Zelené kravaty

Léta sedmdesátá – 1970

1

Na dveře kanceláře se ozvalo zaklepání.

„Honzíčku, zlatíčko, nesu ti zprávičky a všechny dobré.“ Vešla vysoká, štíhlá blondýnka v květovaných šatech s vlasy sestřiženými do módní helmy. Účetní Ilonka. Za psacím stolem seděl hnědovlasý mladík, určitě ještě nějaký rok do třicítky.

„Ilonko, prosím, zrovna nemám nejlepší náladu.“

„No to tě docela, chudáčku, lituji, když ti tvůj Leošek zdrhnul.“

„Tak za prvé, nezdrhnul, ale odletěl na dva roky do Mongolska stavět nějakou přehradu.“

„Vždyť tam je samá poušť, to tam bude přehrazovat písek?“

„Za druhé, není můj, byli jsme spíš přátelé. A abys věděla. Ne, nikoho teď nemám, nikoho nehledám, nic nepotřebuju.“

„No vidíš a já ti zrovna chtěla navrhnout, že bys mě o víkendu mohl hodit na jednu chatičku, je tam hospůdka, v ní překrásnej klouček a je taky na kluky. Mohli bysme dát trojku.“

„A ty bys tam dělala co?“

„No třeba se jen dívala. Bylo by to strašně vzrušující.“

„Zadrž svoje fantazie. A ty dobrý zprávy?“

„Lojzík si zlomil nohu.“

„Tak to je dobrá zpráva? Idiot. Pořád mu říkám, ať se na ten fotbal vykašle.“

„Ale ne při fotbalu, trhal třešně.“

Alois byl panský kočí. Vozil ředitele, v poslední době spíš provozně obchodního náměstka Honzu.

„Takže starej chce, abys jel do Drážďan s tou svou myškou. Myslíš, že to dojede tak daleko?“

„Neříkej mýmu autu to. No myška už je lepší název pro moji osmsetpadesátku.“

Rázně se otevřely dveře. Objevila se mírně prošedivělá žena v šedém, tesilovém kostýmku.

„Soudruhu náměstku, soudruh ředitel vás očekává na poradě. A už si sem nechte zavést telefon. Kdo má běhat po schodech, dnes už jsem tu potřetí!“ Otočila se a práskla dveřmi.

„Čůza, nasadili ji sem v devětašedesátým, aby na nás dávala pozor. Ani nezaklepe.“

„No jo, tak já jdu. Ještě se uvidíme. Už jsem ti zamluvila hotel v Drážďanech a byla v bance pro marky. A prý jsou tam takový ty noční kluby, no však víš.“

Ředitel seděl zabořený v koženém křesle. Nabídl druhé Honzovi.

„Tak můj milý náměstku.“ Když takhle začal, vždycky to znamenalo, že bude chtít něco, co naruší zaběhlý pořádek.

„Už se ti to asi doneslo. No, přece znám Ilonku a informovala mě Boženka.“

Sakramentská čarodějnice, pomyslel si Honza.

„Od zítřka máš volno, můžeš vyrazit někam ku Praze, nebo na nějakou zříceninu. No a pak k dederonům, když se ti tam bude líbit, tak si pobyt prodluž, to snad uneseme. Když jsem s nimi mluvil, první se zajímali, jestli přijedeš ty. Myslím, že šéfka Agrodružstva po tobě jede. Snad by ses mohl jednou překonat.“

Honza jen mávl rukou. „Všechno ti dá Ilonka a nechci tě tu vidět spíš jak v pondělí za týden. Samozřejmě se smlouvama. Lojzík, to víš. Doufám, že tvůj fiátek zvládne cestu, když je z Tuzexu. Prej mají ty osmsetpadesátky slabý dynamo.“

„Mám speciál, upravenej a s alternátorem.“ Bohužel mu ho kamarád dal trochu nakřivo, občas se přetrhl klíňák. Na opravu nebyl čas, tak vozil vždy pár klínových řemenů v plechové kapse u motoru.

„Zítra pátek, poloviční svátek. Hodně úspěchů, Honzíku.“

Ilonka seděla na malé otáčecí židli a lakovala si nehty.

„Všechno máš připravený v tý sloze. A co ten víkend? Zanedbávat sex, z toho můžeš onemocnět.“

„O moje zdraví se neboj a jedu hned.“

„To tě starej pustil? Když jsem chtěla dovolenou do Jugošky, tak měl plno keců, jak strašně mě potřebuje, že to děvčata nezvládnou a budeme bez výplat. A těch mařen, co ti dal. Není on taky trošku přihřátej?“

Honza si vzal slohu a rozloučil se. Na nádvoří potkal Boženku.

„Soudruhu náměstku, chtěla jsem do archívu a vy máte zaparkované auto před dveřmi. Nemohla jsem se tam dostat.“

„Do archivu nikdo nechodí.“

„Jak to že ne? Já tam chodím.“

„Tak už budete mít volnou cestu. Odjíždím.“

Sakra, ta baba je všude. Zase měl po náladě. Zastaví se doma, sbalí pár věcí. Mohl by to stihnout do Prahy. Byt měl na starém sídlišti z padesátých let. Jednopatrové zděné domy kasárenského typu. Jeden jako druhý. Jen nad vchodovými dveřmi byl vždy nějaký plastický znak. Prý aby se večer opilci dostali domů. On bydlel u zajíce. Tedy, byl-li to zajíc.

Jedno ucho v půli zlomené a stejně tak odpadla i jedna přední noha. Malá kuchyňka, miniaturní ložnice, pokoj a příslušenství. Stejně se doma moc nezdržoval. Přes týden v práci, na víkend jezdili s Leošem na chatu jeho rodičů, nebo po různých pamětihodnostech. Oba milovali hrady, zříceniny, staré kostely a kláštery. Rychle se převlékl, vzal cestovní kufřík se vším potřebným a na ramínku v igelitovém pytli oblek. Boty měl vždy v autě připravené. Speciální do hor, šité na míru, modrobílé kecky, oranžové žabky a polobotky k obleku. S jídlem nebude problém. I s Lojzou už projel téměř celou republiku. Znal, kde dobře vaří a kde si dát jakou specialitu. Ono i obyčejný kabanos z udírny, potíraný pepřovo-česnekovou omáčkou, s nakládanými kozími rohy a francouzskou hořčicí může být lahůdka. A ještě větší, je-li koňský, jako mívali v Kladně. Nebo vyhlášený guláš v Rousínově. Od rána do večera byl problém zaparkovat. I tak se mnohokrát stávalo ve frontě. Velké kousky masa, jemně krájená kolečka syrové cibule a samozřejmě rohlíky. Bohatě sypané solí, kmínem, nebo mákem. Pojede ovšem jiným směrem. Starou pražskou, přes Moravskou Třebovou a na Hradec. V hospůdce U Naděje si dá vynikající nakládané tvarůžky. Na žádné jednání dnes nejde a stopařky nebere. Hezkého stopaře by vzal. Stejně by to byl heterák a zbytečně by ho rozptyloval.

Cesta do Prahy ubíhala rychle. Zajel ke svému hotelu ve Vršovicích. Zvenčí nebyl nic moc. Ostatně ani uvnitř žádný přepych. Nahoře ve střeše třetího poschodí, výtah jel jen do druhého, byly čtyři nové pokoje. Zato každý s koupelnou a malou lednicí. Vždy tu byl nějaký volný, i když předem nezavolal. A hlavně, autem se dalo zajet do dvora. Venku zastávka tramvaje a kousek Vršovické nádraží.

Starý recepční ho vítal: „Vidím, že jste tu svým autem, tak to nebude služební cesta.“

„Ale ano, jen Lojzík si zlomil nohu při trhání třešní.“

„Někde jsem četl, že při sklizni třešní je nejvíc úrazů, dokonce i smrtelné. Proč to tak není u jablek, hrušek, švestek.“

„No vidíte, švestky. Vezu vám vzoreček slivovice,“ vyndal čtyři lahve, „pro vás a pro kolegy. Mám ji od kamaráda z Litenčic. Jeho máti říká, že by vypálil i ojeté pneumatiky, kdyby to šlo. Tohle je z přezrálých domácích švestek. Nic nemíchá. Dokonce i kalvádos dělá vždy jen z jedné odrůdy jablek. Nejlepší má meruňkovici, ale o tu je také nejvíc zájemců.“

„Ta slivovice, to je balzám. Vyrazíte někam za zábavou?“

„Dnes ne, jen si dám dole večeři.“

„Slouží váš jmenovec. A doporučuji plíčka na smetaně. No vážně. V závodních jídelnách je to strašnej blivajz. Jenže máme nového kuchaře a ten dělá zázraky. Taky je teď v restauraci plno.“

A bylo. Když vyhlížel volný stůl, objevil se vrchní, taky Honza.

„Kde se tu, prosím tě, bereš, tak ke konci týdne? A Lojzík, je už na pivním tahu?“

Vždycky hned po ubytování vyrazil po okolních hospodách.

„Ale ne, spadl ze žebříku při trhání třešní. Jsem tu Fiatem.“

„No, všechno mně povíš, teď mám fofr a dej si plíčka.“

„Už jsem slyšel od pana Vojty.“

Vzpomněl si na plíčka ze školní kuchyně. Špinavě bledě žluté houskové knedlíky, kde jaksi na housky zapomněli. A pak něco, čemu všichni houfně říkali kočičí blití. Nazelenale šedobílá omáčka s bílými hrudkami nerozmíchané mouky. A v tom plavaly jako potápějící se čluny podlouhlé proužky šedohnědých, bíle olemovaných plíček. Co viděl na stolech kolem, tak rozhodně nevypadalo. A už je tu velký talíř se zlatě zbarvenými knedlíky, protkanými zelenou petrželkou, smetanově krémová omáčka a v ní, jako vějíř páva, rozložená, nařezaná plíčka. S očky naložených jeřabin a plátkem citronu.

„K tomu ti ani nemusím přát dobrou chuť,“ řekl jeho jmenovec.

Vedlejší stůl si právě objednával repete. Honza si ukrojil knedlík, nahrnul na něj omáčku. Tak to je boží. Z jemně kyselkavé omáčky byl cítit bílý pepř a muškátový oříšek. Jeřabiny tomu dodávaly trochu divokou chuť. A plíčka? Kdyby zavřel oči, neuhodl by, co jí.

„Tak co, dáš si ještě porcičku? Za chvíli už nebudou.“

„Ale jen tři knedlíky.“

Nemá to chybu. Sotva dojedl druhou dávku, vrchní už oznamoval dámám a pánům, že plíčka došla. Restaurace se brzo vyprázdnila, zůstalo jen pár místních z okolí u piva.

Honza přešel k malému baru.

„Moc tomu dnes nedám, ráno chci vyrazit dřív. Zajedu až na Moldavu, mám tam známého z vojny, je tam hajným. Trochu obhlédnu les, prý už rostou houby.“

„Tak jak vám chutnalo?“ K baru si přisedl mladík v jeho letech, menší, štíhlý, nakrátko sestřižené narezlé vlasy.

„Vilda Nosek, toho času zdejší kuchař.“

„Jan Nerad, zásilkový obchod.“

„Do prdele, kluci, přece si nebudete vykat!“

„No nevím,“ smál se Vilda, „prej seš velký zvíře.“

„Hele, toho si, Honzo, nevšímej, má víc prořízlou pusu. Taky to je důvod, proč je u nás.“

„No jo. V Interhotelu musí všichni držet hubu. A lízt šéfům do řiti. Takže, kdo nejde s námi, jde proti nám,“ zanotoval. „To přece říkají komouši. Seš taky komanč? Abych zejtra nebyl zase bez práce.“

„Samozřejmě nejsem.“

„Ty vole, a to můžeš dělat náměstka ředitele?“

„No mě vzali jako odborníka.“

„Hele kluci, bavte se raději o ženských. I když to asi taky není vhodný téma.“

„Proč? Jseš teplej? Tak to máš blbý, tady nejsi ve správným lokále. Dole na Václaváku…“

„Já vím. Jenže tam čím hezčí kluk, tím horší. Buď provokatér, nebo přímo estébák.“

„Je to zkurvená doba. Naší, teda bývalé kádrovačce jsem řekl, že bych chtěl na výměnu třeba do Francie. To prý je jen pro prověřený a důvěryhodný, kteří nevemou kramle.“

Poseděli asi hodinku, dali pár Ballantýnek a Honza šel spát.

Vyjel hned ráno, na Slaný a Louny. Už několikrát i s Leošem se chtěli podívat na zámek v Postoloprtech. Nebyl sice přístupný, ale oni se vždycky všude vnutili a vše si vyfotili. Zámek byl dost zchátralý, opadaná omítka, prorezavělé okapy, oprýskané rámy oken. Jen u vchodu byla novější tabulka. „Státní knihovna České socialistické republiky. Depozitář.“ Zazvonil na zvonek. Dlouho se nic nedělo. Pak někdo pootevřel dveře.

Starší paní, vlasy sepnuté do drdolu. Pozdravil. Opětovala pozdrav.

„Čekala jsem vás až zítra, dnes jsem tu sama. Tak nevím, jak to zvládneme.“

Honza jí vysvětlil, že nic neveze, ale rád by si zámek prohlédl, aspoň z části, je-li to možné. Že ho zajímá historie, hlavně stavební památky. Zámek je sice až ze 17. století, před tím tu byla tvrz.

„Říkáte historie, ta dnes mladé nebere. Teď tu nikdo jiný není, tak snad. Ale nečekejte nic moc, je tu jen spousta harampádí, všechno, čeho se v Praze potřebují zbavit. Katalogizuji knížky, co se dnes nehodí. Ale jsou tu i skvosty. Některé bedny z první republiky. Tak pojďte dál.“

V poschodí ho zavedla do menší, podlouhlé místnosti. Byl tu kousek kuchyňské linky, stolek, čtyři židle.

„Budu si dělat kávu. Dáte si se mnou?“

„Velice rád.“

„Pak vás po zámku provedu. Ani dnes se ke knihám nechováme dobře. Nejvíc starých písemností zničili husité. Všechny kláštery a hrady, co dobyli, vypálili. To se ale říkat nesmí. Jezuité už toho spálili mnohem méně. Jen pár zakázaných, libri prohibiti. Jenže i ty nechávali ve svých knihovnách. Když začala první republika, ničilo se vše, co připomínalo Rakousko-uherskou monarchii. Za německé okupace vše vlastenecké, po válce německé. V osmačtyřicátém a padesátých letech, co se neslučovalo s komunismem, teď zase věci z osmašedesátého.“

Provedla ho zámkem.

„Jen ty fotografie nikde nezveřejňujte. Ještě by mě vyhodili. Taky jsem tu odložená na dva roky, než budu mít důchod.“

Honza ji pozval na oběd, i když se zdráhala, koupil kávu, bonboniéru a pár zákusků.

