Wounded knee

ZAJATEC

Dean se zatajeným dechem pozoroval nahé muže koupající se v řece. Patřil k nim, mohl se koupat s nimi, jenomže…, jenomže to by si všichni všimli jeho vzrušení. Mnohdy ani studená voda nedokázala zapůsobit tak, aby jeho erekce opadla, nebo minimálně nebyla tak viditelná.

Najednou ucítil, jak ho kdosi chytil zezadu za krk a sevřel ho skoro železným stiskem. Pokusil se vyškubnout a utéct, ale muž za ním ho držel jako v kleštích. Neměl šanci. Byl částečně dostrkán, částečně přitažen ke koupajícím se, kteří teď lezli z vody. Tak jak byli, si ho zvědavě prohlíželi.

„Tak už jsem ho, chlapi, chytil. Už dávno jsem ho podezíral, že na nás tam z toho křoví vejrá, a ono taky jo. Byl tak zaujatej, že mě ani neslyšel, úchyl jeden. Tak co s ním teď?“

„Co by, hodíme ho do řeky a máme pokoj. Nic takovýho tedy nechceme,“ ozvalo se pár hlasů.

Do popředí vystoupil chlap jako hora, Bill, jakýsi nejmenovaný předák všech mužů, kteří tady na svých claimech rýžovali zlato, nebo se o to aspoň pokoušeli. Chytil Deana za vestu a skoro ho zvedl do vzduchu. Deanovi se stáhl žaludek. Strachy i pachem z mužových úst.

„Tak to já mám lepší nápad, půjčíme si od našich milých rudokožců lodičku, tohohle tam dáme a pošleme ho po vodě. A aby nechtěl utíkat, mohli bysme ho tam přišpendlit, co?“

„Jo, klackem do prdele, ať je na svým, když se mu to tak líbí,“ navrhl kdosi z davu.

Hlas lidu, hlas boží…

„A tady máš svačinku na cestu, jako od mámy do školy,“ zachechtal se Bill a stlačil Deana na kolena, přinutil ho otevřít pusu a za huronského řevu ostatních mu do ní zasunul penis.

Chuť potu, moči a vody z řeky zvedla Deanovi okamžitě žaludek. Dávil, kašlal a uhýbal, ale Bill byl nejmíň třikrát tak silný než on a lehce ho zvládl držet. Když Deana zaplavil nechutný příděl Billovy tekutiny, konečně se dokázal vytrhnout a pak jen křečovitě zvracel. Okolo se ozýval smích a muži se zjevně dobře bavili.

Pak Deana chytili, svlékli ho do naha, svázali mu ruce a nohy a hodili ho na dno jedné z nákladních kánoí, které se povalovaly na břehu. Loď odstrčili od břehu a dívali se, jak ji pomalu bere a odnáší proud.

Ke své práci se vrátili už s myšlenkami na to, jestli se jim dnes bude nebo nebude dařit. Osud odsouzence ve člunu už je sebeméně nezajímal.

Až večer si vzpomněli na Deanovy věci, ale jeho chatrč byla prázdná. Puška, náboje, nože a dvě sekery byly pryč. Hned je napadlo, že to ukradli Indiáni, kteří se tu občas poflakovali a snažili se vyměnit své úlovky za jejich kořalku. Ale ti se ohradili, že nic nevzali, dokonce mužům ukázali své věci, že nic z toho, co se ztratilo nemají.

Nevěřili jim, ale co mohli dělat. Potřebovali, aby Indiáni pro ně lovili, protože málokdo věřil svým druhům natolik, aby na půl dne opustil claim a nechal toho druhého o samotě.

Nákladní kánoe je stabilnější než běžná, určená na cesty a lov. Má hlubší ponor, je vyváženější, ale je určená k tažení, takže má trochu jinou příď. A tak se loďka, do které Deana hodili, sice tolik nehoupala, ale občas se otočila kolem své osy a Dean za chvilku cítil, že se blíží další vlna nevolnosti. Pokusil se zvednout, ale kánoe se rozhoupala tak, že rychle zase lehl. Netrvalo dlouho a pot a kyselý pach přilákaly první komáry.

