Příliš mnoho náhod?

Léta sedmdesátá – 1974

„Ujel mi vlak!“ Do malého knihkupectví vběhla asi dvacetiletá dívka v květované sukni a bílé halence s poněkud rozcuchanými černými delšími vlasy.

„To je tento měsíc snad po desáté. Beru, že ráno zaspíš. Ale je pátek, po poledni, už jsem měl být pryč,“ rozčiloval se její kolega.

Sundal si pracovní světle modré sáčko a vyhrnul rukávy u kárované košile. Povolil o dírku pásek na džínách.

„V autě budu mít jak v pekárně!“

„V pakárně?“ provokativně se zasmála černovláska.

„Tam budu brzo taky, ale z tebe. A nezapomeň, od čtvrtka příští týden mám dovolenou.“

„No jistě, jak bych mohla. Kristova léta, to je jen jednou za život. Do teď chlapeček, teď už zralý muž.“

„Dej pokoj, není o co stát.“

„A kam dnes jedeš?“

„Do Prčic!“

„To je daleko, to bys nestihl se vrátit.“

„Ještě nevím, prostě někam. Vypadnout odsud a mít ode všech svatej pokoj.“

„Tak ať se ti, Liborku, tam někde líbí, třeba na tebe čeká nová láska.“

„Ještě ty s tím začínej, stačí, že mě ráno naštvala matka. ‚Ve tvých letech jsou už všichni šťastně ženatí. Nebo mají aspoň nějaký vztah. Myslela jsem, že ten hezký chlapec, co nám opravoval pračku, je tvůj přítel.‘ A to je každý den.“

„Myslí to s tebou dobře. Buď rád. Kdybych já matce řekla, že se mi líbí holka, tak mě vyrazí z domu.“

„Hlavně nezapomeň večer zamknout roletu i dole, jo, je tam taky zámek.“

Ještě zašel za regál, přečísl světle hnědé vlasy na pěšinku a rozloučil se. O tři domy dál, kde začínalo stromořadí kulovitých platanů, měl zaparkovanou bílou škodovku 110. Rozjel se ještě malým provozem ven z města. Pootevřel okénko i v protějších dveřích. Jeho cesta nazdařbůh, jak říkal, začala. Jezdil tak od jara, každý víkend. Na podrobné mapě si udělal kružítkem kruh, třeba ve vzdálenosti padesáti km okolo města. Zajímaly ho vždycky cesty, které dál nikam nevedly. Jel se podívat na jejich konec. Takových míst už moc nebylo, ale našla se. Cesta většinou končila za vesnicí lesem nebo říčkou, rybníkem, ale také kamenolomem nebo silážní jámou. Zašel do polí nebo do lesa na houby, jahody, maliny, pak do hospody, dal si guláš nebo utopence a pivo, přespal pod širákem, za deště v autě. Nebo si jen otevřel nějakou konzervu s chlebem. Rád si popovídal s místními, dozvěděl se spoustu zajímavostí z dřívějška, z války i různé pověsti. Něco si zapisoval, něco nahrál na malý kazeťák.

Dva roky byl sám a ani před tím mu štěstí moc nepřálo. A teď, Kristova léta, jak se říkalo mládí v prdeli a do důchodu daleko. Začínal být naštvaný na sebe, na svoji věčnou nerozhodnost. Mohl jít do většího města, hledali knihovníka, dokonce i do obchodního domu v Praze. Jenže vždycky moc zvažoval pro a proti, a samozřejmě na něj nečekali. V knihkupectví se sice nepřetrhne, spíš je tu nuda. Taky nic moc plat. Jenže zatím je u matky, přispívá na domácnost a jídlo, to ano, ale jinak se stará jen o svoje auto. Večer zašel občas do kavárny. Chodili tam pořád ti stejní lidé. Každý o všech všechno věděl, každý se s každým vyspal, tedy pokud šlo o normální lidi. A těch několik přihřátých nestálo za nic. Vůbec se na svoje narozeniny za týden netěšil. Do kavárny určitě nepůjde. S tím skončil. Zajede si do nějakého zastrčeného motorestu, jenže motoresty nejsou zastrčené, to by tam nikdo nejezdil. Nebo hotýlku, koupí si malý dort a láhev šampáňa, dorazí se vodkou a bude hledět do stropu?

Nebo zajet do většího města. V barech se dá někde domluvit kluk na noc, ale je to risk po všech stránkách.

Z dalšího rozjímání ho vytrhla náhlá změna silnice. Jakž takž okresní asfaltka skončila a začínal menší tankodrom. Zpomalil. Před ním se táhl traktor s vlečkou krmení. Ta občas poskočila a utrousila mu pod kola hrst jetele. Traktorista přidal, aby vyjel kousek kopečku s mostkem. Za ním ho předjede, už se chystal přeřadit, když u zábradlí uviděl chlapce. Opíral se o patník, mávnul rukou a ukazoval na nohu. Zastavil.

