Ukaž mi svou tvář

Nevěřícně hleděl na rozvášněný dav.

„OBEŤ?!“ zaječel. Co myslí tou obětí? V duchu nechápe.

„Netvor se opět ozval. Celá vesnice se shodla, že jediným způsobem, jak ho udržet mimo nás, je věnovat mu oběť,“ promluvil Tommy Hoopkins, samozvaný starosta jejich vesnice.

„Ale proč zrovna já?!“ nechápal dál mladík, stojící uprostřed náměstí a obklíčený téměř celou jejich osadou.

Chápal, že se bojí Netvora, jak říkali neznámému pánu hradu na kopci nad ním, ale proč by měli obětovat někoho z nich. Vždycky to přece byla zvířata, krávy, kozy, ovce a tak. Proč najednou lidi.

„Protože ty a basta!“ rozhorlil se místní kazatel, který se zřejmě nemohl dočkat, až se ho zbaví. Všechny páry očí se nyní upíraly na spíše drobného mladíka, který si je prohlížel všetečnýma zelenohnědýma očima.

Uvnitř se třásl, ale donutil se napřímit v ramenou. Nebyl nikterak vysoký, ale jeho postava byla štíhlá a mrštná. Rozhodl se, že by možná nebylo marné pokusit se o útěk. Tušil, proč se ho chtějí obyvatelé zbavit. Asi tak před pěti lety osiřel, to mu bylo třináct, a od té doby byl zvládnutelný asi jako ryba, která vám vždycky proklouzne mezi prsty. Jenže to jim přece ještě nedávalo právo rozhodovat o jeho osudu! Možná se našlo pár lidí, kteří na něj hleděli se soucitem, ale většina se spíš marně snažila zamaskovat nedočkavost.

Udělal krok kupředu a jeho nepoddajná hříva dlouhých světlých vlasů se mu svezla do obličeje. Cítil na sobě jejich podezřívavé pohledy. Zvedl oči a ty se střetly s očima pátera Derona. Moc dobře věděl, proč ten nejhorlivěji žádá jeho oběť. Pokusil se ho jednou svést. Nebylo se také čemu divit. Ačkoli nepatřil k nejvyšším a nejzdatnějším, jeho rysy tváře byly velice pohledné. Lehce vystouplé lícní kosti, hezké čelo se světlým obočím, pod ním jiskřivé oči, malý nos, který do toho obličeje přesně zapadal, smyslně vykrojená ústa, to vše dovršovala mírně vystrčená a trošku špičatá brada, která svědčila o tvrdohlavosti jejího majitele.

Pro pátera Derona by přece bylo nepřijatelné, kdyby zjistili, že právě on zatoužil po zvlčilém dítěti jednoho přistěhovalce, který si laskavě umřel a nechal jim svoje nepoddajné dítě na výchovu. Mladík měl co dělat, aby se pohrdlivě neusmál. Pak se k němu však začal páter přibližovat a on podvědomě couval. Ještě stále měl v paměti jeho přesvědčování.

„Celá osada se shodla, že bude Pánu hradu vyslovena nejvyšší pocta. Lidská oběť. A tou obětí jsi byl vybrán ty, Keithe Blazere, ať se ti to líbí nebo ne.“

„To přece nemůžete!“ vykřikl Keith a dál poplašeně couval. „Pán tohle určitě nikdy nepřijme. Není to takové Zvíře, jak si vy myslíte!“ křičel a snažil se dostat pryč. Jenže v útěku mu zabránil tak tucet rukou, které se na něj sápaly ze všech stran. Zoufale se bránil, kopal, kousal, ale nic nepomohlo. Nakonec ho svázali a připoutali k pojízdnému vozíku, snad speciálně vyrobenému za tímto účelem.

Cítil, jak se ho zmocňuje panika. Nebyl si svými tvrzeními o milosrdenství jejich Pána zas tak jistý. Přece jen mu vesničané říkali Netvor. Jenže to taky mohlo plynout z jejich bláznivé pověrčivosti, která mu dost často lezla krkem. Jen pár odvážlivců doprovázelo pátera Derona a jeho „vězně“ k hradu na úpatí kopce. Ostatní raději zůstali dole a čekali, až se dozví, že choutky jejich Pána byly prozatím ukojeny.

Vyschlo mu v krku, když se před nimi objevila obrovská tepaná brána, po každé z jejích stran stála socha v podobě draka.

„Panebože,“ zašeptal, ale zřejmě trochu víc než chtěl, protože se na něj ctihodný otec otočil.

„Jak si můžeš dovolit volat pána Boha?!“ vyprskl hněvivě a Keith ho zpražil pohledem.

„Myslíte si snad, že v situaci, v jaké jsem, bych měl volat někoho jiného?“ vyštěkne, protože se ho začíná zmocňovat strach. Ještě stále si namlouvá, že celý Netvor je jen výmysl a tohle dopadne dobře. Nějakým způsobem se dostane zpět do vesnice a všem se vysměje za jejich pošetilost.

Ve chvíli, kdy se obrovská brána otevřela, si to už nemyslel. V ústech měl náhle piliny, a kdyby mu nohy nedřevěněly už teď díky nepřirozené poloze, určitě by se tak stalo právě teď. Bázlivě zvedl oči výš a zadíval se na majestátnost hradu před sebou. Vypínal se do výšky jako nějaký strážce. Nikde se nesvítilo, jen v jednom z věžních pater měl pocit, že se mihlo světlo svíčky. Jistý si tím však nebyl. Dům měl dvě patra, vypadal majestátně, čemuž zajisté dopomohla věž, která měla nejméně šest podlaží a tyčila se nad nimi jako věrná družka větru, který do ní narážel.

Muži rychle převezli Keitha doprostřed dvora a páter vykřikl:

„Zde je tvůj dnešní přítel, náš pane a vládce!“ Pak se jako na povel všichni rozutekli za bránu, kde přitiskli nosy k jejím mřížím, protože se zavřela, a sledovali dění uvnitř.

Keith se sám sebe snažil přesvědčit, že na tom místě není nic strašidelného. Jenže to hrobové ticho a tma ho přesvědčovaly o naprostém opaku. Zhluboka se nadechl a pokusil se ze sebe vydat alespoň nějaký hlásek. Z hrdla mu však vyšlo pouze cosi mezi zachraptěním a zaúpěním. Znovu do plic nasaje mocný příval vzduchu. Na nebi se začnou křižovat blesky a on si mimoděk pomyslí, že to docela vystihuje jeho náladu. Jenže blesky se netřesou strachy, že, ozve se jeho ironické já. Kdyby nebyl svázaný, pokrčil by rameny.

Nakonec se mu vrátí hlas a zařve na vesničany, kteří se zbaběle krčili ve stínu brány.

„No tak! Už jste se přesvědčili, že tady nikdo není a žádná oběť se tedy nekoná, takže byste mě už mohli odvázat, ne?!“ Žádná odpověď, přesně jak předpokládal.

Netušil, co upoutalo jeho pozornost, ale cosi ho donutilo otočit hlavu. Přes dvůr se k němu plížila děsivá postava, zahalená v černém plášti, ze které byly vidět jen stříbřitě šedé oči, jako byl měsíc nad jejich hlavami. Zalapal po dechu a snažil se vyprostit.

„Ne,“ zašeptal. Ten prazvláštní pohled ho však uvěznil a on mohl jen tiše sledovat, jak se k němu blíží. Teď se na mě vrhne a zardousí mě přímo před zraky vesničanů.

Netvor se opravdu maličko vznesl a skočil. Dopadl těsně před Keitha, který stále trčel uprostřed dvora v tom stupidním vozíku. Jediným šlehnutím, čím nebyl schopen určit, ho rozvázal, zvedl ho a vzal do náruče. Pak se mu ze rtů vydral nelidský výkřik. To už mladík nevydržel a omdlel mu v náruči.