Po hodině začal vážně přemýšlet o tom, že raději loďku převrátí a tohle utrpení ukončí. Komáři, jako by vycítili jeho nemohoucnost, slétli se a Dean měl brzy pocit, že ho sežerou zaživa. Jediná pomoc, která ho napadla, bylo přetočit se na záda. Na minutku to pomohlo, ovšem jeho trapiči se obratem vrátili a radostně se vrhli na nahé tělo. Znovu se pokusil zvednout, ale nešlo to. Jen loďku rozhoupal. Pomalu začala nabírat vodu. Když už to vypadalo, že půjde ke dnu, ucítil, jak do něj zezadu něco narazilo.

Zvedl hlavu a uviděl pomalovaného Indiána, který se na něj díval vyloženě zvědavě. Sjel pohledem po nahém těle a nepokrytě se zašklebil. Obrátil se k někomu, kdo seděl v loďce za ním, a cosi mu řekl. Dean nerozuměl, ale podle tónu hlasu a stupně veselí si to uměl představit.

Kánoe s Indiánem se pootočila a Dean uviděl jeho druha. Byl to ten nejtmavší Indián, jakého kdy viděl. Překvapeně zamrkal, je to vůbec Indián? A záleží na tom? Jediné, na čem mu záleželo, bylo, aby ho zabili rychle, jednou ranou a skalp si vzali, pokud možno, až už mu to bude jedno. Ale zdálo se, že rychlá smrt mu bude odepřena.

Odtáhli ho na břeh a z kánoe v podstatě vysypali. Hned se seběhlo klubko dětí a žen. Jejich povyk přilákal jakéhosi muže, který se chlapců na cosi ptal. A ne zrovna vlídně. Dean pochopitelně nerozuměl ani slovo, jen zachytil, že stařec asi třikrát použil výraz „claim“, v jejich řeči pro to zřejmě žádný ekvivalent neměli. Kluci už se nesmáli, ten tmavší mlčel a ten, který ho objevil, přešel z veselého tónu do obhajoby. Dean zavřel oči a pomyslel si, že poučování mladých je zřejmě oblíbené mezi všemi rasami.

„Rozumíš mi?“ ozval se náhle stařec a sklonil se nad Deana.

„Ano.“

„Co jsi udělal?“

„Já? Nic.“

„Když tě poslali po vodě bez oblečení, bez pušky, to není nic,“ namítl Indián a hleděl mu do očí, jako by mu chtěl vnutit své vlastní podezření. A Dean si uvědomil, že tak zlatokopové trestají zloděje ve svých řadách. Svážou ho, hodí do loďky a pošlou po řece. Starý zjevně už přišel do styku s bělochy a něco málo o nich ví.

„Ne, to ne. Nic jsem neukradl, opravdu.“

„Proč ten trest?“

„Udělal jsem něco, co ostatní rozzlobilo.“

„Nerozumím.“

„Díval jsem se na jiné muže, když se koupali. To je zakázáno.“

Dean ani nevěděl, proč to Indiánovi vykládá. Nepochyboval, že rudoši na tom jsou dost podobně. Ale pořád to bylo lepší, než kdyby si starý myslel, že je zloděj, nebo nedejbože vrah.

„Ty jsi hymený?“

Teď nerozuměl Dean, ale všiml si, že tmavší z obou mladíků se zašklebil a drcnul do svého druha ramenem. Okolo stojící ženy se začaly chichotat. Stařec mávl rukou, jako by o Deana ztratil náhle zájem, obrátil se a šel pomalu do vesnice.

Jeho „zachránci“ mu rozvázali nohy a ruce, ale hned mu hodili jiný provaz okolo krku a vedli ho za starcem. Pištící děcka poskakovala okolo. Odvedli si Deana do stanu. Překvapilo ho, kolik je uvnitř místa. Nikdy v teepee nebyl, z venku se zdálo malé, ale uvnitř bylo opravdu prostorné. Jedna z mladých žen vešla za nimi, ze stinného koutku vzala malou nádobu upletenou z kůry a podala ji tomu světlejšímu. Když odklopil víčko, zavoněla stanem zvláštní bylinková vůně. Mladý Indián podal misku Deanovi a posuňkem mu naznačil, že se má namazat. Hrábl do masti prsty a začal mu mazat záda, jako by se to rozumělo samo sebou.