„Dobrý den, prosím vás, svezete mě do vesnice? Asi jsem si vymkl nohu. Už jelo pár aut, nikdo nezastavil, ani ten traktor. Prosím.“

„Tak si nasedni. Tady je odbočka někde k lesu. Zastavím a podívám se ti na to.“

„Vy jste doktor?“

„Ne, proč?“

„No ta noha.“

„Nějaký obinadlo tu mám. A nevykej mi, až za týden, to už budu starej chlap.“

„Narozeniny? Kolikátý?“

„Kristovy léta, třiatřicet.“

„Kterej den?“

„V pátek.“

„No to je náhoda, já mám v pátek taky narozeniny a taky třia, ale dvacátý.“

„Kde jsou ty doby. Jinak jsem Libor,“ podával chlapci ruku.

„To snad není možný, já jsem Lubor. Jen jedno jiný písmenko. I narození stejný.“

„A co těch deset let mezi náma?“ zasmál se Libor.

„I holky mají rády starší.“

„Ty holka nejseš, máš štěstí, holkám nestavím.“

„A jako proč, co ti udělaly?“

„Mně nic. Kamarád svezl dvě holky do Jihlavy. A najednou chtěly do Prahy, a když je nezaveze, nahlásí jeho číslo esenbákům a řeknou, že se je pokoušel znásilnit. Zavezl je a měsíc trnul hrůzou, jestli nedostane obsílku z bezpečnosti.“

„Ale to by mohl udělat i kluk.“

„Cože?“

„Třeba já.“

„Že jsem tě chtěl znásilnit?“

„Jistě, nemůžu se s tou nohou bránit. Třeba tady u těch bříz pod lesem, tam určitě není vidět z cesty. Tam by to šlo.“

„Jseš docela vtipnej!“

„Já bych se ani nebránil,“ dodal Lubor tišeji.

„Budou tam mravenci,“ usmál se Libor.

„Ti jsou v kredenci a mlsají tam cukr,“ smál se Lubor.

„Moc neprovokuj. To tak každýho zkoušíš, co ti zastaví? Mohl bys na takový řeči jednou doplatit.“

„Každýho ne, vlastně ještě nikoho.“

Libor odbočil na polní cestu, vedoucí dál k lesu. Zastavil.

„Tak se podívám na tvou nohu.“ Vystoupil, obešel auto. Za sedačkou vyndal lékárničku.

„Nohu mám špinavou od prachu,“ protestoval hoch.

„Sundám ti sandál a mám tu i vodu, vyndej ji ze dveří.“ Přinesl plastový kanystřík zepředu z kufru.

Opláchnul a jemně osušil nateklý kotník.

„Trochu ti to stáhnu, snad máte ve vesnici nějakou dobrovolnou sestřičku, nebo jak se jim říká.“

„Nevím, já tam v životě nebyl.“

„A proč tam jedeš?“

„Když ti řeknu proč, budeš si myslet, že jsem šáhlej.“

„Asi jsme tak trochu oba.“

„Mám doma seznam všech obcí v Československu. Vždycky ho náhodně otevřu a hledám jméno, co se mně líbí, a když není moc daleko, tak tam jedu stopem.“

Libor mu vysvětlil, podle čeho jezdí on.

„To přece není možný, tolik náhod, podívej, že si nevymýšlím,“ vytahoval občanku.

Libor držel stále v rukou chlapcovu obvázanou nohu. Krásnou, a dál, když se podíval výš, měl v džínách těsno.

„Stejné narozeniny, skoro stejné jméno, stejné cestování. Co děláš?“

„Žádná sláva, prodávám knihy v malém knihkupectví.“

Lubor se rozesmál: „Ty vole, to je síla, já jsem prodavač v Domácích potřebách. Budu asi hodně drzej, ale jak jsi umýval mou nohu, tys ji neumýval, ty ses s ní mazlil. Jseš taky teplej?“

Podívali se na sebe.

„Tvá noha je stejně krásná jako ty celej. Jenže mně je třiatřicet, tobě o deset míň, chápeš to?“

„To přece vím, ale nevím, co bych měl na tom chápat. Nikdy se mi nelíbili mladí kluci. Na učňáku jsem se zamiloval do našeho učitele, to měl ke čtyřicítce. Ale byl to skvělej chlap. Večer chodíval běhat na sportoviště za intrem. Chodil jsem se dívat a myslel si, že si mě nevšímal. Jednou mi nadběhl, sedli jsme si na lavičku. Mluvil se mnou o všem. On nebyl teplej, ale znal to a chápal, jak to máme těžký. Že se není za co stydět, že to není nic trestnýho. Ale lidem pořád vadíme. Dokážou toho zneužít a krutě ublížit. Určitě víš, jak je těžký někoho najít. A zřejmě seš sám, jinak bys s někým jel. Třeba jsme potkali svůj osud. Tolik náhod nemůže být jen tak.“

„Je to všechno krásný, ale pořád ber moje léta. Co za deset let?“

„Počítat umím už ze školky, neboj. Ptej se spíš co dnes, zítra, na tvoje narozeniny. Můžeme to přece zkusit. Nebo nechceš?“

„Možná máš pravdu, vždycky si všechno poseru, že se neumím rozhodnout. Tak narozeniny můžeme zkusit. Stejně nemám nic v plánu jako vždycky.“

„A dneska, zítra a pozítří?“

„Zkusíme, kde jak končí cesta a nějakou ošetřovatelku v tý vesnici.“

„Někdo sem jde od lesa,“ ukazoval Lubor, „zeptáme se.“

K autu došel mladý pár, ve věku Libora, a dvě děti. Chlapec, okolo šesti, děvčátko snad o rok mladší.

