• nebi
Stylromantika
Datum publikace20. 8. 2023
Počet zobrazení2179×
Hodnocení4.85
Počet komentářů3

Noční služby měl vždycky rád. Klid, ticho, nanejvýš byla slyšet bouře. Vždycky si odpočinul, vyčistil hlavu, nyní už ne. Ne po tom, co se stalo. Když zavřel oči, viděl ho před sebou, tvář, linii rtů… Zvrátil hlavu, ticho ho dusilo, vysvobozen byl až ráno. Před sebou dva dny volna, přesně věděl, co chce dělat.

Už byl na cestě, ozvala se vysílačka.

„Arnare, jsi na příjmu?“ Sven, to nevěstilo nic dobrého.

„Jo, jsem,“ zahučel.

„Nezlob se, vím, že máš mít volno, ale blíží se silná bouřka. Mám dům, kam musíme zajet, je dost stranou, nikdo mi to tam nebere, všechno spojení mlčí.“

„Pošli někoho jiného.“

„Jsi nejblíž, vidím to na obrazovce.“

Zatracený lokátory, pomyslel si. Bez nich to ale vůbec nešlo, mají je úplně všichni obyvatelé, bez výjimky.

„No tak jo. Pošli mi souřadnice, a Svene…, kdy to přijde?“

„Do hodiny, budeš se v tom baráku muset schovat. Je mi líto, ale víš, jaká teplota bude venku.“

Minus šedesát, nejmíň, pomyslel si Arnar. Co se počasí ustálilo, ustálilo se na extrémech. Tady si užívají smrtících mrazů, jinde bojují s vedry k nežití.

„Jasně,“ ukončil spojení.

Na displeji sněžného skútru vyskočily souřadnice, namířil si to k onomu rudému, blikajícímu bodu.

Trvalo to déle, než čekal, k domu přicházel v době, kdy už se bouře musela každou chvíli ukázat. Znal rychlost, s jakou bez varování smetla vše kolem sebe.

Vyběhl těch pár schodů ke vchodu co nejrychleji, prudce zabušil na dveře. Nic. Okamžitě a ještě silněji bušil pěstí do masivního dřeva, to náhle zmizelo. Nadechl se, chtěl něco říct, v ten samý okamžik spatřil majitele domu. Couvl o krok, vetší šok v životě nezažil.

„Mateo?“

Mladík na něj upíral překvapený pohled.

„Arnare?“

Všechny myšlenky odehnala ta jediná, bouřka.

„Blíží se bouře, musíš… musíme se připravit.“

Mateo se nehýbal, nemluvil, jen stál a díval se na něj.

Nemohl čekat, protáhl se kolem něho, zavřel za sebou.

„Kde máš ochranný systém? Sakra, tohle není sranda, Mateo!“ vykřikl.

Mladík mu ukázal rukou k místu, které hledal. Okamžitě spustil všechno. Teplota v místnosti stoupla o pět stupňů, bylo docela vedro, ochranné štíty uzavřely dům do bezpečné skořápky. Světla matně, ale trvale protínala tmu. Oddechl si. Sven říkal hodinu, většinou se nemýlil, bylo to těsně.

Stál k Mateovi zády.

„Myslel jsem, že jsi odjel a v tuhle chvíli si užíváš sluníčka.“ I on slyšel jízlivost ve svém hlasu. Vztekle shodil zimní boty, bundu a vůbec další věci, které v tom horku, co tu teď panovalo, víc než překážely. Teprve teď se na mladíka znovu podíval. On se snad nehnul z místa, co se to tu sakra děje? Krátký záblesk z minulosti se mu připomenul.

„Co vlastně čekáš, nemůžu to tu všechno nechat, mám tu rodinu, přátele, není pro mě tak snadný odejít, ty jsi přece říkal…“

Pak už jen Mateova záda, to bylo jejich poslední setkání. Vztek a bolest.

Zatřepal hlavou.

Nemohl skoro ani dýchat, natož mluvit. Arnar stál v jeho obýváku, teď už v ponožkách, kalhotách a svetru. Mluvil na něho, to zaregistroval, co říkal, to ne. Krev mu bušila ve spáncích, žaludek stažený, trochu se třásl a zimou to nebylo. Netušil, že ví, kde bydlí, myslel, že je dost daleko, že má čas, než se s Arnarem setká. Než bude připravený se s ním setkat.

Mateo byl jak socha, nevydržel se na to dívat, pomalu k němu došel. Nejradši by ho vzal do náruče, políbil, tak moc mu chybí. Poslední dva měsíce byly zničující. Neudělal ale nic z toho, jen si teď byli blíž.

