Slastné strasti aneb Markovo evangelium

Etymologicky je původem latinské slovo evangelium odvozeno z řeckého slova euangelion — „dobrá zpráva“; původně jde o složeninu výrazů eu – „dobrý“, a angellein – „zvěstovat“, jež souvisí se substantivem angelos — „posel“. Význam slova evangelium je učení, hlásání, šíření názorů (s úmyslem přinést prospěch těm, jimž je učení sdělováno).

Přede mnou stála ošklivá šedá budova asi z osmnáctého století, velká kovová vrata. Malá ocelová branka, na zdi nápis „Krajská věznice“. Žádné okénko, žádná klika. Vedle branky pouze malý čudlík, tlačítko zvonku. Zmáčkl jsem jej, slyšel jsem bzučák, zatlačil jsem na branku, ta se poddala a já vstoupil do proskleného tunelu. Nalevo budka a v ní dva strážní. Přistoupil jsem k okénku a zahlásil nástup k výkonu trestu. Podal jsem strážnému doklady. Proti mně přicházel další strážný, odebral moje doklady a vyzval mne, abych jej následoval, přivedl mne ke vchodu do budovy. Odemkl vstup, otevřel dveře a poručil mi, abych vstoupil. V budově jsem už vždy musel chodit před strážným, ten mne za zády navigoval, doprava, doleva… Vystoupali jsme do prvního patra, dlouhá chodba s řadami cel. Zkraje chodby stál malý stůl, na něm krabice.

„Věci do krabice, oblečení do pytle, vše svléknout!“ strohý příkaz.

Za chvilku jsem tam stál, jak mne Pán Bůh stvořil.

„Postupujte vpřed, doprava!“

Vešel jsem do místnosti vpravo. Byla to jakási stroze vybavená ordinace. Tam mne pravděpodobně lékař prohlédl, nezapomněl mi za použití gumové rukavice a trošky gelu překontrolovat i můj konečník. Nebyl krutý, poznal, že moje prdelka je panenská, že v ní nic nenajde, jen z povinnosti strčil jeden prst a ihned jej vytáhl. Byl jsem mu vděčný, žádné týrání, žádné ponižování, nic z toho, co se mi promítalo v hlavě ze scén různých filmů. Konstatoval, že žádný kontraband nepašuji, tuhle kontrolu samozřejmě musel provádět pod dohledem stráže. Strážný, asi třicátník, pěkně urostlé postavy, docela pohledný s pěknou boulí v rozkroku a hezkým úšklebkem, ne výsměšným, spíš soucitným mne po odkývnutí, že je vše v pořádku, doprovodil k cele. U stolku mi vydal trepky, ponožky, trenky a hnědou teplákovou soupravu, kterou snad nosil Žižka pod zbrojí.

„Obléknout!“

Přivedl mne k cele, před ní mi něco říkal, něco poučoval, snad, nějak jsem nedokázal vnímat, co říká. Bral jsem to, abych zbytečně neotravoval.

Zabouchly se za mnou těžké dveře, zarachotil zámek. Chvilku mi trvalo, než jsem v cele prozřel, sluníčko přes malé okénko naproti mne oslepilo. Zahlédl jsem stát šest kluků asi od osmnácti do třiceti let. Ani nevím, jak ze mne vypadlo:

„Nazdar, jsem Marek.“ Někteří něco zamumlali, snad pozdravili, nerozuměl jsem nikomu.

Přistoupil ke mně ten nejmladší, nejhezčí a jediný usměvavý kluk a podávaje mi ruku se představil jako Ríša. Pak se odhodlali i ostatní, stejně jsem si jejich jména nezapamatoval. Pouze Honzu, byl to jeden z těch nejmladších, asi osmnáctiletý, hezký, ale smutný výraz jeho tváře mu ubíral na kráse.

Nastal čas večeře, dostali jsme ešus s nějakou kaší a kousek chleba. Nezkoumal jsem to a ani bych to nedokázal identifikovat, tak jsem to bez přemýšlení snědl. Po večeři kluci hráli jakousi stolní hru. Většina pochodovala z jedné strany cely na druhou. Někteří opíraje se o zeď láteřili, asi jak jsou neprávem zavření, jiní zase na podmínky… Mlčel jsem, co mi zbývalo, musel jsem nést svůj trest.

Před večerkou jsme si museli na zem pod okénkem, přímo proti dveřím, rozložit matrace, které do té doby byly navršeny v koutě cely. Ve dne se na ně nesmělo sedat, pouze na židle, ty tam byly tři, zabetonované pro sedm lidí, tak jsme se střídali v sezení. Věznice zřejmě praskala ve švech, když na cele pro tři bylo sedm lidí. Matrace rozložené podél zdi na zemi přesně vyplnily prostor pod oknem. Po zahoukání jsme ulehli na připravené lože. Museli jsme si lehnout na bok, nebylo dostatek místa na převalování či ležení na zádech. Ještě že nebyl nikdo tlustý. Když jsem ulehl, ani jsem nedýchal, mezi námi byla mezera tak na šířku dlaně. Nevěděl jsem, s kým jsem na cele, není tady nějaký vrah, sadista či jiný maniak? Nezabije mne? Neznásilní? Hlavou se mi honily podobné myšlenky. Občas jako by někdo hlesl. Ten zvuk mi nebyl neznámý, ale tady, ve společnosti sedmi lidí?

Najednou jsem ucítil, jak se na můj zadek tlačí asi penis mého souseda. Trochu jsem se polekal, nebo byl spíše překvapen a mírně jsem ucukl, jenže ten můj už byl také nabuzen, a tak jsem jím zase nabral souseda přede mnou. Zašeptal jsem:

„Promiň, já nerad!“ Byl to ten usměvavý kluk, co se mi představil jako první. Byl hezký a stále usměvavý, jako by mu nevadilo, že je zavřený.

Pootočil hlavu, uculil se a zašeptal:

„Mně to neva, já to mám rád,“ a dal mi pusu. Ležel na kraji u zdi a neměl problém se otočit, ruce nedočkavě vsunul do mých tepláků a už se mazlil s mým hodně rychle tvrdnoucím klackem. Ani se neptal, zda může nebo jestli mi to nevadí, byl zřejmě zkušený, a tak věděl, jak to chodí. Pravděpodobně jako nejmladší musel uspokojovat v base starší, otrlejší trestance.

„Máš krásnou kládu,“ zašeptal mi. „Škoda, že tady ji do sebe nedostanu,“ řekl zklamaně. „Nemám nic na promazání a tím, co máš mezi nohama, bys mi pěkně natrhl prdel, nehledě na to, že bych u toho pořádně řval. Bachaři by to neskousli.“

„Nebo by se přidali,“ poznamenal jsem s chichotem.

Poté se sesunul dolů a začal jazykem obdělávat hlavičku mého penisu, olizoval, ocucával, až to občas mlasklo. Chvilkami jej kouřil, olizoval po délce, cucal koule, hrál si jako malé dítě s hračkou, které se nemohl nabažit, zato já jsem trpěl. Málem jsem si ukousl ret. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažil. Moje dosavadní zkušenosti byly jen ze vzájemného honění s kamarády. Tepláky jsem měl stažené pod zadkem a na něm jsem znovu ucítil již obnažený tepající penis svého souseda z druhé strany. Znovu jsem ucukl, nikdy jsem nepraktikoval anální sex, první ve mně byl dnes doktorův prst. Tady jsem to určitě ani nechtěl zkoušet. Nikdy předtím a ani teď mne to nelákalo. Pootočil jsem hlavu a zašeptal mu, že to nechci a že to nedělám. Pohladil mne po tváři, omluvil se a zeptal, zda by mi to mohl dělat mezi stehna, přikývl jsem mu a on mne políbil na ucho, přirazil se blíže ke mně. Pozvolna vjížděl a vyjížděl mezi má stehna, bylo to moc příjemné. Zrychloval tempo, levou rukou jsem hrábnul za sebe, abych dosáhl na jeho zadek, když na mne přirazil, tak jsem jej pevně přidržel za zadek, aby nemohl honem zpět a zůstal mezi mými stehny.

Pootočil jsem se k němu a zašeptal mu, aby moc nepospíchal, že to bude mnohem hezčí a delší a možná se dočká i překvapení. Trochu nevěřícně se na mne podíval, jako by se chtěl zeptat, jestli si z něj nestřílím.

