Růže

Věnováno blízké duši, která mi pomáhá držet hlavu nad hladinou. Ty víš.

Prošel všechny pasti, nic, letos je zima obzvláště tvrdá. Živé zvíře neviděl týdny. Několik umrzlých kusů našel před třemi měsíci, pak už nic. Pomalu kráčel po tuhé krustě sněhu, byl jediný, kdo zanechal stopy. Čekala ho hodina cesty, a přesto, že to bylo neúspěšné dopoledne, a on musel mít dvě vrstvy oblečení navíc, si to vlastně užíval. Sám si vybral tohle místo, kde je ticho, nikde ani živé duše, teď tedy doslova. Potřeboval od všeho a všech utéct, být sám. Vyhovovalo mu to.

Začalo hustě sněžit, zastavil, zavřel oči, cítil vločky dopadající mu na víčka, řasy, rty. Stál tak dlouho. Nakonec se probral, pomalým krokem došel ke kupoli, po přiložení dlaně se vchod otevřel. Netušil, že je celou dobu propalován pohledem.

***

Byl prostě zvědavej, kdo je na základně, ke komu se má přidat. Byla to lákavá nabídka jít pracovat zrovna sem. Dost ho překvapilo, že tu budou jen dva. Nečekal stovky lidí, ale jeden, to mu přišlo zvláštní. Na druhou stranu to byla příjemná změna, už proto, že se vlastně s nikým už delší dobu moc nevídal, třeba mu to prospěje.

Viděl ho přicházet, přes oblek nebylo možné nic moc poznat. Zaujalo ho, když jen tak stál. Nejdřív si myslel, že se něco stalo, pak mu došlo, že to udělal, jen aby si vychutnal sněžení. Magnus se už těšil na teplo a něco horkého k pití, alkohol zakázán, to mu nikdo nenabídne. Jakmile obyvatel kupole vstoupil, následoval ho. Přiložil svou dlaň, vstup se otevřel. Paráda, jeho data jsou v systému. Byl uvnitř, rychle shazoval vrstvy oblečení. Nestihl to. Ten, kterého sledoval, ho bez varování hodil ke zdi, trefil. Magnus ucítil chuť své krve v ústech, na zátylku něco kovového.

„Kdo jsi?“

„V báglu mám papíry, mám se k vám přidat.“

„O tom nic nevím. Jak ses sem dostal?“

Domyslel si, že na něho míří nějakou starou zbraní, překvapilo ho to. A taky vyděsilo. Co to je za cvoka?

„Hele, normálně jsem přiložil dlaň jako vy, jak asi jinak bych sem vlezl?“

Hlaveň mu nepříjemně tlačila na kůži. Ruka se mu teda netřásla, což bylo vlastně ještě děsivější, protože zjevně věděl, co dělá, a byl rozhodnutý i střílet. Takhle si to fakt nepředstavoval. Pokusil se trochu odtáhnout ode zdi, mezi lopatky mu silně zatlačila ruka.

„Nehýbat. Pořád na tebe mířím.“

„Hlavně v klidu, jo?“ Čekal.

***

Držel mu Smith & Wesson na krku, nohou si přitáhl batoh, naslepo hledal přezky, oči upřené na muže před sebou, jeho záda. Nepohnul se, čekal, až si najde, co hledá.

Když to našel, zíral na pověřovací lejstra, stejná má u sebe. Takže ten chlap nelhal. Kruci.

„V pohodě, můžeš se otočit.“

Stalo se.

„Tomu říkám přivítání,“ ušklíbl se muž, který mu hned podal ruku. „Magnus Scuro.“

„Noah Litario. Pardon, nemívám návštěvy.“ Podanou ruku nepřijal.

„Měli vás informovat, nechtěl jsem vás přepadnout.“

„Pojď.“ Přisunul mu batoh zpátky, vyrazil do chodby.