„Mateo,“ vzdychl „promiň mi, prosím, choval jsem se jako pitomec. Jako by záleželo jenom na mně, vůbec jsem nemyslel na… na tvůj život, tvoje přátele. Neměl jsem právo po tobě něco takového žádat. Já…,“ prohrábl si vlasy. Proč je to sakra tak těžký? „Přemýšlel jsem, o tom všem, o nás.“ ‚Ale zavolat jsi mu nemohl, co?‘ rýpla si jedna část jeho já.

Mateo se mu podíval přímo do očí, to mu moc nepřidalo.

„Jestli budeš chtít, přestěhuju se do tvého města. Zkusím… zkusím si tam najít práci.“

„A co bys tam jako dělal?“ prostě položená otázka, bez výsměchu, neprovokoval. Jen se ptal.

„To nevím,“ řekl zcela popravdě, na nic totiž doopravdy nepřišel.

Celý život je zde, ledové pláně, bouře, sníh a mráz. S tím bojuje, tomu rozumí. Co by dělal ve sluncem rozpálených písečných dunách, v nepředstavitelném horku, to fakt netušil. Mateo měl krásnou, zlatavě hnědou pokožku, dříve trochu tmavší, od sluníčka. Oči černé, husté černé kudrnaté vlasy, trochu odrostlé. Byl jak zjevení, překrásný, a nesmírně laskavý, hodný kluk. A on ho, jako blbec, odehnal. Zatnul pěsti.

Arnar byl dost blízko na to, aby cítil jeho vůni. Omamnou, ne však tak jako ty blankytně modré oči. Světlé vlasy s nádechem zrzavé a vousy. Matea svrběly prsty, jak moc měl chuť mu po vousech přejet prsty. Když si ho tak prohlížel a po tom, co ze sebe konečně vymáčkl alespoň větu, sledoval napětí, které se zračilo nejvíc v Arnarově tváři. Zacukaly mu koutky. Jeho seveřan, jak mu říkal sám pro sebe. Takového chlapa u nich doma nepotkal.

Ještě chvíli zkoušel krotit, co v něm vřelo, a pak to vzdal. Natáhl ruku, pomalu zasunul prsty pod rukáv svetru, zlehka stoupal k lokti a udělal ten poslední krok. Jejich těla se téměř dotkla, Arnarova reakce byla prudší, než čekal. Zajel mu rukama do vlasů, políbil ho tak, že měl Mateo co dělat, aby zvládl dýchat. Muž ho tlačil ke zdi, prudce ho na ni přišpendlil, jak motýla. Držel ho, nahého, doslova ve své moci. Někde mezi těmi pěti kroky, co k tomu potřeboval, ho zbavil oblečení. Mateo se teď zuřivě snažil stáhnout z něj svetr, Arnar mu ochotně pomohl. Opustil jeho ústa, ale jen proto, aby se mu přisál na krk. Mateo sykl. Sevření malinko povolilo, přes rty mu přejel palec, olízl ho.

„Mateo.“

Jejich pohledy se spojily. Usmál se, olízl mužův prst ještě jednou, skončil mu v puse a on v posteli. Na břiše, hlavu zakloněnou, Arnar si ho přidržoval za vlasy, stále se nevzdával krku, vystaveného jen jeho rtům. Levou rukou bloudil po hrudi i v klínu. Znovu si pohlédli do očí, prudce oddechovali.

„Mi amor,“ zašeptal Mateo. Poslední výzva k úplnému splynutí.

Držel Matea pevně, tiskl si ho k boku, ještě oba popadali dech. Lilo z nich, v pokoji bylo strašné vedro.

„Máš nějak divně nastavenej termostat, nebo je to schválně?“

„Ne, není, nemá tu být tak vedro. Nevím, co se…“

Arnar vyskočil, rychle stiskl ovládání, kontrola mu sdělila, že venku je klidno, bouře nikde. To nedávalo smysl, Sven se nemohl tak mýlit. Vypnul ochranné systémy, krytí domu a rovnou trochu zchladil a pročistil vzduch. Vylovil z bundy vysílačku. Spojení fungovalo perfektně, hovor byl přijat téměř okamžitě. Nestihl nic říct, Sven se chopil slova jako první.

„Arnare, našel jsi ten dům?“

„Jo, ale…“

„Promiň, ale než ti to vysvětlovat, kdo ví, kdy bys tam zajel. Trochu jsem tě tou bouří popohnal.“

„Ty hade.“ Takhle teda, byla to past, a podle Mateovy reakce, když dorazil, ten nevěděl taky vůbec nic.

„Snad se na mě nezlobíš?“ přítel trochu přibrzdil.

