Za tvůj úsměv – část II.

Stál u okna a hleděl dolů na ulici. Pršelo už mnoho dní. Jako by to chtělo vyjádřit jeho emoce, kterými překypoval. Chodil do práce, aby dokončil projekt, ale Edgarovi se vyhýbal, seč mohl, ale ten byl teď příliš zaneprázdněný péčí o Etiena. Tolikrát se chtěl zeptat, jak se mu daří, jaké dělá pokroky, ale vždy se ovládl. Jen by to rozjitřilo bolest, kterou cítil v nitru.

„Copak tě vůbec nezajímá, jak na tom Etien je?“ optal se ho Yago, který se opět samozvaně vetřel do jeho kanceláře.

Fabien k němu vzhlédl od rozdělaného projektu.

„Samozřejmě že mě to zajímá,“ zavrčel nabroušeně a Yago zvedl obočí. Takhle ho neznal. Byl věčně nabroušený. Co se to jen stalo ten den, kdy ho našel před svým domem?

„Mám jen teď hodně práce. Už mi zbývá jenom týden na dokončení projektu,“ dodal mírněji Fabien. Nechtěl, aby si Yago myslel, že je nevděčný.

„Jak myslíš,“ pokrčil přítel rameny. „Jen jsem chtěl, abys věděl, že už se vybírá termín pro operaci, a zdá se, že to bude velice brzy.“

Fabien věděl, že by se mu mělo ulevit, ale měl spíše smíšené pocity. Vždyť ve chvíli, kdy se Ettien probudí, mu bude muset sdělit to nejhorší, co ve svém životě udělal. To nejhorší, co mu kdy mohl udělat.

Donutil se k úsměvu, protože přece jenom toužil po tom, aby se vrátil do normálního života. Aby viděl jeho úsměv, jeho nádherné oči jiskřící radostí, i když ani jedno nebude určeno jemu.

„To je skvělé,“ zazubil se. Yago si ho zkoumavě prohlížel.

Pak ale pokrčil rameny a odešel z jeho kanceláře. Fabienovi se ulevilo a unaveně se opřel do křesla. Bylo těžké předstírat veselí, když se cítil prázdný. Vyprahlý jako poušť. Samozřejmě, že ho zajímalo, jak se Etienovi daří.

Každý den musel silou vůle potlačovat touhu rozjet se za ním, padnout u jeho postele na kolena a prosit o odpuštění. Chtěl ho obejmout, políbit. Jenže na to už neměl nárok. Ztratil ho ve chvíli, kdy dovolil jeho otci, aby si z něj udělal děvku.

Přemýšlel, co bude dělat, až skončí projekt, na který se tak rád vymlouvá. Už nebude mít žádný důvod, proč zůstávat v práci do úmoru. Nebude důvod, proč nezvedá telefon, proč se nepřijde na Etiena podívat.

Prohrábl si vlasy. Věděl, že dnes už nic nevymyslí. Jeho myšlenky se stáčely pouze jediným směrem. Tím, který se mu vůbec nelíbil. Vzal si bundu, kterou měl přehozenou přes židli a vyrazil ven.

Stále pršelo. Ani se nenamáhal natáhnout si kapuci, aby se tak částečně kryl před deštěm. Vyhovovalo mu to. Nechal se smáčet vodou, jako by snad mohla omýt ten pocit zrady, který ho tížil na prsou.

Přestaň se litovat! Ano, měl by přestat. Jenže nedokázal to. Pálilo ho to na prsou jako jed. Byl rád, že Yago bydlí poměrně blízko práce, a proto mohl jít pěšky. Než dorazil před přítelovy dveře, byl promočený na kost.

Tiše otevřel doufaje, že Yago nebude doma. Marně. Stál hned za dveřmi, zjevně připraven mu pořádně od plic vynadat.

„Měl by ses jít převléknout,“ podotkl s lehce povytaženým obočím. Fabien přikývl a protáhl se kolem něj. „Pak přijď prosím dolů, Fabi,“ zavolal za ním ještě a zmizel v obýváku.

Převlékl se a seběhl schody. Na prahu obývacího pokoje strnul. Na pohovce seděla Bella a propalovala ho svýma černýma očima.

„Dobrý den, pane,“ pozdravila.

„Dobrý, Bello. Děje se něco?“ Tázavě se zadíval na Yaga, který jen pokrčil rameny. Srdce mu vynechalo jeden tep, protože si představil, že mu jde říct, že Etien je mrtvý, nebo zraněný. Přítel, který ho bedlivě pozoroval, si moc dobře všiml, jak mu po tváři přeběhl stín paniky. Takže mu osud Etiena není tak lhostejný, jak si začínal myslet.

