Černý anděl

„Opět utápíš svůj jazyk ve sklenici vína?“ optal se vesele, avšak s nádechem sarkasmu šašek, který svému pánovi opět seděl u nohou.

Muž, kterého oslovil, na něj upřel pohled, ze kterého kejklířovi pukalo srdce. „Máš zase moc prořízlou pusu, Kiane,“ odvětil, ale dál to nekomentoval.

Kian pokrčil rameny. Jeho nevymáchané puse došla slova. Nevěděl, co mu říci. Věděl, že slova útěchy v tuhle chvíli nejsou vůbec nic platná. A o to víc ho to mrzelo. Potřásl hlavou, až se rolničky na jeho zelenočervené čepici smutně rozcinkaly.

Zaslechl povzdech svého pána a sevřelo se mu srdce. „Měl by sis jít odpočinout, můj pane,“ pronesl po chvíli tiše a snažil se znít vesele, jak se na šaška sluší a patří. Muž na něj opět upřel téměř prázdný pohled.

Kývnul. „Máš pravdu, Kiane. Půjdu si lehnout. Třeba Bůh dovolí, abych zavřel oči navždy.“

Prudce vstal a rolničky se opět rozcinkaly, tentokráte však rozzuřeně. Přesně tak se šašek zrovna v tu chvíli cítil. „Takhle nemluv, můj pane! Přeci za to nestojí,“ dodal tiše, ale pochopil, že udělal chybu.

Jeho pán na něj upřel tvrdý pohled. „Už nikdy o něm nemluv takovým způsobem!“ zasyčel a rovněž se zvedl ze židle. Pak bez jediného slova opustil hodovní síň, která byla tak velká pro jednoho člověka.

Kian za ním smutně hleděl. „Ach můj pane,“ vydechl a dovolil si shodit masku veselosti. Ačkoliv by to nikdy nepřiznal, miloval svého pána už nespočet let. Avšak jeho okouzlil ten mladý kejklíř.

Objevili se tu zčistajasna, chtěli prý jen prozářit krásný letní den. Nikdo v tomto panství neměl proti kejklířům vůbec nic. Vždyť i Kian byl napůl cikánem, kočovníkem, který však nakonec zůstal zde. To ale byl jiný příběh, který se udál již mnoho let zpátky.

Tohle byli kejklíři v pravém slova smyslu. Uznávali jen kočovný život. Pouze pán tohoto hradu to neviděl. Dovolil tomu mladíkovi, aby ho uhranul, využil a pak odkopnul jako hadr. Hraběti to zlomilo srdce.

Uběhly již dva měsíce, co Jeriah a jeho kmen opustili toto panství. Avšak lord Yorick každé ráno stál u okna, jako by doufal, že uvidí tu malou postavu, jak se vrací. Nestalo se tak.

Šašek zavrtěl hlavou, a když uslyšel protivné zacinkání, strhl si čapku prudce z hlavy. Pranic nedbal, že své havraní vlasy má rozcuchané, jako by právě vylezl z postele. Na okamžik si dovolil zatvářit pochmurně. Chtěl lordovi nějak pomoci, ale nevěděl jak. Už ani jeho kejkle nezabíraly.

Prohrábl si vlasy, aby je aspoň trochu zkrotil, a opustil místnost stejně jako jeho pán před ním.

Procházel dlouhé chodby, doprovázen podmračenými pohledy šlechticů tohoto rodu, zobrazených na stěnách. Prvních pár měsíců mu nesmírně vadily, neboť věřil, že mu můžou vidět až na dno duše. Jako každý cikán byl pověrčivý. Ale naučil se žít mezi čtyřmi stěnami. Ke svému kmeni, i kdyby ho nakrásně našel, by se vrátit nemohl. Byl poskvrněný „pozemským“ životem.

Opatrně otevřel dveře pánovy ložnice a nakoukl dovnitř. Tiše přešel k posteli, čepici s rolničkami prozřetelně nechal venku, a zadíval se na muže odpočívajícího v posteli. Měl zavřené oči, tvář stále mírně napjatou, ale nevypadala tak zničeně jako před chvilkou.

„Jak jen bych ti mohl pomoci, můj pane?“ optal se tiše. „Jak vyléčit zlomené srdce?“ Tuhle otázku už nesměřoval nikomu konkrétnímu. Když se ujistil, že Yorick opravdu tvrdě spí, odnesl z jeho ložnice veškeré víno či jiný alkohol a odebral se do svého pokoje.

Cestou potkal pár sloužících, které také trápil stav jejich pána. Přeptali se ho, jak se pán cítí. Smutně musel konstatovat, že o nic lépe než předešlého dne.

„Zase bude dobře, uvidíš, Kiane!“ poplácal ho přátelsky po zádech jeho přítel, podkoní Jonas.

Šašek se na něj statečně usmál. Pro všechny bylo zvláštní vidět ho zkroušeného, proto se je snažil podpořit dobrou náladou, která však nepanovala v jeho nitru. Svoje pocity se naučil skrývat již dávno, takže to pro něj teď nebyl problém. Pouze v soukromí své skromné ložnice si dovolil sundat masku veselého kejklíře a dovolil citům proniknout na povrch.

Unaveně si povzdychl a lehl si na postel. Obával se, že pokud se hrabě brzy nevzpamatuje, bude mít toto panství velké problémy. Ale do toho on neměl co mluvit. Přece jenom byl obyčejným šaškem.