„Neboj, dočkáš se, nespěchej, užívej si svých pocitů.“ Byl to Honza, druhý z dvojice těch nejmladších kluků na cele. Měl pěkně prohnutý penis, akurátně velký, spíš větší. Ještě hodnou chvíli jsem jej nechal, aby mi hobloval stehna, ale kluk přede mnou, který mi vehementně kouřil penis, lapal po dechu. Zvedl jsem levou nohu a upozornil jej, že tam má ještě jeden, který by potřeboval uspokojit, hlesl jsem mu, že si počkám, až udělá toho kluka za mnou. Nádherně se na mne uculil, pochopil jsem, že se těší na to, až budeme pokračovat, a že jej už dost bolí sanice. Uchopil klukův penis do ruky a dráždivě jej olíznul. Ten slastně hlesl a ani jsem se nemusel dívat, abych věděl, že mezi mýma nohama dojde k erupci.

Mému kuřákovi stačilo jednou, dvakrát olíznout Honzovu nadrženou bambuli a explodoval. Kuřák vše stačil odchytit a spolykat, vypadal strašně spokojeně. Uspokojený Honza mi málem ukousnul ucho a jeho jazyk mi asi olízl mozek. Asi třikrát mi poděkoval s tím, že si ještě nikdy takto neužil. Odpověděl jsem mu, že já jsem nic neudělal, ale on mě hladil a řekl:

„Ale víš, jak na to.“

„Víš, občas je dobré být trpělivý a dobře vyhodnotit situaci, využít ji a užít si ji.“

„Neboj, po dnešku si to budu určitě dobře pamatovat.“

Ještě jednou mne políbil na tvář, já jej pohladil hřbetem ruky, jinak jsem na něj nedosáhl, a ten se již oddával spánku. Mezitím se můj věrný kuřák již trochu vzpamatoval. Byl otočen ke mně zády, mezi stehny měl můj penis, pevně jej svíral a přirážel. Prsty mi dráždil žalud, bylo to příjemné, no nijak moc vzrušující. Využil jsem situace a vsunul mu do klína ruku. Dráždivé jemné chloupky v jeho podbřišku mne rychle vzrušovaly, měl je heboučké, jako by tam měl koťátko. Jeho penis se vzpínal, občas jsem o něj rukou zavadil, ale zatím jsem jej nechával na pokoji. Cítil jsem jeho touhu, jak čeká, kdy jej uchopím a utrhnu mu jej, nebo aspoň pohoním, ale nic z toho, já si hrál s jeho jemnými chloupky. Pak jsem přejel na jeho šourek, byl hezký, plný, kulatý, žádný prověšený pytel, také na něm měl pár jemných chloupků. Moje ruka se vrátila zpět na jeho chmýří. Sténal a čekal, že jej uspokojím, já jsem ale stále odolával, oddaloval jeho uspokojení a prodlužoval tak jeho slastné vzdechy. Musel jsem mu dát ruku na pusu, aby se ztišil, že nás uslyší bachař. Hajzlík se mi zakousl do dlaně a škemral, ať jej udělám, že se zblázní. Řekl jsem mu, že za chviličku něco provedeme, ale musíme změnit polohu. Podíval se na mne s pohledem malého dítěte, co se dívá na dárky od Ježíška a neví, co v nich je, ale doufá, že jsou tam ty nejúžasnější hračky.

Řekl jsem mu, aby vstal, já se posunul do polosedu a ukázal mu, aby si sedl na mé břicho, zády ke mně, aby měl můj penis mezi nohama. Takto jsem si mohl pohodlně hrát s jeho ozdobou a on s mojí. Hrál jsem si s malým koťátkem, které mi vrnělo na břiše. Jeho klacek byl o poznání větší než Honzův, ale také přesně takový, jaký zbožňuji, lehce klenutý nahoru a s předkožkou, která se lehce ohrnuje, žalud krásně nadmutý, zářící z předkožky. Jak jsem se rozplýval a užíval si tohle krásné stvoření na svém břiše a jeho chloubu, uvědomil jsem si, že mne to přivádí do vytržení a budu řvát. Blížil se můj vrchol, pevně jsem sevřel jeho penis a intenzívně jsem mu jej honil, ucítil jsem jeho napětí a blížící se jeho vyvrcholení. Cítil jsem také, že každou chvilku vyvrcholím, natočil jsem mu hlavu a zavřel mu pusu silným polibkem, prstem jsem mu zajel k dírce a oba jsme současně chrlili proudy šťávy. Naše vzdechy jsme tlumili ve svých ústech. Naše společné výstřiky byly tak silné, že by snad zabíjely. Byl celý postříkaný, i tvář a vlasy, něco skončilo i na vrcholu mé hlavy a měl jsem nakropené vlasy. Jen se culil a nebyl schopen slova.

„To tedy bylo něco,“ řekl po chvilce a vydechl, jako by to bylo naposled. Pak prsty stíral naši šťávu ze svého těla a pochutnával si na ní, jako by to byla ta nejlepší pochoutka jeho života. Já si jenom promnul vlasy s poznámkou, že je budu mít aspoň nagelované. Krásně se pak na mne zazubil a líbal mne po celém těle, neustále u toho něco drmolil. Po chvilce jeho líbání, žvatlání a lízání jsem si jej přivinul k sobě a dal mu vášnivý hluboký polibek.

„Bylo to s tebou nádherné.“

Chviličku nabíral dech.

„Chci takové orgasmy zažívat stále, nepustím tě,“ pevně mne sevřel.

Srovnali jsme se a uložili ke spánku. Za zády jsem znovu ucítil, že mne tlačí Honzův penis. Pootočil jsem se a viděl, že je vzhůru.

„Vše jsem viděl,“ přiznal, „byli jste úžasní, také bych rád něco podobného zažil.“

Usmál jsem se na něj a řekl, že to určitě zažije, když bude chtít.

„Musíš se tomu oddat s láskou nebo laskavostí, citem, trpělivostí, a nemyslet jen na své uspokojení, ale také na partnera.“

Ráno nás vstávalo čtrnáct, většinou rozpačité pohledy, kdo co řekne. Bylo ale hrobové ticho. Tak jsem zvučně zvolal:

„Dobré ráno!“ a plácnul jsem své sousedy po půlkách.

Honem jsem se řítil ke kohoutku, abych si omyl pozůstatky z noci, zároveň se vymočit a opláchnout svého kohoutka, také svého zasemeněného ježka na hlavě. Oklepával jsem zbytky vody z vlasů na mladé ospalce. Za chvilku se podávala snídaně, kus suchého chleba a melta. Myslel jsem, že taková strava se podávala naposledy v osmnáctém století a vyprávělo se o tom jenom v pověstech a pohádkách, bohužel tady to byla krutá pravda, žijeme v osmnáctém století. No co, tady budeme jen pár dnů, tak to vydržíme, a pak, až nás rozvezou na lágry, snad bude líp.

Po snídani byli už někteří kluci otevřenější a zkoušeli se i o něčem bavit.

„Jak jste se vyspali?“ zeptal jsem se.

Místo odpovědi jsem ale dostal otázku:

„Co jste v tom koutě hartusili?“

„Ále, hráli jsme šachy a ztratil se nám jeden pindík.“

„Aha, no to se stává, že někomu malý pindík vyklouzne z ruky a potmě se špatně hledá.“

Výbuch hřmotného smíchu, až nám bachař zabušil na dveře:

„Že vás vezmu na rajóny!“

Někteří kluci rádi chodili na rajóny, doufajíce, že se jim podaří najít nějakého vajgla nebo zbylé jídlo, někteří bachaři občas i prý něco klukům dali, cigáro či se podělili o sváču, ale to mohly být spíš jen takové báchorky. Muklům nemůžete všechno věřit, rádi si vymýšlejí pohádky, nebo spíš zbožná přání. Bachař nebude riskovat místo kvůli muklovi.

Dopoledne kluci proklábosili na téma „co by kdyby“, já jsem naslouchal a pozoroval. Teď při plném světle jsem pozoroval a hodnotil oba mladíky, kteří se mnou v noci laškovali. Ten od zdi, Ríša, byl vysoký asi jako já, něco přes sto osmdesát, hlava vylepaná do hola, odrůstaly mu malé světlé štětinky, takže blond. Štíhlé atletické tělo, hezká tvářička stále jako dětská, hladká a na tváři stále zářivý až vyzývavý úsměv. Měl zajímavě dlouhé prsty jako klavírista. Téměř neustále špacíroval po cele, vždy na konci se prudce zvrtnul. Když kolem mne procházel, tak se jemně otřel. Když měl dost chození, opřel se o zeď a vysílal chtivé pohledy, nebo přišel ke mně a začal se okatě otírat jako kočka, když kolem vás projde, otře se a zavrní. Když to udělal asi potřetí, hlasitě jsem se rozchechtal a řekl mu, že je jako malé kotě, všichni se culili a jemu zůstala přezdívka Kotě.