„Jen jsem vám přišla oznámit, že pan Etien jde na operaci příští týden v pondělí,“ pronesla žena.

„To je skvělé,“ zamumlal a vší silou potlačil smutek, který se mu šířil v hrudi. Zářivě se na ni usmál. Bella ho pozorovala, ale věděla, že jeho úsměv je jiný. Jiný než bývaly ty, které dával na odiv okolí, když měl Etiena ještě u sebe. V tamtěch byla naděje, v tomhle jen smutek, který se odrážel v očích.

„Budete chtít být přítomen? Poslal mě sem pan Edgar, abych to zjistila.“

Fabien se zarazil. Co má na to odpovědět? Jistě, že musí být přítomen. Musí, aby řekl Etienovi, co se stalo. Nejraději by vykřičel, že ne. Že už nikdy Etiena neuvidí, ale to nemohl.

„Jistě, že ano,“ odvětil. „Přece si to nenechám ujít, když jsme na to tak dlouho čekali!“ radoval se. Kupodivu jeho hlas zněl přesvědčivě. Protože jeho radost byla upřímná. Ať už se sám cítil jakkoliv, Etien bude žít – nebo zemře, při tom pomyšlení málem explodoval – ale alespoň už nebude živořit. Jeho zrada ho raní, možná na dlouhou dobu, ale později se to zlepší a on bude žít dál.

„Výborně. Pak tedy řeknu, aby vás pan Edgar vyzvedl v pondělí v půl osmé ráno.“

„Budu připraven,“ zazubil se na ni a šel ji doprovodit ke dveřím.

„Zatím přeji hezký den, pane,“ pronesla žena a raději se kousla do jazyku, aby něco nedodala.

„I vám, Bello,“ usmál se na ni. Jakmile se za ženou zavřely dveře, unaveně si povzdechl.

„Stále mi nechceš říct, co se stalo?“ otázal se Yago, který stál v chodbě za ním. Fabien na něj pohlédl. V očích jeho přítele bylo tolik pochopení, tolik důvěry. Jako by viděl, jaký vnitřní boj, který prohrává, uvnitř sebe vede. Přesto mlčky zavrtěl hlavou.

Protáhl se kolem něj a vyběhl schody do pokoje. Padl na postel a zavřel oči. Představil si, že Etien časem zapomene, najde si někoho jiného a ta představa ho málem zabila. Možná, kdyby nebyl takový zbabělec a tolik nelpěl na životě, by se pokusil o sebevraždu. Nebo byl možná masochista, který se vyžíval v představě příštích let v utrpení.

Ten týden uběhl neskutečně rychle. Náhle bylo pondělí a on stál před nemocnicí a čekal na Edgara, který měl přivézt Etiena. Nervózně polkl, když u něj zastavil červený sedan. Vedle spolujezdce seděl Etien. Nic se u něj nezměnilo, stále měl ten skelný pohled, stále nevnímal okolí. Ale dnešek měl vše změnit.

Šel jim naproti a pomohl Etienovi vystoupit. Po dlouhé době ho opět objímal kolem pasu a musel se zhluboka nadechnout jeho vůně, lehce ho pohladit po zádech. Edgar pozoroval jeho tvář, tu hru emocí.

„Půjdeme, nejdražší,“ zašeptal směrem k Etienovi, protože ať se sebevíc snažil přesvědčit okolí i sám sebe, miloval ho. Toužil ho vidět od chvíle, kdy ho přenechal v Edgarových rukou. Tolik mu scházel. Něžně ho pohladil po zádech a vydal se k recepci. Byl rád, že ho nepřivezli v sanitce, že se Edgar „obtěžoval“ ho přivézt autem. Nahlásili se a okamžitě přijeli dva zřízenci s lehátkem, na které ho položili.

Fabien sledoval, jak ho odvážejí, a srdce mu ztěžklo. Edgar si jeho nervozitu vyložil jako obavu z toho, jak operace dopadne, a položil mu ruku na rameno. „Dopadne to dobře, Fabiene. Je to bojovník.“

„Já vím, že je,“ zašeptal skrze sevřené hrdlo. Každá buňka jeho těla tomu zoufale věřila. Zoufale prosil Boha, ke kterému nikdy nevzhlížel, aby ho zachránil. Aby se operace povedla, ať už to pro něj samotného bude znamenat cokoliv. Bylo před nimi několik hodin čekání s nejasným výsledkem.

