Přejezd

Těch pět chat se choulilo u kraje lesa, daleko od vesnice. Nikdy to nestálo za to, aby si každý oplotil svou část pozemku, hranice se poznaly podle záhonků a keřů. Společná studna s dobrou vodou, u které bylo potřeba jen vždycky zajistit ochranu pumpy na zimu, aby nezamrzla. Chaty byly bez elektřiny – vesnice byla tak daleko, že protažení elektrického kabelu by bylo dražší než všechny chaty dohromady.

Snad nejvýraznější Rosťova vzpomínka na dětství, které trávil s babičkou na chatě, bylo ticho. Ne absolutní, jen takové, že si člověk může všímat zvuků, které jsou jinak přehlušené nebo potlačené. Vrzání kobylky na trávníku. Švitoření ptáků. Šumění listí při každém větším závanu větru.

Je pravda, že babička mívala na chatě tranzistorové rádio, ale pouštěla si ho velmi tiše s vědomím, že tak šetří baterie. Občas to ale bylo tak tiše, že vlastně neslyšela, co se v něm říká, a rozčilovala se. Pak ho na chvíli pustila hlasitěji.

K chatám dolehlo jen pár zvuků – nedělní zvonění z kostela ve vesnici. Cinkání výstrahy na nechráněném železničním přejezdu, který byl asi půldruhého kilometru daleko, ale které občas bylo slyšet, jako by bylo přímo u chat. Babička se vždycky podívala na oblohu a hlásila, že nejspíš bude pršet. A zahoukání vlaku, když se blížil k přejezdu. Ale i to byly zvuky, které nějak k tomu místu patřily, takže vlastně nerušily, spíš by jejich náhlá absence překvapila.

Babička s Rosťou trávila prázdniny, aby ho na chatě hlídala. Je pravda, že tak od třinácti let měl pocit, že jsou na chatě, aby tam hlídal babičku. Byla tam, řekněme si upřímně, nepříliš ráda. Brala to jako oběť, kterou přináší rodině. Rodiče přijížděli na víkend, přivezli zásoby jídla, povzdychli si, jak je tam krásně (i když pršelo) a jaký je tam klid, a v neděli zase odjeli a nechali Rosťu s babičkou.

Nikde v okolí žádný vrstevník. Obyvatelé ostatních chat byli tak ve věku jeho babičky a jediné děti byly ve vesnici. Po prvním setkání s nimi kdysi skončil vyválený v kopřivách, tak se jim dál už vyhýbal; stejně se mu posmívaly, když se s nimi potkal. Fakt, že babička trvala na tom, že když se chce jít vykoupat, tak ona půjde s ním, aby ho hlídala, k posměchu přímo vybízel.

Řeka tekla kus za tratí a babička zatvrzele odmítala jít přes přejezd a museli si cestu ještě asi o půl kilometru prodloužit, aby šli podchodem pod tratí. Měla z vlaku panickou hrůzu. U řeky se pokaždé posadila na velký kámen a hlídala Rosťu, který se cachtal ve vodě. Vždycky musel být blízko a nesměl se potopit, protože vždycky chtěla vidět jeho hlavu. Párkrát ho napadlo, co by asi dělala, kdyby se skutečně něco stalo a on se začal topit – jestli by za ním skákala či co, a občas si pohrál s myšlenkou, že předvede nějaké divadélko, ale pak mu přišlo babičky líto. Nakonec k té vodě moc často nechodili – babička prostě neměla čas a samotného ho nepustila, takže pokud by předvedl třeba i jen náznak topení, tak už by se k vodě nedostal vůbec. Směl sám ještě tak do lesa na houby a na borůvky. A to ještě ne moc daleko, musel být v doslechu babiččiny píšťalky, kterou ho volala k jídlu.

Když mu táhlo na patnáct, tak rodiče usoudili, že už bude dost samostatný na to, aby byl na chatě sám. Ulevilo se nejspíš Rosťovi i babičce.

