Na Starém hamru

Léta sedmdesátá – 1970

„Gusto, stav se u předsedy, něco ti chce,“ volal pošťák projíždějící kolem statného čtyřicátníka v montérkách a kárované flanelové košili, skloněného u motoru dvanáctitunky Tatry stojedenáctky.

„Nemám nic, ani Albína?“

„Nic, tak se stav, je to důležitý.“

„Aby se neposral,“ ulevil si muž polohlasně. Musí s Klárou, jak říkal nákladní Tatře, do Kladna. Za chvíli začnou vozit řepu. Spustil plechovou kapotu. Vyjel k nově postaveným kancelářím družstva.

„Tě vidím, předsedo, co se děje, vypukla zas karibská krize, nebo nám sověti budou sklízet řepu tanky?“

„Ty si nedáš pokoj, všichni to máme nahnutý a ty dráždíš hada bosou nohou.“

„No co, tak mě zavřou a s Klárou bude jezdit starej Kopčák.“

„Kdo by se staral o tvý kastorexy?“ už se usmíval předseda.

„Udělala by se zabíjačka a po prdeli.“

„Poslyš, teď vážně. Máš už to podkroví spravený?“

„To nás chceš vystěhovat do nějaké zříceniny? Dyť to není ani moje. Místo malé elektrárny tam mají pelech vydry.“

„Nikdo tě nevystěhovává, už jsi tam dvacet let a dals to tam do pořádku. Jenom potřebujeme pomoc. Ubytovat brigádníka.“

„Máte ubytovnu.“

„Je malá a plná. Jde o mladého kluka, co přišel z vojny, v osmašedesátým ho vyrazili ze školy, teď nám ho přidělili.“

„Nejsem žádnej zaopatřovací ústav a je tam i Albína. Máme rádi svůj klid.“

„S tvou sestrou jsem už mluvil. Nic proti tomu nemá.“

„Tak to je slušnej podraz, co tu bude ten kluk dělat?“

„To ještě nemáme jasný, až se ukáže, co mu půjde. Teď by mohl do skladu. Věnek se chystá na důchod, mohl by ho zaučit. Ráno by se s tebou svezl. No tak co?“

„Vidím, žes to se ségrou upekl, ta je taková dobrocitná.“

„Tak fajn. Po poledni přijede, stav se, jo?“

Gusta vyšel ven. Za chvíli bude oběd, staví se v jídelně. A hned seřve Albínu. No, jen jí domluví. Nese těžce, že je sama. Děti mít nemohla a manžel byl hulvát, co se naštěstí rychle uchlastal. Jejich rodiče zahynuli v koncentráku. Sestra byla na akademii výtvarných umění, on se dostal na zemědělskou vyšší školu. V osmačtyřicátém se postavil proti komunistům, vyhodili ho ze školy i sestru a musel na vojnu k pétépákům. Udělal si tam řidičák na všechno, co se dalo. Když se vrátil, sestra byla ve zdejším družstvu jako kuchařka. Začal tady s traktorem. Nastěhovali se už před tím na polorozpadlý bývalý hamr u potoka. No co, uvidí, jaký jeho podnájemník bude. Kus života mají stejný. Taky ho komunisti vyhodili ze školy, jenže o dvacet let později. Takže to nebude žádný svazák, jen… Jeden problém tu přece bude. Byl homosexuál. Od kamaráda horníka se dozvěděl o pár takových lidech, občas se scházeli. Ale po předloňském srpnu všechno padlo. Strach ze všeho jiného ochromil malou, občasnou komunitu.

„Co to bylo za podraz, Ali?“

„Jaký podraz, kluk je na tom jako kdysi ty, nevzpomínáš? Stejně nahoře topíš, aby všechno nepromrzalo. Ten malej pokojík vedle tvého je zařízenej pro návštěvy. A už ti nějaká přijela?“

„No uvidíme, moc radosti nemám. Jak to bude s jídlem, to ho budeme i krmit?“

„Obědy bude mít tady. Na večeři vždycky něco přinesu, domluvíme se.“

Dal si na tácek hrachovou polévku a maďarský perkelt s rýží. Musí si přivézt desky na velkou boudu, kde umístní králíkárnu pro kožešinové kastorexe, jeho velkou vášeň. Třeba by mu mohl ten kluk pomoct. Samému se dobře akorát sere, jak se říká.

Po jídle se zastavil v dílnách a pak v kanceláři. Předseda už čekal. V rohu u malého stolku uviděl brigádníka. Tak to bude průser. Přesně takový kluk z reklamního plakátu na zubní pastu Thymolin. Jeho bělostné bezvadné zuby zářily v širokém úsměvu. Světle hnědé krátké vlasy, mírně zvlněné, docela široká ramena.

„Tvůj domácí, náš řidič, Augustýn Loukota, jeho sestru Albínu už znáš. Petr Vranař.“

Podali si ruce.

„Máš nějaká zavazadla?“

„Jen bágl,“ ukázal chlapec.

„Můžeme vyrazit.“

„Máš řidičák?“ zeptal se Gusta.

„Bohužel ne.“

„Tak si ho můžeš u nás udělat, za chvíli půjdu do důchodu, ale to půjde i tahle Tatra, říkám ji Klára.“

„Tatra možná jo, ale vám nic takového nehrozí.“

„Ukážu ti Starej Hamr.“

Budovy byly za potokem, přes který vedl nový betonový mostek. I kolem něj byly nové zdi z kamene a betonu.

„Tady měla být původně malá vodní elektrárna, no teď je všechno v hajzlu.“

Výš nad mostkem byly staré budovy původní kovárny a ze zdi čouhal hřídel od vodního kola. Vjeli na prostorný dvůr, ohrazený kamennou zídkou. Naproti bývalému hamru byla podlouhlá přízemní budova. Ve vysoké střeše několik zdvojených sedlových vikýřů. Gusta zaparkoval kousek dál u zbytku stodoly. Vešli do široké chodby. Vpravo vedlo dřevěné schodiště nahoru a dolů do sklepa. Vlevo byla předsíň.

„Tady je záchod a koupelna, komora. Kuchyně, pak je pokoj a ložnice sestry.“

Kuchyně byla moderně zařízená. Linka, lednička, elektrický sporák, židle a stůl z chromovaných trubek.

