Láska je

Poslední kontrola – a odesláno!

Na Instáči se tak objeví krátkej prostřih mýho dnešního videoklipu, tentokrát jsem s dronem lítal nad nedalekou zříceninou jednoho středověkýho hradu; pod video přidám poznámku, že celá verze je jako vždycky k vidění na mým Youtube kanálu… No, a pro dnešek mám hotovo, zítra si sem přijdu „posbírat“ lajky a případný komentáře.

Užuž chci spokojeně vypnout komp a zajít si pro zaslouženou večeři, když mi zabliká upozornění na příchozí zprávu od nějakýho Joachima.

„Nádhera, jako vždycky! 👍 Hele, chci se zeptat: natáčíš klipy i na zakázku?“

Nooo… „Díky moc! ☺ Popravdě tohle je moje hobby, ne profese, ale můžu udělat výjimku… O co by šlo?“

„O asi tříapůlminutovej klip jako podkres k mý písničce 😏🎸🎵“

No neke! Tak to zní zajímavě! „Zpíváš, jo? Nebo jste nějaká kapela?“ vyzvídám.

Joachim mi rovnou pošle odkaz na jakousi anglicky zpívanou baladu doprovázenou na klavír a kytaru. „Tohle je teda dva měsíce starý,“ přidá k tomu vysvětlení, „teď bych chtěl zveřejnit něco novějšího, ale to zatím není nikde dostupný… Ale kdybys to potřeboval slyšet, tak ti to samozřejmě nějak pošlu.“

Zamyslím se nad tím. „Tak to záleží, co přesně bys ode mě chtěl? Jestli máš představu, jak ten klip má vypadat, a ode mě to potřebuješ jenom zrealizovat, tak to dopředu slyšet nemusím. Ale kdybys chtěl teprve pomoct vymyslet, co by v tom klipu mělo být, aby to k té písničce nějakým způsobem ladilo, tak bych si to asi poslechnout měl.“

„Takže do toho půjdeš? Super! 🤝🥳 Popravdě jsem se odhodlával už dlouho, že se tě zeptám – jakmile mi podle záběrů z těch tvých videí došlo, že bydlíme ve stejným městě… Jenom ještě potřebuju vědět, kolik si za to asi tak řekneš? Jestli to nebude nad moje finanční možnosti.“

„To určitě nebude,“ ujistím ho, „protože za to nic nechci! Bude to pro mě nová zkušenost, takže to mi bude stačit jako odměna samo o sobě. Maximálně mi můžeš přispět na benál, jestli bude potřeba se dopravovat někam dál. Už máš rozmyšlený, kde bys to chtěl natáčet? Ono zase s dronem nemůžeme úplně všude…“

„A co ten lom, jak jsi o něm psal, že jsi donedávna vůbec nevěděl, jaký poklady se skrývají kousek za městem? 🧐“

Sám pro sebe se usměju; tak jasně, že mě potěší, že mám mezi svýma sledovatelama někoho, kdo si ty moje videa fakt pečlivě prohlíží – a poctivě studuje, co k nim píšu!

„No jasně, to není problém! Je to tam fakt nádherný, a přitom to není vůbec profláklý místo, takže nám tam nebudou stát za zadkem desítky čumilů. 👍“

„Bezva! 👍 Akorát mi budeš muset poslat souřadnice, kde to přesně je, abych tam trefil.“

„Určitě pošlu. Nebo kdybys chtěl, můžeme se sejít ve městě a já nás tam rovnou dovezu, je asi zbytečný tam jezdit dvěma autama… Jak jsi na tom vůbec časově? Já budu mít ještě dva týdny čas v podstatě kdykoliv, než mi v srpnu začne brigoška,“ prozradím.

Z Joachima vyleze, že je o dva roky mladší než já, protože ho teprve příští květen čeká maturita, a že si teď tím pádem taky naplno užívá prázdninovýho volna, a rovnou se domluvíme, že se do té lokace zajedeme podívat hned zítra. Zkusíme tam něco málo natočit, zjistíme, jak nám to jde nebo nejde, a Joachim si pak podle toho, jak to bude všechno vypadat, nějak víc promyslí, jak by si vlastně ten svůj klip představoval.

Takže když asi o půl hodiny později konečně vypínám komp, tak můj žaludek už sice notně protestuje proti tomu, jak dlouho jsem ho nechal čekat na tu slíbenou večeři, ale já se přesto spokojeně usmívám: jednoduše se těším na to, co novýho a zatím nezažitýho mi zítřek přinese!

***

Postávám na domluveným parkovišti, zadkem se opírám o svý auto a zvědavě se rozhlížím kolem dokola – z kterýho z těchhle baráků Joachim vyleze, případně z kterýho směru přijde? Joachimovi se ovšem povede mě překvapit, protože dorazí odněkud zezadu – a tak prostě najednou stojí přede mnou.

„Ahoj, Kubo…?“ protáhne znejistěle, v očích otazníky.

„Jo, to jsem já,“ usměju se na něj, přestanu se opírat o kapotu a napřáhnu k němu ruku. Já ho totiž poznám hned – v tom klipu, kterej mi poslal, seděl celou dobu před kamerou, hrál na kytaru a zpíval, a jelikož jsem si to pouštěl asi třikrát, tak už ho mám docela nakoukanýho… Já ale ve svých videoklipech svou maličkost neukazuju a ani na profilových fotkách na sítích nemám nikde svou podobiznu. „Čau, Joachime.“

„Jáchyme,“ poopraví mě a mou dlaň pevně stiskne. „Každopádně, těší mě!“ dodá a celej se tak nějak rozzáří, otazníky z jeho očí zmizí a nahradí je… no, zápal a natěšenost, nebo jak to popsat. „A promiň mi to zpoždění, mamka ještě chtěla, ať nejdřív vyvenčím Kevina, to je náš pes, no jenže ten jako kdyby tušil, že dnes někam spěchám, tak zdržoval a zdržoval a zastavoval u každýho keříku, a já jsem sice chtěl říct ségře, ať s ním jde tentokrát ona, jenže…,“ rozdrmolí se.

„To je v pohodě,“ mávnu rukou, rovnou to gesto trochu protáhnu a naznačím Jáchymovi, ať si nasedne. „Mohl jsi Kevina vzít s sebou, tam by si keříků užil do aleluja – a ještě by to třeba vypadalo zajímavě na záběrech,“ navrhuju mu pobaveně, zatímco ho sleduju, jak obchází auto k místu spolujezdce.