Projel zkratkou na Havraň, pak přes Most, okrajem Litvínova na Lom a Osek. Za Osekem uviděl krásnou kapličku u malého háječku. Chvíli zastaví. Vyjel polní cestou. Dál byla mírně skloněná stráň, porostlá plně rozkvetlou mateřídouškou. Vyndal z auta deku a lehl si do polostínu, který vytvářely neustále se pohybující větve bříz. Mohl by se podívat dál, třeba tam budou houby, ale co teď s nimi. Usnul. Když se vzbudil, byl večer. Jak jen tak mohl zaspat? Jako by ho začarovala lesní víla. Sjel na silnici a pokračoval. Těsně před tabulí Hrob se prali dva černí kocouři. Zatroubil na ně. Každý utekl na jinou stranu. Ještě že není pověrčivý. Přes cestu dvě černé kočky. A navíc u Hrobu. Jak mohli dát obci takové jméno. Stmívá se a zatahuje. Asi přijde bouřka. Odbočil k Moldavě. Hájovna je v Dolní. Kamarád mu poslal fotografie. Na konci u lesa. Když k ní dojel, zahřmělo. Od branky v plotě právě chtěl odjet nějaký děda na mopedu.

„Pan Krátký? To máte smůlu, odjel s rodinou na dva dny do Prahy. Prej do divadla. Já mu tu krmím psy a králíky. No, pojedu, ať nezmoknu. Přespat by se určitě dalo v učilišti, ve Flájích. Přes neděli kluci odjíždí. Jsou tu i nějaký podnikový chaty, hotel až dole v Litvínově. Musíte zpátky, kolem kostela Panny Marie, odbočíte za Moldavou doprava na Fláje. Jsou tam ukazatele.“

Když děda odjel, začalo drobně pršet. Jen pár kapek. Bouře asi změnila směr. Projížděl kolem kostela. Veliký černý stín proti světlejší obloze slétl z věže přímo k autu. Reflektory ozářily strakaté perutě. Veliká sova, nebo možná výr. Usmál se. Třeba nechce, aby pokračoval v cestě. Vlevo ze tmy vykoukly chuchvalce mlhy. Zřejmě nad vodou přehrady. Dlouhé budovy na opačné straně budou patřit lesnickému učilišti. Všude tma. Ani světýlko. Pojede dál. Mlha klesla. Bylo matně vidět lesknoucí se přehradu. Pak jen stromy lesa. Cesta byla úzká a vlhká od deště. Zatáčky. Na tabulce pod značkou 3x, nebo 8x? Nestihl si všimnout, měl by trochu ubrat. Ale potmě je vidět protijedoucí auto zdaleka. Jedno ho zrovna míjelo. U krajnice uviděl suchý smrk. Vršek byl ulomený. Kusy dvou silných větví vypadaly jako vztažené ruce. Z kmene vlály cancoury kůry. Další strašidlo, usmál se. Najednou místo stromu viděl těsně před sebou postavu. Vyděšený obličej. Sešlápl brzdu a současně zatáhl ruční. Kola zakvílela jako raněné zvíře. Auto se smykem otočilo vzad. Zhasl motor. Zapnul zadní světlo a otočil se. Na silnici nebyl nikdo. U okraje příkopu zarostlého kapradím uviděl podrážku boty. Proboha, určitě do nikoho nevrazil! Tím si byl jistý.

2

Vystoupil z auta. S obavami spěchal k příkopu.

„Nic mně není.“ Mladý, zřejmě chlapecký hlas. Honza mu pomohl vylézt. Hoch měl na sobě lesnickou učilištní uniformu, košili s krátkým rukávem, zelenou vázanku s širokým dvojitým sukem a v ruce navlhlé sako. V tom zadní světlo zhaslo.

„Sakra,“ zaklel. „Musím vypnout zdvojená světla.“ Klepl po couvacím, znovu se rozsvítilo.

„Je tam špatné zemnění. Zavezu tě do nemocnice. Ale nejsem si vědomý, že bych tě srazil.“

„Ne, uskočil jsem. Strašně jsem se lekl.“

„Tak na ten váš internát.“

„Tam nikdo není. Já jsem večer zaspal a ujel mně autobus. Pak byla bouřka. Chtěl jsem někoho stopnout. Nikdo nejel. Jen teď v protisměru. Mám dnes smůlu.“

„Tak to jsme dva. Já taky odpoledne usnul. Jel jsem ke kamarádovi do Dolní Moldavy. Není doma. V tom vašem internátě byla tma.“

„Vždyť jsem vám říkal, že tam nikdo není.“

„Nasedni si.“ Chlapec se rozhlédl kolem, pak si sedl.

„Tohohle jsem se lekl.“

„Je to jen malá opička na gumičce. Když mě zastaví esenbáci, musím ji sundat, ale zase si ji tam dám. Je to dárek od přítele, co je teď v Mongolsku.

„To je on?“ Chlapec ukázal na fotografii, připevněnou na stínící cloně.

„Ano.“ Nastartoval. Ozval se pleskavý zvuk. „To není možný, klíňák.“

Oba vystoupili. Nadzvedl kapotu motoru.

„Jeden je v háji, z druhýho lítají cucky. Osvětlení nesvítí. Mám tu rezervní řemeny v přihrádce,“ ukázal, „dojdu pro baterku.“

„Do prdele, to je k vzteku, promiň. Je vybitá. Někde mám zapalovač, no ten je napůl v háji. Kruci, ty klíňáky tu nejsou. Určitě jsem je sem dával. Nebo, že by byly za zadní sedačkou?“

Tam se povalovalo pár věcí k autu, ale žádný klíňák.

„No to jsme v Prčicích, nebo spíš v prdeli. Doslovně.“

„Je tu kousek chata. Naše. Teda z učiliště. Jezdí se tam na odborný výcvik s mistrama. Je pátek, nikdo tam není.“

„Nemíním se nikam vloupat do chaty.“

„Je tam klíč a začíná pršet.“ Začalo krápat. „Ani nemusíte startovat. Sjedeme tam z kopečka.“

„Tak mi pomoz, musíme se otočit.“

Kousek couvli, zatlačili a auto bylo směrem dolů.

„Asi se povolila i ruční brzda.“

Sjeli ani ne padesát metrů, odkud odbočovala lesní cesta, která po dalších pár metrech zahnula k podlouhlému stavení. Auto zatlačili do přístřešku. Hoch odsunul část desky u vchodu a vyndal klíč. Odemknul.

„Jen zapnu proud.“ Prošel tmou, pak se rozsvítilo světlo u dveří. Podlouhlá místnost, dlouhý stůl, lavice a pár židlí. Dřevěný kredenc, kde bylo vidět talíře a hrnky. Starý sporák s troubou a malý elektrický vařič.

„Dveře vlevo je ložnice pro mistry, vpravo pro učně, ale tam jsou jen palandy nad sebou. Tady je umývárna, sprchy, čerpadlo na vodu a záchod.“ V umývárně byl elektrický bojler, dvě sprchy v betonovém ohrazení. Umývadla nahrazoval plechový žlab jako v kasárnách. V místnosti mistrů nadzvedl chlapec v podlaze poklop.

„Jsou tu lahváče a čínský vepřový konzervy, ty se dají jíst i syrový. Chleba bývá v kredenci. Teda ten tmavej, moskevskej. Je tuhej, ale neplesniví.“

Byl tam celý hranatý kvádřík, zabalený v celofánu.

„Nechám ti tu pak peníze, snad z toho nebudeš mít průšvih. Mám v autě taky něco.“

Vrátil se s konzervou chatky, oček, tresčích jater, taky s oplatky a lahví.

„To je vynikající meruňkovice. Radši se ani neptám, kolik je ti let. Ale dnes si to zasloužíme po tom všem.“

„Nebojte, mám osmnáct, jsem starší, byl jsem hodně jako malej nemocnej. A šel pozděj do školy.“ Přinesl z kredence hořčičáky.

„Tady nic jinýho není.“

„Jan, teda Honza.“

„Jaromír, ale říkej mně Mirku.“

Venku teď začala pořádná bouřka. Blesky nebylo vidět. Na oknech byly zavřené dřevěné okenice. Mirek přinesl starou petrolejovou lampu.

„Určitě vypadne proud.“

„Není v ní petrolej.“

„Nevadí, jsou tu i svíčky.“

Teď uhodilo někde velice blízko. I světlo problesklo škvírou pod okenicemi a byla tma. Mirek přinesl na kameninovém svícnu svíčku. Je krásný, uvědomil si Honza. Tak pozor, ta meruňka. Jen nepřirozeně smutný. Zatím se ani neusmál. Výraz jeho tváře, když ho viděl před autem. Jako by mu tam skočil, něčeho se lekl a vrhl se do příkopu.

„Promiň, snad to nevezmeš ve zlým, měl jsem pocit, žes mně před auto skočil schválně. Nebyla to náhoda.“

Teď se Mirek usmál, ale bylo to spíš ušklíbnutí.

„Možná máš pravdu. Někdy chce člověk skončit svůj nepovedenej život. Někdo skočí pod auto, pod autobus, pod vlak, nebo z mostu, z okna. Protože nemůže žít. Všechno kolem přestalo mít smysl. Je jiný, jiný než ti druzí. A ti mu dávají najevo, že je zrůda. Že nepatří mezi normální. Protože být normální znamená opít se, zmlátit ženu a děti. Udat souseda, kde vzal bony, za co postavil chatu, co asi dělá po večerech, když zatahuje rolety. Nepochopí, co je milovat až za hrob. A k smrti nenávidět.“

„Bože, k tomu nemůžeš mít důvod. Jsi mladej, krásnej kluk, co má všechno před sebou.“

„Ten tvůj přítel. Byli jste…?“

„Milenci? Ano, pokud máš obavy, půjdu se vyspat do auta. Už jsem tam párkrát spal.“

„Ne, nemám, naopak. Jsem jako ty. Jen už není proč žít. Chtěl bys mě?“

„Cože?“

„No jistě, budeš říkat, že se musíš zamilovat. Že to nejde jen tak. Že nejseš na nějaký prodejný děvky, nebo spíš prostituty? Že k tomu potřebuješ lásku. Proč, proč, proč? Víš vůbec, co je to milovat? Milovat nadevšechno až k smrti? A pak ti někdo vezme všechno, pro cos žil?“ pohrdavě se usmál. „Kdybys byl ďáblem, upsal bych se ti svou krví. Krví na předním skle tvýho auta. Miluješ krev?“

„Ne, je mi z ní zle. A ty už nepij.“

„Právě naopak, když piju, zabíjím v sobě tyhle myšlenky. Co dál? Promiň.“

Povolil uzel na kravatě a sundal si ji. Stejně tak košili. Rozepnul pásek, kalhoty sklouzly k zemi. Stáhl si slipy. Poodstoupil od stolu. Zahřmělo a rozsvítila se žárovka. Stál tam jako socha. Na levém předloktí měl velkou tmavou skvrnu. Zřejmě mateřské znaménko. Od pupíku dolů roztroušené chomáčky tmavých chloupků až k pomalu topořícímu a zvedajícímu se penisu.

„Neříkej, že to s tebou nic nedělá.“ Divně se pousmál. „Teď už těžko někoho najdu, komu bych skočil pod auto.“

„O takových věcech se nežertuje.“

„To není žert. Jen bych se ještě chtěl milovat s tebou. Tak jako…,“ zarazil se.

Žárovka opět zhasla. Ve svitu svíčky dostalo chlapcovo tělo zvláštní, neživou barvu. Honza nechápal, co se děje. Copak je možné, aby se dva lidé jako oni setkali v noční, liduprázdné pustině za takových okolností? A tělu nejde poručit. Cítil, jak slipy jen těžce brání jeho péru. Po několikaměsíční pauze se mu nabízí všechno, po čem touží.

Jen mozek neustále vysílá varovné signály. Vždyť všechno je až neskutečně absurdní. Na hranici reality. Ne, cítil, že bránit se nemá cenu. V rychlosti shodil své oblečení. Mirek k němu popošel. V momentě, když se začali líbat, sjel někde blízko blesk. Třeskutá, ohlušující rána, jako by propojila jejich jazyky. Začal si uvědomovat zvláštní jemnou vůni. Už když si chlapec sedl k němu do auta. Nevěděl, kam ji zařadit. Přesto ji zná. Proboha, brněnské krematorium. Pohřeb jeho spolužáka, co se zabil na motorce. Všude bylo plno bílých karafiátů a lilií. Černé kočky, nálet sovy, znetvořený strom, vyděšený obličej. Sakra, co blbne, tohle stvoření není žádný přízrak, je to až moc živé. Pomalu doputovali k posteli s dekami v ložnici mistrů. Od svíčky z vedlejší místnosti sem moc světla nezasahovalo. Mirek se sklonil a začal líbat jeho penis. Přetočili se. Hoch vypadá zkušenější než on. S Leošem si kouření moc neužil. Nějak zvlášť ho nevzrušovalo. Teď si teprve uvědomil, jak mu chybělo a jak je úžasné. Zcela podlehl aktivitám svého milence. Ten lehce vykřikl a plnil jeho ústa, stejně tak jako on jeho. Mirek se otočil a začal jejich ulepené penisy třít o sebe.

„Kdyby to bylo v ženské pochvě, tak by naše spermie závodily, šťouchaly se, odstrkovaly, která spíš oplodní vajíčko. Tady to nehrozí. Objímají se, hrají si spolu jako zamilované.“

„Cože?“

„Je to hodně úchylný?“

„Spíš směšný.“

„Jak bys namaloval spermii? Jako bojovníka s mečem, nebo pasáčka s bičem? Půjdeme se osprchovat, pokud bude teplá voda. A jak to máš rád dál?“

„Jakkoliv, vidím, že jseš zkušenější než já. Mám rád cokoliv, co není až za hranou.“

„A ta hrana?“

„Vzrušení a bolest. Ne, když přeroste bolest.“

Mirek vzal svíčku ze stolu a šli do sprch.

„Naštěstí voda není studená. Ale je tu jen Solvina a kousek mýdla. Chudáčci spermie, teď je spláchneme do nějaký hnusný žumpy.“

„A co mají říkat ty spolknuté.“

„Ty toho druhého posílí. Dávní válečníci mimo srdce jedli i varlata zabitých protivníků. Aby přebrali jejich sílu a plodnost.“

„To vás učí v dějepisu?“

Hoch se zasmál: „Můžu?“

Vzal kousek mýdla, namydlil si ruce, skromnou pěnu nanášel do Honzova rozkroku, kde jeho péro začalo hezky tvrdnout.

„Už přestaň, nevystřílíme všechny náboje hned teď.“

„Neboj, budou nám stát až do rána.“

„To možná tobě, já nejsem žádnej sexuální robot.“

„Dnes budeš, jen malou zaklínací formulku.“

„To zrovna a pak mi nestoupne vůbec.“

Mirek přinesl svíčku. Přistoupil blíž a vzal do rukou jejich penisy.

„Když se svěříš do mé moci, budou nám stát ve dne v noci.“

Nahnul svíčku a ukápnul trochu tekutého vosku.

„Kurva co blbneš, pálí to!“ vykřikl Honza.

