Náhradník aneb Alternativní

„Sakra přestaňte zírat na tu zpropadenou oblohu a hrajte!“ ječí po nás trenér. „Marku, no tak! To se přežene!“

„Já bych byl radši, kdyby to rozhodčí přerušil,“ zamumlá přes rameno Jirka. „Takhle černou voblohu jsem snad ještě nikdy neviděl! To nemůžou bejt normální mraky!“

„A co myslíš, že to je? Maskování pro nějaký UFO?“ utahuju si z něj, ale to už na nás trenér dělá posuňky, a jak si všimnu, tak podobně gestikuluje na druhým konci hřiště i Ondra. Jako jo, chápu, jsou oba nervózní, protože tenhle zápas zatím prohráváme, ale zase Jirka má pravdu v tom, že…

Nestihnu to ani domyslet – hned vzápětí prostě obloha jako když otevře stavidla: spustí se průtrž mračen, ale to teda… Ta teda stojí za to! V jedný vteřině jsme ještě všichni běhali po suchým trávníku – a v tý následující jsme promočení až na kost a přes ty provazce deště skoro nic nevidíme… Zároveň se zableskne a zahřmí – a v tom všeobecným hluku ke mně hvízdání píšťalky dolíhá tak tlumeně, že to skoro přeslechnu. Nějaký případný pokyny rozhodčího nebo trenéra neslyším vůbec… Z jejich gestikulace je ale zřejmý, co se po nás chce: zápas vzal čert – máme se klidit do šaten!

Otočím se tím směrem, i když teda jakejkoliv směr spíš odhaduju, protože vážně není vidět na víc než pár metrů. Běžím a očima propátrávám prostor před sebou. Ze spoluhráčů a teda i protihráčů se staly jenom rozmazaný barevný šmouhy, ale soupeři mě nezajímají: hledám jeden takovej vysokej modrobílej flek… No prostě chci mít jistotu, že Ondra se taky běží schovat, a ne že ho třeba napadne ze svý pozice kapitána obíhat celý hřiště a ujišťovat se, jestli někde někdo nezůstal!

A pak se najednou všechno v mý bezprostřední blízkosti prozáří, nebo spíš… zesvětlá to tak, až se to vlastně úplně smaže a já nevidím nic než bílo. Světlo v jeho nejčistší formě. A v tý samý vteřině se ozve rána, která, a to doslova, rozvibruje i hlínu pod mýma nohama. Mám dojem, že mě to vymrštilo kus nad trávník… Pak se rozplácnu na zemi jak širokej, tak dlouhej… A oslepenej, ohlušenej a i tak jaksi celkově znecitlivěnej tou hřmotnou ránou zůstanu ležet na břichu, zmatenej, vykolejenej… A jediný, co vnímám, jediný, čeho se můžu tak nějak chytit, je zběsilej tlukot mýho srdce.

Snažím se tu bílou tmu nějak rozmrkat a párkrát pohodím hlavou a polknu, abych zkusil ulevit zalehlejm uším, ale mám dojem, že to nepomáhá, a tak se soustředím aspoň na svůj dech. Ten bych zpod svý kontroly ztratil vážně nerad. Zároveň se mi zase naplno rozběhne mozek, takže začnu intenzivně přemejšlet, kam tak asi mohlo uhodit – a spolu s touhle myšlenkou se do mě dá i strach, jestli jsou všichni v pohodě… Znovu začnu usilovně mrkat, potřebuju vidět, potřebuju sakra konečně vidět na vlastní oči, že se nikomu nic nestalo! Že se Ondrovi nic nestalo…

A když konečně ta divná paralýza začne ustupovat a mně se začne vracet zrak, sluch i cit, tak se, šťastnej, že můžu, převrátím na záda… otevřu oči… A nade mnou se sklání Ondra, z jeho vlasů mi kape do tváře voda…

A já se snažím silou vůle rozpomenout, jak se ovládají mimický svaly, abych se na něj mohl usmát.

***

Ta bouřka se přežene stejně rychle, jako se přihnala. Přísahám, že něco tak divnýho jsem ještě nikdy nezažil! Ani jsme nestihli doběhnout do šaten – a z tý průtrže se stal jako mávnutím proutku vobyčejnej letní deštíček. Dvakrát se zablesklo, dvakrát zahřmělo – a šlus. Dokonce i vobloha je nádherně modrá, jak kdyby pročištěná a doslova vymetená tou superrychlou přeháňkou…

Postáváme s pár klukama na vokraji hřiště, zatímco někteří vopozdilci včetně trenéra k nám teprve mírným poklusem dobíhají. Jeden jako druhej vypadáme jako vodníci a zaraženě po sobě koukáme, nikdo pořádně nevíme, jak něco takovýho vokomentovat. A já navíc přejíždím pohledem všechny kluky ještě z jednoho důvodu… Hledám mezi nima toho svýho užvaněnýho debílka, kterýho jsem ještě před minutou chtěl přetrhnout za to, že se vůbec nesoustředí na hru, ale místo toho furt čumí na nebe a úplně kliďánko se vykecává, jako kdybysme vůbec nebyli uprostřed důležitýho zápasu! Kdežto teď bych se mu chtěl prostě jenom podívat do vočí a přečíst si v nich, že tohle divný cosi, co se právě vodehrálo, zaznamenal taky… A že je z toho stejně vykolejenej jako já, ale že se zároveň už nemůže dočkat, až to spolu po zápase – a teda i po minimálně jednom kole v posteli – rozebereme.

Jsem z tý bouřky nebouřky asi vážně dost rozhozenej, jinak není možný, že mi trvá tak dlouho, než mi dojde, že Marek mezi klukama není. Vokamžitě se natočím směrem ke hřišti – a teprve teď si ho všimnu. Podle všeho to vypadá na líbačku s trávníkem, asi mu v tom mokru podjela noha, hodil lachtana a… Ale na to tam teda leží nějak podezřele dlouho, ne? Hned se za ním rozběhnu a v duchu se modlím, aby mu nebylo nic vážnějšího. Třeba takový vyhozený koleno umí bolet pěkných pár týdnů… A zrovna když se konečně blíží prázdniny, na který máme tolik plánů!

Když k němu dobíhám, zrovinka se přetáčí na záda. Durch jsme v tuhle chvíli všichni, ale Mára je navíc úplně komplet vod bláta, vypadá, jak kdyby absolvoval bahenní zápasy. Hmm… Při tý představě, jak se v tom bahně perem spolu, nasucho polknu, protože… von by byl v tom ringu zaručeně děsně sexy… Rychle zatřesu hlavou, abych tu představu zahnal, skloním se nad něj, celýho ho proskenuju pohledem a přeptám se:

„Seš v pohodě? Marku…?“

A von teprve teď votevře voči, vytřeští je na mě… a zatváří se, jako kdyby viděl přinejmenším ducha.

„Co… co… cože?!“

„Jaký cože?“ nechápu. „Ptám se, jestli jsi v pohodě… Nebo se ti v tom bahýnku leží tak pohodlně, že už se nechystáš nikdy zvednout?“

Jsme tu momentálně sami a nikdo z kluků není ani na doslech, takže vočekávám, že se na mě tak typicky připitoměle zaculí, což dělá pokaždý, když se nám na hřišti nebo v šatnách poštěstí mít vteřinu jenom pro sebe – a pak že rovnou spustí vodopád slov vo tom, co to bylo za divnou bouřku a kdesi cosi. Jenže von se prudce vymrští do sedu – a začne vode mě couvat jak rak:

„Nech mě bejt, sakra… Nech mě už konečně bejt! No tak mi to na tom mokrým trávníku ujelo! To snad není tak vzácnej úkaz, aby si mě kvůli tomu přišel podat kapitán osobně!“

Teď na něj zmateně vykulím voči já:

„Co…? Co to meleš?“

Ale to už se Marek začne zvedat na nohy, a protože se mu přece jenom vočividně něco stalo, i když teda ne s kolenem, ale s kotníkem, tak zavrávorá a málem sebou kecne zpátky na zem.

Rychle vyskočím a zachytím ho – a von sebou trhne tak prudce, jako kdybych ho popálil:

„Nešahej na mě! Co si to dovoluješ?!“

Jsem na tyhle jeho trhavý pohyby s cílem se mi vysmeknout zvyklej, takže to se mnou ani nehne a udržím nás na nohách voba, ale z tý jeho reakce jsem totálně konsternovanej.

„Krucinál, co blbneš?“

„Já?! No to snad… A pusť mě! Čemu na tom jako nerozumíš?“

„Nepustím, máš něco s kotníkem. Jdeme do šatny,“ voznámím mu úplně klidným hlasem, ale uvnitř sebe jsem všechno, jenom ne klidnej.

„Na co si to sakra hraješ, kápo?“ zasyčí na mě a do tónu jeho hlasu, ale i do výrazu jeho tváře se promítá čistej, nefalšovanej vztek. Kde se v něm tak najednou vzal, sakra? A hlavně, proč je namířenej proti mně…? Ještě před pár minutama na mě dělal na hřišti ty svý typický ksichty, protože dobře věděl, že si ho za ně pak v posteli podám – a samozřejmě se toho už nemohl stejně jako já dočkat –, a teď najednou se mnou jedná, jak kdybych byl jeho nepřítel číslo jedna?!

Rozhodí mě to tak moc, že mám chvilku vážně chuť ho pustit, vodejít vod něj co nejdál a nechat ho, ať si dělá, co chce, ale pak mě něco napadne. Neviděl jsem, co přesně se mu stalo, jak a proč spadl – tak nemůže mít třeba votřes mozku nebo tak něco?

„Hele, přestaň s tím,“ doporučím mu teda a dál ho tak nějak víc táhnu, než jenom podpírám, směrem k šatnám. „Tenhle zápas pro tebe skončil, tečka. Dáš si sprchu, převlíkneš se do suchýho – a jestli nebudeš chtít, ať tě domů hodím já, tak zavoláme vašim. Tenhle víkend jsou doma, ne? Nebo můžeme…“

„No to si kurva piš, že mě domů nebudeš vozit ty! Panebože, tobě úplně přeskočilo, jestli si myslíš, že bych si s tebou sedl do auta!“ zkusí se vode mě zase vodtáhnout, ale jelikož mu to nedovolím, tak to po pár pokusech vzdá. „Ty vole, na tom hřišti jsem sice zakopl já, ale mám dojem, že ses do hlavy praštil ty! Ale jestli je to jenom divadýlko před trenérem, tak tleskám. Jeho jsi zjevně oblbnul, mrkej, už sem kluše!“

Ani se nestihnu zamyslet nad tím, co mu na to smyslnedávající blábolení vodpovědět, když k nám vopravdu dokluše trenér, v těsným závěsu následovanej Jirkou, a s účastným výrazem ve tváři začne zjišťovat, co se stalo.

