• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace23. 2. 2023
Počet zobrazení1929×
Hodnocení4.66
Počet komentářů25

Léta sedmdesátá – 1971

Než ráno vyjdeš z jurty,
dobře zvaž, kterým se dáš směrem,
může to změnit celý svět.

(Staré kazašské přísloví)

 

1

„Rudánku, Rudíčku,“ paní Boženka, vedoucí cukrárny v podloubí, vykoukla za závěsem z přípravny. Od stolku, z chumlu samých dívek, vyběhl štíhlý chlapec.

„Už jsem u vás, paní vedoucí.“

„A pro tebe, Boženko,“ dodala za závěsem paní vedoucí a pohladila ho po vlasech. Nikdy si nebyla jistá jejich barvou. Byly zvláštně světle hnědé, s nazlátlým leskem. Tak trochu připomínaly bronz, zvlněné jako hladina rybníku při mírném vánku.

„Dnes je vás nějak moc. Ani nevím, jestli na všechny vyjde. Zase nedojeli se zbožím.“

„Určitě,“ usmíval se chlapec.

Paní Boženka už vyndávala nanukové dorty a Rudi je krájel na třetinky a dával na talířky. Ze dvou stran ořechový oplatek, ze třetí politý čokoládou. Nahoru už paní vedoucí nastříkala ze šlehačky věneček jako malé hnízdečko. Do něj malého panáčka griotky a ovoce, co zrovna zrálo, v zimě zavařené. Byla to její a Rudiho specialita. Jednou totiž došla zmrzlina. Stroj se pokazil, opravář byl nemocný. Z čeho udělat pohár? Uděláme ho z nanukáče, napadlo Rudiho. Když to viděli ostatní hosté, chtěli také takový zmrzlý talířek. Tak vznikla zdejší specialita, dokonce i schválená podnikovým normovačem. V cukrárně bylo mimo hlouček děvčat zatím prázdno až na dvě postarší dámy u kávy. To už paní vedoucí roznášela připravené talířky.

„Tak co škola? Nespadla vám přes prázdniny?“

„Už přežila plno válek, i dvě světový, tak snad přežije i nás,“ smál se Rudi.

„Málem bych zapomněla,“ odváděla si paní Boženka chlapce ke skříňce u pracovního stolu. Vyndala dvě skleničky, nalila nazlátlou tekutinu.

„To je Klášterní tajemství, no, vždyť vy jste také v bývalém klášteře. I když dnes, samá holka.“

„Jenže tady ve všech školách, na zdravce, pajdě, i u nás v ekonomce,“ postěžoval si Rudi.

„Počkej, vždyť už jsi velký chlap, maturita a pak na výšku?“

„Výšku? Otec nic takovýho nechce slyšet. I tak prý ze mě bude kancelářská krysa, vojna mě spraví. Pořád vidí Frantu, kdo nedělá rukama, není k ničemu. Ještě že je v milicích, v práci, nebo v hospodě. Jsem nejradši, když ho nevidím. Když se opije…,“ chlapec mávl rukou.

„Tak ještě do druhé nohy, abys nekulhal.“

„Díky, paní Boženko, jdu za holkama.“

„Než půjdete, stav se s Raduškou, mám úplně čerstvý časopisy.“

Měla ve Francii vzdálenou příbuznou. Ta občas poslala balíček módních časopisů. Samozřejmě, že poštu ze zahraničí otvírali, co kdyby tam bylo něco zakázaného, ale módy, to vždy prošlo. Rudiho nejlepší kamarádka Radka uměla perfektně šít. Rudi i nakreslit střihy. Časopisy ze zahraničí byly skvělou inspirací. Dokázali spolu ušít oblečení, jaké nebylo ani v Tuzexu. Také děvčata z jejich třídy měla nejlepší šaty ve městě. Nakoupili s Rudim v obchodě se zbytky látky za pár korun. Stálo to jen práci se střihy, vymyslet různé kombinace a ušít. Radčina prateta byla kdysi švadlenou. Měla doma šicí stroj s elektrickým motorkem, co prošil i kůži, a plno potřeb k šití.

„Měli jste jít na nějakou oděvní školu,“ říkala jim. „Vydělali byste si majland.“

„Jistě,“ smál se Rudi, „v nějakém družstvu šili svazácké košile a pionýrský šátky.“

Doma se o šití nemohl ani zmínit. Tam si všichni mysleli, že s Radkou chodí nejenom do školy. Všechno bylo jinak. Rudimu se líbili kluci. Už víc jak rok. Bál se, nevěděl, co dělat. První jeho problém poznala Radka. Byli hodně spolu, ale jejich vztah byl spíš sourozenecký. Červenal se, zapíral. Radka ho ubezpečila, že jí to nevadí, říkala, že jí ho aspoň žádná neodvede. Tak nějak to prosáklo i k nejbližším kamarádkám. Chtěly mu spíš pomoct. Ale s kluky byl problém. Na školách jich bylo zoufale málo, jen na gymnáziu, ty neznaly a prý je nějakej teplej na konzervatoři.

Začal nový školní rok. Plno povinností, ale i nové zábavy. Poslední ročníky všech dívčích škol měly v místní kavárně tradičně své boxy. Ty největší, hned pod okny. Od čtvrtka do neděle tam stejně jako i jinde hrála kapela k tanci. Varhany, sólová a basová kytara, bicí. Někdy i samostatný zpěvák. V holčičích boxech se moc alkohol nepodával, ne úplně všichni měli patřičná léta. Zato džusy, zákusky, poháry. Ostatní hosté konzumaci alkoholu dohnali i za ně. Dnes bude zahájení nové poprázdninové sezony. I děvčata před cukrárnou se loučila.

„Tak večer na Centrále.“

„Vezmi si károvanou vestičku,“ radila Radka Rudimu.

Kapelník Vláďa byl mimořádně rozmrzelý. Na lidušce, kde učil klavír a kolchoz neboli harmoniku, vzletně akordeon, mu přidali plno hodin. Nejsou učitelé, žáků přibylo. Ani nechtěl pomyslet, co to bude za zjevy. Zase rodiče, aby si splnili své vlastní nesplněné sny, naženou plno dětí, které budou mít zájem o cokoliv, jen ne o muziku. A budou předpokládat, že v jejich dítěti dřímá přinejmenším Mozart, ne-li Beethoven. Večer hrají v nové sestavě. Něco sice dali dohromady. Pár známých hitovek, co frčí na Österreich drei, něco ze stálic šedesátých let. Novější až později. To už se budou všichni věnovat spíš pití, než poslechu a tanci, a nějaký ten kiks se ztratí. Navíc se před prázdninami rozešel se svým dočasným přítelem. Nebyl na dlouhodobé vztahy, ale měl rád všechno okolo. S pitím, mazlením, líbáním, žádné rychlovky někde v chodbičce u záchodů. Už aby byla půlnoc a on na cestě domů. Jenže místo toho teprve šlapal do prvního patra. V kavárně už poletoval barman Milan, servírka Kája a nějaký elektrikář tam rozvěšoval slavnostní barevné osvětlení. Z kluků zatím nikdo. Sakra, už tu mohli být a něco si ještě zkusit, pomyslel si.

„Dnes tu bude nový maso,“ jásal barman Milan.

„Zase jenom samá baba,“ mávl rukou Vláďa.

„No tak se přeorientuj, jsou taky bisexuálové, můžeme to hned zkusit,“ dráždila ho Kája.

„Jenom si dělej prdel. Jednou ti někdo z té tvé frndy udělá trhací kalendář,“ ohradil se Vláďa.

„Tak toho bych ráda viděla, můj milej.“

Všeobecně se povídalo, že Kája je nymfomanka. Prý si to jednou rozdala s jedenácti borci, s některými i víckrát a pořád neměla dost. Vláďa si zapnul varhany, pak vyndal malé zrcátko. Prohlížel se. No, ani na těch třicet nevypadá. Tady mu trčí z nosu chloupek. Jak to, že ho ráno při holení neviděl. Stiskl ho dvěma nehty a škubnul.

„Kurva,“ zaklel, docela, mrcha jedna, zabolel.

„Žádnou zatím nevidím,“ uchechtl se Milan.

„Nalej mně radši vodku!“

„Až po desáté, aby ses hned na poprvé neožral.“

„Co blbneš, to mám trpět žízní?“

„Jedna vodovodka,“ nesla mu skleničku Kája.

„Do prdele, dyť je to voda.“

„No vždyť říkám, vodovodka, šéf řekl po desáté.“

„Všichni jste paka,“ rozčiloval se Vláďa.

„Čau starouši,“ ozvalo se ode dveří.

„Vole, kde jste?“

„Zapomněl jsem paličky a šroubek do hajtky.“ To byl bubeník Joska. „Musel jsem se vrátit.“

Začínali se scházet hosté.

„Kdy hrajem první sadu?“

„V osm, né? Jako bys tu byl poprvé, Josko.“

Ozvala se směsice dívčích hlasů. První dorazily holky ze zdravky a pajdy. Milan je usazoval. Nakonec z ekonomky a uprostřed nich Rudi. Bílé boty, světle modré seprané džíny, bílá košile s modrým motýlkem a károvaná vestička s bílým poupátkem růže. Holčičí štěbetání jako když utne. Kája zůstala uprostřed parketu s tácem pití. Vláďa bezděky spustil ruku na klávesy. Sálem to zaznělo jak triumfální famfára. Pak jen byly slyšet tlumené výkřiky z holčičích boxů.

