• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace25. 7. 2023
Počet zobrazení2681×
Hodnocení4.74
Počet komentářů5

Léta šedesátá – 1969

 

Chlad. Vlhký nepříjemný chlad se táhnul při zemi jako podzimní mlhy. Nahý, mladý muž, ležící na přízemním letišti se oklepal. Hledal skrčenou deku, aby se jí přikryl. Nejdřív vstane a zavře boční okno do dvora, kam stékaly pramínky dešťové vody z prasklého okapu. Jenže vstávání nebylo vůbec jednoduché. Celý ateliér se houpal jako loď. David, napadlo ho, David tady není. Usmál se, včera mu připadal jako spředený ze snových pavučin. Na první pohled drobný, krásný a jemný. Štíhlý, s antickou dokonalostí. Neskutečné křivky jeho těla. Skoro se bál do něj vniknout. Proboha, vždyť se jeho péro do rozkošné prdelky nevleze. Nechtěl mu ublížit. Byl to jen zrakový přelud. Klouček se změnil v dosti drsného ďáblíka a připravil mu milování, jaké snad nepoznal. Jen neměl tolik před tím pít. Vrávoravě vstal, oblékl si župan přehozený na židli, zavřel okno a zamířil do malé kuchyňky. Ještě tu voněl česnek od ranní polévky. Jistě, David musel do práce. Vždyť neví ani kam. Nebo mu to včera řekl?

Všechno začalo asi před týdnem. Přišel za ním vedoucí restaurace dole v přízemí. Bude tam mít svatbu syn jeho známého. Když byl domlouvat hostinu, viděl dole několik jeho obrazů. Rád by něco koupil jako svatební dar. Hledali, co by bylo vhodné. Různé továrny, přehrady a kravíny ani neukazoval. Moc toho tady neměl, ale vybrali krajinku s jarním potokem, blatouchy a pohledem na Žernovice u Prachatic.

„Samozřejmě, Andreji, zveme vás, ještě všechno upřesníme.“

Moc na podobné akce nebyl, ale co, aspoň se trochu vytrhne ze všech špatných událostí. Taky žádné jiné než špatné nebyly. Loni v létě sem vtrhli naši bratři a zadusili počínající náznak svobody. Jeho občasný přítel, i když jen na šukačku, zavčas stačil zmizet a je ve Francii. A plno dalších kamarádů je pryč. Sám nemohl odjet a nechat tu nemocnou matku. To by si nikdy neodpustil, i když ho sama posílala. Připravovaná galerie se odložila. Nikdo nic nekupoval, lidi řešili důležitější problémy než umění. Zbyl mu jen částečný úvazek v Družstvu Invalidů, kde připravoval návrhy medailí, plaket a závěsných dekorací. Většinu roku trávil ve staré hájovně v křivoklátských lesích, kterou měl napůl s kamarádkou keramičkou. Pražský ateliér mimo prázdniny pronajímal dvěma klukům z akademie.

Zaplatí mu aspoň zdejší náklady. Vždyť to nebylo tak dlouho, co byl sám studentem. Třicítka už pomalu klepe na dveře a všechny sny, plány a naděje jsou najednou v prdeli. Žít a přežít je úkol dne. Oproti jiným dopadl dobře. Nikdo si ho moc nevšímá. Bývalá setkání v kavárnách a vinárnách jsou pryč. Všechno je zahlceno strachem. Tam, kam chodíval, jsou jiní lidé. Jako by byli přikrčení šedí a prázdnotou. Plíseň normalizace požírá poslední zbytky svobody. Doba zcela zničila i jeho intimní život. A při tom počal pociťovat čím dál větší touhu po sexu, který tak zoufale chyběl. Měl pár filmů i promítačku, ale dívat se na to, jak si tam kluci užívají, sám, jen se svou rukou a nějakým umělým pomocníkem, je časem k zoufání. Bylo sice pár míst, ale nádraží se vyhýbal, stejně blízko hotelů mohl člověk trefit spíš na provokatéra.

Zkusil jednu benzinovou pumpu. Chlapec, kterého sbalil, byl v dost zuboženém stavu. Vzal ho k doktorovi, nakoupil mu věci, domluvil zaměstnání, hlavně aby měl razítko. Všechno vypadalo dobře. Zdálo se, že i milování nebere jako povinnost, ale oba si ho začali užívat. Vydržel dva měsíce. Místo do zaměstnání začal chodit zase k benzince. Vyhodili ho z práce, protože tam navíc kradl v šatně. Andrejovi vzal sice jen pár maličkostí, ale hlavně snahu a chuť to ještě s někým takovým zkusit. Odmítl se vrátit a během pár dnů ho zavřeli pro prostituci.

Jenže navozená chuť a potřeba někoho mít se probouzela stále víc. Nejdřív hlavně večer. Občas chodíval dolů do restaurace na večeři. Pak si uvědomil, že ho sem žene sice hlad, ale ne po jídle. Seděl v rohu u vchodu a sledoval příchozí. Kolikrát přitáhla celá banda kluků z veslařského oddílu. V létě většinou jen trička odhalovala jejich krásně vypracovaná těla. Obdivoval napjaté svaly rukou, když zvedali půllitry. Široká prsa, útlé boky, jenže taky zaslechl jejich řeči. Až příliš homofobní. Jinak většinou dvojice a pár místních. O to horší byly noci plné představ. Nejdřív si myslel, že kluci, co u něj bydleli, by mohli být použitelní. Neměl štěstí, měli sice společně jednu milenku a taky mu ji nabízeli, udělají grupáč. K hrátkám bez holky se přemluvit nedali. Kde jsou staré zlaté časy, kdy člověk věděl, kam zajít na čerstvé maso. Všude bylo plno kluků z prvních ročníků vysokých i odborných škol. Pár starších se postaralo o servis až do postele. Chlapečci pobláznění vidinou, že se stanou inspirací mladého umělce a jejich akty budou viset v Národních galeriích, odkládali svůj oděv a stud na oltář Velkého Chtíče. Vystřízlivění bývalo trpké. Prožil si ho i Andrej, když přišel před pár léty do Prahy. Zamilované sny se utopily v levném vínu. Sem tam někoho potkalo i štěstí trvalejšího vztahu. Jinak láska jen pro tento den. Stejně skrytá před zraky ostatních. Sice ne trestná, ale nežádoucí. Teď navíc se intenzivně potlačovalo všechno, co se neslučovalo se socialistickou morálkou. Homosexualita – ta přece v tomhle ráji neexistuje.

Když sešel dolů do restaurace, právě přijela auta se svatebčany. Usadili ho mezi několik známých ženicha, jak vyplynulo z hovoru u stolu. Probírali, že prý onemocněl kuchař a na poslední chvíli sehnali nějakého mlaďocha. Určitě to bude katastrofa, sýčkovala jedna z přítomných dam. Taky ho uviděli, když na chvilku vyšel něco domluvit ke stolku u kuchyňských dveří.

