Voba a spolu

Věnováno Mikymu ;-)

Když se konečně ozve zvuk zvonku, s Milanem se na sebe podíváme.

„Ready?“ přeptá se mě, v očích mu svítí natěšený plamínky.

„Jak si jako představuješ, že se na tohle dá připravit?“ rozhodím rukama a začnu se zvedat, abych šel příchozímu otevřít, ale Milan mě předběhne, vyskočí z gauče, položí mi dlaně na ramena a zatlačí mě zpátky do křesla.

„Seď,“ pronese. „Je to sice tvůj byt, ale to je momentálně asi tak všechno. Od teďka je všechno v mý režii. Teda v naší – pokud s ním budeš v pohodě… Kdybys ale nebyl, tak to odpískáme, jasný? Máš si to užít, a ne se do něčeho nutit.“

Kývnu. „To se neboj, já se kdyžtak ozvu,“ zopakuju za poslední týden už asi potřetí – a odevzdaně se zapřu zpátky do opěradla.

Milan za sebou zavře dveře, takže zatímco poslouchám jenom nezřetelný mumlání, který se ke mně nese z předsíně, uvažuju, co je se mnou sakra špatně. Ty vole, každej druhej kluk… a kdyby druhej, každej první kluk by byl v tuhle chvíli už nažhavenej takovým způsobem, že by začaly doutnat záclony! A já jsem všechno, jenom ne nažhavenej. Spíš nějak divně nervózní… a taky už dopředu napruženej. Na Milana, že s tím nápadem přišel. Na sebe, že jsem na to kývnul. A na toho zatím neznámýho třetího, že do toho šel. Kdyby to Milanovi odmítl, nemusel bych v sobě řešit tohle… no prostě tohle všechno.

Věc se má tak. S Milanem se spolu scházíme už skoro rok. Čistě kvůli sexu. Potkali jsme se v jednom baru, když jsem tam šel ve čtvrťáku zapít neúspěšnou zkoušku, a zjistili jsme, že jsme ze stejnýho města. Nejdřív jsme si domluvili spolujízdy autem z vysoký domů a zpátky, potom občasnej sex, potom častější sex. U čehož jsme docela dlouho zůstali, aniž by se z toho vyklubal nějakej hlubší vztah – a ne že by Milan nechtěl, ale já jsem byl ten, kdo řekl, že nic víc než sex nehledám, a striktně jsem si na tom trval, i když Milan teď po státnicích navrhoval, že by nemuselo být špatný se sestěhovat. No možná by to nemuselo být špatný, ale já prostě nechci. Milan je fajn, jenže… to je zároveň tak nějak všechno. A klidně mě nazvěte vybíravým egoistickým parchantem, ale já nechci trávit život s někým, kdo je jenom fajn. Už jsem totiž zažil, jaký to je – být s někým, kdo je dokonalej… Skoro dokonalej teda… A i když už to bude pět let, co jsme se s Kryštofem viděli naposledy, stejně ho mám pořád v hlavě. A nejenom tam.

A to je další věc. No, použijme to správný podstatný jméno: to je další problém. A sice to, že jak jsme s Milanem postupně přešli od občasnýho sexu k častějšímu, tak teď, poslední dobou, jsme jakoby na cestě opačným směrem. Od častýho sexu k občasnýmu. Protože… tak jasně, Milan ví, kde mě má pohladit, kdy má přitvrdit, ví už dokonce i to, jaký řeči na mě docela fungujou, jenže… není to ono. Prostě to se mnou tak neumí. Jo, je dominantní a má rád, když se mu v posteli podřídím, jenže toho neumí dosáhnout tak jaksi… přirozeně. Je na to prostě asi dominantní málo. Nebo nemá ten správně pevnej hlas. Nebo nemá ten správně nadřazenej pohled. Neumí si mě prostě tak zkrotit. Jako to uměl Kryštof. Takže jo, čas od času se samozřejmě nechám, protože se nám to oběma líbí, jenže právě proto, že z Milana tu jeho dominanci až tak necítím a nechce se mi pokaždý tu poslušnost jenom předstírat, tak mnohem častějc se s ním o to, kdo bude mít navrch, začnu přetahovat. A jelikož Milan se zas tak snadno nedá, tak to pak skončí úplně obyčejným klasickým sexem, po kterým jsme sice uspokojení oba, ale spokojenej nejsme ani jeden.

A tak Milan nedávno přišel s tím, že potkal jednoho kluka, nezadanýho, a co líp – dominantně laděnýho, kterej by si dost možná dal říct do trojky. A že kdybych měl zájem, tak by se ho zeptal. A já, no… Trojku už jsem jednou zažil. S Kryštofem a nějakým jeho známým, kterýho poznal přes net. A ta akce jako taková nebyla špatná. Jenže jsme zase u toho – ono to totiž nebylo špatný především proto, že u toho byl Kryštof. A i tak to byl jednorázovej experiment, po kterým jsme se tenkrát oba shodli, že jako zkušenost to bylo skvělý, ale že je nám líp, když jsme spolu jenom my dva. Nebo jsem si aspoň myslel, že jsme se na tom shodli… Mňo, takže původně už jsem chtěl Milanovi nějak v tohle smyslu odpovědět, ale pak jsem si řekl: hele, tak to aspoň zkus. Třeba to teď bude jiný. Třeba to teď právě proto, že u toho Kryštof nebude, bude ve třech úplně bohový. Dva kluci, co jsou rádi nahoře – a já. Proti dvěma už čistě matematicky nebudu mít šanci převrátit to, i kdybych nakrásně chtěl. Takže si to pravděpodobně fakt užiju. A Milan taky. A ten třetí? Jak mu to Milan říkal… Pavlin? No, tak po něm je mi kulový, když se to vezme kolem a kolem.

Čili jsem na to Milanovi nakonec kývnul, takže ten tichej hovor v předsíni, to se asi Milan s Pavlinem právě domlouvají, co a jak… Hmm, jenže já jsem ještě pořád víc nervózní než nadrženej. Doufám ale, že se to brzy změní…

„Danku?“ konečně se otevřou dveře a Milan vejde do obýváku. „Tak tohle je Pavlin, nebo teda křestním Kryštof, Kryštofe, tohle je Danek…“

A já se zvednu z křesla, abych příchozímu podal ruku… a tu změnu od nervozity k… no, k naprosto dokonalýmu šoku, si odžiju v podstatě fyzicky: svět se se mnou zhoupne… a to tak, že mohutně.

„Kryštofe…?“ vypadne ze mě ve stejnou chvíli, kdy Kryštof vykulí oči a hlesne:

„Radane…?“

„No neke, vy se znáte…?“ je z toho Milan docela paf, ale vlastně si ho v tuhle chvíli vůbec nevšímám, mám oči jenom pro Kryštofa.

