• Isiris
Stylromantika
Datum publikace24. 5. 2023
Počet zobrazení1877×
Hodnocení4.56
Počet komentářů17

„Ty asi vážně věříš v reinkarnaci, co?“ přeptá se mě Simon z ničeho nic.

„Cože…? No věřím, proč?“ zatápu zmateně. Před pěti vteřinama jsme ještě řešili lístky na letní turné naší oblíbené kapely a najednou taková změna tématu…

„Že řídíš, jako kdybys úplně ztratil pud sebezáchovy!“ předestře mi svoje myšlenkový pochody.

Pobaveně se uchechtnu.

„Pf, v řízení aut mám černej pásek, víme?“ poplácám ho po stehně, ale i když si myslím, že moje rychlost je přiměřená, protože vrstva čerstvýho sněhu na silnici je rozsolená a díky vyšší teplotě nenamrzá, stáhnu nohu z plynu a nechám ručičku na tachometru klesnout až k šedesáti. Nemám problém Simimu vyhovět, když po mně něco chce. Nebo trochu jinak: nemám problém mu vyhovět v čemkoliv, co po mně chce. Naopak, dělá mi to radost. Dělá mi to radost už skoro rok… Sám pro sebe se usměju a rychle po něm loupnu očima: „Spoko?“

„Hmm,“ zapře se pohodlněji do měkké sedačky, pohledem ale zůstane přilepenej na předním skle.

A tak ani nevím, kdo z nás ho uvidí dřív.

„Pozor!“ zavolá Simon ve stejnou chvíli, kdy mně uteče:

„A do hajzlu!“

Jelen.

Prostě pár desítek metrů před náma ladně vyskočí z tmavýho lesa po naší pravé straně…, zastaví se…, otočí hlavu naším směrem… A takhle v celé své kráse, osvětlenej reflektorama mýho služebního auta, vypadá na tom stříbřitě bílým pozadí… majestátně. Vznešeně. Laně nebo srny už jsem měl tu čest zahlídnout na silnicích nebo v jejich blízkosti víckrát, ale takovýho mohutnýho dvanácteráka, nebo jak přesně se to počítá, vidím poprvé a… Prostě byl bych schopnej ho i obdivovat, kdybych na to měl čas.

Jenže času se mi momentálně kriticky nedostává.

Rychle ho ubývá, nám všem – ale ten jelen jako kdyby si to vůbec neuvědomoval. Prostě… se jenom dívá. A mě zamrazí v páteři, když si uvědomím, že… jakkoliv je to divný… se dívá přímo na mě. Přísahám, dívá se mi přímo do očí! A já mu ten pohled oplácím, jenže zatímco jeho pohled je klidnej, ten můj musí být… vlastně… vlastně už taky klidnej.

Protože v tu chvíli jako kdyby se čas najednou zastavil… a zklidní se úplně všechno.

Čas se musel zastavit, protože jinak není možný, kolik se toho stihne odehrát… a navíc všechno najednou… Jinak není možný, že zatímco tisknu pedál brzdy až k podlaze a vnímám, jak se aktivuje systém ABS, stanou se další tři věci.

Zaprvé – expecto patronum!!! To zaklínadlo mi projede mozkem jako šlehnutí bičem. Protože… přesně takhle jsem si při čtení Harryho Pottera představoval, že by můj patron mohl vypadat. Obrovskej, majestátní jelen s inteligentníma, uklidňujícíma očima a s nezměrnou silou, kterou vyzařuje čistě jenom ten jeho vzpřímenej, důstojnej postoj…

Zadruhé – jako v tom nejklišoidnějším filmu se i kdesi v prostoru za mýma očima začne přehrávat film. Film sestavenej ze vzpomínek na nejhezčí… no, tak ne nutně nejhezčí, ale nejsilnější okamžiky mýho života.

A zatřetí – srdce se mi stáhne pod návalem náhlýho citu. Hlubokýho, hřejivýho citu, kterej mě donutí otočit hlavu… a podívat se na Simiho. Chci ho do sebe vpít očima. A pokochat se každičkým detailem na jeho tváři. Pro případ, že by to mělo být naposledy.

A tak na něm zakotvím zamilovaným pohledem… láskyplně se usměju… A s tím úsměvem se otočím zpátky na toho jelena.

Mám dojem, že mi ten úsměv ještě stihl oplatit.

***

Když otvírám branku, nepříjemně zavrzá.

K mýmu překvapení je to ale jedinej nepříjemnej vjem, kterej prozatím mám. Protože jinak… Obloha je skoro letně modrá, sluníčko mě už přes bundu sympaticky hřeje, ptáci nadšeně zpívají, příroda začíná ožívat barvami… Jaro je v rozpuku, jak se říká. Připadám si skoro… nepatřičně. Jako že se do tohohle optimistickýho světa s těma svýma sebeobviňujícíma a sebelítostivýma pocitama nehodím…

Jenže… nedokážu si pomoct. Jo, cítím stud, protože… je to poprvé od pohřbu, kdy jdu sem, na hřbitov, s kyticí v ruce. Dřív jsem se prostě neodhodlal…

Pohřeb, ten jsem… ustál. A to myslím doslova, protože jediný, co si z něj pamatuju, je, že stojím… a koukám na tu rakev, jak se spouští do země… Slzy přišly až několik dnů poté. A bylo jich hodně, hodně. Tělo mi je posílalo, aby mi pomohly rozpustit ten balvan, tu tíhu, ten pocit viny, pocit, že kdybych udělal některý věci jinak… Ale asi to nestačilo. Tu vinu cítím pořád. A taky ohromnou lítost, že některý věci… jsem nestihl udělat, říct…

A tak jsem se konečně dokopal k tomu sem zajít a… a říct to aspoň takhle.

Na chvilku zůstanu stát, očima se vpíjím do náhrobního kamene…, do jeho jména na náhrobním kameni… Do jména, který tam ještě nemělo být vyrytý. Ještě ne.

Pak si přidřepnu, přitáhnu si blíž vázu, ve které je několik povadlejších růží a taky čerstvý větvičky kočiček a zlatýho deště, a i když kvůli náhlýmu přívalu slz vidím všechno dost rozmazaně, začnu do ní urovnávat květiny, co mi pomohla vybrat mamka.

Hmm, tak kde mám začít?

No… nejlepší je začít od začátku…

A ono ani není potřeba to lovit z hluboké paměti. Všechno se mi to přehrálo prve, když… než… No, v tom sice klišoidním, ale teda nádherným vzpomínkovým filmu.

***

Je to vlastně svým způsobem paradox, ale se Simonem jsme se poznali právě díky autu. Jeho autu. Teda autu jeho rodičů, abych byl přesnější.

Loni v květnu.

To jsem byl studentem pátýho ročníku ČVUT, u toho jsem teda i na částečnej úvazek pracoval, ale protože mi zbývaly poslední tři týdny do státnic, dostal jsem v práci studijní volno. A to volno jsem, vzhledem k nádhernýmu počasí, trávil povětšinou na balkoně, kterej patří k mýmu dvoupokojovýmu pidibytu, skripta nebo noťas jsem měl položený na kolenou… a skrz zábradlí jsem sledoval cvrkot na sídlišti pode mnou. Nikam jinam vzhledem k tomu, že bydlím v druhým patře, výhled nemám… No prostě, děsně rád jsem se učil venku, na „čerstvým“ vzduchu, a to i přesto, že jsem se často nechal něčím rozptýlit – a tak to mý učení moc velkou efektivitu nemělo. Ale hlavu jsem si s tím nelámal; doháněl jsem to pak po nocích, když už mou pozornost od státnicových otázek nic neodvádělo.

