Výšlap s překvapením

Držím se jenom pár kroků za tebou a mlsně si tě prohlížím, aniž bys o tom věděl. Ne, nevíš nic o mým mlsným pohledu ani o mých úmyslech. Nevíš nic o mých úmyslech ohledně toho, co s tebou za chvilku budu dělat, a už vůbec nevíš nic o mých představách ohledně toho, jaký to bude. Nevíš nic o tom, jak dlouho jsem tohle všechno plánoval a z kolika různých stran jsem to promýšlel, než jsem došel až sem. Než jsme došli až sem.

Dočkal jsem se.

A ty se konečně taky dočkáš.

Nevíš nic… Ale už za chviličku se dozvíš úplně všechno.

***

Vyšlapuju si to po úzké lesní pěšince a zvědavě se rozhlížím kolem dokola. Mám dojem, že to tady vůbec neznám. Jasně, nemůžu znát všechny pěšinky v celých Jeseníkách, ale přece jenom – většinou mám na túrách jakejsi neurčitej pocit, že jdu dobře. Že je mi to tu nějak, byť jenom mlhavě, povědomý. Od posledního rozcestí mi ten pocit ale chybí… Šáhnu si do kapsy pro mobil a zároveň dostanu chuť tu situaci nahlas okomentovat, prostě jenom slyšet svůj hlas, jak prořízne to skoro až nepřirozený ticho, který je jinak rušený akorát praskáním větviček pod botama a občasným výkřikem nějakýho ptáka, jenže se stihnu akorát nadechnout.

Pak se stane několik věcí najednou.

Moje pravý a hned vzápětí i levý zápěstí se octnou v téměř ocelově pevným sevření za mýma zádama, prsty, ve kterých jsem svíral mobil, jsou najednou prázdný – a mobil překvapivě měkce dopadne do mechu asi dva metry přede mě.

„Heeej! Co to…,“ zamelu sebou nesouhlasně, ale víc slov ze sebe nedostanu, zabrání mi v tom dlaň přitisknutá přes pusu.

„Už nechci slyšet ani slovo, jasný?“ ozve se mi polohlasně přímo u ucha, tak blízko, až se z toho zachvěju. Sakra, co to jako…

„Tak jasný?!“ přetrhne ten náhle zvučnej hlas nit mých myšlenek, a tak zkusím kývnout hlavou.

Zkusil bych toho i víc, jenže ten tvrdě, chladně znějící hlas mi nedává vůbec žádnej prostor k přemýšlení.

„A teď zavři oči. Dělej! A ať tě ani nenapadne je otvírat. Ostatně, víš, co se často děje ve filmech, když unesenej zjistí, kdo je jeho únosce, ne? Takže jestli nechceš, aby to dneska skončilo nějak hodně špatně, radši mě poslechni.“

Znovu zkusím přikývnout, jako že slyším, co mi říká, ale ve skutečnosti nějak nedokážu pobrat smysl toho, co mi říká. Únosce a unesenej…? Nějak hodně špatně?! To jako že…??!

V tu chvíli jako kdyby se uvnitř mě něco… vypnulo. Jakási snaha přemýšlet, snaha všechno analyzovat, nebo snad dokonce snaha převzít kontrolu, snaha cokoliv z toho, co se děje, ovládat… A zapnutá zůstane jenom automatika. Takže úplně automaticky zavřu oči. Úplně automaticky se dlouze, zhluboka nadechnu. Úplně automaticky se mi zbystří sluch a čich. A úplně automaticky mi páteří a podbřiškem projede zamrazení.

„Hodnej,“ ozve se šeptem tentokrát u mýho druhýho ucha… A kromě toho sice šeptavýho, ale jakýmsi jízlivým tónem podbarvenýho hlasu slyším i jeho dech. Slyším, jak se mu na těle vlní tričko. Slyším, jak pod jeho nohama jemně pokřupává starý listí. Mám dojem, že slyším i to, jak mu vítr čechrá vlasy. Minimálně to cítím. Cítím vůni jeho šamponu.

