Trest

Neměl tušení, co po něm budou chtít, ale že mu to nebude po chuti, to věděl jistě. Nikomu nevadil u dvora muž, jenž vyrostl bez otce v péči staršího bratra. Ale ve chvíli, kdy onen bratr vládce zradil, dokonce okradl a stal se uprchlíkem, byl Talis také v nemilosti. Pouze skutečnost, že sám vládce si ho oblíbil ještě jako malého chlapce, mu nejspíš zachránila život. Nezachrání ho však před těmi, na nichž se jeho bratr dopustil jakéhokoliv příkoří. Teď je to on, Talis, komu budou házet klacky pod nohy a ztrpčovat mu život.

Mladík si bolestně oddechl, upravil halenu, zaklepal na dveře a na vyzvání vstoupil. Byl tam jen on a starší muž, sedící pohodlně za stolem.

„Vítám tě,“ pronesl bez sebemenšího náznaku emocí.

„Pane,“ odpověděl mu s pokornou úklonou.

Muž pozvedl obočí.

„No, vidím, že alespoň jeden z bratrů si osvojil slušné chování. Dobře." Přejel si dlaní po bradě. „Původně jsem si myslel, že ti dám práci ve stájích, ale byla by tě opravdu škoda. Pověřím tě rolí průvodce pro naše hosty. Když se osvědčíš, bude i tvé postavení jistě lepší.“ Podal mu pergamen se všemi úkoly.

Překvapen tím, co slyšel, převzal listinu, zběžně ji přelétl očima.

„Děkuji,“ znovu se uklonil.

„Běž, nebo si to ještě rozmyslím.“

Talis rychle odešel. Jakmile zavřel dveře, muž odložil brk. Složil ruce v klíně, ovšem přesto, že už mladík odešel, ještě chvíli se v mysli zaobíral jeho osudem.

Talis zatím spěchal zkontrolovat komnaty, zda je vše pro vládcovy návštěvníky připraveno. Chodba, ve které se octl, byla prostorná, na jejím konci malý výklenek, jen z čiré zvědavosti do něho nahlédl. Vtom zaslechl mužské hlasy, nezbylo mu, než se do výklenku skrýt. Nechtěl se potkat s nikým jiným, poslouchat posměšky nebo urážky. Jen si splnit svůj úkol, dobře, bez chyb, nic víc si nepřál.

Pohlédl na příchozí, ztuhl. To nebyli muži ode dvora, museli to být očekávaní hosté. Tedy přijeli dřív a on nestihne nic z toho, co má za povinnost, a navíc tu musí počkat, až opustí chodbu. Snad vědí, která komnata je jejich. Pozorně si dva příchozí prohlédl. Jejich šat byl jiný, než na co byl zvyklý, volné kalhoty a lehká halena, na hrudi nezapnutá, bylo tak vidět snědou pokožku. Oba měli dlouhé černé vlasy, jeden, na první pohled starší z dvojice, spletené do copu sahající mu k pasu, druhý kratší, volně splývající na ramena. Muž s copem byl o dost vyšší než jeho společník. To vše stihl Talis v rychlosti zaznamenat, když vyšší muž namáčkl nižšího na zeď.

„Nelíbí se mi, že po tobě ten chlap tak civěl, Simerine,“ zavrčel druhému do ucha, natiskl se na něho celým tělem.

„Deterosi, vždyť se nic nestalo,“ ohradil se druhý.

Deteros jemně sevřel milencův krk levou rukou, prsty pohladil napnutou kůži a hned ji označkoval polibkem. Druhá ruka sjela po linii boku, v okamžiku spadly kalhoty na zem, halena je následovala.

Prudké nadechnutí.

„Někdo sem přijde,“ pokusil se Simerin protestovat.

Druhý muž se jen pousmál.

Deteros neměl tušení, že jsou sledováni. Soustředil se pouze na Simerina, vůni, chuť kůže, zrychlený dech. Zbavil se svého oblečení. Potřeboval cítit každý záchvěv milencova těla. Dlaněmi hladil hrudník, břicho, bříšky prstů přejel zlehka boky milého, zatímco jazykem a rty se věnoval zádům, linii páteře. Zrychlený dech a steny byly důkazem spokojenosti.

Vystoupal k Simerinovu krku, zašeptal mu do ucha:

„Líbí?“

Muž v jeho sevření se otočil čelem k němu, pohladil Deterose po tváři a hladově ho políbil, ten polibek opětoval.

Talis s otevřenou pusou zíral, jak se Simerinovy nohy zaklesly kolem Deterosových boků. Vášeň, čistokrevná a živočišná, sálala z dvou milenců. Mladík uhranutě sledoval nahá, snědá těla, lesknoucí se potem. Jejich spojení bylo neskutečné.

V jednom okamžiku mladší muž zvrátil milencovu hlavu, držel pevně cop. Odhalené hrdlo plenil s očividnou chutí.