„Teď zajdeme nahoru.“

Vyšli po schodech, do delší chodby.

„Tady mám ložnici já, no mám tam bordel, to ti ukazovat nebudu a ty druhý dveře, to bude tvůj pokojík. Je tu ještě jeden prázdnej, sestra v něm suší bylinky a další dveře půda. Záchod a nedodělaná koupelna. Funkční, ale neobložená. Nějak mě přešlo počáteční stavební nadšení.“

Otevřel pokojík. Naproti zdvojené vikýřové okno, pod ním radiátor ze žebrovic. Na jednom boku válenda a peřiňák, na druhém stůl, židle, police s malým rádiem, za dveřmi skříň a dřevěný věšák.

„To měl být pokojík pro návštěvu, ale nikdo tady nespal. Jak přijde sestra, tak ti tady uklidí a převleče povlečení. Zatím si dej věci do skříně, ukážu ti ještě venek.“

V části stodoly byla veliká králíkárna. Jesličky na seno a trávu, rošty. Všude králíci, převážně tmavohnědě zbarvení, s velmi krátkou srstí.

„Ti jsou krásní,“ obdivoval je chlapec.

„Jednak mají krásnou kožešinu, pro kterou se chovají, ale i výborné maso. Chci ještě do zimy postavit takovou velkou kůlnu na králíkárny. Tady ta stodola už nevydrží.“

„Můžu pomoct?“

„Každá pomoc vítaná, budeme rádi. Máme i prasátka a ovečky, všelijakou drůbež, ta je zase koníčkem ségry. Nemáš hlad? Dali ti oběd?“

„Jo, dali a slušnou porci. Vaše paní sestra říkala, že se mimo obědy domluvíme. Co budu platit.“

„Jistě, to se dohodneš s ní. Myslím, že právě přijela.“

Uslyšeli zvuk Pionýra. Vyšli, když právě sundávala z řidítek dvě tašky.

Petr hned přiběhl a pomáhal jí. Vypadá, že není jen frajírek, má slušné vychování, pomyslel si Gusta, jen začínal mít obavy, že jeho mládí probudí v něm touhy, které pořád dřímají v těle. A i kdyby nakrásně byl jako on, dvacet let je nepřekonatelná překážka. Zašli do kuchyně.

„Přivezla jsem dost rýže, ohřeji od včera králíka. Jíte králíka, Petře?“

„Jím všechno. Na vojně jsme si moc vybírat nemohli a hlavně někdy toho moc nebylo. Jo, nějaká norma, ale kolikrát jsme měli i hlad.“

„Tak to tady nehrozí, neboj, Albi mě aspoň nebude přecpávat, jsem jako žok.“

„Vždyť máte perfektní postavu. Jako nějaký kovboj z Rodokapsu. Ještě takovej klobouk a koně,“ usmíval se Petr.

„No, myslím, že tvoje bydlení můžeme zapít, donesu lahvinku. Mám tu něco z Mělníka.“

Albína nachystala sklenice.

„Sauvignon, spíš sladší, kvůli dámě.“

„Nedělej si ze mne šprťouchlata. Pořád jsem starší.“

„No to budeš už navždycky.“

„Jsme tady taková ztracená varta. Moc se mimo práci s nikým nestýkáme. Někdy je tu i smutno, ale… Jsme rádi za takové mládí. Je to na mně, jako nejstarší. Nebude vám, Petře, vadit, když si potykáme?“

„Mně ne, ale to nemůžu.“

„No v práci si taky tykám s mladejma,“ řekl Gusta a zvedl sklenici.

„Já, já,“ Albína se trochu zajíkla, „chtěla jsem mít děti, už by byly velké, ještě starší. Tak ať se ti tu, chlapče, líbí.“

Připili si.

„Moc vám oběma děkuji. Já jsem taky skoro sám, naši se rozvedli, mámě vadilo, že se stýkám s tátou, a tátovi zase s mámou, tak se na mě vykašlali oba. Ze školy vyhazov a perspektiva do budoucna žádná.“

„Jsi mladý, najdeš si slečnu, oženíš se a všechno bude jinak.“

„To moc v plánu nemám. Tak ještě jednou díky.“

Po večeři dlouho povídali. Gusta se při sprchování prohlížel v zrcadle. No je kus hezkého chlapa, trochu víc ochlupená prsa a nohy. Že nemá Petr v plánu ženitbu, to ještě nic neznamená. Představoval si, jak takové mládí objímá v bocích. Hodně se vidinou jeho těla vzrušil a musel odpustit. Pěkný gejzír málem vystříkal na nedodělanou zeď. Sny jsou sny. Nesmí se jim poddávat.

Petr rovněž musel upustit ventil. Byl na tom stejně. Od počátku, co si uvědomoval, že je na tom jinak, ho vzrušovali starší muži. A Gusta byl přímo zhmotněním jeho sexuálních představ. Je sám, ve čtyřiceti, buď se někdy s ženskou spálil, nebo že by? Když si povolil košili, bylo vidět mírně chlupatá prsa, tak akorát, ne úplný medvěd. Silné paže, žádné břicho, poměrně malý pevný zadek a široká stehna. I on podlehl vzrušení a ještě na válendě si ulevil do kapesníku.

„Ségra už jezdí o půl páté, no holky do kravína ještě dřív. Na snídani máme meltu a chleba. Buď se sádlem a škvarky, nebo s máslem a džemem.“

„Mně je to jedno.“

„Jedno je kolečko u trakaře.“

„Tak škvarky.“

„Moje řeč. Ráno to chce namazat a zahřát. Už není žádnej hic.“

Nasedli do Kláry. Gusta zavezl Petra ke skladům. Dnes bude vozit šotolinu na opravu cesty u seníků. Odpoledne ho zase vyzvedne. Sjedou na pilu pro trámky a desky. Jak začnou brambory a pak cukrovka, nebude čas. Dřevěnou kůlnu měl nakreslenou. Žádná extra stavba. Jen takový chránič před větrem a zimou. Kostra z trámků obitá deskami. Okna přivezená z bouračky. Taky všechno proběhlo, jak si naplánoval.

