Rytíř holí

„Brácha…?“ ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře jeho pokoje.

„Co?“ zahučel podrážděně, aniž by vzhlédl od displeje mobilu.

Alice zůstala stát mezi dveřmi, bokem se ležérně opřela o futra a zakotvila na něm dlouhým, zkoumavým pohledem, zatímco v rukou bezmyšlenkovitě promíchávala karty.

„Já jenom, ať máš oči na šťopkách. Něco se na tebe chystá. Ze strany, ze který to nečekáš. A příjemný to bohužel nebude.“

„Cože…?“ zatápal Artie zmateně, konečně k ní zvedl oči… a rovnou je pohrdavě protočil. Bože, už zase ty její taroty! „Ségra, sakra, kolikrát jsem ti říkal, ať mi s tímhle dáš pokoj? Je to zasranej bullshit! A ty jsi fakt pitomá slepice, jestli tomu věříš!“

„Možná jsem, možná nejsem,“ pokrčila Alice nevzrušeně rameny, aniž by ji Arturova slova zasáhla. „Každopádně jsem si říkala, že malý varování ti nemůže uškodit.“

„Tak si to jdi zase říkat k sobě do pokoje laskavě a neotravuj mě s tím! Řeším tu něco důležitýho, víme? Čili vysmahni,“ snažil se ji Artie vystrnadit. Někde v koutku mysli si uvědomoval, že je k ní trochu nespravedlivý, ona za mý podráždění přece nemůže… Ale posloužila mu v tuhle chvíli jako dobrý hromosvod. Ostatně, já jsem ji sem netahal. Když už přišla, a ty její pošahaný karty ji neupozornily, ať nechodí, protože na to není vhodná doba – tak to má!

„No však právě, řešíš něco důležitýho,“ vybrala si Alice z jeho řečí jenom to, co se jí hodilo, „tak jsem chtěla, ať víš, že si máš dát bacha. To je celý.“ A pak se konečně odlepila od futer a při odchodu za sebou potichu zavřela dveře. Artie za ní jenom vypleskle zíral, zatímco měl chuť vstát, ty dveře znovu otevřít – a pak s nimi pořádně prásknout. Když to neudělá ona! Jak sakra může být pořád tak klidná? Já jí tu vynadám do slepic – a s ní to ani nehne!

Pak s dlouhým povzdychnutím znovu sklopil oči k mobilu. A tady s tím oslem taky nic nehne! To se ho mám sakra prosit, aby mi odpověděl na pitomou otázku? Ty vole, to toho po něm chci tolik? Vždyť už spolu přes rok chodíme! Nebo jsem si snad jeho tehdejší dotaz, jestli spolu budeme ofiko, a mou odpověď, že jo, vyložil nějak špatně?!! A přesně v tomhle jízlivém duchu měl tendenci Milošovi i odepsat, ale nakonec jenom odhodil mobil na koberec. No co. Počkám, až trochu vychladnu. Tady tohle mý nasrání by nám nic dobrýho nepřineslo.

Chvilku přemýšlel, co s načatým sobotním podvečerem, nakonec na sebe hodil sportovní hadry a vyběhl na svou oblíbenou trasu. Kterou si protentokrát o hodný kus prodloužil, protože měl dojem, že obvyklých sedm kilásků mu na jeho dnešní míru nasranosti stačit nebude.

No, jenom jestli jsem se trochu nepřecenil, uvažoval, když asi o padesát minut později posedával na lavičce v odlehlém parku, ve kterém snad ani nikdy dřív nebyl, a lapal po dechu. A ještě jsem si jak ten největší kokot nevzal ani pití, ani peníze. A domů to mám minimálně dalších padesát minut… běhu… Hlavně jak nadávám Milošovi do oslů a ségře do slepic – a sám jsem korunovanej vůl!

Opřel se do lavičky, zavřel oči… Snažil se zkrotit svůj pořád ještě přerývavý dech i pocit žízně… Když najednou se vedle něj ozvalo:

„Čau…“

No moment, jak – vedle mě?! Otevřel oči dokořán, trhnul hlavou – a překvapeně se zahleděl na známou tvář kluka, který s nonšalancí sobě vlastní okupoval půlku jeho lavičky. No to snad…

„Čau…?“ zvedl ten pozdrav do otázky. Potom se přehnaně okázale rozhlédl okolo sebe po prázdném parku. „Ty vole, je tu dnes nějak přeplněno, co?!“

David se rozesmál.

„Jako obvykle v tomhle parku v tuhle dobu. Seš tu tak trochu rušivej element.“

„Jasný, chápu. Dejchám moc nahlas a tím ruším místní… veverky nebo tak něco.“ Zároveň se mu v mysli z ničeho nic vynořilo to Alicino podivné varování. Co to ta ségra říkala? Něco se chystá, z nečekaný strany, a nebude to příjemný… No do háje… A jakkoliv si namlouval, že těm jejím debilním kartám nevěří, stejně se ještě jednou rozhlédl kolem dokola, tentokrát mnohem ostražitěji. Jestli se tu odněkud nevynoří nějací Davidovi spoluhráči třeba… a tohle celý není nějaká pitomá bouda…

„Tak jsem to nemyslel,“ ozval se David. „Ale je pravda, že jsi dejchal dost nahlas. By the way, nechceš napít?“

„Ne, díky,“ odmítl Artie rozhodně, zatímco v duchu si zkoušel formulovat i nějakou trefnou odpověď na tu poznámku o hlasitém oddechování, ale nic ho nenapadalo.

David zalovil ve sportovní tašce, kterou měl pohozenou pod nohama, vytáhl neprůhlednou lahev oblepenou logem hokejového klubu, jak jinak, zaštěrchal s ní – a Arturovi ji podal:

„Tak na…“

„Co…?“ rozhodilo to Artieho. „Nedoslýcháš na levý ucho, nebo co? Říkal jsem, že nechci!“

„Jo, slyšel jsem, že nechceš, ale vidím, že chceš. A neboj, ta voda je čerstvá. Dopouštěl jsem ji těsně po konci tréninku.“

Artie měl tisíc chutí zopakovat tomu namyšlenýmu frajerovi, že nechce, jenže jeho tělo mělo úplně jiný názor. Taky slyšelo Arturovo ‚ne, díky‘, ale zároveň vidělo zdroj vody. Po které prahlo. A tak vydalo svoje vlastní pokyny. A Artie natáhl ruku dřív, než si stihl uvědomit, že ji natáhnout nechce. Nebo teda chce, ale neměl by chtít… Seru na to.

„Tak teda dík,“ převzal tu lahev – a hltavě vypil její obsah až do dna.

David jenom trhnul rameny v jednoznačném gestu ‚není zač‘ a se spokojeným úsměvem si od Artieho prázdnou lahev zase převzal. Nehodil ji ale zpátky do tašky. Začal si s ní přehazovat z ruky do ruky, vymýšlel všelijaké triky a frajeřiny, jako kdyby byl basketbalista a v rukou svíral ne lahev, ale oranžový míč. Sám nevěděl, proč to dělá. Jestli proto, že je z Arturovy blízkosti nějak podivně nervózní… Nebo proto, že na něj chce zapůsobit… Jako kdybych na něj potřeboval zapůsobit! Zrovna na něj! A zrovna TÍMHLE! Kdyby chtěl vidět něco působivýho, chodil by na naše hokejový zápasy. Což nechodí.

Artieho oči se nechaly tím divadýlkem bezděky přitáhnout… A teprve když si uvědomil, že na Davidovu hru rukou téměř fascinovaně zírá, se zavrtěním hlavou odvrátil pohled a rýpnul si:

„Jsem myslel, že v hokeji trénujete jiný věci než zrovna tohle!“

David se nenechal rozhodit.

„Myslím, že ty máš celkově o hokeji dost zkreslený představy… Nebo minimálně tvůj přítel je má,“ zachytil lahev ve vzduchu, dobře mířeným hodem ji poslal přímo do tašky – a zpytavě se na Artieho zahleděl.

Artie zrudl. Okamžitě mu totiž došlo, na co David naráží… A ta vzpomínka, i když byla rok stará, způsobila, že se zastyděl.

„No, Miloš, on je… on byl… Byl opilej, a tak…,“ zkoušel koktavě tu trapnou událost z baru vysvětlit… A když mu došlo, že se to vlastně moc vysvětlit nedá, aspoň se omluvil: „Promiň. On to tak nemyslel. Nebo teda… za střízliva by to tak nemyslel. Když se napije, myslí si plno věcí jinak…“

David se znovu rozesmál.