„Proboha, vždyť to je jen nějaký učeň, nemá snad ani patnáct,“ ukazovala starší silnější paní s dvěma bradami. Andrej si ji živě představil načrtnutou v jeho imaginárním skicáři. Musel se usmát. Každý z hostů by byl hezkým objektem pro ztvárnění svatebního panoptika.

Prohlížel si kuchaře. Vypadal opravdu nezvykle mladě. Spíš takový andílek. Dovedl by si ho představit, jak ukazuje zákaznicím šperky nebo parfémy, spodní prádlo s kraječkami, tak to by mu sedlo. Ale u plotny? Bílá vysoká čepice nechávala jen vykouknout pár kadeří z neposlušné čupřiny tmavých vlasů.

„Je jako nudle,“ konstatoval plešatý zpocený pán, utírající si čelo. „Kuchař má být pořádně udělanej, tenhle nezvedne ani pokličku na hrnci. To bude průšvih.“

„Jen klidně řekni průser, nestyď se, Zděnku, to si nezasloužíme, neměli jsme ani jezdit,“ doplnila dáma s dvěma bradami.

Po přípitku otců klasické menu, co měl každý vytištěné na lístku z ručního papíru. Šunkový závitek s křenovou pěnou, hovězí vývar s játrovými knedlíčky a zeleninou, svíčková na smetaně, ubrouskový knedlík, brusinky. A přece.

Dva stočené závitky seděly v hnízdečku z červených a nažloutlých lístků salátu. Nazdobené mřížkou tenkých proužků tatarky a kečupu. Domácí pečené housky ve tvaru malých želviček budily zaslouženou pozornost. V polévce malé knedlíčky a kořenová zelenina vykrajovaná ve tvaru srdíček. Další obdiv a co teprve chuť. Svíčková se šlehačkou a  brusinkami. Knedlíky jako dech. Všichni si pochvalovali a přidávali. Hosté se různě přeskupovali, roznášelo se neustále pití a zákusky. Z nedostatku jiné činnosti popíjel notně i Andrej. Těch pár poschodí domů snad zvládne. Pozdě odpoledne se objevil kuchař převlečený už v kraťasech a tílku. Všichni ho chválili a byl hned další důvod si připíjet. Andrej si ho prohlížel. Krásnej kousek, jen vypadal moc křehce, štíhle, spíš jako dívka. Po chvilce se dostal až k němu.

„Konečně někdo mladej,“ usmál se. „David,“ podával ruku.

„Andrej, to krásný mládí, jako máš ty, už je pryč. Musím ti taky poděkovat, jídlo bylo skvělý. Já ani neumím uvařit párky. Vždycky mi prasknou.“

„Umíš zase jiný věci, viděl jsem tvý obrazy, prý tady máš ateliér, ještě jsem žádný neviděl. Chodí ti tam i modelky?“

„I modelové, nechtěl bys to někdy zkusit? Máš krásnou postavu. Můžeme se přesunout ke mně, nějaký pití tam mám taky.“

David kývnul a pomalu se vytratili.

„Vysokohorská tůra, sakra už se zadýchávám, posaď se, musím shodit šaty a udělat si pohodlí.“

Andrej si natáhl jen květované plátěnky. Opláchl si obličej studenou vodou. Z ledničky vyndal minerálku, led a vodku. Trochu se mu rozbušilo srdce. A mnohem víc, když uviděl Davida skloněného nad stolem, kde si prohlížel album návrhů na dekorace. Jeho úžasný zadek pevně obemknutý plátěnými kraťasy se tu nabízel. Jen sáhnout. Ovšem, kdo ví, jaká by byla reakce. Překonal se.

„Trošku se zchladíme,“ naléval sklenky.

„Máš tu jako v peci,“ David si svlékl tílko.

Mohl by pokračovat, pomyslel si Andrej. Nalil hned další vodku. Místnost osvětlovala jen lampa u stolu.

„Kde bych seděl, nebo stál, když bys mě maloval? Na té zahradní židličce?“

Popošel k ní.

„Tady máš krásný letiště.“

„Sedni si a počkej, něco zkusím. Prosím obkročmo a ke mně zády.“

Na stojanu měl připnutý papír. Vzal uhel a začal rychlými tahy načrtávat chlapcovo tělo. Široká záda, štíhlý pas a neskutečné křivky navazujícího zadečku. Těsně obemknuté krátké plátěné kalhoty zvýrazňovaly úžasné půlky. Hoch se pootočil.

„Vážně tak vypadám?“ rozesmál se. „Možná zepředu to bude lepší.“

Rozepjal sponku, shrnul zip a stál před Andrejem najednou nahý. Manga, blesklo mu hlavou. Jistě, japonské pohádkové postavy. Čupřina vlasů, malý nosík a veliké vykulené oči. Ty se na něj šibalsky dívaly. David k němu přistoupil a stáhl s obtížemi jeho plátěnky. Jejich stojící penisy se téměř dotýkaly. Vzal z ruky Andrejovi uhel a odložil ho. Začali se líbat. David se pomalu vymanil. Hned jsem zpátky, neboj. Andrej neustále viděl veliké oči svého chlapce, který na sebe bral nejrůznější podoby. A najednou byl zpět. Na krku mu zářilo pár kapiček vody jako perlový náhrdelník. Trochu se sklonil, aby je mohl slíbat. Byly studené a voněly lučními květy.

„Chceš?“ zeptal se David.

„Asi jsem nikdy víc nechtěl jako teď, ale nepůjde to. Vždyť tě málem obejmu dlaněmi v pase. Neměl bych odvahu jít do tebe, podívej se na moje péro. Něco bych ti udělal. Neumím se pak ovládat.“

„Nechci tě urazit, ale nejsem žádná panenka, i když tak vypadám. A měl jsem už v sobě větší klády, než je ta tvoje. I když je pořádná. Tělo se přizpůsobí. Je to jen optický klam. Nejsi první, kdo mi něco takového říkal. Ale taky nejsem děvka, co jde s každým. Neboj se. Nebo někoho máš?“

„Nikoho a už dlouho. Už mi všechno leze na mozek. Možná jsem přehnal pití a za chvíli se rozplyneš. Jsi jako manga, kreslené japonské postavičky z pohádek. Pořád jsem nemohl přijít na to, koho mi připomínáš. Jsi stejně snový a něžný a máš krásná veliká kukadla.“

„Jen pár kroků, nejsem bludička, co by tě lákala do bažin.“

Lehli si. Hlazení a líbání je znovu vzrušilo do krajnosti. David si klekl nad Andreje a pomalu se nabodával. Ten se pořád strachoval.

