A další léto se pomalu chýlí ke konci

„Takže fakt nevím, co si pomyslí, že jim tam vezu to auto s promáčklinou na téměř stejným místě už potřetí!“ zakončí ségra svůj desetiminutovej monolog, a jelikož se odmlčí na delší dobu, než jaká jí běžně stačí na jeden nádech, dojde mi, že jsme konečně dospěli k místu, kde se ode mě očekává nějaká reakce.

„Co by si pomysleli?“ trhnu rameny, což není zrovna šťastnej úkon vzhledem k tomu, že si levým ramenem přidržuju mobil u ucha, abych měl obě ruce volný. Než mi totiž ségra dovyprávěla svou storku, došel jsem z práce až ke svýmu bytu, takže potřebuju odněkud vyštrachat klíče. „Je to autoservis. Jsou tam na promáčkliny všeho druhu zvyklí.“

„Budu vypadat, že neumím parkovat,“ brblá.

„Jak říkám – jsou zvyklí,“ zopakuju pobaveně, vytáhnu klíče z boční kapsy batohu a začnu si odemykat. „A pak, nezapomeň, že je to živí. Pro ně by bylo ideální, kdyby nikdo neuměl parkovat. Nebudou z toho dělat vědu.“

„Jestli jsou jako Dan, tak z toho budou dělat vědu, to si piš!“ oponuje mi – a já už se neudržím a vybuchnu smíchy.

„Dan je majitel auta, který mu soustavně ničíš, to je trochu něco jinýho! Hele, ségra, já už jsem doma, takže se jdu převlíct a razím někam na kole. Pozdravuj Dana i Fildu a…“

„Počkej! Já ti ještě neřekla, proč ti vlastně volám!“ přeruší ségra můj pokus se s ní rozloučit.

„To si děláš…!“ zakoulím nevěřícně očima, ale ovládnu se, a zatímco si skopávám z nohou boty, znovu se vrátím ke klidnýmu, rozvernýmu tónu: „Tak proč teda? Jo že ty budeš chtít, ať ti do toho servisu zajedu já?!“

„Ne, to… Vidíš, to mě nenapadlo… A zajel bys? Nééé, počkej, džoukuju… Jirko, co děláš teď v sobotu? Máš nějakej program na odpoledne?“ zavyzvídá.

Cestou do ložnice si v hlavě rychle promítnu svůj nástěnnej kalendář, co mi visí v práci: zvykl jsem si tam kromě těch pracovních schůzek zapisovat i volnočasovej program… Příští víkend jedeme s klukama z kanclu do Tater, ale kolonka na tuhle sobotu i neděli je tam zatím pořád volná.

„Ne, nemám tam nic,“ odpovím. „Ale může se to během vteřiny změnit – záleží, s čím se vytasíš!“

„Jo, to je mi jasný,“ rozesměje se ségra. „Ale tohle by se ti náhodou mohlo líbit! Brácha, pojď s náma sjet na raftu kousek Moravy!“

„Kousek Moravy…?“ zopakuju po ní překvapeně. „A s kým – s váma?“

„No se mnou, s Danem, Fildou – a s instruktorem! Viděla jsem takový plakátky jedný agentury, víš, že jako zorganizují vodáckej výlet pro ty, kdo si na vodu jinak sami netroufnou, protože nemají zkušenosti… To jsme přesně my! Tak jsem si říkala, ať malej ještě něco typicky letního zažije, než za dva týdny pošupajdí do školky… A já do práce. No a ono se to platí za raft, víš, takže čím víc nás bude, tím lepší cena na jednoho vyjde. A tím víc srandy si tam užijeme samozřejmě. A taky tím menší úsilí při pádlování, říkal Dan.“

„Jo tak menší úsilí,“ pochechtávám se. „Hele, ségra, to zvládnete sami, mě tam vůbec nepotřebujete! Anebo řekni našim, když chcete víc srandy a míň pádlování, ne?“

„Těm se nechce, jako bys je neznal! Bude tam prý moc horko, bude nudný sedět tři hodiny na nepohodlný nafukovací lavečce a koukat jenom na vodu, všude budou komáři…“

„Ty tomu teda umíš udělat promo, jen co je pravda!“ rozchlámu se. „Když se našim přesně z těchhle důvodů nechce, tak mně se teď jako chtít má?“

„Jirkooo, no taaak, nenech se prosit!“ úplně ségru vidím, jak nasazuje ten svůj škemravej kukuč. „Na vodě jsme ještě nikdy nebyli, tak to zkusíme… A Filouš taky říkal, že chce, abys jel!“

„Kecko jedna,“ osočím ji z manipulátorství, ale při zmínce o mým čtyřletým synovcovi se bezděky usměju.

„Nekecám, fakt! Ptal se, jestli pojede babi, děda a strejda. Vážně!“

A i když si o jejích přesvědčovacích technikách myslím svoje a i když mě to zrovinka na vodu nijak netáhne, jelikož jsem spíš suchozemskej typ – kolo, brusle, hory a podobně, tak tomu prckovi nechci kazit radost.

„No tak teda jo,“ svolím a musím si oddálit telefon od ucha, jak ségra na druhé straně vypískne radostí. Jak malá!

Vydyndám z ní ještě nějaký detaily, ať se na to můžu aspoň trochu psychicky připravit, jak jí nezapomenu třikrát zdůraznit, a pak už se s ní doopravdy rozloučím, abych vůbec na tom kole stihnul někam dojet za světla. Přece jenom, dny už se nám krátí. A další léto se pomalu chýlí ke konci. Achjo.

