Co klíčí na dně noci

Bar v tu noc byl tmavý a ponurý.

I když vchod byl na úrovni ulice, zdálo se mi, když jsem stál ve dveřích, jako bych se díval na dolů klesající schodiště, které mizí v převalujících se vlnách temnoty. Z inkoustových vírů se nesl tlumený šum, který neustále měnil tvar, výšky a tóny v souladu s proudy šera vznášejícího se všude kolem mě.

Zavírající se dveře mě praštily do zad a vytrhly z úvah. Čekal jsem, až mé oči přivyknou nedostatku světla, než jsem se odvážil vykročit do prostoru a nespadnout přitom ze schodů. Těch, které tam nebyly.

Z vln tmy se pomalu začaly vynořovat dva body, dvě magnetická pole, která se snažila přitáhnout své okolí navzájem opačnými směry. Ty dva póly jako kdyby k sobě lákaly světlo, zatímco zbytek baru zůstával v temnotě.

Stál jsem na vrcholu trojúhelníku, jehož základnu tvořily dva světelné body a uprostřed každého z nich se nacházel muž. Ten vpravo byl oblečený v kožených kalhotách, vestě a vysokých botách. Rozcuchané černé vlasy částečně zakrývala jakási čapka. Zády se opíral o barový pult, oba lokty položené na desce. Otevřená vesta umožňovala pohled na lesklou kůži, narušenou jen nepatrnými chomáčky chlupů kolem bradavek. Zíral jsem na něho, když zvedl nohu a podpatkem se zahákl za trubku vinoucí se těsně nad podlahou kolem barového pultu. Kůže kalhot se v rozkroku napjala a zdůraznila obrys jeho penisu. Podíval jsem se mu do obličeje, usmíval se, ne však ze zájmu o mě. Byl to úsměv vyjadřující sebevědomí, věděl, že má úžasné pevné tělo a jak vypadá jeho rozkrok.

Za ohybem barového pultu vlevo seděl druhý muž, oči upíral do sklenice před sebou. Když jsem k němu obrátil zrak, zlehka natočil hlavu mým směrem, jako kdyby pozoroval nějaký vzdálený bod. Zaznamenal moji přítomnost, i když se nedíval přímo na mě. Na sobě měl obyčejnou bílou košili, džíny a kožené boty. Vlasy světle hnědé a i z té vzdálenosti jsem postřehl několik šedivých pramenů. Mohlo mu být něco přes čtyřicet, asi o dvacet let více než mně a muži v kožených kalhotách.

Magnetická pole těch dvou mužů mě přitahovala a já, ne tak úplně o své vůli, jsem se pohnul, scházel ty pomyslné schody dolů do neklidných vln baru. Nevím, koho jsem cestou míjel, okolí jsem nevnímal.

Čas se zdál plynout nějak líně jako ve zpomaleném filmu, než jsem konečně došel k barovému pultu. Stál jsem v polovině vzdálenosti mezi oběma muži a objednal si sklenici ginu.

Za normálních okolností bych šel za mužem vpravo. Cítil jsem jeho přítomnost, jeho živočišnou sexualitu vyzařující skrz kožené kalhoty, pohled slibující nespoutanou vášeň. Užuž jsem se otáčel jeho směrem, na jazyku obvyklá seznamovací slova, když jsem si uvědomil, že stojím u muže vlevo. Po pár vteřinách, kdy nepřítomně zíral na desku baru, zvedl oči a podíval se na mě.

Tušil jsem, že asi vypadám poněkud přihlouple, jak hledím s otevřenou pusou, ve zvednuté ruce sklenici alkoholu. Nedokázal jsem se vzpamatovat, pod jeho pohledem jsem upadl do podivného transu. Cítil jsem se jako očarovaný, jako v nějaké hloupé telenovele, ale přesně tak to bylo. Sametová hloubka těch očí mě zcela ovládla.

Dlouhou chvíli, ale možná to bylo jen několik okamžiků, jsme na sebe hleděli. Když jsem se trochu vzpamatoval, snažil jsem se něco říct, abych se dal dohromady, bojoval jsem sám se sebou, a celou tu dobu mě klidně pozoroval, jako kdyby měl nekonečně času. Nakonec jsem ze sebe dostal: “Ahoj,” hlasem, který nezněl tak úplně jako můj.

“Ahoj,” odpověděl, “doufal jsem, že za mnou přijdeš.”

