Nejdřív zábava, potom zábava

Ufff, tak tohle bylo taktak! S úlevným povzdychnutím se skácím na svý rezervovaný místo a hřbetem levé ruky si otírám zpocený čelo, zatímco pravačkou už lovím z kapsy mobil.

„Za mě dobrý, jsem ve vlaku! 👍 Co ty? Stíháš?“ vyťukám dotaz Mírovi.

Na odpověď si sice musím čtvrt hodiny počkat, ale potěší mě: „Jasný! 👍👍“

„Takže v osm,“ ujišťuju se, že mu do toho od včerejška, kdy jsme dnešní sraz ladili, nic nevlezlo.

„Jasný! 👍👍“

„Kámo, nestojím ti za víc než za CTRL C a V?“ bavím se.

Odpovědí je mi tentokrát gif se zdviženým prostředníčkem. Jenom zabublám smíchy, zavřu naši konverzaci a radši si najedu na Netflix, ať tu dvouhodinovou jízdu domů strávím nějak plodně.

No, domů… Vlak mě nedoveze domů, jenom do krajskýho města, ve kterým bych měl přestoupit na bus. Jenže jelikož jízdní řády spojů vedoucích do naší vísky připomínají noty na buben, nasednu před nádražím už tradičně do taxíku.

S našima si pak doma stihnu dát večeři a povyprávíme si, co je novýho, než se začnu pár minut před osmou sbírat k odchodu.

„Jdeme s Mírou na jedno,“ odpovím na mamčino povytažený obočí.

„Už zase?!“

„Jak – už zase? Naposledy jsme se viděli před třema týdnama!“ hájím se se smíchem.

„No právě!“ zatváří se mamka, jako kdyby chodit na pivo častěji než jednou ročně byl šestej smrtelnej hřích. „Navíc dobře víš, že nejdeš na jedno.“

„Ne…?“ znejistím. „A kam teda podle tebe jdu?“

„Aspoň na pět!“

„Mami, ježíši,“ rozesměju se, „pět je moc!“ Tohle budu muset Mírovi přetlumočit, haha! „Ale dobře, tak jdu na dvě nebo na tři,“ mrknu na ni.

„Nech ho už,“ zastane se mě táta. Jak ale vzápětí zjistím, sleduje tím svoje vlastní zájmy: „Poslyš, Vincente, jestli bude v hospodě i mladej Šilhánek, tak mu připomeň, že mi slíbil, že se někdy přijde podívat na tu rozbitou sekačku!“

„Jo, jestli tam bude, tak si na to zkusím vzpomenout,“ zadrmolím neurčitě, zvednu ruku k pozdravu a vyrazím pryč dřív, než si mamka vzpomene, že nám Dvorští slíbili med a Milena Janáčková, „Milena, Vincente, ne Božena!“, vajíčka… Známe svoje lidi! Nakonec bych do té hospody fakt ještě musel zajít!

Jenže my máme s Mírou mnohem lepší program… A pro mě je prostě jenom výhodnější nechávat mý rodiče při tom, že na to jedno opravdu chodím do hospy.

„Čus, kámo,“ usměju se na Mirka, když zabočím do jejich uličky a zbliknu ho, jak za sebou zrovna zavírá branku.

„Nazdárek, Vinci! Jak je?“ vrátí mi Mirek ten úsměv, podáme si ruku a já ho plácnu po zádech, což je pozdrav, kterej, s menšíma obměnama, praktikuju se všema kámošema, se kterýma jsem se delší dobu neviděl.

„No teď už dobře, když jsem se dostal ze spárů svý zvědavý matky,“ rozesměju se a oba zamíříme ke zkratce vedoucí mezi plotama. „Co ty? Cesta byla v pohodě?“ Mirek totiž studuje na opačným konci republiky než já a do tohohle našeho zapadlýho koutu má lepší cestovat dálkovým autobusem, což mu ovšem ne pokaždý dělá úplně dobře na žaludek…

„Jo, dneska jsem v ouklandu. Dnes zvládnu i brambůrky…“

„Mám, dvoje,“ uculím se a několikrát si rukou nadzvednu batoh, abych dal najevo, že prázdnej rozhodně není. „A taky ty výborný bramborový tyčky!“

„Super! Už mám hlad…“

„Jsi doma nevečeřel?“ podivím se.