***

Celou dobu, kdy ho Noah vedl a ukazoval, kde co je, nemohl odtrhnout oči od zbraně v jeho pravé ruce. Něco takového nikdy neviděl. Jakmile se ubytoval, šel si to všechno znovu obejít. Kupole se nezdála, ale prostory to byly rozlehlé. Přízemí a první patro, v podzemní části pod umělým osvětlením ovoce a zelenina. Několikrát všechno prošel, aby tu nebloudil. Pak zamířil do kuchyně pro vodu, našel Noaha, jak popíjí nějaký horký nápoj, odhadoval čaj. Jakmile vešel, Noah se zvedl, měl se k odchodu.

„Počkej, co blbneš, máme přece spolupracovat. To ti tu vadím, nebo co?“ přešel do tykání, mladík s tím začal, tak co.

„Dlouho jsem nekoukal na zprávy z centrály, měl jsi pravdu, informace jsem dostal. O spolupráci tam ale není ani slovo. Ty jsi botanik, máš tu zkoumat možnosti pěstování dalších rostlin, já zajišťuju chod základny, nemusíme se potkat.“ Odešel.

No to bude paráda! Že bude v ledové krajině, věděl, ale ledové přivítání nečekal.

Noah dělal, co mohl, takže se skutečně i několik dní neviděli. Magnuse to štvalo, nechápal, o co tu jde. Nechal to tak, soustředil se na svou práci.

***

Důsledně se mu vyhýbal, ale zvědavost byla velká. Občas se mu podařilo Magnuse sledovat, aniž by o tom on věděl. Jednou ho zastihl při práci s rostlinami, svlečeného do půl těla. Zaujatě se skláněl nad nějakými zelenými lístky, zelenina a ovoce. Pěstování květin byl luxus, který si nikdo nemohl dovolit. Jen specializovaná pracoviště se věnovala pěstování okrasných rostlin. Stejně tak byla věnována velká péče všemu, co ještě rostlo venku. Tak jako živočichům. Možnost lovit byla povolena jen ve výjimečných případech, jako třeba zde, a to za předpokladu dodržení mnoha podmínek. Noah však na tohle nemyslel, sledoval šíji, široká ramena a úzký pas. A právě tady si uvědomil, že má problém, Magnus se mu líbil. Rychle zmizel, neviděn.

Ve svém pokoji se složil na postel. Utekl před vším a přede všemi, rozchod s Vincentem ho stál veškeré jeho síly. Proto se rozhodl vzít práci tady. Každodenní rutina, zapisování všech měření a tak dál, nic jiného, čistá hlava. A teď tu jsou dva. Vztekle praštil pěstí do matrace.

„Kruci, kruci, kruci…,“ křičel. Nepomohlo mu to vůbec.

***

Vyběhl do patra, takovou vánici nikdy neviděl. Uhranutě sledoval vzdušné víry, vločky přilepené na skle.

„Tentokrát je hodně silná,“ ozvalo se vedle něho. Magnus sebou trhnul, jak se lekl. Noah.

„Je to fascinující,“ pronesl.

„A smrtící,“ dodal Noah.

„Byl jsi někdy v tomhle venku?“

„Nejsem blázen, ne.“

„No, měl bych si jít po své práci.“ Chtěl se kolem něj protáhnout, mladík ho chytl za ruku. Podívali se jeden druhému do očí, poprvé od chvíle, kdy Magnus přijel.

„Omlouvám se,“ skoro šeptem pronesl Noah.

„Za co?“ byl úplně rozhozený, nedokázal by říct, z čeho vlastně. Z intenzity pohledu pomněnkových očí, linie rtů, jeho blízkosti, že na něho mluví…

„Že se ti vyhýbám. Já… to není o tobě, ale o mně. Promiň.“

A ruka i Noah byli pryč.

***

Už toho měl všeho tak akorát, vpadnul do svého pokoje, vytáhl batoh zpod postele a z něj lahev. Šel ho hledat, prostě si musí promluvit.

„Noahu!“ zařval z plných plic, procházel komplex.

„Co je?“ vynořil se v jedné uličce.

Zvedl ruku s flaškou. „Musíme si promluvit.“

„Kde jsi to… co to tady dělá?“ zuřil. „Víš, že nás můžou vyhodit, když to tu najdou?“

„Jo. Tak to pojď vypít a bude po problému,“ zamířil ke kuchyni.