Nemohl vidět, jak si tvor prohlíží schované vesničany, kteří si myslí, že je nevidí, a v pohledu mu zaplála nenávist. Pak se i s jeho bezvládným tělem, jediným skokem dostane do domu, třískne dveřmi a proklíná všechny venku.

Shlédne na mladíka ve své náruči. Co je to zase popadlo posílat mi sem lidi, divil se v duchu. Copak jim to už jednou nestačilo?! Jenže jakmile ho vzal k sobě, věděl, že jim ho už nevrátí. Nemůže. A ani to nedokáže. Proč poslali zrovna toho mladíka? Nebylo by jednodušší, kdyby spíš poslali nějakou půvabnou dívku, která by ho podle jejich mínění mohla na delší dobu zabavit?

Dál se tím nezabývá a vynese neznámého do jednoho z pokojů. Tam ho položí na postel, odhrne mu vlasy z čela a zadívá se na něj. Překvapí ho vlna něhy, která mu projede tělem, když pohledem spočine na jeho tváři. Přestaň, přikáže si. Ještě okamžik ho pozoruje, ale pak se otočí na patě a zavře za sebou dveře.

Uchýlí se do svého pokoje, který je v nejvyšším patře tohoto domu. Usadí se do křesla, nalije si sklenku brandy a zavře oči. Už je tady moc dlouho… Jeho myšlenky se zatoulají do minulosti. Do hodně dávné minulosti. Do dne, kdy se jeho život navždy změnil.

Zase byl mladík a stál na náměstí své malé vesničky. Jenže už nebyla jeho. Byl vyvrhelem, který měl na rukách krev. A proto se uchýlil sem a terorizoval vesničany, kteří se zde objevili. Žil tady už tři sta let, protože si za svůj čin vysloužil prokletí. Prokletí, které ho tížilo jako olovo. Nikdy nesměl sundat svou masku, čas jako by pro něj vůbec neexistoval.

S povzdechem si prohrábne vlasy a usrkne likér. Teplo, které se mu rozlévá v hrdle, ani necítí. Nemůže cítit nic. Nic, co cítí normální člověk. Nerozezná teplo od chladu, jeho teplota se nemění. Jen jednou zjistil, že pociťuje touhu, a mělo to katastrofické následky. Prudce otevřel oči a násilím se vrátil do přítomnosti. Nechtěl na to myslet.

Rozhodl se jít zjistit, jestli už se ten mladík náhodou neprobudil. Neslyšně otevřel dveře pokoje, kam ho uložil, a zadíval se na postel. Seděl na ní a mírně vyděšeně se rozhlížel kolem. Ve chvíli, kdy ho uviděl, sebou maličko trhl.

„Nemusíš se mě bát,“ pronesl svým ochraptělým hlasem. „Lidé ve tvé vesnici nejsou zas tak moc inteligentní, že?“ prohodí a mladíkovi přes rty přeběhne úsměv. „Jak ti říkají?“

Keith si ho zvědavě prohlíží. Není zas až tak strašný, jak se jevil včera v noci. Tma zřejmě zkreslila obraz a jeho představivost prostě nabrala až moc vysoké obrátky. I když vesničané ať si myslí, co chtějí, téměř se ušklíbne. Pak si vzpomene na jeho otázku.

„Jmenuji se Keith,“ odpoví a dál ho nepokrytě sleduje. Pod černou maskou je skryt téměř celý jeho obličej a jediné, co je vidět, je hrana čelisti a ostrá brada. Samozřejmě také ústa a nos, aby mohl dýchat. Avšak ty oči nedokáže zakrýt. Jsou temně šedé a jejich hloubkou občas probleskne modrý záblesk.

Uvědomí si, že on vlastně nevypadá zas tak děsivě a ani se tak nechová.

„Máš hlad?“ ozve se opět ten sametový hlas, ze kterého běhá mráz po zádech. Váhavě přikývne a Netvor opět zmizí. Stejně tiše jako se objevil. Keith hledí na zavřené dveře a cítí se prazvláštně. Nepřipadá mu, že by se takhle choval Netvor, o kterém si celá vesnice vyděšeně šeptá.

Proč ale má tu masku? Že by měl znetvořený obličej? Nebo by mohl být prokletý. I to se kdysi vesnicí šeptalo. Jenže na tuhle báchorku přece nevěří. Tomu můžou pravdivost přikládat jen hloupí vesničané a on mezi ně nepatří. Byl zvědavý, ale rozhodl se nevyptávat. Bylo mu totiž jasné, že pokud by ho rozhněval… Inu, pokrčí rameny, raději ani nedomyslet.

Na další úvahy nemá čas, protože se dveře opět otevřou. Přinesl mu podnos plný jídla. Keitha nepřekvapí, že ho potěšilo vědomí toho, že všechno je to z kapes vesničanů. Vlastně mu prokázali službu. Sami mu podstrojují, aniž by o tom věděli. Nedá své pocity najevo, poděkuje a pustí se do jídla. Cítí na sobě jeho pohled, ale pokouší se ho nevnímat.

Pozoruje ho, jak jí, a neubrání se lehkému úsměvu. Moc dobře si všiml škodolibé radosti, která mu bleskla očima, když si uvědomil, že jídlo je ze zásob vesničanů. Právě proto také říkal, že nepatří mezi nejchytřejší. Kdyby věřili na legendy, poučili by se. Pro ně už to bylo moc dlouho, aby si to některý z nich ještě pamatoval. Tohle tady už jednou bylo. Ne, přikáže si a rychle se vrátí do přítomnosti.

Všimne si Keithova zkoumavého pohledu a jejich oči se střetnou.

„Proč tě sem poslali?“ optá se ho.

„Je pravda, že za tebou asi měli poslat nějakou krásnou dívku lepých tvarů,“ prohodí pobaveně a zběžně se prohlédne. „Inu…, krásný nejsem, lepých tvarů taky ne, ale zřejmě ti budu muset stačit.“ Všimne si, jak mu škubne v koutku rtů.

„Tohle nebyla odpověď na mou otázku,“ pronese celkem jemně.

Mladík zamrká překvapením. Neví, zda mu to má říct. Nakonec pokrčí rameny.

„Prostě si mě vyhlídl místní kněz, a když jsem se mu vysmál a utekl, vybral mě jako oběť místo krávy. Zajímavá výměna,“ ušklíbne se. Opět se zadívá na muže před sebou a všimne si, jak mu ztvrdly oči. V tu chvíli z něj šel i strach. Maličko se stáhl dozadu a doufal, že si toho Netvor nevšiml.

Uvědomoval si, že mu nahnal strach, ale nedokázal se ubránit. Necítil vztek. Nebo by to tak zřejmě nedefinoval. Prostě cítil něco chladného, co mu náhle kolovalo v žilách. Vždyť přece nemůže cítit nic. Žádné emoce. Náhle si však nebyl jistý, jestli si to za tu dobu nevsugeroval, a proto to teď přisuzoval kletbě.

„Opravdu zajímavé,“ pronese nakonec tiše a klidně, aby ho snad nevystrašil ještě víc.

Nakonec se pomalu zvedne z židle, rozhodnut odejít.

„Proč to všechno děláš?“ zarazí ho šeptem vyslovená otázka. Otočí se zpět k němu a zadívá se na něj těma svýma pronikavýma očima.

„Už to ani sám nevím,“ prohodí a odejde.

„Počkej! A jak se jmenuješ ty? To za tebou mám volat Zvíře?!“ zavolá za ním ještě. Z chodby může slyšet jen jeho hluboký, chraptivý smích, ze kterého mrazí.

