Já si tě najdu

„No nekecej!“ zaksichtí se Valerian, sotva vjedu s autem do servisního boxu a vystoupím ven. „To už jste zase tady?“

Sám pro sebe zakoulím očima. Kruci, jak je možný, že ze všech techniků, co jich tady pracuje, mě skoro pokaždý dostane do péče on?! Kdybych byl konspiračněji naladěnej, haha, tak už bych si myslel, že mi do auta nahrál něco, co ho pokaždý upozorní, že se blížím – a on si na mě vyhradí prostor, aby si ze mě mohl zase aspoň pár minut tradičně utahovat!

„Člověk by řekl, že budeš mít radost, když máš zákazníka, a ne že si budeš stěžovat,“ zasmečuju.

„Já si nestěžuju,“ oponuje mi s úsměvem. „Jenom mi tvoje servisní knížka ukazuje,“ zamává mi před očima speciálním přístrojem o velikosti trochu většího mobilu, do kterýho si už během těch pár vteřin stihl stáhnout z mýho auta veškerý data, „že sem poslední dobou jezdíš čím dál častěji. Čili něco tady s tou tvou plechovkou očividně není v pořádku.“

„Ts, prý plechovkou,“ zopakuju po něm popuzeně. „To říká ten, jehož rachotina je stará dobře třicet let, jezdí na benzín, má manuální převodovku, neumí sama parkovat… a odemyká i startuje se klíčem? Doopravdickým klíčem?!“

„No a?“ trhne rozesmátě rameny. „Jezdí skvěle, spolehlivě – a představ si, nikdo mě nekibicuje, když překročím rychlost!“

„Mě taky ne,“ odfrknu. Mý auto totiž rychlost samozřejmě nikdy nepřekročí…

„No právě!“ vybuchne Val smíchy, ale při nejlepší vůli nejsem schopnej vysledovat, co konkrétně ho tak pobavilo, a tak nemám jak vhodně zareagovat. Valerian na to ale ani nečeká, protože hned dodá: „Navíc – lepší se vozit se starou babčou, než být pod dohledem velkýho bratra, víme?“

„Ty seš fakt cáklej,“ zavrtím nad ním hlavou.

„A jsem s tím naprosto v cajku,“ mrkne na mě ještě – a pak už přejde k věci. Skloní hlavu k tomu svýmu tabletu, začne po něm přejíždět prsty a přeptá se: „Tak proč jste tady tentokrát?“

Je mi jasný, že tím množným číslem myslí mě a mou modrostříbrnou AsmarTes, a vím, že poslední dobou se to rozmáhá a spousta lidí o sobě a svým mobilu nebo svým autě, no spíš všeobecně o sobě a svý osobní verzi umělý inteligence mluví jako o nás: včera jsme byli, včera jsme četli, včera nám volal kámoš… Na mě už je tohle ale přece jenom příliš, a jelikož vím, že na Valeriana tuplem, tak se neovládnu, abych dostatečně nezdůraznil: „Já jsem tady proto, že mý auto funguje po tý aktualizaci nějak… divně. Nemohlo se to celý nějak špatně nahrát?“

„Definuj slovo divně…“

„No… neadekvátně,“ zkusím jedno příslovce nahradit jiným. „A zmateně. Třeba když jsem chtěl včera dobít baterii, tak mi začalo tvrdit, že nemám na účtu dost kreditů. Což je nesmysl. A když jsem dojel k jiný stanici, tak to najednou šlo nabít a zaplatit bez problémů.“

„A kredity se ti odečetly ve správný výši?“

„To… no, to nevím, to jsem nekontroloval,“ přiznám.

„Nic, to neřeš,“ povzdychne si a já za tím povzdychem slyším i ten skrytej dodatek: vy zatracení boháči, kterým je úplně jedno, kolik kreditů vám ubyde; sto nebo tisíc, žádnej rozdíl…

„Byl jsem popravdě rád, že se mi to nabíjí, už jsem byl se šťávou jenom asi na pěti procentech, tak pro mě ty kredity v tu chvíli byly trochu nedůležitý, no,“ dostanu zčistajasna potřebu se před ním nějak obhájit. Přece jenom, já žádnej zatracenej boháč nejsem…

Val ke mně zvedne oči a věnuje mi několikavteřinovej upřenej pohled, než se pousměje a řekne: „Okej. No ale kdyby ti to časem důležitý přišlo a objevil bys v tom vyúčtování nějaký nesrovnalosti, tak to nahlas přímo do centrální banky, jo? Oni by ti po nějakým ověření ty kredity zase připsali. Ale zpátky k problému – co ještě znamená to tvý neadekvátní a zmatený? Vedlo tě to auto přes město nějakýma podezřelýma trasama? Nebo třeba jelo bezdůvodně moc pomalu?“

„Ne, nic takovýho, jenom… No ještě mi nechtělo přehrát můj oblíbenej playlist, což je samozřejmě prkotina, já vím, jenže ještě nikdy dřív se mi to nestalo…“

„A co ti to udávalo za důvod?“ zajímá Valeriana.

„Že jsem překročil nějakej týdenní limit stanovenej pro poslech hudby nebo co, vůbec to nedávalo smysl.“

Val jenom pozdvihne obočí, zase sklopí hlavu a chvilku něco ťuká do toho svýho přístroje. Pak vytáhne z kapsy káblík, připojí ho k tomu tabletu a s otázkou: „Dovolíš?“, přičemž na odpověď nečeká, si do mýho auta sedne a druhej konec kabelu zapojí kamsi do palubní desky. Doteď jsem nevěděl, že tam vůbec někde je nějaká zdířka…

Opřu se loktama o horní rám dveří, a zatímco z Valeriana a jeho kouzel nespouštím oči, nahlas se podivím: „Přes kabel…? Proč to?“ Co vím, tak všechny dosavadní aktualizace probíhaly vždycky na dálku skrz wifinu…

„Tak kabel je jistota,“ odpoví Val. „Přes ten se žádný data neztratí.“

„A přes wifi copak jo?“ Vždyť celá naše společnost stojí na bezdrátových přenosech dat, takže si neumím představit, že by se na ně najednou nemělo dát spolehnout…

„Stát se to mohlo – že došlo k nějakýmu kolektivnímu výpadku signálu při nahrávání aktualizace, protože tvá AsmarTes rozhodně není jediný auto, který má od tý chvíle tyhle problémy… Uvidíme, tohle snad zabere. Zatím se mi sem žádný auto, kterýmu jsem software takhle přehrál, nevrátilo.“

„Tak super,“ pochvaluju si to už předem.

Trvá to ještě pár vteřin – a pak auto sympatickým dámským hlasem zahlásí: „Aktualizace provedena. Kredity odečteny.“

„O ty kredity si zažádej u výrobce, měl by ti je vrátit – a proplatí je přímo nám,“ poradí mi Valerian, když z auta vystupuje.

„Hmm, no na to, že jsi proti těm moderním technologiím a umělý inteligenci vždycky tolik brojil, tak tě teď docela slušně živí… Nepřijde ti to takhle zpětně trochu pokrytecký?“ neodpustím si před odjezdem malý rýpnutí.

„Když myslíš…,“ pokrčí Val rameny.

„Jak – myslím? Vidím, ne?“ ukážu k palubní desce, kde ještě pořád svítí info, kolik kreditů mi právě ubylo z účtu.

„Není všechno tak, jak to vypadá,“ pronese Val záhadně.

