Lebka

„Čau Tome. Jdeme v sobotu s klukama na laser game, tak se chci zeptat, jestli bys šel taky,“ hulákal jsem do mobilu, protože tramvaj, která jela okolo, dělala docela hluk. „Počkej, neslyším tě, já zalezu někam, kde není takovej kravál.“

Zašel jsem za roh, kde bylo klidněji: „Tak jo, už slyším. To je škoda, že nemůžeš, proč?“

„Musím se učit, za čtrnáct dní máme polebák a já v tom plavu,“ zaznělo v mobilu.

„Počkej, co je polebák?“

„Zápočet z lebky. Prostě ti na lebce ukazujou všechny možný hrbolky a kanálky a ty je musíš pojmenovat. Z atlasu mi to připadá jako něco úplně jinýho, než na tý reálný lebce vidím, tak jak je volnějc, tak chodim do ústavu učit se tam. Já bych potřeboval půjčit lebku domů, ale to není šance…“

Tom je kamarád a bejvalej spolužák z gymplu. Dost jsme se kamarádili a vlastně kamarádíme doteď, i když se nám cesty trochu rozešly – on nastoupil na medicínu, já na fildu. Kdysi mě trochu rozhodil, když ho uháněla (a dost usilovně) jedna naše spolužačka a on zjevně neměl zájem. Probíral jsem to s ním tenkrát (ta její urputnost mě docela bavila) a z něj najednou vypadlo, že prostě holky nemusí, že je na kluky. Nevěděl jsem tenkrát, jak se k tomu postavit, byl jsem z toho trochu zmatenej. Jak se k němu chovat? Lidský myšlení je hodně zajímavý. Já z něj byl tenkrát trochu vyděšenej, ale současně tak nějak trochu uraženej, že po mně nevyjel, když je na kluky, i když nevím, co bych asi dělal a jak bych to vydejchal. Ale nakonec to nějak sedlo, takže prostě kámoši.

„To je blbý…,“ zahuhlal jsem. „Ale něco mě napadlo, měl bys čas se u nás k večeru stavit?“

„Na Huclovce? Můžu okolo půl šestý?“

„Kde jinde?! Jo, půl šestý dobrý. Teda doufám! Čau!“

Dům naší rodiny, Huclovka, je vlastně bejvalá stará zemědělská usedlost, trochu utopená mezi činžákama z konce devatenáctýho století, který vyrostly okolo ní. Naše rodina v něm zapustila kořeny někdy v půlce devatenáctýho století a jsme v něm furt, nevím, jak se to povedlo, že nás z něj nevypakovali komunisti, ale nějak se podařilo proplout, aniž by o nás (tedy spíš o dům) někdo projevil zájem. Ten zájem začal bejt až někdy na přelomu tisíciletí, kdy prej byly dost útočný developerský nabídky, ale rodiče to ustáli. Ten dům má pořád tu starou atmosféru, moc se v něm neměnilo – tedy samozřejmě elektrický rozvody, zmodernizovala se kuchyň a koupelna, ale já mám pořád psací stůl, u kterýho sedával můj pradědeček. Velkej, masivní, s vyřezávanýma dvířkama, s šuplíkem na zámek, kterej se trochu bojím používat, protože se občas zasekává. Jen pradědův kalamář už není na stole, ale na poličce nad ním; na stole mám počítač a tiskárnu. Ten kalamář je hezkej, secesní – dáma ve splývavejch šatech, jejichž okraj se stáčí a tvoří žlábek na pera, a která se sklání nad pařez, kterej ukrývá nádobku na inkoust. Na víčku kalamáře sedí žába, vypadá to, že ji chce dáma pohladit, nebo možná zvednout a políbit. Kdysi se mi ten kalamář tak líbil, že jsem chtěl zkoušet psát perem s násadkou, přišlo mi to takový stylový. Za mnohých kaněk jsem to nakonec zvládnul, ale pokrok nezastavíš, kalamář šel na poličku (stejně si na něj ale odkládám tužky) a počítač na stůl. To vlastně vykládám proto, aby bylo jasný, že se u nás najde spousta zajímavejch věcí.