„Co první den v práci?“

„Ale jo, co bych mohl chtít s mým kádrovým profilem. Na školu se nedostanu, pan Věnek je fajn. Původně byl učitel a má zase poštovní holuby. Říkal mi, že tady každej něco pěstuje, nebo sbírá. Zootechnik má plnej sklep akvárií, jsou tu zahrádkáři, filatelisté, rybáři a samozřejmě fotbalisté a hasiči. Ženské chodí cvičit a mají nějaké šití.“

„Taky tu bývá tancovačka v hospodě a na Stochově, nebo pak v Kladně čaje. To by bylo spíš pro tebe, tam chodí mladí.“

„Kam chodíš ty?“

„Na houby, ryby mám pod nosem. Dřív jsme s Albínou jezdili se zájezdem do divadla do Prahy i do Kladna. Mám jedny šaty a už bych se do nich asi nevlezl. Dechovku v hospodě nesnáším a na čaje jsem starej. To je tak pro tebe.“

„Vůbec ne, dechovku taky nemiluju, a navíc ani neumím tančit. Nikdy mně to nic neříkalo. Spíš filmy. Ale teď jsou samý ruský blbiny, jak nadšeně budují komunismus, a to už nemusím vůbec. Na vojně i třikrát týdně. Pokud se tam moc nestřílelo, dalo se u promítání spát.“

„Já nebyl v kině od doby, co přitáhli sověti.“

„Kolik je tady vody?“

„Různě, plno mělčin a tůněk, ale pod námi je jez, hamr potřeboval hlubší vodu. Tam se dá i koupat v létě. Teď začneme spíš topit. Máme kotel, kam se přikládají metrová polena. Chtěl jsem přistavit k baráku skleník. Před třemi léty nám slíbili, že si můžeme všechno odkoupit, a samozřejmě že všechno padlo. To pak člověk nemá zájem o nic. Zbyli jen králíci.“

„No, já nemám ani to. K máti i k otci jedu jen na návštěvu a nevítanou. Byt se prodal, každej bydlí jinde a na můj původní pokojík se jaksi zapomnělo. Zmizel ze světa. Zbylo mi jen, co jsem měl na vojně. Hned z první výplaty si budu muset koupit oblečení na zimu. Zaplatit tady za bydlení a jídlo a až co zbude. Je v Kladně nějakej Bazar?“

„To bude vědět ségra. Pracovní oblečení nafasuješ a smoking si budeš muset koupit.“

Oba se rozesmáli.

Petr se tady cítil dobře. Ještě na vojně měl strach, kam ho strčí. Nejspíš počítal s nějakou stavbou socializmu. Přehrada, továrna, doly. Měl štěstí. Je tu necelý druhý den, ale zatím nenarazil na nic nepříjemného. Jen jedno nebezpečí viselo ve vzduchu, Gusta. Zdálo se mu o něm. Jak ho svírají jeho svalnaté paže, sklání se, lechtá ho jednodenním strništěm a pak mu do úst vniká zvědavý jazyk. Mimo o sestře nemluví nikdy o žádné ženě. Vlastně se tomuto tématu oba vyhýbají. Bylo by krásný kdyby, ale tolik štěstí ho nikdy nepotkalo.

Přijela Albína a hned se hrnula do Petrova pokojíku.

„Včera jsem jen vyměnila ložní prádlo a vyluxovala. Dnes ti to trošku zlidštím. Ale když se ti něco nebude líbit, tak to dáš pryč. Nic se neděje. Každý má jiný vkus.“

K večeři lečo a solené housky.

„Ono to chlapci není ani lečo, spíš volačo. Zeleniny přidáno i vajíček, klobáska a nastaveno výrobním salámem. Můžete si přikořenit ostrou paprikou. A naloženými kozími rohy.“

Pokojík se hodně změnil. V každém okně muškát, na stolečku ubrus, pod rádiem malá dečka. Vázička se sušenými slaměnkami. Na zdi pár reprodukcí. Nevěřícně zíral. Courbetův Vodopád, Gauguinovy Jiřiny, Monetův Most nad lekníny. Albína vaří dvacet let v JZD. Očekával jelena u hájovny, nebo andělíčky s nějakým moudrým nápisem. Jistě, tohle jsou jenom reprodukce, ale vybrané s nesmírným vkusem. Co vlastně o těch dvou ví. Nad stolkem byl ještě jeden obrázek, spíš miniatura, olej. Ale to je přece Starý hamr, jen někdy dřív. Jsou tu zbytky jak velkého kola, které pohánělo těžké kladivo, tak menších pro měchy u výhně a brus. Sňal obrázek, plátno, Al, 1946. Že by byl dílem Albíny, měla tehdy asi dvacet šest let. Zeptá se. Musel se oběma sourozencům v duchu omluvit. Nedovedl si srovnat starší ženu s tepláky, v gumových holinkách, hubertusu a v šátku s někým, kdo vyzdobil jeho pokoj.

Už v pátek odpoledne se pustili do stavby boudy pro králíkárny. Jako základ použili podlouhlé panely ze zrušené silážní jámy. To byla taky jediná těžká práce. Po nadzdvižení se přesouvaly pomocí dřevěných válečků. Udělalo se hodně teplo. Určitě přijde bouřka. Oba sundali košile. Opálení, svalnatí, na první pohled těch dvacet let nebylo skoro vidět. Po očku si jeden druhého prohlíželi. Albína jim přinesla pivo.

„Zítra bude krůta,“ sdělovala.

„Tak tu jsem naposledy jedl snad před deseti lety. Ani nevím, jak chutná.“

„Tady se takových jídel přejíš. Máme krůty, husy, kačeny, kuřata, slepice, perličky.“

„Perličku jsem taky nejedl. Jen vím, že škaredě řvou.“

„Naše jen občas a spávají na vysokých smrcích za hamrem. Chystá se k bouřce. Zkusíme položit základní sloupky.“

Bouřka přišla spíš a vyhnala je úplně mokré.

„Běžte se osušit do koupelny, koupila jsem ti, Petře, teplákovou soupravu s lampasy, viděla jsem, že máš jen jednu. Hned ti ji přinesu.“

„Ale to nemůžu…“

„Můžeš,“ přerušil ho Gusta. „Albíně se neodporuje.“

V koupelně měli oba trochu problém. Báli se vidět jeden druhého, byť jen v trenýrkách. Fantazie a touha začaly pracovat. Naštěstí hned došla Albi.

