• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace22. 8. 2023
Počet zobrazení2317×
Hodnocení4.84
Počet komentářů17

Léta šedesátá – 1969

 

První zažloutlé listy topolů se snášely jako padáčky kolébané větrem na oschlou trávu kdysi zeleného břehu. Zkalená hnědozelená voda sotva pokrývala pár kusů betonu z mostu zničeného za války. Kus dál zbylo několik vykotlaných kůlů z dřevěného z roku 1945. Nový most o hodně dál roztáhl své oblouky jak dravec snášející se ke kořisti. Jednotvárný šum dopravy jen přerušovalo občasné troubení spěchajícího automobilisty. Na lavičce, kdysi snad modré podle rozplizlých šmouh, seděl mladík v manšestrových kalhotách myší šedi a vyšisované hnědě kárované košili. Prázdno. Prázdno a opět prázdno. Pohlédl k cestě, ke své zaparkované, cihlově červené tisícovce. Koupil ji před půl rokem, aby mohli s Alfim na čtrnáct dnů na dovolenou v Tatrách. Hořce se usmál. Všechno to byl podvod a lež? Ne. Nemá další sílu začínat. Sesypalo se toho na něj moc. Jak všechno začalo?

Maturitní večírek. Osmapadesátý rok. Třicet spolužáků. Všichni odmaturovali, i když někteří s odřenýma ušima. To se netýkalo dvou nerozlučných kamarádů, Martina a Vaška, premiantů třídy. Oba vysocí, štíhlí, s atletickými postavami, které byly výsledkem jejich sportovního založení. Martin brunet s neurčitou barvou, které sám říkal kafebronz do zelena. Vašek opět hnědovlásek, spíš tmavší. Kdo je neznal, považoval by je za dvojčata. Stejné hluboké tmavé oči, hustá obočí, dlouhé řasy, rovné nosy, krásně vykrojená ústa. Taky je neustále obletoval roj děvčat. Oba se jen smáli, občas nějakou dívenku vzali do kina, zatančit do kavárny, na výlet k nějaké pamětihodnosti. Ale stálého nic. Zvolili si ČVUT v Praze, elektrotechnickou fakultu. Vyšlo to, dostali se oba. Plánovali, jak si najdou společný privát. Pomůže jim pražská teta Martina.

Večírek byl v malém sále, v restauraci Pivovar. Bude tam i jejich třídní, veliký sportovec, mladý, další lamač dívčích srdcí, přijdou i někteří profesoři. Gramofon, desky, tanec. Dost se pilo.

„Neproběhneme se trošku venku?“ zeptal se Vašek.

„Je tu horko a některý holky jsou už otravný, dáme si to na konec aleje, saka si necháme v šatně.“

Chlapci vyběhli promenádním stromořadím, teď prázdným. Na konci byla větší louka, kde mívali své atrakce komedianti.

„Ještě tou loučkou, k plaňkovýmu plotu.“ U plotu se zastavili celí udýchaní. „Tady jsou laťky odchlíplý. Je tam stará zahrada, kus dál jsou třešně.“

„No na naše pití, ale podívej, je tu nějaká bouda, asi na nářadí, je odemknutá. Mám sirky.“

Vyšlehl malý plamínek.

„Je tady na polici svíčka.“ Zapálili ji.

„No, a pěkný bordel, určitě tu budou i myši.“

„Tak ať je nepoplašíme,“ smál se Vašek.

„V rohu je lavice.“

„Vypadá čistě, zřejmě tu na ní někdo odpočívá po práci v sadu.“

„Sedneme si, ne?“

„Opatrně, může prasknout.“

„Sedíme tady jak dva milenci čekající svoje děvčata.“

„Je divný, že jsme žádný opravdový lásky neměli.“

„Asi to nebylo pravý ořechový.“

„Myslíš, že něco je ořechovější?“

Začali se oba smát.

„Možná je, už kolikrát jsem chtěl,“ Vašek položil ruku Martinovi na koleno, „ti říct, že naše přátelství je trochu víc.“

„Cítím to taky,“ Martin přidal svou ruku. „Jen se toho bojím, abych nebyl trapnej.“

Trochu se k sobě naklonili.

„V záři svíčky vypadáme strašidelně.“

„Tak se nedívej.“

Cítili na tvářích vzájemně svůj dech. Dotkli se nosy a pak rty. Na chvilku se odtrhli. Dívali se vzájemně do očí. Objali se. Rty se spojily v horečnaté křeči. Jejich líbání nabývalo na intenzitě. Ruce rozpínaly bílé košile a začaly zběsilou pouť po jejich polonahých tělech.

„Chceš to, co já?“

„Chci všechno, co si můžeme vzájemně dát.“

Vašek povalil Martina na lavici a z obou stáhl oblečení. Objímali se, hladili a líbali, jako by se viděli poprvé. Vždyť určitě víc jak stokrát se spolu sprchovali, umývali si záda, vyprávěli vtipy o sexu. Tohle bylo zcela jiné. Nové objevování tak dávno známých těl. Polibky pokrývaly jejich krky, ramena, prsní svaly s bradavkami, plochá břicha a naběhlé penisy. Přidaly se prsty stahující předkožku a mnoucí koule. První výstřiky je skoro ochromily nepoznanou slastí. Sedli si. Drželi se za ruce.

„Myslím, že slyším hlasy.“ Spěšně se oblékli a vyšli z boudy. Venku bylo vidět postavy. Spolužáci se vydali na třešně.

„Obejdeme je bokem.“

Přikradli se k nim.

„Už vám dozrály?“

Bylo slyšet několik děvčat, jak piští. A další dva kluky.

„Do prdele, voli, snad jste nám všechno nesežrali. Docela jsme se lekli, že to tady někdo hlídá.“

Pár dnů slastného poznávání svých těl trochu jinak. Martinovi rodiče odjeli na dovolenou. Za měsíc začne předškolní praxe. Bohužel, každého zapsali někam jinam. Honem využít všechen volný čas.

„Dá se usouložit?“

„Nedá, Martine, prostě nám už nestoupnou a smyčec.“

„Nechápu, proč jsme s tím nezačali už dřív, copak jsme něco tak krásnýho necítili?“

„Asi jo, prostě jsme se báli toho, co stejně přišlo.“

Privát byl kousek od botanické zahrady. V půdní přístavbě. Páté poschodí, žádný výtah. To máme jako část tréninku, smáli se. Předsíňka na dva kabáty a dvoje boty, toaleta a pokus o vanu. Kousek kuchyňské linky, stolek pro dva, kde jedna židle už byla za závěsem, když nebyl odhrnutý. Dvě válendy u sebe v rohu, malý stolek a dvířka do kousku zkosené půdy jako šatny. Ale úžasné soukromí až skoro v nebi. Kus vyčnívající střechy a vedlejší dům bránily ve výhledu dolů. A nahoře bylo jen nebe a plující bachratá mračna jako bárky na moři. Kolikrát tak po milování leželi nazí a představovali si slunečné pláže s jemným pískem, kokosovými palmami a ubíhajícími hřbety vln. Když se ochladilo, viděli nakloněný vrak ztroskotané brigy na korálovém útesu, vydané na pospas kvílejícímu větru. Ten si konečně ani nijak připomínat nemuseli. Několika vikýři se vítr proháněl a strašidelně skučel. Naštěstí v zimě docela slušně hřál radiátor v pokojíku i tři žebra v koupelně. Společně sprchovat se tam dalo jen ve stoje. Vznikaly tak kuriózní situace jejich milování. Nebo spíš pokusů o ně. Konečně si všechno dokázali vynahradit na válendách. Mimo trochu sportu se věnovali jen studiu a lásce.

Bylo před koncem školních prázdnin. Čekal je zářijový měsíc praxe. Martin odjel na několik posledních dní k babičce.

Vždycky se tam sešlo plno jeho sestřenic a bratranců. Všichni mnohem mladší, někteří z prvních tříd základní školy. Celá tlupa vyrazila koupat se k Bagráku. Kdysi se tam těžil, bagroval písek. Všichni i děti byli dobří plavci. Sám Martin je učil a dával na ně pozor. Taky se koupali v mělké vodě, kde bylo snad metr. Najednou se jeden z menších chlapců ztratil. Hledali ho na mělčině, Martin se potápěl, kde byla hluboká voda. U dna se mu zdálo, že něco je. Byla tam stará železná lana, zachytil se za lanovou smyčku a dostal navíc křeč. Mezitím se hledaný chlapec objevil. Jen odběhl, ale nic nikomu neřekl. Teď začali ti starší hledat Martina. Přispěchalo pár lidí z okolí, Martina vytáhli, ale ani jim, ani záchrance, co přijela, se ho nepodařilo oživit. Vaškovi se zhroutil celý svět. Po pohřbu nechtěl pokračovat na škole. Nějakou dobu odmítal i léčbu u psychiatra. Začal později, ale všechno dohnal. Teď mu zůstalo jen studium.

Přišla nečekaně brzy zima. Snažil se domů chodit jen spát. Mezi válendy dal stolek. Večer chodil do blízkého automatu. Všiml si několikrát chlapce v dlouhém zimníku a kulichu. Vždycky si dával jen nejlevnější polévku a rohlík. Když se tam jednou zastavil, nesl si balíček knih. Vedle chlapce bylo u stolku místo.

„Můžu si přisednout? Pohlídej mi, prosím, knížky, vidím tě tady vždycky jíst jen polívku, dáš si se mnou guláš?“

Na odpověď nečekal a přinesl dva guláše s dvojitými knedlíky.

„Promiňte, já ale nemám tolik peněz.“

„O penězích tu nikdo nemluví, v tom vývaru jsou tak tři nudle. To není žádná večeře.“

„Ale je to horké, jsem na privátu, koleje jsem nedostal, nemám čím topit.“

„Co děláš? Já budu končit na ČVUT, ale asi ještě rok zůstanu jako asistent.“

„Konzervatoř, chtěl bych na AMU, ještě nevím. A moc díky.“

„Zítra, zase o tomhle čase. Dáme si třeba šunkofleky.“

Doma o chlapci přemýšlel. Mohl by mu nabídnout bydlení tady. Taky to není nic moc, ale je tu teplo a nebyl by tak sám. Jistě, Martina nikdo nenahradí, ale je sbližoval i sex. Teď si uvědomil, jak strašně mu i milování chybí. Někam jít na profláklá místa jako nádraží, nebo podniky Na Můstku a okolí. Byl to vždycky risk. Bál se. Druhý den večer se chlapec neobjevil. Ani další den. Co dělat. Pak ho uviděl zachumlaného v zimíku.

