• Isiris
Styltvrďárna
Datum publikace21. 2. 2023
Počet zobrazení3823×
Hodnocení4.74
Počet komentářů9

„Taaak, výborně. Dvoje žaluzie už máme. Teď ještě tu třetí – a bude to… Jde mi to náhodou docela rychle, ne?“ zakření se na mě Denis.

S odpovědí se nenamáhám.

Nebo teda takhle: s odpovědí nemá smysl se namáhat.

Momentálně totiž tak trochu nemůžu mluvit.

Čili jenom něco napůl souhlasnýho, napůl nesouhlasnýho zakňourám, než od něj odvrátím hlavu a zadívám se na protější zeď.

„Tobiáši! Říkal jsem ti, že se máš dívat na mě!“ napomene mě Denis rázně.

A já bych ti nejradši řekl, že tě nesnáším!

Asi tři vteřiny si dovolím jeho napomenutí ignorovat, abych mu to, jak ho nesnáším, náležitě oddemonstroval, ale nakonec se k němu zase otočím. A probodnu ho pohledem. Vyčerpaně zoufalým, zamlženě roztouženým, divoce nadrženým.

Denis si tohle všechno v mých očích bez problémů přečte. A spokojeně se na mě usměje. „Už jenom pět minut. To dáš,“ ujistí mě.

Rozdrážděně zavzdychám, ale znovu uhnout pohledem už si netroufnu. Aby se z těch přislíbených pěti minut náhodou nestala další půlhodina. Nebo třeba rovnou ‚dnes už ne‘. To by mě asi zabilo.

A tak se jenom zlehka provrtím v zádech a ve snaze ignorovat ty slastný vlny, co mi týrají podbřišek, upřu veškerou svou pozornost na Denise. Kterýmu to mimochodem v jeho tmavým pracovním oblečení děsně sekne, jako vždycky…

Denis si mě naopak zdánlivě všímat přestane, ale moc dobře už vím, že i když se zrovna zabývá montáží třetí žaluzie do okna v naší ložnici, stejně mě celou dobu hlídá. Dává pozor, jestli jsem v pohodě. Dává pozor, jestli plním jeho příkazy. A taky dává setsakra dobrej pozor, abych se neudělal dřív, než mi to dovolí. Za což ho fakticky ne-sná-ším!!!

Ale jinak… má můj obdiv.

Momentálně třeba za to, jak to umí s tou malou vrtačkou. A se šroubovákem. A jak má šikovný, hbitý a jemný prsty.

A taky ho obdivuju za to, jak to umí se mnou. Bydlíme spolu už skoro tři měsíce – a pořád mě to nepřestává udivovat. A pořád mě nepřestávají fascinovat ty jeho šikovný, hbitý a jemný prsty. A dotyky. A ty jeho podmanivý oči. A to jeho panovačný chování. V sexu. Mimo postel naštěstí zase tak panovačnej není.

Na druhou stranu, s ním se i obyčejná snídaně, chystání se do práce nebo večerní sledování filmu zvrhne do sexu. Takže je vlastně panovačnej tak nějak pořád…

A jo, taky spolu tak nějak pořád máme sex.

Sex, ve kterým Denis je ten panovačnej… a já ten, kdo si tu jeho nadřazenost užívá.

I když ho za to někdy nesnáším.

Ale ono to není v rozporu.

Jako třeba právě teď.

Ležím už minimálně půl hodiny přivázanej k posteli. Do hodně širokýho X-ka, tak to má Denis nejradši. Pusu mám přelepenou širokou lepicí páskou, což je mimochodem Denisova nejoblíbenější pomůcka ever. Jenom za tu dobu, co se mnou bydlí, prý spotřeboval dvacet roliček… Používá ji totiž rád i místo provazu. Ale dnes se spokojil jenom s kouskem té izolepy přes mý rty, zatímco kotníky a zápěstí mi k posteli připoutal právě tím provazem. To je moje o maličko oblíbenější varianta.

Ale jenom o maličko. Já tak nějak… no prostě líbí se mi všechno, co se mnou Denis provádí. A co si na mě umí vymyslet. Líbí se mi to všechno… a líbí se mi to celý. Od prvního nadrženýho záblesku v jeho očích… přes to, jak si chystá a připravuje všechny věci, který bude potřebovat…, až po to, kdy nechá naše touhou rozžhavený těla konečně vybuchnout v návalu orgasmu… a kdy mě pak propustí z pozice, do které si mě spoutal – a úplně obyčejně mě obejme. Jo, líbí se mi to celý.