„Jen chvilku, to přece není za hranou.“

„Na žádný čáry nevěřím.“

„Tak se nauč, není v tom žádná černá magie. Jen říkanka.“

Utřeli se. U postele naznačil Honzovi, ať si klekne. Hladil a oddaloval jeho půlky, sklonil se blíž a zapojil svůj jazyk. Vlny vzrušení se rozlévaly celým tělem. Jazyk střídaly prsty znovu a znovu, až pocítil pronikání. Chlapcovy ruce sjely na jeho prsní bradavky. Obejmul ho a zvrátil na bok. Začal stále rychleji přirážet. Cítil za krkem jeho rty, zuby, ruce svíraly ramena. Pulzující výstřiky ještě ani neskončily. Honza se vymanil z objetí, nadzvedl Mirka a snažil se vniknout do něj. Necítil žádný odpor, jen jeho poslední výstřik na svém břiše. Znovu se k sobě přimkli. Jako by zapomněl na hrany, i bolest může být krásná. Zaryté nehty ve svých zádech ani sevřené zuby na ramenou nevnímal. Jejich výkřiky mizely v sílícím dešti bouře. Napětí vzrůstalo. Něco takového nikdy nepoznal. Jindy by dávno skončil. Pak, když se chtěl nadzvednout, přitisknul si ho Mirek ještě víc k sobě.

„Zůstaň, promiň, jsem zvíře, zvíře, co miluje krev.“

„Blázínku, tak jsem to s nikým neprožil.“

Rozsvítila se žárovka, v umývárně začalo rachotit čerpadlo.

„Zůstaň tak, prosím.“

Honza cítil, jak jeho penis zvolna tuhne. To přece není možné.

„Nemáš žízeň?“

„Strašnou, je tam jen pivo. Ráno sjedu koupit, co jsme tu snědli a vypili. Je tu někde obchod?“

„Dole, v Klínech. Odvezl bys mě v neděli ráno do Litvínova?“

„Přece nemusíš nikam jezdit. V pondělí tě zavezu do Flájí, na učiliště.“

„To nejde, musím v neděli domů. Prosím.“

„Tak tě zavezu tam. Kde bydlíš?“

„V Kadani, ale nechci a neptej se proč.“

Šli se osprchovat, otevřeli si pivo.

„To není možný, zas mně stojí,“ divil se Honza.

„Znáš to, nemožné do tří dnů, zázraky ihned,“ teď se Mirek i nepatrně pousmál. „Můžeme si jen tak hrát, hledat na druhém vzrušivá místa,“ dodal.

Honza si stoupl za něj a začal líbat jeho ramena. Chtěl sjet ústy k velkému znaménku na předloktí. Vytrhl se mu.

„Ne, prosím ne.“

„Proč, je součástí tebe. Taky mám mateřská znaménka. Nevadí mi.“

„Tohle je hnusný.“

„Dobře.“

Natočil k sobě chlapcovu tvář. Byl v ní smutek a zvláštní odevzdání.

„Snad jsem ti neublížil?“

„Ne, ale já tobě. Podrápal jsem tě. Pokousal. Jsem prostě zrůda.“

„To už nechci slyšet. Jsi nejlepší milenec v mým životě. A chci abys zůstal, když budeš chtít.“

„Mám hlad,“ řekl Mirek místo odpovědi. „Sežrali jsme tři číny, celej chleba, konzervy, cos přivezl, vypili šest piv, půlčák meruňky. Ještě máme oplatky, čaj a možná je tu kafe. Je půl čtvrtý ráno. V obchodě jsou až v devět a nesjel bys tam sám? Budou tam všechny místní čarodějnice, nechci, aby mě viděly.“

„Doufám, že mi zatím neutečeš, třeba s hejkalem nebo vodníkem. V mapě je kousek odtud Černý rybník.“

„Kdyby miloval jak ty, tak nevím.“

„Sakra, ale ty klíňáky.“

„Určitě je ráno najdeš.“

„Někde mám v nejhorším i silonky.“

„Seš i na holky, nebo je nosíš?“ konečně se hezky Mirek zasmál.

„Ani jedno. Dají se prý použít v nouzi místo klíňáku. Sice jsem to nezkoušel, no všechno je jednou poprvý.“

Ráno před osmou Honza vstal a šel k autu. Klínové řemeny, stažené gumkou, ležely na plechu pod motorem. Asi tam při šíleném brzdění zapadly. Na ruční brzdu se zatím vykašle. Mirek ještě spal. Vzal si pracovní rukavice, vyměnil řemeny, opláchl se a vyjel na nákup. Pár roztroušených chalup, cedule Klíny, malý obchod. A v něm nikdo. Teda ani prodavačka. Párkrát zakašlal a znovu hlasitě pozdravil. Za regálem se objevila asi patnáctiletá holčina.

„Máti přijde až po devátý. To je vaše auto?“ ukázala přes výlohu. „Myslela jsem, že je toho hajzla z Jiřetína. Co chcete?“

„Šest čínskejch vepřovejch konzerv, jeden moskevskej chleba a jeden obyčejnej, nějaký pivo.“

„Šišmarjá, to ani nespočítám a máma bude mít manko!“ zhrozila se. „Vajíčka asi nemáme, každej tu má slepice.“

„Vždyť je vidím.“

„No jo.“

Nakonec vše vybrali, pomohl všechno spočítat.

„Ještě dva indiány, dvě rakvičky a dva řezy a dva nanukáče. A za tohle si vem nějakej zákusek pro sebe a nanukáč.“

Vyjel za Mirkem. Okenice zůstaly zavřené, svítila jen slabá žárovka.

„To chceš mít pořád noc?“

„Ty nanukáče, tady není lednička.“

„Na co? Jsou k snídani.“

Vyndal zákusky.

„Nic jinýho tam neměli.“

„Rakvičky jsou boží. Kdybys nezabrzdil, už bych v jedný ležel.“

„Nezačínej s tím, včera toho bylo dost. Klíňáky byly pod motorem. Ještě spravím ruční brzdu.“

„Já to tady trochu uklidím.“

Když se Honza vrátil, na stole stála petrolejová lampa. Kolem byly smrkové větvičky.

„Našel jsem petrolej, s lampou je to větší romantika. Chtěl bych si prodloužit noc s tebou. Pak se už neuvidíme.“

„Proč ne? Za týden se budu vracet z Drážďan. Stavím se ve Flájích.“

„Ne, prosím tě, ne!“

„Nechceš, aby mě tam viděli? Tak se můžeme potkat tady.“

„Ne, prosím, neptej se. Dnes máme ještě celý den a noc.“

„Nerozumím tomu, nějak jsem ti ublížil?“

„Jsi nejlepší, co mě v životě potkalo. Poznáš všechno časem. Teď se chci milovat, dotýkat se, hladit, cítit tě v sobě.“

„To můžeš mít přece pořád. Přijedu za tebou. Nic lepšího jsem nepoznal. Brání ti rodiče, nebo někoho máš?“

„Ne, nic z toho, neptej se, prosím, bolí to. Dnes ještě… Jestli mě chceš?“

Lehli si. Mirek si klekl nad Honzu. Jemně se nabodl a kolébal v pomalu rostoucí vášni.

V poledne podusili nakrájené ředkvičky, kabanos a vejce. Mirek sice protestoval.

„Mohli jsme si vzít zase čínu, byla by rychlejší.“

„Neboj, bude zase k večeři a vzal jsem dvě lahve Veltlínského zeleného, nic jiného tam neměli, jenom Vlastu, Jarynu a Šárku.“

„To jsou správný čuča, z jablek, rybízu a kdoví z čeho. Praskla by nám z toho hlava,“ rozesmál se.

Je tak úžasný, když se směje, pomyslel si Honza. Ale jen chvilku.

„Škoda, že tu není vana. Ve vodě se krásně mazlí,“ usmál se. Jako by si na něco krásného vzpomněl. S kým se asi dřív miloval. Měl rozhodně skvělého učitele.

„Něco jsem našel. Jen vyklepu prach a vyženu moly.“

Mirek vyšel ven. Za chvilku byl zpět. Přinesl zelené šály.

„Co s tím?“

„Přivážu si tě.“

„Cože?“

„Neboj, žádný sado maso, jenom lehounce.“

Konce šál přivázal k nohám palandy. A pak jednu přes oči.

„To se mně nelíbí, chci vidět, co se mnou chceš dělat.“

„Neboj, lásko, nepůjdu za hranu. Seš lechtivej?“

„Jsem. Doufám, že mě nebudeš mučit, ale milovat.“

Ucítil jehličnatou větévku.

„V podpaží nic.“ Větvičku vystřídal Mirkův jazyk.

„Paty, taky nic.“

„Co je to teď?“

„Modřínová malá šišečka, neboj.“

Začal s ní pomalu dráždit Honzův penis. Sjížděl až dolů, kroužil po žaludu, naběhlém k prasknutí.

„Roztrhnu tě na dvě půlky. To mi nedělej. Je to k zbláznění.“

Jenže ruka sjížděla dál v pomyslných spirálách.

„Škoda, že jsme snědli zákusky. Indiánek navlečenej na tvým péru, nebo šlehačka z rakvičky.“

Honzův penis sebou počal škubat, ale to už cítil objímající rty a stejně tak Mirkův vnikající do jeho úst. Neskutečná extáze je oba pohltila.

„Určitě v ráji nevyhnal Bůh Adama s Evou kvůli jablku. Ale, že mu vykouřila péro. A pak potkal třeba Ev… Evžena a zjistil, že zasunout může i jinam než Evě mezi stehna.“

„To máš z hodiny náboženství?“

„Ne, to bohužel zrušili.“

„Taky zruš to moje uvázání, nebo se tady počůrám.“

Mirek mu sundal šálu z očí. Sklonil se k jeho klínu.

„Můžeš i sem.“

„Čunče, to bych se s tebou už nelíbal.“

Odvázal ho. „Počkej, pojď do sprcháče.“

Tam si před něj klekl, vzal do rukou jeho penis a nasměroval proud na svoji tvář. Honza, ač nerad, musel si přiznat, že močení na tvář a prsa jeho milence ho docela vzrušovalo.

„Vidíš, dávám ti najevo, že jsi můj pán. Tou močí sis mě označkoval. V dávných dobách určitě. Jsem navždycky tvůj.“

„Kecko, zvedni se.“ Pustil sprchu.

Když popíjeli Veltlín, měli nohy propletené v sobě.

„Ráno pojedeme, prosím, brzo, hodíš mě na nádraží?“

„Jistě, ale můžu tě vzít do Kadaně.“

„Ne, prosím, nejde to.“

„Dobře, jsem zticha.“

V Mirkových očích uviděl náznak slz. Naklonil se k němu a něžně je slíbával.

„Vždyť nic nekončí, nechci se tě vzdát. Všechno se dá řešit. Pomůžu ti.“

„Obejmi mě, tolik tě chci, i když, je to vlastně jedno, ještě tuto noc.“

„Ale proč, přijedu za tebou kamkoliv.“

Na posteli zůstaly rozvázané zelené šály. Mirek si lehl a rozpřáhnul ruce.

„Můžeš mi všechno oplatit.“

„Ne, nechci tě poutat k posteli, ale k sobě. Když budeš chtít.“

„Chtít? Někdy nemůžeš, i kdybys stokrát chtěl. A chci? Láska za pár hodin, to je jen v romantických románech. Že by mohla jedna přebít druhou, navždycky ztracenou? Tu, kterou jsi žil léta a věřil, že nic většího na světě není. Zbyla jen smrt. Konec všeho, malichernýho života zbude jen půl. Živíš v sobě pomstu, nenávist, hořkost a beznaděj. Víš, že je konec. Pak přijde světlo. Jako čtyři reflektory tvýho auta. Ještě ne. Ještě chceš kousek života. Malej, zbabělej kousek. I když víš, že nesmíš porušit slib. Pak zažiješ něco, co je možná víc než všechno před tím. Nevíš jak dál. Jenže smrt si tě už omotala kolem prstu. Nikam neutečeš, nikam se neschováš. Chceš říct, jak je všechno krutý a děsivý, ale nemůžeš. Na nic se prosím neptej. Moc tě prosím.“

„Já, promiň, nějak tomu všemu nerozumím, pomůžu ti, jen nevím jak.“

„Zapomeň, co jsem ti říkal. Máme jen pár hodin. Pak se už neuvidíme.“

Honza chtěl něco říct, ale slova ukončil Mirkův polibek.

3

Ráno doplnili vyjedené zásoby, uklidili a vše odnesli do auta. Na zadní sedačce ležela zelená kravata, uvázaná dvojitým sukem.

„Tos mi tu dal, abych na tebe nezapomněl?“ usmál se Honza.

„Proboha ne,“ Mirek zbledl. „Já mám svou v kapse saka!“ Pomalu ji vyndal a zase vrátil.

Vyjeli k Litvínovu. Nádraží bylo plné spěchajících lidí. Bez ohledu na všechny kolem se při loučení políbili. Honza ještě zahlédl, jak si jeho milý vyzvedl z úschovny tašku. Neměl přece s sebou žádné zavazadlo. Kdyby ještě zůstal, viděl by chlapce, jak za chvíli vyšel z toalet. Neměl lesnickou učilištní uniformu, ale šedé tesilky a žlutou polokošili s pruhy.

Byl bez nálady. Určitě se za týden staví ve Flájích, i když hoch nechtěl a výslovně mu to zakázal. Auto odstavil na parkovišti a bloumal městem. Jako by ho sevřela nějaká zlá předtucha. Rozhodně se ho nevzdá. V mléčňáku si dal dva obložené chlebíčky a kafe. Vůbec nevnímal, jakou mají chuť. Litvínov, to není nic pro něj. Valdštejnský zámek je z osmnáctého století a Janovský o sto let starší. Proslulý Koldům už jednou viděl. Představa o tom, jak by měli lidé v socialismu žít a bydlet. Jinak samý textilní a chemický průmysl. Podívá se po nějaké hospodě. Brzy ji objevil. Tedy jen ušmudlanou tabuli a křídový nápis: „Smažené tvarůžky, mostecká klobása, sledi v rosolu,“ a šipka někam za roh. To je tedy pěkná kombinace, pomyslel si. V lokále seděli asi tři dědkové u piva. No jistě, všichni jsou dopoledne v práci. Ale vždyť je neděle. Přikolébala se k němu obtloustlá servírka.

„Brej, si dáte?“

„Můžu dostat ty tvarůžky?“

„Až v poledne,“ řekla rezolutně, „teď by to Véna nezvládl. Chlastá tři dny. Narodil se mu kluk po pěti holkách.“

Honza musel uznat, že to je pádný důvod k oslavování.

„A ty sledě?“

„To snad zvládnu.“

Donesla ošatku s nakrájeným chlebem a dva sledě, krčící se v aspiku spolu s kousky okurky a cibule.

„Brou chuť, pívo?“

„Ne, jsem autem, máte minerálku?“

„Mi – ne – rál – ku?“ slabikovala s údivem, jako kdyby chtěl kočár s trojspřežím.

„Nebo limonádu.“

„Jenom hnusnou, zelenou žbrundu. To nepijte po těch rybách. Malý pívo to jistí.“

Pojedl, zaplatil a vyšel ven. Najednou zjistil, že neví, kde je. Říkával se smíchem, když vyleze z auta, tak se ztratí. Tady vypadalo všechno stejně. Ani neví, kde zaparkoval. No, někde u nádraží. Nakonec správný směr našel. I auto a kousek hotel. Přeparkoval, ubytoval se. Půjde spát. Po dvou náročných nocích. Teď se všechno zdálo jako sen. Přál si, aby pokračoval.