„V klidu, nemusíš se mi omlouvat za něj. Navíc, jsem zvyklej. Slýchám na svou adresu i mnohem horší věci.“

„Horší než rozmazlená zpovykaná primadona, která by si bez svýho fotra nezavázala ani tkaničky na svejch zlatejch bruslích, nebo teda aspoň si myslím, že jsou zlatý, protože stojej stejně jako roční školný na naší soukromý střední?“

„Fíha,“ hvízdl David, „ty si to pamatuješ slovo od slova?“

„No, ty očividně taky,“ hodil po něm Artie pohledem, „jinak bys nevěděl, že je to slovo od slova.“

„Jedna nula,“ uznal David pobaveně.

„A prostě… na to se zapomenout nedá. Bylo to neskutečně trapný,“ ošil se Artie. „O to trapnější, že to ten tydýt vykřikoval v baru nacpaným až po střechu vašima fanouškama, když jste tam slavili postup do ligy…“

„Do extraligy,“ opravil ho David automaticky, ale hned sám sobě v duchu vlepil pohlavek. Ty seš nemožnej, fakt! Si bude myslet, že jsi vážně jenom primadoňáckej vejtaha! I když, loupl po Artiem očima, jemu je asi hokej vážně úplně jedno… „Nojono, co naděláš,“ rychle změnil téma, aby tu svou poznámku zakecal. „S některýma holt ta závist pekelně cvičí.“

„Hm, mně přitom nikdy nepřišlo, že je Miloš zrovna… závistivej,“ zamyslel se Artie nahlas.

„Tak určitě to není jeho jediná vlastnost. Jinak bys s ním, předpokládám, nechodil,“ nadhodil David.

„Hmmm,“ zahučel Artie, do tohohle polemizování se mu pouštět nechtělo. Pak zašilhal po Davidově napěchované sportovní tašce: „Hele, a… vážně jsou ty tvý brusle tak drahý?“

„Popravdě nemám nejmenší tušení, kolik stojí školný na naší škole,“ ušklíbl se David napůl pobaveně, napůl trochu rozpačitě. „Ten přestup z gymplu mi zařizoval fotřík…“

Artie jenom pokýval hlavou. Jo, na ten Davidův přestup k nim na školu si samozřejmě dobře vzpomínal. Bylo to skoro přesně před rokem a půl, v prosinci, ve druháku. Trochu netradiční datum na změnu školy, ale David byl kapitánem hokejového týmu, co měl našlápnuto na postup právě do té juniorské ligy, pardon, extraligy, a tak holt měl jistá privilegia. A taky speciální potřeby, co se týče například docházky do hodin, zkoušení a podobně, kterým soukromá střední škola dokázala, na rozdíl od té státní, vyjít vstříc…

Než David k nim do třídy s velkou slávou přestoupil, Artie se o hokej vůbec nezajímal. Poté, co se David stal jeho spolužákem, se na Artieho přístupu k hokeji sice nic nezměnilo, stále ten hype kolem tohoto sportu prostě a jednoduše nechápal, ale chtě nechtě se mu do hlavy dostala spousta informací a pojmů, protože najednou tím začala žít nejen celá jejich třída, ale rovnou téměř celá škola. Nástěnky jsou od té doby plné všelijakých plakátů a výstřižků z časopisů a novin, hodně lidí nosí na batozích odznáčky v barvách klubu, na šatních skříňkách i na tabulích se co chvíli k nelibosti školníka objevují nálepky, vyučování čas od času přeruší ředitelčiny gratulace pronášené přes školní rozhlas… Pár měsíců po Davidově přestupu, loni v březnu, mladí hokejisté opravdu postoupili do extraligy, což většina spolužáků ze všech ročníků slavila asi týden v kuse, no a když letos v dubnu David coby kapitán dovedl svůj tým k titulu, měl Artie dojem, že ta vlna nadšení snad školu vyloženě zboří.

Pokradmu přejel po Davidovi očima. A teď tady ten… ten věhlasnej zlatej hráč, co prý bruslí na zlatejch bruslích a kterej má doma v poličce nad postelí čerstvej zlatej pohár, sedí na lavičce v zapadlým parku… a vypadá, že nemá na práci nic jinýho, než vykecávat s někým, kdo nemá šajnu, jakej je rozdíl mezi ligou a extraligou. No, možná, že si vůbec neuvědomuje, jak neznalej ohledně hokeje jsem! A kdybych se ho na ten rozdíl zeptal, tak by se odsud rychle zdekoval!

„Někde tady bydlíš?“ zeptal se Artie radši na něco úplně jiného. Protože nějak nechtěl, aby se odsud David zase tak rychle dekoval.

„Jo, ještě asi půl kilásku tímhle směrem,“ hodil David hlavou doprava. „A ty?“

„Ještě asi deset kilásků tímhle směrem,“ hodil Artie hlavou pro změnu doleva… a pak, aniž by pořádně chápal proč, se té své poznámce začal smát. A David, aniž by věděl proč, se k němu přidal.

„Tak to tě asi nebudu zdržovat…?“ stočil David svoje oznámení do otázky. „Si ještě mákneš, než se dostaneš domů.“

„Nikam nespěchám,“ ujistil ho Artie… a samotného ho zarazilo, proč má potřebu Davida zrovinka o tomhle ujišťovat. To asi kvůli tomu, že se tak zvláštně zeptal…

David znovu zalovil v tašce, tentokrát v kapse na boku, vytáhl mobil, zamžoural na displej – a schoval si mobil do kapsy kraťas.

„Já taky ne.“ A s tím se pohodlněji opřel do lavičky, nastavil tvář podvečernímu sluníčku… a zavřel oči.

Artie si sám pro sebe rozhodil rukama. A tohle má být jako co? To se tu chystá spát… a já mu mám dělat společnost? Davidova zlatavými paprsky ozářená tvář ale bezděky přilákala jeho pozornost… a on během chviličky na svoje podrážděné rozčarování zapomněl. Nasucho polkl… a vědom si toho, že si ho teď David nevšímá, přejel postupně očima celou jeho postavu. No, pak že je příroda spravedlivá! Když někomu nadělí bohatý rodiče, negramlavý ruce schopný trefit se hokejkou do puku – a ještě takovýhle tělo! Se divím, že se pod někým, kdo vypadá takhle žhavě, ten led nerozpustí! A s dalším polknutím se Artie taky opřel zády do lavičky… a po Davidově vzoru zavřel oči.

Asi deset minut tam takhle jeden vedle druhého chytali bronz… a zjišťovali, že je to vlastně docela příjemné. Sedět… a mlčet. Nebo ne, jinak: sedět vedle sebe… a mlčet. Miloš takhle mlčet neumí, honilo se Artiemu hlavou. A ségra? Ta už teprve ne! To Davidovy úvahy šly kousek jinam: Kdy jsem byl naposledy někde s někým, kdo neměl potřebu mlít pantem pořád a jenom o hokeji?! A kdo celkově neměl potřebu… prostě mlít pantem?

Nakonec David to mlčení sám prolomil tiše proneseným, ale pobavením podbarveným dotazem:

„Nemám nastavit budíka?“

„Proč, bere tě spaní?“ zamrmlal Artie. Jeho tedy spaní… téměř… nebralo. Cítil se příjemně zlenivěle, ale ne unaveně.

„O mě nejde. Spíš abys ty nedorazil s takovou domů až někdy po půlnoci.“

„Se nestarej, já trefím.“

„Běžně chodíš městem po půlnoci?“

„Běžně ne, ale myslíš, že úderem dvanáctý se ty silnice a baráky nějak přeskládají, nebo co? Že bych najednou netrefil?“

Davidovi uteklo tiché zasmání.

„No, to by náhodou plno věcí vysvětlovalo.“

„Jo? Co třeba? Máš problém se strefit do správný ulice, když se v noci vracíš z nějakýho baru?“ uchichtl se Artie.

„Občas,“ přiznal David. „A ty máš zase problém se strefit do ulice, ve který vůbec je nějakej bar, hm? Nevzpomínám si, že bych tě v poslední době v nějakým potkal…“

„Já na to moc nejsem,“ pokrčil Artie rameny.

„Na co, na zábavu?“

„Na tenhle druh zábavy. Vlastně pobyt v baru za zábavnej vůbec nepovažuju,“ upřesnil Artie.

„No, a na hokej taky moc nejsi, jak si tak všímám… Tak na co vlastně jsi, Arture?“

Artie sebou překvapeně trhnul. No neke, on zná mý jméno? Tak to bych skoro ani nečekal… Na to, že do školy spíš nechodí, než chodí, a že se nepotkáváme ani mimo ni, tak to teda zírám! Nebo zíral bych, kdyby se mi chtělo otvírat oči…

„Na sci-fi komiksy, třeba. Na čtení – i na kreslení,“ prozradil Artie. „A na co jsi ty – kromě hokeje?“ zavyzvídal.

„Kromě hokeje?“ zopakoval David tu otázku i s důrazem na první slovíčko. „To je docela zákeřnej dotaz… Na pitomý seriály, asi.“

„Proč pitomý?“

„Mě se ptej, proč jsou ty seriály tak pitomý! Ale jsou,“ bavil se David.