„To není možný, kde to v tobě zmizelo?“

David se smál a přirážel až na konec. Najednou zajel rukama pod Andrejova záda a přetočil je. Klouček se nezdá, ale má i sílu. Cítil pevné sevření jeho stehen. Vždyť on je tu vlastně dominantní a přizpůsobovat se mu je vzrušující. Husté černé obočí, dlouhé prohnuté řasy jen zvýrazňovaly velikost očí. David mu začal splývat s postavičkou japonského prince bojujícího s démony. Tělo pod ním se prohýbalo a vzpínalo vzrušením. Začal vnímat chlapcovo naznačování kdy přidat, nebo naopak znehybnět. Jejich vzdechy i výkřiky splynuly. Stali se jedním tělem.

Andrejovi všechno kolem mizelo. Celý svět se zredukoval do malé prdelky. Tohle ještě nikdy nepocítil. Touhu, aby ji mohl svírat každý den. Okouzleně sledoval Davidovo mrkání. Několikrát přivřel víčko na jednom oku. Jako by mu říkal, pojď do mne ještě víc. Ještě je tam kousíček místa. Ještě, ještě až pocítil nebývalou prudkost trochu krásně bolestivého výstřiku. Pomalu odeznívající okamžik, o kterém věděl, že se bez něj už nechce obejít. Posunul se níž, aby mohl slíbat z Davidova břicha jeho vytrysklé semeno. Leželi vedle sebe a drželi se za ruce.

„Asi to bude ode mě znít blbě, ale nic jako teď jsem ještě nezažil. Můžu doufat v pokračování?“

„Jistě, jen si dáme sprchu.“

„Já myslel do budoucna.“

„Když budeš chtít. Já určitě. Už se nebojíš, že mě roztrhneš na půlky?“

„Nebylo by špatný mít tě dvakrát. Jedna polovina by chodila do práce a druhá se se mnou milovala. Vzpomněl jsem si na jméno prince z japonské pohádky, kterému se podobáš, Yutaka. Chodil i v převlečení za dívku, aby zmátl démony.“

„To máme tedy hodně společného, někdy si rád obleču dívčí prádlo, mám i paruku a sukýnky. Teď se mně budeš smát.“

„Proč? Chtěl bys být spíš ženou?“

„Určitě ne, jenom je to vzrušující, nezkoušels to někdy?“

„Ne, ale napadlo mě to a mám dokonce takovou dvojici nafilmovanou, můžeme si je pustit. Nebo příště si vezmi něco z toho s sebou. Nějaký kraječky by se mi na tobě líbily, měl bych chuť je roztrhat a osvobodit tě z nich.“

Šli se osprchovat.

„Neměl jsem tak pít, už mě bolí hlava, čurák mi stojí jen zázrakem a chtěl by tam, kde bylo tak krásně.“

„Vždyť může, nic mu nebrání. Ale láká mě představa znásilnění, to bys nechtěl zkusit?“

„Dnes určitě ne. Za chvilku bude ráno. Musíš do práce?“

„Musím, ale neboj, vrátím se ti. Ne asi zítra, vlastně už dnes, ale jak to půjde. Máš česnek?“

„Jo, chceš vyhánět upíry?“

„Udělám česnečku. Na vzpamatování. Bože, z čeho vaříš, nic tu nemáš.“

„Náhodou si dělám topinky, proto mám česnek a sádlo.“

„Vařící voda, trochu sádla, ve vedlejší skříňce je bujón.“

„No vidíš, vem si tam, co chceš, je to kluků, co tu přes rok bydlí, ti si vaří.“

„Ty tu máš dva kluky?“

„Jenže nejsou teplí.“

„Ani trochu přihřátí?“ smál se David.

Po česnečce se loučili.

„Jdi se pořádně vyspat.“

„Počkej, nevydržím!“

Andrej opřel Davida o stůl a stáhl mu kalhoty. Nikdy se nenasytí pohledu na pulzující věneček, čekající na rozevření. Ruce svíraly neskutečně štíhlý pas. Necítil žádný odpor. Vybičovaný vzrůstající touhou pronikal co nejdál a zrychloval. Ukojení teď přišlo velice rychle. Ještě otočil Davida a po chvilce intenzivního kouření byl odměněný jeho nektarem.

Oba sotva popadali dech.

„Už musím.“

Milování, obrovské vypětí i alkohol, to vše se najednou projevilo. Andrej se sotva doplížil k ležení. Okamžitě usnul. Vzbudil ho až chlad a zvuky deště. Šel se osprchovat. Všude si představoval Davida, bájného prince Yutaku. Rozcuchanou čupřinu vlasů, udivené oči za víčky s dlouhými a hustými řasami, plné malé rty, neskutečně ladné křivky jeho zadečku. Zašel ke stojanu, vzal uhel a dokresloval sedící postavu, která se nezadržitelně stávala jeho posedlostí.

Na oběd seběhl do restaurace. Ještě na dveře přidělal lístek, kde je. Jistě je to zbytečné, David je v práci a o nikoho jiného nestál. Stále i když drobně pršelo. V lokále bylo jen pár stálých strávníků z blízkého okolí. Obchody, kanceláře, občas pár zbloudilých návštěvníků Prahy. Zastrčený kout s čtyř nebo pěti patrovými starými domy. Nic významného zde ani v okolí. Zšedlé fasády, místy oprýskané, v dešti vypadaly ještě více ponuré, než když byl slunečný den. Taky jeho ateliér byl vedený jako sklad, nebytový prostor. Byla to vlastně jen garsonka. Upravil ho jeho předchůdce a nikdo víc neřešil. Výhodou bylo ústřední topení, které však většina bytů v jiných starých domech neměla. Hned do vedlejšího se nosilo uhlí v putnách do sklepů. Tady bylo díky restauraci a kancelářím v prvním patře.

Ani netušil, co vlastně jí. Obsluhovala servírka, které říkal Smutná panna. Za dva roky, co si pamatoval, ji ani jednou neviděl s úsměvem. Dokonale se hodila do dnešní pochmurné scenérie. Té se rozhodně ptát nebude, z kterého podniku byl David. Stejně tu včera nebyla a David řekl, že přijde, ale dnes určitě ne. Sakra co blbne. Častokrát dřív se s někým vyspal a další den ani nevěděl, jak se jmenoval. Tak šel život homosexuálů. Ukrojit si co největší krajíc. Zítra? To málokdo řešil. Ti šťastní zamilovaní, co spolu byli až do smrti, byli jen legendami, o kterých si vyprávěli u dvojky bílého. Ale i on znal pár výjimek. Dojedl, zaplatil. V dešti nikam nepůjde.

