• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace28. 3. 2023
Počet zobrazení1212×
Hodnocení4.81
Počet komentářů13

Léta sedmdesátá

 

Hekaté, dcero Persea, mocná čarodějko,

proč svádíš poutníky z křižovatek,

na které si je z rána sama zavedla,

v celé své trojjedinosti,

tví černí průvodci s čenichy u země,

již slídí po krvi,

a sova vlétla do lidských snů,

hledajíc novou oběť.

Od zastávky se rozjela drkotající tramvaj. Jediný, kdo zde vystoupil, byl hoch v tmavém saku, bílé rozepjaté košili. Rychle přeběhl sílícím deštěm na druhou stranu, k malé půlkulaté stříšce nad vchodem z modrých sklíček. Nahlédl dovnitř. Podél stěny malé boxy pro dva, u oken pro čtyři, prostředkem stolky, které se v případě potřeby daly spojit. Na konci malý parket, pódium s pianem. Zrovna číšník nesl na podnosu kávy a zákusky. Zastavil se u boxu pro dva. Zřejmě nějaká zamilovaná dvojice. Ke křídlu zasedl starý pán v černém obleku. Zvuk k venkovním dveřím doléhal jen sporadicky. Chopin, úprava pro klavír, z třetího koncertu. Slyšel o tom, co se zde hraje. Oáza zašlých věků, zašlé slávy. Tady si staří pánové a dámy vzpomínají na léta první republiky, zneuznaní umělci sní nad dvojkou bílého, pár milovníků klasiky kritizuje úpadek hudby a umění všeobecně a zbloudilí milenci, nikým nerušeni, si vyznávají lásku. Snažil se poslouchat. Ještě pořád neměl odvahu vstoupit. A má na to? Nebude lépe nechat pár ušetřených korun na horší časy, co se nezadržitelně plíží jak kočka za myší? Vítr začal srážet proud kapek až pod stříšku. Vešel, zajde do posledního boxu k pódiu. Cestou viděl, že kavárna je poloprázdná. Piano Förster. Starý pán se uklonil. Pár hostů zatleskalo. Směřoval k boxu, kde se právě usadil nový návštěvník.

„Dobrý večer, promiňte prosím, přesednu si. Netušil jsem, že je to muzikantský box.“

„Ale kam byste chodil, mladý pane. Jen klidně seďte. Mne už hraní zmáhá. Zatím nemají náhradu.“

„Karel Plávka.“ Stoupl si a podal starému pánu ruku.

„Jen seďte, chlapče, Peter Stěpanský. Jste student? Nemýlím se?“

Hoch přikývl. Ještě vlastně je student. Týden. Co pak? Objevil se číšník. Přinesl starému pánovi vysokou sklenici s čepicí šlehačky.

„Dáte si také vídeň? A zákusek? Nebo snad chlebíček?“

„Tu vídeň,“ hlesl. Neměl sem chodit.

„Prosím, milý Oto, přineste nám čtyři zákusky, však víte, a tu vídeň. Díky.“

„Promiňte, ale nemohu vás obtěžovat…“

„Neobtěžujete, taky jsem byl kdysi mladý. Má rodina pochází z Ruska. Po revoluci jsme utekli sem. Ale už nikdo nežije, jen vnuk od bratra, a toho jsem léta neviděl. Učil jsem kdysi hudbu a taky trochu hrál. Sem chodím procvičit prsty. Mám menší byt, tak klavír musel pryč.“

„Taky trochu hraji, proto jsem přišel.“

„Určitě spíš moderní, třeba Beatles ne? Tady se bohužel hraje jen klasika.“

„Mám rád impresionisty, třeba Debussyho.“

„Cože? Jste na konzervatoři?“

„Ne, na právech. Vlastně byl jsem.“

Najednou pocítil touhu se tomuto starému muži svěřit. Jako by ho znal. Někde viděl.

Vrchní přinesl vídeň a na talířcích po dvou zákuscích. Dortový řez a ovocný s jahodami. Popřáli si dobrou chuť.

„Nechtěl byste si zkusit zahrát?“

„Nevím.“

„Zkuste to, moc lidí tu není.“

Karel vstal a sedl si na podlouhlou stoličku. Viděl před sebou svůj klavír. Svůj? Už nic nebude jeho, až otec zjistí, že odešel z práv. Začal hrát. Zkusí jen něco krátkého, jednu dvě etudy. A pak se prsty rozeběhly samy, začaly si žít svým vlastním životem. Tam, kde vychází slunce rozpouštějící nahromaděnou bolest. Vůbec si nevšiml, že z jednoho boxu vystoupil muž ke středním stolům, aby viděl, kdo sedí za klavírem. Zvedl se a seběhl zpět k boxu. Pár hostů zatleskalo.

„Počkejte, jen pár pár kousků, jak jsou zvyklí. Promluvíme si.“ Starý pán si sedl ke klavíru.

„Dovolíte laskavě, mohu na chvíli přisednout?“ U boxu stál mladý muž v modrém obleku.

„Jsem velmi rád, že vás poznávám, pane Stěpanský, dědeček neříkal, že také hrajete. A skvěle. Jiří Konrád. Zabývám se dějinami hudby z přelomu století.“

„Prosím, to je omyl, jsem Karel Plávka, nejsem příbuzný, jen jsem si trošku zahrál.“

„Trošku? Tomu, chlapče, říkáte trošku? Jste zřejmě z Prahy. Z konzervatoře nebo z akademie?“

„Ne, studuji práva.“

„To se mi nechce věřit hochu. Hrál jste Debussyho. Etudy pro klavír, myslím první a třetí, ale to dál, nejsem si jistý, zase takový znalec nejsem, ale kolega, co s ním sedím, profesor na JAMU, také neurčil, o co šlo.“

„Debussyho miluji, ale dál, to jsem si jen brnkal takovou improvizaci.“

„Brnkal?“

Objevil se vrchní.

„Mám vám, pane doktore, přinést vaše víno, nebo jaké máte přání?“

„Asi ano, a požádejte i kolegu, ať si přesedne. Peterovi vadit nebudeme. A snad ani vám. A přineste rovnou dvě sedmičky.“

Karel se pozdravil s panem profesorem. Menší, prošedivělý, příjemný a usměvavý.

„Dohadovali jsme se s Jiřím, ze které jste konzervatoře. Probůh, co děláte na právech?“

„Bylo by od nás neuctivé poprosit ještě o nějakou vaši improvizaci?“

Vrátil se starý pianista, pozvedli sklenky. Karel si sedl ke klavíru. Bylo to zvláštní, ale najednou nepociťoval žádný ostych. I když, je to jedno. Není před zkušební komisí. Do podzimu musí nějak přežít. Pak snad vojna. Nebyl zvyklý. Víno ho zbavilo všech obav. Zavřel oči. Častokrát tak snil, v jejich krásném, prázdném domě. Nikdo na něj neměl čas. Oba rodiče právníci. Sedával od útlého dětství u klavíru. Ještě že ho poslali k učiteli. I když neradi. Otec ho viděl jako budoucího kolegu. Čtvrtou generaci. A teď? Jak by tuhle kavárnu namaloval Toulouse-Lautrec? Prsty se zase rozběhly samy. Malé dovádivé potvůrky. Je mu najednou tak krásně. Jako by tu už někdy byl. Teď přijdou čtyři zmoklé dívky a sednou si k nejbližšímu stolu uprostřed. Ale on marně vyhlíží hnědovláska, který chodíval odpoledne dvakrát v týdnu pečovat o zahradu. Jak strašně touží po jeho polibcích, po rychlém a nenasytném milování v kruhovém altánku. Dohrál. U prostředního stolu jsou skutečně čtyři dívky, stojí a tleskají. I další hosté vystoupili ze svých boxů, stojí i osazenstvo muzikantského. Uklonil se. Jiří mu podal sklenici. Je také hnědovlásek a jeho ústa, jako by je už někdy líbal. Ne ne. Realita je mnohem tvrdší. Půjde někde k lopatě, jak řekl otec. Určitě se postará, aby se nedostal na jinou školu.