A tak jsem se takhle jednou v podvečer učil na balkoně, když jsem si všiml Kolaře. Tak jsem říkal zhruba stejně starýmu klukovi z našeho baráku, o kterým jsem věděl akorát to, že bydlí s rodičema v bytě někde nade mnou a že rád jezdí na kole. Protože s jeho rodičema jsem ho několikrát zahlídl vystupovat z auta a jednou jsem celou jejich familii zdravil, zatímco jsem okolo nich procházel v přízemí, kde čekali na výtah… No a samotnýho jsem ho jednou potkal, když si odemykal dveře od kolárny, a pak o pár týdnů později mě na kole míjel několik ulic odtud. To se po mně dokonce ohlídl, zřejmě jsem mu byl povědomej, ale zařadit mě nedokázal, a tak se po pár vteřinách zase odvrátil, a já ten úsměv, co jsem si pro něj užuž chystal, nechal rozplynout do ztracena.

A teď si to tenhle Kolař šinul pro změnu k autu. Zaparkovanýmu podélně vedle chodníku přímo před barákem. Pousmál jsem se – těchhle několik parkovacích míst bylo totiž zdrojem mýho rozptýlení nejčastěji. Bavilo mě pozorovat, jak si místní řidiči dokážou, nebo někteří nedokážou poradit se zacouváním do toho často dost těsnýho prostoru… No, a na Kolaře čekal opačnej problém, jak jsem ze své pozorovatelny mohl zkonstatovat: on se chystal z úzkýho prostoru naopak vyjet. Jeho auto bylo mezi těma dvěma sousedníma vklíněný fakt dost natěsno… Opřel jsem se loktama o zábradlí, zvědavej na Kolařův řidičskej um.

Docela rychle jsem pochopil, že tohle jeho silná stránka nebude. Nemyslel jsem to nějak zle; spousta řidičů si neporadí ani s velkorysejším prostorem! Ale tak nějak jsem prostě… nevím… No dobře, tak vím: tak nějak jsem si Kolaře už stihl idealizovat. Prostě se mi líbil, no, a od pohledu mi byl sympatickej… A tak jsem si o něm a o jeho životě vytvářel všelijaký teorie. A on z nich většinou vycházel jako někdo, kdo je perfektní a dokonalej… a tak podobně.

A nejsou náhodou teorie od toho, aby se prověřovaly v praxi? Sice se mi právě před očima jedna teorie o jeho naprosté dokonalosti bortila, ale ještě pořád se mohlo ukázat, že ty ostatní jsou správný. Třeba ta, že je Kolař kamarádskej, fajn a v pohodě. A mně se teď naskytla skvělá příležitost si prověřit v praxi i ji.

Na nic jsem nečekal a tak, jak jsem byl, jsem vystřelil z bytu ven, taktak jsem si v předsíni vzpomněl a hrábl po klíčích. Když jsem vyběhl před dům, Kolař zrovna zamykal auto a s poraženecky sklopenýma očima se coural zpátky domů.

„Ehm, chceš s tím pomoct? Myslím vyjet s tím autem? Všiml jsem si, že… no… Jo a taky ahoj,“ vypadlo ze mě dost nepřipraveně, na to, že jsem si to chystal v hlavě celou dobu, co jsem sbíhal schody.

Když ke mně Kolař zvedl pohled, zatvářil se sice na chviličku lehce zmateně, ale rychle se zorientoval.

„Čau,“ pousmál se, „hele, to jsi hodnej, ale ten debil, co stojí za mnou, je na mně v podstatě nalepenej, takže…“ A s dalším pousmáním odevzdaně pokrčil rameny.

„Ale blbost,“ oponoval jsem mu, „máš slušnou rezervu vepředu i vzadu, všude pár solidních cenťáků, který se jenom bojíš využít naplno… Když ti budu ukazovat, tak to zvládneš!“

„Nooo,“ protáhl nepřesvědčeně, „myslím, že radši ne… Radši počkám, až někdo z nich odjede, než abych s nima musel řešit, že jsem jim to obouchal.“

Zacukaly mi koutky.

„To bys na to musel sakra šlápnout, abys jim to obouchal! Tak ještě mi můžeš půjčit klíčky, vyjedu ti s tím,“ nabídl jsem mu svý služby. „A neboj, těch sousedních aut se ani nedotknu,“ ujišťoval jsem ho, když na mě znejistěle přimhouřil oči, „můj děda byl instruktor v autoškole – takže jsem uměl ovládat auto dřív, než jsem se naučil chodit.“

To ho pobavilo.

„Fakt?“ zakřenil se rozveseleně. „Ale tohle auto je křáp, nemá žádný parkovací senzory nebo tak něco,“ varoval mě ještě.

„No, mě děda učil řídit ve staré felicii. Mám dojem, že tam nebylo součástí základní výbavy ani autorádio, natož nějaký senzory…“

To už se rozesmál z plna hrdla.

„Tak v tom případě si s naším autem budeš rozumět,“ rovnou ke mně napřáhl ruku s klíčky. „Sice bych nejradši řekl mamce, ať si s tím vyjede sama, když mermomocí trvá na tom, že potřebuje parkovat přímo před barákem, ale na tohle tvý kouzlo se teda moc rád podívám!“ A v jeho obličeji se nezračil žádnej despekt nebo výsměch, ale upřímná zvědavost a zájem.

Jak jsem od něj ty klíčky přebíral, zadoufal jsem, že jsem se nepřecenil… Ale když jsem o asi dvě minuty později vystupoval z jejich auta s vítězoslavným úsměvem na rtech, podržel jsem otevřený dveře, aby Kolař mohl rovnou nasednout a odjet, a on mi ukázal ne jeden, ale hned dva zdvižený palce, dovolil jsem si sám sebe imaginárně poplácat po zádech: seš dobrej, Prokope!

„Pane jo, to bylo topový!“ doplnil Kolař svoje gesto i slovně. „Díky moc! Nechceš třeba někam hodit…?“ nabídl mi, asi měl potřebu se mi nějak odvděčit.

„Ne,“ rozesmál jsem se a pohledem jsem významně přejel svoje tepláky a vytahaný triko. „Každopádně kdyby vám někdy zase někdo takhle blokl auto, tak na mě klidně cinkni, bydlím ve druhým patře a…“

„Jo, já vím,“ vypadlo z něj nečekaně… A když si všiml, jak jsem zaujatě pozdvihl obočí, a došlo mu, že právě něco prokecl, malinko zčervenal ve tvářích a dodal: „Jsem si tě už párkrát všiml… tamhle na balkoně…“

„Jo, no, se mi tam dobře učí,“ usmál jsem se na něj. A užuž jsem mu podával ruku s tím, že je to šikovná příležitost se vzájemně představit, jenže vtom na nás zatroubil řidič černé audiny, protože Kolařovo auto momentálně tak trochu blokovalo cestu.

„Aby se nepo… Každopádně teda fičím,“ nasoukal se Kolař rychle za volant, „ještě jednou díky!“

„Není zač!“ zavolal jsem ještě, ale to už za sebou zabouchl dveře… a já radši ucouvl na chodník.

***

Jeho jméno jsem se tak dověděl až o dva dny později.