***

Na místo nalodění dorazím v sobotu s desetiminutovým zpožděním. Ne tak úplně vlastní vinou! Potřeboval jsem se ještě stavit pro něco na pití, ale neodhadl jsem, že v nákupáku to bude na dýl…

„Takže to bylo tvou vinou!“ zašťuří se na mě ségra a pokusí se mi plesknout jeden výchovnej pohlavek. „Brácha, ty jednou přijedeš pozdě i na vlastní pohřeb!“

„Nech si to!“ snažím se odrazit její fyzickej i slovní útok.

„Mamííí, co je to pohžeb?“ přestane se Filípek věnovat stavění hráze z kamínků a zvědavě k nám zvedne oči.

„Jo, mamííí,“ zapitvořím se a ostrouhám na ségru mrkvičku, „teď vysvětluj!“

„Pohřeb bude mít tatínek, až ho z toho věčnýho hašteření maminky a strejdy trefí,“ zadeklamuje Dan a znovu zkusí upoutat Filípkovu pozornost předváděním svýho budovatelskýho umu.

„Taky dobrá odpověď,“ pobaví mě to. „A navíc, nechápu, o co ti jde,“ natočím se zpátky k ségře, „pořád jsem tu dřív než ten instruktor! Doufám, že mu taky náležitě vyčiníš, až dorazí!“

„Když se neomluví, tak jo!“ ujistí mě ségra.

„Já jsem se omluvil!“

„Soráč není omluva!“

„A co to teda je?“

„Mamííí, a co je to soláč?“

„Filípku, dívej, teď do té přehrady zaparkujeme tady tuhle lístečkovou lodičku…“

Ještě než začnu litovat, že jsem si k tomu pití nepřikoupil i krabičku Panadolu, přeruší to naše štěbetání přibíhající dvojice. Holka s klukem.

Holka s…

A v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

„Omlouváme se, omlouváme se za zpoždění!“ osloví nás všechny ten… zjevně instruktor, jakmile doběhnou k nám, a přeletí nás očima. „Problémy s autem…“

Trhnu hlavou dřív, než se naše pohledy stihnou potkat.

„Jste Kudláčkovi, že?“ usměje se ta holka. „Já jsem Kačka, tu dnešní akci jsem s váma domlouvala,“ zakotví očima na ségře.

„Jo, Viky, těší mě,“ oplatí jí ségra úsměv a podají si ruce.

„Představování necháme na potom – my teď honem připravíme ten čtyřmístnej raft, rozdáme vesty, pádla… Vy si zatím rozmyslete, jestli si něco ze svých věcí budete chtít nechat v raftu pod nohama, zbytek schováme do barelu,“ informuje nás ještě pan instruktor, načež s Katkou odběhnou k nedaleké plechové boudě, odemknou ji a začnou z ní vytahovat náš dnešní dopravní prostředek a další vybavení.

„Nechcete s tím pomoct?“ zavolá na ně Dan, a aniž by si počkal na odpověď, rovnou k nim vyrazí.

„Ale to je najednou iniciativy!“ rýpne si ségra polohlasně. „Doufám, že ta kočka Kačka nepojede s náma!“

„Přece bys nežárlila,“ jemně do ní šťouchnu loktem, ale ségra jenom pohodí hlavou a pak svou pozornost obrátí k Fildovi.

A já si k nim přidřepnu taky, abych si mohl vyslechnout Filípkův žvatlavej popis jeho kamínkové stavby, ale hlavou se mi přitom honí jedna jediná myšlenka: a sice, že na rozdíl od ségry si přeju pravej opak – a doufám, že ta Katka s náma naopak pojede! Že pojede jenom ona! Že ona je tím naším dnešním instruktorem! A Lukáš… Lukáš ji sem jenom přivezl… a pomůže jí dotáhnout k řece ten raft. A pak zase odjede.

Musí to tak být! Protože… pravděpodobnost toho, že se mi stane něco takovýho, a sice že Lukáše z ničeho nic nejenom potkám, ale ještě budu v podstatě odsouzenej strávit několik hodin v jeho společnosti, je přece téměř nulová! Gravitace, kvantová mechanika, statistika… Vesmíre, no tak, dodržuj vlastní zákony! A nech Lukáše zase hezky zmizet!

***

Zřejmě ale nemluvím tou správnou vesmírnou řečí, protože Vesmír nechá moje prosby, který si v duchu drmolím, zatímco koutkem oka pozoruju Lukáše s Katkou a všechny jejich přípravy, nevyslyšený.

„Tak, a já se s váma prozatím rozloučím,“ usměje se na nás Katka asi deset minut nato. „Sejdeme se zhruba za tři a půl, čtyři hodiny na našem tábořišti u jezu, kde provozujeme i občerstvení, takže se můžete těšit, že si tam pak budete moct koupit něco dobrého za úspěšné zvládnutí dnešní akce… A tadyhle Lukáš vás pak odnaviguje k parkovišti, kde už na vás budu čekat s minibusem, abych vás odvezla zpátky sem, k vašim autům. Užijte si plavbu – a zatím ahoooj!“

Chce se mi spíš vrčet nebo výt, to záleží, ale přece jenom se do rádoby veselýho vodáckýho pozdravu přinutím. A stejně tak se o pár vteřin později přinutím, abych konečně zvedl oči a zahleděl se na Lukáše, protože po odchodu Katky se mu pohledem už prostě dost dobře vyhýbat nemůžu. Zatraceně.

