Tma, záchody a příšerný trapas

Ač bych to raději nevěděl, snad nejpozoruhodnější kvalitou mého partnera je jeho schopnost mluvit o Oliveru Twistovi, zatímco se plazí po nechutné podlaze na pánských veřejných záchodcích. Musím mu tedy přičíst k dobru, že se do takové situace nedostal vlastním přičiněním, přestože si na ni nikdy nestěžoval a s vývojem událostí toho dne se dodnes zdá vcelku spokojen.

Hned zkraje svého povídání bych rád upozornil všechny své čtenáře – muž, o němž se chystám hovořit, není blázen, a přestože jsem mu to mockrát za náš společný život vyčetl, doktoři tvrdí, že jeho mozek i po letech strávených výchovou dětí nebyl nikde vytroušen, odložen a zapomenut. Je to velmi dobrosrdečný a hodný člověk s pozoruhodným smyslem pro zodpovědnost, je-li po něm skutečně vyžadována. Ač je fakt, že v situaci, do níž jsme se před lety dostali, dle jeho mínění patrně nebyla.

Tolik k úvodu, nyní tedy samotný příběh. Událo se to jednoho veskrze teplého dubnového dne – tak teplého, jak jen dubnový den může být, tedy ne nijak zázračně, dovedl jsem se však pohybovat pouze v jedné vrstvě, tedy triku, a tmavě modrých džínech, které si dodnes velmi dobře pamatuji, přestože jsem je po tom dni už nikdy nevytáhl. Nacházel jsem se zrovna mimo město – nechtějte vědět, jak se to tam jmenovalo, byl jsem jednatřicetiletý muž zahlcený prací a přátelé se mě snažili někam vytáhnout v jednom kuse. Podstatné není ani tak, co jsem tam měl dělat, ač to mohu říct. Šlo o akci pořádanou k výročí svatby jedné mé známé. To důležité na celém mém příběhu je, že jsem zde šel na záchod.

Abych byl upřímný, dodnes je mi trapně, už jen když mám tuto historku popisovat. Vždy jsem byl poměrně stydlivý, a bez ohledu na své pohlaví a obecné přesvědčení, že muž by měl vždy být schopen vytáhnout z kalhot své vybavení a prostě se vymočit, kdykoli se mu zachce, mně dělalo problém už omlouvat se společnosti a vyslovovat, že se chystám odejít na záchody. Pisoáry pro mě bývaly noční můrou, zalézal jsem do kabinky bez ohledu na to, co jsem v ní měl dělat.

V tomto bodě bych rád vysvětlil, že ani já nebyl šílený. Mám to potvrzené od dvou přátel, stejných jako já. Jsou to tedy přítelkyně, myslím ale, že to nehraje roli. Mám vystudovanou vysokou školu, vychoval jsem dvě děti, a když na to přijde, jsem na rozdíl od svého přítele schopen napsat souvislý text o více než padesáti slovech, aniž by v každém druhém byla gramatická chyba.

Faktem ale zůstává, i zde jsem se raději přesunul do kabinky a pečlivě za sebou zamkl na kovový klíč. Šlo o starší dveře, přestože pod nimi k mému štěstí byla mezera. Nikdy jsem ji nedovedl ocenit tolik jako onoho dne.

Postupně jsem rozepl všechny knoflíky, které ty kalhoty měly, a ony se mi svezly až ke kotníkům. Byla to jejich nevýhoda. Jen špatně se šlo vymočit, aniž bych rozepnul úplně vše, v tu chvíli už ale začaly padat a já, jakožto člověk, který se nikdy nespřátelil s pásky, to prostě musel snést, přestože mě pomyšlení na špinavou podlahu, na které se ty kalhoty nyní válely, pomalu a jistě přivádělo na pokraj šílenství.

Dodnes mohu být rád, že jsem stihl zcela vyprázdnit svůj močový měchýř, a dokonce si navléct trenky. Protože vzápětí vypadla elektřina a celé prostory se ponořily do neprostupné tmy.

Nechtěl jsem nadávat a velmi sofistikovaně jsem se držel, přestože pro mě tma nikdy nebyla něčím příjemným a rozbušilo se mi srdce. Nebyl jsem astmatik, nedýchalo se mi však dvakrát dobře a věděl jsem, že musím jednat pomalu a klidně, tedy nepanikařit. Měl jsem poměrně silnou vůli a držel jsem se, jak jen jsem mohl. Věděl jsem, že venku je všude světlo, stačilo projít dvěma hloupými dveřmi.

Natáhl jsem se na zem pro kalhoty. Našel jsem je bez problému, stále jsem v nich přece jenom stál, se zděšením jsem ale zjistil, že zapínání potmě není tak jednoduché, jak jsem si prvně představoval. Bezpochyby k tomu velmi napomáhala i zvětšující se úzkost z temného, stísněného prostranství, která mi s přibývajícími sekundami více a více rozklepávala prsty. Srdce mi bušilo jako splašené. Věděl jsem, že na záchodech nejsem sám, chvíli po mně na ně přišel jakýsi další muž a vzhledem k charakteristickému hučení tekoucí vody jsem věděl, že si nyní myje ruce. Opravdu jsem nechtěl vyjít ven s padajícími kalhotami, byla by to pro mne noční můra. Jenže ony nepříjemné pocity se zvětšovaly, světla se stále nerozsvěcela a já netušil, jak dlouho bude tma pokračovat. Musel jsem ven za každou cenu, i kdyby jen z té malinké kabinky.