Dopoledne uběhlo poměrně rychle s občasnými narážkami na noc, odpovídal jsem ve stylu, že dnes budeme hrát Člověče, nezlob se, a tam je potřeba více pindíků, co skáčou, jestli se nechce někdo přidat. Jen se pochechtávali. Dva starší kluci asi kolem pětadvaceti až třiceti let, co leželi vedle sebe uprostřed, se na sebe úsměvně podívali, tak jsem jim řekl, že s nimi počítám. Další dva, co spali na druhém konci, jeden kolem čtyřiceti a druhý asi třicet.

„A co vy z druhého konce, nepřidáte se?“ oslovil jsem je.

„No my spíš štrikujeme,“ odpověděl s úsměvem ten mladší.

Já se nevzdával.

„To může být zajímavé,“ dodal jsem, „to ještě neznám, rád se přiučím.“

Kluk se jen uculil, podíval se na svého parťáka a hodil okem, jako že by se mu to asi nelíbilo. Pochopil jsem a přestal jsem na ně tlačit. Já ani neměl v plánu si něco začínat s někým dalším. Mně stačili ti dva vedle mne, šlo jen o takovou slovní hru na zabití dlouhé chvíle.

Kotě neustále pochodoval po cele, až mne to po nějaké chvíli trochu rozhodilo.

„Pojď ke mně!“ zavolal jsem rázně, až sebou všichni škubli, protože je to vytrhlo z jejich rozjímání a nevěděli, na koho jsem to zvolal, na koho to platí. Já se koukal na Kotě, ten to okamžitě pochopil. Přicupital, trhnul jsem s ním a otočil si jej zády k sobě a přitiskl na sebe. Celý ztuhl překvapením i dojetím, že je téměř napíchnutý na mém už ztuhlém topůrku. Ten můj totiž, jak se o něj otřela jeho prdelka, okamžitě reagoval a tuhnul. No to jsem si pomohl, co teď, ocas mi stál jako anténa a pět lidí se na mne dívá, a Kotě se blaženě culí. Vynadal jsem mu do bláznivých třeštidel, aby už přestal blbnout. Ksichtil se a odpověděl, že za to nemůže, že kam se vrtne, tam roste mrkev. Zase výbuch smíchu a rána obuchem do dveří. Naštěstí se blížil oběd.

Dostali jsme oběd, něco jako knedlo, vepřo, zelo, ale maso skoro žádné, jen samé kůže a tlusté flaxy. Okamžitě mne napadlo schovat si kus toho tlustého špeku na noc. Měl jsem kousek masa, tak jsem nabídl, že jej vyměním za to tlusté. Během chvilky jsem měl v ešusu špek asi od všech, ani nevím, kdo dostal ten můj kousek masa. Já se bez masa obejdu, ale špek, ten bude v noci dobrej. Honem jsem vzal od záchodu kus novin a zabalil špek. Potřeboval jsem jej někam schovat, nemohl jsem jej nosit až do noci v kapse nebo v ruce. Zastrčil jsem jej za uzamčenou pryčnu a nechal jsem kousek čouhat tak, abych jej mohl v noci vytáhnout. Kotě dostal za úkol jej hlídat, když jsem mu řekl, že je to pro něj ode mne. Koukal na mne, jako by se chtěl zeptat, zda mi nepřeskočilo. Když jsem mu zašeptal, že to není do pusy, ale na promazání druhého konce trávicí soustavy, skoro zkoprněl, musel jsem jej zklidnit, aby neskákal radostí do stropu. Od špeku se nehnul.

Odpoledne jsme se snažili zabít různými hloupými fórky a dalšími narážkami na noc. Koťátko stál u špeku a pro změnu jsem jej občas podráždil já. Otřel jsem se o jeho klacek a on byl také dost chytlavý a už mu stál. Kluci si jej pak dobírali různými narážkami. No já jej nechtěl ostatním nechat dlouho napospas a osočil jsem je ze závisti, že jemu na rozdíl od nich to řádně funguje, což je jasně vidět na první pohled, a brnkl jsem jej přes trčící bambulku. Honem jsem zasyčel, aby neřvali, že na nás vlítne bachař. Kdybychom tam byli spolu měsíc, tak tu blbou věznici zbouráme smíchy.

Atmosféra na cele byla pěkně uvolněná, nikdo se netvářil kysele, nikdo nestepoval ani nenadával. I ti dva z druhého konce vypadali, že jsou v pohodě, a měli pohledy jen pro sebe. Odpoledne jsem měl více času si pozorně prohlédnout druhého kluka, Honzu. Byl to opak toho prvního, Ríši alias Kotěte. Byl skoro stejně vysoký, ale mnohem statnější, více osvalený, měl postavu gymnasty. Vlasy světle hnědé, ostré rysy tváře, výraz už ne dětský, ale mužný. Nebyl to hezounek jako Kotě, ale dozrávající kluk s mužnou tváří a sexappealem. Líbil se mi moc. Měl jsem rád takové drsnější typy kluků, nemuseli být krasavci, ale stačila mi taková ta pěkná jiskra v oku, a hlavně když měli pěkně zakulacenou a pevnou prdelku, tak to jsem byl v koncích. Braly mne pěkné prdelky. Uviděl jsem hezkou prdelku a měl jsem ocas až mezi očima. S klukem s hezkou prdelkou bych dokázal promilovat celou noc a udělat se i pětkrát za sebou. Kotě měl také hezkou prdelku, ale byl trochu zženštilý, jeho chůze byla jako taneční krok, nebyl sice nijak moc, jak se říká, vykroucený, ale kousek toho tanečního kroku tam byl. Nepřišlo mi to nějak moc okaté, byl asi tak na hranici mé snesitelnosti.

Pozoroval jsem, že Honza neustále po mně hází okem, stále mne pozoruje, cítil jsem jeho pohled i na zádech. Stál v koutě dál ode všech opřen o zeď. Využil jsem toho a šel jsem si s ním nerušeně popovídat, ale viděl jsem, že mne hlídá Kotě a už se hrnul k nám. Jen jsem přizvedl prst a ukázal směrem, kde měl hlídat. Poslušně se vrátil zpět. Mračil se na mne, tak jsem mu nepozorovaně poslal hubičku, uculil se a pak na mne vyplazil jazyk. Jen počkej, řekl jsem si, večer ti to spočítám.

Honza pobaveně sledoval naše divadlo, usmíval se. Opřel jsem se o zeď vedle něj.

„Tak, můj milý Honzíku, co tě trápí?“

Koukal na mne pohledem, který jako by říkal, že nechápe, ale já věděl, že trochu žárlí. Trochu více jsem se na něj natlačil a on držel.

„Honzíku, nesmutni, nežárli! Moc se mi líbíš, jsi krásný kluk.“ Zajiskřily mu oči. To mne vždy dostává. „Chci tě, chci tě moc, ale můj milý, zítra je eskorta a my se už nikdy neuvidíme. Věz, že na tvé oči nikdy nezapomenu. Jsou krásné. Vždy je budu vidět a ať ti stále tak krásně září jako teď, buď šťastný.“

Skoro se rozbrečel.

„Ale, ale… vím, co schováváš a na co… A já bych to chtěl také.“

„Honzíku, ale já chci totéž, já si to schovávám hlavně pro tebe.“

Honza se skoro zjančil, chytl mne a hluboce políbil, ostatní to stačili zaregistrovat, došlo i na poznámky, i když věřím, že jen tak naoko. Zato Kotě, s tím to škubalo, házel po mně blesky. Zvedl jsem prst, ukázal jsem mu jej, položil na rty a poslal mu pusu. Trucovitě sebou škubnul do strany, usmál jsem se na něj a bouřka byla zažehnána.

„Honzíku, skutečně chceš, abych do tebe vstoupil?“ Jen při pomyšlení na jeho prdelku jsem byl tvrdej, že bych mohl roztloukat ořechy. Honza sklopil oči. „A kolikrát jsi to už dělal?“

„Nikdy,“ vyhrkl, jako by se chtěl ohradit, co si to o něm myslím, snad že poskytuje prdel na požádání.

„Víš, Honzíku, ptám se proto, že to není tak jednoduché, není to jako se ženou.“ Postavil jsem se před něj, zády k ostatním, vzal jsem mu ruku a vsunul si ji do tepláků. „Honzíku, tohle si chceš nacpat do své netknuté prdelky?“ V očích se mu objevil strach, zděšení, ale také beznaděj a zklamání.