V podstatě mi ho přišel osobně sdělit, když se to tak vezme. Jenže jsem byl zrovna bruslit… A kdybych se někde pár pitomých vteřin zdržel, dost možná bych ho úplně propásl. A spolu s tím i svou životní šanci poznat někoho tak skvělýho trochu blíž…

Prostě vydupal jsem tenkrát schody do druhýho patra, v upocených sportovních hadrech, brusle přes rameno – a vtom se mi do zornýho pole dostal Kolař, jak si zrovinka otvíral dveře od výtahu. Malinko nemotorně, protože v jedné ruce držel tácek s obrovskou mísou nachos a kelímkem plným nějaký omáčky, a v druhé svíral kartonový balení se čtyřma plechovkama piva.

To, že ho potkávám na svým patře, mě docela vykolejilo, a tak mi mozek nejdřív prostě bez dalšího přemýšlení zavelel projevit slušný vychování: „Jé, ahoj, chceš pomoct?“ přiskočil jsem k němu a ty dveře od výtahu jsem pro něj otevřel dokořán.

„Ahoj! No… Ehm, já… víš,“ zakoktal se, zčervenal – a teprve v tu chvíli mi to secvaklo.

„Jo tys asi přišel za mnou…?“ stejně jsem to ale radši stočil do otázky.

„Původně jo, ale koukám, že jdu dost nevhod, takže já asi…,“ začal pomalu couvat dovnitř do výtahu.

„Neblbni, nejdeš nevhod,“ gestem jsem mu naznačil, aby zase vylezl. „Zrovna se vracím!“

„No právě, to je blbý,“ ošíval se, „stavím se někdy pozdějc…“

„Není to blbý, fakt,“ ujistil jsem ho s úsměvem. „Naopak, na ty nachos se mi už sbíhají sliny! Ostatně jako se mi sbíhají po každým sportování – a úplně na cokoliv, co se dá sníst,“ zakřenil jsem se na něj, odemkl jsem byt a pozval jsem ho dál. „Je teda fakt, že jsem návštěvu nečekal, takže musíš přimhouřit oči nad tím, jak to tady vypadá…“

„Prosím tě,“ nahlížel z pidipředsíňky do mýho obýváku, zatímco si zouval pantofle, „já hlavně nejsem žádná návštěva. Nesu jenom takový skromný poděkování… za to auto… Ty nachos jsou domácí, čerstvý, i ta omáčka, dělala to mamka, tak mě napadlo, že třeba… by sis dal. Ale vážně tě nechci zdržovat… od učení… nebo tak něčeho…“

„Nezdržuješ mě od ničeho,“ popadl jsem ho za ramena a napůl jsem ho dovedl, napůl dotlačil ke gauči. „Hele, udělej si pohodlí, já si dám jenom rychlou sprchu a hned jsem tady!“

Urychleně jsem zapadl do koupelny, jenže k mé smůle to bylo tak urychlený, že jsem si zapomněl vzít věci na převlečení. Takže asi o tři minuty později jsem kolem něj přebíhal do ložnice jenom s ručníkem uvázaným kolem pasu… a s omluvně-pobaveným pokrčením ramen.

Jeho tvář sice zrudla o další odstín, ale už to dokázal brát s humorem.

„No,“ povzdychl, „přiznejme si, že na vhodným načasování bych měl do budoucna ještě trochu zapracovat…“

„Náhodou jsi to měl načasovaný úplně přesně,“ volal jsem na něj z ložnice, kde jsem na sebe rychle házel čistý oblečení. „Teď musíme zapracovat na něčem úplně jiným.“ A s tím jsem se, už konečně jaksepatří oháknutej, vrátil za ním a napřáhl jsem k němu ruku: „Já jsem Prokop.“

„Super! Tak ahoj, Prokope, Simon,“ stoupl si a tu ruku mi s potěšeným úsměvem stiskl.

„Bezva! Konečně můžu pustit z hlavy tu nicneříkající přezdívku,“ kecnul jsem si na taburet na druhé straně stolku, abych Simonovi pohodlně viděl do tváře. „Víš, já jsem ti doteď říkal Kolař…“

A tak jsem mu za tu asi hodinku a půl, co se u mě zdržel, odvyprávěl nejenom to, jak k té přezdívce přišel, ale přidal jsem i něco málo o sobě. O Simonovi jsem se zase dozvěděl, že studuje třetím rokem na VŠE, takže se teď taky chystá na státnice, i když teda teprve na bakalářský, že bydlí s rodičema v osmým patře v bytě bez balkonu, kterej mi prý mimochodem dost závidí, a že už se celkově nemůže dočkat, až si začne vydělávat a bude se moct někam odstěhovat, protože mu ten byt přijde pro tři dospělý lidi malej… No a než jsme dokřoupali ty nachos a dopili piva, došlo i na pár teoretických rad a úvah ohledně podélnýho parkování, haha.

Prostě příjemnej pokec se vším všudy, ale na jednu věc dojít nestihlo: na nějakou domluvu ohledně toho, kdy… nebo spíš jestli… se uvidíme příště. Měl jsem tu otázku na jazyku, když jsem Simona vyprovázel na chodbu a pak opřenej o futra čekal, až mu přijede výtah, jenže… jsem si netroufl. Netroufl jsem si navrhnout, že bychom se třeba někdy mohli jít někam projet spolu – já na bruslích, on na kole. Třeba. Nebyl jsem si prostě jistej, jak to má – nejen s časem, ale i tak nějak celkově. Možná mi chtěl jenom úplně obyčejně poděkovat za pomoc – což udělal, a tím pro něj jakákoliv potřeba se družit skončila…

Já jsem to ale takhle nechat skončit nechtěl. Takhle… nanicovatě. Dobrých kámošů není nikdy dost. A už vůbec ne v anonymním milionovým velkoměstě, za což jsem Prahu i po těch skoro pěti letech studia pořád považoval…

A tak jsem se rozhodl, že ten další krok udělám zase já.

Nějak. Nějakej.

Jenom jsem nejdřív potřeboval přijít na to, jakej.

***

Můj strážnej anděl, nebo kdokoliv, kdo tam nahoře hlídá moje kroky, se asi narodil z poněkud netrpělivých vajec, protože se ukázalo, že nehodlá čekat, mě něco napadne. Je teda pravda, že v té době už mi do státnic zbýval pouhopouhej týden, a hlavu jsem měl zaplácanou poučkami, hypotézami, teoriemi, důkazy, vzorečky… – no prostě balastem tohoto druhu, a tak hrozilo, že můj mozek žádnej pořádnej plán nevyprodukuje… Čili jsem za další dva dny kolem deváté večer dostal nepřekonatelnou chuť na Colu. A na místě, kde skladuju PETky s různýma ochucenýma nápojema, už byly jenom prázdný obaly. Nezbylo mi, než přes ne zrovna čistý triko přehodit mikinu a vyrazit do nejbližší večerky, a když jsem se vracel, koho nepotkám před barákem, jak se ležérně opírá o kolo a zapíná si helmu pod bradou? Jo, přesně.

„Ahoj Simone!“ tvář se mi sama od sebe rozzářila. „Teda, to se ti takhle pozdě ještě někam chce?“

„Ahoj!“ usmál se, a dokonce zvedl ruku k nenucenýmu mávnutí. „No, popravdě, nechce, ale… musím,“ dodal a malinko se u toho zakabonil.

„Musíš?“ nechápal jsem. „To jako… trénuješ na nějakej závod, nebo co?“

„Ne, to teda fakt ne! Jenom… No prostě doma je docela dusno, potřebuju na chvilku vypadnout,“ ušklíbl se nevesele.

