Muž ve tmě

Úvodem musím poděkovat Hráškovi, protože bez jeho rad a zážitků by to možná nebylo v některých místech tak autentické.

Do malého privátního klubu vešel postarší muž a za sebou táhl bledého chlapce. Dost nešetrně.

„Co jsi mi to sakra dal za dřevo? Nic neumí a celou dobu brečel. Na to já nejsem zvědavý. Teď chci něco pořádného a uděláš mi cenu, nebo jsem tu byl naposledy. A to si piš, že všem řeknu, jaký ‚kvalitní‘ zboží tu nabízíš,“ obořil se na majitele. Klubu i mladíků v něm…

„Ale vy sám jste přece říkal, že chcete něco mladýho, a tak…“

„Sakra to jo, ale co jsi mi dal? V jednom kuse brečel a nic neuměl, na takový služby ti kašlu. Já si chtěl zašukat, rozumíš? Odpočinout si a ne ti hlídat zboží, aby nevzalo roha. Tak co bude?“

Chlápek se vyzývavě zahleděl na bosse. Ten si přejel přes obličej rukou, jako kdyby se potřeboval probrat ze zlého snu, a pak odešli k hloučku mladíků, kteří posedávali nebo postávali u baru. Pobledlého chlapce si nikdo nevšímal a on se tiše vytratil do tmavé, nevětrané chodby a vklouzl do jedněch z asi deseti dveří.

V místnosti nebylo nic, mimo několika postelí. Na jedné z nich seděl mladík, jen o něco starší, a četl si v jakémsi otrhaném časopise. Teď ale vstal a rychle šel ke dveřím. Podepřel kamaráda a pomohl mu k posteli.

„Bylo to moc zlé?“ zeptal se v podstatě zbytečně.

„Ale ne, jen mi nafackoval. A byl jenom jeden…“

Shodil oblečení a šel pod sprchu. Ještě si ani neumyl vlasy a už tu byl boss.

„Nechceš mi něco vysvětlit?!“ vyjel na něho.

Nahý chlapec stál pod sprchou, koukal na své nohy a neříkal nic.

„Stál jsi mě těžký prachy, takže pokud se mnou chceš vycházet, budeš makat, jinak uvidíš. Tohle není zaopatřovací ústav, tady se maká. A tvrdě. Rozumíš?“

Ticho.

„Neumíš mluvit?!“

„Rozumím…“

„Takže umýt, oblíknout a do práce. Zadarmo tě živit nebudu. A o té stížnosti si večer ještě promluvíme, nemysli si, že tímhle je to odbyto!“

Ne, to si opravdu nemyslel…

U chodníku zastavilo auto. Vyhazovač okamžitě zkušeným okem zaregistroval drahý vůz, kvalitní oblečení a tím pádem i vítaného zákazníka. Tiše hvízdl, aby dal klukům na baru avízo, že se mají snažit. Protože neznámý nevoněl jenom kvalitním parfémem, ale vyhazovač z něj cítil především prachy. Hodně prachů. S malou, ale viditelnou úklonou otevřel dveře.

Cizinec měl přes obličej roušku, která mu zakrývala prakticky celou tvář, vidět byly jen oči. Čelo mu stínil klobouk. Ale tady, v lázeňském městě, kde se často doléčovali nebo odpočívali lidé po plastických operacích, to nikomu zvláštní nepřišlo. Byli zvyklí. Zde tedy obzvlášť.

Bledý chlapec už byl zase tady, ale nenápadně se vytratil do chodby. Po včerejšku toho měl právě tak po čáru ponoru, a tak doufal, že si zákazník vybere kohokoliv jiného a…

„Co tu sakra děláš?! Ještě jednou zalezeš, když přijde klient, a uvidíš. Tohle jsi udělal naposledy!“

Nový příchozí se po tom hlase otočil. Vzápětí uslyšel několik facek a bolestivé vyjeknutí. A pak uviděl muže, strkajícího před sebou uplakaného kluka. Vlasy mu spadaly skoro až na límec a jemná tvář se leskla slzami. V obtažených kalhotách a tenkém triku působil bezbranně a zranitelně.

Cizinec ho s úšklebkem oslovil: „Tak ty nerad pracuješ? To já neznám, já pracoval vždycky rád. Tak co kdybychom to dnes dali dohromady?“

Podal bossovi bankovku a řekl: „Ráno ho vrátím.“

Pasák uznale přikývl. Buďto byl tenhle chlápek fakt boháč, nebo netušil, jaké jsou ceny. Anebo naopak tušil, ale jaksi předem ho odškodnil za to, že zboží vrátí poněkud… pošramocené. I to se stávalo.

Neměl sice ve zvyku pouštět zboží přes ulici, protože vždycky hrozilo, že se nevrátí, zvláště pokud si ho pronajal naprostý cizinec, ale občas stálo za to trošku zariskovat.

„Nechám si ho do rána,“ oznámil muž jaksi samozřejmě a v ruce se mu objevila další bankovka.

Boss uznale hvízdl.

Dřív, než mu někdo pomohl kopancem, popošel chlapec k autu. Zákazník mu otevřel dveře a on se posadil, mlčky se díval před sebe na ubíhající domy a jen odhadoval, že míří někam mimo město.

Co bude chtít? Doufám, že jen klasiku, hlavně ať jich zase není víc… A až do rána… bože, to zas bude…, honilo se stádečko vystrašených myšlenek za chlapcovým čelem.

Na ruce složené přes sebe mu padaly slzy. Do klína mu přistál balíček papírových kapesníků. Otřel si oči a nos a mokrý papír mačkal v dlani. Pokud zastaví v téhle vilové čtvrti, kam vjeli, možná by mohl zkusit utéct, až zastaví. Předpokládal, že honit ho tady nebude.

Ale garáž před nimi se otevřela a auto vjelo dovnitř. Kupodivu tu nebylo skladiště kde čeho, jak to bývá zvykem, ale jen dva regály s krabicemi. Garáž se zavřela a světla na autě zhasla. Obklopila je tma. Čekal, že se rozsvítí, ale nestalo se.

Muž otevřel jeho dveře, vzal ho za hubenou paži a pobídl ho: „Jdeme.“

Šli tmavým domem a zdálo se, že jeho společníkovi to nevadí, jako by byl zvyklý pohybovat se ve tmě. Otevřel dveře a uvítala je teplá vůně. Zjevně byli v kuchyni. Dostrkal ho ke stolu a posadil na židli.

„Tady počkáš.“

Při odchodu klikl na vypínač. Těsně nad podlahou se rozsvítilo asi pět bodovek. Dost na to, aby se člověk nezabil, ale vidět nebylo prakticky nic.

Seděl a čekal. I v tom skoro žádném světle se pomalu rozkoukával. A znovu ucítil vůni jídla. Začichal jako pes. Kuře, pečené kuře a možná ještě něco. Jeho žaludek se velmi hlasitě přihlásil o svá práva. Vstal s nataženou rukou a ohmatával okolí.