Pozdravili se.

„Prosím vás, nevíte, není tu ve vesnici nějaká zdravotní sestra? Kamarád si asi vymkl kotník.“

„Sestra asi ne, nevím. Jsme tu u tetinky. Ale Jiří je lékař, podíváš se na to, viď?“

„Tady není co řešit, obinadlo v pořádku, jen by prospělo chlazení.“

„My dojdeme, sjeď s něma k tetince. Ve studni je voda jak z ledu.“

„Vesnicí až na konec,“ doktor Jiří si sedl na zadní sedačku.

Projeli návsí okolo plácku na fotbal až k lesu k menšímu domku, částečně vyčnívajícímu ve svahu. Kus nad ním stála nová dřevěná chata.

„Tak vás tu vítám, i když já jsem tu také teprve druhý den. Jirka.“

„Libor a Lubor.“

„Totiž, s Danou nejsme manželé, známe se jen krátce. Přes jejího syna. Ona je vdova. Přijeli jsme k tetince a trochu víc se poznat. Jsme v chatě,“ rozpačitě ukazoval.

Od dveří domku vyběhla menší stařenka, na sobě tmavé šaty a modrou zástěru. Z uvázaného šátku vykukovaly bílé vlasy.

„Pane doktore, kde jsou děti a Danuška? To jsou vaši přátelé, bože, vy jste zraněný. Pojďte honem dál. Na kotník je nejlepší kyselé zelí. Už běžím do sklípku.“

Než se Libor s Luborem přesunuli na lavičku na zápraží, byla milá babička zpět. Ještě vlněnou ponožku. Lubor se nechápavě díval k doktorovi.

„Kyselé nevadí, dával se i ocet.“

„Až se zahřeje, vyměníme.“

Libor s Jiřím se usmívali, zatímco babička naplácala na obinadlo zelí a natáhla vlněnou podkolenku.

„Danuška s dětma hned přijde.“

„To je váš kolega, pane doktore?“ ukazovala na Libora.

„Ne, přátelé,“ řekl nejistě Jiří.

Představili se.

„Měli jste říct, že budete mít hosty. Na večeři bude králík málo. Podívám se, otevřu ještě pečené kuře,“ odběhla.

Libor se chystal vysvětlovat, že jen jeli kolem, ale Jiří ho zarazil.

„Nebudu si tady připadat tak trapně, stejně kam byste teď jeli. Babička tu má i výměnek, pro návštěvy.“

První přiběhly obě děti. Za nimi jejich maminka s košem hub. Seznámili ji, jak to zde všechno proběhlo. Rozesmála se.

„Vždyť my žádné společné přátele nemáme, tak budete naši první, dík, Jirko. A co noha? Zelí, tím tetinka léčí všechno.“

Tetinka se přihrnula.

„Už jsem nachystala. Děti, nejdřív umýt pacičky, Danuško, ukaž pánům, kde se můžou umýt.“

Za dveřmi byla dosti široká chodba, na konci závěs z barevného igelitu. Tam byl záchod a koupelna. Taky se za závěs hned hrnuly děti. I ostatní se vystřídali. Vlevo kuchyně, veliký železný sporák, ostatní vybavení dřevěné, nově bíle přelakované. Určitě z počátku století. Jednoduché, ale účelné.

„Ještě jsem přihřála kus kuřete ze sklenice,“ nesla tetinka na stůl veliký pekáč. „Snad bude stačit, knedlík je jen nahřátý nad párou, když tak je chleba a zelí.“

„Nejenom Lubor má nohu se zelím,“ ukazoval Jiří, když si ke králičímu stehnu nabral kopeček dušeného zelí.

„Pak, Danuško, odestel peřiny ve výměnku. Bábovku si vemte na chatu, uvař kávu, budete jistě povídat. Já chodím spát se slepicema, to mi promiňte, ještě rozložím houby ve sklípku. Tak dobrou noc.“

Libor s Luborem nerozhodně stáli u dveří.

„Tak jdeme, přece nepůjdete spát, je ještě světlo. Sedneme si na verandu. Ať se konečně dozvím něco i o vás,“ volala Dana.

Naštěstí k chatě vedly docela plytké a široké schody. Usadili se na verandě. Luborovi podložili nohu židlí a polštářkem. Oba povyprávěli, jak se dnes seznámili, samozřejmě vynechali vše o své orientaci. Dana dala děti spát. Před dvěma lety zemřel její manžel. Na jaře onemocněl syn Tomáš, byl v nemocnici, moc si oblíbil doktora, který ho ošetřoval. Tak se poznali, no, snad jim to vyjde. Je těžké, když je člověk sám. Hezký večer, dobré víno, příjemné posezení.