„Jo takhle,“ zatvářil jsem se účastně. „Tak to je blbý… I když dneska je teplej večer, ta vyjížďka bude fajn,“ zkoušel jsem ho nějak povzbudit. A pak – přísahám! – jsem zaslechl to svý strážný garde, jak si významně odkašlalo. A mně to najednou sepnulo. „Hele, ale kdybys chtěl, klidně ještě dneska, nebo kdykoliv jindy, tak se můžeš stavit za mnou, hm?“ nabídl jsem Simonovi. „Dones si skripta, noťas, cokoliv… V mým dvoupokojáku je pro dva místa dost, nebo si můžeš zabrat i balkon, když jsi mi posledně říkal, že mi ho závidíš. Protože mně popravdě stejně učení nejlíp leze do hlavy v ložnici,“ uchechtl jsem se.

„V ložnici?“ zatvářil se poťouchle. „To jako že si dáš učebnice pod polštář – a ráno se vzbudíš o něco chytřejší, jo?“

„Kéž by,“ rozesmál jsem se. „Každopádně to svý pozvání myslím vážně, přijď kdykoliv,“ zopakoval jsem, ale zároveň jsem se už měl k odchodu, protože jsem nechtěl, aby si Simon připadal, že ho do toho nějak… tlačím nebo tak něco.

„Díky, Prokope, to zní… No, dneska už ne, ale… Já to někdy využiju, popravdě mi to docela bodne,“ zatvářil se Simon vděčně a rozpačitě zároveň.

„Super,“ kývnul jsem – a tím jsem tohle téma ukončil, přišlo mi, že dalším ujišťováním a přesvědčováním bych ty jeho rozpaky akorát prohluboval. „Tak si užij projížďku!“

A zatímco jsem s dvěma dvoulitrovkama Coly v náručí stoupal do druhýho patra, sám se sebou jsem se sázel, kdy se tak asi Simon u mých dveří objeví. Předpokládal jsem, že u nich doma snad nepanuje dusná atmosféra zase nějak přehnaně často, takže… za týden? Dřív, později?

Zvonek se ozval už druhej den o půl šesté večer. A když jsem vykoukl ze dveří a Simon ke mně zvedl oči, vypadal… zdrchaně a unaveně.

„Vážně by ti nevadilo, kdybych…,“ spustil nejistě, ale ani jsem ho nenechal to doříct.

„Vážně ne,“ rozrazil jsem dveře dokořán a o kousek jsem uhnul, aby se kolem mě mohl protáhnout dovnitř.

Pak seděl na balkoně až skoro do devíti a střídavě koukal do skript, který si přinesl, a střídavě někam ven… A já to vím proto, že jsem okupoval gauč – a celou dobu jsem koukal na Simona. Bylo to pro mě něco… úplně novýho. Mít ve svým bytě cizího kluka. Sympatickýho kluka. Bylo to nový, a i když jsme se Simonem za celej ten večer prohodili všehovšudy deset vět, tak to bylo i… neskutečně příjemný. Samotnýho mě až překvapilo, jak náhle a silně ve mně vzklíčilo přání zažívat to častěji… Mít prostě vedle sebe někoho takhle fajn, moct s někým během večera prohodit těch deset vět… A nebýt v tom bytě pořád tak sám…

Tenkrát jsem to ještě netušil, ale přesně v ten den ta osamocená etapa mýho života skončila.

***

Od toho dne za mnou totiž Simon začal chodit pravidelně. No, za mnou… Minimálně ze začátku nechodil ani tak za mnou, jako spíš ke mně. Využít prostor… a klid, kterej jsem mu u sebe nabídl, k tomu, aby se mohl učit… a aby utekl od rozhádaných rodičů. Sice přišel každej den o něco dřív, nebo odešel o něco později… A postupně jsme spolu místo deseti vět prokecali deset minut… a pak dvacet… A pak, když bylo hezky, jsme se šli třeba i na hodinku nebo dvě projet, já na bruslích, on na kole… Ale pořád chodil spíš ke mně. Nebo jsem to tak aspoň bral. Protože jsem si byl téměř jistej, že on to přesně tak bere. Že mě bere jako klíč k příjemnějšímu bydlení, jako vstupenku k pohodově strávenýmu večeru.

„Hele, a to se vaši hádají takhle pořád?“ nevydržel jsem jednou se nezeptat.

„Úplně pořád ne, ale ta tichá domácnost je často horší… To se člověk bojí jít i podívat do ledničky, aby ji náhodou nezavřel moc nahlas a nevyprovokovalo to další hodinový a hlavně úplně zbytečný dohadování,“ usmál se Simon posmutněle, a tak jsem od toho tématu zase radši rychle odbruslil.

K malé změně v mým vnímání celé situace došlo, když jsem ve škole úspěšně složil závěrečný zkoušky. Přímo v ten večer jsme náš třípísmennej titul před jménem slavili s lidma ze školy, ale hned druhej den jsme to šli zapít do nedalekýho baru se Simonem, protože trval na tom, že to se mnou chce oslavit taky. Mně to přišlo moc milý… A tenkrát poprvé jsem si připustil, že možná přece jenom nechodí ke mně využívat můj byt jako studovnu, ale že chodí za mnou, protože se mnou prostě rád tráví čas.

Od novýho týdne jsem začal zase docházet do práce, tentokrát už na plnej úvazek, ale na našem časovým rozvrhu se to nijak neprojevilo: Simonovi do jeho státnic zbývaly ještě necelý dva týdny, takže se dopoledne učil doma a po příchodu rodičů se přesunul ke mně. A když jsem se před víkendem chystal na cestu do své rodné hroudy, kde jsem chtěl svoje úspěšně ukončený studium oslavit s rodinou a s kámošema, rovnou jsem mu dal klíče od bytu, ať ho i během mé nepřítomnosti kdykoliv využije.

„To nejde,“ ošíval se, „přece ti sem nepolezu, když tu nebudeš!“

„Vezmi si ty klíče a neštvi mě,“ nedal jsem se. „Nebo ještě teď zajdu koupit nějaký pokojový kytky – a regulérně tě poprosím, ať mi je sem chodíš zalívat. Jak chceš,“ šibalsky jsem na něj zamrkal.

„Ty jsi pako!“ vrtěl hlavou se smíchem, ale ty klíče si přece jenom vzal. A já se po jeho usměvavým poděkování cítil tak skvěle, jako kdybych… spáchal aspoň dvacet dobrých skutků najednou…

V jeho Den D jsem ho vůbec neviděl, jenom mi nadšeně volal hned kolem poledne, kdy vylezl ze zkušební místnosti a prostě věděl, že to má v kapse. Jakmile jim až někdy pozdě odpoledne komise oznámila výsledky, už mi je jenom vyťukal do stručné zprávy, protože věděl, že jsem na ně zvědavej… A pak se spolužákama pařili až do tří do rána. Vím to, protože jsem ho slyšel přicházet domů. Mám dojem, že spolu se mnou ho slyšela přicházet půlka baráku.

Den poté za mnou přišel až skoro v osm večer.

„Haha,“ rozesmál jsem se, sotva jsem otevřel dveře, „tak jaká je kocovinka, Simíre?“

„Pfff,“ ztěžka vydechl a co noha nohu mine se doloudal ke mně do předsíně, „je mi, jako kdyby mě smečka divokejch psů vláčela celou noc ulicema…“

„A přesně tak i vypadáš,“ tlemil jsem se.