„Co je sakra tohle za blbej vtip?“ spustím hned. „Co tady děláš? A proč si do prdele říkáš Pavlin?“

„Jakej blbej vtip?“ přimhouří na mě Kryštof oči tím svým typicky přezíravě-podrážděným způsobem. „Jste mě sem pozvali, ne? A čemu se sakra divíš? Nevíš, jaký mám příjmení, ty vole, nebo co? Danek, pcha,“ procedí pak mou přezdívku přes rty, jako kdyby ho pálila. „Sakra, Milane, to jsi mi nemohl říct, že Danek je ve skutečnosti Radan?!“ oboří se pro změnu na Milana.

Milan postává zmateně mezi náma a neví, jak si to naše dohadování přebrat, ten Kryštofův výpad si ale nenechá líbit. „Jdi někam,“ založí si ruce na hrudníku, „ses nepídil po jeho nacionálech! Na vysoký jsme mu všichni říkali Danek, tak mu tak říkám pořád, no! A teda… odkud se znáte?“ přejíždí pohledem ze mě na Kryštofa a zase zpátky.

„No prostě se známe!“ nechce se mi zacházet do podrobností.

„Spíš jsme se znali,“ zdůrazní Kryštof jízlivě – a taky si založí ruce na hrudi.

„Okej, tak si to teda sežerte,“ zavrčí Milan. „Mně to může bejt ve výsledku ukradený – zajímá mě jenom jediný: ta dnešní akce je ještě ve hře, nebo tím pádem padá?“

Mrknu po Kryštofovi, protože jsem si jistej, že odpoví dřív než já – a sice že rovnou začne couvat ke dveřím a držkovat, že samozřejmě, že to padá, a ještě by mohl dodat, že s tím debílkem, čímž by myslel samozřejmě mě, nechci mít už nikdy v životě nic společnýho, jenže on se na mě místo toho jenom vyzývavě zahledí, jako kdyby tady bylo o čem přemýšlet!

„Cože?!“ konsternovaně na něj zazírám – a hned nato věnuju stejně vyšokovanej pohled i Milanovi. Oba na mě totiž koukají, jako kdyby si kliďánko dali říct! V týhle situaci jako?! „Jasně, že to padá!“ oznámím jim tedy důrazně.

„Pfff,“ odfrkne Kryštof a s blahosklonným úsměškem zavrtí hlavou, „no jak jinak. I když trochu bych vočekával, že jsi třeba za těch pět let maličko dospěl… A z tý svý pózy věčně načuřený drama queen jsi vyrostl… Ale některý lidi se holt nemění, co?“

Nad všema těma urážkama jenom zalapám po dechu, ale nechci, aby si všiml, jak snadno mě ještě pořád umí rozhodit, a tak na něj přimhouřím oči, o dva kroky zkrátím tu mezeru mezi náma a zasyčím mu do obličeje: „S tebou prostě už do žádný trojky nepůjdu. Tečka.“

Chvilku mi zblízka oplácí můj upřenej pohled, než s povýšeným výrazem přejede očima celou mou postavu od hlavy k patám a zase zpátky a ušklíbne se: „Jak chceš!“ A bez dalších poznámek se otočí a vydá se zpátky do předsíně. „Měj se, Milane!“ hodí ještě přes rameno, během dvou vteřin se obuje… a vzápětí za ním prásknou dveře.

„No, tak… Čekal jsem, že to dnes dopadne všelijak, ale takhle teda ne,“ vjede si Milan rukou do vlasů a na kratičkej okamžik se zatváří docela přešle. Pak po mně vrhne zpytavej pohled: „A odkud že se to znáte…?“

„Sakra a není to jedno?“ vypálím po něm.

„Tak sorry, že se zajímám!“

„Kdybych ti to chtěl říct, tak ti to řeknu,“ drží se mě nakvašená nálada, a i když si uvědomuju, že Milan za nic nemůže, tak momentálně je jedinej, na kom si svou podrážděnost můžu trochu vybít. Což je mi na druhou stranu bytostně nepříjemný, a tak si jenom dlouze povzdychnu a smířlivějším tónem mu navrhnu: „Hele, co kdybysme to dneska odpískali? Myslím úplně všechno.“

„To jako… že mám jít pryč?“ dovtípí se.

„Jo,“ přisvědčím.

„Tak to je výborný,“ zasměje se, ale vesele to nezní. „A můžeš mi říct, co jsem ti jako přesně udělal?“

„Nic, Milane! Prostě chci bejt sám!“ už zase po něm začnu vyjíždět.

„Dobrý, okej,“ zvedne ruce do rádoby smířlivýho gesta, ale v kontrastu s tím se na mě docela opovržlivě zaksichtí: „Ale až si to časem rozmyslíš a zase nebudeš chtít bejt sám, tak se nediv, že už dost možná nebudu mít zájem.“

„Fajn,“ vezmu to na vědomí obyčejným kývnutím, protože momentálně je mi to úplně u prdele.

„Fajn,“ odtuší… a za pár vteřin prásknou dveře i za ním.

Ještě chvilku stojím v obýváku jak solnej sloup, neschopnej se pohnout, a pak se se zničeným povzdychnutím svalím zpátky do křesla. Tak to bysme měli. Že já jsem tu trojku nezrušil rovnou! Nikdy to nedopadne dobře! Žádná trojka už ze svý podstaty nemůže kurva dopadnout dobře! Byli jsme dva… chtěli jsme si užít ve třech… a skončil jsem sám!

Úplně stejně jako posledně!!!

***

Ledabyle posedávám na zábradlí kousek vod Raďasova baráku a upřeně pozoruju hlavní vchod. Pro náhodný kolemjdoucí to vypadá, že tu na někoho čekám… A jo, já tu fakt na někoho čekám. A jestli jsou mý dedukce správný, tak se každou chvíli dočkám.

A taky jo. Dveře se votevřou – a vyjde z nich Milan. Takhle na tu dálku nedokážu úplně říct, jak se tváří, ale vzhledem k tomu, jak si vrazí ruce do kapes a rázným krokem vyrazí pryč, si umím udělat vobrázek vo tom, co se nahoře v Raďasově bytě asi tak vodehrálo za scénu. Sám pro sebe se ušklíbnu. Radan se za ty roky fakticky nezměnil. Dost možná bych dokázal tipnout slovo vod slova, co asi tak Milanovi řekl – a jakým stylem ho ze svýho bytu vyhodil. Vod toho tu ale nejsem. Pro mě je důležitý, že ho vyhodil. A že když byly správný tyhle mý dedukce, tak s velkou pravděpodobností jsem trefil i všecko to vostatní.

Dostat se zpátky do baráku pro mě i bez použití spodního zvonku není problém, stačí si chvilku počkat na nějakýho dalšího vobyvatele domu, co se vrací z práce nebo vodkud, a nenápadně se k němu přifařit. A vo pět pater výš se pak prstem vopřu vo zvonek k Raďasovu bytu.