Vrhl jsem se po dveřích, nečekal jsem ale, že budou stále pečlivě zamčené. Náraz mého těla do dřeva se rozlehl místností, hned vzápětí jsem však měl možnost slyšet hlasité cinknutí. Byl to klíč, který ze zámku vypadl.

Vzhledem k tichu, které v místnosti zavládlo vzápětí, jsem mohl soudit, že onen další muž zůstává v místnosti se mnou, v tu chvíli mi to však bylo úplně jedno. Začal jsem panikařit, měl jsem tendenci obejmout si rukama trup, abych se nějak ochránil před tmou, špínou i stísněnými prostory, nemluvě o padajících kalhotách, a přitom jsem si uvědomoval, že musím najít onen ztracený klíč. Sehnul jsem se a rukama začal zběsile kroužit těsně nad zemí, abych se jí nedotýkal, v neprostupné tmě to však bylo jako hledání jehly v kupce sena.

„Pane?" ozvalo se zpoza dveří hlubokým hlasem. V mém rozpoložení by mne vylekalo téměř cokoli, není tedy divu, že jsem trhl celým tělem. Vzápětí jsem měl možnost slyšet, jak můj klíč putuje po podlaze kamsi mimo kabinku.

„Doprdele!" zanadával jsem. V tu chvíli už jsem neměl příliš tendencí ovládat se, byť jsem jinak byl prvotřídním gentlemanem. Až dnes, po letech, které jej znám, si uvědomuji, že se mě pravděpodobně chtěl zeptat, zda jsem v pořádku. Tehdy jsem to ale nevěděl, a i kdybych to věděl, nejspíše bych na to nedovedl brát ohled.

„Vy nehorázný idiote! Co mám podle vás teď dělat?" rozvztekal jsem se. Kdybychom stáli tváří v tvář a kolem nás bylo světlo, pravděpodobně by mohl vidět, jak mi zlostí rudnou líce.

Myslím, že v mém hlase postřehl daleko víc zoufalství, než bych si původně přál. Opravdu jsem zoufale zněl, pohlcoval mě dobře známý strach a nedovedl jsem v tom prostoru zůstat o moc déle.

„Omlouvám se! Vydržte," slyšel jsem. Následovaly dlouhé minuty, ve kterých on hledal můj klíč – slyšel jsem, jak vráží do stěn – a já mu spílal a nadával. Faktem zůstává, že klíč nenašel, i přes všechnu svou snahu.

„Pane, budete muset podlézt ty dveře," řekl mi, jelikož i on si tou dobou uvědomoval, že výpadek světla bude pravděpodobně na dlouho. Taková představa však byla zcela proti mým přesvědčením. Považoval jsem toho muže za naprostého šílence.

„Vy jste se zbláznil! Ani náhodou! Okamžitě najděte ten klíč!" rozčiloval jsem se, začínal jsem se ale klepat, a když se další minuty nic nedělo, mé odhodlání sláblo. Rozhodující pak bylo, když jeden ze záchodů – pravděpodobně ten můj – začal velmi hlasitě přečerpávat vodu. Máloco mne mohlo tolik vyděsit. Vykřikl jsem, přestože to nebylo příliš sofistikované. I on se v tu chvíli vyděsil, jelikož netušil, co tak vyděsilo mě a jestli se v mé kabince neděje něco skutečně nebezpečného.

Začal jsem lomcovat klikou. V tu chvíli už jsem věděl, že jde o záchod, v mém těle se však spustil záchvat paniky, která mě obestřela, a on se vyděsil úplně stejně a začal na druhé straně lomcovat rovněž. Dveře nechtěly povolit.

„Dolů, pojďte dolů," řekl znovu, tentokrát daleko autoritativněji, a já v návalu strachu poslechl a lehl si na špinavou zem. Natáhl jsem ruce před sebe. Celý jsem se klepal. On mne za ně chytil a zatáhl, což jsem v tu chvíli bral za záchranu. Tedy, až do momentu, kdy jsem cítil, jak se mé kalhoty pomalu posouvají zpět směrem ke kotníkům.

„Kalhoty! Kalhoty," vykřikl jsem a on mne pustil, přestože to jsem nechtěl. Snažil jsem se si je narovnat, jediné, čeho jsem docílil, však bylo, že jsem se pod dveřmi zasekl, ruce přitištěné na tu špinavou zem. V tu chvíli jsem si taky uvědomil, jak nechutná musela být, a začal jsem sebou zoufale mrskat.

„Ven, ven, ven, ven, ven," opakoval jsem s nezaměnitelným zděšením a on mne znovu chytil a prudce zatáhl. Byl jsem venku. A mé kalhoty zůstaly vevnitř.