„Byl jsem dost nachlazený, tak jsem si netroufal jít.“

„Jistě, když netopíš. Já tu mám kousek taky privát, je malý, ale je tam teplo až moc. Je pro dva, ale jsem tam sám. Jak pojíme, můžeš se se mnou podívat.“

Vašek přinesl roštěnky a dvojitou rýži.

„Jinak jsem Vašek,“ podával chlapci ruku.

„Martin.“

Vašek trhl podávanou rukou.

„Stalo se něco?“ vyděsil se jeho host.

„Ne, promiň, vzpomínky, tak se pojď podívat, je to ale v pátým bez výtahu.“

„To mám stejný a ještě uhlí ze sklepa, když je.“

Vyšlapali schody. První je doslova praštilo horko.

„Máš tady jako v ráji a krásně.“

„Tady za závěsem jsou válendy.“

„Kolik bych platil?“

„Podívej, vidím, že jsi v nouzi, tak nic. Umíš trochu vařit?“

„Myslím, že docela jo.“

„Lepší by vyšlo si večeře udělat, když už budeme dva. Tak budeš vařit, pokud ti to nebude vadit.“

„Rád, v nejhorším mě vyhodíš, na to jsem už zvyklý,“ nepatrně se usmál.

„Potřebuješ pomoct se stěhováním?“

„Jako teď hned?“

„Přece nebudeš další noc mrznout, to je tak na chřipku.“

„Všechno se mi vleze do kufříku. Za hoďku tu budu a díky.“

Když Martin odešel, vrátily se vzpomínky. To jméno měl úzce spjato s milováním. Martine, Martínku, Marty, lásko. Povzdechl si. Teď už nemůže říct ne. Bude těžké mu tak říkat. Neví ani, jak vypadá. Zachumlaný a v kulichu. Tvář má hezkou, možná se mu zdá taková všední. Ani si nevšiml barvy očí, ale proč. Není to milenec, ale spolubydlící. Vyndal z linky láhev fernetu. Nic jiného tu nemá. Měl by si s Martinem, bože to slovo mu nepůjde z úst, připít. Asi vůbec neměl nic slibovat. Vzpomínky se hrnou jedna za druhou. Měl si byt vyměnit. Chtěl ho jako vzpomínku na Martina. Vždyť ani z těch vzpomínek nežil. Bál se jich. Hlavou mu vířily spousty příběhů ze dnů radosti i zármutku.

Ozvalo se zaklepání. Vešel Martin s kufrem a batohem na zádech. Sundal si kabát. Džíny a svetr, šála. Tuctově hnědé vlasy, vlevo na pěšinku. Zvláštně bledě hnědé oči. Všechno ostatní připadalo nevýrazné. Určitě ráno nebude vědět, jak vypadá. Konečné proč.

„Zajdi se hned osprchovat. Pořádně zatáhni závěs, ať neplaveme.“

Chlapec si vyndal trepky, oblečení zatím složil vedle zavazadel a s ručníkem, v bílých trenkách odešel do koupelny. Za chvíli se vrátil. Natáhl si tričko a modré tepláky.

„Ukážeš mi, prosím, kam si můžu dát věci?“

„Zítra si všechno přeložíš do šatny. Je sobota, pojedeš odpoledne domů?“

„Ne, prosím, můžu tu být přes neděli?“

„Když ti nebude vadit má společnost. Jezdím domů málokdy. Chceš čaj, nebo kávu? A dáme si panáka. Ať se ti tu líbí.“

„Můžu zítra uvařit večeři, nakoupil bych, jen řekni co a no, nemám peníze.“

„V šuplíčku v pravé skříňce. Tam je na jídlo. A udělej, co chceš. Ještě ti musím dát klíče. Domovní dveře, zamykají se po desáté, sklep, v něm naše kóje, byt.“

Šli spát. Za chvíli slyšel Vašek pravidelné oddechování. Od doby Martina tu nikdo nespal. Teď je tady zase Martin, jenže jiný, cizí, všechno je najednou jinak. Ráno rohlíky s máslem a kakao. Rozešli se každý jiným směrem.

První vjem, když večer otevřel dveře, byla krásná vůně. Martin stál u linky. Na prkýnku vedle dvou plotýnkového vařiče byla remoska. Jeho Martin v ní dělal úplně všechno. Od chleba až po řízky. Investice dvou set korun do větší velikosti se bohatě vyplatila. Co byl sám, nic v ní nedělal.

„Nazdar kuchtíku, voní to překrásně.“

„Snad ti bude můj výtvor chutnat. Schválně, jestli poznáš, z čeho je.“

Vyndal směs na talíře.

„Hned se podám, jsou to takový nudličky, zelenina, ale skvělý.“

„Slezinky, mražená zelenina, tu chuť dělá koření. Hlavně kurkuma a zázvor. Škoda že nemáš ledničku, ale je zima, tak jsem ji udělal na venkovním parapetu z přidrátovanýho loubkovýho košíku. Zítra udělám řízky z vemínka a v neděli plněný bůček. Všechno jsem nakoupil levně, tady máš účtenky.“

„Řízky z vemínka? To kupují lidi pro psy, i slezinky. Jestli budou tak skvělý jako tohle, tak se těším. Ale zase až tak šetřit nemusíme. Mám něco na škole, i prospěchový, z brigád i z domu.“

„No, já nic. Co jsem měl našetřeno, došlo. Mám akorát, co jsem odložil na nájem. A musím si najít nějakou brigádu.“

„Jseš z děcáku? Ale tam se něco platí.“

„Ne, z domu mě vyhodili.“

„Cože, to přece nejde a proč?“

„Jde všechno, nechtěj prosím vědět proč. Asi bys mě taky vyhodil. To bych už teď v zimě nezvládnul. Prosím. Moc prosím.“

„Jak chceš, páčit to z tebe nebudu. A nevyhodím tě, kdo by mně tak skvěle vařil,“ usmál se Vašek.

Jistě i tohle se stává. Slyšel o pár takových případech. Spíš ale děti utekli. Domácí násilí, alkoholismus, zneužívání, ale taky homosexualita. Že by byl Martin? Nic tomu nenasvědčuje. Mohl by taky třeba krást nebo sám šikanovat. Tohle hned zamítl. Taky v blízkosti, kde bydlel, vyhodil otec kluka z domu, když se dozvěděl, že není jeho. Nebude nad tím přemýšlet, časem se uvidí.

„Pojedu ještě dopoledne do školy, vrátím se okolo jedné.“

„Jistě, připravím ti jídlo na tu dobu.“

„Tohle neříkej, že mi něco připravíš, nejseš tady služka ani kuchařka. Uděláš ho nám, jen říkám, kdy přijdu, abys zbytečně nečekal.“

Než šli spát, opatrně si Martina prohlížel. Není to sice žádný Adonis, ale ani strašák do zelí. Takový, normálně hezký. Jeho rty se mu už nezdály úzké a bezbarvé, jen jiné. Mohl by trochu přibrat, jsou mu moc vidět žebra. Ale kdoví, jak vůbec jedl. Samozřejmě, i když nechtě, zalétl jeho zrak do rozkroku. Volnější trenýrky toho moc neukazovaly.

Ráno se Vašek probudil časně. Ani nerozsvěcoval. Za závěsem v kuchyňce jen malou lampičku. Oblékl se, vyšel do mrazivé ulice. Nějak si pořád nepřipouštěl, že není sám. Bude muset své pohodlné návyky ze samoty změnit. Mít ohled na druhého. Zastavil se v bufetu. Pár opilců tam snídalo kafe s rumem a obložené chlebíčky. Vypadaly staře a okorale. Dal si raději šátečky s marmeládou. Taky nebyla nic moc. Prý se dělá z řepy. Na bílé kávě plaval škraloup. Vyndal ho lžičkou. Den zrovna moc nadějně nezačíná. Ve škole jen kontroloval výsledky měření. Číslice se mu sbíhaly do písmen. Martin. Sevřelo ho u srdce. Je nějaké nebe? Nebyl nijak nábožensky založený. Věřil sice v nějakou duši, která opustí tělo a snad splyne s dalšími někde v kosmu? Martin. Tolik jemnosti v jejich lásce. Ale i nespoutané dravosti jejich mladých těl. Vzájemné něžnosti, malá překvapeníčka, neustálé stvrzování jejich lásky. Pak beznaděj, seděl doma v zahradě na lavičce z kmene ořechu. Tak často tam sedávali.

„Do laviček ryjí milenci srdce protkaná Amorovými šípy a monogramy,“ smál se jeho milenec.

„Myslíš, že i kluci? My svou lásku nemusíme nikomu sdělovat. Je jenom naše, skrytá před celým světem nepochopení.“

Jak úžasné a vzrušující bylo dívat se zblízka do očí. Rodící se úsměvy byly jak ranní červánky, rozsvěcující tmu. Rty se chvěly očekáváním spalujících doteků. Marně hledali na svých tělech místečko, které by partner neznal. Sedávali tak spolu, dívali se do oblak plujících jako obrovské alegorické vozy. Ty se změnily v Charónovu bárku plující řekou Zapomnění. Ne, má lásko, nikdy nezapomenu, pomyslel si.

Martin. Druhý, nespojuje ho s ním nic.

Opravdu nic?

Skončil svou práci. V pondělí všechno překontroluje. Nemůže vyloučit, že něco přehlédl. Všechny bolestivé vzpomínky už spaly poněkud zasuté časem. Ale jen doutnaly. Oblékl zimník, šálu kolem krku. Nikdy nenosil žádnou pokrývku hlavy. Jen v jejich školní vojně. Ztracený rok, který ho čeká. Vezme nějaké zákusky. Vždycky měl v cukrárně problém, jak se zákusky jmenují. Ještě že šlo ukázat, co chce. Moc zase rozhazovat nemůže. Snad bude Martin se svěřenými penězi na jídlo vycházet. Zatím spíš škudlil, než utrácel.

Řízky z vemínka byly vynikající. Bramborová kaše a celerový salát. Vašek nešetřil chválou.

„Jak ti chutná káva? Všiml jsem si, že ji máš rád.“

„Připadne mi trochu lepší, ale můžeme se vrátit k meltě, je hodně drahá.“

„Objevil jsem pražírnu, kousek od Laterny Magiky. Jednak je čerstvá, úžasně voní a je i levnější.“

Tohle má společné. I jeho Martin uměl prolézt plno obchodů nebo trh a radovat se, že ušetřil. Zákusky rozdělil na polovinu.