„Paráda, skvělej, boží, toho chci.“

Rudiho holky se k němu nahrnuly, každá mu dala pusu, aby těm druhým ukázaly, že je jejich, a Radka si ho odvedla do čela stolu.

„Ztichly jak v Šípkové Růžence, všiml sis,“ smála se.

Rudi se červenal. Viděl, že varhaník z něj nespustil oči. Ucítil zvláštní chvění. Kdyby tak…, pomyslel si. Představoval si ve svých snech někoho staršího, co by ho všechno naučil, ochraňoval ho a měl rád.

To už se kavárna zcela zaplnila. Milan vyšel na parket. Všechny přivítal v nové sezoně, představil kapelu a zvlášť přivítal nové osazenstvo dívčích boxů. Pak kapelník Vláďa pozval všechny po první zahřívací sadě k tanci. Zábava se rozjela naplno. Rudi byl pořád v kole a holky si ho doslova trhaly z rukou. A Vláďa? Ten už nic jiného než jeho nevnímal.

„Ty vole, Vláďo, vypadáš že ses nám pěkně zabouchnul,“ ukazoval paličkou Joska. „Třeba je taky teplej. Tolik bab, to se mu musí zprotivit. A umí perfektně šít, teda s tou jednou holkou. Co mají na sobě, žádnej Tuzex, domágo. Ségra byla taky na ekonomce. Má od nich nádhernou halenku.“

„To by nám mohli ušít saka. Co, máme je strašný. Nějaký zlatý, nebo stříbrný, jak mají kluci v Brně v Roxi.“

„No vidíš a hned se s ním můžeš seznámit.“

Kája zanesla do boxu Rudimu a Radce dva obří poháry.

„O přestávce zajděte k baru za Vláďou.“

Po delší sadě zašli oba k baru. Vláďa se nejdřív ptal na školu, pochválil jejich oblečení.

„Prý dobře šijete, ostatně to vidím. Zvládli byste saka pro kapelu? Látku dodám a samozřejmě dobře zaplatím.“

„V tom nevidím problém, jen si vás musíme změřit, že Rudi?“

Ale ten jenom přikývnul, jak ho blízkost Vládi rozhodila.

„To chce tři vodky,“ dodal Vláďa.

„A budu mít problém, že nalívám mladistvejm.“

„Nebojte,“ ozvala se Radka, „my dva už na to léta máme, chcete vidět občanku? Ale raději něco slabšího než vodku.“

„Co dva ajráky, v tom snad ani žádnej líh není.“ Kája nalila vodku a dva vaječné likéry.

„Tak zítra nezapomeňte krejčovský metr,“ usmíval se radostně Vláďa.

Viděl, když si cinkl s Rudim, jak chlapec rudne a uhýbá očima. Kolikrát se chlubil, že oklátil hezkýho kolouška, i když nebyl teplej. Ale tenhle určitě je. Když pak hráli, nic jiného nevnímal. Už si živě představoval, co všechno ho bude učit, až se jeho, teď osiřelý krasavec, začal v kalhotách pěkně vzpouzet. Ještě že sedí a varhany kryjí jeho rozkrok. I Rudi vycítil Vláďův zájem a jeho zrak neustále sledoval malé pódium s varhaníkem. Když se Radka vrátila z toalety, líčila, co se dozvěděla od Páji ze zdravky. Vláďa je na kluky, ale prý je moc střídá. Dřív hrál vždycky půl roku na lodi někde v Dánsku a Norsku a půl roku po kavárnách. Teď je doma, tak ještě učí na lidušce.

„Přála bych ti to, jen se nesmíš moc zamilovat, když je tak nestálý.“

„Možná jen závidí, tak pomlouvá. A konečně, vždyť chce jen ušít saka, a to snad zvládneme.“

Když se vracel Rudi domů, viděl všude rozsvíceno. Otec bude úplně na mol. Dělal to poslední dobou čím dál víc. Nějak bude muset přežít. Odemknul, uviděl ho už v předsíni. Ve dveřích do kuchyně stála plačící matka.

„Kde se flákáš, ty hajzle,“ začal na něho řvát. „Co to máš na sobě? Vypadáš jak zasranej buzerant. Chraň tě Pánbu, to bych tě radši zabil. Franta, to byl chlap, ten měl zůstat, ne ty!“

Tohle slyšel pokaždé, když se otec opil. A to bylo vždy, když přišel domů. Jinak byl ve svejch milicích, jak říkal. Franta, starší bratr, byl soustružník v továrně, kde pracoval i otec. Stal se úderníkem, hrál fotbal, chodil s holkou. Na vojně, jak říkal otec, to žral. Byl už četařem. Jednou se vrátil nečekaně domů na opušťák. Někdo mu řekl, že ta jeho se někde kurví na chatě. Vzal motorku a jel tam udělat pořádek. Za městem je alej starých ořešáků. Franta jel moc rychle, nezvládnul zatáčku, na štěrku dostal smyk a vletěl do jednoho stromu. Říká se, že tam každý strom má svého mrtvého. Na jeho pohřeb přijel i velitel útvaru. Povýšili ho na rotného in memoriam. Na to byl otec nesmírně hrdý.

„To byl chlap,“ vždycky začal, „a co si ty, mezi samýma kundama? Co z tebe bude? Hnusná kancelářská krysa.“

Pak vzal, co bylo po ruce, a začal Rudiho mlátit. Snažil se vždycky chránit si hlavu a utéct. Kolikrát přespal v kůlně na zahradě. Nevracel se, dokud otec neodešel do práce. Matka měla Rudiho ráda, ale na nějaký odpor se nevzmohla. A kdyby to někde řekli? Nikdo by jim nevěřil. Otec byl přece nejlepší pracovník, veliký straník a teď velitel milicí v továrně. Když se zabil Franta, začal pít ještě víc. Na druhou stranu nebyl moc doma. Když nebyl v práci, milice měla soustředění nebo cvičení, nebo šel do hospody a vracel se tak, že kolikrát usnul na koberci v předsíni, jen ho přikryli. I tentokrát se otec sotva držel na nohách. Odvrávoral do ložnice. Rudi viděl slzy v matčiných očích, stejně jako vždy jindy.

„Neboj se, už nevstane. Pojď si vzít koláč s tvarohem a kafe. Nebo ti mám udělat kakao? Co Raduška? A byli jste v kavárně?“

„Budeme šít kapele saka.“

„A zaplatí vám to?“

„Jistě, neboj, mami.“

„Ten kapelník je bohatej, lidi si k němu chodí na bony. Všechno má z Tuzexu. Jenom, jenom, říká se…,“ zarazila se, „nevím, snad že je homosexuál.“

Rudi zčervenal, kdyby tak věděla, a otec, ten by ho umlátil.

„To víš, mami, lidi mu závidí, že jezdí ven a bony má legálně, žádná černota.“

„Jenom aby vám zaplatil, bohatí bývají škrti. Každá koruna se vám bude hodit. Budou Vánoce.“

„Mami, do Vánoc je půl roku a já nic nepotřebuju.“

„Ještě že chodím do práce, táta teď všechno propije.“

„Neboj, mami, nějak musíme vydržet.“

Rudi ji objal a utěšoval. Když šel spát, viděl Vláďu. Jak seděli u baru. Jeho ruce, velké, ale jemné. Dlouhé prsty, jak se vznášejí nad klávesami. Cítil, jak by úžasně vnikaly do jeho vlasů, hladily krk, dráždily bradavky. Byl vzrušený svými představami. Vzal kousek toaletního papíru a uvolnil nashromážděnou touhu svojí rukou. Co by dal za skutečnost. Jenže jistě někoho má.

Vláďa se vrátil domů. Ten hezounek mu nedá spát. Napustil si plnou vanu voňavé pěny. Už někoho potřebuje, moc potřebuje. Co je doma, měl jen jeden vztah. Takový neslaný, nemastný. Číšník z vedlejšího města. Hráli na svatbě. Dost se pilo. Pobíhal tam chlapec, zřejmě učeň, docela hezký. Jen až moc vyzývavý a mladý. Když přinesl pití ke stolu muzikantů, upustil na zem tácek. Sehnul se pro něj. Vláďa ucítil jeho ruku na své noze. Trochu ji stiskl a potáhnul nahoru. Přivřel oči a olíznul si rty. Někdo mu musel něco o něm říct. Hodně mladý maso. Sakra, mohl by se dostat do průseru. Pak se ochomýtal kolem baru.

„Jedete domů? Nebo zůstáváte?“

„Zůstávám.“

„Jsem na pokoji sám, tady je číslo,“ podal mu papírek.

Ještě dvě vodky a nezvládnu to, pomyslel si.

„Tak na tohohle hošíka bacha,“ ozval se u něj mladý číšník, tak přes dvacet, takový sportovní typ, co tu byl na výpomoc. Blonďák, štíhlý pas, široká ramena, že by konkurence? „No, jak myslíš, ale je to neskutečnej hajzl. Udělá cokoliv, ale pak chce prachy, hodně, vyhrožuje, vydírá.“

Dali se do řeči. Byl také na lodi i s bratrem. Jenže ten se nechal sbalit starší Australankou a nevrátil se. A byl konec. Už nikam nesměl. Nakonec pozval Vaška on. Oba potřebovali upustit ventil. Byl to jen sex. Z počátku hezký, ale bez toho, co měl Vláďa rád. To Rudi je přesně, co miloval. Nezkušený zajíček objevující vše poprvé. Připustil si teplé vody a vzal si velkou houbu. Jen maskovaná umělá vagína. Lepší by byla klučičí prdelka. Ale v nouzi? Udělal se velice rychle. Stačilo jen si představit Rudiho. A Vláďa měl bohatou představivost.