„Takže ještě jednou ahoj, já jsem Lukáš,“ věnuje nám ten vesmírnej dáreček další rozzářenej úsměv, před kterým i dnešní doběla rozžhavený slunce bledne závistí. „Budu rád, když se mi taky představíte… Co ty, prcku, jak se jmenuješ?“ přidřepne si před Fildu.

„Filípek Kudlášek!“ prohlásí můj synovec hrdě.

„Okej, takže Filípku Kudláčku, já jsem Lukáš. Ale na vodě mi všichni říkají Luke.“

Rty se mi samovolně stočí do úšklebku. Jasně, a mimo vodu ti říkají Lucas… To jsem zjistil, když jsem tenkrát dohledal jeho stránky a asi deset vteřin jsem si je prohlížel. Dýl jsem to nedal.

Po Fildovi nahlásí svý jména ségra se švárou, Lukáš si s nima podá ruku, ovšem když přijdu na řadu já, rádoby ledabyle si zastrčím ruce do kapes a zatvářím se co nejvíc nepřístupně.

„A poslední člen výpravy se jmenuje…?“ zakotví Lukáš tápavě očima v těch mých.

No bodejť by si mý jméno pamatoval!

„Zdeněk,“ ucedím bez mrknutí oka.

Lukáš na mě pochybovačně přimhouří oči, ale to už si vezme slovo malej Filda: „Mamííí, on stlejda neví, jak se jmenuje?“

Ségra po mně nechápavě hodí očima: „Strejda, on…“

„Strejda chtěl vědět, jestli dáváš pozor,“ sklopím k Fildovi oči a prstama se mu prohrábnu v těch jeho zlatých kudrlinkách.

„Tak jak se teda strejda jmenuje, Filípku?“ zeptá se ho Lukáš pobaveně.

„Jižík!“

Dýl už tu svou neproniknutelnou grimasu nedokážu udržet a vybuchnu smíchy spolu s ostatníma, dám si ale záležet, abych se během toho na Lukáše ani nepodíval. Jemu můj smích nebo úsměv rozhodně určenej není!

Dalších deset minut věnuje Lukáš instruktáži, co a jak. Jak si správně navlíknout a zapnout vestu, jak držet nebo nedržet pádlo, jak se rozesadit na raftu, kdo je háček, kdo kormidelník a kdo porcelánek, jaký pokyny od Lukáše během plavby uslyšíme, jaký úseky nás na řece čekají… Ještě nikdy jsem řeku nesjížděl, takže ho poslouchám celkem zaujatě, ale přistihnu se, že mnohem větší pozornost než tomu, co Lukáš říká, věnuju tomu, jak to říká. Bože! Už je to… kolik? No tři čtvrtě roku, tak nějak… A stejně na mě barva jeho hlasu má takovej vliv! Bodejť taky ne, když… v tu jednu chvíli… v tu jednu hodně intenzivní chvíli… jsem byl na zvuku jeho hlasu v podstatě závislej, a… ehm… Do kelu, ještě že mám dnes na sobě volný kraťasy!

Pak už se konečně nalodíme. Mně a Danovi určí Lukáš roli háčků, Filípek se uvelebí pěkně uprostřed raftu a rozloží si kolem sebe čtyři nebo pět malých autíček, co mu ségra přibalila s sebou, aby se měl čím zabavit, a ségře se dostane té pocty sedět vzadu vedle Lukáše. Ten s náma nejdřív natrénuje ty nejzákladnější pokyny v klidné zátočině, několikrát nás všechny opraví, co se týče způsobu, jakým držíme a používáme pádla, a pak už nic nebrání tomu, abychom spolu s líným proudem řeky vypluli vpřed.

No, líným… Ani se pořádně nerozkoukám a ségra taktak stihne udělat pár fotek účastníků zájezdu na památku, když doplujeme na místo, kde nás řeka začne unášet o něco rychleji… A zrovna je to úsek plnej kamenů či pařezů vyčnívajících z vody nebo naopak větví stromů trčících z břehu kus nad hladinu, takže s Danem coby svědomití háčci málem nestíháme všechny ty překážky hlásit.

Lukáš nás tím úsekem ovšem zdatně proplete. „Dopředu! Pravá dopředu, levá kontra! Kontra, Viky! Levá strana dovnitř! Ááá levá ven… a všichni dopředu, teď!“ Inu, rozdávat povely, to by mu šlo, že! A já se naladím na ten jeho hlas… a prostě ty povely bez přemýšlení plním. Znovu. Tenkrát, no… tenkrát jsem jaksi jiný možnosti neměl. Ehm. A dnes… dnes zase nemám dost zkušeností…

„Ty s náma cvičíš jak na spartakiádě!“ rozveseleně na Lukáše zavolá Dan.

„Co vůbec děláš, jakože za práci? Učitele těláku?“ zasonduje ségra – a nemůžu přeslechnout ten lehce koketní podtón v jejím hlase.

„Ne, to ne,“ zasměje se Lukáš – a já se už dopředu napnu očekáváním. Ne kvůli tomu, že bych byl tak zvědavej. Ale kvůli tomu, jak zatoužím slyšet to znovu. „Jsem hasič.“

„No nekecej!“ vyjekne ségra nadšeně… a já proti svý vůli zabublám smíchy: my jsme prostě dvojčata k pohledání!

