Sluha dvou pánů

Léta šedesátá – 1968

„Ale Jaruško, kam ten spěch?“ tázal se vysoký, štíhlý i pohledný čtyřicátník mladé ženy, která do něj vrazila v zákrutu chodby. „No jo, na víkend a sama?“ odpověděl si provokativně.

„Samozřejmě sama!“ odsekla Jaruška a spěchala o poschodí níž k vrátnici. Klíče do okénka skoro vhodila. „Nashle, pane Zlámal.“

„Šťastnou cestu, paní inženýrko,“ volal za ní děda, ale to už směřovala k malému parkovišti.

Poledne. Musí vyjet co nejdřív. Ještě nakoupí a vezme benzín. Odemkla svoji novou luxusní červenou Lancii Flavii Super Sport, jediné co jí zbylo po manželovi, když se nedávno rozvedli. Sice se hodně cukal, ale sám nevyšel nijak špatně. Auto dovezl nějakými machinacemi přes Tuzex. Původně pracoval na vyslanectví v Itálii a manželka byla pro něj jen módní doplněk. Při tom chtěl, aby byla hezká, inteligentní, ale hlavně poslušná. To poslední mu nevyšlo. No co, odtáhnul zase za jižním sluncem ke svým milenkám. Jarku to stálo dva roky nervů, pak mu začala oplácet stejnou mincí a po rozvodu si už příliš zvykla na trochu riskantní hrátky, co vymyslela se svým nevlastním bratrancem. Oba byli blond, on spíš do vybledlé slámy, ona barvy zrajících lánů. Když byli někde spolu, vypadali velmi atraktivně. Společně zdědili chalupu u Chotěboře. Samotu blízko hlavní cesty z Golčova Jeníkova na Havlíčkův Brod. Bratranec Richard zaváděl novou techniku v pověstném JZD Slušovice. Takový malý polokapitalismus v socialismu. Hodně cestoval po republice, ale pokud to šlo, přijížděl na chalupu. Když začali jezdit zvelebovat své dědictví, sblížili se i jinak. Jarka byla sama, ale její známosti byly jen krátkodobé za účelem sexu. Proč neříct, holka byla na něm docela závislá. Jenže jeden problém tu byl. Měla ráda co největší klády. Jak říkal jeden z jejích bývalých, sice to nebylo jak vrata do stodoly na žebřiňák, ale na pořádnou bryčku. No s Ríšou si taky trochu zařádili, byl docela slušně vybavený, ale mimo ženy ještě víc miloval hezké mladíky. Bisexuál, rád hrající všechny možné role.

Ještě neměli chalupu v úplném provozu, když ho na cestě z Prahy stopli dva kluci. Oba ze čtvrtého ročníku vysoké školy. Chtěli se dostat do Přibyslavi a byli po jarní bouřce úplně promoklí. Při řeči došlo i na brigády, že by si rádi něco vydělali, na holky, jak jsou ty mladý u nich pitomý a pořádně si zapíchat je problém. Na kalhotách bylo vidět, že mají docela naděleno. To by bylo něco pro Jarku, pořád básní, jak si to jednou rozdala se dvěma. Řekl, že po cestě má chalupu, chce ji upravovat, dobře by zaplatil, a navíc sestřenici, co to má ráda. Kluci se smáli, ale souhlasili. Samozřejmě myslel i na sebe.

Z Jarky byli úplně paf. Fascinovala je její pevná prsa bez podprsenky, která víc ukazovala, než zakrývala její halenka. Dobré jídlo, hodně pití, tančení, postupně svlékali oblečení. Jarka dokázala mladíčky neskutečně vzrušit. Rozložený gauč a Jarka s Ríšou. Pokynula, ať se přidají. Přisunula si je k poprsí, zatímco ji píchal klečící Ríša. Začali se všichni navzájem hladit a vzrušovat. Sotva se Richard udělal, nahradil ho Zdeněk a po něm Franta. Pak si položila Zdeňka, klekla si nad něj a zavedla si ho. Za ní klečící Ríša se přidal. Užíval si tření obou penisů. Vyměnil kluky. Byli tak rozdráždění, že přestali rozlišovat, jestli je kouří Jarka nebo Ríša. Nijak neprotestovali. Všichni si maximálně užili. Kluci tam začali jezdit skoro každý týden, pomohli s opravami, a ač heteráci, nechali se ojet i Ríšou. Jen měli obavy, aby se to nikdo nedověděl, což nehrozilo. Jenže všechno skončilo, když šli jako absolventi na rok na vojnu. Teď oba osiřelí začali při jízdách na chalupu lovit náhradu. Někdy se tak setkali dva i tři kluci. Nikdy nebyl žádný problém. I zcela cizí chlapci se při souložení s Jarkou docela shodli. Pár se vracelo i opakovaně. Vykouřit si při tom od Ríši nechal každý a dál už záleželo na nich. Žádné nucení. Bylo to sice super ukojení, ale přece jen stálý risk, co když něco nevyjde. Chtělo by to i někoho na stálo, jako byli Franta se Zdeňkem.

Na výjezdu z Prahy bylo plno stopařů. Jarka zastavila u obchodu s potravinami. Hned se k autu hrnuli kluci. Jednak chtěli na stop a jednak obdivovali Lancii. Ta výtečně posloužila v roli mucholapky.

„Jdu jenom nakoupit.“

Několik kluků zklamaně popošlo dál. Nákupu měla plné dvě síťovky. Uložila je na zadní sedadla a chtěla nastartovat.

„Můžete mě svízt, jen kousek za Úvaly? Máme tam scuka na chatě.“

Když se podívala k okénku, které před tím stáhla, aby se vyvětralo, ztratila řeč. Chlapec se teprve shýbal a zatím viděla jen seprané džíny přímo v rozkroku. Přestože byly volnější, co viděla, jí způsobilo závrať. To snad není možné, nemá třeba něco v kapse? Uvědomila si, jak asi to bude vypadat, až pořádně stoupne. Teď uviděla příjemnou usměvavou tvář s tmavými delšími vlasy. Tmavé oči a hodně plné rty.

„Prosím, to je neskutečný fáro.“

„Tak si sedni.“ Na víc se nezmohla a pocítila v podbřišku svíravý tlak.

Hoch se posadil, a když pohlédla do jeho klína, viděla, že neskutečná kláda se zvýraznila. Toho musí dostat. Džíny se trochu vyhrnuly a odhalily opálené nohy v teniskách. Plátěná košile svým tvarem ukazovala štíhlé boky, široká ramena a svalnatá prsa. Odhadovala, kolik může mít let. Dočkala se odpovědi. Jako by to její stopař tušil.

„Přišel jsem z vojny, občas se setkáváme s klukama z učiliště. Jsem instalatér. Michal.“

„Jarka, to by chtělo zapít, třeba až za Prahou.“

„Nechci vás moc zdržovat, za chvíli tam budeme. Taková boční cesta, ukážu vám.“ Nenápadně se snažil podívat, samozřejmě na Jarčinu halenku.

Ta usilovně přemýšlela, jak ho získat. Zase jako by jí chtěl pomoct.

„Taky jedete na chatu?“

„Na chalupu, ale ani se moc netěším, budu tam zřejmě sama.“

Hoch zčervenal.

„To nás tam bude až moc. Posledně byl problém se spaním. Ještě že se narazilo štěně, tak někteří usnuli u ohně.“

„Pivo tam nemám, ale vodku, koňak, džin. Ale není si s kým připíjet.“

„A kam až jedete?“

„Přes Kutnou Horu a Golčův Jeníkov, pak směrem na Chotěboř.“

„To ani nevím, že existuje, tam jsem nikdy nebyl.“

„Není nic snazšího, můžeš se svézt se mnou.“

„Kolik ta Lancia vytáhne?“

„Dost, tady na to nejsou silnice.“

Před nimi na rovince zrovna nebylo žádné auto.

