Recept na vánočku

Léta sedmdesátá

Věnováno P. Waitsovi
za inspiraci

Vánoce za dveřmi, nebo spíš přede dveřmi? Je to celkem jedno, prostě jsou tu. První Vánoce co budou spolu, pomyslel si mladík, zabalený v zimníku a šále, šlapající s plnými taškami do pátého poschodí. Konečně. Dvoje dveře. Na půdu a do Rajské zahrady, jak nazvali svůj byteček. I když Petr stále bydlel o dva domy dál. Z bezpečnostních důvodů, jak říkal. Tady v ateliéru se scházeli hlavně přes víkendy. Byl archivář a většinou se celý týden pohyboval mimo město. Zatímco Vašek kolikrát z ateliéru nevystrčil nos kolik dnů. Kdyby nemusel občas nakoupit, lidská společnost by mu nechyběla. Vystačil si se světem fantazie. Ilustrování knížek mu zcela vyplnilo čas. A zbytek Petr. Dali se dohromady na vojně. I když to nebylo zrovna místo přející lásce. O to víc si ji užijí. Ještě bude dlouho trvat, než si vše zařídí podle svých představ. Vašek tohle místo zdědil po strýci, malíři. Už nedokázal zdolávat schody. Týden jim trvalo, než vyklidili, snesli a odvezli neskutečné množství krámů, které se tady hromadily půl století. Teď je zde až moc prázdno. Zařízení sehnali tak říkajíc z druhé ruky. Starší, zachovalé, funkční a hlavně levné. Nový měli jen kuchyňský sporák, ledničku a andulku ve velké kleci.

Vašek odemkl, prošel s taškami a dveře přibouchl kolenem. Z dlouhé a úzké předsíňky vedly dveře do všech místností. Komora, kuchyňka, ložnice, koupelna s toaletou a ateliér. Jediná větší místnost. Jinak vše jen pro dva. S andulkou pro tři. Ta se hned hlásila. „Žrádýýýlko.“ Uměla několik slov. Taky „Vóódičku“, „těéé pic“, „ááhoj“ a „prrrdel“. Na dalších se pracovalo. Vzal pytlík zobu, otevřel klec. Hned vyletěla a sedla si mu na rameno. Začala mu žužlat ucho. Jak nasypal krmení, vrátila se do klece. Udělal si kafe. Co ještě chybí, přemýšlel. Kapr je ve vaně. Brambory má dokonce rohlíčky, večer je uvaří, taky mrkev, petržel a cerel. Okurek mají celou polici. Cukroví oba od rodičů. Vánočka! Zapomněl na vánočku. Obchod je ve vedlejší ulici. Dopil kafe. Seběhl schody. V obchodě plno ženských. Než na něj dojde řada, tak bude po Vánocích. Trochu se protlačil.

„Jenom se zeptám. Máte vánočku?“

„Jste spad z višně né, zítra je Štědrý den. Už nejsou od oběda.“

„Zkuste to o ulici níž, v mléčňáku.“

Tam sice moc lidí nebylo, ale taky tam skoro nic neměli. Za sklem se krčily poslední zákusky a pár okoralých chlebíčků. Na polici jedna vánočka spálená, druhá snad přišlápnutá.

„Jiné nemáte?“

„Nebudou ani zítra, až po svátcích.“

Napadlo ho, že po svátcích si je mohou nabouchat do… špic. Nebo i do prdele.

Upeču ji. Upeču Petrovi vánočku. Vzpomněl si, jak když vozili věci do sběru, zachránil starý kalendář s kuchařskými předpisy. Líbila se mu obálka. Dívenka jak od Muchy a kolem ornamenty. Upéct vánočku přece nemůže být žádný kumšt. Chvíli trvalo, než kalendář našel. Předpisy hned tři, podle Rettigové, Sandtnerové a levná. Tu hned zamítl. O prvních Vánocích, co jsou spolu, přece nebude šetřit na pitomé vánočce. Hezky porovná recepty. Magdalena Dobromila už byla zmodernizovaná, žádné pinty, žejdlíky, libry a loty, všechno v gramech. Mouka hladká, krupičková. Co to je? Krupice? Koukne do vedlejšího receptu, no stejné, a v levné jen hladká. Počkat, kupovali mouky, polohrubá. Usmál se.

„Musíme si nakoupit základní potraviny,“ říkal Petr. „Chleba a rum už máme, tak ještě pár prkotin.“ V samoobsluze marně hledali „polohladkou“. Doma se tomu smáli.