„Ježíši, Milane,“ začne Raďas držkovat už v předsíni, „říkal jsem ti, že…“ Pak konečně vykoukne ta jeho rozcuchaná hlava – a Radan na mě překvapeně vykulí voči: „To seš ty?!“

„Nedělej, že jsi mě nečekal,“ napomenu ho, ale jelikož se u toho bezděky pousměju, asi to moc jako napomenutí nezní. Je prostě těžký se nepousmát, když si vzpomenu, jak mě tohle jeho vrabčí hnízdo vítalo pokaždý před těma pěti rokama, ačkoliv tenkrát teda ještě Radan bydlíval u rodičů…

„No to teda nečekal!“ ujistí mě, a vzhledem k tomu, že zůstane stát mezi dveřmi jako taková závora, co se vodmítá zvednout, vypadá to, že tentokrát fakt nekecá. „Co tu sakra ještě chceš?“ zahledí se na mě přísně.

Navoko ležérně se vopřu bokem vo futra, ruce si schovám do kapes. „Vy spolu nechodíte, že ne? S Milanem.“

„Co je ti do toho?“ vodfrkne.

„Tak chodíte spolu?“ nepolevím ve svým vyzvídání. V tomhle potřebuju mít jasno.

„Ne,“ vypadne z něj a užuž se nadechuje k nějakýmu dalšímu stěru, ale nedám mu šanci.

„Fajn,“ prohodím. „Von mi to sice taky tvrdil, ale chtěl jsem to mít potvrzený z vobou stran…“ Pak se prudce napřímím, vytáhnu ruce z kapes, a než se Radan vzmůže k nějakýmu vodporu, natlačím ho do jeho bytu, samolibě tam vejdu za ním a zavřu za náma dveře. „Je neslušný nechávat hosta stát na chodbě, to nevíš?“ zaksichtím se na něj jako neviňátko samo.

„Co si to sakra dovoluješ?“ spustí. „Okamžitě odsud vypadni!“

Já si ale jakoby nic skopnu z nohou botasky, batoh odhodím na botník a gestem Raďase vybídnu, ať laskavě postoupí kousek dál do bytu. „A teď mi hezky ukážeš, kde tady máš ložnici. Potřebuju s tebou něco probrat.“

„No to snad… Já s tebou nic probírat nechci!“ strčí do mě tak prudce, až nechtě vo krok ucouvnu. A jelikož vidím, že se chystá udělat to znovu, vystartuju proti němu, pevně mu sevřu zápěstí v dlaních a přidržím mu ruce u těla. Snaží se mi vytrhnout, ale má to marný, tak jako to měl marný skoro vždycky – a víme to voba.

Nakloním se až těsně k němu, tak těsně, že slyším, jak mu prudce buší srdce – a potichu pronesu: „Nekecej. Chceš mě vod první vteřiny, co jsi mě před dvaceti minutama viděl vstoupit do dveří. A netvrď mi, že to není pravda.“

Posměšně se ušklíbne. „Ty seš tak neskutečně sebevědomej, že se divím, že to z tebe za ty roky ještě nikdo nevymlátil! Zájemci o to musej stát ve frontě! A já si do ní stoupnu taky! A pusť mě, sakra!“ trhne sebou, ale jelikož to vočekávám, ani to se mnou nehne.

„Uvědomuješ si ale, že jsi mi tím vůbec nevodpověděl na mou votázku? Takže bych to vlastně mohl brát tak, že tím jejím vokatým ignorováním jsi mi na ni vodpověděl?“ předvedu mu cosi jako vítězoslavnej úsměv.

Za vočima se mu mihne zmatek, jak se snaží si rychle vzpomenout, na co že jsem se ho to přesně ptal. „Ne, nechci tě od první vteřiny, co jsem tě viděl vstoupit do dveří! Stačí ti to takhle?“ vyštěkne a zase sebou zamele, ale docílí akorát toho, že mu zápěstí sevřu v dlaních vo něco pevnějc. Dál ho zblízka propaluju pohledem… a musím se vážně vovládat vší silou, abych se nezačal spokojeně usmívat. Protože v jeho vočích už to dávno čtu. To, co von si sám sobě… nebo minimálně mně… ještě nechce přiznat.

„Ale no taaak,“ protáhnu káravě. „Říkal jsi, že se mnou nepůjdeš do žádný trojky. Okej, proti tomu nic nemám. Ale neřekl jsi, že se mnou vůbec nechceš jít do postele.“

Radan jenom naprázdno polkne.

„Nevěděl jsem, že to potřebuješ takhle vyspecifikovat!“ vyletí z něj zostra sice hned vzápětí, ale do toho vztekavýho ‚Vypadni!‘ už to má docela daleko. „A taky to nemění nic na tom, že s tebou nechci nic probírat!“

„Dobře, tak nemusíme nic probírat. Prostě si to úplně normálně rozdáme. Beztak nic jinýho v plánu na dnešní večer nemáš. A já taky ne,“ mrknu na něj vemlouvavě. „Navíc Milan vykládal, jak si v posteli poslední dobou moc nerozumíte…“

„No to snad… To je takovej dement!“ rozčertí se zase a zamele sebou v další zbytečný snaze se mi vysmeknout.

Nechám tu jeho poznámku bez komentáře a dál pokračuju, jako kdyby mě nijak nepřerušil: „Víš, a když mi to přiznal poprvý, tak já si říkal: vole, to neumíš dát svýmu chlapovi to, co chce? To, co potřebuje? Ale když jsem dneska viděl, že to TY seš ten jeho chlap, tak mi to secvaklo. Vono totiž pokrotit si tebe, to neumí každej.“ Pak si ho za ty zápěstí přitáhnu těsně k sobě, skloním se k němu, smyslně mu zlehka skousnu ušní lalůček… a šeptem se s ním podělím i vo zbytek svý úvahy: „Ty potřebuješ speciální zacházení.“

Cítím, jak se mu zrychlil tep… a slyším, jak zalapal po dechu… A umím si dobře představit, kolik sebevovládání ho stojí, aby jeho hlas zněl co nejklidnějc, když se mi s předstíraným nezájmem snaží voponovat: „Ty si pořád tak neskutečně věříš! Ale já už jsem úplně jinej a to, co na mě platilo tenkrát, na mě dneska neplatí, jasný? A tyhlety tvý řečičky taky ne! Takže si je seber, seber si to všecko – a běž pryč!“

Prudce s ním smýknu a přetočím ho k sobě zády, namáčknu ho na sebe, a zatímco pravačkou si ho pevně přidržuju u sebe, levou rukou mu vjedu do rozkroku. „Tak neplatí…?“ prohodím posměšně, protože ta boule v jeho kalhotách mi říká všecko možný, ale teda nic vo tom, že by na něj mý řečičky a moje přítomnost neplatily.

