Adventní kalendář

Za předpokladu, že to nikomu nepovíte, na což kvůli nutnosti zachování lékařského tajemství spoléhám, svěřím vám svůj příběh. Jmenuji se Michal, díky ročnímu pobytu v Londýně mi nikdo neřekne jinak než Majk. Je to také důvod, proč chodím do druhého ročníku gymnázia a můj nejlepší kamarád, soused a spolužák už od školky, do třetího. Jmenuje se John, skutečně to má napsané v rodném listu, to jeho rodiče po pádu politického režimu podlehli zaoceánské vlně. Majk a John, dva nejlepší kámoši. Vlastně, můžu ho označovat za kámoše po tom všem, co se mezi námi za poslední měsíc stalo?

Začalo to jako každý normální víkend. Seděli jsme před monitorem a zabíjeli haldy nepřátel.
„Johne?“ do pokoje nakoukla paní Novotná. „Á, ahoj Majku.“
„Dobrý den.“
„Byla jsem nakoupit, můžeš vyskládat tašky?“ John stopnul hru a vyskočil na nohy.
„Něco jsem ti koupila,“ paní Novotná položila na stůl jakousi placatou krabici.
„Ale mami, na to jsem už velký!“ zamířil ke dveřím pokoje. „Počkej tu, hned se vrátím,“ otočil se na mě.
„V pohodě.“ Zvědavě jsem vstal a šel se podívat ke stolu. Na desce ležel adventní kalendář, obrázek zachycoval dinosaury v červených kabátcích a čepičkách s bílou bambulí, jak křepčí okolo svítící druhohorské přesličky. Napadlo mě, co asi autorovi vnuklo nápad nakreslit něco tak absurdního. Zrak mi padl přímo na okýnko číslo jedna. Čtvereček procházel přímo dinosauří tlamou. Ne! Odvrátil jsem zrak a přešel k poličce s komiksy. Náhodně jsem vybral Neuvěřitelného Hulka a dal se do čtení. Zrak se mi zatoulal na okýnko v dinosauří tlamě. Do teď nevím, co se to se mnou dělo, ale nedokázal jsem myslet na nic jiného. Beztak říkal, že už je na takové věci velký, přesvědčoval jsem sám sebe. Jakmile jsem se rozhodl, komiks letěl zpět do poličky a já stál přímo u stolu. Igelitová fólie šla stáhnout velice snadno, krabice vydala slabé lupnutí, když jsem zamáčkl papír. Otevřít okýnko, zatlačit vzadu na karton a do dlaně mi dopadl malý čtvereček se čtyřlístkem. Málem jsem se tím kouskem zadusil, když se náhle otevřely dveře.
„Tak jsem tu… to nemyslíš vážně?!“
Krabice mi vypadla z rukou a nepříjemně zachrastila o podlahu.
„Já… koupím ti nový!“ Spěšně jsem polkl toho sladkého prevíta, co všechno způsobil.
„Myslíš, že ti to projde tak snadno?“ John se nebezpečně přibližoval. Zmohl jsem se na ústup, až jsem zády vrazil do skříně. Přiblížil se těsně ke mně.
„První okýnko kalendáře je někde tu,“ přejel mi jazykem po rtech a já dokázal jen šokovaně třeštit oči. Konečně jsem se vzpamatoval natolik, abych otočil hlavu stranou.
„Sladký,“ usmál se, vzal mě za bradu a přetočil si mě zpět k sobě. Jeho rty se přitiskly k mým a zůstaly tam snad celou věčnost.
„Co to sakra děláš?“ odstrčil jsem ho od sebe na délku paží. „To si tu se mnou chceš hrát na doktora?!“
„To je ovšem skvělý nápad,“ zazubil se. „Jsem Doktor a ty Jack Harkness.“
Zmítal mnou vztek, mračil jsem se na něj jak bouřková obloha a on se dál provokativně culil.
„Teď bys mě, jakožto správný Harkness, měl začít balit.“
„Ty jeden pitomče!“
„Na začátek to není špatný,“ culil se, „přidej nějakou tu lichotku a úsměv a můžeš mě zkusit políbit.“
„Úchyle!“ proběhl jsem kolem něj ke dveřím pokoje.
„Tvé komplimenty vždy hřejí až u srdce,“ pobavení mu z hlasu nezmizelo. Vyběhl jsem z bytu a pořádně práskl dveřmi. Kdybych věděl, co jeden pitomý kousek čokolády způsobí, samozřejmě, že bych ho vzal zase.