Artie k němu natočil hlavu a konečně otevřel oči.

„Tak proč na ně teda koukáš?“ zeptal se se zájmem.

David vycítil, že se na něj Artie dívá, a tak se na něj otočil taky.

„Protože se u nich dobře odpočívá. Nemusím na nic myslet. Nad ničím přemýšlet. Prostě se jenom nechávám unášet na vlně tý… tý…“

„… tý pitomosti,“ napověděl mu Artie – a oba se rozesmáli.

„Jo, přesně,“ dal mu David za pravdu.

„A tak co máš třeba rozkoukanýho?“ zjišťoval Artie – a tohle téma jim, k překvapení jich obou, vydrželo další asi hodinu. Možná i o něco déle. Nikdo z nich to nepočítal. A kdyby sluníčko nezalezlo za obzor a neochladilo se, seděli by na té lavičce zřejmě doteď…

„Hele, já… poběžím,“ přejel si Artie dlaněmi přes husí kůži na pažích a začal se neochotně zvedat.

„Jasně, utíkej,“ usmál se na něj David, sám ale zůstal ještě sedět. „Každopádně, rád jsem tě konečně trochu poznal…“

Tohle sdělení Artieho zaskočilo.

„Proč…?“

„Proč? Protože umíš dávat zákeřný otázky. A zajímavý. Který se netýkají hokeje.“

„Jo takhle,“ ušklíbl se Artie. „Vidíš, a já jsem si myslel, že tě to naopak odradí, když nebudu vůbec mluvit o hokeji.“

„Tak to se budeš muset příště víc snažit, jestli mě budeš chtít odradit,“ pronesl David záhadně – a se zakřeněním vstal z lavičky a na Artieho mávnul. „Tak čus. Dobře doběhni. Nebo aspoň dojdi, Arture.“

„Čau… A nápodobně,“ oplatil mu Artie to mávnutí… a vyrazil na cestu. Na desetikilometrovou cestu, která mu… pro jednou… připadala sotva jako stometrová. Protože během ní vůbec nestihl protřídit všechny ty úvahy, které mu vířily hlavou, a vybavit si všechna ta Davidova gesta… a výrazy tváře… a všechny ty informace, co se od něj dověděl… A najednou byl doma. No ty vole, buď jsem zaběhl svůj osobní rekord, nebo se fakt nějak přeskládaly chodníky a domy a objevil jsem nějakou červí díru, která vede z tamtoho parku přímo k našemu baráku! Anebo jsem prostě jenom tak dehydratovanej, že magořím…

***

A asi nejsem jenom dehydratovanej. Asi mi regulérně šibe. S těmi myšlenkami se Artie večer procházel po pokoji sem a tam jako lev v kleci… a odhodlával se k tomu, aby zašel za ségrou a omluvil se jí. Protože jednak jsem na ni byl fakt hnusnej. No a druhak – vždyť měla v podstatě pravdu! Že si mám dát bacha na něco nečekanýho, co mi nebude příjemný. Protože to setkání s Davidem jsem nečekal teda vůbec… a zezačátku mi fakt příjemný nebylo. Když jsem nejdřív vůbec netušil, jestli David nemá něco za lubem… A potom, jak mi bylo tak trapně za Miloše a ty jeho urážlivý kecy. No, ale pozdějc teda… Pak už to naopak bylo příjemný moc. Týjo, proč jsem si celej ten rok a půl myslel, že když je hokejista, a navíc rovnou jejich kápo, tak že to má v hlavě vymatlaný? A přitom se s ním dá tak bezvadně pokecat! Prostě pitomý předsudky. A taky ty Milošovy řeči do toho… No a taky to, že David se ve třídě moc neohřeje, takže jsem neměl kdy pořádně zjistit, jak moc se v něm pletu…

Nakonec se odhodlal, přešel k vedlejšímu pokoji, zaklepal… A když to jediné, co se k němu přes zavřené dveře linulo, byla tichá hudba, opatrně nakoukl dovnitř. „Ségra…?“

Alicin pokoj byl ale prázdný. Artie se zaposlouchal… a teprve teď zaslechl šumění sprchy z koupelny. Jasný, jdu nevhod, okej, zkusím to za čtvrt hodiny. Užuž ze sestřina pokoje couval pryč, když ho uhodily do očí tři hromádky karet, které měla Alice položené na stole. Bože, to se toho nikdy nenabaží? To si je jako vykládá pořád dokola? Navzdory jeho nesouhlasným myšlenkám ale jako kdyby ho něco ponouklo přijít blíž… a pověnovat těm kartám trochu pozornosti. Co na tom má? Takový kraviny to jsou! mluvil sám k sobě, ale jeho ruka už se natahovala po tom balíčku napravo. No tak schválně, taroty, dejme tomu, že bych na chvilku uvěřil, že mi chcete ještě něco říct… Co tu pro mě máte? A s tou myšlenkou popadl balíček do ruky, rozložil karty do vějíře, jednu vytáhl – a otočil ji k sobě lícem.

Smrt.

Ježíši! To snad… to jsou opravdu takový kraviny!!! Rychlostí blesku vrátil kartu zpátky mezi ostatní, balíček spíš pohodil, než odložil na stůl – a opustil sestřin pokoj, jako kdyby mu hořelo za patami. Debiloviny debilní! No to je výborný prostě! Že jsem se na to nevysral! A na nějakou omluvu kašlu, to ať si ségra natentuje! Se věnuje takovejm… krávovinám… Ať si nasere!

A ještě když ležel v posteli a snažil se usnout, pořád sám sebe přesvědčoval jako kolovrátek, že Aliciny tarotové karty jsou debilní debilovina a bejkárna první třídy. Přesto ale… ho podivně nervózně šimralo kolem žaludku. Co když… to všechno nějak souvisí? To ségřino odpolední varování? A ta smrt? A co když to nějak souvisí s tím odlehlým parkem třeba…? Nebo… co když to nějak souvisí s Davidem?!

***

Další sobota. Večer. Teda noc. Nebo… Kdo ví, kdy přesně končí večer a začíná noc? Artie to nevěděl… a bylo mu to srdečně jedno. Bylo mu jedno úplně všechno.

Do hajzlu… Do zasranýho hajzlu! Takovej hajzl to je! Jak jsem mohl být tak slepej a blbej?!

Nějakým zázrakem doklopýtal na toalety, a když zjistil, že tam nikdo není, praštil pěstí do stěny, aby si od těch nepříjemných pocitů vzteku a zklamání trochu ulevil. „Auuu! Do piče! Do prdele!!!“ Máchal ve vzduchu poraněnou rukou, po tvářích mu nevědomky začaly téct slzy… a hlava mu pořád dokola nabízela několikavteřinový film:

­– Už mě to s tebou prostě nebaví, Artie. – Je s tebou děsná nuda. – Co sis myslel? Že s někým, jako seš ty, zůstanu až do smrti, nebo co? – Proboha, nebuď směšnej. A neztrapňuj mě. Všichni se sem dívají. – Jo, do prdele, já vím, co jsem ti všechno navykládal! A cos čekal, že ti asi tak budu říkat jinýho? Chtěl jsem se ti prostě jenom dostat do kalhot! No tak jsem předstíral, že mě zajímáš! A víš co? Možná jsi mě chvilku fakt zajímal. Chvilku. Ale už jsme spolu přes rok, chápeš to? Je čas na změnu. Sorry, jestli jsi to z těch mejch zpráv nepochopil.

Když si Artie znovu a znovu nedobrovolně vybavoval všechny ty Milošovy zraňující věty, připadal si, že dostává jednu facku za druhou. Každá ta bolavá věta… byla jako jeden políček. Od někoho, od koho by to nikdy nečekal. Od někoho, koho jsem do prdele miloval.

„Kurva,“ tentokrát do té stěny kopnul, protože ruku si přece jenom zlomit nechtěl, „ty jeden zasranej, zasranej hajzle!!!“

„Co se tu sakra děje…?“ otevřely se najednou dveře jedné z kabinek. „Co… To seš ty? Jenom ty?!“ rozhlížel se David zmateně kolem sebe. Podle těch zvuků, co se k němu donesly, měl totiž dojem, že se před umyvadly perou minimálně dva lidi…

„Heh…?“ zazíral na něj Artie zaskočeně. „Já… Sorry, myslel jsem, že jsem tu sám,“ začal si rychle rukávem nebolavé ruky otírat tváře a couval směrem ke dveřím.