Arnar se podíval na postel. Mateo ho s úsměvem pozoroval, byl nádherný a jednoznačně jeho. Teď už ano, nevzdá se ho tak snadno, a bude-li potřeba, bude o něho bojovat. Pak pohnul neslyšně rty, Arnar viděl, co mu říká. Horko mu projelo páteří. Chtěl hovor rychle ukončit. Nepřestával milého držet svým pohledem, ten mu to s chutí oplácel. Navíc si klekl na čtyři, olízl si rty a protáhl se jako kočka. Arnarovi se krev hrnula do jednoho konkrétního místa, Mateo to viděl, mlsně se olízl.

„Ne, nezlobím.“

Nečekal, ukončil spojení, vysílačku jen tak upustil na bundu na zemi.

„Provokuješ?“ rázoval si to k posteli.

„Myslíš?“ odpověděl mu mladík, víc nestihl.

„Mateo,“ vydechl jméno milého. Stáhl si ho do náruče, hladil záda, počechral vlasy. Za odměnu dostal sladký polibek.

„Co jsi to předtím říkal?“

„Moc dobře to víš,“ přejel mu prsty po vousech, líbnul na krk.

Arnar mlčel, Mateo mu přiložil rty k uchu.

„Te amo.“

„Já tebe taky,“ zvážněl. „Promiň mi, já…“

„Ne,“ položil mu ruku na rty. „Teď budeš poslouchat ty mě. Neodjel jsem, našel si bydlení a domluvil si výzkum. Takže budu mrznout tady s tebou.“

„Mrznout? To tě musím zahřát.“

„Přesně tak,“ položil si hlavu na Arnarovu hruď.

„Stejně, mrzí mě to, vážně.“

Mladík se mu podíval do očí. Prsty jemně přejel po čele, linii nosu a rtů.

„Ukradl jsi mi srdce ještě před naší hádkou, první hádkou. Myslím, že těch ještě pár bude,“ usmíval se. „Tak se prostě nesmíme otáčet zády k tomu druhému. Utekl jsem, bál se vrátit a nechtěl tě ztratit. Ten tvůj Sven, je to jen kámoš?“ přimhouřil oči.

„Jo. Navíc pěknej zmetek, nic mi neřekl a poslal mě sem rovnou.“

„Tak to už máš svědka.“

„To je jako nabídka?“

„A když ano?“ černé oči náhle zvážněly.

„Pak odpověď je ano,“ usmál se Arnar.

„Mi amor…“

Několik minut bylo vyhrazeno pouze líbání.

***

„Jsi nervózní?“ popichoval ho Sven.

„Asi tě něčím praštím, jestli nezmlkneš,“ zavrčel Arnar.

„To bys zkazil svatbu, to tě pak něčím praští Mateo,“ uchechtl se Sven.

Arnar se taky usmál.

Ozvala se hudba a on spatřil Matea v bílém obleku, jak k němu pomalu kráčí. Pořád nemohl uvěřit, že je to pravda, děje se to. Matea vedl jeho nejbližší přítel, který kvůli tomu přijel na kostku ledu, jak sám řekl. Mateo neměl rodinu, jen několik blízkých přátel, i ty kvůli němu opustil, i když ne úplně, a zůstal s ním. Arnar mu chtěl dát tolik lásky, kolik jen mohl. Pečoval o Matea tak, až ho upozornil, že je sice z horkých krajin, ale studený vzduch a trocha sněhu ho nezabije.

Vzal Mateovu ruku do své, a než se otočili k oddávajícímu, zašeptal mu do ucha: „Teď už tě nepustím.“

***

Všechno se povedlo, jak chtěli, se všemi se rozloučili a v tichosti se vytratili. Doma, sestěhovali se ještě před svatbou, si dali společnou večeři. Jen tak si povídali, smáli se, drželi za ruce, každé sousto prokládali polibky. Mateo se přesunul Arnarovi na klín, pomalu ho svlékal, jeho drahý mu oplatil stejně. V peřinách se schoulili, Arnar si Matea přitiskl k sobě, zabořil tvář do hebkých vlasů.

„Svatební cestu jsme zatím neřešili, stejně bych byl rád, kdybys mi řekl, kam chceš,“ zašeptal.

„Už jsem ti to přece říkal, nechci nikam.“

Mateo se přetočil tváří ke svému muži.

