Blázen měsíc

„Hele, nechceš příště vybrat něco romantickýho?“ zeptala se Tereza Dana. „Mně už ty horory vaděj.“

„No jo, ale my zase nejsme na nějakej cukrkandl,“ ušklíbl se Dan, „že jo, Teddy?“

„Mně je to celkem jedno,“ utrousil oslovený.

„Já se teď budu bát domů,“ pofňukávala Tereza.

„Prosím tě, máš to do chalupy pár kroků, co má říkat Teddy? Neboj, já tě těch pár kroků doprovodim,“ mrknul Dan na Teddyho.

„Já kdybych měla jít teď v noci přes les do vaší chaty,“ obrátila se Tereza na Teddyho, „tak bych se cestou nejspíš potento…“

„Mně to nevadí,“ usmál se Teddy a zvedl se, „já jsem zvyklej.“

Dneska se u Dana sešli z jejich skupinky jen tři. Znali se všichni od dětství. Pár dětí z vesnice a pár dětí chalupářů. Teď už ne děti, teď už vlastně čerstvě dospělí. Zašli občas večer k Danovi zkouknout nějaký film na Netflixu.

Teddy, vlastně Tadeáš; Teddy mu začala říkat kdysi Tereza, že jí přišel jako Teddy Bear. Plyšového medvídka by v něm teď už hledal málokdo, vytáhl a plyš mohly připomínat už jen nakrátko ostříhané husté vlasy. Ostatní ho měli trochu za podivína. Chatu, ve které Teddy teď o prázdninách přebýval, postavil jeho dědeček. Těžko si představit podivnější místo. Na skalním ostrohu, který vybíhal z lesa, s krásným výhledem do krajiny, ale nepozorovatelný z vesnice. Teddymu to jako malému vadilo, chtěl by si s kamarády ze vsi aspoň posílat signály baterkou, ale to nešlo. Kvůli umístění chaty se jí říkalo Jestřábí hnízdo. Teddyho dědeček tam tehdy po úzké stezce (jiná cesta nahoru na skálu nebyla) natahal kameny na podezdívku i na krásný malý krb, dřevo na stavbu srubu, vlastně úplně všechno. Romantické místo. Bez elektřiny, bez vody. Voda se nosila několik set metrů od lesní studánky v barelu. Vařilo se na propan-butanovém vařiči, stejně jako se svítilo lampou na propan-butan. Přece jen něco současného do Hnízda proniklo – mobil. A powerbanka k jeho dobíjení. Tu si čas od času Teddy dobíjel u některého z kamarádů. A vždycky večer se povinně musel mobilem nahlásit rodičům, aby měli klid.

„Já bych se fakt bála. Před měsícem našli v lese roztrhanou srnu.“

„Nejspíš toulavej pes. Lidi se jich občas zbavujou tak, že je prostě u lesa vyhoděj z auta. Tak takovej pes loví, co může. Na člověka si netroufnou.“

„Ale stejně, víš, co se o lese povídá…“

Teddy protočil oči: „Aha, zase vlkodlačí historky. Bylo to pánbůhví kdy, ale vytahuje se to pořád. Jdu domů.“

Vypravili se – Teddy do Jestřábího hnízda, Dan vyprovodit Terezu, aby se nebála. Teddy měl stejně podezření, že Tereza svůj strach víc předstírá, aby ji Dan musel vyprovodit. Prostě taková hra.

Teddy jim mávnul rukou na rozloučenou a vydal se k lesu. Baterku nepotřeboval, cestu by zvládl i poslepu, a když byla jasná noc jako teď, tak bylo vidět docela dobře.

Pár kroků a les ho polknul. Šel automaticky, věděl, kde na cestě je kořen, o který jde snadno zakopnout, kdy bývá výmol, ve kterém se po dešti drží voda, zatravněné úseky, kde se zdá, že se cesta ztrácí. Tiché zasakrování a zablikání světla před ním. Pomalu došel muže, který působil, jako když se ztratil. Svítil si na cestu mobilem, jehož světlo teď zamířil na Teddyho: „Promiň, říkali mi, že tohle je zkratka na vlak, ale nějak mi to nepřipadá, ta cesta se mi nějak vytrácí.“

Teddy ve světle zamžoural: „Jo, je to zkratka, nemusíte obcházet po silnici celej les, jen to trochu musíte znát. Ale jestli vám to poradil někdo na noc, tak byl trochu zlomyslnej. A moh byste na mě přestat svítit?!“

„Promiň,“ vypnul muž světlo.