Během večera mi odvyprávěl všechny svoje dojmy a zážitky ze státnic – pro něj to bylo všechno poprvé, tak toho byl plnej.

„Každopádně děkuju,“ zakončil pak to svoje povídání, a když jsem na něj tázavě zvedl obočí, dovysvětlil to: „No, za poskytnutí azylu, víš jak… Kdybys mě nenechal se tady učit, tak kdo ví, jestli bych to včera vůbec dal!“

„Ale to víš, že dal,“ usmál jsem se na něj přesvědčeně. „A doufám, že je ti jasný, že i když už se učit nepotřebuješ, tak sem stejně můžeš kdykoliv přijít!“

„Díky, ale myslím, že už jsem se tě naotravoval dost…“

„Mě přece neotravuješ,“ ujistil jsem ho.

„No dobře, tak jinak,“ zakřenil se. „Myslím, že už jsem se tvý pohostinnosti nazneužíval dost.“

„A já si zase myslím, že by ses sem klidně mohl nastěhovat,“ vypadlo ze mě. A byl to tak nečekanej návrh, že nás to zarazilo oba.

Chvilku jsme se jenom mlčky přeměřovali očima, než se Simon přeptal:

„To jako… myslíš vážně?“

Tak jasně, že jsem to myslel vážně! Myslel jsem to vážně už celý ty zhruba tři týdny, co jsem si s touhle představou pohrával v hlavě. A každej den jsem to myslel vážněji. Protože jsem si čím dál míň uměl představit, že bych byl… zase sám. Že bych byl bez Simona. Bez jeho mumlání, když si přeříkával státnicový otázky. Bez jeho nesmělých dotazů, jestli si může půjčit něco na pití. Bez jeho nadšených zvolání, ať se jdu podívat, jak se skrz odraz v oknech protějšího domu dá z balkonu pozorovat západ slunce. Bez jeho hlasu, bez jeho smíchu… Prostě bez jeho přítomnosti v mým bytě.

Jenže… copak jsem na něj tohle mohl vybalit?!

Takže místo toho jsem se to snažil nějak rozumně okecat.

„Jasně, proč by ne? Vždyť jsi říkal, že stejně s vašima… No, že se chceš odstěhovat co nejdřív… A taky že chceš bydlet někde, kde je balkon… Sem se v pohodě oba vejdeme. Teda dokoupil by se nějakej nábytek, ale to se zvládne… A nechtěl bych po tobě nic platit, teda jako myslím podíl na nájmu, protože chodím do práce, na rozdíl od tebe, a nenabízím ti to, abych na tobě vydělával… Teda nenabízím ti to ani jako… Jako víš, aby sis nemyslel, že… Že za to budu chtít něco jinýho, protože to nebudu, já… Ehm, je ti doufám jasný, že ti to nabízím jenom jako kámošovi? Teda ne jenom jako jenom, víš, ale nemyslím si, že… Teda nevím, jestli ty…“ Popravdě, už hodnou chvíli jsem si uvědomoval, že to moje blábolení nemá hlavu ani patu, a čím nervóznější jsem z toho byl, tím to moje vysvětlování bylo nekonečnější… a nekonečnější…

„Prokope, můžu ti do toho skočit?“

„Prosím tě, udělej to!“ prohrábl jsem si rukou vlasy a s úlevným vydechnutím jsem se na Simona zahleděl, vděčnej, že mě z mýho nikam nevedoucího řečnění vysvobodil.

„Já se k tobě nastěhuju rád, fakt. Jako ke kámošovi, i když pro mě to taky není žádný jenom, jsi skvělej kluk a každý odpoledne se sem za tebou těším, a prostě… Jenže… No, s mým ex jsme se rozešli teprve nedávno… A proběhlo to dost hnusně, proto taky bydlím u našich, protože po tom rozchodu mi tak nějak nic jinýho nezbylo, což teda myslím bohužel doslova… Každopádně i tak ti nájem budu platit. A na tom trvám. Sice by mi teda bodlo, kdybys mi chvilku počkal, ale určitě si chci co nejdřív najít práci, víš, na zkrácenej úvazek, jako jsi měl ty, u toho bych ty další dva roky studia v pohodě zvládl…“

Tentokrát bylo na mně, abych mu do toho skočil a začal se s ním ohledně toho placení a neplacení dohadovat, ale Simon byl v tomhle neústupnej, a tak jsem nakonec na tuhle jeho podmínku kývl. Zvlášť, když to byla jeho jediná podmínka – čili poté, co jsme se na ní dohodli, se mohl v podstatě téměř okamžitě začít stěhovat.

Byt jsem si před těmi pěti lety pronajal jako studentskej, takže původně byly v ložnici dvě palandy, každá u jedné stěny, a já jsem si je přirazil k sobě a udělal z nich jedno rozměrný letiště. Teď tedy nebyl problém postele zase oddělit a jednu z nich věnovat Simonovi. On si ke mně pak průběžně nanosil nějaký svoje věci, a dvakrát jsme zajeli do Ikey pro pár kousků nábytku. Se sestavováním jedné větší skříně nám pomáhal Simonův táta. To jeho máma mi naopak ani neodpověděla na pozdrav, když jsme se Simonem z jeho pokojíku odnášeli jednu těžší krabici s knížkama…

„To neřeš,“ usmál se na mě Simon povzbudivě, když si o pár minut později vyrovnával ty knížky na poličku a všiml si, jak mě to chladný chování jeho mamky zdrblo. „Ono ji to časem snad přejde… Je ještě naštvaná na mýho bývalýho a myslí si, že jsi další takovej, kdo mě, a teď ji cituju, utáhl na hezký tvářičce, ale časem mě odkopne…“

Na tom jeho sdělení mě zaujalo hned několik informací, ale já se zasoustředil jenom na jednu:

„Hmmm, podle tvý mamky jsem hezkej, jo? Tak super, třeba jsou některý věci dědičný!“

„Jaký jako?“ nechápal Simon.

„No třeba vkus,“ smál jsem se – a Simon se sice taky pobaveně rozesmál, ale ucukl očima.

A když jsme si pak večer připíjeli pivem na úspěšně ukončený stěhovací práce, tak já si dovolil sám sobě tajně připít ještě na jednu věc: na to, že Simon se vážně nepřistěhoval ke mně, ale za mnou. Měl jsem prostě čím dál silnější dojem, že už pro něj nejsem jenom útočiště, ani že mě nevnímá jenom jako levnej a rychlej způsob, jak se odstěhovat od rodičů. Ostatně, vždyť mi to sám řekl: viděl ve mně skvělýho kluka, za kterým se každý odpoledne těší

A já se zase těšil na to, že odteď spolu budeme moct trávit mnohem víc času než jenom odpoledne.

***

Takže jsme spolu trávili například rána.

„Hej, proč máme k snídani vodu z močálu?“ nakrčil jsem nos, když jsem se ve středu lehce po půl osmé vykotrmelil z ložnice – a Simon zrovna do dvou skleniček rozlíval zelený blééé.

„Hele,“ vybuchl smíchy, „neodsuzuj to jenom na základě barvy!“

„To jako že jsem rasista?“ cukaly mi koutky.

„Vůči smoothie očividně jo,“ bavil se.

„Co v tom je…?“ natáhl jsem se po skleničce a přičichl jsem si k jejímu obsahu.