„Podívej…“

Pořádně přidala. Michal se naklonil blíž k ní, aby viděl tachometr.

„Páni, sto padesát.“

„Jela by i víc, vidíš, už musím brzdit.“

„Tady je odbočka k chatě.“

„Tak tam sjedeme, ale kdyby ses rozmyslel, pozvání platí.“

Odbočili na polo lesní cestu. Po pár desítkách metrů byl vidět u háječku spíš dřevěný srub. Zavřené okenice, prázdno.

„Jsme tu moc brzo,“ Michal se podíval na hodinky.

„Tak sjedeme ke mně?“

Jarka nečekala na odpověď, otočila se a vyjeli zpět. Až před vjezdem na silnici uviděli skupinku kluků a pár dívek.

Michal se vyklonil z okna a mával jim.

„Míšo, ty vole, co to máš za fáro?“

„Čau, příště, jedeme na chalupu.“

Jarka přidala, auto se vyhouplo do zatáčky a jeli dál. Kámen jí spadl ze srdce.

„Promiňte, jenom jsem zamachroval. Když tak mi zastavte. Omlouvám se.“

„To se mnou nechceš jet?“

„Nevím, jestli se to hodí, neznáte mě.“

„Tak tě poznám,“ zasmála se.

Vděčně se na ni podíval.

„Nechcete třeba spravit kohoutek u vany? To bych zvládnul,“ usmál se.

„Práce je tam plno, kdyby ti po ní bylo smutno.“

Začali si povídat o všem možném. Konečně dorazili k chalupě.

Klasická venkovská chalupa, malá zahrádka vepředu plná bylinek a květin. Máta, šalvěj, meduňka, levandule, veliký trs libečku, záhonek kopru, svícny několika divizen, sléz. Kvetoucí denivky, odkvetlé kosatce, růže a mečíky. Vedle dřevěná vrata, která Jarka otevřela a vjela do dvora. Kolem dvora a malé stodoly zídka z kamenů a cihel. Dál bylo vidět pokračující sad. V blízkosti nepatrný potok, řada vrb, březový hájek a pak smrkový les. Pod přesahující střechou na zápraží dřevěná lavička, stejný stůl. Všude před okny různobarevné muškáty.

Jarka odemkla velké dvoukřídlé dveře s vyřezávaným dekorem. Zapjala v předsíni ve skříňce elektřinu. Hned se v hloubi domu ozvalo čerpadlo.

„Tak pojď dál, Míšo, můžu ti tak říkat?“

„Jistě, paní Jarko.“

„Paní vynech a říkají mně Jari. Jdeme to zapít.“

Vešli do starodávné kuchyně. Kachlová kamna, na krémovém nábytku černé rokokové ozdoby. Panenky v krinolínách, páni se smeknutými klobouky, koně s kočáry, větrné mlýny a zříceniny. Uprostřed veliký stůl a stejně zdobené židle.

„To je krásný!“ obdivoval zařízení Míša.

„Skočím do sklípku, lednice se teprve zapjala. Piješ džin?“

„Všechno mimo téru a asfaltu,“ smál se hoch.

Jarka nalila dva panáky a na zapití tonik.

„Tak ještě polibek na tykání.“

Míša neuhnul, naopak ji objal v pase. Jarčina ruka sjela do jeho rozkroku. Najednou se jí vyvinul.

„Nechceš?“

„Chci moc, ale mám problém. Promiň, nechci ti způsobit bolest, Jari. Mám ho dost…“

„Velikého?“ doplnila Jarka. „To právě chci, neboj se.“

Otevřela dveře vedle. Na rozdíl od starodávné kuchyně byl pokoj zařízený velice moderně. Směřovali k veliké rozkládací rohové sedačce. Sklopit ji bylo dílem okamžiku, stejně jako zbavit se oblečení. Míša byl fascinovaný dokonalým tělem před sebou. Zvlášť prsa, pevná, dosti velká. Vždyť i některé holky po sundání podprsenky měly fangle na půl žerdi. Tahle byla jak z mramoru. Antická Afrodité. Je jako on, krásně opálená. Stejně tak jeho partnerka byla zcela vyřízená z pohledu na krásné mladé tělo. Takovou skutečnou kládu ještě nikdy neviděla. Slyšela, že ty moc velké špatně topoří. Ale pro tuhle to rozhodně neplatilo. Skoro začala mít obavy nad průměrem toho skvostu. Oba nemohli vydržet. Milostné hrátky později. Teď tvrdě na věc. Nebude se zdržovat s preservativem. Riskne to. Cítila, že je dole dostatečně vlhká. Ležela na zádech, pokrčila nohy. Nepatrné sevření povolovalo. Byla dokonale vyplněná. Hoch začal nejdřív pomalu a něžně přirážet. Tempo se poznenáhlu zvyšovalo. Jejich steny, vzdechy a výkřiky je posouvaly k vrcholu. Milovala výstřiky. Ty ji dostaly ze všeho nejvíc. Žádné zábrany. Téměř omdlévala.

„Díky, miláčku, tohle bylo moje nejkrásnější milování v životě.“

„I moje. Snad jsem ti nevadil, přestal jsem se kontrolovat.“

„Vůbec ne. Jak se trochu vzpamatujeme, půjdeme se umýt. Pokud už bude voda.“

Začali se objímat a líbat. Míšův klacek se znovu postavil. Jarka si ho navedla z boku. Oba cítili, jak zasunovaný penis vytláčí předchozí semeno. Docela trvalo, než po druhém čísle dokázali vstát a jít se umýt.

Jarka udělala chlebíčky, otevřeli si víno.

„Musím vzít širší sklenice. Do té vysoké by se tvoje nádobíčko nevlezlo.“

I tak jeho kláda vytláčela obsah. Vzala ji do dlaně a začala lízat. Míša vrněl jako kotě.

„Asi bylo těžké s tímhle začínat. Určitě jsi měl problémy.“

„Veliký, nerad na to vzpomínám. Už ve školce jsem měl velký péro, odvážnější si chodili šáhnout. Dokonce mě kvůli tomu chtěli vyloučit z docházky. Pak byl problém v tělocviku. Ale učitel byl rozumný, vysvětlil to mně i spolužákům. V učňáku se kluci chlubili, kterou holku přefikli, já to chtěl zkusit, ale nevyšlo to. Pak mě sbalila manželka jednoho našeho učitele. To bylo po první, i když byl i tak problém a báli jsme se, že nás někdo uvidí. Na vojně jako instalatér jsem byl na roztrhání. Každej z důstojníků něco stavěl nebo opravoval. Půjčovaly si mě jejich manželky. Většinou to bylo jen ve vaně. Nahonily mi ho a lízaly. Někam jsem se i vešel, ale bál se. Na chatě stejný, tam je každej s každým. Většinou jsem ležel na stole nahej a dělal podnos pro lahůdky. Vzrušovalo je, jak můj čurák stojí mezi žrádlem. Polili ho majonézou a kečupem a holky se mohly ulízat. Pak se vsázeli, kolikrát vystříknu. A jo, byla prdel, ale nic takovýho jako s tebou jsem nezažil. Jsem ti moc vděčnej.“

„Není zač, to spíš já jsem nadšená, doufám, že tenhle víkend není poslední. Příště je pracovní sobota, ale můžeme sjet i navečer, když budeš chtít.“

Ráno Míšu probudil příjezd auta. Trochu se vyděsil a budil Jarku.