Teddy si ho prohlédl. Ramenatý mužský, tmavé nakrátko střižené vlasy a strniště vousů. Docela pohledný týpek.

„Dík. Baterku nepotřebujete. Je jasno a měsíc dorůstá do úplňku, takže světla je dost. Pojďte. Rovně a pak přijde odbočka doprava a dolů, ta cesta pak končí u nádraží. Ono to nejde moc splést.“

Teddy vykročil a muž za ním. Nemluvili.

„Počkej, tady je odbočka doprava!“

Teddy se ohlédl: „Jo, doprava, ale nahoru a je to úzká cestička. To je k naší chatě. Já půjdu ten kus s váma, abych si byl jistej, že nebloudíte.“

„To seš laskavej…“

Zase pár minut mlčení. Teddy občas mrknul na muže, který šel vedle. Ten si ho prohlížel zcela nepokrytě. Teddy znervózněl: „Tak tady. Doprava a dolů. Dávejte pozor, ke konci je to trochu prudší, když zaprší, tak je to nepříjemně uklouzaný. Tak se mějte…“

„Děkuju.“

Teddy se vypravil zpátky. Po pár metrech se otočil – muž stál stále na rozcestí a díval se za ním. Pak Teddymu zamával a vydal se po cestě dolů.

Teddy dorazil do Jestřábího hnízda. Zavolat ještě rodičům: „Jo, jsem už doma… Neboj, mami, zamknu se na noc… Nevím, z čeho máš strach, ale zamknu. Dobře. Dobrou noc.“

Zapálil lampu a na vařič postavil konvici s vodou. Když se začala vařit, tak vhodil do hrnku pytlík s čajem a zalil ho. Zbytek vody vylil do plechového lavoru a dolil studenou vodou. Výsledná teplota byla příjemně vlažná voda. Teddy se svlékl a umyl se. Když si oplachoval obličej, přišlo mu, jako když za oknem uviděl záblesk chlupatého obličeje. Protřel oči – ne, v okně jen jeho vlastní odraz. A taky by se tam za okno nikdo nedostal, pod oknem je jen strmá skála. To asi ty Tereziny řeči, ještě ho úplně zblbne. Utřel se a nahý vynesl lavor na zápraží a přede dveřmi vylil vodu do ve skále vytesaného žlábku. Vrátil se a zavřel dveře. Chvilku zaváhání, ale slíbil to matce. Pořád mu to připomíná… Vstrčil klíč do zámku a zamknul.

Ve srubu byly dvě malé ložničky, ale když tu byl Teddy sám, tak je nepoužíval. Napil se čaje, zhasnul světlo a natáhl se na pohovku u krbu, na které ležely beraní kožešiny. Vzal velký polštář a přitáhl si ho do náruče a usnul.

Ráno se vzbudil chladem. Vzal hrnek se zbytkem vystydlého čaje, na jehož hladině byl šedavý vysrážený povlak, a vypil ho. Bylo to hnusné, ale vodou je třeba šetřit. Dneska bude muset s barelem k prameni. Rychle se opláchl studenou vodou a oblékl se. Z igelitového pytlíku ve skříňce vytáhl chleba a ukrojil krajíc. Zatáhl za držák v podlaze a nadzvihl víko, které krylo malý, ve skále vytesaný sklípek, který nahrazoval chladničku. Vyndal plastovou krabici s kostkou másla a namazal si krajíc. K němu si ukrojil kus trvanlivého salámu, který byl už tak vyškolený, že skoro nešel uříznout a rozkousat ho, to chtělo natrénované žvýkací svaly. Seděl, snídal a přemýšlel, co to bylo včera za člověka. Hezkej chlap…

Teddy dojedl a zvedl se. Nic naplat, voda se sama nepřinese. Hodil prázdný plastový barel na dvoukolák a kodrcal dolů po cestičce. Dorazil ke studánce. Nastrčil barel pod trubku, ze které vytékala voda, a pomalu ho naplnil. Pak ho uzavřel a s heknutím hodil na dvojkolák a vydal se zpátky. Táhnout dvoukolák s těžkým barelem do kopce byla vždycky námaha, i když Teddy trasu znal a věděl, jak si některé úseky usnadnit. Se skloněnou hlavou táhl.