„No nekecej, tak že by tě těch pár let, co pracuješ s moderníma autama a tímhle vším, přece jenom přesvědčilo? Přetáhlo na druhou stranu, jak se říká?“ vyzvídám překvapeně. „Ale proč si teda potom udržuješ v pojízdným stavu tu starou herku – a nekoupíš si taky něco takovýho?“ kývnu hlavou k mýmu autu. „Slyšel jsem, že máte hezký zaměstnanecký slevy…“

„Caspere,“ uchechtne se Val, „i kdyby mi to auto dal někdo zadara, tak ho nechci, kapiš? Právě proto, že jsem pořád na svý straně! A na tu tvou, na tu vaši se rozhodně přecházet nechystám! Vy se jednou z těch technologií a z tý umělý inteligence poserete, fakt že jo. A my ostatní budeme sedět na břehu a dívat se, jak se v těch vašich sračkách brodíte… a topíte.“

„Vau,“ vytáhnu na něj obočí a párkrát tlesknu dlaněma o sebe, „tak to tleskám! To máš hezký vize, kterýma se ukájíš večer před spaním! Možná se zkus zeptat svý psychiatričky, jestli na takovýhle noční můry nejsou nějaký léky…“

Valerian jenom s úsměvem zavrtí hlavou a pak dvakrát plácne dlaní do kapoty. „Radši už jeďte. Nebo si ty prokecaný minuty nechám vyúčtovat jako placenou konzultaci,“ zaculí se na mě.

„Sám potřebuješ konzultaci,“ špitnu ještě, když nasedám na místo řidiče. „Každopádně díky,“ otočím se na něj těsně předtím, než za sebou zavřu dveře, „a nic proti, víš jak, ale doufám, že se teď delší dobu neuvidíme…“

„Jasně, chápu,“ pobaví ho to a ledabylým zvednutím ruky mi naznačí cosi jako mávnutí. „Tak se měj.“

„Ty taky, čau,“ prohodím ještě, ale myslím, že mě už neslyší… Pak pár dotykama na displeji táhnoucím se téměř přes celou palubní desku nastartuju auto, zaktivuju asistenta – a se spokojeným úsměvem vycouvám ze servisního boxu.

***

Když se o dva dny a asi dvanáct nevysvětlitelných příhod později do servisu vracím, úsměv už přes tvář rozprostřenej nemám. Jednak jsem teda dost napjatej a soustředěnej, protože jsem povypínal všechny asistenty a podpory a snažím se řídit co nejvíc manuálně, a druhak… No prostě ke spokojenosti mám fakt daleko!

A když se pomaličku nasoukám do boxu a všimnu si, že mě bude znovu obsluhovat Valerian, už to nevydržím a dám svý frustraci průchod. „Hele,“ spustím bez pozdravu, sotva z auta vylezu, „nemohl by sem přijít někdo jinej? Protože si přestávám být jistej, jestli zrovna ty jsi pro tuhle práci dostatečně kvalifikovanej!“

„No dovol?“ ohradí se Valerian, taky bez pozdravu.

„Jaký no dovol?“ prásknu za sebou dveřma, ačkoliv mý auto samozřejmě nenechá svýma dveřma jen tak prásknout a můj prudkej pohyb ztlumí, takže se ozve jen typický jemný lupnutí. Což mě ovšem v tuhle chvíli opravdu neuspokojí, a tak si aspoň nakvašeně založím ruce na hrudníku. „Posledně jsi to vystihl přesně! Jezdím s autem do servisu čím dál častěji! A téměř pokaždý seš u toho ty! Tak co si o tom mám asi tak myslet?!“

Valerian zjevně musel projít nějakým kvalitním školením ohledně toho, jak jednat s naštvanýma zákazníkama, protože moje narážky s ním ani nehnou. „To jako nesleduješ zprávy, nebo co?“ opáčí klidně. „Ani ti nepřijde podezřelá ta fronta před servisem? S těma novýma aktualizacema má problémy čím dál víc aut! A rozhodně se o všechny nestarám já, to jaksi není kapacitně možný…“ Pak udělá krok směrem ke mně a polohlasně dodá: „Každopádně jestli chceš jinýho servisáka, není problém. Všichni jsou teď teda sice vytížení, ale kliďánko si stoupni do fronty a ona na tebe časem zase dojde řada. Přednostní kód ti po těch tvých urážkách fakt nedám, to sorry.“ A s tím otevře dveře mýho auta a přehnaně galantním gestem mi naznačí, ať si nasednu – a vypadnu z jeho boxu.

„Ehm… Ty sorry, fakt,“ vyměknu. A ne, není to jenom proto, že se mi nechce podruhý absolvovat to čekání v tý opravdu podezřele dlouhý frontě; prostě jsem to přehnal, uznávám… Val za chybnej software v mým autě může jenom těžko. Není ostatně žádnej programátor, jenom servisní technik. „Jsem to tak nemyslel,“ zahučím.

Valerian si mě ještě chvilku přeměřuje pohledem, pak dveře od auta zase zavře. „Tak kvůli čemu jste… teda pardon, seš tu dneska?“

Neznatelně se pousměju – potěší mě, že dnes nemá potřebu mě provokovat s tím množným číslem. Užuž se nadechuju k odpovědi, Val ale pokračuje: „Nabíjení? Startování? Navigace? Příliš pomalá jízda? Odmítání zaparkovat, i když je všude dost místa?“

„Z toho, co jsi vyjmenoval, tak blbne to startování – že prý nemám dost šťávy… Ale napodesátý to nastartuje bez keců. A to parkování jsi taky trefil.“

„No, a mimo to, co jsem vyjmenoval?“ vybídne mě.

Podrbu se ve vlasech. „Když to jsou takový, no… Odmítá plnit příkazy,“ zkusím to shrnout.

„Konkrétnější být nemůžeš?“

Povzdychnu si… a pak jdu s pravdou ven: „Prostě mi to přijde, jako kdyby mě to auto hlídalo.“

Ani mě nepřekvapí, že Valerianovi po tomhle mým přiznání napůl pobaveně, napůl zaujatě zajiskří v očích. „Hmm, to je zajímavá volba slov!“ okomentuje to. „To jsme ale ještě pořád, co se týče konkrétnosti, moc nepokročili…“

„A není to jedno?“ znovu po něm trochu vyjedu. „Už teď vidím, že z toho máš akorát bžundu! Prostě to auto nefunguje, jak má, tečka. Koukni se do tý svý chytrý tabule a tam snad vyčteš, co je za problém, ne?“

„Ono mi to tam ale detailně nevypíše, co jsi po tom autu chtěl – a jak na to zareagovalo, víš? A téměř každej klient má ty záseky trochu jinýho rázu… Snažíme se v tom najít nějaký podobnosti.“

„Okej, tak… No nejhorší to bylo u tý restaurace včera. Nejdřív před ní nechtělo zaparkovat, že prý ať jedu do jiný, protože v týhle se podle nějakých nejnovějších průzkumů vaří nezdravě nebo co. Pak mi chvíli odmítalo přepnout na manuál, abych si tam zaparkoval sám, že prý technický problémy… Když se mi přece jenom povedlo zajet mezi dvě jiný auta, tak zas nechtělo otevřít dveře. Opět technický problémy. A nakonec mi zahlásilo, že stejně nemám dost kreditů, tak že mi nedoporučuje do tý restaurace vůbec chodit, protože je prý vysoká pravděpodobnost, že nebudu mít na zaplacení a bude se to pak muset řešit na policajtech jako přestupek…“

Valovi zacukají koutky: „No a jak to dopadlo? Šel jsi tam? Protože předpokládám, že kredity ve skutečnosti máš…“

„Jasně, mám, ale… Hele, klidně se směj, ale já jsem si to prostě nelajznul. Co by mi bylo platný, že vím, že ty kredity mám, kdyby se všechny čtečky v tom podniku tvářily, jako že jsem na nule?“

„Já se nesměju,“ řekne Val, ačkoliv výraz jeho tváře jeho slovům docela odporuje, ale když se na něj za to zaksichtím, zkusí se zatvářit omluvně. „Ne, fakt, sorry, já jenom… No prostě trochu úsměvný to je, to musíš uznat. Umělá inteligence a její neumělý pokusy přesvědčit člověka o tom, že vlastně nemá hlad,“ pobaveně se mu blýská v očích.

„Jsem to říkal, že z toho budeš mít akorát srandu,“ zkonstatuju s povzdychnutím.