Narazil na linku, pak na lednici, tam přece bývá žárovka… Rychle ji otevřel a v jejím slabém, ale dostačujícím světle uviděl tolik jídla, že se mu skoro zatočila hlava. A vedle dřezu talíř se zbytky kuřete, nejspíš mužovy večeře. Rychle odloupl od kosti kousek masa a šoupl si ho do pusy. Jídlo už bylo studené, ale jinak mu nebylo nic. Zakousl se a doslova si maso vychutnával. Polkl skoro bez kousání a rychle si vzal další. A další. Měl už hlad jako toulavý pes, protože jeho předchozí zákazník nepovažoval za nutné, dát mu něco k jídlu. A v buzinci jaksi nebyl čas, když musel jít hned ‚do provozu‘. Sotva se stihl napít.

„Co to děláš?“

Ani si nevšiml, že se muž vrátil. Buďto přišel tak potichu, nebo tu byl i jiný vstup.

Lekl se tak, že se kousl do jazyka. Zůstal stát se sklopenou hlavou.

Co si asi tak myslíš, že dělám? Dojídám zbytky, které on tak jako tak vyhodí. To ještě neslyšel, že někdo taky může mít hlad?

„Kdy jsi jedl naposledy?“ zeptal se muž, jako by četl jeho myšlenky.

„Odpoledne. Včera odpoledne…“

„Otoč se!“

Muž vyndal z lednice zbytek kuřete a dal ho do mikrovlnky. Když se ozvalo cinknutí, položil to před něj a podal mu kus chleba. Chlapec na jídlo prakticky neviděl, ale neodvážil se nic říct, bylo jasné, že neznámý si nepřeje, aby ho viděl. A mimo to, jíst se dá i poslepu, do vlastní pusy se trefí člověk obvykle bez problému.

Kdo to asi je, že se tak schovává? Možná herec, nebo zpěvák, nebo politik. Přijel si odpočinout a v tichu si zapíchat, aby o tom nikdo nevěděl. Hm, nebo při mém štěstí mafián. Užije si a odpráskne mě…

„Hotovo? Tak jdeme. Neboj se, já tě povedu.“

Neboj se…, to má být vtip? Jasně, že se bál, musel cítit, když ho tak držel za paži, že se celý klepe. Jediné, co ho těšilo, že tu není, tedy doufejme, nikdo další a on bude muset posloužit jenom tomuhle chlápkovi. Otázka je, co bude chtít. No, snad jen klasiku. Zatím z něj viděl jenom oči, ale přesto neměl pocit, že by to byl stejný pošuk, na jaké měl obvykle smůlu.

„Dej pozor, tady je trochu vyšší práh,“ vytrhl ho ze zamyšlení mužův hlas.

Zavedl ho do koupelny. Dával si záležet, aby byl vždy za chlapcovými zády.

„Potmě by ses asi přerazil. Tady světlo je, neboj se.“

Sedl si na okraj vany, roušku měl už zase až pod oči. Nezdálo se, že by chtěl jít pryč, spíš se zdálo, že se hodlá koukat.

Chlapec se poslušně svlékl do naha a posadil se do vany. Nebyla to klasická velikost, ale sedací verze. Muž napouštěl teplou vodu a zdálo se, že se docela dobře baví. Jako by tušil, že tím odkládáním napíná svého návštěvníka jako na skřipec. Na druhé straně, teplá voda, bublinky, pěna, podpěrky pod ruce a pod hlavu, to bylo znepokojivě pohodlné. Zavřel oči a rozhodl se, že si to užije, protože… Protože pokud tu musí být do rána, asi si ještě zažije pozornosti toho chlápka, až mu to milé nebude. Když mu řekl, že má vylézt, byl už maličko ve stavu usínání, ale při představě, co ho čeká, se velice rychle probral. Muž mu podal župan, ale ručník ne. Oblékl si tedy župan na mokré tělo. Byl mu velký, sahal mu až na paty, vypadal jako bílá paní. Nebo jako děcko, které se z legrace obléklo do dědečkova županu. Až tedy na to, že jemu do smíchu opravdu nebylo…

Muž ho vedl tmavou chodbou a potom po schodech. V ložnici ho posadil na postel.

„Jak se jmenuješ?“

„Simon.“

„To je hezké jméno. Nebo umělecký pseudonym?“

Vážně moc vtipný…

„Dobře. Takže poslouchej, tohle si vezmi a nasaď si to.“

Než mohl jakkoliv zareagovat, ucítil Simon, jak mu muž přetáhl přes oči pásek. Propadl se do tmy…

Silné ruce ho zatlačily na záda. Pomocí provázků na rukávech mu přivázal ruce k čelu postele. Ozvalo se cvaknutí. Nějak vycítil, že tentokrát se světlo rozsvítilo.

„Nic ti neudělám, Simone. Jen si tě chci prohlédnout. Bude ale lepší, když ty mě neuvidíš.“

Tak o tom fakt nepochyboval. Jen nechápal, proč mu pořád říká, že se nemá bát. Už celkem začal doufat, že se na něj nevrhne a neznásilní ho, ale pokud by to záleželo na něm, byl by nejraději hezky daleko a hlavně sám.

Simon cítil, jak mu otvírá župan. Přinutil ho široce rozevřít stehna. Uslyšel, jak se muž svléká. Srdce mu v nahé hrudi bilo strachy jako kladivo. A už cítil mužovy ruce, jak zkoumají jeho tělo. Něžně a opatrně. Hladil ho konečky prstů a pak celou rukou. Dotkl se jeho strachy zvadlého penisu a obkroužil ho prstem. Začal mu dělat dobře, nebo se o to aspoň snažil. Zkoušel ho postavit, ale brzy pochopil, že z toho nebude nic. Ucítil na tváři mužův dech a pak dotek jeho rtů. Začal ho jemně líbat. Simona to tak překvapilo, že nevěděl, co má dělat. Muži, kterým ho pasák prodával, tohle nedělali. Prostě ho přinutili, odbyli si svoje a konec. To ještě v tom lepším případě…

Ucítil mužovy prsty. Zlehka zkoumal jeho rozetu, jako by se chtěl přesvědčit, že není svou prací poznamenaný natolik, že by to bylo poznat. Zvedl mu nohy, ozval se zvuk odšroubovávání uzávěru a pak Simon ucítil, jak se ho znovu dotýká gelem pokrytými prsty. Automaticky se stáhl. Muž zatlačil a lehce to sevření překonal. Prst chvilku zkoumal teplou štěrbinku, bylo to skoro jako vyšetření u doktora. Pak dva prsty. To už tak bez odporu nebylo, ale nezdálo se, že by to ty dva průzkumníky sebeméně odradilo, spíš naopak. Muž tvrdě zatlačil proti stažené rozetě, docela to zabolelo a Simon tiše zasykl. Nový hlubší zásun a tlak na citlivou prostatu.

„No tak, trošku povol, nic ti přece nedělám.“

No jasně, že ne, pomyslel si chlapec…

„Copak?“ zeptal se neznámý. Sáhl hlouběji a Simon nedokázal potlačit vyjeknutí.

„To je v pořádku, pane,“ hlesl, protože nevěděl, co asi tak jiného má říct.

„Pracovní úraz?“

„I tak se to dá říct. Všichni nejsou tak ohleduplní jako vy.“

„Dám pozor.“

Ještě chvilku si s ním pohrával a Simon přemýšlel, jestli se pokouší postavit jeho, nebo sebe. Ale spíš sebe, protože kdyby mu sakra stál, už si to snad udělal a on to mohl mít za sebou.