To odpoledne jsem prošmejdil půdu. Jedním z výsledků bylo to, že moje oblečení šlo do prádla a já musel do sprchy, protože jsem byl jak kominík; na půdě se neuklízelo hodně dlouho.

Ale když dorazil Tom, tak jsem byl připravenej. Zazvonil v půl šestý. Bylo by mi jasný, že to je on, i kdybychom nebyli dohodnutý na čase. Jedině on totiž vždycky zvonil táhlem, který je u vchodu a který rozhoupe starej zvonek na druhý straně. Ostatní prostě používaj elektrickej zvonek, kterej tam máme taky, ale Toma tenhle starej baví.

Mazal jsem otevřít, plácli jsme si. No, vypadal dost jetě – kruhy pod očima…

„Tak co se děje?“ ptal se unaveně.

„Jdeme ke mně, něco bych pro tebe měl.“

Posadil se u mě v pokoji a koukal před sebe. Tomu fakt začíná trochu hrabat…

„Dávej pozor,“ přešel jsem ke svýmu psacáku. „Takže - voilá!“ A dramaticky jsem strhnul hadr z toho, co na něm bylo.

Nevěřícně zíral. Na stole ležela lebka. Kompletní, i s dolní čelistí.

„Hele, půjčím ti ji. Měla ji kdysi prapraprababička, která byla prej vášnivá spiritistka. Dalo mi to práci ji v tom bordelu na půdě najít. Ale je tam v jednom kufru ještě její spiritistická tabulka, menší křišťálová koule, balíky karet a nějaký další krámy. Moje prapra to prej používala na styk se záhrobím. Jo, tuhle lebku jí opatřil milující manžel. Nevím jak, ale prej je z bojiště u Lipan, takže dost stará. Jestli ti teda nevadí to, že je poškozená. V rodině se traduje, že to byl mladej křižák, ale to je blbost, kde by se tam vzal křižák, ale asi to byl někdo, kdo bojoval na katolicko-utrakvistický straně, protože ta díra v lebce tady nad levým spánkem je taková pravidelná a velikostí i tvarem to odpovídá nejspíš hodně prudký ráně řemdihem od nějakýho tábority. Klukovi mělo bejt prej něco kolem dvaceti, kdysi to ukazovali nějakýmu anatomovi.“

Koukal na mě jako na zjevení: „Fakt mi ji půjčíš?“

„Jo, že to jsi ty.“

Koukal se jako filatelista, kterýmu jsem slíbil půjčit na dva tejdny Modrýho Mauritia.

„Díky… Já… přece ji neponesu domů jen tak v tašce?!“ rozhlídnul se.

„A v čem bys to chtěl nést?“ podivil jsem se. „No dobře, tak ji aspoň zabalíme tady do toho hadru, než ji dáme do tašky.“

Zabalil jsem lebku a šoupnul ji do hadrový tašky a podal ji Tomovi. Úplně se mu klepaly ruce, tašku přimáčknul do náruče, jako by se bál, že ji někde ztratí: „Díky moc. Neboj, dám na ni pozor.“

Takhle nějak opatrně musej asi přenášet lebku svatýho Václava…

Ozval se po čtrnácti dnech: „Ahoj Tome. Mám prosbu – můžu si tu lebku ještě chvíli nechat?“

„Jo, můžeš. Ty jsi ten zápočet nedal?“

„Ale jo, dal. Jen mě ještě něco napadlo…“

„Můžu vědět co?“

„To by bylo asi delší povídání.“

„Tak mi to můžeš vyklopit v pátek v hospodě, jdeme si tam sednout s klukama a postěžovat si na útrapy prváku na vejšce. Milan ti to ještě nevolal?“

„Ne…“

„Tak už to víš ode mě. V pátek v šest ve Vagónu. Budu zvědavej!“

„Dobře, budu tam.“

Sešlo se nás tam nakonec pět kluků a jedna holka. Zaremcali jsme si na to, že po nás požadujou učit se z učebnic, který nejsou k sehnání, na úplně blbej systém seminářů, praktik, prostě taková soutěž, kdo je větší chudák. Když stížnosti došly, tak se začalo kecat normálně a uvolnilo se to. Možná i tím, že jsme už trochu popili.