Ať už to bylo, co chtělo, pomohlo to a za chvilku se Deanovi ulevilo. Trochu mu ale vadilo, jak na něj ti tři zírají. Naznačil, jak nejlíp uměl, že by potřeboval kalhoty, nebo aspoň něco, čím by si zakryl to nejpodstatnější.

Všichni tři se začali smát, ale mladá žena nakonec vstala a podala mu kus měkce vydělané kůže a ukázala mu, jak si ji má uvázat jako bederní roušku. Nebylo to nic moc, ale pořád to bylo lepší, než chodit nahý.

Žena položila přímo na zem několik misek, vedle nich postavila kotlík s uvařeným masem a cosi jako ošatku, ve které byly placky. Zavonělo to a Dean si uvědomil, že má hlad jako vlk. Přesto se snažil držet zpátky a jedl jen tolik, aby zahnal hlad. I když to byli jen divoši, nechtěl před nimi vypadat, že se neumí ovládat.

Když ale ukázal na východ ze stanu, Indián rozhodně zavrtěl hlavou. Položil si tedy ruku na klín, aby naznačil, že ven prostě musí. Indián vzal provaz, který měl pořád na krku, a vedl ho ven jako psa. Stál pak sotva tři kroky od Deana a pobaveně ho pozoroval. Pak si taky odbyl svoje a zase se vrátili do stanu. Tam mu ukázali na jakési lehátko a Dean beze slova poslechl. Usnul snad dřív, než se na nezvyklém lůžku uvelebil.

Vzbudil se až šramotem, jak žena připravovala ranní jídlo. Když se na něho vlídně usmála, usmál se taky. Dostal zase placky s nějakou sladkou kaší a nádobu s vodou na pití. Podíval se po ostatních, ale kromě ženy tam nikdo nebyl. Vytušila, o co mu jde, a prostě mávla rukou ke vchodu. Dean se rozhlédl, všude okolo bylo plno lidí, útěk by se mu asi hned na první pokus nepovedl. Mimo to, nebyl zvyklý chodit bosky, bez bot by daleko neutekl. Vrátil se do stanu, protože zatím nevěděl, co jiného by měl udělat. Když vešel starý Indián, skoro se mu ulevilo.

„Ty jsi hymený?“ zeptal se starý znovu.

„Neznám to slovo,“ opáčil váhavě Dean.

Mladý Indián, který se už vrátil, k němu popošel a bez zaváhání mu nadzvedl bederní pás, zazubil se na něho a vzal ho do ruky. Dean překvapením doslova uskočil, ale jeho reakce nebyla dost rychlá. Stařec pozvedl obočí a neřekl nic. Otočil se a šel pryč. Ve vchodu se zarazil, obrátil se a řekl:

„Zpívající veverka tě zachránil, patříš mu.“

Dean se za ním nechápavě díval. Jaká veverka? Jak to myslel, že patří veverce? Až po chvíli mu došlo, že je to asi jméno mladého Indiána. Znamená to tedy, že se stal jeho zajatcem? Zatím to ale spíš vypadalo, že patří té ženě. Zahrnula ho prací, a když se trochu oteplilo, popostrčila ho ven, vzala do ruky provaz a vedla ho do nedalekého lesa a musel sbírat dříví. Chodidla měl brzy rozbitá do krve a otep dřeva na zádech ho nepříjemně dřela. Žena ale nesla stejnou, možná i větší, a vykračovala si, jako by jí hrál. Dean zaťal zuby a kulhal za ní. Nohy ho bolely tak, že měl oči plné slz.

Ten den neutekl, druhý taky ne. Ani po té, co si zvykl na chození na boso, ani po té, co mu Malá ryba ušila kalhoty. Bylo mu tu vlastně dobře. Občas bylo málo jídla, občas jen sušené maso, ale nikdo mu neubližoval, v podstatě si ho nevšímali. Bezděčně se učil jejich řeč, a protože mimo asi tří lidí tady nikdo anglicky nemluvil, nezbylo mu nic jiného, než se učit rychle.

Už nenosil na krku provaz, mohl chodit, kam chtěl, když jeli muži na lov, ve vesnici kromě žen a starých lidí skoro nikdo nezůstal. Mohl by si vzít aspoň nůž, sednout na koně a zmizet. Malá ryba, sotva si obstarala, co potřebovala, odešla za jinými ženami, a než se vrátili muži z lovu, nikdo ho nehlídal. A on přesto neutekl.