Za okny se pomalu snášel soumrak a Kian se pokoušel usnout. Ovšem na mysli mu vytanuly vzpomínky. Ještě nikdy neviděl hraběte tak šťastného, jako když u něj byl Jeriah. Smál se, vtipkoval, jeho tvář byla uvolněná. A jak se na něj díval! Šaška píchlo u srdce. Kdyby se jedinkrát takhle podíval na něj…

Se snovými myšlenkami tvrdě usnul.

Druhý den vstal již za kuropění a připravil se na další den plný přetvářky. Bylo těžké skrývat, co opravdu cítí. Nejen před hrabětem. Své pravé pocity nedovolil spatřit nikomu. Byly jen jeho.

„Dobré ráno, Kiane,“ usmála se na něj Meredith, která uklízela chodbu v té části, kde měl pokoj.

„Dobré ráno,“ pronesl a její veselí křečovitě oplatil. Dívka do něj byla již dlouho zamilovaná, věděl o tom. Ovšem on k ní želbohu nic necítil. Byla to hezká dívka, drobná tmavovláska s modrýma očima, ale jeho srdce uchvátit nedokázala.

Chvíli si s ní popovídal a pak se vydal do velké síně, kde předpokládal, že najde svého pána. Pokud ne hned, tak později určitě.

Meredith za ním ještě drahnou dobu hleděla. Kráčel chodbou plavným krokem šelmy, uhlově černé vlasy mu na hlavě vytvořily neposlušné vrabčí hnízdo, kdy mu jeden pramen neustále spadal do čela. Oči měl stejně černé jako vlasy, přesně jak bylo u cikánů téměř běžné. Zlatavá pokožka odrážela světlo. Dívka si zasněně povzdechla a jala se pokračovat ve své práci.

„Lelkuješ, Meredith?“ ozvalo se za ní a služebná téměř nadskočila, když v hlase poznala hraběte. Rychle se otočila, uklonila se pánovi a pokračovala v práci.

Yorick hleděl stejným směrem jako dívka, ale mohl vidět už jen tajemnou postavu mizící na konci chodby. Vykročil do velkého sálu, kde očekával, že bude mít připravenou snídani a pro rozveselení bude po ruce jeho šašek.

Nemýlil se. Našel ho, jak úslužně čeká u křesla, kde obvykle sedával. Jakmile vstoupil, zvedl Kian hlavu a rolničky se na jeho hlavě rozcinkaly. Zvesela se na svého pána usmál a ten přešel k židli.

„Dobré ráno, můj pane,“ pozdravil šašek a hrabě jen cosi zabručel. Posadil se a sledoval, jak se před ním kupí snídaně. Poslouchal Kiana, který vedl veselé řeči, ale myšlenkami byl někde jinde. Stále před sebou viděl Jeho.

Opět před sebou měl jeho černé neposedné vlasy, přirozeně hnědou pokožku, která byla pro cikány tak typická, oči měl tmavě hnědé s občasným zábleskem zeleně. Aniž by si to uvědomil, začal se lehce usmívat. Nebyl to moc veselý úsměv, přesto v Kianovi, který ho pozoroval, vyvolal radost. Věděl, že myslí na Jeriaha, nic jiného v jeho tváří usměv nevykouzlilo. Jak rád by Jeriaha v jeho životě nahradil sám Kian. Za jeden jediný dotek či pohled, který věnoval Jeriahovi, by dal půl života.

Yorick beze slova, utopen ve svých myšlenkách, přešel k oknu. Kian pozoroval, jak marně vzhlíží k obzoru v naději, že se vrátí. Dodal si odvahu a přešel k němu. Položil mu ruku na rameno.

„On už se nevrátí, můj pane,“ pronesl tiše ten osudný verdikt, který jen hrabě nechtěl vidět. Vzápětí toho litoval, neboť smutek v očích jeho pána se ještě prohloubil.

„Měl bych ti věřit, že? Koneckonců jsi jedním z nich.“

„Už dávno nejsem,“ konstatoval zvesela. Yorick přikývl a posadil se zpět ke stolu. Snědl snídani, kterou mu připravili. Vše dělal automaticky, bez jakéhokoliv pocitu. Kian se na to již nemohl dívat.

„Co kdybys uspořádal bál, můj pane?“ navrhl optimisticky šašek, který mu opět pokorně seděl u nohou.

„Pokud budeš bavit a vítat hosty za mě?“ pokrčil rameny.

Nyní musel být tvrdý, protože se jeho pán řítil do záhuby, do které ho nechtěl pustit. „Můj pane!“ pronesl ostře. „Nemůžeš takhle dál žít! Ve smutku a sebelítosti. Musíš žít dál!“ Ty máš tak co mluvit, Kiane! upozornil sám sebe.

„Máš pravdu, Kiane. Nemohu,“ souhlasil s tím a vstal.

„Kam jdeš, můj pane?“ otázal se opatrně. Snad to nepřehnal?

„Vyjedu si na koni,“ podotkl, ačkoliv neměl potřebu se svěřovat zrovna svému šaškovi. Kian kývl a ve chvíli, kdy se za hrabětem zavřely dveře, přešel k oknu. Sledoval, jak projel branou na svém černém hřebci a zmizel kdesi v dáli.

Nevrátil se na oběd, dokonce ani na večeři ne. Ačkoliv o něj měl obavy, neposlali stráže, aby ho hledali. Věděl, že pokud si vyjede v takovéhle náladě, vrací se vždy pozdě. Hodiny v hale odbily desátou večerní a Kian se pomalu odebral na lože. Ovšem nedokázal usnout s myšlenkou, že hrabě ještě není zpět.