„Tak to těžko,“ rozesměje se, otevře si dveře a nasouká se dovnitř, takže ho napodobím a taky si zalezu do auta, „on nesnáší, když ho někdo fotí, víš? Schválně se dívá jinam, natáčí se zády, počůrá fotografovi nohu…“

Vybuchnu smíchy, sotva si to představím. „No, tak drona by každopádně nepočůral, tím jsem si jistej. Vlastně by o něm ani nevěděl. Prostě by si dělal svoje, rozumíš, neměl by tušení, že ho seshora někdo filmuje, a pak voilà – a najednou by byl hlavním hrdinou tvýho videoklipu,“ vykresluju to Jáchymovi rozveseleně, když opatrně couvám z parkoviště.

„Tak můžeme si to nechat v záloze, kdyby se ukázalo, že jsem tak nefotogenickej, že dělám tý svý písničce spíš škodu než užitek,“ uculuje se Jáchym.

Tak to určitě nehrozí, ubezpečím ho v duchu a znovu ho nenápadně přejedu očima. Popravdě jsem už dlouho nepotkal někoho, kdo tak… hmm, vyloženě svítí nadšením! Nahlas ale přejdu k bezpečnějšímu tématu, protože mi přijde, že by na Jáchyma mohlo působit divně, kdyby mu kluk, kterej ho zná asi dvě minuty a kterej ho právě nalákal k sobě do auta, začal najednou vysekávat poklony, haha… „A máš tu písničku s sebou? Teď pojedeme asi patnáct minut, můžu si ji zatím poslechnout.“

„Jasně, že ji mám! To je asi jako kdybych se tě zeptal, jestli s sebou máš drona,“ uchechtne se, zaloví v batohu položeným na kolenou pro mobil a začne se pídit po tom, jak ho připojit do mýho autorádia. Helfnu mu s tím, takže za chvilku už se kabinou linou první kytarový tóny… a Jáchymův melodickej, příjemně hlubokej hlas…

Písnička je tentokrát zpívaná česky, první sloka a refrén jsou podkreslený kytarou, pak se nečekaně přidá klavír – a v závěru, jakože v rámci určitýho vyvrcholení a snad i důrazu na ten text, do toho vstoupí ještě bicí. Na první dobrou by se mi chtělo ohodnotit to jako takovej ten typickej zamilovanej song, ale ono to není jenom o nějaké zamilovanosti, o poblouznění, takový to všelijak obměňovaný „sotva jsem tě poprvý uviděl, ztratil jsem hlavu a celej svět se najednou zabarvil barvama dosud nevídanýma“. Ne, tohle je o něčem mnohem hlubším. A má to v sobě skrytý určitý poselství. A sice, že láska prostě existuje. Láska je. Já s tím teda po mé půl roku staré… přesněji šest měsíců a jednadvacet dnů staré zkušenosti teď tak úplně nesouhlasím, ale… pro mě ta písnička ostatně určená není…

„Týjo, to je dobrý!“ pochválím mu to, zatímco prstem ťuknu na displej autorádia a pustím to znovu. „Na ten klavír hraješ taky ty?“

„Ne, to ségra,“ uvede to na pravou míru.

„Hmm, a ona s náma jet nechtěla? Aby v tom klipu byla taky…?“ vyzvídám.

Jáchym se pousměje: „To byla právě její jediná podmínka – že nikdy nebude nikde vidět! A že to ani nikomu neřeknu, že to hraje ona…“

„Což očividně nemáš problém dodržet a vůůůbec to nevytelíš každýmu, kdo se zeptá,“ nedá mi to, abych ho nepoškádlil.

„No…,“ lehounce znejistí a podrbe se ve vlasech, ale nenechám ho dýl se v tom plácat.

„V klidu, já se nepočítám – já jsem teď v podstatě součást tvůrčího týmu, takže takovýhle informace potřebuju,“ mrknu na něj.

„Nevím, jestli by ségra s takovýmhle výkladem souhlasila,“ řekne, ale navzdory svým slovům se znovu uvolněně usměje.

„A kdo je teda ještě součástí tvůrčího týmu? Máte ještě třetího sourozence, kterej má na starosti ty bicí?“ zeptám se.

„Ne, to naštěstí nemáme,“ pobaví ho to. „Ty jsou tam přidaný dodatečně už jenom přes software.“

„Hmmm, a text? Ten si asi skládáš sám, že?“

„Jojo. Mám teda i dvě písničky, kde mi s některýma slokama pomáhal kámoš, ale… Popravdě, když to hodnotím takhle zpětně, tak nejsou zrovna moje oblíbený. Asi to bude znít divně, ale mně se prostě nejlíp zpívá to, co jde přímo ze mě, a ne co mi podsune někdo jinej…“

„Proč by to mělo znít divně? To je naopak pochopitelný. Mně zase jeden… kámoš dřív pomáhal některý ty mý klipy stříhat, a taky to nebylo úplně podle mýho gusta,“ přiznám.

Jáchym se chápavě usměje. „Jasně. Takže z našich zkušeností plyne jednoznačná poučka: nenechávat kámoše, aby strkali pazoury do našeho řemesla!“

„Přesně tak,“ kývám pobaveně hlavou. „Nebo jak říkala moje babička: neneché nikeho, aby tě do teho mlovil…“

„Chacha! Moje zase říká, že si mám dělat všechno po svým a nepouštět k tomu žádný přicmrndávače.“

A tak zbytek cesty strávíme pobaveným vzpomínáním na hlášky, který slýcháme od našich nejbližších, a když vystupujeme z auta poté, co zaparkuju na takovým pidiplácku pod jedním rozložitým dubem, máme oba nejenom pusy od ucha k uchu, ale Jáchym si dokonce nenápadně otírá z očí slzy! Jo, uznávám, že moje snaha napodobit babiččino legendární bócání je docela směšná…

„Poslyš, ale teď bysme měli zase trochu zvážnět,“ drbnu do něj dobrosrdečně, když kolem něj procházím ke kufru auta, kde je usalašenej můj droník a veškerý potřebný vybavení. „Teda hlavně ty musíš zvážnět, protože tenhle tvůj vysmátej výraz se do té písničky zrovna moc nehodí…“

„To máš pravdu,“ uzná, zatímco zvědavě pozoruje, co všechno z auta tahám za proprietky. „Na druhou stranu si to představuju tak, že ten dron bude kroužit docela vysoko, aby tam byl zabranej celej ten lom, víš… Takže na mně nebudou vidět takový detaily, jako jak se tvářím.“

„Já si to zase představuju tak,“ zabouchnu kufr a zamknu auto, „že se k tobě budu s tím dronem třeba přibližovat… Nebo můj oblíbenej efekt – spirála: ty budeš stát, nebo pomalu půjdeš, to je jedno, a ten dron začne kroužit kolem tebe, postupně v kruzích stoupá výš a výš a má čím dál širší záběr, až z tebe zbyde jenom tečka uprostřed…“