Kráčí rychlým krokem dlouhou chodbou, která vede do věže. Opět utíkal do její osamocenosti a ticha. Věděl, že ho Keith nebude následovat, protože ani nebude vědět, kde je. Konečně dorazil, kam chtěl. Na střechu věže, ze které mohl vidět na široké okolí. Opřel se zády o jeden ze sloupků, které zde byly. Jediné místo, kde mohl uniknout všemu, bylo tohle. Tady neexistovalo nic. Jen on a jeho prokletí. Věděl, že toho mladíka stravuje zvědavost, ale nechtěl se svého postu Zvířete vzdávat tak rychle. Už jednou se to nevyplatilo.

Doufal, že ho opravdu nepůjde hledat, protože by to znamenalo, že by také mohl jít ven. A on si moc dobře všiml, že venku hlídkuje jeden z vesničanů, zřejmě aby se přesvědčil, že oběť přinesla to správné ovoce. Jak hořce se mýlí ti nebozí tvorové, kteří si říkají lidé. Odfrkne si a zadívá se na oblohu. Na místo, kde má celou svou rodinu, zatímco on zde přetrvává tolik let.

Pokrčí rameny. Měl si lépe uvědomit, co dělá. Promyslet i důsledky. Jenže on byl oslepen hněvem. Právě proto mu sebral emoce, aby ho už nikdy nemohli ovládnout. Avšak jedinou neřest nemohl odejmout – touhu, chtíč, vášeň, říkejte si tomu, jak chcete. Tenhle spalující žár se mu však vyhýbal, stejně jako ostatní emoce. Až na ten jeden jediný měsíc… Proto nechtěl už nikdy žádnou lidskou oběť. Jenže jak už dneska jednou říkal (sám sobě, jak jinak), místní byli už moc staří, aby si to pamatovali.

A tak bylo na něm, aby se připomněl. Vstal a vrátil se dovnitř. Rychle napsal vzkaz a dlouze písknul. Otevřeným oknem k němu přiletěl sokol. Posadil se mu na ruku v rukavici a vyčkával. Přivázal mu k noze papírek a vyslal ho do vesnice. Bylo načase, aby opět dal vědět, že jeho požadavky stále nebyly vyplněny.

Přešel k oknu a sledoval, jak se Horus lehkým mávnutím křídel vznesl k nebi. Muž, který byl na hlídce u hradu, ho sledoval zděšeným pohledem. Věděl totiž, co to znamená. Na nic nečekal a rozběhl se k vesnici, zřejmě aby je varoval, nebo aby věděl, co Netvor opět vyžaduje. Muž u okna se pro sebe usměje. Jen ať si to hezky užijí.

Zaslechl za sebou jakýsi šramot a prudce se otočil. Na prahu stál Keith a neklidně přešlapoval.

„Děje se něco?“ optá se ho.

„Já… já…,“ odmlčí se a Netvor nadzvedne obočí. „Jen se prostě nudím. Ve vesnici jsem byl vždy zvyklý něco dělat a teď,“ pokrčí rameny. Chápe ho a přejde k němu.

„Ven jít nemůžeš, to si doufám uvědomuješ. Nemohu si dovolit, aby tě vesničané viděli. Mysleli by si, že jsem jejich oběť nepřijal, a tudíž že jsem moc milosrdný. Netrvalo by dlouho a vyhnali by mě. Proti celé vesnici nic nezmůžu.“

Mladík kývne na známku toho, že chápe.

„Dobře. Ale mohl bych ti ukázat něco, co by tě mohlo aspoň na chvíli zabavit,“ prohodí a vykročí za dveřmi. Ani se neohlíží, zda ho následuje. Předpokládá, že ano. Vede ho do věže, kde mu ukáže své oblíbené místo. Keith se užasle rozhlíží kolem.

„To je nádhera,“ vydechne. Muž v masce se usměje.

„Taky se mi tady líbí. Je to jediné místo, kam se můžu uchýlit.“

Keith se na něj překvapeně otočí. On mi prozradil něco o sobě, diví se v duchu. Raději to přejde mlčením. Přejde k zídce a opře se o ni. Jeho oči spočinou na bráně, kterou ho sem přivezli.

„Kolik času uběhlo od té doby, co jsi mě našel v tom vozíku?“ optá se tiše.

„Je to tak den, možná den a půl,“ pokrčí rameny. „Můžeš sem chodit, ale prosím tě, snaž se, aby tě někdo neviděl.“ Pak se bez jediného slova otočí a odejde.

Nadává si do nekorunovaných králů všech blbců, imbecilů a debilů. Proč jsem ho zavedl na věž? Je to jediné místo, kde mám klid, a teď to takhle poruším. Zabouchne za sebou dveře pokoje a přejde k oknu. Dává si pozor, aby nebyl viděn. Sleduje krajinou, ale nevidí tuhle. Vidí tu před tři sta lety, kdy se vrátil do vesnice, kterou obývali vrazi jeho rodiny. Nebo si to tak aspoň myslel.

Dlouhé měsíce si plánoval pomstu, zařadil se do nového běhu života ve své rodné vsi. A pak začal zabíjet. Rodiny i jednotlivce. Po týdnu byli všichni mrtví. A on stál na náměstí s rukama od krve a plakal. Z očí mu tekly slzy, ale nelitoval. Pomstil své rodiče i sestry a bratra. Jenže ani ve snu ho nenapadlo, že při svém řádění zabil i nevinného člověka. Nebo to, že jeho rodina ve skutečnosti stihla utéct do bezpečí. Syn jednoho mága, kterého také zabil, byl ve vesnici. Projížděl tamtudy při cestě domů. Jeho otec ho proklel ve chvíli, kdy se to dozvěděl.

Proto byl tady. Byl prokletý a nešlo to vzít zpět. Nikdy nesmí odložit masku, a kdo ho uvidí bez ní, zemře. Celá jeho rodina na něj zapomněla a jemu nezbývalo než pro ně jen celou tu dobu mlčky truchlit. Žil tři sta let a udělal dvě největší chyby svého života. Ta první byla zmasakrování vesnice a druhá to, že se zamiloval…

Trhne sebou a odstoupí od okna. Vyjde na chodbu a vydá se do věže. Tam najde Keitha. Sedí na zemi a uchváceně sleduje hvězdy. Ani jeden z nich si neuvědomil, že už je tak pozdě.

„Měl by sis jít odpočinout,“ prohodí. Mladík přikývne a vstane.

Doprovodí ho do pokoje, kde na něj už čeká večeře. Všimne si jeho překvapeného zamrkání a opět se pousměje.

„Připravil jsem ti nějaké jídlo. Chci tě upozornit, že bych byl nerad, kdyby ses toulal po domě sám. Nejsem Zvíře, to tě mohu ujistit, ale i já chci mít své soukromí. Já budu respektovat tvoje, ty zase to moje, souhlasíš?“

Mladík mlčky přikývne a ukousne si křupavý chleba.

„Výborně. Takže ti přeji dobrou chuť a zároveň i dobrou noc.“

Keith se na něj zadívá. Opět ho na jazyku pálí otázka týkající se jeho jména, ale nevysloví ji. Jen tiše sleduje, jak se dveře nehlučně zavírají. Pak se posadí na postel. Zadívá se na protější stranu. Ten muž je zvláštní, pomyslí si. Vypadá klidně, ale zároveň z něj na míli daleko vyzařuje cosi nebezpečného. Jakýsi ukrývaný žár. Zachvěje se.

Celá tahle situace je zvláštní. Nikdy se nechtěl ocitnout tady, na tomhle místě, s Netvorem. Jenže tady byl a nemohl odejít. Možná kdyby ho ujistil, že se do vesnice nevrátí. Vypadalo to však, že ho nechce pustit. Jenže proč? Co se skrývá za maskou? Něco mu ovšem říkalo, že ji nesundá. Že nesmí.

