Pár minut

Současnost

Do konce hodiny chybělo posledních pár minut. Už jsem byl vážně nervózní. Hlaďas pořád stál před tabulí a mlel něco o syntaxi, slovní zásobě a podobných hovadinách. Ale co nám taky profesor na češtinu měl říkat jiného.

Tak už to zkrať a rozdej nám to, vole, oslovil jsem jej v duchu. Jindy nám všechny písemky dával hned na začátku hodiny. Tak proč doprdele ne teď, když na tom závisí, jestli mě pustí k maturitě, nebo ne. Sotva jsem tuhle myšlenku, která mi už pár minut lítala hlavou, domyslel, podíval se přímo na mě. V ten moment se mi zastavilo srdce. Ty jeho oči mě propalovaly tvrdým pohledem.

Pak se pomalu otočil ke stolu, sebral z něho štůsek našich slohových prací a, obraceje se zpátky k nám, pronesl: „Aleši, rozdejte to. A s tou svou za mnou přijďte do kabinetu.“

Tvářil se úplně kamenně, neproniknutelně. Zavnímal jsem, jak se mi zrychlil tep. Tohle mi neměl dělat. Já si tu větu, abych za ním přišel do kabinetu, totiž kolikrát představoval. Jenže úplně jinak, v jiných souvislostech. Krev mi pulsovala v žilách, vařila se ve mně a klokotala i v poslední vlásečnici. Tak dlouho jsem po něm již toužil.

Polknul jsem na sucho a snažil se na něho moc nezírat, když jsem si z jeho ruky bral ty papíry. Málem jsem je rozsypal. Málem jsem se rozsypal. Naše ruce se na okamžik dotkly. Bylo to jak elektrický výboj, jako rána pěstí, jako šoková terapie. Věděl jsem, že jsem zase už totálně v háji.

Než jsem to rozdal, akorát zazvonilo. Počkal jsem pár minut, na angličtině se můžu vymluvit, že se mnou chtěl Hlaďas mluvit, tak co. Vyrazil jsem do jeho kabinetu. Nohy se mi třásly a já si představoval, co mi asi tak řekne. Nebo spíš to, co bych chtěl, aby mi ten černovlasý muž řekl. Co bych rozhodně slyšel radši než cokoliv jiného. Z těch krásných úst, citlivých a něžných, a při tom tak mužných.

Zaklepal jsem a počkal, až se ozvalo strohé dále. Vstoupil jsem dovnitř. Byl v kabinetu sám, na to mi stačil jediný pohled. Rozechvěle jsem jej sledoval, doslova se pode mnou podlamovala kolena.

„Sedni si, Aleši,“ vybídl mě a já zaznamenal to tykání. Ve třídě ani jinde nám nikdy nikomu netykal.

„Asi mi budeš muset něco vysvětlit.“

V ruce jsem žmoulal tu hloupou slohovou práci, která to všechno zavinila. Jak jen jsem mohl? A v hlavě jsem měl v ten moment úplně vymeteno.

***

To, že si studenti zjednodušují práci, dobře vím, stejně tak, že Aleš není úplně svědomitý student, ale že by před maturitou na mě zkusil něco takového, to jsem nečekal. Takže jsem hodně zvědavý, jak to vysvětlí.

Sedl si a je skoro vidět, jak mu v hlavě víří otázky, je nervózní. Má proč. Bojí se? Doufám. Má proč. A pořád mlčí. Určitě něco vymyslí, vždycky něco vymyslí.

„Co vám mám vysvětlit?“

Hraje o čas.

„Tvoji slohovou práci.“

Dobrá, budu chvíli hrát s ním.

„Co je s ní? Já si ten pravopis do matury zopakuju.“

Pořád hraje o čas.

„Nejde o pravopis, ten je na tvoje poměry excelentní. Práce je skoro bez chyb.“

„Tak o co jde?“

„Zajímá mě historie téhle tvojí práce,“ kladu důraz na slovo tvojí.