Mohlo by mě trochu uklidnit, že Marek reaguje stejně zmateně a nesmyslně i na ně dva – nejdřív na ně nevěřícně valí voči, pak navopak podezíravě nakrčí čelo, no a při jeho vodpovědi mám dojem, jako kdyby mluvil s někým, koho vidí prvně v životě! Pryč je takový to jeho typický popichování, který si jindy sebevědomě dovoluje ke koučovi, a zlehčující pozitivní tón, s jakým se běžně baví s Jirkou… Jenže mě to teda rozhodně neuklidní, navopak mě to pěkně vyděsí. Protože kdyby byl na mě, kdoví proč, vytočenej, tak oukej. S tím se dá něco dělat. Ale von se chová, jak kdyby… já nevím… Jak kdybysme pro něj byli všichni cizí. Nebo jak kdyby si pořádně nemohl vzpomenout, kdo jsme – a jak s náma má jednat.

Sakra, že by se přece jenom praštil do hlavy – a ten případnej votřes mozku se projevoval nějakou částečnou ztrátou paměti? Nebo co se to kurva děje?!

***

Sedím ve sprše na zemi, seshora na mě teče příjemně teplá voda… Už aspoň dvacet minut… Nebo hodinu… Nebo taky klidně deset let, nemám tušení. Nemám proklatě vůbec tušení.

Rukou si bezmyšlenkovitě prohmatávám bolavej kotník – a klepu se jako ratlík.

Ne zimou.

Ale nefalšovaným děsem.

„Kurva, to seš pořád vevnitř?!“ ozve se najednou zabušení na dveře, až nadskočím. „Trenér mě sem poslal už podruhý se podívat, jestli něco nepotřebuješ! Rád bych mu už konečně voznámil, že jsi stadion vopustil, ty kreténe! A ne že sem poběžím ještě potřetí!“

Na celým těle mi naskáče husí kůže. Znovu.

„Však mu navykládej, co chceš! On si to sem ověřovat nepůjde!“ zahulákám na něj zpátky.

„Koučovi do vočí kecat nebudu – a už vůbec ne kvůli tobě, ty vole! Vysmahni z tý sprchy po dobrým, nebo vyrazím dveře a vynesu tě vodtamtud v zubech!“ vyhrožuje mi.

Nikdy jsem si z jeho výhrůžek moc nedělal. Nejdřív jsem je pár týdnů bral jako prču, než se to celý přetavilo – a ty nadávky, varování a příkazy, co mu lítaly z pusy, se mnou naopak cloumaly jako určitá… předehra… Ehm… Ale teď sakra…

„No aby ses neposral! Však už jdu,“ zahučím teda, zastavím sprchu – a za vydatnýho opírání se o mokrý kachličky se sice dost nešikovně, ale přece jenom vyhrabu na nohy. Teda na nohu; levej kotník mám momentálně v dost zbědovaným stavu.

Omotám si ručník kolem těla a s odvahu dodávajícím hlubokým nádechem odemknu dveře a vybelhám se ven.

Ondra se bokem ležérně opírá o mou skříňku, ruce nakvašeně založený na hrudníku a ve tváři ten arogantně posměšnej výraz, kterej uměl vyčarovat pokaždý, když mě uviděl. Jenže to bylo dřív! Naposledy tak před dvěma, možná už i třema měsícema! Během tý doby se na mě ale začal dívat jinak, úplně jinak… A já si na to zvykl tak moc, že když se teď setkám s těma jeho extrémně chladnýma očima, znovu mi páteří přejede mráz.

A není to proto, že bych se bál jeho. To fakt ne. Poradil jsem si s ním dřív, poradím si s ním zas.

To, co mě doopravdy děsí, je… no, ehm… ten propastnej, nevysvětlitelnej a logikou nepobratelnej rozdíl mezi tím, jaký bylo všechno ještě těsně před tou bouřkou… a jaký je to teď…

„Dovolíš?“ dokulhám se ke skříňce a pevně se na něj zahledím.

S ušklíbnutím o dva kroky ucouvne, ale pohledem neuhne ani o milimetr a dál mě jím vyzývavě propaluje.

Okej, tak jak chceš, pomyslím si. Tuhle hru kdo s koho jsme spolu už hráli – a já si ji s tebou klidně můžu zahrát znovu… A tak ledabylým pohybem zatáhnu za ručník – a nechám si ho sklouznout ke kotníkům.

A že to byl dobrej tah, se ukáže hned vzápětí – tu Ondrovu sebevědomou masku se mi vážně povede na chviličku narušit! Úplně viditelně zalapá po dechu, zatímco očima těká po mý postavě… A když je konečně schopnej to namlsaný putování pohledem po mým těle ukončit a zakotví očima v těch mejch, malinko rozhozeně se zeptá: „No to… co… co blbneš?“

„Já?“ výsměšně na něj nadzdvihnu obočí. „Chtěl jsi, ať odsud vypadnu, ne? Těžko půjdu pryč jenom s ručníkem kolem pasu.“

„Jo, ale…“ Znovu mě chtivě proskenuje očima od hlavy až k patám a zase zpátky – a teprve pak se dá konečně trochu dokupy: „No, jedna nula, zlato, vo tom žádná,“ ušklíbne se. „Umíš překvapit, to se ti musí nechat! Každopádně já si ten ukradenej bod vezmu zase zpátky, s tím počítej. A teď už si dej konečně vodchod. Jestli tu budeš voxidovat ještě i po zápase, tak si tě podám, protože blbce ze sebe před trenérem dělat nenechám!“

„Neměj péči. Nebudu tady voxidovat ani jednu podělanou minutu navíc,“ ujistím ho, navzájem se na sebe zapitvoříme – a on pak konečně vyběhne na hřiště, takže můžu otevřít skříňku a… užít si, jak se mi všude po těle zvedá další vlna husí kůže.

Na hromadě mezi mýma hadrama totiž leží… černofialový triko.

Kurva.

Copak já jsem měl někdy ve svým šatníku cokoliv fialovýho?! No neměl, do prdele, neměl! Natož abych v tom přišel na dnešní zápas!!!

Celý mý tělo se chce svalit na zem, stočit se do klubíčka, obejmout si kolena a… tak nějak se rozplynout do ztracena… Ale opanuju to v sobě, v rekordním tempu na sebe naházím oblečení a maximální možnou rychlostí, jakou mi můj zraněnej kotník dovoluje, se začnu belhat ze stadionu pryč. Nerad bych, aby Ondra tu svou výhružku splnil, přece jenom si…

No, a před stadionem už se neudržím.

V každým významu toho slovesa.

Chvilku se ještě opírám o skleněný dveře… Opírám se o ně plnou vahou, protože je to jediná opora, kterou mám… A pak se jich pustím, protože ruce ani nohy mě už neunesou, svezu se na kolena… a přímo na schody pode mnou se vyzvracím.

A celou tu dobu, co se ze mě dere ven všechno, co jsem snědl, nebo spíš nesnědl, tisknu víčka pevně k sobě, tak pevně, až do nich málem dostanu křeč.

Protože nechci ani zaboha otevřít oči.

Nechci otevřít oči a znovu se muset podívat na to místo, na který jsem před pár hodinama zaparkoval svý auto.

Na to místo, na kterým teď stojí vysokej skleněnej věžák.

Takovej, jakej jsem v našem městě nikdy v životě neviděl.

***

Ty další dva dny hned po zápase jsou… prostě divný. Všude se píše vo nevobvyklý bouřkový aktivitě a vo superrychlý dešťový smršti, která se prohnala nad naší částí republiky, meteorologové se předhánějí v názorech, co to bylo, jak by se to mělo jmenovat a jestli nám něco takovýho hrozí zase… Ale vo tom mluvit nechci. Mně je ta bouřka ve svý podstatě úplně ukradená.

Zajímají mě její důsledky.

Nebo teda… jeden důsledek. Ten nejviditelnější. Hodí se sem slovo nejmarkantnější. Protože nejMarkovatější.

Marek prostě.

A ta jeho nevysvětlitelná proměna.

Jako že mě po tom zápase vážně nenechal, ať ho vodvezu domů, budiž. Měl jsem sice chuť ho čapnout a třást s ním, aby se probral, když jsem tak poslouchal ty jeho podivný argumenty a nechával si líbit to jeho vodstrkování, jenže pak jsem si řekl, že možná za ten zvláštní stav jeho mysli může právě to, že je votřesenej. Čili by mu další podobný zacházení nemuselo udělat zrovna dobře.

A tak jsem zpovzdálí sledoval, jak ho jeho máma vede přes parkoviště k jejímu autu, přičemž ta noha ho teda musela bolet jako čert, protože se mámy držel tak křečovitě, že to skoro vypadalo, jako by se měli každou chvíli voba skácet na zem… Pak ale konečně vodfrčeli a já jsem doufal, že mu v nemocnici dají tu nohu do kupy, že se z toho všeho tak nějak vyspí… a druhej den bude zase v pohodě.

Jenže nebyl. Čekal jsem celý nedělní dopoledne, že se mi vozve – nic. Dal jsem mu na to dospání i vodpoledne – nic. A pak už jsem to nevydržel, a i když bych mu nejradši zavolal, abych slyšel jeho hlas, tak jsem zvolil vopatrnější postup a vyťukal jsem mu krátkou zprávu:

„Tak co, jak je? Uz lip? 😉“

Asi tři hodiny se ta zpráva tvářila jako nedoručená, takže už jsem se lekl, že si mě zablokoval. Pak si ji sice k mý úlevě přečetl, ale na vodpověď si vyhradil další hodinu… A ta vodpověď, co mi na displeji večer konečně vyskočila, mi, jako téměř nic za posledních čtyřiadvacet hodin, nedávala vůbec smysl:

„Kdo se ptá?“

Když si mý voči četly tu zprávu asi podesátý, pořád ještě jsem si nalhával, že… nevím, třeba že nechal telefon pohozenej venku na lavici, když se přihnala ta průtrž, a mobil mu promokl skrz naskrz a smazaly se mu tam nějaký data… Jenže to už by bylo nějak moc náhod, nebo spíš nehod najednou, ne? Že se mu smazaly data z mobilu… i z hlavy… A tak jsem tu vopatrnost zahodil – a napsal jsem mu to naplno:

„Ale no tak, vsak jsi tvrdil, ze si moje cislo budes pamatovat uz naporad, ne? A kdyz v tom svym mobilu zapatras, tak urcite najdes nasi konverzaci. Ondra“

Tentokrát mi vodpověď přišla vokamžitě.