Ráno vyjel k Cínovci. Na Lom, Osek, kolem kapličky, kde v pátek usnul. Před Hrobem žádní černí kocouři. Chvíli zastavil v Dubí, není kam spěchat. Do Drážďan je z Cínovce okolo padesáti kilometrů. Na přechodu byl mladý celník. Když řekl, že je na služební cestě, mávnul rukou a němečtí kolegové si ho ani nevšimli. V Altenbergu chtěl najet na starou drážďanskou, jenže chyba, uzávěra. Dopravní policie ho nasměrovala na Dips, teda Dippoldiswalde. Rozdíl je prý jen pár kilometrů. Projel nějakou vesničkou. Najednou přestával potkávat auta v protisměru. Dojel kolonu aut. Taky pár nákladních a autobus. Přijela policejní hlídka a policista s megafonem volal, ať se neotáčí, na objížďce je také nehoda. Odhadoval zdržení na hodinu. No co, nespěchá. Vystoupil, aby se protáhnul. Uviděl kolem aut pobíhat mladíka, tak okolo dvacítky. Rozhazoval rukama, ukazoval na všechny směry a spínal je, jako by prosil. Popošel k dalšímu vozu a najednou byl vedle Honzy. Spustil na něj s kadencí kulometu. Samozřejmě německy. Sakra, drmolí, že mu není skoro rozumět. Jeho němčina nebyla až tak na úrovni. Byl ale potěšený, že mu hoch tyká. Ještě ho nezařadil do seniorů.

„Pomalu, prosím tě. Špatně ti rozumím.“

Hoch udělal zkroušený obličej a sepnul dlaně.

„Prosím, zachraň mě, zachraň mi život. Ve dvě musím být v Drážďanech. Určitě tu vede nějaká polní cesta. Jedu z Altenbergu autobusem. Měli jsme být v poledne v Drážďanech. Když tam nebudu ve dvě, tak končím. Tančím Albrechta v Giselle. Dají to někomu z alternace. Ten kretén,“ ukázal na auto před nimi, „řekl, že buzny nevozí. U baletu jsou prý všichni teplí.“

„A jsou?“ zasmál se Honza.

„Tak mám jít dál?“

„To můžeš, třeba jsem taky homosexuál.“

„Srandičky. Ten mě poslal do prdele, tobě jsem k smíchu. Nevím, co je horší!“

„Nejsi mi k smíchu. Je to tak.“

Hoch zrudnul.

„Zavezeš mě? Studio je kousek od Semperovy opery. Ta se restauruje už řadu let. Je u Zwingeru.“

„To vím, kde je. Ale křídla můj Fiat nemá.“

„Tady kousek je polní cesta. Určitě vede dopředu k těm barákům.“

„Jak myslíš, nasedni.“

Honza kousek couvnul, vytočil se. Níž vedla prašná polní cesta. Všude kolem byl čerstvě posekaný jetel. Najednou se cesta prudce stočila jiným směrem. Sice k nějakému dvoru, ale na úplně opačné straně.

„Tak jedině tím jetelem. Modli se, ať nepíchnu.“ Pole s jetelem se zvedalo a další cestu správným směrem uviděli, ale tak dva metry pod nimi.

„Tady nesjedu, jedeme dál. Pokud je tam příkop, tak jsme,“ uvažoval, jak se řekne německy v Prčici.

Svah klesal, na polňačku sjeli a dostali se až za havarovaná auta.

„Oh, mein Gott! Miluju tě.“

„Tak to neříkej, co když bych to vzal doslova?“

„Říkals, že jsi taky teplej, tak proč ne, jseš docela kus.“

Oba se rozesmáli.

„Dieter.“

„Jan, teda u vás Hans.“

„Zachránils mou kariéru, díky. Budeš tu ve středu? Zvu tě na velkou generálku. To už je se vším, i kulisy, kostýmy. Budou tam i kritici, co píšou o baletu, aby v sobotu po premiéře nemuseli nic smolit. Byl jsem za máti, kousek za Altenbergem. Říkala mi jeď v neděli. Nedovedeš si představit, co by se stalo, kdybych dojel pozdě. Už se na mou roli třepe pár kluků. Jeden choreograf mě chce do Berlína. U nás děsná rivalita, samej podraz, šikana. Než se vydrápeš nahoru, musíš toho hodně zkousnout. Není to jen o talentu. Víš, kdy jsem přišel o panictví? Ve třinácti. Jenže já se tomu ani moc nebránil. Jak tu budeš dlouho?“

„V pátek ráno se vracím.“

„Škoda, v sobotu je premiéra, ale uvidíš mě na generálce. Máš hotel? Ale na dobrou večeři tě můžu pozvat?“

„To budu určitě rád.“

„Tam, kde mě vysadíš, v šest. Ale bez auta. Dole ti řeknou, kde mám šatnu.“

Cesta uběhla velice rychle. Honza najel na Budapešťskou a směrem k prozatímnímu divadlu. Našel i svůj hotel. V malé zahrádce kavárničky si dal kávu. Byl už v Drážďanech několikrát, tak dobře znal zdejší zvyklosti i kuchyni. Překapávanou kávu mu přinesli v konvičce spolu se šálkem a džbánkem mléka. Samozřejmě koláč – Kuchen, nejlepší vaječný a ovocný. Tvarem spíš připomínal dortové řezy. Na večeři s Dieterem se těšil, a proč ne, třeba i na něj.

Kuchyně NDR, jak tvrdil Lojzík, byla šílená. K řízkům omáčka s mrkví, nebo zelí, přílohy brambory, rýže, pod vznosným názvem jägerschnitzel byl obalovaný salám s rajskou omáčkou a nudlemi. Za eintopfem se mohlo skrývat ledaco. Husté polévky se vším možným. Pivo Radeberger Pilsner se prý nedá vstřebat ani prdelí, jak vždy prohlašoval Lojza, když jich měl aspoň deset v sobě. Samozřejmě třetinek. Na druhou stranu vynikající byly klobásy, vepřová kolena, grilovaná kuřata, nadívaný bůček, uzený platýs a spousta ryb. Slušná byla i soljanka a boršč. Honza si objednal další porci koláče a zmrzlinu. Pak chvíli bloumal okolo Zwingeru. Plno staveb ve městě ještě nebylo opraveno. Většina byla nová. Drážďany, po kobercovém náletu spojenců v pětačtyřicátém, se staly jen obrovskou plání trosek. Ani dodnes se všechny rány nezhojily. Došel k prozatímnímu studiu, kde vysadil Dietera. Ukázali mu, kde jsou šatny. Číslo dvacet. Zaklepal.

„Herein!“ Tak to určitě není Dieterův hlas. Otevřel. Naproti dveřím se z tanečního trikotu soukal pěkný blonďáček. Dieter seděl u zrcadla a utíral si ruce do ubrousku.

„Tak jsem celý tvůj,“ přiskočil a líbnul Honzu na tvář. „Můžeme vyrazit.“

„Anis neřekl, že máš návštěvu,“ divil se plavovlásek. „Jdete do klubu?“

„Ne Karl, ke mně.“

„Tak hezkou zábavu,“ dodal Dieterův kolega zklamaně.

„To je můj sok v baletu. Snoubenec Giselly, Hilarion,“ vysvětloval na chodbě Dieter. „Ale kdybys ho chtěl do trojky, určitě by neváhal,“ smál se. „No nic, jenom žertuji.“

Zamávali na taxi.

„Co si dáme a kde?“

„Mně tu chutnají pečená kolena.“

„Tak to vám mohu doporučit U zloděje – Beim Dieb, otočil se k nim taxikář. Nikde nejsou lepší a málokdo to zná.“

Restaurace byla na druhé straně Labe. Přejeli přes Mariin most. Podlouhlá budova, okna z tabulek zalitých v olovu. Uvnitř dřevěné stoly, lavice a pohodlné židle. Uprostřed místnosti obří ohniště s několika rožni. Výzdoba kousky brnění, halapartny, kopí, meče, lovecké trofeje včetně hlavy medvěda a dvou vlků. Jako ve středověku. Hospodský v kožených krátkých kalhotách s laclem, bílé podkolenky, dřeváky. Krajková košile a vyšívaná čepička se střapcem.

„Právě vyndáváme z pece i z rožně. Pečená na pivě s melasou, grilovaná na rožni, nebo ovarová vařená s vínem?“

„Určitě na pivě,“ to už Honza znal a byla vždy skvělá. Hned se objevila servírka ve vyšívané sukni a šněrovačce, s mašlí ve vlasech. Přinesla dva kameninové korbely, i když třetinky s pivem. Za chvilku druhá s podnosem. Dva velké oválné talíře s koleny a spoustou sosu, misky s kysaným zelím a pecínek domácího chleba. Stojánek se solí, pepřem, paprikou, hořčicí a kečupem. U protější zdi byla figurína muže s pytlem na zádech. Tak to je jistě ten zloděj. Taxikář nelhal. Kolena byla obrovská, po nakrojení se téměř rozpadala na neuvěřitelně lahodná sousta. V husté omáčce byly mandle a ořechy. Taky tu bylo plno.

„Můžu tě pozvat k sobě? Pití mám dost, ale ledničku prázdnou. Mám byt po tetě.“

U pultu si vzali s sebou klobásy a párky a pecínek chleba. „Na ráno,“ řekl Dieter. „Nebo chceš do hotelu?“

„Tvoje společnost mně bude určitě milejší než prázdný pokoj.“

Domluvili se s taxikářem, že je za dvě hodiny vyzvedne, a právě přijel. Přejeli zpět přes Labe a taxi zastavilo v ulici kousek od Divadelního náměstí. Pětipatrové domy, zřejmě z počátku šedesátých let.

„Tady naproti je budka, zavolej do hotelu, že nepřijdeš, ať nemají starost.“

Dole nasedli do výtahu, co procházel prostředkem schodiště. Třetí patro. Podlouhlá předsíň, malá kuchyňka s jídelním stolem, ložnice s velkou postelí a podlouhlou šatní skříní, za ní velká koupelna a toaleta. Na druhé straně kdysi zřejmě obývací pokoj. U jedné zdi složený starší nábytek. Protější pokrývalo několik velkých zrcadel se zábradlím.

„Tady mám takovou zkušebnu. Teta zemřela před rokem. Je to tu dost drahé, ale pomáhají rodiče. Jinak bych bydlel někde na okraji v garsonce.“

Dokončili prohlídku. Vrátili se do kuchyně.

„Já se moc doma nezdržuju. Taky doufám s tím Berlínem. Dáme něco k pití, ne? Já mám teda velkou žízeň.“

Přinesl Marienburger Ryzlink.

„Nejsem zařízenej na návštěvy, tak promiň sklenice. A neuděláme si pohodlí? Je tady docela horko.“

Dieter si sundal levisky a tričko, zůstal v oranžových slipech. Honza džíny z bílého manšestru, polokošili.

„No, nevím,“ usmíval se.

„Co je? Bojíš se, že ti stoupne? No a co. Je něco krásnějšího, než když klukovi stoupá péro. Tak jenom napůl. Krásně se zvedá, ale ještě nevíš, jak to bude velká kláda. Ukaž,“ přišel blíž. „Tak já si tě chci utrhnout jako květinku, samozřejmě když budeš chtít, a tys musel zažít orkán, co převrací lodě. Bože, kdo byl ten šťastlivec? Tak tomu se nemůžu rovnat.“

„Vlastně ani nevím.“

„Povídej, povídej, ať se něco přiučím.“

„Ty? Když šukáš od třinácti?“

Honza vyprávěl svůj až neuvěřitelný příběh, který Dieter přerušoval výkřiky: „Unwirklich, verrückt, göttlich!“

„Jestli chceš být tomu klukovi věrnej, tak se nedá nic dělat.“

„To víš, že bych ho chtěl, ale on zřejmě ne, když mi zakázal za ním přijet a řekl, že je to naposledy.“

„Tak mohu doufat?“

Honza se usmál: „Vidíš, ne?“

Oběma se jejich miláčci drali z bavlněného zajetí.

„Napustím vodu.“ Domácí pán odběhl do koupelny.

„Ještě nějakou maličkost z lednice. Hned to bude.“

„Můžeš,“ volal za chvíli.

Na okně, toaletním stolku a na malém prádelníku hořely svíčky. Vana plná namodralé pěny, uprostřed ní zavěšený na okrajích servírovací podnos. Láhev oroseného šampusu, dvě sklenice, solené alaburky, sýrové tyčinky, miska čokoládových bonbonů.

„Jsem snad v ráji?“

„Ještě ne, ale doufám, že budeš až v mé posteli.“

„Už pár let jezdím na služební cesty. Vždycky sním, co všechno bych mohl zažít, kdyby… Až na nějaký malý úlet, nikdy nic. Teď dvě noci, na které snad do smrti nezapomenu. A dnes, snad je to jen sen.“

„Se mnou to tak skvělý nebude, proto trochu parády. Jsem spíš pasivní, dole, trochu sobeckej, na žádnej delší vztah. Neumím si představit, že bych s někým žil. V posteli, to jo. Ale jinak? Chtěl by do kina, já do klubu, na víkend k moři, já na hory, on televizi, já knížku, jeden psa, druhý kočku.“

Rozesmáli se.

„Všechno je o vzájemné toleranci, pochopit druhého, dát mu prostor. I když já s Leošem jsme se vídali jen o víkendech, a ne ve všech. Nás spojoval zájem o historii, památky. Sex byl takový bonus navíc. A aby spolu žili dva chlapi někde v bytě na sídlišti. Bylo by to společensky neúnosný. Ty řeči. O mně sice v práci ví, jak na tom jsem, ale sám tomu nijak nepřispívám.“

„To by byl problém i tady. Lidi budou dlouho homofobní. Z těch řečí se nám nějak scvrkli. Napravíme, co jsme zmeškali.“

Dieter připustil teplou vodu. Odložili závěsný podnos na malou židličku. Seděli naproti sobě. Honza si přitáhnul Dietera. V jejich polibcích nebylo tolik živelné divokosti jako s Mirkem. Spíš pomalu vzájemně objevovali nejvzrušivější doteky, aby si jich mohli užít co nejvíc. Jiné, přesto krásné.

„Měl bych si tě odnést na svoji postel, má Giselle.“

„Určitě vážím víc jak dvě baletky,“ smál se Honza.

„Baleťáci nejsou žádní chcípáčci.“

Dieter zvedl Honzu s osuškou a odnesl ho na postel.

„Ty se mně jen zdáš, pořád spím v mateřídoušce u kapličky. Mirek byl jen snový přelud a ty jsi další plod mé fantazie.“

„Přeludy nekoušou a neškrábou. Nějakej cucflek ti můžu udělat i já.“

„Jenom ne na krk, nemám s sebou rolák.“

Dieter přinesl kondomy a gel. Pak kondomy odsunul.

„Snad… Není to ono.“

Když Honza vnikl do svého milence, cítil neskutečnou přizpůsobivost, uvolněnost a souhru, jakou by zakoušela jejich těla jen po krátkém odloučení.