„Chceš pomoct?“

Zvedl hlavu. Na cestě stál noční pocestný. Usmíval se, bílé zuby mu v ranním světle zasvítily.

„Díky za včerejší radu. Ta cesta je fakt dobrá zkratka, dojdu do práce brzo, tak bych ti mohl teď pomoct.“

„Dobrý, já to zvládnu.“

„Jak myslíš…“

Teddy se zastavil a chvilku sledoval vzdalující se postavu. Pak potřásl hlavou a pokračoval v cestě.

Odpoledne koupání s kamarády v rybníce. Celkem se vyblbli. Večer s Netflixem odmítl, vrátil se domů.

V kolik hodin to asi bylo, když včera potkal toho neznámého? Nějak automaticky vyšel z chaty a sešel dolů na cestu. Jo, bylo to touhle dobou. Muž šel po cestě, v jasné noci si už nepotřeboval ani svítit. Překvapeně se zastavil: „Ahoj, ty jsi zdejší dobrej noční duch?“

„Ne, jen nejsem rád, když tu někdo bloudí. Děláte tu na rekonstrukci školy?“

„Chytrej, jak jsi na to přišel?“

„Kdo by sem dojížděl za prací a odcházel takhle pozdě? Jen vím, že se tu rekonstruuje škola a že se to musí stihnout během prázdnin, takže se zřejmě natahujou směny… Mám pravdu?“

„Říkám, chytrej…“

Muž k němu natáhl ruku: „Petr. Tykej mi.“

Teddy byl trochu v rozpacích, ale ruku přijal: „Já jsem Teddy. Tedy Tadeáš, ale Teddy mi říkaj všichni…,“ zamotával se do představování.

Petra to zjevně bavilo: „Hele, dozvěděl jsem se, že tenhle les má dost špatnou pověst,“ oznámil s úsměvem. „Proto hlídkuješ?“

„Aha, stará Jeřabina, co? Tedy Jeřábkovic babička… Ta každýmu vykládá, že když byla malá, tak tady vlkodlak v lese zabil nějakou holku. A je o tom přesvědčená. Podle kroniky ale prej tenkrát myslivci udělali zátah a zastřelili smečku tří vlčáků, který utekli bůhvíkomu. Nejspíš to měli na svědomí oni, ale starou Jeřabinu o tom nepřesvědčíš.“

„Ale vypadá to, že se staráš, abych tu přešel bez úhony.“

„Když jsi tu včera bloudil…“

„Je hezký, že mě vyprovodíš.“

Teddy to vzal jako pobídku. Šli ale mlčky. Petr se usmíval a Teddy nějak nenacházel téma k hovoru. Teda nevinné téma.

Zarazili se na rozcestí.

„Děkuju za doprovod,“ usmál se Petr.

„Není zač,“ odpověděl Teddy, který v tu chvíli byl rudý, že by od něj chytla sirka.

Petr k němu udělal krok, objal ho a políbil. Jejich jazyky se setkaly…

Pak ho pustil: „Ahoj.“

Otočil se a šel cestou dolů na vlak. Zmatený Teddy se chvilku díval za ním. Jak se dostal do Jestřábího hnízda, si ani nepamatoval. Jo, ještě mobil – zavolat rodičům: „Ano, mami, samozřejmě, že zamknu, neboj…“

Umyl se ve studené vodě, potřeboval zchladit. Vylil vodu do žlábku před dveřmi. Zvedl hlavu. Jasná noc, měsíc svítí… Zítra bude úplněk.

Zamknul dveře, položil se na beraní kůže, chytil polštář a dlouho nemohl usnout. A zdálo se mu o Petrovi.

Ráno se vzbudil do divné, zmatené nálady. Nechtělo se mu nic dělat; zaspat takovej blbej den… Chvíli si četl, ani vlastně nevnímal co. K obědu si umíchal vajíčka. Jedl je rovnou z pánvičky, aby pak nemusel umývat talíř. Na chvilku se posadil na zápraží. Krásný slunečný den, ostatní šli určitě k vodě. Tak proč on se nějak necítí ve své kůži?

Mobil.