Po návratu Zpívající veverky z lovu vzal jeho koně a postaral se o něj, jako to dělali větší chlapci s koňmi svých otců a starších bratrů. Pak se vrátil do stanu, kde Malá ryba připravovala jídlo a Zpívající veverka s Kudrnáčem, to byl ten tmavý, probírali lov, povídali si a smáli se. Už věděl, že Kudrnáč je míšenec Indiánky a černocha, a v duchu se sám sebe ptal, jak k takovému nezvyklému spojení asi došlo.

Chodil s ostatními na ryby, nazí Indiáni stáli do půl stehen ve vodě a kopím lovili ryby, které pak házeli na břeh. Stávalo se mu, že se zahleděl na Zpívající veverku a nemohl od něj odtrhnout oči. Snažil se ovládat, ale občas se mu to tak úplně nepodařilo. Ostatní si toho všimli, smáli se, ukazovali si na něho prstem, ale to bylo všechno. Byl jiný, byl hymený…

Teď už věděl, co to slovo znamená.

LOV NA BIZONY

„Co se to děje? Něco se stalo?“ zeptal se Dean Malé ryby, která rychle cosi hledala v zásobách.

„Ne, všechno je v pořádku, večer bude slavnost. Jídlo, hodně jídla, velký oheň a tanec. Rozumíš?“

„Ano,“ řekl, i když si úplně jistý nebyl.

„Naši muži viděli bizony, hodně bizonů. Zítra ráno bude velký lov. Chceš jít taky?“ zeptal se Kudrnáč.

V podstatě s nimi žil, jen na noc chodil spát jinam. Neslušelo se, aby mladý muž spal v jednom stanu s dívkou, která mu nepatřila. Dokud se Malá ryba nestane jeho ženou, musí být pod ochranou svého bratra. Dean se musel usmát nad tím, jak ho Indiáni v podstatě ignorují jako muže. On se tak rozhodně cítil. 

Občas se v noci budil a poslouchal tichý dech těch dvou. Rychle se naučil rozeznávat dýchání Zpívající veverky od skoro neslyšného oddechování jeho sestry. Když bylo v noci teplo, spal Zpívající veverka nahý a on se nemohl vynadívat na jeho krásné tělo. Jaké by to bylo dotknout se ho? Jaké by to bylo pohladit ho v klíně? Dal by mu do nosu, nebo by se usmál a dovolil by mu to? Stále neodbytněji se mu do mysli vkrádal pocit, že by se to Zpívající veverce zas tak nepříčilo. Ale nenašel odvahu to zkusit.

Teď oba Indiáni seděli, připravovali si šípy a oštěpy. Deana napadlo, kolik šípů je asi potřeba na zabití bizona, pokud je to vůbec možné. Možná hodně do krku, až zvíře vykrvácí, jinak si to neuměl představit.

„A myslíš, že by to lovci dovolili?“ zeptal se Dean.

„To nevím, ženy na lov nechodí,“ odpověděl mu s vážnou tváří Kudrnáč.

„Jsi hodný, že máš o mě strach. Ale já nejsem žena.“

„Vím. Viděl jsem. Určitě nejsi žena,“ řekl Kudrnáč a všichni tři se začali smát.

Večer se díval na tančící a zpívající Indiány. Nikdy nic takového neviděl a opravdu ho to zaujalo. Pak si všiml, že muži se jeden po druhém kamsi vytrácejí a pomyslel si, že podivný kvašený nápoj, který mnozí pili doslova jako vodu, jim už asi pořádně stoupl do hlavy. Dokonce se objevilo i pár láhví laciné, ale poměrně silné kořalky. Ještě z osady si pamatoval, co to občas s Indiány udělalo, a rozhodl se, že půjde, protože neměl chuť dostat se s někým do sporu.

Už byl skoro u stanu, když ho kdosi vzal za ruku. V první chvíli si myslel, že je to Malá ryba, a s úsměvem se otočil. Za ním stál Zpívající veverka a byl zjevně opilý. Nebo aspoň trochu.

„Odcházíš? Zdá se ti náš tanec hloupý?“

„Ne. To ne. Jen… všiml jsem si, že všichni odchází, tak jsem šel taky.“

„A víš, kam šli?“

„Za ženami?“

„A kam jdeš ty? Malá ryba ti nepatří.“

„Nepatří mi. Jdu spát. Sám,“ řekl mírným tónem, aby zjevně rozrušeného Veverku uklidnil. Snad ho nepodezírá, že mu chce svést sestru?