Druhý den jsem vyrazil do školy nezvykle brzo. Nečekal jsem na našem obvyklém místě, nechtěl jsem ho vidět. Potkali jsme se na chodbě a já rychle změnil směr. Pondělí, zrovna den, kdy nám pauza na oběd vychází ve stejnou dobu. Chtěl si ke mně přisednout, po velmi ošklivém pohledu si to přeci jen rozmyslel. Odpolední vyučování a s ním angličtina. V učebně jdou naše hodiny po sobě, tudíž bylo jasné, že ho tady potkám. Vyšel ven a beze slova mi vrazil složený papírek za triko. Než jsem ho stačil vylovit a demonstrativně roztrhat, byl už pryč. Strčil jsem si proto vzkaz do kapsy, že ho vyhodím v učebně.

Začala hodina a téma jak pro malé děti: Dopis Ježíškovi. Dopis? Vzpomněl jsem si na papír v kapse. Rozložil jsem linkovaný list sešitu pod lavicí a málem jsem spadl ze židle. No to už ale fakt nemyslí vážně?! Na papírku stálo: Od šesti budu doma. Můžeš se stavit ukrást dvojku. P. S. Vyčisti si zuby, ta dnešní česnečka na oběd je fakt síla.

Zuřil jsem celou cestu domů. Když jsem odemykal byt, padl mi pohled na sousedovic dveře. Na to ani nemysli! Vpadl jsem do bytu a zalezl do pokoje. Šest hodin a deset minut, když jsem vzhlédl od počítačové hry. A půl sedmé při opouštění koupelny. Tak důkladně jsem si ještě zuby nečistil. Vyšel jsem z bytu a přešel k vedlejším dveřím. Co tady vůbec dělám? Stáhl jsem ruku od zvonku a nerozhodně se posadil na schody. Musel jsem usnout.
„Co tu děláš, Majku, vždyť nastydneš!“ paní Novotná si mě starostlivě prohlížela.
„Vlastně jsem šel za Johnem.“
„Tak pojď dál,“ odemykala dveře. „Nejspíš zase neslyšel zvonění kvůli sluchátkům.“

Už nešlo couvnout. Vešel jsem do jeho pokoje a on se jen pobaveně uculil. Mávl rukou ke stolu, na kterém ležel kalendář. Přešel jsem k desce a spatřil okýnko nadepsané dvojkou. Zaslechl jsem jeho kroky, ruce se mi třásly, když jsem vyloupl čtvereček a strčil si ho do pusy. John stál přímo za mnou. Paže mi omotal okolo pasu.
„Myslím, že jsem našel druhé okýnko,“ zašeptal mi do ucha a rty zmáčkl jemnou kůži. Přetočil si mě k sobě a políbil. Nebránil jsem se.

Chodil jsem za ním každý den. S nedočkavostí jsem čekal, co se bude dít. Začaly se mi zdávat velmi nemravné sny. Jednou jsem Johna pořádně seřval, když mi oznámil, že okýnko pro dnešní den je už prázdné.
„Jak si to jako dovoluješ?“
„Jak si dovoluju jíst vlastní čokoládu?“ Přešel těsně ke mně. „Musel jsem vyzkoušet, zda je ten kalendář vážně tak úžasný, anebo tě baví, co přijde potom.“ Objal mě a já se k němu přitiskl zcela závislý na vůni jeho vlasů. „Přijď zítra,“ zašeptal. „Myslím, že se stane něco speciálního.“

Dlouho jsem nemohl usnout. Přehazoval jsem se a představoval si, co se asi zítra stane. Zčistajasna mě ze všech stran obklopily Johnovy ruce, dotýkaly se mě a nevynechaly jediné místo na nahém těle. Cítil jsem stále rostoucí vzrušení, spatřil jeho tvář, jak se na mě usmívá zpoza mého klína, pomalu otvírá pusu, vyplazuje jazyk a s přivřenýma očima se blíží k mému… Prudce jsem se nadechl a otevřel oči, kolem mě jen temné obrysy pokoje. Již uvolněně se má prohnutá záda vrátila zpět na matraci. Zalitoval jsem, že tu John není. Se stále rychle bijícím srdcem jsem si uvědomoval vlhko v trenýrkách, malátnost mě uvrhla do hlubokého spánku rychleji, než jsem stačil pomyslet na výměnu spodního prádla. Den ubíhal pomalu, nedokázal jsem se soustředit ani na oblíbenou hodinu informatiky, v angličtině jsem nebyl schopen věty, o to víc, že jsem v učebně seděl na místě, které hodinu přede mnou patřilo Johnovi. Co se jen bude dít? V rychlosti jsem do sebe naházel oběd a vyrazil domů. V bytě ještě nikdo nebyl. Vlezl jsem do sprchového koutu a pustil vodu. Jen co získala příjemnou teplotu, stoupl jsem si pod proud. Přesně v tu chvíli se rozezněl zvonek ode dveří. Napadlo mě, že ho budu ignorovat, po druhém zvonění jsem však přece jen vypnul vodu a zabalen do ručníku jsem pootevřel dveře.