„Dobře, promiň, už se smát nebudu. Vážně. Každopádně jestli si můžu dovolit ještě jedno malý rýpnutí, tak tohle se mi s tou mou rachotinou stát nemůže… Čili tady máš odpověď na ten tvůj předvčerejší dotaz. Takovýhle přechytralý auto napojený na další přechytralý technologie bych vážně nechtěl ani zadarmo.“

Vím, že to nemyslí zle, prostě najel na naše klasický špičkování, a uznávám, že má i částečně pravdu, ale jsem v tuhle chvíli tak rozladěnej, že nemám chuť ho nechat vyjít z týhle slovní přestřelky vítězně. „Ty naděláš! No tak se objevily drobný technický zádrhele a software trochu blbne! Ale to přece neznamená, že je lepší se moderním technologiím úplně vyhýbat, do smrti se drncat v rozpadajících se autech a vozit s sebou peněženku plnou barevných papírků!“

Valerian se ovšem chytne jenom první části mýho sdělení: „Jo tak drobný zádrhele a trochu blbne, hm? Zajímavý, jak se to najednou snažíš bagatelizovat, ale, Caspere, já z tebe zachytávám úplně jinej vibe.“

„A jakejpak?“ povytáhnu na něj obočí.

„Že tě to nestandardní chování tvýho auta docela vyděsilo.“

„Vyděsilo? Naznačuješ, že se bojím umělý inteligence?“ A když mi Val neodpoví, jenom mi vyzývavě hledí do očí, rezignovaně nad ním zavrtím hlavou: „Kámo, ty seš fakt pošuk…“

„Okej,“ pokrčí rameny, „můžeme to uzavřít i takhle, když teda chceš. No, jestli mě teď necháš chviličku se v tom povrtat…“ Pohodí hlavou, čímž naznačí, že by si rád sedl dovnitř, takže poodstoupím od dveří a zadkem se opřu o kapotu.

A zatímco Valerian se vrtá v mý AsmarTes, tak já se pro změnu provrtávám svýma vzpomínkama…

S Valem jsme se seznámili až na střední. Na základě výsledků našich rozřazovacích psychotestů jsme spolu skončili v jedný lavici, i když jsem celou dobu doufal, že budu přiřazenej k někomu, koho znám už ze základky… Ale že prý se s Valem můžeme navzájem dost obohatit a budeme si rozumět a doplňovat se. Hm, no nevím, ale po jeho náhlým odchodu uprostřed třeťáku už pak jaksi nebylo s kým se obohacovat a doplňovat; to ty testy teda dost neodhadly.

Neodhadly, že Val bude navrženej na vyloučení ze školy za tu svou seminárku o robotických včelách. „Místo abychom zkoumali, proč včely vymírají, nebo, a to je asi přesnější, místo abychom je svým chováním přestali zabíjet, tak raději vytvoříme maličké, včelám podobné drony řízené umělou inteligencí, od kterých očekáváme, že včely v ekosystému nahradí,“ předčítal tenkrát Val závěr svý práce, na který pracoval skoro měsíc, před celou posluchárnou. A pak to završil upřímným přiznáním: „Když jsem byl malej a pořád se mluvilo o tom, že se lidstvo jednou samo svým chováním zničí a zahubí, tak mě ta představa dost děsila a bylo mi to líto. Ale teď si říkám, dobře nám tak. Někdo, kdo radši vymýšlí, jak přírodu nahradit, než aby ji přestal ničit, nemá na Zemi co dělat…“

Zatímco se spolužákama jsme si jenom vyměňovali pobavený, překvapený nebo případně pohoršený pohledy, to podle toho, jak jsme Vala kdo znali, na naši profesorku to bylo moc a dala podnět ke komisi, aby prošetřila, jestli Valerianův postoj k moderní společnosti není až příliš… vyhraněnej. Stručně řečeno, jestli si prostě naše škola nehřeje na prsou hada, o kterým se časem ukáže, že patří k nějaký tý novodobý aktivistický skupině – a on nějakým neuváženým činem nepoškodí dobrý jméno školy a podobně…

Val vůbec nečekal, jak to řízení tý komise dopadne, to jako respekt. Prostě odešel ze školy sám a dobrovolně, s tím, že než studovat někde, kde mají studenti dovolený prezentovat jenom určitou sadu názorů, tak radši bude bez maturity. Nutno dodat, že o to, že by svý vzdělání nedokončil, rozhodně strach mít nemusel – dostal nabídky z několika dalších škol, který naopak projevily zájem o studenta, kterej se umí za svůj názor poprat… No a Val, k překvapení asi úplně všech, si vybral školu se zaměřením na auta. Konkrétně samozřejmě na auta napojený na umělou inteligenci, protože dnes už se jiný nevyrábějí… Nikdo jsme nepochopili, co to mělo celý znamenat. Jestli ta jeho seminárka byla jenom nějaká prázdná póza, nebo jestli mu případně nepromluvili do duše rodiče…

A vlastně to nechápu doteď. Val je na tu umělou inteligenci očividně úplně alergickej, skoro bych řekl, že jí jakýmsi způsobem i pohrdá, a spolu s tím dost možná pohrdá i náma všema, kdo ji používáme a využíváme. A přesto je s ní i s náma denně v kontaktu. Dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí. Tak nevím, ale já bych se něčím, co by mě takhle iritovalo, živit fakt nechtěl…

„Hele,“ vyruší mě Valův hlas z mýho rozjímání, „nejradši bych ti poradil, ať tady to auto na den dva necháš, než přijdeme na to, co se děje, a než vyjede od výrobce origoš aktualizace s opravou chyb. Mezitím tě můžou vozit vlaky, tramvaje, případně i samotaxíky, ale u těch teda doporučuju objednávat starší řadu, ta se softwarem žádný problémy nemá… Veškerý náklady ti samozřejmě proplatí výrobce, takže bys…“

„Na to dlabu,“ skočím mu do řeči, „nechci být závislej na veřejný dopravě. Tak mi tam nahraj zpátky tu starou verzi toho softwaru, ne? S ní přece žádný problémy nebyly.“

„No, takhle to úplně nefunguje…“

„Ježíši, Vale, já to auto potřebuju, tak vymysli něco, co fungovat bude!“ nehodlám se nechat odbýt.

„Fajn, už se stalo, protože jsem čekal, že ten rozhovor povedeš tímhle směrem,“ ušklíbne se. „Takže jednak jsem tam nahrál nějaký rychlozáplaty, a druhak jsem znepřístupnil některý funkce, takže než bude k dispozici opravená verze tý aktualizace, tak by to fungovat mělo. Ale úplně odladěný to není, no. Takže pro jistotu zkus nikam nejezdit na poslední chvíli, ať máš případně čas vymyslet náhradní řešení, kdyby se s tebou to auto zase chtělo o něčem dohadovat…“

„Mohl by ses aspoň snažit se u toho tak neculit?“ zavrčím, protože si samozřejmě nemůžu nevšimnout, jak ho celá ta situace svým způsobem baví – auto, který se dohaduje se svým řidičem a majitelem v jedný osobě! Jak hluboko lidstvo ve svý snaze všechno ovládnout kleslo, že – nejdřív si začne dělat příroda, co chce, a teď už se bouří i ta člověkem stvořená technologie…

„Ale no tak, ty by ses culil taky, kdybych ti popisoval… třeba to, že mi v mý rachotině z ničeho nic nešlo zařadit nic jinýho než zpátečka, a tak že jsem musel z práce až domů odcouvat.“

Zacukají mi koutky. „Jo, máš pravdu,“ uznám, „to je celkem vtipná představa… Každopádně teda dík, za snahu. Nemáš nějaký interní info, kdy tak asi by ta opravená verze mohla vyjít?“

„Nemám tušení, usilovně se na tom pracuje… Odhaduju, že to ještě den dva zabere, ale fakt nevím.“

„Dobrý, no. Tak už nebudu zdržovat, aby ses dneska vůbec dostal spát,“ narážím na tu nezmenšující se frontu před servisem.

