Zatáčka Karla Gotta

Léta sedmdesátá – 1974

1.

Prázdniny. Jak očekávaná a vytoužená doba. Od prvňáčků až po studenty vysokých škol. Bohužel, i ty poslední skončí a člověk může jen lehce závidět. Skončí i vojna a začne práce. A ta nám zůstane na krku až do důchodu.

Vysoký, starší notář, v dokonale padnoucím šedivém obleku s proužky, přistoupil k otevřenému oknu. Odstranil z něj kovovou sošku Venuše, která bránila jeho zavření.

„Po neděli začnou prázdniny, ale i pořádné horko. Pro dnešek končím. Myslím, pane inženýre, že jsme vše dokonale zvládli. Jen ještě takovou maličkost. Kuriozitu. Na konci teď už vaší zahrady je zatáčka na silnici z Nového Strašecí. Každý rok tam prý někdo havaruje. Zrovna vloni v červnu Karel Gott. Z jeho Alfy Romeo 2000 ho vyřezávali autogenem. Ale měl jen naražené koleno. Tak na ten kousek loučky porostlé diviznami si rozhodně nesedejte k odpolední kávě. Váš jediný soused, pan Libocký, vám o tom poví daleko víc. To jen abyste věděl, proč se tam říká Gottova zatáčka. No podívejte, tady jsou všechny dokumenty, taky klíče od brány, domu a ještě od Octavie Combi. Je ze sedmdesátého roku, ale v podstatě ani zajetá. Je to také jediná věc, co tam má nějakou cenu.“

Všechno podával mladíkovi tak okolo pětadvaceti, v černých riflích a bílé košili. Modré oči, neposlušně zkroucené vlasy neurčité hnědi, vyšisované sluncem. Trochu plnější rty, dobrácká a pohodová tvář.

„Mockrát vám děkuji, víte, v tomhle se vůbec nevyznám.“

„Vždyť o nic nejde, od toho jsme přece my notáři a doufám, v případě potřeby, že se na mě obrátíte.“

„Samozřejmě a ještě jednou dík.“ Rozloučili se.

Mladík seběhl do přízemí. Kousek od vchodu měl zaparkovanou bílou škodovku, stovku. Konečně si pojede přebrat nenadálé dědictví po svém strýci. Viděl ho jen dvakrát v životě. Na pohřbu babičky a na pohřbu jeho otce. Ani netušil, z jakého důvodu se nestýkali. Doma se o tom nemluvilo. Škola, studium elektrotechniky, rok vojny a půl roku v konstrukční kanceláři kladenských dolů. Ani nevěděl, že strýc zemřel. Než dostal zprávu od notáře. Konečně se vše vyřídilo a jede se podívat kousek za Nové Strašecí. Zatím bydlel na ubytovně. Jedna malá místnost, společné sprchy a toaleta. Uvažoval, že si sežene malý byt. Teď by mohl bydlet ve strýcově domku a dojíždět. Vždyť je to jen asi dvacet kilometrů. Všechny dokumenty vložil do aktovky a vyjel. Za chvíli začne frmol. Pátek odpoledne. Cesta z Kladna ubíhala velmi rychle. Měl nakreslený plánek. Tak to budou dva osamocené domky pod lesem, ke kterým mířil. Zastavil hned u prvního, kde bydlí pan Libocký. Stará se zatím o kytky, zeleninu a pár slepic. Zajel na malý plácek u brány. Pod dřevěnou stříškou byla dopisní schránka a zvonek. Z domku vyšel starší silnější muž s prošedivělými vlasy a malou bradkou.

„Vy jste určitě pan inženýr Hynek Tesař. Pepa Libocký. Ta milá zvědavá paní za mnou je paní doktorka Ivanka Špálová, dřív v rakovnické nemocnici, dnes si tu se mnou užívá důchodu.“

„To víte, ženské jsou zvědavé. Zvlášť na hezké chlapce. A zrovna si vás dovolím pozvat ke stolu. Určitě jste nejedl. Váš notář nám volal před chvílí. Máme tu na samotě i telefon. Ještě z doby, co jsem byla v nemocnici. Když je teplo, jíme venku.“ Ukázala k malému altánku, spojeného stříškou s verandou před domem.

„Nerad bych vás obtěžoval.“

„Jen pojďte, domeček vám zatím neuteče.“

„Byli jsme s vaším strýcem dobří přátelé a doufám, že to tak zůstane i s vámi.“

Přešli do altánku a posadili se ke kulatému stolu.

„Vždycky říkám Ivance, aby nedělala tolik nádobí, polévku by mohla nalévat rovnou z hrnce, co se vařila, ale ona si potrpí na takové ty serepetičky okolo.“

Kuřecí nudlová polévka, pečené kuřátko, bramborová kaše a okurkový salát.

„Kuře si vezměte klidně do ruky jako já, venku je kohoutek a tady ubrousky,“ radil pan Libocký.

„Po jídle Krušovické, jsou odsud kousek. Přinesu kávu a koláč s třešněmi.“

„Pak si prohlédnete vaše království. Moc nečekejte. Fanda, tedy váš strýc, žil léta sám. Prakticky užíval jen kuchyni. Zato venku měl vzorně obdělané políčko, záhony se zeleninou, jezírko, skalku, skleník a výběh s pěti slepičkami. Ty byste si mohl nechat. Brambory jsou nasazené a pytel zrní vám seženeme od jezeďáků. Není nad domácí vajíčka. My máme slepic deset. Dřív byly oba domky stejné. Já přistavil dvě místnosti, verandu a tenhle altánek, Fanda byl sám. Ani sem nikdy nikdo nejezdil. Byl štajgr na dole, uhelný deputát nám nechával. On topil v kuchyni dřevem, co si sám dělal v lese. Za domkem si jen přistavěl dílnu a komoru. A garáže jsme stavěli oba najednou.“

Po kávě se vydali na prohlídku, paní doktorka šla na nádobí.

„Mezi domky je plot a branka u garáží. My ji nikdy nezamykali, ale klíč někde je.“

V garáži byla modrá Octavie, kombík, jako nová. U zdi police s náhradními díly, gumami a různým nářadím, vše pečlivě srovnáno.

„To jediné má nějakou cenu a možná ještě něco, ale k tomu dojdeme.“

Za dveřmi byla předsíňka. Dveře do koupelny, na toaletu a do dílny. Rovnou na dvůr a zahradu, vedle do sklepa a na půdu. Hned za vchodem do kuchyně. Pod oknem otoman s prošívaným čalouněním, na něm polštářek a dvě deky.

„Tady Fanda spával.“

U druhého okna stůl a čtyři bíle lakované židle. Na druhé straně velký smaltovaný sporák s troubou, menší stolek, dřez, poloskleněný kredenc, dveře do spíže. Na zdi polička s malým televizorem. Všechno, mimo televizi, určitě pamatovalo Rakousko-Uhersko. Vedle malý pokoj. Modernější rozkládací gauč, dvě čalouněná křesílka s kuřáckým stolkem s lampou. Na stolku broušená skleněná dóza s krabičkou mentolu na cigarety. Tmavá sekretářová skříň a menší s gramofonem, rádiem a deskami. Pak směrem do dvora a zahrady byla ještě malá ložnice. Byly v ní jen dvě šatní skříně. Jedna zcela prázdná.

„Kdysi tu byly postele, ale Fanda je zrušil. V prázdné skříni měl v bedničkách to, co celý život sbíral, známky. Než šel do nemocnice, všechno jsme odvezli k nám. Zase vám je přivezeme. Věděl, že se nevrátí, to víte, rakovina. Asi tam žádný poklad nebude, ale určitě nějakou hodnotu mají. Nejsou nikde vedené. Bude to chtít roztřídit, no s tím si poradíte. Zítra vám je přivezeme. Teď si vybalte vaše věci. Jeho prádlo, to si vyhodíte. Naštěstí ničeho moc neměl a hodně krámů dal do sběru. To už je na vás. Tak za hodinku, jak nebude takové vedro, si dáme vínečko. Doufám, že dnes už nikam nepojedete?“

„Určitě ne, ale nedělejte si se mnou škodu, to já měl něco přivézt, snad příště. Jenže jsem byl ze všeho nervózní. Nebýt notáře, tak se v tom plácám do teď.“

„Je to taky už starší pán, známe ho, ale solidní.“

Hynek si sedl na otoman v kuchyni. Čím začít. Pořád si nemohl uvědomit, že tohle všechno je jeho. A ještě si musí prohlédnout dvůr, zahradu a taky pověstnou Gottovu zatáčku. Spát bude zatím na otomanu. Až půjde k sousedům, nejdřív si přeparkuje auto k sobě za bránu. Zatím si moc věcí nevzal. Netušil, jak bude vše vypadat. Usilovně se snažil vybavit si strýcovu podobu. Při obou pohřbech byl bokem a přišel pak jen vhodit pár květů na rakev. Nepřipadal mu jako lamželezo. Prostřední postava, trošku napadal na nohu, asi úraz z dolu. Když se na něj ptal máti, řekla mu, že se nestýkají, protože jsou věci, které by nepochopil. Dál odmítala mluvit. Tady nic nevyřeší. Vyšel za dům na dvůr. Byl dlážděný betonovými dlaždicemi, všude uklizeno. U garáže srovnané naštípané dříví, další v metrech. Kus dál oplocený dvorek s kurníkem. Slepice hned běžely k pletivu. U lesa podlouhlé pole. Mezi ním a dvorem svah se skalkou a vlevo rybníček dobrých sedm metrů. Skleník s rajčaty, okurky a paprikami. Vzorně čisté zeleninové záhony. Další s květinami. Velký kus louky od lesa k plotu v zatáčce. V dolní části rostly jen samé vysoké divizny. Kus plotu měl dřevěné sloupky s trochu prověšeným pletivem. Domek obešel předem, kde bylo plno květin. U garáže se potkal s panem Libockým.

„Tak jdeme na vínečko.“

Ještě ani nedošli k altánku, když se ozvala motorka.

„Neubral, začne brzdit.“ Ozval se kvílivý zvuk, rachotící šotolina a písek a najednou ticho.

„A máte prvního návštěvníka v diviznách, pane inženýre. Doufám, že jen odřeniny. Ivanko, vem si kufřík, jdeme napřed.“

Prošli brankou mezi domky, pak záhony květin. Na zemi povalený drátěný plot, trochu pocuchaný. V diviznách ležela postava v helmě a motoristické kombinéze z našitých kousků kůže. Motorka byla o dva metry dál. Červená Jawa třistapadesátka. Jezdec si právě povolil helmu a sundal ji pravou rukou. Chtěl se posadit. Místo toho křikl bolestí.

„Prosím vás, nic mi není, jenom nevolejte esenbáky.“

„No, můj milej, něco ti je, podívám se, neboj, jsem lékařka.“ Paní doktorka si klekla k chlapci. Černovlásek s bledě namodralým melírem.

„Skočím pro stejšna, vidím to na nemocnici, prosím, pane inženýre, pojďte se mnou.“

„Proboha, jen nevolejte policajty, přišel bych o řidičák, mám ho i na auto tři týdny. Máma dostane infarkt. Už jeden měla,“ prosil hoch.

„Neboj, nikoho volat nebudeme.“

Hynek s panem Libockým šli ke garáži.

„Víte, koupili jsme vyřazenou bývalou sanitku, škodovku dvanáctsetdvojku, stejšna. Že si ji upravím na převážení všeho možnýho. A zatím už třikrát posloužila k původnímu účelu. Jsou tam pořád nosítka. Hodíme toho kluka do Rakovníka. Určitě má něco zlomenýho. Motorky jsme tu měli nejmíň čtyři, ale hlavně tady bourají auta, však víte, i Karel Gott.“

Stejšn v garáži už byl přestříknutý na světle hnědo, odstraněný majáček a svítilna s červeným křížem. Jen zůstala částečně matovaná okna. Dovnitř zasunuli nosítka, co stála opřená o zeď.

„Zastavím raději před vaším, co kdyby se někomu podařilo trefit se do stejného místa, jako ostatně vždy,“ uvažoval pan Libocký.

S nosítky prošli mezi květinami. Hoch seděl, horní polovinu kombinézy sundanou.

„Pokud nemá něco, co není vidět, tak zlomená levá ruka a pravá noha. No ještě tak, pravá je v pořádku.“

„Já jsem levák, i když mě přeučovali,“ zaúpěl.

„No tak to máš smůlu. Chtěla jsem kombinézu rozstřihnout. Šílel mi tu, že ji má půjčenou pár dnů. Motorku si dnes koupil a chtěl zjistit, jak jede. Prosím vás, pane inženýre, máte asi stejné postavy. Můžete mu půjčit nějaké kraťasy a tričko, je v té kombinéze jen ve slipech, aby mu nebylo horko. Má strach o řidičák, tak to bude úraz na kole. No na kole jsem viděla i horší zlomeniny i smrtelné úrazy. Ještě nějaké sandály. Nějak to tam vylžeme.“

Hynek skočil domů. Domů? Už asi ano. Přinesl krátké kalhoty, kárované triko a přezkové sandály. Opatrně ho nadzvedli, stáhli kalhoty a převlékli ho.

„Ježíš, tady je ta kůže odřená, to bude průs…, průšvih, co budu dělat?“

„No ty nic. Je to šité z kousků hovězí kůže, tak se ty odřené vymění. Pane inženýre, prosím, počkejte, až se vrátíme, pak uvidíme co dál. Tady Julek to má trochu složitý.“

„A Ivanka je zase moc dobrosrdečná, jedeme.“

„Motorku,“ ozval se ještě hoch z nosítek.

„Zatlačím ji do garáže.“

Měla jen pokrčené plechy a byla celá od divizen. Hynek ji odtlačil. Sedl si na malou lavičku před domem. Frajírek, idiot, koupí si motorku a hned si nabije hubu. A to mu ještě neoschl řidičák. Vedle sebe měl položenou koženou kombinézu. Bezmyšlenkovitě po ní sáhl. Byla cítit kůží a potem. Kupodivu ho tato kombinace docela vzrušila. Sakra, musí zajít dovnitř. Kolem jezdí auta. Usmál se. Někdo by mohl bourat, jak by ho viděl s hlavou zabořenou do kožených kalhot. Blbeček s melírem. Představoval si ho, jak se někde svíjí na diskotéce v hloučku holek. Ještě že nějakou nevzal na výlet. Takovej manekýnek. V těch slipech toho měl docela dost. Určitě by večer nějakou někde ohnul a pral to do ní. Nějak ho představy začaly vzrušovat.

Měl docela hezký tělo, znovu si přivoněl do rozkroku kalhot. Trochu jako by zavoněly močí, ale jen zlehounka. Už mu samota leze na mozek. Určitě cítil sperma. Olízl tenkou podšívku. Byla natrpklá a kyselkavá. Měl péro nalevo nebo napravo? Co blbne! Tady někde měl nalepenou prdelku. Chvilku ji držel, když mu navlékali kalhoty. Byla krásně pevná. Zabořit do ní prsty, nejen je. Začal vzrušeně dýchat, vysvobodil svůj úplně tuhý penis. Naběhlý žalud otíral o plátno stále navlhlé potem. Rytmus se zrychloval. Viděl jeho ústa. Vypadala docela malá, tak trochu dívčí. Na rtech sliny. Jen ho chytit za namodralej melír a narvat mu do nich svý péro. Vykřikl. Ještě rychle odhodil kombinézu. Výstřiky skropily zem. Zatočila se mu hlava. Tak se neudělal, co je doma z vojny. No doma, na svobodárce. Po tom, co prožil v půli vojny, na nic takového nemyslel. Bude si muset někoho najít, už mu z toho hrabe. Zapomeň, idiote, na nějakýho Julia, co ti vletěl do divizen. Je určitě heterák.

Šel se opláchnout a nadělení na zemi setřel hadrou, co byla v kyblíku v síňce. Půjde ještě pár věcí vyndat z auta. Jsou tam nějak dlouho. Zase viděl před sebou Julka. Kolik může mít let? Osmnáct určitě, když má řidičák. Možná ho zrovna někam zavezli. Musí se takových vidin zbavit. Slyšel o kavárně, kde se dá domluvit jednorázovka. Ale k tomu neměl zatím odvahu. Z úvah ho vytrhl zvuk zastavujícího auta. Vyšel ven. Viděl své sousedy, jak pomáhají chlapci k altánku. Levá ruka v sádře, stejně pravá noha. Z auta vyndali francouzskou hůl a delší berlu až k podpaží. Volali na něj.