„Kryštofe…,“ vzdychne Radan vydrážděně… a pro mě je to to poslední, co jsem ještě potřeboval. Protože dobře vím, že vod něj se žádnýho jinýho souhlasu nedočkám. Nevezme nic z toho, co tu po mně metal, zpátky. Neuzná, že jsem ho prokoukl, nepřizná, že po mně touží tak moc, jako já toužím po něm. Ne. K tomu povede ještě dlouhá cesta. Ale proteď mi to jeho vzdychavý Kryštofe stačí.

Spokojeně se usměju. „No vidíš,“ zavrním mu do ucha. „A teď se teda podíváme, kde máš tu ložnici,“ přestanu ho dráždit v rozkroku, zkroutím mu vobě ruce za zády a začnu ho strkat ke dveřím, vo kterých tuším, že by mohly do ložnice vést.

„Nechci,“ zkusí jeho pusa ještě protestovat a jeho tělo se pokusí vo další ukázku vodporu, takže na to dostrkání Raďase do ložnice musím vynaložit trošku víc úsilí, než jsem původně myslel, ale jsem si na devětadevadesát procent jistej, že už na mě to svý nechtění jenom hraje.

A tu nejistotu vo velikosti jednoho procenta smáznu hned vzápětí. Těsně před jeho postelí ho prudce vobrátím, podkopnu mu nohy, na tu postel ho povalím – a rovnou ho přišpendlím k matraci vahou svýho těla, zatímco ruce mu pevně sevřu nad hlavou. Můj klín se tře vo ten jeho a není sporu vo tom, že jsme voba vzrušení na maximum, přesto mu dám ale šanci, aby to celý stopnul – pro případ, že už by byl vážně jinej, než byl tenkrát, a že bych si to jeho dnešní vyzývavý chování vyložil špatně. Probodnu ho zkoumavým, zvážnělým pohledem: „Tak co teda? Mám vodejít hned, nebo třeba až zhruba za hodinu?“

„Jdi do prdele,“ řekne jenom, a i když mu z vočí srší blesky, vidím, že čas vod času se protnou s takovýma nadrženýma jiskřičkama… s těma nadrženýma jiskřičkama, který si moc dobře pamatuju…

A pak najednou Raďas zvedne hlavu – a políbí mě, tak dravě, hladově a jednoznačně, že mi tím jakýkoliv případný pochyby vymaže z hlavy.

***

Asi tři vteřiny mi Kryštof ten polibek oplácí, ale pak se ode mě odtáhne. „Nonono!“ prohodí, v očích potměšilý plamínky. „Nějak si troufáš!“

„Říká ten, kdo mě přepadl v mým vlastním bytě?“ zapitvořím se na něj.

„Trochu moc silný slova,“ uculí se.

„Zavolám na tebe policajty – a uvidíme, jak to vyhodnotí,“ vyhrožuju planě.

Jeho výraz se jako mávnutím proutku změní z lehce pobavenýho na podrážděnej – a jo, někdo, kdo ho nezná, by si mohl myslet, že jsem ho tou svou poznámkou doopravdy vytočil, ale já vím svý.

„To by ses nejdřív musel dostat k telefonu, víme?“ zavrčí na mě, ale pokaždý poznám, že není naštvanej doopravdy. Že je to jenom v rámci tý hry. Hry, kdy já ho provokuju téměř k nepříčetnosti a on se vyprovokovat nechá, protože ho baví mazat mi ten provokativní škleb z tváře a taky dostávat mě zpátky na mý místo, jak mi vždycky tak rád říkal.

„Třeba mám mobil pod polštářem,“ provokuju ho tedy. Býval jsem v tom vyloženě přeborník – v tom, jak z Kryštofa vytáhnout na světlo to jeho temnější já. V umění dohnat ho k tomu, aby netoužil po ničem jiným, než vyšukat ze mě ten vzdor a tu neposlušnost. Taky jeho slova.

„Mně je úplně volný, kde ho máš. Minimálně další hodinu se k němu prostě nedostaneš, vo to se postarám,“ prohlásí a zatváří se tak přesvědčivě a neústupně, že nemám nejmenší problém mu to uvěřit. Sám pro sebe se uculím: vida, ještě pořád to mám očividně v sobě. Tu schopnost ho vytáčet a provokovat. A on na to ještě pořád slyší.

„Tak ještě taky můžu zburcovat sousedy… Máme spolu docela dobrý vztahy. Určitě nějak zasáhnou, když budou mít dojem, že potřebuju pomoct,“ zlobím ho dál.

Kryštof si rychlostí blesku přehmátne, aby mi obě zápěstí svíral jenom v jedný ruce – a tou druhou mi hrábne do rozkroku. „No a co myslíš, budou zasahovat, i když budou mít dojem, že je vo tebe ve skutečnosti moc dobře postaraný?“ přimhouří na mě poťouchle oči a zmáčkne mý péro přes kalhoty přesně tak akorát, aby to ze mě vyloudilo polohlasný vzrušený vyheknutí.

„No, když si nebudou jistí, tak… tak se radši… přijdou přeptat,“ vyvzdychám ze sebe, protože ta jeho dlaň v mým klíně mi teda dává! A samozřejmě za tu mou míru nadrženosti nemůže jenom jeho dlaň v mým klíně, protože když se to vezme kolem a kolem, dlaň do klína si umím položit i sám, že jo… Ale bože, ten jeho postoj prostě, to, jak mě úplně samozřejmě zalehl, to, jak si mě drží tak, abych mu byl k dispozici, to, jak se nade mnou tyčí a jak se samolibě usmívá…

„Tak v tom případě,“ přestane mě Kryštof dráždit, nadzvedne se na rukách a pomalu se ze mě překulí vedle na matraci, „půjdu zamknout a zabarikádovat dveře – a ty se zatím hezky svlíkneš do naha, deal?“

„Zapomeň,“ zavrtím nesouhlasně hlavou a začnu se taky zvedat z postele. „A vůbec, když už jdeš k těm dveřím, tak co kdybys jimi rovnou prošel ven? A já za tebou zavřu zevnitř – a všechno bude v cajku!“

A Kryštof se jenom rozesměje a na chvilku zmizí v předsíni, zatímco já si zase sednu na postel… a zamyšleně si vjedu rukou do vlasů. Sakra, kam mě to zase dostal? A… jak málo mu na to stačilo! Přitom… já… zařekl jsem se, že už ho nikdy nechci vidět! Natož s ním dělat něco jinýho! A zatím… Jenže můžu já za to, že jedna moje část ho nenávidí a nechce ho u sebe… a druhá moje část ho zbožňuje a chce ho u sebe? A tyhle obě mý části jsou online obě najednou?! Jo, pořád mu mám za zlý, jak se tenkrát vyspal s tím svým známým, ano, přesně s tím, kterýho jenom o dva týdny dřív dotáhl do tý naší trojky… A asi ještě víc mu mám za zlý to, jak rychle to se mnou pak vzdal, jak se vůbec nesnažil si to u mě vyžehlit! Jenže zároveň… bože, pět let jsem nebyl takhle vzrušenej! I když jsme se s Milanem oba snažili a dělali to nejlepší, co jsme uměli, tak takovýhle tsunami v mým podbřišku mi ty naše postelový hrátky prostě nikdy nevykouzlily! A to se mě Kryštof přitom teprve sotva dotkl!!!