„Pojďte do pokoje, tam jsi ještě, Péťo, nebyl. Co si dáte? Kávu nebo čaj, nebo grog?“

„Je pořád horko, můžu poprosit spíš o něco studeného?“

„Udělám vám koktejl. Z ostružin.“

Prošli kuchyní. Pokoj na rozdíl od moderní kuchyně byl zřejmě z předválečných let. Leštěný ořech. Knihovna, sekretář, rozkládací gauč, stolek, křesílka. Moderní, spolehlivý a podpultový černobílý televizor Fortuna, magnetofon Sonet Duo, skříňový gramofon s rádiem. Na zdi množství reprodukcí, ale i oleje, akvarely, uhly.

„Omlouvám se, k nám nikdo nechodí, nemám kam všechno dát, reprodukce jsou mých oblíbených malířů, ostatní jsou hříchy mládí. Těsně před válkou jsem začala studovat Akademii výtvarných umění, přišla válka, rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Po válce jsem se vdala, pak pokračovala. V osmačtyřicátém, když vyloučili Gustu, musela jsem odejít i já. Manžel zemřel, zůstali jsme zcela bez prostředků a neměli z čeho žít. Družstvo teprve vznikalo, na výboře nám dovolili usadit se tady. Nebyla tu jediná obyvatelná místnost. Gusta musel na vojnu. Já na kuchařský kurz. V největší zimy jsem tajně spávala v družstevní kuchyni. No všechno je pryč. Bratr se vrátil a zůstali jsme tady. Pracovní jednotka byla jen pět korun a vyplácela se jen polovina, další na konci roku. Ještě se všechno přepočítávalo podle obtížnosti. Za měsíc okolo sedmdesáti korun a nějaké naturálie. Naučili jsme se pak všechno si vypěstovat doma. Tak to děláme do dneška.“

„Nepokusila ses pokračovat?“

„Ne, ani o rehabilitaci. A stejně, přišli Rusi a všechno skončilo, jako kdysi. Nežijeme si na rozdíl od jiných špatně. K jídlu skoro nic z dražších potravin nekupujeme. Ještě prodáváme přes známé drůbež, sádlo, ovoce. Taky králičí kůže a vlnu.“

Petrovi se v noci zdály zase erotické sny. Tolik toužil po Gustově objetí a nejen po něm. Jen nevěděl, jak na podobné téma zavést řeč. Co když je všechno jinak. Tady bylo jak v dlouho nepoznaném ráji, který nechtěl ztratit.

Podobný problém řešil i Gusta. O to horší, že si uvědomoval dvacet let mezi nimi. Cítil, jak Petrova blízkost probouzí všechny zasuté city.

Hned ráno se pustili do rozdělané práce. Gusta si všechno nakreslil a kluci na pile mu trámky nařezali na míru i s potřebnými výřezy. Složit celou kostru tak byla hračka. Ještě šrouby, velké hřebíky, kramle. Zavětrovat. Osadit okna. Zítra můžou položit střechu z připravených dílů a natáhnout térový papír. Boční stěny z prken dodělají po chvílích přes týden. Po neděli začnou brambory.

Gusta jezdil s traktorem a s vlečkou. Přijeli brigádníci ze škol. Králíkárny přestěhovali. Začal svoz řepy. Oba pociťovali vzrůstající napětí, ale ani jeden neměl odvahu se nějak vyjádřit. Bylo těsně před koncem sklizně. Gusta se vracíval kolikrát až v noci. Byl večer, když přijel jeden z traktoristů.

„Gustu u nějaké havárky porazilo auto. Je v kladenské nemocnici.“

Oblékli se, odvezl je na zastávku autobusu. Když přijeli, v nemocnici jim toho moc neřekli. Má zlomenou ruku, ale hlavně poranění hlavy. Je v umělém spánku. Za ním je nepustili. Vraceli se plni obav. Byli tam ještě dvakrát, stav se nezhoršoval, ale ani nelepšil. Pak se v návštěvách střídali. Dozvěděli se, co se vlastně stalo. Když se Gusta vracel se svozu cukrovky, viděl před sebou v dálce jak osobní auto, embéčko, narazilo do stromu. Dojel blíž, zastavil na boční polní cestě. Běžel k autu. Vytrhl zdeformované dveře a vytáhl řidičku na druhou stranu k Tatře, kde měl lékárničku. Všiml si mezi zadní sedačkou, že tam ještě někdo je. Podařilo se mu vyprostit asi desetiletého hocha. Když ho nesl, přijíždějící auto dostalo smyk a srazilo ho. Stačil dítě nadzvednout. Tomu se nestalo nic. On si při pádu zlomil ruku a všechno odnesla hlava.

„Váš otec se částečně probral, ale teď spí. Můžete za ním. Jen ho nechte v klidu. Jenom chviličku, stavím se pro vás,“ vedla Petra k zraněnému sestřička.

Viděla ho tam několikrát s Albínou a usoudila, že je Gustův syn.

Petr si vzal stoličku a posadil se k němu. Zřejmě spal. Pomalu ho vzal za prsty na ruce se sádrou. Začal k němu mluvit šeptem.

„Vrať se nám, prosím. Tolik tě potřebujeme. Bál jsem se povědět ti, že tě mám rád. Stejně to nikde nemůžu říct, jenom tobě. Čekáme tě, jsi má největší a jediná láska. Prosím.“

Po tváři mu stékaly slzy. Pokynula mu sestra.

„Určitě je mimo nebezpečí, jen to bude nějakou chvíli trvat, zastavte se zítra, budeme vědět víc.“

Další den se zastavili s Albínou. Měl otevřené oči a nepatrně se usmál.

„Pustí mě domů, jen nějaké snímky a testy. Za volant se do Vánoc nedostanu. Co naši ušáčci?“

„Neboj se, všechno v pohodě, výstava je zajištěná. Určitě budou nějaké ceny.“

Když se loučili, stiskl nepatrně Petrovi ruku.

„Moc se těším domů.“

Po dalším týdnu ho přivezli. Sádru měl sundanou, ale ještě odpočinek, kontroly. Za volant zatím nemůže. Petr si vzal dva dny volna. První cesta vedla ke králíkům. Pochválil Petra. Všude je až úzkostlivá čistota. Kožíšky jak ze sametu. Taky poháry a medaile už málem nebylo kam dávat.