„Simerine,“ zavrčel Deteros. Zesílila rychlost i intenzita přírazů.

Talis byl vzrušený, zaskočený, slyšel tlukot svého srdce, věděl, že je rudý ve tvářích. Neodvažoval se pohnout. Muži setrvávali v objetí. Dravé polibky byly nahrazeny jemnými, hladili se, jako by se nechtěli pustit.

„Jsi blázen, víš to?“ plísnil mladší přítele, když se oblékali.

„Do tebe, lásko, jen do tebe.“

Ještě jeden dlouhý polibek a byli pryč.

Talis opatrně vyšel z šera výklenku. Světlo mu přišlo nepříjemně ostré, zamrkal. Slyšet historky a podrobné popisy mužů v jeho okolí, když se chvástali svými výkony v postelích milenek i manželek, bylo něco úplně jiného, než vidět dva milence takto. Navíc dva muže. Přejel si ledovou dlaní po tváři. Neměl se koho zeptat, s kým si promluvit. Bratr mu byl nejbližším člověkem, přesto mu nedokázal říct, jaké má pocity, touhy a jak ho to trápí. Že je s ním něco špatně. Ti dva se necítili, nebo tak alespoň nevypadali, že by jim přišlo špatné, co je spojuje, co k sobě cítí. Obraz jejich spojených těl mu zůstal vypálen v mysli.

Nakonec splnil vše, bod po bodu, jak bylo v pergamenu zapsáno.

Ve své komnatě nalezl nový svitek, na dveřích skříně překrásný oblek. Další den bude průvodcem jednoho z hostů, který mu bude určen. Přejel prsty po hebké látce kabátce, pavučinkově jemná halena… Vše, včetně bot.

Když uléhal, obraz dvou milenců mu nešel z hlavy. Usínal s myšlenkou na ně, i jeho sny byly plné divokých obrazů. Ráno si musel dát ledovou koupel, horká voda vedle kádě zůstala netknutá.

Připravil se.

***

Nesnášel všechny ty tanečky, jednání, oslavy, slavnosti a vůbec to všechno kolem. Jako bratr vůdce nemohl uniknout, musel u všeho být. Deteros se Simerinem mu pomohli překonat ztrátu Nellea. Nevěřil v nový vztah, v možnost, že by snad ještě někdo mohl rozehřát jeho srdce. Byl to však jediný pohled plachých očí, aby znovu zatoužil být někomu blízko.

„Copak, Rinore, snad jsi se nám nezakoukal?“ dobíral si ho Deteros. Když ale viděl, jak jeho přítel propaluje pohledem neznámého, silněji mu stiskl ruku. „Bratříčku, neblázni, opatrně. Jsme tu druhý den, nevíme nic o zdejších mravech, dej pozor.“

„Hmmm,“ dostal odpověď. Rinor nemohl odtrhnout pohled.

Simerin důvěřoval jen dvěma lidem: Deterosovi, své lásce, a Rinorovi, jedinému příteli, kterého on i Deteros oslovovali ‚bratře‘. Trpěli jeho ztrátou, když Rinora Nellel opustil, zradil jejich lásku, aby se oženil a dostál povinnostem vůči své rodině. Také Simerin si všiml, kým a jak je Rinor uchvácen. Na rozdíl od Deterose se rozhodl příteli pomoci. Obratně zařídil, aby Rinorovým společníkem pro dnešní den byl onen mladík. Sice si později vysloužil od Deterose vražedný pohled, ale nemohl prostě jinak.

***

Připadal si jako králík těsně před tím, než ho sežere dravec. Muž s černýma očima ho svým pohledem doslova spaloval. Talis byl nervózní, vlastně měl i trochu strach. Opatrně se stáhl, aby pohledu utekl. Stačí, když se bude od tohoto muže držet dál. Podařilo se mu vyhnout se neznámému při společné snídani. Odešel mezi prvními. Všechno bylo pečlivě naplánováno, stačilo jen dostavit se na smluvené místo, aby mohl vládcovu hostu, jenž mu bude svěřen, dělat průvodce. Strážní netečně čekali, než se dostavil. Pak se otevřely dveře, Talis se střetl s mužem, před nímž doteď uhýbal. Ztuhl. Uvědomoval si, jak je to všechno neskutečné, osud mu prostě nedopřeje ani chvíli klidu.

Poklonil se, nasadil přívětivou masku. „Pane, je mi ctí být vám pro dnešní den průvodcem. Mým úkolem je ukázat vám vše, co si budete přát,“ sklopil hlavu.

Rinor byl stejně zaskočený. Ano, myslel na mladíka, i na to, proč je jím tak zasažen. Šok, když ho spatřil, jak na něho čeká, ho na okamžik ochromil. Zaznamenal však stín v jeho tváři, jen krátký okamžik, pak se již usmál, poklonil a promluvil. A Rinor byl lapen.