Než mě ale mý úvahy stihnou pohltit do sebe, Kryštof se vrátí z předsíně, zavře za sebou dveře… a opře se o ně. „Tak co je s tím svlíkáním?“ pobídne mě.

„Co to tam máš?“ zapátrám, protože si všimnu, že něco drží za zády.

„Až budeš nahej, tak se to dozvíš,“ informuje mě nevzrušeně.

„Hm, tak v tom případě to asi budu muset oželet, protože do naha se mi momentálně fakt nechce…“

„Ts ts ts,“ zamlaská nespokojeně, „ty jsi nám nějak zvlčil! Dřív jsi mě poslouchal na slovo!“

„No,“ rozesměju se, „jednak neposlouchal, a druhak to bylo předtím, než…“

„Sklapni,“ nenechá mě to ale doříct, dvěma krokama je u mě a já si stihnu akorát všimnout, že to, co třímal za zády a co teď pohodil na postel, jsou dva tmavomodrý šátky. Než to ovšem stihnu jakkoliv okomentovat, cítím, jak mě Kryštof za loket tahá na nohy, jak jeho prsty chňaply po mým tričku a jak mi ho nekompromisně vyhrnuje ke krku. Úplně automaticky zvednu ruce a nechám ho, ať mi to triko svlíkne, ale ještě než ho stihne odhodit, zbavím trika pro změnu já jeho. Nezarazí mě, ani když mu začnu rozepínat kalhoty, mezitím se on zabývá knoflíkem a zipem mých riflí… A prostě strháme ze sebe svý hadry tak nějak vzájemně.

Teprve když naproti sobě po týhle divoký předehře zůstaneme stát úplně nazí a oba zrychleně oddychujeme, tak Kryštof mě ještě asi dvě vteřiny nechá, ať se na jeho těle popasu pohledem podobně, jako se on pase očima na mně, a pak znovu převezme kontrolu: jednoduše mě popadne do náručí, chvilku se do mě vpíjí očima – a hodí mě na postel.

„Chceš mi vyrazit dech?“ zaskuhrám, protože to bych nebyl já, abych se neozval. Neumím holt mlčet. Neumím a ani nechci mu tu jeho nadřazenost nechávat úplně zadarmo.

„Ne,“ lehne si na mě a já jenom přerývavě zalapám po kyslíku, když mě váhou svýho těla na chviličku úplně ochromí. „Chci tě kurva už konečně cítit pod sebou. A teda mimo jiný i v sobě, ale to má čas.“

„Aaach…,“ vzdychnu jenom, protože z Kryštofovy pusy zní všechny popisy jeho hříšných tužeb tak neskutečně smyslně, že už se prostě nedokážu ovládat.

Bez přemýšlení mu vjedu dlaněma na záda a začnu ho hladit po jeho rozpálený kůži, protože jo, taky chci cítit a vnímat jeho tělo a jeho horkost a jeho všecko, jenže Kryštof hmátne někam vedle mě – a zamává mi před očima tím modrým šátkem. „Ruce nad hlavu,“ řekne jenom stroze a významně se na mě zaksichtí.

A já mu okamžitě vyhovím.

I když úplně bez komentáře to samozřejmě nechat nemůžu. „Ty sis s sebou jako donesl i nějaký pomůcky, jo? A to jako sám od sebe, nebo ti Milan něco říkal?“ vyzvídám.

„Nepotřebuju, aby mi Milan cokoliv vykládal,“ ujistí mě s ušklíbnutím a přesune se, aby mi mohl obkročmo sedět přes boky – a aby zároveň pohodlně dosáhl na mý zápěstí a mohl mi je tím šátkem svázat k sobě. „Stačilo mi vědět, že to máš rád trochu natvrdo. Tak jsem se prostě nachystal.“

Upřeně pozoruju jeho výraz ve tváři, s jakým se věnuje tomu převazování mých zápěstí – a donutí mě to znovu nasucho polknout. On… má to prostě v sobě. Nepotřebuje si nic chystat. A má pravdu i v tom, že nepotřebuje, aby mu někdo něco vykládal. Ne. On prostě přijde, vezme si, co chce a jak chce… Užije si to… A ten druhej, což jsem v tomhle konkrétním případě já, si to automaticky užije taky. A moc.

Kryštof sklouzne pohledem z mých zápěstí do mých očí – a zakření se na mě: „Co? Žádný další poznámky? No ne, to se vidí málokdy, že nemáš co dodat…“

„Třeba už nejsem tak ukecanej, jako jsem byl dřív,“ odpovím mu polohlasně.

Kryštof se na mě nevěřícně zašťuří: „No, tak i kdyby to byla pravda, jako že tomu neuvěřím ani za milion let, tak neboj, to já si tě během večera zase rozmluvím…“ A ukazováčkem mi jemně, zlehka začne přejíždět přes rty.

Hned toho využiju, malinko škubnu hlavou – a chytnu ten jeho ukazováček mezi zuby. Taky jenom tak zlehka. Uličnicky na Kryštofa mrknu… a pak jeho prst vsaju do pusy a začnu ho cucat… a olizovat… a sát… A líbí se mi, jak se ten Kryštofův jasnej, přímej pohled pomalu mění na lehce zastřenej…

„Ehm, dovolil ti to někdo?“ zachraptí Kryštof a ukazováček mi z pusy pomalu vytáhne.

„Ale ani nezakázal,“ informuju ho s šibalským pousmáním.

„Je vidět, že máš v sobě ještě pořád plno nezkrocený energie… S tím musíme něco udělat,“ podívá se na mě zpod napůl přísně, napůl pobaveně přimhouřených víček, pak se natáhne pro ten druhej šátek – a přikáže mi: „Zavři voči.“

„Ne, Kryštofe,“ zavrtím hlavou a rovnou se ošiju tak nějak celej, „tohle nechci…“

„Ty pořád vopakuješ, že něco nechceš, ale přitom vidím, že chceš,“ okomentuje ten můj nesouhlas pobaveně.

„No, tohle nechci, protože… se na tebe chci dívat,“ přiznám.

Potěšeně se pousměje: „Neboj, ještě se na mě nakoukáš dost.“

A tak teda se vší důvěrou zavřu oči a nechám ho, ať můj svět ponoří do úplný tmy.