A líbí se mi to i ve chvílích, kdy jedna malá část uvnitř mě křičí, že tohle se ti přece líbit nemůže.

Jako třeba… no znovu, jako třeba právě teď.

Už půl hodiny se nemůžu téměř ani hnout. Nemůžu mluvit. A nemůžu nijak ulevit tomu tlaku v mým rozkroku, té své šílené potřebě se konečně udělat. Nemůžu totiž nijak zmírnit ty vzrušující vibrace v mým nitru. Nemůžu ze sebe vytáhnout ten anální kolík, kterej do mě Denis už před půl hodinou zastrčil. A na kterým každých několik minut průběžně zvyšoval intenzitu vibrací, až jsme se dostali na maximum. A nemůžu ani odmotat tu šňůrku, kterou Denis před půl hodinou utáhl kolem mýho už prve dost vzrušenýho péra… a která byla dost dlouhá na to, aby ji mohl několikrát napevno obtočit i kolem mých nalitých koulí.

Nemůžu si prostě nijak odpomoct od těch slastně nepříjemných a nepříjemně slastných vjemů, který se v mým těle perou o mou pozornost…, a přesto se mi to všechno neskutečně moc líbí.

Stejně jako se mi líbí pohled na Denise. A na ty jeho obratný ruce. Který se, doufám, už za chviličku budou dotýkat mě…

A taky se mi líbí dívat se do jeho očí. Když teda konečně dokončí tu montáž poslední žaluzie, schová si všechno nářadí do tašky, otočí se na mě – a založí si ruce na hrudníku.

„Seš k sežrání, když tu takhle bezmocně ležíš,“ informuje mě, zatímco mě přejíždí namlsaným pohledem.

Ty jsi zase k sežrání v těch svých rajcovních pracovních hadrech…

„Takže co kdybych tě tu nechal ještě o chvilku dýl? Když jsem se takhle dostal do tempa, mohl bych rovnou vyměnit ty žaluzky i v obýváku, hm?“

Frustrovaně zavzdychám. Jestli to myslíš i jenom z jedné desetiny vážně, tak tě ale doopravdy ne-sná-ším!!!

„Akorát ti ještě předtím zavážu oči, aby sis odvykl metat po mně takovýhle načuřený pohledy,“ ušklíbne se a rozejde se ke mně, zatímco pravačkou si z boční kapsy svých montérek vytahuje… černej šátek.

Nesouhlasně zakňourám. Denis moc dobře ví, že tohle nemám rád! Nemám rád, když se ani nemůžu hýbat, ani nemůžu mluvit – a ještě navíc nic nevidím! Samozřejmě že vím, že mi nic nehrozí, ale přesto… Je mi to prostě děsně nepříjemný a…

„Zavři oči,“ nevšímá si mýho protestnýho vrtění, sedne si vedle mě na postel a nekompromisně se na mě zahledí.

A já… ho poslechnu. Vždycky ho poslechnu. A ještě nikdy jsem toho nelitoval, jenže… K tomuhle se prostě uchyluje, jenom když ho v rámci toho našeho hraní schválně hodně prudím. Když ho chci vyprovokovat k tomu, ať je tvrdší než obvykle. Nebo když on mě chce vyprovokovat k tomu, ať chci, ať je tvrdší než obvykle – a já se nechám. Ale dnes… dnes bych ho chtěl úplně obyčejně přísnýho. Takže mu žádný naschvály nedělám. Ani nejsem nijak extra drzej. Tak proč…?

Cítím, jak mi Denis uvazuje šátek kolem hlavy. Automaticky se celej napnu. Ne, tohle mi vážně není příjemný…

Ale než se ty nepříjemný pocity stihnou nějak negativně podepsat na mým vzrušení, ucítím, jak mi Denis odlepuje ze rtů tu pásku. A mým tělem se okamžitě začne šířit úlevný uvolnění.

Slyším a zároveň cítím, jak se Denis zvedá z postele. Chvilku se neděje nic, ale i když netuším, co se v příštích chvílích dít bude, to nepříjemný napětí už se nevrací. Stačí mi totiž i to pouhý vědomí, že můžu mluvit. I když toho pravděpodobně vůbec nevyužiju, protože nejsem zvyklej mluvit, když se Denis na nic neptá. A on je při hraní většinou docela mlčenlivej…

Natěšeně vyčkávám, co dalšího si na mě Denis ještě vymyslí. Opravdu chce ještě chvíli pokračovat v práci a nechat mě tu? Nebo už se konečně rozhodl ukojit tu mou i jeho nadrženost? A to, že je nadrženej stejně jako já, vím jistě. Vždycky je nadrženej stejně jako já. A to je na tom právě to skvělý – a to, co mě nepřestává udivovat. A sice že si v posteli tak neskutečně ladíme. Že nás každýho bere něco jinýho, něco úplně opačnýho – a přitom, a samozřejmě právě proto jsme oba tak kompatibilní…