„Špenát, mango, jablko a kousek banánu. Ještě tam patří máta, ale tu nemám, tak jsem tam dal na ovonění aspoň trochu bazalky…“

„Jasný, chápu! To je takový to typický televizní kuchtění, ne? Když nemáte vanilku, dejte tam hermelín, a když nemáte hermelín, dejte tam okurku,“ trochu jsem si ho dobíral, ale Simon si ze mě nic nedělal.

„Na zdraví,“ uculil se na mě skrz horní okraj sklenky – a půlku vypil na jeden nádech.

Napodobil jsem ho, ochutnal jsem… A od té doby jsem si ho ohledně smoothie už nikdy nedobíral. Stal se z něj náš vrchní… smoothovač. A vůbec mě nezajímá, že takový označení profese oficiálně neexistuje.

***

Když jsem zrovna nebyl v práci, trávili jsme spolu i dopoledne… a poledne.

„Chutná ti to?“ vyzvídal jsem poté, co jsem nám k obědu naservíroval podle mě božsky dobrý kuře na paprice s těstovinama.

„Jo, je to výborný!“ zahlásil Simon… a strčil si do pusy jedno kolínko.

„Slyším výborný, ale vidím nic moc,“ nenechal jsem se obalamutit.

„Ne, to jídlo je výborný, vážně! Nic moc je… všechno ostatní…“

„Co všechno…?“

„Prostě… už mě bolej ruce od psaní motivačních dopisů k žádostem o práci. A pořád nic,“ zatvářil se Simon zkroušeně.

Trochu se mi ulevilo, že se neděje nic horšího… a že pod ten pojem všechno ostatní nespadá to bydlení se mnou. Nebo přímo já konkrétně.

„Neboj, ono to klapne… Věnuješ se tomu ani ne tři týdny, nemůžeš čekat zázraky! Zvlášť teď – víš, kolik lidí má po státnicích stejně jako ty? Teď holt hledáte místo všichni najednou.“

„No, a přesto někteří i našli! Jenže já prostě nemám pořádně co nabídnout. Mamka měla pravdu, že nic podstatnýho a ocenitelnýho neumím…“

„Aha,“ pousmál jsem se, „takže dnes budeme hrát na tuhle skromnou notu? Nebo spíš na tu sebelítostivou? Simíre, tyhle kecy si nech, až jestli budeš nezaměstnanej i za půl roku. Mezitím to prostě musíš zkoušet znovu a znovu. O nic nejde, hm? Nehrozí ti, že budeš spát pod mostem, ani že nebudeš mít co jíst. Tak to tak nehroť.“

„Když… mně je to blbý i před tebou, víš?“ přiznal Simon a sklopil oči. „Musíš si myslet, že sis nastěhoval do bytu úplně neschopnýho tydýta, kterej si neumí najít práci, nevyjede s autem z parkoviště a…“

„Nech toho,“ natáhl jsem ruku přes stůl a pohladil jsem ho po předloktí. „Nastěhoval se ke mně skvělej kluk, kterej má teď trochu poraženeckou náladu – ale dost možná mluví takhle depresivně z hladu, takže co kdybysme nejdřív doobědvali, a pak popřemýšleli, co se zbytkem soboty?“

Simon se na mě jenom vděčně usmál… A zbytek soboty jsme strávili na Výstavišti na zmrzlinovým festivalu.

A mimochodem, Simiho první podepsanou pracovní smlouvu jsme spolu slavili už koncem července.

***

No a trávili jsme spolu samozřejmě i večery… a noci… Každej ve své posteli! Ale i tak jsme si prostě byli těsně před usnutím a těsně po probuzení hodně blízko. Fyzicky… i psychicky. Protože takhle večer před spaním se nám vzájemně moc hezky povídalo a svěřovalo. Byli jsme schopní semlít všechno možný. I věci, který jsme za světla vytáhnout nechtěli… nebo si třeba netroufli.

Na některý věci jsme si ale netroufli ani tak… A někdy holt nezbývá, než si nechat trochu pomoct. A teď nemyslím toho svýho strážnýho anděla. Teď myslím pomocníka, kterej při takových příležitostech sehraje významnou roli docela často. Alkohol.

Vymýšleli jsme si na volný večery všelijakej program – tradiční, což bylo třeba sledování filmů a seriálů, ale i netradiční. Takže jednou Simon přišel s tím, že si uděláme online barmanskej kurz.

„Online? To něco takovýho je?“ divil jsem se.

„Na netu je všechno, to nevíš?“ hihňal se, až mi skoro přišlo, že si už nějakej takovej předkurz stihl střihnout dřív, než jsem přišel z práce.

Ukázalo se, že tím online kurzem myslí videa nějakýho populárního barmana – a já si říkal, že jako proč ne. Nakoupili jsme ve večerce pár lahví tvrdýho, nějaký sirupy, ovoce a tak… A můj vrchní smoothovač potom povýšil na vrchního míchače drinků všech možných barev a chutí.

„Máme ještě nějakej led?“ zjišťoval něco po půlnoci. „Do úplně, úplně, úplně nejps… nejsl… nejposlednějšího nápoje?“

„Hmm, je tu poslední kostka,“ informoval jsem ho.

„Tak sem s ní,“ napřáhl ke mně ruku s prázdnou skleničkou.

A já, aniž bych uhnul pohledem z toho jeho, jsem si tu kostku ledu strčil do pusy.

„No tohle!“ oči se mu rozšířily překvapením nad tou mou drzostí… a zároveň se chápavě pousmál.

Dál jsem na něj vyzývavě hleděl.

„Chceš ji?“ zamumlal jsem.

„To si piš!“

A pak to nabralo rychlej spád. Protože už v příští vteřině přestalo být jasný, jestli já mu tu kostku ledu předávám, nebo on si ji bere… nebo co vlastně… Prostě jsme se horlivě líbali, a byli jsme jeden z druhýho tak nažhavení, že ta kostka se po chvilce rozpustila. Nebo jsme ji možná někdo spolkl, fakt nevím.

Co vím ale úplně přesně, je, jak chutnaly jeho rty. Jak voněl jeho dech. Jak mi ústa rozvibroval každej jeho hlasitější vzdech. Jak mě pálila jeho tvář, když jsem si o ni opřel tu svou. Jak mě v nose šimraly jeho vlasy. A jak mě jeho ruce šmátralky dráždily téměř k nepříčetnosti.

„Simí,“ vydechl jsem vzrušeně, položil jsem dlaně na ty jeho žhnoucí tváře a naléhavě jsem se mu zadíval do očí, „vážně to chceš? Oba… no, dost jsme toho vypili…“

„No a?“

„Tak abys toho zítra nelitoval.“

„Ty seš osel…“

„A navíc… Co když budeš mít takový okno, že si to ani nebudeš pamatovat?“

„Ježíši, Prokope, sklapni už! Meleš samý kraviny.“

„Jo tak já melu kraviny…?“ A popadl jsem ho do náručí, odnesl jsem ho do ložnice, položil jsem ho do své postele, přičemž to bylo naposledy, co jsem ji mohl otitulovat jako svou, protože od druhýho dne už byly obě postele naše… A postaral jsem se o to, aby vzal ty svý slova o tom, že melu kraviny, zpátky.

Dvakrát.

A jo, pamatovali jsme si to. Jasně, že jsme si to pamatovali. Každej, každičkej detail.

Ale pro připomenutí jsme si to hned druhej den ráno zopakovali.

***

A pak jsme si to opakovali každej den znovu… a znovu. A znovu.