„Tyhle dám do naší ledničky. Ještě je zabalím do novin. Nepromrznou.“

„A nedají se do nich sýkorky. Martin je vždycky krmil.“ Zarazil se. „No, bydlel jsem tady tři roky s přítelem, chodili jsme spolu do školy od základky až po vysokou. Tragicky zahynul v létě. Byl vynikající plavec, ale zachytil se do lan a prý dostal křeč. Nějak se s tím neumím vyrovnat.“

„To je mi líto, promiň, netušil jsem, že mám stejné jméno.“

„Život je někdy krutý. Asi mi tě osud poslal, abych nezapomněl na něj.“

Dny ubíhaly, blížily se svátky. Vašek si zvykl, že tu není sám. Na Martinovu tvář, která už nebyla nevýrazná a tuctová. Levé obočí bylo trochu šikmo. Mateřské znamínko blízko ucha. Pod nosem, když se nějaký den neholil, mu skoro nic nerostlo. Většinou to bývá naopak a mladí pánové si opečovávají knírek z chmýří.

„Co Vánoce? Já pojedu na Štědrý den a svátky domů.“

„Můžu tady zůstat?“

„Co bys nemohl, bydlíš tady, už i oficiálně, ale to nemá být člověk sám. Někoho snad máš, ne?“

Martin zavrtěl hlavou.

„Tak tě vezmu s sebou.“

„To nejde, tví rodiče, nikoho neznám.“

„Tak poznáš. Spíš budou rádi, že tady nejsem sám. Byl jsem na tom psychicky moc špatně a mají o mě starost.“

„Já, když jsem musel z domu, to, co tomu předcházelo, chtěl jsem všechno skončit.“

„Něco ti ukážu.“ Vašek šel k zásuvce malého stolku mezi válendami. Přinesl pár fotografií. Poslední z prázdnin. Objetí s Martinem. Polibky. Bezstarostní, zamilovaní, šťastní.

„Ty jsi…?“

„Jo a myslím, že ty taky, Martine.“

Ten jen zčervenal a přikývnul.

„Samota je strašně kurevská. Máš někoho?“

Jen zavrtění hlavy.

„Určitě by nám odpustil,“ vzal do ruky fotografii, kde líbal Martinův krk. „Chceš to taky?“

Chlapec ho objal. Stáhli si košile. Vašek přejel po vystouplých ztvrdlých bradavkách. Jako kdysi pocítil napětí, příval drásající touhy. Osvobodili se od zbytku oblečení.

„Promiň, už se neovládám.“ Vzal ho do náručí a zanesl k válendě. Položil Martina na bok, klekl za něj a jednu jeho nohu zvedl na svá záda. Ucítil prsty nohy na svém krku. Pomalu vnikal. Žádný odpor, příliš zrychlil, přestal vnímat svět kolem sebe. Po půl roce abstinence přišlo prudké vyvrcholení. Sklonil se k Martinovi, aby i mu dopřál ukojení.

„Omlouvám se ti, půjdeme se umýt. Pořád tě chci víc a víc.“

„Díky, Vašku. Konečně se zase cítím jako člověk a ne hnusná zrůda.“

Pár posledních dnů před svátky si užívali všeho, co nabízí láska.

Do Vaškova rodiště přijeli dva dny před Štědrým dnem. Shrnutý špinavý sníh. Dlouhé fronty čekajících na Něco. Když se rozkřiklo, že něco přivezou, kdo mohl, šel se postavit. Jednou to byly pomeranče nebo banány, jindy maso na řízky, vánoční kolekce, pořád bylo plno nedostatkového zboží. Buď měl člověk v obchodě známého, získal tak podpultovku, nebo musel pěkně čekat ve frontě. Taky se ale stávalo, že uspělo jen pár prvních a dalším přes vystáté hodiny zbyly jen nadávky. Na náměstí veliké kádě s kapry a v ohrádce vánoční smrčky. Za výklady obchodů se usmíval Děda Mráz pod nazdobenou jolkou. Kdepak Ježíšek, po staru se žít nedá.

Vašek bydlel na konci dlouhé široké ulice, která neustále měnila názvy. Na počátku století Císaře Františka Josefa I., pak ŠtefánikovaSiegesstrasseBenešova a nyní 1. máje. Taky se zde vždycky prvomájové průvody řadily. Přízemní domek s podkrovím, s předzahrádkou a zahradou za ním. Tak vypadala celá ulice. Sem tam někdo přistavěl garáž. Zatím nebyl nikdo doma. Otec byl vedoucím v dílnách místní fabriky, maminka ve stejném podniku ve výdejně skladu. Přijdou, až siréna ukončí svým jekotem ranní směnu. Přivezli pár malých dárečků. Dárky byly jednak potřebné, které by se stejně koupily, jako třeba různé oblečení. A pak pro radost. Knížky, drobná keramika, pochutiny a podobně.

První přišel otec, přivítal je: „Mamka ještě běhá po nákupech.“

Sešli se až u večeře. Martina přijali vlídně. Jen jako by jejich návštěvu provázel přetrvávající smutek. Byli rádi, že syn není sám. Maminka měla dva dny dovolenou a ráda přijala nabídku Martina s pomocí. Vašek, když odešli na poslední nákupy, zašel ke staré lavičce z ořechového kmene. Shrnul trochu sněhu a na chvíli se posadil. V mysli si vybavoval různé příhody s prvním Martinem. Měl by být šťastný, že s ním prožil úžasné kamarádství a ještě krásnější lásku. Kolem nich byla nelehká doba, kterou téměř nevnímali. Nemůže je oba srovnávat, ani nechce. S prvním ho spojovala společná léta, ale ani druhý není jen náhradou. Obrazy v mysli se měnily. Prostoupil jím chlad. Otřásl se náhlým pocitem, jako by na něj sáhla smrt. Vrátil se. Pozoroval přes skleněné dveře Martina s maminkou. Oba se usmívali. Jeho chlapec mísil velikou vařečkou těsto. Před tím nepříjemný pocit vystřídal střípek pohody. Štěstí. Tohle je skutečné štěstí. Vstoupil, políbil matku a pak Martina.

Noci lásky a vyprávění. Konečně Vašek uslyšel Martinův příběh. Byl také z podobného města. Oba rodiče pracovali v nábytkářském družstvu. Velkým problémem bylo jejich náboženské přesvědčení, spíš fanatismus. Z kraje padesátých let těžko hledali práci a několikrát se stěhovali. Konečně tady jejich víra nikomu nevadila. Nebo se spíš o ně nikdo nezajímal. Bydleli v domku u staré cihelny, kde měli kus pole, kozu a slepice. Žili podle bible. Aspoň to tvrdili. Do kostela nechodili, proto přestali budit pozornost. Martin byl za sebenepatrnější prohřešek bitý, musel se postit a modlit. Na rozdíl od jiných dětí se těšil do školy. Miloval hudební výchovu a chodil do divadelního kroužku. Jeho snem bylo stát se hudebníkem nebo hercem. Jednou přišli rodiče na školní besídku, na divadelní představení. Chodil do sedmé třídy. Děti hrály klasickou pohádku o zakleté princezně. Martin jako princ ji nakonec vysvobodí polibkem. Byl to jen krátký neohrabaný polibek na tvář. Všichni tleskali a děti dostaly uzlíčky s bonbony a čokoládou. Když přišli domů, otec sladkosti zahodil a Martina bil proutěným praklem na koberce, až ho zcela rozbil a chlapec upadl do bezvědomí. Do školy vzkázali, že je nemocný. Byl zavřený v prázdném chlívku a dostával jen vodu, pak krajíc chleba na den. Když se za rok rozhodovalo kam dál, učitelé ho doporučili na konzervatoř. Rodiče byli proti a svolili, až když jeho třídní jim pohrozil zásahem Odboru rady ONV pro sociální zabezpečení. I tak mu poskytovali jen, co museli. Konzervatoř, to bylo vysvobození, pro něj neskutečná volnost. Poznal tam chlapce ze staršího ročníku, blízko jejich města. A taky, že je na tom jinak. Začal prožívat úžasnou dobu poznávání. Často jezdil k němu. Někdo je viděl, jak se líbali, řekl to rodičům a ti ho úplně vymazali ze života. Starší hoch skončil a šel na vojnu. Tak se poslední rok snažil protloukat sám.

Štědrý večer trávili u stromečku, dárků a gramofonu s koledami. Klasika kapr a salát, cukroví, káva, víno. V podkrovním pokoji příjemně hřály klubky, na kterých si svařovali červené víno s badyánem, hřebíčkem a skořicí. Až na několik bolestných vzpomínek vždy přehlušených polibky krásné dny. Po návratu se chystali na Silvestra. Klasické chlebíčky, jednohubky, zákusky. Na přípitek sekt. Půlnoc ohlásily zvony. Zastihla je v objetí a spojení. Martin seděl Vaškovi v klíně a na rukou se nadzvedával.

„Počkej, zůstaň ve mně, podám ti láhev a já vezmu sklenice.“

Hned po přípitku pokračovali. Už si navykli na rytmus svých těl. Na vzájemné přinášení nejkrásnějších pocitů.

Zima ubíhala. Oba končili. Vašek z jara promuje, Martina čeká maturita a pokračování na AMU. Vašek měl na rok odloženou vojnu, zůstane zatím na škole jako asistent. Občas jezdili k jeho rodičům, ale také po výletech blízko Prahy.

Datum červnové promoce se protínalo s Martinovou maturitou. Na promoci budou rodiče a večer obě události oslaví v blízké restauraci hotelu. Taky tak všechno proběhlo. Čerstvý inženýr i maturant zářili štěstím. A milování večer. Kolik je podob lásky? Tisíce, vždyť nikdy není stejná.

Rodiče ráno odjeli. Martin si jel na konzervatoř pro pár věcí, co zůstaly ve skříňce. Vašek skočil nakoupit. Překvapilo ho, že Martin ještě není doma. Asi se zapovídal s kamarády. Jenže uběhl čas oběda a další hodiny. Vašek měl obavy. Zkusí zajet ke konzervatoři. Na stůl napsal lístek, kdyby se minuli. Hlavní dveře byly zavřené. Bočním vchodem vycházeli dva studenti. Na chodbě je právě správce, taková obdoba školníka. Kontroluje úklid. Taky ho hned našel. Ptal se na Martina, říkal, že je to maturant, co právě skončil.