Povzdechne si a lehne si do polštářů. Celou dobu, co byl nahoře na věži, přemýšlel o tom, co se mohlo Netvorovi stát. Je opravdu prokletý, jak se traduje? Nebo je to jen osamělý člověk se znetvořenou tváří, kterému nikdo nerozumí? V tom případě jsou si celkem podobní, protože ani Keithovi nikdo nerozumí, nikdo ho nechápe. Přetočí se na bok a zadívá se na zeď. Jeho pozornost upoutá drobná rýha na jinak dokonale hladké stěně. Zvědavě vstane a přejde k ní. Je rád, že ještě nezhasl svíčku, která mu hořela u postele. Vezme ji do ruky a prohlíží si tu nerovnost.

Přejede po ní nehtem a překvapeně zamrká, když se nalevo od něj otevřou tajné dveře. S bušícím srdcem vejde do temné chodby. Jediným zdrojem světla je svíčka v jeho ruce. Druhou položí na stěnu a snaží se jít rovně. Po několika minutách dorazí na konec. Jsou to nějaké dveře a on přemýšlí, jak je může otevřít. Nakonec se mu podaří najít tajnou kličku a tiše otevře.

Ocitne se v jakési komnatě a z nějakého důvodu si je stoprocentně jistý, že patří Zvířeti. Ohromeně se rozhlíží kolem. Téměř vše je ze starobylého dubu, obrovská postel s nebesy vévodí celému pokoji. Je zde velký stůl a zřejmě pohodlná židle, obrovská skříň na šaty a stěny kolem zdobí tapisérie a gobelíny.

Odněkud zafoukal vítr a on se zachvěl.

„Neříkal jsem ti, abys nechodil sám po hradě?“ ozve se za ním chladný hlas a on ztuhne. Velice pomalu se otočí a hledí do těch prazvláštních očí.

„Já…,“ zakoktá, protože náhle neví co říct. Ten pohled ho přitahuje nesmírnou silou a on si uvědomí, že tohle je ten důvod, proč utekl před padrem. Tehdy sice Zvíře, už se mu příčilo mu tak říkat, neznal, ale zřejmě čekal, že potká někoho takového. „Já…,“ zkusí to znovu, ale opět bez výsledku. Pak se rychle otočí a uteče tajnými dveřmi.

Muž v masce udiveně hledí na zeď. Co se to s ním stalo? Vypadal tak zvláštně, když ho sledoval těma svýma nevyzpytatelnýma očima. Odráželo se mu v nich cosi, co už jednou viděl. Pochopení a zároveň zmatek. Povzdechne si a rukou si pročísne vlasy. Asi bude lepší si ho nevšímat. Rychle se převlékne a sotva položí hlavu na polštář, usne. Mladík o několik metrů dál je na tom úplně stejně.

„Otče Derone! Otče Derone!“ volá muž, který právě doběhl do vesnice. Kněz vyšel před dům a zadíval se na něj.

„Co se děje, Kristiane?“ optá se. Odpověď přijde sama, protože se z oblohy snese sokol. „Ten Netvor!“ zasyčí Deron a nechá si zvíře sednout na ruku. Odepne mu od nohy vzkaz a pták se opět vznese.

Muž rychle rozbalí lístek a začte se do něj. Vaše oběť byla velice dobrá, děkuji. Přesto to neznamená, že bych upustil od svých požadavků. Ba právě naopak. Nyní chci dvojnásobek toho, co jsem žádal poprvé. Tudíž to znamená: dvě mrtvá selata, dvacet oškubaných slepic… Však vy víte, co je dál. Jistě jste si moje požadavky velice dobře zapsali, protože pokud ne… Na splnění máte týden. S pozdravem, Váš Netvor

Padre úplně viděl, jak se přitom musel samolibě ušklíbat.

„Sakra!“ zakleje naprosto nekněžsky, až se na něj Kristian překvapeně podívá.

„Co budeme dělat, pane?“ ozve se nakonec.

„Samozřejmě, že jeho požadavkům nevyhovíme. Dostal oběť, to mu musí stačit.“

„Ale, ale…,“ koktá Kristian, ale pod sžíravým pohledem staršího muže raději zmlkne.

„Nebylo by dobré říct to ostatním?“

„Chceš je zbytečně vyděsit?!“ vyjede na něj a muž se stáhne a už raději mlčí. „Nikomu o tom neřekneš ani slovo, jasný? Jinak si budeš přát, abys tou obětí byl ty a ne ten fracek!“ Kristian horlivě přikývne a raději se ztratí.

Deron se zadívá na nedaleký hrad. Nenáviděl toho, kdo ho obýval nyní, ještě víc než předtím. Nenáviděl ho proto, že měl Keitha, zatímco jemu bylo jeho rozkošné tělo odepřeno. Mlsně se olízne při vzpomínce na mladíka. Tolik ho chtěl, ale musel se ho zbavit. Bylo by nepřijatelné, kdyby začal mluvit. A teď ho měl On! Nepochyboval o tom, že než se ho zbavil, tak si s ním pořádně užil. Křivě se ušklíbne, když si představí, co všechno s ním mohl dělat.

Zatne ruce, protože cítí, že je vzrušený. Ještě naposledy pohlédne k hradu a pak se ztratí v domě.

Týden utekl jako voda a Netvor stál na věži a sledoval okolí. Nikdo se však s jeho požadovanými zásobami neblížil. Zamračil se a zaujal bojovný postoj. Takže oni se rozhodli nevyplnit jeho požadavky. Bylo mu jasné, že za tím musí být ten jejich páter. Večer bude muset zasáhnout.

Jeho myšlenky se chtě nechtě stočí k jinému obyvateli hradu. Keithovi. Celou tu dobu se jeden druhému vyhýbali a on měl pocit, že je to tak lepší. Nechtěl, aby si mladík něco namlouval. Nebude opakovat své chyby z minulosti. Zatvrdí se.

Ovšem to mu nevydrží dlouho. Vybaví si jeho hnědozelené oči a pousměje se. Je tak nevinný a přitom jemu tak nebezpečný. Vítr mu prohrábne vlasy a on se vrátí dovnitř. Poslal mu za tu dobu, co se neviděli, nějaké knihy. Jen si neuvědomil, že neví, zda umí číst. Rozhodne se, že je čas přestat se Keithovi vyhýbat. Tiše otevře dveře jeho pokoje.

Mladík sedí na posteli, na kolenou knihu, do které je začten. Takže umí, zaraduje se. Zřejmě zaslechl nějaký zvuk, protože zvedl hlavu a jejich oči se střetnou.

„Aaaa,“ protáhne. „Pán domu se rozhodl navštívit svého vězně.“ Muž v masce se zamračí a přejde k posteli. Skloní se prudce k němu, jejich čela se téměř dotýkají.

„Pokud to vidíš takhle,“ zasyčí, „tak jsi hloupější, než jsem si myslel!“

Keith se prudce nadechne, jak ho jeho těsná blízkost zaskočí nepřipraveného. Měl celou tu dobu na to, aby si rozmyslel svoje pocity. A vždy došel ke stejnému názoru. Ten muž ho přitahoval, ať už se pod maskou skrýval kdokoliv.

„Jak to mám tedy vidět?“ zašeptá sevřeným hrdlem přes náhle vyprahlé rty.

Hledí si do očí a oba těžce oddechují. Mladík se ho touží dotknout, spatřit jeho tvář. Zjistit jeho tajemství. Natáhne ruku a sáhne na masku. Nestihne nic udělat, protože Netvor uskočí a jediným mohutným skokem se ocitne u dveří.