Nahoře byl podivný chlad. Chybělo tu lidské teplo. Sedl si před kresbu. Papír sundal a nahradil ho prázdným. Rychlými tahy načrtával sedícího Davida. Tentokrát nahého. Ruka s uhlem se jen míhala, jako by ho někdo hnal. A hnal, hnala ho posedlost po princi Yutakovi, po těle, které svíraly jeho paže, které objímaly nohy. Vykresloval všechny vlnky a vrásky svěrače, který viděl před sebou do všech detailů. Kreslení a vidiny ho naplno vzrušily. Do malého froté ručníku musel uvolnit neudržitelný tlak. Měl pocit, že všechno sledují Davidovy oči. Pomrkávající s novou výzvou k milostným hrám. Připnul další papír a kreslil svého miláčka zepředu. Docela slušný kousek. V klidu pokojně visící, pěkně obalený předkožkou, jen ji stáhnout mašličkou. Jedna kulka visící o něco níž, jako by čekala nasátí a jemné stiskání zubů. Houštinka smolných chloupků, určitě trošku přistřižených a zaholených. Další papír, to stejné, jen penis je napůl ztopořený, žalud začíná vykukovat ze svého obalu a varlata jsou víc přitažena k tělu. Jen se sklonit, uchopit do rtů a pociťovat pulsující růst. A znovu, teď je penis zcela naběhlý a na vrcholu žaludu si probojovává cestu kapička slasti. Pak opět neskutečný zadeček. Zvýrazněná hráz až k růžici svěrače pomalinku se otevírající nepatrnou skulinkou. Jen vsunout zvědavý prst, nebo dva, nebo…

Co se proboha děje? Andrej byl schvácený a z čela mu klouzaly kapky potu. Krucifix, tohle se mu ještě nikdy nestalo. Je úplně vyřízený. Šel do kuchyňky. Přestalo pršet a slunce se prodralo mraky. Osvítilo stůl. Stojí na něm jeden z dárků od kamarádky Marty. Tři čuráci. Skleněné nádobky, solnička, pepřenka a třetí s paprikou. Věrné napodobeniny s nerezovými, dírkovanými žaludy. Obdivoval je i David a hned se smál. Co je tak postavit v restauraci na stůl. Jak by asi reagovali hosté? Nebýt v nich tak ostrý obsah, daly by se použít jako dilda. Andrej se napil minerálky, sklenici dal do lednice. Vrátil se a kreslil ruku, co si čuráčí solničku strká do zadku. Konečně se začal smát. Tak ho ještě nikdo nedostal. Okamžitě naskočily představy Davida a prince Yutaky. Začal je kreslit. Jak stojí nazí před sebou a s údivem si porovnávají své nádobíčko. Najednou nebylo vidět, plynula i noc. Končil, když se rozednívalo. Vedle na židličce měl malý stůžek papírů s jeho hrdiny. Prohlížel si je. Tak jen doplnit text do bublin. Komiks, nebo comix slavný v Americe. No tady by dělal slávu jen pro pár známých a vlastně ani těch moc není. Ukáže své výtvory Davidovi. Konečně si upokojeně šel lehnout.

Uběhly další dva dny. Začal být nervní. David nikde a ani neví, kde ho hledat. Není tu ani vedoucí restaurace. Ten by věděl, odkud ho půjčili. Večer mu vrchní přinesl pohlednici.

„Přišlo to na restauraci, ale je to pro vás.“

Adresa byla jen na restauraci a ulici. A připsáno „pro pana Andreje“. Byl jsem na týden odvelen na chatu. Stavím se, David. Razítko nečitelné, bude muset čekat. Kolikrát na něco čekal. Na vojně se čekalo pořád. Byl naprosto vykolejený. Potřeba Davida jen rostla. Nepomáhaly ani kresby. Přesto nezapomněl, napsal, snad se také těší. Ještě dva tři dny, utěšoval se. Spánek v noci nepřicházel. Když konečně usnul, zdály se mu hrůzostrašné sny. Démoni, draci, bahenní příšery. Všichni se snažili vyrvat mu z objetí Davida – Yutaku. Nezmohl se na nic. Jen opravil ruční brzdu na malém Fiatu šestistovce, co parkoval ve dvoře. Bude muset zajet na hájovnu. Slíbil Martě, že přijede. Určitě bude mít David nějaké volno. Vezme ho s sebou. Zbytek dnů prožíval jako v horečce. Sobota dopoledne, stále nic. Přecházel ateliérem. Místo kreseb drtil uhel v ruce. Před polednem se ozvalo zaklepání. Vyběhl ke dveřím. Usmívající se David s batohem v ruce. Chytl ho, vtáhl dovnitř, zamknul. Vyzvedl do náruče a nesl k přízemnímu letišti. Trochu oblečení ze sebe strhali. Jazyky se připletly mezi zuby. Žádné ohledy na nic. Suché trochu bolestné vnikání ustoupilo. Těla na sebe narážela v milostné křeči. Leželi pak schvácení vedle sebe.

„Skoro jsi mi splnil znásilnění. Chtěl jsem se trošku bránit, ale úplně jsem ztratil hlavu, díky Andrejko.“

„Já se tu málem zbláznil, promiň, byl jsem nepříčetnej, neublížil jsem ti?“

„Ne, ale ty máš asi podřenou uzdičku, je celá rudá.“

Po sprše si Andrej posadil Davida na svůj klín.

„Šoupli mě hned na chatu. Další záskok. Samý ženský. Musel jsem říct, že jsem teplej. Braly to v pohodě. Hned vyprávěly vtip, jak přijde host do restaurace a na lístku jsou jen studený pokrmy. Ptá se, máte aspoň něco teplýho? Jo, kuchaře. Byla s nima docela sranda, ale tys mi moc chyběl. Zato mám teď týden volna. Pokud mě nevyženeš?“

„Sbalíme se a pojedeme hned na hájovnu u Křivoklátu. Tam jsem většinu roku. Poznáš Martu, kamarádku. Jen se nesmíš zaleknout, je někdy dost svérázná.“

„Když jsem se nelekl padesáti ženskejch, tak jedna mě určitě nerozhodí.“

Za hodinku snesli pár věcí do Fiátku a vyrazili. Unhošť, Nouzov, Malé Kyšice a pak jen samý les, cesty se zákazy vjezdu.

„Mám povolení a všichni mě tu znají,“ ukazoval Andrej.

Projeli táhlou zatáčkou mezi hustým porostem smrků. Objevila se malá paseka, pár ovocných stromů, miniaturní políčko a hájovna z šedožlutých cihel. Na boku za dřevěným plotem zřejmě dvůr a stodola. Andrej vystoupil a šel otevřít vrata. Vjeli dovnitř. Hned k autu přiběhl středně velký pes.