„Karle, jestli vás tak mohu oslovit, byl jste skvělý. Vidíte ten úspěch!“

Úspěch bude, když ho jeho domácí nechá ještě týden bydlet. Než si něco najde. Jenže za co? Musí si najít brigádu s ubytováním. Snad někde v JZD.

Krásný večer. Jiří nechal přinést chlebíčky. Seděli až do zavírací hodiny. Přestalo pršet. Projde se. Vrchní Oto se domluví s vedoucím. Mohl by zde hrát. Pravda, není to na uživení, ale než vůbec vymyslí co dál. Všechno už poslal domů. Sjede tam. Když další den nasedal do vlaku, zase se rozpršelo. Snad se nepotká s otcem. Určitě už ví. Raději ani nemyslet. Na nádraží si vzal pláštěnku z modrého igelitu. Prošel městem. Zastavil až před jejich vilou. Na altánku, co připomínal rotundu, visel utržený okap. Voda z něj úplně zničila záhon jindy plný salvií a voskovek. Jistě, není, kdo by tu kalamitu sprovodil ze světa. Jendu vyhodili. Trpce se usmál. Teď je na řadě on. Odemkl branku, pak domovní dveře. V hale sundal pláštěnku, vyzul se. Vzal si pantofle a šel do svého pokoje. Jeho pokoj. Přesto cizí a neosobní. Nikdy rodiče nedovolili, aby tam měl, co si přál. Je syn uznávaného právníka. Nemůže tam mít plakát Rebels nebo Matadors nebo dokonce Pink Floyd a Deep Purple z prohnilého kapitalismu. Jen zarámované neutrální reprodukce. Všechno srovnané. Na psacím stole difenbachie v okrasném květináči se svěšenými listy. Zašel do kuchyně, napustil do hrníčku vodu a zalil ji. Dárek od Jendy. Je na vojně někde na Slovensku. Aby byl hodně daleko. Dole uslyšel bouchnutí dveří. Pokud je to otec, bude problém. Taky za chvíli stál ve dveřích.

„To máš ještě odvahu sem lézt? Kdyby tě vyhodili pro neschopnost, to bych bral. Nezasloužíš si nic než lopatu. Ale ty drze odejdeš sám, aniž by byl důvod? Zničíš naši pověst. Už pradědeček byl právník. A dědeček se podílel na ústavě státu. Co chceš dělat? Na vojně nebudeš ani absolvent. Chodby, záchody, mazlavé mýdlo. Ne klavír. To bylo první, co jsme měli vyhodit. Jen Karolína chtěla, abys byl na úrovni. A ty ses válel na úrovni s buzerantským spratkem. Hnus. Měl jsi štěstí, že ti bylo osmnáct. Jinak bys dodnes seděl v léčebně. Víš, co dalo práce dostat tě na práva? Aby nikdo nemohl říct, že je to protekce? Všechno zničíš. Myslíš, že tě vezmou někam bez školy? Nejsi žádný génius. Muzikanti vždycky třeli bídu s nouzí. Děda se musí v hrobě obracet.“

„Toho vynech, nikdy by mě nenutil dělat, co nechci. Měl velkou radost, když jsi vlezl ke komunistům. Ty jsi pošlapal čest naší rodiny i s matkou.“

„Co si to dovoluješ? Ty, ty nýmande. Tady jsi skončil. Rozumíš? Navždycky.“ Postoupil ke Karlovi, napřáhl ruku. „Nebudu se s tebou zahazovat. Pamatuj si. Neznám tě. Chcípni si mezi těmi hnusy. Pokud tady budeš ještě za pět minut, nahlásím, že jsi sem přišel krást, zkrachovanče.“ Otočil se a odešel.

Pět minut. Nevezme si nic. Jen na stolku malou figurku. Sovu. Ještě nechodil do školy. Byla to poslední cesta, poslední vzpomínka, než dědeček zemřel. Šli okolo starožitníctví. Mezi vším možným tam seděla malá sova. Byla jako živá. Dívala se na něho prosebně. Zachraň mne odsud. Dědeček ji šel koupit.

„Líbí se vnukovi? Ale pane doktore, nestojí nic. Já vám vděčím za mnohé. Je to majolika a vlastně zespoda škrtátko na sirky. To už dnes nikdo neví, o co šlo.“

Starožitník mu ji chtěl zabalit, ale on si ji schoval do kapsičky námořnického oblečku. Půjde. Nebude dávat další důvod k otcově nenávisti. Chvíli si sice pohrával s myšlenkou překročit časový limit. Ale znal otce. Esenbáky by určitě zavolal. Seběhl po schodech. V hale seděl otec a četl noviny. Významně se podíval na hodinky.

„Klíče!“

Sundal klíč od privátu a svazek položil na stolek. Oblékl si modrou pláštěnku, obul boty a vyšel do deště. Domovní dveře se zaklaply. Navždy. Ještě se podíval naposled na altánek. Nejprve se vybavila vzpomínka na řvoucího otce. Jenda stál před ním, jako by ho chtěl chránit. Pak si vzal oblečení a políbil ho. To už otec modral vzteky. Oblékl se, otce odsunul ode dveří a odešel. Ne, takovou vzpomínku si nebude odnášet. Jen ty krásné, plné mazlení a polibků. Vyznání a poddáváni se nekonečné touze. Na nádraží bylo jen několik cestujících. Vlak pojede za půl hodiny. Kolik mu ještě zbývá dnů na privátu? Při příjezdu se znovu rozpršelo. Ještě se ani nevysvlékl, byl tu jeho domácí. Je mu líto, ale má si vzít věci a odejít hned. Otec se postaral. Ještěže si nic nepřivezl. To málo se vešlo do malého koženého kufříku. Vyšel do deště. Naskočil do odjíždějící tramvaje. Najednou stál pod modrou stříškou. Vešel, vrchní pan Oto se usmál. Za klavírem seděl starý pan Peter, ukazoval na box. Kufřík postavil pod věšák. To už měl na stolku vídeň. Vzal lžičku a pomalu ujídal šlehačku. Prázdno, úplné prázdno. Všechny myšlenky ho opustily.

„Byl jste na cestách,“ ukázal pan Štěpanský ke kufříku.

„Tak nějak.“ Neuvědomoval si slzy, až když jedna ukápla do kávy.

„Promiňte, nechci se nějak vměšovat, ale máte-li nějaký problém, nebojte se svěřit.“

V kapse ucítil svou sovičku. Vyndal ji a postavil na stůl. Slzy se spustily jak venkovní déšť.

„Jenom, nevím co říct.“ Starý klavírista najednou splynul s dědečkem. Zase stáli před výlohou. Dívala se tak prosebně. Pohladil majolikovou figurku a začal vyprávět svůj příběh. Celý i o tom, že je homosexuál. Odsud ho snad vyhodí slušně.