„Jsme to nestihli, naši mě totiž na autobusáku vyzvedli a jeli jsme ještě na nákupy, takže jsme se vrátili teprve před chvilkou… Ale to neva,“ dodá rychle, když si všimne, že se užuž nadechuju k protestu, „v nejhorším vyplením ledničku, až se vrátím. Pokud by mi nestačily ty brambůrky… a ten tekutej chleba, chacha! Dnes mám speciální limitku, klukům na koleji to chutnalo.“ A s těma slovama si pro změnu on několikrát pohodí na zádech svůj batoh.

„Bezva, to jsem zvědavej,“ drcnu do něj ramenem.

Za podobnýho hovoru o ničem dojdeme až k místní sokolovně, Míra vytáhne z kapsy klíče, odemkne – a sotva vejdeme dovnitř, zase za náma zamkne. Přivítá nás důvěrně známá, lehce zatuchlá vůně, která se nemění ani přesto, že sem jednou za dva až tři týdny naženeme trochu čerstvýho vzduchu, a která, když se jí zhluboka nadechnu, mi evokuje… prostě příjemně a na pohodu strávenej čas.

Cestou přes dřevem obloženej sál pozotvíráme všechny okna, abychom splnili to, co Míra slibuje svýmu tátovi pokaždý, když si od něj klíče půjčuje: že sokolovnu trochu provětráme. Víc se ale v té útulně vypadající, ač teda rozlehlé síni nezdržujeme – protože kdybychom si tu později večer rozsvítili, bylo by sem díky dvanácti obrovským oknům odevšad děsně vidět. A to nemůžeme potřebovat.

Místo toho sestoupíme po schodech dolů, do výčepu. Tahle místnost naopak nemá okno ani jedno, takže je ještě zatuchlejší než sál, ale jak říkám, mně to spíš voní… No a hlavně tu máme svoje soukromí. A to je přesně to, na co se vždycky celý dva nebo tři týdny, podle toho, jak nám vyjde cesta domů, těšíme…

„Ááá, konečně! Už mi to chybělo,“ prohodí Mirek, jako kdyby mi četl myšlenky, rozsvítí – a rovnou si pro sebe zabereme jeden ze čtyř stolů obklopených dřevěnými lavicemi a začneme na něj vyskládávat obsah svých batohů.

„Tak ukaž! Co že to je?“ natáhnu ruku po jedné ze šesti plechovek s nějakým pivním jarním speciálem.

„Dobrota,“ olízne si Mirek rty a rovnou si svou plechovku se zasyčením otevře.

„Okej,“ napodobím ho, „tak v tom případě – na zdraví!“ A ťuknu svým pivem o to jeho.

„Jo, a na zkouškový,“ zatváří se Míra napůl znechuceně, napůl přešle, a ucucne si piva.

„Dobře, tak na zkouškový taky – ale jinak trvám na našem dohodnutým embargu!“ připomenu mu, že už kdysi dávno jsme si slíbili, že ustrašený kecy o zápočtech a zkouškách sem, do tohohle našeho soukromýho prostoru, tahat nebudeme.

„Hmm, a co takhle pětiminutová výjimka?“ udělá na mě Mirek oči.

„Bože, tak že seš to ty, tak může být třeba i desetiminutová,“ svolím, dopřeju si ještě jeden hlt toho, no… dobře, můžeme to dál nazývat pivem, načež plechovku odložím na stůl. „Ale nejdřív práce, potom zábava!“ A s tím se natáhnu i po Mirkově pití, vytrhnu mu plechovku z ruky, postavím ji vedle té své… a dlaněma mu nedočkavě vklouznu na bedra.

„No počkej, počkej,“ zatváří se nesouhlasně, ale takhle zblízka si nemůžu nevšimnout těch pobavených jiskřiček v jeho očích, „nemáš to nějak vyměněný? Tohle je podle tebe práce?“ To už cítím jeho paže omotaný kolem mých zad… mýho pasu… mýho zadku… prostě tak nějak úplně všude.