Celý den strávili spolu, se strážemi v patách. Rinor se v podvečer posadil na lavičku v parku, jímž se pomalu blížili k hradu.

„Posaďte se, prosím. Od rána jsme se nezastavili,“ požádal.

Talis si přisedl.

„Pane,“ zašeptal a uhnul pohledem.

Rinor seděl se zavřenýma očima, tělo v jednom ohni. Talis, jméno mladíka, mladého muže, který k němu celý den promlouval, hladil jeho duši svým hlasem. Pohledem však uhýbal, neměl dosud tušení, jakou mají jeho oči barvu, jen tušil. Neposedné světlé vlasy, svázané tmavě modrou stužkou, ho sváděly k doteku. Každý pramínek, který utekl, by rád upravil, dotkl se. Nechápal, jak je možné v jednom okamžiku podlehnout jinému člověku, aniž by on sám pro to cokoliv udělal.

„Pane, vládce vás jistě očekává u večeře. Půjdeme.“

„Jistě.“

Jen chvíle a rozdělili se.

***

Jakmile se octl ve svých komnatách, přistoupil k oknu. Zaklepání na dveře ho vyrušilo.

„Dále!“ Srdce se rozběhlo jak divoký kůň.

„Tak co, jaký byl den?“ vrhnul se na něho Simerin, jen co za ním a Deterosem zapadly dveře.

„Asi jako váš,“ odtušil.

„No to určitě ne. Tvůj krasavec, jaký je? Co o něm víš?“

Rinor Simerina probodl očima:

„Můj krasavec?“

„Ale no tak. Jen jsi ho uviděl, zaujal tě. Tak jsem trochu zatahal za nitky,“ mrknul.

„Ty si nedáš pokoj,“ zavrčel Deteros.

„Neříkej, že jsem se spletl,“ posmutněl kuplíř, oči upřené na přítele.

„Ale ne, nespletl,“ povzdechl si. „Skoro se mi nepodíval do očí. Snad mě očaroval, nevím. Nikdy jsem nic takového nepoznal. Jen dívat se na něj mi bere dech. Neumím si představit, jak bych se cítil, moct se ho dotknout. Je jako sen.“

„Není sen. Je to Talis, má to hoch teď dost složité. Jeho bratříček, zdá se, zničí, na co sáhne. Nezřízený život, hazardní hry, zástupy žen, to ho stálo všechno, co měl. Jeho – i mladšího bratra. Dluhy a pošramocené jméno, to tu Talisovi zanechal a zmizel. Ten se snaží všechno dát do pořádku, ale myslím, že jestli se mu to kdy povede, potrvá to roky. Jedině ti, co znali ještě jeho otce, se snaží mu trochu pomoci. Proto byl jedním z našich průvodců.“

„Odkud to víš?“ vydechl Rinor překvapeně.

„Náš doprovod ho nemá moc v lásce, rád nám podal špatné reference a taky doporučil, abys zítra požádal o někoho jiného,“ zakabonil se Deteros.

„Zítra?“

„Ples, bude se tančit. Teda někdo, my asi ne. Co jsem pochopil, tak by to byl asi víc než skandál, že jsme se Simerinem pár,“ odfrkl si.

„Hlavně, že jsou všichni v krajkách, ale jinak…,“ zašklebil se Simerin.

Ještě chvíli se zdrželi, ne moc dlouho.

***

„Nejsem dobrý tanečník, a opravdu se nechci dnes setkat s dalšími lidmi. Pomozte mi, prosím,“ zašeptal Talisovi, když procházeli dlouhou chodbou.

„Pane,“ oslovil ho a při tom se zastavil. „Vím, jak toužíte zhlédnout obrazy ve Velké galerii při svíčkách,“ pokynul mu rukou. „Tudy, prosím.“

Rinor o obrazech neřekl ani slovo, pochopil však, že je to jeho možnost uniknout plesu i strážným.

V obrazárně si nic neprohlížel, jen stál, pokradmu se díval na Talise. Ten, opět s očima sklopenýma k zemi, čekal. Byli sami.

Rinor netušil, co říct, jak se zachovat. Opravdu nechtěl na ples, ale to nebyl hlavní důvod. Teď však cítil tíhu okamžiku. Mladík se ho bál, nebo mu byla jeho přítomnost přinejmenším nepříjemná.

Vzdychl, obrátil svou pozornost k obrazům. Některé byly skutečnými skvosty a za jiných okolností by se jimi s chutí potěšil. Jenže se přistihl, jak na ně nehnutě zírá, nevnímá nic, jen to, že mladík je mu blízko. Najednou se mu ztěžka dýchalo, rychle přistoupil k oknu, zahleděl se do tmy, chladný vzduch mu ovanul tvář.