Libor se domluvil s Jiřím, zajedou do blízkého městečka nakoupit, hned ráno, dokud je otevřeno. Doplnit zásoby i tetince. Zůstanou do neděle. Ve výměnku byly připravené manželské postele s dekami. Hora peřin byla naskládaná u skříně.

„Ještě si musím dát na nohu igelit, mám od Danušky pytlík, ta myslí na všechno.“

„Jenom nevím, co by řekli, kdyby věděli, jak to s náma je.“

„A je to nějak? Nebo bude, nebo ses rozmyslel, Libore? Já mám jasno.“

„To se ti lehce řekne, já vím, asi to potřebujeme oba, jenže co pak dál. Bude to krásná noc nebo dvě a přijdeš na to, že jsem protivnej, starej, že už mám sem tam šedivej vlas, že nejsem žádnej krasavec, nic neumím, ničeho jsem nedosáhl, nemám ani vlastní byt, žádný úspory, nic nezdědím, jen malej byt, kde jsem s mámou a bílou škodovku, na kterou ani nemám garáž.“

Lubor se rozesmál.

„Já nejsem žádnej zlatokop. Nehledám někoho pro kdoví co. Prostě se mně líbíš, chci tě, všechno ostatní je mi s odpuštěním u prdele. Můžem se taky jen vyspat, ráno mě hodíš na zastávku autobusu, jestli tu nějakej jezdí, a čau.“

Chvíli bylo ticho. Libor seděl na okraji postele, kus od Lubora.

„Už těch rozchodů bylo dost. Taky bych chtěl někoho na stálo.“

„Ale ty léta,“ dodal za něj Lubor. „Viď, ty tě pořád straší. Nebo bys měl problém doma?“

„Naopak, máti by byla v sedmým nebi, že někoho mám.“

„Jí by nevadilo, že kluka?“

„Né, ví to dávno.“

„Já tohle zatím neřešil, naši ani neví, že jsem teplej. Ani nedovedu odhadnout, co jednou řeknou. No co, tak půjdu bydlet někam na svobodárku.“

„Noha tě nebolí?“

„Kdybys mně ji tak krásně hladil jak na té polní cestě. Už jsem si chtěl rozepnout zip na kraťasech. Vypadals, že to chceš taky.“

„To chci i teď, jenže…“

Lubor se sklonil k jeho klínu. Vzájemně se vysvlékli.

„Podívej,“ ukazoval Lubor, „na zdi máme naše klacky jednou takový.“

„Co když nás tahle postel neunese?“

„Žádný strach, ta je z masivního dřeva, žádná překližka nebo laťovka. Vzal jsem v koupelně trochu krému, kdyby…“

„Promiň, vidíš, já jsem úplně neschopnej…“

„Vždyť ti říkám, potřebuješ mě. Tolik náhod nemůže být jen tak.“

Nakonec zjistili, že i v posteli je všechno, jak si oba přáli.

Po ranní kávě a bábovce odjel Jiří s Liborem na nákup. Dana pomohla Luborovi po schodech na verandu chaty. Posadili se. Děti s balonem vyběhly na louku před chatou. Přinesla džbán citronády.

„Tak co se ti hezkého zdálo?“

„Nevím, já sny vždycky zapomenu. Možná je to lepší.“

„To nám se sny splnily. Věřím, že v dobrém. Asi, asi vás brzo pozveme na svatbu.“

„Tak to vám přeju, je tu nějaká pozitivní zóna.“

„A vy?“

„Jak vy?“

„Nechci nějak urazit, ale mám oči, vidím, jak jste se na sebe dívali. Vážně jste se neznali dřív?“

„No co už, neznali. A máš pravdu, poznali a snad… Pokud to tady vadí, jak dojede Libor, tak se sbalíme a vypadnem.“

„Co blbneš, naopak, nikoho jak vy neznáme. Prostě to máte těžký a taková náhoda, to je dar z nebe.“

„Nevím, jestli by z nás měli radost v nebi. No na zemi určitě ne. Vám to nevadí, že jsme teplí?“

„Proč by mělo? A Jirka jako doktor ví nejlíp, o čem to je.“

„Jsou i doktoři, kteří to chtějí léčit.“

„Když má někdo titul, neznamená to, že není vůl.“

Oba se rozesmáli.

„Já měla taky obavy, tetinka je přízeň mého bývalého manžela, co zemřel. Měla ho velice ráda. Ale i naše děti. Jezdili jsme sem dál. Ta chata se stavěla pro nás. Když mě s Jirkou dal vlastně dohromady Tomík, hned chtěl, ať ho vezmeme sem. Děti jsou bezprostřední, nezatížené všemi možnými ohledy. Ale já se strašně bála. Nevěděla jsem, jak to tetince říct. Nějak jsem návštěvu odkládala. Vyřešil to zase můj syn. Ani nevím, co všechno napovídal. Přišla za mnou sama s tím, kde mám toho doktora, o kterém nadšeně vypráví Tomík. Že jsem mladá a děti potřebují tátu. Další obavy z toho, že si nějak nesedneme v posteli. Už bych pak asi ztratila odvahu do nějakého nového vztahu. Ale myslím, že nás to oba příjemně překvapilo. Chceme se proto brzy vzít. Aby zase nebyly další řeči. Jak vdova se dvěma haranty uhání doktora. Na malém městě si lidi vidí i do talíře. Jenže vy, hoši, to budete mít o dost těžší. Není co závidět.“