„To je Dafi, neboli Dafné, border kolie, neboli bordel kolie, trikolóra. Modrá, zlatá, bílá. Ne abys řekl, že je černá. A to, co jde za ní, je Marta.“

David uviděl mladou ženu, zřejmě v Andrejových letech, blondýnu s kratšími vlasy, docela pohlednou, s trochu vyvinutějším poprsím, v montérkách se šmouhami všech možných barev, šedém tílku a žabkách.

„Tě vidím, poklade, už jsem čekala parte, ale pošta chodí jednou za týden. Prý hned jsem tu. Už jseš jak zkurvení Rusi, dočasně rovná se na věky. Taky odjedeš na dva dny a je z toho měsíc.“

„Tak se trochu usměj, máme návštěvu.“

„Ty máš návštěvu. Bóže, chlapče, máš už patnáct, aby Andyho nezavřeli? No vkus má dobrej, jseš jako panenka.“

„David, můj jmenovec, byl taky titěrnej a porazil Goliáše a mám o čtyři roky víc, nebojte se.“

„Tak já jsem teta Marta, tady si tykáme, vidím, že máš hubu prořízlou dobře, tak strávíš i mý kecy. Mohls dát vědět Andy, nemám navaříno, chytla mě lenora. No snad hlady neumřeme.“

„Neboj, Marti, vezeme zásoby, něco uvařím, jsem kuchař. A Andrej za nic nemůže, čekal na mě.“

„To bych měla poděkovat nebesům, nejsi ještě pokrývač a instalatér? Tady by se uživilo pár řemeslníků. Teče nám do baráku, kde nemá, a kde má, neteče.“

„Ani jste mě ještě nepustili ke slovu, uděláš nám třeba kafe?“

„Jistě, protože ty spálíš i vodu. No jo, kuchař. Nesmíš se nechat, Davide, moc využívat ani zneužívat,“ rozesmála se Marta.

Přesunuli se do kuchyně.

Co David uviděl, mu zcela vyrazilo dech.

„No jen pojď dál, vidím, že tu poprvé každej zkoprní a myslí si, že je ve voliéře,“ postrkoval ho Andrej.

Všechny stěny byly úplně pokryty ptáčky a ptáky. Samozřejmě keramickými. Mimo obrovská kachlová kamna, kde vedle trub byl i ohřívač na vodu, se veškeré ostatní vybavení z vyřezávaného dřeva zcela ztrácelo v různobarevném hejnu.

„Ty vole, to jsem v životě neviděl, kolik jich je?“

„Když jich bylo tři sta, tak jsem je přestala počítat.“

U sporáku viselo měděné nádobí a na policích byly dózy na potraviny, hmoždíře a mlýnky. Marta postavila konvici na vařič a nachystala kávu.

„Piješ, Davide, českýho turka?“

„Jasně, jsou barevní podle skutečnosti, něco jsem poznal. Vrabec, sýkorka, zvonek, rehek.“

„Nebudeš přece pořád hledět na ptáky.“

„Proč ne, myslím, že tvýho ptáka, Andy, má prohlídlýho dost. Ať se pokochá něčím barevnějším.“

„Naši jsou taky barevní,“ smál se David.

„Růžoví jak lízátko, někdy do fialova nebo do modra. No nic chlapci, co večeře?“

„Udělám něco ze zásob, co jsme dovezli.“

„Půjdu se mrknout do sušárny a k peci. Ukaž, Andy, co kde je.“

Marta si vzala na cestu i kafe a Dafi, která se jinak držela u Davida. Miluje návštěvy. Moc jich sem nechodí.

„Nejdřív jste mi připadali jako manželé po deseti letech.“

„Skoro to tak je. Až na sex. Známe se od školy. Marta byla vdaná. Její muž byl ovšem pěkný hovado. Když se konečně rozvedli, sehnala tuhle hájenku. Pro ni moc velký a já chtěl z Prahy. Máme to tady za hubičku a za rok bysme mohli všechno odkoupit. Jenže je nový vedení, kdo ví, jak budou vstřícní. Jsme tu pátý rok. Dole mimo kuchyň, záchod a koupelnu máme ještě společně velkou komoru. Marta tu má pokoj a ložnici. Já nahoře taky dvě místnosti. Ve stodole máme každej půlku. Ještě je tu sušárna a dvě pece. Výhoda je třífázovej proud. Všude máme akumulačky a všechno na elektřinu. V pokojích jsou krby, ale spíš pro parádu. Já jsem dřív hodně býval u máti. Taky jsem kvůli ní zůstal před rokem. Letos na jaře zemřela, tak tu bývám skoro celej rok.“

„Mám ve sklenici zavařenou vepřovou panenku, hodím k ní zeleninu, něco máme, něco je tady a nový brambory, můžu?“

„Tady můžeš cokoliv, budeme vděční i za cmundu.“

„I ta se dá udělat skvěle.“

„Radši jak u plotny bych tě viděl v posteli, nevím, jestli čekání vydržím. Tvoje nepřítomnost mě strašně vytočila. Nikdy jsem nic takovýho nepoznal.“

„Snad to máme stejný. Jo, jsem dost posedlej sexem, jen s tebou je jinej. Prožitej prostě jinak. Já zase moc milenců neměl.“

„Jseš taky skoro o deset let mladší, jednou si řekneš, tak čau, starochu. A budu si jen vzpomínat, jak jsem miloval prince Yutaku. Ani jsem ti nestačil ukázat, co jsem ze zoufalství kreslil.“

„Mně se mladí kluci nelíbí. Poprvý mě přešmikl v učňáku náš mistr. Měl šest dětí a jeho žena rodila rok co rok. Takže doma si moc nezapíchal. Měl přes čtyřicet a ojel každýho kluka, co mu podržel. Taky bych chtěl někoho na furt. Ale víš, jak na tom jsme. Většina se bojí, že nějakej bližší vztah se provalí a tyátr kolem toho. S tebou bych si dovedl představit i žít. Tady nikdo není, mohl bych dělat třeba v Unhošti…“

„Unhošť, taky mě napadlo něco takovýho, když jsme tam jeli.“

„Ani v tvým ateliéru v Praze bych nebyl nápadnej. Dole je hospoda, tam chodí plno lidí, pak kanceláře a nahoře jseš jen ty a holubi.“

„Sakra kluci, to je vůně, Dafi mě sem dotáhla, doufám, že zbude i kousek pro ni,“ vrátila se Marta s fenkou.

