? Může mít blechy a nějaké parazity.“

„Je odčervená a očkovaná,“ dodal Tomáš.

Čeho se všichni obávali, nenastalo. Když přijel Janin tatínek, byl ze štěňátka nadšený.

„Je dobře, že se bude starat o nějaké zvíře. Kdo nemá rád zvířata, nemá rád i lidi.“

Vyrobil s chlapci boudičku na dvorek, aby se měla Ťapka kam schovat. Přinesl i kočičí záchůdek. Večer zašel s kluky na pivo. S Robertem si potykali a celý týden něco kutili. Prohlédl kotlík na plyn, vyměnil jim kohoutek v kuchyni. Dvorek byl sice velký jak tři dlaně, ale vyklidili ho a udělali lavičku. Odpoledne tam i svítilo sluníčko. Hned se tam vyhřívala i slečna Elis a Janička s Ťapkou.

 

Přišel první mráz. Ve škole žádný problém, v zahradnictví jako doma. Jen začali být moc vážní a spíš smutní. To krásné, co prožili u Roberta doma, se už neopakovalo. Oba se báli projevit své pocity, aby toho druhého neodradili a neohrozili přátelství. Janinka si vyprosila, že bude před Dušičkami chodit s nimi. Umělé květy přece zvládne namotat na kolík. A šlo jí to tak, že několik děvčat, jak říkal šéf důchodkyním na výpomoc, tvrdilo, že jim ztrhá normy a nic si nevydělají. Samozřejmě se smály a obdivovaly Janinu zručnost. Naučila se i natáčet slaměné kroužky nebo modřínové šišky na drát. Kluci stříhali a navazovali chvojí, připravovali kolíky, dráty, barvili šišky a kapradí. Všechno, co bylo potřeba. Poslední noc se vždycky dělalo až do rána. Hlavně objednávky z rostlých chryzantém. Na velkém plechu opékali klobásy, vařil se grog. Janičku museli zavézt domů, jinak by s nimi byla do rána.

„Zvládli jsme to jako ještě nikdy, budou prémie,“ chválil všechny šéf. „Za pár dnů se začne zlatit jmelí, pojedeme na chvojí na vánoční svícny,“ dodal k chlapcům. Ti se vrátili ráno pěkně utahaní. Seděli v županech v křesílkách a popíjeli svařené víno.

„Jé, kde vás mám, kluci, vy jste nešli spát?“ objevila se Janička.

„Pijeme svařák, dáš si s náma?“

„Jistě, přinesu si hrníček.“

„A proč sedíte tak daleko od sebe,“ řekla, když obešla stolek. „Mňam, je to dobré.“

„Snad bys to ani neměla pít,“ Tomáš dolil Robertovi.

„Nebuďte jak máma. Naděláte. A vůbec jste poslední dobou divní.“

„Proč divní?“ řekli oba najednou.

„Vy jste si ještě nedali pusu?“

„Cože?“ vyhrkli zase oba.

„Lidi, když se mají rádi, tak se líbají. Vy se nemáte rádi?“

Oba kluci se na sebe podívali a zčervenali. „Máme.“

„Ale nemyslím obyčejně. Myslela jsem, že se milujete, když jste na kluky. Proč myslíš, Robi, že strýc vyhodil Toma, nejenom kvůli škole. Našel u něj časopisy, kde jsou kluci s klukama, a řekl, že žádnýho buzeranta živit nebude.“

„Proboha, Jani, tos neměla. Promiň, Robi, věděl jsem, že se to jednou posere. Nikdy nemůžu zůstat šťastnej. Tehdy, kdyžs říkal, že chceš s někým dýchat stejnej vzduch a pít z jedný sklenice, chtěl jsem tě, ale strašně se bál. Teď už je to jedno. Já si hned…“

„Ale Robík je stejnej,“ přerušila ho Janička. „Slyšela jsem toho Vlastíka, když na něj řval.“

„Tys poslouchala za dveřmi?“

„Jistě.“

„Tome, neblbni, to já jsem tě chtěl políbit. Bál jsem se, že bys mě odstrčil a ztratil bych tě. Jsem idiot, že jsem to na tobě nepoznal. Teď chodíme kolem sebe a bojíme se jeden druhýmu říct, co si myslíme. Nebo ne?“

„Kluci, chci slyšet tu vaši první pusu, nešvindlovat, když nevidím. A hned vás nechám.“

„Ty nejseš víla, ale malá čarodějka,“ smál se Robert.