Po chviličce cítím, jak si Denis lehá vedle mě. Nebo teda tak trochu i na mě, protože se, relativně nedobrovolně, roztahuju přes celou postel. Moje kůže začne jakoby mravenčit, když se jí na některých místech dotkne ta jeho… Takže poznám, že je úplně nahej, a zalituju, že jsem ho nemohl sledovat při svlíkání…

Hřejivou dlaní mi začne hladivě přejíždět po těle. Když má povídavou, tak spustí ty svoje provokující, škádlivý poznámky právě v téhle fázi hry, ale dnes nic neříká. Spokojí se s tím, že, aspoň si ho tak představuju, vedle mě leží na boku, hlavu si podpírá o loket, zatímco pravačkou mě hladí přes břicho a hrudník a pozoruje moje vzrušením se chvějící tělo.

Olíznu si rty. Protože já bych rád něco řekl. Rád bych mu řekl, ať už konečně udělá něco víc, ať mě chytne tam, kde mě má chytnout, nebo ať mě pořádně políbí, nebo prostě cokoliv… Ale neřeknu nic, je to všechno v jeho režii a vyhovuje to tak nám oběma.

Denis samozřejmě to mý bezděčný gesto zachytí – vzápětí totiž ucítím, jak se nade mě naklání… a jeho rty se dotknou těch mých… Je to jenom taková letmá pusa, takový jeho ujištění, že je tu se mnou a že mě vnímá. Sotva se ode mě odtáhne, mírně zklamaně vydechnu – a jsem si jistej, že on se pousmál, protože ten jeho úsměv zřetelně rozvibroval prostor mezi náma.

Jako kdyby těch vibrací nebylo už tak dost! Mý nitro je z toho, jak se pořád samovolně stahuje kolem toho vrnícího návštěvníka, už celý rozbolavělý, ale je to příjemná bolest. Spíš takový pnutí, který by se rádo přetavilo do pořádných křečovitých stahů… Ale bez nějaké pomocí zvenčí nemá šanci.

A ta pomoc je tak mučivě blízko, ale zároveň nesnesitelně daleko – protože já na sebe sáhnout nemůžu a Denis evidentně nechce. Místo toho mě začne líbat na krku… a na hrudníku… a vcucne do pusy moje bradavky… a pak mě rty i jazykem laská na břiše… a zlehka skousává mezi zuby kůži na mým podbřišku… A líbá mě skoro úplně všude, ale samozřejmě právě tomu místu, který po jeho dotyku touží už úplně nejvíc, se pořád vyhýbá. Vzdychám a sténám a koušu se do rtů, kroutím se a trpím pod jeho něžnýma dotykama… a přitom si je neskutečně užívám. Bohově moc.

Když už si pomalu začínám myslet, že tohle celý je od Denise test, jak dlouho vydržím být zticha, než začnu škemrat, ať mě už konečně udělá, ucítím, jak mi uvolňuje provazy na kotnících. Pokrčí mi nohy v kolenou, pak mě celýho trochu nadzvedne a pod bedra mi vsune polštář. Už jsem si zvykl na to, jak si se mnou dělá, co chce, a nepotřebuje k tomu ode mě vůbec nic, žádnou asistenci nebo spolupráci, stačí mu jenom můj tichej souhlas… No, někdy teda i trochu hlučnější souhlas, jako teď, když mi odvazuje tu šňůrku z mýho nádobíčka, což si docela hlasitě odsykávám. Denisovy rty, kterýma hned nato můj lehce rozbolavělej klín opečuje, mi ovšem zase rychle pomůžou přeladit se zpátky na vzrušený lapání po dechu…

Potom ze mě začne pomalu vytahovat ten pořád na maximum rozvibrovanej kolík. Pomalu, nemožně pomalu. Což znamená, jak tak odhaduju, jeden centimetr ven – a půl centimetru zpátky. Vzrušený steny, který ze mě vycházejí, už přestávám být schopnej nějak krotit… A jsem si jistej, že kdyby se Denis teď znovu dotkl mýho péra, klidně jenom úplně letmo, tak mi asi v těle vybuchne ohňostroj.

Jenže Denis to samozřejmě dobře ví. A podle něj je ještě na ohňostroj brzo. A tak mi prostě jenom položí dlaň na podbřišek, abych sebou tolik neházel, a dál v té své nemožně pomalé proceduře pokračuje.