Rozkřičel jsem se. Celá budova, ve které záchody byly, byla poměrně daleko od společnosti, nikdo tedy neměl šanci nás slyšet. Vyjma mého společníka. Chytil mne za ramena a zatřásl se mnou, po čemž já ho od sebe odstrčil a šílel dál. Uklidnilo mne až hlasité zaklení, když jsem slyšel, jak sebou praštil o zem. Uklouzl, pravděpodobně poté, co jsem jej odstrčil.

Objal jsem svůj trup pažemi a jen překotně dýchal. Uvědomil jsem si, že se mi pouze snažil pomoct, a ona rána zněla opravdu ošklivě.

„Omlouvám se," vydechl jsem do tmy. Už zase jsem se třásl. „Kalhoty! Zůstaly mi tam kalhoty, potřebuju kalhoty," opakoval jsem, pravděpodobně rudý i z trapnosti celého toho momentu. Teprve v tu chvíli on pochopil, vrátil se ke kabince a začal pod ní šátrat rukou. Nic nenašel. Látka byla pravděpodobně hodně vzadu, až kdesi u mísy.

„Udělejte něco," žádal jsem jej. V tu chvíli už to opět znělo jako rozkaz.

Slyšel jsem tiché šustění, vzápětí následované kroky, když se ke mně muž přiblížil. Cítil jsem, jak mi na boky cosi dopadlo, a ucukl jsem, on mne však chytil za paži a přidržel.

„Půjčím vám mikinu, vydržte. Zatím," odtušil a zavázal mi ji kolem boků tak, aby mne zakrývala zepředu i zezadu. Vím, že jsem měl trenky, bylo by mi však neskutečně nepříjemné stát tam jen v nich. Tohle mě trochu uklidnilo, spolu s dlaní na mém předloktí.

„Dýchejte. Za chvíli nám tu zase rozsvítí," snažil se mě uklidnit, přestože bych v tu chvíli daleko víc ocenil, kdyby se raději snažil najít mé kalhoty. Mluvil na mě ovšem ještě dlouhé sekundy, a já po nich musel uznat, že jsem se skutečně dal alespoň částečně dohromady.

„Omlouvám se, znovu. Nesnáším stísněné prostory a tmu," vysvětlil jsem mu. Ač můj hlas nezněl tak pevně, jak bych si přál, vědomí, že nejsem v té temnotě sám, mi přece jen trochu pomáhalo a já ze sebe dokázal dostat souvislé věty. To byl pokrok.

„A taky špínu," rýpl do mě. Zamračil jsem se, dovedl bych mu to vyčíst. Nechtěl jsem ale, aby odešel, a v hlase mu zněl smích, což mi dávalo najevo, že svůj dodatek nemyslel nijak zle.

„Půjdeme ven? Odvedu vás ven," navrhl smířlivě, jelikož pravděpodobně vycítil, že už se dovedu pohnout. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že křečovitě svírám jednu jeho paži. Snažil jsem se jej pustit, nedařilo se mi to však, a když mne po chvíli ujistil, že mu mé sevření nevadí, neměl jsem žádné další rozpaky. Problém však nastal, když se mne skutečně chystal vyvést.

„Musím mít ty kalhoty!" začal jsem panikařit, po čemž on se trochu lekl. Slyšel ale zoufalství, s nímž jsem promlouval, a pochopil, že můj požadavek skutečně nebyl myšlen z legrace.

„Musíte je najít," strkal jsem jej směrem, kterým jsem tušil kabinku.

„Dobře, dobře, vydržte," řekl mi a pustil mě, to mi však příliš nepomohlo. Znovu jsem se roztřásl. Vycítil to a opět mě chytil.

„Bude to jenom na chvíli. Stůjte tady, jsem hned vedle vás." Mluvil smířlivě a přívětivě, natolik, že i já jsem se pokusil alespoň trochu uklidnit a s pažemi obmotanými kolem svého trupu vyčkával, až uslyším, jak se vedle mě pohybuje. To se stalo hned vzápětí. Klekl si na zem a bez problému se začal soukat po podlaze.

„Takže…" odtušil, když už měl hlavu za dveřmi. Už jen ta představa pro mě byla nebetyčně nechutná, tma tomu nepomáhala a jeho hlas zněl snad až hravě. Kdyby nebyl moje jediná záchrana, nakopl bych ho.

„Čtete rád?"

Takový dotaz jsem nečekal. Překvapeně jsem zamrkal.

„Vy jste idiot. I kdybych četl rád, zaprvé je to tu bezpředmětné a zadruhé vám to může být úplně jedno!" káral jsem ho. Až o mnoho týdnů později jsem si uvědomil, že se mne snažil vytáhnout z letargie, donutit raději se vztekat než strachovat. A povedlo se mu to.

„Rád bych věděl, co rád čtete. Chápejte, lezu kvůli vám po podlaze do zamčený kabinky, abych našel vaše kalhoty. Myslím, že bychom se rovnou mohli trochu poznat," zažertoval, v hlase smích. Mé tváře pravděpodobně nabraly ohnivý odstín.

„Neříkejte to! Jako by to samo o sobě nebylo dost trapné," odtušil jsem, bylo na mně ale poznat, že mluvím více v rozpacích než ve vzteku.

„Tak mi povězte, co rád čtete."