Edgar se snažil nést to v klidu, ale Fabien takový pocit neměl. Nervózně přecházel po čekárně sem a tam, počítal kachličky, které rámovaly místnost. Věděl, že to Edgarovi vadí, ale nedokázal se zastavit. Když konečně usedl vedle něj, zaslechl, jak si oddechl. Dlouho mu to sezení ale nevydrželo. Nedokázal prostě jen nečinně čekat. Edgara zachránil po pěti hodinách příchod lékaře. Byl rázem na nohou, stejně napjatý jako Fabien.

„Operace se vydařila. Jaké to bude mít na pana Gabrieliho účinky, zjistíme, až se probere. Zatím nám nezbývá než čekat,“ pronesl k nim muž v bílém plášti. Jistě, nebylo to mnoho, ale podstatné bylo, že nebyly žádné komplikace. „Převezli ho na jednotku intenzivní péče, kde bude, dokud se neprobere.“ S lehkým kývnutím hlavy se s nimi rozloučil.

Fabien padl do židle a složil hlavu do dlaní. Etien to přežil, bušilo mu ve spáncích. Podařilo se to, bude žít. V tu chvíli nebylo nic jiného než tato skutečnost. Srdce mu tepalo v téměř bolestné radosti, z hrdla se dral vítězný křik. Ovládl se. Jen se tím nechal pohltit a úleva, kterou pociťoval, ho roztřásla.

Edgar na tom byl podobně. Seděli tam vedle sebe, objímali se kolem ramen a přihlouple se usmívali. Oba se zatvrzele odmítali hnout z místa, aby si jeli odpočinout.

Střídali se u Etiena, jako by drželi stráž. Lékaři je vždy pustili dovnitř jen na pár minut, ale to jim nevadilo. Později se objevil i Yago, který měl radost stejně velkou jako oni dva. Nakonec je oba přinutil, aby si odpočinuli, alespoň v pokoji, který pro ně usmlouval u personálu nemocnice.

Sám pak na chvíli vešel do pokoje Etiena a pozoroval ho. Znal ho už tři roky, tak dlouho pracoval v jeho firmě, a považoval se za jeho přítele. Věděl, že i sám Etien ho tak vidí. Nyní si ho prohlížel, jeho tvář byla klidná, dokonce se na ní objevila i zdravá barva. Poprvé za celou tu dobu od oné nehody skutečně uvěřil, že bude v pořádku.

Lehce stiskl přítelovu ruku a s úsměvem opustil místnost. Věděl, přesně jak to řekl lékař, že nyní zbývá jenom čekat.

Po čtyřech dnech se konečně probral. Zrovna u něj seděl Edgar, nicméně začínal podřimovat, protože bylo pozdě, skoro už půlnoc.

„Edgare?“ zašeptal vyprahlými rty a bratr sebou trhl. Po více než půl roce opět slyšel bratrův hlas. Okamžitě se probral z dřímoty a vrhl se k posteli.

„Etiene!“ vzkřikl a stiskl mu ruku. Mladý muž na posteli se lehce usmál. První pozitivum bylo to, že ho poznal. Nicméně, co bude dál, nevěděl. Rychle se vzdálil, aby zavolal doktora. Ten Etiena prohlédl a souhlasně přikyvoval.

„Zdá se, že vše proběhlo bez vážnějších komplikací. Nicméně vás čeká ještě dlouhá cesta,“ mrkl na Etiena a vzdálil se.

Byla to pravda, protože se snažil rozpomenout, kdo vlastně je a co se stalo.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se bratra a pátravě si ho prohlížel. Edgar se pustil do vyprávění, co se tenkrát stalo a jak to probíhalo dál. Když se dostal k tomu, že si ho k sobě vzal Fabien, zahanbeně se odmlčel.

Etien vycítil, co bratra trápí, a stiskl mu ruku.

„Nemohl jsi toho víc udělat, brácho. Máš rodinu, o kterou se musíš starat. I když občas jsi mohl Fabienovi pomoci. Musel být v nelehké situaci.“

Edgar mu vyprávěl, jak se o něj jeho přítel staral, nedbaje na bídné vyhlídky do budoucna. Etiena to dojalo, protože si uvědomil, že ho prostě mohli nechat zavřít do ústavu a zapomenout na něj. Fabien to nedovolil. Pocítil neskonalou lásku.

