Dva jsou lepší než jeden

To si ze mě dělá srandu. Je sobota večer, konkrétně poslední sobota v srpnu a Pavel mi napsal, že spadl ze schodů. Koukám nevěřícně na tu zprávu. Ano, ze schodů. To dneska jako ještě někdo padá? Nedělají snad kvůli tomu zábradlí? No, tak samozřejmě jsem mu nakonec napsal, že mě to mrzí a že doufám, že to vyjde příští rok. Jsem si totiž jistý, že pokud mě to štve, tak jeho to musí vyloženě srát. Já jsem teď ale v dost prekérní situaci, protože ten závod jít chci, ale koho za týden zvládnu sehnat. Z mého okolí nikdo nepřipadá v úvahu, už tak mi dalo práci překecat Pavla a ten se stihl zrakvit ještě před.

Než se rozhodnu, chvíli jen sedím, hladím Freyu na hlavě a koukám do blba. Pak se ale konečně zvednu z postele, dojdu ke svému starožitnému počítači a zapnu ho. To chvíli potrvá, jdu si udělat čaj a potom si najedu na jejich stránky, kde pořadatelé vymysleli šikovný odkaz na diskuzi. Nějakou dobu projíždím starší příspěvky, než mě do očí trkne jeden, který mě zaujme.

Ahoj, jmenuji se Sylvestr, je mi 29 a sháním někoho do dvojice. Chci to hlavně dojít a nejlépe jít jen jednu noc. Moje tel. číslo je 767 454 323.

Napíšu mu zprávu, kde ve zkratce vysvětlím svoji situaci, a pak už nezbývá než čekat. Jsem trochu nervózní, protože pokud nevyjde tohle, pak budu muset s kůží na trh já a do toho se mi moc nechce. Už je dost pozdě, takže mě překvapí, když vzápětí dorazí odpověď. No a ta je k mému překvapení kladná.

Otočím se na svoji ovčandu a vítězoslavně jí oznámím:

„Vidíš? Tak moc je tvůj páneček šikovný.” Ta mým směrem jen zvedne hlavu a kouká, jestli po ní něco budu chtít, anebo jen opět trpím samomluvou. Když se ničeho dalšího nedočká, zpátky si lehne a pokračuje ve spaní.

Během následujícího týdne jsme si se Sylvestrem vyměnili ještě dalších pár zpráv, osobně se potkáme až chvíli před startem, protože je zdaleka. Ptal se mě na věk a vypadá to, že mu rozdíl 5 let nevadí.

Je vtipný. Je trefný. Je mi sympatický už teď. Samozřejmě jsem si ho vyhledal na facebooku, ten mi toho ale moc neřekl. Jako profilovku má fotku z lyžování v helmě a jako úvodní jen smečku psů. Doufám, že jsou aspoň jeho, protože každé společné téma je dobré téma vzhledem k délce závodu.

***

Konec týdne je tu dříve, než bych čekal. Je pátek večer a já tu teď trochu nedočkavě přešlapuju u kašny na náměstí. Registraci jsme vyřešili každý sám už odpoledne, já jsem si jel ještě zdřímnout, co dělal Sylvestr, nevím, ale předpokládám, že to taky někde zapíchl.

Otočím se mírně doprava a všimnu si, že ke mně míří vysoký, ramenatý, černovlasý kluk s úsměvem na rtech, který mu mimochodem neskutečně sluší. Takže se usměju nazpátek a zeptám se: „Sylvestr?”

„Jo, ty musíš být Lukáš. Tak teda oficiálně. Těší mě, já jsem Sylvestr.”

„Ahoj, taky mě těší,” nepřestávám se usmívat.

Potřeseme si pravicí a já si uvědomuju, že musím mírně zaklonit hlavu, abych se mu mohl koukat do jeho čokoládových očí. Navíc ostře řezaná brada a lehký úšklebek, který mu zůstal na tváři, se mnou trochu zamávají. Pořád na něj zírám, když se mě zeptá, jestli ještě na chvíli nepůjdeme bokem.

Do startu zbývají necelé dvě hodiny, tak si zajdeme na záchod, kde se i zároveň natřeme pořádně vazelínou a ne jen mezi prsty, ale hlavně mezi půlkami, protože vlka fakt nechceš. A pokud jo, tak aspoň co nejpozději. Strašně rád bych mu s tím mazáním pomohl, ale přiznejme si. Moc se neznáme, takže otázka: „Nechceš pomoct namazat zadek?” by zněla asi dost divně.