Měl hluboký hlas a jeho slova nezněla jako úvod k nabídce jít k němu domů. Zněla jako slova někoho, kdo to myslí upřímně.

“Měl jsem to v plánu,” řekl jsem. Nemohl jsem mu vykládat, že když jsem vešel do baru, on mě nezaujal na první pohled. Lehce se usmál, nejspíš si všiml, že jsem se chtěl původně seznámit s mužem v kůži a že je trochu zvláštní, že se nakonec bavím s ním a ne s tím druhým.

“Alexandr,” natáhl ke mně ruku.

“Já jsem Martin,” řekl jsem, rád, že nad těmito slovy nemusím nijak přemýšlet, a potřásl jsem mu rukou.

Napil se ze sklenice a já jsem udělal totéž. Chvíli jsme tam mlčky stáli. Ticho kolem nás vytvářelo atmosféru blízkosti, tedy relativní ticho, ostrůvek klidu v proudu hlasů ostatních mužů v baru a hudby z automatu. Byli jsme jako dva staří přátelé, kteří zrovna skončili rozhovor a přemýšlí nad dalším tématem, o kterém se budou bavit.

Začali jsme si povídat. Pozoroval jsem ho, tvář nebyla nějak nápadně hezká, na rozdíl od muže v kůži, ale příjemně přitažlivá. V hlase zazníval jistý druh síly. Něco zajímavého bylo i ve způsobu jeho pohybů, ladnosti gest, auře klidné sebejistoty.

Celou dobu jsem měl pocit, že je na něm něco důvěrně známého, že už v něm nevidím cizince.

Náš rozhovor se točil kolem všeho a v podstatě ničeho, jen taková uklidňující výměna názorů. Po chvíli se rozhlédl: “Bavit se v tomhle rámusu není lehké.” Překvapeně jsem si uvědomil, že kolem nás se pohybují i jiní lidé a opravdu je tam hluk, který jsem prostě neslyšel, jak jsem se soustředil na jeho slova.

Díval se na mě, asi čekal na mou reakci, a když bylo jasné, že se nedočká, zase se lehce usmál. “Můžeme si jít povídat někam jinam.”

“Jistě,” vypadlo ze mě.

“Bydlím tady nedaleko. Mohli bychom jít ke mně domů. Tedy jestli chceš.”

“Jistě,” zopakoval jsem, “chci.”

“Fajn. Tak pojďme.”

Šli jsme skrze hloučky bavících se mužů směrem ke dveřím. Připadalo mi zvláštní, že i když při vstupu do baru se mi zdálo, že sestupuju po schodech dolů, teď jsem měl přesně ten stejný pocit. Jako kdybych sestupoval na další úroveň. Jako kdyby noc měla několik vrstev. Vyvolávalo to ve mně neklid. Stál jsem na úpatí schodiště, které tam nebylo, přímo ve vstupních dveřích, zatímco Alexandr čekal venku. Nic neříkal, možná považoval moji nejistotu za něco normálního, snad i očekávaného. Nakonec jsem se vzpamatoval, setřásl ze sebe to váhání a vyšel ven do noci.

Cítil jsem se, jako kdybych někam odjížděl, ale odkud a kam, to mi zůstávalo nejasné.

Šli jsme možná čtvrt hodiny, než jsme se dostali k domu, kde bydlel. Celou cestu jsme si povídali, samé nedůležité věci, zase jako přátelé, kteří nemusí nic řešit. Byl jsem nervózní a nevěděl proč, čímž se moje nervozita dále stupňovala. Kolem mě se všechno rozmazávalo, jako když se člověk dívá na 3D film bez brýlí.

Když jsme dorazili k jednomu z výškových domů, řekl: “Jsme tady.” Vyšli jsme po schodech do druhého patra – vím, že jsme stoupali, ale zase mě obestřel ten zvláštní pocit, že jdu dolů – a pak už jsme vstoupili do jeho bytu.

Všechno v obývacím pokoji vypadalo, že majitel věnoval velkou péči výběru, nejen nábytku, ale i obrazům na zdech nebo časopisům naskládaným na stolku. Pokoj a ten muž se navzájem doplňovali.

Posadili jsme se na pohovku. Seděl těsně u mě, jeho stehno se dotýkalo mého. Cítil jsem nával touhy, větší než při pohledu na krásu muže v kůži u baru. Podíval jsem se Alexandrovi přímo do obličeje. V pokoji svítilo jen jediné světlo, lampa na psacím stole, takže kolem bylo příšeří, ale i tak jsem jasně viděl jemné vrásky kolem jeho očí a úst a šedé prameny vlasů. Nevím proč, ale ty vrásky a šeď zvyšovaly jeho zajímavost. Nikdy předtím se mi nestalo, abych známky věku považoval za zajímavé, ale u něho mě k němu ještě víc přitahovaly.