„Pane, je všechno v pořádku?“ Talis stál těsně za ním. Zlehka se dotkl jeho ruky. „Pane?“

Zatřepal hlavou, pohlédl mu do očí, tentokrát neuhnuly. Talis se mu zpříma díval do tváře, asi z obavy, zda se mu neudělalo nevolno. Rinorovi se opravdu zamotala hlava, důvodem však byly ty oči. Málem koktal, když odpověděl:

„Ano, jsem v pořádku. Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsil.“

„Půjdeme na ples, dáte si trochu vína a bude vám lépe.“

„Ne. Prosím, opravdu se mi na ples nechce. Můžeme si povídat? Pokud vám pouze moje společnost nevadí.“

„Rád. Ani já netoužím po pozornosti ostatních,“ znovu uhnul pohledem, ve tváři ruměnec. Jak rád by tu tvář pohladil, uvědomoval si Rinor.

Usedli do křesel určených k odpočinku všech, kdo přijdou obdivovat vládcovu sbírku. Obrazy ani nevnímali.

Byl to začátek jejich rozhovorů. Nejdříve opatrných, jen obecné řeči o ničem. Pozvolna však našli důvěru jeden k druhému, po pár dnech věděli o sobě vše, nebo přinejmenším většinu.

***

Jejich stálá nepřítomnost neunikla zvědavým očím. Brzo se museli zodpovídat, každý svým lidem. Rinor byl zahrnut dotazy i varováním od Simerina s Deterosem. Talis znovu stanul v komnatách muže, jenž mu tento úkol svěřil. Nedostalo se mu výčitek.

„Chlapče, teď, když jsou všechny tvé, vlastně bratrovy dluhy splaceny a když máš možnost začít znovu, na sebe takhle upozorňuješ. Copak ty nevíš, jak to vypadá? Už se šušká, že jste milenci, a ty moc dobře víš, jak nakládáme s těmi, kdo mají tyto nevhodné styky.“

Talis to věděl moc dobře, myslel na to teď skoro denně. Rinor ho přitahoval, toužil po jeho blízkosti, doteku a v koutku srdce…

„Je to jen nedorozumění. Pan Rinor se zajímá o věci, které jiní nechtějí, jak jsem zaslechl u ostatních. Jsme tak většinou mimo hlavní dění, ale stráže jsou vždy s námi. To by si přece museli všimnout, kdyby se dělo cokoliv nevhodného.“

Muž si promnul unavené oči.

„Tvůj otec byl dobrý muž. Buď opatrný, nemám takovou moc, abych tě případně ochránil.“

„Rozumím, pane,“ přikývl. „Smím odejít?“

„Jistě, jen běž.“

I nyní si složil ruce v klíně.

***

„Talisi, děje se něco? Jsi dnes hodně zamlklý. Máš kvůli mně starosti?“

„Ne, jen, já… moje dluhy. Najednou jsem od všech věřitelů dostal potvrzení splacení dluhu i s úroky. Nechápu to.“

„Někdo ti chtěl nejspíš pomoci.“

„To určitě ne,“ odfrkl si, „naopak se všichni pásli na mém neštěstí. Není nikdo, kdo by…,“ došlo mu to. „Vy?“ couvl před mužem. „Proč?“

„Je tak špatné pomoci příteli?“

„To není jen tak obyčejná pomoc, vím, jak velké částky to byly. Nemám jak vám to vrátit, ne hned, určitě najdu…“

„Nečekám, že mi to budeš splácet, jakkoliv. Jen jsem ti chtěl pomoci, nic víc.“

Rinor doufal, že se o tom, kdo dluhy zaplatil, Talis nedozví. Obával se, a jak teď viděl, tak právem, jak to mladík přijme. Stáhl se. Najednou se vyhýbal tomu být s ním o samotě, trval na nutnosti zúčastnit se všech oficiálních setkání. Ať Rinor dělal, co chtěl, nedostal se k němu.

***

Přibližoval se den odjezdu. Musel s ním mluvit, sám. A znovu Deteros a Simerin dokázali nemožné. Tak se octli v jejich komnatách.

„Co tu děláme? Musíme být…“

„Nechci, nemusíme…, Talisi," neovládal se. Sevřel mladíka, přitiskl ke zdi. „Nechtěl jsem tě urazit, ublížit ti. Záleží mi na tobě,“ vzdychl. „Moc mi na tobě záleží,“ podíval se do smaragdových očí.

Díval se na Rinora a náhle viděl jiného muže. Sevřelo se mu hrdlo. Myslel si, myslel, že si ho kupuje. Když mu ale nyní hleděl do očí…

„Děkuji, vážím si toho, opravdu to všechno spla­…“

„Talisi!“ vykřikl. „Copak to nechápeš? Zamiloval jsem se do tebe!“ Pustil mu ruce a ustoupil, odvrátil se od něho.