„Tak Tome, vyklop, co máš za lubem.“

„No… jak to říct… Dostal jsem takovej nápad a řek jsem to naší asistentce na anatomii, tu to pobavilo, tak brnkla někomu na soudní, ten někdo zase někomu na přírodovědnou a prej by to šlo…“

„Jo, ale co?“

„Myslel jsem na to zjistit podobu toho kluka. On je i počítačovej program. Jen se musí udělat spousta fotek tý lebky, přetáhnout to do počítače, tam udělat rekonstrukci a pomocí toho programu se na ni vlastně přidaj svaly, umístěj oči, vlasy…, vytvoří se vlastně taková nejvíc pravděpodobná podoba. Hrozně bych chtěl vědět, jak vypadal.“

Když mluvil, tak měl takovej fanatickej výraz, až z něj šel trochu strach.

„Fotky už jsou udělaný, stažený, takže v tejdnu bych na tom začal dělat.“

„A jak víš, jaký měl vlasy a oči?“

„Ty si budu muset vymyslet. Ono by šlo získat z kosti DNA, ale na to teda prachy nemám.“

„Ty jsi to vzal fakt z gruntu. Začíná to vypadat trochu jako nějaká posedlost, až to budí strach. Kdy to bude hotový?“

„Mohlo by to bejt příští tejden.“

„Dáš mi vědět?“

Kývl hlavou.

Trvalo to dýl než tejden. Zavolal, že má rekonstrukci hotovou, a skončil hovor. Dost mě to překvapilo, že o tom nechtěl mluvit.

Zašel jsem za ním. Zazvonil jsem, otevřel Tomův otec: „Ahoj, Tom je ve svým pokoji, trefíš, viď.“

Klepnul jsem na dveře a otevřel. Vůbec mě nevnímal. Hlavu měl položenou tváří na psacím stole, díval se před sebe na lebku, která ležela před ním. Nataženou rukou ji jemně hladil – přejížděl prsty po čelisti, opakovaně se vracel a dotýkal se tý rány v kosti…

Zavřel jsem tiše dveře a pak jsem hodně nahlas zaklepal a znovu otevřel: „Ahoj Tome!“

Polekal se, jako bych ho vyrušil při bůhvíčem.

„Přišel jsem se kouknout na výsledek.“

„Aha…“

„Tak předveď, jsem zvědavej.“

Tom zarejdil myší a na monitoru se otevřel obrázek. Bylo vidět, že ten program není úplně super, ten obličej byl trochu jako neživá socha, ale byl to obličej. Protáhlá tvář, rovnej nos, přidal mu delší vlnitý vlasy, asi je tenkrát moh mít takový.

„Docela hezkej kluk,“ řekl jsem.

„Viď,“ přikývl smutně Tom a mně to najednou došlo.

„Tome? Myslím, že mám pocit, že ti hráblo a to docela fest. Ty jseš zamilovanej, co? Do podoby dávno mrtvýho kluka. Fakt blbneš, vzpamatuj se. Hele, tohle beru zpátky domů, dřív než úplně zmagoříš,“ natáhnul jsem se po lebce.

Udělal gesto, jako by mi chtěl bránit: „Co s ním budeš dělat?“

„S ním?! Je to ta lebka!“

„Co s ním budeš dělat?“ opakoval. „Byl to živej kluk, není to žádná hračka pro bábu, která duchaří, to je strašně neuctivý…,“ skoro se zajíkal.

A mně došlo, že vlastně má pravdu, že je to takový divný… Zvlášť, když teď víme, jak vypadal.

„Zpátky do kufru na půdu nepůjde, to ti slibuju. Ale tobě ho tu rozhodně nenechám, když vidím, co s tebou dělá.“

Ani jsem nepostřeh, kdy jsem přestal mluvit o té lebce a začal mluvit o něm.