„Ke každému se, chlapče, někdy obrátí štěstí zády. Víte, lidé si většinou při různých příležitostech přejí první zdraví. Na Titaniku byli sice zdraví, ale neměli štěstí. Tady nejsme na ledovém moři. Jen s vlahým deštěm. Zvládneme to. Věřím na setkání. Lidé, co se mají potkat, se nakonec potkají. A pomoc pro přítele je samozřejmostí. Jiří tu dnes není. Něco vymyslíme. Skromný nocleh vám mohu nabídnout. Běžte hrát, Karle. Hudba je nejlepší lék.“

Otřel slzy do kapesníku. Usedl a položil ruce na klávesy. Najednou si vzpomněl, jak si jako malé dítě myslel, že na bílé klávesy se hraje ve dne a na černé v noci. Usmál se. Chopinův první napsaný koncert, označovaný jako druhý f moll. Vždyť když ho psal, měl stejně let. A možná byl beznadějně zamilovaný v té době do svého bývalého spolužáka Tytuse Woyciechowského. Jak lze usuzovat z jejich korespondence. Nevnímal délku, zcela se oddal hudbě. Potlesk několika posledních hostů, kteří si užili půlhodinku skvělé hudby.

Vyšli do pozdní noci. Starý dvoupatrový dům. V poschodí dvoje velké dveře a mezi nimi jedny užší. Karel měl pocit, že to tady zná. Teď bude dlouhá chodba se slepým oknem. Pak kuchyň a pokoj. Přece není možné, že by tady byl. Starý pán odemknul. Slabá žárovka na stropě osvětlila podlouhlou chodbu. Vpravo na zdi okno, zatřené zelenou barvou. Na konci dvoje dveře.

„První dveře jsou do koupelny s toaletou. Druhé do předsíňky. Tady vlevo je kuchyňka,“ a okno bude do světlíku, vybavilo se Karlovi.

„Moc světla tam není, jen ze světlíku.“

Co se děje. Nemohl tu přece někdy být.

„Spávám tady na kanapi, abych v zimě nemusel v pokoji topit. Nelekněte se, vedle je nepořádek.“

Starožitný nábytek, postel s ozdobnými čely.

„Pro začátek, nezlobte se, jsem unavený, nějak se tady uložte, zítra tu uděláme víc místa, dobrou noc.“

V šuplíku stolku je bible. Vytanulo chlapci na mysli. Byla tam. Lekl se. To přece není možné. V ní čtyřlístek. Rozevřel nažloutlé stránky. Vylisovaný lístek už dávno nebyl zelený. Chtěl ho pohladit. Spíš odrazoval svou až mrtvolnou hnědí. Odskočil si a šel spát. V rohu viděl ještě hodiny, stojací pendlovky s velkým kyvadlem a závažími. Nešly.

První, co ráno uviděl, byly opět pendlovky. Tři čtvrtě na sedm. Zřejmě je ráno natáhl pan Peter. Vstal, šel se umýt. V kuchyni se svítilo. Zaklepal.

„Pojďte dál, Karle, dáme si malou snídani. Pak něco koupím. Nakupuji dvakrát za týden. To co mi vydrží v ledničce. Žádné protesty. Až budete vydělávat, koupíte zase něco vy. Budu rád, když převezmete hraní. Jiří vám něco najde přes den. Myslím, že mluvil o knihovně, jen se zeptá. Byl jste na právech, víte, jaké je nemít razítko v občance. Taková je bohužel doba. A po snídani v pokoji uklidíme, já tam vždycky něco odložím.“

Vzali dva papírové pytle. Jeden do popelnice, jeden do sběru.

„Ale, natáhnul jste pendlovky?“

„Ne, myslel jsem že vy.“

„Jsou zvláštní, dělají si, co chtějí. Když zemřela má žena Kateřina, zastavily se. Byly natažené, ale nešly. Pak, po pohřbu, začaly jít. Ale už jsem je nenatahoval. A jdou přesně,“ podíval se na hodinky.

Pytle na odpadky se plnily.

„Poprosím vás, dole ve dvoře jsou popelnice. A sběrna je na konci ulice vpravo, za plechovým plotem.“

Karel vše dělal spíš automaticky, pořád si v hlavě nemohl srovnat, co všechno bude jinak. V poledne zašli do hospody ve vedlejším domě. Na straně u oken, hned u výčepu, seděli místní štamgasti. Aby nedošlo k nedorozuměním, byly na stolech kartičky obsazeno. Stůl, ke kterému zamířili, byl zcela důchodcovský. Masivní dřevo, pod okny lavice, židle měly v opěradlech výkroj ve tvaru srdce.

„Karel,“ představil ho pan Peter. „Konečně náhrada u klavíru.“

Ostatní se také představili. Objevila se paní hospodská, jak jí tu říkali.

„Chlapci, co si dáte? Váš vnuk, pane Stěpanský?“

„Ne, klavírista, náhrada.“

„Takže předáváte žezlo mládí. Taky bych o tom měla uvažovat.“

„To nám přece nemůžete udělat, ani by nám nechutnalo, taková mladice, ještě se vám zapalují lýtka.“

Staří pánové se předháněli v lichotkách. Bylo vidět, že paní hostinská má z jejich řečí radost. Taky se hned přihrnula s táckem štamprlat.

„To se musí zapít, takový krásný mladíček,“ pohladila zlehka Karla po vlasech.

Dali si polévku s játrovými knedlíčky a hovězí na slanině s knedlíkem. Pak přinesl výčepní pivo. Každý u stolu tu měl svůj krýgl. Jinak tvarovaný nebo s obrázkem.

„Zatím jsem si dovolil pro vás zabrušovanou Nachtmannku,“ postavil výčepní před Karla půllitr s šachovitým broušením.

„Po poledni jsi jdu lehnout. Můžete taky, nebo vás požádám o nákup. Tady je síťovka, peníze, lístek co koupit a taky klíče od vchodu a od bytu. Ty si rovnou nechte. Do kavárny zajdeme po páté.“

Tam se k nim hned rozběhl pan doktor Konrád.

„Mám pro vás místo, Karle. Děvčata v knihovně mají dovolené a jedna odchází na mateřskou. Pokud budete chtít, tak zítra u knihovny, ještě vám řeknu, jaké číslo tam jede. Podíváme se na odklad vojny, z jara talentovky, ještě snad i čeština, to všechno nebude pro vás problém. A pokud jde o bydlení…“

„To už jsme vyřešili, pane doktore, zatím u mne.“

„Aha. Je to všechno jen náhradní, abyste měl razítko. A těším se na vaši hru, příteli.“

Příteli, tak mu snad ještě nikdo neřekl. Znovu se mu propojily Jendovy a Jiřího rysy. Jen si povzdychl. Kdyby tak. Ale zázraky se nedějí, má spíš smůlu. I když nyní ze všeho vybruslil. Díky zcela cizím lidem. Cizím?

Dnes tady byl jiný vrchní, pan Emil. Přinesl mu na lístečku, co by si rádi poslechli stálí hosté.

„Noty má pan Peter, pokud něco neznáte.“

Najednou si uvědomil tu až zarážející zvláštnost. Všichni až na pár výjimek si vykali, oslovovali se pane. Žádný soudruh, nebo Čest práci. Atmosféra jiných časů. Jak asi vydrží dlouho vzdorovat. Nebo tu v rámci lepších zisků udělají diskotéku. Zplodinu prohnilého kapitalismu. Jenže vždycky jde o peníze. Snad tu rok vydrží. Prošel si noty starého pána. Pár skladeb nezná, ale stejně všechny požadavky nelze splnit najednou.