„To je mi ale milé překvapení, to se asi těšíš na dnešek, co?“ usmíval se na mě John zpoza dveří a už se dral dovnitř. „Vlastně jsem se taky nemohl dočkat, tak jsem ti šel naproti,“ natáhl ruku s kouskem čokolády a nacpal mi ho do pusy. Ucouvl jsem, aby mohl projít, rychle za ním zavřel a stydlivě se po něm podíval.
„Byl jsem zrovna ve sprše,“ uvedl jsem na vysvětlenou a sklopil hlavu. „Já… půjdu se obléct.“ Zapadl jsem do koupelny a už za sebou chtěl zavřít, ale John mě následoval.
„Zdalipak sis dobře umyl záda?“ Stoupl si mezi mě a mé oblečení a už si také rozepínal košili. Fascinovaně jsem ho pozoroval se stále červenějšími tvářemi, jeho úsměv se ještě prohloubil, když si všiml mého stále víc se zvedajícího ručníku. Shodil ze sebe košili a rozepnul si kalhoty. Uhnul jsem stydlivě pohledem, jen jsem slyšel, jak dopadly na zem a za chvíli kolem mě proletěly jeho boxerky. Přistoupil ke mně, já hlavu stále otočenou do boku, a políbil mě na tvář.
„Tak pojď do té sprchy,“ jako by mi chtěl jít příkladem, přelezl do keramické vany a napřáhl ke mně ruku. Konečně jsem se pohnul, stiskl jeho dlaň a přelezl za ním. Volnou rukou ze mě jedním trhnutím stáhl ručník a odhodil ho do místnosti. Zatáhl za námi zástěnu, natáhl se přese mě a pustil vodu.
„Myslím, že to vezmeme celé znovu,“ vymáčkl si mýdlo do dlaní a položil mi ruce na ramena. S polibkem mi začal roztírat mýdlo po hrudi a po zádech, jeho ruce klouzaly, nevynechaly jediné místo na mém těle. Vzpomněl jsem si na sen a projelo mnou vzrušení, jako bych ho už doposud necítil dost.
„A já se koupat nebudu?“ uculil se na mě a podal znovu lahvičku sprcháče. Nastavil jsem dlaně a on mi do nich vymáčkl část obsahu. Sám si nabral další dávku a láhev odložil. Položil jsem mu ruce na záda a začal po nich přejíždět, když jsem jeho dlaně pocítil na svých půlkách. Vydechl jsem, srdce se mi rozbušilo ještě silněji. Dodal jsem si odvahu a i mé dlaně doklouzaly přes jeho nádherně svalnatá záda k pevným hýždím. Se rty spojenými v polibku, cítil jsem, jak se mi stále důrazněji opírá o břicho. Sám jsem na tom nebyl líp a tlačil ho do stehna.
„Nebolí tě už za celý den nohy?“ hlas mu trochu chraptěl. Okamžitě jsem přikývl, přestože to nebyla pravda. „Tak to bychom se měli posadit.“ Už mířil dolů a táhl mě s sebou. Posadili jsme se na dno vany, keramika měla díky stále tekoucí vodě příjemnou teplotu. Zůstal jsem sedět s koleny pod bradou. „To musí být nepohodlné,“ culil se, vzal mě za kotníky a posunul si je kolem boků za sebe. Propletl mi nohy mezi koleny a natáhl ke mně ruce. „Pojď blíž,“ usmíval se. Skutečně jsem se posunul a on ke mně, až se naše koule dotýkaly. Znovu jsem zčervenal a odvrátil hlavu, bylo to však silně vzrušující. Objal mě a já mu položil hlavu na rameno. Náhle se jeho ruce přesunuly a já pocítil příjemný stisk a pomalý pohyb. Z jedné strany byl tlak obzvlášť příjemný a já si uvědomil, že to se o můj opírá jeho penis a Johnovy ruce je tisknou oba k sobě. Jen z té představy mi to poskočilo.