„Bude zatím u mě na stole a budeme přemýšlet, co dál, jo?“

Tom kývnul. Trochu nešťastně sledoval, jak jsem lebku zabalil a strčil do tašky.

„Přijdu se za ním podívat,“ řekl.

„Jo, to můžeš, budeš vždycky vítanej.“

Doma jsem lebku vybalil a přemejšlel, kam s ní. Možná na poličku nad psacák, vedle kalamáře. Dal jsem jí tam. Bylo to… divný. Lebka mě sledovala prázdnejma důlkama a mně se vybavovala rekonstrukce obličeje… Přestal jsem se divit tomu, co to dělalo s Tomem. Bylo to, jako bych měl v pokoji ještě někoho jinýho, kdo mě sleduje, pozoruje… Lebka zůstala na poličce, ale v krabici. Nesehnal jsem jinou, která by odpovídala velikostí, tak to byla vánoční krabice zdobená šiškama a barevnejma baňkama.

Ale co s ní dál, to mě nenapadalo. Tom se občas zastavil, už trochu vyrovnanější, ale vždycky chtěl nakouknout do krabice a nenápadně lebku pohladit, což vedlo u mě k tomu, abych začal víc přemejšlet, co s ní a hlavně co s Tomem.

Zamyšleně jsem se sunul po ulici a přemejšlel o všem možným, když mi najednou někdo houknul do ucha: „Čau!“

Leknul jsem se, až to se mnou škublo, a pak jsem se rozesmál. Bob. S Bobem se známe od základky. Už tenkrát dělal nějaký bojový sporty a k tomu ujížděl na nějakejch romantickejch adventurách na počítači a byl rozhodnutej, že by se moh programováním živit, tak se vydal na střední průmyslovku tohohle zaměření. Tvrdil, že gympl by ho zbytečně zdržoval. Bob je ukecanej charizmáč, kterýmu projde i to, na čem by někdo jinej tvrdě narazil. Na jejich maturitním plese prej šel vyzvat k tanci jejich češtinářku, která byla známá tím, že to trochu přehání s kosmetikou. Asi to byla pravda, když jí říkali Kraslice. Bob prej se před ní uklonil a požádal ji o tanec: „Smím prosit, krásná masko?“ Jejich třídnímu, kterej seděl u stejnýho stolu, prej málem zaskočilo, ale Kraslice se zapýřila a šla.

„Čau Bobe. Jak se vede?“

„Vede se dobře, našel jsem slušnej flek, takže spokojenost.“

„Prosím tě, co to vlečeš?“ začal jsem se zajímat o to, co čouhalo za ním.

Hmátnul za záda a vytáhnul meč: „Dobrý, ne? Děláme s kamarádama historickej šerm, jdu na zkoušku.“

„Proč mě to nepřekvapuje? Spojuje to, že se můžeš s někým mydlit a je to takový dobrodružný, co?“

„Přesně,“ zasmál se. „Je to boj a zároveň dobrodružství. Snažíme se tomu dát vždycky nějakej příběh, vystupujeme s tím potom o různejch historickejch slavnostech a na hradech, je to zábava. Děláme teda středověk, do patnáctýho století, mladší věky necháváme jinejm. Přijď se na nás někdy kouknout, pošlu ti mailem, kdy vystupujem.“

V hlavě se mi rozběhla kolečka. To by možná bylo něco, přes co Toma vtáhnout zpátky do normálu.

„No, myslím, že se docela rád přijdu kouknout.“

Bob nekecal, v mailu jsem měl večer přehled, kdy a kde vystupujou. Maj to jednou měsíčně a docela slušnej rozptyl vzdáleností. Máme kliku – nejbližší termín za tři neděle a ne moc daleko. Zavolal jsem Tomovi: „Ahoj, chci ti jen říct, že za tři tejdny se mnou v sobotu pojedeš na hradní slavnosti. Vejmluvy se neberou, potřebuješ taky trochu relaxovat, tak si to beru na starost.“

Takže v určenou sobotu jsme se vypravili vláčkem, po pár stanicích vystoupili a vyšlapali to na vršek nad vesnici k hradu. Na hradním nádvoří u zdi připravený pódium na vystoupení a podél dalších zdí dřevěný stánky s různýma zvykoslovnejma předmětama, keramikou, replikama historickýho skla. Samozřejmě nechyběly stánky s trdelníkem a s medovinou. Zastavili jsme se u stolu poblíž pódia.