Smích mě ale zase rychle přejde, protože zatímco tohohle Lukášova oznámení se chytnou i Dan s Filípkem a všichni začnou vyzvídat detaily, ačkoliv každýho samozřejmě zajímá něco jinýho, tak já se naplno ponořím do vzpomínky, jak tahle informace zamávala tenkrát se mnou… No kdo by taky nebyl na hasiče, že? Já pro ně mám teda slabost rozhodně. A když mi tenkrát Lukáš jen tak mezi řečí zmínil, že je hasič, tak mi v podbřišku vybuchla… vlna obdivu i vzrušení. Už tak mě prostě přitahoval, neskutečně moc – tím, jak vypadal, tím, jak byl hovornej, tím, jak se smál, tím svým podmanivým pohledem… A pak ještě tohle k tomu… Kdyby to mně samotnýmu neznělo tak uboze, tak mám skoro tendenci přiznat, že přesně v ten okamžik jsem se do něj tenkrát zabouchl. Jak málo někdy stačí…

A jak moc sil pak člověk potřebuje k tomu, aby zapomenul! A když se mu to užuž daří, tak ségře musí padnout do očí nějakej pitomej plakátek a ona se musí nadchnout pro výlet na raftu s instruktorem. A ze všech vodáků a rafťáků, co jich jsou český řeky plný, tak na ten náš výlet prostě musí přijet dělat instruktora zrovinka Lukáš!

„Tak a přichází další úsek, kde si trochu mákneme,“ vyruší mě zrovinka Lukáš ze vzpomínek. „Takže záda narovnat… a dopředu! Všichni! Pořádně se do toho opřeme… A háčci vepředu nespí a hlásí, co vidí… Jirko, zaber! Možná si zkus pravačkou chytnout to pádlo trochu níž… A taky se trochu nakloň, nebo nám z toho raftu vypadneš…“

Bezděky zaskřípu zubama. „Co kdybys napomínal i ostatní členy výpravy?“ ohradím se.

„My ostatní se neulejváme,“ zahihňá se ségra.

„Prosím tě, zrovna tvoje pádlo tu vodu jenom tak šimrá, vezeš se tam vzadu jako královna,“ zaksichtím se na ni přes rameno.

Švára na mě spiklenecky mrkne, je mi jasný, že si taky všiml, jak se ségra před Lukášem tam vzadu nakrucuje, kdežto Lukáš se nechá slyšet, že si to se mnou hned na příští zastávce klidně vymění, když budu chtít. Nestojí mi za odpověď, radši se začnu s Danem bavit o tom, že je hrozný, kolik je ve vodě naházených odpadků…

Lukáš ovšem na svou nabídku nezapomene. Nechá nás zastavit u jedné kamenité plážičky v příjemné zátočině s tím, že jednak ať si potrénujeme parkování, a druhak že kdyby někdo chtěl na chvilku vylézt a protáhnout si nohy, tak může – čehož využijeme všichni, ostatně nemáme kam spěchat. A když se asi za deset minut začneme sbírat s tím, že zase o kousek popojedeme, Lukáš se ke mně přitočí a zeptá se: „Chceš si to teda na chvilku zkusit vyměnit?“

Samovolně mi sjedou oči k Filípkovi: „Radši ne, nechci tu mít nikoho na svědomí.“

„Neboj, nedovolil bych, aby se někomu něco stalo,“ pronese Lukáš přesvědčeně… A já mu to věřím. Jako jsem mu to věřil tenkrát. Ostatně je těžký nevěřit někomu, náplní jehož práce je zachraňovat životy, že…

Přesto ale tentokrát odmítnu: „Hm, ale zezadu se ti to bude hlídat líp.“

A pak jdu radši pomoct Fildovi nalodit se do raftu, jenom abych nemusel stát vedle Lukáše a celým svým tělem vnímat tu jeho… prachobyčejnou blízkost…

***

Další část trasy je vyloženě na pohodu. Sesynchronizujeme se s Danem do leháro tempa, který vyhovuje nám oběma, a popravdě nemám nejmenší tušení, jestli náhodou nejsme jediní dva, kdo momentálně pádluje. Je mi to jedno, je mi pro tuhle chvíli jedno tak nějak všechno: užívám si prostě to dnešní vodácký dobrodružství jako takový, rozhlížím se kolem dokola a přemýšlím, kde to vlastně přesně jsme, protože z vody vypadá tenhle kus mýho rodnýho kraje úplně jinak, než jak ho znám z kola nebo z auta. Jen tak na půl ucha vnímám Fildovy komentáře nebo rozhovor ségry s Lukášem, pouze Lukášův občasnej pokyn určenej nám všem nechám doběhnout od ucha až do mozku a z mozku k rukám a vykonám, co je zrovna potřeba, abychom bez problémů propluli tou kterou zákrutou, zúženým místem a podobně.

Teprve když se Fildovo polohlasný žvatlání změní v hlasitý nadšení, přepnu se z toho až téměř polospánku zpátky do plnýho vědomí. Z toho, o čem se ti tři za mnou baví, se dovtípím, že ségra s Lukášem domluvila, že se s Filípkem můžou někdy přijít podívat na hasičskou stanici, až tam bude mít Lukáš službu – aby si Filda prohlídl opravdový hasičský auta… Pousměju se, když si představím, jak bude ten malej špunt nadšenej!

„Tak nevím, jestli nemám začít žárlit!“ uchechtne se Dan potichu, abych to slyšel jenom já.