„To nic, neboj, to je bratránek Ríša, přidá se k nám. A možná není sám.“

Jenže byl. A trochu ze samoty rozmrzelý. Když uviděl Míšu, usmál se.

„Vidím, žes měla štěstí.“ Přišel blíž a stáhl z nich deku.

„Ty vole, to je kláda, to jsem ještě neviděl. Tak čau, Ríša,“ uchopil místo ruky Míšovo péro, které ještě nabývalo na objemu.

„Míša,“ kluk zčervenal. Ríšův stisk ho nesmírně vzrušil. Co Jarce neřekl, že má sám rád, když ho někdo ojede. Už od konce učňáku před vojnou a teď i na chatě měl kámoše, který ho šukal. Říkal, že jeho prdelka je k zulíbání, a taky ji líbal. Nechal si i kouřit péro a to Míšovo vyhonil. Prostě Míša byl pod obojí.

„Tak na to vletíme.“

Ríša shodil oblečení, přilehl za Jarkou a začal do ní tvrdě přirážet. Sáhl přes ni a Míšu přitáhl blíž.

„Teču,“ zařval a hned ji pak natočil k Míšovi, kterého nemusel pobízet.

Ten cítil, jak vytláčí teď Ríšovo sperma, které mu stékalo na koule.

„Skočíme do sprchy,“ lákal Ríša Míšu, když skončil.

Ten se díval po Jarce.

„Neboj, chvilku počká.“

Ve vaně začal Ríša oplachovat chlapcovo tělo.

„Nezkusíme to i trochu jinak?“

Přejížděl růžicí sprchy chlapci mezi půlkami.

„Chceš mě?“

Jeho protějšek přikývl.

„A moc!“

„A Jarka?“

„V pohodě, dělíme se o všechno.“

„Neboj, vím, jak se připravit.“

„Sakra, ty seš jako já?“

„Tak trochu,“ rozesmál se Míša.

Vrátili se a počkali na Jarku. Lehli si. Míša si klekl nad ni a jemně začal vnikat. Nastavil při tom svoji rozkošnou prdelku. Ríša ji hladil, líbal, pak zasunul dva prsty a masíroval chlapcovu prostatu. Tak to bylo něco. Sám Míša pak šmátral rukou dozadu a navedl si Ríšovo péro. Něco takového ještě nikdy nezažil a přestal mimo perfektní píchačku vnímat svět. Jeho vzdechy se stávaly křikem nepoznaného ukojení. Neskutečný orgasmus projel tělem všech tří. Svalili se celí zpocení a ulepení. Ríša podal froťák a utřeli se. Na víc neměli sílu.

Usnuli. První se vzbudil Richard.

„Oběd, miláčkové, pak můžeme pokračovat. Mám neskutečně lahodné víno z rýže.“

„Z rýže?“ divil se Michal.

„Jen aby to nebyl bolehlav jak lipové.“

„To bylo jen tím, že bylo nevyzrálé. Chtělo tak rok.“

„Nic jsem nestihla uvařit.“

„Ve sklenici je uzené, můžeme si ho vzít s chlebem.“

„Nechcete ho někdo ohřát a uvařit brambory?“

„Nechceme, Jari. Takovou jízdu jsme ještě nezažili, viď? Co mládenečku, jak se cítíš?“

„Krásně, jsem teď vlastně sluha dvou pánů.“

„Dvou to jo, ale rozhodně ne sluha.“

„Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového může existovat.“

„Můžeme naše hrátky ještě vylepšit.“

Ríša nasunul své povadlé péro k Míšovým ústům. Ten začal kouřit a rukou zpracovával koule. Jarka šla udělat jídlo. Pustila kufříkový zelený magnetofon Sonet Duo. Spousty posledních hitů s Filipovskou, Přenosilovou, Kubišovou, Pilarovou, Drobným, Hálou, Chladilem, Matuškou a Neckářem. Všechno písničky známé z televize a rádia.

„Jídlo, hoši, sice studené, ale ještě nám bude horko.“

Měla na holém těle jen sukýnku a zástěrku.

„Jari, schovej si kozy, nebudu moct ani jíst, co ty, Míšo?“

Došli k ní, když přinesla velký talíř s chleby a uzeným. Ríša ji nahnul nad stůl a začal do ní zasunovat Míšovu kládu, která byla tak na tři čtvrtě. Moc se nedařilo. Tak ji nahradil svojí.

„Teď jíme, ať, kluci, vydržíte, ještě je odpoledne a zítřek.“

„Chtělo by to ještě dva kluky, co říkáš, Míšo?“

„Klidně i pět. Aby si při kouření přišli všichni na své.“

„Tak to zírám, mládenečku, hned se můžeš snažit,“ vyndal péro z Jarky a nahnul se k Míšovi.

„Dobrý, ale už toho moc nebude. Pár kapek. Mám rád, když nestačím polykat.“

„Teď polykejte uzený, musíme taky něco udělat venku. Nemůžeme celej víkend promrdat.“

„To je slovo od slečny,“ smál se Ríša. „Prošukat, prosouložit, projebat, oklátit, to zní líp, i křápat, drbat, prcat. Nemám rád ani pro naši smetánku výraz mrdka. To je jako smrtka. A když se pěkně smísí s tím, jak říkal markýz de Sade, kundím medem, je to božský nektar. Ne, Míšo?“

„To jo, když se hodně pilo na chatě, tak jsme s kámošem, kterej mě vojížděl, odchytli holky, co se šly umejt, a dali božskej přeliz. Už se ani nemusely umývat. A některý se při tom udělaly líp jak při souloži s klukem.“

„To bych tedy do tebe neřekla, Míšánku, že jsi takovej prasák.“

„A ty to nemáš ráda?“ ukazoval Ríša. „To já mám kamaráda, muzikanta, co miluje takovou lízačku, když má ta jeho krámy. Je to jak lák ze zavináčů.“

„Fuj prase, jíme,“ rozčilovala se naoko Jarka.

„Vážně, nekecám. A někdo má zase rád…“

„Vyhodím tě od stolu, vím, co chceš vykládat. O žádných exkrementech.“

„To bych taky nemusel, ale vzájemný pomočení, ne do úst, to mě vzrušuje.“

„Kluci, vyhodím vás oba. Za první jíme a všechno má své meze. Konec.“

„Tak se, Jari, nezlob, holt fantazie pracuje,“ usmíval se Míša.

Po jídle se šlo uklízet na dvůr, zalít všechny muškáty v oknech, sklidit zeleninu na pár záhoncích.

„Kus dál je taky chalupa, bydlí tam starší manželé. Chodí sem sekat trávu, suší si seno. Když náhodou nepřijedeme, zalévají, co je potřeba. Vždycky uprostřed týdne, aby nás nerušili. Sklízí pak i ovoce. My toho moc nespotřebujeme.“

Jarka procházela s Míšou zahradu. Ríša umýval svoji škodovku.