Pak slyším… slyším pohyb, zašustění… A v příští vteřině mi omotává zápěstí nějakým silnějším kusem provazu a svazuje mi je k sobě. Reflexivně rukama škubnu, ale nemá to žádnej efekt. Teda kromě toho, že se tiše uchechtne… a připomene mi:

„Opovaž se ty oči otevřít.“

Dlouze, jakoby ztěžka vydechnu a napadne mě, jak snadno jsem se mu vzdal. Stačilo mu pár vět, pár úchopů… a vzdal jsem se jakékoliv snahy protestovat, ohradit se nějak. Sakra. Jsem poddajnější, než jsem si o sobě myslel…

Sotva mám ruce pevně svázaný za zády, to další, co cítím, je, jak mi převazuje oči nějakým šátkem nebo kusem hadru. Zkusím oči otevřít – a fakt, nevidím vůbec nic, jenom tmu… Uteče mi slabý vzdychnutí; je to prostě… hrozně zvláštní pocit. Nemoct hýbat rukama… a zároveň nic nevidět. Blbej kousek provazu, blbej kousek látky – a člověk je najednou totálně bezmocnej.

Aha, tak totálně ne… Do totální bezmoci tomu něco přece jenom chybělo. Což zjistím v tu samou chvíli, kdy ucítím jeho pevnej stisk na ramenou, pak mnou zprudka smýkne – a najednou se zády opírám o strom.

„Nehejbej se,“ doporučí mi stroze… a chvilku nato cítím, jak mi omotává provaz kolem horní poloviny těla a k tomu stromu mě přivazuje. Utáhne mi lano kolem břicha, přes hrudník… pak dokonce kolem krku, což způsobí, že sebou trochu nervózně zavrtím… A nakonec mi poručí: „Otevři pusu.“

„Ale…,“ vydere se ze mě cosi jako pokus o protest, ovšem on to vezme v podstatě jako splnění příkazu: vtlačí mi lano mezi zuby a použije ho tak jako jakýsi roubík, kterým mi zároveň připevní hlavu k tomu kmeni. Takže teď mám nejenom nepoužitelný ruce a nic nevidím, ale navíc se už nemůžu téměř ani hnout a až na nějaký nesrozumitelný huhlání nemůžu ani mluvit… Když si k tomu všemu uvědomím, že stojím někde uprostřed hlubokýho lesa a za chvilku se začne stmívat… Proti mý vůli mi z pusy uteče něco mezi zavzdycháním a zakňouráním, zatímco v těle se mi začne mísit panika s rozrušením.

Do jeho hlasu se naopak promítá… čirá radost a spokojenost.

„Tak… a konečně jsi jenom můj,“ řekne totiž. A ve mně z toho tónu, jakým to pronese, zatrne.

Chtěl bych se ho zeptat, jak myslí to konečně, ale momentálně nemám k vyptávání zrovna ideální podmínky, a tak jenom hlasitě vydechnu. On se však dost možná dovtípí, že mě zajímají podrobnosti… Anebo kdo ví, možná má prostě ten svůj monolog připravenej a chce ho odvykládat tak jako tak, čili pokračuje:

„Sleduju tě totiž už delší dobu, víš… A mám na tebe děsnou chuť. Šílenou chuť. Jenže dostat se k tobě a vzít si tě tak nějak… nějak normálně je skoro nemožný… Tak si pohrajeme takhle.“

Z krku se mi vydere zaskuhrání. Co to sakra mele?! Mám tisíc chutí se ho na spoustu věcí doptat a v něčem ho i opravit, ale vzhledem k tomu, že mi znemožnil mluvit, tak ho můj názor zjevně nezajímá.

Což mi potvrdí hned vzápětí. Že ho nezajímá můj názor, ale zajímá ho na mně něco úplně jinýho. Konkrétně ho zajímají jistý partie mýho těla.

„Teď ti sundám boty a kalhoty – a ty mě nekopneš. Ani se o to nepokusíš. Rozumíme si? Protože jestli si náhodou myslíš, že tvoje momentální situace nemůže bejt ještě horší, tak to se dost pleteš.“

Zkusím kývnout a pro jistotu to doplním i zahuhláním, který by se při troše snahy mělo dát pochopit jako souhlas. Ostatně, kterej člověk, co to má v hlavě srovnaný, by se v téhle situaci pokusil o nějakej náznak odporu? V čem bych si asi tak pomohl?!