„Kde je Fabien, Edgare?“

„Přinutil jsem ho jít se vyspat. Byl tak nervózní, že se stále neprobíráš, že dva dny nespal,“ zamračil se a bratr udělal to samé.

„Ty by sis měl taky ještě odpočinout. Jakmile se Fabien probudí, řeknu mu, že jsi nabyl vědomí.“

Muž na posteli vyčerpaně poslechl a zavřel oči. Nicméně nespal. Probíral si v duchu, co vše se změnilo. Byl mimo sice jen něco málo přes půl roku, přesto se mu zdálo, že to byla věčnost. Krom toho si podvědomě vybavoval, jak o něj Fabien pečoval. Jak neustále sršel optimismem, i když to muselo být nesmírně těžké. Miloval ho za to ještě víc, bylo-li to možné.

„Edgare?“ zašeptal tiše, protože věděl, že bratr neodešel.

„Ano?“

„Zavolej mi Fabiena,“ zaprosil téměř zoufale. Potřeboval mít přítele u sebe. Edgar to zjevně pochopil, protože bez otázek vstal a odešel. Vzápětí do místnosti vstoupil Fabien. Jejich oči se střetly a Etien měl náhle pocit, že je vše tak jak má být.

Přítel ještě okamžik váhal, ale pak se vrhl k posteli, kde padl na kolena.

„Etiene,“ vydechl tiše a on se na něj usmál. Utápěl se v jeho fialových očích a přemýšlel, co do nich zaneslo takové stíny.

„Ahoj,“ zašeptal na oplátku. „Tak jsem zpátky,“ zubil se váhavě. Fabien se zvedl, protože nedokázal odolat. Nedokázal si odepřít tu radost. Sklonil se k němu a něžně ho políbil. Etien ho jednou rukou objal kolem krku a polibek opětoval.

„Musím ti poděkovat, zlato,“ ozval se po chvíli pacient tiše, když se jeho přítel posadil do křesla. Zdálo se mu to, nebo sebou trhnul? Povytáhl obočí, ale Fabien na sobě nedal nic znát, tak usoudil, že se mu to zřejmě zdálo.

„Za co?“ otázal se přiškrceně. Nechtěl mu to říct! Ještě ne!

„Nějak jsi dokázal získat peníze na operaci. A navíc jsi prý řekl Edgarovi, že bych riskoval. V tom jsi měl pravdu.“

Namáhavě se usmál.

„Věděl jsem, že bys radši zemřel, než žít tak, jak jsi žil.“

Etien si ho pátravě prohlížel. Vypadal jinak, než si ho pamatoval, což bylo vzhledem k vypětí, kterým poslední měsíce prošel, pochopitelné. Kaštanové vlasy měl delší než obvykle, ve fialkových očích se mísila radost i smutek, tvář si naštěstí uchovala své rysy, ačkoliv se zdály tvrdší. Vztáhl ruku a Fabien ho za ni uchopil. Propletli si prsty v tom nejintimnějším gestu milenců.

„Fabiene?“ zeptal se po několika minutách přátelského ticha, které si oba užívali. Přítel se mu zadíval do šedých očích a musel se velice ovládat, aby vzlyk, který se mu dral z hrdla, tam také zůstal. Tázavě povytáhl obočí. „Nikdy ti nedokáži dostatečně poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělal. Nebýt tebe, nebyl bych tu.“ Zvedl jeho ruku a lehce ho políbil na její hřbet.

„Ty bys pro mě jistě udělal to samé,“ pokusil se situaci odlehčit. Přemýšlel, jestli mu to má říct hned, nebo raději vyčkat. Pak zvítězila sobecká touha ještě chvíli strávit v jeho blízkosti a rozhodl se prozatím mlčet a vyhřívat se v jeho laskajícím pohledu.

„Ano, udělal,“ odpověděl bez zaváhání, „ale to neznamená, že bych dokázal být tak statečný jako ty. Taky tě miluji, Fabiene, ani ty na to nezapomeň,“ zašeptal.

Bylo to jako rána palicí. Tak on si zapamatoval jeho slova na rozloučenou. On ho v tu chvíli vnímal! Mlčel, nedokázal skrze sevřené hrdlo promluvit, a tak mu jen stiskl ruku. Etien se na něj zazubil.

„Asi se trochu prospím,“ zazíval a Fabien souhlasně přikývl. Jeho ruku však pustit odmítl. Ještě dlouho vedle něj seděl, zcela pohlcen radostí, že Etien je skutečně zpět. Že je to stejný muž, jakým byl před onou nehodou.