Získaný čas asi nestačil. Mlčí.

„Takže? Něco tě vedlo k tomu, že jsi napsal zrovna tohle.“

Narovná zmačkaný papír na desce stolu.

„Téma jsem dodržel, nebo ne?“

„Dodržel.“

Já mám času dost.

Znovu papír zmačká.

„Pochopil jsem, že máme psát o vztahu dvou rozdílných lidí. Co ten vztah může přinést, co dobrého, co špatného. Tak jsem o tom psal. Jestli je moc ten popis sexu… Nepsal jsem nijak vulgárně. Sex není tabu, ne?“ zvedne provokativně hlavu.

„Když to tedy zmiňuješ, sex není tabu, ale chtěl bych vidět dívku, která by dokázala to, co popisuješ. Je to spíš popis teorie než praxe.“

Nervózně sebou cukne, zrudne a zmuchlá papír do kuličky.

„Na to se ale neptám. Chci vědět, jak tě napadl zrovna tenhle příběh. Měl jsi k němu nějaký důvod nebo ne? Nebo jsi jenom zasedl a rovnou psal?“

„Rovnou psal,“ sklopí oči ke kuličce ve své ruce.

„A to jsi u toho seděl někde na ostrově?“

Vytřeští na mě oči.

„Víš, že za plagiát v maturitním ročníku je minimálně snížený stupeň z chování, ne-li rovnou vyloučení?“

Sledoval jsem, jak se jeho vytřeštěný pohled mění na panickou hrůzu…

***

O tři měsíce dříve…

Měl bych se učit. Měl bych začít psát výcucy z těch knížek, které bych měl dočíst. Nebo si to aspoň najít na netu a zkopírovat. Měl bych… cokoliv, jestli mi to vůbec k něčemu bude platné ještě. No rozhodně bych neměl courat po netu. Jenže už několikátý večer prostě musím rozkliknout tu stránku a podívat se. Ne kvůli tomu dnešnímu, ale pomalu se prokousat další věcí od Něho.

Je to přesně pátá povídka a tahle mě teda sejmula sakra hodně. Je absolutně perfektní, dá se nad ní zasnít i pohonit, a to by asi nad erotikou být mělo, ne?

Nikdy jsem ještě nijak tyhle své pocity neprojevil, ale teď už mi to nedá. Založil jsem profil, počkal na přihlašovací odkaz a pak roztřesenou rukou napsal svůj první komentář:

„Pecka nikdy jsem nečet nic lepšího! Péro celou dobu v pozoru!!!“😊

Večer v posteli jsem přemýšlel, co za člověka asi může psát takové věci. Jak asi vypadá, kolik mu je, co dělá. Bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem při honění nemyslel na Hlaďase. Teda aspoň těch pár minut, než jsem se vycákal. Pak už jsem zas myslel na tu jeho černovlasou hlavu a perfektní tělo zabalené v košili a pláťákách. Docela cool týpek na to, že je mu tak čtyřicet. Zkouknul jsem tu stránku. Nic nového. Co taky čekat. Potom už se mi tak klížily oči, že jsem jenom vsunul mobil pod polštář a v ten moment vytuhnul.

Ráno jsem se podíval, kdyby náhodou. No jasně že jsem chtěl, aby na ten komentář zareagoval. Kromě dvou palců tam přibyl další komentář. Od Něho! S citací toho mého!! Takže jasně pro mě!!!

Bohužel tam stálo:

Tak se zase uklidníme, ano? 😊

Debil jeden namyšlenej!

***

„Pecka nikdy jsem nečet nic lepšího!“ To toho asi moc nečetl, pomyslím si. Povídka je povedená, ale že by byla zase tak povedená, to si nemyslím. Je to jenom taková oddechovka. A to druhé? No asi to je primární účel, ale…

Tak se zase uklidníme. Tečka – odeslat.