A stoprocentně se u toho samolibě usmívá.

Někdy ho nesnáším fakt děsně, děsně moc.

A zároveň ho zbožňuju.

A stejně tak zbožňuju, že když ze mě ten kolík konečně vytáhne a odloží ho, začne moje tělo nemožně pomalu přikrývat tím svým. Lehá si na mě, zlehka, opatrně – protože dobře ví, jak rozcitlivělej teď jsem a že každej dotyk vnímám o to intenzivněji… Přitiskne se ke mně bokem, i když se samozřejmě pořád nadlehčuje na lokti, a začne se do mý rozdrážděný, nadržený díry dobývat svým stejně rozdrážděným a nadrženým ptákem. Na kondomy jsme se vykašlali už dávno, ale na lubrikant Denis nezapomene nikdy, ani když si mě někdy bere v rámci nějaké drsnější hry. Takže i teď do mě díky vrstvě toho gelu vklouzne na první dobrou – a ten první příraz si odvzdycháme oba. Denis proto, že se jeho péro konečně dočkalo zasloužené odměny, a já mimo jiný i proto, že… No prostě ještě jsem se nenabažil toho, jak jsem Denisovi při téměř každé šukačce takhle vydanej na milost a nemilost. Neptá se mě. Nenechá mě, ať si vyberu polohu. Nebo ať si určuju tempo. Ne, prostě si mě sváže… a vezme si mě po svým. A já nechápu, jak jsem to předtím, než mi coby hodinovej manžel vpadl do života, mohl mít rád i jinak…

Věnuje mi pár vteřin, ať se s výměnou hostů v mým análu srovnám, načež rozjede pravidelný přírazy. A já je doprovodím hlasitým sténáním, který se slívá s tím jeho… Než se ke mně Denis skloní a začne mě hladově líbat. Vzdychám mu přímo do pusy a on ty mý steny svými ústy trochu tlumí… a přivlastňuje si je… Jako si mě momentálně přivlastňuje úplně celýho.

Když už se těmi silnými a navzájem se překrývajícími vjemy začnu málem zalykat, Denis konečně natáhne ruku a vezme mýho rozžhavenýho ptáka do dlaně.

V tu chvíli o sobě přestávám vědět, propnu se v zádech a začnu sebou škubat v nekontrolovatelný opojný křeči, zatímco Denis svůj orgasmus vyhekává někam do mýho ramene… Celej se chvěju, a ač mám zavřený oči ještě navíc převázaný šátkem, stejně vnímám žlutofialový hvězdičky, co se mi na ty zavřený víčka promítají.

Chvilku s Denisem ten mohutnej zážitek vydýcháváme, já toho teda ani o moc víc dělat nemůžu, tak maximálně můžu usnout… Ale Denis mě nenechá, ještě ne. Políbí mě někam na klíční kost, pak mi stáhne z hlavy ten šátek a uvolní provazy omotaný kolem mých zápěstí.

A teprve pak si ke mně znovu lehne, obejme mě… a nechá na mně, jestli chci usnout, nebo ne.

Většinou se tomu zkouším ubránit. Protože tyhle chvilky těsně po sexu jsou v podstatě jediná možnost, kdy ho můžu obejmout taky… a hladit ho… Když s tím totiž začnu jenom tak, při jiné příležitosti, tak mě téměř okamžitě nějak znehybní a dá mi najevo, kdo je tu od toho, aby dotyky dával, a kdo od toho, aby je jenom přijímal. Ale teď, po sexu, mě nechává.

No a zároveň, když mám povídavou, tak tohle je přesně ta fáze, kdy můžu spustit svoje komentáře.

A já mám povídavou téměř permanentně.

„Hmmmm…“

Nebo vrnivou.

„Copak, nějaká stížnost?“ přeptá se Denis pobaveně.

„Ne, pochvala,“ opravím ho mručivě.

„No proto!“ přitáhne si mě za pas blíž k sobě.

„Víš dobře, že od stížností a reklamací už jsem vyléčenej…,“ začnu mu dlaní bezmyšlenkovitě přejíždět po zádech.

„Což je, mezi náma, trošku škoda! Už jsi dlouho nedostal na zadek…“

„Co kecáš? Naposledy v pondělí!“ protestuju.

„No to sice jo, ale to bylo z jinýho důvodu, a ne kvůli neoprávněný stížnosti.“

„Hmmm, to jako… To jako, že kvůli neoprávněný stížnosti by ten výprask probíhal jinak?“

„To si piš!“

Můj doteď odpočívající pták na tu Denisovu strohou odpověď okamžitě zareaguje jemným svrběním. „Nooo, tak já do zítra na nějaký stížnosti přijdu…“

„Být tebou, ještě si to radši pořádně rozmyslím,“ varuje mě Denis temně.