„Celý život, co se pamatuju, jsem sám, naučil jsem se s tím žít. Nikoho k sobě moc nepouštím, a těch několik blízkých lidí, co ano… Trvalo dlouho, než se stali opravdovými přáteli. Je neskutečný, že jsem potkal tebe, obrátil jsi mi život vzhůru nohama. Arnare, nepotřebuju svatební cestu, chci tebe. To je víc, než v co jsem kdy doufal. Obyčejné štěstí je vlastně neobyčejné, tak mi ho dopřej.“

„Jak si přeješ, lásko.“

***

Alarm je vytrhl ze spánku. Arnar okamžitě vyrazil k ovládacímu panelu ochranného systému. Za okamžik bylo vše zajištěno. Komunikační deska blikala, nová zpráva. Ťukl na ni.

„Zdravím naše novomanžele, připravte se na nejmíň týden ve vašem hnízdečku. Máme tu pořádné sněžení a bouře k tomu, jde jich víc za sebou. A vy dva, mám vás rád, tak žádné blbosti.“

Poslouchali oba, Mateo k němu došel, ovinul mu ruce kolem pasu, jazykem zkoumal kůži podél páteře.

„Lásko,“ otočil se k němu Arnar, „to fakt není legrace…“

„Já vím, ale tak si říkám, na co svatební cesta? Sami v celém domě, nikdo určitě nepřijde, zásob máme spoustu. Nemůžu se dočkat.“

„Když to řekneš takhle, je to opravdu lákavá představa, včetně toho, že tady nikdo neuslyší, až budeš prosit o smilování.“

Chtěl rychle couvnout, bylo pozdě. Arnar ho prudce zvedl, posadil na široký okenní parapet a rovnou se přisál k jeho krku.

Nemohl odolat, když už ho Mateo provokoval, věděl, že přesně tohle chce. Líbal bradu, sladká ústa, nos i čelo, krk, hrudník. Mateo prudce nasál vzduch, Arnar se usmál. Začal se vracet zpět, k pootevřeným ústům, žhnoucím očím.

„Nechceš…“

„Nechci.“

„Arnare, ani nevíš, na co se chci ptát,“ protestoval.

„Ale vím, že tě chci takhle, tady,“ vklínil se mu mezi nohy, přitáhl si milence za zadeček do svého klína. Mateo ovinul ruce kolem mohutné šíje, líbal každý kousek kůže, na který dosáhl. Za okamžik se místnost naplnila jejich vzdechy.

Díval se, jak spí, nohy a ruce volně rozhozené, klidně oddechoval. I teď, po tom, co se milovali, usnul mu v náruči, nemohl uvěřit. Měl štěstí, víc než to. Jeho milý, jeho manžel, jeho Mateo. Natáhl ruku, bříšky prstů pohladil zlatavou pokožku krku, ramene. Mladík se pozvolna probouzel. Prsty pokračovaly, až se propletly s jeho. Lehký polibek na rty.

„Miluju tě.“

„Te amo.“

„Nemáš hlad?“

„Ani ne,“ překulil se k němu, nechal se stisknout silnými pažemi.

„Mám chuť na tebe.“

„Hmmm,“ líbnul ho na krk. „Můžeš si dát, na cokoliv máš chuť.“ Pustil Matea, dal si ruce pod hlavu.

„Tenhle chod vypadá víc než lákavě,“ zapředl mu Mateo do ucha.

***

Bouře byly nekonečné, sledoval jejich víry na obrazovce, myšlenkami ale jinde. Arnar je dobrej chlap, byl tak dlouho sám, že už se o něho bál. A najednou se rozsvítil, zářil štěstím. Svenovi netrvalo dlouho a věděl o Mateovi. Když se rozešli, tahal to z Arnara, než se dozvěděl, o co šlo. Pak se pokusil Matea najít, nemohl být víc překvapený, když zjistil, že zůstal. Jak přítele znal, kdyby mu to jen řekl, trvalo by jak dlouho, než by za ním jel, a to kdoví jestli. Vymyslel si tedy způsob, jak to urychlit. Arnar neměl čas se na něho zlobit, Mateo ho zaměstnal až dost. A teď zase, jen tentokrát si nepotřeboval nic vymýšlet.

„Svene, můžeš na chvíli?“

Probral se ze zamyšlení, zvedl se. Měl práci.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+9 #3 Odp.: Sněhová bouřenebi 2023-08-22 21:21
Děkuji za pohlazení, zahřálo, i v těch vedrech příjemně :-)
Citovat
+10 #2 Odp.: Sněhová bouřeMarko 2023-08-21 20:30
Hrejivé čítanie na pozadí mrazivého počasia, ktoré vie vykúzliť naša milá nebi. :-) Budem sa opakovať, som rád, že si sa opäť pustila do písania. ;-)
Citovat
+12 #1 Odp.: Sněhová bouřezmetek 2023-08-21 14:54
Téma sněhové bouře v současných vedrech potěší, stejně jako povídka. :-)
Citovat