„Tak konečně si dáme víno, ale nejdřív večeři.“

Zašel do altánku. Sedl si vedle Julia.

„Já jsem Hynek, ode dneška jsem zdědil vedlejší domek.“

„Julius, já vám zbořil plot a zničil divizny. Zaplatím vám to, nezlobte se.“

„Zlobím se, bude mi pětadvacet, tak to vykání si nech. Ale takovou formu návštěvy jsem si nepředstavoval. Konečně v diviznách nejsi první.“

„To mi hned říkali v nemocnici, že jsem z Gottovy zatáčky. Byli na mě strašně hodní, díky paní doktorce. Já se nejvíc bál, že přijdu o řidičák. Naši jsou na dovolené za Vimperkem. Máma je po infarktu, na podzim chtějí koupit auto, tak jsem si ho dělal.“

„Hlavně s autem nesmíš do divizen. Věř, že opakovanej vtip už není vtipem.“

„Už jsme Julkovi říkali, ať se na motorku vykašle. Co má dvě kola, není bezpečný.“

„Tak chlapci, pojíme. Uvařit jsem nestihla, tak bude chleba a bůček po studenu, okurkovej salát.“

Pojedli a došlo na víno.

„Chtěl jsem poprosit, zase o tolik starší od Julka nejsem, říkejte mi Hynku, i v práci mi tak říkají.“

„No já jsem Josef, Pepa a paní Ivanka, tituly si necháme pro cizince.“

„Abyste věděl, pane Hynku, tady klučina to má moc složitý. Rodiče jsou u příbuzných za Vimperkem. Bude celé prázdniny sám, bydlí v Kladně v paneláku, ve čtvrtým patře, a není tam výtah. Sousedka jim zalévá občas květiny, když by ho uviděla, tak hned píše nebo volá a to víte po infarktu, ani se nedivím, že má Julek strach. Měl nastoupit na brigádu, tak tam se dá zavolat, ale musíme vymyslet co dál.“

„Naši ani neví, že jsem si koupil motorku. Sice ze svých úspor, brigád. Moc jsem ji chtěl, říkali mi, že mám ještě počkat, že bude auto, jsem blbec. Nemůžu ani pro oblečení, pro peníze a stejně, když se za čas neobjevím, sousedka by zalarmovala i bezpečnost. Paní doktorka mi nabídla, že bych tu mohl nějakou dobu být, že mají prázdný pokoj, ale dopadne to stejně. Když napíšu našim, mám strach, hned by jeli sem.“

„No někde být, v tom problém nevidím. Já budu stejně spát v kuchyni, než všechno předělám. Mohl bys být v pokoji, je tam gauč. Ráno odjedu a vrátím se odpoledne. Oblečení mám plno ještě v Kladně, tady ti stačí trenky a tílko. Nějaký tenisky nebo sandále, žabky, to ti můžu koupit. Někde ve čtvrtým poschodí, kdo by se o tebe staral. Sousedka asi ne. Problém jsou rodiče. Na brigádě bys byl kde, v Kladně?“

„V Kačici, v družstvě, to je kousek.“

„Něco vymyslíme. Dnes se s tím nebudeme zatěžovat. Nebudete přece, Pepo, tady něco stěhovat, když může být u mě.“

„Nechtěl bych ti dělat problém, když se stěhuješ a…“

„Tak to tě máme odnýst zpátky do divizen? U mě ničemu nebudeš vadit. Cestou domů nakoupím, a můžeš třeba loupat brambory, nebo krájet zelí.“

Konečně se všichni začali smát.

„Sem tam něco uvařím i pro vás,“ dodala paní doktorka.

„Zajdeme s paní Ivankou připravit ti pelech.“

V pokoji rozdělali gauč. Ze skříně prošívanou deku a polštáře na vypodložení.

„Nebojte, Hynku, první dny ho přijdu zkontrolovat. Přes den nohu na židli. V noci aby měl oboje podložené, výš, kvůli prokrvování. Když je to jen noha nebo ruka, je to jiné, ale navíc na různých stranách. Počítejte ruka tak tři týdny a rozcvičování, noha na celé prázdniny. Byly to čisté zlomeniny, tak možná i spíš. Stejně pak tři měsíce berle, ale to už bude moct chodit do školy. Jste si jistý, že to spolu zvládnete? Věkem je to jen pár let. V nejhorším přivezeme jeho rodiče a půjde domů. Ale tomu se moc brání. Nebo u nás.“

„Akorát tu bude dopoledne sám. Myslím, že mně vadit nebude.“

Julka pak na staré židli s Pepou přenesli k připravenému gauči. Stočili a svázali dva polštáře. Jeden pod ruku, druhý pod nohu. Hynek přinesl malý kbelík.

„Abys v noci nemusel přes kuchyň a předsíň, jinak zavolej a vzbuď mě, abych ti pomohl. Zítra ti sem udělám světlo.“

Když ráno vstal, nakoukl do pokoje. Julek ještě spal. Večer si bral prášky na bolest. Hynek zašel do dílny, kde byla stará lednička. Zapnul ji včera. Měl tam salám, točený kabanos, slaninu. Taky ve spíži byla jeho vajíčka, co mu přinesla paní Ivanka. Udělá kabanos s vejci. Původně myslel, že si zajede v sobotu na oběd do Nového Strašecí. To ostatně může a oběd přiveze. Ve spíži byl smaltovaný jídlonosič, zřejmě nikdy nepoužívaný. Z dílny přinesl i malý elektrický vařič. Postavil hrnek vody na kávu. Káva se krásně rozvoněla.

„Prosím,“ ozvalo se z pokoje. Julek seděl na okraji gauče.

„Dobré ráno, bolí tě něco, potřebuješ někam? Piješ kávu? Bude kabanos s vejci.“

„Já jen…, prosím, můžeš mi pomoct do koupelny? Trochu se mně točí hlava.“

„Přenesu ti ke stolu křesílko a nohu si dáš na polštář na židli. Tam ti zanesu malý umývadlo a ručník. Večer se můžeš osprchovat ve vaně, pomůžu ti.“

„Ale sádra.“

„Neboj, to vyřeší igelitovej pytel a gumky. Ono je docela problém tě stěhovat. Kde máš zdravou nohu, se plete zlomená ruka a naopak.“

Konečně byl Julek u stolu a houbičkou a žínkou si omýval obličej. Hynek mu přinesl kávu a šel dělat vejce.

Ozvalo se zaklepání. Soused, pan Pepa.

„Dobré ráno, chlapci. Vidím, že jste všechno zvládli. Ivanka mě ráno vyhnala do nemocnice pro invalidní vozík, tak ho mám tady. To bude nejlepší, jen vyšroubujeme prahy, a budeš si jezdit jako pán. Jednou rukou kolo utáhneš, není kam spěchat.“

„Díky, jak vám to všechno oplatím? Celou noc se mi zdálo, jak lezu po schodišti do čtvrtýho poschodí.“

„A za chvíli přivezu bedničky se známkama. Včera už nevyšel čas.“

„Bedničky se známkama?“

„Jo, no vidíš, mohl bys je prohlídnout, hned budeš mít co dělat.“

„Taky jsem s něma začínal, ale když to chceš dělat pořádně, jde o nákladnej koníček pro študáka.“

„Co vůbec budeš studovat?“

„Pedagogickou fakultu, biologii.“

„To bych nemohl, otravovat se s děckama.“

„Naši jsou taky učitelé, oba. Teď už v důchodu. Měli mě moc pozdě.“

„Pojedli jsme, mám tě šoupnout na vozíček? Nebo raději zatím ne. Musíme si přesun nacvičit, abys ho zvládnul pak sám. V pondělí musím do práce. Taky si rozmysli, co budeš nutně potřebovat.“

„Jsem tady,“ volal Pepa.

Na dvoukoláku bylo šest větších dřevěných bedýnek se zámečky. Podával obálku a svazek klíčů.

„Nějak se s tím popasujte, jedeme se podívat do lesa na jahody, odpoledne se stavíme.“

„V tom všem jsou známky?“ ptal se Julek.

„Asi jo, nevím. Mám tu nějaký dopis. Mrknu se.“

Otevřel přelepenou obálku.

„Milý Hynku,

doufám, že mi promineš důvěrné oslovení, ale jsi můj synovec a jediný, kterého mám. Co bylo mezi mnou a tvým otcem, mým bratrem, to možná srovnáme až tam nahoře. Tím tě nebudu zatěžovat. I když jsme se nestýkali, sledoval jsem tě od tvých prvních dětských krůčků až po tvou promoci. A obával se o tvůj život, když tě opustil Robert. Na rozdíl od tvého otce, budiž mu odpuštěno, jsem tvoji jinakost chápal. Nic není nikdy úplně ztraceno. Doufám, že skutečnou lásku teprve najdeš. Možná tady. Snad se tyto zdi stanou i tvým domovem. Vím, není toho moc, co ti odkazuji. Kdysi byly mou vášní i známky. Později už jen setrvačností. Zcela bezcenné nejsou. Už jsem je nestačil připravit, nemoc byla rychlejší. Sousedé jsou skvělí a poradí ti. Přeju ti vše dobré a kousek „pokakanýho“ štěstíčka. Tvůj strýc Fanda.“

Dočetl, stouply mu slzy do očí. Co to asi mohlo být, že nesměl svého strýce vídat. Doma neměli ani jeho fotografie v rodinném albu. I na společných z dětství ho někdo odstřihnul. A při tom věděl i o vojně, že si chtěl vzít život po rozchodu s Robertem. A to nevěděl skoro nikdo. Pocítil zvláštní obdiv k člověku, který o něm věděl všechno a on o něm nic. Hledal ve své paměti nějaký náznak. Nenašel.

„Nějaké špatné zprávy?“ zeptal se Julek.

„Proč?“

„Máš slzy na tváři, promiň, nic mi po tom není.“

„Můj strýc, věděl o mém životě všechno. Já o něm nic. Nějak si nemůžu srovnat v hlavě, proč ho má rodina vymazala, jako by nebyl. Myslím si, že nemám právo na všechno, co mně odkázal. Vždyť já pro něj neudělal nic, mohl jsem za ním třeba do nemocnice. Musí být hrozný umírat sám, když víš, že někoho máš. No nic, sjedu do Strašecí, snad tam někde vaří, pro oběd. Nepotřebuješ ještě něco? Budu hned zpátky.“

„Mně by stačily i vajíčka. Nebo mi vem jenom polívku.“

„Tak ty budou pro změnu zítra. Co známky?“

„Zatím jsem prohlídl jen krabici s obálkami prvního dne, v tom se moc nevyznám, ale jsou určitě velice cenné. Musel se filatelii dřív hodně věnovat, je tu všechno, co je potřeba. Zoubkoměry, lupy, pinsety, nálepky, rožky, sáčky, zásobníky, desky, zatím všechno jen zběžně prohlížím.“

Hynek vzal jídlonosiče, tašku a vyjel. Ve Strašecím se ptal na hotel. Našel ho za náměstím vedle gymnasia. Vzal čtyři porce svíčkové, knedlíky do sáčku. Polévku ve šroubovací velké sklenici. Pár lahvových Krušovic. V cukrárně zákusky. Do malého plastového kbelíčku mu dali zmrzlinu. Je to jen pár minut. Doma ji dá do mrazáku. Mohl vzít termosku, ve spíži jich bylo několik, tak příště. Julek byl na vozíku před domem.

„Chtěl jsem zkusit, jak zvládnu jezdit, a docela to jde. Nečekal jsem, že se vrátíš tak rychle.“

„Měls počkat, ještě jednou spadnout, tak nevím, co bych si s tebou počal, jseš nenapravitelnej. Máš něco chvíli a už musíš zkoušet, co to dá.“

„Tak se nezlob, až do divizen jsem nejel.“

„Vidím, že ti rychle otrnulo, nic tě nebolí?“

„Bolí, že jsem vám tady na obtíž.“

„Jdeme jíst, dali mi to horké. Vymyslel jsem, jak vyřešíme tvou nepřítomnost.“

Po jídle, které jim zbylo i na večer, nebo příští den, řekl Julkovi, co vymyslel.

„Napíšeš dva dopisy, jeden sousedce, druhý vašim. Sousedce, že ti brigádu změnili někam až k Rakovníku, tak sis byl pro věci, ale bohužel nebyla doma, nebo neslyšela zvonek. Poprosíš, aby občas při zalévání kytek i vyvětrala, protože nevíš, kdy dojedeš, ale brigádu máš celý prázdniny, a že zrovna píšeš vašim a ještě zavoláš telefonem. Rodičům něco podobného. Zavolat pak můžeš od sousedů přes poštu na výzvu. A je to. Sakra, ale ty píšeš levou?“

„Jo, ale prsty mi čumí ven, to pomalu půjde. Ty seš skvělej.“

„Lhář, no co mám dělat?“

Odpoledne se vrátili sousedé. Zvali je na šlehačku s jahodami.

„Vezeme ještě zmrzlinu,“ volal Julek na vozíčku, který tak tak projel dvířky mezi ploty.

Večer zatopil Hynek v lázeňských kamnech v koupelně.

„Jak bude teplá voda, tak se osprchuješ. Nohu v sádře dáme do igelitového pytle a ruku taky do menšího. Nějak tě postavím do vany. Sprcháč tu není.“ Když Julka opatrně dostal do vany, viděl, že se tam musí přidržovat sušáku na prádlo.

„Drž se, já tě umyju a ty trenýrky si sundej, nebo ti je stáhnu, nebudeš se v nich sprchovat.“

„Ne, prosím tě, ne, já to nějak zvládnu.“

„Co blbneš, přece se přede mnou nestydíš.“

„Já za to nemůžu, jenom mě nech,“ Julek byl vyplašený a úzkostlivý. „Promiň, to samo.“

„Ty vole, tobě stojí péro, to jako seš teplej? Otoč se opatrně, držím tě.“

„Co bude? Vyhodíš mě odsud?“

„Pěkný,“ Hynek si stáhl svoje trenky, „zatím nebude nic, jenom tě umyju, vidíš, taky mi stouplo, z tebe.“

„Ty?“

„Jo, vlezu si za tebou, neboj se, ať se mi nepolámeš ještě víc.“

„Co mám dělat?“

„Teď toho moc nenaděláme, nesmí se ti ty zlomeniny překrvit. I když teď máš krev spíš v penisu. Měl bych se zeptat paní doktorky,“ usmál se.

„To není k smíchu. Nevadím ti?“

„Vadí mně tvý sádry.“

Hynek vzal žínku, namydlil ji a začal Julka omývat, umyl se i sám. Opatrně chlapce zvedl.

„Odnesl bych tě v náručí, tak zas těžkej nejseš, ale vozík je jistější.“

Rozsvítil malou lampičku, co našel v dílně, Julkovi u gauče. Sedl si k němu.