„No, já si zase myslel, že tu nejsi sám,“ rozhodil David rukama. Pak na Artiem zakotvil pátravým pohledem. „A vypadáš, že by ti teď něčí společnost prospěla víc než samota… Zvu tě na panáka.“

„Nezveš,“ zamítl to Artie razantně. „V tomhle pojebaným baru nezůstanu už ani vteřinu.“

„Jo, to mi tak nějak došlo,“ pousmál se David. „Zvu tě na panáka do jakýhokoliv jinýho baru, kterej vybereš.“

„Nechci do žádnýho baru. Nesnáším bary, vzpomínáš?“ Jasně, že si nevzpomínáš, proč bys měl? Taky ses se mnou posledně bavil jenom z bůhvíjakýho pokoutnýho důvodu. Stejně jako Miloš. Kterýho jsem taky nikdy doopravdy nezajímal… Zatřásl hlavou, aby z ní vzpomínky na toho kreténa dostal pryč.

„Jo, pamatuju si to,“ řekl David, čímž Artieho přesvědčením docela otřásl. Pak na něj zvědavě naklonil hlavu: „Pizza bary jsou taky na tom tvým blacklistu?“

„Proč…?“ zatápal Artie.

„Protože o jednom dobrým a nedalekým vím.“

„To nemyslím,“ zakroutil Artie hlavou. „Myslím… Proč se staráš? Jsi tu na nějaký akci, ne? Tak běž zase pokračovat ve slavení a mě si nevšímej.“

„Hele, beztak už delší dobu přemýšlím, jak se odsud nenápadně trhnout,“ přiznal David. „Dal jsi mi vlastně dobrou záminku.“

„No tak to je výborný,“ zabručel Artie. To je fakt špičkoidní. Tak pro Miloše jsem byl záminka, aby měl s kým občas vyrazit do společnosti, a pro Davida jsem záminka, aby mohl z tý společnosti nepozorovaně zmizet… Akorát že David mi to aspoň řekne na rovinu.

„Nebruč,“ uchechtl se David, pak Artiemu jakoby nic položil dlaň na záda a jemným tlakem ho směroval pryč z toalet. „Máš tu někde nějaký věci?“

„Ne,“ odpověděl Artie, ale pro jistotu si prohmatal všechny kapsy, aby se ujistil, že mu nic nechybí.

„Bezva, tak mizíme!“

David Artieho sebevědomě vyvedl davem lidí až před bar. Tam dlaň z jeho zad sundal, kývnul hlavou doprava, a když se Artie zařadil vedle něj, ledabyle si vsunul ruce do kapes a pomalu tím naznačeným směrem vyrazil.

Artie se na ty Davidovy ruce v kapsách zadíval skoro… lítostivě. Po té ledové sprše, které se mu dostalo uvnitř baru, mu Davidova hřejivá dlaň na zádech… byla příjemná… Zakroutil nad sebou očima. Ty vole, právě se s tebou někdo rozešel, halóóó! Není ti trapný jenom pár vteřin nato přemýšlet o někom jiným? Na druhou stranu, no a co?! Miloš zjevně přemýšlel o někom jiným minimálně poslední půlrok! A kdo ví, jestli jenom přemýšlel… Rychle zamrkal, aby zahnal slzy, co se mu zase užuž chtěly drát do očí.

„Co přesně se stalo? V tom baru?“ zeptal se z ničeho nic David, jako kdyby Artieho myšlenky částečně odposlouchával.

„Nic.“

„Ale no tak…“

„Nechci o tom mluvit,“ pozměnil tedy Artie svou odpověď.

„Už o tom mluvíme.“

„Ty o tom mluvíš.“

„A ty bys o tom mluvit měl,“ podotkl David trefně.

„Říká devět z deseti psychologů, nebo je to tvůj názor?“

„Můj názor je to stopro,“ usmál se David. „A psychologů to podle mě říká dvanáct z deseti.“

„Aha, tak to jo,“ zacukaly Artiemu koutky. „Myslel jsem, že ty kecy o tom, že hokejistům nejde matika, jsou fakt jenom kecy. Ale vidím, že se to zakládá na reálným základě.“

„A já si zase pořád trvám na tom, že toho o hokeji moc nevíš. Natož o hokejistech.“

„Můžeš mě dovzdělat,“ nabídl mu Artie. „Aspoň nebudu muset mluvit já.“

„Faaajn,“ povzdychl si David, „tak teda nemluv, když nechceš. Ale já si s dovolením vyberu pro svůj monolog jiný téma než zrovna hokej.“

„Jasně, vyber si, co chceš,“ svolil Artie… a potěšeně se usmál. Vyber si, co chceš. Posledně se mi s tebou kecalo dobře. A dnes mi fakt bodne si to zopakovat… Přijít prostě na jiný myšlenky. A poslouchat ty tvý výstižný komentáře… a vtipný postřehy… a tak…

A ten pokec nad pizzou se, opět k překvapení jich obou, protáhl na něco přes dvě hodinky. I když… tentokrát tím už vlastně až tak překvapení nebyli. Stále ale platilo, že by tam spolu vydrželi sedět i mnohem déle, dost možná až doteď, kdyby jim v jednu hodinu číšnice nepřišla s omluvou oznámit, že podnik už bude zavírat…

„Doprovodím tě,“ nadhodil David, zatímco stáli před barem a on pozoroval, jak se Artie souká do mikiny.

„Proč to?“ vykulil na něj Artie oči. „Pořád platí, co jsem říkal před týdnem: domů trefím.“

„No, ale je o několik hodin pozdějc, než bylo před týdnem, když jsi to říkal.“

Artie se zašklebil.

„Neboj, ty ulice a baráky se fakticky nepřeskládávaj. Mám to ověřený.“ Víceméně.

„To možná ne, ale těma ulicema se teď trousí plno podivnejch týpků… a partiček…“

„Ehm,“ nafoukl Artie tváře a okázale přejel svou postavu očima, „to vypadám jako někdo, kdo se o sebe neumí postarat, nebo co?!“

„Vypadáš dobře,“ uculil se David.

Artie na něm zakotvil otráveně unaveným pohledem, jako kdyby chtěl naznačit, že je podobné komplimenty zvyklý poslouchat pořád… Nebo jako kdyby tomu naopak vůbec nevěřil, pomyslel si David. Spíš to druhý. Nevypadá moc sebevědomě, jenom se tak snaží působit…

„Vypadáš dobře,“ zopakoval, aby dal najevo, že na něj ty Artieho ksichty nefungují, „jenže zároveň máš taky pořád ještě dost nateklou pravačku. Takže, kdyby náhodou vážně bylo potřeba, aby ses o sebe postaral, tak jsi v dost nevýhodný pozici. Čili tě doprovodím.“

Na tenhle argument Artie nějak neměl co dodat. A tak jenom zamrmlal:

„To skoro zní, jako kdyby ses za každou cenu snažil zjistit, kde bydlím.“

„To už přece vím.“

„Co…?“

„No, deset kilásků nalevo od našeho parku, haha,“ rozesmál se David – a Artie se k tomu jeho smíchu musel přidat. Pobaveně… a zároveň potěšeně. Týjo, on si toho z toho našeho rozhovoru pamatuje docela dost… Vyrazil tedy rovnou na cestu, a z toho, že David kráčí po jeho levici, mu bylo… prostě příjemně.

Tak příjemně, že po pár minutách dokonce prolomil to mlčení a spustil:

„Hele, pořád si trvám na tom, že doprovázet jsi mě nemusel, ale… díky. Za celej dnešní večer. Bylo to… Přesně něco takovýho jsem potřeboval. Protože… totiž… Rozešli jsme se s Milošem, no a… dověděl jsem se od něj o sobě fakt hodně pěkný věci, a… Prostě bylo super na to na pár hodin nemyslet. Díky.“

„Jasně, není zač,“ usmál se na něj David. Pak vytáhl pravačku z kapsy a jemně poplácal Artieho po rameni:

„A i když to asi nechceš slyšet, tak Miloš je kretén. Nestojí ti za to, abys… no…“ Abys kvůli němu brečel… „Aby sis kvůli němu lámal ruce.“

„To asi fakt ne,“ popotáhl Artie, ještě dvě vteřinky si užíval Davidovu dlaň na svém rameni… a pak rychle zkusil převekslovat rozhovor na bezpečnější půdu. „I když víš jak, já hokej nehraju, takže u mě to zraněný zápěstí takovej průšvih není, jako by to bylo u tebe…“

„No, tak teď už máme po sezóně, a kdybych zameškal jenom pár tréninků, tak to taky žádnej velkej průšvih nebude,“ schoval David ruku zpátky do kapsy. „Teda, otec by na to měl asi trošku jinej názor, ale se sádrou by mě snad hrát nenutil… Vidíš, to je dobrej postřeh.“

„Cože? Co přesně…?“ nechápal Artie.

„Nic, to neřeš,“ sklopil David oči a kousek ušli zase mlčky. „Hele, v pondělí píšeme ten test z litošky, co?“ nadhodil úplně jiné téma.