***

Zhluboka se nadechnu a tvář se mi sama od sebe stáhne do takové té trošku pokřivené grimasy, kdy se vám moc moc chce zeširoka se usmát, ale zároveň se vám do očí derou slzy a z hrdla vzlyknutí… Hmátnu si do kapsy a vytáhnu z ní krásnej bílej oblázek. Na něj jedna moje známá tady z vesnice namalovala na moje přání nádhernýho, vznešeně stojícího jelena… A z druhé strany je můj výtvor – neuměle nakreslený autíčko. Tmavě zelenou lihovou fixou, protože nic jinýho jsem neměl k dispozici.

Naposledy promnu ten kamínek v dlani… a položím ho na hrob vedle vázy. Až ho tu někdo při příští návštěvě najde, nepochopí to, ale to nevadí. Tohle je jenom mezi náma.

Mezi mnou a dědou.

***

Otřu si slzy rukávem bundy – a usměju se při vzpomínce, jak se na mě děda pokaždý nesouhlasně zadíval, když jsem to dělával jako malej… Děda mě totiž vychovával. On a máma. Můj otec je neznámo kde s neznámo kým, zbylo mi po něm akorát jméno, a to komplet – křestní i příjmení. Jako mladší jsem si přísahal, že si časem obě jména změním, ale v průběhu let mě ten dětsko-pubertální vztek a vzdor přešel.

To po dědovi mi nezbylo ani jméno, ani příjmení – ale mám po něm všechno ostatní. To, jakej jsem, to, co umím, co mě baví a zajímá – ke všemu mě přivedl on. A děda byl taky první, komu jsem se svěřil s… no, se svýma pochybnostma ohledně toho, že si domů nikdy nedovedu žádnou kočandu, ale když už, tak spíš kocourka… Děda mě uklidnil, že na tom není nic, z čeho bych si měl dělat hlavu. A ujistil mě, že si z toho nebude dělat hlavu ani máma. Jo, byl to tenkrát v podstatě obyčejnej rozhovor, jeden z mnoha, ale já jsem se po něm cítil jako znovuzrozenej: najednou jako kdybych vážil o tunu míň, když už jsem s sebou nemusel vláčet svý nejistotou ztěžklý myšlenky a neradostný vyhlídky…

Když jsem loni jel domů na víkend slavit toho svýho inženýra, děda si všiml, že zářím tak nějak… víc. Víc, než by si, dle jeho slov, zasloužil další obyčejnej cár papíru, kterej jsem vedle maturitního výza, řidičáku a bakalářskýho diplomu získal do sbírky… Tenkrát jsem před ním poprvé zmínil Simonovo jméno, i když to jsem se o něm ještě vyjadřoval dost… opatrně. Že je moc fajn, ale že z toho asi nic nebude… Na podzim už jsem dědovi vyprávěl o našem společným bydlení, no a na Vánoce jsem pak domů přijel jenom na tři dny, protože potom jsme se Simonem vyráželi do Jeseníků. A to už do mě mamka i děda hučeli, ať jim Simona přijedu co nejdřív představit.

Chvilku to trvalo, než jsme to naplánovali, Simon měl ještě zkouškový, pak jsme jeli na hory znovu, tentokrát do Alp… A nakonec nám na společnou cestu do mýho rodiště zbyl předposlední únorovej víkend. Vyrazili jsme na cestu v pátek večer, asi o tři hodiny později, než jsme chtěli, protože jsem se nečekaně zdržel v práci… Ale to jsem si z toho ještě nic nedělal, říkal jsem si, že není kam spěchat.

A pak nám do cesty skočil ten jelen. Jakkoliv v mé hlavě se ten okamžik natáhl na téměř nekonečně dlouhou dobu, tak ve skutečnosti se to odehrálo šíleně rychle. Prostě vyskočil z lesa po pravé straně, na chvilku se zastavil na silnici, podíval se, jak se na něj řítíme… a díkybohu si uvědomil, že tohohle se účastnit nechce, a tak s grácií sobě vlastní odklusal do lesa po naší levici. Tím místem, kde původně stál, jsme proklouzli, a to doslova, jenom o vteřinu nebo dvě později… Výsledkem každopádně bylo, že těch asi čtyřicet kilásků, co nám zbývaly do cíle, jsem pak jel nemožně pomalu. Měl jsem dojem, že se nějakej další jelen skrývá za každým druhým stromem, jenjen hupsnout do vozovky. A když jsme konečně dorazili domů, přivítala nás plačící mamka. Že prý děda asi před dvěma hodinama nečekaně umřel. Na infarkt.

Kromě žalu a bolesti jsem cítil i neskutečnou lítost… a výčitky. Pitomých pár hodin!!! Pitomých pár hodin, který jsme tak pitomě ztratili kvůli mé pitomé práci… a kvůli pitomýmu jelenovi… Přehrával jsem si ten pitomej den pořád dokola a dokola, přemýšlel jsem, co jsem mohl udělat jinak, představoval jsem si, jak to dělám jinak… A v těch představách jsem hledal nějakou útěchu…

Ta přišla až za pár dní. Z ničeho nic mi to došlo. Ten jelen. Ten jeho klidnej pohled. To nebylo jenom tak. To se se mnou děda přišel rozloučit. Podívat se na mě… a na Simiho. Podívat se na nás… očima mýho patrona.

A ta myšlenka, tahleta představa… mě hřeje doteď.

Ostatně, v tomhle jsem Simonovi nekecal. V tom, že věřím na reinkarnaci. A taky na strážný anděly. A na kouzelný patrony. A na náhody. Na správný načasování. A tak všelijak podobně.

Zakolísám, a tak si kleknu na jedno koleno, abych neztratil rovnováhu úplně, popostrčím oblázek blíž k váze… a pousměju se. Takže… takhle jsme se se Simonem poznali, tohle je náš příběh, dědo. To bych ti býval odvyprávěl, kdybychom v tom únoru přijeli včas… Tak ti to říkám aspoň takhle. Jo a taky jsem ti ještě chtěl říct, že je fakticky bezvadný, žes mě naučil tak perfektně parkovat… a couvat… a všechno! Nebýt toho, tak jsme se se Simonem možná vůbec neseznámili, víš jak!

Někdo mi zlehka položí dlaň na rameno. Nemusím se ani ohlížet, jenom zvednu ruku a propletu si s ním prsty.

„Chceš být ještě sám? Klidně se půjdu ještě někam projít,“ špitne Simon.

„Ne, v pohodě,“ zvednu se a usměju se na něj, jeho dlaň nechám v té své. „Já myslím, že už jsme si s dědou všechno řekli.“

Dědo, tak tohle je on.

A ten bílej oblázek se najednou jakoby rozzáří, jak se do něj opře sluníčko… A ten namalovanej jelen jako kdyby se mi podíval přímo do očí. Znovu.

Zhluboka se nadechnu a po dlouhé době se mi na tváři rozlije hooodně širokej úsměv.

„Mám tě pozdravovat,“ mrknu na Simona – a pak se ruku v ruce vydáme pomalým krokem pryč. 

 

🧡 Věnováno B. 🧡 

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (66 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (62 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (78 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

I asked God: "Why are you taking me through troubled water?" He replied: "Because your enemy can´t swim."

