Pouto

Nabral do dlaně písek, rozevřel prsty a sledoval, jak pomalu stéká zpět. Horký písek, slunce nad hlavou, věděl, že za okamžik už bude muset jít. Nevadilo mu být na horkém slunci. Díval se před sebe na obzor. Dělníci stavěli pyramidu pro faraona. Sledoval jejich svalnatá, zpocená těla, jak se lopotí s velkým kvádrem. Práce byla více než náročná, ale dobře zaplacená. Každý vydělal za rok tolik, co faraonův rádce za dva. Proč faraon tolik spěchá, nikdo nevěděl, a jemu osobně to bylo opravdu jedno. Pracující muži byli v tuto chvíli jen lákavé objekty k hodnocení. Tvrdá práce formovala jejich těla, svaly a šlachy v sehraném rytmu posouvaly zátěž. Pomalu vstal, otočil se zády k místu, které pozoroval, a vykročil směrem k paláci svého otce, všemi nenáviděného krále.

Vešel do svých komnat. Svlékl tuniku a ponořil se do připravené koupele. Mléčně bílá voda hladila rozpálenou pokožku a přinášela uvolnění. Vláčnými pohyby roztíral vodu po celém těle, vdechoval vůni bylin, které byly do vody přidány. Přesně to potřeboval, spláchnout končící den, myšlenky však nezahnal. Nahý došel do svého pokoje, do dlaní si nakapal olej s parfémem, soustředěně si jej vtíral do kůže. Nepotrpěl si na šperky, mnohem raději měl zbraně. Nelíčil se jako ostatní, jedinou marnivostí byly vůně. Měl rád provoněnou pokožku. Oblékl široký, dlouhý pás látky, který omotal kolem svého těla, výsledek byl skvostný.

Povečeřel s otcem a jeho hosty, byl seznámen se svou budoucí nevěstou. Překrásná dívka s dobrým vychováním, jemu však bylo těžko. Otec dobře věděl, kam ho jeho srdce táhne, každý jeho výlet k pyramidám neopomněl zle okomentovat. I dnes, když se všichni vytratili a zůstali jen oni dva.

„Zase jsi byl civět na zpocená těla dělníků?“

„Otče, dobře víš, že ano,“ odsekl.

„Užil sis s nějakým?“

„Ne, takhle to není.“

„A jak to je, Vadire? Ne, nic mi neříkej. Ve svých komnatách si dělej, co chceš, s kým chceš, ale budeš mít ženu a potomky. To je tvá povinnost a ty jí dostojíš.“

Vše bylo vyřčeno, nemělo smysl cokoliv dodávat. Stejně by s otcem nehnul.

V tichu a tmě svých komnat si oblékl dlouhý černý plášť, kápě skryla tvář. Vyšel na terasu a pomalu se rozhlédl po prostranství pod sebou. Stráže přecházely v pravidelném rytmu. Opatrně se přitiskl ke zdi, na okraji zídky byla malá prohlubeň. Nikdo to nevěděl, on ale ano. Potichu vsunul pravou nohu do prohlubně a vyšvihl se na střechu paláce. Přešel na druhý konec, kde lehce sešel dolů k okraji. Vyčkal, až stráž projde, a seskočil do písku. Čekala ho dlouhá cesta ke skryté jeskyni čarodějnice. Až se ráno vrátí, může vstoupit hlavním vchodem. Často se probouzel brzo a vracel se z procházky za svítání, nikdo tedy nebude nic tušit.

Kráčel v ještě sluncem zahřátém písku, užíval si volnost. Být sám, bez dozoru palácových stráží, bylo vždy skvělé. Na obzoru spatřil světlo, malý bod, který jasně říkal, kde je domov čarodějnice. Slyšel o ní mnoho pověstí a historek, sám ji však nikdy nepotřeboval, nechtěl se dělit o své strachy a problémy s nikým. A už vůbec ne s osobou, která čaruje a umí ještě další kousky. Teď však neměl na vybranou, z nařízeného sňatku se bez pomoci nedostane. Roky už si připadal jako v kleci, tohle byla jen poslední kapka oleje přilitá do poháru, už nechtěl čekat, poslouchat, jak je podobný matce, a přitom o ní nic nevědět.