Talis zprudka oddechoval. Odlepil se ode zdi, pomalu k Rinorovi došel, dotkl se jeho ramene. Muž sebou škubl, pokusil se jeho ruku setřást. Jemně se dotkl tváře a spatřil kapičky slz v černých očích.

„Trest smrti je to, co mě čeká, když budu milovat muže,“ zašeptal.

„Nemusíš nic, co nechceš, však už brzo odjedeme.“

Talis mlčel, prsty hladil tvář, setřel slzu v oku, přejel palcem po bradě. Stoupl si k Rinorovi, až se jejich těla dotýkala.

Snažil se vyčíst z Talisova pohledu a doteků jeho pocity. Nemohl, už nemohl čekat. Opatrně vzal chlapcovu tvář do dlaní, vábila ho pootevřená ústa. Zavřel oči, sklonil se, vtiskl mu polibek. Jen zlehka se dotkl hebkých úst, mladík se nepohnul. Objal ho kolem pasu, přitiskl k sobě, druhou rukou zachytil Talisovu šíji. Všechno bylo tak neskutečné, chtěl si vrýt do paměti každý okamžik. A když už to vypadalo, že se hoch odtáhne, sevřel Rinora v náruči, silně, rty se rozevřely, polibek se prohloubil. Najednou se tiskli k sobě, objímali, líbali. Oblečení se kamsi ztratilo, nazí si leželi v náruči, nespěchali.

„Talisi,“ šeptal muž, jenž mu líbal krk, hladil jeho tělo.

Stejně jako Rinor se nemohl on odtrhnout od něho. Pramínky vlasů se mu kroutily mezi prsty, kůže ramen hebká jak samet, všechno na Rinorovi bylo překrásné.

Ztrácel dech, když se milenec dotkl svými ústy, kde se nikdo jiný nikdy nedotkl.

Byl sladký, krásný, neskutečný. Nikoho tak krásného, nesmělého, něžného… Myšlenky se zadrhly při milého reakci. Rinor chtěl být něžný, opatrný, Talisův každý vzdech ho posouval o kus dál. Vztyčil se na nad ním.

„Talisi, lásko. Nemusíme…“

V odpověď se chlapcovy nohy zaklesly kolem jeho boků. Smaragdové oči hořely touhou. Políbil ho divoce, nedal mu šanci cokoliv ještě říkat.

Tu noc se poprvé milovali. A pak ještě další noci i dny. Mezitím se snažili ze všech sil, aby byl Rinor viděn na povinných setkáních. Zdi paláce však mají oči i uši, jedovaté duše vedou rády jedovaté řeči. Přišel den, kdy jako průvodce stanul u Rinorových dveří jiný průvodce. Neměl jak doptat se, zjistit, co se s Talisem děje. Odešel? Ublížil mu a Talis ho takto opustil? Srdce ho bolelo. Co když je to jinak, co když…

***

„Musíte mi pomoct, musíte!“ naléhal na své přátele, jediné osoby, kterým mohl věřit.

„Zkusím to, nic neslibuju.“

„Deterosi, prosím!“ Rinor se rozplakal. „Prosím.“

Objali ho oba. Chtěli mu pomoci, věděli, že tak jednoduché to ale nebude.

***

„Co budeme dělat?“ zeptal se Simerin, hned jak byli sami.

„Mám tu už pár kontaktů, zkusím to.“ V očích Deterose se zračily i jeho obavy.

„Jakých kontaktů?“ pozvedl Simerin obočí.

„Žárlivče,“ odsekl mu Deteros.

„Ještě si to povíme, později.“

Všechny své síly už napřeli k pomoci Rinorovi.

***

Nejedl už dva dny, měl pouze vodu. Seděl v pokoji, místnosti bez oken, a od chvíle, kdy ho uvěznili, s ním nikdo nepromluvil. Nemusel moc přemýšlet proč. Svíral ho strach, co se stalo Rinorovi? Doufal, že status vládcova hosta je pro něho dostatečnou ochranou. Co bude s ním, netušil.

Na konci třetího dne si pro něho přišli. Čtyři muži s maskami, takže netušil, o koho jde. Spoutali ho, na oči dostal pásku, nezapomenuli na roubík. Odvlekli ho neznámo kam, sundali pásku z očí, roubík ne. Jeden z věznitelů se na něho přitiskl, přitlačil ho na sloup, rozvázal ruce, přinutil Talise obejmout sloup a někdo jiný znovu provazem ruce spoutal a na něco zavěsil.

Talis stál na špičkách, muž, co se k němu tiskl, pohladil jeho boky.

„Jak se ti to líbí?“ zavrčel mu do ucha. „Za to, co jsi provedl, tě musíme potrestat. Nemysli si, že tohle někdo vyřeší penězi, tak důležitý nejsi,“ ustoupil.