Hodím po něm očima, abych zjistil, jak vážně to myslí: „Dobře víš, že nemusíš…,“ prohodím.

„Nikdy nevíš!“ oponuje mi, ale v očích mu to pobaveně jiskří, je vidět, že žádný vážný starosti mu ségřin náhlej zájem o pana hasiče nedělá, a tak na něj jenom s jemným ušklíbnutím zavrtím hlavou.

I když samozřejmě už to, že to Dan vůbec nadhodil, znamená, že hlavou mu to prolítlo. Takovej ten nepříjemnej pocit ‚co když časem přestanu být jedinej‘. Podobně jako to prolítlo hlavou ségře, když měla tu poznámku o Katce… Nedokážu si pomoct, ale po tváři se mi samovolně rozlije širokej úsměv. To když si vzpomenu na to, jak jsem s Viky a Danem dva roky zpátky zapíjel jejich svobodu. S každým zvlášť samozřejmě.

S každým jsem byl v jiným podniku, s každým jsme pili něco jinýho, přesto obě ty rozlučky dopadly stejně: jak Viky, tak i Dan byli nakonec dost naměkko – z toho, že se našli a že jim to i po tolika letech tak klape… A že tomu nemůžou ani uvěřit, jaký mají štěstí, že si je ten druhej chce vzít… A Dan mě přesvědčoval, že udělá všechno pro to, aby ségra toho rozhodnutí nikdy nelitovala… A Viky mi zase brečela na rameni, že doufá, že Dan toho rozhodnutí nikdy nebude litovat… Bylo to vlastně krásný, úžasný, tohleto od nich obou poslouchat. Bylo to úžasný pro mě jako pro Vikyna bráchu. Ale bylo to hrozně bolavý pro mě jako pro někoho, kdo je už tolik let sám…

A teď mě to zabolí zase, když se mi to všechno vybaví. A zabolí to ještě o něco víc, protože ten kluk, kterej sedí přímo za mnou, byl po dlouhé, hodně dlouhé době první, u koho jsem měl dojem, že mi tu mou samotu pomůže prolomit. S ním jsem si to uměl zase konečně představit. Uměl jsem si představit, že jsem s někým. S ním. Že jsme spolu. A ta představa, ta naděje se mi líbila, líbila se mi moc.

Ale vydržela mi jenom několik hodin.

***

Další zastávku, svačinovou, se Lukáš rozhodne udělat kousek od jednoho nedávno zrekonstruovanýho mostu. Je tam vybudovaný i dřevěný posezení, případně se dá posedět na travnaté mezi… Menší problém ovšem je, že tohle místo je z raftu trochu hůř přístupný: žádná kamenitá nebo jiná plážička, ale vyšší břeh, na kterej je nedřív nutný se přímo z raftu tak trochu vydrápat…

Lukáš nás odnaviguje až těsně ke břehu, přičemž mě navede, ať se pevně zachytím větví nějakýho keře nebo co to přesně je, čímž udržím celej raft na místě. Lukáš pak seskočí z raftu do vody, která mu sahá kousek nad kolena, a přidrží raft na druhé straně, aby se nekolíbal a aby z něj mohli Dan s Filípkem v náručí a ségra co nejpohodlněji vylízt.

Ségře ale při vystupování lehce podjede noha a ona zavrávorá, jak se snaží udržet balanc.

„Chceš pomoct?“ zareaguje hned Lukáš a co nejvíc se k ní nakloní, aby ji přidržel – a aby ona se o něj mohla opřít.

„Nechat se zachránit hasičem? To nepohrdnu,“ zachichotá se ségra, a zatímco švára na mě ze břehu jenom pobaveně protočí oči, ona nechá Lukáše, aby ji tak nějak napůl vytáhl, napůl vyšoupl z raftu. Pak už se ségra zachytí Dana, a tomu navíc na Lukášův pokyn ještě podám barel, protože v něm jsou naše dnešní svačinky schovaný.

„A co ty?“ obrátí Lukáš nakonec svou pozornost ke mně. „Chceš se taky nechat zachránit hasičem?“ přeptá se s cukajícími koutky – a napřáhne ke mně ruku.

„Já už jsem měl tu čest dělat s hasičem plno jinejch věcí, takže ne, díky,“ syknu na něj a sám nevím, co přesně se mi to prožene podbřiškem. Jestli ozvěna mýho tehdejšího vzrušení, nebo úplně nová vlna, kterou ve mně ta Lukášova blízkost způsobuje… Nebo lítost z toho, že něco takovýho už nikdy nezažiju… Nehodlám se v tom každopádně babrat, a aniž bych se pokoušel o krkolomný vylodění se na břeh, seskočím místo toho taky z raftu přímo do vody. Sice na sobě nemám plavky, ale nevadí mi to, s tím, že se dnes namočím, jsem počítal a v batohu mám kdyžtak nějaký věci na převlečení.

Lukáš se toho, že jsem jako první přestal předstírat, že se neznáme, a předestřel jsem před nás tu naši společnou minulost, okamžitě chytne: „Pokud se dobře pamatuju, tak se ti dělat ty věci líbilo.“ Načež popadne ten raft, smýkne s ním ke břehu a zkusí ho zapřít o nějaký balvany.

„Jasně! Stejně jako těm tři sta šedesáti přede mnou a tři sta šedesáti po mně!“ odfrknu. „Chceš s tím pomoct?“ kývnu hlavou k tomu raftu.