„Tohle už nikdy nedělej!“ zavrčí na něj téměř nelidsky a zmizí ve dveřích.

Mladík za ním posmutněle hledí.

„OMLOUVÁM SE!“ vykřikne a doufá, že ho zaslechl. „Omlouvám,“ šeptne a z oka mu ukápne slza. Hned po ní další a další. Snaží se ztlumit vzlyky, ale čím víc se snaží, tím jsou hlasitější. Nechtěl, aby se mu zase vyhýbal. Ani nevěděl, kolik dní uplynulo. Potřeboval společnost. Jeho společnost. Nakonec zmožený únavou zavře oči a usne.

Bloudí hradem bez jakéhokoliv cíle a v uších mu zní Keithovi omluva doprovázená vzlyky. Nevydrží to a vyrazí za ním. Najde ho spícího mezi knihami se stopami slz na tvářích. Přejde k němu a lehce ho pohladí. Mladík se zavrtí, ale neotevře oči. Dívá se na něj, vnímá každičký kousek jeho tváře, těla. Náhle se mu zdá, že v místnosti je větší horko. Vzpamatuj se, nabádá sám sebe. Nedokáže odolat a znovu ho pohladí. Ukazovákem zkoumá rysy jeho obličeje a v duchu si přeje, ať otevře oči.

Už dávno si nic nenamlouval. Ten chlapec ho přitahoval. Nechtěl mu podlehnout, nesměl. Nemohl dovolit, aby dopadl stejně jako… Mladík se opět zavrtí a on se k němu skloní.

„Jmenuji se Altar,“ zašeptá mu těsně u ucha a odejde. Keith se usměje a otevře oči. Zahlédne jeho široká ramena a pak opět usne.

Altar vyjde ven a zadívá se na nebe.

„Je čas,“ vydechne pro sebe. Dojde k bráně a zhluboka se nadechne. „Uběhl týden!“ zahřmí hlasem, který se rozléhá celým údolím. „Nesplnili jste mé požadavky a tudíž je čas, abyste pocítili můj hněv!“ Tohle většinou zabíralo. „Dávám vám čas do půlnoci.“

Keith hypnotizovaně poslouchá ten hlas a temnotou kolem něj rezonuje touha, která ho spaluje. Chtěl by se k němu rozběhnout, stát tam s ním. Věděl však, že nemůže. Dal mu slovo a nehodlal ho porušit podruhé. Další vyhýbání se jeden druhému by už nevydržel. Sleduje, jak se otáčí a vrací se do hradu. Jako by vycítil jeho pohled, zvedl k němu hlavu a jejich oči se střetnou. Mladík cítí, jak mu tělem projede žár.

„Altare,“ zašeptá neslyšně a odstoupí od okna.

Muž dole ho sleduje, dokud nezmizí z jeho zorného pole. Pak sebou prudce trhne a vejde dovnitř. Vztáhne ruku a sáhne si na masku. Tak rád by ji alespoň na okamžik sundal. Dnes ho vyděsil. Mohla se opakovat minulost, kdyby Keith tu masku strhl. Mohl zemřít. Představa mladíkovi smrti je pro něj náhle nesnesitelná. Zatne pěsti a zavře oči. Opře se čelem o skleněnou tabulku okna. Ani si pořádně neuvědomuje, v jakém pokoji se nachází.

Jediné, co ví, je to, že je v přízemí. Celé jeho tělo křičí touhou rozběhnout se do patra, vtrhnout do jednoho pokoje a vrhnout se na mladíka uvnitř. Zhluboka se nadechne, aby se uklidnil. Před vnitřním zrakem stále vidí jeho oči plné tajné touhy. Náhle ucítí, jak se mu kolem pasu obtočily jeho paže. Nikdo jiný to být nemůže.

Ostře se nadechne.

„Co to děláš?“ zachraptí. Odpovědí je mu jen přerývaný dech kdesi mezi jeho lopatkami. Nedokáže se ovládnout, rychle se otočí a přitiskne ho zády k oknu. Zadívá se mu zblízka do očí. Jejich dech se smísí. V pohledu mu zaplane oheň a pomalu se k mladíkovi skloní.

„Ještě pořád je čas utéct,“ zašeptá se rty těsně u jeho. Zavrtí hlavou.

„Ale já nechci,“ vydechne a zavře oči. Altar se tomu snaží ještě zabránit, odolat pokušení v podobě jeho rtů.

Už se ho téměř dotýká, když ho cosi zarazí. Jakýsi vnitřní hlas, který by před tři sta lety nazval svědomím. Teď tomu lze říct jen minulost. Vrátila se s oslepující rychlostí a zastihla ho naprosto nepřipraveného a zranitelného. Vyrazí jakýsi skřek a zmizí ve tmě hradu zanechaje za sebou zmateného Keitha.

Ten smutně hledí na místo, kde ještě před chvílí stál Altar. Popotáhne, avšak pevně rozhodnut se ovládnout. Ještě okamžik stojí na místě v naději, že se vrátí. Nestane se a on se zklamaně došourá do pokoje. Tak rád by slyšel jeho příběh, ale něco mu říká, že mu ho hned tak neřekne. Posadí se na postel a přitáhne si k sobě polštář.

Stojí nedaleko hradu a pozoruje osvětlené okno. Vidí dvě postavy, které se v něm k sobě tisknou. Zatne zuby takovou silou, až mu na krku vyběhnou žíly. Takže on ho nezabil. Užívají si tam spolu jako dvě hrdličky. Zajímavé. Jinému to dá a mě odmítal. Ovšem já jim to nedaruji, nedovolím to!

Otočí se a vydá se zpět do vesnice. Tam na něj čekají všichni obyvatelé.

„Chci, abyste věděli, že žádné požadavky Netvora nebudou splněny!“ zavrčí.

„Ale, otče. Sešle na nás svůj hněv a slyšel jsem, že to znamená smrt,“ vyblekotne jakýsi postarší muž, jehož jméno si nepamatuje.

„Copak si myslíte, že na nás může takové ďáblovo stvoření, když máme na straně Boha?!“ vykřikne a ozve se několikeré souhlasné zabručení. Je vidět, že někteří jsou ještě na pochybách, ale v zásadě souhlasí s farářem.

Ten má co dělat, aby se spokojeně neušklíbal. Přece jen si nějak najde způsob, jak se Keitha zmocnit. Zvláště teď, když věděl, že není mrtvý, jak se celá vesnice domnívala. A rozhodně jim nehodlal říkat, že je tomu naopak. Že je živý až moc. Nakonec se rozhlédne po davu, zamumlá jakous takous modlitbu a zmizí v domě.

Hodiny kdesi odbijí půlnoc a celý hrad i okolí se naplní hrozivými skřeky a jinými zvuky, před kterými se není kam schovat. Netvor vypustil svůj hněv, kterým se nevědomky dotýká i nevinné duše Keitha.

Stojí venku bičován ostrým deštěm, který mu mimoděk nahrál do karet. Tuší, že si vesničané budou myslet, že je to jeho práce. Celou jeho bytostí otřásá vztek, ale i jiný pocit. Zoufalství. Ví, že všechny, kdož jeho nářek slyší, to bolí. On nepociťoval nic. Jen ten vztek. Jeho hlas se krajinou nesl asi půl hodiny, když náhle ztuhl.

„Keithe!“ vydechl. V tu chvíli zapomněl na vše ostatní. Na vesnici, na trest, na minulost. Bylo jen teď. Rozběhl se do hradu. Jeho hlas mohl i zabít. Obzvlášť někoho jako je Keith.

Vběhne do hradu, schody bere po třech a bez dechu vpadne do pokoje. Mladík napůl sedí a napůl visí z postele, tělo napjaté v křeči.