„Dickense," odtušil jsem tiše, on mne však slyšel. Neviděl jsem na něj, přísahal bych ale, že v tu chvíli vykoukl zpod kabinky, aby se na mě podíval.

„Ne! Vy budete moje spřízněná duše. Miloval jsem Olivera Twista, když jsem ho na střední četl," nadchl se. „Je na něj i pěkný film, ale na knihu to nemá. Pamatuju si, jak nám o něm vyprávěla naše profesorka. Neskutečně ji zaujala ta scéna s kaší – víte, kterou myslím?" zamyslel se a já jej lehce nakopl do nohy, kterou měl jen kousek ode mě.

„Lezte, prosím vás, nezdržujte se hloupostmi. Jste šílenec. Šílenec, který mi zachraňuje kalhoty," řekl jsem mu. Slyšel jsem, jak se tlumeně směje, a i mně samému z jeho chování zacukaly koutky. Konečně jsem slyšel šustění látky a zanedlouho byl muž venku a pomáhal mi do kalhot. S tím pak, rovněž, byly problémy. Poprvé jsme je pochopitelně nasadili obráceně. Neměl jsem už problémy s tím, že se mě takto dotýká, přijal jsem to. Byl jsem vděčný, že mě nenechal tmě napospas.

Problém opět vyvstal, když jsme měli zapínat knoflíky. Nabídl se, že mi pomůže, to jsem však kategoricky odmítl. Nechtěl jsem, aby mi kdokoli pracoval tak blízko rozkroku. Sám už jsem si netroufal. Raději jsem si tedy nechal kolem pasu ovázanou jeho mikinu. Cítil jsem, jak mě jednou rukou znovu bere za ramena. Ani jsem se netřásl. Bylo mi divně, to jistě, ze zvláštních důvodů se mu ale povedlo mě přece jen alespoň trochu uklidnit.

„Půjdeme ven," navrhl opatrně. Zpětně si uvědomuji, že na mě mluvil jako na dítě. Možná jsem to potřeboval. V podobných chvílích paniky se mnou nebylo moc pořízení.

„Musím si umýt ruce," odporoval jsem mu. Překvapení z jeho slov ustupovalo a já si znovu uvědomil, kde jsem, co jsem tam dělal a že jsem se plazil po podlaze. Nemohl jsem ven!

Srdce se mi už zase rozbušilo. Do jisté míry jsem byl rád, že na něj nevidím, jinak bych se totiž pravděpodobně styděl i před ním. Přišel jsem si špinavý. Opět mě začala obalovat panika a on to vycítil.

„Ruce, jasně," řekl. A pak se mnou nejistě udělal krok. A další. V průběhu mě chytil za ruku tou, kterou měl blíž, a druhou mě za tu samou paži držel za nadloktí. Nechtěl, abych mu spadl. Po tom, co jsem ho donutil několikrát se otočit při hledání kalhot, si nebyl moc jist, na kterou stranu se v rozlehlých umývárnách vydat, a sloupy vprostřed místnosti to nedělaly o moc jednodušším.

„Co ještě děláte rád?"

Měl jsem podobnou otázku očekávat, stejně mě ale překvapil. Nebyl jsem už nijak naštvaný, jen jsem mu nerozuměl.

„Je to, jako bychom byli jediní přeživší na pustém ostrově. Musíme o sobě něco vědět. Máte moji mikinu. Tu jsem vždy půjčoval jen svým partnerkám. Máte tedy právo pasovat se na mou partnerku a jako má partnerka byste mi o sobě mohl něco říct," žertoval a já mu uštědřil jemný pohlavek. Smál se. „Tak partner? Lepší? Prosím… Dodal bych takové to dětské kalhoty nosím, ale přišlo by mi to urážlivé vůči vám."

V tu chvíli jsem ani já nevydržel a začal se tiše smát. Ten muž byl naprostý idiot. Kdyby nebylo jeho poměrně hlubokého hlasu, dokonce bych myslel, že to musí být ještě kluk. A stejně, když jsem se smál, hlava se zaobírala jen jeho komickým výstupem a já se nesoustředil na nic kolem sebe. A to jsem potřeboval.

„Abych vám ty kalhoty nestáhl. Ať nemáte výčitky," podotkl jsem. Opět jsem slyšel jeho tlumený smích.

„Na to, že jsme tu na prvním rande, to zní poměrně odvážně. Já se o vás chtěl pouze něco dozvědět, ale jestli cítíte, že je čas se posunout…"

„Idiote," nevydržel jsem a zakroutil hlavou. On už se zase smál. Měl hezký smích, tišší, krapet chraplavý, ale moc příjemný na poslech.

„Tak mi řekněte, co rád děláte," zkoušel dál. Povzdychl jsem si.

„Rád běhám. Trochu šermuji a plavu."

„Já rád jezdím na koni," řekl mi on. Pokýval jsem hlavou.

„Příšerný sport. Nevadí vám, jak se to pod vámi hýbe?" nechápal jsem.