Pokud se mu nepostaví, tak co bude? Už se to pár zákazníkům stalo a svou zlost si vybili na něm. Někdy jim to pomohlo a bití a křik bezbranného kluka jim nahodily motor.

Možná bude stačit, když zahraje trochu divadlo, chlápkovi naskočí stoják a bude to.

Uslyšel tiché vydechnutí. No hurá, tak už? Ucítil tlak a pak… Muž selhal, dokonale a totálně.

Hodil se vedle Simona na lůžko a neříkal nic. Tak dlouho dnešní den odkládal, možná až moc dlouho. Když tak před sebou viděl nahé tělo, v první chvíli ucítil neskonalý nával touhy, a pak…

Co jsem čekal? Že to bude jako dřív? Když jsme se milovali i třikrát za noc? Když stačil upřený pohled a mnohoslibný úsměv a už mi byly malé kalhoty? Jasně, že láska se nedá koupit, nejsem blázen. Ale sex, nezávazný, nic neznamenající, ten ano. Vždyť jsem nechtěl tak moc, jen vedle sebe cítit lidské teplo, měkké poddajné tělo, někoho, koho budu moct obejmout a…

A co? Co vlastně čekal? Že ho bude líbat a objímat? Vždyť právě toho se bál. Pohledu, náhodného dotyku, a že by ho někdo chtěl líbat, tomu opravdu nevěřil.

Ale pak vycítil Simonův strach, cítil, že to nechce, a jeho přirozená empatie mu bránila použít někoho jako věc, i když to byl jen prostitut.

Obrátil se na pravý bok a Simona přikryl cípy županu, odvázal mu ruce a obrátil ho zády k sobě. Ležel těsně u něho, jako by chtěl aspoň cítit chlapcovo teplo. Zhasnul a sundal mu pásku z očí. Simon tiše vydechl. Takže co? Nic?

Muž na něj zezadu sáhl a jezdil mu prsty po obličeji. Jako by si ho mapoval.

„Proč to děláš?“ zeptal se najednou.

Simon pochopil, že se snaží zájmem o jeho příběh zamluvit své selhání, ale všechno bylo lepší než výprask, i kdyby musel mluvit až do rána. Jen nebylo moc o čem…

Prošel si několika pěstounskými rodinami a z té poslední ještě s dalším chlapcem utekli. Poflakovali se po městě, žebrali, občas i kradli v obchodech, a když bylo nejhůř, vždycky se dalo vydělat postáváním na odpočívadlech a u záchodků na výpadovkách. Simon rychle přišel na to, že mu to až tak nevadí někomu vykouřit, nebo ho na rychlovku obsloužit ručně, kamarád se ale k téhle možnosti pokud možno neuchyloval. Čemu se Simon ale důsledně vyhýbal, byl sex. Kluci se mu líbili, ale ti, kdo žádali jeho služby, fakt ne. Tlustí, většinou zpocení řidiči určitě nebyli jeho snem. To, co dělal, bylo čistě o nutnosti přežít.

Jenomže brzy je odchytli kluci, kteří tenhle rajón tak říkajíc považovali za svůj. Dotáhli je před svého ‚Kapitána‘ a ten jim ani moc nedal na výběr. Buďto hezky rychle zmizí, nebo nastoupí do Kapitánovy armády. Netušili, že si možná vybrali to větší zlo. Simon vyrážel s bandou kluků a holek ‚do terénu‘ a Michael s jinou bandou do obchodů. Když se po asi třech dnech vrátili bez něho, na ustrašené Simonovy otázky odpovídali jen pokrčením ramen.

„Když je někdo vůl a nechá se chytit…,“ řekl mu jeden z Michaelovy skupiny, když Simon nedal pokoj a pořád se na kamaráda ptal.

Nezbylo než doufat, že je to pravda.

On sám byl rozhodnutý vydržet tu přes zimu a pak na jaře zmizet a najít si jakoukoliv práci. Kapitán to možná vytušil, možná to byla náhoda, ale když se objevil ‚hledač talentů‘, bez sebemenších zábran mu Simona prakticky prodal. Se slovy, že když už za něj zaplatil, musí si ho i vyzkoušet, ho nový majitel hodil na postel a doslova se na něj vrhl.

„Co sakra tak řveš? Měl bys mi být vděčný, že jsem tě zprovoznil,“ utrhl se pak na něj, když odcházel.

Vděčný…, tak to nepochybně.

Druhý den ho předhodili zákazníkům. Vzepřel se jen jednou. Boss ho odtáhl ke stolu, položil ho na břicho a za krk ho podržel. Vyhazovač mu stáhl kalhoty, vzal široký řemen a bil ho tak dlouho, dokud ho boss nezarazil. Ten celou dobu tiskl ječícího Simona ke stolu a jen se občas podíval, jestli mu řemen neprosekl kůži. Když se to stalo, usoudil, že si nebude kazit zboží, a bití zarazil. Ale když si vyhazovač Simona přitáhl, neřekl nic a klidně si nalil, jako by se ho ten řev sebeméně netýkal.

„No a to je asi všechno… Dělám, co mi řeknou, a doufám, že jednou dokážu zdrhnout.“

„Nikdy se tam neobjevil nikdo od policie?“

„Jistě. Jako zákazník. To byste se divil.“

„No, možná ani ne.“

„Zatím jsem byl většinou v domě. A zákazníci chodí tam. Málokdy nás pustí s někým ven. A když, tak ty, co tam pracují dobrovolně, nebo už dlouho. A jen s těmi, kde mají jistotu, že nás zase přitáhnou zpátky. Mimo to, kam bych šel? Nemám žádné peníze. Nemám žádné svoje oblečení. Nemám papíry. Nemám kam jít.“

„Ale mohl bys přece využít nějakou organizaci, která…“

„Jo, ale ti pomáhají z ulice jen holkám. U nás asi předpokládají, že to dělat chceme. Nebo je to nezajímá. Protože nic není lepší, než se nechat mlátit a nechat si od tlustýho zpocenýho chlapa šukat zadek.“

Muž cítil, jak mu po prstech tečou Simonovy slzy.

Napadlo ho, jaká je to ironie. On může jít, kam chce, a přesto ven prakticky nechodí. Peněz má dost, a přesto jsou mu k ničemu. Obrátil chlapce k sobě a vzal ho do náruče.

„Neboj se, něco vymyslíme. Budu tady ještě dva měsíce. Třeba bys tu mohl být se mnou. Když pořádně zaplatím. Šustění peněz je zvuk, který se dá přeslechnout jen těžko.“

Když ho obracel k sobě, zahlédl Simon na malinký okamžik i ve tmě obrys mužovy tváře. Byl divný. Ale nevěděl čím. Jedno si však uvědomil. Ten člověk zcela určitě nevypadá jako ostatní lidé.

To ještě netušil, že je to jen chabý popis skutečnosti…

Ráno ale neviděl nic než roušku nebo spíš masku, která chránila mužův obličej před jeho pohledem.

Simona napadlo, že by se asi měl za tu po dlouhé době klidnou noc revanšovat. Trochu nejistě se pousmál, aby si to chlápek snad nevyložil jako nějaké zvláštní nadšení a lehce se dotkl jeho klína.