I přesto, že pro něj v jeho životě už nebude místo, měl nesmírnou radost. Nepřipouštěl si zoufalství, které se skrývalo v pozadí. Na to bude času dost později.

Další dva týdny trávil výhradně v Etienově společnosti a nikdy se necítil šťastnější. Ačkoliv nad jeho hlavou neustále viselo nebezpečí, že Etienův otec pošle onu kazetu. Nic se zatím nedělo. Nejspíš čekal, až mu Etien zavolá a on tak bezpečně pozná, že mu to Fabien řekl.

Zhluboka se nadechl a vstoupil do jeho pokoje. Již dávno ho převezli z jednotky intenzivní péče a začali s rehabilitací. Vedl si velice dobře. Doktor velice vychvaloval Fabiena, protože nedovolil, aby jeho přítel jen ležel na lůžku, a díky tomu rehabilitace probíhala velice dobře.

Byl zrovna na cestě za Etienem, když mu pípla smska. Sevřel se mu žaludek, když spatřil číslo, které neměl uložené. Čekal jsi příliš dlouho! Podpis chyběl, ale on přesně věděl od, koho zpráva je. Zastavil se uprostřed chodby. Najednou mu nohy ztuhly. Poslal mu snad tu kazetu? Dříve než mu mohl něco říct? Zkusit se obhájit? Všechno se v něm stáhlo.

Přinutil se opět vykročit a zastavit až u dveří do pokoje Etiena. Otřel si zpocenou dlaň o kalhoty a tiše otevřel. Nijak vlášť ho nepřekvapilo, že přítel nespí.

„Ahoj,“ pozdravil ho tiše. Tak tiše, že si myslel, že ho neslyšel. Podíval se na postel a strnul. Na přikrývce ležela kazeta. Věděl, která to je, aniž by se podíval do jeho obličeje.

„Co to má znamenat, Fabiene?“ zazněla přiškrcená otázka z postele. Konečně se přinutil pohlédnout na přítele. V obličeji byl zsinalý, v očích podivný svit jako při horečce. Bezmocně zatěkal očima.

Pak se zhluboka nadechl a odpověděl.

„Přesně to, jak to vypadá.“ Nehnul ani brvou, odmítal dát cokoliv najevo. To ponížení, tu bolest, která ho stravovala.

„Jak jsi mohl?“ zašeptal přítel.

„Neměl jsem na výběr,“ podotkl a opět vzhlédl. Střetli se očima. V jedněch se zračila nevěřícnost, v druhých tiché odhodlání.

„Vždy máme na výběr!“

Fabien se smutně usmál. Tentokrát na výběr opravdu neměl. Moudře se rozhodl mlčet, zatímco ho Etien spaloval pohledem. Znechucení, které v tu chvíli Etien cítil, se mu pomalu vkrádalo do očí.

„Přál bych si, abys teď odešel, Fabiene,“ vydechl tiše. Přikývl. Očekával, že to takto dopadne. Ještě naposledy po něm přejel očima a pak beze slova odešel.

Etien vyčerpaně klesl do podušek a snažil si uspořádat zmatek ve své hlavě. Zhnuseně hleděl na kazetu na svém klíně. Z náhlého popudu jí mrštil proti dveřím. Ty shodou okolností otevřel naprosto zmatený Yago, který se o kazetu téměř přizabil.

„Co se děje? Právě odtud vystřelil Fabien, jako by ho někdo střelil jedovatou šipkou,“ pronesl a vzápětí se sehnul, aby zvedl onu inkrimovanou kazetu. Tázavě se zadíval na Etiena a povytáhl obočí v očekávání odpovědi.

Dočkal se jí až za hodnou chvíli.

„Nevím, co si o tom mám myslet, Yago.“

„O čem přesně?“ tázal se zmateně přítel.

„O tom, co je na té kazetě.“

Yaga se zmocnila velice neblahá předtucha.

„Předpokládám, že to nějak souvisí s Fabienem?“

„A s mým otcem.“

„S tvým otcem?“ Yagovi jako by se náhle rozsvítilo. Rozdrásané rty, oči podlité krví, zaschlé slzy na Fabienově tváři. Udělalo se mu špatně a musel se opřít o zeď, aby odolal nutkání začít zvracet. Ten zvrácený parchant! Využil slabosti Fabiena, touhy zachránit milovanou osobu, aby jim oběma ublížil.