„No, my ho píšeme, ale jestli i ty, to nevím!“ chytil se Artie a rovnou se rozhodl Davida trochu poškádlit. „Nebo že by ses zase jednou uráčil zavítat k nám do třídy na běžný vyučování?“

„Tak to víš, písemky se píšou líp ve třídě než individuálně v kabinetech. Je tam od koho opisovat, že jo…“

„Jo takhle!“ vyprskl Artie smíchy, ale hned zase zvážněl. „A potřebuješ to? Opisovat? Teda jako… plaveš v něčem? Litoška je teda dost o ničem, ale matiku bych bez vysvětlování naší matikářky nedal. To klobouk dolů, že to zvládáš takhle samostudiem…“

„Hmm, tak individuální studijní plán není vyloženě samostudium,“ rozpovídal se David, a než došli před Artieho dům, už se jim zase pusy nezastavily.

A zatímco Artiemu se po jejich rozloučení docela rychle dostal do hlavy Miloš, protože… prostě, všechno mi ho tady připomíná, sakra!, tak David měl při jízdě Uberem nočním městem v hlavě jenom Artura. S ním je všechno tak… jednoduchý! Samozřejmý! A úlevný! Konečně totiž našel někoho, s kým se dalo povídat úplně o všem. Někoho, kdo neměl potřebu s ním pořád dokola zasvěceně rozebírat jednotlivé minuty všech minulých vítězných zápasů, a co hůř, radit mu, co by mohl zkusit příště udělat jinak, nebo dokonce líp… Konečně našel někoho, kdo mu nepředpovídal zářnou budoucnost v některém zahraničním hokejovém klubu, někoho, kdo mu pořád nepředhazoval jeho slávu, úspěchy a bohatství, někoho, kdo neměl potřebu si s ním dělat selfíčka a kdo se s ním nebavil jenom proto, aby byl zajímavý před ostatními svými známými, hele, já se kámoším s Davidem… Konečně našel někoho, v jehož společnosti se cítil… No prostě jinak. Normálně. Jinak, než jenom jako protežovanej hokejista.

Vedle Artura si připadal jako obyčejný osmnáctiletý kluk. A líbilo se mu to.

***

Další den Artie nemohl dospat. Honilo se mu toho hlavou strašně moc, ale jedna věc na něj vyskakovala znovu a znovu. Ta smrtka. Ty ségřiny karty. Co mi to tenkrát přišla říct? Vší silou se snažil vylovit její slova z paměti. Ať prej mám oči na šťopkách, že se na mě něco chystá. Od někoho, od koho to nečekám. A nebude to příjemný. A já si myslel, že se to týkalo Davida… a toho setkání v parku. Ale ono to celou dobu bylo o Milošovi! Protože od něj jsem něco takovýho teda ale fakticky nečekal!!! A příjemný to není! Nic z toho, co mi včera vpálil do tváře, nebylo příjemný, a… to, že mě celej ten náš vztah pravděpodobně jenom tahal za nos, zatímco já jsem to bral vážně, taky není příjemný… a…

Z očí se mu zase vydralo několik slz, než je rozhodným gestem setřel z tváře. Seru na něj, seru na něj! Byl jsem pro něj jenom… jenom výplň pro zabití nudnejch odpolední, seru na něj! Už mu nevěnuju ani vzpomínku! Ani slzu! No dobře… tak… odteď za pět minut už mu nic z toho nevěnuju…

Když se konečně trochu sebral, převlékl se a zašel se nasnídat. Nenuceně poklábosil s rodiči i s Alicí, a když se pak všichni zvedli od stolu, zamířil za Alicí do jejího pokoje.

„Můžu?“ zeptal se, když se na něj překvapeně otočila.

„Jasně, copak?“ došla k posteli, pohodlně se na ni posadila a rukou mu naznačila, že si může sednout vedle ní. Nebo kamkoliv jinam.

„No,“ zavřel Artie dveře, aby rodiče nic neslyšeli, „víš, jdu se zeptat na něco ohledně těch tvých karet…“

„Heleme se!“ povytáhla na něj obočí, pořád se ovšem usmívala. „Tak to jsem nečekala, že přijdeš zrovna kvůli tomuhle!“

„Ne?“ oplatil jí to pozdvižené obočí, uvelebil se na koberci a zády se opřel o skříň. „Tak to jsi kartářka na hovno, když nevíš, že se za tebou chystám!“

Alice vybuchla smíchy.

„Ty seš osel! Karty nejsou o nějakým předpovídání budoucnosti!“

„Ne…? A o čem teda?“

„Hmm, o energiích. O tom, co za energie vysíláš a přitahuješ ty… a lidi v tvým okolí… A jak to ladí všechno dohromady. A tak.“

Artie si nepřesvědčeně založil ruce na hrudníku.

„No dobře, a tak jaký teda vysílám a přitahuju… energie?“ vyplivl to slovo, jako kdyby bylo jedovaté.

„A co že tě to tak najednou zajímá?“ vyzvídala Alice, ale to už se zvedala z postele a natahovala se po jednom z několika balíčků karet, které odpočívaly na jejím stole.

„Nooo,“ Artiemu se do toho moc nechtělo, ale nakonec šel s pravdou ven, „posledně jsi to s tou nečekanou nepříjemností dost trefila…“

„Vida,“ pronesla Alice… a ani to neznělo překvapeně. Pak se přesunula za Artiem, sedla si naproti němu do tureckého sedu, několikrát s kartami poklepala o zem… a začala je míchat. Očima ale visela na Artiem. „Zajímá tě něco konkrétního? Někdo konkrétní? Nebo jenom tak všeobecně…?“

„Asi všeobecně,“ trhnul Artie rameny… a ten svůj napjatý postoj trochu uvolnil. Ruce si složil do klína a bezděky si prsty levé ruky začal přejíždět po stále ještě citlivém zápěstí.

„Okej, tak všeobecně.“ Alice stočila pohled ke kartám, začala si sama pro sebe něco mumlat… a míchala je a míchala… Dokud z balíčku nevypadla první karta. Natáhla k ní ruku, položila ji na koberec lícem nahoru… A Artie vyšokovaně nadskočil.

Smrt.

„Cože? Už zase?“ vyjekl… a vážně se snažil, aby se mu do hlasu nepromítlo to zděšení, které ho nepříjemně mrazilo ve slabinách.

„Už zase…?“ zopakovala po něm Alice a zmateně nakrčila čelo. „Jak víš, co jsem ti minule vytáhla za karty?“

„Cože??!“ To už se Artiemu vyloženě zvyšoval tep. „Ty už jsi… ty už jsi mi tu smrtku někdy vytáhla?“ Takže i s tím, jak jsem si ji vytáhl já, je to teď potřetí?! No, ne že bych na to věřil, ale… Ale!!!

„Brácha, klid!“ usmála se ségra a předklonila se, aby na něj dosáhla a mohla mu chlácholivě položit ruku na koleno. „Karta smrti neznamená doopravdy smrt,“ protočila pobaveně oči nad jeho základní neznalostí.

„Ne…?“ hlesl a s tím, jak se jeho tep uklidňoval a přicházela úleva, se do něj zároveň dávalo i podráždění. „Jasně že ne,“ zavrčel, „jak jsem si mohl něco tak hloupýho vydedukovat, že?! Sakra, pak se divíš, že tohle celý považuju za pitomost, když smrt neznamená smrt! A had určitě neznamená hada a strom neznamená strom, viď… Tak k čemu je to teda celý dobrý?!“

„Jsou to jenom symboly,“ ušklíbla se Alice a začala zase míchat karty, aniž by ji bráchův výstup vyvedl z rovnováhy. „Smrt značí ukončení něčeho – a začátek něčeho jinýho.“

„Pf, takový blafy…,“ spustil Artie… a najednou se mu náhlým uvědoměním rozšířily oči.

„Ale!“ pousmála se na něj ségra. „Takže víš, o čem mluvím!“

„Já… no… nevím,“ mlžil.

„Brácha, v tobě jde číst líp než v těch kartách. Tak mě aspoň netahej za nos, když už sis sem přišel pro radu.“

Chtěl jí něco odseknout… nejdřív… Ale zjistil, že vlastně nechce. Být na ni zase hnusnej. A předstírat, že neví, o čem ségra mluví, když to do sebe přitom všechno tak dobře zapadá.

„Jo, no tak… jo. Něco skončilo. Nečekaně. Náhle. Bez jakejchkoliv příznaků, že by bylo něco nějak… špatně…“

Alice ještě chvilku vyčkávala, jestli se Artie nebude chtít rozmluvit víc, ale pak jenom pronesla:

„Okej,“ a začala vedle už vytažené karty vyskládávat další.