Ráno se potkal s Jiřím u knihovny. Všechno vyřízeno, od pondělí nastupuje. Má nutné razítko, ještě časem přechodné bydliště. Co kdyby otce napadlo poštvat na něj Bezpečnost. Zašel s Jiřím do restaurace. Dali si biftek s oblohou.

„Víte, neberte to ve zlém, Karle, já vám také chtěl nabídnout přístřeší, mám velký byt se sestrou, která je bohužel těžce nemocná. U starého pána to budete mít dobré, jen ho trošku hlídejte, taky má chatrné zdraví. A ještě, prosím, nechci působit trapně. Zítra mám celý den volno. Pokud by vám to nevadilo, mám poměrně slušná alba, gramodesky s předními interprety, možná byste si něco rád poslechnul. Tady je adresa. Počítám i s obědem a večeří, abyste uvědomil pana Stěpanského. On si vás ještě užije dost. Mohu s vámi počítat?“

„Jistě, nemám nic v plánu, ale abych neobtěžoval.“

„Dohodnuto. Děkuji vám, dnes v kavárně nebudu, těším se na zítřek.“

Rozešli se. Karel vzal zavděk blízkou lavičkou. Nějak najednou nemohl dýchat. Cítil jen poplašené srdce. Jiří, chtěl mu také nabídnout ubytování. Ještě že tak. Nezvládal by být neustále s tak přitažlivým mužem.

Večer hrál, ale stále viděl Jiřího, přestal o něm uvažovat jako o doktorovi Konrádovi. Moc se na zítřek těšil. Stejně tak byl plný obav. Něco by se mohlo pokazit. Nemohl dospat. Kterou ze tří košil si vzít, vzít si kalhoty od obleku, nebo levisky? Viděl se, jak sedí s Jiřím na zemi u krbu. U krbu? Určitě je tam krb. Když se blížil k zastávce, ani nečekal, než tramvaj zastaví. Ještě pořád jezdily některé vozy s plošinami. Modernější už mají automatické dveře. Zahnul za roh. Viděl JiříhoJá nechtěl, aby to tam dávali, stojícího před domem. Pozdravili se, vyšli do patra. Za otevřenými dveřmi byla dlouhá předsíň, Jiří mu podal pohodlné trepky. Vlevo došli až na konec. Knihovna jako na zámku. Obrovské stojany zcela zaplněné. Vedle krbu jedna část plná gramodesek. Roztříděno podle autorů. Od klasiky po taneční hudbu. Od Monteverdiho a Bacha po Black Sabbath a Led Zeppelin. Taky tu viděl Debussyho s Robertem Casadesusem i s Českou filharmonií vedenou Sergem Baudem. Skvosty. Je tady i krb, který viděl ve své představivosti.

„Víte, Karle, to je krb, nekrb. Když ho stavěli, minuli se o kus stěny. Nemá komín. Ale to je dávno. Jak se říká dnes, zmetek. Ale zůstal tu jako dekorace. Něco vám ukážu.“

Přinesl slohu, rozvázal ji. „Jsou to kopie originálu Debussyho notových zápisů se všemi detaily a dodatky, které dříve před ním nikdo nepoužíval. Barevnost jeho hudby tkví ve využití celého rozpětí klavíru až po téměř neslyšitelné pianissimo. Umění používání pedálu, dodržovat na jedné straně jeho poznámky, ale umět s nimi pracovat. Rozšířit je v jeho duchu. Málokdo umí interpretovat Debussyho v jeho barevnosti, v záchvěvech zvuku. I věhlasní klavíristé se ho tak trochu bojí. Když ho někdo zařadí, znamená to, že s ním našel souznění. Myslím, že tahle partitura vám dá hodně, můj milý.“

Karlovi se zatočila hlava. „Můj milý.“ Kéž by to nebylo jen zdvořilostní oslovení. Na opačné straně krbu stálo piano.

„Můžu?“ Sedl si a rozevřel partituru. Jiří zvolil křeslo. Sledoval ruce. Ruce, které se vznesly nad klávesy a strnuly.

Jako momentka na fotografii. Pak se pomalu snášely jak drobná pírka vypadlá z vrabčího hnízda. Karel hrál a Jiřímu tekly slzy po tvářích. Oba prožívali neskutečné vzrušení. Když dohrál, otevřely se dveře. Vešla štíhlá blondýnka v saténových zelených kalhotách a žluté blůzce.

„Nechtěla jsem vás vyrušovat, to jste hrál vy,N pane?“

„Moje sestřička Klárinka, pan Karel Plávka.“

„Nejste určitě zdejší, ještě jsem vás neviděla, můžete mi prozradit, kde hrajete?“

„V kavárně, kam občas chodí váš bratr.“

„To je vtipné,“ zasmála se. „Myslím doopravdy, nebo ještě studujete?“

„Studoval jsem, ale práva.“

Klárka se podívala na svého bratra. Usmál se.

„Je to tak, je to prostě klavírista od Boha.“

„Byl jste zázračné dítě?“

Teď se Karel i Jiří rozesmáli.

„Možná jsem akorát zázračně zlobil, ale ani to snad ne. Nesměl jsem.“

„To je jako byste vyrůstal v klášteře.“

„Myslím, že tam by bylo víc volnosti.“

„Zlatíčko, zajdu pro nějaké zákusky, ať máme po obědě. Chceš něco přinést? A věnuj se zatím panu Karlovi.“

„Omlouvám bratra, ani vám nic nenabídl. Má tady quadro reprosoustavu, když poslouchá, nic jiného nevnímá, nešel by ani do ústavu nebo do školy. Nebo když sedne ke klavíru. Naštěstí nemáme sousedy. Dole jsou sklady a kanceláře. Dáte si něco malého a nějaké pití? Ono, za chvilku bude oběd.“

Karel seděl na židličce, jen byl otočený k dívce. Všiml si na krbu barevné fotografie. Hezký mladík s jemnými rysy, tmavé kučeravé vlasy. Když se trochu nahnul, zacláněla tam malá kytička drobných karafiátků, uviděl přes dolní roh černou pásku. Děvče zachytilo jeho pohled.

„To byl Standa, nevyprávěl vám o něm Jirka? Zemřel před půl rokem na rakovinu. Byli si velmi blízcí. Houslista a…,“ zarazila se. „Spíš vám o něm poví Jiří. Víte, já ji mám taky. Utěšují mne, že je to lehčí forma, co se dá léčit.“ Mávla rukou. „Něco přinesu.“

Karel se podíval znovu na fotografii. Obklopil ho chlad. Byli si velmi blízcí, nedopověděla. Z dalšího rozjímání ho vytrhla Klárka. Přinesla Radixu, dvě skleničky, keksy v čokoládě a misku jahod.

„Jak přijde Jirka, tak pojíme, jíte kuře na pomerančích?“

„To jsem ještě nejedl, ale kuře mám rád.“

„Odkud znáte Jiřího?“

„Z kavárny, jen několik dnů. Bydlím u pana Stěpanského, klavíristy.“

„Milý dědeček. Měl už dvakrát infarkt. Tak vy jste místo něj?“

„Dá se to tak říct.“

„To jméno, práva, váš otec je JUDr. Plávka co…“

„Bohužel. Byl mým otcem. Vyhodili mě nejenom z domu.“

„Každý má něco. My máme dva starší bratry, neznají se k nám. Někdy je mi to líto. Jste příliš hezký, víte bratr…“

Ten se právě vrátil.