Na stole tam byla výstavka replik středověkejch zbraní, za stolem stál celkem namakanej vysokej tmavej kluk s černýma, nakrátko ostříhanejma vlasama, oblečenej v replice nějakýho středověkýho oblečku.

Tom se zastavil, natáhl ruku a opatrně se dotkl řemdihu, kterej ležel mezi ostatníma zbraněma.

„To je řemdih,“ vysvětloval kluk. „Je to dost vostrá potvora. Na ovládání musíš bejt docela šikovnej. Když nacvičujeme nějaký boje, tak máme lehkej, abysme se nezranili, dokud to nemáme fakt dobře secvičený, že pak můžeme s takhle dobrejma replikama. Ale i tak se to občas nepovede…“

Tom se na něj podíval trochu vyděšenýma očima: „Jak nepovede?“

„Prostě tě trefěj…“

Kluk si rozepnul kazajku a ukázal hrudník: „Tohle mám z minulýho tejdne, neuhnul jsem prostě včas tomuhle řemdihu, podjela mi noha a už to bylo.“

Hrudník namakanej, nad levým prsním svalem modřina jak kráva – modrofialovozelená.

„Ty…,“ ujelo Tomovi. „Dáváš si na to Heparoid?“

„Co?“ podivil se kluk.

Měl jsem potřebu zasáhnout do debaty: „Tom je na medicíně.“

„Hele, to by ses nám hodil do party, zdravotníka bysme občas potřebovali,“ začal lanařit kluk.

„Jsem zatím v prváku.“

„To nevadí. A třebas by ses moh i zapojit do hry, ne třeba zrovna jako bojovník, ale jako felčar.“

Tom se rozesmál. Vlastně myslím, že po docela dlouhý době.

Nechal jsem je jejich debatě a šel jsem za Bobem. Taky už byl v kostýmu.

Plácli jsme si a Bob se zašklebil: „Dávej si pozor na tvýho kámoše. Koukám, že se zasek u Petara a ten se začíná předvádět, nějak mu padnul do voka. Bacha, Petar je na kluky.“

„To je dobrá zpráva, Tom taky.“

Bob se na mě podíval trochu úkosem: „Hele, ty…“

Rozesmál jsem se: „Ne, já ne.“

Bob vypadal, že si oddech, a podíval se zase zpátky na Toma s Petarem.

„Hele, koukám, jak Petar do tvýho kámoše hučí. Řek bych, že sakra tlačí na pilu,“ zašklebil se Bob.

„To mi nevadí. A upřímně, když by zatlačil na pilu tak, že by ho ještě tady přeříz, tak by se možná stalo to nejlepší, co by mohlo,“ odpověděl jsem mu.

Bob, kterej se zrovna zkoušel napít energeťáku, se rozkašlal, jak mu zaskočilo, a nevěřícně na mě vyvalil oči: „Ty vole, to nemyslíš vážně, ne?“

„Jo, to myslím vážně. Možná je to přesně to, co potřebuje, aby přestal blbnout.“

Bob nevěřícně zavrtěl hlavou: „Tak to aby sebou hodili, protože za dvacet minut máme vystoupení.“

Zasmál jsem se, odlepil se od Boba, prošel jsem se, koupil si kelímek horký medoviny a našel jsem Toma.

„Tak se jdeme usadit, ne? Za chvilku začnou.“

Posadili jsme se na lavici kus od pódia.

To představení bylo docela hezký. Příběh úplně jednoduchej, ale stejně šlo vlastně o bojový scénky, a u těch měli choreografii fakt vymakanou. Nedivil jsem se, že to může občas skončit modřinou, nebo i hůř. Šli do toho hodně ostře. Tom v jednu chvíli vyjeknul; to bylo, když Petar uhýbal řemdihu. Kouknul jsem na něj – byl do toho úplně vtaženej. Fakt byli dobrý. A mě zaujalo, že o „raněný“ se starala moc hezká holka – drobná, štíhlá, tmavý rovný vlasy do půli zad, pohyblivá jako ještěrka… moc hezká holka, jak říkám.