„Sám? To je chyba. Zítra jdeme lovit bizony. Když dnes ulehnu s mužem, zítra mě neucítí. Pomůžeš mi?“

Vedl ho za sebou a Dean si až teď uvědomil, že Zpívající veverka je nahý. Neměl ani bederní roušku. Nechal se držet za ruku až k řece a okouzleně se díval na šlachovité tělo a pevný zadek.

Došli až k jakési malé prohlubni vystlané kožešinou.

„To jsem připravil pro nás,“ řekl prostě Zpívající veverka. „Je to můj první lov,“ naznačil nejistě.

„Určitě ulovíš hodně bizonů,“ šeptal Dean a uvažoval, čím si má usnadnit proniknutí.

Jako by četl jeho myšlenky, podal mu Zpívající veverka mističku s lojem. Zjevně se připravil opravdu dobře. Dean ho položil na kožešinu a jemně zkoumal, hladil a líbal ho po celém těle. Chlapec zareagoval prakticky okamžitě.

„Opravdu nejsi žena?“ zašeptal Indián.

„Nejsem. Dokážu ti to…“

Milovali se pod měsícem a pak jen leželi a Dean svíral chvějící se tělo, jako by ho chtěl zahřát.

„Budu potřebovat hodně masa, aby měla moje sestra dost jídla pro celou vesnici, až se bude vdávat.“

„Ano. To budeš,“ odpověděl Dean, znovu sáhl po mističce s lojem. A ráno znovu.

Když muži odjeli a on se vrátil do stanu, zeptala se ho Malá ryba s nevinnou tváří:

„Bude mít dnes můj bratr dobrý lov?“

„Myslím, že ano,“ odpověděl rozpačitě a v duchu uvažoval, kdo zajistil dobrý lov Kudrnáčovi. Mrkl na děvče, ale Malá ryba nevypadala, že by ji to sebeméně trápilo.

K večeru přiběhl jeden z chlapců, že mají ženy jít zpracovávat maso. Šla prakticky celá vesnice. Malá ryba s Deanem se dali do krávy, kterou jim ukázal Kudrnáč, a Dean obdivně hleděl na velké zvíře, o dost vzrostlejší než běžná kráva, jaké vídal na farmách. Odtáhli ji bokem na čistou trávu a obrátili na záda. Díval se pak, jak Malá ryba s Kudrnáčovou pomocí stahuje obratně velkou kůži, aby ji nepoškodili. Šel se podívat po Zpívající veverce, a když ho našel, neodolal, aby se nezeptal, jaký měl lov.

„Byl to dobrý lov. Moje sestra bude mít dost masa, aby pohostila celou vesnici.“

Dívali se na sebe a přes Indiánův zpocený unavený obličej se mihl lehký úsměv.

Zůstali na prérii několik dní a stahovali bizony a zpracovávali maso. Večer byli všichni unavení, ale nikomu to nevadilo, protože se těšili na svatbu Malé ryby a dobrý lov znamenal dobré zásoby na zimu. Bizoni teprve začali táhnout, jistě jich uloví ještě spoustu.

Dean už spal, když ucítil, jak se k němu někdo položil. Překvapeně se posadil.

„Veverko, copak je?“

Nahé tělo se k němu přitisklo, cítil, jak se Zpívající veverka chvěje po celém těle, jako kdyby měl zimnici. Přejel mu ohnutými prsty po tváři.

„Zase se objevili nějací bizoni?“ usmál se a přitáhl Indiána k sobě.

Odpověď nepřišla, ale on ji ani nečekal. Třeba si to Veverka vybírá už napřed, to pojištění, že ho bizoni neucítí.

SVATBA

Zpívající veverka vysvětloval Deanovi, jak bude probíhat svatba, to bylo skoro stejné jako u bělochů. Hodně jídla a veselí.

„A potom se postaví na skrytém místě chýše a oni tam budou deset dní jen spolu. Aby se naučili spolu žít a aby jim do toho nikdo nemluvil. I když tady nemá kdo. Naše matka umřela před třemi roky a matka Kudrnáče už dávno. A navíc, její rodina jí nemohla odpustit, že ho tehdy neutopila.“

„Neutopila?“

„Naše ženy byly u řeky, když je přepadli bílí muži a…“ Veverka udělal nezpochybnitelné gesto rukou.