„Příští sobota je pracovní, Ríša nebude moct. Co ty? Nesjedeme sem v sobotu odpoledne?“

„Mně je jedno kde, jen když budu s tebou.“

„To chci taky. Jenže domů tě vzít nemůžu. Je to barák samých starých fúrií. Nikoho tam nevodím a jenom tam chodím spát. Bude to jen noc.“

„Ale nádherná,“ Míša ji políbil. „Možná bych mohl vzít ještě jednoho kluka, co po mně jede. Asi ho vzrušuje moje péro. Je taky pod obojí. Ale krasavec, ne jako já.“

„Pokud si myslíš, že by v tom nebylo riziko, proč ne. Ale nemysli si, že nejseš hezkej.“

„Uvidím, zatím jsme to jen tak nakousli a ptal jsem se na něj jedné holky. Pracuje blízko, co bydlím, v kanceláři. Taky po vojně.“

Kolem různých prací vydrželi do večera. Připravili si všechno k rozloženému gauči. Jídlo, pití a pár erotických pomůcek, co přivezl Ríša ze svých zahraničních cest. Taky promítačku, pustí si pořádné porno. Tím taky začali. Míšu nesmírně vzrušila scéna, ve které jeden z hochů zavedl do zadku celou pěst.

„Paráda, tam bych se určitě vešel bez problémů.“

„To snad jo, ale zase tam moc nepředvedli, myslel jsem, podle toho co ten film stál, že to bude jiný maso.“

I s Jarkou každý jedním prstem společně podráždili Míšovu prostatu. Tentokrát hodně intenzívně až k výstřikům. Taky si jich hned užili. Pak líbali jeho bradavky a podělili se o kulky. Jarka si nasedla nad jeho klín. Ríša si k nim klekl a nechal si střídavě od obou dvou kouřit. Pak už se jejich těla proplétala v náhodné změti. Uběhla neděle ve stejném duchu. Večer se rozjeli.

„Ani ve snu by mě něco takového dřív nenapadlo, bylo to boží.“

Domluvili se, kde bude čekat příští sobotu.

Hned v pondělí Míša, který v práci končil dřív, počkal na chlapce, o kterém mluvil, kousek od kanceláře. Jako by se náhodou potkali.

„Ahoj Vláďo, posledně jsme moc času neměli, neskočíme na kafe?“

„Jo, skvělý, chtěl jsem tě vyhledat, myslel jsem, žes říkal, že tu blízko bydlíš.“

Vláďa byl hezký blonďák, vlasy sčesané dozadu, kde míval malý uzlík. Modré oči, větší nos a hodně, hodně veliká ústa. Tak tam by to možná šlo, říkal si Míša, když ho viděl poprvé. Dělali na jejich sociálních zařízeních nové rozvody vody. Na chodbičce byl vařič s konvicí a z kanceláří si tam chodili vařit kávu nebo čaj. Vláďa si šel pro vodu, kterou zrovna Míša zastavil. Dali se do řeči. Míša byl zvyklý na různé pohledy zvědavců. Tohle bylo jiné. Přišla tam jedna z mladých úřednic, docela pohledná. Když zklamaně odešla, že přijde později, prohodil Míša, že by stála za hřích.

„Je hezká, ale v posteli prkno, věř mi, vyzkoušeno,“ ukázal na Míšův rozkrok. „Spíš bych volil jiný hřích, určitě příjemnější,“ smál se. Pak ho zavolali.

Když přišla opět předchozí slečna, usmála se významně na Míšu.

„Na Vláďu si dej pozor, prevít, je i na kluky.“

Hned kousek byla malá cukrárna.

„Dáme si nejdřív zmrzlinu.“

Vláďa ji objednal, zákusek trubičku se šlehačkou a kávu.

Dali se do řeči. Jo, takovej grupáč, jak řekl, je jeho sen. Dohodli se na sobotu. A taky se na ni oba těšili.

První Vláďa obdivoval Lancii, pak její majitelku a nakonec chalupu.

„Všechno je neskutečný,“ pochvaloval, když si připili.

„Jdeme hned na věc,“ byl nedočkavý Míša a s Jarkou Vláďu vysvlékli. Bylo na co se dívat. Tělo atletické, hezké bicepsy, zadek i stehna, větší penis, mírně zahnutý. Hned ho následovali. Byl úplně vyšinutý z Jarčiných prsou.

„Takový nemají ani mladý holky. Bože promiň, nechci tě nějak urazit, jsem vůl. Moc při tom nemyslím.“

„Tady nikdo nechce, abys myslel, jseš tu z jiného důvodu,“ smála se Jarka.

Pak se chvíli mazlili s Míšovou kládou.

„Jo, dám to,“ nasouval si ji do úst Vláďa. „Jen abych tě nepodřel zuby. To půjde.“

Jarka si ho přitáhla. Začal hned mohutně přirážet. Míša si klekl za něj a svým penisem pleskal Vláďu po zadku. Byl za chvilku, jen mohutně vzdychal, odsunutý na bok a jeho místo hned zaujal Míša. Opláchli se, pojedli, trošku pití a pokračování.

„Škoda, že tu není Ríša,“ smála se Jarka, když viděla, jak se Vláďa s nadšením zmocnil Míšovy prdelky. Ten hekal blahem a svoje ukájení přenášel do Jarčina klína. Vláďa byl výborným zpestřením.

Tenhle víkend byl přece jen krátký, ale užili si ho bohatě. Všechno si vynahradí příště, to bude volná sobota.

V úterý se ještě odpoledne setkal Míša s Vláďou, neodolali, sjeli na Míšovu ubytovnu a pěkně si to rozdali. Večer měli problém naladit některé stanice.

„Asi nějaký poruchy na Slunci, nebo co. Aby nepůsobily i na nás.“

„Tvoje kláda, to je pořádná anténa, ale stojí. Vždycky uvažuji, kolik se do ní vejde krve. Neodkrvuje se ti mozek? Abys neomdlel,“ smál se Vláďa.

„Těším se na pátek, poznáš Ríšu, pořádnej nabíječ. Užiješ si a hlavně on. S mým klackem se do něj nedostanu.“

A ráno bylo všechno vzhůru nohama. V ulicích tanky. Rozporuplné zprávy.

„Kluci, dávejte bacha, přijďte až v pondělí, uvidíme, co z toho bude. Armáda je v kasárnách a bez ní není šance,“ rozpustil na čas své instalatéry vedoucí. Míša se hned stavil za Vláďou, i jim dali do pondělku volno. Všude byl zmatek.

V rádiu vyzývali ke klidu. Plno lidí věřilo, že je to nějaký omyl, co se vysvětlí. Že nebyl, je přesvědčila střelba na fasádu Národního muzea, které si ruští vojáci spletli s rozhlasem. Střelba a hořící tanky u rozhlasu a první mrtví. Kluci se ještě večer zúčastnili pochodu na Staroměstské náměstí. V čele průvodu byla nesena zakrvácená národní vlajka. Pak skončili u Jarky v bytě.

„Pojedeme v pátek?“

„Pokud to půjde. Na venkově bude určitě bezpečněji než v Praze. Musíme se smířit, je konec Pražského jara. Byli by nás schopni vraždit jako v Maďarsku. Zůstaňte tady, teď je všechno jedno. Nemůžu se dovolat Ríšovi. Zkusíme vyjet zítra po poledni. Vezmu si volno. Nikdo neví, co bude.“

V noci vysílal rozhlas o zákazu nočního vycházení od deseti večer do pěti ráno.

Byli spolu, ale jejich milování bylo přerušované a ustrašené. Ráno zůstali a čekali na Jarku. Když přijela, spěšně vynosili nějaké zásoby a vyjeli. Na hlavních křižovatkách a v některých ulicích stály tanky. Ty taky potkávali pak cestou. Měli štěstí, nikdo je nezastavil. Sotva zavřeli vrata, podala Jarka klíče Míšovi.

„Hoši, odneste to, já potřebuji panáka a ne jednoho. Třesou se mně kolena a jsem úplně vystresovaná.“

Ti to sice tak nedávali znát, ale po cestě měli pořádně nahnáno.