„Taky kdo ví, jak dopadneme. Libor je skvělej, myslím, že si vzájemně vyhovujeme, ale je přímo katastroficky nerozhodnej. Všechno rozpitvává ze všech stran, přitom prý jeho maminka nic proti takovýmu vztahu nemá, spíš by ho přivítala. To já si u našich nejsem moc jistej. Nikdy jsme na podobný téma nemluvili. Jo, mají mě rádi, ale znám případ, kdy stejně milující rodiče syna vyhnali z domu a úplně ho ze života vymazali. Navíc se kluk s tím svým rozešel a oběsil se na jabloni. To bych určitě neudělal, ale kdo ví, co se všechno může stát. Byl bych rád i za takový vztah na neděli. To taky znám z okolí, i když ne u teplejch. Když budeme někam jezdit, nebudeme tak nápadní.“

„Určitě můžete přijet i sem. Budeme rádi. Je skvělé mít pár opravdových přátel. Lidi se dnes hodně bojí. Po osmašedesátým je všechno jinak. Ještě na škole jsme měli prima holčičí partu. Scházeli jsme se už i vdané. A najednou konec. Jednu spolužačku vyhodili z práce, u další manžela. Jedna začala chodit k sovětským důstojníkům na jejich ubikace, dvě emigrovaly. Všechno skončilo. A myslím, že se nám naši hoši vrací.“

Od vesnice přijížděla bílá stodesítka. Oba mladí pánové byli samý úsměv.

„Tak jsme všechno nakoupili, zavolej, Danuško, děti, máme polárkové dorty. A trochu si popovídali.“

„My tady taky.“

„Tak víš, jak to s náma je?“ ptal se Libor.

„Jistě a fandím vám, abys neměl obavy.“

Všichni se začali smát. Přiběhly děti a byly nadšené. Hned běžely pro lžičky. Jiří s Liborem vynosili zásoby. Po obědě si šla tetinka odpočinout, i děti unavené dopoledním skotačením. Káva, malinová šťáva, po dvou decích Chardonnay z Mikulova.

„Myslím, že za týden tu můžeme udělat narozeniny kluků.“

„Jistě, Jirko, vždyť jsme o tom mluvili.“

„Taky se pro nás v pátek zastaví, nebudeme muset autobusem.“

„Vidím, že jste všechno probrali. A plány na odpoledne a zítra?“

„S tím Luborovým kotníkem bude prostě zahálka. Já se v práci nastojím až až, můžeme se opalovat, nebo ještě na houby, v okolí je potok.“

„Mně zas tak pohyb nevadí,“ dodal Libor. „Můžu zajít s Danuškou a dětmi k potoku. Dá se tam koupat?“

„Spíš namočit, je tam zátočina s pískem, vody nad kolena. Ale dětem to bude stačit. Jak se vzbudí, můžeme jít.“

„Necháme si lehátka na verandě, dnes slunko docela pálí,“ řekl Jiří, když je přinesl. Dana s Liborem a děti vyrazili k vodě.

„Vždycky mne fascinuje, kolik je v životě náhod a co vlastně náhoda je,“ ozval se Lubor.

„Jung mluví o synchronicitě, o souvislosti duševní. Jako lékař postupuji podle toho, co jsem se naučil, co vím, že platí, co mám mnohokrát ověřeno sám i z jiných pramenů, ale někdy mi něco řeklo ne. Takový ten šestý smysl. A vyšlo to mnohem líp. Byla to náhoda? No vy dva jste přímo neuvěřitelná hříčka náhod. Nevěřil bych tomu, kdyby mně někdo něco takového vyprávěl. Ale myslím, že není potřeba se nad tím trápit přemýšlením, proč se něco takového přihodilo. Na nic člověk nepřijde. Možná se takové náhody něčím řídí, co je mimo naše vnímání. Náš mozek využíváme jen asi z deseti procent. A k čemu je ten zbytek? Neděje se tam něco, co jsme se vnímat zatím nenaučili?“

„Myslíš, že nějaká síla nás s Liborem dala dohromady. Takové to rčení, že lidé, co se mají potkat, se stejně potkají. Ale proč se mají složitě právě oni potkat, když jiným nevyjde v životě vůbec nic. Jsem za to vděčný, ale nevím komu. Ty ses s Danou seznámil, protože jsi léčil jejího syna. Jak to, že byl zrovna v tu dobu nemocný, žes ho léčil ty a ne jiný lékař, že si tě oblíbil a zamiloval, že vám vyhovuje nový vztah ve všem? To jsou tisíce otazníků a žádná odpověď.“

„A proto ji nehledejme, stejně nenajdeme. Jen můžeme být vděční, komu? Tomu druhému v našich vztazích.“

„Máš pravdu, něčeho jsme se přece jen dopátrali. Díky za tvoji úvahu.“

„Došlo nám pití, ještě lahvinku můžeme dát, skočím pro ni.“

Lubor ležel s nohou v čerstvém zelí, pěkně vypodloženou, aby byla výš. Kolik takových víkendů už prožil sám. Možná stejně jako Libor, jen mnohokrát víc. Jedna noc, zatím jen takové vzájemné ochutnávání všeho, co oba milují. A zase další náhoda. On spíš pasivní, Libor aktivní. Při tom je Libor mimo sex spíš opakem, nerozhodný, ustupující, Lubor přímý, někdy až příliš aktivní. Jak by všechno vypadalo, kdyby byli oba stejní, ale taky by mohli mít v oblibě obě role. Z dalších úvah ho vytrhl Jiří.