„No a ne?“ dostrkám ho k vedlejšímu stolu. „Víš, jakou práci mi dá,“ popadnu ho pod zadkem, pokrčím se v kolenou a nadzvednu ho, „třeba vysadit tě na tenhle stůl?“

„Pche,“ omotá mi nohy kolem boků a přitáhne si mě tak těsně k sobě, že se moje boule v kalhotách otře o tu jeho, „se tě nikdo neprosil… Si klidně sednu jenom na židli… Sám…“

„Jooo,“ rozesměju se při vzpomínce, jak pod náma ta stará rozvrzaná židle, co se momentálně krčí v koutě, praskla. „S tím jsme ale posledně měli práci oba! Když jsme řešili, jak tu židli vrátit do původního stavu, aniž by si toho tvůj táta všiml!“

„Nemáš vymýšlet tak šílený kreace,“ pronese Míra už lehce zastřeným hlasem a rty se mi přisaje někam pod bradu.

„Nemůžu za to, že je tu tak málo nábytku,“ odpovím mu taky polohlasně, několikrát do něj jemně šťouchnu nosem, a když mi konečně přestane oždibovat krk, přivlastním si jeho rty k pořádnýmu polibku.

„A já nemůžu za to,“ vyvzdychá mi do úst, „že můj táta nemá klíče od nábytkářskýho skladu…“

„Blbče,“ zahihňám se, naposledy ho líbnu na tvář – a pak mu rukama sjedu pod kolena a prudce s ním trhnu. Mirek se mě sice pořád přidržuje za záda, ale po téhle mé pobídce mě pustí a lehne si na stůl. Komentář si ovšem neodpustí: „Hele, ale neměl bych mít přednost? Já jsem tady ten, kdo má hlad!“

„Žádný takový,“ uculím se na něj, zatímco mu už hbitě rozepínám kalhoty, abych je z něj i se spodním prádlem mohl stáhnout, „nejdřív se nakrmím já – a potom nakrmíme tebe!“

„Pořád mi nějak není jasný, kdo tě zvolil šéfem týhle akce,“ lamentuje naoko, ale jeho nedočkavý pohyby pánví vstříc mé stejně nedočkavé dlani mi jasně říkají, že proti vývoji situace ve skutečnosti vůbec nic nemá.

„Hmm,“ zlehka mu jakoby mimochodem masíruju podbřišek, kdežto bříšky prstů druhé ruky přepočítávám chloupky na jeho stehnu, „zvolil jsem se sice jednomyslně sám, ale neboj, spokojení a uspokojení budeme oba!“

Ostatně, z tohohle důvodu se tu už několik let scházíme, že jo. Začalo to úplně nečekaně pár měsíců po maturitě. Byli jsme čerství prváci a shodou okolností jsme se někdy v říjnu slezli ještě s pár dalšími zástupci mladé generace z naší dědiny v hospodě. Před půlnocí se Míra začal zvedat s tím, že musí jít ještě pozavírat okna do sokolovny, a protože jsme spolu zrovna měli něco zajímavýho rozkecanýho, přidal jsem se k němu.

Byli jsme příjemně připití, ne moc, ale… no zjevně víc, než jsme byli zvyklí. Jinak by nás těžko napadlo vylízt na pódium a střídat se v předstírání, že jsme stand-up komici. A když jsme se v jednu chvíli odbourali smíchy tak moc, že jsme se nemohli ani udržet na nohou…, tak najednou jsme se tak jaksi drželi navzájem.

Pak už nás smích přešel… a nastoupil chtíč. Šlo nám ale jenom o to si to rozdat. O nic jinýho. Žádný „Udělám ti to tak, jak jsi to ještě nikdy nezažil!“, ani „Ty vole, proč spolu nechodíme už od školky?“, kdepak, nic takovýho. Prostě jenom sex pro sex.

A v téhle rovině to držíme celou dobu.