Zaslechl, jak spustili most. Hrabě se vrátil. Teprve nyní mohl klidně spočinout v ušlechtilé náruči Morfea.

Mlčky stál nad postelí a sledoval spícího cikána. Byl přikrytý jen zčásti, přesto ho nepřekvapilo, že spí nahý. Vždyť kolikrát ho navštívil pod rouškou noci v pokoji pro hosty? Bezpočtukrát. I on sám byl pod županem, co měl na sobě, nahý.

Setřásl z ramen ten nepotřebný kus hadru. Opatrně, aby ho snad neprobudil, si lehl vedle něj stravován živočišnou touhou po ukojení. Lehce ho políbil na odhalenou šíji, nos zabořil do hedvábných vlasů. Laskal ho po celém těle. Dlaněmi netrpělivě pokoušel mladíka před sebou.

Zasypával polibky jeho páteř, mezi prsty mnul zduřelou bradavku. Kiana stálo veškeré sebeovládání, aby nedal najevo, že procitl ze svých snů. V tohle přece dávno doufal. V dlaně, které ho laskají. V horké rty na svém těle.

Cítil, jak do něj hrabě pomalu proniká. Nevydržel se dál ovládat. Zasténal a prohnul se mu vstříc, aby ještě lépe splynuli. Yorick ho však chytil za boky a znemožnil mu jakýkoliv pohyb. Líbal ho na šíji, ramena, hrdlo. Dlaní přitom sevřel jeho vzrušené mužství a třením ho dováděl k šílenství.

Zrychlil pohyby a Kian poznal, že se blíží Yorickovo vyvrcholení. I on sám již balancoval nad propastí. Toužil do ní spadnout s ním.

„Jeriahu!“ vykřikl hrabě a jeho tělem otřásly první vlny orgasmu. Kian ztuhl, vzrušení opadlo. Ještě ráno chtěl být jeho náhradníkem. A teď, když se to stalo…

Stále zůstávali spojeni, nesnažil se jejich kontakt zrušit. Hrabě jako by procitl z nějakého snu. Zmateně pohlížel na tělo, se kterým splynul. Pochopil, co se stalo.

„Kiane,“ zašeptal a něžně ho pohladil po rameni. Mladík sebou prudce trhl a jejich spojení se protrhlo. Yorick rychle vstal a oblékl si župan. Pozoroval to chvějící se tělo a bolelo ho srdce. Poprvé po dvou měsících neměl v mysli Jeriaha, ale jen a pouze Kiana.

Ublížil jsem mu, pomyslel si zdrceně. Ublížil jsem svému Černému andělu. Opatrně ho přikryl a opustil pokoj.

Až ve chvíli, kdy slyšel klapnutí dveří, dovolil Kian svému tělu, aby se nekontrolovatelně roztřáslo a slzy, aby opustily oči a skanuly po tvářích. Člověk by si měl dávat pozor na svá přání, že?

Jemu se jedno splnilo a jediné, co po něm zůstalo, je hořkost a bolest v srdci. Jeho slzami sužovaná mysl ho pomalu odnesla do sféry spánku. Tentokrát ho však již neprobudil něžný dotek ani rty.

Držel v ruce sklenku a hleděl na její dno, jako by tam snad mohl najít odpověď, proč to udělal. Vždyť Kian a Jeriah byli od sebe tak odlišní. Jako nebe a dudy. Oheň a led. Copak už se dočista zbláznil?

Obrátil do sebe obsah sklenky a položil ji na stůl, aby odolal nutkání ji rozbít. Jak se bude moci Kianovi po tomhle podívat do očí? Neztratil tím, co udělal, nárok na to, aby se mu do nich vůbec podíval?

Prohrábl si vlasy a odebral se na lože. Hleděl na nebesa nad sebou. Viděl před sebou Kianovo chvějící se tělo. Jak? Jak jen to mohl udělat? Vzít si ho jako nějaké zvíře! A ještě ho oslovit jako Jeriaha. Jenomže on v tu chvíli opravdu věřil, že se miluje právě s ním. S tím chlapcem, který zajal jeho srdce.

Lžeš! vyštěkl hlas, kdesi uvnitř něho. Sice se v jedné hospodě, kde se zastavil na své vyjížďce, zpil pod obraz, ale tohle si ještě uvědomoval. Možná doufal, že v náruči jiného cikána najde uspokojení. Nehleděl na to, že mu tím ublíží. Že tím zničí to křehké pouto, které se mezi nimi za ta léta vytvořilo.

Jestlipak se na něj Kian ještě někdy podívá tím oddaným pohledem, kterým ho pozoroval, když si myslel, že ho nikdo nevidí?

S nejasným zavrčením si uvědomil, že za okny již svítá. A on nezamhouřil oka! Podrážděně se vyhrabal zpod přikrývek a opustil ložnici. Procházel kolem Kianova pokoje a na okamžik se zastavil. Hleděl na ty zavřené dveře. Dal by cokoliv za to, aby mohl skrz ně pohlédnout na dění uvnitř.

Zavrtěl nad sebou hlavou a odebral se do jídelny. Počkal, až před něj naservírují jídlo, a pak se ho mechanicky snědl. Připadal si jako nějaká mechanická loutka, která čeká… Na co vlastně? Na chlapce, který nepřijde. V tuto chvíli si však nebyl jistý, zda má na mysli Jeriaha nebo Kiana.

Ten se ostatně neobjevil ani u oběda a hrabě začal být nervózní. Odešel snad? Opustil ho, jako to udělal Jeriah? Překotně vstal od stolu v jídelně, kde strávil celé odpoledne, a téměř vyběhl na chodbu. Tam potkal Meredith.