„Myslím, že jsi pečlivější jak já. Moc díky, i když jsou to i tví ušáčci,“ usmál se, „naši.“ Objal Petra kolem ramen. „Dík.“

I přes zimní oblečení vnímal chlapec silné, teď trochu pohublé ruce. Otočil se k němu, tolik toho chtěl říct. O nočním snění, o touze po jeho polibcích, které si představoval od letmých, jemných a něžných, až po vášnivé s pronikajícími jazyky. O všech pocitech a přáních dotýkat se těla vedle něj a zcela se mu odevzdávat.

„Půjdeme domů, umyju ti hlavu, ještě jsi celý takový nemocniční,“ usmíval se. Vzal Gustu za ruku a vedl si ho k domu.

Ten se díval na překypující mládí vedle sebe. Dobře slyšel, co říkal v nemocnici. Nevěděl si rady. Vždyť je ve věku syna, kdyby ho měl. Dvacet let. Nemůže po něm chtít, aby se zakopal na Starém hamru se dvěma stárnoucími lidmi. Mládí patří k sobě. Je velice těžké někoho najít, rozumět si s ním, zamilovat se. A stejně pak žít jen v skrytu. Vzít si nějakou ženu, mít rodinu a jen občas uletět naplnit svoje touhy. Potřeby těla dusit a trýznit sebe i své blízké. Tak většina teplých žije. Aby si na ně nikdo neukazoval. Dvacet let, které nezmizí.

„Máš napuštěnou vanu. S pěnou, voní po levanduli. Přinesu ti oblečení a umyju ti pak vlasy. Kluci přivezli šampon z Tuzexu. Ten přerazí nemocniční odér.“

Lehl si do vany. Prvně to budou muset obložit. Dole má Albína koupelnu vyšperkovanou. I v okně má krásnou kytku, tchýnin jazyk. A tady je malá pavučina, asi ji přehlédla. Nebo ji tu nechala schválně pro štěstí. Štěstí. Jo, zatím se jim nevyhýbalo. Před dvěma léty přemýšleli o emigraci. Jenže co dál? Přijít tam bez vzdělání a s holýma rukama. Navíc v jejich letech. Všichni nemohou pryč. Má tuhle zemi rád, mají všechno, co léta budovali. Z kraje kolikrát nebylo co jíst. To všechno si už odbyli. Bourání, ze zbouraného stavění, rozhodování, jestli koupit na neděli maso, nebo na stavbu cement a vápno. Proto se pustili do tolika dobytka. Ale taky všem nestačila jen tráva a seno. Slepice si většinu našly, kachny a husy ve vodě. Ovce a králíci tráva, prasátko zbytky z družstevní jídelny. První roky byly těžké, moc těžké a najednou všechno opustit a vydat se do neznáma? Pracovat se musí všude.

Petr vešel, v ruce lahvinku a dvě sklenice.

„Griotka, ale ne ta pro ženský. Třešně zasypaný cukrem a zalitý čistým lihem z lékárny. A nějaký koření. To jsem dostal od jednoho Kladeňáka, co mu chcípnul Trabant. Zařídil jsem mu odvoz. Má sestru magistru v lékárně.“

„Nesmíš mě tak hýčkat, už jsem skoro zdravej.“

Když mu Petr myl vlasy, chvilkami viděl, jak těsné trenýrky pod tepláky jen tak tak skrývají naběhlý penis. Stačilo by jen vzít za gumu. Co dělat? Jeho tělo reagovalo stejně, ale pěna vše skrývala. To už mu chlapec froté ručníkem vysoušel vlasy. Ještě hřeben.

„Hotovo, další přání?“ usmíval se, zase zářily jeho bezvadné zuby.

Stáhnout ho do vany, to přece nejde. Vstával z vody, otočil se zády, omotal si osušku.

„Díky, jseš moc hodnej, přijdu dolů do kuchyně.“

„Neměl by sis raději lehnout?“

„Jsem naleženej na deset let.“

Deset let, to mu bude padesát a Petrovi třicet. Je sice krásné, že se do něj zamiloval, i u něj je to stejné, ale… Sešel pomalu dolů.

„Máme tu upečené kuřátko, bramborovou kaši jsem udělal, ještě smažím cibulku, tak aby se mně nepřipálila.“

Zase ten thymolinový úsměv. Najednou byl hoch u něj a klečel na kolenou.

„Mám tě rád, prosím, moc prosím, udělám všechno, co budeš chtít. Miluju tě.“

„Cibulka,“ usmál se Gusta.

„Už je z ohně, spíš hořím já.“

„Mám tě taky rád, Petře, já tě v nemocnici slyšel. Jenom, vždyť i tam si mysleli, že jsi můj syn. Jsem pro tebe starej. Všechno je pryč. Já už tu šanci mít někoho rád prošvihnul. Už bych to ani nedokázal. Nemůžu ti zkazit život. Co bys tady dělal? My tu se sestrou jen přežíváme. Někoho si najdeš. Je to těžký. Do jedné kavárny v Kladně tam chodí, no dřív chodili, takoví jako jsme my.“

„Ty to nechápeš? Nechci do žádné kavárny, nechci nikoho hledat. Našel jsem tebe. Tebe, rozumíš mi, tebe. Mám tě rád, vždyť to musíš vidět, už od počátku. První noc tady jsem si tě představoval. Toužím vším, co je ve mně, po tobě. Vždycky se mi líbili starší muži.“

„Petře. Za prvé vstaň, pojíme, otevřeme si dobré víno a můžeme si o tom rozumně promluvit.“

Pojedli. Gusta přinesl víno, Petr sklenice.

„To mě chceš odtud vyhnat? Nemám žádnej domov, kam bych šel. Jistě, vím, tady jsem jenom na bytě. Pořád jsem jako brigádník. Můžete mě kdykoliv vyhodit. Družstvo i ty.“

„Nevyšiluj, to nikdo nechce. Jsme ti s Albínou za spoustu věcí zavázaní. Jen se mnou to nejde.“

„Řekni mi jedinej důvod proč. Jsem ti nějak odpornej? Jo, tak se sbalím a budu si hledat něco jinde.“

„Tak to není, pochop to.“

Vrátila se Albína.

„Chlapci moji. Sedíte sice u vína, ale tváříte se jako na pohřbu.“

„Taky to je pohřeb, pohřeb mých nadějí. Budu si muset něco hledat. Jdu nahoru,“ Petr se zvedl.