„Tak to si mě s někým pleteš!!! To za prvý. A za druhý – kde jsi do prdele TY vzal MOJE číslo? Do žádný podělaný studentský databáze jsem ho nezadával!“

Netušil jsem sice, vo jaký studentský databázi to mluví, ale vono to bylo jedno. Z tý jeho vodpovědi bych nebyl vo nic moudřejší, ani kdyby tu poslední větu vynechal.

Už jsem mu na to nic nevodepsal. Nebylo jaksi co.

Místo toho jsem si sedl k netu a začal jsem hledat… všechno možný. Vo votřesech mozku. Vo ztrátě paměti. Jak se to projevuje, jak dlouho to trvá. Taky vo zásazích bleskem. Pak jsem pátral, jestli se v to vosudový sobotní vodpoledne nestalo něco podobnýho ještě někomu. Jestli prostě nevobjevím článek nebo třeba aspoň něčí komentář, že ještě někdo po tý bouři ztratil paměť. Nebo se začal chovat podezřele divně.

Nenašel jsem sice nic takovýho, přesto jsem ale vo půl čtvrtý ráno šel spát malinko klidnější. Protože když nic jinýho, tak jsem se dočetl, že Mára mohl dopadnout mnohem hůř. Spousta lidí zásah bleskem nepřežije. Nebo zůstanou dlouho v bezvědomí, mají silný popáleniny. A většinou pak mají doživotní následky. Takže Marek je na tom naštěstí dobře, když se to vezme kolem a kolem. Teda jasně, nevím, jestli přímo do něj nebo někam těsně vedle něj uhodil blesk, ale na druhou stranu, co by to mohlo být jinýho? Ten záblesk jsme viděli všichni, a kdo to náhodou neviděl, protože zrovna mrknul, tak rozhodně nepřeslechl tu příšernou ránu, co pročísla prostor nad hřištěm jako nějakej válečnej granát. A Marka jsem pak našel ležet na zemi, ačkoliv nikde neměl vo co zakopnout. A nemělo ho ani co praštit do hlavy. Takže ta jeho ztráta paměti sahající asi tak dva nebo tři měsíce do minulosti musí nějak souviset s tím zábleskem. To je můj první závěr.

Dnes jsem ve škole samozřejmě po tom ponocování úplně nepoužitelnej, ale takhle těsně před koncem školního roku je mi to totálně volný. Je mi to dokonce tak volný, že se z posledních dvou hodin vomluvím.

A na Márovo adresu to beru poklusem.

To je totiž můj závěr číslo dvě – s těma bílýma místama v jeho makovici mu rozhodně hodlám pomoct. Aby se zase zabarvily. A aby si zase vzpomněl. Na všecko.

Protože mi kurva už úplně neskutečně chybí. Von… jako von.

Vopravdovej, celej a kompletní Marek. Ten můj.

***

No tak jasně. Celou noc jsem nezabral snad na dýl než deset minut, pro samý přemejšlení a taky všelijaký pátrací akce na netu jsem prostě neměl dost klidu na to, abych vypnul. Ovšem teď, v osm ráno, když naši odešli do práce a v bytě po nich zůstala vůně kávy, která mě navnadila, abych si taky uvařil a vypil jeden hrnek, tak se mi začnou zavírat oči…

S trhnutím se proberu. Ne, sakra, nemůžu teď spát! Byt je konečně prázdnej – a mě čeká další pátrací kolo.

Kotník mě pořád pobolívá, a tak se do obýváku ke knihovně pořád ještě spíš dobelhám, než že bych tam došel. Ve spodní poličce má mamka… teda, ehm… moje opravdová mamka tam mívala fotoalba. Ha, a tady jsou taky, super! Sednu si na zem, ty alba si vytáhnu – a dám se do listování.

No… Nevím, jestli to byl dobrej nápad s tou kávou. Měl jsem si nechat radši prázdnej žaludek – pak by nehrozilo, že jeho obsah zase vyhodím… Což už by bylo pošestý, jestli dobře počítám…

Ty první strany v albu se jménem Mareček a velkou jedničkou na hřbetu jsou, pokud se dobře pamatuju, totožný s těma, který jsou i v… hmmm… mým albu doma. Ale od mejch sedmejch narozenin se to začne lámat. Některý fotky poznávám – jenže některý vůbec. Takový ty z různejch sportovních akcí a utkání jsou víceméně stejný, ale ty rodinný… Bože, třeba tady, kde to jako jsme? V mejch osmi letech jsme u žádnýho moře stopro nebyli! Ani to další léto! Ale přitom na těch fotkách jsem prokazatelně já – a stojím mezi mámou a tátou.

Anebo spíš někdo, kdo vypadá jako já, stojí mezi někým, kdo vypadá jako moje máma a můj táta…

Několikrát rychle polknu, abych potlačil to zhoupnutí žaludku, odhodím album s číslem jedna a popadnu trojku. A hned u první stránky mi oči málem vypadnou z důlků. Já před sochou Svobody! No tak to určitě!!! Jasně, nějaký evropský velkoměsta jsme s našima procestovali, to ne že ne, ale v Americe jsme teda nikdy nebyli!

Nebo sakra… byli…? A já na to po úderu tím bleskem… prostě… zapomněl?!

S povzdychnutím se na koberci natáhnu na záda, zahledím se ke stropu… a do očí se mi proti mý vůli začnou drát slzy. Protože s tímhle vším si vůbec nevím rady… a čím dýl to celý trvá, tím zmatenější, nervóznější a taky vyděšenější jsem.

Že je něco špatně, mi došlo hned v tý chvíli, kdy jsem se v sobotu na tom hřišti překulil na záda… a zadíval se do tváře Ondrovi. Chtěl jsem se na něj usmát – a chtěl jsem se ho zeptat, co se to vlastně semlelo, a jestli zůstal po tý třeskutý ráně taky tak paralyzovanej a vůbec nic neviděl a neslyšel… Chtěl jsem udělat a říct tisíc věcí – ale stačil jeho pětivteřinovej proslov… A v tu chvíli začalo bejt to, co chci nebo nechci, úplně zbytečný a vedlejší.

On se na mě totiž úplně neočekávaně zamračil – a sjel mě na tři doby: „Ty vole, ty seš takovej kretén, že to svět neviděl!!! Čím jsem si kurva zrovna já zasloužil, že jsem do svýho týmu dostal takový nevotesaný poleno?!“

Zůstal jsem na něj šokovaně zírat – a připadal jsem si jako… No, to se ani nedá popsat. Takovej ten pocit, jako když vám mizí půda pod nohama, jako když se s váma celej svět točí, jako když se všichni kolem vás smějou nějakýmu vtipu a vy jste jedinej, kdo ten vtip nepochopil… Vlastně si tak od tý chvíle připadám permanentně. Plus se na to s postupem času nabalily strach, nevolnost, pocit, že se tak jaksi nemůžu pořádně nadechnout… a nepřestávající mrazení v zátylku.

Když jsem se začal zvedat na nohy, Ondru ani nenapadlo mě podepřít – můj zraněnej kotník mu byl úplně u prdele, akorát po mně dál a dál metal všelijaký urážky a posměšky. A když jsem se ho zeptal, jestli mu jako po tý bouřce nezačalo šplouchat na maják, protože jsem tu jeho proměnu absolutně nepobíral, tak se na mě podíval jako na malomocnýho a řekl mi, že vůbec netuší, o jaký bouřce mluvím. Načež zahvízdal na Jirku a přikázal mu, ať mě doprovodí do šatny on.

A když přiběhl Jirka, tak… no, úplně se mě lekl, že prej jsem bílej jak stěna a vypadám, jako kdybych neměl v těle žádnou krev, a začal se vyptávat, co se mi vlastně přesně stalo… A já nejenom že jsem na to neměl pořádnou odpověď, ale hlavně jsem se ho potřeboval urychleně zbavit, a tak jsem mu nakecal, že jsem v pohodě a že se do tý šatny nějak dostanu sám, ať se se mnou nezdržuje.

Protože jsem nechtěl bejt v jeho blízkosti ani o vteřinu dýl. Natož abych připustil, že by se mě nějak… dotýkal, když by mě doprovázel přes hřiště…

Tohle totiž… nebyl Jirka. Nebyl. Prostě nemohl bejt.

Jirka, kterýho znám já, nemá vlasy po ramena… a nemá na levý tváři asi třícentimetrovou jizvu!!!

Cestou do šaten jsem si všímal i jinejch drobnejch odlišností. Trenér neměl svůj typickej plnovous. Soupeři měli najednou oranžovo-rudý dresy, ne ty oranžovo-žlutý, se kterýma vběhli na hřiště, když zápas začínal. V tribunách sedělo mnohem víc lidí. Jo, všechno to byly takový drobnosti, ale… kupily se, postupně se kupily.

Pak to moje jiný oblečení ve skříňce. Taky relativně drobnost. Nebo to, že když jsem hmátnul do batohu po klíčích od auta, tak jsem nevytáhl ty svoje se znakem Toyoty, ale úplně jiný, se čtyřma propletenýma kruhama. Nebo to, že mi zaboha nešel odemknout mobil. Prostě jsem zadával špatný gesto; až včera mě napadlo vyzkoušet to starší, který jsem před dvěma rokama změnil, protože ho znal můj bejvalej – a vida… Ale jo, to všechno by se ještě pořád někým, kdo se za každou cenu snaží nezačít panikařit, dalo shrnout do množiny s názvem drobný odlišnosti.

No a pak ten mrakodrap venku.

V tu chvíli mi došla fantazie, do jaký množiny tohleto kurva vecpat.

A v tu chvíli se jedna moje část jako kdyby… vypnula. Prostě jsem to přestal analyzovat. Najel jsem na jakousi automatiku, na nějaký prapůvodní instinkty, který mi velely jenom jedno jediný: přežít. Přežít. Musíš to prostě nějak přežít.

A tak jsem to přestal řešit komplexně – a dal jsem si za úkol vyřešit vždycky jenom to, co je hned další na řadě ve frontě nezbytně nutnejch úkonů. Čili nadechnout se. Zvednout se ze země. Vydechnout. Opatrně došlápnout na zraněnou nohu. Dokulhat k nějakýmu nejbližšímu parkovišti. Zkusit najít audinu, na kterou zafunguje ten můj klíč. Mimochodem to bylo jediný auto široko daleko s fialovou metalízou, fialovou!!! No, nějak to auto nastartovat, odřídit ho přes město… domů. Pokud teda v týhle divný realitě bydlím na stejný adrese. Naštěstí se ukázalo, že jo…

V týhle rozkouskovaný formě se mi doopravdy povedlo zbytek soboty přežít.