„Ne, Terezko, já s váma dneska nepůjdu. Ne, nic se mnou není, jen se nějak necejtim, ale to bude dobrý. Dík.“

Svalil se na kožešiny na pohovce u krbu a usnul. Snad poprvé usnul odpoledne od dob školky.

Probudil se, když už se šeřilo.

K večeři si ohřál konzervu. Ani si neuvědomoval jakou, prostě něco k jídlu. Zapálil lampu a posadil se u okna. Krajina ozářená měsícem, občas po ní přejede stín, způsobený mrakem…

Zabouchání na dveře. Kdo to může být… Teddy se zvedl a šel otevřít.

Zubící se Petr za dveřmi: „Říkal jsi, že ta cesta vede k vaší chatě, tak jsem ji zkusil. Můžu dál?“

Teddy zmateně kývl a ustoupil stranou. Petr prošel okolo něj dovnitř a rozhlédl se: „Pěkný…“

Teddy nevěděl, co říct, ale s Petrovým jazykem v puse už to stejně nešlo. Triko a kraťasy měl dole, ani nevěděl jak. Petr klečel před ním. Olízl mu penis a žaludem si začal jezdit po zarostlé tváři. Teddy zasténal. Petr přidal práci jazykem. Teddyho ruce mu vjely do vlasů a začaly udávat tempo. Petr po chvilce přestal, chytil Teddyho a odnesl ho a položil na beraní kožešiny na pohovce a poodstoupil, aby si ho prohlédl: „Seš fakt hezkej…“

Rychle se svlékl, z kapsy vytáhl tubu s gelem a zaklekl Teddymu mezi nohy. Jednou rukou mu zvedl nohu a druhou s naneseným gelem ho začal opatrně připravovat. Teddy ho sledoval omámenýma očima a jeho pánev začala automaticky vycházet vstříc prstům. Když Petr usoudil, že už je čas, opatrně natlačil penis do připravené dírky. Teddy zasténal, natáhl ruku a začal hladit zarostlý hrudník, nehtem podráždil bradavku a pak chytil muže za krk a stáhl ho na sebe a objal rukama, jako by ho už nechtěl nikdy pustit. Frekvence přírazů zrychlila. Udělali se skoro současně. Petr se položil vedle Teddyho. Tiše se zasmál, když uviděl nadílku na jeho břiše. Teddy tiše sledoval, jak Petr opatrně nabral jedním prstem a otřel mu to o rty. Pak to jemně slíbnul a všechno opakoval. Teddy zrychleně a přerušovaně dýchal. Chce ho. Ještě teď, hned. Znova. Překulil Petra na záda, prohrábl oběma dlaněmi chlupy na hrudníku, přes břicho sjel dolů a přidržel si ho, aby nasedl.

Po dalším vyvrcholení se svezl vedle Petra a stočil se mu do náruče: „Díky,“ vydechnul. Chtělo se mu v tu chvíli strávit zbytek života s tváří na chlupatých prsou, svíraný v náruči…

Petr se zavrtěl a podíval na hodinky: „Jo, dobrý. To ještě stihnu vlak v deset patnáct.“ A začal se rychle oblékat.

Teddy byl zmatený: „Ty tu nezůstaneš?“

„Nemůžu. Žena by zburcovala všechny záchranný složky.“

„Ty jsi ženatej…?!“

Petr už byl oblečený: „Jo, to snad nevadí, ne? Tak ahoj.“

Vyšel ze dveří. Teddy se za ním rozběhl: „Počkej, co to… co to má znamenat?“

Petr se otočil: „Je úplněk, to přece člověk dělá věci, který by jindy asi neprovedl, ne? To můžeš všechno, co chceš, i to, na co se jindy bojíš myslet. A já myslím, že jsme si to docela užili.“ Podíval se na Teddyho zarudlé oči: „Přece bys nebrečel, že ne?“

Zvedl hlavu: „Koukej, jak je obrovskej, takovej blázen měsíc, kterej odbourává všechny zábrany, ten vlastně za všechno může…“

A Teddymu v tu chvíli došlo, proč matka vždycky chtěla, aby srub zamykal. Ne aby se někdo nedostal dovnitř, ale aby se nedostal ven…

To zoufalé táhlé zavytí bylo slyšet až ve vesnici, kde se naráz rozštěkali všichni psi. Rudé žhnoucí oči, to bylo to poslední, co Petr uviděl, než mu Teddyho zuby rozervaly hrdlo.