Z malých běžeckých batohů se základní výbavou vytahujeme čelovky. Chvíli ještě klábosíme, bavíme se o různých úsecích na trati, ale už se pomalu přesouváme zpět na náměstí, směrem k obrovské nafukovací bráně. Na podiu už se střídají starostové měst a vesnic, kterými si to budeme štrádovat. Následuje hlavní organizátor, který upozorňuje na pár změn na trati a zároveň si pochvaluje počasí. Je jasno, ale na teploměru už je znát, že podzim klepe na dveře. Předešlé dny trochu pršelo, takže trať může být místy rozbředlá. Dále je tam kněz, který nám požehná, děvčica, která zazpívá hymnu, a už tady máme odpočítávání.

Kouknu na Sylvestra a vidím v jeho očích úplně stejné natěšené jiskřičky, které tam musí hrát i mně, protože atmosféra je neskutečná. I přes přetrvávající mírnou nervozitu tohle si nejde neužít. Všude kolem hromada lidí, všichni se usmívají, poskakují a odpočítávají poslední sekundy.

Smějeme se jak na drogách a oba řveme: „Pět, čtyři, tři, dva, jedna…”

Hlasitý gong a je odstartováno. Obrovská masa lidí se valí dopředu. Já si hlídám Sylvestra a on mě, nahlas hraje hudba, probíháme bránou a zároveň přes první koberec. Tak, teď jsme oficiálně začali. Každý tvrdil, že tohle budou naše nejdelší hodiny v životě, tak teda uvidíme.

Před námi se udělal menší prostor, proto se rozbíháme, ale rozhodně nejsme jediní. Ven z náměstí a mezi domy. Všude kolem trati stojí lidé. Mají obrovské transparenty, hrkačky, hrnce a jiné propriety, s kterými dělají rachot, mávají a povzbuzují. Ani nevím jak, a už cítím, že se půda začíná zvedat. Je před námi první stoupání a hned sjezdovka.

Je sice krásná, jasná noc, ale dav je pořád tak velký, že se musím neustále soustředit, abych Sylva neztratil. Doslova hypnotizuji jeden růžový a jeden žlutý kompresní návlek, který má na sobě. Hůlkami klepe o zem v pravidelném rytmu. Pomáhá si s nimi jako většina závodníků. Jednou za čas dozadu houkne a já mu odpovím, že ho mám.

Během dne mi tenhle kopec přijde nekonečný, ale teď ani nevím jak, a už koukám na rozhlednu, která se každým krokem přibližuje. Probíháme přes další koberec a konečně je trochu místa na to zařadit se vedle sebe.

Sylvestr se zadýchaně zeptá: „Pauza?”

„Ne. Běžíme, ať se co nejdřív dostaneme z toho davu, za chvíli budou úzké cesty, kde je téměř nemožné někoho předběhnout.” Sylvestr kývne na souhlas a opět to rozběhneme.

Teď už si tempo udržujeme sami. Naštěstí to zatím vypadá, že si v tomhle dost sedneme. Lehký poklus, při kterém neplivu plíce na zem.

Jak se dalo předpokládat. Na lesních cestách je dost bláta a jen pár míst, kde lze někoho předběhnout. Je potřeba zase běžet za sebou a já automaticky beru místo za Sylvovými zády. Nestěžuju si. Sice je tma jak v pytli, ale kužel čelovky nesvítí jen na zem a jeho nohy, ale ještě nasvítí jeho krásný zadek v běžeckých kraťasech barvy žlutý neon s černými prvky, a já si tím pádem tady teď můžu v poklidu a celkem nenápadně slintat. Kromě šortek a návleků už má na sobě jen růžovo-černé triko s krátkým rukávem, které zase ladí k návleku číslo dvě. Já jsem oblečený o dost jednodušeji. Kusy oblečení mám stejné jako on, jen je vše v černé barvě. K tomu mám, ale i z praktických důvodů, ještě čelenku, protože moje světle hnědé vlasy normálně trčí do všech stran, a navíc se dost potím.

Cesta je místy rovná, ale převážně už se svažuje směrem dolů. Jedu na autopilota, kontroluju jen, kam šlapu, občas se napiju z camelbaku, čumím Sylvovi na zadek a rozjíždím myšlenky naplno. Je na kluky? Prosím ať jo. Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Ale ani opaku. Dám si to za úkol. Než budeme v polovině, budu mít jasno.