Páteční kavárna proběhla skvěle. Rudi s Radkou si všechny změřili. Kája propašovala i holkám, co na to ještě neměly roky, pár panáčků. Další den do školy nejdou. Vláďa navrhl Rudimu, zítra po hře je k němu hodí bubeník Joska autem. Ukáže mu vzory látek, co mají v Tuzexu, můžou se podívat na pár filmů, co natočil při cestách v Norsku a ve Švédsku. A mohl by tam i zůstat. Nač se pak k ránu trmácet městem. Když to bude samozřejmě možný. Rudi se sice trochu bál, ale na druhou stranu strašně chtěl. Doma řekne, že zůstane u Radky. Kolikrát když něco narychlo šili, zůstávali u Radčiny pratety. Otec jel na školení na celý týden. Ještě vše probral s Radkou. Zítra po hře. Ani nemohl spát. Měl schovaných pár zahraničních časopisů, co mu sehnala Radka. Teoreticky všechno znal, jen se obával, že Vláďu zklame. Před večerem byl nejméně hodinu v koupelně. Vezme si košili s kulatým límečkem a zlatými knoflíčky, místo motýlka řetízek s broží od Radky, bílé kalhoty, ponožky, boty i bílé sako. Všechno měl schované vzadu ve skříni. Ještě štěstí, že otec není doma. Když se sešel s Radkou, měla pro něj překvapení. Navlékla mu na prst prstýnek s velkým modrým kamínkem, stejným, jaké byly na broži. Smála se, že je to jen kočičí zlato, ale sekne mu to. Do kapsičky saka mu zasunula světle modrý krajkový kapesníček. Ze stejné látky měla šaty. Kraťoučká sukýnka, jemně zřasená jako kousek oblohy spadlé k zemi. Taky se každý za nimi ohlédl. Když vešli do kavárny, všichni je obdivovali. Holčičí boxy nebyly tak plné. Některá děvčata odjížděla přes neděli domů.

„Sedí tam jak princátko,“ žasla Kája. „Snad se nechám předělat na chlapa, aby si mě všimnul.“

„Podívej na Vláďu,“ ukazoval Milan, „ten snad ani nezvládne hrát!“

Měl pravdu. Nebyl schopný se soustředit. Nedal si ani jednu vodku. Dnes má zcela jiné plány. Konečně půlnoc. Většinou hrávali ještě i dál. Rudi se loučil s Radkou. Bude spát u pratety, ujistila ho. Bylo to jen kousek od náměstí. Joska odvezl Vláďu a Rudiho na kraj města, do malé vilové čtvrti. Vláďovi dvakrát vypadly klíče, než se zmohl odemknout.

„Dáme si nejdřív něco k jídlu, určitě máš hlad.“

Vyndal z ledničky podnos s obloženými chlebíčky. Ale s jakými! Hodně šikmě krájená veka byla mnohem větší. A na ní červené plátky lososa, černý kaviár, mramorované žloutky vajíček, naložené mořské plody. Většinu toho Rudi znal jen z francouzských časopisů.

„To jste dělal sám?“ ptal se.

„Kdepak, a tykáme si, zapomněls? To mi dělají holky v chlebíčkárně ve Studené kuchyni. Já jen dodám suroviny.“

Přinesl vzorník látek. Když vybrali vhodnou, otevřel prosklené dveře do obývacího pokoje. Sundali si saka, Vláďa je dal na ramínka a odnesl do šatníku. Na stole leželo několik alb s fotografiemi.

„Kolu, tonik, džůs?“

„Asi tonik.“

„Samozřejmě s ginem, s čím jiným?“ zasmál se Vláďa.

V nábytkové stěně otevřel malý bar a vestavěnou chladničku. Vše připravil. Připili si u finské kožené sedačky. Vzal chlapci z rukou prázdnou sklenici a postavil ji na stolek. Uchopil ho jemně za ramena. Cítil, jak se chvěje. Když se víc přiblížil, zavřel oči. Slyšel, že rychle dýchá. Trochu nachýlil hlavu a dotkl se svým nosem jeho. Přejížděl špičkou až k čelu a zpět. Pak okrajem horního rtu. Vláďovy ruce opustily ramena, přesunuly se po krku, aby hladily ušní lalůčky. Nepatrně přejel jeho rty svými. Rudi pootevřel ústa. Jeho rty obkroužil jazykem. Pomalu s ním laskal zuby. Začali se líbat. Dlouze, nenasytně, vášnivě. Jejich ruce vytvářely propletenec ve vlasech. Vláďa nadzvedl límeček Rudiho košile. Rozepjal brož a odložil ji. Povolil první zlatý knoflíček, rozevřel límec a začal líbat jeho krk. Vzdechy se měnily v tiché výkřiky slasti. Rozepnul další knoflíčky. Nejprve zase jen špičkou nosu kroužil okolo prsních bradavek. Pak přidal rty a zuby. Cítil, jak Rudimu rychle bije srdce. Ještě dva knoflíčky, košili stáhnul a odložil na sedačku. Sám už byl vrcholně vzrušený a viděl totéž na hochových kalhotách. Rozepjal mu opasek i kalhoty a nechal je sklouznout k zemi. Zbyly jen Rudiho bílé slipy, na které mu Radka vyšila zlatě monogram. Už dlouho neviděl Vláďa tak krásné tělo. Skoro by přísahal, že nikdy. Pohlédl zezdola na chlapce. Měl zavřené oči. Ano, teď je čas na jeho mistrovský kousek.

„Hned jsem u tebe.“

Z baru přinesl dvě široké číše a do jedné nalil Bols, Zlatý Bols, jen speciálně připravený. Originální je příliš silný, pálil by. Jen zlatinky na dně dolil slabým a zředěným banánovým. Stáhl Rudiho slipy. Do jedné číše nalil protřepaný alkohol, nahnul ji a Rudiho poloztopořený úd poléval nad druhou sklenicí. Rudi se trochu lekl, otevřel oči.

„Neboj se, trošku si tě pozlatím.“

Do sklenice namočil i jeho sametový váček, aby ho hned líbal a nasával tvrdé a nepoddajné kulky. Rudiho ruce se zabořily do vlasů pod ním. Je to jen sen. Pocítil neskutečnou závrať. Když jeho milenec začal slíbávat všechny ulpělé zlatinky na jeho žaludu, prostoupilo celým jeho tělem slastné chvění. Znovu cítil rty, putující až k varlatům. Zuby sjížděly po penisu dolů a shrnovaly všechno zlato k zvědavému jazyku.

„Prosím, já už…,“ nedopověděl.

Jen cítil, jak se všechno v něm napjalo. Chtěl trochu ustoupit, jenže Vláďa pevně svíral jeho zadek a spíš si ho víc natlačil k ústům. Rudi vykřikl. To obrovské napětí povolilo krásnému pocitu, kdy téměř ztrácel vědomí. Také Vláďa klečící před chlapcem byl ochromený. Hlavou mu proběhly snad všechny podobné okamžiky s jeho bývalými milenci. Nic se s tímto nedalo srovnávat. Rozepnul si pásek, nechal Rudiho, aby mu sundal košili. Jeho ztopořené péro skoro nemohli osvobodit ze slipů.

„Můžu taky?“ nesměle se zeptal Rudi.

„Jistě, můžeš cokoliv.“

Vzal sklenici se Zlatým Bolsem. Vláďův penis moc namáčet nešel. Trčel vzhůru jako žerď na prapor. Musel druhou sklenici podložit až pod šourek a celou tu krásu polít. Bál se, že se veliký nafialovělý žalud nevejde do jeho úst. Také toho, že nic takového ještě nedělal. Vzrušovalo ho, jak sebou Vláďův pořádný klacek škubal. Začal napodobovat všechny předešlé techniky líbání. Vláďa si sedl do křesla a znovu měl před očima své dřívější milence. Nemůže přirážet, jak by chtěl. Teprve ho naučí, co má rád. Rudi se snažil, jen se obával, jak zvládne polykání semene. Toužil po tom ve svých snech. Skutečnost bude určitě jiná. Cítil, jak nesmírně vzrušuje svůj protějšek, když dráždí uzdičku a dírku na vrcholu žaludu. Musí vylíbat všechny zlatinky. Už, už to přijde. Jenže Vláďa si ho vytáhnul k sobě a začali se líbat. Napili se Bolsu. Teď už nic neoddálí vyvrcholení. Rudi trochu zpanikařil. První výstřiky jako by mu uvázly v krku. Než začal polykat, teklo to nadělení všude. Snažil se utřít něco rukou a slíbat.

„Nech toho,“ usmíval se Vláďa, „opláchneme se.“ Vždyť si ho musí na další trochu připravit.

V koupelně byla obrovská sedací vana pro dva, stěny obložené zrcadly. Dlouhý toaletní stolek, skříň, skříňka a další dvoje dveře.

„Tam je toaleta a bidet, druhé jsou do ložnice.“

Seděli naproti sobě a užívali si vzájemného obdivu. Ve vodě voněly soli a bohatá pěna. Přiblížili se k sobě.