„V pohodě, takhle neuplave… A to máš o těch číslech teda dost naddimenzovanou představu.“

„Že by? Takže jsem byl jenom sto padesátej? Nebo dokonce jenom osmdesátej? Tak to abych si zatleskal, ne?!“ A pak, protože cítím, jak se mi to všechno vrací, nejenom ta lítost, ale i všechno to… ponížení, co jsem tenkrát cítil, a spolu s tím ten pocit jakési zrady, zavrtím na Lukáše hlavou a hlesnu: „Seru na to. Vždyť už mi to může být jedno.“ A s tím se přebrodím ke břehu, vyškrábu se na něj a dojdu k barelu, ze kterýho si vyhrabu batoh. Prohodím během toho pár slov se ségrou a Danem, kteří posedávají na trávě a mají před sebou rozloženej něco jako piknik, ten náš malej kuliferda mi dokonce přiběhne nabídnout kousek jablka a banánu ze svýho svačinovýho kastlíku, a pak se se svým sáčkem oříšků, s lahví vody a s mobilem odeberu sednout si kus dál od nich. Od nich všech. Chci být na chvilku sám.

***

Zatímco uzobávám oříšky a předstírám, že si na mobilu vyřizuju nějakou korespondenci, hlavou se mi prohánějí vzpomínky. Všechno se to odehrálo na silvestra, a přitom to mám v hlavě tak živý a barevný, jako kdyby se to stalo včera!

Byla to taková ta silvestrovská párty na jedné nedaleké chatě. Já většinou trávil silvestry s našima, nebo případně s kámošema v baru, podle toho, na co jsem měl zrovna náladu, ale tentokrát jsem se nechal kolegama z práce ukecat, ať jdu s nimi; tu chatu totiž vlastní rodina jejich společnýho kámoše, a tak on si tam pozval svoje kámoše a ti si mohli přivíst svoje známý… Nakonec nás tam bylo kolem čtyřiceti, všichni plus mínus v mým věku.

Lukáš mi padl do očí hned, jak jsem ho uviděl poprvý, ale to jsem ho prostě jenom přejel pohledem, v duchu jsem obdivně zavzdychal – a myslel jsem si, že po zbytek večera a noci už se pravděpodobně ani nepotkáme, natož abychom třeba měli možnost spolu prohodit pár slov… Jaký bylo moje překvapení, když se asi půl hodiny poté z ničeho nic ocitl u baru těsně vedle mě, a dokonce se se mnou dal sám od sebe do řeči! Během pěti minut jsem dokonale zapomněl na to, proč jsem k tomu baru vlastně šel… a že bych se možná měl vrátit ke své partě… S Lukášem už se nám pusy nezastavily a ani jeden jsme neměli potřebu ten náš pokec ukončit. Akorát jsme se v jednu chvíli přesunuli i se svýma drinkama a s balíčkem chipsů od baru k menšímu stolku pro dva. A po zbytek večera jsme na té párty byli jenom my dva, ten stolek…, prostě ty naše asi dva metry čtvereční… A zbytek chaty se vypařil. Zbytek světa přestal existovat.

Když pak o půlnoci ostatní odpočítávali poslední vteřiny starýho roku a vítali ten novej, my jsme to jejich nadšený hulákání poslouchali z horního patra. Z jednoho z pokojů. Přičemž to poslouchali bych měl dát do uvozovek, protože my jsme je ve skutečnosti neposlouchali. Ani neslyšeli. Vnímali jsme jenom jeden druhýho. Všema smyslama.

Napoprvé to nebylo nic víc než klasickej sex. Nic víc, ale zároveň ani nic míň! Bylo to skvělý, bylo to boží… Ale byla to prostě klasika.

Ovšem v druhým kole Lukáš z ničeho nic přitvrdil. Nečekal jsem to, vůbec mě nenapadlo, že zrovna on by mohl na něco takovýho být… a že zrovna mně by mohl tu noc něco takovýho zprostředkovat… A tak když mi Lukáš najednou svázal ruce za zády páskem od kalhot, docela mě to zaskočilo. Lukáš měl ale v očích… tu správnou směs sebejistoty, podmanivosti a hřejivýho uklidnění, a tak jsem proti tomu tvrdšímu zacházení vůbec neprotestoval. Za odměnu jsem pak zjistil na vlastní kůži, jaký to je, když si o něčem myslíte, že už to nemůže být lepší… a ono to najednou lepší je. Stonásobně.

No a při třetím kole mi Lukáš ještě navíc zavázal oči. Přiznávám, že na asi dvě tři vteřiny jsem se doopravdy bál. Jestli jsem to nenechal zajít moc daleko. Přece jenom byl Lukáš někdo, koho jsem ve své podstatě neznal. I když kdesi v srdci jsem měl dojem, jako bych ho znal odjakživa, tak moje hlava to odmítla brát jako argument a předhazovala mi svoje vlastní. Že jako dost možná dělám obrovskou blbost, když někomu cizímu něco takovýho dovoluju, a že by to vůbec nemuselo dopadnout dobře. Ale já jsem hlas svýho rozumu umlčel… a místo toho jsem se soustředil na Lukášův hlas. Jeho hlas byl totiž tím jediným, na co jsem se mohl soustředit, když jsem bezbrannej a oslepenej ležel na posteli. A ten jeho podmanivej, svůdně přísnej a přitom vroucně konejšivej hlas mě uklidňoval… a zároveň vzrušoval… a na vlně toho jeho hlasu jsem se pak svezl do ráje… potřetí.