„Bezva,“ donese se mi k uším jeho úsměvem podbarvená pochvala… A pak už od slov přejde k činům. Bez zdržování mi rozepne kalhoty a i s trenýrkama mi je sroluje ke kotníkům, pak mi rozváže botasky a rovnou i s ponožkama mi je jednu po druhé zuje, a nakonec mi pomůže z kalhot vystoupit.

Zrudnu, když si představím, jakej na mě teď asi musí být pohled – a jak si on ten pohled zřejmě užívá, ale to, co ucítím vzápětí, mě donutí moje úvahy trochu poupravit: on zatím nemá čas si mě prohlížet. Ještě ne… Kolem pravýho kotníku mi totiž začne omotávat provaz – a pak s ním prudce trhne do strany, čímž mě donutí rozkročit nohy víc od sebe. I s provazem pak obejde strom zezadu a stejnou proceduru zopakuje s mým levým kotníkem. Teď teprve se můžu pořádně začervenat. Protože teď teprve tu před ním stojím téměř nahej, odhalenej, bezmocnej… a dokonale přístupnej.

Vnímám, že se zvedl na nohy… a že teď si mě doopravdy se zájmem prohlíží.

„Pěkný,“ ohodnotí to, co vidí.

Nech si aspoň ty kecy kolem toho, mám chuť mu říct, ale neřeknu mu samozřejmě nic, jenom se pod tím jeho zkoumavým a zjevně teda i hodnotícím pohledem ošiju. Ne že bych nebyl spokojenej s tím, jak vypadám, a ne že bych nebyl zvyklej se před někým svlíkat… Ale zjišťuju, že je to úplně jinej pocit – udělat to dobrovolně, kdy chci a před kým chci, než být takhle svlíknutej nedobrovolně… a být donucenej tak zůstat a nechat se okukovat.

A kdyby jenom okukovat! Přistoupí ke mně blíž, což samozřejmě vycítím ještě dřív, než se mě dotkne, stejně sebou ale kvůli tomu dotyku cuknu. I když je to jemnej dotyk… Jenže holt zase na mým nejcitlivějším místě.

„Tady se to někomu líbí,“ neodpustí si neuchechtnout se mi do ucha, zatímco zlehka mne v dlani mý polotvrdý péro, jako kdyby se s ním chtěl seznámit.

Ne asi, mám chuť odfrknout, nelíbí, jsem totiž z kamene a dotyky v rozkroku se mnou nic nedělají! Ve skutečnosti ale jenom vydrážděně vzdychnu, nedokážu ten hlasitej zvuk zarazit.

„Hmm, a tohle bylo taky pěkný,“ šeptne, a aniž by mě přestal prohmatávat v klíně, prstem druhé ruky pomalu přejede po provazu na mý tváři… a po mých rtech. „Ale teprve jsme začali, tak si trochu šetři hlasivky,“ doporučí mi.

Tohle jeho doporučení ze mě vyloudí naopak zakňourání. Ani sám nevím, jestli je podbarvený víc vzrušením, nebo obavou, co se asi tak pod tou jeho výhrůžkou může skrývat…

Jeho zvědavá dlaň mi místo péra začne ohmatávat koule, prsty druhé ruky mi začne bloudit po hrudníku a přes tričko mi třít a stiskávat bradavky.

„To tričko jsem ti možná mohl taky sundat, co?“ přeptá se jakoby nic. „Budeš ho mít úplně poslintaný,“ dodá – a tahle jeho poznámka mi do tváří nažene další dávku červeně. Teprve teď si totiž uvědomím, že má pravdu – a že kvůli tomu, že nemůžu zavřít pusu a taky se mi mnohem hůř polyká, mi vážně po bradě tečou sliny… „No neboj, než se dostaneš někam do civilizace, určitě to uschne,“ prohodí. „A zatím tu mám pro tebe něco, co ti pomůže na to tvoje slintání zapomenout.“