„Chlapci, dáme si oběd?“

„Když budeš tak hodná, Klárinko.“

Co mu chtěla říct a proč to příliš hezký?

Polévka zeleninová s houbami, kuře na pomerančích a malé kopečky rýže různých barev. Červená po rajském protlaku, zelená špenátem, kari oranžová. Fialovou nemohl Karel uhádnout. Klárka se smála, zavařené bezinky.

„Má sestřička říká, že jídlo by mělo působit i barvou, stejně jako obraz i na naši duši.“

Pak zákusky a káva vařená v džezvě.

Seděli pak celé odpoledne a poslouchali hudbu z gramodesek.

„Musím už jít hrát.“

„Jistě, půjdeme společně.“

Rozloučili se s Klárkou. Konečně po pár dnech bylo krásné počasí.

„Pan Peter ještě nedorazil?“

„Ne, je to divné, říkal, že tu určitě bude.“

„Pane Oto, zavolejte nám taxi. Sjedeme k vám, mám špatný pocit.“

Přijelo taxi. V bytě nikdo nebyl.

„Říkal, že pojede na nákup. Žádný tu není.“

„Tady vedle dole je hospoda. Telefon. Mám známého na úrazovce, zjistí i jiné nemocnice.“ Jiří s Karlem spěchali zavolat. Dlouho se nic nedělo. Konečně. Karel viděl, jak Jiří zbledl.

„Toho jsem se obával. Infarkt. Zemřel hned po poledni. Uvědomili Bezpečnost, podle kartičky, co měl, nějakého Bohdana Stěpanského, to je asi ten vnuk. Když ho přivezli, mluvil něco o notáři a poslední slova byla, ať mi to Karel odpustí. Je to všechno v protokolu. Zemřel o půl jedné. O tom právníku vím, stavíme se tam zítra. Myslím, Karle, že bude nejlépe si vzít věci a jít ke mně. Pojďte.“

Když se vraceli, uviděli otevřené dveře. V kuchyni seděla žena okolo třicítky, s nazrzlým přelivem a špatně nalakovanými nehty.

„Co tu chcete? Bohdanéé!“

„Neřvi.“

Nahlédli do pokoje. První, čeho si Karel všiml, byly pendlovky. Stály. Ukazovaly dvanáct třicet. Pak teprve uviděl mladého muže s rozcuchanými vlasy, jak vytahuje ze skříně knihy, prolistovává a roztřepává je a hází na hromadu.

„Co tu chcete?“

„To bych se mohl zeptat i já?“ řekl Jiří.

„Já tu bydlím v podnájmu,“ dodal Karel. „Mám tady věci.“

„To může říct každý. Jano, skoč zavolat policajty.“

„Jistě, jen je zavolejte!“ rozčílil se Jiří. „To tady hledáte peníze, nebo co?“

„Po tom je vám hovno. Odsud si nic neodnesete, zloději.“

„Se sprosťáky se nebavím.“

„Inteligente, oni si na vás došlápnou, hovado.“

„Vezměte si, Karle, své věci a jdeme pryč.“

„Nic si nevezmete,“ muž vzal do ruky pohrabáč od kamen.

„Klid, bude líp počkat na policii.“

Karel s Jiřím si sedli na postel. Muž zatím prohrabával a vysypával šuplíky.

„Dědek zkurvenej, někam musel dávat prachy.“

Uslyšeli nějaký halas. Asi se žena vrací s Bezpečností. Taky se objevila se dvěma příslušníky.

„Co to tady děláte,“ obořil se jeden z nich na muže, který právě rozbil vázu.

„Tam jsou zloději, těch si všímejte, tohle je moje a můžu to tu třeba zapálit.“

„To se mýlíte, občane,“ dodal druhý, „okamžitě toho nechte a předložte všichni doklady.“

Karel s Jiřím je měli nachystané. Jeden z policistů je prohlížel. Najednou se podíval na Jiřího.

„Promiňte, soudruhu doktore, hned jsem vás nepoznal, řešili jsme případ krádeže houslí v ústavu. A vy nepletu se, možná i podoba není váš otec ten…?“

„Právník, je.“ I když dovolávat se na otce by asi nebylo moudré, pomyslel si Karel.

„To bude nějaké nedorozumění, moment a co vy?“

„Přines občanky.“

„Já je asi nevzala.“

„Sakramentská krávo.“

„Podívejte se, vaše jméno?“

„Stěpanský, to je byt prastrýce, co dnes zemřel.“

„Máte vyřízenou pozůstalost?“

„Dyť umřel odpolene.“

„První zjistíme, jestli si odsud něco nechcete odnést, pojedeme s vámi a ověříme vaši totožnost. Pokud nemáte právně ověřenou závěť se vším potřebným, můžeme vaše vniknutí považovat za vloupání. To si všechno ověříme. Zatím počkejte v kuchyni.“

Jiří s Karlem zatím druhému vše vysvětlili.

„No, je to problém, nemáte žádnou smlouvu o pronájmu ani přechodné bydliště. Na druhou stranu, ta krátkost a dnešní tragická událost. Máte nějaké řešení?“

Jiří řekl, že si opravdu jen šli pro pár Karlových věcí. Ukázali kufřík, který měl uvnitř štítek s adresou, Karel si vzal svých pár kousků oblečení a majolikovou sovičku.

„Myslím, že to vůbec nebudeme uvádět, kdyby něco, tak se spojíme. Bude to tak lepší i pro toho chamtivého idiota. Vyhne se velkým nepříjemnostem.“

Rozloučili se.

„Promiňte, pane doktore, i vy. V životě jsme se neviděli. Přehnal jsem to,“ omlouval se Bohdan Stěpanský.

„Je mi z těch lidí zle. Jak házel na hromadu knížky nebo rozbil vázu, no pojďte, Karle, trochu se vyspat.“

„Všechno upravíme zítra, tady je pokoj pro hosty. Dobrou noc.“

Karel si lehl. Pořád se mu vracel pohled na sloupkové hodiny. Šly jen tak krátce. Kdyby byl doma a třeba, ne nevěřil nikdy na pověry, jenže co se děje kolem něj. Proč vidí, co nikdy nemohl vidět. Vyhazov z domu, z privátu. Na dalším tragedie. Ano, starý pán měl už dva infarkty. Přišlo všechno tak rychle. Tady si ani neprohlédl, kde spí. Nakonec ho přemohla únava a vyčerpání. Víkend a práce. Snad život zapadne do vyjetých kolejí.

„Pane Karle.“

Trhl sebou.

„Jirka musel odejít, vrátí se odpoledne. Zajdete k právníkovi pana Petera. Já jen bych vás poprosila zajít do řezníctví na sobotu a neděli. Není mi dobře a nechci, aby si Jirka dělal starosti. V koupelně máte žlutý ručník a žlutou osušku.“

Vstal a po koupelně šel do kuchyně.

„Víte, maso se brzo vyprodá, pak by byl jen bůček. On stejně bude, však víte, ke kýtě, nebo kotletám, musí vzít člověk, i co nechce.“

V řeznictví si stoupl do fronty. Některé z místních dam se snažily dát do řeči, ale když viděly nezájem, vystačily si bohatě mezi sebou.

Řezník byl tak v jeho letech. Určitě měl ještě před sebou vojnu.