Když teda nepočítám těch pár měsíců po tom našem poprvý – to jsme se jeden druhýmu spíš vyhýbali, což nebylo tak těžký vzhledem k tomu, že každej studujeme jinde. Znovu nás svedla dohromady až jedna z mála kulturních akcí v naší obci, a sice únorovej masopust… Nejdřív jsme odpoledne pomáhali organizovat karneval pro děcka, to byl ještě docela frmol a moc času jsme na sebe neměli, ale potom večer, na zábavě pro dospělý, už jsme toho času měli víc. A skoro všechen jsme ho věnovali vzájemnýmu propalování se očima.

Hned druhej den, v neděli, ve vlaku, co mě vezl vstříc prvnímu zkouškovýmu, jsem Mirkovi vyťukal zprávu s dotazem, jestli se chystá domů hned další víkend, nebo až ten příští. Že bych si přizpůsobil plány… a pomohl mu zase provětrat kulturák.

Odpověď mi přišla ani ne za minutu.

A výsledkem je, že s Mirkem už přes tři roky v nějakých dvou až třítýdenních intervalech pečujeme o obecní majetek… a taky jeden o druhýho. Protože nás to prostě baví. Nic víc v tom není. A nic víc v tom taky ani jeden z nás nehledá. Na čemž jsme se dohodli hned zkraje. Takže Mirek si pak nedělal nic z toho, když jsem si vedle něj nabalil ještě jednoho kluka ze školy – jenže ten byl na můj vkus až příliš majetnickej, tak jsme to po pár měsících beztak ukončili. No a Míra byl zase předloni přes prázdniny zaláskovanej do nějakýho kluka z brigády, jenže tenhle jejich románek skončil spolu s létem – a Mirek se z toho pak vzpamatovával až do Vánoc, než se opil vaječňákem a přísahal, že už na všechny chlapy sere. Druhej den mě z té množiny všech chlapů naštěstí vyloučil. A na Silvestra si to ještě pro jistotu rozdal s jedním číšníkem na chatě v Krkonoších.

Od té doby se občas jeden druhýmu zmíníme, že jsme třeba někoho zajímavýho potkali, ale zatím z toho nikdy nic víc než jen to potkání nebylo. Zatím. Přesto jsme ale oba připravení na to, že se to může kdykoliv změnit.

A konkrétně já jsem na to teda připravenej i tak, že s sebou na každý naše setkání nosím kondomy. Pro jistotu.

„Mám si vytáhnout gumu?“ přeptám se i teď, zatímco pravačkou se s čím dál větší intenzitou věnuju Mirkovu klínu.

„Nemáš,“ vydechne a slastně přivře oči. Teprve po chviličce se na mě znovu zadívá. „A nemusíš se pořád ptát. Já bych ti přece řekl, kdyby se něco změnilo.“

„Prosím tě,“ zacukají mi koutky, „ty bys mi momentálně ani nevyhláskoval svý jméno, jak jsi mimo!“

„Si zase tak nefandi,“ ucedí, ale nenechám ho to pořádně ani doříct, skloním se a to jeho už parádně nažhavený péro po celé délce olíznu, takže Míra se s krásně dráždivým zasténáním propne v zádech jako luk.

Spokojeně se usměju a ještě párkrát ten pohyb jazykem zopakuju, než si nechám jeho péro vklouznout do pusy. Rukama mu zatím pomalu oddaluju nohy víc od sebe, a když mám konečně dojem, že se pohodlně dostanu úplně, úplně všude, bříškem palce jenom zlehka zatlačím proti vstupu do jeho dírky. Mirek sebou znovu vydrážděně škubne – a ty rajcovní zvuky, co se mu vyderou z pusy, způsobí, že i v mým podbřišku začne být nebezpečně horko!

Natěšenej na to, že už za chviličku se do téhle zatím tak nádherně sevřené dírky budu moct dobývat svým pérem, malinko změním taktiku, naposledy vsaju Mirkova ptáka do pusy – a pak ho nechám z úst vyklouznout přímo do své nastavené dlaně. Narovnám se v zádech, a zatímco pravačkou kmitám v zatím pomalým, líným tempu, prsty levé ruky si nasliním. Ukazováčkem Mirkovu dírku několikrát obkroužím… Schválně to trošku protahuju… A pak konečně vsunu prst do jeho nitra, abych…

Mirkův podbřišek se najednou začne stahovat pod návaly křečí, Mirek zvrátí hlavu a hlasitě ze sebe začne vyhekávat svoje nečekaný vyvrcholení, zatímco na jeho břicho dopadá v pravidelných dávkách horká bílá nadílka.