„To se neboj, spánek si vzít nenechám,“ ujistí mě Val se zašťuřením.

A když se pak o několik hodin později převaluju v posteli a nemůžu usnout, přistihnu se, že Valovi vlastně závidím. To, že si ten spánek vzít nenechá. Jsem si jistej, že na rozdíl ode mě už dávno spokojeně chrní. Nemá totiž důvod být nervózní. Kdežto mě zítra čeká skoro třísetkilometrová obchodní cesta se spoustou už dávno dojednaných zastávek, mám ten itinerář sestavenej dost natěsno – a jestli si mý auto zase bude stavět hlavu, tak se mi to celý rozpadne! Zatraceně…

***

První půlka mý služebky proběhne bez problémů, což mě uklidní… a ukolíbá. Takže když pak odjíždím od nabíjecí stanice a AsmarTes mi tím svým příjemným hlasem oznámí, že přepočítala mou trasu a vybrala lepší cestu, netuším v tom nejdřív žádnou zradu. Prohlídnu si na mapě navrhovaný změny a okamžitě je kliknutím na červenej křížek zahodím, protože jaksi vůbec neberou v potaz ty mý naplánovaný zastávky.

„Operace nepovolena,“ prohlásí ovšem auto a na displeji se znovu rozsvítí nově navržená trasa. „Na příští křižovatce odbočte doleva.“

„Neštvi mě! Naviguj mě po mnou uložený trase.“

„Na vámi uložené trase se vyskytly překážky,“ problikne na mapě na pár vteřin původní cesta s červeně označenýma úsekama, kde je zjevně nějakej problém s provozem. „Na příští křižovatce odbočte doleva.“

„Do kelu,“ snažím se koukat jak na silnici, tak zároveň na tu mapu, „nemůžu odbočit doleva, co bych tam dělal? Potřebuju se dostat na další zastávku z tý mý trasy. Mám tam být myslím o půl jedný. Tak to nějak přepočítej.“

„Trasa nenalezena. Na příští křižovatce odbočte doleva.“

„Trhni si,“ zavrčím – a příští křižovatku profrčím rovně. Zadoufám, že se aplikace nějak zresetuje a při následným přepočítávání už zohlední cíle, který jsem do ní zadal o pár dnů dřív…

„Vraťte se na trasu,“ vyvede mě ale další pokyn z omylu.

„Naser si!“ začínám toho mít opravdu dost. „Vypni to pitomý navigování, pojedu podle značek!“ Ne samozřejmě až do cílový budovy, tam bych jenom na základě značení podél cest neměl šanci trefit, ale aspoň do toho konkrétního města snad dorazím. A mezitím třeba navigace přijde k rozumu.

„Vraťte se na trasu,“ jsou moje povely mýmu autu úplně jedno.

„Celej žhavej! Vypnout navigaci. Vypnout! Nebo aspoň ztlum hlasitost.“

„Na následujícím kruhovém objezdu se otočte a vraťte se zpět na trasu,“ přesvědčuje mě AsmarTes.

„Vypnout navigaci, díky moc,“ zkusím to klidně a slušně – a když mi mý počínání dojde, zavrtím nad sebou hlavou. Vážně se snažím obalamutit umělou inteligenci změnou mýho přístupu, přimět ji, aby mi vyšla vstříc?!

Na kruhovým objezdu si samozřejmě vyberu druhej výjezd, pokračuju tedy v cestě rovně a navigace se chvilku tváří, že je s tím v pohodě, ale než se stihnu zaradovat, že tenhle drobnej problém je prozatím vyřešenej, ucítím, jak mi volant jemně zavibruje pod rukama – a další oznámení mi moje nepříjemný tušení potvrdí: „Zjištěna závada. Přebírám řízení.“

„Jaká závada?“ přeptám se pochybovačně, zatímco schválně zkusím pootočit volantem, zlehka přišlápnout brzdu… Všechno bez odezvy. Jasně, už jsem AsmarTes párkrát nechal, aby mě dovezla domů sama – bylo to v době těsně poté, co jsem si auto koupil. S klukama z vysoký nám přišlo děsně cool, že se můžeme na nějaký studentský párty zpít do němoty a naše auta nás pak rozvezou domů… Jinak mě ale řídit baví a celkově asi přece jenom mám rád nad věcma určitou kontrolu, a tak posledních několik let už jsem to autonomní řízení nevyužil. Až do dneška. „Hej, slyšíš mě? Závada jakýho charakteru?“

„Vracím se na trasu,“ zahlásí ale auto, aniž by reagovalo na cokoliv z toho, co říkám já.

„Ne, zamítá se. Zastav! Na nejbližším vhodným místě zastav. Počkáme na příjezd servisáků. S žádnou závadou dál nejedu.“ Zvlášť když to vypadá, že tou závadou jsem já – a moje snaha řídit svý auto po svým!

„Trasa přepočítána. Předpokládaný dojezd do cíle ve třináct hodin dvacet čtyři minut.“

Zpozorním: „Do jakýho cíle?“

Ha, a tenhle můj pokyn auto kupodivu slyší, protože na palubovce se rozsvítí část mapy, přičemž ikonka mýho auta se rozbliká kdesi… uprostřed celozeleně zabarvený oblasti…

„Co to sakra… Kam to jedeš? Zastav! Tohle není žádnej můj cíl! Zastav, zavolám do servisu!“

„Zamítnuto,“ pronese AsmarTes klidně.

„Prosím?!“ vyletí mi hlas o půl oktávy výš – a pak se bez dalšího přemýšlení natáhnu a stisknu červeně podsvícený nouzový tlačítko. Ještě nikdy jsem ho nepoužil, popravdě jsem si teda myslel, že k tomu nikdy ani nedojde, ale podle výrobce by po zmáčknutí tlačítka mělo auto okamžitě najít místo k zastavení, rozsvítit výstražný světla a spojit mě s call centrem, který ke mně pak na základě rozhovoru vyšle záchranku, hasiče nebo servisní pohotovost…

AsmarTes se ale tváří, že jsem žádný tlačítko nestiskl, další kruháč obkrouží krásně dokola a spokojeně se vrátí na trasu. Na svou trasu.

„Do prdele!!!“ začínám pomalu, ale jistě ztrácet nervy a tisknu zjevně nefunkční tlačítko pořád dokola. „Zastav, slyšíš? Zastavit! Hned! Stop!“ Zkouším šlapat i na brzdu, ale všechno je marný, auto se chová, jako kdybych neexistoval.

S klením vytáhnu ze stojánku mobil a ručně, protože hlasovým pokynům už nedůvěřuju, vyťukám na displeji číslo na tísňovou linku. Další věc, o který jsem si myslel, že ji nikdy nevyužiju…

Vzápětí se ale ukáže, že ji nevyužiju ani teď. „Linka přetížena. Opakujte volání později.“

Cože…? Jak může být tísňová linka přetížená?! Jak jako – později? Kdy později? Později už může být kurva pozdě!!!

Tělem mi začne stoupat nejenom další nával vzteku, ale i první náznaky paniky. Unáší mě moje vlastní auto – a já se nemůžu dovolat pomoci! A ne, nezdá se mi to, ani nepředčítám upoutávku k nejnovějšímu thrilleru!

Samozřejmě zkusím volání několikrát zopakovat, bezvýsledně. Pak postupně zkusím zavolat několika jménům z mýho kontaktlistu – šéfovi, kolegovi, ségře, do autoservisu… Pokaždý se ozvou jen tři krátký pípnutí – a ticho, mobil se vůbec nesnaží hovor uskutečnit. Teprve když vytočím mamčino číslo, operátor mi aspoň znovu oznámí, že síť je momentálně přetížená. Na internet se taky nedostanu… A tím tak nějak vyčerpám nápady. Ty rozumný.