Zmateně se zavrtím – co tím myslí…? Už vzápětí to ale pochopím. To když mi nejdřív na pravou a hned poté na levou bradavku nasadí nějaký… nevím… kolíček? Skřipec? Bože, ten se teda očividně na dnešek vážně připravoval, když z batohu tahá takovýhle věci! Zkusím sebou několikrát škubnout, jako kdyby mi to od toho štiplavě-drtivýho pocitu mohlo nějak pomoct, a z úst se mi vydere nespokojený huhlání, ale žádnýho efektivnějšího protestu nejsem samozřejmě schopnej. Jo, sice mi hrudník pořád chrání vrstva látky, ovšem i tak to teda štípe a tlačí dost! Ale jinak měl pravdu: v tuhle chvíli jsou mi tím pádem nějaký mý sliny úplně jedno… Jediný, na co se momentálně dokážu soustředit, jsou mý týraný bradavky. To, jak mi v nich brní a pálivě pulzuje, a ten fakt, že je z toho sevření těch skřipců nemůžu svépomocí nijak dostat…

„Asi to moc příjemný není, co?“ přeptá se, do hlasu se mu vkrade lehce posměšnej podtón… A já vůbec netuším, jestli očekává, že mu na to zkusím nějak odpovědět, nebo jestli je to čistě řečnická otázka, aby tu nebylo takový ticho. No, zjevně si ale vystačí sám – protože si i sám odpoví: „To je dobře…“ A s tím za ty kolíčky začne tahat a kroutit s nimi, což má za následek, že se vrtím a kroutím i já a doprovázím to sice nesouhlasným, přesto ale jeho uším jistě srozumitelným huhňáním.

„Mám přestat?“ zeptá se po nekonečně dlouhých několika vteřinách nebo minutách.

„U-hmmm…,“ zkusím kývnout hlavou.

„No ale tadyhle tvůj kámoš mi tvrdí něco jinýho, tak nechcete se nějak sladit?“ vjede mi zčistajasna dlaní do klína a toho mýho užvaněnýho kámoše zlehka promačká. A já si teprve teď uvědomím, že má pravdu. Doteď jsem se nebyl schopnej soustředit na nic jinýho než na všechny ty úplně nový, neznámý vjemy, jako je provaz utaženej kolem mýho těla i kolem krku, nemožnost se pohnout, nemožnost mluvit, tma, co mě celýho obestírá, a nepříjemně štiplavá bolest, která se mi z hrudníku šíří až někam do páteře, ale po tomhle jeho upozornění mě napadne přesměrovat svou pozornost i do mýho klína… A jo, mý péro z toho, co se děje, rozhodně žádný trauma nemá! Nalitý vzrušením vyzývavě trčí do prostoru a vyloženě volá po dotecích! Po jeho dotecích, abych byl přesnej!

„Jsou i ostatní zákoutí tvýho těla takhle nadržený?“ zašeptá mi majitel tý momentálně hladící dlaně do ucha, a dřív, než mu stihnu aspoň v duchu odpovědět, že vůůůbec netuším, rovnou se rozhodne to prozkoumat: v druhý ruce potěžká mý koule, pak bříškem prstu jemně, zvědavě obkrouží vstup do mýho análu, a než stihnu trhavě zalapat po dechu, rovnou do mě i špičku prstu zastrčí. Je to tak nečekaný a rychlý, ale zároveň jakýmsi zvráceným způsobem očekávatelný, že jenom vzrušeně vyheknu a celej se v těch provazech napnu. Zároveň cítím, jak se uvnitř sebe stahuju – mý nitro prostě svou vlastní řečí volá: „Znovu, víc, ještě!“

Usmívá se, slyším ho, jak se spokojeně usmívá. Zřejmě odpověď na tu svou řečnickou otázku rozluštil.

Najednou se mi z hrdla vydere cosi jako výkřik a prudce sebou škubnu – to když mi bez varování sundá to mučidlo z pravý bradavky. Štípne to a zabolí, zároveň se mi ale celým hrudníkem rozšíří taková chladivě-mrazivá úleva…

„Tak kampak ho dáme teď?“ pronese poťouchle – a druhou rukou pevně chytne a přidrží můj nadrženej klacek.