„Zkusíme i něco víc? Chceš? Počkej na mě v ložnici.“

Rudi přikývl. Dnes určitě na cokoliv. Když se utřeli, vyndal Vláďa ze skříně světle modrý župan se zelenými větévkami a šiškami cedru.

„Mám tu i pro tebe, ještě půjdu něco připravit, počkej v ložnici.“ Podal mu bílý s růžovými květy sakur.

Rudi se utřel, župan převázal páskem a otevřel dveře. Hledal vypínač, když se rozsvítilo u stropu světlo barevného lampionu ve tvaru draka a rozjasňovalo se. Současně se začaly zatahovat těžké temně rudé závěsy vpravo na velkém okně přes celou stěnu, zřejmě do zahrady. Dvě finská kožená křesla jako sedačka v pokoji. Stolek z nerezu a skla, na něm ze stejného materiálu stojan se třemi kouřově růžovými mísami s pomeranči, jablky a hrozny. Vlevo se naopak na celé zdi rozhrnuly stejné závěsy před velikým letištěm. Přes zeď byla neskutečně opravdově a přirozeně vypadající tapeta, nasvícená jako při západu slunce. V pozadí vysoké hory, chrám, lesy. V popředí jezírko s kvetoucími lekníny a lotosy. Jako by část postele byla vysunuta na dřevěnou verandu u vodní hladiny. Celá ta paráda byla z Japonska a stála nekřesťanské peníze. Rudi byl nadšený. Šel se podívat, kde je vše ještě zařízením ložnice a co už je tapeta. Na zdi byly police s knihami a obrazy s mužskými akty. Protější stěna, kudy vstoupil, byla obložená piniovým dřevem s několika policemi. Na nich sošky ze skla, keramiky i dřeva, opět s akty. Vše doplňoval vysoký koberec barvy nažloutlého písku. Kus od něj, vedle malého baru se rozhrnuly lamelové dveře, zamaskované stejně jako z koupelny dokonalou piniovou tapetou. Bylo to jako sen. Vešel Vláďa, v rukou velký podnos s jednohubkami, miskami oliv, brambůrků, nakrájené zeleniny a různých sýrů.

„Pojď si něco zobnout. Líbí se ti moje ložnice?“

„Nemám slov, nic takového jsem neviděl. Ani v těch francouzských časopisech.“

Vláďa zašel k jednomu nočnímu stolku. Ze všech možných míst se ozývaly jednotlivé nástroje. Jemná, uklidňující hudba.

„To je taky japonské, ale můžu ti pustit cokoliv.“

Zároveň se ztlumilo osvětlení, až jako by světlo dodávalo jen zapadající slunce od tapety. Ke stolku přinesl sklenice a tonik.

„Pak samozřejmě na co budeš mít chuť.“

Rudi si oloupal pomeranč. To nebyly ty nazelenalé kubánské, i když sladké, ale s málem šťávy.

Vláďa vzal Rudiho za ruku a odvedl ho k posteli. Svlékli župany. Konečně. Nechal ho kleknout, pomalu a jemně rozevřel jeho půlky. Cítil chvění. Přejel rukama na jeho pas, pak se mazlil s penisem a kulkami. Vrátil se k zadečku. Začal líbat bojácně sevřenou dírku. Přidal jazyk, svůj nos, hladil, tlumil poplašené vlnky. Rudy skoro nepostřehnutelně vzdychal. Jako perlící bublinky toniku. Jednou rukou sjel k visícímu váčku a jemně ždímal varlata.

Chlapec vzdychal mnohem hlasitěji. Na poličce vzal tubu s gelem. Vonícím a chladivým. Rudi trochu ucukl.

„Neboj se, neublížím ti.“

„Já vím, nemůžu za to, že jsem tak sevřený.“

„Nic se neděje. Pomalu si zvykneš.“

Roztíral gel a snažil se ho vmasírovat do panické štěrbinky. Po chvíli se jedním prstem dostal dovnitř, i když jen na krajíček. Snažil se dostat i druhý. Rudi uhnul.

„Bolí to?“

„Ne, jenom je to takový, nevím, jak to říct.“

Vláďa ho otočil a položil. Podložil polštářky, vyzvedl jeho nohy. Začal přejíždět svým penisem nahoru a dolů. Jako by ani nechtěl do něj vniknout. Byl vrcholně vzrušený. To bylo ono, co tak nesmírně miloval. Poprvé. Jen jednou je poprvé. Strach a zároveň touha. Ostych a zvědavost. Mizící odpor a poznání. Rudi ho objal.

„Prosím, nezlob se, nejde mi to.“

Vláďa mu zakryl ústa. Dál přejížděl a masíroval. Cítil to povolující sevření. Sklonil se a jazyk vsunul do chlapcových úst. Zároveň vše povolilo a zasunul svůj penis až neskutečně daleko. Rudi vykřikl.

„Ano, můžeš. Nebolí to,“ ozval se, když v něm Vláďa zůstal bez pohybu.

No trochu lhal. Ale jsou i krásné bolesti. Jejich těla se pomalu přizpůsobovala. Cítil, jak ho po chvíli převrátil na bok.

Teď byl v jeho klíně a Vláďa si hrál si s Rudiho penisem.

 

2

Oba si začali užívat nádherného milování, kdy to jen šlo. Doma si mysleli, že zůstává u Radky.

„Jen jí neupíchni nějakýho parchanta. Půjdeš na vojnu a my je nebudeme živit,“ rozčiloval se jeho otec.

Rudi měl jen strach, aby se na jeho vztah nepřišlo. Ale vždycky je zavezl Joska. Taky zjistil zkratku mezi zahradami a vyhnul se hlavní ulici. Překrásný podzim se změnil v ještě nádhernější zimu. Po Silvestru bujaře oslavovaném v kavárně měli oba několik dnů volno. Joska sehnal chatu. Sami, venku slunečné počasí, procházky na běžkách, hrátky ve sněhu. Hlídal je jen veliký sněhulák, kterému vždy srnky ožraly mrkvový nos. Rudi se cítil jako v jiném světě. Stále víc se zamilovával. Už si nedokázal jiný život představit. I začátek jara jim přál. Pak se do města přistěhoval chlapec, který v minulém bydlišti hrál v podobné skupině a hlavně zpíval. Vláďa si ho poslechl a rozhodl se přibrat ho k nim. Navíc se někdo zmínil, že je teplej. Určitě v ničem nepředčil Rudiho, jen touha po změně zvítězila.

„Myslím, že přijmu toho Petra, viděl jsi ho i slyšel, co říkáš?“

„Zpívá hezky i dobře vypadá, holky po něm pojedou,“ přiznal Rudi.

Netušil, že nejen holky.

„Máš toho teď ve škole dost, nedáme si na chvíli malou pauzičku? Potřeboval bych s Petrem dát dohromady repertoár. Jen pár dnů, to snad zvládneš, ne?“

„Jistě, pak si všechno vynahradíme.“ Políbil Vláďu. Nehledal v jeho slovech něco jiného.

Radce se Vláďovo vysvětlení nelíbilo, ten ale bezmezně věřil.

Ještě před tím, hned počátkem jara, jedna na první pohled milá babička, co nemohla spát a v noci vysedávala u okna, si všimla nočních odchodů Rudiho od Vládi. Pak ho uviděla v cukrárně u paní Boženky. Zeptala se druhé babičky u odpolední kávy, ta další. Zprávy s nádechem skandálu, zvlášť na malém městě, se šíří jak první bouřka. Za pár dnů toho bylo plné město. Ženy se svěřily u večeře manželům, ti to probírali v hospodě. Když se vrátil Rudiho otec ze školení, začali si ho dobírat chlapi. Nejdřív myslel, že je to trapný žert. Ne všichni ho měli v lásce. Pak mu pár těch, kterým věřil, opatrně přisvědčilo, říká se to. Byl vzteky bez sebe. Rozběhl se domů. Rudi se vrátil od Radky, pomáhal jí s halenkou pro jejich kamarádku. Otec, zrudlý vztekem, k němu přiskočil. Chytil ho pod krkem, byl z něj cítit rum.

„Kdes byl, hnusnej sráči?“ začal ho škrtit.

„U Radky, šili jsme halenku,“ snažil se vytrhnout.

„To už ti nikdo nesežere. Kurvil ses s tím buzerantským muzikantem?“

„Byl jsem u Radky.“

„Možná teď, ale co jindy, chodíš tam? Viděli tě!“

„Máme se rádi,“ tiše skoro zašeptal Rudi. Viděl, že nemá cenu zapírat.

„Co že se máte? Rádi? Té zkurvené bestii to nedaruju. Žádný známí ho nezachrání. Víš, cos, ty zasrane, udělal? Nebudu moct vystrčit nos z baráku. V hospodě si všichni odsednou. Konec ve fabrice, v milicích. Tys mě, ty hovado, zabil.“

Objevila se matka a snažila se Rudiho chránit.