Představení skončilo. Zastavil jsem se znova za Bobem.

„Máte tam fakt moc pěknou holku.“

„To je Dina, Petarova ségra. Já si myslím, že je lesba, protože jsem to na ni zkoušel a vůbec se nechytala. Škoda, taková hezká holka,“ zašklebil se Bob.

Dina se nachomýtla poblíž.

„Lovíš někoho dalšího do skupiny?“ zašklebila se na Boba.

„Já bych vám asi nebyl moc platnej, leda tak do komparzu, dělat tam lehce raněnýho,“ ozval jsem se.

Přeměřila si mě pohledem.

„No tak dobře, tak třeba bych dělal i těžce raněnýho,“ pokračoval jsem.

Zasmála se.

Rozhlídnul jsem se: „Já jsem tady vlastně jako doprovod a takovej hlídač, dávám trochu pozor na kámoše.“ Bradou jsem ukázal na Toma, kterej byl zase v docela zaujatým hovoru s Petarem.

„Tak to máme dost podobný, já tady vlastně tak trochu dávám pozor na bráchu,“ usmála se.

Bob je trouba. Kdepak lesba. Než jsme se s Tomem sebrali a odjeli, tak jsem měl rande domluvený.

Za dva dny jsem stál před kinem, v ruce růži lososový barvy s dlouhým stonkem a v kapse lístky…

Když se Dina objevila, tak mi trochu vylezly oči z důlků. Jo, vypadala skvěle. Ale za ní se hrnuli Petar s Tomem.

Chvilku se bavila mým výrazem, než mi sdělila: „Já jsem přece říkala, že musím dávat pozor na bráchu…“

Nevím, jak jsem vypadal, ale rozesmála se a vypadlo z ní, že vlastně přemluvila kluky, aby šli s ní, protože si prostě ze mě chtěla trochu vystřelit. Jen se zdálo, že se jí to trochu vymklo, protože kluci prohlásili, že půjdou do kina taky… Ale seděli jinde a myslím, že rande se nám oběma docela povedlo, takže rozhodně nebylo první.

Samozřejmě, že časem Tom vyklopil Petarovi problém s lebkou kluka, zabitýho nejspíš řemdihem, ten to dal dál Dině, takže výsledkem bylo, že jeden den jsme se všichni sešli u mě v pokoji s plánem řešit skoro nerudovskej problém kam s ním.

Lebka ležel na stole a koukal na nás, co vymyslíme.

„Co třeba ho dát do nějaký kostnice?“ zeptal se Petar.

„To je dost blbej nápad. To jako přijedu do Sedlce a řeknu jim, že tady mám lebku, jestli nepotřebujou na náhradní díly? Nebo ji tam nějak nenápadně zapomenu? Při prohlídce ho strčit do nějakýho kouta?“ posmíval jsem se.

„Chci jenom pomoct,“ naštval se Petar.

„Navíc mně to přijde stejný, jako užívat ho při nějakejch duchařskejch praktikách, v kostnici to nějak už není bejvalej člověk, je to něco jako stavební materiál,“ ozval se Tom a kouknul na Petara: „Promiň, ale mně to tak přijde…“

„Já si myslím, že by se měl někde důstojně pohřbít,“ přišla s nápadem Dina.