Po snídani zašel Honza do hotelu. Nakonec se domluvil s recepčním. Za zbývající dny mu sice nevrátí marky, ale dá whisku, švýcarskou čokoládu, pár konzerv. I auto si přeparkoval do dvora, kde bydlel Dieter. Taxi ho zavezlo na obchodní jednání. Ředitelka Agrodružstva byla v Honzových letech. Možná o rok dva starší. Všechno proběhlo podle očekávání hladce. Pozval ji na odpoledne někam na skleničku.

„Tak to jsi mě, můj milý Hansi, předešel, takže zítra na mé pozvání.“

„Díky, ale já tě opět zvu na generálku Giselle. Máš ráda balet?“

„Jistě, chystám se na premiéru, ale to už budeš v Čechách. A co ty máš společného s baletem, na generálku moc nikoho nezvou.“

„Uvidíš,“ smál se Honza.

Odpoledne je podnikový šofér zavezl ke zkušebně. Když vešli do šatny, hned se k němu přitočil Dieter a políbil ho.

„Tak teď už chápu tvůj zájem a vidím Giselle. Myslela jsem si to. No mám smůlu, abych si sháněla náhradu.“

„A tou náhradou bych nemohl být já?“ uculoval se blonďatý Karl.

„To jako vážně? Vždyť baleťáci jsou…“

„No přiznávám, taky se mi líbí mladí kluci. Miluji všechno krásné. Hochy, auta, lodě, koně a ze všeho nejvíc krásné ženy.“

„Takového úžasného hřebečka rozhodně neodmítnu.“

„Karl, Dieter, Anna-Marie,“ představili se.

„Vyrazíme ke Zlodějovi?“

„Cože? Jsem tu od narození, ale takový podnik neznám.“

Ani řidič z Agrodružstva nevěděl, kde to je. Anna-Marie a Karl si dali jejich včerejší specialitu, Honza s Dieterem grilované bavorské klobásy. Přes servírku si objednali jejich taxikáře.

„Jen si něco vyzvedneme v šatně a zveme vás oba do klubu Cucurrucucú.“

„O tom jsem už slyšela, ale dostat se tam je skoro nemožný.“

„Tak se určitě pobavíte.“

Honzovi název připomněl píseň, co zpívali populární Kučerovci, Cucurrucucú Paloma.“

Přijeli k většímu domu. Průjezdem došli na dvůr k dalšímu domu. Dveře s mříží, žádný nápis, schody někam dolů. Dva nekompromisní vyhazovači. Na oba baleťáky se usmívali a pustili je dál. První místnost byl velký bar do půlkruhu a stolky s židličkami, zatím skoro prázdný. Prošli do druhé. Připomínala malou sportovní halu. Lavice, židle, uprostřed zvýšené pódium, ohraničené provazy. Ani tady ještě moc diváků nebylo. Zato v ringu do sebe bušily dvě dívky. Boxerské rukavice se jen míhaly. Ve třetí místnosti byly zase stolky a židle. Včele divadelní opona, na bocích za sloupy zřejmě dva taneční parkety. Tady už bylo dost návštěvníků. Byli usazeni přímo před jevištěm. Hned tu byla číšnice s tácem a malými skleničkami s rudou tekutinou. Číšnicí byl hezký hoch s parukou, nalíčený, s červenými rty.

„Na uvítanou, prosím, malinový likér,“ podmanivě se usmál.

Vizuálně očekával Honza babské lepidlo. Ale oba i s Anne-Marií se pořádně spletli. Tohle mělo neskutečné grády. Pak dostali oba polibek na tvář, kam se krásně otiskly hochovy rty.

„To jen, aby vás pustili zpět, až začne program, kdybyste někam odběhli.“ Hoch si přejel rukou přes zřejmě vycpaná ňadra.

Sál se rychle naplnil. Za potlesku se rozevřela opona. Varhany, sólová a basová kytara, bicí a zpěvák, nebo zpěvačka? To se tady dalo někdy docela těžce rozlišit. Stejně tak u mnohých hostů. A repertoár od Elvise po Beatles, Bee Gees, Pink Floyd, Rolling Stones, prostě největší hity doby. Najednou se ztlumila světla a odněkud shora se snesli na pódium dva motýli. Tančili a pomalu se zbavovali svých křídel i všeho dalšího, až zbyla dvě krásná nahá těla. Chlapec a dívka, jen s nazlátlou kůží. Opona se zavřela. Když se po dlouho trvajícím potlesku rozevřela, objevila se skála s vodopádem, palmy a okolo tanečníci a tanečnice, sukně z trávy, řetězy z květin, korálky, bubínky, havajské kytary. Došlo i na slavnou Cucurrucucú paloma Tomáse Méndeze už z poloviny padesátých let. Samozřejmě i to byl nakonec striptýz. Číšnice přinesla láhev sektu a velkou mísu spíš dvou než jednohubek. Převážně s rybami a uzeninami. Na jevišti přepadli kočár bandité a osvobodit svůdné dívky přispěchali mušketýři. Ještě se vystřídalo několik příběhů. Pak oba hoši odešli.

„Překvapení,“ smál se Karl.

Rozevřela se opona, ale hned se spustilo dolů bílé plátno. I ti, co nebyli na svých místech, se spěšně vraceli. Na scéně před plátnem se objevil Karl jako Harlekýn a Dieter coby Kolombína. Předváděli neskutečné spíš akrobatické prvky než klasický balet, skvělé skoky a piruety. Ještě nedozněl potlesk, když zhasla světla. Zůstalo jen mírně zezadu nasvícené plátno. Stínové divadlo. Byla vidět jen silueta židle. Začal hrát valčík a přitancovala neoblečená postava s cylindrem. Pak druhá, první smekla a odhodila cylindr. Vyzvala druhou k tanci. Z valčíku přešli do tanga, přes vášnivé flamenco až k rokenrolu. Najednou měla jedna v rukou provaz, druhé svázala ruce k opěradlu židle, sklonila jí hlavu, jako by roztahovala půlky, vyndala veliký penis, zarazila a začala mohutně přirážet. Všechny pohyby doprovázely výkřiky a vzdechy jako při skutečné souloži. Při posledním výkřiku se jeviště rozsvítilo a plátno vyjelo nahoru. Kárl s Dieterem nebyli nazí, ale v baletních trikotech tělové barvy a Karl měl v rukou veliký penis, ušitý z jemného plyše. Vypuklo obrovské nadšení. Nejbližší diváci je oba snesli z pódia až k jejich stolku, k Anne-Marii a Honzovi. Spoustu kytek nebylo kam dávat a také lahve vína a tácy štamprlat. Chlapci se všem omlouvali, příště, dnes mají vzácnou návštěvu.

„No, zvládli bysme to i naostro, bez trikotu a toho plyšovýho ptáka, ale to by nás z baletu vyhodili,“ smál se Karl, „i tak to zavání průserem.“

Začala hrát kapela, za sloupy se tančilo. Zavolali si z baru svého taxikáře. Honzu s Dieterem zavezl první, pak pokračoval s Karlem k Anne-Marii.

„Myslíš, že už si to spolu rozdávají?“ ptal se Honza.

„Určitě. Bez obav. Jen pro Karla je moc mladá. Má rád mladý kloučky, jenže to víš, do kriminálu nechce. A pak ženský tak po čtyřicítce, chlubil se, jak to bylo skvělý s pětasedmdesátnicí.“

„To snad ne.“

„Ale jo. Taky si trochu zadovádíme.“

Dieter přinesl část květin, rozvázal kytice, z růží odstříhal jen květy.

„Co kdyby tam byly trny?“

Kopretiny, gerbery, denivky, lilie. Nejvíc bylo karafiátů. Všechno rozložil na postel.

„Vždyť je polámeme.“

„Tys mně taky zlomil srdce. Už začínám přemýšlet, že bych s někým takovým jako ty mohl i žít.“

„Určitě by nám nehrozila nuda.“

„Jenže máš Mirka.“

„Zatím nemám nic. Jen zákaz jet za ním.“

„Dnes máš mě v záplavě květů.“

„Docela studí, musíme se zahřát.“

A nebude to žádný problém, pomyslel si Honza. Kam se hrabe krása všech květů na klučičí prdelku, co má před sebou.

Dieter šel ráno do divadla, Honza odchytil taxíka před vchodem a zajel do Agrodružstva.

„Paní ředitelka tu není!“ Že by vyspávala s Karlem? Ještě nedopil kafe a už se přihnala celá rozesmátá.

„Je to neskutečnej hřebeček, dnes si dáme volno. Večer na generálce. Zítra doděláme smlouvy na naší podnikové chatě. Zkusím ti sehnat čirok a čumízu. Co ty na to?“

„Jistě, tak večer.“

Honza se kus prošel, pak do centra sjel městským autobusem. V cukrárně si dal obrovský zmrzlinový pohár. Bloumal kolem Zwingeru a pozoroval chvíli zamilované dvojice. Po obědě se šel převléknout. Dieter mu tam nechal natištěný program pro premiéru. Před začátkem se sešel s Anne-Marií ve vestibulu. Uvedli je na místa. Předehra se jim zdála příliš dlouhá, už se nemohli dočkat svých miláčků. Pak jevištěm protančili vesničané. Karl – Hilarion, snoubenec Giselly, přinesl její matce darem bažanta. Pak Dieter – Albrecht, vnutil svůj plášť a meč sluhovi, aby se jako vesničan mohl ucházet o lásku Giselly. Balet vycházel ze starých pověstí, zpracovaných Heinrichem Heinem. O zaslíbených neprovdaných, zemřelých dívkách, ze kterých se stanou víly. Každého muže, kterého střetnou, utančí k smrti.

„Karl moc prostoru nemá, ale Dieter prý půjde do Berlína, mohl by tančit Albrechta.“

A ve druhé půli utančí víly Hilariona k smrti. Pak už je tam jen Albrecht s mrtvou Giselle a víly se svojí královnou Myrthou. No, co se dá dělat. Pozvali je na malé pohoštění. Dieter jim představil berlínského choreografa. Anne-Marie odjela s Karlem, Honza s Dieterem se prošli. Zítra pro ně pošle auto. Dnes měli v koupeli pěnivou přísadu s vůní kokosu.

„Docela jsem si zvykl. Budeš mi chybět. Škoda že nemůžeš zůstat dýl.“

„Myslel jsem, že ten choreograf?“

„Kdepak, tenhle je na ženský. Ale u baletu?“

„To jsme probírali s Anne-Marií. Říkala, že z toho baletního křoví by byl použitelnej každej druhej klouček, ale baletka ani jedna. Nejhezčí byla Gisellina matka, a to už je baletní důchodkyně. Navíc mají blbý účesy a vypadají stejně.“

„V místních vodách neloví ani Karl, a to už je co říct.“

Dieter ho zavedl do velkého pokoje. Opřel se o baletní tyč.

„Podívej, jak je směšný pozorovat naše pohyby v zrcadle. Viděls někdy šukat králíky? Samec je strašně rychlej a pak sebou praští o zem.“

„Tak ty zrovna napodobovat nemusíme.“

„A co u svislý tyče?“

„Nejsem artista.“

„Takže klasika, postel? Ještě zítra a budeš mít Mirka. Myslím, že ti zakázal přijet schválně. Když nepřijedeš, bude vidět, že pro tebe nic neznamenal a nestojíš o něj. A naopak, uvidíš, bude rád, když tě uvidí.“

Ráno pro ně přijel řidič z Agrodružstva. Vyjeli na sever. Minuli první povrchové doly.

„Jednou tu bude nádherná krajina. Až se všechno vytěží. Bude všude voda, země jezer,“ ukazoval řidič. Zatím okolí připomínalo měsíční krajinu. Odbočili na západ a dojeli k lesu a skutečnému jezeru. Na břehu stála podniková chata. Zděné přízemí, dřevěná nadstavba. Venku krytý zahradní krb s udírnou, stoly a lavice. U udírny kuchař v plné práci. Za vstupní halou s recepcí menší salonek s velikým barem. Odtud se k nim hrnula Anna-Marie s Karlem a hruškovým šnapsem.

„Mám pro tebe, Hansi, čirok i čumízu, a dokonce i v kláscích. Přijde vám to rovnou z Maďarska. Teda, přiznám se, pár feničků jsem si přidala, ale pořád je to slušná cena. Doufám, že zůstanete do rána.“

„Rád bych, ale zítra musím vyjet brzo z rána, tak snad příště.“

Objevilo se pár dalších pracovníků z Agrodružstva. Seznámení, přípitky. Byl čas oběda. Polévka kuřecí s krupicovými nočky, grilované kousky různého masa, žampiony, zelenina, smetanová omáčka s křenem. Losos v oleji, cibulový koláč, pivo, víno, káva.

„Odpoledne bude grilované selátko, když pojedete dřív, dáme vám s sebou.“

Přesunuli se ven. Voda se ještě neprohřála, do koupání se nikomu nechtělo. Karl s Anne-Marií vyjeli na loďce. Honza s Dieterem si lehli na lehátka.

Odpoledne se rozloučili a řidič je zavezl do Drážďan.

„Bylo nám krásně, skoro si začínám představovat, jak s někým jako ty žiji. Jenže v Berlíně to bude těžký, žádní známí, doufám, že se aspoň přijedeš podívat.“

„Jak se tam zabydlíš, určitě. Mám celou dovolenou.“

„A přijeď i s Mirkem. Uvidíš. Netrpělivě čeká.“

„Sice mi to zakázal, ale možná máš pravdu, chce se přesvědčit, jestli o něj stojím.“

4

Z Drážďan vyjel ráno co nejdřív. Nemůže zmeškat. Byl plný obav. Jen tak tak se soustředil na cestu. Hraniční přejezd projel bez problémů. Jede asi moc brzo, nevadí, raději počká. Před učilištěm ve Flájích stálo pár zaparkovaných aut. U vchodu potkal chlapce, rozhodně mladšího než Mirek.

„Prosím tě, můžeš mně zavolat Mirka ze třeťáku?“ Uvědomil si, že ani nezná jeho příjmení. Chlapec se nejprve podíval k jeho autu a pak začal koktat.

„Ale já, on, on…“

„Přece ho znáš, je starší a má na levém předloktí velké mateřské znamínko.“

„Já vás…,“ vytřeštěně si ho prohlížel. „Pojďte se mnou.“

No aspoň že tak, pomyslel si Honza. Ze schodů scházel starší muž.

„Soudruhu řediteli, ten pán přijel za Mirkem Stříbrským, asi neví, co se stalo.“

Ředitel mu podal ruku, představili se.

„Jedu z Drážďan, byl jsem tam delší dobu na služební cestě, tak jsem se zastavil, že vezmu Mirka domů.“

„Byl jste v NDR, ano takže…, pojďte prosím nahoru.“

V poschodí otevřel dveře naproti schodům.

„Posaďte se, prosím. Jste příbuzný?“

„Ano,“ zalhal Honza.

„Byl jste v zahraničí, chápu. Mirek byl vůbec nejlepší učeň, co jsme kdy měli. Bohužel zemřel, teď, na konci školního roku. Všechny nás to strašně vzalo. Před týdnem, ve čtvrtek, měl pohřeb v Kadani. Tedy měl mít.“

„Ale to není možné, před týdnem v pátek jsem s ním mluvil.“ Honza se nemohl vzpamatovat, chytl se za okraj židle.