„Já to dneska nechám na tobě,“ pokrčí Jáchym rameny a pomalu se rozejdeme k lomu. „Zkusíme toho co nejvíc, a já ti pak řeknu, co se mi líbí víc, co míň… Teda samozřejmě pokud ti to nezabere příliš času,“ mrkne po mně opatrně. „Ono možná bude lepší, když to naopak natočíš tak nějak podle sebe – a ani mi moc na výběr nedáš, protože já se pak nebudu umět rozhodnout a budu tě tím zbytečně zdržovat, a…“

„V klidu,“ zarazím ho, „nikam nespěchám. A je to tvůj klip, takže by měl vypadat tak, jak chceš ty, a ne tak, jak chci já. Já ti samozřejmě můžu poradit, ale finální slovo máš ty… Já jsem přece jenom ten… jak to říkala tvoje babi? Přicmrndávač!“

„To je zajímavý, protože já to beru spíš naopak,“ oponuje mi pobaveně. „Ty seš tady ten hlavní režisér – a já to celý nějak sehraju, aby to z tvýho pohledu vypadalo dobře.“

„Tak to je docela zásadní neshoda,“ směju se. „Asi to předně přestaneme brát jako nějakou pracovní zakázku, hm? Prostě na pohodu, užijeme si to oba, každej po svým… a ono se to do toho klipu promítne.“

S čímž Jáchym spokojeně souhlasí, a tak si to několik následujících hodin užíváme. Zakotvíme na jednom ne moc dobře přístupným místečku, aby nás další případní návštěvníci lomu rušili co nejmíň, já sestavím a zprovozním droníka a zvědavýmu Jáchymovi ukážu, jak se ovládá. On zase propojí svůj mobil s takovým malinkým bezdrátovým dálkovým ovladačem, kterej si zastrčí do kapsy – a může tak kdykoliv na svým mobilu položeným mimo záběr pustit tu svou písničku znovu. Pak se na můj pokyn začne ležérně procházet kolem vody a předstírat, že tu písničku právě zpívá, zatímco já s dronem kroužím kolem něj, zabírám ho zblízka, zdálky, zkouším všelijaký efekty… Nezdá se to, ale bavíme se u toho fakt skvěle, čas od času nás dokonce přepadne nezastavitelnej záchvat smíchu… A tenhle program nám vydrží následující skoro tři hodiny, než získám dojem, že z natočenýho materiálu už stihnu aspoň část klipu sestříhat tak, aby to vypadalo fakt dobře.

„No a aby to vypadalo ještě líp, tak zítra bys s sebou mohl vzít kytaru – a některý záběry pak ve finále budou s kytarou, některý bez,“ navrhnu mu, když posedáváme v trávě, každej máme v ruce lahev s pitím a já mu na svým mobilu zrychleně ukazuju, co jsem natočil. Pak na něj potměšile přimhouřím oči: „A kdybys to chtěl mít extra hot, tak si taky můžeš přinýst plavky a některý záběry můžeš nazpívat ve vodě…“

Jáchym po mně zvědavě mrkne, jak moc vážně to myslím: „To teda nevím, co by na tom bylo extra hot – vždyť bych v tý vodě umrzl!“

„Zase tak ledová není,“ zavrtím pobaveně hlavou. „Ale jinak jsem si dělal srandu, ono by se to k té písničce asi tak úplně nehodilo,“ uklidním ho.

„Jo, to si taky myslím,“ kývne souhlasně. „A vlastně jsi mi ještě ani neřekl, jak se ti líbí?“ zasonduje.

„Ne? Určitě jsem říkal hned v autě, že je to dobrý!“ snažím se vylovit ten okamžik v paměti.

„To jo, ale to pořád neříká nic o tom, jak se to líbí tobě,“ zvědavě ke mně nakloní hlavu.

Ten upřenej pohled mu oplatím. „A je to pro tebe důležitý…? Protože i když si to nebudu pouštět do uší při běhání nebo před spaním, tak k tomu přece můžu natočit skvělý záběry!“

„Tak… nechtěl bych, abys dělal videoklip k něčemu, co třeba považuješ…, já nevím, za kýč, a pod čím ve skutečnosti nechceš být podepsanej…“

„Toho se fakt bát nemusíš,“ vyšlu k němu uklidňující úsměv. „A jo, je to hezký, líbivý, chytlavý… Holky si v tom to svý najdou, aby si nad tím zavzdychaly nebo zaslzely dojetím a nadšeně si to navzájem přeposílaly jako aktuální trendy hit.“

„Aha… Takže je to podle tebe určený zamilovaným puberťačkám – čili tobě se to nelíbí,“ shrne to.

„Líbí, jenom nad tím nebudu vzdychat a slzet dojetím,“ poopravím ho se smíchem. „A pak taky… no… Prostě na konci, u toho posledního refrénu, bych to na tvým místě zazpíval trochu jinak. Mně to přijde, že to tam hrozně rychle utneš… a to mi ke zbytku té písničky jaksi neladí.“

Jáchym na mě pozdvihne obočí: „Neladí?“ Pak šáhne pro mobil, dnes už asi po padesátý na něm pustí tu svou písničku, najede ale rovnou na poslední půlminutu a přeptá se: „A co přesně ti na tom jako neladí?“

Znejistěle se prohrábnu vlasama, dostanu takhle zpětně dojem, že tu poznámku jsem si měl nechat radši pro sebe… Ale tak když už jsem to načal, tak to i dokončím: „Hele, tady… jo, teď… Jdeš s hlasem dolů – a najednou je konec a ten finální akord je úplně jinej než ve všech předchozích refrénech, durovej, ale když to přijde takhle z ničeho nic, tak se mi to do toho celkovýho vyznění nehodí… Víc by se mi líbilo, kdyby akord zůstal stejnej, v mollové rovině, a ty jsi ten hlas naopak zvedl.“

Jáchym nakrčí čelo, ale nejsem si jistej, jestli proto, že nad tím přemýšlí, nebo proto, že mu můj nápad přijde totálně absurdní a mimo mísu. „Děláš kromě grafiky i do hudby, že tomu tak rozumíš?“ přeptá se – a já z toho jeho tónu získám dojem, že správně byla ta možnost číslo dva. Absurdní a mimo mísu.

„Ne, nedělám. A nerozumím tomu. Je to jenom můj dojem. Ale už mlčím – a odteď si budu hledět už jenom svýho, fakt!“ ujistím ho.

„Hm… Hele, asi pojedeme, co?“ zastrčí svou lahev s pitím do batohu a začne se zvedat. „Ať se na to doma stihneš ještě podívat, jestli se tu chceš sejít zase zítra.“

„Jo,“ napodobím ho a taky vyskočím na nohy, „měli bysme využít toho, že má být zítra zase jasno. Ať je to obojí natočený za stejných podmínek – bude to pak vypadat líp, než kdyby jedny záběry byly prosluněný a na jiných bylo zataženo…“

„Fajn,“ souhlasí stručně.