***

Když mu převazuju oči šátkem a vím, že už na mě nevidí, sám se na něj navopak nemůžu vynadívat. A můžu si navíc dovolit na chvíli vypadnout z tý svý přísný role – a úplně normálně se začít usmívat. Protože se mi prostě usmívat chce, když ho tu takhle vidím. Sexy, bezbrannýho, plně vodevzdanýho do mý péče… a samozřejmě natěšenýho a nadrženýho na to všechno, co si na něj chystám.

Aby taky nebyl! Sám jsem nadrbanej už jenom z těch představ. A tak si ho ještě naposledy prohlídnu… a pak už se mu konečně začnu pořádně věnovat. Jeho tělo po tom touží. Von po tom touží. A já po tom netoužím vo nic míň. Tak sakra proč bych se měl držet zpátky?

Skloním se k němu a nejdřív ho začnu jenom tak zlehka volizovat na krku. Nasávat tu jeho vůni, vochutnávat jeho rozpálenou kůži, jeho příjemně slanej pot… Připadám si jako děcko, který vzal někdo po pětiletý dietě do cukrárny. Všechny ty zákusky už jsem kdysi vochutnal, byl jsem zvyklej si je dávat téměř každej den… A teď si na jejich chuť znovu rozpomínám. Jsou stejně výtečný, jako byly tenkrát. Nikdo je mezitím vo žádný ingredience nevošulil.

Radanovi se i jenom z těchhle mých letmých dotyků zrychlí tep. Nevodolám, a aniž bych ho přestal voždibovat a líbat na krku, nenápadně mu vjedu rukou do klína a trošku si tam s ním pohraju. I kdyby pro nic jinýho, tak pro to, jak hned začne vzdychat. Těsně u mýho ucha. Můj vocas se už jenom z těch zvuků může zbláznit – i když je pět let neslyšel, stejně má na ně vypěstovanej něco jako Pavlovův reflex.

„Ty máš jediný štěstí, že jsem si ty šátky vzal jenom dva. Jinak bych ti tím třetím ucpal pusu,“ špitnu Radanovi do ucha – a táhle ho volíznu po bradě.

Dlouze, trhaně vydechne. „Kdybys nekecal… Vždyť to posloucháš rád.“

„No to jo,“ přiznám jednoduše. „Jenže s takovou budu hotovej mnohem dřív, než bych potřeboval,“ upřesním.

„Já to taky nevydržím dlouho,“ vzdychne.

„No tak to pozor,“ uchechtnu se mu někam do klíční kosti, „ty se uděláš, až ti to dovolím!“

„Můžu to zkusit… Ale nic neslibuju,“ dodá – a ucítím, jak samovolně zkusí trošku víc roztáhnout nohy poté, co mý hlazení lehce nabralo na intenzitě.

„Ty si vážně děsně troufáš! Počítej s tím, že to bude mít důsledky,“ snažím se znít přísně a nekompromisně.

„Jistě, pane,“ prohodí jakoby nic – ale dá do toho všecko to, co do toho umí dát jenom von: tu správnou směsku povolnosti, ale i drzosti, ten správnej mix chuti mi vodporovat, ale taky chuti mi vyjít vstříc, a nechybí tam samozřejmě ani touha po tom, abych v týhle hře pokračoval, chtíč, abych ho nechal se vystříkat co nejdřív, a zároveň nevyřčená prosba, abych to protahoval co nejdýl… Je to prostě tak akorát namíchaný kombo, aby mě to dráždilo a rajcovalo a hecovalo. Takže i jenom tyhle dvě vobyčejný slova způsobí v mým podbřišku takovej menší jadernej výbuch. A teprve teď si jsem jistej, že jsme s Raďasem na jedný vlně. Konečně. Po tolika letech. Bože! To uvědomění mě na chvilku úplně semele, a tak se skloním a dám mu pusu přímo na rty, ale hned se zase vrátím zpátky do svý role. Která vlastně v jeho přítomnosti ani není žádná role, je to prostě jenom kus mýho já, kterej ale vypluje na povrch právě a jenom s Radanem. Nikdy s nikým jiným se tohle mý já už neukázalo. Až zase teď.

I když na mě nevidí, zavrtím nad ním hlavou… a taky sám nad sebou. Nad tím, jak mě tohleto všechno dostává. Nad tím, jak mě von dostává. A pak už nad tím vším přestanu špekulovat… a dám do tý péče vo to nádherný tělo, který se tu pode mnou tak vzrušeně chvěje, úplně všechno.

***

Vrtím a svíjím se pod těma jeho dotykama. Pod dotykama jeho rtů i dlaní, pod dotykama, který mě dokážou během několika vteřin dostat na hranu mý příčetnosti. A pak mě tam po nekonečně dlouhou dobu udržovat.

Díky tomu, že na Kryštofa nevidím, jsou všechny ty dotyky o dost intenzivnější, protože se na žádnej z nich nedokážu dopředu připravit. Prostě nejdřív cítím, jak mi jeho prsty mnou bradavky – a pak mi najednou jeho jazyk rejdí v pupíku, zatímco jeho zvědavá, zkušená dlaň mi zlehka promačkává koule… A ten přechod mezi těma všema vjemama je zhruba stejnej, jako když stojíte pod ledovou sprchou – a z ničeho nic na vás někdo chrstne kýbl vařící vody. Není mezi tím žádnej mezistupeň. Žádných pár vteřin na hlubokej nádech. Prostě jenom jeden silnej pocit střídá druhej.

A zezačátku mi to Kryštof nenarušuje ani žádným řečněním, ale když se nabaží horní poloviny mýho těla, a taky teda zjevně mýho vzdychání a kňourání, mírným tlakem na stehna mi odtáhne nohy trochu víc od sebe, sesune se po mým těle níž – a přímo do mýho klínu zaševelí: „Tady je někdo už hooodně nedočkavej…“

„A je to hooodně překvapivý, že?“ neodpustím si, abych si nerejpnul.

„Je to sexy,“ řekne prostě – a mě zamrzí, že na něj zrovna teď nevidím, protože mě vždycky děsně rajcovalo pozorovat ten jeho mlsnej výraz ve tváři, když se chystal mě vykouřit… Nebo když jsem si pod jeho bedlivým dohledem sám honil, protože mi to přikázal třeba…

„Já chci taky vidět něco sexy,“ zkusím ho obměkčit, aby mi ten šátek z očí už sundal.

„Chtít můžeš,“ úplně zřetelně se mi na zavřený víčka promítne jeho typický škodolibý zaksichtění. „Jediný, co máš teď dovolený, je ležet, být mi k dispozici… a nadrženě vzdychat.“

„Aaach…,“ uteče mi úplně automaticky… A když pak Kryštof konečně chytne mý péro do dlaně, zatímco špičkou svýho vlhkýho, teplýho jazyka začne jemně obkružovat vstup do mý díry, změní se to mý vzdychání na pěkně hlasitý sténání.