„Vždycky když jsem viděl vojáky a namířené samopaly, tak jsem si říkal, jak snadný je přijít o život. Někde něco bouchne a oni začnou střílet. Taky jsou ve stresu. Nahnali je sem. Ani neví, kde jsou.“ Vláďa si s ostatními přiťukl.

„Tak ať to nějak přežijeme, není sem od cesty vidět, jen taková polňačka.“

Ozvalo se zaklepání na okno. Všichni sebou ustrašeně trhli.

„To nic, to jsou sousedé, pozveme je na džin.“

Všichni si připili.

„Nikdo vás nestavil cestou? Slyšeli jsme, že se v Praze střílí.“

„Jo, jsou i oběti, bohužel marný. Dopadlo by to hůř jak v Maďarsku. I tak nikdo neví, co se může stát.“

„Jsme tady dost bokem, nějak se to vyřešit musí. Pokud by vám něco chybělo, máme dost zásob, zastavte se.“

Když sousedé odešli, nalila Jarka další džin.

„Rádio ani nepouštěj, aspoň tady máme ještě pocit svobody. Taky nás můžou přičlenit ke Svazu jako další jejich republiku.“

„To by snad mezinárodně neprošlo,“ mínil Vláďa.

„A co když nás obsadil Hitler? Obětovali nás. Bylo by to stejný.“

„Zítra by měl dojet Ríša, bude určitě vědět víc,“ Michal ještě nalil.

„Udělám jídlo, nemůžeme jenom chlastat a ničemu nepomůžeme ani nezabráníme,“ vstala od stolu Jarka.

„Skočíme do sadu na letní jablka.“

Vyšli ven s košíkem. Natrhali pár jablek a skorých švestek Aniček.

Ani do jídla se jim moc nechtělo. Po obědě pustil Vláďa přece jen rádio.

„Některý stanice nevysílají a všude říkají něco jinýho, vysílání je zřejmě pod dohledem Rusů.“

Míša si stoupl za sedící Jarku. Začal ji líbat na krku. Přidal se i Vláďa z druhé strany.

„Pojď se milovat, třeba už žádné zítra nebude.“

„Hergot, kluci, neblbněte, takhle to přece nemůže skončit.“

„Je to jediný, co můžeme ještě dělat. Tady svět nezachráníme. Stačí tank, co si udělá z chalupy střelnici. Nebo bomba. Víš, čeho jsou schopní?“

Vstala, šli ke gauči. Svlékli se. Její ruce hladily dvě krásná mladá těla. Všechno bylo jinak. Svíral ji strach a obavy. Bláznivá bezstarostnost z jejich her zmizela. V tísnivé milostné křeči, jako by se chtěli stát jediným tělem.

Bylo po desáté, když dojel Ríša.

„Jste tady a přírůstek,“ usmál se. „Když jsem odbočoval, přijížděl proti tank. A po cestě mě třikrát zastavovali, jsou už s nimi zřejmě estébáci, ptají se hlavně, kdo jede do Prahy. Ve Vysočanech byl sjezd Strany. Nic nepomůže, musíme se s tím smířit. Teď začnou čistky, navrch budou mít stalinisti, které chtěli odstavit. Vyřizování osobních účtů. No my jsme se myslím nijak politicky neangažovali, ale stejně nějakou dobu nebude nic jistý. Nalijte mi něco, ať se vzpamatuju.“

„Džin došel, načli jsme Ballantinku.“

Všichni si připili a představili Vláďu. Hned na to se rozdrnčel zvonek a bylo slyšet bouchání na vrata.

„Do prdele, na cestě byl jen ten tank. No nic, jdu tam. Kdyby něco, utečte zadem přes sad k potoku.“

Ríša vyšel ven. Slyšeli jen hlasy. Pak se objevil s plastovým kanystrem.

„Míšo, natoč v koupelně vodu. Kolik máme chleba?“

„To jsou Rusi?“

„Tady je chleba a pár masových konzerv.“

„Hned jsem zpátky.“

Po nějaké době se Ríša vrátil.

„Vidím, že se na mě díváte blbě. Slyšel jsem ty hesla Rusům ani vodu. Jenže si vem, že jsi na vojně a někam tě naženou, vykašlou se na tebe, dva dny nemáš co pít a jíst. Ti kluci mají představu, že tu jsou kontrarevoluční síly a vojáci z Německa, a vážně si myslí, že nás tady osvobozují. Možná jsou mladší jak vy. Velitel tanku má tak moje léta. Co se tady děje, naprosto nechápou. Jsou nahoře nad silnicí. Tak nám sem zatím nikdo jiný nepoleze. No taky jsem se lekl. Sice jsem čekal, kdo to bude, ale když na tebe někdo míří, není to zrovna dobrý pocit. Říkal jsem jim, že do Svazu jezdím, že máme s některými kolchozy družbu. Oni hlavně nechápou, kde jsou, a pořád čekají, odkud se vynoří nějací západní vojáci.“

Pustili si magnetofon a trochu se uklidnili.

Ríša si šel zadovádět s Vláďou, Míša si opřel Jarku o křeslo. Konečně je trochu vzrušení odpoutalo od chmurných myšlenek.

Jenže do minulých radovánek mělo jejich milování daleko. V neděli odpoledne se rozjeli.

„Počkáme čtrnáct dnů,“ domluvili se.

Čas ubíhal velice rychle. Tentokrát se sjeli už v pátek večer.

„Všechno je v prdeli. Rusi nám tu zůstanou na furt, aby nás chránili před kontrarevolucí. Nahoře se to mele. Nic dobrýho nás nečeká. Mluvil jsem s Feráčkem, tedy Frantou, v říjnu končí. Chtějí tu udělat malej mejdan na uvítanou v civilu. To jsou vaši předchůdci, byli rok na vojně. Doufám, že nebudou vadit.“

„Naopak, skvělý,“ pochvaloval si Míša a Vláďa přitakal.

„Taky už nebudou pracovní soboty, jen nějaké jako náhrada za svátky.“

„Myslím, že to vychází na jedenáctého října, pátek. Nic si neplánujte, vy přijedete s Jarkou, já přivezu Frantu a Zdeňka.“

Teď byla i práce na zahradě. A večer obvyklé hrátky, jenže určitá stísněnost dobou stále brzdila dřívější bezstarostné milování. Všichni se těšili na začátek října. To si už nenechají ničím zkazit.

Vláďa si párkrát užil s Míšou na jeho svobodárce a jeden víkend sjeli s Jarkou do hotelu Ostende v Choceradech. Připravili si zásobu pití a lahůdek. Kdo ví, co přinesou další dny a další rok.

„Zítra začnou olympijské hry v Mexiku,“ vítali v pátek kluci Jarku, když se pro ně zastavila.

„Tak si můžeme taky udělat malou olympiádu,“ dodala spíš trpce. „Vidím, že máte plné tašky. Pořádné zásoby,“ pousmála se.

„Bude nás taky o dva víc, už se těším na večer.“ Míša vyndal pytlík s čokoládovými pralinkami a nabízel.

Tentokrát přijeli až druzí. Zdeněk, ze všech nejvyšší, právě navážel naštípané dříví k oknu do sklepa, kde byl kotel. Část odnášel Franta v koši ke krbu v pokoji. Oba bruneti, ještě s vojenským sestřihem. S kluky si podali ruce, Jarku objali a políbili.

Po přípitku hned Zdeněk zapojil Míšu nakládat kolečko, Vláďu skládat ve sklepě.