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #17 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíIsiris 2024-04-08 22:28
Juli, děkuju. :-) A vreckovky si preventivně chystej pokaždé. Ono Tě neubude... a je šance padesát na padesát, že je využiješ :P
Citovat
+2 #16 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíJuli 2024-04-06 04:16
Toto bolo hrozne smutné. Dobre to dopadlo ale aj tak to bolo veľmo emočne napísané. Chcelo by to varovania vopred nech si nachystám vreckovky.
Citovat
+3 #15 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíTob 2023-06-02 18:41
Wow, výborně napsané, diky moc.
Citovat
+2 #14 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíGD 2023-05-31 10:25
Jo Isi, sorry, zapomněl jsem ti dát ještě jednu 🌟 za Simiho :lol:
Citovat
+6 #13 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíHonzaR. 2023-05-30 22:44
Je to přesně, jak říká zmetek. Počet přečtení, počet hodnocení, a když to někomu stojí za koment. Jinak bychom z toho zblbli, dělat si z toho hlavu. Opravdu s potěšením tu čtu pár autorů, a rozhodně i tvoje povídky. :-)
Citovat
+8 #12 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očízmetek 2023-05-30 22:19
Tiší záškodníci - znám je taky, asi je známe všichni. Najednou klesne hodnocení, ale nemáš zpětnou vazbu - proč se to nelíbilo, co vadilo, jen klesnou hvězdičky. Já jsem se už naučil nesledovat příliš hodnocení, ale počet přečtení. Má -li někdo vysoké hodnocení, ale malý počet přečtení...přejme mu to. Ale když stojím za přečtení docela slušnému počtu- to je tak trochu pohlazení, ne?
Tvoje povídky mi stojí za přečtení vždycky - dějem, stavbou, jazykem...prostě mě baví. Takže děkuju. :-)
Citovat
+6 #11 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíIsiris 2023-05-30 20:46
:-) Děkuju všem (tedy kromě tichých záškodníků, těm jaksi při nejlepší vůli není za co ;-) ) Jsem o to radši, že se příběh líbil - protože asi v půlce jsem to chtěla celé smazat s tím, že "je to tentokrát jakési nudné" :lol:
Velkou radost mám z toho, že se mi pořád ještě daří některé čtenáře autorsky obelstít :P - a u koho se mi to nepovedlo, tak nebojte se, není všem dnům (= povídkám) konec :lol:
A Lamme, Tobě ještě jedno díky navíc - to, že Ti (a doufám, že nejenom Tobě) povídky vyprávěné puberťákem opravdu přijdou, jako že je vypráví puberťák, je pro mě cenná pochvala :-)
A s tím Simonem mi to vůbec nedošlo, že už tu vlastně jeden v hlavní roli teď je 8) Já jsem totiž chtěla využít Simíra a "Simí", tak se ten Simon sám nabídl. Šimí bude někdy příště :D
Citovat
+4 #10 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíZdenda TB 2023-05-29 06:13
Isi, tak tohle je teda příběh. Vygraduje na infarkt, aby se dále rozuzlil. Tomu se říká umění vypravěče. 8)
Citovat
+3 #9 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíGD 2023-05-27 09:09
Isi tak to jsi mne fakt dostala. Umíš nejen krásně psát, ale i příběh časovat. Dát pointu takhle šikovně až na konec a tím mne, možná i někoho jiného, šponovat pocitem, že hrob je Simiho se ti povedlo.
Krásný příběh a mám to podobně jako Prokop. Máš hvězdičku navíc za expecto patronum Komupak jsi ukradla patrona? :D ;-) Další hvězdička.

Lamm možná by stálo za to rozhlédnout i po Šimonovi. :D Neříkám, že jich je mraky, ale počty kandidátů se zvětší, snad.
Citovat
+4 #8 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíSinme 2023-05-26 21:58
Och, ďalšia tvoja poviedka, čo ma veľmi potešila. Ty na to budeš mať už nejaký patent. :-*
Začiatok bol teda náročný, ale našťastie som tak nejako veril v šťastný koniec... aspoň teda v rámci možností, keďže niekto byť mŕtvy musel. Každopádne moc ďakujem za ďalšiu krásnu jednorázovku. Dúfam v takých veľa. :-)
Citovat
+6 #7 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíJirka BVK 2023-05-26 18:54
Jak psal Miky, po přečtení prvních pár řádků jsem to i já musel posunout na volnější odpoledne.
Ze začátku jsem se taky bál o Simona a ten "napnelismus", ve kterým jsou čtenáři drženi je silně elektrizující. Bohužel smrt patří k životu a vždycky to "někdo odnese". A tak se mi ulevilo, že Prokop je stále se Simonem a nezůstal zase sám v tom svém pidibytu :lol:
Citovat
+6 #6 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očízmetek 2023-05-26 17:07
Moc hezká povídka. Od začátku jsem tušil, že ten mrtvý nebude Simon, ale čekal jsem, na koho to padne. Moc se mi líbí ten hezký styl odvíjení příběhu...
Jo, Simony jsem za život poznal dva. :-)
Citovat
+6 #5 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíMiky 2023-05-26 09:36
Přiznám se, jak jsem přečetl ten úvod, musel jsem to odložit, na chvili, kdy budu mít více času, protože takovéhle Tvé příběhy si rád přečtu v jednom kuse a ne na sto částí. Jsem moc rád, že jsem to udělal. Protože to pro mě mělo o to větší sílu. Moc se mi líbilo celé to jejich krásně pomalé a o to hlubší seznamování, to jak je ten příběh postavený, aby čtenář nevěděl (I když jsem tušil kulišárnu 😅), a hlavně celý ten pocit - osudovosti, propojení, něčeho víc... Je to krásné. Díky za skvělý zážitek. 😊
Citovat
+5 #4 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíHonzaR. 2023-05-25 19:30
Jo, taky ve mně nejdřív hrklo, jak píše Marko.
Tuhle povídku považuju za jednu z tvých TOP, Isi. Ono to má všechno, co od dobrý povídky já čekám a líbí se mi. (Včetně H. P. :-) )
Jo a pochopitelně za 5* i ode mě.

---

Simona neznám žádnýho, Šimonů několik. Tahle forma u nás není příliš obvyklá, nicméně existuje.
Citovat
+7 #3 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíMarko 2023-05-25 18:57
Teda Isi, ty si mi teda dala zabrať. :) Celú dobu čítania som bol v tom, že umrel Simon... a ten záver, keď som sa dozvedel, že to nebol on, mi po uslzených očiach vyčaril úsmev na tvári. Niežeby strata milovanej osoby mala vzbudzovať ten dojem, ale jednoducho mi odľahlo, že nezomrela jeho láska. Si výborná autorka, ktorá vie aj po tak dlhej dobe čitateľa prekvapiť. Máš to za plné. ;-)
Citovat
+8 #2 Odp.: A ten jelen se mi podíval přímo do očíLamm 2023-05-25 09:42
Krásný příběh. Vyzrálejší ve stylu i příběhu, dnes poprvé nemám pocit, že to psal puberťák. Apropo, proč se tu tak často poslední dobou vyskytuje jméno Simon? Kolik jich znáte? Já mám tedy jednoho už pár let doma, ale v širém okolí žádný jiný není.
Citovat
+11 #1 A ten jelen se mi podíval přímo do očí.mišo64 2023-05-25 04:34
Milujem krásne príbehy a tento bol. Keď má človek šťastie a osud je prívetivý. Dopraje zrušiť samotu a nájsť časom lásku.To je krásne. Smutné je, keď nestihne poďakovať človeku blízkemu, čo má najväčšiu zásluhu na všetkom. Ale dá sa aj takto dodatočne. Síce so slzami v očiach no o to viac od srdca...v sprievode lásky.Veľká vďaka Isiris za toto dielo, krásne sa mi čítalo.
Citovat