Najednou pocit svobody – může vstát, kdy se mu zlíbí, najíst se, kdy chce, může jít sám k vodě a přes přejezd, nemusí to obcházet přes podchod…

K tomu přestali jezdit sousedi, přece jen už je zmáhal věk. Chaty bez elektřiny a na zapadákově se nedařilo prodat, takže Rosťa tam býval sám. Jednu chatu nakonec koupil jakýsi mladší podnikavec, který v ní udělal elektrické rozvody a přivlekl generátor. Když ho nastartoval a spustil, tak to byl takový kravál, že jeho žena odmítla na takovém místě pobývat. Pokud Rosťa postřehl, odmítla to velmi hlasitě a s tak důraznou argumentací, že generátor zmizel a už se neobjevil ani on, ani nový majitel. Když se začaly vyskytovat ve větším fotovoltaické panely, tak měl Rosťa trochu obavy, že se soused znovu objeví a nainstaluje si je, ale bylo to zbytečné, nikdo se neobjevil. Údajně se pokoušel chatu prodat, ale zřejmě kvůli poloze nenašel kupce.

Rosťa byl vlastně nakonec jediný, kdo tam jezdil. Rodiče ztratili zájem, protože zpohodlněli a byli rádi, že se Rosťa o chatu postará, a Rosťa tam jezdil rád, protože to bylo dál od lidí. Nakonec si pořídil alespoň fotovoltaickou nabíječku na mobil, i když na to, aby zavolal rodičům, tak musel skoro do vesnice, chaty byly ve stínu signálu. Toho hodně litoval v době distanční výuky – mohl by být na chatě, ale musel být zavřený doma. Naštěstí i tahle doba přešla.

Vyhovovalo mu, že v okolí nikdo nebyl, mohl si uspořádat režim tak, jak chtěl. Včetně večerního osprchování. Vedle chaty stály sloupky, které podpíraly plechovou nádrž, do které se sbírala dešťová voda. Ta se přes den sluncem ohřála, večer stačilo otočit kohoutkem a sprchová růžice spustila příjemný deštík. A pokud nepršelo a nádržka byla prázdná, tak nebyl problém vzít ráno štafle, napumpovat u studny vodu do kbelíku a nalít ji do nádržky.

Večer se vždycky v chatě svlékl a ke sprše šel nahý s mýdlem a ručníkem. Proč ne, nikdo v okolí nebyl, tak nikoho nepohoršoval. Osprchoval se, zabalil do ručníku a vrátil se do chaty. Večerní osprchování bylo vždycky příjemné…

Horký tropický den, teploty slušně přes třicet, slunce pražilo tak, že kdyby člověk plivnul, tak by se slina vypařila dřív, než by dopadla na zem.

Rosťa se vypravil k vodě. Bez obcházení podchodem. Když docházel k přejezdu, všimnul si, že tam je pár kluků z vesnice. Zpomalil, netoužil po nějakém kontaktu. Jen mu nebylo jasné, proč stojí u přejezdu, když se nic neděje. Vtom se rozcinkalo výstražné zvonění a skupinka ožila. Opakované zahoukání vlaku, který se blížil. Jeden z kluků plácl do ramene vytáhlého blonďáka, toho, který kdysi dávno Rosťu vyválel v kopřivách, a ten zadupal na místě a párkrát poskočil, jako když se rozcvičuje před během. Vlak už byl skoro u přejezdu, když se kluk rozběhl. Na konci přejezdu klopýtl, ale odrazil se ke skoku – a vtom se přes přejezd hnal vlak.

„Ty vole, stihnul to?“ vyletělo z jednoho z kluků. Jiný kluk s delšími hnědými vlasy vyjeknul, vyděšeně si přikryl pusu a s vytřeštěnýma očima sledoval přejezd vlaku. Ostatní jen prostě stáli a čekali. Vlak se přehnal a na druhé straně stál blonďák a předváděl vítězný taneček.

„Adrenalin, vy sračky! Kdo z vás si troufne?!“

„Teda Petře, seš king!“ Kluci se hrnuli na druhou stranu přejezdu, plácali kluka po zádech a vedli obdivné řeči. Rosťovi to přišlo jako dost hloupá frajeřina, obešel kluky a pokračoval k vodě. Přešel pár jízlivých poznámek o městskejch srágorách, které se za ním ozvaly. Zaplaval si a vrátil se domů, ale událost mu nešla z hlavy. Jestli tuhle blbost budou zkoušet všichni, tak je jen otázka času, kdy to blbě dopadne.