„Víc, zlato, skoro tě neslyším,“ usměje se mi do rozkroku po neodhadnutelně dlouhý době, a já jsem už tak rozdrážděnej, že i to jeho usměvavý vydechnutí mi způsobí další slastný zašimrání v podbřišku.

„Ty musíš víc!“ pobídnu ho ochraptěle.

„Hmmm, a copak musím víc?“ protáhne líně, a aby mi dal najevo, že sakra dobře ví, co po něm chci, olízne mý péro po celý délce – a zároveň bříškem palce lehce zatlačí proti vstupu do mýho análu.

„Všechno…,“ kňournu a automaticky tomu jeho prstu vyjdu pánví vstříc.

„Vobávám se, že budeš muset být konkrétnější,“ škádlí mě – a schválně svou ruku zkoumalku od mýho těla oddálí a znovu mě tam vzadu jenom tak zlehka podráždí jazykem.

Nadrženě se prohnu v zádech. „Kurva, Kryštofe,“ přestanu si brát servítky, „prostě mě ošukej, jasný? Čímkoliv! Pořádně! Hlavně už dělej!“

„Jo, tak tohle už bylo konkrétní dost,“ zhrubne mu hlas vzrušením. „Vošukám tě moc rád. Vším, co mě napadne. A budu to dělat tak dlouho, až nebudeš vědět, čí seš.“

Rozhicovaně se zavrtím, protože jo, sakra, přesně tohle potřebuju. Potřebuju vošukat tak, až nebudu vědět, čí jsem. Potřebuju to už pět zasranejch let. Potřebuju to od Kryštofa.

„Máš tu někde nějakej gel?“ přeptá se.

„Jo, v šuplíku,“ pohodím hlavou k nočnímu stolku – a teprve pak mi dojde, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad, protože v tom šuplíku je kromě gelu…

„Ale podívejme se!“ nenechá to Kryštof bez komentáře a slyším, jak se v tom šupleti přehrabuje. „Tady je někdo pěkně nadrženej hračkofil!“

„Ehm,“ zrudnu ve tvářích – není mi zrovna příjemný, že jsem Kryštofa takhle bez přemýšlení hodil do situace, kdy se musí dívat, jaký věcičky používám v posteli s někým jiným!

Ale Kryštof si z toho evidentně nic nedělá, protože poťouchle dodá: „No neboj, vyzkouším na tobě každou jednu tu hračku. Tahle noc bude ještě dlouhá, těš se! Ale teď… teď už se nemůžu dočkat něčeho jinýho…“

„A čeho?“ troufnu si se zeptat.

Kryštof si přilehne těsně vedle mě… a nagelovaným prstem se začne dobývat do mý díry. „Až zase nahmatám to tvý citlivý místečko… a donutím tě křičet mý jméno tak nahlas, že ty tvý dobrý vztahy se sousedama vezmou rázem za svý.“

„Ježíši…,“ vydechnu ještě… A je to poslední srozumitelný slovo, který zazní, protože ten způsob, jakým mi Kryštof podal ten svůj zhýralej plán, mi prostě vezme veškerý další poznámky z úst…

No a pak už… pak už se můj zčernalej svět smrskne do jednoho jedinýho bodu. Do bodu, kterej se Kryštofovi povede nahmatat na první dobrou… a přes kterej mi přejíždí bříškem svých prstů tak zkušeně a rafinovaně, že si po chvilce přestanu být jistej, jestli ten, kdo křičí a znovu a znovu vyhekává jeho jméno, jsem vůbec ještě já…

***

Sledovat ho, jak s ním to moje pohrávání hází, je prostě bezkonkurenční. Nikdy se při svých projevech vzrušení nehlídal, ale teda dneska mám dojem, že to jeho vochraptělý sténání snad vysklí všechny vokna. A tak se k němu po čase skloním a zkusím mu trochu ztlumit volume tím, že ho začnu líbat… Z toho, jak mi ten svůj nekontrolovatelnej chtíč vyhekává přímo do pusy, jsem sám ještě nadrbanější, ale neva; hlavně, že sklo ve vokruhu pět metrů vodsud to přežije bez úhony.

„Panebože, ty mi dáváš,“ přiznám potichu, prsty z něj pomalu vytáhnu – a dlaní mu hladivě přejedu po těle vod rozkroku až ke krku, načež mu stáhnu z vočí ten šátek.

Raďas párkrát zamrká, jak se snaží zvyknout si na to světlo, a pak na mě upře ten svůj vzrušením zamlženej pohled a s náznakem panovačnosti v hlase pronese: „Okamžitě do mě ty prsty zase strč!“

„To má být jako pokus vo co,“ pobaví mě to, „vo nějaký vyhrožování?“

„Kryštofe, no tak, prosííím!“ zazmítá sebou nespokojeně.

„A vo co že mě to přesně prosíš?“ nemůžu si vodpustit, abych ho ještě naposledy pořádně nepoškádlil. „A dej si záležet na každým slovíčku!“ poradím mu.

Propálí mě vočima, takže si užuž myslím, že mě tak akorát pošle někam, ale nakonec se nadechne – a pokorně spustí: „Prosím, strč do mě prsty… nebo svýho ptáka… a udělej mě. Pane.“

Mám co dělat, abych spokojeně nezavrněl – tak moc se mnou tady tahle jeho poslušná póza mává!

„Vidíš, jak to umíš,“ uculím se na něj aspoň… a pak už na nic nečekám, několikrát si dlaní mastnou vod gelu přejedu po svým péru… a hned vzápětí do Radana bez dalšího zdržování vklouznu.

Bože, chybělo mi to… Uvědomoval jsem si to celou tu zasraně dlouhou dobu, ale teprve teď, když jsem znovu v něm, mi dojde, jak šíleně a nemožně moc mi to chybělo. Jak mi chyběl konkrétně von. Tohle jeho sexy tělo. Ten jeho důvěřivej, vzrušením zastřenej pohled. To jeho vyheknutí, když mě konečně cítí v sobě. To, jak se prohne v zádech jako luk, tak křečovitě, až si ho musím celýho zalehnout a vahou svýho těla ho trochu zklidnit. A to, jak se kolem mě tam uvnitř stahuje, jako kdyby mě chtěl vtáhnout a pohltit do sebe.

Když se konečně se vším trochu srovná, propojíme se vočima – a pak se v něm začnu líně pohybovat. Líně, ale důrazně. Miluju, jak si po každým mým přírazu má tendenci skousávat ret, aby nevyhekl příliš nahlas. A jak se pokaždý zachvěje. A jak škubne rukama, protože by mi je chtěl vobtočit kolem krku, ale pak si uvědomí, že nemůže, a tak je zase poslušně položí nad hlavu.