„Vy jste prosím kdo?“

„Jeho spolubydlící.“

„Promiňte, nevím, jak vám to říct. Ten chlapec tady byl. Když běžel ze schodů, nešťastně upadl. Na hlavu. Vypadalo to, že nemá žádné zranění, ale už se neprobral. Přijela sanitka, prý měl silné nitrolebeční krvácení do mozku. Odvezli ho pohřebáci, kam nevím. Bohužel. To je všechno. Nevím, zkuste zavolat na záchranku, tam snad budou vědět.“

Vašek se vypotácel ven. Další jeho jednání bylo, jako by ho vedl někdo jiný a on jen zpovzdálí všechno sledoval. Na záchrance měl staršího kamaráda od nich z města. Jezdil tam jako řidič sanitky. Pokusil se ho zavolat z pošty. Dokonce měl službu a našli ho. Po nějaké chvíli mu potvrdil předběžnou zprávu, další bude po pitvě. Taky že kontaktovali rodiče. Slíbil mu, že mu dá zítra vědět. Vrátil se domů. Ztratil přehled o všem.

Druhý den ho tak našel kamarád od sanitky a odvezl ho do Bohnic. V léčebně zůstal tři měsíce a po propuštění nastoupil jako absolvent na roční vojenskou službu ke spojařům. Celou roční vojnu pomalu strávil jako velitel mobilní radiostanice R3A/AT, umístěné ve skříňové vétřiesce. Byla většinou postavená i s dvanáctimetrovými anténami v autoparku. Na cvičení vyjížděl jejich malý útvar jen velmi sporadicky. Tady byl v podstatě klid a zašívárna. Pár jeho radistů přivítalo, že je jejich špagát, jak říkali absolventům VŠ, nebuzeroval a měl veliké teoretické znalosti. Jen se ho snažili trochu rozveselit, což se moc nesetkávalo s úspěchem.

Vojna skončila, na školu se nevrátil a přijal místo ve vojenském poloutajeném vývojovém středisku, v továrně Pal, vyrábějící vstřikovací čerpadla. Jejich oddělení zabíralo pro ostatní uzavřené celé poschodí. Vyvíjely se tu díly pro letecký a zbrojní průmysl. Byla to velice zajímavá a dobře placená práce. Mohl pokračovat jako voják, ale raději pracoval jako civilní zaměstnanec. První rok bydlel na ubytovně. Pak sehnal malý byt v nově postaveném velkém paneláku.

Všichni si ho cenili jako odborníka, byl oblíbený, ale sám se žádných akcí mimo práci nezúčastňoval. Pak mu vnutili rekreaci přes ROH. V chatě jejich podniku, blízko Pražma, pod Lysou horou. Dole velká společenská místnost a zároveň jídelna, nahoře v dřevěné nadstavbě pokoje. Dostal jednolůžkový, kterých tu moc nebylo. Výlety po okolí, do Frýdku Místku, na Lysou horu. Slunění a zahálení. Mimo několika společných akcí chodil sám. Byl to trochu problém. Několik matek s dcerami se snažilo neustále sblížit. Atraktivní mladík, inženýr s perspektivním a dobře placeným zaměstnáním, to by bylo terno. Při jídle seděl s dvěma staršími kolegy, večer, když se tančilo, zmizel. Hned po příjezdu si všiml číšníka okolo dvacítky, zřejmě taky po vojně, hezkého tmavovláska snědší pleti. Údajně pochází jeho rodina z Maďarska. Vašek se už dva roky nesnažil navázat nějaký kontakt s někým podobným. Bolest po dvou Martinech sice opadla, i když zapomenout nelze. Ale tělo se probouzelo zcela nekontrolovatelně. Po pár dnech jejich oční kontakt zesílil. Vždycky jak šel mladík kolem, usmál se i mrknul. Jeden večer sprchlo. Všichni se schovali v chatě. Vašek zůstal sedět pod částí přečnívající střechy v rohu.

„Vidím, jak na tebe pořádají kolový hon. Žádná se ti nelíbí?“ objevil se u něj číšník.

„Do chomoutu nechci a ženský moc nemusím.“

„Ale být pořád sám, to zdraví nesvědčí. Na lahvinku sladkého červeného Cabernetu by ses nechal pozvat?“

„Sladké mám rád.“

„Budu končit, přijde kolegyně, zastavím se.“

No co, pomyslel si Vašek. Život jak v klášteře bych mohl pověsit na hřebíček. Možná ani o nic nepůjde. Mladý číšník se ukázal za chvilku.

„Projdeme kousek níž k druhé chatě, tady jen vypomáháme.“

Obešli ji zadem a po schodech vyšli do patra. Odemkl dveře za malovanou truhlou. Malý pokoj, dřevěné stěny s několika pérovkami, veliká postel, stolek, židle, skříň a malé dveře. Ty otevřel.

„Jsou to dva pokoje, mezi nimi koupelna, klozet a na boku lednička.“

Z té hned vyndal láhev vína.

„Byla dole, tak nebude moc studená, ale sladké má být i chladné.“

Z poličky vzal dvě sklenice, z kapsy vývrtku. Nalil.

„Kristóf, ale říkej mi Kryštofe, já už se narodil tady.“

„Vašek, tak na zdraví.“

Kryštof ho vzal za ruku. Druhou přejel k ramenům, ke krku a rozepjal dva knoflíčky na Vaškově košili. Přikývl hlavou.

„Chceš?“ zasmál se. „Nejen víno?“

Pustil ho. Vzal sklenice a láhev. Pokynul.

„Nejdřív si trošku pohrajeme.“

Směřoval do koupelny. U vany byl stojánek s drátěným košíkem tvaru loďky. Uprostřed na láhev, po bocích sklenice. Začal napouštět vanu. Vzájemně se zbavili svršků a odložili je na věšák. Smáli se, oba měli tuzexové bílé slipy, částečně síťované, poslední módu. I ty šly dolů. Kryštof měl trošku ochlupená prsa a nohy černými stočenými chloupky. Stejně tak houštinku dole prostříhanou a částečně vyholenou. Jejich péra se krásně zvedala. Přisunul si Vaška blíž a objal je. Jeho bylo tmavé a růžový žalud přímo svítil. Vlezli si do vody. Vana nebyla moc velká, akorát aby pohodlně seděli. Sesedli se blíž a střídavě si své miláčky kouřili. Přesně to je ono, co potřeboval. Myslel si Vašek. Dotyk těla, který je výzvou k dalším hrám.

„Jsi přesně takový, jakého jsem si tě představoval. Nemysli si, že tu každý večer někoho mám. O pořádné milence je nouze. Většinou sem jezdí jen starší, nebo dvojice a hlavně plno ženských. Jsem hrozně vyhladovělý, ale všechno si necháme až do postele. Teď se jen pořádně vydráždíme.“

„Nevím, jestli se dokážu ovládat. Dva roky jsem nikoho neměl.“

„To jsi žil v klášteře?“

„Skoro.“

Ještě se přisunuli blíž, jak to jen šlo. Líbali se a přestávky vyplňovali sladkostí tokajského. Vašek, dlouhou dobu znající jen ruce, se chvěl nedočkavostí. Konečně se přesunuli na postel. Kryštofovo mladé tělo ho dokázalo vydráždit do krajnosti. Oba skvěle sehraní ztratili pojem o okolním světě.

Kryštof si lehl na záda. Do široka roztáhl a pokrčil nohy. Klečící Vašek přejížděl penisem stehna. Pořád víc a víc se přibližoval k roztahující se štěrbině. Sklonil se a jazykem laskal zvrásněný prstenec. Cítil povolování a špička jazyka úspěšně pronikala.

„Velice vzrušivě to voní, zkus, já se někdy skoro udělám, jenom stačí si přičichnout.“ Podával malou broušenou lahvičku z modrého skla. „Je z Egypta, používali prý to už dávní faraoni.“

Skutečně. Vůně byla hodně intenzívní. Složená z celé škály vjemů, od citrusových plodů, kostelních bílých lilií, po piniové pryskyřice a vonné čínské tyčinky.

Při pomalém pronikání se Vaškovi připomněly dřívější pocity s jeho láskami. Ztratily už bolestnou příchuť uprchlých okamžiků někde v nenávratnu. Spíš se slévaly s novým poznáváním ve vzrůstající touhu. Tady je všechno, co mu chybělo. Dva mladí muži si vzájemně poskytovali vrchol ukojení.

Celý zbývající týden v době mimo Kryštofovu službu byli spolu. Vašek se jen snažil nenápadně se vypařit. Jedna z matek se snažila vypátrat, kam chodí. Naštěstí ho viděla na chodbě vedlejší chaty rozmlouvat se servírkou. Samozřejmě to rozhlásila a měl pokoj. Rekreace skončila, rozloučení. Kryštof si jejich krátký románek pochvaloval, ale byl zřejmě na takové situace zvyklý. Pro Vaška to znamenalo probuzení jeho sexuálních potřeb, které doposud dřímaly pod kdysi prožitou bolestí. Bude se muset poohlédnout po náhradě. Doma ovšem nikoho nepotká. Postupně navštívil několik míst, kde se ve městě tančilo. Ale tam byla spíš převaha děvčat, navíc hodně mladých. Ve vinárně, kam chodili místní intelektuálové, bylo všechno od třicítky, spíš čtyřicítky nahoru. Na venkovních čajích, kde hrávaly beatové skupiny, zase skoro spíš děti. Ještě obejde knihovnu, obchody, ale pomalu ztrácel naději.

Pak přišlo něco, co se označuje jako blesk z čistého nebe. Podlouhlý panelák, kde v přízemí byla spořitelna a obchod s nábytkem, měl v posledním pátém poschodí delší chodbu a do obou stran byly malé byty. Garsonky střídaly dvě plus jedna. Jeho byt byl úplně na konci chodby. Končilo zatím teplé září a všude poletovala spousta drobných vláken pavoučků poutníčků. U vchodových dveří, mezi poslední výkladní skříní spořitelny a první prodejny nábytku, stál chlapec a nahlížel na jmenovky zvonků.

Kudrnaté vlasy barvy postříbřené mědi. Určitě je to nějaký melír, myslel si. Otočil se a Vašek pocítil přímo bodnutí u srdce. Celému obličeji dominovalo husté obočí nad neskutečně hustými a dlouhými řasami a temně hnědé oči se zlatavými žilkami v duhovce. Jemný nos, nepatrně skloněný k velkým, plným rtům, krásně vykrojeným a rudým. Usmál se na Vaška, pak trochu pokrčil čelo, aby se opět rozzářil, zřejmě si vědomý své krásy.

„Dobrý večer, hledám zvonek na mou sestru, má bydlet v pátém poschodí, ale její jméno tu nemohu najít.“

„Také dobrý, a to jméno?“

„Eva Rozvážná, přistěhovala se teprve asi před čtrnácti dny.“

„No náhodou ji znám. Všiml jsem si jmenovky. Bydlí totiž naproti mně. Taky jsem tady krátce.“

Odemknul dveře a pokynul.