I cestou zpátky je Jáchym nějak mlčenlivější a zasmušilejší, a to i když se snažím ho rozmluvit dotazama na tu jeho tvorbu, že jako jak k té hře na kytaru vlastně přišel a kdy složil první písničku a jak dlouho sbíral odvahu, než něco poprvé nahrál a umístil na web… „Hele, řekl jsem něco blbě? Že jsi najednou takovej… nemluvnej?“ nedá mi to, abych se nezeptal těsně před tím, než zase zastavím na tom parkovišti, kde jsem ho před pár hodinama vyzvedával.

„Ne… Ale už mám docela hlad a přemýšlím, jestli to nemám vzít domů přes nějakej obchod… Takže zítra zase tady? Ve stejnej čas?“ podívá se na mě, zatímco se odpásává.

„Jasně, pokud ti to tak vyhovuje, tak mně taky,“ usměju se a oplatím mu jeho mávnutí na rozloučenou.

Když se pak proplítám ulicema k místu svýho bydliště, znovu si v duchu nadávám za tu svou prostořekost. Copak se mě Jáchym ptal na mou radu, jak by měl tu svou písničku vylepšit? No neptal! Chtěl znát jenom můj názor. Líbí, nelíbí. That´s all. Nevím, kde se ve mně vzala ta potřeba mu nevyžádaně radit. Jako kdybych sám nevěděl, jak jsou umělci všeho druhu na podobný rady citliví…

Nakonec nad tím ale mávnu rukou. Jáchym mi přišel jako veselá kopa, jako někdo, kdo si z ničeho nedělá dlouho hlavu. Takže jestli ho ty mý poznámky vážně podráždily a tu svou nemluvnost jenom sváděl na to, že má hlad, tak se z toho do zítřka snad vyspí…

***

No, tak nevyspal se.

A co hůř, zjevně jsme se do růžova nevyspali ani jeden.

Já se předně nevyspal skoro vůbec, protože jsem do půl čtvrté do rána seděl na tím natočeným materiálem, hrál si s tím, stříhal to, editoval – a přemýšlel, jak to další den celý pojmout a čím ty už získaný záběry doplnit. Navíc jsem si ale lámal hlavu nad tím, jak říct Jáchymovi jednu… ne zrovna příjemnou věc. Ono totiž na dvou velkých monitorech jsem viděl mnohem víc detailů, než při natáčení těch videí na malým displeji mobilu… A to, co mi u toho lomu zůstávalo skrytý, na mě večer vyskočilo v plné kráse: a sice ten Jáchymův podivně napjatej výraz v obličeji, zatímco odříkával text té své písničky… Jo, odříkával. Na těch velkých monitorech šlo strašně moc vidět, že to nezpíval. Což je u zpěváka docela podstatnej problém.

A Jáchym, ten mi to svý nevyspání oddemonstruje, sotva si položí kytaru na zadní sedadlo a vleze si do auta vedle mě. Ani se nepřipásá – a už otevře batoh, vyloví šrajtofli, z ní vytáhne pětistovku a položí mi ji do klína. „Za benzín. Za včera a za dnes. Jestli je to málo, tak mi řekni.“

„Co blbneš?“ popadnu tu bankovku a podám mu ji zpátky. „Za prvý je to moc, ne málo, a za druhý, já přece nic nechci!“

„Říkal jsi, teda psal, že za benál chtít budeš,“ odstrčí mou ruku a začne peněženku spěšně schovávat.

„Psal jsem, že na benál možná budu chtít přispět, pokud pojedeme někam daleko. Což se neděje. Tak to pusť z hlavy,“ šoupnu mu tu pětistovku do batohu dřív, než stihne zapnout zip.

„Kruci, Kubo… Stačí, že nechceš nic za všechny ty hodiny, který ti to natáčení zabírá. Nemusíš na tom být ještě navíc tratnej.“

I když zrovna couvám z parkoviště a kmitám pohledem mezi zrcátkama, stejně si dovolím zakoulet očima: „Nejsem na tom nijak tratnej. Kdybych nejel s tebou do lomu, tak bych jel pravděpodobně někam jinam natáčet něco jinýho.“

Jáchym nesouhlasně zavrtí hlavou a povzdychne si: „Ty mě štveš…“

A já si sám pro sebe povzdychnu taky: a to ještě nevíš, co se ti chystám říct dalšího… „Když už jsme u toho natáčení,“ rovnou to načnu, protože proč to oddalovat, „tak včera jsem se na ty záběry díval v pořádným rozlišení. A takhle jako globálně vzato je to dobrý. Je tam jenom jedno takový malý, drobný, nepatrný ale.“

„Jaký?“ zakotví na mně Jáchym zvědavým pohledem.

„Nooo… měl bys na těch záběrech, kde jsi zblízka, víc otvírat pusu. Vypadá to totiž, jako kdyby… já nevím, jako kdyby sis tím textem vůbec nebyl jistej. Jako kdyby ti to někdo dal pět minut předem, aby ses to nadrtil nazpaměť, a ty jsi pak zkoušel ty slova do té melodie nějak trefit… A přitom je to tvoje písnička, tak kdo jinej by ji měl umět odzpívat dokonalejc?“

„Já ji umím odzpívat naživo,“ oponuje mi Jáchym. „Na playback to prostě… vždycky bude poznat, že je to playback.“

„Ale nemuselo by. Dá se to natrénovat, jako všechno, a podle mě by stačilo, abys…“

„Nebo se dá taky s tím dronem vyletět o něco výš, aby do mý tváře nebylo tak vidět, hm?“ skočí mi do řeči. „Říkal jsem ti, že bych byl radši, kdyby tam byly záběry spíš na tu přírodu okolo než na mě.“

„Jo,“ pokrčím rameny, „to je samozřejmě taky řešení.“

„Fajn,“ trhne rameny i on a zahledí se z pravýho okýnka ven.

V kontrastu s tou včerejší jízdou, kdy se nám pusy nezastavily a smáli jsme se jeden přes druhýho, působí to dnešní ticho fakt děsně nepřirozeně a skoro až nepříjemně, ale na druhou stranu… Však jsem mu původně slíbil, že to, jak bude ten klip vypadat, je na něm, ale že mu poradím, jak to udělat, aby vypadal co nejlíp, ne? A to jsem právě udělal. A pokud výsledkem je, že Jáchyma přejde chuť se se mnou bavit, tak ať. Těch pár hodin už to s tím jeho odtažitým já nějak vydržím, i když to jeho včerejší rozzářený mi teda bude chybět, o tom žádná… No a pokud všechno půjde dobře a natočíme vše, co bude potřeba, tak už se po dnešku nemusíme nikdy víc vidět.