„Chceš rozvázat?“ nabídnu mu. Protože v tuhle chvíli je svým způsobem nejzranitelnější – a já mám chuť mu splnit každý přání. A pečovat vo něj. A chránit ho. A přitom ho pěkně tvrdě šukat. A to všecko najednou.

„Ne,“ zavrtí hlavou, aniž by uhnul pohledem z toho mýho.

„Myslel jsem si to,“ pousměju se, hřbetem dlaně ho pohladím po tváři… a pak už mu sjedu rukou do klína a chytnu ten jeho parádně nažhavenej klacek.

Chci si s ním ještě chvilku jenom tak zlehka pohrávat, ale Radan mi v tom záhy udělá jasno: „No taaak, přestaň už bejt tak zatraceně jemnej, pane!“ vyštěkne totiž… a já mu věnuju potěšenej, nadrženej úsměv.

„No tak jak chceš,“ mrknu na něj ještě… a pak v něm i na něm a s ním rozjedu takovou jízdu, abych dostál svýmu slibu: a sice že ho vošukám tak, že nebude vědět, čí je.

Neví to. Přísahám, že několik dalších minut neví, čí je, protože tak jako se mně všechno slívá do jednoho jedinýho mlžnýho voparu, tak stejně se to stopro slívá i jemu. Naše hekání a sténání se proplete do jedný jediný hlasitý symfonie… a ten orgáč, co nás voba semele téměř zároveň, si naprosto dokonale vodeřveme. Sousedi nesousedi, vokna nevokna.

A tady ta chvíle těsně po je nakonec z celýho večera možná úplně nejlepší. To, jak voba voddechujeme a lapáme po dechu jako po nějakým závodu v běhu. To, jak se Radanovi po tváři rozlije takovej spokojenej úsměv – stejnej, jakej mám na tváři stopro i já. To, jak se ke mně úplně samozřejmě přitulí – a nechá mě, ať ho vobejmu a přitisknu ho na sebe. A to, že když mu pak konečně vodmotám z rukou ten šátek, tak mi vjede dlaněma do vlasů a začne se mi jenom tak jakoby mimochodem probírat účesem. Mám chuť z toho všeho začít příst blahem jako nějaký kotě.

„Tak co,“ prolomím po neodměřitelně dlouhý chvíli to mlčení, „bylo to konečně vono? Nebo až vám zase Milan bude nahánět někoho do trojky, tak bude vykládat, že ten, koho sehnal posledně, nestál za nic?“

„Nech toho,“ bouchne mě Raďas pěstí do hrudníku, ale nedá do toho žádnou sílu, prostě jenom aby se neřeklo. „Jednak jemu se s tím fakt svěřovat nebudu, a druhak… no… nemůžeš věřit všemu, co někdo vykládá v hospodě!“

„Ale!“ trhnu hlavou a proti mý vůli se mi ten doteď spokojenej úsměv zkřiví do jízlivý grimasy. „Konečně ti to došlo, ty vole?!“

„Co…?“ zatápe zmateně, ale nedám mu prostor, aby si to v tý svý makovici pospojoval sám.

Vodtáhnu se vod něj a naštvaně na něj vyjedu: „Neříkal jsem ti náhodou já před těma pěti rokama to samý? Že nemůžeš každýmu debilovi hned všechno věřit? A co jsi udělal ty? Kliďánko jsi uvěřil někomu úplně cizímu – a mně jsi vynadal do lhářů!“ Sakra, už je to tak dávno, ale vočividně si tu křivdu v sobě pořád nesu – a doteď jsem mu to nedokázal vodpustit!

„No protože jsi mi kecal! Vyprávěl jsi mi něco úplně jinýho, než co mi pak říkal on! A navíc to neříkal jenom on! I další kluci vás prej…“

Nenechám ho to doříct, ne, už ne. Nehodlám to poslouchat znovu. Popadnu ho za boky, zprudka se s ním přetočím, natisknu ho zády do matrace a v tý poloze si ho přidržím, aby neměl vůbec žádnej manévrovací prostor – a aby se mi musel dívat zblízka do vočí a nemohl svým momentálně načuřeným pohledem uhnout ani vo kousíček. „No a co? Co je mi po tom, co říkali vostatní? Princip je pořád stejnej! Věřil jsi úplně každýmu – jenom mně ne! Ale já jsem se s tím idiotem kurva nevyspal!“

„Přísahej!“ štěkne po mně jedno jediný slovo. Jedinej příkaz. Jedinou žádost.

A i když v první vteřině mám nutkání se rozesmát a sarkasticky se ho přeptat, jak by ta přísaha jako měla znít, tak ten jeho naléhavej, zoufale prosebnej pohled mi to nedovolí.

***

Jeho oči po mně metají blesky, nic než naštvaný blesky, a já dostanu strach, že to dopadne stejně jako tenkrát: že se prostě sebere, zakřičí něco v tom smyslu, že s takovým hysterickým kokotem se nebude zahazovat, a vypadne odsud – a zase ho dalších minimálně pět let neuvidím.

Jenže Kryštof mě jenom upřeně pozoruje… a nechá mě sledovat, jak se ty ostrý blesky v jeho očích mění v takový jemný, zvolna plápolající ohníčky… A nechá mě poslouchat a celým tělem vnímat, jak se ten jeho zrychlenej dech zklidňuje, čemuž se úplně bezděky začnu přizpůsobovat…

A teprve když jsme oba dva mnohem klidnější a vztek z nás vyprchá, řekne potichu: „Nikdy jsem tě nepodvedl, Radane. Nebyl jsem toho schopnej tenkrát… a neudělám to ani teď. Jestli nám dáš ještě šanci.“

A tak jako jsem mu to tenkrát nevěřil… a celých pět let jsem tomu nevěřil… a ještě před hodinou jsem mu to nevěřil… Tak teď mu to najednou věřím. Naplno. Bez výhrad. Celým svým já. Všechno.

„A ty bys chtěl?“ vydechnu.

„Jasně že chci, ty pitomče,“ odpoví mi – a já se celej zatetelím štěstím. A očekáváním. A nadšením. „No počkej, a tohle si mám jako vyložit jak?“ snaží se Kryštof to mý rozzářený mlčení nějak rozklíčovat.

„No, že jestli ty nám tu šanci taky ještě dáš, tak že jdu do toho…“

„Aha,“ usměje se spokojeně… a jeho tvář se taky celá rozzáří. „Tak to vypadá, že do toho asi jdeme voba,“ dodá, trošku se nadlehčí na loktech a hřbetem dlaně mě zlehka pohladí po tváři.

„Spolu,“ doplním ho, vyprostím zpod něj svý ruce a omotám mu je kolem pasu.

„Voba a spolu,“ zopakuje to po mně… a stvrdíme to dlouhým, něžným polibkem.