Zabrán do vlastních myšlenek, napálím přímo do jeho zad, když nečekaně zastaví, aby se ohlédl kudy dál. Naštěstí to ustojí. Já bych na něm klidně zůstal přilepený o trochu déle, protože voní. Hrozně moc. I teď, když je zpocený a deodorant už dávno pozbyl účinnosti. Ale přece jen před sebou mám ještě desítky kilometrů a já to ujít fakt chci. A tak se vzpamatuju, ustoupím o dva kroky dozadu, omluvím se mu a zeptám se ho, jestli je vše pořádku.

„Vše je v naprostém pořádku, příště hlásím zavčas, že zastavuju,” přimhouřeně na mě mrkne. Hned ale skloníme hlavy dolů, protože čelovky rozhodně nemáme nastavené na pokec z očí do očí.

„Jde to dost špatně vidět,” pokračuje, „ale musíme tady doprava, málem jsem to přeběhl.” S tím zamíří prudkým kopcem dolů.

A takhle to jde většinu noci. Rovně, nahoru a dolů. Kecáme o všem možném, hlavně, jak jinak, o našich psech. Vyprávím mu o Freye a on o jeho dvou klucích. Jeden je whippet, co se jmenuje Puk, a druhý dalmatin, kterému říká Knedlík. Nevím, jestli se nad tím smát, anebo litovat ty psy. Těm to je ale nejspíš úplně jedno, a když slyším, jak se Sylv směje při vyprávění, podle čeho je pojmenoval, tak se začnu smát s ním. Hned potom se mě ptá, proč mám jen jednoho psa, vždyť dva jsou lepší než jeden.

„Granule už máš, chlupy v posteli už máš, takže ti může být jedno, jestli těch granulí a chlupů máš o trochu víc, a aspoň jim není smutno, když jsou sami doma.”

„To je pravda, ale hlídání jedné velké chlupaté koule už je pro mě problém, dvě by mi nikdo nepohlídal.” Ale potřebuju to zas já tak často? Zamyslím se. Tak teď mi nasadil brouka do hlavy.

Během našeho vykládání míjíme další dvě občerstvovačky a chvíli nad ránem mi dojde jedna věc.

„Hele, když sebou teď hodíme, tak stihneme východ slunce na hřebeni.”

„Jo, to není špatný nápad, teď jsem koukal, že to je něco málo přes dva kilometry, to bychom mohli dát,” odsouhlasí mi to a při tom se dá opět do mírného poklusu.

Teď už mlčíme, protože převýšení a naše tempo mi rozhodně nedovoluje dělat kompromisy mezi mluvením a okysličováním těla. Okysličování vyhrává na plné čáře.

Nahoře jsme tak akorát včas. Východ právě začíná za jedním z kopců. A my, v narychlo navlečených lehkých bundách, stojíme a užíváme si nádherný výhled na část pohoří, které pomalu zalévá světlo ranního slunce. Žlutooranžová koule stoupá a já zjišťuju, že se mi právě teď nikam dál nechce. Sluníčko je ještě pořád dost nízko, takže paprsky zatím nehřejí, ale i to přicházející světlo dělá svoje a pocitově najednou tepleji fakt je. Kouknu na Sylva, jak se jemně usmívá, a když vycítí můj pohled, otočí se na mě.

„To je nádhera. Neznám moc jiných krásnějších věcí.”

Koukám na něj, když mu odpovím, že já taky ne. Díváme se do očí a já nedokážu pohledem uhnout jinam. A něco je ve vzduchu. Definitivně tady něco je. Nevím co, nedokážu to uchopit, ale než nad tím pořádně popřemýšlím, Sylvestr stočí pohled zpátky na slunce a zeptá se mě:

„Chceš ještě pauzu, nebo jdeme dál?”

Zavrtím hlavou, než mi dojde, že už na mě nevidí, a nahlas mu odpovím, že se jen napiju a můžeme vyběhnout.