„Když tě ojedu hned v předsíni, tak to je na hrubo, v kuchyni polohrubo, a píchačka v ložnici je na hladko.“

„A polohladko?“

„To je v ložnici s preservativem.“

Stačí jen myšlenka a už se jeho miláček probouzí.

Prostě tam vrazí, jak říkala Magdalena, půl kila hladké a půl kila polohrubé. Ale počkat kam. Tady se píše do kvásku. Jeden kluk, co byl s nimi na vojně, taky mluvil ale o kvásce. No je to skoro stejné, droždí, cukr, vlažné mléko. Ve vězení prý dávali ovoce nebo šťávu, chleba, droždí a cukr. Za tři až pět dní hotovo. Tady to bude rychleji. Droždí mají hafol, dělají si z něj pomazánku. Je prý dobrá na péro. A Máňa Sandtnerová tam dává smetanu. No nějakou má, Petr ji miluje, tedy hezky ušlehanou.

Vždyť šlehačka je dala dohromady. Jeho vojna byla docela zašívárna. Politrukovi dělal poskoka. Vytvářel nástěnky, maloval srpy, kladiva a rudé hvězdy. Taky rudoarmějce, svazáky a svazačky. Vzletně se jeho činnosti říkalo referent pro kulturně politickou práci. V kasárenském obchodě Armě dostali několik bedniček jahod. Armářka paní Vlasta se zhrozila. Co s tím, kdyby to byl rum, tak to je jiná. I když kupovat si ho směli jen důstojníci. Jenže co oči nevidí. Ale chlapcům snad jahody připomínaly domov a šly na dračku. Když dorazil Vašek a Petr, zbylo několik posledních.

„Ty vemeš jahody, já smetanu,“ rozhodl Petr. „Kluci z kuchyně mají ruční šlehač. Přinesu to za tebou do Rudé díry. Tak se všeobecně nazýval sklad propagandistických potřeb pro oslavy od Prvního máje po Říjnovou revoluci. Vaška polilo horko, nezvládne být o samotě s jeho idolem. Náčelník, politruk vždycky spěchal domů. Odpoledne tam býval sám. Petr přinesl misku šlehačky. Vzal největší jahodu, namočil ji.

„Máš kouzelnou tlamičku,“ strčil mu ji do úst. Pak ho vzal do náručí a odnesl na hromadu plakátů, praporků, mávátek.

„Tak seš buzna, nebo nejseš?“ Vašek zrudl. „Neboj, taky jsem teplej.“ Byl to nejkrásnější okamžik na vojně.

Jo, ale vzpomínkami se vánočka neupeče. Pod utěrkou v míse má kvásek. Necháme ho vzejít, píše se, v teple. Jak by nebylo teplo mezi teplými. Začal se smát, ještě ho chvíli nechá. Mouky má připravené, i moučné sítko. Přivezl ho z domu, spíš mu ho vnutili a chtěl ho vyhodit. Dvě stě gramů tlučeného cukru. A taky tlučenou vanilku. Dřív byl cukr v homolích, tak ho tloukli. A mají doma vanilkový cukr. Pět deka citronády, bacha, deka ne gramy. Tu má taky, to je přece kandovaná pomerančová kůra. Dělají ji snad od jeho pěti let. Pamatuje si to jako dnes. Přivezli na Vánoce pomeranče a dávali jen po dvou kusech. Kdo chtěl víc, musel do fronty k dalšímu obchodu. Jeho první nákup. V dlaničce svíral peníze, v obavě aby je neztratil. Ženské ho vyzvedly, aby byl vidět. Dostal papírový sáček a čtyři pomeranče. Každý z rodiny šel do fronty. Babička pak řekla, že se nic nesmí vyhodit. Kůra se máčela ve vodě a pak vařila v cukerném nálevu. Dělají to dodnes. Rozinky mají, dokonce i mandle. Vejce, v levné jedno a druhé na potření, Sandtnerová tři žloutky a na potření, Rettigová čtyři. Z bílků udělá sníh. S trochou cukru bude skvělej. Zase vzpomínka. Prvně, co se byli společně sprchovat. Asi deset absíků. Stáli v bazénu, který se nikdy nenapouštěl. Vlastně do bazénu měla ta vykachlíčkovaná díra daleko. Viděl Petra nahého. A nebyl sám, kdo se divil.