„Co ještě, naše milovaná paní a velitelko,“ smál se, když bylo všeho dostatek.

„No co, hned můžeme vletět na věc,“ Vláďa byl pěkně nadržený.

„Co si naše hraní trochu zpestřit,“ mínil Feri. „Jsme tady jako v Boccacciově Dekameronu. Je nás sice míň, ale taky jsme utekli před morem na venkov. Toho strašného venku jsme pořád plní. Každý můžeme říct něco z našeho milostného života. Co vy na to?“

„Moc vyprávět neumím,“ obával se Míša.

„Nemusí to být slohové cvičení,“ řekl Ríša.

„Myslím, že můžeme začít po večeři, u dobrého vína. Vzpomenout jen na hezké, ať se konečně příjemněji naladíme. Tak jdeme, hoši. Teď si dáme od všeho něco.“

„No hostina jako u Trimalchiona to sice není, ale prostředí,“ uculoval se Feri, „Petronius by z nás měl radost.“

„A kdo bude Gitón?“ ptala se Jarka.

„Určitě Míša,“ dodal Zdeněk. „My jsme sice spíš trochu překopaní heteráci, díky Ríšovu přesvědčování, ale vidět to, co ukazují kalhoty, musí být zážitek.“

„Jak pro koho. Spíš jsou to problémy.“

„Neboj se, vyřešíme je,“ ukazoval Vláďa a cpal se chlebíčky.

„Tak vínečko máme, jednohubky i olivy. Můžeme povídat. Vidím, že se nikdo nehlásí, tak začnu sám. Možná mně ani nebudete věřit, ale já dlouho nevěděl, na čem jsem. To vlastně nevím dosud,“ rozesmál se Ríša.

„Končila jedenáctiletka, měl jsem maturovat a snad poslední ze třídy, co neměl žádné zážitky okolo sexu. Líbily se mi jak holky, ale neměl jsem odvahu, tak kluci. Ještě větší problém. Homosexualita byla trestná a úplné tabu. Zvlášť na malé vesnici blízko Slušovic. Kolikrát i doma jsem vyslechl, když se o něčem takovém mluvilo, jak ztišili všichni hlas, stejně jako když se nadávalo na komunisty. Nějaký Pražák tu koupil starou pazdernu kus za vsí a prý tam jezdí samí mladí mužští. Pije se tam a určitě jsou teplí. A jezdí tam Tatraplánem. Tak to mě zaujalo nejvíc. Když jsem chodil na základku, říkali nám: ‚Uč se vole, budeš pánem, budeš jezdit Tatraplánem.‘ V sobotu večer jsem se vypravil na obhlídku. Šel jsem brzo spát a pak vylezl oknem a tradá k pazderně, pěkně za humny, aby mě nikdo neviděl. Tudor, Aerovka a vysněný Tatraplán. Ozývala se hudba. Žádná dechovka ani častušky, ani Vašíček nebo Cortéz. Rokenrol a božský Elvis. Samozřejmě moje muzika. Měl jsem jeden z prvních tranzistoráků, Teslu 58. V noci schovaný pod dekou jsem poslouchal Laxík. Tady to jelo na plný koule. Venku skoro tma, tak jsem se odvážil blíž k oknu. Nezataženým závěsem bylo vidět dovnitř. Byli tam mimo dvě holky samí kluci tak přes dvacet. V křesílku seděl černovlasý hezounek a na klíně měl hnědovláska snad v mých letech. Objímali se a líbali. Úplně jsem zdřevěněl. To, o čem jsem jen snil a co bylo rozhodně zakázané. Jedna nakrátko ostříhaná blondýna trsala rokec s dvěma stejně blonďatými borci, kteří si ji prohazovali a oba ji líbali. Tak tohle nebylo dívání se na ohmatané fotografie s baterkou taky pod dekou. Rytmus mě ovládl, trochu jsem se kroutil a péro mně trhalo plátěný pumpky. Najednou mě někdo chytl za rameno. To bylo na infarkt. Rozžala se baterka a rovnou svítila na mou bouli na kalhotách.

‚Copak tu máme za ptáčka?‘ ozval se docela příjemný hlas. ‚Líbí se ti to? Můžeš se přidat. Pojď!‘

Nebyl jsem schopný odpovědět a nechal se vést. Za dveřmi v síňce jsem si mohl toho kluka prohlídnout. Docela pohledný, trošku hranaté, jakoby tvrdé rysy. Vlasy barvy skořice a velké hnědě zlaté oči. Ruka mu sjela do mého rozkroku. Promnul plátno.

‚Pěknej kousek. Seš na holky, nebo kluky? Obojího je tu dost. Bolemír, no divný jméno, prostě Bolek,‘ podával mi ruku.

‚Ríša,‘ sotva jsem hlesl.

‚A máš to jak?“

‚Nevím, nikoho jsem neměl, líbí se mi kluci i holky.‘

‚To ani není možný, chceš si to rozdat se mnou?‘ Vedl mě na konec chodby, kde byla za dveřmi jako do chlíva na zástrčku plechová vana a kýble s vodou. Hned naproti za podobnými dveřmi byly na zemi slamníky a na nich deky. Docela jsem dostal strach, i když jsem hrozně chtěl. Tam světlo nebylo, a jak baterka posvítila dál místností, ležela tam nějaká holka, nohy zdvižené na záda kluka, který klečel a pral to do ní. Jen se pootočil.

‚Vole, kdo to je?‘

‚Úlovek a neroztahujte se tak.‘

Hekající dívka se trochu nadzvedla, když Bolek pověsil baterku na hřebík.

‚Parádní,‘ řekla, ‚já chci taky!‘

‚Už tady jebete nejmíň hodinu, mohli byste nám nechat soukromí.‘

Její partner se zřejmě pohledem na mě a Bolka pěkně vyhecoval. Začal funět a mohutně přirážet. Najednou zařval, ještě párkrát mrsknul prdelí a jen oba oddychovali. Pak se zvedli, posbírali pár kousků oblečení a odešli.

Já měl takovej zvláštní pocit. Moc, strašně moc jsem to chtěl, ale zrovna tak se bál. Ale už jsem byl namazanej nějakým krémem, Bolek měl nasazenou šprc-gumu, tak co řešit? No nebyla to žádná sláva. Nezvyklý tlaky a stahy. Jen drážděná prostata přinesla svoje ovoce. Než jsme se stačili obléct, přišly dvě úplně jiný holky a pěkně si nás odchytly. No moc dlouho jsem nevydržel, ale prý dobrý, tady už péro nestojí nikomu, smála se Ljuba. Zavedli mě do bývalé velké místnosti v rohu se starými kamny ze zelených kachlí, kde se dřív sušil len. Byly tam dva napůl rozložené gauče, několik křesílek, každé jiné, pár polstrovaných židlí, veliký stůl s hromadou většinou prázdných lahví od vína a obrovský, přetékající popelník. Na boku několik beden se vším možným, které nahrazovaly skříňky a stolky. Na jedné kufříkový gramofon, rádio a hromada desek. Napočítal jsem tři holky a sedm kluků, pokud ještě někde nějací nejsou. Začalo seznamování a připíjení. Chleba, čína, salám, pár lahví přerovského piva. Byl jsem z toho totálně vyvalenej. Dlouho se kecalo, tančilo. Hrozně moc se mi tam líbil jeden hoch. Nejdřív jsem myslel, že je to holka. Měl plátěné kalhoty s našitými korálky, růžovou halenku, prstýnky, náhrdelník z nějakých kamínků a stejný náramek. A další podobný řetízek na noze. Určitě měl nabarvené obočí a na rtech bledě růžovou rtěnku. Jak jsem později zjistil, klasická vykroucená buzna. Jenže já na něm mohl oči nechat. Splňoval představy kluka i holky. Zřejmě si mého zájmu všimnul a najednou mne vystrkal do chodby. Vylezli jsme po strmých schodech na půdu. Za zbytky starého sena a slámy byla velká matrace s dekou.