„Ty vole, zírám, samá čarodějnice, jen odfrčet na koštěti.“ Naklonil se k němu. „Vyhnali tě za trest do tohohle babince?“

„No, tak nějak.“

„A tvý přání.“

„Na tři dni, pro tři lidi, kýtu, kotlety a hovězí svíčkovou.“

„Ty vole, tos přijel z Mnichova, nebo poslouchal rádio Jerevan?“ Řezník se otočil a zašel do vedlejší místnosti. Pak se objevil s balíkem v igelitovém pytlíku. Řekl, kolik chce. No Karlovi se to zdálo dost, ale nikdy moc nenakupoval, zvlášť maso. Ženské už začaly remcat, že jim doma řvou děti a proč to tak dlouho trvalo. Karel dal balík do plátěné tašky. Sotva se tam vlezl.

„Až tě zase vyženou, jsem tu, vole.“

V kuchyni vyndal maso a vrátil peníze.

Klárka rozbalila maso.

„Co, co to je?“

„Já nevím, už to přinesl zabalené, promiňte, nevyznám se v tom.“

„A to je z našeho řezníctví, tady v ulici.“

„Jo, je tam mladý kluk, vyšisovaný blonďák.“

„A ta cena?“

„Moc mě natáhnul?“

„Znáte ho?“

„V životě jsem ho neviděl.“

„To mně hlava nebere, svíčková, kýta, kotlety, žádný bůček a cena skoro zadarmo.“

„Udělám medailonky, jste zlato.“ Klárka ho políbila. „Už vás nebudu zdržovat, běžte si prohlížet a pouštět desky nebo hrát. Zavolám na oběd.“

Karel si vzal láhev minerálky a šel do knihovny. Vybral si Mahlerovu Pátou symfonii. Seděl v křesle a hlavou mu probíhaly události posledních dnů. Začal vnímat Jiřího. Snad od třetí věty se sólovou hornou už nic jiného před sebou neviděl. Všechny nástroje se přeměnily v miniaturní štětce malující portrét bytosti, zcela si podmaňující jeho srdce. Nanášené barvy se měnily, překrývaly, prorůstaly jemně i široce rozmáchle, aby se slily v obraz ikony, milované, zbožňované i nedostupně vzdálené. Dozněly poslední tóny. Karel si sedl ke klavíru. Adagietto se rodilo v bolesti. Klára už měla připravené vše k obědu, ale stála u pootevřených dveří v slzách.

„Stalo se něco?“ strachoval se Karel, když ji viděl uplakanou.

„Vy ho milujete, že ano?“

Jen ji objal.

„Cítím vaše pocity, tím co hrajete. Mohu vám říct, i on se zamiloval do vás. Hned první večer, co přišel z kavárny. Sedl si a hrál Debussyho Etudy. Byl tam jeden chlapec, řekl mi, a já ztratil hlavu. Je to teprve půl roku, co Standa zemřel, nevím co dělat. Víte, Jirka nedovede milovat jen napůl. Najděte si k němu cestu. Ochraňujte mi ho. Prosím.“

Stáli ještě chvíli v objetí. Pak ho vzala za ruku.

„Pojďte se najíst, až přijde bráška, musíte k právníkovi a pak hrát. Až se vrátíte, to už spím. Ale zítra si můžeme udělat hezký den.“

Brambůrky zapečené v sýru a smetaně a malé řízečky. Broskvový kompot. Pomohl umýt nádobí. Poseděli u kávy. Vrátil se Jiří, když pojedl, vydali s k notáři.

„S Jiřím se známe a vás, pane Karle, rád poznávám. Hned vám mohu říct, pan Peter chtěl změnit závěť. Bohužel k tomu nedošlo. Chtěl přinést nějaké dokumenty. Mám ji, ale není podepsaná. Už mě také informovali o jeho vnukovi. Víte, cenu snad má jen ten byt, a ne valnou. To nebudeme řešit. Tohle,“ vyndal malou krabičku, „je pro vás, Karle. Nechal to zde. Není součástí dědictví. V podstatě oficiálně neexistuje. Byli jsme staří přátelé. Co je a není legální? Tohle zřízení nás připravilo o víc. Tím má role končí, chlapci. Hezký den.“

Krabičku dal Karlovi do rukou a vystrčil je ze dveří.

„Co mám dělat?“

„Nic, přání zesnulých se musí respektovat.“

Karla celá záležitost rozladila. Jsou tam určitě peníze. Pokud ano, už ví, co udělá. Dají se sehnat léky na rakovinu ze zahraničí. Trochu se uklidnil. Když se vrátili v noci, požádal Jiřího o bezpečné uložení. Cítil se strašně provinile. Ráno nebylo Kláře dobře. Společnou rukou s Jiřím upekli kotlety a připravili bramborovou kaši. Klárka vstala, ale moc nesnědla a šla si zase lehnout.

Karel s Jiřím si řekli, že si zahrají něco pro čtyři ruce. Úprav je spousta. Z blízkosti a spojení hudbou pociťovali obrovské vzrušení. Najednou se jejich ruce nad klávesami potkaly jinak. Jedna sevřela druhou. Náhlé ticho přerušoval jen jejich dech. Ruce se svíraly až bolestně. Přibližování očí, rtů. První polibek a objetí. Sesuli se z klavírní židličky na koberec. Několik knoflíčků odlétlo při nedočkavosti rukou. Všechno, co svíralo jejich těla, mizelo skrčené okolo. Nenasytné rty a zuby se zmocňovaly všech částí jejich těl. Vzájemné vyvrcholení je zbavilo tíživého tlaku.

„Kájo, odpusť mi, prosím, nemohl jsem se udržet. Už ten první večer, když jsi hrál Etudy, jsem propadl touze milovat se s tebou. Hudba mi tě dala, nechci bez tebe být.“

„Nejsem na tom líp, miluji tě, jen mám strach z lidské nenávisti a zášti.“

„Neboj, lásko, tady jsme v bezpečí.“

Večer si Jiří odvedl chlapce do ložnice. Sundal pokrývky z druhé poloviny postele. Klekl si před ním. Otíral svoji tvář o jeho nohy, hladil před sebou krásu mládí.

„Pojď za mnou, prosím, mám divný pocit. Bolesti a smutku. Vidím zase staré pendlovky. Zastavily se na půl čtvrté.“

„Nevzpomínej, co bylo. Ale na to, co máme před sebou.“

„Vezmi si mě, prosím, chci tě cítit, být tebou. Jde mi mráz po zádech, jako by smrt obcházela kolem.“

„Káji, co tě tak vyděsilo, uklidni se, prosím. Chci, aby naše milování bylo krásné.“

„Obejmi mě, lásko, promiň můj strach. Nemohu za to, prosím.“

Jiří líbal Karlův krk a ramena. Pomalu pronikal povolujícím sevřením. Rukou si hrál s kulkama a penisem svého chlapce. Sladil vše do stejného rytmu.

„Nenech převládat smutek, mysli na Snění, Dívku s lněnými vlasy, Moře.“

Konečně cítil, jak jeho milý začíná podléhat vášni. Naopak u něj se probouzely vzpomínky na Standu. Na všechnu hrůzu po pohřbu, kdy ho opouštěla chuť do života. Pomohla mu neskutečně Klárka, zatímco jeho bratři ho tím víc nenáviděli. Nesmí si zničit všechno krásné krutými vzpomínkami. Ani on, ani jeho kouzelný hoch. Přimkl se ke Karlovi ještě víc. Jejich těla se rozechvívala v dokonalém souznění. Jejich závěrečné milostné allegretto je naplnilo nevýslovnou slastí.