„Kdybyste chtěl, já bych vám ten včerejší večer vynahradil.“

„No, možná jindy. Za chvilku musíme jít.“

Simon ucítil, jak se mu stáhl žaludek. Hlady i strachy. Zuby si stiskl spodní ret. No tak teď, nebo nikdy.

„Prosím vás, neříkejte, že… Zase by mě zmlátili. Přijďte večer a já vám to vynahradím.“

Obratně se vyhnul faktu, že to nebyla jeho chyba, že se včera nic nedělo.

„Tak dobře, řeknu, že si tě rezervuju, že jsi byl nejlepší.“

„To zas ne, všichni si vždycky stěžovali, že jsem dřevo. Bylo by to divné.“

„Nikdy nevíš, co se komu líbí. Ale proč si tě teda…“

„Jako proč si brali mě? No, někdo nevěděl a někdo byl rád, že má důvod mě zmlátit. A někomu to bylo jedno, potřebovali si jen udělat svoje a zas šli.“

„A to jim ten pasák dovolil?“ zeptal se naivně muž.

„Někdy jsem nemohl ani sedět, ani chodit, jen ležet na břiše.“

„To je mi líto. Opravdu.“

Ucítil, jak ho muž hladí po tváři stejně, jako když usínal. Přes roušku toho moc neviděl, ale měl pocit, že se usmál. Tedy aspoň podle vrásek, které se mu udělaly okolo koutků očí. Zamrkal, ale slzy nezastavil. No jasně, je mu to líto. A to byl asi důvod, proč si zašel do bordelu a vybral si toho největšího chcípáčka.

Tak to ti, frajere, žeru. Zkus přijít tak za půl roku, uvidíme, jestli ještě budu vůbec na světě, natož tak v oběhu…

„No tak, nebreč. Netušil jsem, jaké to je. Nikdy jsem se o to nezajímal, ještě před půl rokem jsem žil s přítelem a nic jiného jsem nepotřeboval.“

Simon si rychle otřel oči a pak řekl: „Kdybyste chtěl, staral bych se vám o dům, sekal trávu, umýval auto. Říkal jste přece, že tu budete ještě dva měsíce. Kdybyste mi pak dal trochu peněz, mohl bych odjet, našel bych si práci a…“

„A kam chceš jít? Pokud jsem to pochopil, školu nemáš a od té doby, co jsi utekl od posledních pěstounů, jsi nikdy nepracoval. Říkal jsi, že nemáš ani žádné papíry.“

Simon sklopil hlavu. To byla pravda.

„Zase skončíš na ulici.“

„Nechcete si mě nechat?“

„Nechat? Jsi snad pes?“

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Simon se otočil, klekl si a štěkl. Vždyť co horšího se mu může stát, než že si ten chlápek vezme to, za co si už stejně zaplatil.

„Nech toho a obleč se!“

No a jsem v prdeli… Možná jsem ho měl raději vykouřit, třeba by se pochlapil. Sakra, sakra, sakra! Já už se tam nechci vrátit, chci pryč, copak si ten debil neuvědomuje, že dělat někomu děvku, není jen o tom, že se nechám šukat? On ví houby, jaké to je, když se po mně válí stokilovej tirák, funí jak prase a ještě si pak stěžuje, že nespolupracuju. A jak asi, když jsem rád, že se nadechnu. A pak mi cpe svý opatlaný péro až do krku a královsky se baví, když se pobleju.

„Ale jestli chceš, domluvím si, že tu se mnou zůstaneš po tu dobu, co tu budu. Mezitím ti někde jinde seženu práci, tady stejně zůstat nemůžeš. Můj známý má velký hotel, možná by tě vzali aspoň umývat nádobí. Ale jestli za tři dny utečeš, tvůj problém, rozumíme si?“ ozvalo se jako reakce na nevyřčené myšlenky.

Než Simon nějak zareagoval, muž vstal a řekl: „Tak se obleč a jdeme navštívit tvého jemnocitného šéfa.“

Cestou v autě Simon přemýšlel, jestli se mu to jen nezdá. Všichni kluci i holky, kteří se živili jako prostituti, mluvili o tom, že jednou, někdy, ale určitě, přijde hodný starší pán a z toho pekla je odvede. Některým se to i částečně splnilo. Ale z hodného staršího pána se vyklubal buďto dokonalý hajzl, nebo je pálilo dobré bydlo a časem zdrhli. A zase byli tam, kde před tím. Kruh se uzavřel.

Díval se za mužem, který vystoupil z auta a namířil si to rovnou k pasákovi. Možná nasadí boss takovou cenu, že z toho nic nebude. Možná to ani nedovolí. Možná prostě řekne, že nemá zájem. Cítil třes, který mu probíhal celým tělem. Podíval se na své ruce, chvěly se mu tak, že to nešlo přehlédnout.

Opatrně zkusil auto otevřít. Nešlo to, bylo zamčeno. Panáček se pojistil, aby mu hračka nevzala roha. No ale raději dva měsíce s tímhle podivínem než dva dny tady. Hele, už se nese zpátky. Do prdele, vykouřím ho třeba hned tady, jenom když mě odsud vezme.

Otevřely se dveře, muž nasedl a jelo se. Neříkal nic a Simon na slib, že ho vykouří, hned zapomněl. Místo toho ucítil poprvé za dlouhou dobu aspoň jakousi úlevu.

Šel za ním bezmyšlenkovitě do tmavého domu, i když auto nechal venku, takže kdyby chtěl, mohl utéct. Uvědomil si to až v okamžiku, kdy za nimi zapadly dveře, cvakl automatický zámek a obklopilo ho šero.

„Ani jsem se ti nepředstavil, já jsem Alan,“ ozvalo se za ním.

Fajn jméno jako pro psa, pomyslel si Simon, ale držel pusu, protože ho napadlo, že to určitě je jméno, které muž používá, aby nikdo nevěděl, jak se jmenuje doopravdy. Proč by jinak žil v té nesmyslné tmě a proč by nosil spíš masku než roušku.

Poslušně si ale sedl ke stolu a ochotně se pustil do trochu opožděné snídaně. Kdo sem asi to pečivo a uzeniny přinesl? A talíře ze včerejška jsou taky umyté. Jestli tu ráno stály, to si neuvědomoval, ale večer je nikdo nemyl, tím si jistý byl.

„Televize tu není, ale tady je spousta filmů,“ přistrčil mu Alan notebook.

„Děkuju.“

Cokoliv mimo…

„Můžeš jít vedle, já budu mluvit a rušil bych tě.“

Simon popadl počítač a bleskurychle se odklidil, než si to Alan rozmyslí. Slyšel ho pak, jak mluví s nějakou ženou, slyšel, jak se směje, a slyšel v pozadí i smích té ženy. Pak na chvilku bylo ticho a zase s někým mluvil. Ale teď se nesmál, mluvil vážně, naléhavě. Simon natahoval uši, ale přes zavřené dveře slyšel jen zvuk hlasu.

Po delší době bylo zas ticho a ozval se cinkot nádobí. On si sám vaří? Nebo jenom ohřívá už hotové jídlo?

Mohl by otevřít okno a utéct? Popošel k oknu, ale pak si uvědomil, že z venku viděl cosi jako starodávné okenice. Proto bylo všude tak šero. Možná je to upír a nechce, aby si Simon všiml, že se nikde neodráží jeho obraz. I v té bezútěšné situaci se Simon dokázal vlastnímu vtípku usmát.