‚Vážně dnes šukáš poprvé? Ojel tě Bolek a vymrdals Ljubu? A mně bys přefiknout nechtěl, čurák ti perfektně stojí.‘

Na to se nedalo říct ne. Znovu baterka osvětlila naše těla. Měl nádherně heboučkou prdelku, nad dírkou pár spirálek chloupků a prstenec růžového svěrače se nepatrně otvíral. Málem jsem se udělal jen z toho pohledu. Už jsem chtěl začít, ale přetočil mě a začali jsme si naše zlatíčka kouřit. Jeho péro bylo větší jak moje, zřejmě i delší s žaludem ještě napůl schovaným v předkožce. Když jsem ji přetáhl, objevila se celá narůžovělá nádhera u mých rtů. Ale nedotáhli jsme dráždění do konce. Vyndal z kapsy lahvičku s olejíčkem. No co říct. Nejkrásnější závěr noci. Ještě chtěl dál, ale já se bál, že někdo ráno nakoukne ke mně a já budu pryč. Řekl mi, že jsou z Gottwaldova a Přerova a studují všichni na různých školách v Brně. Pazdernu koupil jeden z otců, jinak hodně veliký zvíře v Praze, aby nebyli tak na očích. Průseru se bojí každý. Ani on nemůže tak, jak tady vypadá, mezi lidi. Všichni sem jezdí po čtrnácti dnech, má klíče, jezdí sem každý týden a pomalu to tady uklízí a předělává. Ze Zlína, tedy Gottwaldova, kam jsem chodil na školu, se se mnou v sobotu sveze. Na rok budu i já v Brně. Když rodiče zjistili, komu ta pazderna patří a že bych tam mohl pomáhat s úpravami, neměli námitky. Určitě máti něco tušila. Ale začal jsem si užívat naprosto všeho, co mám rád pořád.“

„Tak to byla paráda, my máme vlastně vzpomínky na sex, mimo ty krásný tady, až z vojny,“ začal vyprávět Zdeněk. „A proti tomu hodně chudý. Já jen pro Vláďu s Míšou, aby věděli, jak na tom jsme. Nešukáme do análu a nekouříme péra. Ale sami se ojet necháme. Dráždění prostaty nemá chybu. A kouřit nám může kdokoliv.“

Míša se začal smát: „No co, taky nejdu do análu a nechat si vykouřit je problém.“

„S tebou si moc neužijeme, jako na vojně. Já měl štěstí, pokud se to tak dá nazvat. Dělal jsem kancelářskou krysu u chemickýho náčelníka. To byl starej fronťák, končil a všechno měl u prdele. Zastupoval ho mladej poručík, co byl na vojně chvilku. Pořád ho uháněla docela slušná pipina s pěknýma kozama, ovšem do tvých,“ otočil se k Jarce, „měly daleko. Nějak moc se vyhýbal a nechal se zapírat. No já bych si říct dal. Nějak jsme kolikrát dali okolo toho řeč. Myslel jsem, že ho uhání a chce se vdát. Hezkej kluk, inženýr, určitě dobrej postup a výhody. Řekl, že to zrovna nehrozí, ale nějak ho to s holkama omrzelo a neví, jak to říct. Tak jsem mu řekl rovnou, jestli by chtěl šukat se mnou, že ho toho děvčete zbavím. Napsal mi vždycky vycházku a já si parádně zapíchal. Kde se dalo. Za blbýho počasí v hotelu. Tam na to byli u vojáků s milenkami zvyklí. A pak jsem si užil znovu ve skladu mezi maskama, atombordelem v odmořovacím stanu, kterej jsme tam měli z výukových účelů.“

„Já takový štěstí neměl,“ začal vyprávět Feri. „Sice hned z kraje jsem narazil na kluka, co byl teplej, jenže on potřeboval vojet a já taky. On mně vykouřil, já mu nahonil a konec. Snažili jsme se někoho najít, jenže to nebylo nijak jednoduchý. Udělal v dílnách na soustruhu dvě dilda ze dřeva, obrousil, napustil olejem a vždycky jsme jeden druhýho uspokojili. Pak měl pochroumanou nohu a přišel na to, že taky absík, doktor, co byl na marodce, je to pravý pro nás oba. Jenže to už vojna končila a já se těšil, jak si tady zařádíme.“

„To je blbý, když se potkají dva, co jsou na tom stejně. V tom mám výhodu, pokud jde o kluky,“ zapojil se Vláďa. „Já už na škole vlezl, na co se dalo. Ale nic tak moc zajímavýho. Až po vojně. Nastoupil jsem do kanceláře před rokem. Vlastně jsme na tom stejně s Míšou. Jenže jsme si odkroutili dva roky. Já neměl vůbec štěstí, všude byla proti nám neskutečná averze. Tak jsem se s ničím nechlubil. Akorát krátce píchačka s jednou prodavačkou z cukrárny. Zato když jsem se vrátil, chtěl jsem všechno dohnat. Pořád nás naháněli na nějaká školení. Odborná, přes ROH, bezpečnost práce, modrokošiláci a nikomu se nikam nechtělo, zvlášť starším. Tak jsem se musel obětovat. Jenže odjinud to měli stejně. Všude dorazilo mladý maso a vždycky se něco vyvrbilo. Přes den oblbovačka, co nikdo nesledoval, hlavně mít čárku na účasti. Jezdila tam i kočka, co tě, Míšo, přede mnou varovala. No co, chtěla, tak jsem ji párkrát zvohnul. Nestěžovala si. Jenže pak si na jednom školení narazila nádhernýho kluka, po kterým jsem se snažil vyjet i já. Přej, bude ti přáno, řekl jsem si, ale pořád jsem na něj myslel. Pak byla nějaká oslava v práci, popilo se, dívenka dostala chuť, tak jsem ji pěkně oklátil na záchodě. Říkal jsem jí, co by na to řekl její kluk. Řekla, že není její, jen spolu souloží bez závazků, a že bysme si mohli hodit trojku. Já jsem pro každou legrácku a říkal jsem si, že může přijít řada i na mě. Má malej byt na Proseku. Klučina se jmenoval Ivan, pohodovej hezounek s modrýma očima. Něco jsme pojedli, víc popili a šli na věc. Vůbec se neodtáhl při společné líbačce a jazyk mi vrazil až skoro do krku. Při tom mě chytl za péro. To mluvilo jasně. Zase se něco popilo. Všimnul jsem si, jak se Milušku snaží opít. Podařilo se, na chvilku usnula. My jsme všechno ze sebe strhali, pěkně si pokouřili. Pak si nade mne klekl, zavedl si moje péro a rajtoval, jak kdyby byl v sedle. Já samozřejmě přirážel, a když se opřel o mý prsa, bylo vidět, jak sebou krásně mrská jeho klacek. Párkrát jsme změnili polohu a užívali si, co jsme zvládli. Další pití a změna rolí. Naše dívenka spala. Tak jsme pokračovali, pak asi taky usnuli. Když jsme se ráno probudili, v bytě nikdo a na stole napsáno: ‚Běžte do pr…, vy dvě buzny. Zamkněte a klíče hoďte do schránky.‘

‚No co, když jsme buzny, tak si to můžeme zopakovat,‘ usoudil Ivan a já nebyl proti. Milušku jsem potkal až v pondělí v práci. Jedovatě se usmála.