„Kde je Kian?!“ vyštěkl na ni, až sebou dívka trhla.

„Ve sv-svém pokoji,“ vykoktala ze sebe. Jen kývl a vydal se rázným krokem k jeho ložnici. Dívka za ním zmateně hleděla. Dnes Kian vůbec nevyšel ze svého pokoje. Tvrdil, že mu není dobře a bude odpočívat. Stalo se snad něco mezi ním a hrabětem?

Nenamáhal se s klepáním a prostě otevřel dveře. Uviděl Kiana, jak sedí opřený o pelest postele a hledí před sebe. Z toho, co viděl v jeho očích, ho píchlo u srdce. Několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a posadil se na postel.

Kian sebou trhl, jako by si jeho přítomnosti všiml až teď.

„Promiň, můj pane, ale dnes si musíš najít jiného, který tě obšťastní,“ pronesl téměř hořce Kian. Hrabě sebou při slově „obšťastní“ trhl. Bylo řečeno s takovou ironií, až se mu udělalo fyzicky špatně.

„Kiane,“ zašeptal, stejně jako včera a natáhl ruku. Pohladil ho po tváři. Mladík nijak nereagoval. Stočil na něj pohled svých uhlových očí.

„Nehodlám se stát tvou děvkou, můj pane,“ pronesl rozhodně. Jeho slova ťala přímo do živého.

„Proto zde nejsem.“

Cikánovo obočí vystřelilo vzhůru. „Skutečně? Proč tedy?“

„Abych se omluvil. Včera jsem se choval jako barbar a není pro to žádná omluva. Přesto tě prosím…,“ odmlčel se. Prosí… O co vlastně?

Kian na něj mlčky hleděl. Rád by ignoroval jeho dlaň na své tváři, tím smutkem zmučené oči, které ho žádaly o odpuštění.

Nadechl se, aby ho uklidnil. „Nepotřebuji slyšet prázdná slova omluv,“ pronesl tiše. „Co se stalo, stalo se. Přesto tě žádám, můj pane, jakkoliv po tom toužím, nechci, aby se to ještě opakovalo.“ Prozradil na sebe víc, než chtěl, ale musel to říci.

„Kiane,“ vydechl hrabě. Jeho přiznání, že po něm touží, mu vyrazilo dech. Jak mohl být takový hlupák?!

„Vždy jsem věřil, že…,“ odmlčel se, neboť ho přerušily výkřiky mužů z ochozu. Co chtěl hraběti říci, se Yorick už nikdy nedozvěděl.

„Kejklíři! Kejklíři se vrátili!“

Hrabě ztuhl, když to zaslechl. Pak se mu v očích objevila jiskra, kterou si v nich tolik přál zažehnout Kian. Srdce mu pukalo, když hrabě překotně opouštěl jeho ložnici. Uchopil se za levou část hrudníku, kde mu zběsile tepalo srdce. Jako by mu ho někdo chtěl vytrhnout z těla.

Yorick vyběhl na nádvoří a mezi rojem barev, hudby a křiku se snažil najít tu drobnou postavu, kterou nikdy nezapomene. Avšak nikde ho nespatřil. Věděl ale, že jsou to kejklíři, kteří zde byli přede dvěma měsíci. Poznal je.

Kdosi mu položil dlaně na oči a on se zachvěl. „Kdo je to?“ zašeptal mu ten smyslný hlas. Neodpověděl, jen si sundal jeho ruce z očí a otočil se k němu. Několik minut na sebe jen upírali pohled. Pak se hrabě sklonil a vášnivě nově příchozího políbil.

Kian to vše pozoroval z okna. Měl dokonalý výhled na nádvoří. Dokázal však jejich vášnivé vítání sledovat jen několik vteřin. Poté odstoupil od okna, jako by ho snad mohlo uštknout. Díky tomuhle představeníčku si uvědomil, kam vlastně patří. Kam vlastně patřil. K nohám svého pána a jeho milence. Nikdy nebyl výš. A nikdy ani nebude.

Tohle zjištění zabolelo…

Jeriah se do hradu nastěhoval, jako by ho nikdy neopustil. Neřekl hraběti, proč odešel ani proč se vrátil, a Yorickovi to bylo jedno. Měl ho zpátky a to bylo nejdůležitější. Konečně se cítil naplněný, celistvý. Nebo ne?

Vše jako by se vrátilo do doby přede dvěma měsíci. Jeriah s ním opět sedával v jídelně, dlouze spolu rozprávěli nad obšírnou večeří, Kian seděl svému pánovi u nohou a bavil společnost.

Yorick neviděl, nebo spíše nechtěl vidět, stíny v jeho očích. Ovšem mladík si nikdy na nic nepostěžoval. Vesele cinkal rolničkami na svém klobouku, dělal kejkle a šaškoval. Avšak ve chvílích, kdy mezi hrabětem a Jeriahem docházelo k nějakým něžnostem – ať už to byl polibek či jen letmý dotek – vytrácel se z jejich přítomnosti.

Hrabě jako by byl ke všem a všemu slepý. Byl jen Jeriah. A ten toho náležitě využíval. Sekýroval služebnictvo, když nedostal to, co požadoval, okamžitě. Před Yorickem byl sladký, dělal, co mu na očích viděl, ale ostatní rychle poznali jeho pravou povahu.

Kian se mu vyhýbal, seč mohl. Kdykoliv se na něj totiž podíval, vybavilo se mu to, co se mezi ním a hrabětem odehrálo oné noci.