První dny se u Alana cítil vlastně moc dobře. Jenomže po pár dnech mu začalo chybět slunce, čerstvý vzduch a taky byla trochu otrava jen koukat na filmy, nebo hrát hry. Sice spolu spali v jedné posteli, ale to možná čistě proto, že v domě byla jenom jedna ložnice. Pořád se na Simona chodil dívat, když se koupal, a na spaní mu dával župan místo pyžama, ale tím to haslo. I když to byla asi jediná věc, na kterou si Simon nestěžoval. A jídlo. Ne snad, že by umíral u bosse hlady, ale moc je nekrmili a jídlo bylo celkem jednotvárné.

„Ještě chvilku budu takhle jíst a nezapnu kalhoty,“ řekl večer Alanovi, spíš aby o něčem mluvili, než aby si doopravdy stěžoval. Už leželi a Simon byl ochotný najet na pohádky Tisíce a jedné noci a mluvit až do rána než mít sex.

„Koupím ti jiné. Stejně budeš potřebovat něco na sebe. Anebo ti nasadím hladovku. Vyber si.“

„Ani jedno. Není tu v okolí nějaké fitko? Přísahám, že pak se sem vrátím. Ono, kam bych taky šel.“

„Nikam nemusíš, dole v basementu je přece běžecký pás a rotoped a…“ Alan se zarazil uprostřed věty. Uvědomil si, že tady asi ani tak nejde o cvičení, jako spíš o to dostat se na chvíli ven.

Simon jen trochu schlíple přikývl. No, aspoň něco.

„Jsi tu jako vězeň, já vím. Ale klidně můžeš jít ven, nedržím tě tady. Jenomže já popravdě ani netuším, co tu v okolí je, a nerad bych, aby ses tu toulal a něco se ti stalo. Zítra se porozhlídneme, v téhle oblasti určitě něco takového je.“

Zítra… Jen aby nějaké zítra bylo, pomyslel si v duchu Simon.

Po chvíli, kdy mluvili jen tak o ničem, se Alan k tomu ještě vrátil. Zítra tedy koupí něco slušného na oblečení a kouknou se po okolí. 

„Víš, já jedu k doktorovi a zpátky. Víc mne po pravdě ani nezajímá.“

Simona to celkem překvapilo, protože co byl tady, nevytáhl Alan z domu paty. Takže je opravdu po nějakém zákroku a občas k doktorovi jde? No super, takže zítra může pláchnout, do ordinace si ho s sebou nevezme, to bylo nad slunce jasnější.

„Tak fajn, to bude super.“

Možná to řekl až příliš nadšeně. Ucítil, jak ho Alan poplácal po rameni. Pak ho jako vždycky pohladil po tváři. I v té věčné tmě Simon zaregistroval změnu. Chvějící se ruku, zrychlený dech, skoro neslyšný zvuk, podle kterého usoudil, že si Alan vjel rukou do kalhot…

Ucítil, jak mu Alan nejdřív lehce a pak silněji tlačí na rameno. Nechal se položit na záda, a když ucítil dotyk prstů na ptáku, zadržel dech a nohy povolil. Dřív, než by ho to třeba muž přinutil silou udělat.

Pod zkoumající rukou se bezděky začal třást. Bál se a hotovo. Konec konců, měl k tomu pádný důvod. Zakousl se do rtu, aby se aspoň trochu ovládl. Alan mu cosi říkal, ale on nerozuměl. V uších mu tepala vlastní krev, hučelo mu v hlavě, nerozuměl slovům, jen vnímal mírný konejšivý tón. Ucítil Alanovy prsty, jak si připravuje cestu. Roztřásl se tak, že ani nedokázal zavrtět hlavou. Ani se stáhnout. Nic.

„No tak, uvolni se trošku,“ vnikl do jeho vyděšené mysli Alanův hlas.

To se ti dobře řekne, frajere. Ale víš, co mám za sebou? Nedovedeš si ani omylem představit, co se mnou dělali, a ty si řekneš, uvolni se. Nevíš jak asi?

Uslyšel, jak se Alan zhluboka nadechl a pak ještě jednou a vnímal, jak se mu zrychluje dech. Takže už? Jen ležel a čekal na ostrou řezavou bolest. Už ani nic jiného neznal.

Nebolelo to.

To bylo první, co si uvědomil.

Alan ho líbal. S rouškou na obličeji. To bylo ještě zvláštnější.

Ležel bez hnutí a překvapeně vnímal své vlastní tělo, jako by to byl někdo jiný. Nijak nereagoval, ale ani se nijak nebránil. Soustředil se na ten zvláštní pocit, který vlastně ani neuměl pojmenovat. Nebolelo to. Super. Dalo se to vydržet. Bezva. Bylo to docela… příjemné? Zvláštní. Těžké tělo na něm se zachvělo, ucítil, jak ho Alan sevřel, slyšel jeho zrychlený dech a ucítil jeho vyvrcholení. V žádném případě mu nevadilo, že je hotovo, ale, možná, že to tu nebude taková hrůza. Pokud to tedy zítra nebude jiné.

Možná by se mohli rozumně domluvit, určitě se bude líp odcházet s nějakým základem. A kdyby mu doopravdy sehnal práci…

Alan tiše oddechoval a Simon byl rád, že nic neříká. Ale nebránil se, když ho muž k sobě přitáhl. A najednou, i když k tomu vlastně nebyl teď zrovna důvod, si vzpomněl na své první seznámení s bossem.

Bylo mu najednou všechno líto. Potřeboval by někoho blízkého, ale nikoho takového neměl. Ležel vedle člověka, který si ho koupil a použije jeho tělo, kdykoliv pocítí potřebu to udělat. Ale nikdo jiný tu nebyl. Simon se tedy přitiskl k němu. Velká paže ho objala a druhá přes něho přetáhla deku.

Alan si užíval svou zrestaurovanou mužnost a Simon si s úžasem uvědomil, že to nejen nebolí, ale svým způsobem je to i příjemné. Váhavě a neobratně se Alana občas dotkl, jako by se chtěl revanšovat. Nevěděl, jestli to vůbec vnímá, ale říkal si, že to možná povzbudí Alanovo rozhodnutí aspoň nějak mu pomoct.

Oceňoval, že je k němu Alan hodný, že ho nebije, ale necítil určitě nic jiného mimo vděčnosti. Ostatně proč by taky měl? 

Vzbudil se uprostřed noci, s povzdechem se vyhrabal z teplé deky a šel do koupelny. Když procházel okolo kuchyně, najednou si vzpomněl, že v mrazáku je ta dobrá zmrzlina od včerejška. Vešel to tmy, otevřel ledničku, aby viděl, vytáhl kbelík se zmrzlinou, vzal si lžičku a dal se do ní.

„Už jsem myslel, že jsi mi uplaval potrubím,“ zaslechl Alanův hlas.

Nikdy spolu nejedli, aby si nemusel dát dolů masku, a Simon si občas pomyslel, že už to začíná přehánět. Možná by si dal aspoň tu zmrzlinu?

Zvedl hlavu a řekl: „Vlastně jsem se chtěl hned vrátit, ale…“ Nedomluvil.