Dean jen přikývl, že rozumí.

„A když s nimi skončili ti bílí, zavolali černé muže, kteří pro ně pracují, a řekli jim, že si můžou ty ženy taky vzít. A potom se narodily tři děti, které určitě byly od těch černých. Dvě ženy je hodily do řeky, ale Kudrnáčova matka nikdy předtím dítě neměla, i když byla dvakrát vdaná. Nechala si ho a její rodina jí to vyčítala. Jen moje matka ne. A když zůstal sám, vzala ho do našeho teepee a žil s námi jako náš bratr.“

„A na co ta chýše, když ji vlastně nepotřebují?“

„Vždycky se to tak dělá. Družky nevěsty postaví na tajném místě chýši, nanosí tam zásoby a oni tam budou spolu sami a zvyknou si na sebe.“

„To není moc tajné místo, když ho znají všechny ženy z vesnice.“

Zpívající veverka se zachechtal.

„Ještě než postaví první stěnu, pochlubí se svým mužům. Za tři dny už to ví všichni. Ale znáš ženy.“

„Ani ne,“ ušklíbl se Dean, i když si pomyslel, že v tomhle jsou asi všechny stejné.

Když se pak Malá ryba odstěhovala ke Kudrnáčovi, začal Veverka jaksi samozřejmě dělat spoustu věcí, které předtím dělala ona.

„Nechtěl by sis taky postavit na tajném místě nějakou chýši?“ škádlil ho Dean.

„Chtěl,“ odpověděl zcela vážně Zpívající veverka.

Dean zvedl překvapeně hlavu.

„Co jsi to řekl?“

„Chtěl bych s tebou žít tak jako oni.“

„Ale jdi, copak to se smí?“

„No, nikdo tak nežije, takže to ani nic nezakazuje. Ale někdy se to stává.“

„Opravdu?“ podivil se Dean.

„Znáš ženu Letícího orla, tu, která se jmenuje Dlouhé vlasy? Její bratr odešel k Mimbreňům a žije v jednom stanu se dvěma muži. Nikdo to neřekl nahlas, nikdo o tom nemluví, ale všichni ví, proč tak žijí.“

Dean zavrtěl hlavou. Zdá se, že Indiáni jsou k mnoha věcem tolerantnější než bílí. Nepochyboval, že i tady je všem jasné, že oni dva spolu sdílejí kožešinu, ale taky o tom prostě nemluvili.

Ale být chvíli sami, bez lidí, kterých bylo pořád všude plno, to by se mu líbilo. Nepotřeboval by k tomu ani zvláštní chýši. Stačil by malý, cestovní stan. Beztak by tu nikomu nechyběli.

Odjeli do lesa, bokem od cestiček a od míst, kam se chodilo na dříví, postavili malý stan, který měli s sebou při lovu bizonů. Celé dny se jen tak toulali po okolí, nebo leželi a povídali si. A milovali se. Kdykoliv se jim zachtělo, nebo se jen tak hladili a pohrávali si s tělem toho druhého. Indiáni nemají ve zvyku líbat se na rty a Zpívající veverka z toho byl ze začátku rozpačitý. Ale brzy se mu to začalo líbit jako všechno, co ho Dean učil.

Vdané ženy oslovují svého muže málokdy jménem, používají výraz manželi. A Zpívající veverka tak občas z legrace, ale napůl i zcela vážně, říkal Deanovi. Ten se jen smál a představoval si, co bude, až se Zpívající veverka zapomene a řekne mu tak před lidmi.

Přitáhl si Veverku k sobě a začal ho hladit po těle. Věděl, že to má rád, a věděl, kde to má rád. Ozvalo se tiché vzdychnutí a Dean ucítil, jak se v jeho druhovi budí skoro živočišná chuť na sex. Klekl si mu mezi nohy a políbil ho na břicho. Pak ho něco napadlo. Dřív, než si Veverka uvědomil, co chce dělat, odtlačil mu kolena a vzal jeho stojící penis do pusy.

„Co mi to děláš?“ vydechl mladík. A pokusil se odtáhnout.