„Ne!“ vydechne Altar a poklekne k němu. Přejede mu prsty po čele. Opatrně ho zvedne a položí na postel. Masíruje mu ztuhlé svaly. Neodvažuje se změřit mu tep, protože se obává, že mu srdce nebije. „Keithe,“ zašeptá, ale mladík se ani nehne.

„Ne, ty ne,“ prosí ho šeptem a dál se ho snaží zbavit křeče, která působí hrozivě. Konečně se jeho tělo uvolní a on si oddechne. Ale jen trochu. Mladík se stále nehýbe. Nakonec se odhodlá a přece jen mu sáhne na hrdlo. Pod prsty mu slabě tepe žíla, která svědčí o tom, že žije. „Děkuju,“ zašeptá téměř neslyšně, aniž by to někomu adresoval. Opatrně ho přikryje až po bradu a vyjde z pokoje.

Připraví mu jídlo a zase se k němu vrátí. Položí tác na stůl vedle postele a sedne si na židli. Je rozhodnut nehnout se z místa, dokud se nepohne. Nemusí čekat dlouho, asi po čtvrt hodině se Keith zavrtí. Zvedne se, odejde z pokoje a zase se vrátí. Rychle cosi naškrábe na papír, který si přinesl. Je to jednoduchý vzkaz: Odpusť. Altar. Položí ho vedle jídla na tácu a vytratí se tajnými dveřmi.

Musí zjistit, jestli jeho hněv měl ještě jiný dopad než zranění, které přivodil Keithovi. Znechuceně se ušklíbne, když u brány najde ve vaku všechno, co požadoval, a k tomu ještě kajícný dopis. Ani si ho nepřečte a nechá ho ležet na zemi. Vrátí se do hradu. Ještě jednou zkontroluje Keitha. Klidně spí. Pousměje se a zmizí ve svém pokoji.

Mladík na posteli, po několika hodinách tvrdého spánku, otevře oči. V prvním okamžiku není chopen určit, kde je. A pak si to uvědomí. Je na Altarově hradě a jediné, co si pamatuje, je pocit, že umírá. Prohmatá si tělo, aby se ujistil, že je stále naživu. Žije! Opatrně se posadí a rozhlédne kolem. Musel u něj být, poznal to podle jídla a židle přisunuté k posteli. Přes rty mu přeběhne úsměv. Sáhne po prvním, co uvidí, a s chutí se do toho zakousne. Všimne si, že cosi spadlo na podlahu a opatrně se pro to sehne.

Odpusť. Altar, přečte si a srdce mu poskočí. Nejraději by se za ním vydal a ujistil ho, že není co odpouštět, ale uvědomoval si, že už dvakrát porušil jeho zákaz. Přesto se pokusí postavit, ale zatočí se mu hlava, a proto si musí zase sednout. Vyčkal, až závrať přejde, a spořádal zbytek jídla. Hned se cítil lépe a znovu začal uvažovat nad výletem za svým Netvorem.

Přece jen neslyšně vklouzne do tajné chodby. Přede dveřmi jeho pokoje zaváhá. Opatrně sáhne na kliku a tiše otevře. Zklamaně si uvědomí, že místnost je prázdná. Ještě chvíli ho zkoumá, aby se ujistil, že ho třeba nepřehlédl ve stínech, kde se umí tak dobře schovat. Nebyl tam a tak se s povzdechem vrátil do svého pokoje. Náhle zatoužil po vzduchu, a proto vyrazil do věže.

Sotva otevřel dveře, opřel se do něj prudký vítr a nejen to. Stál tam i Netvor a hleděl na krajinu kolem sebe. Keith si s potěšením uvědomil, že ani nezjistí, že zase porušil dané slovo. Tiše se k němu přikrade a znovu ho obejme. Tentokrát ani neztuhne, ani se nepokusí odtáhnout. Jako by ho čekal.

„Málem jsem tě zabil,“ zašeptá. Keith prudce zavrtí hlavou.

„Nemůžeš za to!“

Drsně se zasměje.

„Jistě, že můžu. Seslal jsem svůj hněv, který je jedinou zbraní, kterou můžu ovládat, na vesnici s plným vědomím. Nechal jsem se zaslepit vztekem a bylo mi jedno, co se s tebou stane.“

„Ale zachránil jsi mě přece, ne?“ vydechne mladík. Altar se otočí a obejme ho. Přitiskne se k němu a vychutnává si jeho blízkost. Je to tak nové, tak vzrušující, tak krásné.

„Myslím, že je načase, aby ses dozvěděl, kdo skutečně jsem,“ pronese muž v masce a zadívá se mu do očí. Keith okouzleně hledí do těch čarokrásných hloubek jeho pohledu a cítí, že ho připravuje o dech. Přikývne, otočí se a opře se o něj zády.

Společně se zahledí na okolí a Altar začne své vyprávění.

„Stalo se to před třemi sty lety. Vracel jsem se z války do své rodné vesnice. Jenže tam jsem zjistil, že už to není moje ves. Obyvatelé byli neznámí, moje rodina nikde. A pak jsem se dozvěděl, že ti lidé, co zde bydlí, vyvraždili ty předchozí, což znamenalo i moji krev, mou rodinu. Začlenil jsem se do nového běhu a pomalu je všechny zabíjel. Nejprve jednotlivce, pak rodiny. Zabil jsem celou vesnici ve slepém hněvu a touze po pomstě.“ Cítí, jak se mladík v jeho náruči chvěje. Nemohl by mu mít za zlé, kdyby ho nenáviděl, bál se ho. On však mlčel a vyčkával na pokračování.

„Netušil jsem, že mezi mrtvými je i syn velice mocného mága Firera, který se vracel domů ze stejné války jako já. Firer se dozvěděl o smrti jediného syna a nebylo těžké najít viníka. Vždyť jsem stál uprostřed vsi, na rukou krev a v očích naprosto šílený výraz – napůl vyděšený, napůl zvráceně potěšený. A tak mě ten muž zaklel. Na věčný život upadnu v zapomenutí těch, jež mě milují. Masku, kterou nosím, nesmím sundat, a kdo mě spatří bez ní, zemře. Mé emoce zmizí, ale jedna mi zůstane – vášeň. Ani chlad, ani teplo…“

Nedokáže se ovládnout a políbí mladíka do vlasů. Ten se lehce zachvěje a on neví, zda je to strachy nebo něčím jiným.

„Moje rodina přežila. Nevěděl jsem to. Stihli utéct a ukrýt se v nedaleké vsi. Zapomněli na mě a já se uchýlil na tenhle hrad. Celých tři sta let terorizuji údolí. Avšak před sto padesáti lety se našli takoví jako u vás ve vesnici. Přinesli mi oběť. Byl to mladík jen o něco starší než ty. Myslel jsem si, že nemůžu nic cítit, ale ve chvíli, kdy jsem ho uviděl, ve mně vzplanula touha. Nevím, kde se ve mně vzala, možná se kouzlo těmi roky trochu pozměnilo.“

Zhluboka se nadechne, protože je zcela pohlcen minulostí. Vidí před sebou toho tmavovlasého mladíka s veselýma jiskřícíma hnědýma očima.

„Zamiloval jsem se. Oba jsme se zamilovali. Nevadilo mu, že nosím masku. Avšak i jeho to zřejmě omrzelo. Chtěl mi ji sundat. Nestihl jsem zareagovat a on mi ji prostě strhl. Pochop, má tvář je v důsledku kouzla znetvořena, proto ta maska. Čas na mě sice nepůsobí, takže stále vypadám jako před těmi tři sta lety, ale tvář mi to změnilo. Ten mladík zemřel. Ve chvíli kdy spatřil můj obličej. Proto jsem ti nedovolil mi masku sundat. Nechtěl jsem, abys dopadl jako on. Ti vesničané, co mi tě poslali jako oběť, si tohle nemohou pamatovat. Už je to moc dávno. Ale ta bolest mě provází dál. Je to jen neurčitý pocit, ale přesto ve mně je. Byl jsem prázdný. Dokud ses neobjevil ty,“ dokončí svůj příběh.