“Vypadáš nervózně,” pronesl a mně se zdálo, že těmi slovy mi vyjádřil plné pochopení. Opravdu jsem byl nervózní, žaludek se mi stáhl a v rozkroku jsem cítil napětí.

“Otoč se,” požádal mě, a jakmile jsem to udělal, začal mi masírovat ramena. U krku našel zatvrdlé místo a prsty se snažil ho uvolnit. Nechtěně mi unikl povzdech. Zavřel jsem oči a poddal se mu, cítil jsem, že nervozita mizí. “Je to lepší, ne?” zeptal se a já jsem souhlasně vzdychl.

Po několika minutách, když už mi krk uvolnil, řekl: “Lehni si.” Lehce mě rukama stiskl, až jsem měl hlavu v jeho klíně. Jednu dlaň mi nechal na rameni a já jsem mu svou ruku položil na tu jeho. Chvíli jsme tak zůstali, jako dva důvěrní známí, kteří si užívají okamžiky blízkosti.

Pak mi rozepnul košili a prsty mi přejížděl po kůži od krku až k podbřišku a cestou mi obkroužil postupně obě bradavky. Několikrát to zopakoval, a i když měl studené prsty, na kůži jeho dotek vytvářel horko a to horko se šířilo celým mým tělem až do rozkroku, kde mi penis začal tvrdnout. Pod hlavou v jeho klíně jsem cítil, jak mě tlačí jeho vlastní erekce.

“Sedni si,” řekl a já jsem ho poslechl. Vzal mi obličej do dlaní a díval se mi do očí, jako kdyby v nich hledal odpověď na nějakou otázku, důležitou otázku, a potom přikývl, snad tu odpověď našel v mé zamlklosti, a políbil mě. V tom polibku byla vášeň a blízkost a byl současně cizí i důvěrně známý. Objal mě pevně svými pažemi a já jsem se v tu chvíli cítil jako v bezpečném přístavu.

“Sundej si košili,” zašeptal a pustil mě a začal si rozepínat svou.

Zaváhal jsem, bezpečný přístav byl pryč. Svlékat se před jiným mužem ve mně vyvolávalo pocit zranitelnosti. Nahé tělo je bezbranné, všechno odhaluje. Stát nahý před přítelem nebo milencem už tak není snadné, ovšem zbavit se jakékoli obrany před cizincem vypadá jako bláznovství, jako bych přivolával neštěstí.

Alexandr neměl žádné zábrany, sundal si košili a nechal ji ležet na podlaze. Měl štíhlé tělo, hrudník místy pokrytý úplně šedivými chlupy a ploché břicho.

Čekal, zatímco jsem sbíral odvahu.

Svlékl jsem si košili, pečlivě ji složil a položil na opěradlo pohovky.

Alexandr si sedl na křeslo a stáhl si boty. Pak si rozepnul pásek a džíny, nechal je sklouznout na zem a odkopl je směrem, kde ležela košile. Natáhl se v křesle, jako kdyby čekal, až budu pokračovat.

Sklonil jsem se a sundal si tenisky. Položil jsem je k pohovce, rozepnul zip kalhot a stáhl si je. Poskládal jsem je a opatrně dal na opěradlo vedle košile. Potom jsem se otočil.

Alexandr se postavil. Strhl si spodky a hodil je ke zbytku oblečení na podlaze. V rozkroku nebylo ani stopy po šedi, chlupy byly hnědé a husté. Jeho penis, úplně tvrdý, trčel směrem ke mně.

Přál jsem si, aby můj vlastní na tom byl stejně. Dokud byl ukrytý, reagoval na přitažlivost, kterou Alexandr vyzařoval. Teď, zcela odhalený, se kýval žaludem dolů, když jsem si pomalu sundával slipy a přidal je ke svému oblečení. Zdržoval jsem to, jak se dalo, ale nakonec jsem se otočit musel. Stál jsem tam s důkazem své neschopnosti.

Čekal jsem, že v jeho tváři uvidím výsměch nebo snad pohrdání, možná lítost. Ovšem viděl jsem jenom něco, co by se dalo nazvat pochopením. Natáhl ke mně ruce, široce rozevřené, a já jsem k němu přistoupil a ty paže se kolem mě sevřely.