„Magnusi!“

Jen zvedl ruku s lahví. Noah šel za ním, postavil před něj plechový hrnek, sobě vzal taky jeden.

„Nebudu to pít,“ zasyčel.

„Ale budeš, dáme si oba. Chtěl ses omluvit, tak se napijeme na to naše setkání. Po pěti měsících,“ nalil mu.

„Co to vlastně je?“ vyzvídal.

„Skotská whisky, a než se zeptáš, nevím o tom nic moc. Mám to od táty, ten to kdysi dostal od dědy. Dal mi to s sebou, abych si tu mohl zpříjemnit chvíle. Tak to řekl.“ Pozvedl svůj plecháček. „Na zdraví.“ Hodil tekutinu do sebe najednou, jak to vídal ve starých filmech.

Noah ho napodobil a rozkašlal se. „Je to hnus,“ zavrčel.

„Tak ještě jednu, dej si hnus, na!“ dolil mu a nešetřil ani na sobě. Podruhé jim to chutnalo víc. Potřetí…

***

Všechno bylo zvláštně rozmazaný, těžko skládal slova, pletl se mu jazyk. Nějak se mu dařilo zaostřit na Noahovy rty, roztomilý nos. Hlavu mu zaměstnávaly hříšné myšlenky.

„Dám si trochu vody, chceš taky?“ Mladík vstal a ztratil rovnováhu, Magnus ho zachytil za ruku. Přitáhl k sobě a nepustil.

Byli těsně u sebe, než si uvědomil, co se děje, přejel Magnus lehce rty po jeho tváři, vtiskl polibek, pak se dotkl rtů. Jindy by couvl, teď měl moc vratké nohy, myšlenky v mlze. Opětoval jemný polibek a najednou byl odvážnější. Špičkou jazyka přejel po Magnusových rtech. Políbili se, divoce, bez zábran, pevně se objali. Ruce nezahálely, oblečení z nich šlo dolů, krátký okamžik – a dvě nahá těla ležela na zemi propletena do sebe.

***

První, co zaznamenal, byla bolest hlavy, strašná, vůbec si nepamatoval, kdy a jak se dostal do postele. Žaludek taky protestoval. Nejdřív si myslel, že hlady, doploužil se do kuchyně, snědl první sousto a byl to problém. Super. Jak tu tak stál, padl mu pohled na rozházené oblečení, plecháčky a prázdnou lahev na stole. Vybavila se mu uplynulá noc, ztuhl. Ať už to bylo cokoliv, skotská whisky, pěkně jim to zamotalo hlavu.

„Sakra!“ zuřil.

„Noahu,“ stál kousek za ním.

„Magnusi, nechci o tom mluvit, nic se nestalo. Jasný?“ rychle odešel.

Sklopil hlavu, prohrábl vlasy, ztěžka vzdychl.

„Jasný,“ zašeptal. Bylo mu všelijak, nejen kvůli tomu pití. Kopl do dvířek skříňky a zařval.

Noah ho slyšel, nechtěl s ním být, potřeboval vypadnout. Hodil na sebe oblečení, v okamžiku byl venku.

***

Mrazivý vzduch ho probral, neměl žádný konkrétní cíl, alespoň si obejde okolí, pro jistotu zkontroluje měřicí stanice, které dnes nebyly v plánu. Byl venku tři hodiny, dost dlouho, aby vychladl, začal trochu víc přemýšlet. Cestou zpátky se mu v paměti vynořovaly vzpomínky na předcházející noc, krásné vzpomínky. Ráno Magnuse odpálil, nedal mu šanci. Nejradši by si dal pár facek, musí si s ním promluvit. Jenže z toho nebylo nic.

***

Jestli on se snažil Magnusovi vyhýbat, než je alkohol svedl do jedné postele, Magnus se udělal neviditelným teď. Kdykoliv šel Noah snídat, našel důkaz, že Magnus už tu byl, nebo se naopak najedl až po něm. Dokonce ho podezříval, že někdy snídani vynechá, jen aby se nemuseli potkat. Obědy a večeře totéž. Čím víc se Noah snažil o setkání s ním, tím nemožnější se to zdálo. Teď to byl on, kdo neměl sílu hrát tuhle hru na schovávanou.