„Ty vole, koule skoro jak slepičí vejce a ta kláda mezi nohama,“ nešetřili obdivem ostatní. Ještě tam byl jeden tak hezky vyvinutý. „Poměřte si je, kdo má většího.“

„Takový měření je na nic. Měří se ztopořený. A dáme závody, kdo dostříkne dál.“

Polovina kluků si stoupla k okraji, který byl jen o něco níž než jejich penisy. Vašek stál v rohu a sledoval fascinovaně honitbu. Všichni to docela prožívali, nakonec si honili i ti, co nezávodili. Ozývalo se vzdychání a vzájemné povzbuzování. Petr s tím druhým měli péra stejně velký. Ale on viděl jenom Petra. Jak se mu napínaly svaly. Od obličeje až po stehna. A když viděl vystřikujicí sperma, vytekl sám.

„To ani nemusíme měřit, kurva, Petře, babě to stříkneš rovnou do žaludku.“

„Co ty tam čumíš v rohu,“ otočil se druhý nejlepší na Vaška. „Nejsi náhodou buzna? S takovýma si lehko poradíme.“

Šel k němu. Vašek se rozklepal hrůzou. Už viděl, jak se ruka natahuje do jeho rozkroku. Jenže za ním byl Petr. Chytil napřaženou ruku a zkroutil.

„Co blbneš, vole, dyť mně ji zlomíš.“

„Vyser se na mazácký manýry. Každej je takovej, jakej se narodil. Třeba jsem taky teplej.“

„Ty určitě, vole. To běž vykládat na lampárnu.“

Kluci odcházeli. Petr se na něho usmál. „Nezapusť tu kořeny.“

Ale on honem utíkal k místu, kde stáli. Ten bílý cákanec daleko vepředu. Snažil se ho nabrat na prst. Moc to nespláchli. Raději pak pustí sprchy. Do chuti se trochu mísilo mýdlo, ale to nevadí. Dodnes nemůže odolat.

Sakra, kvásek už pomalu leze ven. Ještě všechno zkontrolovat. Rozpuštěné, vedle vlahé máslo. Magdalena nešetří, dvě stě čtyřicet gramů. Pomalu všechny suroviny přisypáváme a hněteme těsto, když je řídké mouku, do tuhého mléko nebo smetanu. Je toho nějak moc. A hnětení. To by bylo něco pro kulturistické nabušence. Každému mísu. Kam se hrabou činky. Konečně. Teď hodinku kynout. Jako malý si vždycky vzal lžičku a uždiboval z kynoucího těsta. Babička mu hrozila, že těsto k vůli němu nenakyne a mu naopak nakyne v bříšku.

„Sousedovic Anča ta musela sníst plno těsta babi, koukej jak je nakynutá, to je břicho.“

Po hodině znovu prohnětení, pak válení, pletení, další kynutí a šup do pece. Do dobře vyhřáté trouby. Jo to ví, aby se nezdrcla, jak říkala babička. A pak hlídat. Vždyť mají v troubě světélko. Petr přijede až po desáté. Párkrát natáhnul, aby nemusel na Štědrý den do práce. Už se nemůže dočkat toho jeho „už jsem úplně vyflusnutej“. A při tom ví, že za chvíli bude cítit, jak si ho znovu bere.

„Vóóódičku,“ volal jejich andulák, jak říkal Petr.

„Astore, ty dobytku, podívej se na ten bordel, cos udělal.“

„Prrrrdel.“

„Prdel z toho máš ty.“

Když se vždycky někdo ptal na jméno, smál se. To je přece jméno pro psa. My ho taky jako psa máme, má i psí známku. Tu taky našli při vyklízení a pověsili ji andulce na klícku.

Pomoučil poval, to tak dělala babička. Dvakrát těsto kynulo, nelepí se, no trošku. Dal tam vůbec sůl? Ještě jednou prošel všechny recepty. Tak teď rozděl na devět dílů a vyválej prameny. Na deset by se dělilo líp. Udělá deset a z toho jednoho vždy uždibne na devětkrát. A špejle. Na připíchnutí aby se nerozjela a zkoušku upečení. Ty má taky. Hned si vzpomněl, když se milovali v Rudé díře, jak jednou zařval Petr:

„Ty vole, bude První máj, zarazil jsem si mávátko do prdele.“

„Buď rád, že mávátko, vedle je srp a kladivo, taky bajonet a samopal. Našel by se i Žižkův palcát.“

Teď ještě uplést čtyři prameny, pak tři a nakonec dva. Kdysi přece pletl pomlázku, nebo jak se u nich říkalo tatar. Musel si své dílo pochválit. Nechat zase vykynout, pomašlovat vajíčkem s vodou a zhruba tři čtvrtě hodiny péct. I ty prameny jsou jeden jako druhý. A zase vzpomínka na jeden starý vtip. 