„Hmm, takže smrt… A desítka mečů, ukončení něčeho destruktivního, něčeho, co už ti neslouží… A další meče, hmm, měl jsi představu stabilního vztahu s někým, s kým vám to ale klapat nebude, protože jste každej jinej… Je třeba si to připustit a nechat to být, nesnažit se to nějak lepit… Když to dokážeš nechat za sebou, tak se tím připravíš na novou cestu, která… jo, jo, desítka pentaklů – připravíš se na cestu, která vede k tvýmu splněnýmu přání. Páže pohárů, to je novej začátek s nějakým novým klukem… Jé, a vůz, to vypadá, že to bude hodně brzo! Možná se s tím klukem už i znáš, jenom to o sobě zatím nevíte… Karta mága, hmmm, no bude to někdo až magicky přitažlivej… Navíc je to někdo, kdo si v sobě taky něco řeší, a pouští se něčeho, co mu nesvědčí… A vy pak jeden druhýho najdete v podstatě za odměnu, jakože za to, že jste si toho museli každej tolik vystát, a navzájem se ve všem podpoříte. A k tomu tu je kolo osudu, no páni, brácha… Velekněz, no paráda! Hele, ten kluk pro tebe bude vyloženě darem od vesmíru a ty pro něj… Jé, a rytíř holí. Čili to může být nějakej Střelec, Beran nebo Lev, ale nemusí. Taky to může být někdo, kdo je spontánní a otevřenej, a koho baví užívat si života… A vespodu balíčku – karta vítězství. Týýýjo, brácha, takovej výklad prostě… Vau!!! Normálně ti to skoro závidím!“ zvedla Alice konečně hlavu k Artiemu a celá jenom zářila.

„To… jako vážně?“ zíral na ni Artie poněkud konsternovaně. „To všechno jsi tam vyčetla?“ mávl rukou ke dvěma řadám vyložených karet.

„Jo,“ uculila se Alice a zatvářila se malinko pyšně. „Tohle,“ zakroužila dlaní nad smrtkou a několika kartami s meči, „byl Miloš.“ Mrkla na Artieho, jestli nebude náhodou nějak protestovat, ale ten jenom malinko zčervenal ve tváři – a tak pokračovala: „A tohle – tohle je ten novej. Rytíř holí.“ Vytáhla tu kartu z řady a zamávala s ní Artiemu před obličejem. „Tvůj novej… no, prostě rytíř. To není potřeba nijak víc okecávat.“

„Rytíř holí, rytíř holí,“ brblal Artie, tu kartu si od ní vzal a očima se vpil do obrázku, „a jak ho poznám? Ve skutečnosti? Že je to on? Předpokládám, že na koni nepřijede a brnění mít taky nebude.“

„Brácha, někoho takovýho nepřehlídneš!“ šťouchla do něj Alice, kartu mu jemně vytrhla z prstů… a s chichotáním se zvedla z koberce.

A Artie si mezitím v hlavě přehrával její slova pořád dokola a dokola… a skládal si z nich vlastní film. Film, který se mu moc líbil. Moc. Jenom si nemůžu být vůbec jistej, jestli ten film stojí na reálných základech… nebo jestli ze mě ségra, čarodějka jedna, právě neudělala blázna… A já začínám vidět něco i tam, kde nic není.

***

Další sobotu si šel Artie zase zaběhat. A úplnou, úplnou náhodou ho kroky vedly zase do toho vzdáleného parku. Úplnou náhodou zatoužil si tam zase na chvilku posedět. Akorát si k tomu pro tentokrát vybral jinou lavičku. Aby se neřeklo.

„No neke, co ty tady?“ ozvalo se nad ním asi za půl hodiny, a než se nadál, David už se usalašoval vedle něj. „Kdybych měl přebujelý ego, tak bych si skoro mohl namlouvat, že tu na mě čekáš!“

„A chtěl bys, abych tu na tebe čekal?“ vypálil po něm Artie odvážně. No tak co? Tak buď mě pošle do prdele…, nebo z jeho odpovědi třeba něco poznám. Ségra říkala, že rytíře holí nepřehlídnu. A David JE nepřehlídnutelnej. A je spontánní. A umí si užívat života. A je střelec. Gólů, hihi. Jenže… tohle všechno z něj asi ještě žádnýho rytíře holí nedělá… Natož mýho rytíře holí, že jo…

„Jé, já jsem mezitím stihl zapomenout na to tvý umění pokládat zákeřný otázky.“

„A já zase na tvý umění šikovně se vyhýbat odpovědím,“ odfrkl Artie.

„Tak teď pěkně kecáš,“ osočil ho David, v očích mu ale hrály pobavené plamínky. „S odpověďma na jakýkoliv otázky náhodou problém nemám!“

„Ne? Tak prosím! Na něco jsem se ptal,“ zahleděl se na něj Artie vyzývavě.

Davida to nijak nerozhodilo.

„Jo, chtěl bych, abys tu na mě čekal,“ přiznal napřímo.

„Proč…?“

„No moment, moment!" rozesmál se David. „Stanovíme si limit: jedna zákeřná otázka za pět minut, hm? Měj se mnou slitování. Jsem dnes z tréninku dost vyšťavenej.“

„Okej, to zní fér. Akorát s sebou nemám stopky, takže těch pět minut budu muset jenom odhadovat,“ zašťuřil se na něj Artie.

David ho přejel zvědavým pohledem.

„To běháš bez mobilu? Bez hodinek? Nehlídáš si tep, čas, nic?“

„Ne. Běhám pro radost z pohybu. Jako hokejista bys to slovní spojení mohl znát.“

„Popravdě, vrcholovej sport už o radosti z pohybu moc není,“ řekl David a znělo to trochu… sklesle.

Artie po něm nenápadně loupl očima:

„No, zeptal bych se, o čem teda vrcholovej sport je, ale nejde si nevšimnout, že se o hokeji moc rád nebavíš, takže… Nevím, třeba mi řekni, jak ti včera dopadla písa z matiky? Vyšel ti ten třetí příklad? Jsi ze třídy vystřelil tak rychle, že jsem se tě ani nestačil zeptat…“

„To je taky škoda mluvit,“ mávl David odevzdaně rukou.

„Tak to je pak s tebou těžký,“ teatrálně si povzdychl Artie. „O čem teda není škoda mluvit?“

„Hmmm, a nechceš se mnou zajít do jedný mý oblíbený hamburgrárny? Potřeboval bych trochu zkalibrovat chuť, haha… A možná tam na nějaký vhodný téma přijdeme.“

„No, to zní sice dobře,“ podrbal se Artie ve vlasech, „ale já… Nemám s sebou ani žádnej cash, nepočítal jsem, že bych dnes někam šel. Navíc takhle oháklej…“

„Na to kašli, na obojí!“ měl to David vyřešeno během vteřiny a rovnou se začal zvedat z lavičky. „Na to jídlo tě samozřejmě zvu. A oblečenej jsem ve sportovním stejně jako ty. Neboj, není to žádná nóbl restaurace, nikdo si tam z našeho ohozu vrásky dělat nebude.“

„Ale když to je blbý,“ ošíval se Artie. „Nemůžu po tobě chtít, abys za mě pořád něco platil… Už jsi mě pozval posledně na tu pizzu!“ připomněl.

„Však ty po mně nic nechceš,“ usmál se David a napřáhl k Artiemu ruku. „Nabídl jsem to sám.“ A abys věděl, jsi jeden z mála, komu to nabízím – a rád. Právě proto, že po mně vůbec nic nechceš.

„Tak teda dík,“ usmál se na něj Artie, chopil se jeho dlaně a nechal se vytáhnout na nohy. „Mimochodem, nechceš si tu tašku zanýst domů? Když jsi říkal, že bydlíš nedaleko? Ať se s ní nemusíš vláčet…“

„V pohodě, můžu to brát jako takový pokračování tréninku,“ zakřenil se David, pak Artieho nasměroval zpátky do města a jeho dlaň pustil. Škoda.

Škoda, no…

Burgrárnu, do které ho David zavedl, Artie vůbec neznal, ani z doslechu… Ale hned od chvíle, co překročili práh a usadili se ke stolku pro dva, se dobře bavil.

„Hahaha, burger 5XL s trojitým masem a názvem Nezožereš!“ předčítal z tabule, která visela na zdi. „O co, že bych ho zožral?“

„O nic,“ usmíval se David, „protože já jsem ho zožral taky, takže vím, že to žádnej nesplnitelnej úkol není. Arture, a dej si, na co máš chuť, vážně. Ne že si budeš vybírat podle pravýho sloupečku!“

„Dobře, ale necháš mě taky tě někdy na něco pozvat!“ vymiňoval si Artie.