„Víš, říkám si, že možná jsme přece jenom měli ty žaluzie koupit ty béžový…“

„Máš ten dojem?“

„Nebo jsme se na ně měli vykašlat úplně. Nejde sem teď tolik světla. Možná to nebyl tak dobrej nápad, kupovat je.“

„Tobe, říkal jsi zítra!“

„Říkal jsem do zítra,“ opravím ho… a vzrušeně polknu.

„Tak jak chceš,“ pronese Denis stroze, přestane mě objímat… a s jednoznačným zajiskřením v očích se natáhne po teprve před chvilkou odloženým provazu.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

I asked God: "Why are you taking me through troubled water?" He replied: "Because your enemy can´t swim."

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #9 Odp.: Hodinovej manžel 2. (Jednohubka)Isiris 2023-07-30 12:57
Cituji Hotstrop:
Je to krásně, brutálně krásně napsaný… díky ti, spisovatelko :)

Taky děkuju! :roll:
Citovat
+2 #8 Je to kurva úžasnýHotstrop 2023-07-22 11:57
Jo to krásně, brutálně krásně napsaný… díky ti, spisovatelko :)
Citovat
+1 #7 Odp.: Hodinovej manžel 2. (Jednohubka)Isiris 2023-03-03 19:38
:-) Děkuju všem :roll: Jsem ráda, že vás i jednohubkový styl bavil... Možná se tu občas ještě nějaká další jednohubka zjeví; neříkám, že nutně pod touhle (montérkovou) povídkou... Prostě možná to bude jednohubka s jinou pomazánkou :lol: Ale uvidíme 😊
Citovat
0 #6 Odp.: Hodinovej manžel 2. (Jednohubka)GD 2023-02-28 09:43
Isi i za ta léta stále nechápu jak můžeš napsat něco tak kvalitního pro tento web, když to nemůžeš prožít.
Ano, naprostý souhlas. Když člověk pozná krásu tvrdého sexu, chce víc a tvrději čím dál víc a nemůže se vrátit k tomu něžnému. To ovšem neznamená, že si ho též nedopřeje, jen je silně upozaděn tým tvrdým, bolavým a třeba i ponížujícím.
Citovat
+2 #5 Odp.: Hodinovej manžel 2. (Jednohubka)Miky 2023-02-24 07:35
Oh Bože, mělo by se to spíš jmenovat Denis v montérkách č.2 😅 Proč jen mi od prvního dílu přijdou všechny montérky přitažlivý, to je mi záhadou 😁
Byla to moc hezká jednohubka, vlastně možná bych to vnímal spíš jako předkrm, takže bych se teď rád dožadoval polévky, hlavního chodu, salátu, dezertu, hmmm aperitiv? No nevím nějaký chody bych určitě ještě vymyslel.
Líbí se mi to moc, takže odmítám přijmout, že už pokračování nebude 😅
Citovat
+3 #4 Odp.: Hodinovej manžel 2. (Jednohubka)visions_of_dream 2023-02-23 07:35
Tak to byla fakt moc pěkná jednohubka. 😇 Takový bych brala častěji!
A teda říkám si, pokud ty doteky fakt jindy nepřijímá a jako “prevenci” rovnou znehybňuje, nakolik je to vlastně výhoda nebo nevýhoda. Asi jak kdy, že. :lol: Záleží, na co má člověk chuť.
Citovat
+3 #3 Odp.: Hodinovej manžel 2. (Jednohubka)Sinme 2023-02-21 19:35
Jeee, jeee, jeee. :-*
Tak pokračovanie tejto poviedky ma moc prekvapilo a hlavne potešilo. Musel som sa celý čas pri čítaní usmievať. Oni dvaja proste nemajú chybu. Perfektná jednohubka. Len s jedlom rastie chuť. :oops:
Citovat
+3 #2 Odp.: Hodinovej manžel 2. (Jednohubka)Juli 2023-02-20 23:40
To bolo geniálne. :oops:
Citovat
+3 #1 Odp.: Hodinovej manžel 2. (Jednohubka)Eradia 2023-02-20 23:19
Mám paměť akvarijní rybičky. Musela jsem si znovu přečíst první díl, abych si kluky trochu připomněla. Což bylo nakonec dobře, protože jsem se na ně naladila a o to víc si užila i druhý díl. Děkuji za parádní čtení takhle na večer. 😉😊
Citovat