Další den bylo Klárce dobře. Objednali taxi a zajeli k přehradě. Okružní jízda na parníčku jim přinesla pocit klidu, uvolnění a štěstí.

„On to vlastně žádný parníček není. Loď pohání elektromotor napojený na akumulátory,“ seznamoval je Jiří s lodí, pojmenované někdy v padesátých letech Moskva. Seděli hned na krajní bílé lavičce na horní vyhlídkové palubě. U stánku v kotvišti si pak dali šťavnaté debrecínky s hořčicí a rohlíky. Přálo i počasí, celý den se vydařil. Pozdě odpoledne je večerem provázel jazz, který milovala Klárka. Na poslední chvíli odchycené Město ER od Framus Five, stažené z prodeje a zakázané hrát. Jazzového pianistu Chicka Coreu, Milese Davise, Dava Brubecka a další skvělé hudebníky.

I noc byla krásná, plná vzájemných něžností.

„Odpusť mi včerejšek, já měl nějaké hrozné vidiny. Les, louka, jáma celá krvavá a rozervaná lidská těla. Snad to přešlo.“

„Bude všechno dobré, jen nás čeká ještě pohřeb pana Stěpanského.“

Pohřeb byl na hřbitově v Židenicích, kde měla rodina hrob. Přišli pravidelní návštěvníci kavárny i personál, štamgasti z hostince i paní hospodská, pár starých přátel, starý notář.

„Ještě že si našetřil Peter na pohřeb. O to už se jeho dědic nestaral.“

„Bohdan tu není. Vidíš, co je to za člověka.“

Karel chtěl, ať Jiří zjistí možnost léků ze zahraničí pro Klárku. Podařilo se. A zdálo se, že její stav se zlepšil. Neměl už žádné výčitky svědomí. Prázdninové dny byly krásné, jako by chtěly vynahradit deštivý červen. Jednou, když se večer vracel Karel z knihovny, potkal v tramvaji svého bývalého bytného.

„Jsem rád, že vás vidím. Máte, prosím, chvilku? Mám pro vás už nějakou dobu balíček, přinesl ho voják. Ale nevěděl jsem, kde bydlíte. A s tím vyhazovem promiňte. Váš otec hned volal do obchodu vedle, aby mě uvědomili. A když jsem mu pak volal já, že mám pro vás balíček, řekl, že nemá syna, a praštil telefonem.“

Voják, to bude určitě od Jendy, kdo jiný. Balíček si vzal, byla to spíš velká obálka. Doma se potkal s Jiřím. Sedli si v pokoji. Otevřel obálku. První vyndal fotografii rozesmátého Jendy v zelené košili. Pak pár dopisů, které mu posílal na vojnu. Proč mu je vrací? Ještě dvě větší obálky. To, co z jedné vyndal, mu rozklepalo ruce. Složené parte. Tragicky zahynul při plnění vojenských… nebyl schopný číst. Obejmul Jiřího, neviděl pro slzy.

„Ještě je tady jeden dopis,“ upozornil ho Jirka.

„Nemůžu, přečti to, prosím.“

„Promiň, Karle, znám tě jen z vyprávění Jendy. Byli jsme si blízcí jako kdysi vy. Posílám dopisy, nechci, aby je někdo jiný četl. Byly to krásné vzpomínky. Mezi cvičnou munici se dostala skutečná, nic se nevyšetřilo nebo nechtělo. Půl čtvrté odpoledne. Měli jsme končit. Byl jsem za stromy, zasáhla mě jen střepina do ruky. Tři mrtví. Vždycky říkal, že ti svou fotku pošle. Plním jeho přání. Sám nevím jak dál. Sbohem.“

„Viděl jsem, jak se pendlovky zastavily o půl čtvrté. Ten den jsme se poprvé milovali. Krev, rozervaná těla. Vždyť to byla skutečnost. Proč? Pro Boha, proč?“

Jiří vzal fotografii. Vzal Karla za ruku, zašli ke krbové římse. Jendovu fotografii postavil vedle Standovy.

„Snad je to osud, oba jsme přišli o ty, co jsme milovali.“

Dva hezcí mladí chlapci. Jako by se dívali jeden na druhého.

Dny ubíhaly a bolest se rozpouštěla a slábla. Jeli s Klárkou na Macochu, do Punkevních jeskyní. Začala škola. Karel byl v knihovně spokojený, vždyť je to jen na rok. Večer hrával v kavárně. Někdy s nimi byla i Klárka. Šťastná z jejich vzájemného porozumění. S prvními vločkami sněhu se její stav začal prudce zhoršovat. Musela na onkologii na Žlutém kopci. Snažili se ji co nejvíc navštěvovat. V polovině prosince zemřela. Do krematoria se přišli rozloučit všichni společní přátelé i její bývalí spolužáci z konzervatoře. Až u vchodových dveří stáli v černém dva mladí muži.

„Naši bratři,“ ukazoval Jiří. „Ani nejdou sem, mohli by se ušpinit podáním ruky.“

K večeru se blízcí sešli v kavárně. Bývalí spolužáci s nástroji. Karel si s nimi zahrál. Pro oba to bylo velmi smutné, ale důstojné rozloučení. Večer vyprávěl Jiří smutný příběh jeho rodiny.

„Rodiče byli oba hudebníci. Večery jsme většinou trávili sami. Všichni počítali s tím, že se budu jako nejmladší z bratrů starat o malou Klárku. Bratři ji neměli rádi, a tak jsem to odnesl i já. Náš vztah v rodině se začal utvářet hůř než mezi cizími lidmi. Ještě mi nebylo osmnáct, zamiloval jsem se do staršího spolužáka. Začali jsme se scházet ve skladu divadelních kulis. Bratři nás sledovali, vyfotografovali a snímky předali na Bezpečnost. Odvezli nás, výslechy, bití. Mu hrozilo vězení, mně nápravné zařízení. Rodiče sice nechápali mě, ale ani reakci bratrů. Maminka se zhroutila, už se z toho nedostala a po léčení dělala uklízečku. Štěstím bylo, že se měnil právní řád a tyto věci měly řešit lidové soudy. Jenže moc nefungovaly. Náš případ se odsunul do ztracena. Bratři odešli z domu, po smrti rodičů nám působili pořád nějaké nepříjemnosti. V podstatě je polovina domu jejich, teď asi i víc, když jsme jen tři. Nemám sílu něco řešit, jen musíme počítat s nejhorším. Zatím není problém, že zde bydlíš. Možná budeme muset hledat něco jiného.“

„Ale mně na bydlení vůbec nezáleží, jen když jsme spolu.“

„Nejlíp by byly dvě garsonky, zkusím se zeptat.“

Bolest nad ztrátou Klárky je ještě víc sblížila. Na Vánoce si postavili starý papírový betlém. Jejich milování bylo často beze slov se slzami. Zmizely zbytky špinavého sněhu ve dvoře. Jaro. Karlovy narozeniny a za dva dny Jiřího jmeniny. Dnes si půjdou na skleničku s přáteli. Profesor Příhradský a několik kolegů. Ozval se zvonek. Jirka kolikrát zapomněl klíče. Karel běžel otevřít. Ve dveřích dva esenbáci a profesor. Nechápavě zavrtěl hlavou.

„Kde je Jiří, pane profesore? Stalo se něco?“

„Ostatní zítra, musíme uvědomit rodinu,“ příslušníci odešli. Starý pán ho objal.