Dokonce jsem v noci i usnul.

Ale včera už jsem svou hlavu takhle neoblbnul. Protože když jsem si hned po probuzení na všechno vzpomněl, rozhlídl jsem se po tom napůl svým, napůl cizím pokoji a v plný síle mi došlo, že to celý nebyl kurva jenom sen, tak následovalo další kolo zvracení… Pak rozhovor s ustaranou mámou, která pořád navrhovala, že mě odveze do nemocnice, protože vypadám víc jako mrtvej než živej, načež když se mi povedlo ji ukecat, že jsem jenom musel něco špatnýho sníst, následovalo – voilà – další kolo zvracení. No však si zkuste bavit se s někým, kdo se vydává za vaši mámu, a vy přitom víte, že to do prdele není ona!!!

A pak teda kdosi uvnitř mě konečně zavelel: a dost! A můj sice zpitomělej a zpomalenej, přesto ale naštěstí pořád jakžtakž funkční mozek zase převzal kontrolu – a já si od tý doby lámu hlavu, co se asi tak mohlo v sobotu na tom hřišti stát. Napadá mě jedno vysvětlení šílenější než druhý a já si každý zkouším ověřit na netu, hledám pro něj nějaký podpůrný argumenty, nebo naopak důkazy, že to není možný…

A co že jsem teda zatím vymyslel? No, jako nejpravděpodobnější se mi jeví, že… jsem se při tý bouřce nějak propadnul do jiný, paralelní reality.

Jo. Fakt si to myslím. Fakt tuhletu naprosto absurdní šílenost považuju za nejpravděpodobnější.

To jenom dokazuje, jak je moje situace zoufalá.

Protože pak je tu ještě možnost číslo dvě – a sice že do mě při tý bouřce uhodilo, nebo ne do mě, to bych tu asi už nebyl… což je mimochodem možnost číslo tři, ale postupně… Takže možnost číslo dvě je, že někam do mý těsný blízkosti uhodil blesk, a byla to taková rána, že… se mi v hlavě nějak pomíchaly vzpomínky. A já si teď některý zážitky pamatuju blbě.

Jenže. U týhle možnosti číslo dvě je divný, že jak podle Ondry, tak ani podle netu v sobotu žádná bouřka nebyla. Jenom prostě odpoledne asi na dvacet minut sprchlo, takže fotbalovej zápas se konal bez přerušení… Každopádně z obyčejnýho dvacetiminutovýho deště se neměl kde vzít ten blesk, kterej by někam na tom stadionu uhodil. A neměl jsem tím pádem důvod ztratit paměť. No ještě mě teda mohl do hlavy mignout míč, aniž bych si všiml, že na mě letí, jenže… to by musel bejt z betonu, aby mi způsobil takovýhle závažný zranění, ne?! Protože spousta spoluhráčů už balonem do hlavy dostala – ale teda v životě jsem nikoho z nich neslyšel vyprávět, že by pak trpěl nějakýma výpadkama paměti…

Pak je tu ta už zmíněná možnost číslo tři. Že ten blesk opravdu uhodil přímo do mě. A že tohle všechno je tím pádem… posmrtnej život. Nebo v tom lepším případě sen, kterej mi servíruje můj vyhasínající mozek, zatímco ležím v kómatu v nemocnici… Znovu nasucho polknu a setřu si z tváře další slzy.

Samozřejmě nemůžu opomenout možnost číslo čtyři. A sice to, jak jsem si z Jirky utahoval, jestli ta podivná mraková formace není maskování nějakýho létajícího talíře. Tak třeba jsem to trefil. A všichni, kdo jsme byli na tom stadionu, teď ležíme na mimozemský lodi, uspaní a… sloužíme ufounům třeba jako zdroj energie…

Každopádně, teď už je asi zjevný, proč se mi jako nejpravděpodobnější varianta jeví ta první. Protože z ní pro mě plyne aspoň něco pozitivního: že jsem sice v nějakým cizím paralelním vesmíru – ale aspoň jsem naživu a volnej.

Takže jo, hlasuju pro tu paralelní realitu – a tedy pro to, že jsem se během tý bouřky nějak vyměnil s Markem číslo dvě, kterej se v týhle realitě narodil. A se kterým teda očividně vedeme dost podobnej život, ale přece jenom se mezi náma pár odlišností najde. Pár zásadních odlišností.

A když jsem se vnitřně tady s touhle variantou tak nějak plus mínus aspoň částečně smířil, nedalo mi to, abych pak na webu nezapátral i po informacích, který nesouvisejí přímo se mnou. Takže jsem si třeba zjišťoval, kdo je americkej prezident. V případě, že USA vůbec existujou. A ruskej prezident. A náš samozřejmě. A jestli žije můj strejda. A Karel Gott. A Cole Sprouse. A Stan Lee. A co teď frčí v kinech. A jaký písničky se nejvíc hrajou. A jak daleko jsme od třetí světový. Nebo kdo ví, možná už od pátý. Hmm.

Ale i když je to všechno nesmírně zajímavý a dokázal bych do těchto informací úplně zabřednout, tak… nemůžu. Nemůžu si dovolit ztrácet takhle čas. Protože ono to sice vypadá, že se můj rodnej svět od tohoto světa neliší zase o tolik, ale i když jsou to jenom drobnosti, tak stejně – pro mě se tím z tohoto světa stává úplně cizí planeta.

A já teď musím vymyslet, jak se dostat zpátky. Domů.

Tam, kde všechny mý vzpomínky budou zase dávat smysl.

A tam, kde žije Ondra. Ten pravej. Ten, kterýho si pamatuju. Ten můj.

***

„To si snad… Jak do prdele víš, kde bydlím?!“ vytřeští na mě Marek voči, sotva mi votevře dveře. A i když jsem mohl tušit, že to nějak takhle bude probíhat, stejně mě ta votázka rozhodí… a taky trochu bodne.

Takže v reakci na to jdou vokamžitě stranou všechny ty poučky, co jsem si načetl vohledně toho, jak přistupovat k někomu se ztrátou paměti – a já se na Máru nechtě vobořím: „Sakra, Marku, byl jsem tady už mockrát!“

„Ne, nebyl! Nemohls bejt!“

„Máro!“ udělám dva kroky směrem k němu, abych se dostal co nejblíž k předsíni a snažím se nebrat si vosobně to, jak přede mnou Marek skoro až vystrašeně ucouvne, „tady jsou dveře na wécko, hned vedle do koupelny, tamhle je vobývák, přes kterej se jde do ložnice k vašim – a tamhle za rohem máš pokoj! Se širokou postelí, širší, než je vobvyklý… Hmm, a na poličce tam máš dvě fotky s klukama z fotbalu z Ostravy, jednu z Olomouce, a říkals, že tu naši týmovou si tam dáš až po sezóně. Jo a taky tam máš plno knížek. Hlavně scifíček. Protože jako mladší jsi tomu úplně propadl a byl jsi schopnej zhltnout i dvě knížky za den. Tvoje slova.“

Marek mi ještě chvilku upřeně hledí do vočí, ve tváři se mu zračí zmatek a nevěřícnost… A pak vo kousek uhne, votevře dveře dokořán a naznačí mi, ať jdu dál.

Ze srdce mi spadne vobrovskej šutrák. Že by tenhle můj zhurta pronesenej monolog nějak zabral? Začíná si vzpomínat…? No minimálně mě vod sebe už nevodstrkuje…

Následuju ho do jeho pokoje, zavřu za náma… a jelikož přesně takhle jsem k němu do pokoje vstupoval už tolikrát předtím, tak někde uvnitř mě se zapne cosi jako program s názvem „Konečně u Marka“ – a celý mý já se zatetelí nadšením z vočekávání toho, že se ke mně Marek votočí, vomotá mi ruce kolem krku a dá mi pusu. Nebo že se se smíchem svalí na postel a počká si, až tam skočím za ním. Na něj. Prostě tyhle dva scénáře mám tak zažitý, že když si teď Marek místo toho stoupne zády ke skříni a ruce si tak jaksi vochranitelsky založí na břiše, projede mnou tak silná vlna zklamání, že z toho málem nahlas zavyju. Zároveň mě ale ten jeho znejistělej postoj vystraší: Marek totiž v tý póze působí podivně zranitelně… a takovýho jsem ho ještě nikdy neviděl.

Z toho, jaký signály ke mně vysílá, by se i úplný dřevo dovtípilo, že mě teď u sebe rozhodně nechce, a tak si sednu na kraj postele, zkoumavě se na něj zahledím… a mlčím. Chci ho nechat, aby se rozpovídal sám. Musí toho být plnej. Musí přece taky vědět, že tohle všechno, co se s ním děje, co se s náma děje, je divný…

„Jak to všechno víš?“ hlesne.

„Co jako?“ nedokážu se rychle zorientovat.

„Kde bydlím. Jaký mám číslo. Jak to tady vypadá. Jaký čtu knížky,“ vyjmenovává.

„Chodíme spolu,“ řeknu prostě. Mám dojem, že to vysvětluje všechno. Nebo by aspoň mělo.

Jenže Mára nevypadá, že by pro něj tohle vysvětlení bylo přijatelný. Znovu na mě vykulí voči – a jo, to dělával i dřív, ale to tomu nikdy nechyběl takovej ten posměšnej, jízlivej podtext. Kdežto teď na mě třeští voči čistě vyšokovaně.

„My dva?! Ale to… to je blbost…“

To se mě trochu dotkne.

„Proč jako?“ vypálím.

Rozčileně si hrábne rukou do vlasů.

„Protože… protože tys… já bych… Ježíši, je to prostě úplnej nesmysl! Nesnášíme se od první vteřiny! To, že kouč kvůli mýmu přestupu udělal v týmu takový čachry, mi dáváš sežrat každej podělanej den! Byl bys nejradši, kdybych zase vysmahl – a popravdě, kdyby tohle mý místo tátu nestálo takový prachy, tak už bych to dávno udělal, protože mi ty vaše věčný naschvály nestojej za to! Tak mi jako vysvětli, kde v tomhle všem,“ máchne paží do prostoru, „bysme se mohli… a vůbec chtěli my dva dát dohromady?!“

Na několik dlouhých vteřin mi přijde, že ke mně mluvil snad německy, protože plno věcí z toho jeho proslovu jsem vůbec nepobral. Jaký čachry v týmu? A jaký naschvály? A navíc…

„To jsem vůbec nevěděl, že tvůj táta za tvoje místo v týmu někomu něco platil,“ zmíním nahlas to jediný, čeho mi přijde, že se můžu aspoň trochu chytnout.