Došel k ústí jeskyně, ozval se měkký příjemný hlas:

„Vstup, Vadire, čekám na tebe.“

Zamračil se a vstoupil.

„Zdravím, mocná kouzelnice, přicházím požádat o radu a pomoc.“

Velká kruhová místnost nevypadala, že je jeskyní. Spíše to byl honosný pokoj, za jaký by se ani král nemusel stydět. Zlatem zdobené sošky nejrůznějších bohů byly podél celého pokoje. Nohama se bořil do nejjemnějších koberců, prohlížel si stolky z nefritu, na kterých byly vystaveny šperky i zbraně.

Vprostřed celé té nádhery na poduškách seděla žena. Vypadala nejvýše na třicet let. Bílé vlasy jí padaly na ramena. Tělo měla zahalené jemnou látkou a mnoha zlatými řetězy. V uších se jí leskly perlové náušnice, čelenka zdobená smaragdy byla hodna královny.

Vedle ní seděl muž. Vadir na něho pohlédl, ihned sáhl k opasku pro zbraň. Upír. Nemohl se mýlit. Bojovníky jejich rasy potkal vždy jen jako nepřátele, když se snažili porazit královu armádu. Muž se nepohnul, čarodějka povstala.

„Klid, je to můj přítel a také tvůj. Posaď se a promluvme si. Z královského paláce tu bylo už více hostů, někteří mne navštěvují velmi často. Ty však jsi přišel poprvé. Jak ti můžu pomoci?“

Vadir si sedl, z upíra nespouštěl pohled. I vsedě bylo zřejmé, jak vysoký, svalnatý muž to je. Modř jeho očí neomylně prozrazovala příslušnost k rodu. Oděn jen bederní rouškou poskytoval výhled na celou svou postavu. Svalnaté paže, mohutná ramena, na která dopadaly lesklé černé vlasy.

Podíval se Vadirovi do očí, usmál se, zaleskly se jeho zuby, pak lehce sklonil hlavu:

„Vítej, můj pane.“

Vadir byl zaskočen. Můj pane?

Čarodějka měla před sebou věštecké kůstky, hleděla do nich, oční souboj dvou mužů, jak se zdálo, nevnímala.

„Teď mi řekni, co ode mne žádáš?“ promluvila.

„Nejdříve mi řekni, jakou cenu zaplatím za tvou odpověď,“ chtěl vědět host.

Ozval se smích, upír se docela dobře bavil. Nechápal proč.

„Král se chystá rozšiřovat rod za každou cenu. Chce ale také ovládnout říše ostatních, porušit staré přísahy a smlouvy. Hrozí válka všech tří rodů. Již dlouho sužuje svou despotickou krutou vládou nejen svůj lid, i ostatním rodům se snaží co nejvíce uškodit, nebo je přinutit silou ke spolupráci. A ty se budeš muset rozhodnout, na které straně budeš stát. V každé říši jsou bojovníci, kteří chtějí stát po boku mocného vůdce, ale nechtějí bojovat pro krále a žít pod jeho krutovládou. To je tvoje šance a také naše. Postav se otci otevřeně a budeš mít armádu, která bude bojovat za tebe. Již dnes jsi získal prvního, který usíná s tvým jménem na rtech. Přijmeš-li svůj osud, můžeš nastolit mír.“

To nebyla odpověď na otázku, kterou chtěl položit. Neuvažoval postavit se otci na odpor. Nepodporoval krále, vždy se snažil zabránit boji, který byl jen jeho krutou mstou. Nechuť rodů připojit své bojovníky ke králově armádě a vzpurnost vládců se stupňovaly. Osud mu tedy určil roli krále a vzbouřence? Myšlenky mu vířily v hlavě.

„Víc ti neřeknu, teď zaplať. Dej mi trochu své krve a jdi.“

Vadir vyskočil na nohy a vykřikl:

„Na to zapomeň, čarodějko!“

Upír se ochranitelsky postavil před něho, vycenil zuby, vyčkával. Hleděl na ženu.

„Proč zrovna moji krev?“ zeptal se.