Jedno ráno se vydal rovnou do podzemních zahrad, kde Magnuse musel najít, protože on tam byl skoro pořád. Nemýlil se a ještě ho našel skoro stejně tak jako minule. Muž ho musel vidět, nebo alespoň slyšet. Vytrvale však předstíral, že tam není. Zarytě se díval na své rostlinky, nechal mezi nimi hradbu mlčení.

„Magnusi.“

Ticho, stále mu bylo demonstrováno, že je vzduch.

„Magnusi, prosím, můžeme si promluvit?“

Nic. Stoupl si za něho, chytil za ruku, otočil čelem k sobě. Teprve teď se jejich pohledy setkaly. Vytrhnul se, ale neotočil.

„Není o čem, uzavřel jsi to hned to ráno. Nebo se pletu?“

No nazdar, venkovní mrazy by bledly závistí před Magnusovým ledovým hlasem. Zjevně ho ranil mnohem víc, než myslel. Zvedl pomalu ruku, opatrně ho pohladil jen bříšky prstů, zlehka přejel po linii tváře. Muž neuhnul, ale taky nedal nic najevo. Noah ho obešel, stejně jemně sjel po linii páteře až ke kalhotám a zpět. Nespěchal ani na krku, až se ruka ztratila v hustých vlasech. Nechával si je proklouzávat mezi prsty, na pravou lopatku vtiskl letmý polibek. Špičkou jazyka kreslil na kůži při cestě k druhé lopatce, i zde přitiskl rty velmi opatrně. Položil si čelo na Magnusův zátylek, vdechoval jeho vůni. Stále si pohrával s vlasy, přitiskl se k němu, druhou rukou ovinul pas.

***

Nečekal, že za ním přijde, nemohl se s ním potkat, nešlo to. Bylo mu jasné, že noc, kterou spolu strávili, oba dost opilí, nebyla nejlepší začátek, proč ale konec? Nevěděl, jak z toho ven, začal se mu vyhýbat. A teď je tu. Chtěl ho odradit, odpálkovat stejně, jak mu to udělal on. Noah se ale zjevně nechtěl jen tak vzdát. Skoro až nesmělé doteky, polibky, jemné vískání ve vlasech. Prostě zavřel oči, poddal se tomu. Ve chvíli, kdy ho objal, zachytil jeho ruku, spojil s ní svou, přejížděl svými prsty po jeho.

Docela dlouho tam jen tak stáli a pak se postavil čelem k němu. Díval se do neskutečně modrých očí, neodolal, ukradl si jeden letmý polibek. Noah se k němu přimkl, tvář skryl na jeho krku.

„Magnusi…“

„Nic neříkej,“ přerušil ho. Pohladil mladíka po vlasech, pevně sevřel v náruči, ucítil vlhké kapky na své kůži. Vzal Noahovu tvář do dlaní, palci zlehka hladil tváře, slíbal slzy. Políbil vábivé rty, lehce, a znovu… Zasténání bylo odpovědí. Prohloubil polibek, jazyky se dotkly, skoro nesměle. Vydal se na cestu po milencově těle. Svlékl mu vše, pak ho na oblečení opatrně položil. Tlačil se mu mezi nohy, třel se svým klínem o jeho, ruce mu držel pevně nad hlavou. Sám si mapoval zákoutí a citlivá místečka, Noah reagoval na sebemenší dotek. Jakmile povolil sevření rukou, byl i on zbaven zbytku oblečení. Nemohli se jeden druhého nabažit.

***

Když byl stulený v Magnusově náruči, pomalu usínal. Tiskli se k sobě, drželi za ruce, Noah přejížděl palcem po malém tetování růže na Magnusově zápěstí.

Po roce

Právě odeslal zprávu do centrály, když si uvědomil, že už je čas. Rychle všechno odhlásil, pozavíral a už pádil připravit překvapení.

 ***

Nenaskočilo světlo, to se ještě nikdy nestalo.

„Noahu?“ zapátral pohledem ve tmě. Nic neviděl. A najednou se na stole rozzářila svíčka, zabodnutá do malého dortíku. „Něco slavíme?“

„Magnusi, nedělej, že nevíš. Máš narozeniny.“

Došel k Noahovi, odměnou byl sladký polibek.