Ani těch pár hodin nám ovšem dneska nějak… neutíká. Nějak se nemůžeme naladit. Jeden na druhýho. Jáchym je oproti včerejšku bez elánu a podrážděnej… a na mě se to jeho podráždění proti mé vůli po čase taky přenese.

Natáčíme tentokrát na druhé straně lomu, konkrétně na skále nad lomem, Jáchym sedí na okraji a hraje na kytaru, zatímco já ho dronem zabírám ze všech možných úhlů a výšek. Jenže tady na vyhlídce je dnes docela větrno, a když najednou foukne silnější poryv větru, kterej vžene Jáchymovi vlasy do očí, tak on přestane hrát a ty vlasy si zastrčí za uši. Už potřetí.

A já to nevydržím a tak trochu vybouchnu: „Sakra, Jáchyme! Jako chápeš, že jsi ten záběr právě zničil? Už po několikátý!“

„To sestříháš,“ odbyde mě Jáchym.

„Zas takovej počítačovej mág nejsem! Tenhle efekt visí na tom, že je natáčenej plynule! Jestli do toho vložím nějaký prostřihy, bude to vypadat děsně! Ale fajn, ať je po tvým – chceš děsnej klip, dostaneš děsnej klip,“ pokrčím ledabyle rameny, zatímco drona naviguju zpátky do výchozí pozice.

„Já mám dojem, že jsem si tě najal právě proto, aby to nevypadalo děsně!“ štěkne po mně Jáchym.

„Tak hlavně sis mě fakticky nenajal,“ ucedím na půl pusy.

„Jdi s tím někam… Jsem ti nabízel, že ti za to zaplatím!“

„Jo, já vím, sorry,“ vezmu zpátečku. „Pořád platí, že peníze nechci… a že naopak chci, abys byl s tím videem spokojenej a aby ten výsledek stál za to, kapiš?“

„Když budu mít vlasy nafoukaný do obličeje, tak to za nic stát nebude,“ zahuhlá Jáchym, ale taky už to zní o něco smířlivěji.

„Trochu mi věř, jo? Na tom záběru je vidět na okolní přírodě, že je větrno, takže to, že si ten vítr hraje i s tvýma vlasama, vypadá přirozeně.“

„Fajn,“ kapituluje, šáhne si do kapsy, aby skrz malý dálkový ovládání pustil tu písničku na svým mobilu znovu, a zadívá se na mě: „Můžeme?“

„Jo, my jsme ready,“ ukážu mu vztyčenej palec za sebe i za dronďu. „Jenom ještě… vážně zkus otvírat tu pusu o něco víc! Jinak to vypadá, že to huhňáš, jako kdyby ses za to, co zpíváš, styděl…“

„Ty mě tak štveš!“ sykne na mě ještě, ale pak už hrábne prsty do strun a začne vydrnkávat předehru.

Tentokrát jsem to ovšem já, kdo natáčení po dvaceti vteřinách stopne. „Tohle, no… není to ono, dáme to ještě jednou, ten začátek…“

„Co bylo špatně tentokrát?“ probodne mě Jáchym pátravým, lehce popuzeným pohledem. „Otvírám pusu pro změnu moc…?“

Cuknou mi koutky: „Ne, to ne, tohle teď bylo dobrý, fakt!“

„Tak co nebylo?“

„Když se díváš do té kamery, tak jsi děsně… já nevím, prkennej, strnulej. Vypadáš, jako kdybys ten klip natáčel z donucení. Včera jsi byl mnohem uvolněnější…“

„Jo. Protože včera jsi vtipkoval a byla s tebou sranda. Dneska mě akorát kibicuješ, co všechno dělám špatně. Blbě se tvářím, blbě se hýbu, nebo teda spíš nehýbu, když jsem prkennej, že, a vlastně to i blbě zpívám… Hele, Kubo,“ začne se najednou zvedat ze země a namíří si to ke svým věcem, „možná tohle celý nebyl tak dobrej nápad, jak se mi to původně jevilo. Sorry, že jsem tě k tomu zlanařil, ale mně se asi nepovede se uvolnit, když vím, že tobě se ta písnička nelíbí a že tě to vlastně vůbec nebaví a že…“

„Počkej,“ udělám pár kroků k němu a chytnu ho za loket, čímž to jeho náhlý odcházení ze scény zarazím, „co to meleš? To není pravda, že se mi to nelíbí a že mě to nebaví, naopak… Jak jsi na to přišel? Nebo… to je celý o tom, co jsem včera řekl? O té mé poznámce, že by se mi víc líbil trochu jinej konec? Ježíši, Jáchyme, to byl jenom takovej malej osobní postřeh, to přece neznamená, že…“

„Ale o to vůbec nejde,“ vytrhne se mi Jáchym a přidřepne si ke svýmu pouzdru na kytaru.

„Tak o co?“ dřepnu si k němu a zkoumavě se na něj zahledím.

„O to, že… Prostě,“ kecne si na zadek, a tak se zařídím stejně a taky se svezu do sedu, „já jsem chtěl, aby ta písnička měla nějakou… hloubku, víš? Aby to bylo takový… povzbudivý, nadějný… Mně po rozchodu pomohlo to napsat, tak jsem doufal, že někomu jinýmu, kdo je zrovna sám, by mohlo pomoct to slyšet… Rozhodně jsem to nepsal a nezpíval pro nějaký holky, aby si to masově přeposílaly a vzdychaly nad tím, jak je to cute a sladký, a aby to mělo sto tisíc zhlídnutí jenom proto. Ale jestli je to to jediný, co si z tý písničky posluchač odnese, tak… je to zjevně celý špatně.“

„Ale no tak,“ zkusím se na něj povzbudivě usmát, „jako nezlob se na mě, ale když někdo, kdo vypadá jako ty a kdo má tak lahodnej hlas jako ty, nazpívá takovouhle písničku, tak ti přece musí být jasný, že po tom budou holky hromadně šílet! To za prvý. A za druhý – můj soukromej a taky skromnej názor přece nemůžeš brát jako nějakej hlas lidu. To, co si z té písničky odnesu nebo neodnesu já, neznamená, že stejný dojmy budou mít i všichni ostatní… Já jsem tam náhodou to poselství slyšel. O tom, že láska je. A že tu vždycky bude a že se pokaždý objeví, znovu a znovu. A když to tam slyším já, tak to tam stopro uslyší i plno dalších lidí. Jenom… prostě já osobně už na to nevěřím, to je celý.“

„Takže taky čerstvej rozchod?“ uhodne Jáchym.

„Jestli se dá půl roku považovat za čerstvej, tak jo,“ pousměju se nevesele.