Nějakej puberťák, mám jich ve škole půlku každý třídy. V duchu se zasměji, co by si asi mysleli, kdyby věděli, co jejich profesor češtiny po večerech sepisuje? A co teprve Suchoška? Ehm…, kolegyně Suchardová. Ta snad pamatuje Nerudu osobně. I její formulace při opravách prací studentů by vydaly na román. Baví se tím půlka sborovny.

Zadívám se na odeslaný komentář. Zkoumavě jej přejíždím očima. Sakra. Celá Suchoška.

Najedu na soukromé zprávy a najdu jeho nick.

Děkuji za tvůj komentář. Asi jsem správně nepochopil tvoje nadšení a odpověď byla příkřejší, než měla být. Jsem rád, že se ti moje povídka líbila. Nejsem ale příznivcem přehnaně emotivních vyjádření. Určitě zde najdeš i jiné dobré povídky.

***

Současnost

Cítil jsem přímo panickou hrůzu, protože mi došlo, že patrně něco ví. Zas až takový pitomec nejsem, jak si on určitě myslí.

Nemůžu za to, že mi všechny ty poučky a pravidla jazyka českého nelezou do hlavy. Proč vlastně musí být čeština tak složitá? Proč měkké a tvrdé i/y, shoda podmětu s přísudkem, proč rody, časování, skloňování, mě/mně, spřežky, přechodníky a stovky dalších kravin? Proč se, doprdele, zrovna já mám trápit nějakou stylistikou, stavbou věty, slovní zásobou a podobným balastem? Psát nechci, neumím, nikdy nebudu. Vím, že to neumím, tak to prostě nedělám. Jenže jaksi i na průmyslovce musím odmaturovat z češtiny.

A největší paradox na tom všem je, že aspoň v té části stylistiky mě něco naučil někdo úplně jiný než můj profesor češtiny za celé téměř čtyři roky. Asi to něco vypovídá i o něm jako o učiteli, ne? Kdyby jenom nevypadal tak zatraceně dobře. Jenom kdybych nad ním už tři roky nonstop neslintal pokaždé, když vejde do třídy…

I v ten moment, když padlo to slovo ostrov, vnímal jsem jen půlkou mozku, co říká, a snažil se najít odpověď, protože takhle tváří v tvář to bylo daleko těžší mu lhát než ve třídě, kde mi spousta lidí pokaždé držela pěsti, abych to dal a vyklouznul.

Z neodevzdaných úkolů…, aby mě zrovna ten den nezkoušel, protože jsem se na současnou poezii fakt ani nekouknul…, abych zkusil vymyslet důvod, proč nemůžeme psát písemku a náležitě to okecal… Tenkrát se smál a tu písemku nám ten den nedal. A já se smát nemohl, protože jsem si musel hodně rychle sednout…

Takže i v ten moment, když padlo to slovo ostrov, jsem druhou půlkou mozku vnímal jeho fyzickou přítomnost. Protože prostě je sexy. Černovlásek s hnědýma očima, slušnou postavou a nádherným hlasem. Často jsem usínal s myšlenkou na něho. Já po něm tak dlouho toužil, tak moc, až to někdy bolelo.

Tak moc, že mě to přímo přivedlo na ty stránky, protože jsem sedl ke Googlu a hledal. Hledal jsem pod heslem Vztah učitele a studenta. Miliony odkazů, hlavně kecy ohledně učitelství. Takže dál. Milostný vztah učitele a studenta. Spousta odkazů o profesní cti a tak dál. No, a tak jsem to posunul ještě o level výš a do vyhledávače napsal: Gaysex učitel se studentem. Vyhodilo mi to hodně zajímavou stránku…

Do rána jsem tenkrát nespal, do školy nešel kvůli totálnímu vyčerpání a na pravačce týden nosil ortézu…