„Jistě, dostane s chlebem, psi brambory špatně tráví, jedině kaši. Jinak zůstanou kousky brambor v hovínku jak nepoužitý.“

„Docela mě, Davide, překvapuješ. Že by měl konečně Andy štěstí?“

„A neměl?“

„Mohla bych o tom napsat román. Jezdil sem víckrát jenom s jedním.“

„Nemusíš zase všechno napráskat.“

„Nevím, kdes měl tehdy oči. Hééérec, tady mezi ptáčky si připadal stísněnej. ‚Bože, někteří jsou tak ohavní.‘ Slyším ho jako dnes. ‚To děsné zvíře je plné chlupů, někam ji zavři.‘ To si u mě definitivně posral. Taky k němu Dafi ani nešla. U Davida je pořád. Ten taky ví, co mají psi rádi. Škrabkání. Za oušky, pod bradičkou. Tak jdeme se nadlábnout.“

„Úžasný, jestli jseš takovej i v posteli, to si Andy ani nezaslouží. Nějak se mi tam pletlo nezasouloží. Skočím do komory pro víno.“

„Moc se nesměj, jsem na tebe nadrženej a v poledne to byla jenom zahřívačka, spěchal jsem sem.“

„Už se těším, můžeš do mě bušit jak do starýho slamníku.“

„Tady máme matrace,“ přicházela Marta. Popíjeli, povídali si.

Andrej šel napustit vanu, velikou a plnou pěny. Nahoře moc zařízení nebylo. Všechno zánovní. Hlavně veliká a široká manželská postel, dva noční stolky s lampičkami, skříň, zrcadlo, u něj taburetek, stolek, knihovnička a dvě židle. Ve vedlejším pokoji sekretář z leštěného ořechu, stejná knihovna, rozkládací stůl a čtyři židle. Rádio Blaupunkt a stereo soustava s magnetofonem.

„Chceš něco pustit?“

„Nemusíš, mohla by mě muzika rozptylovat. Už začneš s ničením?“

„Najednou je mně nějak úzko.“

„Stalo se něco?“

„Vůbec nic, jenom si uvědomuju, že tě vlastně jenom zneužívám.“

„Co tě popadlo za blbost? Chci to stejně jako ty. Jinak bych se nevrátil.“

„Ty si zasloužíš i skutečnou lásku, nejenom obyčejnou mrdačku.“

„A co nám v ní brání?“

„Nevím asi, co to je. Vždyť je hrozný, že za všechna léta s nikým nepřišel i cit. Bylo nám chvíli dobře – adieu. Krásný večer, krásná noc, vybičování si z toho ukojení co nejvíc utrhnout, posedlost. Posedlost, která žije jen vteřiny a pokračuje jinými posedlostmi. Teď, jenom teď a – finito. Bude mi třicet, nemám žádný cíl, nic jsem nedosáhl, nikam se neposunul. Za všechno nemůže člověk vinit sviňskou dobu. Stokrát bylo hůř a lidi dokázali žít a milovat se. To neumím.“

„Asi taky neumím milovat, snažím se co nejvíc užít. Ale chceme to oba, navzájem, není to jen pro jeden den. Možná tak začíná láska, ale my ji vzali z opačnýho konce. Nechci jednu noc, nevím, jak říct, co si říkají opravdoví milenci, aby to nebylo banální a směšný. Nevodili jsme se za ruce, nečekali v parku, nepsali si psaníčka o lásce, ale oba jsme chtěli, prostě vletěli na věc jako dřív. Jenže jsme se nerozešli každý jiným směrem, čekali se, hledali, přišli a chceme to i dál. Možná i tak vypadá láska. Kruci, promiň, nějak mi tečou slzy.“

Andrej si Davida přitáhnul blíž. Líbal na tvářích kanoucí krůpěje.

„Mají být slaný, tvoje jsou sladký, ale nechci slzy, krásně se umíš smát, můj Yutaku, budu tě chránit před démony noci. Nebuď jen snem. Chci být sluncem ve tvých očích, vánkem, co čechrá tvoje vlasy. “

„Vytvořils naši japonskou pohádku, myslím, že tak vypadá láska.“

Dlouho se hladili. Mazlení a líbání je stejně přivedlo, kam chtělo. Andrej svíral svého milence a snažil se jemně proniknout. Jejich původní posedlost se jich stejně zmocnila a vedla je dál, k novým vrcholům ukojení. Byla však jinou. Stala se jejich společnou. Přinést co nejvíc nejen sobě, ale tím víc svému partnerovi.

Ráno je probudilo ťukání na dveře. Andrej se začal smát, vstal a šel otevřít. Jako střela proběhla Dafi a skočila k Davidovi.

„Je to nevěrnice nevděčná, ráno mě tak někdy budila, když ji Marta poslala nahoru, prostě bordel kólie.“

„Náhodou, jsou to jedni z nejinteligentnějších psů, viď, Dafinko.“

„Snídaně,“ ozvalo se zdola.

Sešli do kuchyně. Na stole byla nakrájená buchta s malinami.

„Upekla jsem ji, jak jste šli spát. Kávu, kakao, čaj?“

„Díky, ale snídani jsem měl udělat já.“

„Příště, co uděláme se střechou, má být bouřka. Na půdě jsou kbelíky. Ve dvou místech praskly tašky. Teklo by vám do postele.“

„Jsou tašky na opravu?“

„To jo, ale kdo tam vyleze?“

„Já to zvládnu.“

„Jo, sletíš dolů a zlomíš si vaz.“

„Budeš mě jistit na šňůře, třeba prádelní, ta je pevná.“

Oprava byla opravdu rychlá a David se pohyboval na střeše jako kočka.

„Jsi zlatíčko a opravit kohoutek ve stodole bys nedokázal? Musela jsem tam zavřít přívod vody.“

„Určitě, v kuchyni se pořád něco sere, než dojdou řemeslníci, máme opraveno. Kuchař je jako zahradník, ti taky umí opravit všechno. Je tady nějaký nářadí?“

„Je tu stará dílna, ale já na to nejsem a Andy nezatluče ani hřebík.“

David vystřihl z gumy nové těsnění a kohoutek opravil.