„Nech ho, vždyť ho uškrtíš, vzpamatuj se.“

„Hned jsem si to myslel, kdo ví, s kýms ho uhnala. To není můj syn. Ani se mně nepodobá. Můj syn byl Franta. Ten měl zůstat. Ty, hnusnej parchante, ses měl zabít na tom ořechu. Ty si nezasloužíš život, slyšíš mě?“ Konečně Rudiho pustil. „Co vůbec jsi? Nastrkuješ prdel a děláš mu děvku? Nejlíp s váma zatočil Hitler, všechny poslal do plynu!“

„Proboha, co to říkáš, vzpamatuj se, zblbnuls z toho chlastu.“

„Ty mně budeš závidět, když se trochu napiju? Podívej se, cos vychovala. Co na to říká tvůj Pánbíček. No jistě, faráři jsou všichni buzeranti a pedofili. Měli jsme je v padesátých všechny poslat do dolů. Je to stejná pakáž.“

Otec Rudiho chytil za ruku a cloumal s ním.

„Nejsi můj syn, ty hajzle. Nemám žádnýho syna, měl jsem, ale ten se zabil. Rozumíš tomu? Sbal se a vypadni, nikdy už nepřekročíš práh tohoto domu, nikdy. Jinak za sebe neručím. Táhni za tou buznou, nebo si vem provaz a hoď si mašli. Na ořechu, co se zabil můj syn. Nic jinýho si nezasloužíš. Vypadni! Okamžitě!“

Rudimu zdřevěněly nohy. Nebyl schopný pohybu. Otec otevřel dveře a smýkl s ním. Spadl z několika schodků. Necítil bolest, necítil vůbec nic. Všechno se najednou zhroutilo v nicotu. Pomalu se zvedl. Slyšel, jak se zabouchly dveře. Navždy. Rozběhl se ulicí s kvetoucími hlohy. A dál městem. Věděl, že teď nemá k Vláďovi chodit, jenže tohle určitě pochopí. Zazvonil. A znovu. Otevřely se dveře. Ve dveřích jeho milý. Snažil se usmát.

„Co tu děláš, řekli jsme si přece, že si dáme chvíli pohov, nerozuměls?“ řekl naštvaně.

Rudi jako by ztratil řeč. Jen stál a držel se malého zábradlí.

„Co se děje? Kde jsi?“ ozvalo se z předsíně a vedle Vláďi se objevil Petr. Nový zpěvák. V županu s větvičkami růžových sakur.

Tak to je repertoár, co s Vláďou zkouší. V Rudiho županu. Jako by mu vrazili do srdce nůž. Zapotácel se.

„Jsi opilej? Prostě konec. Bylo to krásný a dík. S tvou vizáží se o tebe porvou. Ještě si můžeš vybírat. Něměls sem chodit. Aspoň to víš a máš to za sebou.“

Petr chtěl něco říct, ale Vláďa zavřel dveře.

Ani netušil, jak se dostal na náměstí. Směřoval k Centrálu. Měl přijet jejich známý, byl starý jako Vláďa, znal se s ním. Vždycky když přijel, někde od Prahy, bylo v boxech kavárny veselo. Radka mu říkala bratránku a on jí sestřenko. Ale žádná přízeň nebyli. Věděl, že je Pavel do něj zamilovaný, ale nikdy by nepřebral kluka kamarádovi. Chtěl se jen někomu svěřit, kdo by ho dokázal pochopit. Už před hotelem viděl, že mezi zaparkovanými auty není jeho. Přesto se ptal v recepci. Nepřijel. Ještě k Radce. Varovala ho. Neposlouchal, nic jiného než Vláďu nevnímal. Jen kousek, dvě uličky. Vyšel schodištěm. Stál nerozhodně u zvonku. Všechno se mu v mysli odehrávalo jako film. Jen zaklepal. Otevřely se dveře a v nich Radčina matka. Neměla pro jejich kamarádství pochopení, to znal. Zasunula klíč zvenku a dveře zavřela. Stáli na chodbě.

„Co tady chceš, spakuj se a vypadni. Radka odjela k tetě. Nechce tě vidět. Už se u nás neukazuj. Nedovolím, aby se tahala s buzerantem. Všechny jsi přivedl do řečí. No tak, zmiz!“

Stál tam a kolem sebe slyšel jen syčící hlasy.

„Nemám žádnýho syna, ty ses měl zabít na tom ořechu.“

„Je konec.“

„Nedovolím, aby se tahala s buzerantem. Nechce tě vidět!“

Rozběhl se po schodech. Ven do začínající noci. Pryč, daleko od skřípajících hlasů, od nenávistných pohledů. Je konec. I Raduška, to přece není možný. Viděl, jak se smála, když mu vyšívala monogramy na slipech. Říkala, jak bude závidět tomu, co je bude sundávat, ale jak moc mu lásku přeje. A teď. Míjel alej kvetoucích sakur. Rozložité velké stromy s hladkou kůrou s větvemi sklánějícími se pod růžovou tíhou. Viděl před sebou, když si rozvazoval poprvé pásek na županu. Z malých větviček a kvítků jsou tu celé stromy. Padají na něj, aby ho svými okvětními plátky zadusily. Běžel nábřežím. Od řeky stoupal divný chlad a chuchvalce mlhy. Ponořit se, utéct hlasům, strašné palčivé bolesti, která jím prorůstá a ochromuje ho. Ne, je příliš dobrý plavec a není tu žádná hlubina. Uslyšel troubení motoráku. Najíždí na první přejezd. Zrychlil. Ještě druhý, železniční most a… Doběhl, když se ozval rachot na mostě. Ještě násep. Žulová drť se mu sypala pod nohama. Rozhrnul keře pámelníku. Dvě řezavě nažloutlá světla jako oči dravce se vrhla na svou kořist.

Jarda Horský seděl v malé místnosti, jídelničce, u nocovny na nádraží. Kolem pár dalších nádražáků.

„Tak co, Járo, jak se cítíš jako čerstvej důchodce?“

„Už ses rozloučil s Alčou?“ Tak nazvali jeho předchůdci motorák M 131.1. Taky se jim říkalo Hurvínek a jezdily na lokálních tratích, jen s několika zastávkami. Hlavně sloužily lidem z okolních vesnic k cestám do zaměstnání a zpět. Stejně tak školákům. Příjezdy a odjezdy byly uzpůsobeny provozu na tři směny. Jarda dnes po desáté poveze domů odpolední směnu. Dnes naposled. Pak pár dnů a budou mít se svojí ženou druhou svatební cestu, jak říkal. Na první byli v Súlovských skalách, kousek od Bytče, na Slovensku. Teď si ji zopakují po létech.

Pomalu se zvedl a loučil se. Kolem Alči už postávalo pár mužů. Kouřili a hned se dali do řeči. Vždyť se všichni znali. Tou dobou nikdo jiný nejezdil. Ještě se přikolébá Julča, průvodčí. Všichni ji obdivovali, jak s tak obrovskou prdelí dokáže zmáhat pár schůdků. Kolikrát si dělali legraci, jestli nepotřebuje trošku přizvednout. Jarda otevřel a chlapi se drali dovnitř. Ne snad kvůli místu, ale hned se na položené aktovce na kolenou pustili do karet.

„Tak jedeme, ne? Jarda spěchá do důchodu a Juldě neuškodí, když se proběhne.“

„Slyším tě, Pepane,“ smála se. „Abych tě nevyloučila z přepravy cestujících, určitě máš v sobě aspoň tři piva.“

„Jenom dvě, dnes ten magor chtěl hned zavřít, ani jsme si nesedli. A na stojáka mně pivo nechutná.“

Vykoukl výpravčí, vyjeli. Trať se zatáčela okolo města, přejezd, druhý a železniční most. Jeden z mužů, starý mládenec Vašek Soukal, zvaný Suk, si právě naléval do uzávěru termosky kafe. Za mostem obvykle Jarda přidal, jak říkal, šlápl Alči na krk, ať ukáže, co dovede. Dál už byla jen samá pole až k první vesničce asi po třech kilometrech. Místo toho jednotvárný hluk motoru přerušil šílený skřípot brzd, s vozem to trhlo. Vaškovi se vylilo kafe a upadla termoska. Karty i s aktovkou se rozlétly po podlaze. Julča, co nahlížela chlapům do karet a kibicovala, nejdřív málem rozmáčkla Pepana, pak spadla do uličky.

„Kurva, Jardo, co blbneš?“ Vůz se po pár metrech brzdění zastavil.

„Do prdele, mám určitě zlomenou nohu,“ naříkala Julča a chlapi se ji snažili posadit.

Ve dveřích se objevil Jarda. „Někoho jsem přejel. Skočil na poslední chvíli. Nemohl jsem nic udělat.“

Sedl si na boční sedadlo. Všichni se vyhrnuli ven. U železničního mostu svítila lampa. Byl na něm i chodník pro pěší. Až k vozu světlo nedosahovalo. Jen spoře osvětlilo koleje. Jarda vzal baterku, šel po náspu zpět. Mezi kolejemi leželo tělo. Jen jako by tam někdo usnul. Na zádech, ruce podél, jen obličej neměl tvář. Vašek odstoupil a začal zvracet.

„Musíme zavolat, Pepane, za mostem jsou jatka, je tam noční vrátný a telefon. Já, není mně dobře.“

Vracel se k motoráku, opřený o nárazník se chytl u srdce. Najednou se svezl k zemi.

„Sakra, Pepane, utíkej, esenbáky, záchranku a na nádraží.“ Chlapi se shlukli okolo Jardy. Jeden byl kdysi lapiduch na vojně. Umělé dýchání masáž srdce. Přes veškerou snahu neměli úspěch. Když přijela záchranka, vše sepsali s příslušníky bezpečnosti a odvezli průvodčí Julču se zlomenou nohou. Pro Jardu a Rudiho přijeli pohřebáci. Z nádraží drezína. Zavolali z jatek do JZD. Poslali dodávku, aby se ostatní dostali domů.