„Za hodinku bude večeře, dneska jsme skončily dřív. Budou zapečené nudle s tvarohem, mám jich dost, jen je ohřeji.“

„Co se tady děje? Můžeš mi to vysvětlit?“

„Ale,“ Gusta mávl rukou. „Jdu ke králíkům.“

K večeři přišel první Petr.

„Počkáme, ne,“ řekl, když Albína donesla dva talíře.

„Pojíme, Gusta prý nemá chuť, až později. Sedí u králíků.“

„Nachladí se, není ještě zdravý.“

„Má vaťák a někdy ho nechápu. Nech ho, přejde ho to. Chceš zavařené třešně, nebo švestky? Přidala jsem hrozinky, trochu cukru a máslo. V televizi bude nějaká estráda.“

„Ne, díky Albi. Půjdu si lehnout.“

Vyšel nahoru, opláchnul se, pak si sedl ke stolku. Co bude dělat? Odejít? Kam? Začal si dělat řidičský průkaz. Vždyť tu všechno vnímá jako domov. Ten si pamatoval jen v dětských letech. Pak si rodiče začali dělat naschvály a on byl mezi nimi sám. Snažil se doma jen spát. Poprvé se zamiloval do staršího muže. Začal se zajímat o dění ve společnosti. Prošel jako každý Pionýrem a stal se svazákem, ale pár mladých, ke kterým patřil, se na svět začalo dívat jinak. Všechno padlo, když přišla okupace. Jejich výrazný postoj proti sovětům a vyhazov ze školy. Hned nástup na vojnu k pétépákům. Sešla se tam ovšem dobrá parta. Na pokoji jich bylo deset. Synové těch, kteří měli problémy s novým režimem. Nebyly to sice pracovní jednotky, pétépáci jako v padesátých letech, nebo začátku šedesátých, ale jednotky ženijního vojska, na stavbách a železnici. Ale hovorové označení jim zůstalo. Tam taky poznal vedoucího pracovní čety civilních montérů.

Krátká, ale velmi intenzívní známost a nádherný sex. V kanceláři stavební buňky. Úzká lavice, na stole mezi výkresy, na pracovních kabátech na zemi. Samozřejmě bez perspektivy. Jeho milenec byl ženatý a jemu končila vojna. A tady? Něco zaslechl ve skladu, něco vytušil a teď, když má jistotu, že jejich vztah je oboustranný, má skončit? Rozhodně se nevzdá.

Gusta si sedl na stoličku a pozoroval své kastorexy. Nahrnuli se ke dvířkám a čekali nějakou laskominu. Třeba mrkev nebo topinambury. Ale myšlenky byly jinde. Neměl Petra odmítnout tak příkře. Už vlastně ani neví, co je mít rád. Kdysi ještě na škole spolužák. Moc toho neznali a všechno vzájemně objevovali. Ještě v Praze. Pak když začal po vojně jezdit s traktorem. Mladý kluk jako on ve výkupu. Milování mezi pytli ječmene a pšenice. Odstěhoval se a všechno skončilo.

Kamarád horník mu poradil kavárnu v Kladně. Přes číšníka se dalo seznámit. Dostal se do malé komunity několika mužů. Občas se pak scházeli. Když se vytvořila dvojice, zajeli někam na výlet do hotelu nebo chaty. Nikdy na stejné místo. Často do Prahy. Přišel srpen a všechno padlo. Někteří emigrovali, jiní se začali bát, byl konec. Ano, Petr ho vzrušoval od začátku, asi ho opravdu má rád, ale dvacet let? Jenže odmítnout ho znamená poslat ho jinam. Kam? Do další nejistoty a prázdna. Zničit mu jediný domov, co má? I Albína ho má ráda. Jako by v něm viděla syna, co jí nebyl dopřán. Vždyť ten chlapec se ničím neprovinil. Rozzářil jejich jednotvárný život. Trestat ho za to, že miluje?

Život běžel dál. Na podobné téma nezaváděli hovor. Blížily se svátky. Gusta jezdil se svojí Klárou. Jako vždycky v zimě vypomáhal i mimo družstvo. Budou dobírky, naturálie, udělají domácí zabíjačku. Řezník ze Smečna, který k nim chodíval roky, v létě zemřel. Doporučili jim mladého z kladenského Masokombinátu. Dělá prý výborné jitrnice i jelita. Přijel se domluvit. Snad jen o málo starší jako Petr. Pohodový kluk, usměvavý brunet, s jeho „to nebude žádnej problém“. Dohodl se s Albínou jak co připravit. Samozřejmě, vždyť zabijačka je každý rok. Ale taky každý řezník má své požadavky. Tenhle žádné neměl. Všechno si nachystejte jak dřív. Albína pekla buchtu z polohrubé a hladké mouky, jen bez cukru. Uvařila kroupy. Petr s Gustou nachystali česnek a cibuli, veškeré koření, některé utloukli v hmoždíři. Všechno proběhne v bývalé kovárně. Je tam kladka na zavěšení, velké troky, neboli necky na spaření, pracovní dřevěný stůl i špalek. Taky pařák na vaření masa a vnitřností a druhý menší, kde se vaří brambory na krmení, poslouží ke škvaření sádla a škvarků. A taky před tím oba pro horkou vodu. Mísy, hrnce, vařečky, vidlice, nože. Albína večer všechno starostlivě prohlížela. V sobotu ráno už byly oba kotle plné vařící vody. Mladý řezník, Zdeněk, přijel Trabantem.

„Mám jenom splašený trubky v bakelitu a ještě ne nový, ale jezdí to.“

Vyndal velkou koženou tašku s nářadím. Jeho předchůdce ještě prase podřezával, on už střílel dobytčí pistolí. U toho a pak zachycování krve Petr být nemusel. Naléval raději vařící vodu pro spaření. Pak už přišla na řadu smůla, polévání a škrábáni štětin zvonky. Do toho se zapojili všichni.

„Do dvou metráků mu chybí tak tři čtyři kila,“ odhadl Zdeněk. „Druhé je menší, ale do Velikonoc bude o dvacet kilo těžší. Jde nám to jako na drátkách, je vidět, že máte praxi. A všechno připravené k ruce. Tady je radost dělat. Peťo, přidrž troky, až ho budeme zvedat.“

„Měl jsem strach, mladej kluk z jatek, tam to všechno funguje jinak. Ale umí,“ pochvaloval ho Gusta, když si Zdeněk odskočil.