„Ale… ale… já…“

„Já vím, ty bys chtěl, a myslíš, že já mám zázračný recept, jak to udělat. Teď máš prdelku staženou, že by ti do ní nevešel zastrouhaný vlas, a chceš tam narvat to, co teď máš v ruce, sakra a honíš mi ho. Už ho raději pusť, nebo tě postříkám, nech toho, lumpe. Honzíku můj zlatej, chci tě moc, ale nechci ti ublížit. Může ti prasknout cévka, můžeš krvácet, dostat infekci a já pak přidáno. Můžeme to zkusit, ale budeš poslouchat, nebudeš žárlit na Kotě, ten je takové dítě, které nemůžeš mít nerad. On už tyto věci zná, je zkušený, protřelý, a ani s ním to nebude jednoduché. On je doslova jako ta kočka, vrzne si, otřepe se a jede dál. Nežárli na něj, on je na tom závislý. Bůh ví, jak k tomu přišel, neboj, já dokážu uspokojit vás oba. Mít tě pro sebe v soukromí, dokázal bych s tebou lehce promilovat celou noc a celý den. Mám dostatečnou výdrž, sám se divím, kde se to ve mně vzalo. Vražedná kombinace je pro mne hezké jiskřivé oči jako ty tvoje a krásná, kulatá, pevná prdelka, přesně jakou máš ty. Nic jiného jsem si nikdy nepřál a teď, jen co jsem to našel, hned o to přijdu. Bude mi smutno bez tebe, budu na tebe vzpomínat, nikdy na tebe nezapomenu. Jistě si najdeš přítele, se kterým budeš šťastný, nenech se okouzlit řečičkami, krásou, penězi, poslouchej srdcem. Ráno asi moc času mít nebudeme, proto ti to říkám teď, dávej na sebe pozor. Jsi mladý a krásný, proto po tobě půjdou všichni chtiví, vyber si toho, který bude vypadat tvrdě a silně. Zvol si jej za ochránce, připoutej ho k sobě svou oddaností a on tě ochrání před ostatními. Nezaváhej, ber to jako nutnost. Jinak bys mohl skončit jako hadr na podlahu, rozsápaný a zničený. Nesmíš teď brečet, nech si to na později. Hezky se s tebou pomiluji, slibuji ti to.“

„Tak co, Kotě, neprskej na mne, z tebe je teď tygřice,“ usmál jsem se. „Buď v klidu, nedělej Zagorku, je to směšné. Víš, že tě chci, že tě mám rád, ale ten kluk je hrozně naivní, nezná svět a je moc nešťastný, tak jsem ho musel trochu utěšit, vždyť víš, jak to chodí. Víš, že ani na lágru se nedá hrát na velkou lásku, natož tady, po pár dnech vazby, zítra se rozjedeme a už se nikdy neuvidíme, tak proč si kazit potěšení. Co?“

Zazubil se.

„A slib mi, že večer budeš hodný, obzvlášť na toho kluka, toho musíme potěšit, ať pozná i radost. Víš, byl dlouho týraný, jak fyzický, tak psychicky.“ Vymyslel jsem si to pro Kotě, aby byl v klidu a povolnější. „Ukážeme mu, že život může být i krásný v nehezkém prostředí, že vše dobré je v lidech.“

Zatvářil se zamyšleně.

„Jsem přesvědčen, že ani ty to v životě nemáš lehké, jenže ty jsi Kotě, které má devět životů, ty všechny strasti dokážeš překonat. Jsi dost silný postavit se životu a bojovat.“

Lehce mu zvlhly oči. Pohladil jsem mu tváře a políbil. Položil mi hlavu na rameno a objal mě.

„Honza ještě tu sílu nenabral. Nejspíš se od zítra už neuvidíme, buď na lidi hodný a pomáhej těm, co to potřebují. Pak poznáš, jakou sílu má láska. Jsi silný dost na to, abys ji rozdával, a ona tě pak o to více posílí. A zachovej si svůj krásný úsměv a rozdávej ho všem, já už ho mám v sobě a nikdy jej nezapomenu.“ Dal jsem mu vroucný polibek a bylo mi jedno, zda se na nás někdo dívá, či ne. On se také nebál, byl silný.

K večeři byla zase nějaká kaše a chleba. Po večeři byla na klucích jasně vidět nervozita. Zítra je eskorta, málokdo věděl, kam pojede, a ani jsme se nikdy nebavili o trestech nebo za co kdo sedí. Vše to bylo ošklivé a připomínalo to trest a vinu, vše jsme to zapudili, mysleli jsme a bavili se jen o tom pěkném. Moji kluci se i teď usmívali, říkám moji, protože jsem si připadal jako kvočna, která musí ochránit svá kuřátka a schovává je pod svá křídla. Bral jsem je jako své děti nebo malé brášky, které miluji a musím chránit, a přitom byl mezi námi rozdíl dva tři roky. Připadal jsem si proti nim mnohem starší a oni byli děti.

Večer se táhnul do nekonečna. Kotě zase trajdal po cele, musel jsem jej odchytit. Byl nervózní, šlehal pohledy, poklepal jsem rukou na zeď, aby přišel ke mně. S nevůlí ve tváři se opřel o zeď, kde jsem poplácal rukou, ruku jsem tam ale nechal, jen jsem ji otočil dlaní dopředu a on mi do ní vložil svou prdelku. Jen co to pocítil, byl jak sluníčko. Z druhé strany jsem měl ve stejné poloze Honzu. Oběma jsem hnětl jejich půlky a měl jsem z toho problém v rozkroku. Když jsem je měl takto hezky po ruce, promluvil jsem k oběma.

„Kluci moji zlatí, mám vás rád oba, jste pro mne jako ten nejkrásnější den plný slunce, tak se na sebe nemračte, buďte jako my bráškové. Žádného z vás nechci o nic ošidit, jen pamatujte, že zítra už budeme každý někde jinde, a proto si spolu užijme to krásné, co se dá.“ Kluci byli trochu posmutnělí, ale pochopili, že mám pravdu a oni se s tím musí smířit, aby se neutrápili.

„Budu na vás stále myslet, nikdy na vás nezapomenu, jste moje sluníčka.“ Po tvářích mi tekly slzy, kluci věděli, že říkám pravdu, přimkli se více ke mně a svorně oba najednou políbili mé mokré tváře, pak mi každý z jedné strany slíbávali slzy.

Noc se blížila, moje hlava plně šrotovala, přemýšlel jsem, jak to udělat s Honzou. Kotě nebyl problém, ten byl zkušený víc než já, já byl skoro panic, alespoň co se týče mojí dírky. Několik vzájemných masturbací s kamarády, pár i náhodných někde v roští a jeden orál, o kterém si nic nepamatuji, protože jsme s kámošem byli totálně slití. Když už jsem u těchto popisů, tak jedna taková vzájemná masturbace v roští mne dostala sem. Schovaní v roští v parku s neznámým klukem jsme se navzájem uspokojovali, když na nás vlítli policajti a už jsme byli na stanici. Mně již táhlo na devatenáctý rok, ale kluk měl těsně před osmnáctým. Takže následovalo obvinění ze zneužití, buzení veřejného pohoršení pohlavním stykem s osobou stejného pohlaví, atd. V tu chvílí jsem to viděl tak na šibenici, podle obvinění jsem byl hrozný prznitel dětí. Děti mám rád, ale ne jako sexuální objekt, ani efébové mne nepřitahují. Mám rád mladé kluky, ale vyzrálé, statné a vyspělé. Prostě to musí být chlap. Mám ale rád také dospělé muže, mou jedinou fyzickou preferencí je pěkná prdelka, a pokud je tam ještě nějaká jiskra v oku, tak se mi podlamují kolena. Jsem spíš mazel, rád si hraji, hladím a líbám celé tělo, miluji probírat se chloupky, dráždit růžičky a dírky. Vůbec nejraději do nich pronikám, jsem asi potomek Vlada Napichovače. Pak to bušení je takové strojové, proto občas přestanu, vytáhnu, aby se provětral, a pak znovu pomalu pokračuji, znovu pozvolna vnikám a prodlužuji opojení a slastné očekávání. Takto to ale bylo až později, v té době jsem byl téměř nezkušený, ale teoreticky dost dobře připravený.

Konečně nastala večerka, světla zhasla, v tu chvíli se na mne vrhli oba kluci, každý z jiné strany, až se srazili hlavami. Musel jsem je umravnit, ať zůstanou na místech. Kotě již měl špek připravený u sebe. Nejdříve Kotě, ten se může připravit sám, zná to, dal jsem mu kousek špeku, aby se pozvolna promazal. Vzal jsem si také kousek pro Honzu, ten se smíšenými pocity čekal, co bude, vysvětlil jsem mu, co má očekávat a jak má reagovat. Kouskem sádla jsem mu promazával růžičku, culil se slastně jako andělíček, prstem jsem mu po ní kroužil a občas poklepal po dírce. Znovu jsem mu ji promazal, tentokrát trochu více. Můj tlak při kroužení na růžičku sílil a palcem jsem tlačil na dírku, ale nepronikal. Honzíkovi jsem ukázal prst, naslinil a zatlačil mu jej do dírky, jen tak napůl, pak jsem jej zatlačil celý, jen lehce hlesl. Pozvolna jsem se cpal vpřed, zavrněl, nesténal, měl zaťaté zuby, když jsem do něj cpal druhý prst a pomalu mu okružoval vnitřek.