„Když jsem tě viděl v diviznách, tak jsi mě docela štval. Sotva máš řidičák a motorku, hned jedeš vyzkoušet, co to dá. S tím melírem jsem tě viděl někde na diskotéce, jak balíš holky. Když jsem tě viděl zasádrovanýho, tak mi tě přišlo líto. Taky jsem si řekl, že by nebylo špatný ti pomoct. Co jsem přišel z vojny, nemám žádnýho kamaráda. Měl jsem pár roků hodně vážnej vztah. Ještě na škole, pak celou výšku. Byli jsme zamilovaní a mysleli, že je to navěky. Já určitě. Šli jsme na vojnu. Každej jinam. Ten rok přece zvládneme. Nemyslel jsem na nic jinýho. Pak mi napsal. Dlouhej dopis. Konec. Ale nejen to. Všechno to krásný bylo najednou špatný. Pár let se kvůli mně přetvařoval, přemáhal. Plno výčitek, urážek, sprosťáren. Nechápal jsem to. Teď se ode mě osvobodil a našel skutečnou lásku. Zůstal mi ostrej náboj, odevzdával jsem samopal. „Nenabitý, zajištěný.“ Hlaveň jsem měl u úst. Další kluk, co jsme tam šli, skočil a vytrhl mi ho. Od té doby jsem nikoho neměl. Bál jsem se a bojím se. Pak jsem měl v rukách tu tvou kombinézu. Voněla kůží a tvým potem. Vzrušilo mě to, až nenormálně. Viděl jsem, že budu mít s tebou problém. A on je stejně. I když jsme oba v tom podobně. Říkal jsem si, že teď, když se s někým seznámím, si dám sakra pozor, aby to neskončilo stejně. Až toho druhýho opravdu dokonale poznám a on mě.“

„To je mi líto. Neřekl bych nikdy, žes měl takovej problém. Připadáš mi rozhodnej, přímej. Já nic takovýho nezažil. Jen jsem poznal, že s holkama to mám jinak, a zkoušel to s klukem, co je o rok starší. Spíš takový poznávání. Krásný, ale žádná láska. Navíc naši nic netuší, nevím, jak by to vzali. Nikdy jsme o tom nemluvili. Vidím všechno moc naivně, nedokázal bych toho, kdo by mě měl rád, nějak podrazit. Jistě, lidi se můžou rozejít, myslím, že bych byl tomu druhýmu vděčnej za všechno krásný, co bylo. Jenže nic nebylo a není. Nechceš si lehnout vedle? Můžeme si povídat.“

„Nevím, zatím asi ne. Nezvládl bych to. To myslím upřímně. A ty musíš mít klid. Přišlo všechno moc náhle. Dobrou noc. Když něco, tak se neboj zavolat.“

Hynek si lehl na kuchyňský otoman. Hlavou se mu rojila spousta myšlenek. Tak tenhle kluk je jako on. Jenže co dál? Nechtěl by znovu prožít tak strašné a ponižující zklamání. Jistě, dnes by ho vyřešil jinak. Tehdy, v prostředí v jakém byl… O tom nemá cenu přemýšlet. Julek je hezkej kluk, ale brát všechno jen přes sex, to nechce. Bude ho tu mít celé prázdniny. Třeba vznikne i něco víc. Znají se půldruhého dne. To je hodně málo. Měl by zajet k máti do Loun. Co se vrátil z vojny, byl tam jen jednou. Vlastně ani neví, jak se stavěla k jeho homosexualitě. Otec s ním přestal mluvit, jako by nebyl. Nepromluvil s ním ani v nemocnici, když za ním přijel. Matka byla vždycky dost odměřená, neprojevovala žádné emoce. Všechno šlo jako dřív, jen při jakékoliv zmínce kolem jeho orientace mlčela. Jako by neslyšela. Žila v okruhu svých kamarádek, kde se ráda pochlubila, že syn je inženýr, ale to bylo všechno. Když byl na škole a jezdil někdy domů, nedělní oběd se odehrával jako pantomima. Hudba z radia a cinkání příborů. Kdo ví, co bude máti říkat na jeho dědictví. Vždyť je to jedno. Mu se tady líbí. Nikdy neměli větší zahradu, rybníček, slepice. Musí si opatřit nějaké knížky, jak s čím nakládat. Nebo se zeptat sousedů. Ti jsou skvělí. Musí vyzkoušet Octavii, stovku asi prodat. Nebude mít dvě auta. V kombíku se dá leccos přivézt. Nečekal, že s dědictvím se ještě zkomplikuje tolik dalších událostí.

Julek taky přemýšlel. Měl by být šťastný, že jeho nerozvážnost se takhle vyřešila. Hlavně měl strach o maminku. Byla na tom po infarktu dost špatně. Nemohl si na svoje rodiče stěžovat. Byl velice pozdním dítětem. Léta se nic nedařilo. Pak to byl skoro zázrak. Vyrůstal obklopený péčí a láskou. Snad rodiče přijmou, i jaký je. Někdy byl tvrdohlavý jako s motorkou. Snil o romantických cestách. Sbalit si pár věcí, stan a vyjet obdivovat krásná místa po republice. Miloval lesy, rybníky a všechnu boží drobotinu, jak říkávala jeho babička z Hodonína, malinké šumavské osady u Zdíkova. Prožil tam většinu prázdnin jako kluk. Bylo tam snad třicet chalup, na návsi obrovská stará lípa. Nekonečné louky plné květů a hmyzu. Potůčky, tůňky a lesy. Tak asi vznikal jeho zájem o všechno živé. Nebyly tam žádné děti, až ve vedlejším Zdíkovci a pak ve Zdíkově.

Chodil se koupat do malinké tůňky u lesa. Jednou se tam objevili dva starší kluci. Měl tehdy dvanáct a oni snad o dva roky víc. Ale byli k němu přátelští. Nanosili kameny, aby se tůňka zvětšila a trochu zahřála. Voda byla velice studená. Samozřejmě svlékli jediné, co měli, trenýrky, a nazí se ráchali ve vodě. Úplně byl očarovaný jejich svalnatými postavami. Mu teprve dole rašilo sporé ochlupení, oni už měli krásné houštinky. Ráno se pak probudil mokrý. Doma měl přístup k atlasu lidského těla. Bylo tam i pár brožurek. Rozumných. Jak později poznal, jiné byly spíš ty varující před masturbací. Byl vděčný rodičům, že mu umožnili vyznat se v počátečních zmatcích ohledně svého těla. I o homosexualitě četl, poznal, že to není nic strašného a zavrženíhodného. Ale mimo spíš poznávání a zkoušení s klukem, který na tom byl podobně, nic nezažil. Hynkovo tělo mu zase připadalo krásné a snad, až mu sundají sádru na ruce, no, kdoví. Dovedl by si představit, že budou spolu.

Ráno se Julek přesunul na vozík a zajel až do koupelny. Bude muset poprosit, aby mu Hynek koupil zubní kartáček a pastu. Taky něco na nohy.

„Můžu?“ ozvalo se zaklepání. „Jenom jestli něco nepotřebuješ. Nesu ti nový kartáček na zuby, mám jich několik, a pastu. Na snídani jsou topinky, sýr a salám.“

„Díky, jsi moc hodný, hned přijdu.“ Vybalil si kartáček z celofánového obalu. Jako by četl jeho myšlenky.

Po snídani zavezl Julka k rybníčku.

„Hlavně mi tam nespadni. Musím všechno zalít, ale jsou tu hadice.“

Zalévání zabralo celé dopoledne. Julek louskal pomalu hrášek, večer si udělají omelety se zeleninou ze skleníku. Odpoledne po ohřáté svíčkové ze včerejška se dal do prohlížení známek. Hynek třídil věci, co půjdou do sběru, nebo vyhodit. Přišli sousedé. Paní Ivanka přinesla koláč s lesními jahodami a bílkovým sněhem. Poseděli všichni u kávy.

„Zítra se, Hynku, zastavím, když budete v práci. Mají být bouřky, ale spíš odpoledne.“

„Já se vrátím asi později, musím plno věcí nakoupit, něco vzít a zpátky to vezmu přes Rakovník, podat na poště dopisy.“

„To je dobře vymyšleno, od nás pak může Julek zavolat. Ať jsou rodiče v klidu.“

Večer poseděli chvilku u televize.

Odpoledne se stavil Hynek po nákupech, naložil do auta, co se vlezlo. Ještě jednou a má odstěhováno. To vezme Octavii kombíka. Zajel se vším domů a pak sjel na rakovnickou poštu. Jen stačil dojet a začala bouřka.

„Skočím se podívat na půdu, jestli někde neteče.“

Když se vrátil, vypadl proud.

„Mám baterku, zajdu do dílny, viděl jsem tam petrolejovou lampu a myslím i svíčky“

„Zapal prosím jenom svíčku. Když jsem jezdil k babičce, jak jsou teď naši, do Hodonína, ale šumavskýho, ve výměnku neměla elektřinu. Při svíčce mi vyprávěla pověsti ze Šumavy. Bylo tam tak krásně. Tady je to skoro jak z té doby.“

„Až ti sundají sádru, tak tam můžeme zajet.“

„Ale to bude až na konci prázdnin.“

„Jistě, myslíš, že tě v půlce vyhodím? Třeba do deště jako teď? A co známky?“

„Asi budeš hodně bohatej, prohlížel jsem přetisky z počátku republiky, z okupace i z osvobození. Některý budou mít velkou cenu. Tady k tomu nemám podklady, jenom co si pamatuju.“

Seděli naproti sobě. Uprostřed stolu svíčka, miska jahod a prvního rybízu.

„Tak jsme tu jak u tvé babičky, měl bych ti vyprávět nějakou místní pověst, ale žádnou neznám.“

„Myslím, že událostí se tady stalo až moc. Paní doktorka Ivanka mi říkala, že na té loučce za léta, co pamatuje, bylo asi dvacet havárek. I převrácený autobus, náklaďák, co vezl pivo, a samozřejmě Karel Gott. Někde tu máš podepsaná elpíčka a nějaký povídání od něj za pomoc.“

„Zřejmě u gramofonu, jak jsou desky.“

Oba najednou sáhli do misky s ovocem. Hynek sevřel v dlani palec svého protějšku.

„Všechno je tak zvláštní. Teď bys byl někde na diskotéce, zítra v Kačici na brigádě, určitě bys tam poznal plno jinejch kluků, jel se projet, s někým do kina, připadám si, jako bych tě tady věznil.“

„Bylo by to krásný vězení. Taky jsem mohl být v nemocnici, nebo zavřenej ve čtvrtým patře sám.“

„Co je tu krásnýho?“

„Všechno. Vždycky jsem toužil mít kousek zahrádky. Tady je i rybníček, pole, stromy, za plotem les a ty.“

„Já? Asi ses v těch diviznách uhodil i do hlavy. Tobě bych akorát dělal ostudu. Nebo byl jen takovým podržtaškou. Přijdeš na Karlovku, víš, co tam bude kluků? Z celý republiky. A věř, že tam budou nějací jako my. Prostě mohli bysme být výborní kamarádi, nebýt teplí.“

„A teplí být kamarádi nemůžeme? Proč?“

„Poznáš někoho jinýho…“

„Nechci nikoho poznávat. Myslíš, že by někdo jinej udělal pro mě co ty? Pro idiota, co ti zničil plot a zahrádku a obírá tě o čas, cos mohl věnovat stěhování a zařizování tady. Jo, peníze za to, cos mi koupil, nebo jídlo ti můžu vrátit a vrátím, ale za další se zaplatit nedá. Každej jinej by se na mě vykašlal.“

„Raději mi řekni nějakou pověst ze Šumavy.“

„Je to už dávno, babička mě měla moc ráda. Z jejich deseti dětí po válce zbyla jen teta a moje maminka. Chodíval jsem často na Obří hrad, byl kdysi keltským hradištěm a pevností. Kolem teče Losenice. Jsou tam vydry, ale v lesích i rys. Plno vzácných rostlin. Říká se, že na hradě žili kdysi obři. Ukrývali tam velké bohatství. Chudý krejčík ze Studence neměl dětem co dát jíst. Vypravil se na hrad, poprosit o práci, nebo aspoň trochu jídla. Obři ho však z hradu vyhnali a jeden po něm hodil velkou hroudu. Hradní brána se zavřela. Jenže ta hrouda bylo zlato. Krejčík měl dost na jídlo pro děti, koupil i dům a stal se váženým občanem.“

Teprve teď pustil Hynek Julkův palec.

„Promiň, už ti palec musel zdřevěnět.“

„Vidíš, můžeme vymyslet zdejší pověst o dřevěném palci.“

Oba se začali smát.

Bouřka se během noci točila pořád kolem. Ještě když Hynek vyjížděl do práce, uhodilo kousek dál v lese. Bude se muset podívat znovu na půdu a prohlédnout hromosvod. I když tušil, že strýc se o všechno dobře staral. Jel ještě embéčkem, všude byly nánosy bláta. V práci vzal do jídlonosiče dva obědy. K večeři. Když se vrátil, nikde neviděl Julka. Myslel, že je u sousedů. Pak uviděl trochu bláta u dveří na dvůr. A na dvoře Julek. Zasádrovanou nohu v igelitovém pytli a ten i druhou nohu obalenou blátem. Stejně tak zablácený vozík. Koule bláta.

„Proboha cos dělal? Válel ses v bahně?“

„Slunečnice, ty vysoký vyvrátil vítr i s kořeny. Dal jsem k nim kůly, co byly u dílny, přivázal je a obhodil zemí. A pás fazolí.“

„Seš neskutečnej. To ti nestačí zlomená ruka a noha? Když si ještě něco dolámeš, budu tě tu mít do Vánoc!“

„Mně by se tady v zimě líbilo,“ smál se Julek.

„Cos vůbec dělal?“

„Přivázal je k vozíku, zvedly se, kolem dal lopatou zem. Fazole taky, už jsou vyvázaný.“

„To je od tebe hezký, ale seš zmazanej jak dobytek, opláchnu ti nohy a vozejk.“

Šel pustit vodu a všechno opatrně opláchl.

„Počkej, zvednu tě, i opěradlo je zasviněný.“

Nazvedl ho, ale nezabrzděný vozík couvl, Hynek uklouzl na blátě a i s Julkem spadl.

„Není ti nic?“ řekli oba.

„Mně není, ležím na tobě, ale ty?“

„Seš nějakej těžkej. Jenom nevím, jak vstaneme. Do toho sajrajtu tě položit nemůžu.“

„Sakra, chlapi, co tu blbnete, to zápasíte v bahně?“ ozval se soused Pepa.

„Tak nějak to vypadá, když někdo vynaloží iniciativu nesprávným směrem.“

Přišla i paní Ivanka.

„Nesu kousek třešňovýho táče. Co se tady dělo?“

„V autě mám řetízek, zdravou nohu ti zamknu ke šporáku, ten je těžkej, a místo na záchod, dostaneš kbelík. To bych radši hlídal dvouletý dítě.“

„Slunečnice se smutně dívaly. A víte, že se skutečně otáčejí za sluncem, jak v té písničce? Co zpívala kdysi Inka Zemánková. V rybníčku je splavený listí a v okurkách leží polámanej kopr.“

„No hlavně že tam nejseš polámanej ty. Udělám vám kafe, jste jak zmoklý slepice.“ Paní Ivanka šla vyndat šálky.

Ve čtvrtek objednali na zdíkovskou poštu Julkovy rodiče, na výzvu z Hodonína. Tak se volalo, kde nebyl telefon. Den předem pošta doručila telegram s výzvou na určitou hodinu, kdy se dostavit do hovorny, což byla malá budka s telefonem. Všechno dopadlo skvěle. O telefonátu psal Julek v dopisu, tak rodiče nebyli vyděšení, co se děje. Jen chtěli, jak bude mít volno, aby za nimi přijel. Chtějí tam zůstat až do podzimu. Hynek s Octavií odstěhoval všechno ze svobodárky. Dokoupil, co bylo nutné pro Julka. Naštěstí bylo léto a z oblečení moc nepotřeboval. Uběhly tři týdny, pojedou na kontrolu a sundat sádru na ruce. Hynek vysekal ve zdi žlábek na husí krk a natáhl kablík z dílny do kuchyně. Přivezl elektrický sporák s troubou z frcu, neboli z bazaru. Byl levný a je přece elektrikář. Kluci si na sebe zvykali čím dál víc. Konečně Julkovi sundají sádru z ruky.

 

2.

Do rakovnické nemocnice jeli samozřejmě s paní doktorkou. Primář byl samý úsměv.

„Chtěl bych tě, Julku, požádat o svolení, použít snímky tvých zlomenin. Kamarád píše skripta a takové krásné zlomeniny po úrazu na kole, by se nám tam hodily. Jinak ručička je jako nová, tady v tomhle plátku je, jak s ní cvičit. Ale nic nepřehnat. Noha tak před koncem prázdnin, tam ovšem opak, klid, nenamáhat, chůze s berlemi dokud nebude dostatečně pevná. Nakonec máš odbornou poradkyni. Vozíček si zatím nech, lepší je na nohu moc nestoupat a není proč, když jsou prázdniny.“

„Podívej, Hynku, jako by mně ta ruka nepatřila.“ Byla totiž proti opálenému tělu bledě růžová.

„Ne aby sis ji zase spálil, tebe musí člověk pořád hlídat. Nebo s ní něco dělal.“

„Neboj, konečně doprohlížím tvý známky. Můžeme do Prahy na Pofis, něco si ověřit.“

„To počká.“

„Stejně tam musíš k Salvátorovi na Malou Stranu pro koriandr a další koření, když chceš, aby naše okurky byly jako strýcovy. Uděláme je podle jeho receptu. A v Pofisu se můžeš zastavit.“

„Když jinak nedáš.“ Uvědomil si zásadní změnu. Oba začali používat slovo naše. Taková nepatrná maličkost. Naše okurky, naše slepice, sám začal říkat naše auto. Vůbec mu nevadilo, spíš začínal mít obavy, že po prázdninách bude říkat moje. Sám byl toho příčinou, nechtěl se rychle vrhat do něčeho, co by nemělo dlouhé trvání. Teď poznával, že jejich krásné přátelství, které narůstalo, by mohlo být mnohem víc. Chtěl by to, moc chtěl, ale pořád ho strašila vzpomínka na Roberta.