„Pojď, asi si nevyměnila štítek na zvonku, překvapíš ji. Jsem Vašek.“

„Tak to mám štěstí,“ napřáhl ruku s dlouhými jemnými prsty. „Alfréd, přátelé mi říkají Alfi. Doufám, že budeme přátelé, nejen sousedé. Dostal jsem tu ve městě místo. Jako kadeřník, holič. Byl jsem líný dělat nějakou školu. Teď toho lituji,“ dodal skoro zkroušeně.

Tak proto ty vlasy, pomyslel si Vašek.

„Ale školu si udělat můžeš vždycky. Třeba po vojně.“

„Tak po té už mám, modrá knížka. Žádná nemoc, ale známí doktoři. Tady neznám ještě nikoho, sestra je dole v pojišťovně. Nastupuji za týden. Přijel jsem omrknout město. Nechtěl bys mně dělat průvodce? Třeba po odpoledních a nocích?“

„Tady moc nočního života nemáme. Myslím, že jeden vinný sklípek je do jedné, přesně nevím, ještě jsem tam nebyl.“

„No vida, to bude krásné místo k seznámení. Můžeš třeba zítra?“ upřeně se na Vaška podíval a přivřel jedno víčko.

„Určitě, vracím se z práce okolo třetí a pozítří je volno.“

Vešli do chodby. Vašek prohlédl schránku na poštu a přivolali výtah.

Ve výtahu se k němu chlapec naklonil.

„Máš na košili pavoučka, můžu ho sundat? Neublížím mu, pustíme ho zase z okna. Pavoučci přináší štěstí. A někdy taky lásku. Někoho máš?“ znovu přivřel jedno víčko a s úsměvem pootevřel nepatrně ústa.

„Ne, nebyl zatím čas.“

„Tak to bude krásné, dva svobodní mládenci na tahu.“

Prošli chodbou na konec.

„Tak krásné snění a zítra!“

Vašek odemkl a viděl Alfréda, jak zvoní.

V chodbě se vyzul a vzdechl si. Tak to je něco, kdyby tak byl teplej. Sice trochu provokoval, takový hezounký frajírek. No kdo ví, každopádně to bude krásné rozptýlení. Uvažoval, co vyndat z ledničky, když se ozval zvonek. Šel ke dveřím, očekával, kdo tam bude. Asi se nedozvonil. Otevřel.

„Tak já mám bohužel smůlu. Mně pavouček štěstí nepřinesl. Ségra není doma.“

„Nevadí, pojď dál, akorát přemýšlím, co vyndat z ledničky.“

Za dveřmi si hoch sundal proplétané kožené žluté boty, které viděl Vašek v Brně v Tuzexu. Sám uvažoval, že si takové koupí. Ještě lehkou balonovou bundičku na věšák a nazout pantofle. Usadil svého návštěvníka v kuchyni u stolu.

„Moc toho tady nemám. Jeden salám, druhej salám, můžu na ně klepnout vajíčko, sýr, okurky, rajče.“

Všechno vyndal, vzal velkou pánev. Ještě francouzskou hořčici, kečup a jídlo rozdělil na dva talíře.

„Je to hostina, jinak bych asi zemřel hlady. Ségra je nejspíš v kině, filmy je posedlá. Ty končívají po desáté. Nebudu ti tady vadit?

„Určitě ne. Můžeme si pustit televizi, nebo magnetofon a dát si lahvinku vína. V tom už nějaký výběr mám.“

Hned si vzpomněl na Kryštofa, na jeho tokajské a nejen to. Taky tu má Szamorodni Sweet a Aszú. Jediná tokajská, co nabízely zdejší Lahůdky. Přesunuli se do pokoje.

„Vidím, že všechno máš úplně nové. Ten barový styl skříněk, to je určitě na zakázku?“

„No já byl před tím na ubytovně, nějaké peníze jsem dostal za zlepšováky a patenty. Ještě mi chybí ložnice, je v ní jen letiště a skříň.“

„No hlavní je letiště, ale v nouzi stačí i spacák na parketách.“

Vašek pustil Beatles, přinesl víno. Všechno mu začalo nebezpečně připomínat, jak moc začíná toužit po tomhle andělském stvoření. A Alfi vypadal, že se přímo nabízí. Konečně bylo po desáté. Sestra přišla domů a chlapec jen ode dveří poslal vzdušný polibek dlaní.

„Těším se zítra, krásný romantický sny.“

Vašek už byl tak vzrušený, že musel hned do koupelny uvolnit nashromážděné napětí. Ani moc dlouho nehonil. Tak pozor, zítra bude pití mnohem víc. Ale aspoň zjistí, na čem je. Ať to dopadne jakkoliv. Nemusí si stavět vzdušné zámky. Když se odpoledne vrátil, oholil se a dlouho vybíral košili. Zvolil jasně modrou s kulatým límečkem a černou sametovou vázankou ve stylu mašličky. Alfi byl oblečený stejně jako včera, jen na košili měl perlovou brož. Přišli velmi brzy, zatím byly tři sklepní místnosti téměř prázdné. Dali si kávu a dort s ovocem v růžovém želé. Z ukrytých reproduktorů se linula uklidňující hudba. U baru zvolili namíchaný koktejl Žhavý polibek. Tedy Alfi. Mlaďounký, zřejmě učeň z něho nespouštěl oči a málem se s šejkrem netrefil do sklenice. Byl úplně rudý. Tak ten bude jasný, ještě tak rok, dva. Jako by Alfi četl jeho myšlenky.

„Miloučký klouček, viď a krásně přihřátý. Škoda až ho někdo utrhne a chlapec zjistí, že život není žádná pohádka.“

Tak tohle hovořilo docela jasně. Vašek nevěděl jak navázat, přece jen…

„To je vlastní zkušenost?“ usmál se. „Některá tě taky utrhla?“

„Ne některá, některý!“ zdůraznil. „Doufám, že to není faux pas? Připadáš mi taky naší krve.“

„Tak je to venku. Co s tím uděláme?“ smál se Vašek.

„Budeme, Václavíčku, pokračovat, pavouček přece jen přinesl štěstí, doufám, že nám oběma.“

„Takže na pavoučky?“

„Náš milý barmane,“ obrátil se Alfi k mládenci. „Jak ti můžeme říkat?“

„Standa,“ řekl nesměle.

„Ty Žhavé polibky tři, dáš si s námi.“

„To nemůžu, kdyby mě někdo viděl.“

„U baru jsme sami, ty dvě dvojičky se už vidí v posteli a zatím žádný dozor nad tebou nevidím.“

Chlapec poslechl, nikde nikdo. Napili se.

„A ještě ten žhavý polibek.“

Alfi si chlapce přitáhnul přes pult a políbil ho na ústa.

„A teď ty, tady Vaškovi.“

Hoch úplně fascinovaný Alfim se naklonil k Vaškovi, zavřel oči a políbil ho.

„No vidíš, už nejsi nepolíbený panic. Panic možná jo, ale kdybys chtěl odpanit, jsme tu pro tebe.“

Chlapec najednou vypadal vyděšeně.

„Neboj, to byla jen legrácka, my ti nic neuděláme, ale kdybys chtěl, byl by to krásný hřích.“

To se zrovna objevil starší barman.

„Doufám, pánové, že vás Standa vzorně obsloužil. Je náš nejlepší.“

„Výborně, půjdeme ke stolu. Už tady končí?“

„Bude do desáté na place.“

„A může nás obsluhovat i dál?“

„Samozřejmě, jinak máme skvělé srnčí medajlonky. Doufám, že vás ještě uvidím u baru, pane inženýre.“

Vašek se nechápavě díval.

„Víte, vás mně ukazoval brácha, dělá taky v Palu, u vás, Petr Hradecký.“

„Tak proto, moc nikam nechodím, tady jsem poprvé. Váš bratr je velmi dobrý, ale měl by si dodělat školu. I kvůli platu. Má na to, ale výš ho zařadit nemůžeme. Holt tabulky.“

„To mu taky říkám, tak dobrou chuť. Staníku, obsluž pány.“

Když se posadili, přinesl jim Standa jídelní a nápojový lístek. Pořád se červenal. Medailonky byly opravdu skvělé. Ještě se dvakrát přesunuli k baru. Zvolili vodku a džus.

Standa už převlečený se přišel rozloučit.

„Znáš tu nějaký ještě jiný podnik, co má nejdýl otevřené?“ ptal se Alfi.

„Vinárnu Pod Radnicí, tam mají do jedné, ale chodí tam kluci z konzervatoře a hrají někdy až do rána.“

„Tak pojď s náma.“

„Můžu do půlnoci, rád a dík.“

Vašek se po vyslovení konzervatoře zachvěl nepříjemným pocitem. Martin se mu zjevoval před očima. Oba Martinové. Asi se niky nezbaví vzpomínek na tak tragické události. S Alfim je to už jasné, v noci určitě skončí v posteli. Chtějí oba jako s Kryštofem. Prohlížel si jejich mladého průvodce. Nějaký rok a jako číšník poplete mnoha mužům i ženám hlavy. Najednou pocítil zvláštní touhu. Jako by chtěl kloučka chránit před těmi, kteří by se ho chtěli zmocnit. Ještě toho tolik nevypili.

„Nějak si, Vašku, posmutněl, jedeme dál. Stando, pro smutného přítele jeden polibek!“

Chlapec se otočil a tentokrát to byl mnohem delší polibek i s chvilkovým vniknutím zvědavého jazýčku. Vašek ho pohladil. Klučina se bude rychle učit. Jen aby ten mlaďounký květ někdo nezlomil. Vyšli.

Opět schody a už z venku bylo slyšet housle. Montyho Čardáš. Klenuté sklepení z opuky bylo plné mladých studentů. V rohu na stupínku stál vysoký hoch, téměř svojí kšticí blond vlasů se dotýkal stropu. V rukou housle, zcela pohlcený dráždivou a divokou melodií. Přímo u něj několik dívek. Na stole další housle, na židli harmonika, u ní basa. Na dalším stole příčná flétna. Všude láhve Veltlínu nebo Müllera, sklenice, ošatky s chlebem a houskami a talíře s nakrájenými klobásami. Paní šéfová opírající se u výklenku je uviděla. Blonďák právě dohrál za bouřlivého potlesku.

„Staníku, to je dost, že se ukážeš.“

„Budu tu za čtrnáct dní, už se těším.“

„To víš, ty můj kloučku šikovná.“ Paní šéfová si ho přivinula na svou hruď, mezi velmi bohaté poprsí.