„Byli jsme jen kousek, zastavoval jsem se za Jirkou. Řekl, že jen skočí pro kytku. Přeběhl na druhou stranu. Když se s ní vracel, nezabrzdilo před přechodem auto. Zemřel, než přijela záchranka. Musíte vydržet, Karle. Být silný. Zůstanu tu zatím s vámi.“

Zašli do kuchyně. Karel, jako by nevnímal, co mu řekl.

„Udělám kávu,“ jeho hlas zněl cize. Vyndal tři hrníčky. Pak jeden vrátil. Všechny pohyby vykonával jako stroj. Seděli, svírali horké šálky.

„Jen, jen vám chci zahrát, překvapení, víte.“ Zvedli se, v pokoji si sedl chlapec ke klavíru, starý muž do křesla.

Karel zvedl vysoko ruce. Prsty se nejprve rozběhly po neviditelné klávesnici. Pak se snesly, mazlivé doteky se měnily jako jeho tvář. Hořkost a bolest vyvěrala jako Acherón, Kókýtos se svíjela nářkem, aby se před Tartarem spojily v Léthé zapomnění.

„Nebojte se, prosím, zvládnu to,“ skoro se usmál. „Omluvte nás, tedy mě, u kolegů.“

„Raději bych zůstal.“

„Jste velmi laskavý, děkuji vám, půjdu si lehnout.“

Rozloučili se. Karel umyl hrníčky od kávy. Na kuchyňském okně zavřel horní větrací. Přinesl fotografie Standy a Jendy. Taky svou malou sovičku a poslední fotografii, kde byli oba s Klárkou. Rozložil si vše na stůl. Z koupelny sáček s Klárčinými prášky na spaní. Vysypal obsah do dlaně, napustil vodu do hrníčku na zapití. Otřel pečlivě malou loužičku vody, která při napouštění vystříkla na linku. Zavřel dveře. Dole se zdála být škvíra. Složil utěrku a utěsnil je. Šel ke sporáku a otočil všechny kohouty naplno. Usedl ke stolu. Jako by kleply domovní dveře. Nezapomněl, přichází Jiří s kytkou rudých karafiátů.

„Miláčku, ničeho se neboj, jsme spolu. Už nás nikdo nikdy nerozdělí.“

Malá sova nadzvedla křídla, už volá její paní Hekaté.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Autoři povídky

Dávno nosím peníz pro Charóna

tak blízko je Druhý břeh

jen srdce je stále plné lásky

kterou už není komu dát

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #13 Odp.: Déjà vu 2023-04-02 12:07
I já si moc přeju mít možnost nahlížet dál do Tvých šuplíků. Co příběh, to perla. Zpracováním i tématy.
A jestli jsem nebrečela po dočtení povídky, po té básničce, kterou jste dali s Artimem už mi slzy tekly proudem.
Ve všem co sem dáváš je tolik citu, že to nemůže nikoho nechat chladným
Děkuji
Citovat
+4 #12 Odp.: Déjà vuEradia 2023-03-30 01:07
Ach, tak to mě mrzí. Doufala jsem, že je zde víc fantazie než pravdy. Tady se jen potvrzuje, že nic není nemožné, i když se to na první pohled zdá, tak málo pravděpodobné.
Citovat
+4 #11 Odp.: Déjà vuMax Remotus 2023-03-29 23:28
Všem díky. Už jsem tu jednou uvedl, neumím psát povídky. Jen vycházím ze skutečných událostí. Mnohdy tragických. Přidám pár slov co mně vytanou v mysli. Drobných střípků. Nic víc. Tato povídka je pro mě o to bolestnější, že zasáhla i do mého života. Také jsem chodil do staré kavárny, a byl zamilovaný nejen do Debussyho. Moc všem děkuji a příště snad něco veselejšího.
Poděkování pro Artima:
Na loutnu dnes padá prach,
nezazní tóny jako kdysi,
už dávno není ruka čísi,
co spočinula by na strunách.
Citovat
+5 #10 Odp.: Déjà vuEradia 2023-03-29 21:03
Maxi měl si pravdu. Příběh je to smutný, ale hodně dobře napsaný. Líbilo se mi to o to víc, že ses nebál takového konec. Děkuji a těším se na další 😉
Citovat
+7 #9 Odp.: Déjà vudavid80xx 2023-03-29 18:17
Teda Maxi ty nám dáváš zabrat. Uvědomuješ si, že jsi pozabíjel všechny kladné postavy. Moc doufám, že máš v šuplíku (taky doufám, že bezedném) i něco s když ne šťastným, tak aspoň lepším koncem. Pokud ne, stejně to budu rád číst.
Věcná poznámka. V 70. letech byl ještě svítiplyn běžný, možná dokonce všude, plynovod se dobudoval později.
Citovat
+8 #8 Odp.: Déjà vuZdenda TB 2023-03-29 07:07
Drsné, ale krásné. Fakt umíš psát. Jak jsi napsal loď na elektriku se jménem Moskva, dnes se, myslím, jmenuje Dallas, bylo jasné kde jsme 8)
Jen doplním, že pouštění plynu se hojně využívalo, když v rozvodech byl ještě svítiplyn, což v 70. letech ještě mnohde bylo.
Citovat
+9 #7 Odp.: Déjà vuMarko 2023-03-28 23:21
Silný a smutný príbeh, ktorý sa neskutočne dostáva pod kožu a pri ktorom mi na konci tiekli slzy. Som rád, že si sa tu na OP objavil a aj keď máš v medailóne napísané, že už nemáš svoju lásku komu odovzdať, tak si trúfnem povedať, že nám ju odovzdávaš prostredníctvom tvojich poviedok. Ďakujem Ti za to Max.
Citovat
+9 #6 Odp.: Déjà vuJana 2023-03-28 22:22
Píšeš nádherně, opravdově. Tohle mě hodně vzalo u srdce. Proč jsem už od pendlovek a popisu bytu starého pána měla pocit že to nebude šťastný konec. I když vlastně byl. Odešel za Jiřím a Jiří ho přišel vyzvednout. Ale teď musím jít ven, projít se. Myslet na něco jiného. Děkuju
Citovat
+8 #5 Odp.: Déjà vuArtim 2023-03-28 20:20
Srdce mé tiché
je loutna zavěšená.
Dotykem tvým zní.
Citovat
+9 #4 Odp.: Déjà vuHonzaR. 2023-03-28 20:12
Jo, doufám, že jsou ty šuplíky bezedný. ;-)
Citovat
+9 #3 Odp.: Déjà vuP.Waits 2023-03-28 20:11
Musím říct, přestože to není hezké, je to krásné a přes jistou neuvěřitelnost se opravdu mohlo reálně stát (ačkoliv doufám že nestalo). Nicméně ať již je to s tím jakkoliv, jsem rád, že Max otevřel šuplíky…..
Citovat
+9 #2 Odp.: Déjà vuHonzaR. 2023-03-28 19:55
Po prvním čtení jsem to musel na nějakou dobu odložit. Je to moc hezký a moc smutný. A velmi sugestivně napsaný, jo, takovýhle příběhy se klidně mohly stát.
Díky, Maxi.
Citovat
+11 #1 Odp.: Déjà vuzmetek 2023-03-28 19:50
Smutné téma se smutným koncem. Četlo se hezky, jen asi tak od půlky jsem měl pocit, že mě drtí sílící deprese.
Citovat