„Už se nám vrací i naši milí od potoka, budou mít žízeň.“

Malý Tomáš nadšeně křičel.

„Neseme ryby, jelce, taky se jim říká tloušť. Upečeme je k večeři. Mňam…“

„Kde jste je vzali?“

„Kus dál má místo jeden děda. Chodí je rád chytat, ale prý je už nikdo nechce. Tak je zase pouští. Prý je tloušť jen podřadnější ryba, ale dobrá když se upeče se špekem. A máme i okouny, ty se smaží po mlynářsku.“

Ryby nesl Libor ve velkém kesírku, neboli podběráku.

„Zítra mu ho vrátíme.“

„Tak jdeme k tetince. I ty, Lubore, potřebuješ vyměnit zelí,“ smála se Dana.

Upečené ryby, proložené špekem, s kmínem a česnekem byly lahůdkou. I okouni, obalení jen v mouce a usmažení.

Tetinka měla strach, aby děti nespolkly kostičku, ale maminka jim masíčko obírala.

„Budou krásná rodinka. Oceňuji Jirku, jak se chová k dětem, určitě už mají zaděláno na další,“ obdivoval ho Libor, když šli spát.

„Tak to nám nehrozí, ale mohli bysme dítě adoptovat.“

„Jistě a před tím si říct ano na výboře.“

„Možná se někdy budou moct vzít i dva teplí, nebo teplé a třeba si vzít i dítě.“

„Tak slez, Luborku, z toho stromu na zem. Mohl bys upadnout. Už vidím, jak by ječeli ochránci socialistické morálky, ostatně náboženské taky. V tom by si určitě rozuměli. Na něco takovýho nejsou lidi připravení, kdo ví, jestli někdy budou. Sice nás dnes neupálí ani nezavřou, ale představ si, že jdeme spolu po náměstí, držíme se za ruce a líbáme.“

„Ale to si dovedu představit. Maminky by dětem zakrývaly oči, otcové si odplivli, možná i na nás, a nějací týpci by nám chtěli dát po držce. Úplná selanka.“

„Jo, taky to tak vidím. To všechno můžeme jen v skrytu, můj milý.“

„Tak můžeme začít, tady jsme jak při náletu za války. Nikdo nás nevidí. Musím prohlídnout tvou cestičku chloupků. Myslím, že některé vybočily z řady.“

„A co s nimi míníš udělat?“

„Vytrhnout tu chamraď!“

„Cože, copak jsem na mučidlech?“

„Ještě ne, ale budeš, Li – borečku.“

„Myslím, že ti naplácám na holou, ty Lu – borečku.“

„Těším se, máš i bičík, provaz a pouta?“

„Pořídím si je, zatím tady je u okna plácačka na mouchy.“

„Jsem vosa a mám žihadlo.“

„Krásný, už se těším, jak ho budu ždímat.“

„Jak to, že člověka vzrušuje i obyčejné hlazení?“

„Zase tak obyčejné není. Mám chuť zajet ti do vlasů, když jsem v tobě, jemně svírat krk a tvůj pas, přitláčet půlky pořád víc, zajet pod tvý paže.“

„Sjíždět prsty okolo bradavek, bloudit houštinkou slabin, vysouvat se k pupíku a ve zpáteční pěšince vytrhnout zbloudilé chloupky.“

„Tak to není hlazení, ale mučení, můžeš mně je oholit.“

„Ale vyrostou znova. Chtějí pryč i s kořínky.“

„Říkaly ti to?“

„Jistě, když je jazyk rozhrnoval do stran.“

„Zvednu ti trochu nožku, máš ji mít výš.“

„Neboj, vklouzneš tam jako nic, nejsem prvňáček, co se třese strachy, ale nedočkavostí. Moc se nerozmýšlej, jo, jo, ještě je tam místo. Jseš skvělej.“

Libor začal rychle přirážet. Oba se snažili potlačovat hlasité projevy, co to jen šlo. Vzájemné vzrušení dosahovalo k vrcholu.

„Ještě ne,“ ozval se Lubor. „Vydržíš? Cítím na zádech tvý srdce. Je nějaký splašený.“

„Chceš říct, že jako starší pán si mám dávat pozor, aby mě nekleplo?“

„Tak to bysme do toho museli jinak bušit. Jen chci prodloužení. Cítíš, jak se všechno v nás napíná?“

„Už se neudržím.“

„Tak pojď, to je…“

Zbytek slov se změnil v slastné úpění.