Další kopec je samotná královna těchto hor. Když se šplháme po její severovýchodní straně nahoru, začne mě dohánět únava z probdělé noci, a navíc už mě pálí stehna a zadek. Sluníčko začíná péct a já se nemůžu dočkat, až tuhle část budeme mít za sebou. Cesta, kterou jdeme, je prudší, ale zato kratší. Na tuhle horu jsem vyšel tolikrát, že bych to už ani nespočítal. Když procházím svým rodným městem, znám všechna místa, ze kterých jde vidět přímo a jen na ni. Vždycky k sobě přitáhne můj pohled. Jak se tam majestátně tyčí v dáli. Nevím, čím to je, čím dokáže tak očarovat. Můžete nadávat, můžete se topit v potu, můžete nenávidět každý krok, než ji dokážete zdolat, ale na samotném konci zjistíte, že vás má jako mnoho dalších před vámi. Zadře se vám pod kůži a už tam zůstane. Neznám člověka ve svém okolí, který by se na ni aspoň jednou nevydrápal. Od úplných horských analfabetů po největší sportovce. Cesty jsou dobře značené a pokaždé na nich někoho potkáte. A přesto, řada křížků podél každé z nich dává jasně najevo, že přes svou krásu dokáže být zrádná a velmi nebezpečná.

Normálně si cestu sem užívám. Nyní ale počítám každý metr a zaplaví mě úleva, když konečně míjíme velký vysílač na jejím vrcholu. Předem jsme se domluvili, že tady dáme větší pauzu, a na další občerstvovačce už se zastavovat nebudeme. Sedám nebo spíš padám na první volnou lavičku. Hodlám si s pitím v jedné ruce a s pytlíkem oříšků v druhé na ni lehnout, ale ještě předtím zvednu zrak a všechno se zastaví. Sylvestr si totiž sundal triko. A bože, to břicho, ty prsní svaly…, neříkal snad něco o tom, že je ajťák? Není tohle náhodou sedavé zaměstnání? Jako jo, to že má svaly, jde vidět i přes oblečení, ale tohle. No tak tohle je překvapení dne. Velice příjemné překvapení. Zírám na něj dlouho. Vím to, ale nemůžu si pomoct. Teď už kouká i on na mě, samolibě se usmívá a jsem si jistý, že on to ví.

Nahodím výraz svatouška a natáhnu ruku s pytlíkem:

„Oříšek?”

Uchechtne se a nabere si hrst. Začne chřoupat první ořech a jeho otázka, kdeže vlastně pracuju, mě teď trochu zaskočí. Zkusím se vrátit na zem a smysluplně odpovědět.

„V jedné větší firmě jako recepční, možná ti to bude něco říkat, když jsi z oboru, ta firma se jmenuje Net-system.”

Zarazí se a divně na mě koukne:

„Jo, tu firmu znám, dělali jste i pár státních zakázek.”

„No já dělal maximálně kafe, ale jo, kluci a teda i holky od nás napsali pár aplikací pro Ministerstvo práce a sociálních věcí.”

„A seš tam spokojený?”

Usměju se:

„Jo jsem. A hodně. Já vím, měl bych být ambicióznější, ale já tu práci mám fakt rád. Lidi jsou skvělí. Někdy trochu uhození, ale kdo ne, že? Šéf je schopný a peníze mám pěkné. Já si nemůžu na nic stěžovat.”

„To je moc dobře. V práci jsi dost podstatnou část života, je super, že tě baví, to moc lidí říct nemůže.”

„To asi ne,” přikývnu.

Dojíme oříšky a banán, který Sylvestr vykouzlil z batohu. Někteří z nás se oblíknou, a i když už se nám upřímně nechce a nohy nám mezitím parádně ztuhly, vyrazíme opět z kopce dolů.

Do cíle zbývají tři hory. Chce se mi říct jen, ale to bych se hodně přepočítal. Z kopců dolů už cítím kolena a nahoru se zas ozývá každý sval. Tenhle poslední úsek už je jen o hlavě. Teď už to bolí každého, jde jen o to, jestli nás to zastaví, anebo přes to dokážeme jít dál. A nás to nezastaví.