„Chci, abys vyhodil toho šaška, můj drahý,“ zaslechl jednou, když procházel kolem pracovny hraběte. Nebylo to jeho zvykem, ale zastavil se, aby zaslechl odpověď. Co mu na to hrabě řekne? Bude souhlasit? A dokáže on odejít? Ačkoliv ho bolelo vidět ho s Jeriahem, byl rád, že je konečně zase šťastný, i když on sám nebyl zdrojem toho štěstí.

„Proč?“ zazněla překvapená otázka.

„Navádí proti mně služebnictvo. Dokonce jsem slyšel, jak se s jedním z nich baví o tom, že by se mě rád zbavil.“

Kian ztuhl.

„Tomu nevěřím!“ zvolal rozhořčeně hrabě. „Tohle by nikdy neudělal!“

„Dokáže se přetvařovat. Ani ty to nedokážeš rozlišit. Obzvláště ty,“ ujišťoval ho. Kian se třásl po celém těle. Pokud mu Yorick uvěří, jak to bude moci vyvrátit?

„Kian zůstane tady!“ pronesl rozhodně hrabě a šaškovi se ulevilo. Rychle pokračoval ve své cestě. Nemohl tak vidět jednoho z přítelíčků Jeriaha, který ho viděl, jak vyslechl tento rozhovor.

Toho samého večera, kdy si vyslechl onen rozhovor, se neúčastnil večeře. Nevěřil, že by se dokázal podívat na Yoricka, aniž by ten spatřil vše, co se mu odráželo v srdci. Proto nyní ležel v posteli a snažil se usnout.

Ze spánku ho vytrhly čísi ruce, které ho nekompromisně vytáhly z postele. Okamžitě byl vzhůru a jal se bránit. Ovšem oproti dvěma gorilám, které ho držely, neměl šanci. Chytili ho za ruce a on se zadíval na nově příchozího.

Nepřekvapilo ho, když poznal Jeriaha.

„Nevím, čím jsi ho uhranul, ty malej podvraťáku,“ syčel mu těsně u tváře. „Ale já zařídím, abys mi už nestál v cestě. Rozptyluješ ho.“

Zatnul pěst a ta neomylně našla Kianovo břicho. Zasténal a prudce se předklonil. „Nedovolím ti mu ublížit!“ pronesl Kian tiše.

„U toho už ty nebudeš!“ ujistil ho a znovu udeřil. „Myslíš si, že jsem si nevšiml, jak na něj hledíš? Jak on hledí na tebe? Jako byste mezi sebou měli něco křehkého, co nemohu rozbít. Ale já už to zařídím.“

Kian by za jiných okolností zajásal nad tím, co mu řekl. Nicméně nedostal k tomu šanci. Další rány dopadaly na jeho tělo. Nakonec se schoulil na podlaze a hleděl na Jeriaha, který se nad ním tyčil.

„Jdeme, hoši. Zítra už se s ním nebudeme muset trápit.“ S těmito slovy, a svými gorilami v patách, opustil místnost.

Kian vůbec nic nechápal. Co se to děje? Co chce udělat Yorickovi? Je snad hrabě v nebezpečí? V ohrožení života? Tušil, že ten, kdo je v ohrožení, je on sám. Proto sebral zbytek svých sil a vyrazil za Jonasem. Jediným člověkem, kterému zde věřil.

„Jonasi!“ Zabušil na dveře jeho světnice, která se nacházela za stájemi. Otevřel mu rozespalý podkoní.

„Co se děje, Kiane?“ ptal se ho, když do místnosti vtrhl jako velká voda.

„Jonasi! Děje se tady něco moc špatného,“ vyhrkl. „Prosím tě, ne já tě žádám, dej pozor na hraběte. Nedovol, aby se mu něco stalo.“

„Kiane, co se proboha děje? Zbláznil ses? Proč by se mu mělo něco stát? Vždyť jsi u něj vždy ty jako hlídací pes. Nedovolíš, aby se mu něco stalo.“

„Zřejmě už zde dlouho nebudu,“ podotkl tiše. Nedal ale možnost Jonasovi, aby nad tím dumal, protože dodal: „Dej na něj pozor!“ a rázně opustil jeho kamrlík.

Opět ho z postele vytáhly čísi ruce. Tentokrát to však byly pochopové hraběte. Hleděli na něj prazvláštním pohledem. Opovržlivost se v něm mísila s lítostí. Kian pochopil rychle. Tohle znamená konec. Tohle pro něj znamená to zítra, o kterém Jeriah mluvil.

Odvlekli ho do hlavního sálu, kde seděl Yorick a vedle něj stál… Kian se prudce zarazil. Jeriah vypadal, jako by se účastnil hospodské bitky a prohrál. Jeho tvář hyzdily modřiny, které hrály všemi barvami.

Kian dokázal vydržet cokoliv, bití, špatné zacházení i opovrhování. Avšak pohled Yorickových očí, ve kterých bylo nevěřícné pochopení, ho zlomil. Došlo mu, o co se jedná. Svedl to na něj. Řekl mu, že to Kian mu takhle ublížil. Jak tomu mohl uvěřit?

Je možné zlomit již zlomené srdce?

„Máš nějaké vysvětlení pro to, co se stalo?“ vyštěkl nějaký chlapík, který stál u Jeriaha. Zřejmě nějaký jeho patron.

Rány, které Kian utržil včera v noci, nemohl nikdo vidět. Zavrtěl hlavou.