Když se dlouho nevracel, šel se po něm Alan podívat. A neuvědomil si, že má obličej odkrytý. Simon teď vytřeštěně zíral na děsivě zjizvený obličej a na pahýl nosu. Nebo tedy na to, co kdysi zjevně bylo Alanovým obličejem. Tak proto ta tma…

„Až to dojíš, tak přijď. Nezapomeň zavřít ledničku,“ řekl Alan zdánlivě lhostejně a vytratil se do tmy.

No tak přesně tohle jsem potřeboval… Takže zítra jedu zpátky… Asi bych měl tím potrubím zkusit odplavat doopravdy, pomyslel si Simon a zmrzlina, předtím tak dobrá, mu najednou přestala chutnat.

Vrátil ji do mrazáku, lžičku dal do dřezu a odloudal se do ložnice. Už se tam nebál chodit kvůli tomu, co po něm Alan chtěl, ale teď se paradoxně začal bát, že už nic chtít nebude a zítra ho odveze zpátky do buzince. A to fakt nechtěl.

Trochu se mu ulevilo, že je tma. Aspoň nemusel předstírat, že ho ten pohled neděsí. Protože ho děsil. Sedl si na postel, a když Alan nic neříkal, zalezl si do tepla.

Alan se opíral zády o rám postele a mlčel. Protože co měl říct? Už ho nebavilo omlouvat se těm, kdo se ho lekli, a donekonečna vysvětlovat, co se tehdy stalo. Tak jasně, že se kluk lekl, ono by asi bylo spíš divné, kdyby se nelekl, že.

Když se to tak vezme, vlastně je dobrý, že neutekl, bezděčně se usmál Alan. On sám byl z prvního pohledu v totálním šoku. Samo sebou, že před ním schovali cokoliv, v čem by se mohl vidět. Jen ho opatrně připravili na to, že nevypadá zrovna ‚nejlíp‘. Ale když člověk chce, vždycky si nějak pomůže. Tak i on dokázal najít lesklou plošku…

„Copak?“ zeptal se Simona, který se zavrtěl.

„Nechcete si lehnout, není vám zima?“

Zima mu nebyla, ale přesto se sesunul a lehl si.

„Jak jste říkal, že by mi váš známý dal práci…,“ začal opatrně Simon.

„To platí, neboj se.“

„Děkuju.“

„Jasně. Spi.“

Chvíli bylo ticho. A pak se Simon zase ozval: „Ten doktor, co k němu chodíte, pomůže vám?“

„Asi ne. Spi.“

Ráno bylo jen podle hodin. V ložnici byla tma. Simon už několikrát uvažoval, jak to udělali, že v místnosti je tma, jako kdyby tam nebylo okno. Nevěděl, kdy a podle čeho Alan vstává, ale kdykoliv se vzbudil, býval už pryč. Obvykle dole a po snídani. Teď už Simon chápal, proč jeho podivný společník jedl vždycky sám. Povzdechl si a seběhl do přízemí. Alan seděl u svého stolu a koukal do počítače, ale Simon by klidně přísahal, že stejně netuší, co má na obrazovce. Jejich oči se setkaly.

„Běž se najíst.“

„A potom?“ zeptal se Simon opatrně.

„No, já budu pracovat a odpoledne můžeme jet koupit to oblečení.“

„A pak se tu vrátíme?“

„Máš jiný plán?“

„V pohodě.“

Plán? Jiný plán? Jediný Simonův plán byl totálně chladný kalkul. Udělá cokoliv, jen aby se do toho pekelného kolotoče bití a zneužívání nemusel vrátit. Kdyby teď Alan vyslovil cokoliv, Simon by se ochotně podvolil, protože na jedno už stačil přijít. Ať už byl ten muž jakýkoliv a ať už vypadal jakkoliv, nebyl zlý. V podstatě ho tu sice celou dobu držel zavřeného, ale ani jednou ho neuhodil, ani jednou po něm nezačal ječet kvůli nějaké blbosti. Musel s ním spát, ale to byla v Simonových očích jen nepatrná cena za to, že tu žil v naprosté pohodě.

„Co se vám stalo?“

„Tomu nebudeš věřit.“

„Zkuste to.“

„Opili jsme se a někomu napadlo, že by mohla být legrace soutěžit v pití hořících panáků.“

„To jsem jednou viděl na youtube.“

„Já taky. Takže se mi to zdálo snadné.“

„Ale nikomu se při tom nic nestalo,“ namítl Simon.

„Asi nebyli opilí tolik jako já. A mimo to, chytily mi vousy. Sice mne uhasili, ale byl jsem dost popálený. V nemocnici mi řekli, že je to jen povrchové a zahojí se to do měsíce. Jenomže se mi do ran dostala nějaká malinká mrška, kterou ani není vidět. Taková bakterie, které chutná lidská kůže, a můj obličej se prakticky rozpustil. To je celé. Zachránili, co se zachránit dalo, a až se to zahojí, pokud možno co nejlíp, čeká mě plastika. Už to mělo být, ale zatím prý ještě musím čekat.“

„Udělají vám nový nos?“

„To pevně doufám.“

„Už jste snídal?“ zeptal se Simon spíš proto, aby se mluvilo o něčem jiném.

„Ale jo, něco jsem do sebe hodil. Když jsem přišel o čich, tak z části i o chuť. Do té doby jsem netušil, že to spolu souvisí.“

„Slyšel jsem, že v plastice se dají dělat divy.“

„Až možná za rok. Udělají mi nový nos, ale do té doby…“

„Kde ho vezmou?“

„Uříznou mi někde kousek tkáně a vymodelují ho z toho.“

„Nebude to vypadat divně?“

„Určitě líp než teď, nemyslíš?“

„Asi ano. Škoda, že se taková věc nedá transplantovat. Klidně bych vám dal svůj nos.“

Alan se musel zasmát přesto, že mu dojetím hrkly slzy do očí.

„Dovedeš si přestavit, jak bys vypadal?“

„Ano. Ale aspoň by mě už nikdo nechtěl…“

Do té doby veselý hlas se zlomil a rty se zachvěly potlačovaným pláčem. Alan ho vzal do náruče. Chudáček malý, čím si asi musel projít, pomyslel si…

Čekal skoro všechno, jen ne to, co následovalo. Simon vztáhl ruku, sundal mu roušku a pohladil ho po tváři. Po jizvách, které překrývaly jiné jizvy… S bezprostředností, skoro dětskou.

„Bolí to moc? Mě to někdy bolelo tak, že jsem ani nemohl chodit,“ řekl trpce.

Beze slova políbil Simona do dlaně… Touha se vrátila. Chlapec mu tentokrát vyšel vstříc. Dokonce ani nezavřel oči.

Když o hodinu později vystoupil Alan u buzince z auta, se zakrýváním své tváře se neobtěžoval. Dokonce si užíval leknutí v očích Simonova šéfa.

„Toho kluka odvezu. Jen abys věděl. Nějaké námitky?“

Jeho hlas nezněl nijak výhružně, spíš lhostejně. Oba věděli, že boss sice zaplatil za Simona nemalý peníz, ale zrovna taky věděli, že tenhle dluh byl absolutně nevymahatelný. Mimo to, Alan nepochyboval, že stejně mnohokrát už i vyrovnaný.