I když se mi chce začít smát, ještě na chvilku to v sobě zadusím a veškerou svou pozornost věnuju tomu, abych z Mírova orgasmem roztřesenýho těla vydoloval i tu nejposlednější kapičku spermatu. Teprve když se jeho prudký nádechy trochu zklidní, na tváři se mu rozlije spokojenej úsměv a já zaregistruju, jak si taky skousává rty, aby se nerozesmál, přestanu se hlídat a hlasitě se rozchlámu. „Ty vole, Míro, to nebyla snad ani půlminuta!“

„Nekecej,“ zavrní, víčka má dál po tom výbuchu slasti přilepený k sobě. „A navíc – aspoň vidíš, že fakt nikoho jinýho nemám!“

„Vidím akorát to, že máš výdrž jak třináctiletej puberťák, brouku,“ začnu mu dlaněma zlehka masírovat stehna, který se mu ještě pořád trochu chvějí. „A dobře víš, že by mi nevadilo, kdybys někoho měl,“ dodám pro úplnost.

Tahle moje poznámka už Mirkovi za otevření očí stojí. „Nooo,“ protáhne, „a co kdyby jemu to vadilo? Že kromě něj se chci scházet ještě i s tebou?“

„Tak to už si budete muset pořešit spolu, kámo,“ mrknu na něj. „Počkej chvilku, ještě lež, hned přijdu,“ zadržím ho, když si všimnu, že už by rád to vcelku nepohodlný poležení na stole vyměnil za nějakou příjemnější polohu, a honem vyběhnu po schodech nahoru a na toalety, odkud si půjčím ruličku záchoďáku.

Když Míru očistím od nejhoršího a odložím rolku vedle něj, přejedu ho celýho pohledem – a neodpustím si se na něj pobaveně zašklebit: „To se ti to uspokojeně usmívá, co?“ Mirek má totiž ruce založený pod hlavou a ve tváři výraz absolutního štěstí, už jenom zbývá, aby si pohvizdoval.

„Tolik k tomu, kdo je tady šéfem,“ roztlemí se.

Pak už k němu napřáhnu ruce, abych mu pomohl se zvednout… A minutu nato sedíme u vedlejšího stolu naproti sobě a cpeme se slanýma pochutinama jako protržení.

„Co říkáš na to pivo?“ přeptá se Míra a ucucne si z plechovky další hlt.

„Že je slabý jak pytlík čaje po třetím louhování,“ odpovím mu – a taktak uhnu hlavou, aby mě Mirek tou žlutou tekutinou nepoprskal, jak ho to pobaví.

„Zajímavý, nikdo jinej si nestěžoval!“

„Máš holt divný kámoše,“ mám v tom hned jasno.

„Mám normální kámoše – a jednoho divnýho,“ opraví mě.

„Máš divný kámoše – a jednoho extra s benefitama,“ předvedu mu koketní zamrkání.

„Jojo, jednoho extra divnýho, to máš recht,“ směje se.

A to špičkování na podobnou notu nám vydrží, dokud nespořádáme všechny brambůrky a tyčinky… a nenačneme k nim druhou plechovku piva. Pak se totiž to vzájemný slovní pošťuchování přetaví do dalšího kola sexu pro sex, a než kostel v sousedním městečku odbije půlnoc, stihneme i třetí číslo.

Mamka má jediný štěstí, že při mým příchodu domů už dávno spí. Jinak by se asi dost divila, kdybych jí s připitomělým úsměvem na tváři zkoušel žblekotat něco o tom, že pět je opravdu moc! Ale jedno málo, to měla pravdu. Dneska jsme s Mirkem zvládli… tři. Necelý. Akorát ne piva, hahaha!