Ne, tam ne, chce se mi poprosit ho, místo toho ale jenom něco mumlavýho vyvzdychám a zavrtím se u toho… a pak už cítím, jak mi tím kolíčkem, teď už poznám i to, že je dřevěnej, vklouzává pod spodní lem trika, putuje mi s ním po břiše… a pak mi ho přicvakne do pupíku. Skoro mám chuť se zasmát úlevou, protože jo, taky mě to tam tak zvláštně tupě pobolívá a brní, ale je mi jasný, že to není nic ve srovnání s bolestí, jakou by mi ten kolíček zprostředkoval na jiných místech mýho těla…

„Hmmm, a co ten druhej?“ připomene mi jeho hlas, že moje úleva byla dost možná předčasná. Už dopředu se obrním proti tomu štípnutí, který každou vteřinou přijde… každou vteřinou musí přijít… Jenže ono nepřichází. Místo toho dál cítím, jak se jeho dlaň věnuje mýmu péru… potom mým koulím… potom chviličku necítím vůbec nic… a pak…

„Ááách!!!“ zasténám a v mým těle vybuchne nová vlna vzrušení. To když mi konečně sundá kolíček z levý bradavky – a zároveň v ten samej moment mi nasliněným prstem zajede do análu. Božeee… Kdybych nebyl k tomu stromu přivázanej tak napevno, tak si teď rozedřu záda i paže z toho, jak se mý tělo snaží úplně nesmyslným vzpínáním a propínáním ten intenzivní vjem nějak… vstřebat… Je to, jako kdyby si každá část mýho těla reagovala prostě autonomně a po svým – a mě se tu nikdo na nic neptá: mý nitro se stahuje kolem toho jeho ukazováčku, má pánev se snaží vyjít tomu prstu vstříc, moje pravačka má chuť, ba přímo potřebu vklouznout mi do klína a popadnout můj cukající se klacek, no a moje bradavky se snaží otřít aspoň o tričko, když momentálně nejsou k dispozici žádný prsty, který by je promnuly…

„Bože, seš sladkej,“ donese se mi k uším jeho polohlasný zamumlání… a já nedokážu poznat, jestli to myslí vážně, nebo posměšně. Ne že by mi to v tuhle chvíli nebylo totálně volný. „A taky seš děsně… hmm, rozdivočelej… Musíme si tě trochu zklidnit. Ať si neublížíš, víš?“

Jakkoliv se to, co říká, snaží působit uklidňujícím dojmem, stejně se celej napnu zvědavostí: jak to sakra myslí, zklidnit mě? Vždyť už tak se nemůžu vůbec hýbat…

Dojde mi to hned v příštím okamžiku. To když mi ten momentálně nevyužitej kolíček, na jehož existenci jsem na chvíli úplně zapomněl, připne na nos. Nejdřív sebou trhnu, protože při nejbližším pokusu o nádech mě ovládne skoro až s panikou hraničící pocit, že se mi do těla nemá kudy dostat vzduch… Naštěstí můj mozek mě zvládá řídit i navzdory mým zpanikařeným úvahám – a tak se při dalším pokusu o získání kyslíku nadechnu pusou. A zjistím, že je to v pohodě – protože ten provaz, kterej mám vklíněnej mezi zuby coby roubík, mi v dýchání nijak nebrání… Je to sice takový mělčí lapání po dechu a z nějakýho důvodu se na něj musím jakoby víc soustředit, takže jo, vážně se bezděky zklidním, ale jinak se na mý situaci naštěstí nic nemění a k žádný panice není důvod. Pokud se to můj únosce nerozhodne změnit, třeba proto, že jsem na jeho vkus pořád ještě příliš hlasitej – a nezkusí mi do pusy nacpat třeba kapesník. Ale to by neudělal, ne…?

A jakmile sám sobě tuhle otázku položím a přiznám si, že na to, jaká bude odpověď, nemám vůbec žádnej vliv, tělem mi jako šlehnutí bičem projede táhlý, silný zabrnění – tak mocný je to uvědomění si, jak totálně oddanej na milost a nemilost mu v tuhle chvíli jsem… Je to silnej, strhující vjem, a možná by mohl být i docela děsivej, ale mně přijde spíš… opojnej. Nedokážu to líp popsat. A díky tomu jako kdyby se mý tělo najednou přeladilo na jinou frekvenci… a na týhle frekvenci vnímám každej dotyk asi tak tisíckrát citlivěji…

Takže když po chvilce ticha a nečinnosti ucítím, jak se ten prst ve mně začíná dráždivě pohybovat, a kolem mýho péra se zase obemkne jeho horká dlaň, způsobí mi to v podbřišku výbuch slasti… a já se z toho všeho octnu tak akorát na hraně. Pod náporem všech těch vjemů se začnu chvět… a z ochraptělýho hrdla se mi začne drát hodně hlasitý, nekontrolovatelný sténání…