A co mu teď mám jako říct? Že prostě potřebuju odmaturovat za každou cenu, a proto jsem ochotný k jakémukoliv podvodu? Tak to už u něj nebudu mít nejmenší šanci. Nikdy v ničem, protože byl vždycky fér, k nám ke všem. A proč bych u něj přece jen měl mít nějakou šanci, když jsem do dneška ani nevěděl, že by taky mohl být…? Ale jak jinak by to věděl? Normální hetero chlap nebo kluk přece na takové stránky jen tak neleze… Holky, to je jiná, těch tam je překvapivě dost. A leckdy jsou ty jejich příběhy fakt pecka taky. I když někdy dostávají pořádnou sodu. Jde přece o příběh, ne o pohlaví, nebo jo?

Hlaďas na mě pořád tak nevyzpytatelně koukal, až už jsem to nemohl vydržet a vybuchl:

„No tak jsem si to stáhnul a přepsal do hetero verze. Vědět, že jste taky buzna, tak to nechám, jak to bylo.“

Bylo mi už všechno jedno, ať mě třeba vyhodí, protože bez naděje na jeho lásku se mi stejně nebude chtít žít. Do očí se mi nezadržitelně nahrnuly slzy. Rozplakal jsem se.

***

Uff. Slzy. To chlapec překvapil. Čekal jsem salvu výmluv, možná nějaké dramatičtější zpracování tak, jak to Aleš umí, ale slzy tedy ne. A ta trocha hysterie, že kdyby věděl, že jsem buzna… Tak to by bylo hodně zajímavé.

„Aleši, myslím, že takové emoce nejsou nutné,“ snažím se udržet ty svoje na uzdě. Zvedne ke mně uslzenou tvář. A moje snaha se zdá být marnou, natáhnu k němu ruku a přikryju dlaní hřbet jeho ruky. „Aleši,“ pohnu rukou na jeho, „přece není podstatné, kdo je a kdo není buzna. Jde o literární zpracování.“

„O literární zpracování?“ zvedne nechápavě hlavu.

„Bavíme se o českém jazyce a slohové práci, ne o sexuálních preferencích.“

Velmi tiché, tichounké… „Škoda.“ Opravdu jsem to slyšel? Zarazím ruku v pohybu, naše pohledy se protnou a vidím mu snad až na dno duše. Ta chvíle je, jako by chtěla trvat věčně. Vidím v jeho očích každou jeho obavu, každou nejistotu a na dně jeho duše vidím…

Crrrrr…

„Ehm,“ odkašlu si, sáhnu po hrnku svého bylinného čaje a napiji se. „Tvoje přepracování se nepovedlo. Kdybych pominul, že jsi použil cizí práci – nebo jsi snad autorem originální verze? No, vidím, že nejsi. Víš, jak jsem to poznal? Ten tvůj pravopis, ženský rod není mužský rod. A pasáže, které jsi zkrátil, takhle nahradit nemůžeš, ruší to celou koncepci příběhu. Všechno, co v té povídce je…“ Vůbec mě neposlouchá, nemá smysl mu teď něco vysvětlovat. „Myslím, že máš další hodinu, bude lepší, když teď půjdeš tam.“

***

O šest týdnů dříve…

Dobré ráno, vyspal ses dobře? Fakt se Ti ta včerejší líbila, i když je to tvrďárna?

Dobré ráno, ale ano, dneska to docela šlo. Ale Ty bys neměl do noci sedět na webu. Ve škole budeš jako mátoha.

Já se jen zapomněl odhlásit…

Nelži! 😊

OK, promiň, už nebudu. Dneska večer bude ta Tvoje nová? A co ta včerejší tvrďárna?

Vidíš, jak hezky Ti ty čárky jdou, hned ta věta vypadá líp. 😊

Neodpověděl jsi!!!

Některé věci neovlivním. Uvidíme. Měj se a moc ty učitele netrap. Také jsou to jenom lidé. Ty povídky rozebereme večer, teď spěchám, promiň.