„Proč, Kiane?“ ptal se tiše Yorick. Mladý cikán na něj upřel pohled. Šaškovy oči křičely, aby nevěřil, ale jeho rty nedokázaly tuto větu utvořit.

„Můj pane,“ splynulo mu ze rtů.

„Drahý,“ otočil se k němu Jeriah. „Ten muž, pokud by nepřišel ctihodný otec,“ kývl na muže, který Kianovi pokládal první otázku, „by mě zajisté zabil. Byl to jeho záměr. Řekl mi, že mu stojím v cestě za bohatstvím.“

Kian sebou prudce trhl. Taková lež!

„Pane,“ pronesl ostře ctihodný otec. „Žádám pro tohoto muže, který se provinil pokusem o vraždu, trest nejvyšší. Trest smrti.“

Kian nevěřícně zvedl, dosud pokorně skloněnou, hlavu. Prudce jí zavrtěl. I Yorick sebou trhl. Smrt? Chtějí, aby nechal zabít svého anděla? Jeho mozek to nechtěl pochopit. Ovšem jeho mlčení si vyložil jako souhlas.

„Dobrá, tedy. Zítra za soumraku bude Kian, po…“

„Ne!“ vykřikl Yorick a nenechal tak kněze říci onu osudnou větu. „Máš k tomu co říci, Kiane?“ otázal se mladíka v naději, že mu vše vysvětlí, že vše popře.

„Ať už bych řekl cokoliv, můj pane, uvěřil bys mi?“

Hraběte tato otázka zaskočila. Sám nevěděl čemu věřit. Proč by mu Jeriah lhal? Miluje ho. Nemá důvod mít z Kiana strach.

Proč by ti lhal Kian? ptalo se jeho vnitřní já. Ublížil jsi mu a on přesto zůstal. Řekl ti, že po tobě touží, a přesto tě přenechal jinému.

„Drahý,“ ozval se opět Jeriah. „Žárlí na mě. Je ochotný udělat cokoliv, aby tě získal. Dokud tady bude on, nebudu v bezpečí. Proto jsem odešel. Vyhrožoval mi, obával jsem se o svůj život. Avšak nedokázal jsem bez tebe být. Vrátil jsem se, ačkoliv jsem věděl, že je stále zde. Volání mého srdce bylo silnější.“

„Neodsoudím ho k smrti,“ pronesl tiše hrabě a Kian zadoufal, že tomu neuvěřil. „Bude vyhnán. Odveďte ho na hranici panství. Pokud se na toto území ještě někdy vrátí, zemře.“

Smutek, který po vyslovení trestu vyvěral z jeho hrudi, se rozutekl po místnosti a vybuchl v Kianových očích. Udělal jsem to znovu. Opět jsem ublížil svému Černému andělovi.

Pod tíhou toho trestu pod Kianem podklesla kolena. „Nikdy jsem ti nelhal, můj pane,“ dokázal ze sebe vysoukat jedinou větu na svou obranu. Pak byl nemilosrdně odvlečen na nádvoří.

Spatřil naprosto zmateného Jonase a otočil se k němu. „Zachraň ho,“ požádal ho.

Pak šlo vše rychle. Stráže ho vysadili na koně a odjeli i s ním na hranice panství. Tam ho nemilosrdně shodili dolů.

„Jestli tě tu ještě někdy spatříme, bez milosti tě zabijeme!“ upozornili ho a odjeli. Kian dlouho stál na tom místě, kde ho zanechali. Doufal, že je to sen, že se probudí a vše bude jako dřív.

Neprobudil.

„Anděli,“ zašeptal Yorick, který sledoval, jak hrubě s Kianem zacházejí. Co je to za podivný pocit, který mu svírá vnitřnosti? Proč se cítí tak prázdný? Měl by přece být šťastný, je s Jeriahem.

Zezadu ho objaly jeho ruce. „Co tady tak stojíš?“ otázal se ho milenec.

„Nebyl jsem k němu moc tvrdý?“ otázal se a otočil se, aby ho objal. Jeriah se k němu přitiskl a políbil ho na hrdlo. Na rtech se mu objevil vypočítavý úsměv. Ten však hrabě vidět nemohl.

„Jistě že ne. Já bych řekl, žes byl spíš moc mírný. Podívej, co mi udělal!“ Demonstrativně nastavil svou dokonale nalíčenou tvář. Vypadal opravdu, jako by ho někdo pořádně zmlátil. Yorick ho něžně pohladil po tváři.

„Máš pravdu. Promiň mi,“ zašeptal a políbil ho.

„Konečně budeme šťastní,“ pronesl mezi polibky Jeriah.

Šťastní, opakoval v duchu Yorick. Opravdu může být šťastný?

Jak dny ubíhaly, hrabě si uvědomoval, že nemůže. Kamkoliv se podíval, tam viděl Kianův smutný pohled, když ho vyhnal. Zařezával se mu do duše a nedával mu spát. Copak by se takhle díval někdo, kdo chladnokrevně naplánoval vraždu jemu blízké osoby?

Jeriah byl ale očividně spokojený. Chodil po domě, rozkazoval a v podstatě si dělal, co chtěl.

Jonas, ačkoliv nechápal, co se to vlastně stalo, dával pozor na hraběte. Slíbil to Kianovi. Nevěřil, že to udělal. Proč by za ním chodil a prosil ho, aby zachránil hraběte, kdyby mu chtěl tímto způsobem ublížit?

„Stalo se něco?“ otázal se hrabě, který viděl, jak bezcílně po domě bloumá Jonas. Ten se vyděsil, že ho tady takhle nachytal.