Takhle božsky intenzivně jsem přivítal…, ne, jsme přivítali letošní novej rok.

A než jsme usnuli stulení jeden druhýmu v náručí, tak já si chvíli navážno představoval, že bychom takhle mohli vítat… klidně každej den toho novýho roku. Každičkej den.

Představoval jsem si to i ráno, když jsme se vzbudili… natisknutí jeden na druhýho… A přišlo nám to úplně přirozený. Žádný rozpaky, žádný váhání, žádný narážky, že jsme toho včera asi moc vypili, nic takovýho. Ne, bylo to, jako kdybych se vzbudil v náručí přítele, se kterým jsme v noci slavili třeba už třetí rok našeho společnýho vztahu. Aspoň já si tak připadal… a nějak jsem měl dojem, že Lukáš si tak připadá taky. Minimálně se tak choval.

Rozhodli jsme se zazdít snídani, místo toho jsme se najedli jeden druhýho, tentokrát jemně, něžně… A když jsme se pak zase objali a naše úsměvy hrozily, že budou širší než naše tváře, nedalo mi to, abych se znovu nevrátil k tomu, co se odehrálo o pár hodin dřív:

„Hmmm, ale ta tvoje přísná role v noci ti taky dost sedla!“

„To by asi měla,“ vypadlo z Lukáše… A doteď nevím, jestli to řekl omylem, nebo záměrně, neměl jsem už pak kdy to zjišťovat.

„Jak to myslíš?“ zarazila mě ta jeho poznámka.

„Nijak,“ ošil se, „to neřeš…“

A já si pamatuju, jak jedno moje já strašně moc chtělo to opravdu neřešit, hodit to za hlavu, zapomenout na to a nechat to být, jenže to moje druhý já bylo jako pes. Jako pes, kterej zavětřil stopu, důležitou stopu, a nehodlal se jí pustit.

A tak to z Lukáše nakonec neochotně vypadlo celý.

A sice to, že si přivydělává jako dominant.

Asi deset patnáct vteřin jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu, aby mě poškádlil. Deset nebo patnáct vteřin jsem doufal, že si ze mě dělá srandu. Čekal jsem na to, až vybuchne smíchy a zároveň mi vyčte, že ho zklamalo, že jsem takový blbosti byl schopnej uvěřit…

Nic z toho se nestalo. Ani nemohlo. Lukáš si ze mě srandu nedělal. Myslel to vážně. Byl to fakt.

Ještě nikdy jsem nevystřelil z postele tak rychle jako tenkrát. Bylo mi… bylo mi najednou hrozně! Cítil jsem se tak zrazeně a poníženě… a skoro až zneuctěně… A taky to tak kurevsky bolelo, že noc, které jsem uvnitř sebe přikládal takovej význam, byla pro Lukáše vlastně jenom další zakázkou, dalšíma odpracovanýma hodinama…

„Kolik jsem ti dlužnej?!“ prskal jsem po něm nepříčetnej vztekem… a to už jsem se mu ani nebyl schopnej podívat do očí, protože jsem se před ním najednou i děsně styděl, a prostě… Mlelo se to ve mně, mlelo se toho ve mně šíleně, šíleně moc. A já jsem na sebe ve spěchu házel oblečení, abych mohl z toho pokoje utýct dřív, než se stane něco špatnýho. Než… než Lukášovi rozbiju hubu, nebo než to tam celý pozvracím… nebo než se rozbrečím… nebo všechno dohromady…

Lukáš na mě celou dobu mluvil, snažil se mi to nějak vysvětlit, nebo spíš chtěl, ať s ním ještě chvilku zůstanu, že mi to vysvětlí, ale nebyl jsem toho schopnej, musel jsem pryč, musel jsem ven. Utekl jsem od něj; utekl jsem od kluka, se kterým jsem se po tolika letech cítil hezky… a se kterým jsem si uměl představit nějaký společný spolu… A pak jsem od něj utíkal dalšího půl roku den co den, ve své hlavě, utíkal jsem od těch vzpomínek, od těch myšlenek, od těch představ.

Až do dneška.

***

A zatímco tenkrát mě Lukáš utýct nechal, nevyběhl za mnou z toho pokoje, ani mě pak nenaháněl po celé chatě, abychom si promluvili, protože pochopil, že je to zbytečný a že nemám zájem, tak dneska to vypadá, že už mě tak snadno uniknout nenechá.

Protože si kliďánko přijde se svou litrovkou s pitím sednout vedle mě. Zjevně na něj to moje předstírání, že dělám na mobilu něco důležitýho, nezabralo. Nebo je mu to úplně jedno.

„Nebyl jsi ani sto padesátej, ani osmdesátej,“ řekne potichu, pohled má upřenej před sebe, na řeku.

Prudce naberu vzduch do plic. „Kašli na to, říkal jsem ti, že je mi to…“

„Jo, vím, že je ti to jedno… Ale mně to není jedno, Jirko. Nechci, aby sis to pamatoval… takhle. Takhle blbě.“

„Já si to pamatuju až moc dobře,“ ujistím ho uštěpačně a taky se zahledím na řeku.