„Od toho máte sedlo a třmeny. Někdy můžete přijít, jestli chcete. Pracuji v jedné ze stájí nedaleko odsud. Ukážu vám to," navrhl, jako by nebral ohled na má první dvě slova. Nepatrně jsem našpulil rty a zakroutil hlavou, což nemohl vidět. Byl jsem odhodlaný nikdy nepřijít. Nerad to přiznávám, dnes je však jízda na koních naším společným nejoblíbenějším sportem. To už je však jiný příběh.

„Co ještě rád děláte?"

„Maluji."

„To mi nikdy nešlo," povzdychl si a já se ušklíbl.

„Protože je na to potřeba trpělivost," poznamenal jsem. Slyšel jsem, jak v sobě dusí smích.

„Jak můžete vědět, že ji nemám?"

„Jsem vaše přítelkyně, pamatujete? Ty vědí vždycky všechno," poznamenal jsem. Dál v sobě ten chraplavý příjemný zvuk držet nevydržel. Netušil jsem, jak vypadá, bylo mi ale jasné, že je jedním z těch lidí, kterým hraje úsměv na tváři neustále. Já se naopak nesmál skoro nikdy, s úzkostmi, které mne často provázely, to ani moc nešlo. Ale po celou tu cestu k umyvadlům, kterou jsme šli velmi pomalu, drže se u sebe, jsem se cítil veskrze příjemně a uvolněně.

Umyl jsem si ruce, tedy, pokoušel jsem se o to. Snažil jsem se spustit vodu, nic se však nedělo, tak jsem se začal snažit víc a víc. A pak jsem slyšel, jak voda vystříkla. Ten zvuk následoval její dopad do mého a podle výkřiku i jeho obličeje. Rychle jsem ji vypnul a jen rozdýchával šok, který mi umyvadlo způsobilo. On také.

„To bylo za tu přítelkyni, že?" zeptal se, přestože musel vědět, že šlo o omyl.

Když jsem i já popadl dech, odpověděl jsem mu. „To bylo za všechny chudáky jako jsem já, ze kterých jste si střílel, místo abyste jich litoval."

Nemyslel jsem svá slova vážně, tou dobou už jsem se na něj rozhodně nezlobil. On to chápal a hravě do mě v odpověď šťouchl. Pokroutil jsem hlavou. Byl šílený.

Umyl jsem si ruce, tentokrát u vedlejšího umyvadla, a znovu se jej chytil. Udělal jsem to zcela automaticky, i za tu chvilku, kterou jsme se nedrželi, mi po zádech začal přecházet mráz. Potřeboval jsem kontakt s jeho tělem, teplý stisk dlaně. Cítil jsem, jak mne muž opět pevně drží.

„Ven?"

„Jo," svolil jsem konečně a nechal jsem ho udělat první krok. Jeho směr mě ovšem překvapil. „Nebylo to na druhou stranu?"

Místo, na kterém se ona akce pořádala, bylo poměrně rozlehlé, pravděpodobně tu probíhaly i svatby, a záchody tu byly obrovské. Spletité. A jak jsme zjistili hned vzápětí, ani jeden z nás už si směrem, kterým byl východ, nebyl jistý.

„Prostě půjdeme podél zdi," navrhl a já to považoval za asi nejinteligentnější nápad, jaký toho dne měl. Dál jsem se jej držel a nechal jsem ho vést, přešli jsme k nejbližší zdi a vydali se podél ní. Jenže jsme objevili maličký, leč podstatný háček. Při hledání klíče od mé kabinky on postupně zotvíral snad všechny dveře, které tam byly – včetně těch, které podle mě ani nevedly na záchody, spíš do jakéhosi kumbálu. A najít dveře tedy rozhodně neznamenalo dostat se ven.

Nechápal jsem, proč byla celá budova tak dobře utěsněná. Kdyby do místnosti prosakovala alespoň trocha slunečního svitu, bylo by to daleko příjemnější. Jenže se to nedělo, orientovat jsme se mohli pouze po hmatu a neviděli jsme ani sebe navzájem, natož stěny nebo dokonce podlahu. A já cítil, že mě zase obaluje úzkost. I s ním vedle sebe.

Věděl jsem, že tam nezůstaneme napořád, nebyl jsem malý. Jenže jsem se opravdu bál a vědomí, že až tmu a stísněný prostor nevydržím, mohu kdykoli ven, mě uklidňovalo. Zjištění, že tak snadné to nebude, tento sloup, který mne držel, úspěšně bořilo. A když jsme chodili po plácku už asi čtvrtou minutu a já bokem vrazil do jednoho z umyvadel, u kterých jsme začínali, mé tělo už se zase třáslo.

„Možná bychom tu měli chvíli počkat. Nebude to trvat dlouho a zase začnou svítit světla. Nemá smysl tu chodit v kruzích… Jste v pořádku?" zděsil se muž, ruku už zase kolem mých ramen. Snažil se uklidnit třas mého těla, moc to ale nepomáhalo. Nohy jsem začínal mít jako z rosolu. Čím víc jsem si své obavy připouštěl, tím více mne stravovaly a v tu chvíli už nedovedl pomoct ani jeho hlas. Byli jsme tam zavření a nevěděli, jak se dostat ven. Snad bychom to dokázali, kdybych se uklidnil, jenže já nemohl. Úzkost začínala přebírat vládu nad mým tělem.