„Ni-nic, můj pane,“ vykoktal a rychle se mu klidil z dosahu. Yorick za ním dlouho hleděl. Zdálo se mu, že na něj poslední dobou naráží nějak moc často. Jako by ho střežil či co… Nechápal to.

V noci se budil orosený potem, neboť se mu zdávalo o Kianovi. Dříve jeho sny okupoval jen Jeriah, a to i když ho měl vedle sebe. Nyní to byl Kian. Nejednalo se o veselé snění. Vždy viděl, jak ho jeho milovaný opouští.

Milovaný? Vyděsilo ho toto přirovnání, ale zároveň už si nedokázal odpírat pravdu. Miluje Kiana. Přesto ho nechal vyhnat. Přesto mu vyhrožoval smrtí.

Prohrábl si vlasy a zamyšlen vyrazil ke své pracovně. Již otvíral dveře, když ho zarazily tiché hlasy.

„Už bychom se ho mohli zbavit, ne?“

O kom se to baví? Zbystřil pozornost a naslouchal dál.

„Už tady není ten šašek. Už není nikdo, kdo by mi v tom zabránil. Zřejmě k němu neměl takovou důvěru, jak jsem si myslel, když ho nechal vyhnat. Teď ho jen musím přesvědčit, aby napsal závěť, ve které budu figurovat jako hlavní dědic.“

Yorick ztuhl, když poznal hlas Jeriaha. A když si uvědomil, o kom to mluví. Já jsem vážně pitomec!

Otevřel dveře a vstoupil do pracovny, jako by nic nezaslechl. Muži od sebe okamžitě odstoupili. Poznal ctihodného otce a Jeriaha. Překvapeně na ně pohlédl.

„Potřebovali jste něco?“ otázal se lehce.

„Vůbec nic.“ Pakoval se kněz.

„Jeriahu!“ zastavil ho, než stihl utéct, jako muž před ním.

„Ano, drahý?“ otočil se s láskyplným úsměvem. Yoricka píchlo u srdce. Je opravdu skvělý herec.

„Mohl bys tu zůstat? Rád bych s tebou něco probral,“ pronesl a počkal, až se mladík usadí naproti němu na židli.

„Ano?“

„Víš,“ začal neurčitě, „rozhodl jsem se sepsat závěť. Jen pro jistotu, kdyby se mi náhodou něco stalo. Jistě se mnou budeš souhlasit.“

Jeriahovi téměř unikl spokojený škleb. „Co by se ti mělo stávat, drahoušku? Pokud na tom ale trváš, tak samozřejmě nejsem proti,“ deklamoval.

„Dobrá. Rád bych ti řekl, koho ustanovím jako dědice veškerého svého majetku.“ Slovo veškerého zdůraznil a neuniklo mu, jak se mladíkovi chtivě zablesklo v očích. Jak jsem mohl být tak slepý?

„Koho, drahý?“

„Kiana!“ pronesl pevně. Pokud mi někdy dokáže odpustit.

Jeriah ztuhl. „Cože? Toho fracka? Ploužil se za tebou jako stín, hltal tě očima a pak tě zradil! Jak na něj můžeš myslet?“ pěnil a maska milého mladíka spadla.

„Protože on jediný ke mně byl po celou dobu, kdy byl se mnou, upřímný.“ Což já jsem nedokázal.

„Co je mi sakra do toho?! Miluješ mě!“

„A v tom se právě pleteš, Jeriahu. Nemiluji!“ pronesl pevně. Sám byl tou pravdou překvapen. Postavil se a přešel k němu. Položil si ruce na opěradla jeho židle a sklonil se těsně k němu. „Radím tobě i tvým kumpánům, abyste tu zítra již nebyli. Pokud ano, čeká vás něco mnohem horšího než vyhnání. Je to jasné?“

Jeriah se zmohl jen na přikývnutí. Nemohl uvěřit tomu, že to nevyšlo. Tak blízko. Byl tak blízko. A všechno to zhatil ten Kian! I když ho odsud vystrnadil!

„A Jeriahu!“ zastavil ho ještě jednou Yorick. „Moje stráže vás doprovodí. Na území mého panství a ani v okruhu několika mil vás nechci zahlédnout. A pokud se pokusíš udělat něco Kianovi…,“ nechal větu viset ve vzduchu, ale Jeriah pochopil dokonale.

S trhnutím otevřel dveře a zmizel.

Yorick se druhý den vydal tam, kde zanechali Kiana jeho pochopové před třemi měsíci. Musel ho najít… Netušil kde hledat, ale byl rozhodnut převrátit naruby třeba celý svět. Věděl, že nemůže žádat odpuštění. Jen se mu chtěl, potřeboval se mu omluvit. I kdyby to pro něj znamenalo věčné zatracení.

Jezdil od vesnice k vesnici a vyptával se na něj. Samotného ho překvapilo, jak dokonale si pamatuje každičký rys jeho tváře. Ovšem neměl štěstí. Každý odpovídal, že ho nikdo neviděl. Když už pomalu ztrácel naději, objevila se před ním jakási žena.

„Hledáte toho cikána?“ zeptala se ho přímo.

„Ano!“ vyhrkl. „Viděla jste ho?“

Žena se obezřetně rozhlédla po ulici. „Pojďte se mnou.“ Beze slova ji následoval do poměrně nuzné, ale čisté chatrče. Posadil se ke stolu, kam ukázala, a čekal.

„Přišel sem asi přede dvěma měsíci. Byl v zuboženém stavu. Dala jsem ho s dcerou do kupy, ale pak…,“ odmlčela se.