„Ne, myslíš si, že… že jsem… Okej, tak kdybych tě bral jako svýho klienta, což jsem nikdy nebral, ani na vteřinu, tak bys byl… no, možná pětadvacátej. Ale hlavně… počkej, nech mě to doříct… hlavně, po tobě už nikdo další nebyl. Protože jsem toho nechal.“

Rty se mi stáhnou do ironickýho úšklebku.

„Čím to? Tahle rafťácká brigáda ti vynáší víc?“

„Ne, o to nejde. Jde o to, že v tý chvíli, kdy ode mě jeden strašně fajn kluk utekl, mi došlo, že to takhle nechci – mít v posteli jenom kluky, kteří mi za to zaplatí… a odrazovat tím všechny ostatní…“

Pohoršeně se na něj otočím.

„Na co si to hraješ? To jako naznačuješ, že ten strašně fajn kluk jsem byl já?! Prosím tě, vždyť sis dneska nevzpomněl ani na mý jméno!“

„Ty seš ale pitomec,“ uchechtne se, taky přestane očima doprovázet řeku na její pouti krajinou a místo toho se zadívá přímo na mě. „Jasně, že jsem věděl, jak se jmenuješ! Pamatuju si všechno, cos mi o sobě říkal! Jenom jsem si nebyl jistej, jestli chceš profláknout, že se známe… Aby se tvoje ségra třeba nevyptávala… nebo co já vím, co všechno ona ví nebo neví…“

Musím uznat, že tohle vysvětlení dává smysl, a tak spolknu další jedovatej komentář, co jsem si užuž chystal, a místo toho se zatvářím o něco smířlivěji. Ostatně, právě mi tu přiznal, že mě považuje za fajn kluka… a že těch pár hodin, co jsme spolu strávili, pro něj taky něco znamenalo… A tak se vrátím k té jeho předchozí poznámce.

„No, myslím, že někdo jako ty nemá problém dostat do postele kohokoliv,“ pronesu už o poznání klidnějším hlasem. „A nejenom do postele. Vsadím se, že jich čeká ve frontě plno na to, až jim nabídneš, že je zachráníš – aniž by za to museli platit…“

Lukáš se pousměje.

„No nevím, jednomu z tý fronty jsem to nabídl – a nechtěl…“

Cítím, jak se mi tělem rozbíhá takový příjemný mravenčení. Ze všech těch jeho slov… z toho jeho pohledu… i z toho, co zůstalo zatím nevyřčený, ale co je přitom najednou křišťálově jasný…

„Tak třeba zrovna on nechce zachránit. Třeba chce něco jinýho,“ špitnu potichu, aniž bych se s ním přestal propalovat pohledem.

V jeho očích se najednou promítne pochopení… a radost… a jeho úsměv se rozšíří.

„Okej… Tak nechceš si se mnou zítra sjet tuhle trasu znovu? Tentokrát na kánoi,“ navrhne napřímo.

„Neumím jezdit na kánoi,“ přiznám.

„Však říkám se mnou. Naučím tě to.“

„Jasně, abys mě mohl několik dalších hodin kibicovat… a štěkat po mně rozkazy,“ osočím ho pobaveně, ale hned nato se nepatrně zachvěju. To když si vzpomenu na ty jeho neuvěřitelně vzrušující příkazy tenkrát v noci. Klekni si, ohni se, cucej… Nasucho polknu.

Lukáš se uculí, jako kdyby přesně věděl, na co zrovna myslím, ale opraví mě:

„Ne, proto ne… Ale budeme si moct zase pokecat. Tak jako tenkrát. Bylo to moc fajn.“

„Jo, bylo to fajn. Všechno,“ mám najednou potřebu ho ujistit, protože… jsem mu to vlastně ještě nikdy takhle naplno neřekl. Utekl jsem od něj dřív, než jsem se mu se všemi svými dojmy ohledně nás dvou stihl svěřit…

„Takže…?“ zvědavě nakloní hlavu.

„Takže jo, můžeme to zítra zkusit,“ usměju se na něj.

„Bezva,“ oplatí mi ten úsměv a začne se zvedat na nohy. Ještě než se ale úplně narovná, skloní se ke mně a šeptne mi do ucha: „Ovšem na to kibicování a příkazy může dojít taky, když budeš chtít.“ A v jeho očích to smyslně jiskří, zároveň je ale ten jeho pohled přívětivě hřejivej a takovej… uklidňující. Stejnej jako tenkrát.

„To si ještě rozmyslím,“ zašťuřím se na něj, i když mám trochu dojem, že už to mám dávno rozmyšlený.

„A ještě něco,“ dodá Lukáš, to už se protahuje v zádech a dívá se na mě z výšky, „vezmi si plavky!“

„No počkej, vždyť jsem řekl, že si to ještě rozmyslím!“

„Však tohle není příkaz, jenom doporučení,“ mrkne na mě – a pak zamíří za ségrou, Danem a Fildou, aby se jich přeptal, jestli už dosvačili a můžeme se zase nalodit.

Taky se začnu pomalu sbírat na nohy. Zdá se mi to, nebo… je ta okolní příroda najednou taková sytější a zelenější a ti ptáci zpívají o něco hlasitěji a to sluníčko víc hřeje a ta voda víc šplouchá…? Hmmm, no další léto možná pomalu končí, ale… teď už nemám vůbec chuť lítostivě vzdychat. Naopak. Najednou mám chuť, skoro až potřebu zavýsknout si radostí!

Protože se na ten zítřek neskutečně moc těším.

A protože mám neskutečně silnej dojem, že se právě chýlí k závěru poslední léto, který jsem trávil sám.