„Ještě chvíli vydrž,“ zašeptal John. Jistě. Pokusil jsem se myslet na něco nevzrušujícího, jenže jak, když objímám třesoucí se ramena nejlepšího kámoše, nejkrásnějšího chlapa, jakýho znám, a člověka, kterého miluju… miluju? Vytřeštil jsem oči při tom zjištění. To jako fakt? Asi ano… a jeho ruce, myšlenky odletěly někam hodně daleko. Pevněji jsem se k němu přimáčkl, prsty vryl do hladké kůže. S povzdechem se ze mě vydralo všechno to napětí spolu s proudem teplé hutné tekutiny, pocítil jsem, jak mi dopadla na krk a na hrudník a pomalu stéká. A znovu, spolu s ní se Johnovi vydral z hrdla výkřik. To byl on, došlo mi a pocítil jsem něco jako dojetí, až mi do očí vhrkly slzy. Pevně jsem objal jeho záda. Ještě chvíli svíral naše penisy a pak se i on ke mně víc přitiskl. To mazlavé na jeho dlaních a co se nám tře pod hrudníky…, uvědomil jsem si, ale bylo mi to jedno.
„Tuším bychom se měli umýt,“ prohlásil John už svým obvyklým hlasem a začal se zvedat. Tentokrát jsme si umyli i vlasy a s ručníky okolo pasu vylezli z koupelny. Na chodbě se ozvaly kroky a najednou zachrastil zámek.
„Ty vole naši!“ vypadlo ze mě. John chtěl skočit zpět do koupelny, já ho ale rychle nasměroval do svého pokoje a sám jsem zůstal na chodbě. Dveře se otevřely a dovnitř vpadla cestovní taška. Za ní následovala nejnepravděpodobnější osoba v zimním kabátu a krosnou na zádech.
„Čus ségra,“ ona půjde do našeho pokoje! Vytřeštil jsem při té představě oči, sestra to naštěstí brala za následek svého nečekaného zjevení.
„Malý bráška vyrost, čau chlape!“ rozpřáhla ruce a já k ní došel a potřásl si s ní rukou, přeci jen ručník není dostatečný oděv na sourozenecké objímání.
„Jak malý? Jsem jen o dva a půl roku mladší a o hlavu vyšší! Co tady vlastně děláš?“ Vlezl jsem do koupelny a rychle sebral své a Johnovo oblečení.
„Chtěla jsem být už doma, když budou ty svátky. A zkoušky hodlám udělat až v lednu.“ Sestřin hlas se vzdaloval, jakoby… to ne!
„Počkej!“ vyhrknul jsem a vystřelil za ní. „Koupelna je volná, jistě si tam chceš dát špinavé oblečení.“ Pozdě! Sestra vešla do pokoje, připravil jsem se na množství otázek, překvapivě zase vyšla a vypadala normálně.
„To rozhodně chci,“ usmívala se, shodila ze sebe kabát a dala se do vybalování. Vběhl jsem do pokoje a rozhlédl se, John nikde. Nakoukl jsem pod stůl, pod postele…, otevřel skříň, a kdyby to bylo v jiné situaci, nejspíš bych se rozesmál. Typický milenec ve skříni krčil se za ramínkem, na kterém visel oblek. Hodil jsem mu oblečení a dvířka honem zabouchl, když sestra vešla do pokoje a vysypala část krosny na postel.
„Se neoblečeš?“ podívala se po mně a dál něco vyskládávala. „Ale jo, jen…“
„Půl roku jsem z domu a můj malej bráška se stydí,“ zasmála se a vyšla z pokoje. „Jdu si dát sprchu, tak se v klidu obleč.“ Otevřel jsem skříň, jen co za ní zapadly koupelnové dveře. John vyskočil a dal se do spěšného oblékání. Sebral jsem své šaty a také je na sebe honem navlékl. Proběhli jsme chodbou, otvírám domovní dveře, když najednou sestra vykoukne z koupelny jen v ručníku.