„Kdes k tomu všemu přišla?“ divil se Tomáš.

„Vždyť pořád říkám, že nejsem hluchá. A že se můžou mít rádi i dva kluci nebo dvě holky, říkal Zdeněk.“

„A to je kdo?“

„Ze školy, půjde do Prahy na konzervatoř, hraje na housle, je trochu viďák.“

„Viďák?“

„No trochu vidí, jako Ťapka. Říká, že mám krásný vlasy, a za rok, až budu mít patnáct, bysme spolu mohli chodit. A hraje na housle, už jsme byli párkrát u slečny Elis.“

Robert vstal a šel k Tomášovi.

„Slyšelas?“

„No jo, snad nepodvádíte, a ty válendy si dejte k sobě.“

Teď už se začal smát i Tomáš. „Dál už nám prosím tě neraď.“

„Už kluci jdu, musela jsem vás k tomu dokopat, slibuju, nebudu poslouchat za dveřmi, musím to říct Ťapce.“

„Ale nikomu jinýmu, ta to na rozdíl od tebe nikomu nevykecá,“ otevíral jí dveře Robert.

„Tak co s tím uděláme?“ Tom vzal Robiho za ruku.

„Začneme s tím, že ty válendy dáme k sobě.“

Oba se rozesmáli.

„Nemít Janičku, tak se trápíme dál.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (66 hlasů)

Autoři povídky

Dávno nosím peníz pro Charóna

tak blízko je Druhý břeh

jen srdce je stále plné lásky

kterou už není komu dát

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #6 Odp.: JaničkaMax Remotus 2023-01-22 18:44
Přiznám se, tuto povídku jsem ani původně nechtěl posílat, je na dnešní dobu téměř neerotická. Ona vlastně ani povídkou není. Ale skutečným příběhem mých dávných přátel. Vzpomínkou na doby minulé, těžké, přesto krásné. Byli jsme mladí, naivní, plní vysněných představ o životě. Díky "Janičce", se těm dvěma jejich sen splnil. Jsem velmi vděčný za vaše příznivé ohlasy a snad přijmete i další povídky z let sedmdesátých. Všem mým čtenářům velký dík.
Citovat
+5 #5 Odp.: JaničkaJardaa 2023-01-17 04:50
Takové klidné čtení, pěkný konec
Citovat
+4 #4 Odp.: JaničkaGD 2023-01-17 01:09
Tak něco jiného z pera tohoto autora pro naše péra. :D Trošičku historické, ale jen malinko, né tolik, ale rozhodně stejně milé jak jsme zvyklí.
Trochu mne zarazil název a kladl jsem si otázku co z toho bude. Nezklamal jsem se a musím souhlasit s ostatními. Navíc tam byl pejsek a korunu tomu všemu dal konec. Děkuji.
Citovat
+5 #3 Janička.mišo64 2023-01-16 23:16
Prečítané jedným dychom. Prosím Vás, kde že to tá Janička žije?Prečo? Pretože by som ju navštívil,dal jej božtek na líčko a k tomu velikú ovocnú tortu. Zaslúži si ju. Toto vnímavé dievčatko pomohlo spojiť dve srdcia, ktoré sa báli biť,byť/vyberte si/ spoločne.Skvelá poviedka s krásnym koncom-takmer ako v rozprávke.Dávam plný počet bodov.
Citovat
+14 #2 Odp.: Janičkazmetek 2023-01-16 20:01
Takový pohlazení a podrbání, člověk to vlastně od začátku čeká, ale stejně čte a nepřeskakuje, protože se to čte hezky. :-)
Citovat
+14 #1 Odp.: JaničkaHonzaR. 2023-01-16 19:02
Milá a něžná a příjemný překvapení, Maxi. Čas od času potřebuju pohladit po duši a přesně toho se mi touhle Tvou povídkou dostalo. Díky.
Citovat