Vyvrhnutí a porcování to byl přímo koncert, obdivoval jeho práci Gusta. Skutečně neudělal zbytečný pohyb. Co mělo, se vařilo. Albína prala střeva, pak se stříhala a z jedné strany špejlovala.

„Než začneme s dalším, mohl bych se někde pořádně opláchnout?“

„Jistě, Petře, zaveď pana Zdeňka dolů do koupelny.“

„Jéžíš, pana, žádnej pán nejsem a ani soudruh. Táta je pekař, děda měl pekárnu. Teď máme všichni kulový a ještě Rusy za prdelí.“

Přešli přes dvůr. Petr ho zavedl do dolní koupelny.

„Sakra, tady je to jak v americkým filmu a né na vesnici. Abych to tady moc nezasvinil.“

„To je Albíny, nahoře máme koupelnu zase nedodělanou.“

„To nejsou tví rodiče?“

„Kdepak, Gusta je Albínin bratr. A já tu jen bydlím.“

„Ty vole, působíte jak ideální rodinka.“

Zdeněk si sundal řeznickou halenu a flanelovou košili. Krásné, vypracované tělo. Aby taky ne. Práce na jatkách není nic lehkého. Petr se obdivně díval.

„V oblečení jsi mi připadal jako větší vazba, když jsem viděl, jak si málem pohazuješ s půlkou prasete.“

„No ono to není jen o svalech, ale i o hlavě. Musíš vědět jak co chytnout,“ smál se a najednou bleskově uchopil Petra do náručí. „Jseš docela pěknej kus chlapa, žádný tintítko. Shodit hadry, položit si tě na postel, nebo ne?“ zase se rozesmál a postavil ho na zem.

Petr zčervenal.

„Uhodl jsem, viď? No jsme taky lidi, i když pro některý ne. Máš někoho?“

„Mám,“ přikývnul.

„Tak to jseš dítě štěstěny. Tady chcípnul pes. Já když na někoho narazím, tak průser. Škoda, no musím o dům dál. Taky se něco rýsuje, ale lidi jsou strašně svázaný předsudky. To si ani nedovedeš představit.“

Dovedu, pomyslel si Petr. Zdeněk je hezký, ale jeho představy jsou jiné.

„Tak vletíme na toho čuňajze, uděláme si mozeček, ten miluju.“

Vrátili se. V kastrůlku na vařiči voněla cibulka.

„Udělám mozeček, to je vždycky první, máte ho taky rád?“

„Musí tu fungovat nějaká telepatie, právě jsme o něm mluvili, a pak teplej ovar a kousek ze všech vnitřností a jablíčkovej křen.“

Zdeněk vzal vidlici a prohrábl v kotli vařené vnitřnosti a maso. Ve větším kastrolu se škvařilo vnitřní sádlo.

„Chlapci a děvče,“ uculoval s Gusta, „dáme si horkej grog, je i kalvádos z našich jablíček.“

„Grog jo, ostatní později. Jednak bych měl ovlivněnou chuť na koření a pak se většinou zkáruju jak doga. Tak až se bude všechno hotové vařit.“

Jejich předchozí řezník taky pití doháněl až po hlavní práci. Spával pak v kuchyni na lavici.

A pak zase všechny Zdeněk udivoval. Když vyndali vařené maso z kotle, měl všechno hned roztříděné. Do jitrnic, do jelit, na tlačenku. Všichni si po mozečku smlsli na ovaru a vnitřnostech s křenem a hořčicí. Veliký mlýnek obsluhoval Petr, Zdeněk míchal, solil, kořenil a dával ochutnávat, jestli něco změnit. Mezi tím vypraná a zašpejlovaná střeva už byla nachystaná. Plnil nabíječku a Albína špejlemi uzavírala vše hotové. Ještě pokrájet a vypustit sádlo. Gusta vařil trochu zabíjačkového guláše. Když byl hotový, bylo i všechno ostatní. Tak brzo ještě nikdy neskončili. Konečně změna. Káva, bábovka, kalvádos, sifon s rybízovým sirupem.

Sourozenci vyprávěli Zdeňkovi, jak to tady dřív vypadalo. To už seděli v kuchyni. Došla řeč i na srpnové události a jak mnoho lidí rychle převléklo kabát. Albína šla občas zamíchat polévku.

„Ta spíš zmrzne, než zkysne,“ smál se Gusta. Všímal si, jak si Zdeněk s Petrem zaujatě vypráví, a vyslechl od mladého řezníka pár dvojsmyslných narážek. Že by byl jako oni? Třeba by to všechno vyřešilo. Měl by někoho přiměřeného věku. A zdá se to být chlapec, který své řemeslo umí a není žádný flákač. Zároveň pociťoval osten zatím jen nepatrné žárlivosti. Začal si prohlížet Zdeňka a vybavovaly se mu scény jejich možného milování. Taky kalvádos zapracoval. Albína na židli nachystala deky a polštář a šla spát. Za chvíli šel i Gusta. Kluci ještě vykládali. Zdeněk nelhal, když říkal, že se zkáruje jak doga. Petr cítil jeho ruku na svém stehnu. Odsunul ji. Ale vrátila se a zajela do jeho rozkroku. Taky něco vypil a vzrušení se jen tak tak bránil.

„Říkal jsem ti, že někoho mám.“

„Ale ten tady není. Pro jednou tě neubude. Cítím, že ti pěkně naběhl. Jdeme si lehnout.“

Tak tady z té lavice by určitě spadl a všechny vzbudil. Vezme ho k sobě a lehne si na rozkládací lehátko. Preventivně do Zdenka ještě vlomil panáka. Teď bude problém dostat ho nahoru.

Dal si jeho ruku na ramena a podpíral ho. Zdeněk se k němu stočil a začal ho líbat.

