Rozdíly

“Tohle nebude fungovat,” říká Fred.

Sevřu mu penis. “Bude.”

“Víš, co tím myslím. Nemůže to být jen o sexu. A máme snad ještě něco jiného?”

“Různé polohy?” Dotýkám se jeho předkožky.

“Mluvím vážně.”

“Já taky.”

Stejný rozhovor už jsme vedli mockrát. V autě, v baru, v obchodě. A samozřejmě v posteli.

“Nemáme nic společného,” pokračuje.

“Jasně.”

Nesnáší, když takhle zareaguju. Ví, že nejlíp, jak se vyhnout hádce, je souhlasit. I tak se pořád snaží. “Tví kamarádi jsou divní.”

“A tví zas nudní.”

“Nemáš žádný vkus.”

“Ty ho máš až moc.”

Tímhle stylem pokračujeme, dokud se nezačneme smát.

“To nikdy nebude fungovat,” říká znovu.

“Jak beznadějné.”

“Nic než sex.”

“Přesně.”

Jeden do druhého rýpeme všemi možnými způsoby, ale přesto je v tom jistá harmonie. A spojuje nás sex. Dokonale spojuje.

***

“Není to láska,” říká Fred, když vytahuje prádlo ze sušičky. Svoje skládá, moje hází na hromadu. Ležím na posteli, sleduju, jak mu na stehnech hrají svaly a látka slipů sotva zakrývá penis, který zbožňuju. Nic jiného na sobě nemá. Poslouchám, jak rozebírá nás dva, a v duchu si představuju, jaké by asi bylo, kdybych ho povalil do té hromady prádla a tak dlouho šukal, dokud by nezmlknul.

“Nemusíme být zamilovaní,” upírám oči na vybouleninu v jeho rozkroku, “to není nutné.”

“Nechci být jenom parťák do postele.”

Směju se. “My nejsme žádní parťáci.”

Začne o tom přemýšlet a já vím, že tenhle rozhovor skončí stejně jako jindy. Otočím se na záda a sundám si slipy. Fred už nic neříká. Nesahám na sebe, není vůbec třeba, a jakmile mi stojí, vidím, že Fred se tváří lehce rezignovaně. Nechápu, proč tohle všechno dělá, proč si to prostě jen neužívá. Schová prádlo do skříně a jakmile ji zavře, stáhne si slipy a předvede mi svůj úžasný ocas. V plné erekci. Ať si myslí o našem všelijakém vztahu cokoli, jeho nádobíčko má jiný názor.

Vleze za mnou na postel s kondomem a gelem. Ošukám ho. Nic nemiluju více.

Když skončíme, je ticho. Několik hodin teď o našich rozdílech nebude mluvit. Možná i celý den.

***

Jsme rozdílní, proto často každý trávíme čas po svém. Fred jezdí se svými přáteli lyžovat, já se dívám na seriály s mýma. On chodí do drahých restaurací, já do bufetu. Přesto jsme přitahovaní jeden k druhému a nemáme potřebu si začínat s někým jiným. Jsme si věrní. V tomhle se shodneme.

Trochu jako vztah na dálku, o kterém vím, že může pokračovat do nekonečna, ale který Fred neustále zpochybňuje. Začínám po nějaké době tušit, kde je skryté nebezpečí. Nejde o to přesvědčit Freda, aby přijal můj názor. Jde o to, že odmítám pochopit ten jeho.

Čtyři měsíce známosti plné rozdílů by mohly rozbít jakékoli pouto, ale já vytrvávám. Pomáhá mi jen můj penis. Nikdy jsem nic podobného nezažil, klady i zápory tak vyvážené, které se ovšem navzájem nevyruší. Má snad Fred pravdu? Je náš vztah odsouzený k zániku proto, že je postavený pouze na jedné ze základních (dle mě ovšem té nejsilnější) potřeb?

***

“Jsme jako Popelka a její sestra.”

“Myslíš si, že jsem lenoch?” ptám se, naoko naštvaně.

“Musíš si přiznat, že nejsi zrovna pořádný.”

“Toho jsem byl naštěstí ušetřen. Jeden puntičkář v domě je tak akorát.”