Talis se snažil dýchat, měl strach, obrovský, netušil, co ho čeká. Doufal jen, že jestli je to smrt, přijde rychle. Někdo mu strhal oblečení a vzduchem zasvištěl bič, dopadla první rána. Roubík utlumil jeho výkřik.

***

Simerin upíral pohled na staříka před sebou. Snažil se, jak mohl, o Talisovi se nemohl nic dozvědět. Rinor šílel strachy a už se to ani nesnažil skrývat. Pak náhle utajená schůzka.

„Dozvěděl jsem se, že se chcete setkat s jedním z vašich průvodců. Mohu vědět proč?“

Simerin se pomalu nadechl, zvažoval, kolik je možno říci tomuto muži.

„Pane, je to náš blízký přítel. A u nás jsme zvyklí s přáteli trávit čas. Nyní se však ztratil a nikdo nám nedokáže sdělit, kde se nachází. Jistě pochopíte, že máme obavu.“

„Váš přítel? Nebo někoho jiného?“ naléhal stařec.

„Náš,“ neměl chuť ztrácet čas. „Týden, je to už týden. Není možné, aby nikdo nevěděl, kde je,“ naléhal na hostitele.

„Postačí vám mé ujištění, že je v pořádku?“

„Ne! Je mi líto, ale ne,“ vstal. „Nicméně vás mohu já ujistit, že situaci na zdejším dvoře našemu vládci dopodrobna popíši. Jistě ho to bude velice zajímat.“ Vykročil ke dveřím.

„Počkejte! Nechci…, není žádoucí způsobit komplikace v probíhajících jednáních.“

Simerin nezastavoval.

„Když ho najdeme a předáme do vaší ochrany, rozumím tomu dobře, že s vámi odcestuje?“

„Bude-li to jeho přání, nám bude ctí poskytnout mu ochranu,“ stále pomalu směřoval ke dveřím.

„Obejde se to bez skandálu, ať už bude v jakémkoliv stavu?“

Nyní se Simerin zastavil, otočil se na starce, tvář tvrdou jako kámen.

„Vy víte, kde je.“ Hlas měl studený.

„Chápejte,“ naprosto klidně vysvětlovat stařec, „naše mravy jsou jiné než vaše. Talis se dopustil těch nejhorších…,“ zakašlal, „mnohých chyb.“

Simerin měl chuť po něm skočit, zakroutit tím vrásčitým krkem. Místo toho jen stál, ruce zaťaté v pěst.

„Pokud do dnešního večera bude Talis předán do naší péče…,“ nenacházel slova.

„Zajistíte, aby vše zůstalo utajeno, odvezete ho neprodleně pryč,“ dostal nápovědu.

Němě přikývl.

***

Přecházel sem a tam, už nemohl myslet, byl vyčerpaný. Po tom, co mu Simerin řekl, ho ovládla čirá hrůza. Co Talisovi provedli, co chtějí utajit? Mučily ho ty nejstrašnější představy.

„Tak kde je?“ ptal se už po tisící.

„Nevím, musíme…“

Dutá rána za dveřmi je přerušila. Deteros opatrně otevřel, na prahu někdo ležel, tělo. Rychle ho vzal do náruče, Simerin prudce zabouchl. Položil ho na postel, pohlédl na své ruce, byly od krve.

„Talisi!“ vykřikl Rinor, vrhnul se k němu. Přes slzy skoro neviděl, to, co spatřil, ho rvalo na kusy.

„Spí, potřebuje odpočívat. Něco snědl i vypil. Potřebuje čas.“

Rinor na Deterose pohlédl.

„Co všechno mu udělali?“

„Nemuč se tím…“

„Ať už mu udělali cokoliv, bylo to kvůli mně. To já za to můžu,“ klesl na kolena. „Musím to vědět, tak co?“

„Má úplně zničená záda, někdo se v bičování doslova vyžíval,“ zavřel oči, prohrábl si vlasy. „Má oteklé oko, v obličeji je vůbec dost zmlácený, i na těle. Museli ho strašně ztlouct.“

Rinorovi se obrátil žaludek, možná kdyby v posledních dnech jedl, zvracel by. Takhle mu jen bylo strašně zle. Málem Talise umučili, kvůli němu.

***

Probudil se, všechno ho bolelo, ale byl v bezpečí. Rozhlédl se po místnosti, viděl Simerina a Deterose, Rinorovy přátele. Jeho ale ne.

„Kde je Rinor?“ zaskřehotal.

„Lež, buď v klidu. Vím, že to není nic moc, ležet na břiše, na záda si ale lehnout nemůžeš," byl Simerin hned u něho.

„Chtěl bych vidět Rinora, prosím,“ znovu zavřel oči.

Simerin se otočil na Deterose. Ten se s povzdechem vydal pro přítele. Za okamžik byli u Talisova lůžka. Rinor si sedl na zem vedle postele, nemohl se na Talise podívat. Bylo mu hrozně, cítil se vinen, bál se mladíkovi pohlédnout do očí.