***

„Dobrý, jedu! 👍“ vyťukám dva týdny poté Mírovi zprávu, jakmile se pohodlně rozložím v poloprázdným kupéčku. „Dej vědět, jak jsi dopadl!“

„Zkoušku mám! 🥳“ rozsvítí se mi na displeji asi o dvacet minut později – a jsem si jistej, že podobně svítí i Mírova tvář nějakých tři sta padesát kilásků odsud. „Bus stihnu až ten další…“

„Congrats!!! 🎉 💪 Jasně, takže sraz až v devět?“

Na odpověď si zase pár minut počkám – a tentokrát z ní až takovou radost nemám: „Co to nechat na zítra?“

„OK, chápu, budete dnes slavit doma 😉“

„To těžko 😉 Naši to tak nehrotěj. Ale zítra budu moct o pár hodin dřív…“

„A co i dnes, i zítra?“ zkusím to. Protože pokud žádnej jinej program nemá, tak… prostě rád bych ho viděl co nejdřív. A pogratuloval mu osobně. Z téhle zkoušky měl dost vítr, včera jsme si kvůli tomu skoro půl hodiny volali, protože podle svých slov potřeboval přijít na jiný myšlenky…

„Já bych byl dnes asi nepoužitelnej 😏“

No to neboj, já bych si tě probral, pomyslím si s úsměvem – ale svoje chlípné myšlenky si nechám pro sebe a místo toho Mirkovi odpovím, že se teda o to víc těším na zítřek.

Jenže když si to v sobotu asi dvě minuty po šesté doštráduju k sokolovně, ten rozzářenej úsměv, kterej je na mým obličeji přilepenej posledních pár hodin, mi trošku pohasne. Mirek totiž sedí na schodech před budovou a tváří se nějak… no… jinak. Vážněji? Nervózněji…?

„Nazdárek, kámo… Týjo, co ti je?“ zapátrám, a když se zvedne, celýho ho přejedu zkoumavým pohledem.

„Čau,“ usměje se, ale dřív, než mu ten úsměv dojde až k očím, se mě zaraženě přeptá: „Co? Nic… Proč?“

„Vypadáš…,“ začnu, ale na poslední chvíli se rozhodnu se v tom nevrtat. Ostatně, jestli se něco děje, tak on mi to Mirek v průběhu večera řekne sám. „Vypadáš unaveně. Jsem myslel, že ses na dnešek vyspal do růžova,“ zahraju to do autu.

„No znáš to,“ znovu se usměje – a opravdu u toho pokusu tvářit se vesele vypadá jaksi unaveně a schlíple, „když se člověk přespí, tak to má většinou stejnej efekt, jako když se nedospí…“

„Vidíš,“ pobaveně ho poplácám po zádech, zatímco odemyká, „kdybys s tímhle přišel včera, tak bych tě přesvědčil, že v tom případě jsme se fakticky mohli sejít hned. Ty bys dnes byl unavenej úplně stejně – ale navíc bys byl bohatší o nějaký zážitky…“

„Seš nezmar,“ otituluje mě, otevře dveře dokořán a gestem mi pokyne, ať vejdu první.

„Když už, tak extra nezmar s benefitama, jak jsme se posledně shodli,“ zavtipkuju, když procházím kolem něj – jenže on se tentokrát vůbec nezasměje.

A ve mně nějak… podivně zatrne… A ta jeho zvláštní nervozita se na mě přenese.

Tak už je to tady.

Mirek někoho má – a ten někdo nemá zájem být třetí ve vztahu pro dva. Proto to Míra posledně nadhazoval! Ty jeho otázky, prý co kdyby jeho případnýmu příteli vadila moje existence. A co jsem mu na to řekl já…? Řekl jsem mu, že to si musí vyřešit oni dva. No. Tak už se to asi stalo.

Sakra.

Já… Už jsem si na tyhle naše větrací srazy zvykl… Už se mi dostaly pod kůži. On se mi tam dostal.

Cestou přes sál několikrát nasucho polknu v předzvěsti toho, že tohle naše setkání nebude příjemný – ale že to budu muset zvládnout. Ostatně, o tomhle to celý bylo. O sexu, kterej může kdykoliv skončit. O setkáních, který můžou skončit, jakmile celej tenhle koncept přestane jednomu, druhýmu… nebo třetímu… vyhovovat.