“Puntičkář, který po tobě umývá nádobí, sbírá poházené oblečení, který…”

“Který mi tyhle věci pořád připomíná,” skočím mu do řeči.

Udělá obličej, takový, který se mi na něm obzvlášť líbí. Občas ho provokuju, jenom abych ten výraz viděl. Postavím se za něho a přitisknu rozkrok na jeho kulatý malý zadek. Stojí u dřezu a drhne pánev. Přemýšlím, že ho ojedu, dokud má na rukou pěnu. Ošukat ho, zatímco bude dál mýt nádobí.

“Nech mě to dodělat.”

“Nech mě tě udělat.” Zmáčknu mu půlky. Ocas už mám jako kámen.

Pokračuje v mytí. Já pokračuju taky.

Přestane, jen aby se chytil okraje dřezu, když začíná přirážet na mého ptáka ve svém zadku. A když jeho sperma stéká po dvířkách skříňky pod dřezem a můj penis z něho vyklouzne, vrací se k nádobí. S holým zadkem a radostným úsměvem na tváři. Políbím ho a jdu se dívat na televizi. Tiše se směju.

***

Po šesti měsících mi Fred řekne, že bysme se měli rozejít. Celý týden nemluvil o našich rozdílech, čímž se ve mně vytvoří falešný pocit, že je vše v pohodě. Nevím, jak zareagovat, takže se zmůžu akorát na “proč”?

“Chci se zamilovat a s tebou to nejde. Chci si najít někoho, kdo mi bude rozumět.”

“Já ti rozumím.”

“Ne. Snažíš se, což oceňuju, ale nejdeš do hloubky.”

Sedíme u stolu a snídáme. Podívám se na něho pohledem, který moc dobře zná. “To si piš, že jdu do hloubky.”

“Víš, že tohle jsem nemyslel. A hned je tu i dobrý příklad – já mluvím o lásce, ty o sexu. Nemáme nic společného.”

“Uvědomuješ si, kolikrát jsi tyhle kecy za šest měsíců, co se známe, vypustil z pusy? Asi tisíckrát. A vždycky jsem tvoje řeči vzal, nenaštval jsem se, i když bych mohl. Svědčí to o něčem?”

Chvíli o mých slovech uvažuje, pak řekne: “Znamená to, že jsi trpělivý. Čehož si vážím.”

“To je od tebe laskavé.” Vstanu a jdu pryč. Ke dveřím a ven. Vyjdu na ulici a zamířím na pláž, kráčím po písku až ke skalám. Dívám se nahoru a chci vylézt na vršek a odtamtud skočit dolů. Ne, raději bych dolů shodil Freda. Sednu si do písku a dlouho přemýšlím. Nenapadá mě žádné řešení. Když konečně vstanu, je mi jasná jediná věc. Že bez něho nedokážu žít. Všechno ostatní se ztrácí v mlze.

Bojím se jít domů.

Když se vrátím, hodiny ukazují pozdě odpoledne. Fred je pryč. Předpokládám, že šel hledat pravou lásku. Otevřu si láhev vína a piju, přitom si představuju, jak jde za svým cílem. Před očima mám romantické výjevy, Fred běží přes sluncem zalitou louku k tomu svému pravému, všechno je lehce zastřené oparem, hraje hudba. Neskutečné. Má ve tváři výraz radostného očekávání, že jakmile doběhne k svému vysněnému klukovi, všechno zapadne na místo. Pak vidím penis toho imaginárního týpka, vidím Freda, jak ho bere do ruky…, a v tu chvíli zatřepu hlavou, abych ten obraz dostal z hlavy. Snažím se potom už na Freda nemyslet.

Je to nemožné.

Budím se v posteli sám a v duchu si přehrávám včerejší den. Ke všemu mě navíc začne bolet hlava. Bez Freda se postel zdá nějak větší. Přemýšlím, kde asi je, kam asi šel najít tu pravou lásku. Nikdy mě nenapadlo, abych tohle dělal stylem ´půjdu a budu hledat´. Vždycky jsem si myslel, že láska se prostě stane, že přijde sama.