„Jako kam?“ zvýšil jsem hlas. „To půjdu na místní hřbitov a za půl hodiny budu vysvětlovat policajtům, proč tam kopu jámu? A řeknu jim, že chci pohřbít lebku, a ukažu jim ji, voni uviděj tu díru, řeknou, že to jasně pochází z trestnýho činu, a zbytek dne jim na služebně vysvětluju, jak jsem k tý lebce přišel, a když skončím s pokutou za porušení bůhvíčeho, tak budu rád. A vzhledem k tomu, že vy byste mě na ten hřbitov nevyslali jen tak samotnýho, tak bysme byli ještě organizovaná skupina, dvakrát tak podezřelá.“

„Nemusí to bejt zdejší hřbitov. Známe z cest pár hezkejch lesních, kam moc lidí nezabloudí a nejsou celý obsazený. Tam by si toho nikdo nevšim.“

„I když to bude na hřbitově, tak mi to přijde blbý,“ ozval se Tom. „Přijde mi to nakonec nějak tak stejný, jako když ho zahrabu někde v lese. Sice na hřbitově, ale nevoznačenej hrob… Navíc tajnej.“

„No, tak to nevím, co s tím… Promiň, Tome, co s ním.“

No, nevyřešili jsme to. Lebka šel do krabice na poličku a my vyrazili ven. Já doprovodit Dinu, Petar Toma.

Vrátil jsem se pozdějc, doprovázení se trochu protáhlo. Věšel jsem bundu na věšák za dveřma a vykouknul na mě táta: „Co jste to tam měli dneska za debatní kroužek? Znělo to dost zaujatě.“

„Jo, taky to zaujatý bylo. Jedná se o tu lebku po praprababce Anie.“

Tázavě povytažený obočí; no, tak jsem to tátovi vyklopil.

Zatvářil se poměrně překvapeně: „No, to bych neřek, že řešíte takovej etickej problém…“

„No, stane se… Ale já teď fakt nevím, co dělat.“

„Máš pravdu, že dát ho zpátky do kufru je blbý,“ uznal táta. „Nebylo by nejjednodušší ho vzít k nám?“

Musel jsem čumět dost nechápavě podle shovívavýho tátova pohledu.

„Jak – k nám? Vždyť je u nás celou dobu?!“

Táta trochu naklonil hlavu na stranu a pobaveně sledoval, kdy mi to dojde. Trvalo mi to fakt chvíli a došlo mi to, až když se nadechoval, že mi to teda sdělí, když už jsem tak tupej…

„Jo, ty myslíš k nám do hrobky?“

„Tak, tohle myslím. Asi to bude nejjednodušší.“

„To mě nenapadlo…“

Předci, kteří pořídili Huclovku, taky postavili na místním hřbitově hrobku. Takovej domeček s kovanejma vratama, na stěně proti vchodu velkej krucifix, na obou bočních stěnách výklenky nad sebou na rakve, na každý stěně tři. Rakve už tam dávno nejsou, vyrovnávají se tam teď urny a těch se určitě ještě pěknejch pár vejde. To je vlastně fakt docela důstojný místo. Jsem trubka, že mě to nenapadlo.

Zavolal jsem to ostatním a za pár dní jsme se zase sešli u nás. Petar přinesl zajímavou dřevěnou truhličku. Mě nenapadlo, že uložit lebku v tý vánoční krabici do hrobky je přinejmenším divný, kluci mysleli za mě. Dali jsme lebku dovnitř a odjeli na hřbitov.

Došli jsme k hrobce, vytáhl jsem klíče. Už děda nechal vyměnit zámek ze starého na patentní, přece jen byly pokusy nějakých bezďáků udělat si z hrobky domeček na bydlení…

Otevřel jsem a vešli jsme dovnitř. Ta zvláštní směs vůní a zatuchlosti, to je prostě nezaměnitelný. Dina se překvapeně nadechla – ten krucifix na čelní stěně působí fakt monumentálně. Rozhlídnul jsem se: „Kam ho uložíme?“

Tom truhličku s lebkou uložil u paty krucifixu: „Myslím, že by patřil sem…“

Dina vytáhla růži a položila ji na truhličku. Tomovi se trochu zaleskly oči. Petar ho zezadu objal a dal mu pusu na spánek. Tom se usmál a otočil se.

Kdyby šel někdo okolo, tak by asi musel bejt trochu zmatenej – otevřená hrobka, ve který se líbaj kluk s holkou a kluk s klukem.

No a pak už vlastně nic. Zamknul jsem rodinnou hrobku a šli jsme… přece jenom platí, že živí patřej k živým.