„Věděl jsi o tom, Yago?“ zašeptal tiše Etien. Zavrtěl hlavou.

„Mohu… Mohu se na tu kazetu také podívat?“ zeptal se tiše. Etien na něj překvapeně pohlédl. Že by přítel měl až tak zvrácené choutky? Yago, jako by mu četl myšlenky, zavrtěl hlavou.

„Neměl to dělat, Yago. Ví, jak moc otce nenávidím. Ani můj život za to nestál. Nikdy se k tomu neměl nechat přinutit.“

„Takže věříš, že se mu neoddal dobrovolně z chtíče?“

Etien se slabě pousmál.

„Teď nevím, čemu mám vlastně věřit. Mohl bys mě prosím nechat o samotě?“

„Samozřejmě,“ přikývl slabě a vytratil se. S kazetou bezpečně ukrytou v zadní kapse.

Pacient se roztřeseně natáhl pro mobil a vytočil nenáviděné číslo.

„Prosím?“ ozval se hlas v telefonu.

„Tady Etien,“ pronesl mdle.

„Zdá se, že jsi dostal kazetu, že?“ V hlase zazníval triumf.

„Nevěřím, že se to stalo.“

„Ani já nejsem tak vynikající IT technik, abych to dokázal nahrát. Krom toho, kde bych sehnal tak intimní snímky toho tvého drahouška? Ale už rozumím, proč sis ho vybral. V posteli je vážně skvělý!“

„Táhni k čertu!“ vykřikl do telefonu a zavěsil. Vzápětí mu pípla smska. Přišel za mnou dobrovolně. Doslova se připlazil. Tak si to pamatuj!

Etien měl chuť třísknout telefonem o zeď. A pak, aniž by nad tím uvažoval, to prostě udělal. Sledoval, jak se rozletěl na několik kousků a ani to s ním nehnulo.

Fabien zastavil u Yaga a rychle si sbalil těch pár věcí, které tam měl. Musel pryč. Okamžitě, nebo se zblázní. A musí to udělat dřív, než se vrátí přítel. Rychle mu naškrábal vzkaz a vedle něj položil mobil. Nějaký čas ho nebude potřebovat.

Minuli se jen o vlásek. Yago se vřítil do bytu, ale ten byl podezřele tichý. Okamžitě poznal, že tam Fabien není. Na stole v obýváku našel vzkaz.

Nějaký čas potřebuji být sám. Děkuji Ti za všechno, dej prosím pozor na Etiena. Děkuji, Fabien

Zaťal pěsti.

„Idiote!“ ulevil si. Vzal do ruky mobil a zjistil, že je vypnutý. Kam mohl jít? Zaváhal jen na okamžik. Pak nasedl na motorku a rozjel se k Fabienovi do bytu. Příliš ho nepřekvapilo, že tam přítel nebyl.

Zklamaně se vrátil domů a přinutil se pustit si onu kazetu. Nedívalo se mu na to snadno, protože s každým záběrem v něm narůstala touha vraždit.

„Zabiju Tě,“ promlouval tiše k obrazu Etienova otce, „velice pomalu a bolestivě,“ syčel, když došel k záběru, kdy prudce trhl Fabienovou hlavou a přinutil ho podívat se do kamery. Všechny city, které se v tom obličeji odrážely, mluvily zcela jasně. Fabien si to rozhodně neužíval. Ba naopak. Musel se cítit jako špinavá děvka, která není hodna lásky Etiena.

„Ty hlupáku,“ zanadával již podruhé a vypnul video. Musel to nejprve strávit. Ale nemohl u toho být střízlivý. Došel si do ledničky pro pivo. A pak pro další a další.

O dva týdny později propustili Etiena z nemocnice. Ten nevěděl, kam se vlastně má vrátit, a tak se rozhodl být chvíli u bratra. Fabienovi se nemohl dovolat, ale jak zjistil od Yaga, telefon nechal záměrně u něj.

Stále pro něj bylo těžké strávit, co se dověděl. Netušil, jestli dokáže příteli odpustit. Kdyby se stalo cokoliv jiného… Navíc se v tom otec očividně vyžíval. Denně Etienovi chodily sms zprávy o tom, jak si to s jeho přítelem krásně rozdal. A jak se to líbilo oběma.

„Etiene?“ ozval se z druhého pokoje Edgar.

„Ano?“ zavolal a čekal zda se bratr objeví. Vzápětí stanul na prahu.