„Nechám vám přinést čaj, nebo kávu? Jistě je to pro vás otřes, tak ty doby jste si spletl. Rozumím tomu.“

Ředitel vstal, otevřel dveře, s někým promluvil a vrátil se zpět. Honza nebyl schopný pohybu. Nemůže k tomu nic říct.

„Není to nějaký omyl? Měl na levém…“

„Předloktí mateřské znaménko,“ dokončil za něj ředitel. „Podívejte, tady je tablo.“

Vstal a přinesl velkou fotografii. Vzadu uprostřed Mirek.

„Byl zvláštní, jednak starší a někdy si nedal říct. Vidíte, všichni mají vázanky normálně, jen on s velkým dvojitým sukem. V pátek před čtrnácti dny skočil pod poslední autobus, co jede z Jiřetína. Byl na místě mrtvý. Hrozné. Když jste z rodiny, tak jistě víte, že byl homosexuál. Nebyl s tím žádný problém. Ani jsme o tom nevěděli. Asi před půl rokem začal jezdit do Jiřetína. Jsou tam chaty. Mysleli jsme, že jezdí za nějakou servírkou. To víte, mladí kluci. Už jsme také takový případ měli. Jenže Mirek se zamiloval do vedoucího na jedné chatě. Je to bývalý ředitel hotelu z Prahy. A prý se k vůli němu zabil tamní učeň. Skočil z okna. A Mirek zřejmě nesnesl rozchod. On neuměl prohrávat. Byl ve všem první.

Když mu něco nešlo, dřel do úmoru, až dosáhl cíle. Ten vedoucí má také červeného Fiata osmsetpadesátku jako vy. Viděl jsem vás přijíždět. Myslel jsem, že je to on. Samozřejmě mu to projde. Nejspíš ho někam zase přeloží. Žádné důkazy nejsou. Udělala se z toho nešťastná náhoda.“

Honza nebyl ani schopný něco říct. Mirek je mrtvý čtrnáct dnů. A při tom se s ním před týdnem miloval. Nemůže tady nic říkat. Vždyť by byl za blázna.

Ozvalo se zaklepání, vešla žena s podnosem, na něm šálek čaje, malá cukřenka a lžička. Postavila tác před něj.

„Tak vy jste Mirkův příbuzný. Z otcovy nebo matčiny strany?“

Jen přikývl: „Z matčiny.“ Vždyť je to jedno, co říká, musí se dostat rychle odsud.

„To je mi líto, víte co, odvezli ji minulou středu do bláz…, teda do léčebny. Proto ani nebyl pohřeb. Volali, ať nejezdíme.“

Honza stěží vnímal. Ano, Mirek byl divný, mluvil o tom, že někdo skočí z okna nebo pod autobus a o smrti a lásce za hrob. Ale byl živý. Přece se mu všechno jen nezdálo.

„Máme tu pár věcí, chtěli jsme je poslat poštou, ale když pojedete k rodičům, tak vás poprosím.“

Co může říct, vždyť ani nezná adresu v Kadani. Žena odešla a starší chlapec přinesl dvě krabice. Na jedné viděl adresu. Vždyť je chtěli poslat.

„Zanesou vám je k autu. Myslíte, že zvládnete jízdu? Nechcete si ještě odpočinout?“

Ne, ne. Cítil, že musí co nejrychleji vypadnout. Tady na něj všechno padá. Musí pryč. Vezme si volno. Zastaví se za Borisem, je psychiatr. Teď nikam s balíčky nemůže. Co by řekl? Že se před týdnem miloval s jejich mrtvým synem? Musí co nejrychleji domů. Rozloučil se, tedy aspoň měl takový pocit. U auta byly dvě krabice. Okolo stáli tři chlapci.

„To je vaše, pane?“ zeptal se jeden z nich.

„Ano.“

„Vidíš, říkal jsem, že má čtyři přední světla,“ otočil se k Honzovi, „a vzal byste mě do Litvínova?“

„Tak si sedni.“ Nadzvedl sedačku a balíčky dal na zadní sedadla.

„To je krásná opička,“ zasmál se jeho budoucí spolujezdec.

Musí se soustředit na cestu. Jenže jak. Naštěstí se chlapec dal do řeči.

„Vy jste prý Mirkův strejda.“

Honza jen přikývnul.

„S klukama jsme mu tu udělali křížek, vidíte, tady,“ ukazoval hoch.

Za příkopou ve svahu byl kříž z čerstvě odkorněné kulatiny a na něm věnec ze smrkových větévek a šišek.

„Měli jsme ho moc rádi. Vždycky jsem myslel, že buzíci jsou takoví spíš jako holky. Teda promiňte. Jednou jsme seděli na kládách a svačili. Sedět se tam nesmí. Jedna kláda se uvolnila, Mirek skočil a podržel ji, než jsme utekli. A neprásknul nás.“

V Litvínově vysadil chlapce Honza u nádraží. Vždyť to není ani týden, co sem vezl Mirka. A to měl být už týden po smrti. Pak Drážďany, Dieter, že by se všechno odehrávalo jen v jeho hlavě? Před očima mu naskakovaly různé útržky ze všeho, co se odehrálo, v šílené změti jako v obrovském kaleidoskopu. Najednou před sebou uviděl ceduli Nehvizdy. Proboha, to není možné, znamená to, že projel celou cestu z Litvínova do Prahy a přes celou Prahu až sem. Zastavil u jejich motorestu. Kolikrát ho tady Lojza uprosil, že už nemůže vydržet bez piva a že stejně rád jezdí po městě. Což ani žádná lež nebyla. Nastudoval si vždycky, kam pojedou, podle mapy a využíval různé zkratky. Od snídaně s Dieterem v Drážďanech nic nejedl a ve Flájích se napil jen trochu čaje. A má vůbec hlad? Zastavit musí, i tak to byl risk, který si navíc ani neuvědomil. Vešel, bylo dávno po obědě, sedl si k volnému stolku. Přiběhl hezký mladíček, zřejmě učeň. Takového má asi na svědomí vedoucí z Jiřetína a teď i Mirka. O čem zase uvažuje. Chlapec se snad potřetí zeptal, co si dá.

„Jídelní lístek, prosím.“

„Máte ho před sebou, pane,“ usmál se a ukázal. Prohrábl si neposlušné světle hnědé vlasy, co mu padaly do čela.

Teprve si všimnul jídelního lístku mezi dvěma sklíčky na dřevěném stojánku.

„Omlouvám se.“

„To nic. Pokud vám není dobře, můžu pro vás něco udělat?“

Jen slabě si uvědomoval krásné stvoření před sebou. V hlavě měl stále změť myšlenek.

„Poprosím o sklenici studené vody, než si vyberu.“

A už tu byla půllitrovka s kostkami ledu a plátkem citronu.

„Pokud vás bolí hlava, dejte si něco kyselého, třeba zelí. Máme ho s kachnou nebo s výpečky. Když jste unavený, něco ostrého, katův šleh, mexický guláš. Když vás bolí srdce, pošlu kolegyni.“

„Kolegyni rozhodně nechci, bolí mě všechno. A stačí mi krásný Ganymédes, co mě obsluhuje. Ani si nezasloužím takovou péči.“

„Tady není Olymp, to máte smůlu. Nějaký nektar by se našel a ambrosie až za hodinku, to končím.“

Je to všechno jen sen? Zastavuje se tady určitě víc jak tři roky, nikdy nic takového ani náznakem nezažil.

„Promiňte, nechtěl jsem nějak urazit. Spíš vás rozveselit. Za hodinku končím, tak třeba bych se s váma mohl kousek svízt. Vždycky přes víkend někam jedu. To podle toho, kolik nám dá vrchní z dýška. Dnes to na moc nevidím, tak i cesta bude krátká.“

„Mohla by být i delší, jedu na Moravu. Jen nevím, jestli tě vzít. Prožil jsem dost velký šok. Ani nevím, jak jsem se sem dostal z Litvínova.“

„Když jste jel sám. Se mnou si můžete povídat a na všechno špatný zapomenout. Když vám nebudu vadit.“

„Asi bude lepší nejet sám. Na cestu zpět ti přispěju. Máš rád památky?“

„Všude prolezu, co se dá.“

„Tak to si přijdeš na svý. Jsou tam dvě zámecký zahrady, obrazárna a taky největší blázinec ve střední Evropě. Tam asi patřím já.“

„Vypadáte docela normálně, jen smutnej. Po cestě vás rozveselím.“

Honza si dal mexický guláš. Jako by se najednou trochu uklidnil. Jenže si s hrůzou uvědomil, že se znovu do něčeho zaplétá, co může skončit špatně. Seděl v autě na parkovišti. Možná je dobré nejet sám. Už měl zase ze všeho zmatek. Vezme si dovolenou. Musí odvézt balíčky do Kadaně, poradí se s Borisem. Přece není blázen a teď, ten chlapec. Nikdy nic a najednou Mirek, který snad nežije, Dieter a tenhle klučina, jako by ho těma řečma balil. Jak to může skončit?

„Tak jsem tady.“ Z uvažování ho vytrhl chlapcův hlas. Přisedl si, zapnul pás.

„Teodor,“ napřáhl ruku. „Říkají mi Tede. Teodor je prý dar bohů. No, asi jsem někdy pěknej dáreček.“

„Krásný a neobvyklý, to já jsem jen Jan. Prostě Honza, a to nejen hloupej, ale úplně blbej.“

„Vždyť má krásnou zdrobnělinu Jeníček, Honzík, Honzíček.“

Až při podávání rukou si líp Teda prohlídnul. Měl na sobě kraťasy, které snad ani nemůžou být kratší. Tričko s nápisem „Love me“. Jemňoučce ochlupená stehna a dál bylo vidět, že kalhoty mají velký problém pojmout vše v rozkroku. Sakra to nemůže dopadnout dobře. Už měl zase plnou hlavu zmatků.

„Máš tu krásnou opičku, když jsem byl malej, bráška mi takovou vystřelil na pouti.“

„Je od přítele. Odjel na dva roky do Mongolska,“ ukázal na stínítko.

„Jseš ženatej?“

„Tak to nehrozí.“

„Nespletl jsem se, když jsem doufal že… teda, no, jseš.“

„Teplej?“ doplnil ho Honza. „Jsme na parkovišti, můžeš vystoupit.“

„Nechci. Jen jsem zmatenej a nevím co dál.“

„Tak to jsme dva. Můj příběh ti povím, co už. Můžeš kdykoliv vystoupit. Neboj se, zastavím.“

Ted poslouchal. „Proč se něco takovýho nestane mně. Já bych tě neodháněl.“

Nad příběhy z Drážďan se smál.

„To muselo být krásný zažít něco takovýho.“

A pak z dnešního dopoledne.

„Vážně, vážně ses miloval s mrtvým? Jako v hororu.“

Začínalo se šeřit.

„Ještě máme kus cesty před sebou. Doufám, že se nebojíš. Já mrtvej nejsem. I když z toho všeho snad budu.“

„Určitě se všechno vysvětlí. Zajdi za tím psychiatrem. Rád bych ti pomohl.“

Rozmlouvali o různých možnostech, jak se něco takového mohlo přihodit, ale k ničemu nedošli.

„Za chvíli budeme doma. Můžu ti sehnat pokoj v hotelu. Jestli se mě bojíš.“

„Tebe se nebojím, ale o tebe mám strach.“

Honza zajel za dům, kde parkoval.

„Vítám tě U Zajíce.“

„Je nějakej pochroumanej,“ smál se Teodor.

Nejdřív otevřeli všechna okna. Za týden nepřítomnosti tam bylo zadušeně. Ještě že si večeři dali na Mohelničáku.

„Určitě seš z cesty ulepenej, já teda určitě. Napustím ti vanu.“

„Nemohl bych s tebou?“

„Pochop, že nejsem ze železa ani z kamene. Už když sis sedl vedle v kraťasech, měl jsem problém. To bych nezvládnul. Třeba jsem blázen. Navíc to není vana, dva se tam nevlezou.“

„Já, těžko je někoho najít. Ty bys mě nechtěl, když jsme oba…“

„Už jsem ti říkal, s Leošem, v tom nebyly žádné emoce. Jen jsme si udělali dobře. A teď? Během týdne třetí milenec? Nikdy jsem nebyl promiskuitní.“

„Mirek ti řekl, že je to naposledy, a je mrtvý. Možná není, ale kdo je to? Dieter, nedali jste si žádné závazky. Já také nechci, aby ses na mě upnul. Sním o tom jak dlouho. Že přijede princ na bílým koni nebo v červeným Fiatu a vezme si mě poprvé. Jistě, je to naivní, hloupý, přímo debilní, vím. Všechno až do teď vyšlo. Asi jsem ti odpornej.“

„Nic takovýho neříkej. Tys ještě s nikým nebyl?“

„Nevěděl jsem, jak to se mnou je. Ale holky mně nic neříkaly. Loni ve třeťáku s jedním klukem. Šli jsme do starého skladu. Líbali se, nahonili a kouřili, jenže nás skoro načapali. Strašně jsem se vylekal, navíc on se odstěhoval a zůstaly jen sny. Ostatní kluci, ty jejich hrozný řeči, jsem rád, že jsem odmaturoval a vypadl. Na podzim vojna, zatím Nehvizdy.“

„Já ale určitě nejsem tím, kdo by tě něco měl učit.“

„Proč ne, když jsi mě nazval Ganymédem, věřil jsem pevně, že jsi jako já. Jenom bylo divný tvý chování. Pak to cos vyprávěl, a teď? Zase jako vždycky tím hnědým navrch.“

„Tobě by nevadilo, že jsem možná blázen, že mám v hlavě totální zmatek?“

„Určitě nejsi, jenom si nedovedeš vysvětlit, co se stalo.“

„Nechtěl bych ti zkazit první milování. Nejsem si vůbec jistý, že se dokážu milovat. Ani tu nemám žádnou ochranu.“

„Neboj, chci být tvým Ganymédem, buď i ty mým Diem.“

Chlapec je příliš romantický, ještě nepoznal, že v životě si spíš člověk rozbije hubu. Ztratí sny, přijde o ideály. Poslal Teda do koupelny. Prostřídali se. V nočním stolku měl olejíček, co přivezl před rokem Leoš z Francie. Ani ho zatím nepoužili. Sundali si osušky. Ničím nenahraditelná krása mládí. Rozpaky a touha. Ted přistoupil k Honzovi. Objal ho, začali se líbat. Je opatrný, něžný. Dotkli se penisy. Tedův byl o něco silnější a kratší. Došli k posteli, lehli si a chvíli si dopřávali ochutnávání a kouření. Honza Teda vyzvedl na kolena. Přejížděl rukou po jemně ochlupených stehnech zlatými vlásky. Hladil úžasně vyklenuté půlky s narůžovělou štěrbinou nadcházející lásky. Sevřené vějířky připomínaly mořskou sasanku, nepatrně se vlnící na korálovém útesu. Všechna sevřená chapadélka se pomalu rozevírala pod doteky Honzova jazyka. Jeho špička neúnavně kroužila nad pulsujícím sevřením. Jak nahloučené okvětní lístky v poupěti nostalgické anglické růže. Jen se rozevřít do plné krásy. Nabral olejíček. Přejížděl vráskami a vroubky, zlehka masíroval a snažil se prstem povolovat pomalu mizící sevření. Chlapec tiše sténal.