Julek se pustil do vaření v sobotu a v neděli. Něco uměl z domu. Strýc měl několik kuchařek a hlavně knížky o zavařování, nakládání, uzení. Co nevěděl, poradil se u paní Ivanky. Staral se teď o většinu zahrady, hlavně zalévání, to šlo s hadicí dobře i z vozíku. Uplynula půlka prázdnin. Když se Hynek v páteční odpoledne vrátil, připadalo mu, že je nezvykle uklizeno. Na stole ubrus, připravené talířky a sklenice.

„My něco slavíme? Jmeniny i narozeniny jsme měli dávno.“

„Jistě, to jsme se ještě neznali. Dnes je to měsíc, co jsem ti přistál v diviznách. Prosím, ve spíži je dort, co jsem vlastnoručně spáchal, a v lednici šampus. Když bys slavit nechtěl, tak ho dáme slepicím.“

Hynek přinesl poschoďový dort. Nahoře byla z krému číslice a jedna svíčka. Položil ho na stůl. Julek si chtěl stoupnout.

„Jenom seď,“ klekl si k němu a políbil ho.

„To je naše první pusa?“

„Jo a není poslední, jen pozor na ruku, jsem vůl. Nevím, na co jsem čekal.“

„Nevyženeš mě na konci prázdnin?“

„Neboj, ale budeš přece v Praze.“

„Už jsem všechno vymyslel, jen jak se rozhodneš ty. Jezdíš do Kladna. Ráno můžu s tebou a vlakem do Prahy. Stejně zpět. Když budu mít školu odpoledne, tak přespím u našich, nebo počkáš. Jenže to budu muset říct doma.“

„Vidíš v tom problém?“

„Nejlíp by bylo zajet na Šumavu před koncem prázdnin. Stejně jsem to slíbil.“

„A co když nebudou souhlasit?“

„Tak mě máš na krku, ale naši jsou rozumní, jen musíme opatrně, kvůli máti, infarkt.“

„A naši sousedi?“

„V nejhorším nám zamknou spojovací vrátka. A nekleč.“

„Myslím, že jsme je přivolali.“

Bylo slyšet zvenku hlasy, pak zaklepání. Vešla paní doktorka a Pepa nesl dort. Postavil ho vedle Julkova.

„Slavíte ještě něco jiného, jak měsíc od Gottovy zatáčky?“

„Jo, slavíme.“ Hynek se sehnul k Julkovi a políbil ho.

„No chlapci, já v to skoro doufala, myslím, že by měl strýc radost.“

„Vám nevadíme?“

„Mít někoho rád, to vadí jen omezencům. Samozřejmě i my s Pepou vadíme některým lidem. Že žijeme na hromádce.“

„Přejeme vám, vydržte. Tady jsme dost bokem, sem chodí jen pošťačka. Jenže vždycky se někdo najde. Blbci jsou všude. Budete si muset zvyknout. A nenechat se odradit.“

Hynek přinesl sekt a další sklenice.

„A tenhle dejte vychladit, podával láhev Pepa.“

„V ledničce jsou chlebíčky,“ dodal Julek.

Odpoledne ubíhalo rychle. Před večerem se sousedé rozloučili. Přihnaly se mraky, pak se zatáhlo a začalo drobně pršet.

Hynek zavezl svého chlapce k otevřeným dveřím. Natahovali ruce do deště.

„Možná nám prší štěstí.“

Znovu zakoušeli slastné polibky. Že má Julek malá ústa, byl jenom první dojem, který si Hynek vytvořil při mazlení se s jeho motorkářskou kombinézou. Teď se svým jazykem přesvědčoval o opaku.

„Víš, že jsme si při líbání vyměnili několik desítek milionů orálních bakterií?“

„Cože?“

„Naše ústní flora a fauna bude stejná.“

„Bože, tvoje biologie, nemohl bys studovat třeba strojárnu? Už ti nedám ani jednu pusu, ani jednu bakterii.“

Samozřejmě si ho přivinul ještě víc.

„Asi mně tvoje bakterie chutnají, co se dá dělat.“

„To bude dortovej krém.“

„Ne, na ten teprve dojde. Ale nejdřív si tě vymáchám ve studené vodě.“

„V teplé, zatopil jsem.“

„Budeme si muset jako další koupit bojler. Topit v létě v lázeňských kamnech, to je opruz.“

„Je to jenom pár polínek. Naštípal jsem z březových.“

„Zarazím tě do země. Seš levák, ještě se zmrzačíš sekerkou.“

„Umím i pravou, přeučovali mě ve škole, tak co.“

„To uvidím v posteli. Bože, vždyť my ani nemáme postel. Budeme si muset koupit pořádný letiště.“

„A kde na to vezmeme peníze?“

„Myslíš, že by nám nedali novomanželskou půjčku, bezúročnou?“

Oba se rozesmáli.

„A kdo by nás oddal?“

„Vždycky se někdo najde, ale jen v našich snech.“

„Trochu se bojím.“

„Mě?“

„Ne, spíš toho všeho, třeba nebudu tím, koho sis představoval.“

„A jak to chceš poznat jinak?“

„Seš určitě spíš dominantní, že?

„Ne zas tak úplně, Julku.“

„Já spíš naopak, ale taky ne úplně.“

„Tak to je přímo ideální kombinace.“

Hynek trochu upravil gauč.

„Na co další polštářky?“

„Musím si tě vypodložit a obložit.“

„Nejsem chlebíček.“

„Představ si, že by sis něco zlomil. Že na kole, to by neprošlo. Už tě tam mají přečtenýho.“

„Stejně tak by sis mohl něco zlomit i ty o mou gypsovou nohu. Třeba klíční kost.“

„Chystáš se tak divočit?“

„To asi ne. Když jsem býval u babičky v Hodoníně, měla na kanapi velkej polštář pod hlavu. Takovej válec, na koncích byly třásně. Já ho vždycky sevřel rukama a nohama a představoval jsem si druhýho kluka. Jak se spolu válíme, třeba po louce. Hrozně mě ta představa vzrušovala. To mně bylo tak dvanáct. Prostě od začátku ani ve snech jsem neměl holky.“

„Sny hezký, ale zapomeň. Svírat a válet se můžeme tak o Vánocích. Ještě musím pro olejíček a další propriety.“

„Olejíček?“

„Jo, strýc ho měl v dílně na mazání šicího stroje.“

„Stroje? Copak jsem stroj? Mám taky duši!“

„Ta se nemaže, ale tlakuje pumpičkou. Neboj, můj divizňáčku, to byla legrace.“

„Komu jsem svěřil svůj život?“

„Taky ti můžu jen vypodložit nožku a odejít na otoman.“

„Zrádče, ty bys mě opustil?“

„To víš, že jo, teda ne, oprava.“

„Jenom nevím jak s tou nohou. Mám ji mít nahoře. Zleva mám zase blbou ruku.“

„Nech to na starším, kloučku. Můžeš pak k těm skriptům s rentgenem tvých zlomenin napsat dodatek, jak souložit při zlomených končetinách.“

„Ještě že v penisu není kost,“ pochvaloval si Julek a dopřával si Hynkova mazlíka.

„Být tam, určitě by sis ji zlomil v diviznách. Sádru v ústech nemám rád. Ale tohle je rozkošná cukrovinka.“

„Proč je krásný tak krátký?“

„Aby se mohlo zopakovat.“

„A chceš?“

„Jo, na furt. Lehni si na bok.“

„Ten polštář tam nechci.“

„Máš zatím smůlu, noha, ruka.“

„Zepředu bysme se mohli líbat.“

„To jde i z boku.“

„Není to ono.“

„Musí ti stačit výměna bakterií dole.“

„To jsem ti něco řekl. Prostě je to výměna genetických informací, pokud jde o holku a kluka.“

„Tak pozor, začínám tě informovat, můžu?“

„Jo, neboj se, tam nic zlomenýho nemám.“

„Kdyby nás někdo slyšel, poslali by pro sanitku a rovnou do Bohnic.“

Ještě chvilka smíchu. Hynek začal pomalu pronikat.

„Nebolím tě, lásko?“

„Nebolíš, řekls mi tak něžně.“

„Mám rád romantiku. A jsi má láska.“

„A ty má. Je mi tak krásně.“

„Jen můj, divizňáčku.“

 

„Rostou, po deštích začaly růst. Tady hlavně až na podzim. Chystáme se do lesa, pojedete s námi?“ Pepa se přihrnul, jen co Hynek přijel.

„Vezmu rozkládací stoličku, Julek by mohl na mýtině sbírat maliny, je jich tam spousta. Můžeme zajet až do lesa, hajnej je kamarád.“

„Ještě jsme tu v lese nebyli, to bude paráda.“

„Pojedeme stejšnem, budou kaluže. Julek může sedět vepředu. Ivanka vám vzala mletý maso, na plnění do masáků, těch je plno.“

„Myslíš, že cestu zvládneš? Na stoličce se ti snad nic nestane.“

„Jasně, někde po rovince bych mohl sbírat i houby. Nic neříkáš?“

„Nemám slov.“

Vyjeli, košíky, nože, dva kbelíčky na maliny. U veliké paseky zastavili. Hynek dal židličku do místa, kde bylo hodně malin. Brzy skončí, už jsou přezrálé. Hned vedle byl smrkový les.

„Dáme si sraz tak za dvě hodinky. Tady se, Hynku, držte poblíž cesty. Na svahu jsou borovice, pak je listnatý, břízy a modříny. Dobrý lov.“

Před podzimem si bude muset projít aspoň nejbližší okolí. A s Julkem pořádně až za rok. Snad jim všechno vyjde jako dosud. Po cestě Hynek uvažoval, jak moc se změnil jeho život. A už viděl na travnatém okraji několik bedel ztepilých. Na vysokých nohách, ještě napůl přivřené. Ty budou taky dobré na naplnění. Ještě hned za prvními stromy skupinka kovářů, pak žlutomasé babky, klouzky, u modřínů dutonožky. Masáci, krásně zavření, v borovém hájku celé hejno pravých ryzců. Jak začaly břízy, klouzci, kozáci, křemenáče. Všude plno malých pýchavek. Slizáci, pařez s opěnkami.

Roztroušeně hříbky a holubinky. Největší radost měl z ryzců syrovinek. Když se usuší, jsou úžasně aromatické. Stačí pár kousků do polévky, nebo pro chuť do omáček. Nakonec měl co dělat stihnout návrat. Veliký koš plný a spoustu lišek dal do tašky z řídkého plátna, kterou si vzal pro jistotu. Opozdil se asi o deset minut. Všichni už seděli kolem auta a ukrajovali si z pecínku chleba a kusu salámu.

„Už jsem se bál, že ses nám ztratil,“ volal Julek. „Podívej, oba kbelíky mám plné. Bude na malinovku, už jsou hodně zralý. Ve stejšnu byla hadra, ale není od oleje ani od benzínu. Mrkni, co jsem našel.“

Na rozprostřeném kusu strakaté látky byly dvě obrovské pýchavky, hromádka kozáků, hřibů a další bedly.

„Ty stopečky dole, u malých bedel, jsou jak oříšky. Jenom jsem neměl nůž, očistíme je doma.“

„To chceš říct, žes chodil po lese?“

„Maliny jsem měl hned a mám dvě berly.“

Pepa s paní Ivankou se smáli.

„Nezlobte se na Julka, už si to od nás schytal. Je v pohodě.“

„Nedivím se, že tvá maminka dostala infarkt. Z tebe ho dostanu i já. Je tu plno ostružiní, malé smrčky a keře, kořeny.“

„Docela to šlo, dával jsem pozor. Jednu pýchavku dáme sousedům, ze druhé budou řízky. Těšíš se?“ Udělal zkroušený obličej.

„Někdy po deštích se objeví kde co. Ještě tak týden a bude konec do podzimu. Máme taky dva koše plný,“ ukazoval Pepa. „Zítra bysme měli naši výpravu zopakovat, pak přijedou na chalupy a nezůstane v lese ani prašivka.“

Dohodli se na zítřek. Hynek má pár náhradních hodin, mohl by přijet hned po desáté. Doma všechno vyložili na stůl. Co vydrží, nechají rozložené ve sklepě a přidá se zítřejší úlovek. Něco do ledničky. Hynek se dal do umývání sklenic pro zavařování, Julek smažil řízky z pýchavky. V trojobalu, v těstíčku, a také v trošce sýru co zbyl.

„Ještě prosím kup zítra ocet a sůl, ostatní snad máme. Budou ještě i okurky. Nějaké houby můžeme udělat se zeleninou.“

Po večeři přinesl Julek obálku a položil ji před Hynka.

„Motorku jsem prodal. Opravil ji jeden Pepův známý z Rynholce. A nakonec ji koupil. Byl jsem tam s Pepou. Musíme spočítat náklady, cos tu se mnou měl, tak…,“ postrčil obálku. „Bude to asi víc, doplatím.“

„Obálku ti uložím, trochu jídla je nesmysl. Až budeš vydělávat jako já, tak dobře, o všechno se podělíme. Mám slušnej plat i úspory. Zatím všechno zvládáme.“

„Až budu vydělávat. Víš, jak je to dlouho? A třeba to se mnou ani nevydržíš, promiň dnešek. Chtěl jsem, ať máme zásoby na zimu. Já…, nevím, jestli je na to vhodná chvíle. Myslíš, že bysme si mohli pořídit prasátko? Vietnamský, žere trávu.“

„Cože? Prase?“

„Prasátko, má tak jen do sto dvaceti kil. Viděl jsem je v Rynholci. Budeme mít brambory a trávy máme plno, bylo by lepší jak třeba králíci. Jen musíme postavit chlívek a výběh. A z vařených brambor, kopřiv a kukuřice udělat do igelitu siláž. Všechno mně tam ukázali.“

Hynek se začal smát.

„Myslím, že život s tebou nebude žádná nuda. Jako vážně? Prý nemají žádný sádlo.“

„Pepa má známýho na jatkách a na nuceným výseku. Tam je maso kontrolovaný líp jak pro obchod a za poloviční ceny. Mají strojek na konzervy a autokláv na zavařování. Na jídle tak šíleně ušetříme.“

„Ty bys stejně nedal pokoj, ale první si pořídíme pořádnou postel. Konečně bych se chtěl slušně vyspat.“

„Vyspat?“

„Samozřejmě s tebou, pasáčku vepřů.“

„To je skvělý, seš ten nejlepší kluk na světě. Díky, já už ho domluvil.“

„Koho?

„To sele.“

„Jen bys někdy potřeboval přehnout přes koleno.“

„Tak takovej způsob neznám, ale víš, kolik jich je v Kamasutře? Přes osmdesát.“

„Zatím máš štěstí, chrání tě noha, ale nepřej si, co s tebou udělám, až budeš zdravej.“

„Tak abych si radši zase něco zlomil.“

„Spíš přemýšlej, kdy pojedeme za rodiči.“

„Myslíš, dřív než mi sundají sádru?“

„Asi je jedno, když budeš mít dvě berly, jestli se sádrou nebo bez ní. Ať víme, na čem jsme.“

„A k tvé mamince nepojedeme?“

„To můžeme hned o víkendu, asi bych jí měl oznámit, že tu bydlím, ale nečekej nějaké vřelé přijetí. Naštěstí můžeme sednout do auta a odjet. To, že jsem teplej, nevnímala a o strýci nechtěla mluvit.“

„Mám trochu strach i z našich, budou z toho asi překvapení, ale věřím, že se s tím smíří.“

Julek se s podloženou nohou usadil na Hynkově klíně.

„Nemůžeš se nadzvedávat.“

„Vždyť jsem celej opolštářovanej.“

„Už jsme vyzkoušeli všechno, ale vždycky něco vadí.“

„Taky se těším, jak se budeme moct milovat normálně. S tebou je krásný všechno.“

„I s tebou, miláčku, jen si musím zvyknout na tvoje překvápka. Neboj, neměnil bych.“

Hynek se vrátil ještě před desátou. V lese pomohl Julkovi s malinami. Byly už příliš přezrálé, ale ještě dva kbelíky spíš setřásali, než trhali. Sousedé sbírali také na malinovku. Pak popojeli dál do lesa. Chlapci kousek od auta našli ve smrčině veliké naleziště lišek. Hynek sbíral a nosil, Julek seděl na pařezu, vše čistil a ukládal do koše. V mechu byla bohatá sklizeň mladých pýchavek. Jsou výborné v octě i smažené jako mozeček. Také už potkávali další houbaře. Odpoledne po návratu je čekalo zavařování úrody. Skončili až po půlnoci.