„A jdu vařit. Ta štika v mrazáku doufám není od Vánoc? Je použitelná?“

„Přinesli ji před čtrnácti dny, jenže nebudu jíst rybu týden. Je moc velká, když jsem tu sama. Klidně ji udělej.“

„A můžu zatopit v kachláči? Bude jiná než z elektrické trouby.“

„To není jedno?“ ptal se udiveně Andrej. „Trouba jak trouba.“

„Nebe a dudy,“ prohlásil David. „Snad se rychle rozehřeje, když, tak nebude oběd přesně v poledne.“

„Je vyvrhnutá a bez šupin, rybí polévku nemám ráda, ani Andy. Hlavu posekám slepicím.“

„No bude míň práce. Mám ji filetovat, aby byla úplně bez kostí?“

„Když to není moc složitý.“

„A máme podebrané čerstvé brambůrky. Jinak použij, co vidíš. Skočíme do stodoly, chci znát Andyho názor na nějaké vzory. Dělám kolekci pro muzeum. Když něco, pošli Dafi. Jen ji řekneš Jdi pro paničku a ona půjde.“

David měl s sebou své nože, štiku dočistil, seřízl z páteře dva dlouhé filety a pak z nich ještě vyřízl pás menších kostí. Odpad se používal na polévku, ale v práci si ho kolikrát upekli, byla to samá kost, ale trochu masíčka se dalo stáhnout z kostí a bylo úžasné opečené. Z filetů nakrájel porce. Všechno připraví na másle, kmínu a bylinkách. Brambůrky předvařil, přepůlil i se slupkou. Dopečou se společně s rybou. Udělal si obyčejné nudlové těsto, nechal trochu proschnout a vánočním tvořítkem vykrájel nudle ve tvaru rybek. Na polévku použil kousek hovězího žebra. Marta měla v mrazáku všechno vzorně zabalené a popsané. Ještě hlávkový salát. Dafi ho celou dobu sledovala. Připravil talíře, bylo za pět minut dvanáct.

„Dafinko, jdi pro paničku“, ta štěkla a radostně vyběhla.

Všichni se vrátili. David naléval polévku.

„Není rybí, ale je s rybičkami. Štika je bez kostí, ale raději pozor, kdyby se vloudila chybička.“

„Co sis to dal na talíř, vždyť je toho dost.“

„Když jsem byl v učňáku, učili jsme se filetovat různý ryby a drahý. Ochutnat jenom ždibíček. Do polévky se všechno nedalo, tak jsme si něco upekli. Milion kostí ale výborná chuť. Tak si připomínám mládí. Je toho stejně trošku. Dafi jsem nedával, asi není zvyklá. Spíš se dávají ryby syrové. Ale měla kližku, hovězí žebra jsou moc tvrdý. Doma jsme je tloukli slepicím.“

„Tady mám na kosti mlýnek. A po obědě nezaškodí dvacet. No, klidně i dýl.“

Sotva vyšli hoši nahoru, už byl David nahý.

„To abys neztratil inspiraci, když tak miluješ klučičí prdelky.“

„Prdelku, né prdelky, a jen tu tvou. Prostě to tak je, už mě nepředěláš.“

„To taky nechci, vzali jsme to z jinýho konce, ale už nás nic špatnýho nemůže překvapit. Když se tak dva vezmou a před svatbou nic, můžou pozdě zjistit, že jim to nepasuje. Tak to bývalo dřív. Ženská si našla kominíka nebo souseda a chlap šel do bordelu.“

„A chytil tam syfla jako Lenin. Nakonec prý i Smetana. Jenže to můžeme dostat každej, neboj, taky jsem měl obavy, jsem v pohodě, a pak už nikoho neměl.“

„U mě je to stejný, trošku jsem se bál, že jsme byli hned na ostro,“ usmíval se David.

„Tak tohle máme za sebou, teď můžeme na národní výbor, nebo do kostela.“

„Spíš by se s tím u nás smířil farář, prý je na ministranty, ale na výboře by z toho měli smrt.“

„Zůstaň u toho stolku, sedni si na něj.“

Andrej přistoupil těsně k Davidovi. Jeho ruce si dal kolem krku. Dlaně střídavě zasunul pod zadeček. Nazvedl ho a pomalu nasunoval na svůj penis.

„Akorát se mi vejdeš do dlaní, prcinka jak dva kmínky.“

„Moc mě dráždíš,“ David hekal a vzdychal. „Chci tě cítit na sobě. Nejen v sobě, všude.“

Andrej si ho přidržoval a narážel. Pak se položili na postel.

„Vždycky mám strach, že ti ublížím, jsi poloviční, můj malý Yutako.“

„A budu ještě menší a menší, až zcela zmizím v tobě.“

„A s kým bych se pak miloval?“

„Miluješ mě?“

„Už začínám chápat, o čem to slovo je.“

Marta jim ukazovala, co vyndala z pece. Nádoby vytvořené pro muzeum.

„Tady je původní střep. Horní okraj mísy. Archeolog určí, o co jde, zadá rozměry, nakreslí ornamentální výzdobu a já vytvořím kopii původní nádoby.“

„Z jednoho střepu?“

„Jistě, většinou to docela jde. Když je jich víc, je to hračka. Jen se člověk musí držet zadání. Nemůže si vymýšlet a vnášet do práce své představy. Musí se spíš vžít do role tehdejšího hrnčíře.“

Stodola upravená na společný ateliér měla velká zdvojená okna z malých tabulek, jaké se používaly ve starých továrnách. Snížený strop, který šel zvýšit pro případ většího objektu, sochy nebo rozměrného plátna. Předělená na polovinu lamelovou stěnou, ovšem stále rozevřenou. V Martině půlce byl i malý soustruh na dřevo, hrnčířské kruhy, úložiště hlíny, skříně s barvami, stoly, stolky, police. V Andrejově několik stojanů, skříně, rámy, napjatá plátna, starý rozkládací gauč, který využívala hlavně Dafi, a čtyři bambusová křesílka. Venku byla přistavěná sušárna a místnost pro pece. David si zkusil vytočit malou vázičku a všechno obdivoval.

„Kdybys náhodou neměl práci, tak pro hlínu máš docela cit,“ chválila ho Marta.

„Zítra zajedeme na zříceninu Jenčova a v Bělči koupíme chleba a pečivo. A pak můžeme k Berounce.“

Večer vzpomínali na lednový pohřeb Palacha.

„Bylo nás dvě stě tisíc s naivní představou, že se něco změní. Nezměnilo se nic, leda k horšímu.“ Magda přinesla pásek s Krylovými písničkami. Pak Beatles, Bee Gees, Monkees, naše Golden Kids, Olympic, Gotta, Matušku, Nováka.

„Počkej ještě chvilku dole, prosím,“ žadonil David. „Mám překvapení.“

Když pak zavolal Andreje, rozesmál ho. Měl na sobě modrou krátkou skládanou sukýnku a bílou krajkovou halenku. Černě obtažené obočí a řasy, rudé rty a růžově napudrované tváře. Ve vlasech modrou mašli.

„Jseš jak tanečnice ze šantánu.“

Hned mu rozepnul halenku.

„Do podprdy ti něco chybí, ta by byla tak na mě.“ Andrej si stáhl tričko a vypnul prsa.

„Jsem chudá tanečnice, hladem se mi prsa scvrkly, tak musím nabízet své tělo.“

Andrej si Davida otočil, nadzvedl sukénku. Krajkové růžové kalhotky obepínaly jeho milovanou prdelku. Zasunul prsty pod látku a jemně hladil vypouklé obliny půlek. Sjel níž, prsty kroužily, přejížděly štěrbinkou chvějící se očekáváním. Zase si ho přetočil. To už kalhotky těžce odolávaly topořícímu penisu. Stáhl je níž a vysvobozené péro sevřel do dlaně.