„Je mi to líto,“ zašeptal chlapec na posteli.

Rinor na něho v údivu pohlédl.

„Je to moje vina,“ přerušil ho. „Odpusť mi, jestli můžeš.“ Chtěl rychle vstát, utéct. Chlapcova ruka se dotkla té jeho, ztuhl.

„Zůstaň se mnou, prosím.“

Rinor políbil hřbet ruky, která pevně svírala tu jeho. Pak položil hlavu na polštář, hleděli si s Talisem do očí.

„Strašně jsem se bál, že ti taky ublížili,“ zamrkal, slzy se kutálely po tvářích. „Rinore, jsem tak rád, že jsi v pořádku!“

„Talisi, tohle všechno je moje vina, to kvůli mně…“

„Ne. To oni. Ty jsi mi nechtěl ublížit, vím to,“ pevněji sevřel jeho ruku ve své. „Co teď bude?“

„Odjedeš s námi, za pár dnů. Bude to…,“ chvěl se mu hlas, „náročné, kvůli tvým zraněním, ale nenechám tě tu těm zvířatům.“

Mladík si přitáhl jeho ruku k ústům, jemně políbil konečky prstů. Muž neskrýval své slzy, oplácel polibky.

„Spi. Potřebuješ odpočívat,“ pohladil Talise ve vlasech.

„Zůstaneš se mnou, prosím?“

„Nehnu se od tebe ani na okamžik, slibuju.“

„Děkuju.“ Pomalu usínal, skoro v polospánku ještě zašeptal: „Jsem tak rád, že jsi v pořádku.“

„Talisi…,“ díval se na spícího mladíka. Umřel by pro něho, a zatím tu on leží zmučený. Přemohl ho pláč a zoufalství.

***

Kráčeli pozdravit krále, Rinor netušil, jak a o čem bude mluvit. Myslel jen na Talise, který spal v jeho komnatách. Cesta pro něho nebyla jednoduchá, zvládl ji moc dobře. Záda se mu pomalu hojila. Následky bití už byly pryč. Po celou dobu byl chlapci nablízku, držel ho za ruce, dovolil si pár letmých doteků. Pocit viny byl však tak silný, že i přes to, že by Talis chtěl, on ho nedokázal políbit. Toužil po něm, nesmírně, nedokázal však překročit tu propast, co teď mezi nimi byla.

***

Byl rád, že vidí vyslance po tak dlouhé době v pořádku zpět. Pohledem vyhledal své blízké přátele. Rinor ho vyděsil. Propadlé, bledé tváře, kalné oči, oteklé od pláče. Jakmile to bylo možné, odebral se s ním k soukromému rozhovoru v salonku. Deteros se Simerinem nemohli samozřejmě chybět.

„Rinore, příteli, co se to s tebou stalo? Omluv mou přímost, ale vypadáš příšerně.“

„Můj pane, já…“

„Dovolte, výsosti, já vám to vysvětlím," ujal se slova Deteros. Podrobně králi popsal, co prožili v posledních týdnech.

„Chci ho vidět.“

„Odpočívá, cesta byla…“

„Simerine, rozumím tomu, ale chci ho vidět, hned!“ trval na svém, hlas plný hněvu.

Chápali, že královo rozhořčení nepatří jim. Natolik ho už znali. Bez otálení ho dovedli za Talisem. Král s chlapcem chtěl mluvit o samotě, byl u něho velmi dlouho. Když vyšel, objal Rinora, pevně jej držel v náruči.

„Závidím ti, příteli, taková láska a oddanost se jen tak nevidí. Pečuj o svou lásku. Ten mladík si to zaslouží, ne jen pro všechno, co vytrpěl, ale hlavně pro to, jak moc tě miluje. Do odvolání tě zprošťuji všech povinností u mého dvora. Budu však velice potěšen, když mě, jakmile to bude možné, s Talisem navštívíte.“

Pomalu od krále odstoupil, poklekl, chtěl vyjádřit svou vděčnost.

Král ho však hned zvedl:

„Nechci, abys přede mnou klečel! Běž za ním, tak už běž.“

***

Nerozuměl tomu. Rinor mu byl stále nablízku, jak slíbil. Ale tak nějak ne na dosah, držel si odstup. Trápilo ho to. Snažil se zeptat, promluvit si. I z toho se vždycky vykroutil. Nemohl už myslet na nic jiného, a tak se jednu noc rozhodl.

Vysoukal se z postele, záda byla již zhojená, trochu ještě cítil některé jizvy. Věděl, že Rinorův pokoj je hned vedle jeho. Přede dveřmi se zastavil, srdce mu divoce tlouklo, snažil se zklidnit. Vzal za kliku, otevřel dveře. Spatřil Rinora, jak sedí u stolu, čte knihu. Pozvedl tvář.