„Sušit nic nemusíme, na podzim všechno zavaříme ve vlastní šťávě, nebo v tuku. Nasušených vozí naši ze Šumavy pytle. Podělí tak všechny bývalé kolegy ze školy.“

„Nasušíme si jen syrovinky.“

V sobotu ráno vyrazili do Loun. Boční ulice s menšími vilkami. Přišla otevřít dáma okolo padesátky, s tiziánovým přelivem.

„Měl jsi, Hynku, dát vědět, nevařila jsem a odpoledne víš, že chodí kolegyně.“

„My se tak dlouho nezdržíme.“

„Tak pojďte na kávu a bábovku.“

Prošli do velkého obývacího pokoje s předválečným nábytkem, tehdy zřejmě velmi drahým, s nerezem, sklem a vzácnými dřevy. Přinesla nakrájenou bábovku s hrozinkami, porcelánovou konvici s kávou a šálky.

„Jen jsem ti chtěl říct, že strýc Fanda zemřel a odkázal mi svůj domek za Novým Strašecím a auto, co jsme s ním přijeli.“

„Ještě že tak. Ten domek nemá valnou cenu, snad jen to místo, ale samota, nic tam není, kolem jenom les.“

„A pak, Julek, kterého jsem ti představil, je můj kluk. Budeme spolu v tom domku po strýci žít.“

Matka, jako by neslyšela, pak nezúčastněně řekla:

„Jsi dospělý, máš práci, víš, jak jsi dopadl s Robertem. Tohle je mimo okruh mého vnímání. Nepřeji tobě ani vám, pane Juliusi, nic zlého, jen něco takového nechápu a nečekej, že změním svůj úsudek. To je asi vše, co ti k tvému rozhodnutí řeknu.“

Rozloučili se.

„Stavíme se někde na oběd?“ zeptal se Hynek.

„Ne. Prosím, jeďme domů. Tam máme všechno. Ještě jsme dopadli dobře.“

„I já jsem si přijetí představoval horší, doufám, že u vašich dopadneme líp. Co třeba příští neděli? A mohli bysme vzít sousedy. Pokud by to nevadilo. Ivanka by mohla prohlídnout tvou maminku.“

„To jako myslíš, kdyby až mě uvidí, dostala infarkt?“ usmál se Julek.

„Ale ne, pokud by pro ně nebylo místo, mohli bysme spát v autě.“

„To nehrozí, vedle je další domek prázdnej. Teta tam jen větrá. Nevadí ti, když říkám pojedeme domů? Ale já se u nás tak cítím.“

„Naopak, pomalu si všechno zařídíme, aby se nám tam líbilo.“

Doma si udělali žemlovku z prvních jablíček žňovek a večer houbový guláš.

Další týden byl ve znamení zavařování zeleniny. Hynek domluvil prázdné sklenice v závodní jídelně. A v nábytku pěkné letiště za mnohem nižší cenu. Bylo před tím na výstavě a mělo poškrábané přední čelo. Půjde přelakovat, ale je to na straně u zdi. Rozkládací pohovku přestěhovali do ložnice. V práci sehnal i bojler. Koupil se na výměnu pro poschodí kanceláří, ale pak se zjistilo, že pro víc lidí nestačí. Ten byl skoro zadarmo. Trochu sáhnul do úspor, ale co, pomalu vše vrátí. Taky zavolali na Šumavu.

„Sádru mi sundají až po neděli. Nenecháme si novou postel až na pak?“

„Žádný pak. Ihned. Tady můžeme ležet i na štorc. Neboj, zase si tě vypodložím.“

Večer přinesl Hynek pár stvolů divizen.

„Je zajímavý, že na tom svahu nic jinýho neroste.“

„Asi nejlíp snáší benzin, naftu a olej,“ smál se Julek.

„A nadělily mně tebe.“

„Co když tam vletí někdo hezčí jak já.“

„Mně stačíš takovej, jakej jsi. Hezčího nechci.“

„To chceš říct, že jsem moc krásy nepobral?“

„Jo, máš úplně jiný krásy než ty viditelný na první pohled.“

„Lechtáš mě, měl by ses oholit.“

„To až ráno, abych se tvé mamince líbil.“

„Trochu se bojím.“

„Já taky. V nejhorším ujedeme.“

„Ještě kousek a už se bát nebudu.“

Hynek cítil, jak se tělo jeho milence přizpůsobuje poloze, kterou si vytvořili, aby neohrožovala ruku ani nohu. Svíral ho v pase a jemně přirážel. Chlapcovo vzdychání jitřilo fantazii. Všechno, co prožíval kdysi, se ztrácelo. Už žádné bolestné vzpomínky. Pohrával si s Julkovým penisem. Prstem objížděl okraj žaludu. Vnímal, jak se vlny vzrušení přenáší do jejich rytmu. Líbal krk a nepatrně vystouplý ohryzek. Nos hladily chloupky v podpaží. Před očima měl motorkářskou kombinézu, hned první den. Jak byl vzrušený jen z malého náznaku. Vůně neskutečně přitažlivá, stejně jako malinko slaná chuť. Zase ho vybičovala k vrcholu. Sklouzl pak k chlapeckému klínu, aby si dopřál další, pro něj až neuvěřitelnou jemnůstku, doprovázenou vůní potu a spermatu. Tohle všechno ho na jeho miláčkovi naprosto dostalo. Ještě chvilku si pohrával dole, aby se pak prolíbal k Julkovým ústům.

„Je ti taky tak krásně?“ Julek se posadil.

„Vidíš, úplně jsem vyřízenej. Doufám, že ti nic nechybí, lásko.“

„Můžu si ještě něco přát? A pak už nikdy, nikdy nic.“

„Tomu tak určitě věřím.“

„Ne pro mě, pro nás oba.“

„Po čem touží tvá dušička?“

„Pejska. Když tu nejsme, tak by i hlídal.“

Hynek se začal smát. „Ne moc malýho, toho bysme zašlápli nebo zalehli, a ne moc velkýho, ten by se cpal mezi nás.“

„Díky, díky. Ale bude to fenečka. Ty nezvedají nožku a neobčurávají kde co. Musíme myslet i na kytičky.“

 

„Nejedeme na čtrnáct dnů, jen na víkend,“ zhrozil se Julek, když ráno přišli k autu sousedé.

„Slušná návštěva má něco přinést,“ mínila paní Ivanka.

„A otvírat si kolenem, jak má plný ruce,“ dodal Pepa.

„Vracet se můžeme až v pondělí odpoledne, mám den dovolenou. Slepice mají všeho dost. Musíme si udělat krmítko a pítko na vodu, jak máte u vás,“ ukládal věci Hynek.

Julkovi připravili maximální pohodlí, vedle se posadila paní doktorka a Pepa u Hynka.

„Po cestě si uděláme přestávky. Pojedeme na Rakovník, Rokycany, Nepomuk, Horažďovice a Stachy. Zpět můžeme třeba přes Prahu po státovce. Uvidíme, jak to půjde. Kolem desáté můžeme být na místě.“

Vyjeli. Julek měl autoatlas.

„Zavolals, že přijedeme čtyři?“

„Jasně, jé tady jsou žluté mirabelky, zastav chvilku.“

„Nikam se necpi, pár ti jich natrhám.“ Hynek šel natrhat do sáčku.

„Papej mirabelky, dál už nestavím, jen pro nejnutnější potřebu. Nedojeli bysme tam ani do večera. Výlet po okolí si můžeme udělat jindy.“

Taky okolo desáté byli na místě. Zajeli k nízkému svahu. Ke dvěma domkům svítícím obílením se štíty ze svislých prken vedla malá alej věkovitých drobnoplodých hrušní, které právě začínaly zrát.

„Špinky, Krvavky, Majdalenky,“ ukazoval Julek. „Hodí se na sušení, povidla, nebo na kvas, rychle dozrají a je po nich.“

Zastavili u vrat mezi domy. Hned se otevřela menší vrátka na boku. Vyšly dvě ženy s prošedivělými vlasy a muž.

Pozdravili se a představili.

Julkova maminka, mladší z obou žen, se hned zhrozila jeho berlí a nohy v sádrě.

„Klid, máti, všechno ti vysvětlím, nic se neděje.“

„Jak to neděje, máš úraz na noze, nic jsi mi nevolal. A promiňte, prosím, mysleli jsme, že přijede s kamarády z brigády.“

„No, ale my jsme kamarádi. Všechno vám vysvětlíme, jen klid,“ usmívala se paní Ivanka.

„Pojďte dál, je krásně, tak jsme připravili občerstvení jen na dvoře, nezlobte se.“

„Nikam nechoďte, posadíme se. Všechno vám povíme, jen klid, jsem lékařka, čerstvá důchodkyně, byla jsem dříve v rakovnické nemocnici.“

„Mami, slib, že se nebudeš rozčilovat. Všechno je v úplné pohodě.“

„Nebude lepší dát si stopečku hruškovice?“ ozval se Julkův tatínek. „Už začneme sbírat na další. Áluš, buď tak hodná, já nevím, která je ta z osmašedesátého. Ta se povedla na rozdíl od toho léta.“

Julkova teta Alenka přinesla štamprlátka a nazelenalou lahvinku. Tatínek všem nalil. Přiťukli si.

„Teď to už snad, Julku, strávíme. Nejdřív noha.“

„Ta byla až pak. Však víte, že jsem chtěl motorku. Rozmlouvali jste mi to, že na podzim bude auto. Udělal jsem před tím řidičák a motorku si koupil. Ne novou, na tu bych neměl. Jel jsem ji projet a v takovým zvláštním místě za Novým Strašecím jsem dostal smyk a vletěl do zahrady Hynkovi. Na stejným místě, jak loni Karel Gott. Taky se tam říká Gottova zatáčka.“

„No to je hrozný, vám do zahrady, pane inženýre? A zlomil sis nohu?“

„Jo, pravou a levou ruku. Sádru už mi sundali a po neděli i z nohy.“

„Tak to bylo hned na začátku prázdnin?“ ptal se otec.

„Omlouvám se, že jsem napsal o brigádě, nechtěl jsem vás polekat.“

„Ale kdes proboha celou tu dobu byl? Doma ne, volala sem sousedka,“ starala se máti.

„U Hynka. Do čtvrtýho patra bez výtahu bych se nedostal.“

„Vždyť jsi neměl žádné peníze a oblečení.“ Obrátila se k Hynkovi: „Musíme vám všechno zaplatit, pane inženýre.“

„Bude lepší, když vám všechno vysvětlím já,“ usmála se paní Ivanka.

„Náš domek, kde bydlím tady s kamarádem Pepou, sousedí s domkem pana Hynka. Jsme na samotě. On ho právě zdědil po svém strýci a přijel se na něj podívat. Zatímco jsme si povídali, váš syn Julek dostal v Gottově zatáčce smyk a vjel do divizen, které tam rostou. Já už jsem zvyklá, občas tam někdo havaruje, tak jsme Julka odvezli do nemocnice. Podrobně ho vyšetřili, nic mu nebylo, jen čistá zlomenina levé ruky a pravé nohy. Když mně všechno povyprávěl, že jste měla infarkt, uznali jsme za vhodné řešit to jinak. No a chlapci vymysleli brigádu. A za ty skoro dva měsíce se docela sblížili.“

„Máme se rádi, snad vám nebudeme vadit. Chceme tam bydlet, na víkendy vás vezmeme k nám. Je tam velká zahrada i rybníček, máme plno zeleniny a budeme mít vietnamský prasátko a psa.“

Nastalo ticho.

„Mami, není ti nic?“

„Bože, Julku, tak to přece nejde. Nemáš vůbec rozum.“

„Tobě vadí, že jsem homosexuál?“

„Chlapče, mysleli jsme si s tátou dávno, že jsi tak na tom, podle tvého chování. Nejsme rádi, protože budeš mít moc těžkej život, ale milujeme tě. Jenže to všechno ostatní. Nemůžeš se k někomu jen tak nastěhovat, ještě mu způsobit škodu a využívat ho.“

„Prosím, za dva měsíce jsme se poznali dost. Byli jsme pořád spolu, mimo co jsem jezdil do práce. Byl bych rád, kdyby všechno zůstalo, jak je. A pokud vám nebudu vadit, říkejte mně prosím Hynku.“

„Chce to ještě do druhé nohy, viďte, paní doktorko. Je toho moc najednou, ještě si o tom popovídáme v klidu.“

„Nesu, kdo chce, kávu, a bezinkovou limonádu. Tvarohové buchty, ty má Julek rád,“ oznamovala teta Alenka. „V poledne máme kuřecí řízky a večer lívance s borůvkami a brusinkami.“

„My jsme také něco přivezli, i kluci, zajdeme pro to, je pořádné teplo.“ Ivanka s Pepou a s Hynkem vyšli ven. Julek otevřel vrata, aby mohli dát auto do seníku ve dvoře.

„Mami, odpočívej, ukážu vám sad.“

Všichni se vydali na pomalou obhlídku.

„Vydrží tu jen něco v tak silných mrazech. Tady za seníkem je zimní hruška Madame Verté, pak švestky, třešně a višeň. Dál jsou jablíčka. Řehtáče, v těch hrkají jadýrka, ty už budou, pak vánoční Hvězdnatá reneta, Panenské a zimní Panské, Koženáče a nakonec Strýmky. Ty se dřív krechtovaly jako řepa. Vydrží až do nových. Dolů k louce je prales lískových ořechů. Hodně sklidí veverky, ale i tak je jich dost. A výborné jsou nezralé zavařené. Pojďte si na ostružiny, jsou zahradní, ale tady zdivočely.“

Vraceli se okolo starého včelína. Bohužel, není, kdo by se včelařením zabýval. Trvale zde bydlí jen teta Alenka a ta má pár ovcí, slepice a králíky. Taky ukázal původní část dřevěné roubenky na vedlejším domku. Dřív byly oba domky dřevěné a mezi trámy vymazané hlínou s konopným pazdeřím, hovězími chlupy a sekanou slámou. Pomalu se vrátili. Teta s maminkou už připravovaly oběd ve staré kuchyni. Kachlový sporák a velký stůl vévodily celé místnosti. Další zařízení bylo dřevěné. Částečně s barevnou malbou, nebo vyřezávané. Židle, lavice, skříň, mycí stůl, kredenc. Na malbách luční květy, větévky a ptáčci. Na zdi porcelánový mlýnek na kávu s rokokovým motivem a police s kameninovými a skleněnými dózami na potraviny. Vyšívaná dečka s myslivcem a jelenem. Na korkové podložce už stál hrnec s polévkou. Samozřejmě s houbami. V misečce nasekaný libeček, pažitka a petrželová nať. Ke kuřecím řízkům byl bavorský salát. Brambory, kyselé okurky, cibule a sladkokyselá zálivka. Lahvová Plzeň ze sklepa. Odpoledne se paní doktorka s Pepou projdou po okolí a něco si nafotí. Ráno prohlédne Julkovu maminku.

„My si musíme promluvit. Jen si na půl hodinky odpočineme.“

„Posadíme se zatím venku.“ Chlapci si sedli na lavičku u seníku do stínu. Julek vzal buchty a bezinkovou limonádu.

„Tu si příští rok můžeme také udělat. Myslím, že naši se budou chtít nějak vyrovnat za to, že jsem u tebe a všechno kolem.“

„Uvidíme, doufám, že nám nebudou rozmlouvat náš vztah.“

Maminka za nimi přišla za krátko.