***

Je odpoledne a my vbíháme na náměstí, kde je opět hromada lidí, kteří pískají, tleskají a usmívají se. Běžíme, plácáme si s úplně cizími lidmi a přebíháme přes poslední koberec. Je konec. Unavení, špinaví, bolaví dostáváme na krk pamětní medaili. Otáčím se na Sylva, že si s ním plácnu, ale ten mě popadne do náruče a stiskne. Nějakou dobu tam tak stojíme v objetí a smějeme se. Snažím se vychutnat a vstřebat všechny pocity, jak z ukončeného závodu, tak z toho, že se zas můžu Sylvestra dotýkat. Malinko se odtáhnu, kouknu na něj a teď už vím i já. Naposledy si ho přitáhnu zpět do náruče, on mě ještě poplácá po zádech a už uvolňujeme místo dalším přeživším. Vrátíme čip, vyzvedneme Sylvův batoh s věcmi a jdeme si pro čepované pití. Já tu jsem autem, tak jen kofolu, Sylv si dává vychlazeného Radka, kterého mu upřímně závidím. Jako součást startovního balíčku je i klobása, ale to já nejím a Sylvestr nechce. Ještě chvíli v euforii, která nás neopouští, tleskáme dalším závodníkům, ale pak už se konečně vypravíme domů pro zasloužený odpočinek.

Sylvestr přijel vlakem, ale teď se mnou jde malou boční uličkou k autu. Mlčíme. Když zahneme za roh, Sylvestr mě chytí za ruku, přitáhne, a než stihnu cokoliv zanalyzovat, tak mě políbí. Trvá mi jen jeden nádech a pár úderů srdce než mu polibek začnu oplácet. Rukou se ho přichytím za triko, zároveň si ho tak přitáhnu ještě blíž a druhou dlaní mu vjedu do vlasů. On mě přimáčkne zády na zeď, opře se vedle mojí hlavy a jednou rukou mi začne hladit bedra. Takže já dnes ušel sto kiláků, a stejně je to nic oproti pocitům, které ve mně vyvolávají jeho měkké rty, jeho teplý dech, silné ruce a pevné tělo přilepené na tom mém. Je to skvělé a já definitivně chci víc. Což mu taky hned řeknu.

„Přespi u mě,” zamumlám mu do pusy.

„Cože?”

„Přespi u mě. Zítra ještě do práce nemusíš. Můžeš se osprchovat, odpočinout si a ráno vyrazit.”

Dívá se mi do očí a chvílí váhá, než nakonec řekne:

„Tak dobře.” Dá mi poslední pusu a pustí mě.

Usmívám se, když otvírám auto a oba do něj nasedneme. Usmívám se, když vyjíždím z parkoviště. Usmívám se celou dobu, kdy se snažím dávat bacha na řízení, a ještě stále se usmívám, když vystupujeme. Nebydlím daleko, asi půl hodiny cesty, během které si toho moc neřekneme.

Zastavím před barákem a vedu Sylvestra do prostředního vchodu. Mám byt v malém paneláku bez výtahu úplně nahoře, takže si dáme ještě jeden poslední výstup. Čím blíž jsme mému bytu, tím jsem nedočkavější. Otevřu dveře, pověsím klíče, zkopnu boty, odhodím batoh, otočím se na Sylva a začnu ho líbat. Oba potřebujeme sprchu, a tak ho mezi polibky směruju do dveří napravo, vzájemně se vysvlečeme ze sportovního a konečně mám možnost vidět ho celého.

Jsem hubený spíš atletický typ. Kdežto jeho tělo je samý sval. Sjedu pohledem níž na penis, který už je pěkně v pozoru. Poté se pohledem vrátím k jeho čokoládovým očím. Koukáme na sebe, ale vzhledem k tomu, jak dlouho jsme čekali od polibku v uličce, to už dále neprotahujeme. Sylv se usměje tím svým domýšlivým úsměvem, přistoupí ke mně, políbí a zatlačí mě pozpátku do sprchy. Tam už je to pak rychlé. Vzájemně se mydlíme, hladíme, prozkoumáváme, když mě opět chytne a otočí zády k sobě. Opřu se dlaněmi o stěnu sprcháče a nechávám se opečovávat jeho silnýma rukama. Chvíli očista, chvíli masáž mých rozbolavělých svalů je velmi příjemná a já vypínám a div nevrním. Sjede níž, k mému zadku, který zmáčkne a prsty mě začne připravovat. Nejdříve jeden, a když se uvolním na dva, už mi dojde trpělivost. Chci ho. Ruku mu dám pryč a on to pochopí. Začne do mě pomalu pronikat. Bolí to, jasně že to bolí, delší dobu jsem s nikým nespal, ale ne moc a ne dlouho. Když je celý ve mně, chvíli počká. Nalehne na mě, přikryje mé ruce svýma, líbá mě na krku, kousek pod ušním lalůčkem. Mírně nakloním hlavu, aby měl lepší přístup, a u toho se začneme pomalu kolébat. Postupně zrychlí přírazy, jednou rukou sjede na moje tvrdé péro a nezadržitelně nás oba dovede k vrcholu. Stojím a klepou se mi kolena. Po vnitřní straně stehen mi stéká jeho sperma, které puštěná voda pomalu smývá do odtoku, a já jsem najednou strašně moc unavený.