Keith se snaží vstřebat tolik informací najednou. Je zmatený, ale chápe důvody, proč to udělal. I on by jistě udělal to samé, kdyby se dověděl, že mu vyvraždili rodinu, a pak si klidně osídlili vesnici, kterou bez milosti zabili. A tušil, že se z toho poučil víc než dost. Vždyť měl tři sta let na to, aby o tom přemýšlel.

Otočí se mu v náručí a usměje se na něj.

„Udělal bych to stejně jako ty,“ ujistí ho. Vidí, jak se mu v očích mihlo překvapení.

„Je nějaká možnost to kouzlo zrušit?“ zeptá se. Bezradně pokrčí rameny.

„Zřejmě je, ale já nevím jak. Firer mi to neřekl a mě ani nenapadlo ho vyhledat a zeptat se. Byl jsem zaslepený a ukryl jsem se tady.“

Kývne.

„Když jsi prokletý k věčnému žití, zemřeš někdy?“ optá se.

„Myslím, že ano. Ještě se mi nikdo nepokusil postavit, ale domnívám se, že kdybych zemřel v nějakém souboji, bylo by to neodvratitelné. Mám takový pocit, že mi to Firer i dokonce naznačil.“

Mladíkovi se sevře hrdlo, když si představí, že by ho mohl ztratit.

„Ale nemusíš se bát,“ prohodí Altar a pohladí ho po tváři. „Myslím si, že tady budu ještě dalších tři sta let,“ pousměje se.

„V tom případě sis na několik příštích let našel společnost,“ prohodí a pousměje se. Netvor pohodí hlavou a skloní se k němu blíž.

„Chci tě políbit,“ zašeptá mu těsně u rtů.

„Já vím,“ odvětí a obejme ho kolem krku. „Tak to udělej!“

Jejich rty se setkají v prvním polibku. Projede jimi touha jako blesk a zoufale se k sobě přitisknou. Vzájemně se hladí, protože je spaluje vášeň, kterou ani jeden z nich ještě nezažil. Opře se do nich poryv větru a Altar ho zahřívá vlastním tělem.

„No to je hnus!“ ozve se za nimi náhle znechucený výkřik. Oba se otočí a dívají se na pátera Donera a nějakého muže, ve kterém Keith pozná Kristiana. Mladík se k Altarovi přitiskne úžeji. Ten si v duchu nadává, že se nechal takhle zlákat a přestal být ostražitý. Díky tomu se dostali až sem.

„Přejete si něco, padre?“ optá se ho chladně a snaží se nedat najevo svůj hněv nad sebou samým.

„Ano, pane. Vyzývám vás na souboj ve jménu Božím. Uřknul jste tohoto mladíka, opředl jste jeho mysl černou magií a přinutil ho dělat s vámi smilstvo. To, co jsme viděli, je nezvratným dů…,“ dál se nedostal.

„Přinutil?! Přinutil?!“ zahřměl Altar a nevěřícně na něj hleděl.

„Zapomněl jste na jednu drobnost, ctihodný otče! Byl jste to vy, kdo mi ho ochotně vydal na milost a nemilost. A proč? Protože vy sám jste po něm zatoužil a chtěl jste si ho vzít třeba i násilím. A za to vás já vyzývám na souboj!“

Keith téměř přestal dýchat, když to zaslechl.

„Cože?!“ špitl nevěřícně. Muž po jeho boku se na něj povzbudivě usmál.

„Neboj se,“ prohodí a pohladí ho po tváři. Jenže on se bojí, a hodně. Prudce se k němu přitiskne.

„Nedělej to, prosím,“ šeptne. Muž se však jen skloní, políbí ho na špičku nosu a vytasí meč. „Do střehu, padre,“ prohodí.

Kněz také vytasí zbraň a ocel třeskne o ocel. Keith i Kristian uchváceně hledí na tu bitvu. Nejde poznat, kdo se brání a kdo útočí. Vypadá to, že síly jsou velice vyrovnané. Jednou má navrch kněz, podruhé zase Netvor. Nakonec je však Altar donucen couvat před ostrými nápory Dorena. Přece jen nebojoval tři sta let, a co je mu platné, že předtím byl nejlepším válečníkem.

Lýtky se dotkl hradby a věděl, že prohrál. Ještě naposledy se podívá do vyděšených očí mladíka, který si získal jeho srdce. Pak do něj kněz strčí a on s neslyšným výkřikem přepadne přes hradby do černé temnoty noci.

„Neeeeeeeeeeeeee!“ zaječí Keith a vrhne se k místu, kde ještě před chvílí stál Altar. Byl odhodlán vrhnout se za ním.

Avšak kněz ho chytil za nohy.

„Pusťte mě! Pusťte!“ ječel. „ALTARE!“ Tmou se na něj ještě usmály temně šedé oči, ve kterých na okamžik blesklo nebe, a pak už bylo jen prázdno. Mladík se rozeštkal a snažil se bojovat s knězem. Ten ho nakonec udeřil do tváře a on upadl do bezvědomí.

Why did fate deceive me?
Everything turned out so wrong
Why did you leave me in silence?

Probudil se v čísi měkké posteli. Vyděšeně se posadil, protože si moc dobře pamatoval, co se stalo. Altar byl mrtvý a on byl opět vydán na milost a nemilost otci Deronovi. Rozklepal se po celém těle. Dveře naproti posteli se otevřely a on se podvědomě přikrčil. Dovnitř však nevešel kněz, ale pro něj neznámá žena.

„Už jsi vzhůru,“ usměje se na něj.

„Kde to jsem?“ zasípe vyprahlým hrdlem.

„Jsi ve své vesnici. Jmenuji se Alaima a jsem tu nová kořenářka. Přinesl tě sem Kristian, můj manžel,“ prohodí a mile se na něj usměje.

Roztřeseně opětuje úsměv.

„A otec Deron?“ zeptá se nesměle.

„Neublíží ti, neboj se. Byl vyhnán z vesnice, když Kristian všem řekl, co se dozvěděl na hradě,“ konejší ho. Poděkuje jí očima a opět se položí do polštářů. Z oka mu ukápne slza. Konečně jsem našel někoho, kdo mi rozuměl, a oni mi ho vzali. Jednu slzu následuje další a další. Trpí mlčky. Nevzlyká, nehořekuje, jen hledí do prázdna, před sebou vidí Altara. Vysokého, hrdého, s jiskřičkami veselí v očích.

Žena se tiše vytratí a on je za to rád. Později se dověděl, že byl na hradě celé dva měsíce. Všichni si byli jistí, že Netvor je mrtvý, a otec Deron dokonce rozhlásil, že ho posedl ďáblem. Stihl to udělat předtím, než ho vyhnali, ale i tak tomu hodně lidí věřilo. A byla to dobrá výmluva proto, že je stále zavřený uvnitř domu. Celý týden nevyšel z domu a všem bylo tvrzeno, že je z něj vyháněn onen ďábel. Nechal je, ať jim takové bulíky věší na nos. On se tak mohl vyhnout všetečným otázkám ohledně pobytu na hradě.

Celou tu dobu, co byl zavřený v jednom pokoji, myslel na něj. Na to, jak málo jim bylo dopřáno času.

„Altare!“ šeptne a přitiskne si ruku na rty. Jako by pořád cítil ty jeho.