„Nádherná předehra,“ oceňoval Lubor.

„Myslíš, že bude pokračování?“

„O tom žádná, do rána je daleko.“

Dole pod loukou, kde stála chata, byl malý rybníček, spíš bahniště. Celý zarostlý rákosím, orobincem s pověstnými palicemi – doutníky, šípatkami, přesličkou, na březích vrbinou, pryskyřníky, blatouchy, ostřicemi a pomněnkami. Děti tam nesměly bez doprovodu, zvlášť na jaře, když kvetly blatouchy, pak pomněnky a nakonec orobinec. Bahna tam sice moc nebylo, voda skoro žádná, ale jistota je jistota. Zato z lesa tam tekl pidi potůček. Místy se ztrácel a zase vynořoval. To bylo oblíbené místo ke hrám. Stavěly si tam hrázky, malé přehrady, pouštěly lodičky z kůry. Často potůček vyschnul, aby se po deštích objevil. Strýček Libor tam s Tomíkem stavěli přehradu. Udělají lopatkový vodní mlýnek.

„Příště se přidám taky,“ smál se Lubor, „ale mohl bych zatím vydlabat nějakou loďku.“

Jiří se šel podívat na babičku ve vesnici, co si narazila koleno.

„Budeš si tu moct přes neděli otevřít ordinaci, to víš vesnice. Viděla jsem nějakou babku u tetinky. Jistě se pochlubila, že tady má doktora.“

„Ty jdeš vařit, do oběda jsme zaměstnaní všichni. Pospíchat nemusíme, kluci nás vezmou domů. Malá okružní jízda.“

„Nevadilo by, když bysme jeli chvíli po obědě?“

„Jistě že ne i autobus jede okolo jedné.“

„Já chci vzít Libora domů a říct našim, že spolu chodíme. Aspoň budu vědět, na čem jsem. Když mě vyhodí, tak Liborově mámě bych nevadil.“

„Tak to jste do toho vlítli rychle, ale proč čekat.“

„Jo, rychle, ale život utíká taky rychle. Vsadíme na další náhodu.“

„Doufám, že vyjde, tak letím k tý bábrlince.“

Taky po obědě vyjeli. Nejprve vyložili Jiřího a Danu s dětmi v blízkém okresním městě. Jejich další byly pěkně za sebou. Neděle odpoledne.

„Naši budou určitě na zahradě. Máme tam malou besídku obrostlou bagem. Radši ani nezamykej auto, kdybysme utíkali,“ dělal si legraci Lubor.

„Nevím, připadá mi, že jsme moc spěchali. Asi chtělo je nějak připravit.“

„A jak? Myslím, že lepší je moment překvapení.“

Libor zastavil u malého domku napůl schovaného mezi stromy. Lubor odemknul branku. Prošli bokem přes dvorek. Za zeleninovými záhony byla zahradní besídka, mimo pár viditelných skel z oken, celá zarostlá révou. Střapce bobulí byly jen mírně namodralé. Dveře vysazené a opřené kus dál o zeď.

„Ťuky, ťuk,“ řekl Lubor a zaklepal na skleněnou tabulku.

„To jsi dnes brzy zpátky,“ ozval se ženský hlas.

Vešli, pozdravili se vzájemně. U konvice kávy a šálků seděla příjemná paní s krátce střiženými černými vlasy a muž okolo padesátky, trochu prošedivělý.

„Moje maminka,“ představoval Lubor, „můj táta, a tady můj Libor.“

„Promiňte, jen tady odpočíváme, hned připravím kávu a něco k zakousnutí.“ Maminka se chystala vyjít ven.

„Počkej, mami, kávu jsme měli před chvílí, posadíme se, něco vám musím říct. Důležitýho.“

„Tak přece jen…“

„Nikam nechoď, chci vám říct, že nejsem na holky. Už dlouho. S Liborem jsme se seznámili úplnou náhodou a chodíme spolu.“

„Ale to přece nejde, co by tomu řekli lidi. Víš, jak se na takové dívají.“

„Počkej, mámo, je to tedy šok. Umíš překvapit. Ale skoro jsem si něco takového myslel. Nikdy jsi nemluvil o žádné holce, všude jezdíš sám. Z ulice tví vrstevníci jsou všichni ženatí, někteří už před vojnou. Jeden i rozvedený. Nechtěli jsme tě do ničeho tlačit. No, nějak to musíme rozdýchat. Skočím pro šnaps.“

Vrátil se s lahví a skleničkami.

„Já jen ochutnám, no trošku, ještě pojedu.“

„Třešňovice, ze sedmašedesátýho, pochopil jsem, že máte podobné jméno, Libore.“

„Podobného toho máme moc, tolik náhod jsem v životě nezažil, všechno vám povíme,“ usmíval se Lubor.