Dny trávím na pláži a prohlížím si chlápky, ale představuju si s nima Freda, ne sebe.

***

Už je pryč dva týdny, které jen přežívám. O nic se nesnažím, úplně mě pohlcuje jeho nepřítomnost. První týden se snažím pochopit jeho důvody, přijmout tu jeho myšlenku, že nemáme nic společného. Moc se mi nedaří. Po dvou týdnech je ze mě troska. Ovšem uvědomím si něco, co jsem předtím netušil. Freda miluju. Jenom kvůli sexu bych se necítil tak špatně.

Třetí týden jdu do posilovny. Uběhne pár minut a zahlédnu Freda, jak vchází dovnitř. Nejdřív mě nevidí, což ve mně vyvolá pocit zklamání, protože já dokážu vidět pouze jeho. Jsem zrovna na stepperu, který tak nějak odpovídá situaci, šlapu a potím se, ale současně nikam nedojdu. V tu chvíli se Fred otočí a nastane stejná situace jako tehdy, když jsme se potkali poprvé. Nejdřív ani jeden z nás nepromluví. Hledíme na sebe a jako kdyby se cosi vznášelo ve vzduchu. Pak se chystá promluvit, ale zarazím ho. Ušklíbne se a oba zamíříme ven.

Jsem zpocený, on ne. Myslím na to, když míříme k autu. Cítím, jak se ve mně začíná rodit strach, ale zaženu ho a nastartuju motor.

V bytě jsme to zas jen my dva. V dokonalém souladu. Políbím ho, vezmu za ruku a vedu do ložnice. Svléknu ho. Rozhlíží se kolem, jako kdyby tu byl poprvé, a mě napadá, že možná i je. Možná se během těch dvou týdnů něco v něm změnilo. Hladím ho po nahém těle, přejedu přes boky na kulatý zadek. V dlaních zmáčknu obě půlky. Fred vezme do dlaně můj penis a promne ho. Znovu ho políbím.

V posteli olizuju každý kousek jeho kůže. Zdá se, že se nemůže nasytit, a já si v duchu říkám, jestli celou tu dobu s někým byl. Udělá se, když mu saju bradavku, jeho sperma mi teče po ruce, kterou svírám jeho ptáka. Za chvíli je zas tvrdý a domáhá se pokračování. V tu chvíli mu to řeknu.

“Frede, já tě miluju.”

“Udělej mě,” zachraptí.

“Ne dokud mi neřekneš, co cítíš. A žádné ty řeči, že nemáme nic společného. Chci slyšet pravdu.”

“Ošukej mě,” dožaduje se a snaží se dostat můj ocas do sebe.

Přitisknu ho na postel. “Cos dělal, kdyžs byl pryč?”

Zavrtí hlavou.

“Nepodařilo se ti to, že?”

Udělá ten svůj obličej, ale tentokrát je něco jinak. Vypadá, že se každou chvíli rozbrečí.

Srdce se mi sevře a najednou si uvědomím, o co jde. “Čeho se bojíš?”

Neodpoví. Políbím ho na tváře a cítím jeho slzy.

“Láska nemusí bolet,” říkám, “ovšem nejlepší na ní je, že se nedá jednoznačně určit. Jde o spojení dvou lidí. A my dva jsme spojení, Frede.”

Dívá se mi do očí a mě, jako už mockrát předtím, zasáhne jeho krása. Akorát teď v něm ještě navíc zpozoruju i zranitelnost. Ohromující kombinace.

“Jsme každý jiný.”

“Protiklady se přitahují.”

Pomalu moje slova vstřebává a já na něm vidím, že se každou chvíli začne hádat, ale nakonec jen dlouze vydechne.

“Vzdávám se.”

“Což znamená…?”

“Že tě miluju.”

Chvíli se na něho dívám, pak si natáhnu kondom, potřu gelem a vniknu do něho. Leží na zádech, sténá a stahuje svaly kolem mého penisu. Je to jeho způsob, jak mi říct, že ty dva týdny nikoho neměl. Přirážím do něho a v duchu si opakuju, že naše láska je dost silná. A věřím, že Fred to cítí stejně.