„Proč dal Fabien výpověď?“

Zalapal po dechu.

„Cože udělal?“ Nevěřícně kulil oči.

„Před chvílí mi volal Yago, že dal Fabien výpověď. Prý ji našel na jeho stole v kanceláři. Co se mezi vámi sakra stalo?“

„Myslím, že to je jen mezi námi, Edgare.“

Bratr se s tím nehodlal smířit.

„Uvědomuješ si, co pro tebe udělal? Jen díky němu jsi neskončil v ústavu. Ano, budu se za to do smrti stydět, ale jen díky němu jsi měl celého půl roku láskyplnou péči. Kdybys ho viděl. Předstíral, jak je vše v pořádku, jak to všechno zvládá. Dával si obrovský pozor na to, aby nikdo neviděl, jak moc je ve skutečnosti zoufalý a na dně. Šířil dobrou náladu a naději.“

„Vyspal se s otcem!“

Edgar několikrát zalapal po dechu. Pak si poslechl o kazetě a o tom, že se nijak nehájil.

„Eti?“ zeptal se tiše. Bratr povytáhl obočí. „Viděl jsi to video do konce?“

Udiveně na něj pohlédl.

„Ne, proč?“

„Pak by ses měl podívat,“ vyzval ho a odešel. Nijak mu nevysvětlil, jak na to přišel. Viděl snad tu kazetu také? Vyděsilo ho to. Tohle by neměl vidět nikdo! Yaga nepočítaje, protože ten zná Fabiena téměř lépe než sám Etien.

Náhle se zarazil. To přece není pravda! Náhle věděl, že tu kazetu ani do konce vidět nemusí. Jako by ho cosi osvítilo. Jak si jen mohl na okamžik myslet, že by se to Fabienovi líbilo? Že by ho vědomě podvedl?

Všechno to udělal proto, aby on sám mohl žít. Zvedl mobil a vytočil číslo.

„Yago? Přines mi tu kazetu prosím.“

Přítele požadavek lehce překvapil, ale ani ne za dvacet minut zvonil u Edgarových dveří.

„Co se stalo?“ divil se, když si od něj Etien bral balíček. K jeho překvapení ho přítel hodil na zem a vší silou dupnul. Povytáhl obočí.

„Kde je Fabien, Yago?“

„Absolutně netuším. A to mi prosím věř, kdybych to věděl, okamžitě ti to řeknu.“

„Já vím.“

„Tak dozvím se co, se stalo?“

„Došlo mi něco, co mi mělo dojít okamžitě, když jsem tu zpropadenou kazetu viděl!“ Yago se záhadně usmál a pak mu vyprávěl, v jakém stavu k němu tehdy Fabien přišel. Řekl mu i to, co bylo na té kazetě dál. Z Etienovi tváře vyprchala všechna barva a v očích se objevil vražedný lesk.

„Vidím, že máš totožné myšlenky jako já,“ uchechtl se Yago. Etien však nic neřekl. Nejraději by se rozjel za otcem a na místě ho vykuchal. Jenže Fabien byl důležitější.

„Yago, nenapadá tě kde by mohl být?“

Přítel zavrtěl hlavou.

„Bojím se, že odjel ze země.“

„Cože?!“

Tupě zíral ven z okna pronajatého bytu, ale nic neviděl. Byl tady už dva týdny, ale jako by to bylo roky. Vždycky se toužil do Francie podívat, ale rozhodně ne za těchto okolností. Dokonce v minulosti s Etienem žertovali, že si zde vytvoří své hnízdečko lásky. Hořce se usmál. Prázdné hnízdečko.

Ze zamyšlení ho vytrhlo zazvonění u dveří. Nenáviděl se za tu naději, která se mu rozhořela v srdci. Šoupavě se dovlekl otevřít. Překvapeně mrkl, když za dveřmi uviděl muže v černém obleku. Sevřela ho ledová hrůza. Tohle nikdy nevěstí nic dobrého.

„Přejete si?“ vysoukal ze sebe přiškrceně.

„Dobrý den, jste pan Fabien Deon?“ zeptal se ten muž celkem příjemně.

„Ano.“ Hrůza ho neopouštěla.

„Jmenuji se Frederick Kusack ze společnosti Croen Corporation, slyšel jste o nás?“

„Myslím, že ne,“ pronesl tiše a vůbec nechápal, co se děje.

„… vás jako hlavního reklamního agenta.“

Fabien si uvědomil, že vůbec nevnímal, co mu ten chlap řekl.