„Nadšením moc nejásám. Nemám nic proti takovému vztahu, ale nemyslel jsem si, že to bude náš problém.“

„Jaký problém? Prosím tě!“

„Víte, co vás bude čekat? Tutlat to, schovávat, tohle je zapšklé maloměsto lidí, co jsou ve Straně a z komunistické schůze letí do kostela.“

„To je ale všude,“ vmísil se konečně Libor. „Šance je snad ve velkých městech, kde se lidé neznají. Máme nedaleko přátele, na samotě, těm nevadíme. Kdo ví, co všechno bude.“

Lubor se na něho zamračeně podíval.

„Co by bylo, víkendová láska a sehnat si něco jinde, třeba v Praze.“

„Já přece jen udělám kávu a přinesu buchtu, nebo chleba se salámem? A jak s noclehem?“

„Mami, neplaš se, Libor pojede večer domů k mamince a ráno musí do práce. Máme stejně i narozeniny a od čtvrtka dovolenou. Můžeme je oslavit jeden den u něj, jeden tady a víkend u přátel.“

„A vaše maminka je s tím smířená?“

„Dávno, ta bude spíš nadšená, že někoho mám. A promiňte, že jsme vás tak najednou s tím překvapili.“

„Jistě,“ rozesmál se Lubor. „Máme i odemklé auto, připravené na útěk.“

„No snad sis, Luborku, nemyslel, že tě vyhodíme, to nás tak málo znáš? I když se i taková dramata dějí, vím.“

„Tak asi, mami, chleba si dáme a kafe. Mám ti pomoct?“

„Ne, to je chvilka, salám mám krájený.“

„Až se máma vrátí, povíme vám naše náhody, večer ještě sjedeme k Liborovi, ať máme seznamování za sebou.“

Liborova maminka byla skutečně nadšená. Mohou oslavu udělat hned ve čtvrtek jako první v řadě. Tolik náhod se musí řádně oslavit. Taky oslavy proběhly. Ve čtvrtek spali u Libora, ale moc divočit nemohli. Vedle měla ložnici maminka a stěny byly příliš málo zvukotěsné. Další u Lubora jen přes oběd. V pátek odpoledne vyzvedli své nové přátele a pořádné oslavy začaly večer.

„Vidím, že na zítřek budeme mít u tetinky řízky,“ uculoval se Lubor. „Budou třetí den za sebou, ale oba je milujeme. To je taková slavnostní klasika, svíčková, nebo řízky. Kdy co je u řezníka.“

Večer si udělali obložené talířky. Se vším možným, zase co se sehnalo. Základem byla vejce, lovecký salám, sardinky v oleji a šunka. Naložené okurky a cibulky. Sýry, pomazánka z plísňového s česnekem na jednohubky. Klobásky. A pití. Vždyť takové výročí se musí oslavit.

„Myslím, že jsme se trošku přejedli.“

„Můžeme si dát pár koleček kolem rybníčku.“

„To myslíš, Lubore, vážně?“

„Jen jsem tě chtěl trochu vylekat. Myslím, že je i jiná cesta, jak spálit kalorie.“

„No nevím, jestli je nejlepší, když jsme se tak nadlábli.“

„Ve všem je spousta vody a tu vypotíme.“

„Nějakou můžeme hned odčerpat.“

„To je spíš smetánka, můj milý.“

„Tak si dáme dvojitou.“

„Má moc krásné balení.“

„Poznat tě tak před deseti lety, to jsem byl mladý a krásný.“

„No já měl třináct, ale už jsem si honil péro, klidně bych se nechal přefiknout, ale to bys šel do basy.“

„Už nemluv, mám plnou pusu.“

„Já taky. Máš ho nějakýho většího. Že by ještě rostl?“

„Možná do včerejška, teď se bude zmenšovat.“

„Tak nechme maličkých přijíti ke mně.“

Konverzace utichla. Ozývaly se jen vzdechy a mlaskání.

„To byl nejlepší chod večeře.“

„Třeba se mi už ani nepostaví, úplně jsi ho vycucnul.“

„Neboj a v nejhorším tě ojedu já.“

„Zkusit to můžeme i naopak, proč ne?“

Lubor přejížděl prsty po podbříšku.

„Už moc nechce a začne se zvedat.“

„Před týdnem, když jsem tě ještě neznal, jsem přemýšlel, co bude v životě dál.“

„Už nepřemýšlíš?“

„Ne, užívám si všech našich náhod, a tebe, moje náhodičko.“

„Já taky. Vždyť je o tom krásná stará písnička.“

„Život je jen náhoda, jednou si dole, jednou nahoře.“

„Život plyne jak voda a smrt je jako moře,“ přidal se Libor.

„Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později, kdo v životě miluje, ať neztrácí naději. Až uvidíš v životě zázraky, které jenom láska umí, zlaté ryby vyletí nad mraky, pak porozumíš. Že je život jak voda, kterou láska ve víno promění, láska že je náhoda a bez ní štěstí není.“

„Vidíš, všechno necháme plynout jak tu vodu. Vyřešili to už dávno před námi.“

„Snad máš pravdu, Luborku. Naše láska bude sice trochu schovaná před ostatními, ale o to možná větší.“

„Třeba se dožijeme doby, kdy se za ní nebudeme muset stydět.“

„Kéž by, je to krásný sen.“

„I sny se někdy plní, vždyť, všechno je jen náhoda.“