Konečně mu bylo dovoleno vyjít z domu. Už se na něj nikdo nedíval jako na vyvrhele. Všichni ho častovali soucitnými pohledy. Nevšímal si jich. Chodil kolem nich jako tělo bez duše, hleděl do země, nic ho nezajímalo. Přičítali to prožitému zážitku. Nikdo nemohl tušit, že ztratil kus sebe. Ale ne zlým kouzlem. Bylo to andělské volání, které mu učarovalo a sebralo mu kus jeho samého.

Uběhlo několik měsíců a on se opět začlenil do běhu vesnice. Dělal, co po něm chtěli, už neodporoval. Jen jeho duše byla někde jinde, daleko, v místech odkud není návratu. A on se ani vrátit nechtěl. Byl tam s Altarem a to ho činilo nesmírně šťastným.

„Hej! Keithe! Pojď si s námi zahrát,“ zavolal na něj kdosi, ale on se ani neotočil. Jen zavrtěl hlavou a pokračoval ve své cestě.

Zaslechl zděšený výkřik a zvedl pohled. Na okraji vesnice stál nějaký neznámý člověk. Před ním stála jakási žena a vyděšeně ječela. Nevěděl, co ho k tomu přinutilo, ale rozběhl se tam. Možná to bylo proto, že měl strach, co ostatní udělají někomu, kdo se od nich liší. Možná to bylo ze zvědavosti. Konečně doběhl na místo a i on se zhrozil.

Před ním stál ošklivě zjizvený a popálený muž s obrovským hrbolem na zádech. Přesto k němu přišel.

„Co potřebujete, pane?“ optal se mile.

„Nic,“ zaskřehotal. „Jen jsem si chtěl odpočinout a někoho vidět.“ Tady?! Podiví se Keith. Nic na to však neřekne.

„Můžete si odpočinout u mě,“ pronese a nabídne starci rámě.

Ten se do něj vděčně zavěsí. Keith pootočí hlavu a zvědavě si ho prohlíží. Když ho uviděl stát na okraji vesnice samotného, na okamžik se ho zmocnila naděje. Naděje, že je to Altar, který ten hrozivý pád přežil. Jenže ve chvíli, kdy uviděl starce, věděl, že se mýlil. To ovšem neznamenalo, že by mu nepomohl. Stále si ho prohlížel a uvědomil si, že muž se na něj ani jednou nepodíval.

Prudce se zastaví a neznámý udělá to samé.

„Co se děje? Rozmyslel jste si svou pohostinnost, když jste si uvědomil, jaká jsem zrůda?“ optá se skřehotavě.

„Ne! Strávil jsem několik měsíců s místním Netvorem, vy mi strach nenaženete. Chci jen vědět, proč jste ani jednou nepozvedl zrak? Chcete nás oklamat svým vzhledem a pak jednoho po druhém vyvraždit? Nebo vyrabovat naši vesnici?!“

Muž mlčí a dál zatvrzele hledí do země.

„Odpovězte!“ vykřikne a to už je pozorují všichni, kdo jsou venku, i ti, co ještě před chvílí předstírali, že něco dělají. Stařec se zhluboka nadechne a zadívá se mu do očí.

Keithovi se podlomí kolena. Má pocit, že vidí ducha. Nebyl mu v ničem podobný. Jen ty oči. Ty temně šedé oči s modrými záblesky, které viděl jen jednou jedinkrát za celý svůj život.

„Altare?“ zašeptá a pohled se mu rozmaže slzami. Nepřemýšlí o tom, co dělá, a vrhne se mu kolem krku. „Ty žiješ,“ šeptá nevěřícně.

Muž ho však prudce odstrčí.

„Nesahej na mě,“ zasyčí. „Nejsem ten, za koho mě máš!“ Keith nevěřícně vrtí hlavou.

„To není možné. Musíš být on. Prosím!“ šeptá se slzami očích. Stařec cítí, jak jihne, ale mlčí.

„Jsem ošklivý a starý tři sta třicet let, Keithe. Zapomeň na mě,“ zašeptá nakonec. „Jen jsem tě chtěl naposledy vidět, než se vydám do dalších končin.“

„Ne!“ vykřikne Keith. „Nedovolím ti odejít,“ šeptá a znovu ho obejme. Tentokrát se nenechá odstrčit. Tiskne se k němu a vnímá jeho blízkost. Pro něj se nezměnil. Je stále stejný a on ho stále stejně miluje. Nikdy mu to neřekl, ale je to tak. „Prosím,“ špitne. Altar nakonec nedokáže zastavit své ruce, které ho samovolně obejmou a přitisknou k sobě.

„Tolik jsi mi chyběl, Keithe,“ zašeptá mu něžně do vlasů.

Několik lidí pohoršeně vykřikne, ale většina je jen mlčky sleduje.

„Jestli hodláš odejít, půjdu s tebou. Nikdy jsem sem nepatřil. Patřím k tobě. Stejně jako ty ke mně. Je mi jedno, jestli jsi ošklivý. Pamatuješ? Zamiloval jsem se do tebe už na hradě. Tam jsem také nevěděl, jak vypadáš.“

Náhle je přeruší překvapené výkřiky. Otočí se a zadívají se na muže před sebou. Je to jen duch, ale Altar ho pozná.

„Mistr Firer,“ prohodí téměř lhostejně, ale v hlase mu zazní respekt.

„Tohle byl ten klíč ke zlomení kouzla, Altare. Svůj čin sis odpykal mnohem více, než jsem původně zamýšlel. Nyní buď šťastný!“ pronese muž a zmizí.

„Znamená to, že je konec?“ optá se šeptem. Odpovědí je mu jen mírní úsměv mizícího muže.

Keith se k němu s úsměvem otočí a zalapá po dechu. Místo stařičkého ošklivce vedle něj stojí jeho Netvor. Vysoký, statný, hrdý a hlavně krásný. Změnil se. Jeho podoba se vrátila. Vypadal tak jako před třemi sty lety. O tom neměl pochyb. Ostře řezané rysy v jeho tváři byly dokonalé, rovný nos jen dokresloval dojem krásy a jeho rty už také nevypadají tak přísně. Avšak nejkrásnější na něm byly stále ty oči. Ty zvláštní oči, které dokázaly uhranout, okouzlit a uvěznit jeho srdce. Mladík natáhne ruku a lehce se dotkne jeho tváře. Ukazovákem mapuje všechny jeho rysy.

Altar ho náhle chytí za ruku a sám si sáhne na obličej. Oči se mu rozzáří a upře je na Keitha.

„Jsem zase takový jako dřív!“ vykřikne. Mladík se na něj usměje. Muž se k němu začne sklánět. Hledí si zblízka do očí. „A to jen díky tobě, Keithe,“ zašeptá a políbí ho. Keith se usměje a prohrábne mu hřívu černých vlasů. Obtočí mu ruce kolem pasu a maličko ho zvedne ze země. Jejich rty žíznivě pijí nektar lásky a je jim úplně jedno, že je pozoruje celá vesnice. „Odejdeš tedy se mnou?“ zeptá se po několika minutách Altar.

„Třeba i nakonec světa,“ pronese a znovu ho pohladí po tváři.

Zasměje se.

„To nebude nutné. Stačí jen vystoupat na ten kopec a vrátit se na místo, kde jsme našli jeden druhého.“ Keithovi okamžitě dojde, co tím myslí. Vrátí se na hrad. Radostně kývne a uchopí ho za ruku. Altar mu stiskne dlaň a společně vykročí směrem ke svému novému domovu, nechávajíce za sebou celou vesnici a hlavně minulost. Netvor už neexistoval.

Ani jeden z nich si nevšiml Alaimi, která stála po boku svého manžela a usmívala se. Ještě je obdařila posledním pohledem, a než zmizela v domě, tiše pronesla: „A takhle to má být!“

V povídce je použit text z písně Forgiven od Within Temptation