Takže jsi přece jenom učitel?

😊😊😊

Fajn, takže se zase jenom odmlčí, jako pokaždé, když se zeptám na něco soukromého. Měsíc už vedeme debaty o všem možném, jen o sobě ne. Po té jeho omluvné zprávě jsem ho ze všeho nejvíc chtěl poslat do prdele, ale vykašlal jsem se na to. Místo toho jsem okomentoval i pár dalších povídek, aby si teda jako nemyslel, že je tak jedinečnej!

Za pár dnů mu vyšla další povídka. No a já dlouho přemýšlel, jestli a jak, a pak mu k tomu plácnul takový nic neříkající komentář a čekal. Nereagoval na to ani náhodou. Ne tedy veřejně. Protože za dva dny mi v soukromé zprávě přistálo:

Jsem rád, že jsi i nadále mým čtenářem, za ten komentář děkuji. Ovšem nešlo by to bez těch chyb? Nebo máš se psaním nějaký problém? Jestli jsi dys, tak se za tu otázku omlouvám a chápu. Měj se hezky a užij si krásný mrazivý den.

No a od té věty, kterou mi úplně cizí člověk popřál hezký den, to asi celé začalo. Naše psaní. Velice omezené psaní, protože mě blíž k sobě nikdy nepustil. Nevím jméno, věk, barvu vlasů a očí, povolání, nic. Ale vím, co rád čte. Na základě drobných střípků si dělám celkový obraz jeho povahy. Toho, co má a nemá rád. A hlavně, líbí se mi, jak se mnou „mluví“.

Kdy se mi stalo samozřejmostí mu každý den popřát dobré ráno?

***

Jestli jsem učitel? Co mu na to mám říct? Mám radost, že vnímá, co mu říkám a jak se snaží psát správně. To se ta učitelská část mojí dušičky tetelí blahem. Ze začátku to bylo opravdu těžké, ho po každé zprávě neposlat do háje. Ale postupem času cítím, že jsme na stejné vlně. Každý večer čekám, jestli se připojí a něco napíše, na něco zareaguje. A on to dělá. Téměř každý večer, poslední dobou i ráno.

Jenom jeho sem tam všetečný dotaz mě vždycky umlčí a přemýšlím, jestli a co mu odpovídat. Nemohu se ale zpronevěřit svému poslání. Tomu poslání, ke kterému jsem se zavázal slibem nejpevnějším. Když přede mnou před lety pedel držel žezlo a já skládal svůj promoční slib, slíbil jsem sám sobě, že to bude moje životní cesta. A nikdy z ní nesejdu, nevybočím stranou. Poslední dobou mne ale přepadají truchlivé myšlenky, kdy toužím po teple jiného těla, mohl by on být tím tělem? Ne, nesejdu. Mým posláním je vzdělat další nadějnou generaci, aby nezakrněla a viděla a rozpoznala krásu rodného jazyka. Aby ho nehanili, neničili a nedevastovali pochybnými anglicismy, germanismy nebo bezohlednou neznalostí.

Kdysi jsem viděl cestu, po které jít, a přitom to teplé tělo jsem vedle sebe měl. Byla to doba štěstí a naplněné touhy. Ale po tom, co mi můj tehdy milovaný Svatopluk vmetl do tváře ta krutá slova ‚jdi si bydlet na ústav lingvistiky, ty magore‘, zůstala už jenom ta touha. Touha po teplém těle, čisté duši a vůli být lepším, vzdělaným člověkem. Kde někoho takového najít? Kde se znovu nezklamat?

Ach, Svatopluku, jak jsi mě mohl opustit, jak jsi mě mohl tak zranit? Bylo to, jako kdybys mi srdce z těla vyrval a tím špatným použitím předložky ho ještě rozšlápl.