„Hned vám, chlapci, udělám místo. Ještě jste tu nebyli. Nevadí vám to, doufám. Do šedesáti jsou všichni chlapci a pak už staří prďolové, jdeme na to.“

Od stolku pro dva přesadila dva kluky vedle a jednu židli přidala. Teď se objevila servírka, mladá, ale trošku plnoštíhlá.

„Miki, hoď nám sem patnáct rumů a rovnou repete, ať furt nemusíš běhat,“ volal blonďák, co před chvilkou dohrál čardáš.

Vašek objednal vodku a džus, nebudou nic míchat.

„Tady to žije,“ smál se Alfi.

„Chlupatý kaktus mám tak rád,“ zazpíval najednou někdo v přední místnosti. „Je to můj zelený kamarád.“

„Ten musí na stráži stát, když jdu spát,“ zpívali ostatní.

V nezvyklém ruchu se někteří mládežníci přeskupili nebo si prohodili sklenky. Paní šéfová vše starostlivě přehlédla. Hned se v místnosti objevili dva uniformovaní příslušníci bezpečnosti.

„Planej poplach,“ zavolal někdo z kluků.

„Pochválen buď Ježíš Kristus, soudruzi,“ zubil se vysoký blonďák.

„Jednou tě, ty vole, sebereme,“ smál se jeden policista a v ruce měl vysílačku. „Musím se podívat, jestli jsem ji típnul. Na dispečinku by se posrali,“ dodal.

Kluci jim hned udělali místo a Mikina přinesla dvě dršťkové polévky.

„Stando, doufám, že ta vodka je,“ zasmál se druhý, „vlastně není tvoje. Ještě ti neoschla občanka.“

„Ale už dlouho,“ usmíval se Standa.

„Tak jste vyrazil, pane inženýre, konečně na tah? No nedivte se, že vás známe, kolikrát jsme i zaskakovali za ty vaše strážce. V práci vás uznávají víc jak ředitele. A holky z fabriky mají určitě vaši fotku na nočním stolku,“ smál se.

„Chtěla bych mít tvé foto na nočním stolečku,“ pustilo se pár děvčat do zpěvu a jeden hoch se chopil harmoniky.

„Chtěla bych mít tvé foto ve zlatém rámečku.“

Zpívalo se dál a bylo hodně veselo.

„Vidím, že tě tady zná každej,“ smál se Alfi, „a při tom nikde nechodíš, to je ale popularita a ti prímoví poliši.“

„Jenže jsou jen dva,“ ozval se nejbližší kluk vedle. „Ve předu má vždycky někdo službu, aby nebyl průser. Zítra tu bude určitě Chlupatej čumák a loni kvůli němu museli dva kluci ze školy a šéfová dostala vysokou pokutu. Je to děsnej čurák. Prostě čumák – čurák.“

Příslušníci si ještě dali klobásku a vyrazili na obhlídku města. Pak už zábava nabrala příliš na hlučnosti. Standa se rozloučil a upaloval domů. Blonďatý houslista se rozhodoval, která ze tří favoritek mu dneska vykouří péro.

„Co když se přihlásíme my,“ smál se Alfi. „Stál by za hřích. Už mám docela chuť, půjdeme vyzkoušet tvý letiště ne?“

Cestou domů, ne moc daleko, se trošku probrali z kouře a rámusu.

„V koupelně máš samej Tuzex. To miluju,“ nadšeně oznamoval Alfi jen omotaný osuškou. „A dělej, už nevydržím.“

Když přišel Vašek, viděl na posteli ležícího nahého Amora. Roztažené ruce a mírně rozevřené nohy. Od pupíku táhnoucí se tenká pěšinka bronzově zlatých zkadeřených chloupků byla upravená šikmě vyholenými proužky. Penis napolo vztyčený nad velkými koulemi, zřejmě také vyholenými, se zvedal z hustého drnu stejně vybarvených prstýnků chloupků, zastřižených jak anglický trávník. Napřáhl ruku k Vaškovi.

„Pojď hned do mě, potřebuju ojet jak sůl. Znáš to, sůl nad zlato. Ochutnávka až později.“

„Asi se mně jen zdáš, chtěl bych si užít tu krásu před sebou.“

„Nevydržím, miláčku, poezii potom. Mazlit se můžeme celou noc, chci tě.“

Vašek si chtěl vzít tubu s gelem.

„Nech to, jsem připravenej,“ pokrčil kolena.

Klekl si, podložil ruce pod Alfiho prdelku a nasunul si ho na tvrdě ztopořený penis. Cítil obemknutí a Alfi ho stáhl k sobě.

„Jo, nešetři mě. To je ono. Přidej. Ještě víc,“ bylo slyšet mezi polibky. Při výstřicích cítil Vašek svírání, jako by ho jeho protějšek chtěl vyždímat do poslední kapky. Jejich propletené chloupky se zcela slepily Alfiho spermatem.

„Božský Vašku, myslím, že se neodlepíme. Tak tohle chci navěky.“

Zdejší vana taky nebyla nic moc. Stěží se vešli se skrčenými koleny. Teď si mohli konečně užít i vizuální krásu svých těl. Alfi se zaměřil na bradavky svého protějšku. Ten dlaněmi hladil obrysy lopatek, prohlubně u klíčních kostí, zátylek a svými ústy laskal vlasy a uši. Další vzrušení nedávalo na sebe čekat. Pletený koš na použité prádlo posloužil jako opěrka.

„Tak to bysme neměli souložit ve stoje, z toho jsou křečové žíly,“ smál se Alfi, ale svou dokonalou prdelkou lákal k dalším hrám.

Když se vzbudili, bylo po poledni.

„Tady kousek je restaurace v kulturáku, taky jsem tam ještě nebyl. Ale prý je to taková lepší závodka.“

Boční skleněná stěna, pár palem a krotonů, uprostřed na pahýlu stromu kapradina parožnatka a kvetoucí trsy bromelií s červenomodrými toulci květů. Na stolcích vázičky s poupaty růží. Pár rodinek s dětmi. Servírka zmalovaná až přespříliš, malý pihovatý nosík, pršáček. Nesla dva jídelní lístky s výrazem, že váží aspoň metrák. Celá nahnutá dopředu. Než jim je podala, vzala tužku a některá jídla škrtla.

„Už toho moc nemáme,“ řekla zoufale. Podívala se na hodinky na ruce. „Čtvrt na tři,“ vynášela další ortel. „Kuchaři se budou střídat. Ten na večeře tu ještě není.“

„Dáme si znojemskou kýtu s knedlíkem.“

„Když myslíte,“ znuděné stvoření zašlo za plentu.

„Vypadá, že ho tam má zaraženýho od předvčerejška. Zlatej Standa a Mikina.“

Polévka s knedlíčky i znojemská byly prostě v normě. Tak nějak uprostřed. Po jídle jednu Plzeň a vídeňskou kávu.

„Ta šlehačka vypadá, jako by ji olízala. Uděláme si doma lepší.“

„Další program?“

„Pokud nevadí, zajdeme se podívat, kde budu dělat, mám adresu.“

„Kousek od vinárny, co jsme byli včera.“

Kadeřnictví bylo ve staré ulici, kde většina domů pokračovala směrem do dvora. Dovnitř moc vidět nebylo, bude to podlouhlá nudle. Za výkladem pár nafocených účesů převážně na oblíbených herečkách. Naše Olga Schoberová a vedle ní Marilyn Monroe, Brigitte Bardottová, Sophia Lorenová, Claudia Cardinalová, Lori Lorenzová a další krásky. Složitě vyčesané poschoďové účesy i oblíbené helmy.

„Je to nespravedlivý, samá baba, ani jeden chlap. I ten nápis holičství je menším písmem,“ ukazoval Vašek.

„Časem sem nějakýho propašuju. Ale radši dělám ženský. Nechají se krásně zblbnout podle časopisů a nehledí tak na prachy. Nejhorší jsou kníry a bradky. Měřili by je nejraději šuplérou a budou se handrkovat o milimetr. ‚Bože, zničil jste mi knír, nebudu moct ani na kulečník.‘ A odpočítává haléře po jednom, aby se nepředal.“

„To je tak strašný?“

„Jistě, dostat se tak do Prahy, nebo ještě líp na Západ.“

„Jsou nějaký kadeřnický soutěže, slyšel jsem o tom.“

„Jenže dostat se tam. Být dobrej, mít známosti hlavně přes postel, tvrdý lokty. Snad to tady nebude tak zlý.“

Zastavili se v cukrárně. Vašek nechal výběr na Alfim. Dva obří poháry s ananasovým kompotem, v papírových košíčkách brambůrky a indiánky s bílou čokoládou. Byli středem pozornosti. Dva téměř manekýni mezi samými ženami všech věkových kategorii.

Večer zůstali doma a připravili si další žhavou noc.

Alfréd bydlel sice u sestry, ale noci trávil u Vaška. Byl skoro nenasytný a často zapojovali do hry nejrůznější náhrady. Od umělých penisů ze dřeva, pryže, kaučuku, a další dilda, po banán, okurek, svíčku, tuby i dlouhá hrdla sklenic od vína. I klasicky prsty a jazyk. Ale zakončení bylo vždycky Vaškovým pérem. Občas si přehodili role, ale miloval tu spodní. Přešla zima i druhá. Vypracoval se na přední místo a česal místní smetánku. Dostal se na pár soutěží a byl úspěšný. Začalo jaro osmašedesátého roku. Všechno vypadalo nadějně. Napravovaly se některé křivdy z předchozích let.

„Bude možný mít kadeřnický salon na soukromo. Myslím, že to vezmeme se dvěma holkama.“

„Peníze nějaké jsou, dostal jsem za patenty. Taky uvažujeme v práci založit vývojovou dílnu nezávislou na fabrice. Na dovolenou pojedeme koncem srpna do Tater. Už tam není žádný nápor. Pro pěší tůry ideální.“

V polovině srpna si chystali věci na dovolenou. Do hor jsou nejdůležitější pevné a kvalitní boty.

„Za rok pojedeme autem. Myslím, že si ho nadělíme k Ježíšku.“

Alfi Vaška políbil.

„Devatenáctého a dvacátého budu v Brně. Je tam kadeřnická a kosmetická soutěž, vezmi si dovolenou, zajdeme do Tuzexu, dostal jsem bony.“

Jeli brzo ráno autobusem. Ubytování v centru v hotelu International. Soutěž probíhala mezi devátou a polednem, pak od druhé do šesti. Prožili krásnou noc v hotelovém pokoji. Dopoledne se rozdávaly ceny a umístnění. Alfi byl mezi prvními. Pojede na další do Prahy. Odpoledne navštívili prodejny Tuzexu. Oba docela ujížděli na pánské intimní kosmetice. Mimo Tuzex prakticky téměř neexistovala. Vraceli se večer. Doma hned něco vyzkoušeli, milování bylo dlouhé a středu měli volnou. K ránu je budil nějaký rachot, zase blbnou vojáci s cvičením. Po sedmé na ně zvonila Alfiho sestra.