Boss se netvářil nijak, svým způsobem byl ten uřvaný kluk dobrá investice, ale co, vydělal mu dost. A kdo by se hádal, nevídáno, tady se zboží točilo, to už k tomuhle pololegálnímu světu patřilo. Trhl rameny, není tenhle, bude jiný. Ať si ho ta zrůda klidně odvede, do roka by stejně byl na odpis. Na druhou stranu, nechtělo se mu ustoupit jen tak, jakože klidně si ho vem a běž. Přece jen, byla to jeho věc.

„Nevím, co konkrétně vám namluvil, ale uvědomujete si, že nemá cenu hrát si na Matku Terezu? Ti kluci nechtějí být zachránění, jak tomu vy idealisti říkáte. Oni se na ulici vylíhli a na ulici taky nakonec vždycky skončí. Je to jejich život, mají to v sobě. Až vás vycucne finančně i duševně, posune se o kredit dál. No a za čas se vrátí k mamince, neboli na tu ulici. Neumí nic jinýho než nastavit zadek a hubu a nic jinýho ani nechce. Jednoduchý život, střechu nad hlavou a plný břicho. Věřte mi, já už tohle zažil, z obou směrů. Viděl jsem zachránce i zachraňované a nikdy to nedopadlo.“

Alan jen trhl rameny, jako by říkal, že on se potřebuje přesvědčit sám.

„Ale nemůžete popřít, že tady je nedobrovolně.“

„Netuším, co vám ten parchant nakecal, ale klidně vsaďte všechno, co máte, že polovina toho není pravda a druhou si podstatně upravil. Mimochodem, když jste takový samaritán a zastánce šlápot, čím to, že jste zaskočil tehdy zrovna do mého podniku?“

Na to Alan neměl odpověď.

Simon si to neuvědomoval, ale v podstatě byl skvělý terapeut. Bez zábran se dotýkal Alanova obličeje, naučil se nanášet mast na spáleniny, naučil se jemným poklepáváním masírovat obnovující se pokožku. Už se nelekal, když Alan v tichu promluvil, neškubal sebou, když bez varování vstal od stolu. Alan nikdy nezapomněl, jak jednou prostě vstal a Simon se lekl tak, že se polil vodou, kterou právě pil.

Učili se oba, ale Simon to měl přece jenom těžší. Nebavilo ho celý den mýt nádobí a dělat poskoka v kuchyni velkého hotelu. Ale nic jiného neuměl.

Alan ho pomalu připravoval na to, že bude muset žít sám, a jak to potom bude muset dělat.

„Proč nemůžu jít s vámi?“ ptal se znovu a znovu Simon.

„Kolikrát jsme o tom už mluvili? Já nikam nechodím, a to by se ti brzo začalo zajídat. Byl bys jako v kleci a dřív nebo později bys z ní chtěl ven. Jsi ještě kluk, potřebuješ mladé lidi, potřebuješ kamarády. Stejně bys utekl. Takhle budeš svůj pán, a když v té práci vydržíš, mohl by sis dodělat nějakou školu a něco z tebe bude.“

„I v Pretty woman to dopadlo dobře,“ zasmál se Simon.

„Jo, jenomže to je film. V reálu by to taky dopadlo jinak. Víš, jak to mělo dopadnout původně?“

„Ano, špatně. Vy myslíte, že nevím, před čím jste mě zachránil? Že neumím být vděčný?“

Alan ho k sobě přitáhl. No, právě. On nepotřeboval vděčnost, chtěl něco jiného. Simon, který pomalu začal přicházet na chuť sexu, se k němu přitulil a on neodolal své ani jeho touze.

Pro koho to vlastně dělám? Komu ho připravuju? Už to není to vystrašené zvířátko, které jsem si kdysi přivedl, už ví, co chce, co se mu líbí. Přestal se bát, už nechodí se skloněnou hlavou, celý shrbený, chodí pěkně rovně, neuhýbá očima, začal se usmívat, opravdu usmívat, ne jen ten nejistý pohyb rtů, jako by čekal, že se v příští vteřině něco změní a já ho seřvu, nebo mu ublížím, běželo Alanovi hlavou.

Ale nedokázal se vzdát milování, nedokázal se vzdát doteků toho krásného nahého těla. Hladil ho, zkoumal a povzbuzoval. Rychle přišel na to, co se Simonovi líbí, a ochotně na to přistoupil. Povzbuzoval ho, aby se nebál, aby mu dal volnu ruku, ale aby klidně řekl, když něco opravdu chtít nebude. Ne že by se Simon do postele dvakrát hrnul, ale už z něj necítil strach, už nebyl v jakémsi napětí, ale byl uvolněný, Alan cítil tu změnu, cítil, že Simon mu důvěřuje, vyloženě měl pocit, že se mu mění pod rukama. Bez sebemenších zábran přijímal Alanovo milování, díval se na něj, usmíval se, hladil ho a nechal se líbat. Jako by neviděl popáleniny, jako by ty jizvy nebyly nic jiného než nezvyklý tvar plnovousu.

Možná si ale neuvědomil, že to, co dělá, není dobré ani pro něho, ani pro Simona. Už teď oddaloval svůj odjezd ze dne na den a bezděky tím Simona k sobě poutal stále pevněji.

Alan začal tušit, že rozloučení nebude snadné, i když sám sebe přesvědčoval, že tady musí jít emoce stranou a je nutno prostě zapojit rozum. Začal se přesto posledního dne bát. Ale to nebylo nic v porovnání s tím, jak se cítil Simon. Ráno se s pláčem pověsil Alanovi okolo krku.

„Alane, prosím vás, vezměte mě s sebou, nenechávejte mě tady, budu pracovat, budu dělat, co mi řeknete, prosím vás, Alane…“

„To opravdu nejde. Zlatá klec je pořád klec. Za chvilku budeme nešťastní oba. Ty proto, že nemůžeš ven, a já proto, že tě tam držím. Zkazil bych ti život, nakonec bys stejně utekl. Na to nemám právo, to nemůžu udělat jenom proto, abych nebyl sám.“

„No právě, pořád jenom mluvíte o tom, jak jste osamělý, že se vám všichni vyhýbají, že neví, co mají říkat. Já vás znám už jen takhle, jiného jsem vás neviděl, nebudu řešit takové blbosti, jestli na nás někdo zírá nebo ne.“

Simon zaťal zuby, aby se nerozplakal nahlas. No jistě, však víme. Alan si nemůže přivést domů pouličního prostituta a zlodějíčka. Dřív nebo později by se to profláklo, tím si byl jistý. Měl by cítit vděčnost, že ho z toho všeho vytáhl, a doopravdy ji cítil, ale podivná vnitřní bolest převládla. Otočil se a lehl si na postel. Protože kdyby šel s Alanem k autu, lehl by si raději pod kola, než by ho nechal odjet.

Tiché ahoj, cvaknutí kliky, zapadnutí dveří, startování auta.

Věděl, že se Alan dívá k oknu, ale nedokázal vstát. Zabořil obličej do polštáře a plakal tak, jako už dávno ne…

Alan vyjel z boční cesty a s povzdechem uvažoval, jestli je zdravý rozum opravdu vždycky to nejlepší. Nějak si tím nebyl jistý. Vyjel na hlavní a zamířil ke svému domu. Ano, byl to dům, ale jestli to po dnešku bude zase i domov, tím si přestával být jistý.