Takže se v konverzacích s mým fanouškem vracíme na bezpečnou půdu povídek a fantazií. A tam jsme si oba jistí. Já sice víc než on, ale jeho pohled je tak osvěžující a doslova zbožňuji jeho nekritický obdiv. Ze všeho, co je vydáno pod mým jménem, je nadšený. A jeho nadšení je tak nakažlivé, že mám chuť psát dál. Vytahovat ze šuplíku náměty dávno zapomenuté a dovádět je k dokonalosti jenom a jenom pro něj. Aby mi večer po vydání napsal:

Na tohle jsem se celý den těšil.

Jsem rád, že se ti to líbilo, který z nich se Ti povahou líbil víc?

Ten blonďák.

Máš rád blonďáky? (Vážně jsem se zeptal?)

Právě že moc ne. Spíš tmavší typy. (Asi jsem se přeci jenom neměl ptát.)

Tak ať se ti o nějakém zdá. Dobrou noc.

Chci to vědět? Chci vědět, kdo je jeho typ, kdo se mu líbí? Chci vědět, kdo je on? Mohl by on být tím, koho hledám? Ne, ne, ne. Raději ne. Mysli na svoje poslání.

***

Současnost

Poslal mě pryč. Poslechl jsem jej, co mi zbývalo. Cestou ke dveřím z jeho kabinetu, jda pomalu, jsem se několikrát skoro zastavil. Ale on mě doopravdy nechal jen tak odejít. Aniž by mi řekl, co bude a nebude s tou prokletou slohovou prací. Co bude s maturitou, co bude se mnou. Nechal mě odejít absolutně zmateného a roztřeseného, protože já nevěděl, co si o tom všem mám myslet. Co si o něm mám myslet. Co si o nás mám myslet. Přece se mě sám dotkl, takže už si smím aspoň v koutku duše říkat ono kouzelné slůvko ‚my‘?

To, jak položil svou dlaň na hřbet mojí ruky, to bylo tak jedinečné. Bylo to mnohem víc než náš dotyk konečky prstů před přestávkou. Měl tak jemnou dlaň, hebkou, měkkou, jaké by to asi bylo, kdyby ji položil někam úplně jinam, na moje tělo, na to tělo, které po něm tak moc toužilo?

Můj penis mi v trenkách odpovídal, že ani on by se tomu dotyku nebránil…

Angličtinářka měla trochu kecy, když jsem dorazil do třídy, ale bylo mi to úplně jedno. Myslel jsem jen na něho. I při matice, i při mechanice. Při obědě, stále. Ne, to nemohla být náhoda, ten jeho dotyk. Nemohl to udělat pro nic za nic. Vždyť ani já bych nesáhl na nikoho, ke komu něco necítím. Nebo to tak on nemá a sahá na všechny lidi kolem sebe? I na jiné studenty?! Probudila se ve mně dosud nepoznaná žárlivost.

Cítil jsem se naprosto bezmocný a nevěda, co sám se sebou, otevřel jsem první knihu, která mi padla do ruky z toho stohu ostatních, které jsem už dávno měl mít přečtené. Zcela příznačně se jmenovala Temno. Jako by mi někdo shůry dával znamení, jak temná budoucnost mě asi čeká.

Večer jsem se dlouho trápil. Nechtěl jsem ve své depresi ani číst nějakou prasárnu, co zas vyšla, a psát svému tajemnému neznámému, abych se mu se vším nesvěřil. Protože…, ano, musím si to přiznat. Tou mou hloupostí by byl určitě zklamán i On, kdybych mu přiznal, že se mi jedna tak moc líbila, až jsem ji… Dost už. Tohle sebetrýznění nemá cenu. Alespoň v duchu jsem mu popřál dobrou noc.

V noci se mi zdál zvláštní sen. Hlaďas mě v něm k sobě tiskl a šeptal mi do ucha, že sdílení je aktem lásky. Ten sen mi dal radostnou naději, se kterou jsem vykročil ku škole.