„Manžel ještě spí, nechce nic říct, ale včera pomáhal se senem tady v seníku a už ho taková práce zmáhá.“

„Ivanka ho zítra také prohlédne, mami. Co nám chceš říct? Doufám, že nám nebudeš rozmlouvat, že jsme spolu.“

„To určitě ne, znám tě. Ale musíme vyřešit prázdniny, a co bude dál. Máš před sebou školu, to je dlouhá doba. Hodně peněz. Nevím, jak si to představujete. Kdybyste oba vydělávali, bylo by to jiné. Jistě nějak tvoje náklady uhradíme, jen nevím, jakým způsobem se domluvit.“

„Já to moc složité nevidím. Co bude potřebovat okolo školy, nebo třeba oblečení bude na vás. A strava v Praze nebo jízdné z Kladna do Prahy. Ostatní zvládneme sami. Já nad tím také přemýšlel. Letos ještě pořídíme dvoje akumulačky. Přes půl dne budeme mimo. Do kuchyně a pokoje. Sporák a bojler máme. Přes víkendy můžeme topit dřevem a nadělat si ho v lese. To bych všechno musel i sám. Jídlo můžu brát v kantýně, nebo si večer uvaříme. Máme svý brambory, vajíčka, zeleninu, ovoce. Do práce bych jezdil autem stejně. Sice ze začátku nic nenašetříme, ale vyjdeme slušně. A až budete v Kladně, můžete na víkendy k nám. Do ložnice dáme kamna na dřevo.“

„Pořád mi to dělá těžkou hlavu, abychom vás nevyužívali. Když by bylo potřeba, tak pomůžeme, všechno je velmi narychlo. Nemůžu se z toho vzpamatovat. A co lidi. Dostanete se do řečí, to vám nebude vadit?“

„Nikde pohromadě moc vidět nebudeme, mami. Já budu v Praze, Hynek v práci v Kladně. Jedině snad u nás v baráku, sousedka. To spíš bude vadit vám.“

„My jsme už taky uvažovali o menším bytě a hlavně v přízemí.“

„Já původně také hledal menší byt. To jsem ještě nevěděl o dědictví. Manželka kolegy z práce je na městském národním výboře, říkal mi, že by v tom nebyl problém. Můžu se zeptat.“

„Jste moc hodný, pane Hynku, no snad to s naším Julkem vydržíte. A nesmíte mu všechno povolit. Někdy je hrozně umanutý. Asi je to naše chyba. Měli jsme ho moc pozdě, tak jsme nebyli přísní.“

„Mami, obrať list. Co houby?“

„Máme už nasušeno plno kovářů, kozáků. A hlavně jarní smrže. Teď po deštích začne sezona. A jak skončí prázdniny, bude tu polovina lidí. Na loukách bývají žampiony, taky je sušíme.“

„Tak chlapci a děvče,“ přišel s úsměvem Julkův otec. „Spal bych málem do večera. Musíme se domluvit co dál.“

„Už je všechno domluvený, tati, nic se neděje.“

„Nerad bych měl nepříjemný pocit, že něco dlužíme. I když za vaši péči Hynku o syna vám dlužni zůstaneme. To se penězi srovnat nedá.“

„Už jsem říkal mámě, ať obrátí list. A ráno tě Ivanka prohlídne, a může i tetu.“

„Julku, ty bys jí tady nejraději otevřel ordinaci. Přijeli si sem také odpočinout. Raději si dáme hruškovici, jenom po malé, Áluš ji nese.“

Vrátila se i Ivanka s Pepou.

„Budete mít večer připravené spaní vedle v chaloupce, ta je prázdná. My jsme dole ve výměnku, jen teď budeme v podkroví, aby Julek nemusel do schodů.“

Večer poseděli u dobrého vína z Lohovce, jak místní nazývají Hlohovec, obec mezi Valticemi a Lednicí, co přivezla paní doktorka s Pepou.

„Tohle víno má také zvláštní příběh. Je to víc jak deset let. Havárie na motorce. Ladinovi bylo myslím dvacet. Vrátil se z vojny, kde si našel děvče. Jel za ní a u Lužné vyjelo z boku na hlavní nákladní auto. Nestačil uhnout. Dávali jsme ho v nemocnici s manželem dohromady několik hodin. Čtrnáct dnů byl jeho stav kritický. Převoz by nezvládl. A pak byl u nás několik měsíců. Přišel o ruku. Ta láska, za kterou jel, se s ním rozešla. To bylo období hodně zlé. Ale zamiloval se do jedné ze sestřiček, co se o něj staraly. Byli jsme na svatbě. Jezdívali jsme tam pak i na dovolenou, na vinobraní. Když manžel zemřel a já se po roce odstěhovala k Pepovi, tak naše cesty pokračovaly dál. Jsou to výborní přátelé. Za rok se tam můžeme podívat všichni. Třeba když zrají meruňky. Všude kolem jsou obrovské sady. Zrající ovoce intenzívně voní.“

Bylo krásné letní počasí a dlouho se nechtělo nikomu spát.

„Za chvilku bude ráno.“ Julek odvedl Hynka do babiččina výměnku. „Moc se tu nezměnilo. Jen je tady přidaná druhá postel. Vidíš, je trochu jiná. Zůstala skříň, malý stolek, dvě židle, červenohnědý kanape i válcovej polštář se střapcema. Tahle truhla v rohu byla dřív moučnice a na ní stojí funkční kolovrat.“

Julek zapálil dvouramenný svícen.

„Mně ten hadrovej lampiónek s žárovkou tady vadí. Co myslíš?“

„Mně je lampiónek úplně buřt. Už se těším, jak tě obejmu. Nebudou postele vrzat?“

„To nevím. Zase mě obložíš těmi polštářky?“

„Jistě a ten s těmi třásněmi ti dám mezi nohy.“

„Ale tam chci úplně jiný třásně.“

„Tady se musíme chovat slušně.“

„Ještě že nás nedali spát každýho jinam. Skoro jsem se ze začátku bál.“

„Romanticky bych za tebou lezl po žebříku do podkroví.“

„Vážně?“

„Proč ne.“

„Cítíš, jak tady krásně voní levandule, máta, z venku seno?“

„Necítím. Cítím, jak voní tvá kůže, a chci si vychutnat i její chuť. A vůbec všechny tvoje chutě.“

„Aby z tebe jednou nebyl kanibal.“

„Neboj, budu tě ochutnávat jen tak, aby z tebe neubylo.“

„Teď mě spíš přibývá,“ rozesmál se Julek.

„To je léčba, aby se ti nepřekrvovala noha.“

„Zase námět pro skripta.“

Ozvalo se kohoutí kokrhání.

„Co ten pták blbne. Je tma. Špatně si nařídil hodinky.“

„Mohli bysme taky slepičkám pořídit…“

„Chraň tě pánbůh. Hned by šel na smetanu, nebo na papriku. To raději ještě jedno prase.“

„Splněno. Já objednal dvě. Jednomu seleti by bylo smutno. A psíci jsou taky lepší dva, nebo u nás dvě. Jednomu je smutno a ze žalu třeba rozkouše polštáře, nebo boty.“

„Někdy mám pocit, že tě půjdu vrátit do divizen.“

„Nevím, asi tvá horní polovina neví, co říká. Dolní se chová úplně jinak. Ale krásně.“

Tichem, přerušovaným jen občasným kokrháním, se nesly rytmické vzdechy lásky.

                                                                                           

3.

V neděli se jeli podívat na zámek ve Zdíkově, i když jen zvenku. Na park, rybník, ostrov se starou lípou. Další byla na zámeckém nádvoří. Kostel sv. Ludmily, sochu sv. Jana Nepomuckého na mostě. Ještě další románský kostel sv. Petra a Pavla z třináctého století ve Zdíkovci. V poledne byl bůček s houbovou nádivkou a brambory.

„Tady je maso velký problém. Sice sem jednou týdně jezdí Masna s pojízdnou prodejnou. Ale přijedou po poledni, a to už nemají skoro nic. Teď byl jen bůček, kosti na polévku, párky a salám imitace. Mražení hejci, ti budou zítra. Musíte prominout.“

„My jsme sem nepřijeli na hody. A doufám, že všechno oplatíme u nás, až se vrátíte do Kladna.“ Paní doktorka s Pepou se odpoledne ještě vydali na opačnou stranu.

„Ze všeho budou diapozitivy, včera jsme nafotili vydry, jak si hrají u potůčku.“

„Nechci, abys tu byl uvázaný se mnou, měl by ses také projít.“

„To doženeme příště, až budeš mít obě nohy,“ smál se Hynek. „A slíbil jsem tetě opravit oplůtky, když jsem přes elektřinu.“

Taky si vzal z auta brašnu a vydal se s tetou za seník.

„Ten tvůj Hynek se mi docela líbí, no snad na té samotě. Bydlet někde v bytovce, to by vás lidi umořili. Máme našetřeno na auto pro tebe, tak můžete peníze použít na jiné věci.“

„Hynek by nic nepřijal. Peníze neutečou. Už jsem říkal, že si najdu brigádu. Nechce. Práce bude dost doma. Navíc Pepa je přímo expert jak ušetřit. Všude má známé a nakupuje jen se slevami. Hynek taky. Co je od elektriky, umí sehnat a dát dohromady za pár korun. Budeme mít prasátka, nebudeme vědět co s jídlem.“

„Bože, Julku, ty jsi ještě jako dítě. Za vším je spoustu práce. Nikdy jsi nic takového nedělal. A budeš mít školu.“

„Mami, prosím tě, nečti katastrofické články ve Vlastě, tam pořád někdo naříká. Nejsem holka. A víš, co ti říkala Ivanka. Hodit všechny starosti za hlavu. Nejsme tu jenom pro dnešek. Užívat si a být v pohodě.“

K večeru se všichni sešli. Ivanka s Pepou přinesli navlečené na prutu klobouky bedel, budou bedlové škvarky a topinky. „Tvoje teta je správná ženská. Obdivuji, jak tady žije v zimě. Hodně jsme si povídali. Pak se u nás stavil Pepa s Ivankou. Na rok chce přeložit střechu. Slíbil jsem naši pomoc. Doufám, že nevadí?“

„Naopak, budu rád.“

„Pepa má známého pokrývače, udělají rozpočet. Je to taky důchodce. Tak by přijel na odborné práce. Má nějakou churavou manželku, doporučují jí pobyt na horách. Tak to tetu vyjde levně. Navíc nám teta fandí. Říkala, že si dávno myslela, že jseš teplej. Akorát měla strach, jak budeš všechno zvládat.“

„Je hodná. Byla vždycky sama. Starala se léta o babičku, co si pamatuju, jen doma. Šila pro nějaký družstvo všechno možný. Kroje, plátěný tašky, spacáky a jeden čas všelijaký ozdoby z kůže. Důchod má malej, ale když tu nikdo není, skoro nic nekupuje. Má tu políčko. Brambory, řepu, zelí. Mrazák, v zimě spí na lehátku v kuchyni.“

„Skoro jako byl můj strýc Fanda. Prý tu bývaly až dvou metrový závěje. Prohazovala jen uličku k chlívu a seníku.“

„To bych nezvládal, být pořád sám. Teď už vůbec. Stačí mi, když se dotýkám tvé ruky.“

„Já byl sám jen půl roku na svobodárce. Taky jsem si zvykl. Kolikrát se v noci vzbudím, a když náhodou nejsme u sebe, pomalu hledám kousíček tvýho těla. Když se ujistím, že jsi blízko, spokojeně usnu.“

„Dovedeš si představit, jak by naše životy vypadaly, kdybychom se neznali?“

„Asi bych si sehnal malej byt. Kuchyňku a pokoj. Chodil do práce a pokoušel se s někým seznámit. Což by pochopitelně bylo těžký. I v Kladně jsou sice místa, co se tam takoví jako my schází. Ale to je jen pro sex, tam člověk partnera nenajde. Navíc se může dostat na seznam. Sice mně by asi vědomost, že jsem teplej, těžko ublížila. Mí spolupracovníci to vědí, ale čert nikdy nespí.“

„Já bych chodil na brigádu, nejspíš na žně, a snil, že někdy někoho potkám, třeba až budu na škole. No, na čele to nikdo napsaný nemá. A náhody?“

„Taky jsme jenom náhoda. A hodně nepravděpodobná.“

„Myslím, co cítím, je hodně pravděpodobný.“

„Jdeme na večeři. Škvarky z bedel, pěkně do zlatava, posolený a posypaný kmínem, to je nebeský pokrm.“

„Nedal bys přednost něčemu jinýmu?“

„Nedal.“

„Ani mně?“

„Ty nikam neutečeš, škvarky by nám mohli sníst.“

„To si budu pamatovat, že jsi mě vyměnil za bedlový škvarky.“

„Ty budeš ten nejlepší škvareček na závěr.“

V noci se zdálo, že bude bouřka, ale jen se blýskalo. Zato byl silný vítr. A ráno plno hrušek na zemi. Všichni se zapojili do sběru na kvas. V poledne byli zapečení hejci v troubě. Na másle, jen lehce obalení v mouce s paprikou. Vynikající a úžasně levné jídlo. K nim chleba, domácí, také z trouby. Se lněnými a slunečnicovými semínky. Všichni dostali po bochánku s sebou.

„Až ti sundají sádru, určitě všichni přijeďte. Na benzín přispějeme,“ loučil se Julkův tatínek.

„Prosím, Hynku, dávejte na Julka pozor, někdy je jak živé stříbro. Klidně ho plácněte, když nebude poslouchat,“ smála se maminka.

Vyjeli zpět. Ještě chvíli bylo vidět prastarou lípu, ale i ta nakonec zmizela v zeleni stromů. Vraceli se stejnou cestou. Zastavili u žlutých mirabelek u polní příkopy.

„Jsou velice dobré zavařené, prosím, do malých skleniček,“ žadonil Julek.

Všichni se zapojili.

„Máš jich snad bednu.“

„Ale tady kousek dál jsou ještě červený a modrý.“

„Prosím tě, tam už nelez, mez je příkrá.“

„Vidím, Julku, ty bys vymámil z jalový krávy tele,“ smála se paní Ivanka, ale trhala.

„Nikdo to tady nesbírá ani netrhá, uvidíte v zimě, jak se budete oblizovat.“

„Konec, tolik sklenic ani nemáme. Budu muset zase nějaké dovézt. A teď ti zavážu oči, nebo ještě uvidíš další.“

Doma všechno vyložili.

„Sušené smrže se dají taky do sklenic a zavaří na sucho v troubě. To dělá tak maminka. Nezplesniví, nezčervaví.“

„Snad nechceš ještě teď něco zavařovat? Vstávám před pátou. A zítra pozor, ať se neopaříš. Nebo sterilování nechej raději, až přijedu. Dnes si potřebuju lehnout. S tebou. Jinak neusnu.“

„Vždyť už běžím, nedočkavče.“

Když se odpoledne Hynek vracel, měl Julek vše zavařeno.

„Všechno jsem zvládnul a nic mi není. Máš sklenice?“

„Holky v jídelně se ptaly, jestli si nebudu otvírat konzervárnu.“

„Nic si neplánuj na neděli. Pojedeme do Prahy na filatelistickou burzu U Nováků. Ve Vodičkové.“

„Tam bude problém zaparkovat. Někde poblíž něco najdeme.“

„Chtěl bych se jednak zeptat a pak, pokud dovolíš, některé drahé známky jsou tu víckrát, jiné chybí. Třeba v roce devatenáct set dvacet se vydalo jen jako příklad třeba stovka známek v různých hodnotách. Tady chybí čtyři. Když se doplní, cena velice stoupne. Daly by se třeba vyměnit.“

„Trochu chápu, co myslíš. Ale nerozumím tomu. Udělej s tím, co chceš. Už jsem ti říkal, že jsou to naše, ne moje. Ty máš na nich daleko větší zásluhu než já. S někým seriozním se poradíme.“

„A jak poznáme, že je seriozní?“

„Prostě se porozhlídneme a uvidíme.“

Uprostřed týdne jel Julek do nemocnice sundat sádru s Pepou a Ivankou.

„Vidíš, jakou mám hnusnou nohu,“ rozčiloval se. „A berlí se tak honem nezbavím. Ještě že pod džínama nebude vidět. Třeba se do neděle trochu opálí.“

„Jedeme na filatelistickou burzu, ne na striptýz. Budou tam jen staří dědkové.“

„Večer raději nechám zhasnuto.“

„Mně se to líbí, dvě barvy. Jako bych tu měl dva kluky. Opálenýho a tvarožňáka. Nakonec prdelku máš taky světlou, i když jen proužeček. A opalování nepřežeň.“

„Nebudu mít čas. Musím porovnat co vzít. Nejlíp by bylo se s někým seznámit.“

V Praze sehnali ku podivu v blízkosti místo. Burza probíhala v prvním poschodí ve velkém kulečníkovém sále. Mimo kulečníky tam byly i stolky a na židličkách seděli prodávající. Známky vyložené v jednotlivých listech zásobníků. Taky zde byly i pohlednice, obálky a hlavně moře lidí. Tři čtvrtiny nad padesát let. Pak pár okolo třicítky. Mladých poskrovnu. Párkrát prošli sálem.