„Žádám tě jen o jednu kapku tvé krve. Ve tvých žilách je i magie, mocná, skrytá, probudí se, až spojíš svůj osud se svým milovaným. Pro mne je však neocenitelnou přísadou do kouzelného lektvaru. Jen jednu kapku, princi,“ řekla čarodějka.

„Dobře. Dám ti kapku své krve. Ty mi však odpověz na další otázky.“

„Zvažuj dobře, co chceš vědět, máš už jen jednu.“

Vadir přemýšlel dlouho, a nakonec se rozhodl zeptat na to, co ho často budilo i ze spaní. Na někoho, o němž doufal, že změní jeho život. Nakonec však zvolil jinak: „Nechám si ji na později, jednou se možná vrátím a budu potřebovat odpověď, ponech mi ji do budoucna.“

Čarodějka pohlédla na upíra, ten beze slova vyšel ven.

„Dám ti, co chceš, ale s jednou podmínkou.“

„A to?“

„Ferox tu čeká na tebe, on už dávno ví, že bude patřit k těm, kteří tě budou chránit a pro tebe bojovat. Dovolíš mu odejít s tebou, jako s tvým ochráncem.“

Vadir se zachvěl. Upíři mu byli vždy představováni jako monstra bez nároku na život. Nevěděl nic dobrého o jejich způsobu života, ani doposud nechtěl vědět, nemálo jich v boji zabil. V posledních letech se snažil o domluvu, jejich odpověď nikdy nedostal. A teď bude jeden z nich chránit jeho život? Má-li však začít být tím, kým opravdu je, a žít tak, jak chce on sám, musí přijmout každého, kdo bude ochoten jít s ním.

„Dobře.“

Vadir odcházel do neznáma, pokud bylo vše, co nyní zaznělo, pravda.

Vyšel z jeskyně. Ferox tam stál a čekal, vykročil s ním, šel mu v patách, ani jeden z nich nepromluvil. Zauvažoval, kdy vyjde slunce, a ke svému překvapení zjistil, že přemýšlí o tom, zda dojdou do paláce včas, aby se upírovi něco nestalo. Neuvěřitelné, myslí na něj jako na spojence, chce ho chránit. Usmál se sám pro sebe, v duchu si řekl: ‚Vítej v nových časech.‘

„Musíme jít rychleji,“ nadhodil.

„Pokud mi dovolíte vás nést, pane, mohu běžet.“

Zastavil se a otočil.

„Proč ses rozhodl mi pomáhat, proč mě chceš chránit? Víš, kolik upírů jsem zabil? A jak? Kolik bitev jsem vedl pro krále?“

Ferox přistoupil těsně k němu. Byl vysoký, ale Ferox byl pořád o hodně vyšší. Hleděli si zblízka do očí, náhle upír poklekl a sklonil hlavu.

„Jste nadějí pro budoucnost, válečník, který změní běh všeho. Muž, který spojí rody, stane se jejich králem. Dlouho jsem hledal, kam se ubírá můj osud, a teď jsem našel svého krále a tomu budu stát po boku.“

„A to ti řekl kdo?“

Odpověď znal, ještě než ji vyslovil:

„Čarodějka.“

„Tak mě nes, Feroxi.“ Nebylo zřejmé, zda je to rozkaz, nebo jen souhlas.

Upír vstal. Uchopil ho kolem pasu a lehce vzal do náruče. Jeho krok byl náhle tak rychlý, až Vadir musel zavřít oči, aby se mu netočila hlava. Bylo zvláštní být nesen v náruči jiným mužem, ještě k tomu upírem. Později si uvědomil, že to bylo zvláštní, ale ne nepříjemné.

Otevřel oči až ve své komnatě. Nepoděkoval, jen lehce kývl. Ferox se usmál. „Blíží se svítání. Musím se skrýt a taky najíst,“ vycenil zuby.

„Nikoho nezabíjej!“

„Jen tvé nepřátele, králi.“

„Nejsem král,“ ohradil se.

„Jednou budeš a pro mne jsi již teď.“ Ještě jednou se poklonil a odešel.

Nechtělo se mu vůbec spát. Čarodějka říkala, že někdo další už je rozhodnut za něj bojovat. Musí najít své stoupence rychle, hodně rychle. Spánek ho přemohl.