„Poslechni svého muže!“ řekl Dean přísně.

„Ano, manželi.“

Sál a cumlal Zpívající veverku, skoro jako když byl kluk a matka mu za pár centů koupila v krámku kousek cukrkandlu. Vždycky si ho nožem rozdělil na víc kousků, aby mu dlouho vydržel. Ze Zpívající veverky byl teď Vzdychající veverka. Prsty měl s Deanovými propletené skoro křečovitě a Dean měl co dělat, aby mu udržel kolena od sebe jen dlaněmi. Sevřel mu penis mezi svými zuby a stoličky měl právě na žaludu. Jemně zuby stiskl a potom pevněji. Ozval se zvláštní vzlykavý zvuk, ale Dean věděl, že to není od bolesti. Skousl pevněji a trochu odtáhl hlavu a potom rychle přirazil.

Veverka vykřikl, Dean ho vzal do ruky a rychle začal kmitat nahoru a dolů. Veverka házel hlavou ze strany na stranu a pak vyrazil tichý výkřik a zároveň se Deanovi vyhrnula na ruku teplá bílá šťáva.

„Tohle už mi nikdy nedělej, moc prosím.“

„Nebudu, jestli nechceš. Nebylo to hezké?“

„Bylo. Moc.“

„Tak proč nechceš?“

„Co když budu chtít i potom, až odsud odjedeme? Co když budu chtít pořád?“

„Blázínku. To přece nepatří jenom sem. A já tu pro tebe vždycky budu.“

Když po pár dalších dnech Zpívající veverka řekl, že už se musí v každém případě vrátit, Deanovi se mezi lidi ani nechtělo, i když je měl všechny rád.

WOUNDED KNEE

Když se vrátili, všem bylo jasné, co se dělo v lese, ale nikdo to nekomentoval. Přijali fakt, že mezi sebou mají bělocha, který je náhodou hymený, a život šel dál. Až jednou, když muži seděli u ohně, ozval se starý náčelník.

„Zvědové mi přinesli zprávu, že je tu stále víc bílých mužů. Co budeš dělat, až sem přijdou a začnou lovit naše bizony, střílet naše mustangy a zabíjet naše ženy a děti? Na čí stranu se postavíš?“

„To se snad neptáš vážně, náčelníku. Jsem hymený, ale ne zbabělec. Vždy budu na vaší straně.“

Stařec pozvedl obočí, skoro jako tenkrát, když ho Zpívající veverka s Kudrnáčem vylovili, a stejně jako tehdy, ani teď nic neřekl.

Ale Deanovi ta slova nešla z hlavy. Věděl, že jestli sem přijdou bílí, bude všemu konec. Už tu žil skoro tři roky a až na to, že měl hnědé vlasy, byl od ostatních skoro k nerozeznání. Nemínil se nijak hlásit ke své rase a říkal si, že ještě vždycky může říct, že je mestic. Pár jich viděl a někteří opravdu vypadali spíš jako běloši než Indiáni.

Všechno to začalo pozvolna, nenápadně. Bizonů bylo stále míň a míň. Ubylo i běžné zvěře, hlavně sobů. A stále častěji se v okolí objevovali prospektoři a vojáci. Prospektoři časem odtáhli, protože nic nenašli, ale vojáci tu byli pořád. Bojovníci reptali, mnozí odešli, aby se přidali ke skupinám, které se sešly okolo Sedícího býka a muže jménem Devět medvědů a nechtěli se nechat zahnat do rezervací.

A pak přišel podzim a všechno bylo špatně. Skoro žádní bizoni, žádní sobi a tím pádem žalostné zásoby na zimu. A mělo být hůř. Marně se náčelník snažil vojákům ukazovat papír, který kdysi dostal od jiného bílého muže, jenž ho přivezl až z Velkého města od prezidenta. Ten papír říkal, že toto území patří Lakotům. Nikoho to ovšem nezajímalo.

Nakonec jim nezbylo nic jiného, než si sbalit vše, co dokázali, a vydali se na cestu do rezervace. Cestou se k nim přidávali další a další. Jídla bylo stále míň a potom už žádné. Začal padat sníh a hladoví Indiáni začali zabíjet koně, aby nakrmili aspoň děti. Pak začali potkávat muže, kteří mluvili o tom, že bílí vojáci zabili Sedícího býka a Devět medvědů je pod vojenským dohledem v táboře u řeky Wounded Knee. A i je vojáci teď už v podstatě hnali na stejné místo.