A asi nebyl sám, strojvedoucí nejspíš něco nahlásil, protože za dva dny se u chat objevil policista a vyptával se.

„Asi byste měl jít spíš do vesnice, ne? Já se tu s nikým nestýkám, takže ode mě se toho moc nedovíte.“

Policista si povzdychl: „Ve vesnici jsem se nedozvěděl taky nic. Přece nemůžeme na ten blbej přejezd nasadit hlídku. Jako vždycky – nikdo nic neví, dokud se nestane průser. Tak děkuju…“

Nic se nestalo, snad jen vlak začal houkat ještě delší dobu před přejezdem.

Další horký den, při kterém je někdy lepší být zalezlý ve stínu. Takový ten, kdy člověk chápe, k čemu je v jižních státech siesta. Rosťa si rozložil lehátko do stínu stromů a natáhl se na něj s knížkou. Chvíli si četl, pak knížku sklapl a položil na trávu. Otočil se na břicho a za chvilku usnul.

Vzbudil se, když už bylo pozdnější odpoledne. Zpocené vlasy v zátylku nepříjemně štípaly. Vstal a protáhl se. Zaskočí ještě k vodě… Natáhl v chatě plavky a vyrazil.

U přejezdu zpomalil. Stál tam ten hnědovlasý kluk z vesnice. Sám. Spustilo se výstražné cinkání a kluk vlezl na koleje a vydal se proti vlaku, jehož varovné zahoukání se už ozvalo.

„Ty vole, co blbneš!?“ vyletělo z Rosti. Skočil na koleje a utíkal za klukem – vzhledem ke vzdálenosti pražců to bylo jen takové divné zrychlené poskakování. „Teda jestli tu zhebnu, protože chci někoho zachraňovat…,“ běželo Rosťovi hlavou, ale dohnal kluka, chytil ho a strhnul z kolejí. Skutáleli se spolu po nízkém náspu. Rosťa kluka zalehl a držel, aby ho nenapadla nějaká blbost, než přejede vlak. Rachocení kol mu v tu chvíli připadalo jako vtloukání hřebíků do hlavy, vysloveně fyzicky bolelo.

Vlak přejel, Rosťa uvolnil sevření: „Prosím tě, co jsi tady blbnul?!“

Kluk se rozbrečel: „Život zasranej… To ses tu musel objevit? Moh’ jsem mít pokoj…“

„Ty vole, to ses chtěl fakt zabít? Proč, proboha?“

Kluk jen popotáhl a zavrtěl hlavou.

„Hele, já jsem Rosťa,“ napadlo Rosťu představit se.

„Tom,“ řekl kluk a natáhl ruku.

Najednou to Rosťovi přišlo strašně směšné – ležej na náspu, před chvílí je mohl přejet vlak, a najednou si podávaj ruce… Rozesmál se.

„Je na mým jméně něco k smíchu?“

„Ne, jen mi přišla blbá celá tahle situace…“ Rosťa se zvedl a natáhl k Tomovi ruku: „Vstávej, doprovodím tě domů.“

Zděšení v očích a zavrtění hlavou: „Ne, tam nemůžu…“

„Jak to?“ Rosťa zase dřepl na zem a pohodil hlavou: „Tak to vysyp. Co se stalo, že nemůžeš domů a radši jsi chtěl skončit pod vlakem?“

Tom sklonil hlavu a znovu se rozbrečel: „Já mu to řek’… Já jsem nečekal, že to bude tak strašný, že bude tak hnusnej a roztroubí to po celý vesnici. A že naši… Táta že vezme řemen, že to ze mě vymlátí… Já fakt myslím, že je lepší bejt mrtvej…“