Myslel jsem, že to není možný – ale Mára na mě vytřeští voči ještě vo něco víc:

„Co to meleš? Vždyť neuplyne ani minuta, abys mi nevmetl do ksichtu, že kdyby nebylo sponzorskýho daru od mýho fotra, tak bych se do tvýho týmu v životě nedostal!“

„Nic takovýho jsem nikdy neřekl!“ hájím se – a sám nemám do toho jeho vyšokovanýho, nevěřícnýho výrazu daleko. „Vo žádným daru nic nevím, a hlavně není pravda, že by ses jinak nedostal do týmu! Vždyť seš dobrej – a vidíme to všichni!“

„Ty vole,“ rozhodí Marek rukama, „no tak jednomu z nás totálně přeskočilo! A mám bohužel čím dál silnější dojem, že mně, protože… no…“

„Protože co?“ pobídnu ho po chvilce potichu.

„Protože tomu prostě všechno nasvědčuje,“ sveze se najednou do sedu… a zničeně praští hlavou do tý skříně.

„Nech toho,“ automaticky vyskočím na nohy a chci jít za ním, ale jeho vostrý: „Ne! Nechoď sem!“ mě donutí kecnout si zpátky na matraci.

Chviličku se jenom propalujeme vočima, než potichu nadhodím:

„Třeba kdybys mě vod sebe pořád tak nevodháněl, tak by ti to pomohlo si aspoň na něco vzpomenout…“ A jo, je mi jasný, že to musí znít děsně zoufale, jenže já ho v tuhle chvíli potřebuju vobejmout tak strašně moc, že jsem vochotnej toho dosáhnout i ne zrovna férovou taktikou.

„Jsme spolu v jednom pokoji, takže tě evidentně neodháním,“ namítne.

„Víš dobře, jak to myslím,“ vodfrknu. Protože ani jeho momentálně votřesený já nemůže být tak zabedněný, aby mu nedošlo, vo co mi jde!

„Jo, vím,“ uzná. „Jenže… chápej, pro mě je to, že spolu chodíme, úplně nová informace. Nemusí bejt ani pravdivá…“

„Ne?“ vytáhnu na něj vobočí. „Takže podle tebe je pravděpodobnější, že se k tobě do pokoje jen tak jakoby mimochodem pozve cizí kluk s tím, že zkusí hodit do placu nějakou pohádku vo vašem vztahu, a počká si, jestli tomu náhodou neuvěříš? A to celý jenom proto, aby se s tebou vyspal, nebo co?“

Mára si to chvilku přebírá v hlavě.

„No, je fakt, že zrovna na tebe to teda nesedí,“ pousměje se. „Ty bys kolem horký kaše takhle nechodil…“

Zůstane pohledem zaklesnutej v tom mým – a já vočekávám, že zahlídnu to typický, hřejivě známý zajiskření, který jindy beru jako jednoznačnou pozvánku, abych si ho vzal po svým… Jenže teď v jeho vočích čtu jenom… no, zájem, což je sice svým způsobem pokrok, ale taky tam vidím vopatrnost. Spoustu vopatrnosti… a nedůvěry.

Fajn. Z tohohle teda sice žádná vobjímačka nekouká, ale neva, ty prázdný místa v hlavě mu můžu zkusit zaplnit i jinak.

„V mobilu máš celou naši konverzaci. A i nějaký fotky,“ prohodím.

„No vidíš, když už jsme u mobilu,“ vyhrabe se Marek zase na nohy, hmátne do šuplíku – a svůj mobil mi podá, „tak neznáš k němu heslo? Když spolu teda chodíme?“

„Co…?“ zmateně od něj zhaslej přístroj převezmu. „To teda neznám, a ani nechci… Proč? Jo to je jako nějakej tvůj pitomej test? Že někomu, s kým bys chodil, bys to heslo řekl?“

„Ale ne, žádnej test,“ zavrtí hlavou – a ten mobil mi z ruky zase vytrhne. „Prostě se do něj nemůžu dostat a říkám si, že jsem ti to gesto třeba ukázal. Nebo že ses někdy díval, když jsem ho zadával.“

Zamyslím se nad tím:

„To jsem se určitě díval mockrát, jak bereš mobil do ruky, ale nenapadlo mě zaměřovat se na takovýhle detaily… Počkej, ale vždyť včera jsme si přece psali!“

Marek se jenom natáhne ke stolu – a zamává mi před vočima mobilem číslo dva. „Jsem si včera koupil novej… Naštěstí mám eSimku, takže stačilo pár hovorů s operátorem a číslo mi zůstalo pořád stejný, ale nepovedlo se nám převíst žádný kontakty nebo fotky, protože to mám holt všechno pokrytý nějakýma heslama.“

„Tak to je pitomý,“ vzdychnu, zklamanej, že mu s tím nemám jak pomoct. „No ale kdybys chtěl, tak na tu naši historii se můžeš podívat u mě,“ šáhnu si do kapsy – a pro změnu podám já svůj telefon jemu.

„To je takový… blbý, lízt ti do soukromí,“ zatváří se nepřesvědčeně.

„Proč?“ nechápu. „Je to naše konverzace, naše soukromí,“ dám na ty zájmena zvláštní důraz.

A tak si Mára ten mobil vezme, vopře se zadkem vo svůj psací stůl – a na chvíli se ponoří do čtení. Na chvíli. Protože než sebou vůbec nechám protýct tu naději, že třeba se mu při čtení toho všeho rozsvítí, tak mi ten mobil zase vrátí.

„Sorry, ale… to je fakt divný,“ vokomentuje to. „Si připadám, že šmíruju tvý intimní textování s někým, koho vůbec neznám… Protože já jsem nic z toho nepsal.“

Zajedu si rukou do vlasů a mám co dělat, abych si jich samým zoufalstvím pár nevytrhnul! Jak to může vůbec vypustit z pusy? A ještě s takovým klidem…?! Jak jako, že to do prdele nepsal?!

„Tak třeba kdyby sis dal tu práci a přečetl si to celý, vod začátku do konce, tak by sis něco z toho přece jenom vybavil!“

„Ale já si nemám co vybavit! Já jsem nic nezapomněl, chápeš? To není o tom, že bys mi tu vykládal věci, který si ty pamatuješ – a já ne! To je o tom, že oba dva ty vzpomínky máme – ale každej jiný! A ty moje přitom vůbec nekorespondujou s realitou! Tyhlety rozhovory,“ ukáže prstem na můj mobil, „jsem s tebou prostě nikdy nevedl! V pátek jsme podle těch zpráv byli večer spolu, ale já si přitom zřetelně vzpomínám, že jsem seděl u notebooku a hrál si tam s jakousi prezentací, co ji po mně chtěla mamka upravit na sobotní vernisáž!“

Pak se vodlepí vod stolu a přejde k tý poličce s fotkama.

„A třeba tady, hele! Říkal jsi, že tu mám dvě fotky z Ostravy a jednu z Olomouce. A fakt tu jsou! Jenže… ještě před pár dny jsem měl v pokoji jenom jednu fotku – tu ostravskou! Protože s klukama z Olmiku jsme si vůbec nesedli a ve výsledku jsem byl rád, že jsem odtama vypadl, takže jako nemám nejmenší tušení, proč bych si je měl chtít připomínat nějakým obrázkem v rámečku! Nebo ty knížky!“ popojde o skříňku vedle. „Tuhle jsem četl,“ jednu knihu vytáhne – a pohodí ji na zem. „Tuhle taky. Tuhle taky – asi pětkrát! Ale tuhle?“ přidrží mi tu další před vočima. „Tu jsem nejenom v životě neviděl, ale ani mi nic neříká jméno toho autora, vůbec nevím, že by někdo takovej kdy žil! A přitom se tu vzadu píše, že právě držíte v rukou jeho nejnovější třináctý román, a když jsem si ho googlil, dověděl jsem se, že je to jeden z nejprodávanějších spisovatelů za posledních dvacet let! A já se do prdele ve sci-fi vyznám! Tak jak je možný, že by se mi tenhle očividně dost profláklej autor úplně vykouřil z hlavy?“

„No tak…,“ začnu sice mluvit, ale jelikož sám vůbec netuším, co na tohle říct, tak Marek nemá nejmenší problém vzít si slovo zase hned zpátky.

„Nebo ještě něco. Říká ti něco pojem Fotbalová síň slávy?“

Zmateně na něj nakrčím čelo:

„A co by to jako mělo být?“

S nevěřícným uchechtnutím jenom zavrtí hlavou.

„To prostě… To je prostě šílený, fakt!“

„Tak co to je? Ta síň slávy?“ vrátím ho zpátky k nedokončenýmu tématu.

Zadívá se mi do vočí.

„Když jsem se sem přistěhoval, tak jsem o tom taky nic moc nevěděl, znal jsem to jenom z článků… To ty jsi mě s tím seznámil přímo dokonale! Tím, jak jsi pořád mlel o tom, že tvoje fotka se do tý síně dostane – ale ta moje jenom tehdy, kdybych tam pracoval jako leštič výloh a potřeboval k tomu nějakej zaměstnaneckej průkaz… Je to síň v Muzeu sportu, víš? Což je takovej atypickej skleněnej věžák. Kterej stojí naproti fotbalovýmu stadionu.“

Vodmlčí se, jenom mě dál propaluje naléhavým pohledem… A já taky mlčím. Deset vteřin, dvacet… A pak se vzmůžu na:

„Jako kde?“

„Co kde?“

„No naproti stadionu v jakým městě?“ specifikuju to, i když tu jeho vodpověď někde v morku kostí dávno tuším.

„V tomhle městě! Právě že v tomhle městě!!!“ vjede si Marek do vlasů voběma rukama a začne přecházet po pokoji jako lev v kleci. Přesněji teda jako zraněnej lev, protože se snaží nedopadat plnou vahou na ten zjevně pořád ještě bolavej kotník… „Naproti našemu staďáku v tomhle zpropadeným městě stojí Muzeum sportu! Teda v sobotu tam ještě stálo! A pak najednou… od sobotního odpoledne… je tam místo toho parkoviště! A ty, kterej jsi kolem toho muzea nadělal vždycky plno keců, tak ani nevíš, že kdy existovalo!“

Tenhle rozhovor začíná být nad moje síly.

„Hele, to přece… to přece není možný.“

„Bezvadnej postřeh,“ zavrčí.

„Sakra, Máro!“ napomenu ho, protože na mě nemá co vrčet ani normálně, natož v takovýhle… podivný situaci… „A vůbec, přestaň chodit sem a tam, znervózňuješ mě!“ natáhnu k němu ruku, bez přemýšlení ho popadnu za zápěstí – a stáhnu ho na postel vedle sebe.