„Pak?“ otázal se Yorick a ani nedýchal.

„Zjistili jsme, že má souchotiny. Zemřel přede dvěma dny.“

Yorick na ni hleděl. Její slova mu vůbec nedocházela. Zemřel? Jeho Kian zemřel? Padl na kolena uprostřed světnice.

„To-to ne-nemůže být pravda,“ vydechl přerývaně a z očí mu vyhrkly slzy. Žena ho mlčky sledovala. Neměla co mu k tomu již říci.

„Mohl… Mohl bych vidět jeho hrob?“ zašeptal. Hrob. Jak konečně to slovo znělo. Přikývla a vyšla ven. Nohy se mu třásly, ale byl schopen ji následovat. Zavedla ho k prostému, nedávno zakrytému hrobu. Poté beze slova odešla.

Stál nad ním a nevěděl, co říci. Co dělat. Nechtěl přijmout tohle stanovisko. „Kiane,“ zašeptal a pohladil čerstvou zeminu. Poté opět padl na kolena.

„Odpusť mi, Kiane. Byl jsem tak hloupý. Zaslepený… Ani nevím čím. Myslel jsem, že miluji Jeriaha, ale nebyla to pravda. Měl mě v hrsti a já od sebe odehnal jediného člověka, který při mně kdy stál. Tebe.“

Musel se odmlčet, protože se mu do hrdla dral vzlyk. „Jak jsem tohle mohl dopustit? Jak jsem mohl dopustit, abys zemřel takhle? Měl jsem s tebou být. Měl jsem doprovázet tvou duši do nebes. Držet tě za ruku až do tvého posledního nádechu. Odpusť mi to, Kiane, jestli můžeš. Odpusť, že jsem byl jediný, kdo neviděl, co ke mně cítíš. A že jsem byl jediný, kdo si neuvědomil, jak moc tě miluji.“

„A myslíš to všechno vážně?“ zaslechl tichý, milovaný hlas.

„Samozřejmě, že ano,“ prohlásil plamenně. „Miluji tě. Toužím po tvém odpuštění. Prosím…“ Náhle se prudce zarazil, protože mu došlo, že ho objímají dvě něžné paže. Že za ním klečí Kian, tvář zabořenou na jeho zádech a celý se chvěje. Že se mu to všechno nezdá.

Neodvážil se otočit, promluvit, protože se bál, že se přízrak rozplyne. Vzal do dlaní ty milované ruce, aby jednu po druhé políbil. Cítil, jak se Kian i s ním pomalu postavil. Teprve ve chvíli, kdy stál na roztřesených nohách, se odvážil otočit.

Vzal tu milovanou tvář do dlaní. Hleděl do těch černých, půlnočních očí, o kterých si myslel, že se navždy zavřely. Líbal ta něžná ústa, o kterých si myslel, že už nikdy nepromluví. Tiskl k sobě to chvějící se tělo, o kterém myslel, že ho už nikdy neobejme.

Kian se k němu tiskl, vdechoval jeho vůni, hladil jeho tělo. Nechtěl mu tak snadno odpustit. Chtěl ho potrápit víc, ale když viděl, jak moc ho zasáhla jeho domnělá smrt, nedokázal v tom pokračovat. Nedokázal jen nečinně sledovat jeho utrpení.

Když mu Nyaira řekla, že se na něj ptal nějaký muž, který se téměř zhroutil při zjištění, že je mrtev, srdce mu poskočilo nadějí. Vydal se k hrobu, kam ho žena odvedla, a uviděl Yoricka. Myslel, že právě teď opravdu zemřel, a Bůh si z něj tropí strašné žerty.

Svou smrt předstíral, protože se obával, že by ho mohl hledat někdo z Jeriahových lidí, aby ho odstranili z cesty úplně.

„Kiane!“ zašeptal hrabě, když se od něj konečně dokázal odtrhnout. Když konečně dokázal uvěřit, že je skutečně naživu. „Odpusť mi, nejdražší. Vím, že jsem ti způsobil velkou bolest, ale pokorně tě žádám o odpuštění.“

„Dokážu ti odpustit, můj pane,“ pronesl tiše. „Ale nedokážu zapomenout,“ dodal a Yorick pochopil.

Tiše přikývl. „Doufal jsem v tvé odpuštění,“ zašeptal a políbil ho na čelo. Chtěl ho prosit na kolenou, aby se vrátil s ním, ale neudělal to. „To jsi mi dal. Jsem ti za něj vděčný, Kiane.“

Otočil se k odchodu. Kian ho však zastavil tím, že ho chytil za rukáv. „Nedokážu zapomenout, na polibek, ve kterém jsi mi dal svou duši, můj pane. Přesto, že mě bolí srdce, věřím, že vše, co jsi řekl, myslíš upřímně.“

„Znamená to snad, že…,“ vydechl. Neodvažoval se pokračovat. Zhluboka se nadechl. „Znamená to, že se se mnou vrátíš?“

Kian jen přikývl. Tentokrát to byl on, kdo v hraběcích očích rozžehnul plamen štěstí, který hřál i jeho samého.

„Miluji tě, Kiane, a přísahám, že ti vše vynahradím.“

„Jediné, co po tobě chci, můj pane,“ zašeptal, když se k němu hrabě skláněl, „je, aby ses se mnou miloval. Ale tentokrát opravdu jen a jen se mnou,“ vydechl a ochotně přijal ústa, která ho zajala.

„S největším potěšením, nejdražší,“ zašeptal mezi polibky. „S největším potěšením, můj anděli.“