Cítil jsem na tváři jeho ruku. Stíral mi slzy. Neuvědomil jsem si, že brečím.

V dalších sekundách se mé tělo natisklo na to jeho, když mě on pevně objal, můj obličej si vtiskávaje kamsi mezi rameno a krk. Držel mě u sebe a houpal se mnou, přestože mě neznal, přestože nevěděl, jak se jmenuji ani jak vypadám, a já to všechno nevěděl o něm.

„Nic se neděje. Nic se neděje, jsem tu s vámi. Brzy to bude v pořádku," snažil se mě uklidnit. Mluvil pak na mě ještě dlouho, dost dlouho, aby si se mnou stihl sednout na zem a opřít se zády o zeď. Já mu seděl na klíně. Když se začal sesouvat, otřásl jsem se zhnusením z představy špinavé podlahy a on to bral a raději mě usadil na sebe, abych se neroztřásl ještě víc. Nevadilo mi to, v tu chvíli mi máloco mohlo vadit méně. Stále jsem ho objímal. Byli jsme v tu dobu podobně vysocí, jelikož když stál, byl pravděpodobně o trochu vyšší než já. Jemně mě hladil po zádech.

„Myslím, že už vás přítelkyní znovu nenazvu. Máte docela svaly," odtušil. Stále jsem se třásl, ani jeho slova mi nepomohla.

„Jste idiot…"

„Váš idiot?" žertoval dál. „Kdybychom teď byli mezi lidmi, skoro bych tenhle postoj považoval za poměrně majetnický. Ale mně to nevadí, klidně vám budu dělat osobního idiota," říkal. Kroutil jsem hlavou. Věděl to, měl jsem ji stále položenou na jeho kůži, takže to musel cítit. Začal se tiše smát. Stále mě držel, stále mě hladil.

„Nemáte žádnou skutečnou přítelkyni? Nebo přítele? Aby jí to nevadilo," podotkl jsem. Spíše zvědavě než urýpaně.

„Vyjma toho s padajícími kalhotami?"

„Kdybyste to pořád nezmiňoval, taky by to nezaškodilo," pokáral jsem jej, v tu chvíli už jsem se ovšem jemně usmíval. Jen na chvíli, než se úsměv vytratil.

„Jak dlouho to může trvat? Chci ven," šeptal jsem. Hlas se mi nepatrně třásl. Už jsem se netřásl celý, hodně mě uklidnil, bylo ale poznat, že se úzkost ve vlnách vracela a že si to vybíralo svou daň. On mě na sebe přitiskl ještě o něco pevněji.

„Chvíli. Vydržte chvíli, jen malou. Za chvíli bude světlo. Pak půjdeme ven. Klidně ven z celého tohohle areálu. Je tam les, budete se moct pořádně nadechnout," odpovídal mi a já pokyvoval hlavou.

„Budete se procházet po břehu jednoho malého potůčku a bude vás uklidňovat, jak bublá a šumí. A pak vás do něj shodím. Měl jste pravdu, nejsem moc trpělivý."

Neplánoval jsem to, skutečně jsem se ale začal znovu smát. Jen tiše.

„Jste příšerný. Nevezmu vás s sebou, půjdu sám."

„Budete si číst?"

„Nebudu, když budu mít všechny knihy mokré od vás."

„Myslel jsem, že já tam nebudu!"

„To nebudete, ale stejně se vám nějak povede mě namočit. Spadnete do toho potůčku sám, když za mnou poběžíte, abyste se zeptal, co rád jím."

Pravděpodobně se zakuckal vlastní slinou, když se opět chtěl začít smát. Slyšel jsem to kousek od svého ucha. Kroutil jsem nad ním hlavou, přestože mi jeho veselá povaha rozhodně nevadila. Ba naopak…

„A řeknete mi to?"

„Ani náhodou. Dokonce vás v tom potůčku nechám."

„To byste mi neudělal. Kdo by vám pak dělal přítele?" ptal se rádoby raněně.

„Oliver Twist?" zkusil jsem. Chvilku pak bylo ticho.

„Uznávám, boj proti Oliverovi šel vyhrát jen těžko. Porazil mě ve vašich očích velmi schopný soupeř, snad to tedy není zas taková ostuda. Ač mi samozřejmě srdce krvácí," podotkl, načež já ho opět tituloval jako idiota. Byl jím. Dodnes jím je. A stejně mi bylo moc hezky. Teprve v tu chvíli jsem si to uvědomil.

A pak se světla rozsvítila.

Chvíli jsme na sebe hleděli, jako bychom spadli z Marsu. Říct jako bychom se nikdy neviděli by totiž bylo bezpředmětné. Skutečně jsme se nikdy neviděli. A já cítil, jak mi pomalu a postupně rudnou tváře studem.

Ve své podstatě to byl příšerný moment. Rychle jsem se vyškrábal na nohy, moc dobře jsem si ale uvědomoval, že jsem mu ještě před chvílí seděl na klíně a objímal jej kolem krku. A když jsem měl konečně možnost vidět mu do očí a vidět jeho úsměv, který měl pravděpodobně po celou dobu, začalo mi to připadat neskutečně trapné. A o to horší na tom bylo, že on byl opravdu, opravdu pohledný.