Rosťa ho pozoroval a tiše se zeptal: „Co jsi komu řek’, o co jde?“

„Petrovi. Nevydržel jsem to a řek’ jsem mu, že jsem do něj zamilovanej.“

„Petr – to je ten blonďák?“

„Jo, ten… Jak může bejt někdo tak krásnej takovej hajzl…“

„No, asi charakter na vzhledu úplně nezáleží. Hele, ale místo filozofování bysme měli přemejšlet, co dál,“ zašklebil se Rosťa. „Mám nápad. Možná by bylo nejlepší, kdybys teď byl nějakou dobu u mě na chatě. Ono to asi u vás trochu sedne, popasujou se s tím a pak se budeš moct vrátit.“

„Nebudu,“ zavrtěl hlavou Tom. „Znám tátu, ten když se jednou rozhodne…“

„Dobře, ale bude trocha času na to, abysme vymysleli nějakou jinou variantu, co s tebou, ne? Všechno musí mít nějaký rozumný řešení… Tak vstávej, jdeme.“

Zvedl se, natáhl ruku, pomohl Tomovi vstát a vykročil k chatě. Tom šel vedle něj a Rosťu napadlo, že takhle přesně nějak vypadá to, když se říká, že jde jako tělo bez duše. Myšlenky bůhvíkde…

Došli k chatkám. Tom se rozhlížel, protože tak blízko u chat vlastně nikdy nebyl.

„Tak, já bydlím tady, pojď dál a vítej. Posadit se můžeš, kam chceš, nebo jestli se chceš natáhnout, tak tamhleta postel ti bude k dispozici. Chceš něco?“

„Moh’ bych se napít?“

„Jo, voda je tady v konvi, tady máš skleničku a sirup je tady na stole.“

„Mně stačí ta voda, dík.“

Tom do sebe hodil dvě skleničky, posadil se na okraj postele a sledoval Rosťu, který se přehraboval ve spížní skříňce.

Vytáhl bramborovou kaši v prášku: „Tak tohle bude k večeři, ale co k tomu,“ zamyslel se. „Jo, hele, je tady konzerva frankfurtskejch párků. Já ji nechtěl otevírat, že to najednou nesním, teď se hodí!“

Zalil prášek horkou vodou a zamíchal. V kastrůlku ohřál párky, naaranžoval vše na talíře a přinesl ke stolu.

„Já nemám moc hlad…“

„Jez. S plným žaludkem se líp přemýšlí, co dál.“

Tom kývl, přesunul se ke stolu a pomalu se pustil do jídla. Do Rosti to spadlo celkem rychle, tak jen seděl a pozoroval Toma. Hezkej kluk…

Tom znervózněl: „Děje se něco?“

„Ne, promiň, jen civím,“ vstal Rosťa, zpod skříňky vytáhl starý plechový dřez a naskládal do něj nádobí. Na vařiči ohřál vodu, nalil ji na nádobí, dolil trochu studené a houbičkou se pustil do talířů. Vyskládal je na utěrku na pracovním stole.

„Tak, utírat to nebudu. Nechceš se vysprchovat?“

Tom se zatvářil udiveně: „To jako kde?“

„Za chatou, je tam sprcha na sluneční ohřev.“

„To máš dobře zařízený,“ usmál se Tom.

„Jo, je to fajn. Jen tě poprosím, ať mi tam necháš taky trochu vody. Jednou jsem to blbě odhad’ a došla mi voda, když jsem byl namydlenej. Musel jsem ke studni a opláchnout se tam tou studenou vodou. Není to nic děsivýho, ale taky nic, co bych musel mít pořád.“

Tom se tvářil zamyšleně: „Já bych ale asi neodhadnul, kolik tam je vody. Asi bys měl jít dřív.“

„Pak by ta pumpa mohla ale zbejt na tebe,“ zasmál se Rosťa.

Tom trochu zčervenal: „Tak půjdeme spolu? To na tom budeme stejně.“

Rosťa pokrčil rameny: „Asi máš pravdu.“

Svlékli se a vydali se ke sprše. Rosťa pootočil kohoutkem a začala téct příjemně teplá voda. V tu chvíli si říkal, jestli to byl dobrý nápad. Skoro namáčklý na Toma, s vědomím, že hned vedle je hezkej kluk… Občas na něj nenápadně kouknul a zjistil, že Tom po něm pokukuje taky. Rychle se opláchl a zabalil do ručníku. Ne že by to bylo moc platné, ta erekce byla znát i přes ručník. Tom ji ani moc neschovával. Utřel se a s ručníkem přes ruku (a před sebou) kývl, že je hotový.