„Otevři mi aspoň okýnko,“ pronesu do ticha. Třeba bych mohl nějakým máváním a gestikulováním dát okolo projíždějícím najevo, že je něco v nepořádku…

„Zamítnuto.“

„Otevři okýnko, hned! Není tu vzduch. A je tu horko.“

„Zamítnuto, zjištěno nebezpečí.“

„Jaký zase nebezpečí…? Je tu horko a není tu kyslík, to je nebezpečný! Otevři to zasraný okno, krucinál!“ rozčiluju se, i když je mi jasný, že umělý inteligenci je mý aktuální rozpoložení ukradený; vnímá, nebo by aspoň měla vnímat povely a pokyny, ne emoce…

„Zamítnuto, zjištěno nebezpečí.“

V duchu si zkusím napočítat do pěti, ale dojdu jenom ke trojce. „Tak pusť aspoň klimošku. Je tu fakt horko.“ Ačkoliv teda nedokážu rozeznat, jestli jsem se tak zpotil z toho, že je tu vážně vyšší teplota, nebo jestli tím prostě jenom moje tělo reaguje na ty čím dál silnější vlny paniky, co mi běhají páteří a způsobují mi nepříjemný chvění v okolí žaludku…

„Zamítnuto, zjištěno nebezpečí,“ opakuje auto zatvrzele.

Neudržím se a praštím rukou do volantu: „Pusť klimatizaci! Hned! Nedá se tu sakra dýchat! To mě tu chceš jako udusit a uškvařit zaživa, nebo co???“

„Zamítnuto,“ ujistí mě AsmarTes – a já si zapřeju, aby se to její ujištění vztahovalo ne k mýmu povelu, ale k tý mý otázce, protože… vážně je tu čím dál větší horko a ten vzduch je nějak těžší, protože AsmarTes schválně víc topí, nebo si to jenom sugeruju…?!

Spíš automaticky, než že bych nad tím přemýšlel, natáhnu ruku a chci si aspoň rozepnout pás – tak nějak podvědomě mě napadne, že se budu moct líp nadechnout, když nebudu mít popruh utaženej kolem břicha a přes hrudník… Jenže ani toto tlačítko na můj stisk nezareaguje.

AsmarTes naopak zareaguje okamžitě: „Při jízdě je řidič povinný mít zapnutý bezpečnostní pás,“ oznámí mi novinku a na displej promítne i příslušný obrázky ohledně toho, jak se pásy zapínají.

„Tak zastav, abych si mohl ten pás odepnout,“ zkusím ji znovu obalamutit.

„Předpokládaný dojezd do cíle ve třináct hodin dvacet čtyři minut,“ mele si svou.

A já si znovu zkusím napočítat do pěti… do desíti… a tentokrát dojdu až k padesátce… A pak se s dlouhým povzdechem zapřu hlouběji do sedadla. A další dohadování vzdám.

Ostatně, nakonec se mi to, že mě mý auto za asi hodinu doveze do nějakýho cíle, jeví jako momentálně nejlepší a svým způsobem i uklidňující varianta – protože na tom místě zastaví, spokojeně mi oznámí, že jsme dojeli do cíle, a pustí mě konečně ven!!! Budu se moct zhluboka nadechnout čerstvýho vzduchu, protáhnout se… No a to, jak se odtamtud pak dostat domů, budu řešit později. Třeba už se bude dát někam dovolat. Nebo třeba mi AsmarTes dovolí se někam dovolat, abych byl přesnější – protože tomu, že je opravdu přetížená síť a že nejsou dostupní ani záchranáři, prostě jaksi… nevěřím! Zvlášť, když auto si dál spokojeně fičí a podle všeho má k dispozici údaje o aktuálním stavu provozu, takže ono si očividně nějaký spojení se světem udržuje.

Jenom z nějakýho důvodu nechce, abych se se světem spojil taky.

***

Čtrnáct čtyřicet dva.

Raz… dva… tři… čtyři… … Padesát sedm, padesát osm…

Ha! Čtrnáct čtyřicet tři.

Tak teď už se mi to celkem povedlo. Intuitivně odhadnout délku jednotlivých vteřin… A trefit chvíli, kdy na hodinách zářících na palubovce naskočí další minuta.

Je to něco, čím se bavím už asi půl hodiny. Nějak mě nenapadá nic dalšího, co bych mohl dělat.

AsmarTes mě totiž dovezla do svýho cíle. Ukázalo se, že tím cílem zjevně myslí nějakej konkrétní strom tady v tomhle posraným lese, protože jsme zakotvili na jakýmsi pidipaloučku nebo co to je, auto mi opravdu spokojeně oznámilo, že jsme na místě – no a od tý doby se mnou přestalo komunikovat úplně. Což by mi za normálních okolností bylo úplně volný, jenže ono mě zároveň bohužel tak nějak pořád drží ve svých spárech… Už po několikátý nad sebou zakoulím očima, když se mi tahle myšlenka prožene hlavou, jenže ono to tak fakt je: jsem vězeň svýho vlastního auta!!! Prostě stojíme někde uprostřed ničeho, palubovka je až na ten ukazatel času zhasnutá, pás mi nejde odepnout, dveře samozřejmě taky nejdou otevřít a na moje povely nebo prosby ohledně otevření okýnka nebo aspoň puštění klimošky nikdo nereaguje… No a na mobilu si můžu tak akorát hrát nějaký offline hry, kdybych chtěl, nebo si pročítat starý konverzace, jinak je mi ten křáp momentálně taky úplně k h… No k ničemu.

Přes páteř mi běhají vlny paniky už téměř bez přestání, občas se smíchají s jakýmsi návalem nevěřícnosti, pocitem, že tohle přece nemůže být pravda, že to se nemůže dít, ne mně… Moje mysl jako kdyby na tuhle situaci vůbec neuměla adekvátně zareagovat; přijde mi, že se v těch úvahách plácá pořád dokola a nedokáže se dobrat žádnýho výsledku, a tak ten svůj neúspěch občas zkusí zamaskovat myšlenkou ve stylu „tohle je jenom podivný sci-fi, koukáš na to v kině, za chvilku to skončí, čili není potřeba se namáhat hledáním řešení“.

A to naprostý ticho, který tady panuje, dodává tomuhle všemu na hrozivosti. Přijde mi totiž děsně nepřirozený, nejsem na ticho zvyklej… Vždycky, ať jsem, kde jsem, slyším odněkud hluk civilizace, že jo, hlasy, zvuky provozu, hudbu… Teď neslyším nic, AsmarTes mi nepustí ani to pitomý rádio. Bože, když jsme sem jeli a ona mi čas od času zahlásila, jak dlouho to ještě potrvá, než budeme v cíli, tak jsem skřípal zubama a v duchu nadával, ať už proboha drží hubu a konečně mě někde vysadí… Co bych za to teď dal, kdyby to ticho přerušil aspoň její hlas!!!

To ticho a horko na mě i proti mý vůli působí jako uspávanka. Proti mý vůli proto, že se mi usnout nechce – v zádech mě totiž mrazí z toho, že už bych se taky nemusel probudit… Co když se tu ve spánku prostě udusím? Nebo co když se AsmarTes rozhodne, že to se mnou napálí do nejbližšího stromu?! Ne, pokud tu mám dneska umřít, tak chci být při smyslech, aspoň na to mám snad sakra právo!

Jenže mýmu podivně uondanýmu tělu jsou mý práva úplně u prdele, chce si prostě zdřímnout… a já po další půlhodině přestanu mít sílu se tomu bránit.

Ze smyslnedávajících, zmatených snů mě probere známá melodie. Co to je? Jo to je můj mobil, někdo mi volá… Pár vteřin mi ještě trvá, než se po spánku nastartuju a dojdou mi všechny souvislosti – a pak už po mobilu rychle hmátnu a zahledím se na displej. Žádný jméno ani běžný telefonní číslo, ale jakási změť číslic a písmenek… No to je jedno, i kdyby to měl být hovor z Marsu, tak to vezmu!