Vokamžitě se mi vytrhne a vodsedne si metr vode mě.

„Já tě neukousnu,“ zavrčím teď pro změnu já.

„Ehm… no, sorry, já jenom… nejsem zvyklej. Protože… no prostě protože Ondra z toho města, ve kterým to muzeum stojí, je… byl… jinej, než jsi ty…“

Chvilku si jeho slova přebírám v hlavě.

„A tímhle jsi chtěl říct jako co?“

Vopatrně ke mně zvedne pohled… a pak z něj potichu vypadne:

„No… Čím víc nad tím přemejšlím, tím víc mi přijde, že tohle je jediný vysvětlení, který dává smysl.“

„Hele, na mě asi musíš pomalejš… Vo jakým jediným vysvětlení se tu bavíme?“

„Prostě mi přijde čím dál víc reálný, že jsem se propadl do nějakýho paralelního vesmíru, no! Spousta z těch knížek,“ kývne hlavou směrem ke svý přecpaný polici, „popisuje něco dost podobnýho. Někdy se tam ti hrdinové přesunujou cíleně, jindy se jim to taky stane takhle z ničeho nic… Ale odpovídá to. Jakože… ty jejich zážitky… a pocity… Mám to teď úplně stejně. A i ta nevysvětlitelná bouřka do toho zapadá, ne? Teda já o ní jenom četl, tady, ve vašich zprávách… U nás totiž žádná bouřka nebyla – prostě jsme měli zápas, nejdřív jenom tak poprchávalo, pak se teda rozpršelo trochu víc, ale nic neobvyklýho. A já jsem uklouzl. To je celý. A když jsem se probral, tak… bylo všechno jiný. Ty ses ke mně najednou choval jako… kámoš. Dokonce jsi mě oslovoval Marku! Nikdy dřív jsem tě neslyšel říct mý jméno! A trenér s tím plnovousem, bože! Vypadá jako Krakonoš! Jirku jsem taky málem nepoznal – bez tý jizvy a v krátkým sestřihu vypadá už na první pohled cize… No, pak to parkoviště místo muzea… Málem to se mnou švihlo, jak jsem vylezl před stadion, fakt! A když pak po zdlouhavým shánění někoho, kdo mi půjčí mobil, a ještě zdlouhavějším shánění čísla na mamku konečně přijela… v úplně jiným autě… A i celkově prostě trochu jinak vypadá… a trochu jinak mluví, má takovej jinačí přízvuk nebo co… Jenom než mě dovezla domů, zvracel jsem dvakrát. A když jsem pak viděl tenhle rádoby svůj pokoj, tak potřetí. No. Ale jestli máš jakýkoliv jiný vysvětlení, než že tu zabírám místo nějakýmu, hmmm, původnímu Markovi, a on si pro změnu připadá podobně ztracenej v mým světě, tak sem s ním.“

Hodnou chvíli se ve mně pere nutkání vod něj a vod toho jeho šílenýho blábolení utýct – s nutkáním ho vobejmout, přitisknout ho k sobě, zmocnit se jeho rtů… a pak mu přímo do pusy vopakovat pořád dokola, že se to všechno nějak vysvětlí. Že to bude dobrý. Že… já nevím, že se uzdraví. Že si vezme nějaký prášky… nebo se ještě párkrát vyspí… Nebo že se každou chvíli z týhle noční můry vzbudíme. Voba dva.

Pak se pomalu pohnu, pomaličku, abych ho nevyplašil… a přesunu se před něj. Přidřepnu si naproti němu, zahledím se mu do vočí, dlaně mu zkusmo položím na kolena… A když mě vod sebe nevodežene, přesunu ruce hladivě, jemně přes jeho stehna k jeho bokům… a k jeho zápěstím… a k jeho dlaním… A když se mi nevytrhne ani teď, tak ty jeho dlaně stisknu, pomalu se zvednu do stoje – a za ruce ho vytáhnu k sobě. Nechám ale mezi náma asi krok širokou mezeru.

Marek mě ze svýho upřenýho, zvědavýho pohledu nepropustí ani na vteřinu, ale nakonec už nevydrží to mlčení a zeptá se:

„Co… ehm, co děláš?“

„Nic, neboj,“ uklidním ho, nebo teda doufám, že ho to uklidní, ale asi jo, protože dál stojí a ani se nehne, zatímco já mu dlaněma přejedu po pažích… a přes boky… A na chvilku ho chytnu za pas… A pak ho sevřu vo něco pevnějc a na krátkej moment ho nadzvednu, na což zareaguje nesouhlasným vyjeknutím, ale případný komentáře spolkne. A když ho zase postavím na zem, tak mu palcem přejedu po bradě… a přes lícní kosti… a prohrábnu se mu vlasama.

„Cos zjistil?“ hlesne… a já se pousměju. Jasně, že mu došlo, co dělám! Vždycky mu to pálilo… a na týhle skutečnosti se zjevně nic nezměnilo.

„Nevím jistě,“ přiznám. „Zdáš se mi vo něco menší. A teda určitě vo něco lehčí… a taky užší v pase. Ale to může být prostě tím, že jsi toho asi za ty dva dny moc nesnědl… A taky mi přijde, že máš delší vlasy. Ale… nic z toho není průkazný, víš jak. Můžu si to jenom vsugerovávat.“

Usměje se na mě.

„No ale i tak dík – za to, že ses tou mou teorií aspoň chvilku vážně zabejval…“ Pak se lehce zavrtí a vo krok ustoupí, aby se dostal z dosahu mých dlaní, kterýma si ho pořád jemně přidržuju, dojde ke svý knihovně, bezmyšlenkovitě po jedný z těch knížek hmátne a začne jí listovat. „To ten druhej Ondra by se smíchy úplně rozsypal, kdybych mu vykládal něco takovýho.“

„Co víš, třeba ne,“ pokrčím rameny a sednu si zase na postel. „Třeba kdybys ho víc poznal, tak bys zjistil, že je mi podobnej…“

Mára zabublá smíchy a rozveseleně se na mě votočí:

„No, podobnej ti teda rozhodně je!“

Pobaveně na něj protočím voči:

„Hele, přestaň si ze mě utahovat a radši mi řekni, jestli jsou v těch tvých knížkách ještě jiný zajímavý teorie, který by tohle všechno mohly nějak vysvětlovat…“

Když vod něj vo nějaký tři nebo čtyři hodinky dýl vodcházím, mám hlavu nafouknutou jak balon. Ne fotbalovej, ale pátrací! Mára byl v tom svým řečnění nezastavitelnej – vod všelijakých teorií z říše sci-fi a fantasy nakonec přešel k tomu, že mi vyprávěl, co je v tom druhým světě jinak voproti našemu. A na jednu stranu bylo fascinující ho poslouchat, jenže na druhou stranu pokaždý, když jsem si uvědomil, že mi nepopisuje děj nejnovějšího filmu, ale něco, co považuje za skutečnost, projelo mi páteří zamrazení tak ledový, že se mi z toho až zvedal žaludek.

A já vedu nekonečnou bitvu sám se sebou. Jedna moje část mi říká, že se Marek vopravdu praštil do hlavy… a jeho původní vzpomínky se pomíchaly s tím, co má načtený ze všech těch svých knížek. Prostě moje mysl, která je zvyklá se zabývat jenom přímočarýma, logickýma věcma, se upíná k něčemu, co jí přijde smysluplný a vysvětlitelný. Marek prodělal úraz hlavy. Tečka.

Jenže pak jsou tu ještě moje instinkty. A taky moje tělo. Moje tělo, který si pamatuje to jeho tělo… Moje tělo, který je už naladěný na rytmus Markovo dechu, na to, jak mrká těma svýma dlouhýma řasama, nebo na různý zabarvení jeho hlasu při různých příležitostech… Moje tělo, který se dokáže charakteristicky rozvibrovat jenom ze zvuku Márovo smíchu… nebo který vydá pokyn, aby se mi chlupy na předloktí zvedly do pozoru, jakmile se mi k nosu donese jeho vosobitá vůně… Jo, mý tělo Marka prostě na nějaký podvědomý úrovni pozná.

Kdežto dneska… Ať se na to podívám, z který strany chci, tak mi mý tělo celou dobu našeptávalo, že ten, s kým trávím vodpoledne, není Marek. Není. Byly to pidiodlišnosti, nenápadný, vočima nepostřehnutelný maličkosti… Ale podvědomě jsem je zachytával. A vyhodnocoval. A vono se to kupilo… a vršilo… a hromadilo… a ve výsledku…

No jo, jenže pokud tohle není von… Tak kde kurva je?!

***

Když se v úterý dopoledne ozve zvonek, nejdřív ho úplně ignoruju. Měl bych bejt ve škole, ale nechce se mi tam – nejsem prostě zatím připravenej na všechny ty změny, co by tam na mě čekaly. Netuším, s kým se tam ta moje druhá verze baví. Pokud vůbec s někým. Moc kámošů tam zřejmě nemá, jak jsem zjistil rychlým prolítnutím jeho aktivity na sociálních sítích za poslední asi dva tejdny – tohle mý paralelní dvojče je asi docela samotář! Nebo ještě víc nesnášenlivej, než jsem já… No, a když odhlídnu od těchhle komunikačních bariér, že by pro mě jako bylo dost složitý rozklíčovat, s kým se bavit – a případně taky o čem, že jo, tak co kdybych třeba vůbec do jeho školy ani netrefil? Třeba na místě mýho gymplu stojí tady v týhle realitě… nevím, obchodní centrum. Nebo vlakový nádraží… Nenašel jsem holt zatím odvahu se s tímhle pro mě neznámým městem blíž seznámit, no. A vlastně o to ani nestojím.

Každopádně, takhle těsně před koncem školního roku ta moje zmínka, že si dám od školy ještě oraz, nestála mamce za víc než za mávnutí ruky – a tím pádem se teď povaluju v posteli a přemejšlím. Což je náhodou docela namáhavá činnost, když ji člověk provozuje s takovou intenzitou jako teď já! Čili se mi po tom prvním zazvonění vůbec nechce se zvedat, ostatně – za mnou ten dotyčnej stopro nejde, haha! A za tím druhým Markem podle mě taky ne – ať by to byl kdokoliv, třeba někdo z jeho třídy, tak by se s ním nejdřív zkusil zkontaktovat přes mobil, ne?

Jenže když se to zazvonění ozve potřetí, tak už mi začne bejt tak nějak trapný předstírat, že nikdo není doma.

Ani se nezdržuju zíráním do kukátka. Prostě otevřu, vpiju se očima do těch Ondrovejch, přimhouřenejch do lehce přezíravýho výrazu – a pak rozglábím dveře dokořán a uhnu kousek stranou.