„Můžeš, prosím.“

Rozetřel trochu olejíčku po svém penisu. Hladil s ním všechna místa nadcházející touhy. Pomalu zatlačil. Počáteční odpor povolil a Ted vykřikl:

„Zůstaň, zůstaň.“

S každým dalším pohybem odcházel Honzův stres z dnešního dne. Nevnímal už nic než jejich vzájemně se přizpůsobující těla. Snažil se co nejvíc oddálit vyvrcholení. Pak ho otočil a poskytl svými ústy totéž i jemu.

„Snad jsem ti neublížil.“

„Ublížil? Splnils všechny moje sny.“

Krásná noc pomalu pokračovala vzájemnými něžnostmi. Usnuli.

V noci se venku zvedl vítr. Začal se skřípotem lomozit otevřeným oknem. Honza vstal, aby ho zavřel. Auto měl zaparkované přímo naproti, bylo jen ve stínu, co vrhal dům. Uvnitř se něco pohnulo. Zloděj, napadlo ho. Temný stín se objevil u zadní kapoty, jako by prostoupil z vnitřku vozu. Zvětšoval se a měnil. Zahřmělo. V záblesku uviděl Mirkovu tvář. Měnila se z neskutečně krásné v příšerný škleb. Ucítil na rameni ruku.

„Honzo, Honzo, co se děje?“ Ted stál za ním.

„Zase mám nějaké vidiny. Ráno zajedeme k Borisovi.“

Začalo pršet.

Borisova chata byla tak trochu stranou civilizace. Vedla k ní lesní cesta, sice dobře udržovaná, ovšem problém byl v zimě, když napadlo hodně sněhu. Byl to spíš srub z velkých klád. Stavěl si ho vedoucí z nedaleké pily. Jenže se rozváděl, stěhoval do Krušných hor na podobné místo, potřeboval peníze a spěchal. Zájemců bylo několik. Boris tolik neměl a Honza mu pomohl s financemi. Byli velcí přátelé už od dětství, i když Boris byl o pár let starší. Žil s doktorkou z nemocnice Mášou. Oba měli nemocniční garsonky a víkendy trávili na chatě. Měli tu překrásnou skalku, co se neustále rozrůstala a o kterou se oba s láskou vzorně starali.

Honza už toho moc nenaspal a ráno hned s Tedem vyjeli. Cesta byla nově vysypaná šotolinou. Stoupala kus do kopce, najednou se rozevřel les a na svahu byl vidět srub, jakoby posazený mezi velikými balvany, keři a koberci skalniček. Vyjeli na malé parkoviště pod borovicemi a modříny. Na verandě seděl pán domu. Vstal a šel je přivítat. Vysoký blonďák, v kraťasech a kárované košili.

„Tak to je návštěva. Ahoj Honzíku.“

„Teodor, teda Ted, Boris.“

„Zrovna přemýšlím o nějaké snídani, nebo už svačině. Máša má zítra službu a dnes ji vzala za kolegu, co má nějaký problém v rodině. Tak máme smůlu. Víš, že já neumím ani čaj. Lednička je plná, něco tam najdeme.“

„Když dovolíte, tak vám připravím, co budete chtít,“ usmál se Ted.

„Ale, umíš čarovat?“

„Ne, jen jsem skončil čtyřletej obor, něco jako dřív hotelovka. Tak jsem trochu kuchař, trochu číšník.“

„No tebe snad seslalo samo nebe.“

Zašli do kuchyně.

„Dal bych si i něco sladkého, ale tak narychlo.“

„Podívám se, co tu je, a mám udělat kávu?“

„Jo, dva český turky a sobě, co chceš. Půjdem zatím na verandu a díky.“

Boris s Honzou se posadili u podlouhlého stolu s výhledem na kvetoucí skalku.

„Kdes toho krasavečka vzal? To je náhrada za Leoše?“

„Znám ho od včerejška a skoro mně zachránil život. Asi jsem se zbláznil.“

„Tak to rád slyším. Jak někdo říká, že je normální, patří na nejtěžší oddělení. Co se děje, můj milý?“

Honza začal vyprávět. Po nějakém čase se objevil Ted. Přinesl dvě kávy, v misce šlehačku a každému tři velké omelety. Střídavě nazdobené šlehačkou s jahodami a marmeládou s ořechy.

„A kde máš ty?“ ptal se Boris.

„V kuchyni, abych vás nerušil.“

„Jen pojď za náma, stejně všechno víš.“

„Takové omelety nedělá ani Máša,“ pochvaloval si Boris. „Nemohl bys uvařit i oběd? Spěcháte?“

„Odpoledne chceme na Hostýn a zítra do zámku.“

„Na Hostýn je coby kamenem dohodil, přespíte a večer si dáme něco tvrdšího.“

„Jdu vařit.“ Ted posbíral talířky a hrnky a odešel do kuchyně.

„Honzíku, Honzíku. Vždyť já tě vlastně ani neznám. Pár let s Leošem, takový nikde nic, a během týdne je z tebe promiskuitní satyr,“ smál se Boris.

„To není k smíchu. Až odvezu Teda, co mě rozptyluje, tak úplně zblbnu. Asi bych měl na léčení.“

„Hned něco takového pusť z hlavy. Všechno, opakuji všechno, má vysvětlení. Jen ho teď nevidíme. Anis nebyl u jeho rodičů. Když půjdeš do raplhausu, základní léčba je tři měsíce. Budou tě cpát léky, které rozhodně nepotřebuješ. A co myslíš, že se stane? Tři měsíce bez náměstka? Vrátíš se a budou pro tebe vymýšlet práci? Nebudou hochu, nebudou. Jistě, dějí se věci mezi nebem a zemí, které si neumíme vysvětlit. Právě proto, že neumíme, neznáme. Mrtví z hrobů vstávají jen v románech a v biografu. Byl to od tebe nezodpovědný čin jet v takovém stavu domů. A buď vděčný Tedovi. Víš co, všechno, znova opakuji, všechno má reálný základ. Může mít bratra, dvojče.“

„Ted mi taky říkal, že má dvojče. A to myslíš, že by oba měli tak velké znaménko? Tomu přece nevěříš? Veliký jak půl mý pěsti. Pořád jsme se sprchovali. Smylo by se, odlouplo…“

„Ale vždyť ho vůbec nemusel mít. Vsugeroval sis ho, až jsi viděl tu fotografii tabla.“

„Takže jinými slovy říkáš, že jsem magor. Že vidím, co není. Ještě řekni, že jsem to prožil už dřív, třeba před měsícem. Nebo vůbec a jsou to jen nervy. Neexistuje ani Ted, ani ty, ani chata.“

„Ale já existuju,“ ozval se Ted. „Udělal jsem vám citronádu. Všiml jsem si, Honzo, že málo piješ.“

„To mi ještě chybí, aby někdo kontroloval, co dělám. Sakra, promiň, Tede, odpusť, je toho na mě moc, dík.“

„Ještě že tak,“ ozval se Boris. „Nebuď nevlídný k lidem, co tě mají rádi.“

„Já vím, dřív jsem takovej nebyl.“

„Chápu tě, taky bych nevěděl, co dělat.“ Ted pohladil Honzu po vlasech.

„Na nervy je nejlíp se pořádně najíst a napít a co oběd, chlapci?“

„Za chvilku, frankfurtská polévka a drůbeží játra s rýží. Naložil jsem maso na večer na gril.“

Po obědě vyjel Honza s Tedem na Hostýn. Kdysi veliké hradiště s mohutnými valy, zřejmě z dob víc než tisíc let př. n. l. Vystřídalo se zde několik kultur až po Kelty a Slovany. Prohlédli si baziliku Nanebevzetí Panny Marie s úžasnou mozaikou Hostýnské Madony, dvě křížové cesty a rozhlednu s kaplí.

Při návratu zastihli Borise v plné práci. Pomocí heverů a silných kůlů se snažil posunout jeden z velkých kamenů. Hned se připojili svou pomocí. Ted se dal do grilování, připravil z kečupu, majonézy, cibule, česneku a koření omáčku, nakrájel zeleninu. Vizovická slivovice na spálení červa a víno z Mutěnic doplnilo večerní hody. Dostali pokoj pro hosty v podkroví.

„Nedovedu si představit, co bude, až tě odvezu.“

„Musíš do Kadaně, určitě se všechno vysvětlí a když, budu zatím pořád v motorestu.“

„Kdybych mohl všechno vymazat. Ráno odvezu smlouvy a vezmu si dovolenou, ředitel je taky na chatě, stavím se za ním. Pak na zámek, obrazárnu a odvezu tě. Můžeme do Prahy, mám tam známé v hotelu, ráno tě odvezu do Nehvizd.“

Milování s Tedem, to byl balzám na Honzovy pocuchané nervy. Ráno všechno vyřídil a pak se věnoval Tedovi. Prošli Květnou zahradu s dlouhou kolonádou se sochami antických bohů, s rotundou, kde je zavěšeno Foucaultovo kyvadlo, ornamentálními výsadbami barokního parku i velkými skleníky. V jednom, zimním, kde se vše stěhovalo z jara ven, bylo veliké jeviště a hrávalo zde divadlo, pořádaly se koncerty a různé akce. Tady byl také Honza na představení Kučerovců, do jejichž repertoáru patřilo i Cucurrucucú Paloma. Pak navštívili zámek, obrazárnu s nejdražším obrazem u nás, což je Tizianův Apollo a Marsyas a u zámku Podzámeckou zahradu. Ještě v neděli v noci dojeli do Prahy. Ted měl od pondělka odpolední. Honza ho před polednem odvezl a v noci pro něj jezdil. Až ve čtvrtek se odhodlal jet do Kadaně.

5

V Praze si sehnal mapu a našel ulici, kde bydleli Mirkovi rodiče. Na okraji města, hezké vilky, z před nebo poválečných let. Předzahrádka plná rozkvetlých stromkových růží. U chodníku široký pás aster, hledíků, cínií. Vzal balíčky, zazvonil. Současně za jeho autem zastavilo druhé. Ze dveří domu vyšel vysoký prošedivělý muž. Představili se.

„Prosím, nezlobte se, ale soused mě veze za manželkou, jinak nemá čas. Pokud nespěcháte, prosím, počkejte. Syn se o vás postará.“

Honza prošel ke dveřím. Za nimi byla větší předsíň a rozevřené dvoukřídlé dveře do obývacího pokoje. A z něj vyšel Mirek. V první chvíli si to myslel.

„Bože, Mirku!“

Jenže chlapec v krátkých kalhotách a tílku neměl žádné mateřské znaménko. Měl mnohem světlejší vlasy. Jinak podoba byla úžasná.

„Dobrý den, promiňte, poslal mě sem váš otec. A já si vás spletl s vaším bratrem. Omlouvám se.“

„Dobrý den, pojďte dál,“ vyzval ho. „Jsme, totiž byli jsme s bratrem Jaromírem dvojčata. Všichni si nás pletli. Jen Mirek měl na levém předloktí velké mateřské znaménko. Vy jste ho znal?“ Nečekal na odpověď. „Asi ano, viďte?“

„Ty balíčky posílají z Flájí.“

„Díky, sedněte si, prosím. Mohu vám nabídnout kávu?“ ukázal ke křeslu u malého stolku.

Honza přikývnul. Měl zase v hlavě úplný zmatek. To by všechno vysvětlovalo. Kdyby ovšem nebyl jiný. I hlas měl rozhodně mnohem hlubší. Hoch přinesl dvě kávy v porcelánových hrníčkách na podnosu a balíček sušenek.

„Omlouvám se, nic tu nemáme. Víte, maminka je v léčebně, otec je na tom taky špatně. Já…,“ zadrhl se mu hlas. „Neumím se s tím srovnat. Byli jsme si s bratrem velice blízcí. Možná mnohem víc, než je běžné mezi sourozenci. Jsem Vítězslav, prostě Víťa,“ podával Honzovi ruku.

„Honza a, prosím, nevykej mi.“

„Kdybysme se seznámili za jiných okolností,“ sotva znatelně se usmál. „Když jsem viděl přijíždět tvé auto, myslel jsem, že je to, no taky Honza. Jenže ten, co ho má na svědomí. Ten, kvůli kterému se zabil. Má taky červenou osmsetpadesátku Fiata. Je to divná shoda. Znáš ho?“

„Ne, v životě jsem ho neviděl. Ale moje auto si s jeho zřejmě spletli i ve Flájích a ve Klínech.“

„Bratr mluvil vždycky jen o Honzovi, ale viděl jsem fotku. Jaks ho znal ty?“

„Když ti to řeknu, stejně mě budeš považovat za blázna, ale co už. Znal jsem ho necelé tři dny. V době, kdy už vlastně nežil.“

Vyprávěl svůj příběh. Víťa poslouchal.

„Asi se budeš ptát, kde jsem byl já. Ve čtvrtek měl být pohřeb. Jen malé rozloučení v Síni Smutku. Den před tím máti odvezli a otec se zhroutil. Volal jsem do Flájí, nekonalo se nic. Odjel jsem k babičce do Karlových Varů. Ona se totiž s našimi nestýká už pár let. Ale my za ní s bratrem jezdili. Otec ti to potvrdí. Vrátil jsem se v pondělí. Asi v tom blázinci skončíme všichni. Tohle všechno otci raději neříkej. Nepochopil by to. Konečně ani já. Nějaké vysvětlení je. Tam na té chatě. Třeba se to stalo o čtrnáct dnů dřív.“

„Nemohlo. Byl jsem v Drážďanech, uzavíral smlouvy, ty mají data. I generálka baletu, na které jsem byl. Ve Flájích jsem chtěl Mirka vyzvednout, samozřejmě jsem lhal, že jsem z rodiny. Dali mně tady ty balíčky.“

Víťa vstal, přinesl nůžky. V krabicích bylo pár drobností, zelené svetry a několik učilištních kravat už uvázaných dvojitým sukem. Víťa jednu vzal, povolil a dal si ji na krk.

„Proboha, nedělej to,“ vykřikl Honza. Vždyť teď byl jako Mirek. Všechno se mu slilo do obrazu na chatě. Víťa ji sundal a položil mezi ostatní.

„Ten tvůj jmenovec si tam klidně jezdí dál. A má na svědomí i jednoho chlapce v Praze. Skočil k vůli němu z okna. I bratr to věděl, ale nevěřil. Byl jiný než já. Jen podoba. Jako malí jsme schytali všechny nemoci. Proto jsme šli později do školy. Brácha neuměl prohrávat. Přenést se přes neúspěch. Muselo být všechno podle něj. I v lásce. Vracíš se domů?“

„Mám do pondělí dovolenou.“

„Zajel bys zítra se mnou do Flájí?“

„Proč proboha?“

„Dřív jsem tam jezdil za bratrem. Na tu chatu. Něco je tam jinak, než jak to vnímáme. Je tam řešení. Ale pokud nechceš, pojedu sám.“

„Možná máš pravdu.“ Nejdřív si myslel, že se vrátí za Tedem. Jenže sám cítil, že ho do Flájí něco přitahuje. A Víťa mu začal nebezpečně splývat s Mirkem. Neměl brát balíčky, neměl nikam jezdit. Víťa je jiný, vždyť to vidí. A určitě není teplej. Až budou na místě, kde se miloval s Mirkem, může to skončit katastrofou. Jenže už se z toho nedá dostat.