Jáchym zlehka pokrčí rameny. „Asi dá… Ono taky záleží, jak dlouho jste se znali celkově…“

„No právě. Od druháku na střední. A tím rozchodem jsem zároveň přišel o nejlepšího kámoše, víš,“ přiznám.

„Jako že ta tvá ex začala chodit s ním?“ vykulí na mě oči.

„Ne. Můj nejlepší kámoš byl ten ex.“

„Jo takhle! Ježíši,“ odfoukne Jáchym a vjede si rukou do vlasů, „sorry, to mi vůbec nedošlo… Teda to… to je pitomý, fakt. To mě mrzí…“

„To nemusí,“ mrknu na něj a cítím, jak se mi překvapivě rychle vrací dobrá nálada. Protože den ještě nekončí. A nás dva čeká ještě plno „práce“, která ve skutečnosti žádnou prací není, pouze zábavou, když si to teda zábavný uděláme a nebudeme si to kazit dohadováním… „Jenom jsem chtěl říct, ať si z mýho názoru neděláš těžkou hlavu. To, že já jsem ještě pořád zklamanej a mám dojem, že láska sice je, to jo – ale spíš sprostý slovo, haha, tak to neznamená, že by ta tvoje písnička byla celá špatně. Ne, je skvělá! A já jsem ti k ní slíbil skvělej klip. Takže se zvedej.“ A s tím se vyhoupnu na nohy a napřáhnu k němu ruku.

„Okej,“ vloží Jáchym dlaň do té mé a nechá se i s kytarou v druhé ruce vytáhnout nahoru, „na ten skvělej klip jsem samozřejmě pořád zvědavej a natěšenej, takže jdeme na to!“ A pak, těsně předtím, než ho užuž chci pustit, tu mou dlaň stiskne o něco silněji, naléhavým, ovšem zároveň rozzářeným pohledem se vpije do mých očí a polohlasně dodá: „A láska je, Kubo. Tečka. I když jsi tomu na chvilku přestal věřit.“

„No, ehm,“ užiju si každou mikrovteřinu toho hřejivýho stisku… a toho jeho zvážnělýho, přesto ale zvláštně prosvícenýho pohledu… A abych zamaskoval, jak neskutečně mocně na mě tady tohle jeho sdělení zapůsobilo a jak jsem z toho najednou naměkko, rychle zamrkám a otočím to celý tak trochu v žert: „V jedné starší písničce se zpívá, že láska prý je. Jako moře a jako okno… a jako víno, nebo tak nějak, já už si to celý nepamatuju… Ale to slovíčko prý se mi tam líbí. Tak bych se toho zatím držel.“

Jáchym se na mě vědoucně usměje… naše propojený dlaně se rozpojí… A on se vydá zpátky na svý vysezený místo na okraji srázu. „Tu písničku mimochodem znám,“ hodí po mně přes rameno. „Je to babiččina oblíbená.“

Uvolněně se roztlemím. „Fakt? Týjo, jestli my nakonec nezjistíme, že se naše babičky znají!“

„Spíš mají doma v přihrádce stejný gramofonový desky – ono se jich tenkrát asi zase tak moc neprodávalo,“ usalašuje se Jáchym do tureckýho sedu, zatímco já už se věnuju pozapomenutýmu dronovi, kterej si svým netrpělivým bzučením pár metrů od nás už několik minut vynucuje mou pozornost.

„Na tom něco bude,“ uznám, odťuknu na displeji poslední pokyn – a pak se zadívám na Jáchyma: „A tenhle svůj úsměv už si nech na tváři přilepenej, jasný? Ne že se zase budeš ksichtit, jako kdybys měl tohle natáčení za domácí úkol z tvýho nejmíň oblíbenýho předmětu!“

Zacukají mu koutky. „Tak jsem se nikdy netvářil!“ ohradí se.

„Mám na to svědka,“ ukážu prstem na droníka. „Poslyš, prostě si představuj někoho konkrétního, komu chceš tu písničku věnovat… Neříkej mi, že tě nenapadne žádná konkrétní holka, které bys chtěl ty slova šeptat, zatímco bys ji držel za ruku!“

„Jo, to není špatnej nápad. Dík,“ uculí se ještě… A pak zase nechá to svý typický vnitřní světlo, který jsem na něm obdivoval už včera, aby ho celýho prozářilo a obestoupilo… a zjemnilo jeho rysy… a prohloubilo jeho pohled…

A nevím, jestli se to kameře mýho dronu povede zachytit, ale já mám během těch následujících tří minut a pětadvaceti vteřin dojem, že přede mnou sedí anděl. Anděl přinášející nádherný poselství: láska fakticky je.

***

„Ahoj, Kubo!“ zazubí se na mě Jáchym, když další den dopoledne otevřu dveře dokořán.

„Čau! Pojď dál,“ pozvu ho rozmáchlým gestem dovnitř, zatímco mě tak trochu nepříjemně píchne v podbřišku. Je to totiž poprvý za šest měsíců a třiadvacet dnů, co jsem sem pozval nějakýho kluka. Tenkrát jsem si přísahal, že už nikdy žádnej nepřekročí práh mýho bytu. Nebo práh mýho srdce. A i když Jáchym sem jde z jinýho důvodu, je to v podstatě zákazník, když se to vezme kolem a kolem, tak stejně se mi na chvilku všechny ty pocity zklamání a zrady vrátí… Nasucho polknu – a pak svou pozornost zaměřím znovu na Jáchyma, abych přišel na jiný myšlenky.

Včera v noci, nebo spíš dneska nad ránem jsem si parádně vyhrál se vším tím natočeným matrošem, a tak jsem sem dnes Jáchyma pozval, jestli se nechce podívat na výsledek. A případně mi rovnou ukázat, co se mu moc nezdá a co by si třeba představoval trochu jinak. Přišlo mi, že se nám to bude líp řešit osobně, než kdybych mu to jenom poslal – a on mi svoje reakce popisoval přes písmenka nebo telefon…

Když si Jáchym sedá v mým pokoji, kterýmu teda soukromě říkám grafický studio, na židli vedle mě, nemůžu si nevšimnout, že vypadá trochu unaveně… a taky docela nervózně. „Co je?“ šťouchnu rozverně svou židlí do té jeho. „To se tak bojíš toho, jak to bude vypadat?“

„Ne, to ne,“ pousměje se, „jenom… no… Asi ti to dalo hodně práce, co?“ přejede si dlaněma několikrát přes stehna, jako kdyby se mu potily ruce a on si je potřeboval otřít.

„Ehm,“ malinko mě to jeho chování znejistí, „co kdybys na mě rovnou vybalil, kam tím míříš?“

„Nooo… Prostě… Jak moc náročný by pro tebe bylo to předělat, kdybych ti místo tý původní písničky dal novější verzi?“ vyleze z něj.