„Jé ahoj Johne, jsem tě vůbec neslyšela zvonit. No ještě, že brácha jo. Tys ale taky pořádně vyrostl,“ mrkla na něj a já náhle pocítil něco… žárlivost?
„Ahoj Kláro,“ John se usmíval, možná, že až moc, zdálo se mi. „Jak se žije ve velkoměstě?“
„Báječně,“ uculovala se a vzala něco z krosny. „Však jsi zrovna přišel, tak to tě jistě zastihnu, až se umyju a budu vyprávět.“ Zase zalezla do koupelny a nám nezbývalo nic jiného, než se vrátit do pokoje a dělat, že John právě přišel. Ostatně, na tom přeci není nic divného. A když pak sestra vešla do obýváku, nepoznala by, že dokud klapnutím koupelnových dveří nedala pokyn k nenucenému hovoru, naše jazyky se velmi důkladně proplétaly.

Nikdo nic nepoznal. Teda, nikdo nepoznal, že mám něco s Johnem. Máma se sestrou na sebe mrkaly a usmívaly se pokaždé, když si myslely, že je nevidím.
„Tak kdy nám ji představíš?“ uculila se jednou sestra, když s mámou pekly cukroví. Já zčervenal, pokrčil rameny a rychle vyběhl z kuchyně. „Nezapíral, tak je to jasný,“ zaslechl jsem jejich chichotání. Johna jsem navštěvoval každý další den, a kdykoli měl volný byt, opakovalo se něco na způsob koupelnové akce. Také jsme hráli počítačové hry a pročítali komiksy tak jako jindy. Vlastně, bylo to naprosto jiné. Při každé příležitosti se o mě otřel ramenem nebo mi jen tak vlepil pusu. Zjistil jsem, že žárlím na jeho oblíbené komiksové postavy, už jsem v nich neviděl jen hrdiny, ale namakané chlapy v těsných oblečcích, a když prohodil, že by si měl Hulk pořídit kalhoty, co umí měnit velikost, aby si je při každé proměně neroztrhal, div jsem přesně to neudělal i s komiksem samotným.

Štědrý den jsme se neviděli, já však pociťoval slabou nervozitu už od včerejška, když mi 23. okýnko vyměnil za klíč od bytu a oznámil, že se rodiče chystají na Půlnoční, mám proto ve tři čtvrtě přijít. Významný pohled nedával prostor pochybám. A teď tu od rána sedím v obýváku s celou rodinou a tradičně se díváme na pohádky. Když se den přehoupl ve večer, pustili jsme se do skvělého salátu s kaprem, koledy vyhrávaly z přehrávače, dokud sestra nesedla ke klávesám a nepustili jsme se do zpívání. No a potom jsme se uvelebili okolo stromečku a začali rozbalovat dárky. Největší radost jsem měl z nového komba na kytaru. Mám skutečně úžasné rodiče, jelikož okamžitě chtěli slyšet, jak funguje. Po chvíli zapojování se už domem rozlehl zvuk pořádně rockových Vánoc. Po jedné koledě jsme my i naše uši uznali, že na zkoušku stačí. Večer plynul, s ním televizní pořady a půlnoc se blížila.
„Tak se pojďme připravit na Půlnoční,“ zavelela máma a trojice se dala do převlékání.
„Já s váma nepůjdu,“ sdělil jsem jim. „Mám ještě něco domluveného s přáteli,“ dívali se na mě překvapeně, pak ale sestra s úsměvem šťouchla do mámy a ta na mě mrkla. Táta se uculil a přešel ke skříni. „Tohle doufám víš, jak se používá,“ hodil po mně balíček a žvýkačky to nebyly. Trojice se rozesmála mým rozpakům a vyšla z bytu. Zapadl jsem do koupelny a důkladně si vyčistil zuby. Myl jsem se někdy v poledne, přesto jsem se znovu důkladně osprchoval, vzal si čisté prádlo a tu nejhezčí košili. Už je tři čtvrtě, podíval jsem se na hodiny. S rudými tvářemi jsem sáhl po krabičce a dal si ji do kapsy. Nervózní a s klíčem v ruce opustil jsem náš byt a přešel k vedlejším dveřím. Zámek cvakl a dveře se otevřely. Přivítalo mě jasné světlo lampy ozařující talíř, na kterém se významně rozpouštěl poslední čtvereček z kalendáře. Hned jsem ho vzal a olízl si zamazané prsty.