„Proboha vstávejte, venku jsou tanky!“

„Nějaké cvičení.“

„Ne, pusťte si rozhlas, vyzývají ke klidu, obsadili nás vojáci Varšavské smlouvy. Všude jsou Rusi. Dva tanky stojí přímo pod námi.“

„Tak to je konec svobody, která ještě nestačila ani začít,“ mínil Vašek.

„Třeba zase odtáhnou,“ utěšoval Alfi.

„Zůstaňte doma. Naše okna jsou do dvora. Musím do práce. Máme tam spoustu tajných materiálů.“

„Nikam nechoď, máš den volna.“

„Musím tam, nebojte se.“

Když vyšel na ulici, všude pobíhali zmatení lidé. Na každé křižovatce stály tanky. Projížděli vojenští regulovčíci na motorkách. Vrátnicí prošel do závodu, ale tam ho dál na jejich oddělení nepustili. Ruští vojáci ho odvedli do jídelny. Bylo tam namačkáno plno zaměstnanců. Všichni nadávali.

„V rozhlase mluvil Dubček, že máme zachovat klid a nastoupit do práce, a tady nás nahnali sem.“

Dvě hodiny se nic nedělo. V kuchyni vařili zaměstnancům kávu a čaj. Pak přišli vojáci a s nimi civilisté, co mluvili česky. Podle seznamu vybrali všechny z vojenské výroby i Vaška a odvedli je do zasedací místnosti ROH. Nikdo nic nevěděl, co bude dál. Pozdě odpoledne některé propustili. Vašek a pár vývojářů tam zůstali až do druhého dne do rána. Večer přinesli talíře a várnici polévky. Dopoledne jim sdělili, že důležité materiály jsou zajištěny a po neděli mají nastoupit do práce. Alfi se odpoledne, když Vašek nepřišel, vydal k továrně. Neposkytl mu nikdo žádné informace, jen že někteří zůstávají v závodě. Konečně druhý den se před polednem Vašek vrátil. To byl už v práci Alfi. Večer se setkali.

„V pondělí jsme měli být v Tatrách.“

„Všechno padlo, snad ještě letos nějakou stihneme. Pokud tu nezačne to, co v padesátém šestém v Maďarsku.“

Až v polovině října se okupační jednotky stáhly. Zůstaly tady ovšem dočasně umístěné na různých místech republiky.

Začal normalizační proces. Mnoho lidí přišlo o zaměstnání a mnoho emigrovalo hned zkraje, pokud to šlo. Byly i oběti na životech v prvních dnech okupace. Alfi ani Vašek se nijak politicky neangažovali. Jich se zatím nic nedotklo. Jen sny o nějakém soukromém podnikání si museli nechat zajít. V prosinci dostal Alfi možnost dostat se na soutěž kadeřníků do Berlína, pochopitelně východního. Rozmýšlel se, ale Vašek naléhal, ať jede. Bylo to na čtrnáct dnů, vrátil by se den před Štědrým dnem. Odjel, třikrát si volali přes poštu. Alfi byl nesmírně nadšený. Tohle je něco ve velkém stylu, ne co je v Československu. Když se vrátil, barvitě všechno líčil. A má pozvání na únor. Svátky strávili převážně v posteli. Zdálo se, že všechno je jako dřív.

Ještě po lednové tragedii, když se upálil student Jan Palach, a po jeho obrovském pohřbu to vypadalo, že se něco v lidech změní, pohne. Ani přes další oběti se nezměnilo nic. Jen k horšímu. Rozhlas, televize, tisk zcela podlehl tvrdé cenzuře. Další lidé se dostávali do existenčních problémů i do vězení. Ve vinárně Pod radnicí se hrály jen lidovky, občasné kontroly policie probíhaly i s vojáky. Nesledovali, jestli tam mladiství pijí alkohol, ale co mluví. I mezi návštěvníky se našli udavači. Některé konzervatoristy vyloučili. Skončilo i pár učitelů na školách.

Alfi začal být trochu podrážděný. Marně čekal na únorové pozvání. Kolikrát zůstával déle v práci, že si musí nějaké hodiny naddělat. Konečně, během dne se sbalil a odjel. Zůstal tam od konce února do poloviny března. Zase si volali, ale když se vrátil, hodně se změnil. Vašek neviděl nic. Omlouval jeho jednání velkým vypětím a častými přesčasy.

Jejich milování bylo sice stejně intenzívní, ale méně časté. Ani nikam spolu nechodili. Vašek měl o něho obavy a zamilovával se stále víc. Zdálo se mu, že Alfi zmužněl a zkrásněl. Měnil své účesy a byl pořád přitažlivější. Bohužel nejen pro Vaška. Ten koupil embéčko tisícovku a plánovali dovolenou. Tři týdny v Tatrách, tam kam měli namířeno loni v srpnu. Každý měsíc odjel Alfi na pár dní do NDR. Vždycky přivezl nějaké diplomy a hodnocení z kurzů. Přišel opět konec srpna. Vyjeli na odkládanou a vytouženou dovolenou.

Ubytování v Grand hotelu ve Starém Smokovci bylo skvělé. Naplánovali si různé vycházky. Lanová dráha na Hrebienok byla v provozu jen určité dny. Prováděla se na ní rekonstrukce. Velikým zážitkem byla cesta kabinou lanovky na Lomnický štít. Štrbské pleso, Skalnaté pleso, Zbojnická chata. Ale také bouřlivé noci jejich milování. Jako by se všechno vrátilo na samotný počátek jejich známosti. I na túrách zašli vždycky bokem od značených tras pro turisty a rozdávali si to mezi keři nízké kosodřeviny, stejně jako večer a v noci ve vaně a v posteli. Poslední den se zhoršilo počasí, při návratu museli pustit topení. Byly mlhy, chladno a místy pršelo. Počasí se sice na čas zlepšilo, ještě podnikli pár výletů. Pak Alfi zase odjel, prý letos naposledy. Vrátil se v půli října. Vašek si nepřipouštěl, že je na něm až chorobně závislý. Všechno podřizoval jeho vůli. Opět nádherná noc. Vybičování až téměř k bezvědomí. Když šel ráno do práce, Alfi spal. I on měl volno, jen zajel na hodinku něco zkontrolovat. Když se vrátil, Alfi byl oblečený a u dveří měl svůj cestovní kufřík a tašku. Seděl u stolu a něco psal.

„Neříkals, že někam jedeš, přišel ti telegram? Chceš někam zavézt?“

„Ne, mám odvoz. Chtěl jsem ti to napsat. Konečně bude možná lepší ti všechno říct. Odjíždím do Berlína a už se nevrátím.“

„Nevrátíš?“ Vaškovi se podlomila kolena. Sedl si na židli u stolu a chytl se ubrusu.

„No co, žádná tragedie, prostě život. Když jsem byl poprvé v Německu, seznámil jsem se s Felixem. Má všechny podobné soutěže na starosti a jezdí i na Západ. V posteli je jako ty,“ Alfi se usmál, „ani bych vás dva nerozeznal.“

Vašek pocítil prudkou bolest a horkost.

„Prostě se do mě úplně zbláznil. Mám neskutečný možnosti. Chci se dostat ven z tohohle všivýho světa. Taky jsme mohli emigrovat, tys nejevil moc zájem. S tím, co znáš, bys tam byl hvězda. Dnes je to jedno. Jistě, v posteli to nebylo špatný, možná jseš lepší jak Felix, ale já chtěl víc. Jsem spíš jak ženská, jeden čurák mně nestačí. Já myslel, že Pod radnicí sbalíme nějaký kluky. Od tebe žádnej zájem. V práci, po zavíračce si dali říct, i co nebyli teplí. Každej chce poznat změnu. Dva byli taky hodně nadržení, pěkně jsme si užívali a pak na doraz s tebou. Prostě to umíš. Někdy jsem se stavil i ve vinárně a rozdali jsme si to na záchodech. Hodně mě taková mrdačka rajcovala. I chuť být někdy nahoře. Jednou mě dost vzrušil Standa. Takový mlaďoučký maso. Chytli jsme ho, když chtěl chcát. Tak tak jsme se do toho hajzlu vlezli. Kluci ho přidrželi, já nasazoval, ale on začal řvát, tak jsme ho vykopli. Stejně tomu neujde, vymrdá ho někdo jinej. Vyhrožoval, že to řekne tobě. Trošku jsme ho postrašili a zmáčkli mu koule. Vidíš, hned můžeš mít náhradu za mě. A ještě panice. Prdelku má krásnou.“

Vašek se nemohl vzpamatovat, tohle není jeho Alfi. Ten by se přece nikdy nepokusil někoho znásilnit. Nebyl schopný nic říct.

„Tatry byly skvělý, prostě taková rozlučka, skoro jsem zapochyboval o Berlíně. Jenže já chci víc. Ne se tady zahrabat. U Felixe taky nezůstanu, jen mě dostane na Západ. Prostě chci stoupat stále výš. Život je jenom žebřík. Byls sice skvělej, první v řadě, ale jen jedna příčka na žebříku. Měj se. Už mě dole čeká Felix.“

Alfi vzal svoje zavazadla, vyšel do předsíně a zavřel dveře.

Vašek zůstal sedět u stolu. Ruce se sevřely. Jedna příčka na žebříku. Kolik bude těch, po kterých chce Alfi stoupat? Prázdno, děsivé prázdno. Temno a hlubina, ocelové lano stahující Martina. Snaží se vyprostit, ale nenadálá křeč mu brání. Natahuje k Vaškovi ruce. Proč jsi tak daleko, lásko.

Druhý Martin spěchá po schodech konzervatoře, uklouzl, chce se zachytit. Proč jsi tak daleko, lásko.

Alfi, první jejich milostná hra, ještě ničím nezkalená. Kde jsi, můj překrásný chlapče, který jsi mi přinesl tolik lásky.

Na stole leží rozepsaný list.

„Vašku, chci se s tebou rozloučit. Bylo to moc krásný, dík, ale…“

Vstal, v předsíni si navlékl lehkou bundu. Sešel po schodech. Asi se oteplilo. Odemknul červenou tisícovku. Bundu položil na zadní sedačku. Vyjel z města, k řece, k místu bývalých mostů. Bývalých. Bývalé lásky, bývalý život. Kus dál mají silničáři malé, teď prázdné parkoviště. Za ním je vysoká betonová zeď a vrata do jejich areálu.