„Seš neuvěřitelně sexy, víš to? Úplně k sežrání,“ přeruší ten můj strmej výstup k ráji jeho hlas… Jenže jelikož z jeho vzrušením zhrublýho hlasu poznám, že to není jenom další posměšek, ale že to myslí smrtelně vážně, a představím si ho, jak mě nadrženě pozoruje a jak s ním mý vyvádění mává, tak to vlastně ve výsledku žádný přerušení není. Je to spíš popostrčení přes. Prostě v jednu chvíli stojím pevně přivázanej ke stromu a vnímám, jak se celým mým tělem šíří ty slastný vlny, co se pomalu mění v nekontrolovatelný záškuby… a v další chvíli o sobě prostě a jednoduše nevím. Moje mysl odletí někam do vesmíru přeskládávat souhvězdí, zatímco mý tělo se zmítá v jedný hutný, dlouhý orgasmický křeči… Vyhekám ji ze sebe tak hlasitě, aby nikdo v okolí deseti kilometrů nepochyboval o tom, že jsem právě zažil něco jedinečnýho a intenzivního a… a neskutečnýho… A pak tak nějak odpadnu a nechám svý myšlenky, aby se příjemně unaveně loudaly mou hlavou. A ani nezaregistruju, kdy ze mě můj únosce vytáhne prst… a kdy naposledy dlaní přejede po mým klacku… a kdy mi sundá z nosu i z pupíku ty kolíčky…

„Ty teda umíš člověka vydráždit!“ oznámí mi z ničeho nic a nemůžu si pomoct, ale zní mi to skoro až obdivně… Mám chuť mu říct, že to ještě nic nebylo, že bych ho zvládl vydráždit i mnohem víc, kdyby mě nechal, ale mluvit zatím ještě pořád nemám dovoleno.

A on si to sice nemůže přečíst ani v mých očích, přesto jako kdyby se to nějak dovtípil, protože najednou ucítím obtisk jeho horkých rtů na mé tváři… a pak pronese těsně u mýho ucha: „Na chvilku tě rozvážu – ale nebudeš dělat žádný blbosti, jasný? Protože teď jsem na řadě já… A teprve když se mi to bude líbit, můžu začít uvažovat o tom, že tě třeba pustím úplně… Takže teď budeš hodnej, poslušnej – a maximálně šikovnej, rozumíme si?“

Souhlasně zahuhlám – a celej se napnu nadšením. Ne ani tak z toho jeho příslibu, že mě tu nehodlá držet svázanýho celou noc, ale hlavně z toho, že mi hodlá dát šanci ho uspokojit… Po tom intenzivním orgáči na to mám prostě šílenou chuť. Na něj mám chuť. Chci ho ochutnat. Chci ochutnat to jeho vzrušení a tu jeho nadrženost, která z něj už podle všeho do slova a do písmene odkapává… A chci mu dát něco aspoň vzdáleně podobnýho tomu, co dal on mně.

A mezitím si užívám to, jak uvolňuje všechny ty provazy – nejenom že je příjemný cítit tu volnost, když mě to lano přestane tak pevně a nepoddajně táhnout ke kmeni stromu, ale líbí se mi na tom i to, s jakou pečlivostí ze mě ten provaz odmotává. Mohl by ho přeřezat, hrubě ho ze mě strhnout, popadnout mě za vlasy a přinutit mě, ať padnu na všechny čtyři a jsem mu k dispozici, ale ne: místo toho mě pomalu obchází, občas mě dokonce jen tak mimoděk pohladí… A když už jsem téměř volnej, mám jenom i nadále svázaný ruce za zádama a přes oči převázanej ten šátek, polohlasně mi přikáže: „Klekni si.“

Je to asi divný, ale splním to rád – protože už z tohohle příkazu poznám, co se bude dít dalšího. A jak říkám – těším se na to.

Překvapí mě teda tím, že mi znovu kus provazu uváže kolem krku – a druhej konec lana si podle všeho nechá v ruce, ale přijde mi, že je to spíš pro efekt, než že by se bál, že nečekaně vyskočím na nohy a začnu mu utíkat. Pak už slyším, jak si rozepíná kalhoty… K nosu se mi dostane ta typická vůně lehce propocenýho a teda hooodně nadrženýho péra… A bez jakýhokoliv dalšího pobízení otevřu pusu a nechám ho, ať mi ten svůj vzrušenej klacek nasměruje do úst.