„Všechno nejlepší,“ zašeptal mu do ucha.

Muž sfoukl svíčku, světla, i když tlumeně, protnula tmu. Před očima se mu zjevila Noahova dlaň, na ní malá krabička. Pomalu ji otevřel, pohled mu padl na řetízek s přívěskem, květ růže.

„Noahu,“ vydechl. Položil si dárek do dlaně, prohlížel růži. Byla nádherná, bílá, s dokonalými detaily.

„Smím?“ vzal mu mladík řetízek z ruky. Kývl na souhlas. Za okamžik mu růže spočinula na hrudi, přejel po ní prsty.

„Je nádherná, jak jsi…“

Noah mu vtiskl lehký polibek, klesal po linii brady, krku a níž. Doteky a polibky prokládal slovy.

„Vím, jak miluješ růže… Udělal jsem ji ze dřeva… Řetízek se radši neptej, odkud jsem vzal.“

Stáhl mu kalhoty, líbal slabiny, bříšky prstů přejížděl po stehnech. Magnus na něho pohlédl, setkal se s modrýma očima, hořely, věděl, co přijde. Zvrátil hlavu, pevněji sevřel okraje stolu, o který se opíral.

***

Probudil se, chvilku trvalo, než se vrátil ze snu do reality. Kolem boků měl ovinutou Magnusovu ruku, cítil jeho dech na krku. Usmál se, propletl svoje prsty s jeho.

„Jsi vzhůru?“ Magnus k otázce přidal polibek na krk.

„Ne, ještě ne, a líbí se mi, kde jsem, takže bych rád zase usnul.“

„To nepůjde.“ Magnus vysmekl svou ruku a bezostyšně s ní zajel do Noahova klína.

„Jsem unavenej, nezlob.“

„Nejsi, vlastně jsi už vzhůru a někdo další taky,“ líbal a oždiboval mu krk.

To už se Noah bezděčně prohnul v bocích proti laskající dlani. Magnus mu zvrátil hlavu, vyžádal si polibek.

„A to jsem si říkal, co tu budu ve volnu dělat,“ zašeptal mu do ucha.

„Magnusi.“

„Copak, lásko?“

Noah zasténal, zachytil se rukama mužových boků. Věděl, co po něm milý chce, a taky věděl, že dokud bude mlčet, nepřestane ho dráždit. Ještě chvíli vydržel, pak Magnusovi zašeptal do ucha svou prosbu. Splněna byla v okamžiku.

***

Prudce oddechovali, pevně se drželi jeden druhého. Noah se přisál k Magnusovým rtům, připravil je o skoro všechen vzduch, přesto se neoddělili. Muž ho pohladil.

„Miluju tě,“ zašeptal.

„Taky tě miluju.“

„Děkuju za dárek, je nádherný.“

„Ty jsi nádherný a já šťastný,“ oplatil mu Noah pohlazení.

Pomalu usínali.

***

Oslavu narozenin nečekal, byl překvapený a šťastný. Usmál se. Procházel jednotlivé řady, zběžně pohledem kontroloval, jak se rostlinkám daří, náhle ztuhnul. Věděl přesně, na co se dívá, ale bylo nemožné, aby tady…

„Říkal jsem si, jakou bude mít barvu. Červená se mi líbí,“ slyšel Noaha.

Kolem pasu se mu ovinuly jeho ruce, na krku ucítil polibek.

„Jak jsi to dokázal?“ otočil se k němu čelem, vzal tvář do dlaní. Noah se usmíval.

„Neptej se, nebylo to lehký, a pak to čekání, jestli vyroste. Skrývat ji před tebou. A nakonec ji sem zasadit…“

„Jsi blázen, ale nádherný a jen můj,“ sevřel Magnus milého v náruči.

„Na oboje můžu říct jen ano a ano.“

„A na co mi ještě řekneš ano?“

„Na cokoliv budeš chtít,“ zašeptal Noah.

Toho Magnus hodlal využít, rostlinky včetně růže musely ještě počkat.