S tím David neměl problém souhlasit. Teda ne že by mi šlo o to pozvání jako takový… Ale o ten příslib, že se zase uvidíme. Za chvilku budou prázdniny a skončej nám i tréninky, čili nějaký náhodný setkání v parku už nepůjde tak snadno naplánovat…

Rozkecali se o jídle, o oblíbených restauracích ve městě i o stravovacích zážitcích z cest… Tam tedy měl hlavní slovo David, protože díky hokeji procestoval kus Evropy. Artie ho nadšeně poslouchal, užíval si všechny ty jeho příhody, do toho ta výborná večeře a dobré pití… Byl to příjemný večer. Tak příjemný, že se David nakonec odhodlal… a nechal Artieho vytáhnout i téma, o kterém jinak skoro s nikým nemluvil. A pokud, tak jenom v neurčitých náznacích. Které nikdy nikdo pořádně nepochopil. Nebo, a to spíš, pochopit nechtěl.

„To je neskutečný, co už jsi všechno zažil,“ koukal zrovna Artie na Davida lehce obdivně. „A to všechno díky hokeji. Vidíš, já jsem si to vždycky představoval, že je to jenom samej led a bruslení, a nedošlo mi, že k tomu patří i takovýhle cestování… A to si vezmi, že jsi teprve junior! Co až se dostaneš ještě výš – a budeš hrát třeba i v Americe?“

„No,“ polkl David, „to asi… to asi nebudu.“

„Proč by ne?“ pokrčil Artie rameny, jakože není o čem diskutovat, ale hned vzápětí mu došlo, že se David tváří nějak… vážněji. A že tu poznámku asi nepronesl jenom proto, aby řeč nestála. A tak tu svou otázku zopakoval – ale taky už vážnějším tónem: „Proč ne?“

„Tohle je ale jenom mezi náma, jo?“ skousl si David nervózně ret.

„Všechno je jenom mezi náma,“ ujistil ho Artie.

„Mě totiž, no… Mě hokej už vůbec nebaví,“ pronesl David potichu… a stydlivě sklopil oči. Cítil se, jako kdyby se přiznával minimálně k loupežnému přepadení banky, když už ne rovnou k vraždě.

Artie byl rád, že zrovna nic nejí ani nepije, protože po tomhle Davidově prohlášení by mu zaručeně zaskočilo.

„Nebaví…?“ Čekal by totiž všechno možné, ale zrovna tohle ne! Ne od Davida, který každou minutu každého dne vypadal, že hokejem prostě a jednoduše žije! Mezi lidma ze svého týmu nebo mezi fanoušky působil spokojeně, vysmátě a uvolněně, a když o hokeji mluvil, sálalo z něj, že je ve svém živlu… Teda… ve společnosti jiných lidí to z něj sálalo. V mý společnosti vůbec. Naopak, nechtěl o hokeji přece mluvit v podstatě vůbec… Když se tedy Artie s tímhle vším popasoval, což mu zabralo asi pět vteřin, nevinně se Davida přeptal: „No dobře, a proč ho teda pořád hraješ?“

Teď bylo na Davidovi, aby na Artieho vytřeštil oči. Vůbec tu jeho otázku… nechápal. Nedocházela mu. Jak jako – proč to pořád hraju? A copak to můžu nehrát?! Spolíhá na mě celej tým. Spolíhá na mě trenér. Spolíhá na mě otec. Spolíhají na mě stovky fanoušků. Ti všichni na mě spolíhají… a počítají se mnou. Počítají se mnou už některý hokejový kluby. Domácí – i zahraniční. Prostě… všichni, koho znám, se mnou počítají v souvislosti s hokejem. Pro všechny jsem hokejista. JENOM hokejista.

„A co můžu asi tak dělat jinýho?!“

Koukali na sebe přes stůl… A najednou měli dojem, že je od sebe neodděluje jenom kus dřeva, ale kilometrová propast. Široká. Hluboká. Propast mezi dvěma světy. Propast, kterou možná nedokážou překlenout.

„Jak – co můžeš dělat jinýho? No tak cokoliv kromě hraní hokeje, ne?“ nadhodil Artie. „Já to prostě nějak nechápu. Jak můžeš tolik času a už tolik let věnovat něčemu, co tě nebaví?“

„Ale mně to dřív bavilo,“ zavzpomínal David. „Dokud o tolik nešlo. Pak už… jsem začal žít spíš tátův sen. Ne můj. To táta chtěl bejt hokejovou hvězdou, akorát že jeho zářnou kariéru tenkrát ukončilo zranění… Někdy mám chuť to udělat taky.“

„Počkej, co jako?“ zarazil se Artie. To už byla od Davida minimálně druhá podobná narážka…

David předpokládal, že jde o otázku, na kterou není třeba odpovídat, protože z náznaků všechno podstatné vyplynulo, ale když uteklo několik dlouhých vteřin a Artie na něj pořád jenom zaraženě civěl, jako že čeká na odpověď, David nakonec rozpačitě uhnul očima… a přiznal:

„No, někdy mám chuť si třeba nějak nešikovně zlomit nohu. A s hokejem by bylo utrum.“

Artieho to docela vyděsilo, ale nechtěl to dát najevo, a tak hraně zaúpěl:

„Panebože, Davide, ty seš ale vůl!“

„Jo, já vím,“ ušklíbl se David a znechuceně zavrtěl hlavou. „To mi táta už říkal taky. Jenom vůl by ukončil tak parádně rozjetou kariéru, jenom vůl!“ zapitvořil se.

„No, tak v tom případě je sám vůl, když si tohle myslí,“ vypadlo z Artieho spontánně. „Poslyš, vím, že jsi v hokeji eso, že jsi dokonce extra eso, ty extraligo,“ pousmál se na něj, „ale to neznamená, že neumíš i jiný věci. Nebo že se nemůžeš naučit jiný věci. Za rok odmaturuješ, podáš si přihlášku na vysokou – a můžeš dalších pět let přicházet na to, co tě láká jinýho kromě hraní hokeje!“

„Jenže v tomhle mě naši nikdy nepodpoří,“ vzdychl David.

„A potřebuješ, aby tě podpořili? Nebo to se jako radši zmrzačíš, než aby sis, klidně i bez jejich požehnání, podal přihlášku na vysokou a šel si prostě po svejch? Ježíši, Davide, posloucháš se vůbec? Ty tu nejsi proto, abys žil jejich vysněný životy! Nebo abys jel podle toho, co ti nalajnuje někdo jinej! Kdyby tě to bavilo, tak neřeknu, ale když tě to nebaví?!“

Najednou ovšem to planoucí rozčilení v Artieho očích pohaslo a nahradila ho… skoro až něžná náklonnost.

„No tak, přestaň blbnout,“ dořekl potichu. Přestaň blbnout… a přestaň o sobě pochybovat. Jsi úžasnej. Neexistuje nic, co bys nezvládl.

Ten Artieho konejšivý hlas, hřejivý tón a laskavý zájem v očích měly na Davida vyloženě léčivý vliv. Týjo, takhle s klidem se mnou na to téma nikdy nikdo nemluvil… To byl buď řev, od otce, že jo, nebo pláč od máti, že si chci posrat život, nebo nevěřícnej údiv a v podstatě pohrdavej smích od kámošů… Teda, kámošů těžko, opravdový kámoše asi žádný nemám, spíš prostě od lidí od hokeje… Díval se Artiemu do očí a úplně fyzicky ve svém těle cítil tu proudící úlevu… a naději… A jak se mu zlepšuje pochmurná nálada… A jak se ta kilometrová propast mezi ním a Artiem zase mění zpátky na obyčejný dřevěný stolek. Neexistuje nic, co bysme nezvládli.

***

Páteční večer. No, pozdní večer. Spíš noc. Artiemu bylo opět srdečně jedno, kde přesně končí večer… a začíná noc. Seděl na posteli, v ruce mobil… a prohlížel si fotky na Davidově veřejném Instagramu. Sjížděl je všechny už poněkolikáté. Nemohl se jich nabažit.

David mu dal sice přístup i ke svému soukromému účtu, a mimo jiný jsme si vyměnili i čísla, kdyby to někoho zajímalo – ale tam skoro žádné fotky neměl. Kdežto účet, který sledovalo několik tisíc followerů, fotkama vyloženě přetékal… A na každý další fotce je víc sexy než na tý předchozí! Sakra, jak je možný, že jsem si toho nikdy dřív nevšiml? Jak je možný, že mě hokej… a hokejisti… nikdy nezajímali? Přitom ty jejich dresy, nebo teda konkrétně David v tom dresu… A tady, ten videosestřih, jak to David umí s hokejkou, bože, je na tom ledě jak nějakej… kouzelník…

Artiemu se na chvilku dech zadrhl v hrdle, zatímco hlavou mu probleskla zajímavá asociace. Kouzelník. Čaroděj. Mág. Rytíř holí.