Vrátili se do chaty.

Rosťa na sebe rychle natáhl trenky na spaní a zalovil v zásuvce: „Tady máš na spaní trenky…“

„To je dobrý, já můžu bejt jen tak,“ ohradil se Tom, ale pak viděl Rosťův pohled.

„Můžeš dostat ještě noční košili po babičce.“

„Dobře, dík, beru trenky.“

Chytil trenky, které po něm Rosťa hodil, otočil se a natáhl si je. Umožnil při tom Rosťovi zahlédnout hezký malý zadek.

Rosťa si povzdechl, otočil se ke skříňce a vytáhl z ní láhev skotské. 

„To tu má táta pro nouzový případy. Myslím, že dnešek je fakt nouzovej případ, takže si dáme.“

Nalil oběma do skleniček slušnou lampu.

„Tak na lepší nápady…“

Napili se. Setmělo se dost rychle.

„Rozsvítím lampu,“ nabídl se Rosťa.

„Nemusíš, mně to takhle vyhovuje, jsem radši, když je tma. A taky asi už půjdu spát.“

„Dobře, jak chceš,“ souhlasil Rosťa. Dopil skleničku a šel do postele.

Ve tmě spíš tušil, než viděl Tomův obrys u stolu. Seděl tam a nehýbal se. Pak zvedl ruku se skleničkou, dopil a položil ji na stůl. Ještě chvilku seděl bez hnutí, pak vstal, udělal pár kroků k Rosťově posteli a vklouzl k němu pod přikrývku. Přitiskl se k němu a objal ho. Zuby jim o sebe cvakly v tom rychlém a chtivém polibku a neobratně si vzájemně stahovali trenky. Ani jeden z nich nepromluvil, jen vzájemné mazlení, polibky, hlazení… Bylo jasné, že pro oba to bude poprvé. Rosťa nadzvedl Tomovi nohu a nasliněnými prsty se pokoušel ho připravit. Asi to dělal dobře, podle Tomova vzdychání. 

Když myslel, že už by to mohlo stačit, nakulil se na Toma, zvedl mu nohy a pomalu se pokoušel vniknout do něj. Tom syknul, zaťaté nehty v Rosťových zádech svědčily o tom, že to nebude bezbolestná záležitost. Rosťa chvíli počkal a pak začal pomalu přirážet. Tomovo vzlyknutí ho vlastně ještě víc vzrušilo. 

Rosťa vyvrcholil. Svíral Tomovo tělo – ještě chvíli, prodloužit ten okamžik… A vtom uslyšel Tomův tichý vzdech, jen nepatrné vydechnutí: „Petře…“

Žárlivost vrazila Rosťovi nůž do zad a ještě s ním otočila, aby to víc bolelo. Jsi náhradník za někoho jiného… Tohle vlastně nepatřilo tobě…

Beze slova se položil vedle Toma, otočil ho k sobě zády a stáhl si ho do klína. Jemně ho políbil na záda. Tohle milování nepatřilo jemu, ale on se bude snažit, aby ty příští vzdechy už byly určeny jemu. Musí něco vymyslet, z té situace musí být východisko… Usnul.

Ráno, když se Rosťa vzbudil, tak byl v posteli sám. Tom a jeho věci zmizeli. Rosťa vyběhl před chatu. Zamračená, pošmourná obloha a převalující se mraky věštily déšť.

Cinkání od přejezdu znělo, jako by bylo přímo před chatou. A do toho dlouhé, táhlé varovné houkání vlaku a pak skřípění, jak se snažil brzdit. Houkání ustalo, zbylo jen cinkání výstrahy přejezdu. Znělo jako umíráček.

Rosťa se díval před sebe, vrtěl hlavou a vyrážel: „Panebože, ne! Panebože, to ne!“ I když mu bylo jasné, že vzývání Boha nepomůže. Nic už nepomůže…

Rozpršelo se. Rosťa zavřel oči a zvedl hlavu. Déšť se mísil s jeho slzami a odplavoval je…