Přimhouřím na něj oči: „A jak moc se ta novější verze liší…?“

„Skoro vůbec, jenom je tam trošku jinej konec.“

„Aha,“ zaculím se, protože mi to začne všechno docházet. „A máš ji tady?“

„Jo, jasně,“ hmátne do kapsy a vytáhne flashku.

„Tak ukaž,“ převezmu ji od něj, „pohraju si s tím rovnou… A ty si jdi zatím do kuchyně dát něco k pití, hm?“

„A nemůžu se dívat…?“ nadhodí.

„Nemůžeš. Protože bych chtěl, abys viděl až ten výsledek, hezky v kuse a najednou, a ne tady ty mý střihačský čáry máry…“

„Ty seš teda,“ protočí oči, ale bez dalšího odmlouvání se zvedne a odejde hledat kuchyň.

„Ty dveře nalevo,“ zavolám za ním ještě, ale víc si ho nevšímám, zastrčím flashku do zdířky, nasadím si sluchátka a dám se do práce.

Jáchym se vrátí za necelý dvě minutky s plechovkou coly v ruce, jenom po něm hodím lehce nepřítomnej úsměv – a jemu dojde, že to ještě nemám hotový, a tak za sebou zavře dveře, sveze se po nich do sedu a dá mi prostor, abych to dodělal, aniž by mi u toho zvědavě nahlížel přes rameno, což oceňuju. Sice si teda místo toho docela zaujatě prohlíží mě, ale jsem tak soustředěnej na ty dva monitory před sebou, že si ten jeho upřenej pohled skoro ani neuvědomuju…

„Taaak, a je to,“ věnuju mu po dalších odhadem pěti minutách širokej úsměv, zatímco si sundávám sluchátka z uší. Druhou rukou malinko povystrčím volnou židli, abych dal Jáchymovi najevo, že už může vyměnit lehce nepohodlnej posed na zemi za komfortnější posezení.

„Nechceš taky donýst něco na pití?“ přeptá se, když se sbírá na nohy.

„Zatím ne… Ale jestli se ti to bude líbit, otevřu si šáňo,“ zakřením se na něj.

„A kdepak ho vezmeš? V lednici se žádný nechladí,“ odpoví pohotově, když se i se židlí přisunuje co nejblíž ke mně.

„Neboj, mám tajný zásoby… Mimochodem, nemůžu si pomoct, ale vážně se mi tady tahle verze té písničky líbí o dost víc,“ mrknu na něj.

„Jo, no, mně nakonec taky,“ přizná s úsměvem. „Ještě nějaký nápady? Že bych tě kdyžtak uvedl jako spoluautora. Nebo rovnou autora? Já můžu být klidně jenom ten, kdo to oddrnkal na kytaru…“

„Nech si to,“ drbnu do něj.

„Ty si to nech,“ vrátí mi ten dloubanec.

„Já si to nechci nechat. Já ti to chci naopak už konečně pustit! Takže – voilà! Here you are! Nebo úplně obyčejně česky – zděs!“

„Ty jsi vůl!“ vyprskne Jáchym smíchy, ale pak už jeho pohled zvážní, když se na monitoru před ním začne ve vysokým rozlišení a v nádherných barvách odvíjet jeho příběh.

A teď si pro změnu to soukromý představení užívám já. Na monitor se nedívám, protože ten videoklip už mám nakoukanej – a místo toho sleduju Jáchyma hezky naživo. Jeho zaujetí. Jeho chvílema až okouzlení, co se mu zračí ve tváři. Jeho jemnej, zároveň tak trochu nevěřícnej úsměv. A jeho nadšení, až téměř ohromení, když ta písnička dohraje. Tohle, tyhle jeho výrazy, jsou moje odměna.

„No pane jo… vau!!! To teda!!!“ otočí se na mě Jáchym – a všechen ten úžas a taky vděk a spokojenost odvysílá očima a úsměvem přímo mně. „To vypadá luxusně! Fakt profi! Týjo… To jsem ani sám nečekal, že by to mohlo dopadnout až takhle skvěle… Seš neskutečnej, opravdu!“

Mám co dělat, abych se pod všema těma jeho pochvalama nečervenal jako malý děcko! „Však jsem ti slíbil skvělej klip, ne?“ chvástám se naoko, abych to celý trochu zlehčil. „Ale jsem moc rád, že se ti to tak líbí! I když… mám ještě jednu verzi. Takovou soukromou. A ta se mně osobně líbí teda o malinko víc…“

Překvapeně na mě vykulí oči: „Vážně? Ještě víc než tohle? To není ani možný… A ukážeš mi ji taky?“

„Jasně, klidně, jenom… myslím, že tobě se tak líbit nebude. Je to prostě jenom zase… můj soukromej pohled, víš…“

„No tak o to zvědavější jsem!“ usměje se Jáchym.

A tak mu tu verzi číslo dva pustím. Taky už jsem k ní stihl nahrát tu novější písničku, ale jinak mi tenhle klip téměř žádnou práci nedal. Vlastně vůbec žádnou. Prostě jsem tam bez jakýhokoliv zásahu nechal to, co jsme s dronem na jeden zátah natočili včera, hned po té mé a Jáchymově výměně názorů. Soukromě téhle verzi říkám zpívající anděl.

A ten momentálně nezpívající anděl se na to video dívá zvážněle… bez úsměvu…, ale přitom… fascinovaně. Jako kdyby ho to, co vidí, nějak hypnotizovalo. Od prvního akordu… až do posledního.

Teprve potom ke mně otočí hlavu… a do jeho očí se tentokrát nepromítá ohromení nebo úžas, ale spíš… jakási zjemnělá něha. „To… ehm,“ odkašle si, „to je vážně hodně soukromá verze,“ okomentuje to potom potichu.