„Máte o něco konkrétního zájem, chlapci?“ oslovil je vysoký starší muž s narudlými vlasy se spoustou malých pih v obličeji.

„Asi něco vyměnit, doplnit, a taky získat informace o ceně. Je to z pozůstalosti.“

„Pokud vám nebude vadit, mohu se zeptat na jméno filatelisty?“

Julek se podíval po Hynkovi.

„Tesař, můj strýc.“

„Ze samoty za Novým Strašecím?“

„Ano.“

„Znali jsme se, ale moment, někam vás zavedu.“ Muž poprosil souseda, ať mu dá na stolek pozor, že bude hned zpět.

Prošli na opačnou stranu. U zdi u malého stolku seděl bělovlasý silnější starý pán v černém obleku a právě živě gestikuloval se dvěma muži.

„Promiňte, pánové, Václave na moment. Je tu synovec Fandy Tesaře, zemřel. Chtěl by se poradit. Jak to jde? Dnes žádná sláva, viď?“

„Hned se vám budu věnovat. Minutku, prosím,“ ukončil rozhovor s muži a obrátil se k chlapcům.

„Jste zde vlakem nebo autobusem?“

„Máme kousek auto.“

„Pokud disponujete volným časem, bylo by lépe zajet ke mně na Bílou Horu. Dnes se tu stejně nic neděje. Pojďte.“

Protlačili se dalšími zájemci. Venku ve Vodičkové bylo taky plno chodců. Konečně došli k autu.

„Promiňte, inženýr Hynek Tesař, kamarád Julius Blatský.“

„Doktor Václav Černý, s vaším strýcem jsem studoval.“

„Ale on, nevím, byl štajgr v dole. Není to omyl?“

„Není, můj milý. Vím, že o svém strýci nic nevíte, možná ani o sobě. Lidské osudy jsou velmi spletité, pojedeme. Znáte cestu?“

„Jistě, je to na cestě domů, na Karlovarskou a pak mně řeknete.“

„Bydlím přímo pod Mohylou, Nad Višňovkou.“

Kolem jedenácté byl provoz poměrně slabší. Doktor Černý navedl Hynka až k poschoďové vilce mezi stromy.

„Otevřu bránu, zajeďte, prosím, dovnitř. Prosím, mladý pane, opatrně, na trávě je kluzko, vidím, že jste po úrazu.“

Hynek do brány couvnul. Po několika schodech vyšli do okrouhlé haly. Věšáková stěna, botník s pantoflemi. Sundali si sandále.

„Neměli jste se vyzouvat, promiňte, je sucho, pojďte dál.“

Hala byla jinak prázdná až na velkou čínskou vázu. Působila smutně. Vešli do pokoje, který byl naopak přeplněný. Velká stará slídová americká kamna. Uprostřed kulatý černý stůl, stejné čtyři židle s opěradly. Vysoké skleněné skříně. Všude, kde nic u stěn nestálo, zcela pokryto obrazy všech možných velikostí. Oleje, akvarely, pérovky i moderní koláže. Naproti dveřím stejné, jen skleněné, otevřené do zahrady, vsazené mezi podlouhlými okny. Ze zahrady bylo slyšet křik několika dětí.

„Vezměte, prosím, místo,“ starý pán ukázal ke stolu a vyšel dveřmi do zahrady. „Hned jsem u vás.“

„Dědečku, už jsi doma? Je brzo, maminka teprve vaří oběd.“ Viděli chlapce, snad prvňáčka.

„Zavolej ji, prosím, Vojtíšku, buď tak hodný.“

„Už jsem u vás,“ vrátil se a posadil naproti nim. Sepnul na stole ruce. „Nevím,“ usmál se, „ze kterého konce začít. Je to i dost intimní, mohu mluvit před vaším kamarádem zcela otevřeně?“

„Samozřejmě, rozhodně cokoliv.“

„Narodil jste se v padesátém roce, váš otec, bratr Františka, zemřel tuším předloni.“

„Ano. Strýček koncem května. Jenže jsem o tom nevěděl, až od notáře. Má rodina se s ním nestýkala. Proč, nevím. Nikdo o tom nechtěl mluvit.“

„Hned po válce, v pětačtyřicátém, jsme začali s Františkem studovat, já byl o něco starší. Problém válečných let. Byl mimořádně nadaný, filozofickou fakultu. Těsně před promocí ho zatkli. Byl odsouzen na deset let a poslán do Jáchymova. Po sedmi letech ho propustili. Neměl se kam vrátit. Zůstal další tři roky na uranu. Vydělávalo se tam na tehdejší dobu hodně peněz, ale za cenu ztráty zdraví. Koupil domek u Nového Strašecí a šel pracovat do dolů. Mimo práci se s lidmi nestýkal. Věnoval se jen částečně známkám. U těch jsme se také znovu potkali. Pak už vše řešil jen přes pár lidí z nás, co znal. Od zimy byl nemocný, nemoc z ozáření a rakovina. Tušil jsem, že zemřel. To ovšem není všechno. Co vám teď řeknu, není zcela doloženo, ale váš otec, jeho bratr, zemřel ještě dřív. František bydlel na kolejích. Jeho spolubydlící ještě s několika se chystali dostat přes hranice. Chytli je, jednoho zastřelili. Vašeho strýce vyšetřovali, ale nic na něj konkrétního nenašli. Jenže mezitím ho někdo udal. Jediný člověk, který snad ví, jak to bylo, je vaše matka. S ní totiž váš strýc chodil, než ho zatkli. Narodil jste se v lednu?“

„Ale to by znamenalo, že…“

„Když se vrátil z Jáchymova, pokusil se s vaší matkou mluvit. Řekla mu, že chodila i s vaším otcem. Prostě s oběma bratry. Možná ani ona neví, má-li pravdu, jak to je. Promiňte mi, co jsem vám řekl, ale myslím že máte právo vědět, co se stalo. Co je skutečností, kdo ví.“

Dveřmi proběhl malý Vojtíšek a za ním vstoupila zřejmě jeho matka. Vypadala ovšem velice mladě podle dítěte. Ve věku Hynka. Světle hnědé vlasy, rozpuštěné, zvlněné, jemná tvář, se starostlivým pohledem.

„Promiňte, pane doktore, neříkal jste, že budete mít návštěvu. Mám udělat čaj, nebo kávu?“

„S námi si nedělejte žádné starosti, můžeme se domluvit i na jindy,“ řekl Julek, když viděl, jak se nepřítomně tváří Hynek.

„Prosím, co si dáte?“ I pan doktor se otočil k Julkovi.

„Snad kávu.“

„Prosím, Blaženko, mně jen malou.“

Prošla i s Vojtíškem do vedlejší místnosti.

„Pokud jde o známky, vím zhruba, co Fanda měl. Zřejmě se nemýlím, chtěl byste pokračovat v jeho sbírce?“

„Chtěl, jako kluk jsem známky sbíral, moc toho neznám, ale myslím si, že by bylo škoda něco takového prodat. Jistě trvalo dlouho všechno sehnat. Spíš doplnit hlavně Československo do roku třicet devět.“

„To rád slyším, těch pokračovatelů moc není.“

„Promiňte mi,“ řekl Hynek, „jsem trochu mimo. Teď se mi vysvětlila spousta věcí. A známky, není to z mojí strany neúcta ke strýci, já k nim opravdu nemám žádný vztah, plně všechno nechám na Julkovi a jsem rád, že bude pokračovat.“

„Nesu kávu a přeji dobrou chuť. Musím nahoru.“ Mladá paní postavila tác s kávou a sušenkami a vyšla dveřmi na terasu. Vojtíšek se pomalu loudal za ní.

„Víte co, není to má rodina, i když mi děti říkají dědečku. Blaženka je sama. Vdávala se, ještě neměla osmnáct. A další rok dvojčata, Petr a Pavel. Její manžel emigroval, byl na montážích a nevrátil se. Bydleli v podnikovém bytě, vyhodili je do jednoho pokoje. Já tu měl od převratu kovanou komunistku, co bydlela nahoře. Ale díky tomu zde bydlím. Zemřela. A dali mi sem hned samotnou matku a tři malé děti. Nahoře je jen kuchyňka a dva malé pokojíky. Vlezou se tam jen postele. Tak mají k užívání i vedlejší velký pokoj a kuchyni. Ta je ovšem ve špatném stavu. Já mám tento pokoj a ložnici. Vila vypadá zvenku velká, ale je špatně řešená. Je tu zbytečná hala a dvoje schodiště. V létě používají venkovní. Ve všední dny chodí Blaženka do práce v prádelně. Jakoby na půl směny ranní a půl odpolední. To jí umožnili. Ráno vypraví děti do školky a školy. Vojtíšek ty mladší pak vyzvedne a jsou u mne, vaříme společně. Já bych nic takového nezvládal, hodně tím ušetříme. Vycházíme spolu dobře. Občas něco prodám ze známek, když je nejhůř. Mám malý důchod, ještě jsem pracoval, ale při normalizaci mě vyhodili. Nestěžuji si. Nemusel jsem odsud. Známý, co vás za mnou přivedl, měl velký dům v Karlíně. Vzali mu ho hned po osmačtyřicátém, nakonec ho nechali bydlet v malém sklepním kutlochu.“

„Myslím, že vás nebudeme dál obtěžovat. Julek bude v Praze na škole, můžete se v klidu domluvit. A já, nevím, kde bych něco zjistil víc.“

„Váš strýc v osmašedesátém byl tehdy hrozně rozčilený. Pořád jen říkal: ,Jak to mohl udělat, to mu nestačilo, že mi vzal Karolínu a syna?‵ Byla možnost dostat se k záznamům z padesátých let. Začaly rehabilitace politických vězňů. Než něco pořádně začalo, byl konec. Dnes vám jedinou odpověď může dát vaše matka. Jistěže Fandovi bylo ublíženo, ale pod dojmem toho mohl všechno vidět jinak. Asi jsem vám tím způsobil bolest, ale myslím si, že máte znát i tuhle stránku života. Sám si netroufám soudit. Jen mohu říct, že váš strýc byl čestný člověk a spolehlivý přítel. Rád vás zde oba přivítám, zastavte se kdykoliv. Sem chodí jen pár starých přátel.“

Sjeli zpět na Karlovarskou. Nikomu nebylo do řeči. Až někde za Jenčí se ozval Julek.

„Můžu na tebe mluvit?“

„Proboha, proč bys nemohl? Promiň, neměl bych přemýšlet a raději se dívat na cestu. Cihly na zemi jsem si všiml na poslední chvíli.“

„Já jen, nenabourá nám rozpočet, když se stavíme v motorestu na Velké Dobré na oběd?“

„Nenabourá, to máš takový hlad? No já asi taky.“

„Ráno jsem si všiml cedule nutrie. Už jsi je jedl?“

„Tím myslíš takové přerostlé potkany, co se pěstují na kožešiny? Ve Strašecím je pěstuje plno lidí, říkal Pepa. Prý jsou vynikající do klobás.“

„Nejenom do klobás. Uvidíš, že nebudeme mít kde zaparkovat.“

Taky kolem, a celé parkoviště, bylo doslova ucpáno kamiony. Stěží hledali místečko.

„Horší jak v Praze. Kdo ví, jestli ještě nějaké budou,“ pochyboval Julek.

Uvnitř narváno, ale zrovna platili dva muži u malého stolku mezi okny.

„Konečně krásní mladí kluci, čím jezdíte?“ ptala se servírka s tácem piv. „Mám tu i nealko, Pito.“

„Jenom oktávkou, žádný Faun ani Volvo,“ konečně se usmál Hynek.

„A nebyly by nutrií játra pro raněného?“ Julek ukázal na opřené berle.

„Bóže, ja si myslela, jaký udělám terno. Jeden raněnej a druhej jistě šťastně zadanej, mám pravdu?“

„Oba šťastně zadaní.“

„Tak chlapci, mrknu se na játra, snad něco najdu.“

Postavila dvě nealka, Pita.

„Ty sis mohl dát Krušovice nebo Kozla.“

„Jsem taky řidič, kdyby se ti udělalo nevolno.“

„Doufám, že ne po nutriích játrech.“

Nejprve uviděli vznášet se směrem k nim dva obrovské talíře a ošatku slaných rohlíků. Za nimi copatou dívenku, nesoucí vše na podnosu.

„Šéfová vám posílá poslední játra a přeje dobrou chuť.“

„Tady šéfová roznáší pivo?“

„Jenom když máme nutrie, od rána je narváno a ona drží na kamioňáky.“

„Tak co?“

„Jsou boží!“

„Třeba bysme mohli…“

„Nemohli, na játra si zajedeme, nebo seženeme. Žádné potkany. Stačí, že budeme stavět chlívek na čuníky.“

„To jsem řekl jen z legrace, abych tě rozveselil.“

„Jistě, za chvilku bys chtěl krokodýla.“

„Taky jsou krokodýlí farmy.“

„Raději jez. Chci se stavit v Kamenných Žehrovicích v zahradnictví. Na jaře tam měli nádherné tulipány. Teď budou cibulky.“

 

„Dnes toho máš dost. Odpočívej. Nebolí tě noha? Dáme si sedmičku vína, jo?“

„Mě nebolí nic, spíš se bojím o tebe. Co když tvým otcem byl vlastně strýc?“

„Začínám tomu věřit. To by vysvětlovalo, proč ho naši nenáviděli. I proč se on o mě zajímal. Ale asi to nikdy nezjistím a ani nevím, jestli bych chtěl. Oba jsou mrtví, máti neřekne nic. Viděls, jak se chovala k nám.“

„Kde je vlastně pohřbený?“

„Nemá hrob, bylo to jeho přání. Léta si pohřeb žehem platil a rozptyl. Strašnické krematorium. Vzpomenout ho můžu i doma. Zapálit svíčku.“

„Myslíš, že bysme mu nevadili? Vlastně já?“

„Určitě ne. Jen to všechno, co jsme se dozvěděli, je příliš smutný. Nic nejde nějak napravit. Cítím se strašně prázdnej, nevím, jak nazvat co cítím. Celej život jsem žil ve hrozným omylu. Jako bych najednou všechno, co bylo, ztratil. Nezbylo nic. Nikdy jsem neměl takový krásný vzpomínky na dětství, jak máš ty. U babičky, dokud žila, jsem nesměl být sám. Byly to jen ze strany otce zdvořilostní návštěvy. Narozeniny, jmeniny, Vánoce. Příjezd, objetí, dárky, oběd, odjezd. Jak rád bych tam zůstal, ale nešlo to. Nic, na co bych mohl s radostí vzpomínat. Jak jsem vůbec mohl žít tak strašně prázdnej život? Teď vidím i jinak moji lásku s Robertem. Zakázanou. Asi jsem se na něj příliš upnul. Možná měl pravdu. Třeba je všechno špatně i s náma. Mám tě rád sobecky. Snažím si tebou vynahrazovat všechno, co jsem neměl.“

„Hynku, prosím, nepitvej se v minulosti. Asi neumím pochopit všechno, co cítíš. Ale to bylo. Bylo, je pryč. Nic v tom nezměníš. Jsem někdy nezodpovědnej fracek, když řeknu, že tě mám rád, tak v tom není jen postel, stal ses mojí součástí, chci s tebou být i v tom špatným. Nejsi žádnej sobec, naučils mě vnímat lásku i jako obyčejnej život. I v těch bezvýznamných maličkostech. S tebou je krásný dát si víno, zrovna tak jako stavět plot.“

„Bude mi trvat, srovnat se s tím.“

„Chápu tě, jenže všechno se stalo dávno, prosím, nebuď smutný, tvůj strýc tě měl rád. Určitě by si přál, abys tu byl šťastný.“

„To jsem. Taky díky tobě. Půjdeme si sednout k rybníčku.“

Vzali kousek chleba, nakrmí pár malých karasů, kteří se rádi vyhřívali v prosluněné vodě.

„Lavičku musíme opravit a natřít. Budeme stejně stavět chlívek pro prasátka, napojíme ho na kurník, slepičky tam budou mít v zimě i teplo. Dřevo bude přes Pepu z pily, asi ho přivezou v týdnu.“

„Prázdniny skončí, mám mít v září výrobní praxi. Měl bych zjistit, jaká bude. Možná ti tu zůstanu ještě měsíc. Pak Praha, vůbec se netěším. Než se naučím vstávat o pěti. Ale chci tu být nejen na víkendy.“

„Hledáme vás,“ ozvalo se. Ivanka s Pepou.