Ze sprchy se dostaneme ani nevím jak, naházíme do sebe zapečenou brokolici, kterou tu mám od včerejška, a pak rovnou do postele. Usínám schoulený v jeho náručí.

Když se probudím, je noc. Nohy po včerejšku, možná dnešku, to nevím jistě, zatraceně bolí. Ale kombinace teplého těla vedle mě a jeho vůně způsobí, že jsem opět při chuti a na nějaké nohy rychle zapomenu. Sylvestr spí, doufám, že se nebude zlobit, vím, že ráno vstává brzo, ale nemůžu si pomoct. Jazykem olíznu nejdřív jednu potom druhou bradavku, obkročmo si na něj sednu a začnu mu sázet na břicho jeden polibek za druhým, občas ho jemně kousnu a občas jen olíznu. Rukama ho hladím po hrudníku a po jeho vypracovaném břiše. Pomalu postupuju dolů, až se dostanu k jeho teď už poloprobuzenému penisu. Jazykem obkroužím žalud, jen tak ho lížu po celé délce a zase zpět. Vychutnávám si každý kousek. Ucítím ruku ve svých vlasech, která stiskne a jemně zatáhne. Takže už je vzhůru. To je dobře, moc dobře. Rukou si pohrávám s jeho varlaty a zároveň ho začnu naplno kouřit. Stačím udělat pár pohybů hlavou, když mě vytáhne za sebou nahoru. Chvíli mě prudce líbá, ale potom nás přetočí na bok a teď jsem rád, že jsem nešetřil slinami. Chytí mě jednou rukou za břicho, druhou pod krkem a začne šukat ve zběsilém tempu. Naráží přesně do těch správných míst a rukou, kterou měl na břichu, mi sjede do klína. Začínám stříkat a podle hlasitého zasténání poznám, že nejsem sám.

Ráno zazvoní budík a já ho se zabručením zaklapnu. Dál ležím, když se vedle mě zhoupne postel. Nesnáším vstávání, ale musíme si pohnout kvůli vlaku. Takže se taky vykopu, a zatímco je Sylv v koupelně, já vystřihnu rychlé palačinky s ovocem a nutelou. Jsem stále nahatý, takže si dávám dost majzla. Vyměníme se ve sprše a poté spěšně posnídáme. Ještě horké kafe nakonec přelívám do hrníčku s sebou a spěcháme do auta, protože nádraží je přes celé město.

Vlastně až na peróně, když ještě naposledy zamávám, si uvědomím, jak strašně fajn to bylo a jak moc mi bude chybět. Jsem člověk, který starosti nechává na své budoucí já, takže jsem se celý den a noc vůbec netrápil, co bude následovat dnes. A teď je to tu. Stojím, koukám na odjíždějící vlak a je mi všelijak. Abych se trochu rozveselil, v hlavě si začnu opakovat, že to byl přece perfektní víkend, který jsme skvěle zakončili, a není potřeba se cítit takhle přejetě. Teď to ještě nepomáhá, teď ne, ale bude. Musí. 

***

Konečně doma. Teda doma už jen pár dní. Oba kluci jsou zatím ještě u bráchy, takže je tady nezvyklé ticho. Unavený sednu na postel a rozhlédnu se po téměř prázdném bytě. Posledních pár kousků oblečení, postel, na které sedím, stolek a na něm dopis. Vezmu ho a už po několikáté otevřu.

Vážený pane inženýre, s potěšením Vám oznamujeme, že jste byl vybrán na pozici Vedoucí programátor. Prosím dostavte se…, dál už nečtu, vím, co se tam píše. Místo toho mi oči zabloudí do pravého horního rohu na odesílatele. Firma Net-system.

Vzpomenu si na zelenohnědé oči, jaké jsem předtím v životě neviděl. Vzpomenu si na pusu, na kterou nejde zapomenout. Vzpomenu si na kluka, který miluje svoji práci. A najednou se usmívám, protože nakonec si vzpomenu na to, že přece dva jsou lepší než jeden.