Jakmile ho mám v puse, tak už se ho nehodlám vzdát. Věnuju se mu s maximální intenzitou a pečlivostí, jaký jsem v týhle pozici schopnej – přece jenom kdybych si mohl pomoct rukama, bylo by to lepší, ale jsem si jistej, že se mu to líbí i tak. Jinak by se z něj nedraly tak rajcovně nadržený vzdechy… a taky by mi jeho péro v puse tak nadšeně necvičilo. Vyloženě sebou cuká, jako kdyby mě vybízelo, ať přidám a zrychlím, ale nedám se vyhecovat, jedu si svým vlastním tempem a občas naopak zpomalím, protože sám to tak mám nejradši. A on mě nechává, v jedný ruce třímá ten provaz a prstama druhý ruky si mě přidržuje za vlasy, ale jenom tak zlehka, spíš by se skoro dalo říct, že se mi těma vlasama bezděky probírá, než že by si hodlal nějak určovat hloubku nebo tempo mých přírazů… Dost možná už je v tuhle chvíli tak mimo sebe, že si ani neuvědomuje, jakou má nade mnou ještě pořád moc… a jak jednoduše by si mě v tuhle chvíli mohl ovládat a navigovat. No anebo druhá možnost je, že to na mně nechává schválně. Však říkal, ať jsem poslušnej a šikovnej, ne? Možná to schválně nechává v mý režii, aby pak mohl můj výkon ohodnotit… a podle toho si rozmyslet, co se mnou bude provádět dál…

Teprve když podle všech možných indicií poznám, že už se fakticky blíží k vrcholu, začnu pohybovat hlavou rychleji… a rychleji… a ten jeho orgasmus, co ho hned vzápětí semele, si vychutnám do poslední kapičky.

Jakmile už není co vychutnávat a vycítím, že další mý opečovávání jazykem a rty by mu bylo spíš nepříjemný, nechám si jeho uspokojený péro vyklouznout z pusy. Narovnám se v zádech… a tak trochu se celej napnu v očekávání toho, co přijde dalšího. V očekávání jeho ortelu.

Ještě chvilku se mi zlehka prohrabuje vlasama a vnímám, jak do mě jeho zkoumavej pohled propaluje díru… A úplně ho u toho slyším, jak přemýšlí. Jak přemýšlí, co dál.

Pak mě chytne za bradu, přidrží si mě – a stáhne mi z hlavy ten šátek.

A já k němu zvednu oči… a usměju se na něj.

***

Dlouho jsem přemýšlel, jakým dárkem tě k výročí překvapit letos. Za ty tři roky už jsme si navzájem dali všechno možný i nemožný. A nejenom k výročím; my se rádi překvapujeme i jenom tak… Na hmotný věci si moc nepotrpíme, spíš na ty zážitkový. No, tak aspoň jsi mi ten letošní návrh sežral i s navijákem. „Výšlap do hor s překvapením.“ Na to slyšíš vždycky. Akorát že pod tím překvapením sis určitě představoval nějakou speciální vyhlídku. Nebo piknik při západu slunce. Nebo sex při západu slunce. Obyčejnej sex. Takovej ten typickej náš.

A tady jsem právě vycítil svou šanci, víš? Dobře vím, jaký péčko se ti líbí nejvíc. Svazování, roubíky, obojky, všelijaký hračky, ty správný řeči kolem toho… A taky dobře vím, co opakuješ pořád dokola: že se ti líbí to sledovat a představovat si to, ale zažít bys to nechtěl. Jenže… jak bys to mohl vědět? Když jsi to nikdy nezkusil? A tak jsem o tom začal přemýšlet víc. Zjišťovat si detaily. A ladit plán. A jo, při tom plánování jsem se na to začal taky těšit, ale i tak mě to teď celý… překvapilo. Překvapilo mě zjištění, jak moc jsem si to celý užil. A že to byl nakonec dárek nejenom pro tebe, ale i pro mě.

A chceš vědět ještě něco?

Rozhodně nemusíme… a ani nebudeme čekat na další výročí, abysme si to navzájem zase darovali.