„Kdyžtak se zakousni do rukávu a neukousni si ruku.“

Lehce bolestně se zašklebil. Chvilku jsem si užíval jeho vnitřní žár.

„Mám přestat?“

„Ne, ne,“ rychle odpověděl, „je to úžasné.“

„Musím tě co nejvíce roztáhnout, takže trochu pnutí a bolesti. Musíš se co nejvíce uvolnit, netlač, nešpul, jen se oddej a vnímej. Bude tě to trochu bolet, tak se nelekej, poznám podle reakce těla, co mohu.“

Po krátké masáži jsem ho nechal, aby se připravoval sám.

„Tak, Honzíku, a teď sám, pěkně naslinit a zkoumat, za chvilku pak přidej další prst, tady máš kousek špeku a občas si ji promaž.“

Mezitím si Kotě pěkně mastil dírku. Přiklonil jsem k němu hlavu, políbil tvář a pochválil, jak to pěkně a pečlivě dělá.

„Ty nenasyto, nemůžeš se dočkat, co?“ blaženě se zaculil. „Tak mi ukaž tu tvoji pokladnu, ať si ji prozkoumám.“

Měl ji již pěkně roztaženou a v pohodě jsem do něj strčil tři prsty.

„No myslím, že brzo někdo pěkně zařve, tak si připrav rukáv na zakousnutí.“

Můj oř už se dávno vzpínal od prvního doteku na Honzovu dírku. Měl jsem sám se sebou co dělat, abych ho udržel na uzdě. Také mám problém s tím, že jsem dost uřvaný, musím se krotit. Abych vydráždil a vyhecoval Kotě, tak jsem svým palcátem poklepal na vrátka k jeho království. Ztuhl, nevěděl, co chci udělat.

„Ještě si chvilku hraj, ale pěkně zvolna, vychutnej si to, nespěchej. Musím také Honzu připravit, to víš, on ještě ani neviděl pořádně ocas, kromě svého, tak mu dopřej trošku štěstí, díky,“ a dal jsem mu pusu. Hajzlík jeden, křenil se a hořel nedočkavostí, kroutil se, kňoural a sténal. Ukázal jsem prstem na dveře, trochu se zklidnil.

Připadal jsem si jak na obrtlíku, stále se otáčet v těch stísněných podmínkách z jedné strany na druhou. Nevnímal jsem ani, co dělali ostatní kluci, nevnímal jsem nic jiného, jen ty dvě chtivé dírky, které na mne čekají a já je za chvilku budu moci naplnit. Moje dva prsty lehce vklouzly do Honzovy dírky, trochu jsem mu ji prorejdil, cítil jsem, jak je jeho sevření uvolněné, ale dírka byla stále úzká, do té bych se nedostal. Zkusil jsem po dalším promazání strčit třetí prst. Nedařilo se mi, Honza vždy zasténal. Řekl jsem mu, aby to zkusil sám, že takto se do něj nedostanu. Smutně se na mne podíval.

„Přece tě neroztrhnu, to ti udělat nemohu.“

„Dobrá, tak já to zkusím,“ hlesl. Znovu jsem jej pořádně promazal, nechtěl jsem na něm šetřit a tuku jsem měl dost. Moje ruka už hledala Kotě, ucítil jsem, jak vzal do pusy můj prst a začal jej cucat jako bonbón, rozkošnicky se uculil, to uměl, tím musel udolat každého. Sjel jsem rukou na jeho hrudník, promnul jsem mu bradavky, lehce mu je štípl a on zasykl, možná i učůrkl. Zvyšoval jsem jeho touhu a napětí, jen ať hoří, jen aby neřval, ne bolestí, u něj jsem z toho neměl obavu, ale z rozkoše a uspokojení, on byl divoch, který si to uměl užívat. Na sex byl připraven perfektně, musel si toho asi zkusit dost. Nevím, jak žil, jen vím, že život se s nikým nemazlí.

Poznal jsem různé rodinné poměry, kolikrát jsem se nestačil divit. Jednou odpoledne jsem před hlavákem potkal docela hezkého drobného blonďatého kluka. Na první pohled, z dálky a podle postavy vypadal tak na třináct let, ale zblízka bylo vidět, že je starší, holil se a i zpoza trika mu vylézalo pár chlupů u krku. Nevím, jestli šlapal nebo jenom žebral, chtěl totiž po mně cigáro. Pozval jsem jej ke stánku na kafe a něco k snědku, byl potěšen, řekl, že dnes ještě nejedl. Sedli jsme si na lavičku stranou od nádraží a povídali si. Nesnažil jsem se u něj o sex, nebyl mi odporný, jen jsem nějak po tom s ním netoužil. Připadalo mi to, jako že jej chci zneužít, a bylo mi to proti srsti, bylo mi jej líto. Bylo mi příjemné si jen tak s ním povídat, než začal povídat, jak žije. Jestli se tomu tak dá říci. Byl dost zakřiknutý, a tak chvíli trvalo, než se rozpovídal. Měl rodiče a asi osm sourozenců. Když ukončil základku, odešel od rodičů z Moravy na Slovensko k babičce, no asi po třech letech babička zemřela a on se musel vrátit k rodičům. Tam se vrátit nechtěl, tak se rozhodl odjet do Prahy. Tady se toulá a přežívá, přespává v azylových domech, které musí střídat. Nikde jej dlouhodobě neubytují. V té době myslím, že říkal, že Armáda spásy poskytovala péči na týden a to jen na noc na přespání, ráno vás vyhodili. Večer jste museli vystát frontu, když bylo více zájemců než míst, tak po naplnění zabouchli dveře a zbytek lidí musel jít hledat nocleh jinam. Byl čistě a slušně oblečen, řekl, že to dostává v azylových domech. Když jsem se zeptal, proč se nechce vrátit a žít u rodičů, jen zakroutil nesouhlasně hlavou. Nechtěl o tom mluvit, tak jsme seděli, dopíjeli kafe, dali si cigáro.

Pak se s brekem rozmluvil, doma šuká každý s každým, byl každý den znásilňován bratry i otcem, matkou i sestrami. Otec šukal ségry i bratry, matka také se nechávala šukat svými syny, ségry šukaly s bratry. Prostě jeden velký grupáč, každý s každým. Bylo mi jej líto, připadal jsem si hrozně bezmocný, že mu nemohu pomoci. Tak jsem mu poradil, aby se nebál a nestyděl, zašel na sociálku a vše jim vylíčil tak jako mně.

„Jak tě budou mít zaneseného, už se budou muset o tebe postarat, zajistí ti bydlení, budou ti jej platit a pomohou ti sehnat práci.“ Doufal jsem, že to zkusí, jinak to bude zmařený život. Takových podobných kluků, co z různých důvodů utekli od rodin a toulají se, jste jen na nádraží mohli napočítat dvacet i třicet. Nevyužíval jsem jejich služeb, nebylo o co stát, a v té době ve světě vrcholila nákaza AIDS, takže se každý musel mít na pozoru. Vždy, když jsem je zahlédl, bylo mi smutno, většinou to byli docela hezcí kluci, tolik zničených životů.

Jednoho jsem znal od vidění, byl moc hezký, delší zvlněné tmavé vlasy, štíhlý, vysoký, hezké tmavé oči. Nikdy jsme spolu ani nemluvili. Jednou jsem sledoval dokument o AIDS a HIV z pražského střediska pomoci a tam jsem jej zahlédl, úplně zničeného, scvrklého, jako vymačkaný citron. Byl konec s krásným klukem, mohlo mu být tak dvacet dvaadvacet let. Co jsou to za rodiče, co nedbají o své dítě? Pán Bůh udělal velkou chybu, když stvořil Adama a Evu, nedal si to patentovat, a tak to dnes dělá každý blbec.