“Věříš mi?” tiše se zeptal.

“Ano,” odpověděl jsem a byla to pravda, věřil jsem mu. Věřil jsem, že mi neublíží, že mě pochopí a pozná moje možnosti, ať už budou jakékoli. Věřil jsem, že mě zbaví strachu a nejistoty.

Jestli jsem mu věřil, proč jsem se dál choval jako začátečník? Proč jsem hrál, že jsem neviňátko, které se nechá přemlouvat, než se konečně vzdá svého panictví? O panictví jsem přišel už dávno.

“Co bys chtěl?” zašeptal mi do ucha. Na chvíli jsem myslel, že se mě ptá, co chci ohledně sexu, co by se mi líbilo, co by mi pomohlo s penisem.

“Chtěl bych…,” vydechl jsem, ale hned se zarazil. Nenapadlo mě nic, co by mě mohlo vzrušit. Nebyla to jeho vina, ale moje.

“Chceš být v bezpečí,” řekl. Zmohl jsem se jen na tiché přikývnutí, protože jsem věděl, že myslí bezpečí před sexuálním násilím, a taky jsem tušil, že zároveň myslí i něco jiného. “Chceš, aby tě někdo chránil. Nechceš se bát.”

“Ano. Ano,” vydechl jsem do jeho ramene, klidného a pevného.

“Už to všechno máš.”

Odtáhl se ode mě, držel moje ruce ve svých a díval se mi do očí a ten pohled byl hluboký.

“Máš to,” zopakoval a já jsem mu věřil.

Pomalu si na penis natáhl prezervativ. Chránil sebe i mě.

Pak mě otočil zády k sobě a znovu řekl: “Už to všechno máš.”

Pravou ruku mi položil kolem hrudníku a přitiskl se ke mně. “Jsi v bezpečí,” zašeptal.

Když do mě vstoupil, necítil jsem žádnou bolest, která jinak byla vždycky přítomná, když mě někdo dříve ojížděl. Žádné nepohodlí. Naopak, prostoupil mě pocit úplnosti, jako kdyby se nějaká moje část, dříve ztracená, nakonec vrátila ke mně.

Po chvíli, když byl celou délkou ve mně, jsem cítil horko z jeho penisu, jak se šíří mým tělem jako teplo za letní noci, a pak se začal pohybovat a s každým přírazem šel hlouběji – ne hlouběji do mého těla, spíš do nějakého prostoru, který obývala samotná moje podstata.

S každým jeho pohybem můj penis tuhl víc a víc, až trčel v plné erekci z mého rozkroku.

Připadal jsem si jako kaleidoskop, každý příraz jeho penisu složil střípky skla do jiného obrazu. Zvýšil tempo, kousky skla se rozlétly jako ptáci a vytvořily další a další představy a některé z nich z nich jsem poznával a některé ne, výjevy z minulosti, přítomnosti a budoucnosti a výjevy z jiných světů a jiné zas důvěrně známé.

Jeho penis se do mě nořil a on sám mě držel pevně a já jsem svíral jeho paži, abych se nerozletěl jako ty skleněné střípky. Uvnitř mého těla rostl žár. Jak do mě přirážel a zase vyjížděl ven, v rozkroku mi bolestivě škubalo. Nebyla to jen sexuální vášeň vyvolaná jeho pohyby, ale bouře emocí, vtahující mě do hlubin extáze.

Dýchal čím dál hlasitěji a můj dech byl stejný. Jeho boky narážely do mého těla a jeho penis ve mně žhnul a strhával mě do závratných výšin, kterých jsem nikdy dřív nedosáhl.

Udělal jsem se, stříkal jsem a přitom mi tekly slzy z očí, křičel jsem a dech se mi třásl a z penisu mi proudila žhavá láva.

Znovu jsem vykřikl, byla v tom vášeň a smutek a strach a pocit vítězství. Nakonec bouře ustoupila, moře se uklidnilo. Alexandr a já jsme stáli, navzájem spojeni. Opřel jsem se o něho, zatímco vášeň odeznívala.

Když ze mě vystoupil a otočil mě tváří k sobě, na chvíli jsem zpanikařil. Rozplyne se tahle noc, stejně jako bezpočet nocí před ní, jako sen? Poté, co jsem dosáhl neskutečných výšin, padnu zase dolů?

Držel mě za obě ruce a upřeně se na mě díval. Hlas měl silný a pevný.

“To je náš začátek.”