Ondra na mě vytáhne obočí:

„To mě jen tak pustíš dál?“

„Neměl bych?“ opáčím.

„A ani ti není divný, že vím, kde bydlíš?“ vypálí po mně další otázku.

„Vlastně není…,“ vzdychnu. „Tak co, jdeš dovnitř, nebo proč jsi přišel?“

Ondra vejde do předsíně, počká si, až za ním zavřu – a pak mě najednou rychlostí blesku popadne za triko, natlačí mě zády na dveře a ze vzdálenosti několika málo centimetrů mi zasyčí do tváře:

„Sakra, co to se mnou najednou hraješ za hru?“

„Já? Já nehraju nic,“ odpovím mu klidně. To si spíš někdo hraje se mnou. S náma. S celým tímhle světem.

Ondru moje odpověď ale nepřesvědčila.

„Nekecej! Poslední dobou se chováš divně… Jako kdybys měl něco za lubem,“ pokračuje ve vyjmenovávání toho, co se mu na mně nezdá, aniž by v pěsti přestal drtit mý triko.

„A ty si mě zase poslední dobou očividně nějak moc všímáš,“ mám chuť ho provokovat. „Dokonce jsi kvůli mně zazdil i školu, no pane jo!“

Ondrovi se zablýskne v očích… a nakloní se ke mně ještě blíž, tak těsně, že mě jeho následující slova zašimrají na rtech:

„Zlato, koleduješ si…“

Jsem z tý jeho blízkosti najednou tak rozechvělej, že můj hlas už nezní ani malinko klidně, když ze sebe potichu vypustím tři krátký slabiky:

„A o co…?“

S tím, aby mi Ondra svou odpověď tlumočil do češtiny, už se ale nenamáhá. Předá mi ji z úst do úst.

A já bych to vlastně ani jinak nechtěl.

Líbáme se tak dychtivě a rozdivočele, že se během toho vůbec nestíhám nadechovat. Po chvíli ovšem získám dojem, že to Ondra dělá schválně – drží mě u sebe tak těsně, že se nemůžu vůbec hýbat, a teprve když mý tělo už vyloženě škemrá o trochu vzduchu, dovolí mi o kousíček pohnout hlavou, abych měl prostor nasát do sebe pár molekul kyslíku. Načež si mě zase natočí k sobě – a celej tenhle proces si zopakujeme…

V duchu se sám pro sebe usměju. Jestli si Ondra myslí, že tímhle svým dominantním chováním mě nějak vystraší, nebo aspoň rozhodí, tak to se dost plete! Jsem už od svýho Ondry zvyklej… a vycvičenej, dalo by se říct…

Náhlá vzpomínka na mýho Ondru mě zabolí. Fyzicky.

Je to jako dostat pěstí do břicha.

Zaryju Ondrovi číslo dva prsty do pasu a silou ho od sebe odtlačím, abych se mohl nadechnout pořádně, zhluboka… a tu bolest v okolí žaludku rozdýchat…

Ondra si to samozřejmě vyloží úplně špatně.

„Už máš dost?“ přeptá se mě posměšně.

Vyzývavě se mu zahledím do očí:

„Jako předehra to bylo docela dobrý…“

Přes tvář se mu mihne cosi jako překvapení, ale rychle se ovládne a pevně, skoro až výhružně pronese: „No jak chceš…“

A na to už neřeknu nic, protože myslím, že mý tělo to křičí dost jednoznačně.

Chci.

Chci, protože celej můj život se mi během pár dnů převrátil vzhůru nohama, nezůstal v něm kámen na kameni… Ať se kouknu kamkoliv, všechno je cizí, všechno je neznámý, všechno je jiný, všechno je špatně… A Ondra, i když je svým způsobem taky cizí, neznámej a jinej, tak ale není špatně. My dva… my nejsme špatně. Já se s ním necejtím špatně. A momentálně prostě asi potřebuju bejt sobec… a potřebuju se aspoň na chvíli cejtit dobře… a hezky… a příjemně… A potřebuju se aspoň na chvilku propadnout z týhle cizí reality do nějaký jiný, známější. Do takový tý žhavý, nabitý chtíčem a touhou.

A tak si to dovolím.

A dovolím Ondrovi, aby mě do tý žhavý, chtíčem a touhou nabitý reality vzal.

A on mě tam vezme doslova, protože se najednou skloní – a prostě mě vezme do náruče.

„Asi mě budeš muset navigovat, zlato…,“ uculí se na mě.

„Možná bych si měl dát nejdřív sprchu,“ zauvažuju nahlas, „jsem úplně propocenej, protože…“

„A to mě právě děsně rajcuje, takže na sprchu zapomeň,“ skočí mi Ondra do řeči a zároveň se se mnou rozejde dál do bytu.

„Tak v tom případě běž, kam chceš…, a dělej si se mnou, co chceš,“ hlesnu mu do tepající kůže na krku… a pak se mu na to místo rovnou přisaju rtama.

„To jsem měl v plánu i bez tvýho svolení,“ ujistí mě ještě… A jsou to poslední slova, který zazní předtím, než mě v mým pokoji hodí na postel a přilehne si ke mně. Pak už za sebe totiž necháme mluvit svoje ruce, dlaně, rty… Prostě naše těla. Naše horký, roztoužený, nadržený, slaný, sexem vonící a po uspokojení prahnoucí těla.

Je to dlouhej rozhovor.

Jenže jakmile skončí… a já se začnu pomalu, ale jistě vracet z toho na chvilku vypůjčenýho příjemnýho místa zpátky, do týhle cizí, špatný reality, tak se dostaví nejenom ten mně už dobře známej pocit strachu, nevolnosti a mrazení v zátylku, ale tentokrát se na to nabalí i výčitky.

Totiž věc se má takhle: aby absurdita celý týhle mý nezáviděníhodný a prozatím jaksi i bezvýchodný situace byla dokonalá, tak jsem právě podvedl Ondru – s Ondrou! Svýho Ondru s tím druhým. Ondru číslo jedna s Ondrou číslo dva. Bože… Tohle přece fakticky nemůže – bejt – pravda!!!

„Co je…?“ všimne si Ondra, jak jsem se v jeho náručí najednou celej napjal.

„Nic…,“ začnu se od něj odtahovat. „Nebo teda… sorry, nic, co by sis měl brát osobně, fakt, jenom… já… Půjdu si přece jenom dát tu sprchu.“

„A já se mám zatím sbalit a vypadnout,“ konstatuje. Neptá se. A tím pádem ani nečeká na mou odpověď.

„Promiň,“ hlesnu ještě sklesle do jeho zad. Protože… jsem mu možná ublížil… Tím, že jsem ho v podstatě jenom využil. Využil – a odkopnul, achjo… To jsem fakt nechtěl. Jediný, co jsem chtěl, bylo necejtit se aspoň pár podělanejch minut tady v tom cizím světě tak sám, jenže mi nedošlo, že tenhleten druhej Ondra, tahle jeho chladnější, dominantnější a míň přístupná verze, má taky nějaký city…

Ale… i kdyby mu těma citama přetíkalo srdce, tak… není to on. Tenhle Ondra prostě není on. Není.

A proto mu teď nemůžu usnout v náručí.

A místo toho si dám tu avizovanou sprchu.

A když se pak vrátím do už prázdnýho pokoje, tak se znovu natáhnu na postel, teď teda parádně zvalchovanou a taky příjemně voňavou, co si budem, a… zase se věnuju intenzivnímu přemejšlení.

Ze kterýho jsem večer zničenější, unavenější a obranej o mnohem víc energie, než bejvám po fotbalovým tréninku…

Pomalu se začínám propadat do spánku, když mě z toho příjemnýho usínání něco vyruší. Nějakej zvuk.

Nejdřív jenom zmateně zamrkám a nechápavě se rozhlídnu po setmělým pokoji, ale teprve když se ten zvuk ozve znovu, dojde mi, co mě vzbudilo. To vzdálený zahřmění.

Vyhrabu se z pelechu, otevřu okno dokořán a zahledím se ven. Jo, tamhle v dálce se blýská… Natáhnu se po mobilu a jen tak ze zvědavosti si ověřím, jak daleko ta bouřka je a jakým se pohybuje směrem… A pak, vedenej náhlým impulsem, na sebe v rychlosti hodím míň vytahaný hadry, do obýváku směrem k našim zahučím, že si potřebuju něco zařídit, a vyběhnu ven.

Tý bouřce naproti.

Vím, že nejsem bůhvíjak velkej myslitel. I kdybych strávil přemejšlením dalších dvacet let, nikdy nevymyslím nějakej… přístroj, kterej by mě vrátil zpátky do toho mýho vesmíru. Takže mi nezbejvá, než doufat, že to za mě vymyslí někdo jinej… No a prozatím můžu využívat to, co už je v nabídce. Bouřky.

Jedna z nich mě přenesla sem.

Takže teď budu muset najít nějakou, která mě zase přenese domů…

Jestli se kvůli tomu budu muset stát lovcem bouřek? No tak ať. Však co? V týhle šílený, absurdní realitě kliďánko můžu mít absurdní povolání. Vždyť je to všechno jedno.

Pomalu se zvedá vítr. Ten další závan už dokonce přinese do ulice vůni vody, takže je jenom otázkou času, kdy ten déšť dorazí sem a promočí mě až na kost… Zase… Ale ať. To je mi taky jedno.

Na chvilku se zastavím, ještě jednou si ověřím na mobilu, odkud přesně ta bouřka jde, a znovu se rozběhnu. Poryvy větru, co foukají přímo proti mně a vyhazují mě tak z tempa, se jako kdyby snaží mi v mým úmyslu zabránit, ale nedám se. Vždyť o co jde? V tomhle cizím světě nemám co ztratit. Protože mi tu nic nepatří… a nikoho tu neznám.

Takže, ty jedna zpropadená bouřko, tady mě máš. Klidně si mě vezmi. Vcucni mě – a pro mě za mě si mě třeba sežer.

Anebo mě vyplivni – slibuju, že to nebudu brát jako urážku.

Zvlášť když mě vyplivneš tam, kde jsem před…

A pak se najednou všechno v mý bezprostřední blízkosti prozáří, nebo spíš… zesvětlá to. Zesvětlá to tak, až se to vlastně úplně smaže a já nevidím nic než bílo.

Světlo v jeho nejčistší formě.

***

Polehávám na posteli – a jsem nečekaně hodně zažranej do jednoho scifíčka vo cestování mezi vesmírama, co mi Marek půjčil, takže to rychlý klepnutí na dveře vlastně pořádně ani nezaregistruju. Než se mi to v mozku všechno pospojuje a vypadne ze mě nějaký pozvání, tak se ty dveře beztak votevřou. No jasně, brácha, kdo jinej – toho prostě asi nikdy nenaučím, že vpadnout někomu bez vyzvání do pokoje je nejenom dost neslušný, ale předně vo hubu!