„Vezmeš mě zítra? Mohl bys přespat tady, ale pochop, kvůli otci. Kousek odtud je hotel. Stačí když vyjedeme po poledni, v jednu. Řeknu tátovi, že jedu pro nějaký věci do Flájí. Tebe se na nic ptát nebude. Snad ti tvou laskavost někdy vrátím.“

Honza zajel k malému hotýlku, jak mu ukázal Víťa. Všude klid. V recepci nikdo. Zašel do restaurace. Byly tam dvě rodinky s dětmi. Číšník mu řekl, že jsou plně obsazení.

„Na dnešní noc říkáte? V jednom pokoji spává kolega. Měl by přijet až zítra. Zavolám recepční.“

Objevila se slečna snad v jeho letech. Každý má rozdílná měřítka pro krásu. Ale tahle příslušnice něžného pohlaví byla skutečně nehezká. A to pro kohokoliv. Rozcuchané narezlé vlasy, pihovatá tvář, rty s mrtvolně bledou rtěnkou, nedotaženou až do koutků, překřížené přední zuby. Jedno ucho odstávající a v obou něco, co připomínalo chcíplého brouka. Usmála se na Honzu.

„Když zaplatíte hned. Kdyby se vrátil Pepča, tak bude spát na lavičce. Máte šťastný číslo, třináct! Sprcha a záchod je hned vedle.“

V pokoji nic nenasvědčovalo, že tam občas přespává nějaký Pepča. Aspoň že tak. Postel, malá skříň ve zdi, noční stolek, věšák, lampička. Vděčně vzpomněl na vršovický pokoj, kde strávil minulé dny s Tedem. Oba věděli, že je to jen pár krásných dnů a skutečná láska čeká každého jinde. Byl mu vděčný za jeho podporu, za neskutečnou energii, za krásné milování. Odestlal a chvíli si lehnul. Přestože si několikrát řekli, všechno je jen pro tuto chvíli, Ted mu strašně chyběl. A Mirka by měl pohřbít i ve své fantazii. Co může přinést zítřek? Obával se. Co si tam Víťa chce dokazovat? Mrtví mají zůstat mrtví. Usnul. Nezdály se mu žádné hororové sny. Mozek díky Tedovi vypnul. Víťa mu toho moc nevysvětlil. Pořád neví, jaká byla skutečnost. Večer poseděl ve dvoře hotelu pod velkým platanem. Do večeře se musel nutit. Dvě piva a šel spát. V noci se vzbudil a chtěl si přitáhnout Teda. Neměl raději zůstat s ním než se pouštět do nesmyslného dobrodružství s Víťou? Co když to byl on? Raději nemyslet.

Ráno si dal míchaná vajíčka. Byla bez chuti. Stejně tak káva. Prošel pár ulic, v mlíčňáku si dal jahodový koktejl, aby se vzpamatovaly jeho chuťové buňky, a dvě rakvičky se šlehačkou. Zase si vzpomněl na Mirka. Tak to ne, už začíná blbnout. V jednu zajel pro Víťu. Ten už čekal venku s plátěnou modrou taškou. Vyjeli z Kadaně. Cestou vyprávěl o svém bratrovi. Jak si byli blízcí, pár příběhů ze školy, jak si je všichni pletli. Zastavili se v Chomutově. Chlebíčky a kafe. U samoobsluhy koupili něco na večer. Stejně se stavili i v Litvínově. Víťa nejevil žádný spěch. Za Klíny Honza ukázal Víťovi křížek. Ten měl slzy v očích. V chatě to vypadalo stejně jako posledně. Jen tam nebyly žádné zásoby. Proč taky, začnou prázdniny. Venku se ochladilo. Víťa uvařil čaj. Nijak nenaznačil, proč tu jsou. Na Honzu dolehla pochmurná nálada, zase má v hlavě zmatek. Navíc se cítil strašně unavený. Úplně mu klesala hlava.

„Nevadí, když si na chvilku lehnu? Jsem přetažený, vzbuď mě.“

Ani neslyšel, co mu odpověděl Víťa. Jako by se spustil film jeho předešlé cesty sem. Troubil na černé kocoury, u skla se mihly strakaté perutě, polosuchý strom zvedal pahýly větví. Vyděšená tvář a skřípění brzd. Probudil se. Ležel v pokoji mistrů na posteli. Slabá žárovka matně osvětlovala místnost. Do dveří vcházel Víťa. Ne, ne, měl jen tílko a na levém předloktí velké mateřské znaménko. Posadil se. Je to také jen sen?

„Mirku, Mirku. To jsem se opravdu zbláznil?“

„Ne, moje lásko. Já jsem tě zneužil pro svou pomstu. Já jsem tě skoro připravil o rozum. Já si chtěl vzít život. Nezasloužím si odpuštění. Ani ho nechci. Je konec, říkal jsem ti, jsem zrůda, zvíře, co miluje krev. A tebe. Víc než smrt, se kterou jsem si hrál a prohrál. Nemůžeš mně odpustit. Chtěl jsem ještě jednou na místo, kde jsem byl šťastnej s tebou.“

„Takže tos byl ty?“ Honza ho objal. „A to znamínko?“

„Jde sundat. Měli jsme ho dlouho. Bráchu štvalo, že můžu být kdykoliv jím, ale on ne. Jedna naše kamarádka pracuje ve filmových ateliérech v maskérně. Je absolutně dokonalé. Nevšiml si ho ani doktor. Druhá je zase v nemocnici. Ta říkanka budou nám stát ve dne v noci byl yohimbin. A tvoje únava večer byl prášek v čaji. Žádné čáry. Řeknu ti všechno. Už nemá cenu nic skrývat. Je konec.“

„Proč konec, cokoliv ti odpustím, nechci se tě vzdát.“

„Budeš muset. Říkám ti, že jsem zrůda.“

„Ať je to cokoliv…“

„S bratrem jsme si byli velice blízcí,“ přerušil ho Víťa. „Od mala jsme marodili, spávali v jedný posteli, zvykli si na doteky našich těl. Jak jsme začali dospívat, změnilo se naše pusinkování ve skutečnou lásku. Nakonec i v tu fyzickou. Sháněli jsme všechno o homosexualitě, zahraniční časopisy, fotografie, úplně jsme tomu propadli. Viděli jsme se jen o víkendech, tak jsme začali experimentovat s yohimbinem. Abysme dohnali, co jsme zameškali přes týden. Nebyl to přesto jen sex. Milovali jsme se i duševně. V zimě přišel Mirek s tím, že je to incest, že jsme zrůdy a musíme si každý někoho najít. On že si našel Honzu v Jiřetíně.“

„Promiň, ale ani bys nevěřil, kolik v rodinách existuje incestních vztahů, jen se o tom nemluví, je to větší tabu jak homosexualita.“

„Jenže já si nikoho nemohl najít. Všechny jsem srovnával s Mirkem a tím víc jsem ho beznadějně miloval. Začal jsem šíleně žárlit. Dřív jsme se tu s bráchou potkávali, tak to tady znám. Zjistil jsem si, kdo je ten Honza. Jel i do Prahy do hotelu, kde byl vedoucím. A kde se k vůli němu zabil učeň. Řekl jsem to Mirkovi. Udělal strašnou scénu a přestal jezdit domů. Věděl jsem, kam to povede. Byl slepý, hluchý, zamilovaný. A neznal, co je prohra. Toho jeho Honzu najednou přestal bavit a našel si hned náhradu. Mirek to neunesl. V pátek navečer jezdí do Litvínova. Mirek mu chtěl skočit pod auto. Má stejnýho Fiata, to víš. Ale nejel. Brácha skočil pod poslední autobus. Pár dní po smrti přišel jeho dopis. O všem psal i co udělá. A já, na tom nepodařeným pohřbu jsem mu slíbil, že ho pomstím a sám se zabiju, bez něho neumím žít. Budu každý pátek, co to půjde, čekat na jeho auto. Vezmu si uniformu a znaménko. V tom místě, když uvidí mrtvého bratra, sjede ze srázu a zabije i mě. Nechtěl jsem žít. Vzal mi, co jsem miloval víc než svůj život. A místo něj jsi jel ty. Tam nikdo červenýho Fiata nemá, silueta vozu byla vidět, když tě osvítilo protijedoucí auto. Jen něco bylo jinak. Ta opička za sklem. Mirek o ní nemluvil a ukazoval mi fotku. Byla vidět v odlesku světel od okolního lesa. A taky, to jsem si uvědomil až v příkopě, kam jsem uskočil, tvůj Fiat má čtyři světla. A ty, bylo to jako blesk v tý bouřce. Jako kdyby mi tě poslal mrtvej bráška. Zamilovat se na první pohled. Tomu jsme se vždycky smáli a oba nás to potkalo. Ty klíňáky jsem schoval já. Ale pak ráno, zelená vázanka na zadní sedačce, tu jsem tam nedal, věř mi. A naše milování, nic krásnějšího jsem neprožil. Cítil jsem to i u tebe. Věřil jsem, že mě budeš hledat. Trochu jsem si odbarvil vlasy. A přišel jen v tílku, abys viděl, že nemám znamínko. Řekl jsem ti, že tady je odpověď na všechno. A je. Jen jsem neřekl, že jsem tě zneužil, abych se pomstil bratrovu vrahu. Co je jinýho? Vzal jsem si uniformu, znamínko, tebe uspal a šel na silnici. Měl jsem štěstí a uviděl jeho auto. Zase ho osvětlilo jiné. Asi se tou dobou někdo vrací z práce. Jen se ve mně rvaly dvě bytosti. Jedna plná odplaty a pomsty, druhá s touhou po tobě. Až když se auto řítilo na mě, cítil jsem, že nechci umřít, že co cítím k tobě, je mnohem větší, i když mě stejně odmítneš, až poznáš celou pravdu. V té hrůze jsem se nemohl ani hnout. Nohy mi zdřevěněly. Zavřel jsem oči a čekal náraz. Skoro se mu podařilo něco jako tobě. Auto smykem vybočilo. Ale jinam, než kde jsem byl já a sráz. Určitě mě musel vidět. Měl jsem sako přes pravý rameno, aby viděl mateřský znamení. Vytočil se na štěrku a pokračoval dál, až zmizel mezi stromy. Nezbylo nic, vůbec nic. Zase zničí někomu život. Já žiju, ale ztratil jsem tebe. Zopakovat tu šílenost už nemám sílu. Promiň.“

Honza ho znovu obejmul.

„Vrátil ses mi. Na všechno, co bylo, zapomeň. Jen nechci, aby nás ohrožovala tvá představa o pomstě. Nestojí za to. Nakonec mohl zabít tebe a jemu by se nic nestalo. Bude to těžký, ale zvládneme to. Kamarád mi nabídl blízko města pěkný domek, mohl bys tam s rodiči, když nebudou proti. Chce to změnit prostředí. A věř, že existuje i něco jako Boží mlýny.“

„Jenže ty melou hrozně pomalu. Už má na svědomí dva životy. Nemůžu se s tím srovnat. Když odjel, stál jsem tam a chtěl umřít. Znovu jsem viděl všechny noci s bráchou, když jsme se milovali. To úžasné i drsné, vybičovat se do extáze. Chtěl tu sladkou bolest. Stiskni víc, křičel, udělal ze mě zvíře, milující krev. Bylo to šílené, ale i krásné. Najednou konec. Sám ve studené posteli. A pak ty. Naše neskutečný milování. Běžel jsem příkopou za tebou. V kapradí někdo ležel. Neměl tvář, jen krvavé cáry se sraženou černající krví. Kolem proběhly tři srnky a vytrhly mě z krutých vidin. Neměl jsem odvahu vrátit se k tobě. Co jsem ti udělal, se nedá odpustit. Ani moje lži.“

„Ale já také lhal, že jsem tvůj příbuzný, a navíc ti musím říct o Dieterovi a Tedovi. Pak mě nebudeš chtít ty.“

Vyprávěl zase Honza. Konečně uviděl na Víťově tváři smích.

„Viď, že mě seznámíš. Tedovi bych měl poděkovat. Kdyby se ti bývalo něco stalo, byl bych stejný vrah jako ten z Jiřetína.“

„Už nic nevzpomínej, chci tě.“

„I po tom všem, co o mně víš a co jsem udělal?“

„Chci tě stejně jako před tím.“

„Sundám si znamínko.“

„Ne, říkám jako dřív.“

„Možná ti už nedokážu…“

„Nepotřebujeme žádná kouzla s yohimbinem.“

Probudili se, když svítalo.

„Je tu najednou nějak divně.“

„Zavezu si tě domů. Ale nejdřív k vám. Doufám, že maminka se brzo uzdraví.“

Sbalili si věci. Honza otvíral auto. Na zadním sedadle ležela opět zelená vázanka, uvázaná dvojitým sukem.

„Tys ji sem dal?“

„Ne, svoji mám tady v kapse saka, podívej.“

Víťa sklopil sedačku a vzal ji.

„Bože, to ne, je na ní krev!“

Skvrna na suku potřísnila jeho prst. Zastavili u křížku. Víťa na něj přes věnec z chvojí pověsil vázanku.

„Díky, bráško, promiň a odpusť.“

Kus za odbočkou k Černému rybníku uviděli shluk lidí. Z jedné vlečky na druhou překládali kamení. Odjíždělo auto bezpečnosti. Z davu vyšel muž v montérkách a zastavil je.

„Musíte počkat, než to chlapi přeloží. Praskla celá náprava, zrovna v tak blbým fleku. A v noci to do toho napálil stejnej Fiat, jako máte vy.“

Přišli další dva muži.

„Do prdele, další červenej Fiat.“

Honza s Víťou vystoupili a popošli k vlečce. Byla vidět zadní část vozu s kulatými koncovými světly. Kolem stálo i pár žen z Klínů.

„Byl to pěknej prevít! Kvůli němu se zabil ten kluk z Flájí.“

„Ale ženský, o mrtvejch jen dobře.“

„Jezdil úplně ožralej, říkali pohřebáci. Byl z něj cítit chlast.“

„To určitě, dyť ho dávali do pytle lopatkou. Někde prej tam leží kus mozku. Nemohli ho najít.“

„Sakra, baby, nechte těch řečí.“

Celá přední část vozu až k zadním sedačkám byla slisovaná pod vlečkou. Na boku ležely vypáčené kusy dveří. Část motoru, který se vytrhl, posunula zadní sedačku. Na ní, ve změti skla, kusů plechu a čalounění ležela zelená vázanka, uvázaná dvojitým sukem, celá nasáklá krví. Víťa se otočil k Honzovi.

„Vidíš, co já? Je to strašný.“

Pomalu se vraceli k autu.

„Už kolem projedete, chlapi to šoupli,“ volal na ně muž v montérkách. „A šéfe, opatrně, ať neskončíte takhle. Musel jet jako prase, to jsem ještě neviděl. Tak bacha!“

Honza nastartoval. Víťa měl plné oči slz.

„Vidíš…, někdy ty Boží mlýny…, pojedeme domů.“