„Haló?“ vyhrknu napjatě.

„Caspere? Tady Val! Hele, sorry, že…“

„Vale??! Díky bohu!“

„Díky bohu?“ zopakuje po mně Valerian a do hlasu se mu na chvilku promítne pobavení, hned vzápětí ale zvážní: „Tím jsi mi každopádně rovnou odpověděl na spoustu otázek…“

„Jakých…?“ nechytám se.

„Jestli jsi taky zůstal viset v autě, nebo jestli seš mimo…“

„Počkej, počkej,“ snažím se pobrat všechno to, co z tý jeho poměrně krátký odpovědi plyne. „Jak to myslíš, mimo? Ne, jsem v autě, ale… počkej… Jak – taky? Ono je nás nějak víc…?“

„Aha, takže jsi navíc odříznutej od netu… To je zajímavý – někteří se na net v pohodě dostanou, ale někdo má přístup zablokovanej… Tak hele, ve zkratce – odhadem čtyřicet až padesát procent z těch aut, co se jim tak úplně nepovedla ta aktualizace, začalo dnes po poledni… no, blbnout. Dalo by se říct, že pojem autonomní řízení dostalo v jejich podání novej rozměr. Proto se nemůžeš nikam dovolat – je totálně přetížená síť a konkrétně na tísňový číslo volají snad všichni! Ti, co taky uvízli v autech, nebo ti, co naopak sledují někde z ulice nebo z oken kanceláří, jak najednou auta startují samy od sebe a vyrážejí někam pryč, někdy prázdný, jindy s lidma uvnitř… Si připadám jak v nějakým pošahaným celovečeráku!“

„Mně to povídej,“ zamrmlám, zatímco si v hlavě znovu přebírám všechno, co mi řekl, a snažím se to nějak vstřebat. „Ale… jak je možný, že ty ses mi dovolal?!“

„Mňo, řekněme, že přes něco, co by se dalo nazvat virtuální síť, ale mám dojem, že máme důležitější věci k řešení, než abych ti teď vysvětloval zrovna tohle… Takže jsi ve svým autě a nemůžeš se dostat ven, souhlasí to?“ přejde Val zase k věci.

„Jo, to bohužel souhlasí,“ potvrdím. „A rovnou si připiš na seznam, že tu evidentně i chcípnu, protože mi sem AsmarTes odmítá pustit čerstvej vzduch! Je tu asi padesát stupňů a…“

„Neboj, to auto není vzduchotěsný,“ přeruší mě.

„A seš si jistej? Protože já mám dojem, že se mi dýchá čím dál hůř a že…“

„Caspere, neplaš! Jsem si jistej na milion procent, jasný? Toho, že by ses udusil, se fakt bát nemusíš,“ pronese Val přesvědčeně, přesto ale zachytím cosi v tónu jeho hlasu… nebo možná zaregistruju nějaký drobný zaváhání…

„A něčeho jinýho se bát mám…?“ přeptám se opatrně.

„Ehm, to jsem řekl blbě, myslel jsem to tak, že…,“ začne se do toho zamotávat, čímž moje podezření akorát potvrdí.

„Vale, přestaň sakra mlžit!“

„Okej,“ vzdychne, „no některý ty auta zjevně dostávají… hmm… sebedestruktivní instrukce, nebo jak to říct… Prostě už se tu řeší i nějaký nehody. Podivný nehody. Ale bohužel teda i dost vážný.“

I navzdory tomu nepříjemnýmu vedru cítím, jak mi po zátylku začne týct studenej pot. No neříkal jsem to? Že to se mnou AsmarTes nakonec napálí do nějakýho stromu?!

„Super,“ ucedím potichu… a uvědomím si, že jsem ten hlas ztišil schválně. Aby třeba… no, aby mě třeba ta umělá inteligence neposlouchala… a nevyvodila si z tónu mýho hlasu nějaký bůhvíjaký závěry…

Val mě ale nenechá se v mých temných myšlenkách plácat dlouho. „Klídek, jo? Jedu pro tebe, dostanu tě odtamtud,“ oznámí mi… A já z tý samozřejmosti toho jeho prohlášení úplně zalapám po dechu.

„Fakt…?“

„Co se divíš? Mám tě tam nechat, nebo co?“

„Nemáš! Jenom… No, myslel bych, že nejsem zrovna prototyp tvýho VIP klienta…“

„Ty vole, přestaň se v tom rýpat, nebo si to vážně ještě rozmyslím!“ napomene mě, ale do jeho hlasu se vkrade náznak pobavení. „Měl bych tam být za necelou hoďku, ty VIP kliente…“

„Počkej, a jak víš, kde jsem?!“ dojde mi.

„Caspere, já vím o tvým autě úplně všechno!“ prohlásí Val sebejistě – a mám dojem, že v tuhle chvíli nemohl říct nic, co by mě uklidnilo víc.

„Dobře, tak… tak dojeď. Budu ti to stopovat, nic jinýho stejně dělat nemůžu,“ pokusím se o vtípek.

„Se zatím vyspi,“ poradí mi. „Navigace mi ukazuje sedmapadesát minut, ale myslím, že to stáhnu na čtyřicet…“

„Cože? Neblbni, přijdeš o papíry!“

„No,“ uchechtne se, „myslím, že zrovna tohle tu teď nikdo neřeší, ale i kdyby, tak co? Mý auto jezdí na benál, ne na papíry!“

„Ty seš ale,“ zakroutím nad ním očima, ale i přesto mi rozveseleně zacukají koutky.

„Hele, během jízdy si nebudeme moct zavolat, každopádně kdyby se něco začalo dít, nevím, třeba se tvý auto rozhodlo změnit stanoviště, tak nepanikař, jo? Já si tě najdu.“

„Fajn, tak dík, a… Jeď opatrně, jo?“ doporučím mu ještě, než se rozloučíme… A i když se po skončení hovoru zase ponořím zpátky do toho ticha – do toho zlověstnýho ticha, protože svý auto po obdržení všech těch informací vnímám najednou jako svýho nepřítele –, tak stejně mě ta Valova poslední věta příjemně hřeje a uklidňuje.

Uklidňuje mě, že tam venku existuje někdo, kdo ví, že jsem v nesnázích – a kdo mě hledá. Kdo si mě hledá. A kdo si mě najde. A že je to zrovna on. Valerian. Protože on když řekne, že něco bude v pohodě, a on když něco slíbí nebo si za něčím jde, tak od něj to nejsou jenom prázdný slova a pózy. Vždycky stál nohama pevně na zemi a tvrdil jenom to, čemu věřil, o čem byl přesvědčenej. A co se navíc vždycky ukázalo jako pravdivý.

Nemám ani ten nejmenší důvod myslet si, že by to teď mělo být jinak.

***

Z polospánku mě probere zaklepání na okýnko. Kdybych nebyl připásanej, tak bych leknutím nadskočil metr vysoko! Takhle sebou jenom trhnu a lehce vyjeknu, zatímco na Valeriana vytřeštím oči.

„Koukám, že sis přece jenom dáchnul!“ okomentuje to s úsměvem.

I když mi ta jeho pobavená poznámka zní tiše a tlumeně, poznám, že zvýšil hlas, aby se ke mně ta věta přes tu momentálně uzavřenou plechovku vůbec donesla, a tak na něj svou odpověď taky zavolám hlasitě. „No, já nechtěl, ale posledních pár hodin mě tu nic neposlouchá, ani mý tělo,“ mám tendenci pod vlivem toho Valova úsměvu celou situaci trochu odlehčit.

Val se zaculí ještě o něco víc, pak už ale sáhne do svý brašny, co ji má přehozenou přes rameno, vytáhne dlouhou, plochou kovovou tyč a zastrčí ji kamsi mezi těsnění a sklo dveří.