„Co prosím?“ vyhrkl. Muž se opět usmál, zřejmě v domění, že je naprosto ochromen jeho nabídkou.

„Vybrali jsme si vás jako hlavního reklamního agenta.“

Zvláštní, vůbec si nepamatoval, že by do této firmy posílal životopis. Nicméně mu posledních několik týdnů splývá, takže je to dost dobře možné.

„Zítra se prosím přihlašte v našem sídle v devět hodin na vstupní pohovor,“ vyzval ho ještě pan Kusack a podal mu vkusnou vizitku. Vzal si ji od něj a pak jen zíral, jak se muž rozloučil lehkým pokývnutím hlavy a zmizel.

Ještě drahnou chvíli stál mezi dveřmi a sledoval schody, ze kterých ten muž seběhl. Zvláštní, pomyslel si, ještě nikdy se mi nestalo, aby za mnou potencionální zaměstnavatel přišel až domů.

Nicméně druhý den se vydal na určené místo. Lehce ho překvapilo, že se jednalo o jednoduchý rodinný dům. Vzal za kliku a vstoupil. Uvnitř bylo prázdno. Nikde žádný nábytek ani nic podobného. Zamračil se. Že by si spletl adresu?

Jeho pozornost cosi upoutalo. Přešel blíž a zjistil, že uprostřed místnosti leží jediná rudá růže. Znervózněl, že si skutečně spletl dům a připletl se k nějakému romantickému dostaveníčku. Chystal se odejít, když v tom za sebou zaslechl kroky. Pozdě, pomyslel si zkroušeně. Teď bude muset z té trapné situace nějak vybruslit. Zhluboka se nadechl a otočil se.

„Etine?“ vydechl překvapeně. Nedokázal potlačit příval radosti, která se mu rozlila v srdci, když hleděl do jeho nádherných, kajícných očí.

Kajícných?

„Ahoj zlato,“ usmál se nesměle přítel.

Zlato? Byl tak zmatený.

„Co se stalo?“ vydechl tiše.

„Líbí se ti růže?“ Jen přikývl, ničeho jiného nebyl schopen. „Omlouvám se,“ pronesl Etien udělal několik kroků k němu.

„Já bych se přece měl omlouvat,“ vyhrkl a o kousek ustoupil. Byl to samovolný úkrok, ale i tak se v Etienových očích objevila bolest. A lítost.

„Ne, to neměl. Pochopil jsem, proč jsi to udělal. A mám-li být upřímný, kdybych byl na tvém místě, udělal bych to také. Víš, nedokázal jsem pochopit, jak jsi to mohl udělat dobrovolně. Jenže ono to tak docela dobrovolné nebylo, že?“ šeptal tiše Etien.

Fabien mlčel. Vycítil, že přítel ještě neskončil.

„Yago mi řekl, v jakém jsi za ním přišel stavu, když se to stalo. A věř mi, že má velkou chuť mého otce zabít. Ostatně stejně jako já,“ odmlčel se, aby opanoval hněv. Etien rychle, aby mu nedal šanci reagovat, zdolal těch několik kroků, co je dělilo. Uchopil jeho hlavu do dlaní a zadíval se mu do očí. „Mé city se nezměnily, zlato. Jen jsem byl hlupák, protože jsem uvěřil, že jsi z toho mohl mít potěšení, jak se mě snažil přesvědčit otec.“

„Ne!“ vrtěl vehementně hlavou a několikrát prudce polkl. „Nikdy jsem se necítil tak ponížený jako tehdy. Nevěděl jsem, jak se ti budu moci podívat do očí, když jsem udělal něco takového. Ale udělal bych to znovu. Protože už jsem se nedokázal dívat na to, jak nežiješ.“

Etien se lehce usmál a políbil ho na rty. Jen lehoučce.

„Já vím, lásko. Omlouvám se a slibuji, že ti vše vynahradím. Vše, co jsi pro mě udělal a obětoval.“

„Nic jsem neobětoval,“ protestoval. „Miluji tě.“

Tentokrát byl jejich polibek hlubší a delší.

„A já tebe, Fabi,“ usmíval se lehce. Několik minut prostě jen stáli v objetí a tiskli se k sobě.

„Takže… Takže mi odpouštíš?“ zeptal se tiše Fabien, když se konečeně odhodlal.

„Není co odpouštět,“ ujistil ho přítel. Pak ho chytil za ruku a opět otočil dovnitř domu. „Jak se ti líbí náš nový dům?“