„Kdo to řekne Evě? Má slabý srdce, policajti tam pojedou až ráno. Pepane, byli jste holubáři s Járou, tebe zná nejlíp.“

Moc se mu nechtělo, když jí pak vše vylíčil, jen pokývla hlavou, ať jde spát. Všichni byli rozrušení, vyprávěli o všem doma přes pozdní noční hodiny. Vašek si šel udělat kafe, za rozlité v motoráku, spraví si chuť. Napustil plný hrnek, zapálil plyn. Sedl si do starého ušáku a usnul. Voda vykypěla, plyn zhasnul. Nikdy nezamykal, ráno ho našla pošťačka, hned všechno otevřela, byl mrtvý. Nemohla se vzpamatovat, vyprávěli jí o včerejšku. Jardova žena Eva, když tam došli, seděla u stolu. Na něm měla rozloženy fotografie z jejich svatební cesty. Súlovské skály. Infarkt dostihl i jí. Ještě minulý večer odvezla bezpečnost Rudiho otce k identifikaci. Jen přisvědčil. Zamkl se doma, nechodil do práce, po pár dnech zemřel na otravu alkoholem. Matka přestala vnímat okolní svět. Našli ji klečet na železničním náspu, kde děvčata z ekonomky zasadila malý křížek. Zemřela na zápal plic. Radka nikdy neodpustila matce, že lhala a zapřela ji, když tam byl Rudi. Odstěhovala se ke své tetě do vedlejšího města. Našla si oděvní a návrhářskou školu v NDR. Vláďa se musel odstěhovat na druhý konec republiky. Čas dává zapomenout. Železniční most měl dalšího sebevraha. Jen Radka nezapomněla. Provdala se za svého učitele a spolu se stali předními návrháři v Berlíně. Nechala na hřbitově upravit Rudiho hrob. Černý a bílý mramor doplňovaly stále čerstvé květiny ze hřbitovního zahradnictví. Přijížděla několikrát za rok, ve výročí úmrtí, na Dušičky nebo o Vánocích. Přivezla vždy úžasné výtvory vazačů. Věnce, svícny, srdce, betlémy, pohádkové krajiny. I když už málokdo tušil, kdo byl Rudi, u jeho hrobu byli neustále obdivovatelé nevídané krásy.

Epilog (Po půl století)

„Pavle, Pavlíku! Nemysli si, že se mi schováš za těmi vousy.“

Usmál jsem se. Od stříbrného Volva V90 míří ke mně pomalu, v ruce s holí, stále vzpřímená, na svůj věk krásná dáma v černém kostýmku s lehce namodralými vlasy. Radka.

„Konečně, má milá sestřenko, tak trochu jsem tě čekal. Covid nám překazil návštěvy. Naše řady značně prořídly.“

„Taky jen v telefonu mažu čísla. Jenže v našem věku?“ rozesmála se.

„Vidím, že jsi tu se svým vnukem Rudim. A ten blonďatý krasaveček?“

„No vidíš, tak jsme se neviděli nejmíň tři roky. To je André, vzali se už před dvěma lety. Ale pořád jsou jak v pubertě. Viděls. Dřív jsem si myslela, že tak chtějí ty nepřející jen naštvat, jenže oni jsou takoví, i když je nikdo nevidí. No nevystojíme tu důlek. Zajdeme k naší lavičce. Chlapci odnesli věnec, obejdou hřbitov a vyzvednou nás.“

Nabízím své dávné kamarádce rámě, jak se tomu říká ve vznešené společnosti. A my jsme přece vznešení, no ne? Pomalu pajdáme, každý s hůlkou a vzájemně se podpíráme.

„Musí být na nás krásný pohled, dva starouškové před hřbitovem, jdou si vyhlédnout místo k odpočinku.“

Prošli jsme bránou, lipovou alejí, k menšímu prostranství s několika hroby, za plotem ze stříhaných tisů. Rudiho hrob svítí z dálky bílým, přeraženým obeliskem. U desky už pár návštěvníků obdivuje čerstvě položený věnec. Je ze stovek květů sněhově bílých gomphren, hlava, podložená listy cykasu a květy proteí, z velkých fialově rudých chrysanthem.

„Chrysanthemy, jak uvadnou, nám vymění,“ ukazovala Radka.

Sedli jsme si na malou lavičku u smuteční břízy.

„Viděl jsem, že jste neustále věrní Volvu.“

„Bylo to naše první auto. Já se dost bála, vždyť víš. Ta značka měla tehdy pověst nejbezpečnějšího auta na světě. I dnes má spoustu ochranných prvků, co jiná nemají. Dost jsme jezdili. I z bazaru bylo na východě strašně drahé. Museli jsme si půjčit od Jörgových rodičů. A sloužilo nám dobrých deset let. Pak už jsme jinou značku nechtěli, jen další byly kombíky. Zvykl si na ně i syn, s tím jsem tu byla naposledy, když jsme se viděli. A tohohle miláčka si koupili kluci. Samozřejmě za přispění hlavně dědečka. Jörg si už za volant netroufá jako ty. Otto je na své klinice, nemá čas. Kluci dědu občas vyvezou, jak říkají, a ten se raduje jak děcko. U nás mimo Andrého nic nového. Ateliér i dílnu jsme předali Rudimu. Je to zvláštní, kolikrát o tom přemýšlím. Když se narodil Otto, všichni chtěli, aby se jmenoval Rudolf, je tu i přímo varianta Rudi a Rudy.

Já se toho jména bála. Bylo všechno čerstvé. No po nás moc nezdědil, už jako dítě říkal, že bude doktorem. Vzal si českou sestřičku. Vždyť to znáš, i Jörg se naučil česky. Všichni Rudiho příběh znali. Přemluvili mě. Tak je vnuk Rudi. Od mala si hrál s autíčky a panenkami. Chodil do ateliéru a navrhoval oblečení loutkám a panáčkům. Jako by to jméno, vím, je to nesmysl, ale přece. Rostl a začal být v mnohém jako jeho mrtvý jmenovec. Ne vzhledem, ale jinak vším. Vůbec mě nepřekvapil, když mi řekl o své homosexualitě. Jen oproti dřívějšku, nijak se s tím netrápil, že je gay. Chodil často do jejich klubů, ale i s kluky, co nejsou gayové, ale dobří kamarádi. Tak přišel k Andrému. Je z Litvy. Jeho otec zahynul při nějaké průmyslové havárii. Matka tu má vzdálené příbuzné, tak zvolili cestu do Německa. Byli zde krátce, neuměl moc německy, a tak jen chodil kolem a nahlížel do gay klubu. I u nás je dost lidí, kteří tomu nejsou nakloněni, i mladých. Taková parta si ho všimla, nejdřív urážky, když zjistili, že je cizinec, začali ho mlátit. Bránil se, ale proti celé partě neměl šanci. To je ještě víc rozzuřilo. Když Rudi s kamarády vyšel z klubu a uviděli, co se děje, strhla se bitka. Přijela policie. André ležel na zemi. Rudi zavolal otci na kliniku, odvezli ho a od té doby jsou spolu. Studují oba design odívání, textilní tvorbu. Po roce známosti se vzali. Prý hlavně kvůli jménu, říkají se smíchem. André se totiž jmenoval Arnas Vaižgantas, samozřejmě to všichni různě komolili. Teď jsou Andreas a Rudi Hofmann. Tady u vás to ještě není možný. Rudi chtěl mít svatbu v Čechách a chtěl si tu také najít partnera. Jsou prý tu nejhezčí kluci z celé Evropy. Tak aspoň učí Andrého česky.“

Objevili se oba hoši. Rudiho jsem znal z fotek. Skoro se za léta nezměnil. Pořád měl tvářičku trochu udiveného i rošťáckého kloučka. Tmavé, zvlněné vlasy s překrásnou čupřinou, jen do ní zabořit ruce. Nemohl jsem si pomoct, ale hned se mi vybavil jeho jmenovec. Něco měli společného. Nebo jsem příliš podlehl vzpomínkám? André měl souměrnou tvář s poněkud hrubšími rysy, přesto jemnou. Možná trochu vyzývavou, měl v sobě krásu, která se nedere na povrch při prvním pohledu, jen ji tušíme, objevujeme a propadáme jí. Blonďaté vlasy s občas neposlušnou vlnkou jako rozcuch módního kadeřníka. Něco takového mít v posteli, bože, dědku, kroť se, pomyslel jsem si, ale být mladší…

„Díky, pane Pavle, že jste nám pohlídal babičku. Hned si vás všimla, jak jsme přijeli. Říkala, že si s váma trochu zavzpomíná. A tohle je můj André,“ podával mi ruku a představoval svého partnera.