„Skočím pro židličky a pro láhev.“

„Jen židličky a sklenice, láhve neseme dvě.“

Chlapci povyprávěli příhody z Prahy.

„Já podle toho, co občas Fanda řekl, jsem si myslel, že je zřejmě vaším otcem, skoro každá rodina má nějakého kostlivce ve skříni, ale stejně kdo ví, jak všechno je. Jen z toho nebuďte smutný, Hynku.“

„Stejně by to nic nezměnilo, myslím, že je spíš důvod k radosti, že jste se tady poznali. Tak chlapci, na zdraví a na lásku. Ta kvete v každém věku, co říkáš, Pepo?“

„Tak, tak, nedostal bych jinak večeři,“ smál se soused.

„Pár vteřin a naše životy se zcela změnily. Měl bych děkovat, že jsem se vyboural v téhle zatáčce. Věřím, že loni zdejší havárka změnila život i Karlu Gottovi. Někam jel, kam nedojel, určitě bylo všechno jinak, než mělo být. Kdyby mi někdo před dvěma měsíci řekl, že budu vařit, zavařovat, starat se o zahradu, rybníček s karásky, krmit slepice a stavět chlívek na čuníky, myslel bych, že se zbláznil. A milovat nejlepšího kluka na světě. Tomu bych nevěřil vůbec.“

„Jsem na tom podobně. Nechodit kdysi na školní brigády, nevěděl bych, jak brambory vypadají nad zemí. Teď jich tu máme pole. Ovšem díky strýci. Z jara už začneme sami. Nikdy mě nenapadlo, jak je krásný jít a utrhnout si cokoliv ze stromu, nebo ze záhonku. Je kolem plno práce, ale krásná. A mít u toho takový neposedný zlatíčko, co víc si člověk může přát. Měli jsme veliké štěstí.“

Seděli dlouho. Když přišli domů, začal se Julek smát.

„Tak mě napadlo, že jsme nezatopili v lázeňských kamnech a bude studená voda. Ale na zimu musíme udělat nějaký topení do koupelny, když už je nemáme.“

„Neboj se, nezmrzneme a ani nezemřeme hlady. Už nestačí police na zavařeniny. A ještě není podzim. Musím vyčistit sklípky. Vybílit a vysířit. Tam jsi ještě nebyl. Máme tři. Na brambory, na zeleninu, tam musím vyměnit písek, a na ovoce s regály.“

„Bože, to je hodin. Ráno se nevzbudím.“

„Tak hodíš áčko!“

„To víš a budu bez prémií. Počkej, až budeš učit.“

„Za sto let.“

„A opatrně. Nemůžeš být na rukách a na nohách nade mnou. Ruka ani noha takovou zátěž nezvládne.“

„A když se přesunu za tebe?“

„Jistě miláčku. I tak opatrně. Brrrrr… Studíš!“

„Jak můžu studit, když jsme oba teplí?“

„Studíš hezky. Krásná změna. Jo.“

„No proto. Nebo ti ho tam příště nezastudím.“

„Jenom stuď a hodinu tam buď.“

„To by ses nevyspal.“

„Risknu to, moc na dlouho to stejně nevidím. Už se tvůj banánek pěkně rozehřál.“

„Třením vzniká teplo, to si ještě pamatuju.“

„A taky statická elektřina. Liščí ohon a ebonitová tyč, vzpomínáš?“

„Co je tu ohon a co tyč?“

„Ohon jsem asi já, ale tvoje ebonitka, ta jede. Aby nevznikl požár.“

Začali se oba smát.

„Myslíš, že se tak ještě někdo při šukání baví jako my?“

„Kdo ví, co si lidi při tom povídají, tím se nikdo nechlubí.“

„Třeba si říkají něžnůstky. Jako přiraž vole, neflákej se, jen mi tu prdel pořádně natrhni. Jo, to je klasa a mrdku mi hoď na držku, ať si tě náležitě vychutnám. To je přece něžný, nebo ne?“

„Julku, seš takovej srandista, nebo skrytej kanec?“

„Spíš nám slzy na krajíčku.“

„Proč proboha?“

„Milovat se je tak krásný a tolika lidem vadí.“

„Tak to je, s tím nic neuděláme.“

„Chtěl bych se o radost se všema podělit, ať i oni jsou šťastní jako my. A při tom se venku nemůžeme chytit ani za ruce.“

„Zato tady můžeme všechno, můj diviznáčku. Nebo divizňáčku?“

 

Skončily prázdniny. Pepův známý jim udělal základní kostru chlívku z trámů.

„To není kurník. Takovou boudičku, co jste chtěli postavit, by vám prasátka zbořila první den.“

Zatím si domluvili jedno už větší, aby byla zabíjačka na konec roku. Pepa přiveze nutrie a hovězí, udělají klobásy, ty se dají zavařit. Julek sehnal slepičky faverolky.

„Nenesou moc, ale zato v zimě, podívej, mají pět prstů, peří i na nohách, červený maso jako bažant, lahůdka,“ vychvaloval je.

„Máme takový malý JZD.“

„Spíš PZH, to jsme měli na vojně. Pomocné zemědělské hospodářství,“ smál se Hynek.

V kuchyni a pokoji už byly akumulačky, v koupelně a v ložnici olejový radiátor, k zapnutí podle potřeby.

„Zvládli jsme všechno nejnutnější, na Vánoce se trošku uskrovníme. Tím myslím dárky.“

„Na akumulačky by nám dali naši z peněz na auto.“

„V listopadu se budou stěhovat a potřebovat plno věcí, byt už je domluvený.“

„Jenže jsi přišel o všechny úspory a já nedal nic.“

„Jsi ještě do října doma, vaříš, staráš se o zahradu. Nemusím brát obědy. Máme se až moc dobře. Plno lidí je na tom hůř. Třeba doktor Černý a Blaženka u něj. On má pár korun a ona, v prádelně to nebude žádná sláva. Všechno jí zabavili a má tři děti.“

„Myslel jsem, když tam pojedeme, vzít zavařené ovoce a zeleninu, snad by se neurazila.“

„To určitě ne. Něco jim vezmeme. Nedovedu si vůbec přestavit, jak tam žijí. Jako by mohla za to, že manžel emigroval. Můžeme tam v pátek odpoledne zajet. Nachystej ze známek, co chceš vyměnit, nebo doplnit. A taky něco ze zavařenin.“

Hynek přijel v pátek už před polednem.

„Koupil jsem ve frcu pro kluky vláčky i s kolejištěm. Samozřejmě nejezdily, ale už jsem to i v práci opravil. Nějaký konzervy masový a rybí, čaj, kávu, sirup. Pár zákusků a chlebíčků, dvě grilovaný kuřata. Vyjedeme hned, i když provoz bude spíš z Prahy ven.“

„Nachystal jsem okurkovej salát s cibulí, okurky, třešně, rybíz, nějakou zeleninu čerstvou, brambory.“

Na Bílou Horu přijeli okolo jedné. Pan doktor byl překvapený.

„Jsem tu zatím sám, čekám na děti. A Blaženka přijde až po čtvrté. Bože, to jste si neměli dělat takovou škodu, to ani nemůžeme přijmout. Ani nevím, kam všechno dát. Zatím do kuchyně na stůl. Víte, nepoužíváme ji. Vyhořela tam už před léty elektřina. Muselo by se všechno vysekat a dát nové, na to nejsou peníze. Nahoře je jen dvouplotýnkový vařič. Pojďte se podívat.“

Z pokoje, kde byli minule, se šlo do velikého s krásným starým nábytkem. Stůl byl u příborníku. Na koberci pár dětských hraček. I kuchyně byla velká, jen okna zcela zakrývaly větve platanu venku. Předválečné zařízení. Elektrický sporák, další samostatná trouba na vysokých nohách, lednice Elektrosvit z počátku šedesátých let. Ve stolku s mramorovou deskou nerezový dvoudřez. Vysoké kuchyňské dřevěné skříně, další prosklené. Uprostřed stůl a židle, stejně jako skříně, skříňky a police slonovinové barvy. Všechno nanosili na stůl.

„Nic tady nefunguje, voda je zaslepená, někde praskla. Elektřina vyhořela, nejméně deset let se kuchyně nepoužívá.“

„To by nebyl takový problém všechno spravit. Dát sporák a ledničku. My také nemáme nic nového. Jen opravené.“

„Já ani na opravené nemám. Jistě, mohl bych prodat nějaké známky. Ale těch cenných je škoda, ostatní jsou korunové položky. Nikoho sice nemám, ale zvykl jsem si na kluky, budou mít něco do začátku, až mě klepne pepka.“

„Tady vedle si hrají kluci, že? Přivezl jsem jim vláčky. Můžeme tam postavit kolejiště?“

„Jistě, budou mít radost, nějak to pak srovnáme.“

„Byly za babku, jen jsem je opravil. V pokoji zásuvky jdou?“

„Ano, snad, no uvidíte. Já používám jen menší pokoj a ložnici. Bývalo tu ústřední topení, ale také nefunguje, ve sklepě je kotel. Nahoře mají Petry, i já v ložnici. A tady topíme o víkendech koksem.“

Hynek s Julkem složili dráhu z kolejniček. Zabrala půl pokoje. Bylo k tomu i malé nádraží, hrad na skále, most, tunel. Jeden vláček osobní, druhý nákladní a motorový rychlík. Všichni tři pak sledovali, jak vláčky jezdí.

První přiběhl ze zahrady Vojtíšek. Pozdravil a za ním jeho dva bráškové, Petr a Pavel. Hynek je vzal do pokoje. Kluci byli nadšení. Ukázal jim, jak musí být vše nastaveno, aby se vláčky nesrazily.

„Vařič, co je v pokoji, funguje?“ zeptal se Julek.

„Jistě, na tom vaříme kávu, nebo si někdy něco uvařím jako párky, nebo vajíčka.“

„Dám tam vařit brambory. Je v kuchyni větší hrnec?“

„Asi ano.“

„Ale jak ohřejeme kuřata?“

„Venku na ohníčku. Je tu malé ohniště v kamenech, jen zarostlé trávou, mrknu se tam.“ Hynek vyšel do zahrady. Všiml si ho, když minule přijeli. Než se vrátila Blaženka z práce, bylo všechno připraveno. Jen děti bylo těžké dostat od vláčků. Přilákala je teprve vůně kuřete. Jejich maminka se skoro rozplakala. Hynek se šel podívat, jak vypadá elektřina a voda. Oboje nebude problém. Vedle je koupelna, kde je voda v pořádku, tak metr trubky. Zásuvky jsou na jedné straně. To chce vysekat tak čtyři metry ve zdi a dát nový kablík. Sehnat sporák a ledničku.

„Já mám ve frcu už známé, pořád tam něco sháním. Nevidím v tom problém. Tak se tu mějte, brzo se zastavíme.“

„Dalo by se tady přespat, pohovky jsou rozkládací.“

„Třeba příště, vždyť domů to máme kousek.“

Vyjeli. Provoz už byl minimální.

„Co známky? Vyměnil jsi něco?“

„Všechno na doplnění, co jsem měl s sebou, ale až na několik našich, nic nechtěl. Myslíš, že jim sporák a ledničku seženeš?“

„Určitě, u sporáku jdou vyměnit plotýnky. Je tam jedna lednička skoro nová. Při převozu spadla a má poškozené dveře, myslel jsem i na nás, je větší jak naše. Uvidíme."

„Kluci byli nadšení z vláčků. Jen mám obavy, aby si jejich matka nemyslela, že zájem z tvé strany je třeba i o ni. Holka to bude mít těžký. Tři děti, špatnej kádrovej profil.“

„Spíš si myslím, bude se bát někoho si najít. Myslel jsem, že ji manžel něco posílá na děti. Nic. I když dopisy ze zahraničí mohou zadržet, i peníze. Ale vzkaz se třeba po kamioňácích dá vždycky poslat, kdyby chtěl. Prostě se na všechno vykašlal. Je dobré mít přátele a pomoct, když potřebují, ne?“

„Jistě, mimo Pepu s Ivankou, nikoho nemáme, když nepočítám moje rodiče a tetu.“

„Hlavně je mi líto dětí. Je to vlastně pět lidí. Když dají dohromady důchod a její plat, nemají ani dvě třetiny mého bez prémií. A všechno musí koupit. Na zahradě jsou vysoký stromy, žádnej ovocnej, nic si tam nevypěstují. Já mám výhodu, že hornictví je tak preferovaný, i když nefárám a jsem jen v kanceláři.“

„Jsme doma, otevřu ti.“

„Jenom nezapomínej na nohu.“

Z louky bylo slyšet cvrkání kobylek. Sice už bylo šero, ale úmorné horko. Vzali si jen trenky a zašli k rybníčku s polárkovým dortem.

„Musíme z jara ubrat rákosí, aby se tu dalo koupat.“

„Já myslel, že přidáme barevné lekníny.“

„Mohou být u kraje, ty bys nechtěl do vody?“

„Chtěl, myslíš, že by šlo oboje?“

„Jistě, vedle je takovej podmáčenej kousek, tak ho trošku zvětšíme.“

„Hynečku, jseš nej, nej, nejzlatější klouček.“

„Tak jsi mě ještě nikdy nenazval.“

„Ani ti třeba neříkali Mácho?“

„Ne.“

„Já si vyslechl Juldo Fuldo nepočítaně.“

„Co si kousek dál dát deku.“

„To by bylo hrozně romantický, ale nesmí tam být mravenci.“

„Skočím pro ni a pro polštářky.“

„Těch se nezbavím do smrti?“

„Slyšels pana doktora, tři měsíce.“

„Ve sněhu bude na dece zima.“

„Můžeme si ji dát na akumulačky.“

Hynek se vrátil s dekou, polštářky a s lahví Tokaje Sweet.

„To je pravé pro tvůj zobáček, ne? A sádrou už mně klíční kost nezlomíš. Nožičky nahoru.“

„Co kdyby přišli sousedi?“

„Už mají zhasnuto.“

„Myslíš, že taky šukají?“

„Určitě.“

„Mám pocit, že tam mám mravence.“

„Bože, že by se mně tak scvrknul?“

„Jen počkej, až tě štípne. Určitě je to žlutej s červenou prdelkou.“

„Tvoje je spíš růžovoučká a září do tmy.“

„Musíme si nasadit takovou ohrádku, z něčeho co rychle roste, ať se můžeme opalovat na Adama.“

„Po tmě bych pak nenašel cestičku.“

„Teď jsi ji našel?“

„Už ji mám docela vyšlapanou.“

„To neříkej, víš, kdo šlape.“

„Jo, šlapky. Taky jsi má milounká šlapka, co mi pošlapala divizny. Voníš krásně jarem.“

„Vždyť bude podzim.“

„Jaro je mládí, krása, nevinnost, poznávání, okouzlení.“

„Tvoje slova zní krásně, jenže mládí už mi uteklo, krása odkvétá, nevinnost jsem ztratil, všechno poznal, okouzlit už nemám čím.“

„Kdepak, navždycky budeš mladší, do krásy teprve dozraješ, nevinně se tváříš, pořád poznávám tajnosti tvýho těla a furt jsem okouzlenej.“

Vždyť mám pravdu, pomyslel si Hynek. Užíval si slastného pronikání a pohrával si s Julkovým penisem. Jeho prsty pak vyrazily po známých cestičkách chlapcova těla. I v polotmě, jen částečně osvětlené srpečkem měsíce, vykroužily obrysy bradavek, aby připravily cestu jazyku a rtům. Vnímal droboučké hrbolky a sem tam nějaký vlásek v úžlabince prsou. Pak intenzívní propojení jazyky až k prvním vlnám pocitů před mučivě naléhavým vrcholem. Dokázat prodloužit výrony touhy a doznívající vzrušení.

Julkovo tělo, sevřené všeobklopujícími pocity lásky, omámené dráždivými průniky se pomalu uvolňovalo.

„Díky, miláčku, je mi nádherně, jen nevím, jestli se od sebe odlepíme. Teď by se koupací rybníček hodil.“

„Předem splněno, opatrně se podívej, u rybníčku máme návštěvníky, celá rodina ježků.“

„Krásný, to by se nám v paneláku nikdy nestalo. Není nad náš malej domeček.“