Natočil si Davida bokem. Jedna ruka dráždila dvěma zasunutými prsty svěrač, druhá polokrouživými pohyby penis. Rudé našpulené rty se přisály k jeho. Ruce jeho milence ho zatím osvobozovaly od zbytku oblečení.

„Ta rtěnka pouští, budu červenej, černej a růžovej.“

„Jo, ale můj.“

„Ty vole, budu mít červenýho ptáka.“

„Můžeš ho v kuchyni pověsit mezi ostatní.“

Na zříceniny hradu Jenčova se vypravili hned ráno. Stál na skále nad potokem. Zůstaly jen zbytky obytné čtyřboké věže a obdélníkového malého paláce.

„O tomhle hradu nikdo nic moc neví. Ani kdy ho postavili, kdo ho postavil a komu patřil. Je snad ze třináctého století a zřejmě byl určen pro přespání lovcům v tehdejších hlubokých lesích. Je tady hezky zachovalé okno a ty otvory jsou po trámech, které tvořily podlahu a stropy. Když jsme tady byli před pár lety, našla Marta v potůčku zbytek z kopí. Stavba měla zřejmě poschodí a věž byla rozhodně vyšší. Hrad skončil po požáru po nějakých sto nebo dvou stech letech.“

„Muselo to tady být krásné, určitě měli i hradní kuchyni a připravovali zvěřinu. To by mě bavilo opékat kance na rožni.“

„V mrazáku máme určitě divočáka, srnčí, zásobují nás z Lánské obory. Přijedou k Martě pro okrasný talíře a podobný nesmysly. K podzimu máme zajíců a bažantů, že nevíme co s nimi.“

„To já bych věděl, jestli spolu budeme na podzim.“

„Cože? A kde bys chtěl být, nevěrníku?“

„Jenom jsem tě škádlil. Já bych chtěl, ale může se přihodit ledasco. Najednou si lidi, co před tím umírali láskou, málem vyškrábou oči. Ale je pohodlnější mít jistotu, než furt někoho shánět na šmik.“

„Takže jsi se mnou z pohodlnosti?“

Andrej Davida chytil a povalil do trávy.

„Jsou tu lidi, někdo nás uvidí.“

„To je pravda,“ smál se. „Určitě by mně tvoji prdelku záviděli. A musíme do Bělče nakoupit.“

„Dnes není oběd od mistra, tak se musíte spokojit se šunkofleky. Taky tam není šunka, ale koňskej kabanos z Kladna. Zapečený jsou hezky do červena, jak má rád Andy, a salát je z posledních ředkviček a prvních okurek.“

„Prý tu máte nějakou zvěřinu?“

„Zoologickou, srnec, jelen, daněk, divočák.“

„Dančí je kýta?“

„Asi jo, je toho velkej kus.“

„Kapie jsem viděl zavařený a hrášek na zahradě, nějaká šunka není?“

„Kousek bude, nebo šunkovej salám.“

„Skvělý, udělám nadívanou dančí kýtu. Jdu na hrášek.“

„Andy, doufám že si tohohle kloučka udržíš, a buď na něj hodnej, je to poklad v kuchyni.“

„Je, Marti, a ještě větší v ložnici.“

Taky večer se Andrej neustále přesvědčoval, že jejich vzájemná posedlost rozhodně neopadává.

„Volno mi končí, nějaký náhradní ještě budu mít a tu trošku dovolené jsem si chtěl nechat na zimu.“

„Jezdíš lyžovat?“

„Žádný zimní sporty mě netáhnou. Jenom mám rád zimní lesy, parky, pole, zasněžený chaloupky, závěje i města vypadají jinak. Vždycky se mně líbily Ladovy kresby.“

„Neřekl bych, že jsi až takový romantik, tady se ti určitě v zimě bude líbit. Dřív jsem býval ve svátky u maminky, letos asi zde.“

„Já bývával na svátky v práci. Od doby, co jsem doma řekl, že jsem teplej. Naši mě přímo nevyhodili, jen se s tím do dneška nesmířili. Sedět u stromečku, poslouchat z gramofonu koledy a hledět do zdi nemusím a nechci. V práci bývala sranda, byli jsme tam jen ti, co neměli s kým slavit. Na Štědrý den se zavíralo v šest večer, měli jsme dobré jídlo, pití, povídalo se, na Silvestra se končívalo ráno. A letos?“

„Letos snad máš s kým slavit, nebo ne?“

„Doufám, že naše japonská pohádka neskončí, ale stejně i pohádky mají konec.“

„Žili šťastně, dokud nezemřeli, to v životě taky bývá, i když ne tak často.“

„Kolikrát v tom nejšťastnějším okamžiku mám strach, že je poslední.“

Andrej svého chlapce obejmul. Ruka zajela do černé čupřiny vlasů.

„Už nemudruj, miláčku, když vidím tvoje vykulené oči, nosík k zulíbání a nejenom ten, začínáš se skutečně měnit v prince Yutaku a mně nezbude, než tě následovat do naší pohádky.“

„Jsou i pohádky, co končí špatně.“

„Jistě, pochybovači. Nikdo nevíme, co nám osud přinese. Ale dá-li Bůh, ta naše bude krásná.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)

Autoři povídky

Dávno nosím peníz pro Charóna

tak blízko je Druhý břeh

jen srdce je stále plné lásky

kterou už není komu dát

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+9 #5 Odp.: PosedlostYorjan 2023-08-10 13:57
Maxi, moc krásné. Děkuju za prince Yutaku. Japonská pohádka tu ještě nebyla. Nemyslím, žes plánoval pokračování, ale bylo by to fajn. Každopádně doufám, že podzimní zvěřinové hody se uskutečnily. A přál bych jim mnohem víc. Ještě jednou díky a drž se...
Citovat
+5 #4 Odp.: PosedlostTob 2023-07-30 15:55
Milý a civilní příběh, díky moc Maxi :-)
Citovat
+8 #3 Odp.: PosedlostHonzaR. 2023-07-26 21:06
Je to moc hezký. Líbí se mi ten moment, kdy si prostě dva řeknou, že to stojí za to, aspoň to spolu zkusit.
Díky, Maxi.
Citovat
+6 #2 Odp.: PosedlostEradia 2023-07-26 20:40
Já teda na malé prdelky moc nejsem Maxi, ale tahle, tahle dostala i mě. 😁
Citovat
+7 #1 Odp.: PosedlostTamanium 2023-07-26 08:23
Moc hezká posedlost a vyprávění o ní.
Citovat