„Johne?“ nakoukl jsem do pokoje, přivítala mě jenom tma. Přešel jsem k obýváku, kde blikal vánoční stromeček. Vešel jsem dovnitř a div se nerozesmál.
„Tak co, byl jsi hodný, chlapečku?“ John seděl v křesle, santovskou čapku na hlavě, jinak nic.
„Ano, byl,“ už jsem se opravdu smál.
„V tom případě si pojď sednout na klín a řekni mi, co by sis přál.“ Blížil jsem se k němu a veselí se začínalo místit se vzrušením. Teď jsem si všiml, že přeci jen má na sobě ještě něco. Mašli. Uvelebil jsem se mu na stehnech, koleny se dotýkal opěradla. Vzal čelenku se sobími parohy a dal mi ji na hlavu.
„Tohle jsou jediné parohy, co mi kdy můžeš nasadit.“
„S tím počítám,“ políbil mě.
„Vlastně jeden dárek bych tu pro tebe měl,“ uculoval se, když jsem zatáhl za stuhu. Oči mu zářily a odrážely svit svíček. Přitáhl si mou hlavu k sobě a já pocítil to známé chvění, co se dostavuje pokaždé, když se naše rty střetnou. Zavřel jsem oči a nechal se unášet polibky, z pomalé hry nabývaly na divokosti, aby se zase vrátily do pomalého proplétání jazyků, následované lavinou vášně. Johnovy prsty při tom rozepínaly knoflíčky košile. Chvilku bojoval s přezkou pásku a pak jsem zaslechl rozepínání zipu. Najednou i se mnou na klíně sklouzl z křesla a povalil mě na záda.
„Přesně tohle jsem vždy chtěl najít pod stromečkem,“ usmíval se a už mi stahoval kalhoty i se spodkama. Z kapsy vypadla ta prokletá krabička a já cítil, jak červenám, když ji zvedal.
„Myslíš, že jich budeme potřebovat tolik?“ úsměv se mu ještě víc prohloubil, když ji položil vedle křesla, kde jsem si teď všiml, že už tam leží jiná krabička a tuba, přestože jsem neviděl nápis, bylo mi hned jasné, co je to zač, a červeň ve tvářích ještě víc vystoupila, štěstí, že se to dalo považovat za odraz barevných světýlek. Vyprostil jsem kotníky z nohavic, John se sklonil a já si připadal jako v jednom ze svých snů. Vlastně ani ve snech jsem si ten pocit nedokázal dostatečně představit. Ohromné vzrušení se mísilo se studem, když jeho jazyk klouzal po mém penisu. Obemkl ho rty, jazykem obkroužil špičku. Zavřel jsem oči, hlavu pohodlně položil na měkký koberec. Ruka, kterou mi svíral penis, se začala pohybovat. Jazyk dál kroužil střídán sáním. Všechno kolem přestalo existovat, jen ten neuvěřitelný pocit a stále silnější tlak. Vzdáleně jsem vnímal, že výkřiky rozléhající se bytem vycházejí z mého hrdla. Zaryl jsem mu prsty do vlasů, pánev se prudce zvedla, se zasténáním se všechen ten tlak uvolnil a já pomalu propadal zase zpět do obývacího pokoje na koberec pod vánočním stromem. Zadýchaný a s rychle bijícím srdcem, otevřel jsem oči. John mě pozoroval a utíral si pusu. Zrudl jsem, když mi došlo, co se právě stalo.
„Víš, že jsi vážně roztomilý?“ John se ke mně naklonil a políbil na tvář. Pevně jsem ho objal a pocítil jeho vzrušení. Nervozita se opět vrátila, až jsem se otřásl. „Nemusíš se bát,“ sevřel mě v náručí pevněji. „Kdyby to bylo moc nepříjemné, tak přestanu.“ Trochu se poodtáhl, aby mi viděl do tváře. „A kdybych byl tak mimo jako ty před chvilkou,“ neskrývaně se smál, „tak mě můžeš skopnout. Ač to nerad přiznávám, máš větší sílu.“ Naoko vážně se zamyslel. „I když v tý poloze mě asi nebudeš mít jak skopnout…, no ale mohl bys mě něčím praštit po hlavě, počkej, ti něco přinesu,“ už chtěl vstát. Jak to dělá, že mě jeho řeči vždy dokážou uklidnit?
„Přestaň blbnout a už konečně začni,“ smál jsem se na něj.