***

Po nemálo bojích i jednáních byl konečně mír. Nespočítal měsíce ani roky, jediné, o co se zajímal, byl Vadir. Nechtěl věřit, že je možné tolik milovat jednu bytost, být s někým tak silně spoután. Jen ho spatřil, cítil, že je pro něho čas velkých změn.

Teď tu seděl na Vadirově posteli, čekal na jeho návrat, na to, až ho obejme.

Den předával vládu noci, když jeho milý vstoupil do svých komnat. Ferox nepromluvil, sledoval pohyb těla, gesta. Poznal, jak moc unavený Vadir je. Teprve teď vstal, rychle, jak to umí jen upír, se octl u něho. Pevně milého sevřel v objetí. Vadir jen zlehka, konečky prstů, hladil Feroxovy paže, nechával odplynout všechny starosti. Zvrátil hlavu, rty se jemně dotkl upírovy šíje.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptal.

Místo odpovědi dostal polibek.

„Ty mně víc,“ zapředl.

Dlouho jen stáli, tiskli se k sobě. Pak Ferox pevněji sevřel milencovo hrdlo, zuby přejel po hebké kůži. Stačil by jen malý pohyb, zuby by prošly skrz a on se mohl napít jeho krve. Nikdy by to však neudělal. Jazykem ochutnal jemnost pokožky, kladl polibky až k rameni. Vadir se rukou zachytil jeho šíje, tlačil se mu do klína, dech se mu zrychlil. Ferox slyšel divoce tlukoucí srdce. Prudce milence zvedl, za okamžik se již objímali na lůžku.

Únava byla zapomenuta. Upír si vychutnával horké polibky na hrudi, bez hnutí nechal Vadira plenit své tělo. Milenec klesl k jeho klínu, zdržel se přesně tak dlouho, aby Ferox zaprotestoval, když se natáhl pro polibek. Vadir zabořil ruce do hebkých, dlouhých vlasů, oždiboval bradu, až ho lehce kousl do krku. Vmžiku byl stržen a znehybněn silnými pažemi.

„Zvíře. Já tě ušetřím a ty mi prokousneš krk?“

„Nemohl jsem odolat,“ provokoval, krev mu bouřila žilami.

„To mi zaplatíš,“ zavrněl mu Ferox do ucha.

„Feroxi.“ Naoko prosil, trochu, aby mu bylo odpuštěno, víc, aby už nečekal.

To ale upír dobře věděl. Znehybnil milence, špičkou jazyka si kreslil cestičky po jeho těle, nikam nespěchal. Vadir se vzpínal, sténal, prosil, všechno marně.

Pak mu Ferox zašeptal do ucha:

„Patřím jen tobě.“

Teprve teď povolil sevření, Vadir neotálel. V okamžiku byl on nahoře, jeho milý pod ním, okamžitě se vnořil do jeho těla. Oba slastně vydechli.

„Toho nebudu mít nikdy dost, cítit v sobě tebe.“

Ztěžka popadal dech, pohled upřený na Feroxovu tvář, pootevřené rty, lehce vyceněné zuby. Dravec, šelma. Miloval ho. Pohnul boky.

„Lásko, neotálej už, prosím.“

„Taky jsi mě nechal čekat,“ dobíral si ho, ale věděl, že už nic prodlužovat nebude. Sevřel milencovy boky, prudce přirazil.

„Ještě,“ zavrčel upír.

Vyhověl mu, ústa zamkl svými.

***

Byla hluboká noc, tma naplňovala ložnici, Ferox viděl dobře. Klouzal pohledem po spícím Vadirovi, sledoval linii boků, napnutou šíji, milovanou tvář. Muž se k němu ve spánku přitiskl. Upír ho objal, políbil do vlasů.

„Já musím spát, alespoň trochu.“

„Dokázal jsi všechno, co sis předsevzal. Jsi král, máme mír.“

„Nech toho.“

„Chci jenom říct, že ráno nikam nespěcháš, můžeš si klidně přispat.“

Ještě omámený spánkem mu Vadir vtiskl polibek.

„Máš pravdu,“ stáhl si milého na sebe.