„Talisi!“ prudce vstal, došel těsně k němu. Náhle si byli tak blízko. „Co se děje? Potřebuješ něco?“ hlas plný obav.

„Tebe,“ vyhrkl bez přemýšlení.

Díval se do smaragdových očí, objalo ho jejich teplo. Nutkavá touha sklonit se a políbit vábivá ústa ho skoro ovládla. Ale vina se hned ozvala, chtěl couvnout. Talis ho zachytil, ruku nechal položenou na krku, sám překonal poslední kousek volného prostoru mezi nimi. Těla se dotkla. Rinor bezděčně pootevřel ústa.

„Proč se mi vyhýbáš?“

Nečekal na odpověď, políbil milého na krk.

„Talisi,“ vydechl. Ruce se bez jeho vůle vydaly po mladíkových zádech, ovinuly krk. Slzy, ty zrádkyně, si znovu našly cestu po jeho tváři.

Talis se k němu tiskl, jeho dech mu ovanul krk. Hned nato se kůže dotkly horké rty. S každým polibkem a pohlazením se propast zmenšovala. Zvrátil hlavu, nechal se od milého laskat. Tělo měl v jednom ohni, nekontroloval dech. Nemohl déle vydržet.

Cítil, jak Rinorovo napětí povoluje, jak ho svírá ve své náruči pevněji, až mu prudce vzal hlavu do dlaní, dravě ho políbil a přitiskl na zeď. Líbal Talise, milý mu něžnosti oplácel. Byl zbaven své košile, Rinor se moc nezdržoval při svlékání, prostě ji z něho strhal. Všechny ty dny, týdny odříkání se teď projevily. Velmi rychle se octl v jeho posteli a Rinor se vydal na pouť po jeho těle. Znovu si připomínal, objevoval každý kousek jeho těla, Talis šílel. Bylo to neskutečné, nekonečné, k zešílení krásné.

Díval se do Talisovy tváře, oči mu plály jako snad nikdy dřív. Políbil ho, ovinul rukama, přitiskl si milého k sobě. Ve stejném okamžiku pronikl do jeho těla.

***

Vyčerpaný, sladce, krásně unavený ležel v Rinorově náruči. Prsty hladil jeho nahou hruď.

„Odpusť,“ zašeptal muž.

„Už dost.“ Vyšplhal na něho, dívali se do očí. „Nebyla to tvoje vina.“ Položil si čelo k jeho krku. „Prosím, už dost.“

„Odpusť mi, že jsem u tebe nebyl, trápil tě…"

Položil svou dlaň na jeho ústa.

„Miluju tě. Na tom jediném záleží. To ostatní je pryč, za námi.“

Políbil dlaň na svých ústech, zápěstí, pokračoval k rameni, krku.

„Miluju tě.“

Objali se. Nebylo třeba cokoliv říkat, už ne.

***

„Pospěš si, král mi dal tolik času, nechci teď přijít pozdě,“ otočil se k Talisovi.

„Když to vaše oblečení… Nemůžu si na to zvyknout,“ ošíval se.

Byl nádherný, k pomilování. Rinor se uculil.

„Co?“ prskal Talis.

Přitáhl si milého do náruče, sjel rukama po páteři až k zadečku, který pořádně stiskl. Smaragdové oči zahořely.

„Nejradši bych to z tebe teď hned sundal.“

„Ale nemůžeš, musíme už jít,“ škádlil ho mladík.

„Teď musíme počkat, takhle nepůjdu,“ zamručel.

„Hmmm,“ odpověděl Talis.

A jeho horké rty se mu přisály na krk, tušil, že bude později moc dobře vidět, co mu ten ďáblík provádí. Přitiskl ho k sobě, stáhl na zem. Svlékl mu všechno.

„Sám sis o to řekl,“ zamkl milému ústa svými. Talis neprotestoval.

***

Pohrával si se sklenkou vína, mlčel. Jen letmý úsměv ve tváři. Deteros se pokusil omluvit zpoždění Talise a Rinora. Král jen mávl rukou.

„Kdybych byl na jejich místě, kdo ví, jak moc velké by bylo moje zpoždění. Sám jsem mu poradil, ať se o svou lásku stará, přece mu to teď nebudu vyčítat.“

Nevadilo mu počkat, byl odměněn, ti dva zářili. Prsty propletené do sebe, šťastné tváře, a navíc Rinorův krk prozradil, jak moc se mu jeho milý věnoval.

Myslel na společné odpoledne, když otvíral desky s obrazy těch, mezi nimiž si má najít nevěstu. Poprvé se díval na ně, nepočítal majetek a území. A už pokolikáté spočinul pohledem na rusovlasé dívce, i na obraze bylo vidět, jak jí planou oči. Doufal, že i on bude mít štěstí. Hned ráno odeslal pozvání.