‚Vyhodila jsem prostěradla a budu muset i matraci. Všechno je zalepený vaší mrdkou.‘ Já jí řekl, že jí matraci koupíme novou a můžeme to rovnou zkusit. Dala mi facku a pak druhou, abych ji předal Ivanovi. Párkrát jsme se potkali, nejen potkali, jenže on se vážně zaláskoval do nějakýho violoncellisty a perou do toho ve dne v noci.“

„To byste mě, chlapci, taky vážně naštvali,“ ozvala se Jarka.

„Neboj, Jari, já se Zdeňkem tě máme na prvním místě.“

„Vy vlastně, kluci, nejste ani bisexuálové, jen tak napůl.“

„No já se ani do vaší debaty nehodím, lesbické zážitky nemám, ani jsem v naší skupince další ženskou neměla.“

„Proč taky,“ ozval se Míša. „Nám bohatě stačíš.“

„Jednou jsem taky zažila něco podobného, i když s jiným koncem. To jsem měla Škodovku 1000, rok před tím, co jste k nám začali jezdit, Zdeňku a Feri. Vyjela jsem z Prahy a stopli mě dva pěkní kluci. Oba, jak se ukázalo, Honzové, kteří se vůbec před tím neznali. Totiž stáli u silnice, kde jsou samozřejmě chodníky. Co byl vepředu, obešel druhého kousek zpět, aby byl spíš na řadě. Stejně to udělali několikrát, pak se tomu zasmáli a stoupli si oba. Sedli si dozadu, říkala jsem, že jedu na chalupu, prostě taková ta balící konverzace. To znáte. Nakonec, stavíme se na kávu, můžou ten kousek vyjít na cestu a někoho zase stopnout. Samozřejmě chlapci zůstali a při krásným milování si uvědomili, že by jim to vyhovovalo i jinak. Potkala jsem je pak asi po roce. Děkovali, jak jsem je vlastně dala dohromady.“

„Míšo, tak co ty? Ta chata, kams jezdil, to muselo být pěkný doupě neřesti,“ ponoukal ho Vláďa.

„Vůbec byste nevěřili, čeho jsou lidi schopní, když se ožerou a ví, že je nikdo jinej nevidí. To teda včetně mě. Jak jsem říkal, jeden kamarád byl udělanej do mý prdelky a já byl závislej na kuřbě. S mým pérem byl problém, ale holky hodně vzrušovalo lízat ho. Tak si přeliz vylepšily majonézou, někdy i kečupem, podle toho co se jedlo. Nakonec ze mě udělali servírovací stolek. Jinak tam všichni šukali se šprckama, aby některá neotěhotněla. Nám záviděli, že můžeme být na ostro. Ale stejně všechno skončí, holky si hledají trvalou známost, a co zažívaly na chatě, tím se chlubit nebudou. Nastejno to vyjde i u kluků. Ale pár zážitků s mým pérem mám i jinejch. Těsně po vojně jsem se chtěl dostat do Žlutic, kde bydlel jeden z kámošů ještě ze základky. Pořád jsme si občas psali. Stoupl jsem si na stopa hned za Ruzyní. Moc jsem štěstí neměl, odněkud se vyrojilo pár stopařek. Pak jsem uviděl trochu větší auto na naše poměry, Ford Cortina. Tak ani jsem se nesnažil mávat. To nebude žádnej chalupář, co jezdí na neděli okopávat zahrádku. Pořád stojí přes sto tisíc, žádný auto pro průměrnýho Čecha. Zvedl jsem ruku jen tak napůl, ale auto zastavilo. Doběhl jsem a ptal se řidiče okolo čtyřicítky, jestli jede směrem na Karlovy Vary.

‚Jedeš až do Varů?‘

‚Ne jenom do Žlutic.‘

‚Jedu do Zbraslavi, ale ta je kousek asi sedm kilometrů od Žlutic. Tam okolo je jako v Praze, Poříčí, Radotín, Jarov.‘

‚Nevím, nebyl jsem tam, měl by tam bydlet kamarád ze školy.‘

Jeli jsme dál, všiml jsem si jeho občasného pohledu, ale na to jsem zvyklý.

‚Měl bych takovej návrh. Pokud by ti nevadil. Vidím, že oproti jiným klukům, no jak to říct.‘

‚Mám velký péro, už jsem si zvykl.‘

‚Nevadilo by ti focení jako akt?‘

‚Proč ne, to jsem ještě nezkoušel.‘

Přijeli jsme k osamocenýmu baráku. Nahoře byl veliký pokoj, v něm veliký gauč, plno světel a zrcadla. Pak ještě pár židlí stolek a lednička. Vysvlékl jsem se. Nalil mi vodku, sám si dal taky a fotil mě. Pak jestli mi může nahonit, aby měl nafocený, když mně stojí. No, žádnej problém. Fotil si i výstřiky, pak mě hladil po zadku a já mu řekl, že nic nebrání, aby mě ojel. Docela se snažil a užili jsme si. Pak z něj vylezlo, že jeho brácha má v Západním Německu nějakou reklamní společnost. Někoho jako já hledali na obal léku na potenci a zvětšení penisu. Začal jsem se smát, že se můj čurák dostane na Západ, zatímco já zůstanu za ostnatým drátem. Dal mně dva tisíce a další dva v bonech. Nechtěl jsem to ani vzít, ale když říkal, že jsem si je zasloužil, tak co řešit. Sjel se mnou i do Žlutic. Ještě chtěl moji adresu. Asi po půl roce jsem dostal domů balíček z Prahy. Když jsem ho otevřel, byly to krabičky s názvem a popisem. Uvnitř další a na ní, jak sedím a držím péro v ruce.“

„Ty vole, vyzkoušels to?“ byl zvědavý Zdeněk.

„Blbneš? Co kdyby prášky skutečně fungovaly,“ rozesmál se Míša. „Rozdal jsem je kámošům, ale žádný mi nehlásil, že má teď kládu jako já.“

„Myslím, že jsme chmury trochu potrhali. Snad si můžeme užít, co máme rádi. Nikdo neví, co nás čeká.“

„Ale to víme, Ríšo,“ řekl Zdeněk. „Hodně práce, málo peněz, konec snů o nějakém uvolnění. Cenzura, udávání, vyhazovy. Návrat k trochu mírnějším padesátým letům.“

„I tohle pro nás se Zdeňkem bude jen vzpomínka. Já nastoupím na Slovensko, Tavený čedič, dřív sklárna v Novej Bani. Umřít tam sice nemusím, ale je to v pěkné prdeli. Zdeněk Chomutov. No snad se ještě někdy potkáme.“

„Tak vzhůru dolů,“ rozesmál se Vláďa a přitáhl si Feriho. Ríša Zdeňka.

„Jseš na tom nejlíp, Jari, budeš nás mít všechny,“ zapustil svou kládu Míša.

„Ale, ty malý závistivče, myslím, že si přijdeš na své až až.“

„Jo jistě, máme štěstí, jen ta bezstarostnost, co byla na kraji srpna, ta už umřela.“

A neumřela jen ona. Jen nic není na věky. Již dříve pronikající hnutí hippies dostalo jiný rozměr, po roce v srpnu 1969 přišel Woodstock, a i když vše, co se dělo mimo východní blok, sem pronikalo velmi těžce a pomalu a bylo pronásledované, stále víc jsme si uvědomovali jedno z tehdejších hesel: „Vše, co potřebujete, je láska.“