Často si vzpomenu na své rodiče, jak jsem zlobil, byl jsem za každou rošťárnou, těch roztlučených oken, toho trucování. Říkám si, mít takové dítě, jako jsem byl já, tak jej asi zabiji. Vždy se podivuji, kolik trpělivosti se mnou museli mít moji rodiče, a to nás bylo pět dětí a žádný z nás nebyl svatoušek. Když jsem si něco umanul a nebylo po mém, tak jsem se vztekal a utekl jsem z domu. Schovával jsem se po stodolách nebo ve stohu. Naši mne se sousedy hledali celou noc. Já jsem pak vylezl a s podivem, co vyvádějí, že jsem si chtěl jen zdřímnout a usnul jsem, ale já jsem se jim chtěl pomstít a oni to věděli. U nás se ale na nějaké velké trestání nehrálo. Máma občas vytáhla vařečku a honila mne kolem stolu, když mne to přestalo bavit, tak jsem se zastavil, dělal jsem si z toho srandu a ona ze vzteku, že ani nezdrhám, tak mne uhodila, až zlomila vařečku, a pak hořekovala, že si musí koupit novou. Za chvilku ale byl zase klid, jako by se nic nestalo. U nás panovala láska s občasným škádlením, občas jsme se s bratry a ségrou porvali, vždy to muselo skončit odprošením a objetím. Rodiče nám svou lásku projevovali neustále pohlazením, objetím nebo polibkem. Někdy máma, když jsem zlobil, mne švihla proutkem, který si ulomila z keře na ulici, a vzápětí mne s brekem objala a vyčítala mi, proč zlobím a ona mne musí trestat. Znal jsem ji, vždy musela vybouchnout, aby se pak uklidnila. Nikdy jsme nedostávali nářez, jako jsem to věděl od jiných dětí. Táta byl, až by někdo řekl, úchylný na líbání, máma mu žalovala, že jsem zlobil, aby mi nařezal, on si mne zavolal k sobě s přísným pohledem, když jsem k němu došel, rozesmál se a políbil mne a přivinul k sobě. Máma jen spráskla ruce, pak se smála také. Někdy, když se jednalo o něco vážného, tak vyhrožoval a vytáhl pásek z kalhot, že mi nařeže, ale to už byla groteska, a první se začala smát máma, protože mu padaly kalhoty. Miloval jsem své rodiče, i když byly chvíle, kdy jsem si myslel, že je nenávidím, ale za chvíli to pominulo a nastal slunečný den. Nikdy jsem je nepřestal milovat a dnes, když už nejsou, chybí mi jejich pohlazení, jejich polibek, jejich objetí.

Nějak jsem se zasnil. Moje Kotě vrnělo, sténalo a žádostivě čekalo. Ruka mi sjela na jeho bříško, krouživě jsem jej hladil prstem a zadloubal do pupíku, malíčkem cvrknul o žalud, přesunul jsem ruku na své oblíbené místečko s heboučkým chmýřím a chvilku se jím laskal. Penis měl na prasknutí, stačily by dva tři tahy a bylo by hotovo, ale to jsem nechtěl, to bylo zapovězeno, musel si užívat to napětí a očekávání. Jeho touha byla do nebe volající. Jeho touha se řinula z klacku. Opatrně jsem mu zkontroloval dírku. Byla dokonale připravená a chtivě mi ji nastrkoval. Nemohl jsem to dále prodlužovat, protože by brzo vystříkl, nebo by jej ranila mrtvice.

„Vteřinku,“ šeptal jsem mu, „ještě se naposledy promaž a zkusíme to. Já ještě zkontroluji Honzu.“

Sáhl jsem po Honzovi, ten uchopil mou ruku, políbil ji a všechny mé prsty si vecpal do pusy, naslinil je a mou ruku vedl ke své dírce. Byl jsem mile překvapen, kluk si dal záležet, asi se dost mučil, ale jeho dírka lehce pojala mé tři prsty. Blaženě se na mne podíval, v našich očích byla touha, radost a očekávání. Naklonil jsem se k němu a poprosil, aby ještě chvilku vydržel, že nejdříve bude Kotě. Proklál by mne pohledem, kdyby to šlo.

„Neboj, ze mne neubude. To nejlepší si nechávám na konec.“ Uvěřil a zase se toužebně usmál.

Otočil jsem se zpět na Kotě.

„Zvedni se.“ Nevěděl, zda se udrží na nohách. „Tak aspoň poklekni.“ Zaujal jsem polosed jako v předešlý večer. „Obkroč mne, čelem ke mně. Chci se ti dívat do očí.“ Přesunul se ke mně, zaklekl nad mým rozkrokem, jeho napnutý penis jsem měl přitlačený na prsou, měl jsem sto chutí jej olíznout, ale musel jsem odolat. Můj nabiják čněl k jeho dírce, celý pokrytý mou touhou se lesknul. Oba jsme byli připravení.

„Vezmi do zubů tepláky, řveš jak tur, nechci, aby nám přišli asistovat bachaři.“ Křenil se a klepal, klepal se touhou i vysílením. Moje bambule se otřela o jeho dírku, zachvěl se jak osika. „Nasměruj ji a pomalu nasedej podle svých pocitů.“ Poslechl, ucítil jsem jeho roztouženou dírku, moje hlavička se pozvolna dostávala přes jeho svěrač. Na okamžik se sevřel, ale ihned povolil a moje palička byla za vrátky. Hlesl, jako když na zem dopadne prázdný sud. Oči měl převrácené v sloup, pak se na mne podíval a blaženě se usmíval tím svým neodolatelným úsměvem. V tu chvíli jsem měl sto chutí to do něj vší silou přirazit, hořel jsem nedočkavostí, byl jsem na tom stejně jako Kotě. Cítil jsem jeho sálavé nitro, jak toužebně žhne.

Vychutnávali jsme si každý milimetr jeho sestupu po mém penisu. Nervy jsem měl na prasknutí, chytaly mne křeče, ale vydržel jsem. Sténal, lapal po dechu, vypadalo to, že se do něj ani celý nevnořím. Chvěl se, škubal, až velmi hluboce vzdechl do tepláků a dosedl na můj rozkrok na doraz. Z očí mu vyhrkly slzy slasti. V ten okamžik jsem myslel, že exploduji a jeho to vystřelí nejméně do stropu a tam zůstane rozpláclý. Čekal a lapal po dechu, naklonil se ke mně, políbil mne a hlesl:

„Boží!“

Všichni kluci byli vzhůru, až teď jsem to postřehl, málem začali tleskat, pitomci. Ale také jsem viděl, že každý má ocas v ruce, někteří měli v ruce sousedův klacek. No aspoň takto se kluci připojili. Honza se vzpamatoval poté, co jsem k němu vztáhl ruku. Koukal na nás jako na zjevení, už se nebál toho, co jej čeká. Viděl, jak je to krásné, viděl slast Kotěte, která se rozprostřela na každého v cele. Honza chtěl uchopit Kotě za ocas, zavrtěl jsem hlavou, musí explodovat sám. Honza pochopil a nemohl se dočkat, až si mne stejně osedlá. To už se na mně Kotě houpal a vzpínal, byl k zbláznění nadržený, zvedal se a dosedal nejprve pozvolna a ani ne na doraz, ale po chvilce se dostal do transu a rajtoval na mém oři jako dragoun, tušil jsem brzký konec. Jeho tělo se chvělo v záškubech rozkoše, každý další záškub sílil, asi po pátém jeho penis explodoval. Obrovský výstřik, nejméně dva metry vysoko nad mou hlavu na zeď dopadla jeho nadlidská touha, dalo se říci, že bylo vymalováno. Kotě slastně a unaveně předl a lapal po dechu. Zhroutil se mi do náruče a položil hlavu na rameno. Já se sice neudělal, ale to nebylo podstatné, už jsem se těšil na Honzu. Ten na nás koukal a snad ani nedýchal. Můj ocas byl k prasknutí stále uvězněn v jeho útrobách, ale Kotě už nemohl, neměl sílu, byl dokonale vyčerpán. Byl na konci sil, jen blažený úsměv ve tváři vystřídal ten jeho šibalský. Sesunul hlavu na mou hruď, pozvedl jsem mu ji pod bradou a hluboce políbil. Znovu se sesunul na hrudník, jako by upadl do mdlob, byl vláčný, nebyl schopen se hnout. Nechal jsem jej si na mně odpočinout, takto se mi to líbilo.

Neměl jsem rád rychlovky. Když jsme se s kamarádem mazlili a vzájemně postříkali, semeno jsme po sobě roztírali a nechali na sobě zaschnout. Často jsme se vzbudili s vzájemně slepenými zaschlými chlupy, nemohli jsme se od sebe odtrhnout. Nikdy jsem nespěchal, vyžíval jsem se z prožité rozkoše a opojení.

V cele bylo slyšet šustění, jak si kluci hrají, a bylo cítit očekávání. Čekali také na hrátky s Honzou. Dával jsem si načas, nemohl jsem Kotě odstrčit a zeptat se:

„Kdo je další na řadě?“

Hladil jsem Kotě po zádech, dal jsem mu několik polibků, pomalu se probíral z letargie, už se vzpamatovával. Stále blažený úsměv na tváři, najednou mu zajiskřily oči, uvědomil si, že můj ocas má stále v sobě a je stále tvrdý.