„Hlavně mi, chlapci, nevykejte, vždyť jsme rodina, no né, Radi?“

„Přesně tak. Vzpomínám si, jak jsi naše příbuzenské vztahy komentoval kdysi na Centrále. Že se naše koza napila z vašeho koryta. Ale většina tomu věřila. Kdyby neskončilo všechno tak tragicky. A kolik lidí za to doplatilo životem, kteří s Rudim neměli nic společného, ani ho neznali. Já vím, to hrozné slovo kdyby. Jedna jediná věc v těch událostech být jinak.“

„Mockrát jsem o tom uvažoval. Víš, že jsem byl na cestě sem. Dálnice neexistovala. U Vysokého Mýta jsem přijel k velké havárii. Byla u toho i lékařka, jedno auto jelo do blízké vesnice volat záchranku. Nic nebylo volné, všechno vyjeté. Byly tam dvě těžce zraněné děti. Nepřežily by čekání. Odvezli jsme je s tou doktorkou do nemocnice. Zůstal jsem tam a pak už sem nejel. Možná jsem dva dětské životy zachránil a tady zemřel zatím Rudi. A ti další. Dodnes cítím v tom jakousi vinu. Vyjet spíš, nebo později, jinudy. V Kazachstánu mají staré přísloví: Než ráno vyjdeš z jurty, dobře zvaž, kterým se dáš směrem, může to změnit celý svět. Všechno mohlo být jinak. Nebyl by ani dnešek, jak je.“

„No, to jsi nahrál Rudimu s Andrém, to je téma na půl dne, prorostlá síť. Ale nejdřív si někde dáme oběd a kafe. Českýho turka, jak se dělal za totáče.“

Chlapci nás odvezli do malé restaurace. Všichni byli nadšeni ze svíčkové s knedlíky. Ještě pivo, pro Andrého nealko.

Došlo i na turka.

„V uvozovkách lepších restauracích nám nutí snad třicet druhů kávy, ale když řeknu, že chci turka, dívají se na mě jako na bezdomovkyni,“ smála se Radka.

„Jen jsem ti, Pavle, chtěl vysvětlit, jak strašně dokáže chod celého světa ovlivnit jakákoliv bezvýznamná příhoda a jak je naprosto všechno propojeno. To přísloví má úžasnou pravdu. Jen malý příklad. Maminka jde s dítětem. Je to nevychovaný spratek, co si všechno vydupe. Řve, že chce zmrzlinu. Matka mu ji koupí. Přecházejí cestu. Dítěti kornout upadne, hledí po něm, matka ho vleče dál. Na druhé straně se jí vysmekne a utíká zpět ke zmrzlině. Samozřejmě se už rozjela všechna auta. Řidičům v obou směrech se podaří sice zabrzdit, dítě zvedne kornout a utíká na chodník. Jenže dalším autům se to nepodaří. Na jedné straně se naklepnou dvě, na druhé tři. Když bereme jenom řidiče, rozbíhá se kvůli zmrzlině pět dalších změn v jejich životech. Jeden jel na důležitou pracovní schůzku, druhý vezl zákazníka na letiště, třetí špatně zabalený porcelánový servis, co se rozbil, čtvrtý jel nakoupit, pátý se psem k veterináři. Kolem se shromáždí plno lidí, kteří sice jen sledují, co se stalo, ale každý taky někam směřoval. Určitě je jich nejmíň deset. Přijede policie, vše se zbytečně prodlužuje. Policisté nebudou tam, kde původně měli být, připletou se další lidi. Budeme sledovat jen taxík. Vezl ženu na letiště. Než přijel kolega, jela na poslední chvíli a dostala se tam, byl její spoj pryč. Vyřizuje si další let. Pohádá se v pokladně i s dalšími cestujícími. Dojde až k výhrůžkám, volají ochranku. I když se nakonec všechno nějak srovná, několik lidí včetně ní si svou naštvanost a ztrátu času nese dál. Teď si vzpomene, že by měla zavolat svému příteli do Turecka. U nás jsou Turci jako u vás Vietnamci. Ten je zrovna na farmě v údolí, kde není signál. Pojede na letiště zbytečně. Bude čekat na další přílet a změní své plány. Tím nejen jeho. No vidíš, jak se všechno rozrůstá jako pavučina, síť, co obepíná celou zeměkouli. A to jsme jen chvilku sledovali jednoho člověka z jednoho auta. Mycelium hub, které je všude, kde je život. Nejdřív je tím zasaženo několik lidí, ale události rostou, až pohltí celý svět. To je daň globalizace a pokroku. Ne že by to kdysi neplatilo, jen všechno trvalo delší dobu. Dnešní sociální sítě, to je přímo líheň problémů.“

„A co třeba někde, kam civilizace nezasáhla?“

„Jo, nějaký ostrov, i tam uvidí letadlo, dívá se, co je to za ptáka, a šlápne na jedovatého hada.“

„Na druhou stranu my ve vašich letech jsme jen velice obtížně hledali partnera, i ve velkých městech to bylo těžké. Člověk se hned dostal na seznam. Stal se vydíratelným a vleklo se s ním všechno celý život. Na venkově záleželo na náhodě. Dnes jsou kluby, seznamky.“

„Ale stejně tak se rozrůstá i homofobie. Byli jsme před měsícem v Polsku. Dali jsme si v předzahrádce kavárničky kapučíno a zákusek. Já dal kousek na lžičce Andrému, on ze svého mně a políbili jsme se.“

„A nestačili utíkat,“ smál se André.

„Jistě, teď je to k smíchu, ale házeli kameny i po autě. Byli jsme nevědomky v jejich zóně zákazu LGBT komunity. Některé obce se tím pyšní na cedulích při vjezdu.“

Příjemné odpoledne končilo. Chlapci s Radkou směřovali do Zlína, mě zavezli k pražskému rychlíku. V čekárně malého nádraží bylo jen několik cestujících. Zachraptěl amplion a ženský hlas nám sdělil: „V důsledku poruchy na zabezpečovacím zařízení bude vlak zpožděn šedesát až sedmdesát minut.“ Hned všichni vytáhli mobily. Síť změn v našich životech se rozjela na plné obrátky. A já? Určitě už nestihnu další spoj. Nádraží se v noci zavírá a čekat úsvit na lavičce v Šervůdu mne neláká. Nezbude než také vyndat mobil. Hledat někoho, komu se ještě dá zavolat. Trochu nám změnit život. A možná, (smích) – celý svět.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)

Autoři povídky

Dávno nosím peníz pro Charóna

tak blízko je Druhý břeh

jen srdce je stále plné lásky

kterou už není komu dát

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #25 Odp.: RudiTob 2023-04-11 23:42
Výborně napsané, diky Maxi.
Citovat
+3 #24 Odp.: Rudi 2023-03-17 01:13
Cituji HonzaR.:
Cituji GD:
Tak se tady stáváš specialistou na retro povídky. Díky za připomínání co tady bylo a jak jsme žili. Vždy je to napsané opravdu kvalitně a s poučením. Tenhle příběh byl pravda na mne víc tragičtejší než musím. Ovšem velmi pravdivý. Tu část o matce a dítěti obzvláště by měli číst všichni rodiče s truc dětmi. V práci to vidím běžně. Pravda, tady si asi rodiče nečtou, škoda.
Tak co nám poskytneš příště? :lol:

Asi budu mírně oponovat. Nikdy tě, GD, nenapadlo, že tu jsou i odezvy od ženských nicků? Myslíš, že všechny ženský a holky sem přijdou, protože: Jééé, buzíčci roztomilí, to je tak ňuňu, jak se mazlíkujou… no, tak já naopak doufám, že tady čtou i takoví/é, který to třeba při hledání nějakých odpovědí hodí sem na tuhle stránku. ;-)

Nezbývá mi než souhlasit 😉
Dostala jsem se k Vašemu ostrovu náhodou, začetla jsem se a zjistila, že se mi vaše povídky líbí. A nejen literárně. A tak klidně říkám svým přátelům: proč bych nemohla číst gay povídky, mám přeci stejný objekt zájmu - muže 😍. A najdu tu i další bonusy - příběhy k zamyšlení, nebo moji oblíbenou historii. A vzteklé děti si člověk užije i když žádné nemá.... stačí jít do obchodu
Díky za velmi pěkně napsaný příběh!
Citovat
0 #23 Odp.: RudiGD 2023-03-04 11:32
Cituji Elve:
Cituji HonzaR.:
Cituji Elve:
Nádherné. Když si přečtu něco podobně hezk~ho, váhám jestli napsat něco svého. A to se tu stává často. Neumím tak hezky stavět příběh.

Ty, které jsi napsal, jsou všechny hezké. Nemáš proč váhat. ;-)


Mám v hlavě jeden příběh. Opět se bude podobat v mnoha ohledech mému vlastnímu. Bude to velmi osobní. Teď jsem nějaký čas v pracovní neschopnosti. Počítal jsem, že mimo odpočinku a hledání nové práce budu psát. Realita je trochu jiná. S mým mužem jsme se rozhodli na začátku května vstoupit po 12ti letech společného života do manželství v Rakousku. S tím, že až později to necháme v České republice uznat jako registrované partnerství. A v červnu bude oslava pro rodinu a přátelé. Sice jen pro 35 lidí. Je to mnoho chystání/ plánování a administrativy, která dokáže zabrat hodně času a utahat. Tak snad brzy něc. o napíšu :-)

Tak to gratuluji.