Znovu si pustil Davidovy triky s hokejkou. Rytíř holí přece! No, minimálně jednu hůl ovládá teda mistrně… Jak to ta ségra říkala, když jsem se jí ptal, jak takovýho rytíře holí poznám? Že někoho takovýho nepřehlídnu. No… a to teda měla pravdu. Zase. David je hokejová hvězda. Září do okolí jak podělaná supernova. Ne, toho přehlídnout fakt nejde. To jenom já jsem byl vůči jeho jasu doteď jaksi… slepej…

„Spíš…?“ blikla mu na displeji zpráva. A hele, my o hvězdě…

„Ne…“ Nespím. Tak trochu ti lustruju fotky, ale pšššt… Artie se na posteli zvědavě zavrtěl. Co mi asi tak může chtít? Doteď to vypadalo, že jsme si ty čísla vyměnili spíš… no, já nevím, pro případ nějaký nouze, než že by stál o to se mnou jenom tak vykecávat přes písmenka…

„Řekl jsem to doma. Že už vážně nechci hrát hokej.“

Artiemu se rozbušilo srdce.

„A…?“

„Blbý.“

Do hajzlu…

„Kde jsi?“

„V Uberu. Jedu do centra. Do nějakýho baru asi. Jenom… nemohl bych ti třeba zavolat? Ne že by na tom všem teda bylo ještě co probírat…“

„A nechceš přijet rovnou sem?“

Na dobře deset vteřin displej jakoby zamrzl.

„Jako k vám domů?“ rozsvítilo se na něm nakonec.

„Jo, k nám domů. Moment, hned ti ťukám adresu…“

„Nemusíš, já ji přece znám 😉“

„Myslíš, že to tomu řidiči bude stačit? Deset kilásků nalevo od parku? 😉“

„Náhodou, když jsem tě tenkrát v noci doprovázel, tak jsem byl dost při smyslech na to, abych sledoval, kam mě vedeš, víme? 😉“

„Fajn. Tak teda dojeď 😊“

„A co na to řeknou vaši?“

„To nech na mně.“

„OK.“

O deset minut později už Artie Davida potichu vedl bytem. Rodičům to samozřejmě předem řekl, kdo přijede a proč, ale nechtěl zbytečně budit ségru.

Teprve když za nimi zavřel dveře pokoje, zkoumavě se do Davida zavrtal očima. David vypadal sice dost přešle, ale jinak v pořádku… Teda ne že bych si myslel, že ho jeho táta zmlátí nebo že po něm třeba začne házet brusle, mňo… Ale stejně se mu ulevilo, když si pátravým pohledem ověřil, že fakt ne.

„Ber místo,“ pokynul mu rukou.

„Kamkoliv…?“ zatvářil se David nejistě. Pořád si připadal tak trochu jako vetřelec… A narušitel Arturova soukromí.

„Jasně, kamkoliv,“ ujistil ho Artie.

A tak se David sesunul na koberec, zády se opřel o postel… A natáhl k Artiemu ruku. Chtěl, aby si sedl vedle něj. A taky ho chci prostě úplně obyčejně chytnout za ruku. Aspoň na chvilku.

Artie tu výzvu pochopil, přijal… a ještě malinko vylepšil: jakmile vložil dlaň do té Davidovy, rovnou si s ním propletl prsty. Nechal se stáhnout na koberec… a ani ho nenapadlo jejich prsty zase rozplést. No tak ho chci prostě úplně obyčejně držet za ruku. Aspoň dnes.

Sedli si tak těsně k sobě, jak to šlo, opřeli se o sebe bokem… Občas jeden druhému pohladil palcem hřbet dlaně…

„Chceš o tom mluvit?“ nabídl Artie.

„Vlastně ani moc ne, zatím… Neva?“

„To víš, že ne,“ pousmál se Artie. Pak chvilku čekal, jestli David místo toho nenadhodí jiné téma… A David čekal, jestli se Artiemu bude chtít mluvit o něčem jiném… A jelikož se ani jednomu nechtělo, ponořili se oba do mlčení. Do mlčení, ve kterém jim bylo tak dobře už ode dne, kdy spolu takhle mlčeli poprvé.

A to mlčení se protáhlo skoro na hodinu. Kdyby se jim oběma nezačaly klížit oči, určitě by na tom koberci seděli až doteď…

„Spíš…?“ špitl David.

„Skoro,“ zamžoural na něj Artie. „Tak co, je ti líp? Aspoň o trošku?“

„Jo, je. A ne jenom o trošku! S tebou… je všechno pokaždý lepší, Arture.“

Po Artieho tváři se rozlil širokánský úsměv.

„To jsem rád…“

„Každopádně teď už tě nechám spát,“ dodal David, neochotně pustil Artieho dlaň a začal se pomalu zvedat na nohy.

„Počkej,“ chňapl ho Artie za zápěstí a stáhl ho zpátky k sobě, „a kam se jako chystáš?“

„Nooo, to ještě nevím, ale nějakej hotel stopro bude mít volný pokoje a…“

„Bože, Davide, přestaň vymýšlet hovadiny,“ zavrtěl Artie nesouhlasně hlavou. „Přespíš samozřejmě tady, s tím počítám od samýho začátku.“

„Jo? A od jakýho?“ uculil se David, který po tom Artieho samozřejmém prohlášení najednou o dost pookřál. „Jakože od tý doby, co jsem sem dneska přišel, nebo třeba už od tehdy, kdy jsem si k tobě poprvý sedl v parku?“

„Hele, neříkal jsi, že od pokládání zákeřných otázek jsem tady já?“ poplácal ho Artie volnou ruku po lýtku.

„To neznamená, že tě někdy nemůžu vystřídat.“

„To neznamená,“ uznal Artie. „Ale dnes už mě v ničem nestřídej. Zalez do postele, já si tady natáhnu karimatku a…“

„Tak na to teda zapomeň! Nebo abych použil tvý slova, přestaň vymýšlet hovadiny! Jestli bude někdo spát na karimatce, tak já!“

„Ehm,“ prohrábl si Artie vlasy a zvědavě se na Davida zahleděl, „když říkáš ‚jestli bude někdo spát na karimatce‘, tak to znamená, že je tu i možnost, že by na ní nespal nikdo…?“

Vpíjeli se do sebe očima.

„Tak jasně, taková možnost je tu vždycky…,“ špitl David potichu. „S tím počítám od samýho začátku.“

„A od jakýho?“ skousl si Artie ret… a sám nevěděl, jestli proto, aby se nerozesmál, nebo proto, aby se celý tak nervózně nechvěl…

„Od úplnýho,“ hlesl David, naklonil se k Artiemu ještě o kousek blíž… a zkusmo ho líbnul na rty.

„Aha…,“ vydechl Artie… a další lehoulinký polibek inicioval on sám.

Ještě chviličku se takhle vzájemně ochutnávali… A pak už to Artie nevydržel. Bylo toho na něj prostě moc. Moc emocí. Vzrušení. Něhy. Touhy. Nervozity. A tak vyprostil dlaň z té Davidovy, ale jenom proto, aby se mohl posunout ještě o kousíček blíž k němu, obejmout ho… a v podstatě se mu stulit do náručí.

„Všechno v pohodě…?“ přivinul ho David k sobě a začal ho dlaní hladit po zádech.

„Jo, jenom… Chceš něco vědět? Asi spíš nechceš, ale stejně ti to řeknu,“ chrlil ze sebe Artie překotně, potřebovalo to z něj prostě ven. Aspoň něco. „Víš, že mi tě ségra předpověděla? V kartách? A že seš prý můj, a to ji cituju, rytíř holí? Tedaaa… spíš rytíř hokejek, víš, ale já… No prostě chci, abys věděl, že pro mě budeš můj rytíř holí, i když všechny hokejky zahodíš. Nebo spálíš.“ Budeš můj rytíř holí po zbytek života.

„Cooo…?“ protáhl David nechápavě… Ale nakonec od dalšího vyzvídání upustil. Na to, aby mi to vysvětlil, máme zbytek života. „No, jenom pro tvý info, já těch hokejek zase tolik nemám.“

„Ne…? Jsem myslel, že jich máš doma třeba dvacet… a tak různě je střídáš…“

David se mu uchichtl do vlasů.

„Arture, ty toho o tom hokeji fakticky moc nevíš. A o hokejistech už tuplem ne.“

„Však jsem ti nabízel, ať mě dovzděláš,“ zavrněl mu Artie do ramene. „A nechtěl jsi.“

„Ne že jsem nechtěl. Nebyla vhodná příležitost,“ opravil ho David.

Artie se od něj o kousek odtáhl… a podíval se mu do očí.

„A teď je…?“

David si namlsaně olízl ret.

„Jo. Jestli si se mnou lehneš do postele a nebudeš trvat na tý karimatce, tak se o hokejistech dozvíš… úplně všechno.“

„Tak… takovýmu návrhu nejde odolat… Ale ostatní hokejisty z toho vynech. Já se chci dozvědět všechno jenom o tobě.“

O mým rytíři holí, se kterým jsme se navzájem našli… za odměnu.