„Ty ses neudělal?“

Zavrtěl jsem hlavou a zalhal.

„Jen tak napůl, aby zbylo i na Honzu.“

Uculil se, pohladil mne po tváři a dal mi hubičku.

„Ty jsi tak hodný, bylo to nádherné, nikdy jsem nic podobného ani zdaleka nezažil a asi už nezažiji.“

„To není pravda, můžeš si sám řídit, jak to budeš dělat. Máš zkušenosti, jsi chytrý, šikovný, tak si to pamatuj. Může to být ještě lepší.“

„Co, ještě lepší? To není možné.“

„Musíš zkoušet, experimentovat a být trpělivý. Honza hoří nedočkavostí,“ hlesl jsem.

„Nemůžeš ho nechat tak dlouho čekat,“ uznal Kotě.

„Hlavně hlídej mne, abych neřval, musíš mi ucpat pusu polibkem, když to na mne přijde,“ uškrnul jsem se na něj, „a bez jazyka, abych ti ho v extázi neukousl.“

„Fajn, tak to spusť, draku!“ políbil mne.

Otočil jsem hlavu k Honzovi, ten se na nás bezradně koukal, Kotě na mně stále seděl.

„No kšá, ty nenasyto, stále nemáš dost,“ uchechtl se, nadzvedl se z mého penisu, který se leskl ve svitu měsíce. Naběhlé žíly se krásně rýsovaly. Honzík i Kotě na něj nevěřícně koukali, asi i zbytek kluků, ale já měl oči už jenom pro Honzu.

V tu chvíli pro mne ostatní svět jakoby přestal existovat. Pohled jeho jiskřivých očí prozrazoval vše.

„Jsi můj a já tvůj. Dělej si se mnou, co chceš.“ Byl jsem na tom stejně, touha po tom druhém byla nevýslovná. Poprvé v životě jsem měl tento pocit a věděl jsem, že jsem se zamiloval do konce života.

„Honzíku, viděl jsi, jak to dělal Kotě, tak to bude stejně, dosedej co nejpomaleji, i když tě to nebude bolet, zapamatuj si každý milimetr, každé místo, jak tě dráždí. Na začátku bude trochu odpor, možná i trochu bolest, ale nic hrozného, připravil ses dobře. Dej si pozor na dosednutí, ať ti neujedou nohy a nezhoupneš se. Po prvních třech čtyřech dosednutích už to bude dobré.“

Promazal jsem mu ještě jednou dírku. Honzík mne obkročil a koukal se strefit na připravený klacek, Kotě mu přispěchal na pomoc a nasměroval jej na dírku. Šeptl Honzíkovi, aby dosedal co nejpomaleji. Hleděl jsem Honzíkovi do očí, žádná mimika, ani mrknutí oka. Cítil jsem, jak moje bambulka vcelku volně překonává svěrač s minimálním odporem. Protože jsem byl maximálně napružen, můj žalud byl pořádně nalitý, po jeho proniknutí jsem krásně cítil, jak se za ním zavírají Honzíkova vrátka a jak sevřela penis. Honzík byl překvapen, že se mu dírka stahuje, pohladil jsem jej, aby se zklidnil, že to tak má být. Krásně se usmál.

„Teď se pozvolna soukej podle svých pocitů.“

Nevím, jak je v sedmém nebi, ale mě zalilo neskutečné blaho, cítil jsem horko vyzařující z jeho nitra, jak zaplavuje můj penis a dostává se až do mého těla jako nějaká vlna. Měl jsem svého vysněného kluka na sobě, na svém nabijáku. Seděl na mně, já byl v něm a on se na mne blaženě díval. Zatoužil jsem takto zemřít, nebo zkamenět. Kdyby v tu chvíli vtrhlo do cely deset bachařů, tak bych asi byl schopen je zařváním odvrhnout na kilometry od nás. Přivřel jsem trochu blahem oči, ale chtěl jsem se dívat na Honzíka, aby mi neunikl ani nejmenší okamžik. Ale na chviličku jsem oči přivřel a viděl jsem nás, jak se milujeme na louce plné kopretin. Honza pomalu dosedal, ani nedutal, nehlesl, až jsem si myslel, že nic necítí, ale ve tváři a v očích bylo vidět, jak si užívá blaho každého okamžiku, jaké má z toho potěšení. Uviděl můj pohled, doširoka se usmál a hlesl:

„Je to nádhera, netušil jsem, že je něco takového vůbec možné.“

„Ty jsi nádherný,“ odvětil jsem mu, začervenal se. Zřejmě nebyl zvyklý na komplimenty, cítil jsem, jak jeho srdíčko pookřálo. První zásun dopadl na výbornou, Honza se osmělil po krátkém odpočinku, párkrát se opatrně nadzvedl a dosedl. Po pátém už rajtoval jak na rodeu, musel jsem jej mírnit, aby neupadl, nebo nezačal řvát a nepřivolal bachaře. Zrychloval, zpomaloval, nakláněl se dopředu i dozadu, to jsem jej musel přidržet, to se mu asi líbilo nejvíce, s hlavou maximálně zakloněnou. Užíval si a já se zatnutými zuby s ním, byl jsem připraven každým okamžikem vybouchnout, ale chtěl jsem, aby si to užil co nejdéle. Dostával jsem křeče do končetin, ale držel jsem a čekal na ten správný okamžik. Při pohledu na jeho rozkoš jsem se také dostával do varu, jeho žhavé panenské nitro mne spalovalo, ocas jsem měl na prasknutí. Rajtoval na mně aspoň půl hodiny, byl k neutahání. Přitáhl jsem si jej k sobě a líbal jsem ho, hluboce a vášnivě. Tím přikloněním k sobě jsem se dostal s ocasem do trochu jiného úhlu, to pro něj byl impulz k další větší rozkoši. Ucítil jsem, jak se to v něm bouří, jako by mu někdo přehazoval vnitřnosti. Zpomaloval své hopsání, chvěl se, jako by dostal zimnici. Přizvedával jsem se a dorážel do něj co nejhlouběji, jeho sténání přecházelo do silnějších vzdechů.

Kotě zpozorněl a podíval se na mne. Mrknutím očí a lehkým kývnutím hlavy jsem mu dal pokyn, věděl, že musí Honzovi zabránit v hekání, tak se přisál svými ústy na jeho. Uculil jsem se, jak je Kotě vynalézavý. Prvně mne napadlo, že mu strčí do úst rukáv. Líbání těch dvou mne dostalo a přirážel jsem do Honzíka ještě silněji a razantněji, pociťoval jsem v něm záškuby a uvědomil si, že se blíží k vrcholu. Přestával dýchat, jako by zapomínal, nebo chtěl zemřít či zmrazit ten okamžik vrcholné rozkoše. Odstrčil jsem Kotě, uchopil Honzíkovu hlavu oběma rukama a s největší vášní se přisál na jeho ústa, ocas mi v něm tepal jako kladivo na nebeskou bránu. Měl jsem chuť jej celého do sebe vcucnout, byl to nejhezčí okamžik mého života, a v ten moment jsem ucítil, jak můj krk a bradu zaplavuje teplo, teplo Honzíkova vyvrcholení, oba jsme při vzájemném líbání zachytili jeho mlíčí, které se dostávalo i do našich úst. To už jsem také uvolnil své zábrany a můj hřebec se plně vzepjal, až se Honza vystřel, oba jsme se napružili a já jsem mu zaplavil nitro svou láskou. Vyšel ze mne jen tlumený, bručivý hrdelní zvuk, jako od medvěda, bachař to mohl pokládat za chrápání. Byl to můj projev vrcholného blaha. Honza na mne slastně dolehl. Byli jsme olepení jeho šťávou už i na tvářích a láskyplně jsme se vzájemně očišťovali. Blaženě jsme se na sebe dívali a jazyky olizovali plody naší rozkoše. Nevím, jakou mělo chuť, v ten moment jsem to nevnímal, stále jsem prožíval dozvuky největší rozkoše.

„To bylo neskutečné rodeo, v životě by mne nenapadlo, že něco takového uvidím na vlastní oči, to nedokáží ani v porno filmu,“ řekl jeden z těch kluků uprostřed. „Když to budu vyprávět, tak mi to nikdo neuvěří.“

„Tak jim to prakticky předveď, vždyť jsi to okoukal,“ uchechtl jsem se, musel jsem je zklidnit, aby neřvali. Od všech jsme slyšeli ovace, že tak krásný, divoký a dlouhý sex nikdy neviděli a už asi neuvidí. Když jsem řekl, že dokáži vydržet v pohodě celou noc, moc nevěřili, ale věděli, že vydržím dlouho. Ze začátku si mysleli, že když už jedu podruhé, že to bude rychle. Dokonce to odpočítávali, tipovali, kdy skončím, nakonec to vzdali a žádný neusnul, dokud jsme s Honzou nevyvrcholili. Kotě se k nám s Honzou také přitulil, objal jsem jej a přivinul k sobě. Honza ho také objal a políbili se jako dva milenci. Bylo mi krásně na duši.