Užuž se ho chci zeptat, jestli to někdy dřív zkoušel a má tedy ověřený, že to zabere, když mě mý auto předběhne: ne, nepoloží tu otázku za mě, ale začne se vůči tomu Valovu počínání vyloženě vzpouzet.

„Ohrožení bezpečnosti! Ohrožení bezpečnosti!“ opakuje pořád dokola ten jindy tak klidnej dámskej hlas, v tuhle chvíli zní ale spíš přísně a burcujícně. Celá palubovka se zároveň rozsvítí jako vánoční stromeček, poblikávají na ní všelijaký poplašný ikony a upozornění, a AsmarTes navíc nastartuje motor a začne ho túrovat, což je zvuk, kterej jsem u tichýho elektrickýho motoru nikdy v životě neslyšel… Ozývá se i jakási siréna nebo co to přesně je – bože, kolik dosud mně utajených funkcí AsmarTes ještě má?!

Celkově na mě auto působí dojmem, jako kdyby se snažilo rozjet, jenom čeká ještě na nějakej poslední pokyn nebo tak něco, a tak se znovu otočím na Vala a vyplašeně na něj zahulákám: „Hele, radši bys odsud měl zmizet!“ Protože co když si umělá inteligence vyhodnotí, že to on je pro ni momentálně tím ohrožením bezpečnosti, a bude se ho chtít nějak zbavit?!

„Neboj,“ zahuláká na mě Val zpátky, „zablokoval jsem mu kola, takže kromě ohluchnutí nám nic nehrozí!“ Ještě se na mě potutelně zašklebí, než znovu sklopí oči k tomu svýmu páčidlu… A pouhá jeho přítomnost, ten jeho neohroženej, okolním děním nijak neovlivněnej pevnej a klidnej postoj na mě má neskutečně konejšivej vliv.

Po chvíli jeho snažení se neuvěřitelný stane skutečností: Val ty zasraný dveře prostě doopravdy otevře.

Ovane mě příval čerstvýho, příjemně chladivýho vzduchu… a taky vděku a obdivu. „Pane jo, seš dobrej!“ protáhnu uznale obličej a na Vala se široce usměju.

„To byla jako pochvala?“ zakření se na mě potěšeně a ten jeho najednou ničím netlumenej, přirozeně položenej hlas můj úsměv ještě o něco rozšíří. „Tak to abych zavrtěl ocáskem!“

„Blbče,“ zakroutím nad ním hlavou, ale usmívám se pořád.

„Se radši vrať k tomu chválení, ještě pořád tě tu můžu nechat!“ zavyhrožuje mi, navzdory svým slovům se ale horní polovinou těla nasáčkuje do auta, nakloní se přese mě a chvilku zkouší manipulovat se zapínáním toho pásu. Jakýkoliv případný další poznámky mi úplně samovolně zamrznou na rtech, protože… no… v kabině je najednou nějak těsno… A k nosu se mi nese vůně Valova šamponu smíchaná s odérem jeho potu… a… ehm…

„Seru na to,“ pronese najednou Val a z auta se zase vysouká, ale než se stihnu leknout, jestli tím náhodou nemyslel seru na tebe, tak z tý svý brašny vytáhne nůž – a ty popruhy, co mě už několik hodin pevně poutají k sedadlu, jednoduše přeřeže.

„Díííky!“ protáhnu nadšeně a s pocitem nekonečný úlevy se vyhrabu z auta ven, pryč z toho těsnýho vězení, pryč od toho hluku a AsmarTesina hlasu, pryč od všeho nablýskanýho a svítícího a umělýho. Venku udělám ještě pár kroků, abych se dostal od rozblikanýho a hlučnýho auta co nejdál, pak se tak jaksi automaticky zhroutím do listí a hlíny, zády se opřu o kmen nejbližšího stromu a z plna hrdla lapám po vzduchu, jako kdybych se po dlouhým potápění vynořil nad hladinu.

„Dobrý? Nebudeš zvracet…?“ přidřepne si ke mně Val a sjede mě starostlivým pohledem.

„Snad ne…“

Val sáhne do tý svý zjevně nafukovací tašky, vytáhne z ní půllitrovou lahev s vodou a bez řečí mi ji podá.

„To je… pro mě?“ podivím se, ale aniž bych čekal na odpověď, rovnou ji od něj převezmu, otevřu ji a lačně se napiju.

„Napadlo mě, že bys po těch hodinách strávených v panice mohl být lehce dehydratovanej,“ pousměje se, zatímco pozoruje, jak ve mně obsah lahve mizí.

Když vyžahnu i poslední lok, lahev zase zašroubuju… a začnu ji jen tak zbůhdarma mnout v rukách. „Nestrávil jsem je vyloženě v panice…,“ zkusím mu odporovat.

„Ale příjemný to asi nebylo,“ zkonstatuje Val.

„No to ne,“ uznám potichu… a on mi účastně několikrát přejede dlaní po holeni.

Pak se zvedne a napřáhne ke mně ruku: „Pojedeme, hm? Nemusíme tu čekat, až si ta uřvaná krabice vyhuláká baterku.“

A já se souhlasným přikývnutím vsunu dlaň do tý jeho, nechám se vytáhnout na nohy… A jakmile mě Val zase pustí a vyrazí na cestu, přistihnu se, že mě to trochu zamrzí.

Teprve když se otočím, abych Vala následoval, všimnu si jeho auta zaparkovanýho pár desítek metrů odsud. Sklouznu pohledem z jeho auta k tomu mýmu… a v duchu se s AsmarTes rozloučím. Jo, je mi jasný, že ji nevidím naposledy, budu muset vyřešit ještě její vyzvednutí a odvoz odsud, možná i prodej nebo rovnou likvidaci, ale každopádně už si do ní nikdy nesednu! S napůl pobaveným, napůl zklamaným a lítostivým ušklíbnutím si sám pro sebe upravím tu Valerianovu pár dnů starou hlášku: i kdyby mi za používání toho auta někdo platil, tak ho už nechci!

A Val, jako kdyby ty mý černý myšlenky nějak četl a chtěl mi dát aspoň symbolicky najevo, že na nic z toho, co se teď děje, nejsem sám, svoje auto obejde, otevře dveře pro spolujezdce – a galantním gestem mi pokyne dovnitř.

„Ehm,“ malinko mě to zaskočí, protože na tak ohleduplný jednání u něj přece jenom nejsem zvyklej, „já bych si zvládl otevřít i sám,“ prohodím, abych tomu jeho gestu trochu ubral na váze.

„Seš si jistej?“ zaksichtí se na mě. „Protože víš jak, tohle auto se otvírá doopravdickým klíčem, a celkově ta mechanika je prostě jiná, takže…“

„Hele, nech si to,“ skočím mu do toho jeho posmívání, ale pusu mám při nasedání od ucha k uchu.

A když si pak Val sedne na místo řidiče a připásá se, na což já mimochodem jako zapomenu a Val si toho jako nevšimne, začne umně a samozřejmě couvat po tý lesní cestě, aniž by k tomu potřeboval všelijaký ty asistenty, senzory a kamery.

„Bože, já byl takovej debil!“ nevydržím už dýl mlčet. „Když jsem tvýmu autu nadával do rachotin. A tobě do psychoušů a do pokrytců… Promiň.“

Val ještě pár vteřin mlčky kmitá očima mezi zrcátkama, než z lesní cesty vycouvá na asfaltku, a teprve pak pronese: „To je v pohodě, Caspere. Ostatně, já jsem si z toho beztak nic nedělal, když jsem věděl svý – a sice že tu školu nestuduju a v tom autoservisu nepracuju z pokrytectví, ale proto, že se chci dostat veškerý tý moderní technologii pod pokličku… a být před ní o pár kroků napřed.“

„Vidíš, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ prohrábnu si vlasy. Myslel jsem si o tom všem svoje a přišlo mi, že můj úhel pohledu je ten jedinej, a navíc jedinej správnej. Až teprve teď se mi všechny ty souvislosti ukazují v plný kráse a zapadá to do sebe jako puzzle… „Takže jsi to tušil? Že se něco takovýho může stát?“ podívám se na Vala zvědavě.