„Kruci, neříkal jsem ti asi… Marku?!“ hrkne ve mně, když si konečně všimnu, kdo že to mezi těma dveřma stojí. „Co tady děláš?“ Pak hodím vočima po budíku – týjo, to už je deset večer…? Nějak jsem si u toho čtení nevšímal letícího času… Každopádně mě to zjištění donutí vyskočit z postele – a tu votázku přeformulovat: „Co se stalo?“ Rovnou k němu vyplašeně vyrazím, ale včas si vzpomenu, že mu moje blízkost není příjemná, a tak zůstanu stát asi metr vod něj.

Von za sebou mezitím zavře, vo ty dveře se vopře… A ty jeho voči… ten jeho jiskřivej pohled… Ten JEHO jiskřivej pohled… „Marku??!“ voslovím ho znovu, akorát že samým vzrušením se mi to povede hodit asi tak vo voktávu vejš. „To seš ty??!!!“

Po tváři se mu rozlije širokánskej úsměv a Mára se díky tomu celej jakoby rozsvítí… Celej můj pokoj se díky tomu rozsvítí… A najednou mi skočí do náručí, Mára, ne ten pokoj – skočí mi do náručí a dychtivě vochutná mý rty.

Je to jenom taková rychlopusa, ale i ta stačí mýmu tělu na to, aby vokamžitě zareagovalo… Protože Marka prostě pozná. Je na něj naladěný. Vždycky bylo.

„Čekal jsi někoho jinýho?“ laškovně mi volízne tvář a vo kousíček se vode mě vodtáhne, aby se mi mohl podívat do vočí.

„No popravdě jsem v tuhle hodinu nečekal nikoho,“ přiznám se smíchem, hned nato ale zvážním: „A čemu za tuhle tvou náhlou a nevohlášenou návštěvu vděčím?“

Nepatrně se vošije: „Prostě… jsem tě potřeboval vidět…“

Potěšeně se pousměju, dál mu ale zkoumavě hledím do vočí, protože… Tak že jo, ještě včera vodpoledne mě nepoznával, a najednou je z ničeho nic všechno při starým! Což je samozřejmě skvělý, SKVĚLÝ, jenže zároveň… Holt nějaký vysvětlení prostě asi potřebuju!

„A jinak… je všechno v pohodě?“ zapátrám tedy.

„To si teda sakra piš!“ rozesměje se z ničeho nic… a pak mi zprudka zatlačí do hrudníku, dostrká mě k posteli, povalí mě na ni – a vokamžitě na mě skočí a začne se na mě sápat.

„Vydrž chvilku,“ chytnu ho levačkou kolem pasu, i s ním se vo kousíček nadzvednu a vytáhnu si zpod zad tu rozečtenou knížku, „nechci ti ji zničit…“

„Mně…?“ zarazí se, pak zavostří na vobálku tý knihy – a překvapeně dodá: „Počkej, to je moje knížka! Co tady… Ehm… Nebo není? Je? A vlastně, copak ty něco takovýho čteš?“ zamotá se do toho.

„Jak vidíš, tak čtu. A včera jsi mi ji půjčil,“ připomenu mu, nebo teda přesnějc… přesnějc ho vo tom vlastně informuju. Protože jestli byly všechny ty jeho šílený teorie pravdivý, a jestli je pravdivý i to, co jsem si teď vydedukoval, tak tahle verze Marka nemá nejmenší tušení, co se tady vod toho sobotního zápasu až doteď dělo…

Marek se mi jen mlčky dívá do vočí. Mlčky… a dlouho. Pak se vode mě vodkulí, sedne si… Nervózně si vjede rukou do vlasů, celej se tak jaksi nahrbí… a vypadne z něj: „Ondro, já ti musím něco říct…“

Taky se přetočím do sedu, popolezu si těsně k němu a jemně do něj šťouchnu ramenem.

„Jestli je to ta povídačka vo tom, že tu knížku jsi mi nepůjčil ty, ale nějaký tvoje druhý já z paralelního vesmíru, tak to se nenamáhej. To už pro mě není nic novýho.“

Marek se na mě zprudka votočí – a celej se rozzáří úlevou:

„Fakt? No ty vole… Takže sis toho taky všiml??? Ježíši! A já jsem se bál, že mě budeš považovat za blázna a pošleš mě rovnou za psychiatrem, když ti to začnu celý vyprávět…“

„Nápodobně!“ zasměju se. „A mimochodem, jak to jako myslíš – že i já jsem si všiml?“

Márovi cuknou koutky.

„No tak… co já vím, jakej byl? Ten druhej Marek? Třeba mi byl tak podobnej, že jsi vůbec nepoznal rozdíl.“

„Byl ti hodně podobnej, to je fakt,“ uznám. „V některejch věcech jste byli jak dvojčata. Ale zároveň byl i přesto… cizí prostě. Cizí kluk, co mluví a vypadá jako ty.“

„Jo, no, to jsi vystihl přesně. Teda jako… že to samý platí i na toho druhýho Ondru…“

„Takže,“ rozhodnu se ho trochu provokovat, vobtočím mu ruce kolem pasu a dotknu se rtama těch jeho, „když ten druhej Ondra mluvil a vypadal jako já,“ šeptnu mu do pusy – a znovu si chvilku pohraju s jeho rtama, „tak byl i stejně sexy jako já?“

„Nooo…,“ vydechne Marek, „docela i byl…“

Vokamžitě ho zmáčknu v pase tak silně, až vyhekne.

„Nechceš si tu svou vodpověď ještě rozmyslet?“

„Heeej, nech toho!“ zkouší se mi se smíchem vyvlíct. Vím, že je v pase lechtivej, ale nepustím ho – a von samozřejmě zase ví, že ho nepustím, dokud mi nevyhoví, a tak tu svou vodpověď přece jenom po chvíli trochu pozmění: „No tak jasně, že nebyl tak sexy, jako seš ty!“

„Pořád špatně!“ povalím ho na záda, zalehnu ho… a ruce mu přišpendlím nad hlavou. „Ty máš říct, že nebyl sexy ani trochu!“

„Počkej, nejdřív mi to ujasni,“ vpíjí se pohledem do toho mýho, ve vočích mu tancujou čertovský plamínky. „Když řeknu, že nebyl vůbec sexy, tak dostanu odměnu? Nebo když řeknu, že byl sexy, tak přijde trest?“

Nevodolám a musím se k němu nejdřív sklonit a políbit ho, než mu vodpovím:

„To záleží, co bys radši…“

„Hele, tak já ti to řeknu popravdě – a rozhodni to sám, jo?“ navrhne. „Byl sexy fakticky moc. Což můžeš brát v podstatě jako kompliment – že seš neuvěřitelně sexy a přitažlivej napříč všema vesmírama,“ mrkne na mě. „Ale i přesto nebyl tak sexy jako ty. Ty máš v sobě prostě něco… co on neměl, no. Proto taky mi to za to stálo – jít do tý bouřky a zkusit, jestli nějakej blesk nezafunguje jako takovej lístek zpátky sem… k tobě…“

„Momentíček,“ zavrtím hlavou, protože mám dojem, že jsem se musel přeslechnout. „Co to meleš – s tou bouřkou? A s bleskem?“

„No… a jak myslíš, že jsem se zpátky sem dostal?“ upře na mě nevinnej kukuč.

„To nemám nejmenší tušení, ale doufám, že mi nenaznačuješ, že sis šel dobrovolně stoupnout doprostřed nějaký bouřky…?“

„Ehm… nějak tak to bylo…“

„Marku, ježíši!“ úplně se z tý představy vorosím. Převrátím se na záda – a jeho si stáhnu na sebe a pevně ho vobejmu. „Ty jsi úplně regulérně šílenej! Vždyť jsi nemohl vědět, že to bude fungovat! Co kdyby tě to místo toho zabilo?!“

„Tak by mě to zabilo, no!“ vypálí na mě podrážděně, ale hned vzápětí se zklidní, zaboří mi vobličej někam do ramene a potichu dodá: „Já jsem tam stejně nechtěl bejt. Úplně sám. Bez tebe. Takže kdyby mě to zabilo, tak by mi to nevadilo. Naopak – ono by mě to v podstatě vysvobodilo. Vodtama. A ty… ty bys na to beztak nikdy nepřišel, že jsem mrtvej. Měl bys tu náhradníka…“

„Ale já do prdele nechci žádnýho náhradníka! Já chci tebe, jasný? Jenom a konkrétně tebe! Takže si mě fakticky nepřej, jestli tě ještě někdy napadne vystrčit nos z baráku, když se bude blížit nějaká bouřka! A vůbec, vod teďka si tě budu pořádně hlídat! Těš se!“

Zvedne ke mně hlavu, ve vočích už zase ty šibalský vohníčky.

„To se teda těším, moc! Mimochodem, slyšíš to…?“

„Co jako?“ nakrčím čelo.

„No… že v dálce hřmí…“

Na chvilku se vodmlčí – a já se zaposlouchám, ale to jediný, co slyším a tak nějak celým svým tělem vnímám, je, jak mu v hrudníku buší srdce.

„Mám dojem, že pěkně kecáš,“ ušklíbnu se na něj.

„Nekecám, fakt, hřmí tam! A když teda za bouřek nesmím vystrkovat nos z baráku, tak to tady asi budu muset přespat…“

Vědoucně se na něj uculím.

„Jo takhle… No, tak v tom případě tu holt přespíš, to se nedá nic dělat.“

„A ty mě budeš hlídat, abych neutekl…“

„Jsem si jistej, že všechny tvý případný útěkářský myšlenky zpacifikuju hned v zárodku.“

„A co na to vaši? Že tady zůstanu…?“ zvážní, a mně je jasný, že nenaráží jenom na to přespání samotný, ale na všechny důsledky, který z toho poplynou.

„Voni to nějak poberou,“ ujistím ho.

A Mára se na mě nádherně usměje, tak, jak to umí jenom von – a skloní se ke mně a věnuje mi dlouhej polibek. Jemnej a něžnej.

Ale vono se nám to vod tý něhy nakonec stejně zase zvrhne k něčemu tvrdšímu a vostřejšímu. Vostatně jako vždycky. To bysme jinak nebyli my.

A to je právě vono – že tohle jsme my.

Já a Marek, v naší nejvoriginálnější a nejjedinečnější verzi.

Věnováno Mikymu, Ondrovi, Markovi, mně – a 🌩 🌀 😉