„Jo, já vím,“ taky bezděky ztiším hlas. „Protože jsi ji zpíval nějaké té konkrétní holce. A jde to z toho poznat, že je to takový… osobní. Působí to hodně přirozeně a… já nevím, autenticky, jako kdyby ta osoba, který je ten vzkaz určenej, stála přímo před tebou… A z tohohle pohledu si myslím, že by se tahle, hmm, komornější verze toho klipu taky líbila obrovskýmu množství lidí, ale zase právě proto, že je to pro tebe tak osobní, tak si myslím, že bys měl pustit do světa spíš tu první verzi…“

Jáchym se pousměje. „Působí to přirozeně a autenticky asi hlavně proto, že ta osoba, který byl ten vzkaz určenej, stála přímo přede mnou.“

Nechápavě nakrčím čelo: „Počkej, to jako… myslíš mě?“

Jeho mírnej úsměv se o něco rozšíří: „Tak říkal jsi, ať si představuju někoho konkrétního, komu bych chtěl ty slova šeptat – a zároveň ho u toho držet za ruku, ne? Tak jsem se podle toho zařídil. Akorát jsem si tě nemusel představovat. Měl jsem tě celou dobu před očima.“

„To jako vážně… mě?“ zajíknu se. „Ale… to přece… já přece…“

„Co?“ povytáhne na mě zvědavě obočí. „A jestli mi teď řekneš, že ty přece nejsi holka, tak tě už fakt něčím praštím! To je vážně pro tebe tak nepředstavitelný, že ty moje písničky nejsou určený pro holky? Že já nejsem na holky?“

Z toho jeho prohlášení zvednutýho do otázky zůstanu na pár vteřin úplně perplex. „Ježíši,“ rozhozeně si vjedu rukou do vlasů, „není to nepředstavitelný, jasně že ne, tak jsem to nemyslel… Jenom… prostě… Udělal jsem si zjevně nějakej mylnej dojem, vlastně ani nevím, na základě čeho… a pak už jsem se ho jenom držel. Sorry…“

Jáchym se na mě poťouchle zašťuří: „Ty máš jediný štěstí, že jsi pořád zaslepenej tím svým ex. To tě trochu omlouvá. Jinak bych si to skoro musel brát osobně, že ti přijdu tak… přehlídnutelnej.“

V podstatě ve vteřině se přeladím z toho lehce nepříjemnýho trapnýho pocitu do svýho už téměř pozapomenutýho flirtujícího módu: „Nikdy jsem neřekl, že jsi přehlídnutelnej! Právě naopak! Tebe by člověk nepřehlídl, ani kdyby si na oči nasadil svářečskej filtr!“

„Hahaha!“ pobaví ho to. „Tak teď ale nevím, jestli to byl pokus o kompliment… nebo co vlastně…“

„To nebyl pokus o kompliment,“ poplácám ho přes stehno. „To byl kompliment par excellence.“

Jáchym mě přes tu ruku rozpustile pleskne. „To máte teda o komplimentech podivuhodný představy, Vaše Excelence…“

„Zato tobě jdou evidentně dobře,“ bavím se. „To oslovení se mi líbí.“

„Tak to si nech zajít chuť – teď už ho pěkně dlouho neuslyšíš! Leda až mi natočíš další podobně hezkej klip,“ škádlí mě.

„No, mě popravdě napadlo něco úplně opačnýho… Co kdybysme si zase zajeli do toho lomu – ale tentokrát právěže bez drona? A místo něj bysme si naopak mohli s sebou vzít ty plavky,“ navrhnu mu a probodnu ho vyzývavým pohledem.

„Brrr,“ otřese se hraně, „tak ty s tím nedáš pokoj?“

„Nedám! Ta voda fakt není tak studená, jak vypadá,“ lanařím ho.

„Jako jestli mě chceš vidět nahoře bez, tak stačí říct! Kvůli tomu mě nemusíš lákat do lomu,“ zajiskří mu v očích, a než se naděju, odsune se i s židlí kousek dál od stolu – a jediným hbitým pohybem si přetáhne tričko přes hlavu.

Překvapeně na něj vytáhnu obočí: „No tohle… Ty na to jdeš nějak zhurta!“

„Když mně se vážně do tý vody vůbec nechce…“

Zvednu se ze židle, jediným krokem překonám tu mezeru mezi náma, chytnu Jáchyma za lokty a vytáhnu ho na nohy. Vpiju se očima do těch jeho, pořád jiskřivých, ale zároveň i zvážněle vyčkávavých… Dlaněma začnu pomalu, hladivě přejíždět po jeho pažích… a přes předloktí… až k jeho zápěstím… a zase zpátky… „Okej, tak teda… můžeme jet kamkoliv jinam,“ nadhodím.

Trhaně se nadechne… a pak přikývne. „Fajn… Tak ale v tom případě si to tričko zase oblíknu, protože ty tady stejně nemáš moc horko, tenhle pokoj je asi nasměrovanej na sever, že? Já jsem byl vždycky rád, že mám pokoj na jih, protože mi tam vlastně svítí sluníčko pořád, ale zase v zimě tam mám pořád nalezlou ségru, protože…,“ rozdrmolí se podobně, jako drmolil ten první den. A možná je to pro něj typický, že tak často a rád mluví o své rodině, nebo možná tím jenom zakrývá nervozitu… A já zatím nevím, co z toho je pravda, ještě ho tolik neznám, ale chci ho poznat. Moc moc chci. Celýho. Se vším všudy.

„Já tu mám náhodou teplo dost, když chci,“ skočím mu do toho jeho proslovu, to triko mu vytrhnu z ruky, zahodím ho někam za sebe – a pak Jáchyma prostě popadnu do náručí a popojdu s ním ke své posteli, na kterou ho opatrně položím. A stejně tak opatrně, aniž bych uhnul očima z těch jeho, si lehnu těsně vedle něj. A přehodím přes nás peřinu.

„A pak, kdo na to jde zhurta…,“ špitne Jáchym a zachvěje se.

„Nejdu, neboj,“ mám potřebu ho uklidnit. „Jenom nechci, aby ti byla zima. A taky ti chci dát pusu. Jestli můžu.“

„Jo, to můžeš…,“ vydechne… A já tohle jeho vydechnutí vezmu jako pozvání k tomu, abych se překulil nad něj a tak trošku uvěznil jeho tělo pod tím mým. Počkám si, až mi Jáchym omotá ruce kolem krku… a až si v jeho očích přečtu, že je všechno v pohodě… A teprve pak se k němu skloním a dovolím si ochutnat jeho rty.

Chutnají božsky.

Ne, vlastně andělsky.

Usměju se nad tím… a ten svůj úsměv mu vdechnu do pusy.

„Co je?“ hlesne Jáchym a zvědavě otevře oči, jejichž zář, zněžnělá tím polibkem, mě celýho obalí a vtáhne do sebe.

„Nic,“ zkusím mu svým pohledem aspoň část té prosvětlené něhy poslat zpátky, „jenom… Došlo mi, že jsi mi vlastně neřekl, jak se ta písnička jmenuje.“

Jáchym se mi lehce zavrtí v náručí. „Protože se ještě nijak nejmenuje, nic šikovnýho mě zatím nenapadlo.“

„Hmmm, a co třeba prostě jenom Láska je?“ navrhnu.

Chápavě, hřejivě se usměje. „A to je celý? Jakože… bez toho slovíčka prý?“

„Jo, bez něj,“ ujistím ho ještě šeptem… a to další ujišťování už nechám probíhat beze slov. Naše rty, naše nádechy a výdechy a naše dlaně si toho dokážou říct mnohem víc, když se jim do toho nesnažíme kecat.