Věděl, že je něco špatně ještě dřív, než vzal telefon do ruky. Někdy to tak prostě je.

„Koukni, hochu, to tvoje zlatíčko dnes už třetí den není v práci. Ty víš, že já mám pochopení a pro našince zvlášť. Ale jestli zítra nenakluše, tak ho vyhodím. Definitivně.“

„Počkej, počkej, jak to, že nechodí do práce? Vždyť…“

„Vím já? Já ho nehlídám.“

„Třeba je nemocný.“

„V tom případě bývá dobrým zvykem jednak to oznámit, jednak dodat štempl od doktora.“

Za deset minut seděl Alan v autě a jel k Simonovi. Strach se mísil se zlostí. Tak sakra, co to má být?

Klepáním se nezdržoval a rovnou si otevřel. Věděl, že jestli najde Simona v posteli, asi se neudrží, aby ho nesjel, ale zároveň věděl, že se mu uleví. Dokonce i tehdy, pokud v té posteli nebude sám.

Jenomže byt byl prázdný. Byl tam relativně pořádek, nevypadalo to, že by snad odešel ve spěchu. Koukl do lednice, nic zkaženého. Podíval se do skříňky na pečivo. Ta byla prázdná. Takže minimálně dnes nic nekoupil? Alan si sedl, otevřel mobil a najel na účty. Dnes ráno Simon platil v potravinách necelé dvě stovky. Ale domů nákup evidentně nepřinesl.

Najednou ho napadlo: A co když Simona někdo poznal, chytil a odvedl? Už mu volal aspoň desetkrát, ale byl nedostupný. Ale tušil, že Simon odešel sám. Nebo možná s někým. Ucítil skoro fyzickou bolest, když si to připustil. Jistě, sám mu to navrhl a naplánoval, ale doopravdy tak sebejistý nebyl. Vlastně podvědomě doufal, že Simon za ním přijde, že jednoho dne zazvoní u jeho dveří a… A co? Vždyť to byl on, kdo odešel, nechal Simona plakat schouleného do klubíčka a nedokázal ho ani políbit na rozloučenou. On to byl, kdo od sebe odstrčil ruce, které se k němu vztahovaly, takže nemá právo vyčítat a stěžovat si.

Vstal, pootevřel okno, zavřel dveře a zamkl. Byl konec.

Ale ani Simon na tom nebyl o moc líp. Smířil se s tím, že zůstal sám. Ale uvnitř se trápil. Někdy celý den nevylezl z postele. Jen se choulil do klubíčka. Kdyby mu někdo nedávno řekl, že se mu bude po nějakém muži stýskat, tak by se mu vysmál. Jeho první zkušenosti byly poznamenány násilím. A i když později otupěl, nikdy v tom nic neviděl. To až s Alanem. Konečně poznal, jaké to je být s někým rád. Být s někým proto, že s ním být chce. Ne proto, že je k tomu donucen okolnostmi… Bylo tak krásné stulit se Alanovi do náruče a jen tak ležet a vnímat teplo a vůni jeho těla. Jen tak, bez nutnosti, jen tak, pro ten pocit. Bylo to poprvé, co cítil, že opravdu k někomu patří. Pomalu si začal uvědomovat, že se zamiloval. První lásky často zůstanou neopětované. Ale taky často člověka přimějí, aby ten první krok udělal on. A tak jednoho rána nastrkal Simon do batohu pár věcí a odešel. Netušil, kde Alan bydlí, ale adresu si pamatoval.

Možná ho vyhodí, možná se bude zlobit, ale možná ho obejme, jako to dělával, když se Simon vrátil z práce, a řekne: „Tak co, byl jsi dneska hodný kluk?“

Alan na nějaké předtuchy nikdy moc nedal, ale teď měl nepříjemný pocit, nejenže se něco stalo, ale hlavně, že to zavinil on. Kluk se toulá bůhví kde, už začíná být zima, sakra, sakra.

Volaný účastník je toho času nedostupný, opakujte volání později…

Jistě, to by rád, ale už ani nevěděl, kolikrát dnes Simonovi volal.

Zajel do garáže, vyšel do zšeřelého bytu a uvařil si kávu. Sakra, kde je ten kluk? Neměl by jít na policii? Ale co jim řekne? Nedělal si iluze, kouknou a poznají to, taky nejsou tak vymletí, jak o nich kolují vtipy. Už je vidí, jak jsou celí žhaví hledat jednoho zatoulaného kluka, který je navíc dospělý a může si jít, kam chce a kdy chce.

Vlastně se na kameru podíval náhodou. Spíš o ni jen tak zavadil očima. Nejdřív se naštval, že mu někdo posunul velké květináče a ustlal si za nimi. Nejspíš nějaký bezďák. No tak ještě toho trochu.

Ale pak vyskočil a vyběhl na terasu.

„Simone, chlapečku…“

Sevřel prochladlé tělo a přitiskl ho k sobě, jako by ho chtěl zahřát vlastním teplem.

„Nezlobte se, já už jsem to nemohl vydržet. Bylo mi smutno.“

Hygienou se Alan nezdržoval, jen Simona otřel z nejhoršího, svlékl mu promočené studené oblečení a rovnou ho strčil do postele a hodil na něho dvě peřiny. Bylo mu jasné, že má teplotu, ale věděl, že se z toho do rána vyspí.

„Nezlobíte se?“

„V pohodě. Ale až zase příště dostaneš chuť na dobrodružství, raději se se mnou domluv.“

Simon zavřel oči a usnul. Na čele se mu leskl pot.

Alan měl pocit, že se vrátil v čase. Simon spal na boku, přitisknutý k němu, rty pootevřené a tiše oddychoval. Cítil, jak se v něm zvedá vlna touhy, ale nechal Simona spát.

Co bude teď? Jedno je jisté, nedokáže ho poslat pryč, ale nemůže ho k sobě připoutat, jenže na druhé straně, přišel za ním sám. A podruhé už ho neodstrčí, to věděl. Věděl, že by to nedokázal. Ne po tom, co si dnes prožil.

Pozdě v noci se Simon probudil, a jak se otočil, vzbudil Alana.

„Nazdar trosečníku, máš hlad?“

„Vlastně jak toulavý pes,“ přiznal Simon.

„Tak pojď, něco najdeme.“

„Nezlobte se, já jsem už dva dny nebyl v práci.“

„Tři. Ale ukecal jsem tvého šéfa na týden dovolené. Ale potom posypeš zase na směnu, jasné?“

„Děkuju.“

„Zítra zjistím, jak ti odsud jede autobus, ale není to daleko, možná bys mohl chodit i pěšky.“

Chlapec se mu beze slova hodil okolo krku a políbil ho na tvář. Alan se bezděčně odtáhl.

„Simone, nemusíš… Já přece vím, jak vypadám. Navíc, už nikdy nebudu vypadat jako dřív.“

„Já přece nevím, jak jste vypadal dřív. Znám vás jenom takhle. No tak dobře, no, ten obal teda nic moc, ale ta čokoláda uvnitř je fakt skvělá.“

Alan se po dlouhé době zase od srdce rozesmál. Cítil, jak objetí chlapcových paží sílí.