Cituji black:
Oldo, ja osobne tento príbeh vidím bez problému ako celovečerák. Samotný príbeh Rudiho to je hodinovka celkom vpohode a vôbec by to nebolo naťahané + Epilóg a máš 70-75 minút. V poviedke veta stretávali sa celé leto, môže mať vo filme aj 10 minút, keď to rozpíšeš do obrazov. 8)

A co to natočit?
Citovat
+1 #22 Odp.: RudiHonzaR. 2023-03-04 11:27
Cituji GD:
Tak se tady stáváš specialistou na retro povídky. Díky za připomínání co tady bylo a jak jsme žili. Vždy je to napsané opravdu kvalitně a s poučením. Tenhle příběh byl pravda na mne víc tragičtejší než musím. Ovšem velmi pravdivý. Tu část o matce a dítěti obzvláště by měli číst všichni rodiče s truc dětmi. V práci to vidím běžně. Pravda, tady si asi rodiče nečtou, škoda.
Tak co nám poskytneš příště? :lol:

Asi budu mírně oponovat. Nikdy tě, GD, nenapadlo, že tu jsou i odezvy od ženských nicků? Myslíš, že všechny ženský a holky sem přijdou, protože: Jééé, buzíčci roztomilí, to je tak ňuňu, jak se mazlíkujou… no, tak já naopak doufám, že tady čtou i takoví/é, který to třeba při hledání nějakých odpovědí hodí sem na tuhle stránku. ;-)
Citovat
0 #21 Odp.: RudiGD 2023-03-04 11:18
Tak se tady stáváš specialistou na retro povídky. Díky za připomínání co tady bylo a jak jsme žili. Vždy je to napsané opravdu kvalitně a s poučením. Tenhle příběh byl pravda na mne víc tragičtejší než musím. Ovšem velmi pravdivý. Tu část o matce a dítěti obzvláště by měli číst všichni rodiče s truc dětmi. V práci to vidím běžně. Pravda, tady si asi rodiče nečtou, škoda.
Tak co nám poskytneš příště? :lol:
Citovat
+5 #20 Odp.: RudiMax Remotus 2023-02-28 19:43
Děkuji všem za komentáře a ohlasy. Jsou pro mě velkou podporou. Snad přijmete i další povídky z různých prostředí. Rytíři budou pokračovat, ale nebude to v blízké době.
Pro Elveho: Každopádně piš! Každý lidský příběh je zajímavý a krásný. Jen ho uchopit, popsat a přidat k němu něco vlastní fantazie. Máme ji každý, jen ji probudit si někdy netroufáme. Tak hodně štěstí při psaní i v životě.
Ještě jednou dík a pohodu při čtení nejen těchto, ale všech povídek a románů na Ostrově.
Citovat
+6 #19 Odp.: Rudidavid80xx 2023-02-27 17:59
Opravdu moc pěkné. Doufám, že v šuplíku toho máš ještě hodně.
Je šance na pokračování rytířů? Děkuju za možnost tě číst.
Citovat
+6 #18 Odp.: RudiSinme 2023-02-26 19:37
Krásna horko-sladká poviedka. Ďakujem za možnosť prečítať si ju. :-)
Citovat
+8 #17 Rudimišo64 2023-02-25 20:59
Tak toto ma dostalo.Nabité emociami.Sám som v mladosti prežil niečo podobné.Stratil som lásku svojho života.Mal som podobného otca-alkoholika.Nútil ma do vzťahu s dievčinou,nikdy sa nedozvedel,že som gay.Rudi mi to všetko pripomenul a neskutočne som chápal,čo
a ako sa cítil.Ďakujem za tento príbeh.
Citovat
+7 #16 Odp.: RudiEradia 2023-02-24 21:44
Díky malým detailům jako je trhání chloupku z nosu, dvakrát vypadnuté klíče kvůli nervozitě nebo hraní karet na aktovce na kolenou mi Tvůj příběh přijde dokonale opravdový. To, že mi bylo blbě a byla tam zlá předtucha už při slovním průjmu Rudiho otce, a poté se to jen stupňovalo, asi netřeba dodávat.
S větou Jsou prý tu nejhezčí kluci z celé Evropy. můžu jen stoprocentně souhlasit. 😊😇
A nakonec jedna otázka člověka bez hudebního sluchu. Všichni klasici, nechť mi prosím odpustí. 😁 Beethoven je lepší než Mozart ? Přijde mi, že jejich hudba je nemlich to stejné.
Samozřejmě opět děkuji za skvělé čtení. 🙂
Citovat
+6 #15 Odp.: RudiMyšák 2023-02-24 21:38
Asi neumím napsat nic jiného, než že se mi to líbilo, i když je to smutné. Budu se sem vracet a čekat na další tvou povídku.
Citovat
+10 #14 Něco se klubeElve 2023-02-24 21:01
Cituji HonzaR.:
Cituji Elve:
Nádherné. Když si přečtu něco podobně hezk~ho, váhám jestli napsat něco svého. A to se tu stává často. Neumím tak hezky stavět příběh.

Ty, které jsi napsal, jsou všechny hezké. Nemáš proč váhat. ;-)


Mám v hlavě jeden příběh. Opět se bude podobat v mnoha ohledech mému vlastnímu. Bude to velmi osobní. Teď jsem nějaký čas v pracovní neschopnosti. Počítal jsem, že mimo odpočinku a hledání nové práce budu psát. Realita je trochu jiná. S mým mužem jsme se rozhodli na začátku května vstoupit po 12ti letech společného života do manželství v Rakousku. S tím, že až později to necháme v České republice uznat jako registrované partnerství. A v červnu bude oslava pro rodinu a přátelé. Sice jen pro 35 lidí. Je to mnoho chystání/ plánování a administrativy, která dokáže zabrat hodně času a utahat. Tak snad brzy něc. o napíšu :-)
Citovat
+3 #13 Odp.: Rudiblack 2023-02-24 20:31
Cituji Zdenda TB:
Cituji black:
Oldo, ja osobne tento príbeh vidím bez problému ako celovečerák. Samotný príbeh Rudiho to je hodinovka celkom vpohode a vôbec by to nebolo naťahané + Epilóg a máš 70-75 minút. V poviedke veta stretávali sa celé leto, môže mať vo filme aj 10 minút, keď to rozpíšeš do obrazov. 8)

Úplně mi to evokuje Želary.

Zdendo ja to vidím skôr ako Formanovho "Černého Petra". Neherci, alebo správne vedení špičkoví herci by tomu vedeli dodať tú správnu atmosféru. Na tokomto filme by sa doslova mohla vyšantiť celá výprava, kostýmy aj masky. Jednoducho kinečko, ktoré by mohlo ašpirovať na Českého leva, alebo Slnko v sieti. 8)
Citovat
+4 #12 Odp.: RudiZdenda TB 2023-02-24 20:18
Cituji black:
Oldo, ja osobne tento príbeh vidím bez problému ako celovečerák. Samotný príbeh Rudiho to je hodinovka celkom vpohode a vôbec by to nebolo naťahané + Epilóg a máš 70-75 minút. V poviedke veta stretávali sa celé leto, môže mať vo filme aj 10 minút, keď to rozpíšeš do obrazov. 8)

Úplně mi to evokuje Želary.
Citovat
+2 #11 Odp.: Rudiblack 2023-02-24 20:09
Oldo, ja osobne tento príbeh vidím bez problému ako celovečerák. Samotný príbeh Rudiho to je hodinovka celkom vpohode a vôbec by to nebolo naťahané + Epilóg a máš 70-75 minút. V poviedke veta stretávali sa celé leto, môže mať vo filme aj 10 minút, keď to rozpíšeš do obrazov. 8)
Citovat
+10 #10 Odp.: RudiOlda 2023-02-24 18:54
Těžké a dusivé téma, z pošmourné doby bezčasí, moc se tím dnes už nikdo jako fenoménem nezabývá, což je po pravdě asi škoda, ta doba nebyla nezajímavá. Ten konec je až Taratinovsky přehnaný, ale má to atmosféru a poctivé řemeslo, dal by se z toho udělat docela zajímavý, temně laděný krátkometrážní kus. Téměř se mi to vizualizovalo před očima. Hluboká poklona.
Citovat
+9 #9 Odp.: RudiHonzaR. 2023-02-24 16:10
Cituji Elve:
Nádherné. Když si přečtu něco podobně hezk~ho, váhám jestli napsat něco svého. A to se tu stává často. Neumím tak hezky stavět příběh.

Ty, které jsi napsal, jsou všechny hezké. Nemáš proč váhat. ;-)
Citovat
+6 #8 Odp.: Rudiblack 2023-02-24 16:06
Cituji Elve:
Nádherné. Když si přečtu něco podobně hezk~ho, váhám jestli napsat něco svého. A to se tu stává často. Neumím tak hezky stavět příběh.

Elve treba to jednoducho skúsiť, Ak budeš potrebovať radu, určite Ti nik neodmietne pomoc.
Citovat
+11 #7 NádhernéElve 2023-02-24 14:55
Nádherné. Když si přečtu něco podobně hezk~ho, váhám jestli napsat něco svého. A to se tu stává často. Neumím tak hezky stavět příběh.
Citovat
+6 #6 Odp.: RudiZdenda TB 2023-02-24 07:27
Příběh velmi silný. Připomíná mi Modlitbu za Bobbyho. Jen zde se to rozvinulo do širšího spektra a hezky ilustruje zmíněný motýlí efekt. Aneb jak já říkám, efekt letícího másla. (pro ně anj. Oficiálně se to jmenuje butterfly effect, ale když to slovo znásilníme rozdělením, butter je máslo a fly letět)

Ale skákat před Hurvínka je dost riskantní. Vždyť to jelo sotva 60.
A mezi náma, v 71. byli ještě v plné síle, vždyť jim nebylo ani 25 let a M152 se teprve zkoušela.
Citovat