Když sestupuju po schodech k výčepní místnosti, všimnu si, že zpod zavřených dveří se line proužek světla. „Do kelu, ono se tam svítí!“ natočím hlavu k Mirkovi. „My jsme posledně zapomněli zhasnout?“

„Nooo, eee,“ protáhne Mirek, „nevím…“

„Bože,“ šáhnu po klice, „a to jsem si myslel, že jsou ty piva slabý! Zjevně jsem je dost podcenil, protože…“

Zbytek věty ve vteřině zapomenu.

Protože v té místnosti se opravdu svítí. Ale to světlo se line z odhadem asi dvaceti porůznu rozestavěných svíček… A jeden z těch čtyř stolů je svátečně prostřenej, a je na něm tácek s jednohubkama, a talířek se sýrama, miska s olivama… a chipsy… a…

Konsternovaně se otočím k Mirkovi. „Co… to je?“

Hledám v jeho očích odpověď, ale v jeho tváři se zračí akorát… napjatý vyčkávání. Jako kdyby očekával, že přece musím vědět, o co jde, jenom jsem to na chvilku pozapomněl…

Nervózně si vjedu rukou do vlasů. Sakra, má narozky? Né, blbost, je teprve květen… A navíc, to by nechystal oslavu on pro mě… Tak mám já narozky??! Kulový… Tak… je to kvůli té jeho včerejší zkoušce?! Ale je to jenom jedna z mnoha a nikdy dřív jsme žádnou neslavili, akorát státnice – a do těch dalších máme ještě rok… A navíc, kvůli zkoušce by sem nenosil svíčky… 

„Ehm…,“ dostanu ze sebe, ale ničeho víc nejsem schopnej. Pořád na něj napůl zmateně, napůl šokovaně hledím… A i když se snažím o nějakej neutrálnější výraz, tak si jaksi nedokážu vzpomenout, jak se to dělá…

Když si Mirek v mých očích přečte, že jsem totálně ztracenej, nebo ono těžko říct, co přesně za emoce k němu teď vysílám, na tváři mu vyskočí skvrny barvy jahod. „Hele, to… ne, to… byl to blbej nápad,“ začne vrtět hlavou, „já jenom… myslel jsem… Byla to pitomost, sorry. Kašli na to.“

„Počkej,“ vztáhnu k němu ruku, ale sotva se ho jenom letmo dotknu, vyvlíkne se mi, odvrátí se ode mě a začne ty svíčky sfoukávat.

„Krucinál, Mirku, na co jsem zapomněl? Co jsem posral?“ zeptám se do jeho zad.

„Ne, nic!“ otočí se na mě a zatváří se naléhavě. „Fakt, nic, neboj… Jenom jsem chtěl… něco…, ale… byla to blbost, vážně, dlabej na to… A já vlastně… no… Počkáš tady? Já jenom… zaběhnu ještě pro něco domů…“ A k mýmu překvapení vyrazí ke schodům.

Jsem z toho všeho tak perplex, že ho dokonce nechám vyjít ze dveří! Ovšem pak se vzpamatuju, rychle ho doběhnu, a i když už má nakročeno na čtvrtej schod, ovinu mu ruce kolem pasu a stáhnu ho zpátky dolů. Otočím ho k sobě čelem, dlaněma mu začnu hladivě přejíždět přes boky… A když po docela dlouhé době zlehka položí svý ruce na ty mý a konečně ke mně zvedne oči, téměř šeptem se zeptám: „Co je?“

„Já… no… napadlo mě…“

Po těchhle pár slabikách se odmlčí, a tak ho vybídnu: „Co tě napadlo?“

„Prostě mě napadlo… Co kdybysme už nebyli… kámoši s výhodama? Teda jako… jenom kámoši s výhodama…?“

Chvilku se jenom topím v jeho upřeným pohledu a přehrávám si v hlavě všechny možný vysvětlení, jak tu svou otázku asi tak mohl myslet. Teprve když sám sebe přesvědčím, že jsem to zřejmě pochopil správně, troufnu si zeptat se nahlas: „To jako… že se mnou chceš chodit?“

Odpovědí je mi další záplava mlčení, ale tentokrát Míru nepotřebuju vybízet, aby něco řekl. Z toho jeho vážnýho, zároveň ale vroucnýho pohledu si přečtu všechno, co potřebuju.