„Počkej, musíme po schodech.“

Pomalu se dostali k pokoji. Tam ho nasměroval k posteli. Když si sedl, sundal mu kalhoty. Trochu ho nadzvedl. Zdeněk si přitáhl jeho hlavu do klína. To nezvládnu. Petr cítil na rtech prosáklou kapku na trenýrkách. Vyvinul se a položil ho. Vzal přes plátno Zdeňkův penis a párkrát po něm sjel dlaní. Nabízela se mu úžasná nádhera. Zatoužil po kouření a chuti spermatu. Blízkost lákala vůní, kterou snad rok nezažil. Ne, co by pak řekl Gustovi. I tak mu nebude věřit, že spolu nespali. Je to jedno. Ne, ne. Odtrhl se, Zdeněk zřejmě usnul. Poodhrnul jeho trenýrky. Ve světle malé lampičky viděl na půl ztopořený penis sklánějící se nad mírně ochlupeným stehnem a na něm malou kalužinku bílého semene. Přejel prstem a dal si ho do úst. Bylo to jak zásah blesku. Spěšně ho přikryl a rozložil lehátko. Odložil oblečení na židli. Vzal kapesník z kapsy kalhot a musel si utřít vlastní bělostné nadělení. Do sprchy nepůjde. Ale i ho ukolébal kalvádos.

Gusta, když odešel nahoru, nemohl usnout. Představoval si, jak všechno může skončit. Pak slyšel, jak jdou nahoru. Pootevřel dveře. Viděl Petra, jak Zdeňka sotva vleče. Jako by se zaradoval. Ten má dost. Ten už… proboha, o čem přemýšlí. Nejdřív byl skoro rád, že bude někoho Petr mít. Vždyť mu říkal, jak ho miluje. Teď si k sobě vleče milence. Přepadla ho neskutečná zlost. Ne na Petra a Zdeňka, na sebe. Proč je takový idiot a všechno podělal. Nahnal mu Zdeňka do postele sám svým odmítáním. A při tom ho chce, tak hrozně ho chce. Čert vem dvacet let. Vstal a pomalu vyšel na chodbu. Nejdřív poslouchal jen za dveřmi. Nebylo nic slyšet. Pod prahem nepronikalo světlo. Pomalu otevíral dveře.

Když se trochu rozkoukal, uviděl Petra na opačné straně pokoje na lehátku. To bylo něco jako studená sprcha na jeho žárlivost. Nejraději by ho vzbudil, objal a omluvil se mu. Vrátil se zpátky a dostal neskutečnou chuť na milování s Petrem. Jeho penis doslova zkameněl. Ani ho nemusel moc honit. Vystříkal na koberec. Z koše vzal pokrčený papír a skvrnu setřel.

Albína je všechny musela vzbudit. U snídaně vděčně sáhli po tvarohových koláčích a pak po šťávě se sifonem. První se probral Zdeněk, měl už nachystánu výslužku. Ale mimo kousek masa nic nechtěl.

„Zabíjím každý týden. Ale mohl bych raději dva koláče?“

„Nám napeču nové,“ naskládala mu do krabice celý plech.

„Krásně se mi o tobě snilo, a kdyby, no víš, na jatkách mě najdeš. Dík.“

Rozloučili se a hned si na pevno domluvili Velikonoce.

„Tak dobré jitrnice jsme ještě neměli a škvarky se rozplývají na jazyku. Dřívější řezník je mačkal, aby bylo co nejvíc sádla. Byly moc vyškvařené a tuhé, tyhle nemají chybu,“ pochvalovala si Albína.

„Myslím, že si můžeme nadělit pod stromeček společnej dárek. Vozil jsem do autobazaru panely. Mají tam v perfektním stavu bakeliťáka, jak měl Zdeněk. Šaltrpáku má sice jak kliku od hajzlu, ale lepší v zimě jak pincek nebo kolo. Kdy budeš mít řidičák, Petře?“

„V půli února.“

„Albína má. Ono nakonec je to taková větší motorka, ale pro čtyři a neprší tam. Zítra tam sjedeme. Jinak jsou další zájemci.“

„A můžeme sjet zrovna pro stromek, ve čtvrtek je Štědrý večer.“

„Petře, prosím, mohl bys mi zastřihnout vzadu vlasy? Jdu do koupelny.“

„Hned jsem tam.“

Když přišel, seděl Gusta v trenýrkách na malé otáčecí židličce.

„Myslíš, že zvládneme obložit to tady jako dole?“

„Určitě, všechno zvládneme, když budeš chtít.“

„Já?“

„Jistě, já chci, to víš.“

„A umyješ mně zase hlavu?

„Až si tě přistřihnu.“

Bylo to jen pár splašených vlasů, co vyčnívaly.

Gusta si vlezl do vany. Petr vzal šampon.

„Pojď za mnou prosím, vysvleč se.“

„To vážně chceš?“

„Chci.“

„Když tam vlezu, už nikdy nevylezu, zůstanu s tebou napořád.“

„Jo, navždycky.“

Poprvé se viděli nazí. Stáli proti sobě a své nahoty si užívali.

„Ještě že tvá postel je dost široká,“ ukazoval Petr.

„Tehdy jsem si myslel, že bude i pro mýho kluka, co si najdu.“

„A našels?“

„Časem, ale bylo to jen pro sex. Tady nikdy nikdo nespal.“

„Musím se ti s něčím svěřit. Jak tu byl Zdeněk, on je jako my. Bál jsem se, že z lavice spadne, tak jsem ho vzal sem. Ale nebyli jsme spolu. Jednak byl moc opilej a pak, řekl jsem mu, že někoho mám, moc nechybělo. Jenže jsem chtěl tebe a spal jsem v lehátku.“

„Já jsem nejdřív byl rád, že ten kluk je jako my. Že budeš mít milence k sobě ve stejným věku. Pak mě přemohla žárlivost, touha po tobě a šel jsem nahlídnout. Viděl jsem tě v lehátku. Promiň, omlouvám se.“

„Takže mě opravdu chceš?“ Petr se podložil polštářkem. Objal oběma rukama jejich penisy a jemně je třel. Pak trochu krému, co si přinesli. Konečně cítil pronikání a Gustu si stáhl na sebe. Kudrlinky na jeho prsou ho neskutečně vzrušily. Jejich ústa se spojila, jazyk bloudící po patře našel svůj protějšek.

„Do dárků je ještě pár dnů. Ale dnes jsi mně splnil všechno, po čem jsem toužil, můj Gusto.“

„I mně Petře, je nádherný milovat. Pocit, co jsem málem ztratil. Jo, nikdo neví, co přijde. Lidskej osud je někdy hodně vrtkavej. Tak ať takových dnů zažijeme co nejvíc.“