Jede mladík v tramvaji a ve spěchu si nezapnul poklopec. Přistoupí dívka, uznale se podívá a tiše řekne: „Pane, máte otevřený Pramen.“ Ten se otočí, vše napraví a ptá se: „Slečno, a viděla jste vedoucího?“ Dívka se zasměje: „Toho ne, ale viděla jsem skladníka, jak ležel na pytli.“

„Prrrrdel,“ volal zase Astor. Co když je to Astorka? Kreslil zrovna leporelo pro děti. Podle textu říkanek. Dvě sýkorky. „Mělo by tam být, co je samec a samice,“ tvrdil Petr.

„Vždyť je to pro děti.“

„No právě, už takové dítě ví, že když má cymbrlíka a kuličky, je to kluk, a holka má jen čárku.“

„Samec má takovou černou skvrnu.“

„Lepší by bylo, kdyby měl koule.“

„Cože? Viděls ptáka s koulema?“

„Dětem by se určitě takovej pták líbil. Nebo namaluj nějakýho domácího mazlíčka. Teď jsou v módě potkani.“

„Na potkana nemám říkanku.“

„Dodám a už to vidím i nakreslené.“ 

Sedí potkan ve spíži,

do hrnce nám nahlíží.

Nenahlížej potkane,

my v hrnci nic nemáme.

„To by neprošlo, v socializmu nemůže mít nikdo prázdnej hrnec.“

„No další sloka by byla o imperialistech, co nám hrnec vykradli.“

Bylo to tak krásné, když blbli jak malí kluci.

Konečně vyndal z trouby své dílo. Tak ta se povedla. Vždyť s tím zabil půlku odpoledne a večera. Nazlátlá, s prohnutými lupínky mandlí, probleskujícími rozinkami a proužky citronády. Dá ji do chlebníku a chleba do utěrky. Ještě pocukrovat. Jestli se Magdalena s Marií dívají shora, určitě mu tleskají. Skočil se opláchnout a postavil brambory a do druhého hrnku kořenovou zeleninu. Do třetího vejce. Zítra, jako když to najde. Určitě ráno bude až před polednem. Petr musí klepnout kapra. Na to si netroufá. Nalil si dvoječku Žlutého Muškátu. Vše uvařeno, připraveno. Ozval se zvonek.

„Čau lásko, klíče mám někde na dně tašky. Něco bych polknul.“

Vašek vyprskl smíchy.

„To taky, podívej, sehnal jsem pravý holanský kakao. Hned si ho můžeme udělat. Jen co k němu.“

„Neboj překvapení.“

Petr nahlédl do koupelny.

„Ve vaně je kapr.“

„Tak ho klepni a dáme ho do ledničky.“

„Vražda před půlnocí? Ale asi jo. Jsem celej zaprášenej.“

„To tě na zámku honila Bílá paní?“

„Spíš tuny prachu. Naposled tam uklízeli po Bílé Hoře. A paní mě nevzrušují.“

„A co Bílej rytíř?“

„Ti si nosí hlavu v podpaždí.“

„Hlavu snad nepotřebuješ?“

„Raděj mi dej misku na toho lysáka. Ale pár šupin pro štěstí měl.“

„Co, co to je?“

„Tys neviděl nikdy vánočku?“

„Je jako z Tuzexu, kdes ji vzal?“

„Upekl.“

„A odkdy pečeš?“

„Ode dneška.“

„Tak to je řacha. Můžu si vzít?“

„Je celičká pro tebe a udělal jsem i to kakao.“

„Asi ji sežeru celou, to je ambrosie.“

„Žrádýýýýlko.“

„To víš, Astore, to nemůžeš, zdul by ses.“

„Myslíš, že ty ne?“ smál se Vašek.

Dopili Muškát.

„Pojď, ty můj čumáčku.“ Petr ho zvedl a odnášel do ložnice.

„Kdybys tam změnil písmenko,“ smál se Vašek.

Leželi vedle sebe.

„Upečeš mně ještě takovou vánočku?“

„Ten recept se ti líbil?“

„Úžasnej, jako ty kuchtíčku.“

„Prrrrdel,“ až sem slyšeli Astora.

„Musím v kuchyni zhasnout a zavřít všechny dveře. To je hroznej pták. Co mu sehnat taky partnera?“

„To ne, přestal by mluvit.“

„V jednom má Astor pravdu,“ řekl Petr, když se vrátil. „Ta tvá vánočka je afrodiziakum, takže na prdelku brzy dojde.“

„Až tak? Před chvílí to vypadalo, že ptáček zemřel.“

„Neboj, je to Fénix a vstává z popela.“

Venku začalo chumelit. Ono se řekne vánočka. Není nad to mít správnej recept.