„Děkuji ti, Honzíku.“

Ten se na mne podíval.

„Za co? To já ti děkuji, nedokázal jsem si to představit, že to může být tak nádherné.“

„Já ti děkuji za vše, nevěděl jsi, do čeho jdeš, a přesto jsi to risknul. Bylo to krásné, i s tebou, Kotě, také na to do smrti nezapomenu. Teď se vám mohu přiznat, že pro mne, stejně jako pro Honzíka, to byla premiéra, nikdy před tím jsem to nedělal, jen jsem o tom snil.“ Všichni se podivili, že to není možné. „Skutečně, ať si myslíte cokoli, doposud jsem jen masturboval.“

Stejně mi to asi nikdo neuvěřil. Honzík stále ležel na mně, Kotě přitulený. Můj ocas, stále ještě pevný, i když už vystříkaný, dlel stále v Honzíkovi a nechtělo se mu ven, tak jsem jej tam nechal, ať si je v teple. Lehce jsem podřimoval, nechtěl jsem zaspat, nechtěl jsem se vzdát svých krásných kluků.

Pomalu svítalo, takže bylo asi pět hodin, musel jsem toho ještě využít, měl jsem ještě asi hodinu. Můj chlapík byl stále schován v Honzíkovi a nechtěl lehnout, stále byl tuhý. Pomalu jsem se s Honzíkem přetočil na stranu, Honzík něco bručel, že ještě chce, asi spát, ale já chtěl něco jiného. Otočil jsem jej zády k sobě a zpátky do něj vstoupil. Probral se z letargie, pootočil ke mně hlavu a slastně se usmál, byl vláčný, unavený. Začal jsem nové kolo, teď jsem tempo udával já. Chtěl jsem stihnout oba, tak jsem se do toho pustil se značnou razancí. Rukou jsem mu dráždil jeho krásně narostlou píšťalu. Kroutil se a kňoural, zrychloval dech, sevřel jsem mu ocas a trochu mu jej pohonil, za chvilku by vystříkl, zmáčkl jsem jej dvěma prsty těsně za žaludem s palcem na uzdičce, to bezpečně oddálilo jeho vyvrcholení. Vystoupil jsem z něj a otočil jej na záda. Poprvé jsem mohl pojmout tu jeho nádhernou píšťalku do svých úst a hezky si zapískat. Když ucítil chtivost mých úst a jemné promačkávání jeho vajíček, vystříkal mi ústa, teď jsem si mohl vychutnat jeho smetánku. Ještě s jeho smetánkou jsem mu dal pusu a také ochutnat sám sebe.

Otočil jsem se na druhou stranu, kde ležel nabručený Kotě, který si myslel, že jsem na něj zapomněl. Chtivě se na mne usmál, dal jsem mu v polibku ochutnat Honzu.

„To je dárek na rozloučenou od Honzíka.“ Sklonil jsem hlavu na jeho hrudník, jemně mu ožužlal bradavky a sesouval se níž. Krátce jsem se zastavil jazykem v pupíku a už jsem pospíchal k jeho zvednutému žaludu, který pěkně nedočkavě tepal. Nevěděl jsem, kolik mi zbývá času, tak jsem jej krátce pokouřil. Byl pěkně nadržený a také by se brzo udělal. Otočil jsem si ho na bok a vstoupil s lehkým odporem svěrače do jeho nitra. Hnán časovou tísní jsem do něj bušil, jako bych chtěl dohnat ujíždějící rychlík. Kňučel a svíjel se, já do něj nemilosrdně bušil. Blížil se můj výbuch. Uchopil jsem jeho kopí a drsně jej honil. Měl jej krásně tvrdý a pružný. Sevřel jsem čelisti a zahučel jako parní lokomotiva. Vystříkával jsem jeho nitro, dárek na rozloučenou. Vzápětí vystříkal i on svou šťávu. Část se mi povedlo zachytit do dlaně, abych mohl ochutnat i jeho, zbytek jsem mu dal za odměnu olízat. Byla to skutečně rychlovka. Nechtěl jsem čekat na budíček, už jsem totiž slyšel šramocení z chodby, to se bachař připravoval na budíček a otvíral katr, aby přinesli snídani. Rychle jsem vstal a šel se omýt ke kohoutku. Všichni kluci už byli vzhůru a mastili si klacky, hekali a sténali, musel jsem je napomenout, aby byli zticha. Jen co jsem to dořekl, bachař vyhlásil budíček. Vyšlo to na chlup.

„Kluci, očistit své poklady!“ To už Kotě strkal prdelku ke kohoutku a oplachoval nedávnou dávku mého štěstí.

Bachař otevřel dveře.

„Odsouzený Marek, na chodbu! Dnes máte eskortu.“

Přistoupil ke mně hodně blízko, jako by mne chtěl políbit.

„Ty jsi pěkný kanec,“ hlesl mi tiše do tváře. „Bušil jsi do těch kluků celou noc, zahlédl jsem tě špehírkou, jak je klátíš, ale bylo to dobrovolné a hezké, tak mi to nevadilo.“

„Díky, jste moc hodný.“

„To nic, když nejde o násilí, nevadí mi to, rád se podívám, líbilo se mi to.“

Vzal mou ruku a přiložil ji na svého nabuzeného ptáka, párkrát jsem mu jej promnul.

„Moc pěkný!“ uculil jsem se. „Škoda, jste hezký, máte krásnou prdelku, kdybychom měli na sebe čas…“ Pevně jsem mu sevřel ocas, který již byl tvrdý jak skála.

Vzal mou druhou ruku a přiložil si ji na prdelku, pohladil jsem mu ji s uznáním a pevně sevřel půlku. Přitlačil jsem se ptákem, který již nabýval znova na objemu, do jeho dlaně. Chtivě jej uchopil a třel, zjihl, podlamovala se mu kolena. Také jsem mu přes kalhoty protřel jeho macka.

„Do prdele, udělal jsem se,“ hlesl, „s tebou bych si to určitě rád rozdal, škoda. Každou chvíli je tady kolega. Škoda, že odjíždíš, určitě bychom si rozuměli.“

„Ano, škoda, také se mi líbíš,“ souhlasil jsem.

„Když už jsi tady, tak se převleč do civilu,“ zašel do první cely a podal mi pytel. Svlékl jsem se do naha a svým trčícím ocasem jsem do něj šťouchl, nezaváhal ani na chvilku, dřepl si a honem jej kouřil. Byl jsem z toho všeho tak nabuzený, že jsem mu po pár tazích vystříkal ústa. Nebyla to velká dávka, ale stejně mu tekla moje mrdka po bradě. Slastně se olízl. Kousek mu zůstal tam, kam jazyk nedosáhl.

„Mohu?“ ukázal jsem na ten kousek, přikývl a já jsem z něj slíznul zbytek svého já, pak jsem mu dal ještě polibek, hluboký a rychlý, protože jsem zaslechl v přízemí bouchnout katr. Honem jsem se oblékal do civilu. Jen co jsem natáhl na sebe kalhoty, jeho kolega už otvíral katr na našem patře.

„Z pekla štěstí,“ řekl jsem potichu. Usmál se, mlsně.

„Tady to ještě podepište,“ podal mi doklad o výdeji oděvu. „Osobní věci převezme eskorta v zapečetěných obálkách. Odchod na celu.“

Stačil jsem se ještě podívat do jeho rozkroku a tam se mu objevovala vlhká skvrna.

„Corpus delicti.“

Než jsem vstoupil do cely, uslyšel jsem, že přinášejí snídani. Dnes byla k snídani svátečně, asi na rozloučenou, vánočka a bílá káva. Asi hodinu po snídani jsme slyšeli, jak vyvolávají odsouzené k eskortě na chodbu. Políbil jsem Kotě.

„Sbohem, a pamatuj!“

Honzík brečel.

„Usměj se, chci si pamatovat tvůj úsměv, né slzy,“ sevřel jsem ho pevně do náruče.

„Neloučím se s tebou, budu čekat a doufat, miluji tě, pamatuj!“ Poslední polibek a mne zavolal bachař poté, co ostatní již stáli převlečení na chodbě čelem ke zdi. Z naší cely jsem odcházel jen já. Na poslední chvíli vyvolal z naší cely ještě dalšího.

„Odsouzený, Jan…“ zkoprněl jsem.