Měl krásné kudrnaté vlasy, temně černé, a veliké hnědé oči. Byl jako z obrázku, a přesto z masa a kostí. A byl velmi mladý. S kapkou zděšení jsem si uvědomil, že mu mohlo být okolo dvaceti let.

Teprve za světla začala být většina mých činů neskutečně hloupá. Počínaje zoufalstvím, které mě obestřelo, když mi na zem spadl klíč, přes plazení se po podlaze ven – až nyní jsem zjistil, že byla vlastně celkem čistá, díky bohu – až po všechno, co jsem mu za tu dobu řekl. Vřískal jsem po něm jako hysterka. Nechal se vodit po místnosti a držet za ruku. Korunku tomu nasadilo ono sezení na zemi, kdy jsem se usadil na jeho klín a držel se ho kolem krku jako klíště. Byl jsem starší o více jak deset let a povídal jsem si s tím klukem, jako bychom se navzájem skutečně balili. Mám poměrně vysoko položený hlas, nejsem z nejvyšších, a bylo mi jasné, že on mě považoval za zhruba stejně starého.

Druhá věc pak byla, že jsem rozhodně nevypadal jako on. Přišel jsem si vůči němu ošklivý a starý, což vše, co jsme dělali, dělalo o něco trapnějším. Ještě před pár minutami jsem se odmítal pustit jeho dlaně…

Očima jsem zavadil o jeho mikinu, stále ovázanou okolo mého pasu. To už vstával i on, rychle jsem tedy pozapínal knoflíky na svých kalhotách, upravil se a vtiskl mu látku do dlaní. Stál proti mně, o více než půl hlavy vyšší než já. Byl dobře stavěný, ač ani já nebyl žádné tintítko, a zářivě se usmíval.

„Omlouvám se," vydechl jsem, abych situaci alespoň nějak zachránil. „Tohle bylo šílené. Už bys beze mě dávno byl pryč. Mohl bych ti za to koupit alespoň pivo," nadhodil jsem, hned vzápětí jsem si ale uvědomil, že to znělo, jako bych ho někam zval. A to jsem nechtěl. Tušil jsem, že už se mnou nechce nic mít. „Nebo víš co, zapomeň na to. Nejlepší bude dělat, jako že se nic z tohohle nikdy nestalo. Ale děkuju ti, žes to vydržel. Choval jsem se jako…," netušil jsem, jak najít správná slova.

„Idiot?" zkusil doplnit, čím jsem ho tolikrát za ty minuty počastoval já.

„Jo."

„Můžu vám taky tykat, když vy tykáte mně?" zeptal se hned vzápětí. To já nečekal, chtěl jsem se otočit a jednou provždy z toho koutu republiky zmizet. Ani jsem nepomyslel, že bychom potřebovali rozhodovat, jak se budeme oslovovat. Už nikdy jsem ho oslovit nechtěl. Bylo by to strašně trapné. Předpokládal jsem, že je mnou znechucen.

„Nemůžeš."

„Proč vy můžete?"

„Netušil jsem, že celou dobu vykám…, no, jsi daleko mladší, než jsem si myslel," objasnil jsem věcně.

„Vy zase starší," odtušil on naprosto stejným tónem. To zabolelo.

„Fajn. Tak, měj se," řekl jsem a chtěl jsem to místo opustit. Z neznámých důvodů mě ta zcela samozřejmá slova trochu zaskočila a opravdu bolela, v porovnání s mazlivým hlasem, kterým mě pasoval na svého přítele, to bylo poměrně ledové a kruté. Čekal jsem to, stejně to však bylo nepříjemné. Ono sezení ve tmě bylo důvěrnější, než bych si přál.

Cítil jsem, jak mě chytil za ruku.

„Počkejte! Nechtěl jsem se vás dotknout, neodcházejte. Nemyslel jsem to tak," snažil se nějak omluvit. Vypadal v tu chvíli opravdu vyděšený už jen z představy, že bych opravdu mohl zmizet. „Myslel jsem, že si ze mě střílíte. Krom toho, předpokládal jsem, že spolu nějak oslavíme, že jsme se konečně dostali ven. Že bychom si někam zašli? Třeba," odtušil a já nepatrně pozvedl obočí. Moc jsem nechápal, kam těmi slovy směřuje.

„Jak jako oslavit? Chceš si ze mě udělat adoptivního otce?" zeptal jsem se krapet netaktně.

„No, spíš bych si z vás chtěl udělat adoptivního přítele," navrhl a já viděl, jak se mu v očích objevily nejisté jiskry. Hleděl na mě s očekáváním a přesto nadějí, jako by opravdu stál o můj souhlas. Byl v tu chvíli ještě krásnější než předtím, když jsem ho viděl poprvé.

„Jste idiot."

„Proč?" nechápal a já zakroutil hlavou.

„Co proč? Zvete na rande o dost staršího chlapa, se kterým jste byl asi čtvrt hodiny uvízlý na záchodě. Zbláznil jste se."