„Jestli chceš, vrať se ke svým lidem. Já to pochopím,“ řekl Zpívající veverka pevným hlasem.

„Ne, neopustím vás, patřím k vám,“ namítl Dean.

„Nebudu ti to vyčítat.“

„Nikam nejdu. Leda, že bys se mnou odešel i ty.“

„To nemůžu. Malá ryba a Kudrnáč teď nemůžou utéct a já je nemůžu opustit. Ale ty se zachraň a běž. Nikomu nebudeš nápadný.“

„Poslyš, kdybych to udělal, cenou za mou svobodu by byla moje duše. Ne.“

Zpívající veverka se na Deana podíval uslzenýma očima.

„Budu tě milovat až do konce svých dní.“

Blížili se k řece Wounded Knee a šli stále pomaleji. Staří lidé si prostě sedli do sněhu a odmítli jít dál. Dean už dva dny nic nejedl, protože své příděly vnutil Malé rybě. Nakonec se pozdě odpoledne opozdili natolik, že jim ostatní zmizeli z dohledu.

Dean ukázal na jeskyňku pod nedalekým skalním převisem. Tam přečkají noc a ráno se uvidí.

Nasbírali dříví a aspoň se trochu zahřáli. Kudrnáč zašel hlouběji do jeskyně, aby si tam ulevil, a vrátil se s rukama plnýma netopýrů, kteří se tam schovali na zimu. Za normálních okolností by se s ošklivostí odvrátili, ale teď ho přivítali s radostným pokřikem a netopýry snědli. Bylo to jen pár soust, ale bylo to jídlo a opečení nad ohněm se dali s trochou sebezapření sníst. Dean si s úšklebkem uvědomil, že včera byly Vánoce…

Dva dny odpočívali, ale pak Dean řekl, že se pojede podívat do tábora u řeky, jak to tam vypadá a jestli se mu podaří sehnat nějaké jídlo.

„Půjdu s tebou,“ řekl Zpívající veverka tak, že nemělo cenu se hádat.

Šli skoro dva dny, než našli tábor. Nikdo se jich na nic neptal a pustili je dovnitř. Byla tam spousta lidí z různých kmenů, mnozí odvěcí nepřátelé, ale teď seděli unavení a zlomení. Jen občas se tu motali ti, kteří někoho hledali, nebo ti, kteří se účastnili Tance duchů medicinmana Wovoky a snažili se ostatní povzbudit.

Ozval se zvuk polní trubky a vojáci indiánské policie začali křičet, že každý, kdo má pušku, ji musí odevzdat. Dean zůstal sedět, protože svou zbraň a poslední bedničku s náboji nechal Kudrnáčovi. Vepředu nastal pokřik a zmatek a Dean si dokázal představit, jak se asi Indiáni cítí, když jim berou zbraně.

Najednou se ozvaly výstřely a pak nastal neskutečný zmatek, všichni křičeli, někdo napadl vojáky, někdo se pokusil utéct.

Dean chytil Zpívající veverku za ruku, aby se jeden druhému neztratili, a rozběhl se s ním pryč. Jsou chvíle, kdy i muž může vzít nohy na ramena, pomyslel si.

Vlastně to ani moc nebolelo. Jen jako silná rána do zad. Až když se chtěl nadechnout, ucítil Zpívající veverka, že to nejde. Celým hrudníkem se mu rozlila palčivá bolest a na jazyku ucítil slanou chuť krve. Zakašlal a vyplivl krvavé sliny.

„Poběž, nemůžeme si hrát na hrdiny,“ obrátil se k němu Dean.

Uviděl krev kapající Zpívající veverce z úst na prsa.

„Ne, ne, to ne…“

Zdvihl ho v náručí a utíkal pryč.

„Velký duchu, nedovol, aby se na mě zlobil…,“ zaprosil tiše Zpívající veverka.

Dean se svezl na kolena do sněhu a tiskl ho k sobě, jako by se s ním chtěl rozdělit o svůj vlastní život. Ránu bajonetem ani nevnímal.

Pomalu klesl do závěje a z posledních sil sevřel ruku Zpívající veverky.