On ale v mým evidentně pořád ještě dost vyjeveným výrazu nic kloudnýho vyčíst nedokáže, protože se najednou posmutněle usměje: „Jasný, nemáš zájem… Jsem říkal, že je to blbost…“

„Není to blbost!“ vyhrknu. „A není pravda, že nemám zájem! Jenom… myslel jsem… Myslel jsem, že čekáš na někoho spešl. Na někoho lepšího.“

Tentokrát je ten úsměv, co se mu rozlije na tváři, hřejivější – a dostane se mu až do očí: „Cože? V čem jako lepšího?“

„Hmmm, ve všem…?“ zaculím se na něj.

„Blboune,“ zavrtí hlavou, pak zruší i tu malou mezeru mezi našimi těly, obejme mě a hlavu si opře o moje rameno. „Abys věděl, tak jsem zatím nepotkal ani nikoho, kdo by byl stejnej jako ty. Natož lepší. A že byly doby, kdy jsem se o to dost usilovně snažil.“

„Proč?“ zabublám smíchy a dělá mi dobře, jak se jeho tělo opřený o to moje natřásá, když se směju. „Chtěl ses mě zbavit a nevěděl jsi, jak jinak na to?“

„Ne, to fakt ne,“ špitá mi do ramene. „Chtěl jsem si dokázat, že do tebe nejsem zamilovanej. Ale jsem. Už pěkně dlouho.“

Po tomhle jeho nádherným vyznání se odmlčím pro změnu já, abych… nechal ty slova protéct každou buňkou mýho těla. Každou buňkou, která přesně po těchhle slovech hladověla. Už pěkně dlouho.

Aniž bych si to až doteď byť jenom na vteřinu připustil.

Pevně si Míru přivinu do náručí, zabořím nos do jeho vlasů, zhluboka se nadechnu vůně jeho šamponu… a… „Miluju tě,“ vydechnu.

Vida. Až mě samotnýho překvapí, jak snadno mi to splynulo ze rtů. Jak samozřejmě mi to zní. A přirozeně.

A jak samozřejmý a přirozený mi přijde, když se Mirek v mým náručí se spokojeným povzdychnutím zavrtí… a hlesne: „Já tebe taky.“ O chviličku později se z mýho pevnýho sevření vymaní, ale jenom proto, aby se mi mohl podívat do očí… a pak mi ukrást ze rtů polibek. Náš první. První náš.

„Hmmm,“ zavrním po chvilce, „ale poslyš, když už jsi tu pro mě nachystal takový pohoštění, tak bysme se do něj asi měli pustit, ne?“ A s tím Mirka dostrkám k vedlejšímu stolu, a aniž bych ho přestal líbat, vysadím ho na něj.

„Sis… nějak… spletl stoly, ne?“ vyšeptá Míra mezi líbáním a nádechy.

„Nespletl… Nejdřív zábava, potom zábava!“ informuju ho rozveseleně.

„No neke, už jsem v jiný kolonce, jo?“ rozhihňá se.

„Tys tam byl už dlouho,“ pošeptám mu do ucha, „jenom jsem to nevěděl…“ Pak mu přejedu rty po kůži na krku… a Mirek vzrušeně zasténá.

Vlastně bych mu měl přiznat i to, že ve skutečnosti to není žádný nejdřív zábava, potom zábava, ale nejdřív on – a potom dlouho, dlooouho nic a nikdo… a potom zase on. Ale to mu třeba řeknu na nějakým dalším pikniku. Kterej uspořádám pro změnu já pro něj, a hlavně na nějakým hezčím místě. Protože už se nemusíme scházet na tajňačku v místnosti bez oken a zastírat tu naši chuť a potřebu se vidět tím, že v sokolovně je potřeba občas vyvětrat.

Už ne.