„Doufal jsem, že bych vás na to rande právě pozval někam jinam, abychom se viděli i v jiném světle," odtušil žertovně. Já ho stále nechápal. Mluvil ale poměrně vážně a já věřil, že to vážně i myslí.

„Proč bys to dělal?"

„Ta holka, která tohle celé pořádá, je moje sestra," řekl, přestože jsem nechápal, proč mi to sděluje. Pochopil jsem vzápětí. „Je pro mě opravdu důležitá. A stejně jsem byl nejradši tady s vámi. Jste vtipný. A krásný," řekl, přestože vtipy padaly po celou dobu z něj, já se za šprýmaře rozhodně nepovažoval, a o vzhledu také on neměl co mluvit.

„Prosím, pojďte se mnou na rande. Jestli se vám jen trochu líbím," řekl, a přestože jsem pouze pozvedl obočí, z jeho očí jsem mohl vyčíst, že jen z výrazu v mé tváři věděl. Věděl, že se mi líbí více, než bylo zdrávo, věděl, že jsem k němu jen za tu čtvrt hodinu dokázal velmi přilnout.

„Mluvíš hlouposti. Běž na vzduch, přestává ti fungovat mozek," odporoval jsem. A on, ten nezodpovědný mizerný kluk, si přede mě klekl.

Přejel mi mráz po zádech. Přestože tam nebyla nijak extra špinavá podlaha, pořád to byla zem, po které chodili lidé, a ač jsme se na ní už oba vyváleli, vidět, jak se svými kalhotami opět dotýká těch kachliček, mi způsobovalo husí kůži.

„Vstávej, prosím tě! Okamžitě vstaň, proboha, netušíš, kdo tu chodil," vztekal jsem se a začal jej za ruku tahat nahoru, on se však nenechal a dál tam klečel.

„Prosím, pojďte se mnou na rande."

„Vstaň!"

„Ne dokud neřeknete, že půjdete," smlouval a já rozhodil rukama.

„Proč bys o to stál? Venku máš stovky, tisíce, miliony lidí, se kterými bys eventuelně mohl být. Spousty a spousty. Proč bys chtěl být se mnou?"

„Protože jste speciální."

„V čem?" Byl jsem odhodlaný s krásou a vtipem jej tentokrát poslat do patřičných míst. On se však pouze usmál.

„Tedy, jste první sexy chlap, kterému jsem dřív pomáhal do kalhot než z kalhot," odtušil a já mu věnoval nevybíravý pohlavek. A pak jsem se začal smát. Ten kluk byl komediant, neskutečný. A přestože se mnou byl kterýkoli vztah často dost náročný, on mě bral. Jako první se seznámil s mými snad nejhoršími vlastnostmi a stejně tu se mnou byl a utěšoval mě.

Věděl jsem, že jsem se do něj za tu čtvrthodinu zamiloval. A přestože byl mladý a pravděpodobně u vrtkavého vztahu s člověkem z úplně jiného koutu Čech nemohl vydržet, chtěl jsem to zkusit více než cokoli jiného.

Nepatrně jsem se pousmál.

„Fajn. Pokud konečně vstaneš," odtušil jsem. A přestože to bylo řečeno snad až krapet chladně, věděl jsem, že on vidí daleko za můj sarkasmus a od samého začátku moc dobře ví, kdy svá slova nemyslím vážně. I nyní to věděl, oči mu vesele zářily a on mne pevně tiskl na sebe, než jsem mu stačil odporovat. Za zadek mě vyzvedl do své výšky a držel, objímal a tiše se smál.

„Možná je čas zeptat se, jak se vlastně jmenujete?" nadhodil. Tentokrát jsem zaškubání koutků rtů nevydržel ani já. Objímal jsem jej. Neviděl mi do tváře. Přesto jsem moc dobře věděl, že on o tom úsměvu ví. Nevím jak. On vždycky věděl…

„Spíš je čas konečně zmizet z téhle příšerné místnosti. A jsem Ondra. Myslím, že i to tykání už ti povolím," odtušil jsem, zatímco on mě chytal za ruku, proplétal si se mnou prsty a snad až hrdě mě vyváděl z té hrozné místnosti, v jejíchž zdech se přitom stále rozléhal jeho tichý chraplavý smích.

Jistě bych mohl pokračovat a vyprávět vám, co se dělo dál. Mohu říct, ještě by jistě bylo co vyprávět – chodili jsme spolu slušnou řádku měsíců, po kterých mě on požádal o ruku. Vychovávali jsme dvě děti, bydleli spolu a zažili nespočet dalších výpadků elektřiny, ve kterých jsem byl s každým dalším rokem s ním více a více v klidu, protože jsem věděl, že jsem s ním v bezpečí. Mohl bych vyprávět a popisovat dlouhé roky společného života a jistě by se v něm našla spousta momentů, které by stály za pár vět. Rád bych zde ovšem svůj příběh ukončil. Pochopte mne, prosím. Jsem jeden z lidí, kterým není příjemné už sdělit někomu, že jde na záchod. Sepsat toto vše jsem dovedl až bezmála třicet let po tom, co se to odehrálo. Myslím tedy, že si zasluhuji alespoň nějaké to soukromí…