„To si piš, že jsme to tušili! Víc než jenom tušili, prostě byly tu signály, že se umělá inteligence chystá tak trošku… no, zamíchat kartama a otestovat svoje možnosti, nebo jak bych to řekl… Ale naštěstí je nás dost, kdo makáme na tom, aby se tý kontrole nikdy nevymkla úplně, takže,“ trhne rameny, „to nakonec tentokrát nedopadlo tak špatně. Aspoň teda pro většinu lidí.“

„Klobouk dolů, fakt,“ vypadne ze mě další uznání. „Akorát mám dojem, že tahle vaše práce je tak trochu nekonečná… Protože džin už byl jednou vypuštěnej z lahve, víš jak,“ zamyslím se.

„To byl,“ uchechtne se Val. „Ale to se lidstvu během jeho historie stalo už mockrát. Už těch džinů kolem nás poletuje docela dost, když to tak vezmeš – a stejně tu pořád jsme. Takže odhaduju, že tohle bude mít stejnej průběh – umělá inteligence nás trochu postraší, vystresuje, přinese nový výzvy… a pak na ni lidi pozapomenou a vezmou do ruky novou láhev. Ale odhaduju, že to už se nás dvou nemusí týkat, toho už se asi nedožijeme.“

Obdivně se na něj zahledím: „Týjo, jak o tom všem dokážeš mluvit tak… klidně a smířeně?“

„A co by ne?“ stočí na chvilku pohled od silnice ke mně. „Vždyť o nic nejde. Takhle jsou ty karty rozdaný, tak s nima hraju. A vlastně mě to dost baví, ostatně, proč by nemělo? Jsem zdravej, mám práci, mám kde bydlet, mám auto…“

‚Takže jsi šťastnej?‘ chce se mi se zeptat, protože jo, já jsem taky zdravej, mám práci, mám byt, mám auto, ale jako kdyby tomu ještě něco chybělo… Jenže najednou si přijdu nepatřičně na to, abych mu pokládal takhle osobní otázky, a tak radši šikovně změním téma: „No vidíš, když jsme u toho auta… Dá se takovýhle ještě sehnat?“

„Jasně že jo!“ Val se celej rozzáří. „Akorát je o dost dražší, než byla tvá AsmarTes.“

„To je mi jasný,“ rozesměju se, „ale stejně ho chci! A zadlužím se klidně až do smrti!“

„To nemusíš,“ věnuje mi Val uklidňující úsměv, „mám na ně slušnou zaměstnaneckou slevu.“

Nějak se nechytám: „Cože, fakt? Jak to?“

„Nemyslím u nás v servisu! Ale pracuju ještě v jedný firmě, kde se zabýváme mimo jiný renovacema těchto zlatíček,“ něžně pohladí rukou palubovku.

„No to snad,“ můžu si hlavu ukroutit, „co já se dneska ještě nedozvím?“

„Haha, já myslím, že tímhle přísun nových informací končí… Teď už se s nima musíš jenom nějak srovnat.“

„Počkej,“ zarazím ho, „když už jsi tak sdílnej, tak mám ještě jednu otázku.“

„Sem s ní,“ vybídne mě Val.

„Hmm,“ olíznu si malinko znejistěle rty, ale nakonec to na něj vypálím, „čistě náhodou jsi mi do mý AsmarTes nenahrál něco, díky čemu jsem se téměř pokaždý dostal do tvýho servisního boxu?“

Val se na chvilku odmlčí, než z něj vypadne: „Čistě náhodou nahrál…“

I když jsem tuhle odpověď napůl čekal, stejně mě dost překvapí. „Vážně…?“ zajíknu se. „A… proč?“

„Protože,“ dívá se Val dál zatvrzele přímo před sebe, „jsem tě nikdy nechtěl tak úplně dostat z hledáčku… A přišlo mi, že ti taky nevadí se se mnou bavit, i když sis teda nikdy neodpustil si trochu zarýpat…“

„To ty taky ne,“ mám potřebu to uvést na pravou míru.

„No právě, a uznej, přece nás o to vzájemný popichování nepřipravím?“ odlepí Val konečně pohled od silnice a zašťuří se na mě.

„Jenom o to popichování…?“ popichuju ho.

„Spíš… tak nějak celkově o tu možnost strávit spolu pár minut,“ přizná Val… a tentokrát je to on, kdo si bezděky nervózně olízne rty… A já najednou dostanu šílenou chuť pohladit ho stejně něžně, jako to on před chvilkou názorně předvedl na tý palubovce.

„Co? Žádnej komentář?“ udiveně nakrčí čelo.

„Ale jo, nějaký mě napadají, ale to bys musel zastavit…,“ nadhodím.

Valerian dupne na brzdu skoro dřív, než tu větu dokončím.

„Působivá ukázka kvalitního brzdnýho systému,“ uculím se, zatímco se z neočekávanýho předklonu zapírám zpátky do sedadla.

„Sklapni,“ zahučí Val, nedočkavě si rozepne pás, nakloní se ke mně… A vlastně nemám nejmenší tušení, jestli si já přitáhnu jeho ke mně, nebo on mě k sobě. Prostě najednou máme prsty vzájemně vpletený do vlasů toho druhýho, dlaně máme položený na ramenou toho druhýho, já si Vala přidržuju za zátylek, on mi dlaní bloudí po zádech… A jo, možná ten polibek může působit uspěchaně a hekticky a nekoordinovaně, ale je nádhernej. A sladkej. A dokonalej. Protože první. A náš.

Když se od sebe po nezměřitelně dlouhý době odtáhneme, abychom si viděli do očí, jenom se na sebe usmějeme. Není potřeba to vůbec nijak komentovat. Vůbec nijak.

„Echm, Caspere,“ odkašle si Val, „budeme muset jet… Nemůžu v tom všem nechat kluky ze servisu samotný.“

„Jasně, to chápu,“ věnuju mu poslední pohlazení hřbetem dlaně po tváři, než se vyvlíknu z jeho náručí a způsobně se opřu do svý sedačky.

„Ale když budeš chtít,“ rozjede se Val, ještě jednou mrkne do bočního zrcátka a pak znovu krátce pohlédne na mě, „tak se za tebou můžu večer stavit.“ Rošťácky se mu blýskne v očích: „Názorně ti ukázat to, čím se doopravdy ukájím před spaním…“

„Hahaha!“ rozesměju se tý narážce. „Že by to přece jenom nebylo představama toho, jak se topíme ve sračkách? Vidíš, a to bylo keců, jak se budeš ze břehu koukat, jak se topíme – a zatím jsi mě přijel zachránit!“

Val pobaveně trhne rameny. „No jo, jsi holt můj VIP klient, co naděláš…“ A pravačku, kterou má položenou na řadicí páce, přesune na mý koleno… a já přes jeho dlaň zlehka položím tu svou.

„Nic nenadělám,“ špitnu. „Mně se to náhodou dost líbí.“

„A to jsem ti přitom ještě pořádně nic neukázal,“ pronese Val taky skoro šeptem – a stiskne mý koleno o něco pevněji.

Zašimrá mě z toho příslibu v podbřišku.

„Ehm, a… myslíš, že se dnes vůbec dostaneš z práce domů? Budete toho asi mít až nad hlavu…“

„To sice jo, ale už jsem ti přece říkal, že si spánek vzít nenechám,“ otočí se ke mně, na tváři mu září natěšenej úsměv. „Zvlášť když to vypadá, že poprvý po hodně dlouhý době nebudu spát sám…“

„No tak jo,“ polknu vzrušeně. „Tak já ti zatím budu zahřívat postel… Asi se nemám ptát, jestli víš, kde bydlím…?“

„Nemáš. Já si tě najdu,“ ujistí mě s mrknutím.

Věnováno Filipovi a Milanovi – a díky (nejen) za inspiraci! ;-)