Vaškovy ruce bezděčně pohladily lavičku, na které seděl. U břehu plavalo několik divokých kachen. Nemá ani kousek rohlíku, aby jim mohl hodit. Jsou zvyklé na krmení. Jako kdysi v Praze sýkorky. Zvedl se. Vykročil k autu.

Cvakl klíč. Sedl si a pohladil palubní desku. Tady je smítko. Nastartoval. Rozjel se k parkovišti. Přeřadil a plyn sešlápl na doraz.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Autoři povídky

Dávno nosím peníz pro Charóna

tak blízko je Druhý břeh

jen srdce je stále plné lásky

kterou už není komu dát

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #17 Odp.: Jedna příčka na žebříkunebi 2023-08-31 22:13
Smutný konce fakt nerada :sad: :cry:
Citovat
+6 #16 Odp.: Jedna příčka na žebříkuJuli 2023-08-27 02:09
Veľmi pekne napísané. Len ten smútok ostáva aj po dočítaní.
Citovat
+7 #15 Odp.: Jedna příčka na žebříkuMax Remotus 2023-08-26 23:09
Děkuji všem za komentáře. Samozřejmě se omlouvám za chybu a bylo by jich víc, nebýt Honzíka. Ale věřte, že pár let po osmdesátce už člověk lehce zamění tetu. Mohl bych alibisticky říct, že se jmenovala Martina. Nikoliv, Jana. Byla neskutečnou bytostí, která vždy měla pro zbloudilé přístřeší, pro hladové kus imitace a hrnek sádla, pro žíznivé vodku a rum. Mám rád také dobré konce, ale život má i stinné stránky. Někdy je jich až příliš. Teď bude pár povídek jen tak k šálku kávy. Pár malých střípků . Dík všem čtenářům, "šuplík" je stále plný, snad se v něm ještě něco najde, Max
Citovat
+7 #14 Odp.: Jedna příčka na žebříkuTamanium 2023-08-25 13:10
Cituji Lamm:
To je ale depka. Nádherná povídka, ale vzpomínání nic moc. Fronty 1x za rok na banány a každý týden pokus koupit toaleťák, půl pomeranče na Vánoce na dítě a do toho nákupy v Tuzexu, kdy mi vůbec nedocházelo, že kdo že tam může nakupovat. A hlavně za co? Tak tady je vysvětlení, nejen zelináři a řezníci, ale i svobodní mládenci :) Hrozná doba. V Žampionárně to bylo sice vidět o to víc, ale jak neměla tak tragický konec, zdál se život veselejší.

Pěkně napsáno, jen to asi nebude o těch svobodnejch mládencích, což by se mi pak líbilo, zařezávat v Tuzu :oops: a čekat kdo dorazí 😍. Spíš to to bude tím, že Vašek dělal na jakémsi vývojovém pracovišti. Tam to zřejmě sypalo.
Ale řekl bych, že i bez toho Tuzexu se dalo existovat a všichni jsme přežili, i když teď to je v mnohém lepší.
Jen škoda, že na konci nepotkal svýho anděla stráznýho, co by mu pomohl, ale nikdo neříká, že mu nemohl vletět pod auto někdo, koho by mohl zachránit on a my bychom se ocitli v jiném příběhu... a zazvonil zvonec...
Citovat
+6 #13 Odp.: Jedna příčka na žebříkuLamm 2023-08-25 12:19
To je ale depka. Nádherná povídka, ale vzpomínání nic moc. Fronty 1x za rok na banány a každý týden pokus koupit toaleťák, půl pomeranče na Vánoce na dítě a do toho nákupy v Tuzexu, kdy mi vůbec nedocházelo, že kdo že tam může nakupovat. A hlavně za co? Tak tady je vysvětlení, nejen zelináři a řezníci, ale i svobodní mládenci :) Hrozná doba. V Žampionárně to bylo sice vidět o to víc, ale jak neměla tak tragický konec, zdál se život veselejší.
Citovat
+12 #12 Odp.: Jedna příčka na žebříkudavid80xx 2023-08-23 17:22
Kdyby ta povídka měla dobrý konec, byla by dokonalá.
Pardon, já mám rád dobré konce.
Ten dobrý konec jsem nemyslel s Alfim. Dokonale se ti povedlo ho od prvního uvedení na scénu vykreslit jako mužskou verzi zlatokopky. Fakt jsem ho neměl rád a po jeho zradě (jinak se to nazvat nedá), jsem doufal, že konečně najde někoho, kdo ho bude hoden a bude ho mít rád. Jo a neumře mu, teda umře (jako každý) až někdy v roce 2030 přirozenou smrtí.
Jo taky doufám, že se pod Alfim nějaká příčka zlomila, někde hodně vysoko, ale zároveň brzo.
Citovat
+8 #11 Odp.: Jedna příčka na žebříkuzmetek 2023-08-23 14:47
Smutný příběh se smutným koncem a vyvolávající současně spoustu drobných vzpomínek a asociací. Třeba řízek z vemínka - ještě o 10 let později specialita v menze, kde to ale byl v podstatě kus tuku v trojobalu. O co hnusnější, o to častější...
Citovat
+4 #10 Odp.: Jedna příčka na žebříkuTamanium 2023-08-23 12:49
Cituji HonzaR.:
To nemusíš, nechávat si pro sebe. Zřejmě máš pravdu a je to Martinova teta, ale nutně být nemusí. Ale jak jsem psal, najít stylistickou chybu u člověka, který je prakticky nedělá, je mnohem těžší, než u někoho, kdo běžně seká hrubky. Takže se omlouvám, za odfláknutou korekturu i tobě osobně, že jsem si jen tak povzdychl, proč se občas zrovna tady nemůžeme trochu šanovat.

Mě se omlouvat nemusíš, osobně si na něco takovýho nepotrpím. Jen je potom zbytečný posílat sz ve smyslu, neposmívej se, snad se pro jednu chybku nic nestane. Nestane a taky se neposmívám, jen mám pocit zmaru, když už ani tady se nedá slušně napsat svůj názor.
Mimochodem, já se omlouvám Maxovi, takovou konverzaci si tvoje povídka nezaslouží a slibuju, že končím. 🫡
Citovat
+9 #9 Odp.: Jedna příčka na žebříkuHonzaR. 2023-08-23 12:42
To nemusíš, nechávat si pro sebe. Zřejmě máš pravdu a je to Martinova teta, ale nutně být nemusí. Ale jak jsem psal, najít stylistickou chybu u člověka, který je prakticky nedělá, je mnohem těžší, než u někoho, kdo běžně seká hrubky. Takže se omlouvám, za odfláknutou korekturu i tobě osobně, že jsem si jen tak povzdychl, proč se občas zrovna tady nemůžeme trochu šanovat.
Citovat
+3 #8 Odp.: Jedna příčka na žebříkuTamanium 2023-08-23 12:32
Cituji HonzaR.:
Ok, Tame, můžeš to příště vzít za mě. :-)

Bez obav to nehodlám. Radši si svoje blbý nápady nechám pro sebe.
Citovat
+7 #7 Odp.: Jedna příčka na žebříkuP.Waits 2023-08-23 11:10
Smutné, možná, i když ne zcela jistě, tragické, a člověka to zasáhne o to víc tím jak moc je to literárním projevem skutečně kultivované, přiznám se, že nemám rád příběhy bez naděje, příčí se mému osobnímu nastavení, ale to nic nemění na tom, že je požitkem si Maxovy texty přečíst, stejným jako je chuť nesmírně kvalitního vína, bez ohledu na to že ne vždy musí mít dojezd který osobně preferuji.
Citovat
+2 #6 Odp.: Jedna příčka na žebříkuHonzaR. 2023-08-23 11:03
Ok, Tame, můžeš to příště vzít za mě. :-)
Citovat
+4 #5 Odp.: Jedna příčka na žebříkuTamanium 2023-08-23 10:45
Vidíš, Honzo, a mě zase vůbec nenapadlo, že by mohlo jít o její jméno. 😊
Citovat
+7 #4 Odp.: Jedna příčka na žebříkuHonzaR. 2023-08-23 10:31
Vidíš, Tame, to mě třeba při korektuře vůbec nenapadlo, já to bral jako ta pražská teta Martina, jako ženské jméno, protože by mě vůbec nenapadlo, že to může bejt Martinova pražská teta. . Koneckonců i kluk se může jmenovat po tetě.
Ono když pročítáš velmi kultivovaný text, to před Maxem klobouk dolů, tak tě nenapadne, že tam může být taková bota, extra když ty sám něco takového nikdy nenapíšeš.
K povídce… No nikdy mi nic netrvalo tak dlouho a pořád se mi u toho rozbíhaly myšlenky. Nebylo mi z toho příjemně, přesto autora nezatracuji. :-) Piš dál, Maxi. Vlastně si i tady můžu domyslet jiný konec, než jaký to tak nějak říká i neříká. :-)
Citovat
+2 #3 Odp.: Jedna příčka na žebříkuTamanium 2023-08-23 09:27
Při čtení mi několikrát přeběhl mráz po zádech a dech se mi zastavil. Po dočtení se mi (byť to nemá stejné asociace a vyznění je jiné) vybavil film Škola základ života a Marvanův výrok: ,,Tolik hrůzy co je v těchto deskách, nebylo ani ve smolných knihách středověku!"
Jistě v tom filmu to mělo vyznít komicky, tady je to však dějová kumulovaná tragédie, nedivím se, že to jeden neunese.
Má to zajímavý děj, bohužel je Vašek hrozně drcen osudem.
Jen jednu drobnost k opravě: pražská teta Martina, by se mohla opravit na Martinovu pražskou tetu. Zní to jako Divadlo národa nebo známá opera Bedřicha Podmáslí Stěna čerta. :-)
Mimochodem, dal jsem za 5*, ale ten děj mi optimismus srazil opět k 0. :cry:

Ještě jednu poznámku, Maxi, rozhodně nepřestávej. Ty povídky z, ne tolik dávné, historie jsou nejenom čtivé, ale taky poučné, a i když některá dá člověku zabrat, pořád je v nich vidět ono světýlko na konci tunelu.
Citovat
+8 #2 Odp.: Jedna příčka na žebříkuMyšák 2023-08-22 22:52
Doufám, že pod ním ten žebřík praskl a zlámal si hnáty. Povídka smutná, ale hezká.
Citovat
+6 #1 Odp.: Jedna příčka na žebříkuBamira 2023-08-22 22:26
Zase krásné počteníčko od tebe, ale poslední větu sis mohl odpustit.
Citovat