„Vážně?“
Přikývl jsem. Políbil mě na tvář a už se natahoval pro gel.
„Můžeš to zatím rozdělat,“ podal mi dobře známou krabičku. S koleny pod bradou jsem ji otevřel a hned mi vypadla z rukou, jak jsem pocítil tlak něčeho chladivého. Vážně nevím, kolik prstů do mě nakonec dostal. Johnova ruka zmizela, aby si vzal gumu v lesklém obalu. Roztrhl ho zubama a navlékl obsah. Rameny se mi zapřel o třesoucí se stehna.
„Nechtěl jsi přinést něco, čím bych tě mohl praštit po hlavě?“ hlas mi zněl přidušeněji, než jsem čekal.
„Myslím, že část, kdy jsi mě mohl zastavit, je už pryč,“ usmál se John, v jeho pohledu však byla znát nervozita. Cítil jsem, jak se mi přitiskl k zadnici a pomalu zatlačil. Počkal a pak se posunul. Byl to tak hrozně divný pocit, už ne tak nepříjemný jako neustále rostoucí tlak prstů, přesto jsem zadržoval dech a neodvažoval se pohnout. Najednou se ke mně přimáčkl pánví a já konečně začal volně dýchat.
„Nebolí to?“ Teď jsem si všiml, že má na tváři snad napjatější výraz než já. Jen jsem zakroutil hlavou a slabě se pousmál. Sklonil se ke mně, namáčkl mi kolena k bradě, opřel se o předloktí, prsty propletl s mými. Políbil mě, až jsem zapomněl na to mírné nepohodlí. Ovšem pomalý pohyb v zadních partiích si ihned vyžádal všechnu pozornost. Netrvalo dlouho a já poznal, že se mi to líbí. A to hodně. Koule masírované přirážkami vysílaly jasný signál, který byl ihned pochopen a také vykonán. Tvrdý penis teď čněl mezi mým a Johnovým břichem. S prudkými a rychlými přirážkami to už nevydržel a spolu s mým výkřikem uvolnil horkou tekutinu. Vzápětí zaječel John a přimáčkl se ke mně, jak nejvíc to šlo. Svíral jsem jeho dlaně a on mi prsty zarýval do hřbetů rukou. Snažil se popadnout dech, vystoupil ze mě, abych se mohl pohodlně natáhnout. Ani jsem si nevšiml, kdy to stihl, nejspíš jsem usnul, každopádně už čistý pode mě cpal ubrousky a jinýma mi utíral břicho. Lehl si vedle, hlavu mi položil na hruď. Obejmul jsem ho ještě roztřesenýma rukama.
„Hlavně takhle nesmíme usnout, naši by takový vánoční dárek asi nerozdýchali,“ usmál se a usnul. Ještě štěstí, že měl nastavený budík.

„A to je důvod, proč jste si celou dobu nesedl?“ doktor se pousmál.
„Těch důvodů je mnohem víc a někdy i několikrát denně,“ Majk se usmíval. „Vlastně už bych měl jít, John na mě čeká před nemocnicí.“
„Proč váš vztah nechcete oznámit okolí?“
Majk se začervenal. „Už opravdu hodně spěchám!“ Vyskočil a mířil ke dveřím.
„Ale tohle jste původně jistě přišel řešit, přijďte za týden.“
„Možná, díky za vyslechnutí!“ Hoch vyběhl a doktor jen s úsměvem zakroutil hlavou. Podíval se z okna a spatřil tam přibližně stejně starého mladíka, jak se opírá o zábradlí a čte komiks. Vchodové dveře se otevřely a z nich vyběhl Majk. John zvedl hlavu a celý se rozzářil. Majk mu skočil kolem krku, pak se rozhlédl, a když po cestě nikdo nešel, důkladně Johna políbil. Vzal ho za ruku a společně se vydali k východu z areálu. Z jiných dveří vyšla lékařka v bílém plášti. Majk pustil přítelovu ruku a dělal jakoby nic. John se k němu natáhl a i před lékařkou propletl své prsty s jeho. Majk se chtěl odtáhnout, pak si to ale rozmyslel a ruku mu stiskl pevněji. Oba se rozesmáli a dali do běhu. Doktor stál u okna ještě dlouho poté, co mu zmizeli z výhledu. Zasněně si povzdechl a založil Majkovu kartu do vyřešených případů.