Pravá láska

Snažím se to nevnímat, všechny ty hlasy a myšlenky. Najednou mě něco zaujme. Někdo na mě myslí. Představuje si, jak prozkoumává moje tělo. Jeho jazyk teď bloudí od čelisti, přes krk až k mým bradavkám. Asi vám to bude připadat zvláštní, ale když vidíte, jak vás někdo dráždí, tak na to vaše tělo automaticky reaguje, jako by se to opravdu dělo. Obě moje bradavky jsou teď tvrdé a můj neznámý se posunuje po mém těle dál. Ještě že mám dnes volné triko, takže nikdo nemá šanci nic vidět. Další asi málo známý fakt: když vidíte něčí představy, je v podstatě nemožné zjistit, čí myšlenky to jsou. Lidé si většinou nepředstavují sami sebe.

Teď rozhodně není ta nejlepší doba na to, aby se náš profesor fyziky na cokoliv ptal. Můj neznámý zrovna v představách doputoval až k mému pupíku a prolíbává si cestu k lemu mých boxerek. Co bych dal za to, aby se tohle dělo ve skutečnosti v mém pokoji. Pokusím se trochu uklidnit a hezky celou větou dát profesorovi požadovanou odpověď. Naštěstí si ji můžu přečíst v jeho hlavě. Chtěl bych se zase vrátit k představám mého neznámého, ale asi by nebylo moc vhodné, abych se vzrušil uprostřed hodiny fyziky. Na fyzice totiž nic vzrušujícího není. Nejradši bych si ty představy nahrál a pak se k nim vrátil, až budu sám u sebe v pokoji. Nakonec se rozhodnu pokračovat v zírání z okna. Nemám důvod poslouchat výklad v hodině. Správné odpovědi na test si můžu přečíst v hlavě toho nejchytřejšího spolužáka.

Přesto mě podivně dráždí myšlenka, jak ty představy mého neznámého skončily. Když vás k vrcholu neustále přivádí jenom vaše ruka, prostě chcete, aby to konečně byl i někdo jiný. Možná nebyl tak špatný nápad podívat se až do konce. Tak teď už je to jedno.

Nakonec, i kdyby se mi ve třídě postavil, na popularitě by mi to už ubrat nemohlo. Pro moje spolužáky jsem prakticky neviditelný, už čtvrtý rok sedím v lavici sám. Vlastně se není čemu divit, párkrát se mi povedlo odpovědět na jejich myšlenky místo toho, na co se ptali. Nikdo si naštěstí neuvědomil, co se vlastně stalo, ale už se se mnou radši nepokoušeli bavit a já to taky neměl zapotřebí po tom, co jsem si v jejich hlavách přečetl, co si o mně myslí. Zůstal jsem ten divný, vytáhlý kluk, co chodí pořád v černém a jeho vlasy vypadají jako zmoklá sláma. Jediné, co na sobě považuji za hezké, jsou moje modré oči. Všichni u nás doma máme světle modré, hluboké oči. Ty moje navíc lemují husté řasy.

Hned jak moje starší sestra přijde domů, tak ji přepadnu:

„Eli, musíš mě naučit, jak ovládnout něčí představy.“ Pokud chci zjistit, kdo si představuje sex se mnou, musím ovládnout jeho představy.

Eliška se mě rozhodne potrápit a vyzvídá, proč jsem změnil názor a najednou mám zájem o ostatní lidi. Nakonec se spokojí s tím, že potřebuji zjistit, kdo na mě myslí.

Nejde mi to, nedokážu se dostat do představ ani toho nejotevřenějšího člověka, kterého se sestrou potkáme, natož abych je ovládl. Součástí „výuky“ jsou i naše pravidelné procházky po městě. Nemám je rád, ale při představě, že v naší škole je někdo, kdo si představuje sex se mnou, takže je velká pravděpodobnost, že by to chtěl taky zkusit naživo, se dokážu přemoct.

Ano, musí to být někdo ze školy, někdo, kdo evidentně dost dobře ví, jak vypadám bez oblečení. Zároveň to rozhodně není nikdo z těch šprtů, kterým se dívám do hlavy při písemkách.

Můj neznámý o mně má čím dál odvážnější představy, užívám si, jak mě dokáže dostat na hranu a pak mě pomalu, nesnesitelně pomalu dráždí, aby mi nakonec dopřál úlevu. Ve škole si chodím pravidelně ulevovat na záchod. Stačí jenom, abych zavřel oči a nechal se unášet těmi představami. Nemusím na sebe ani sáhnout. Každou představu si pak ještě přehraju v klidu doma. Je to tak uspokojující a zároveň frustrující. Pořád je to jenom představa, dobře vím, že naživo by to bylo mnohem lepší. Mohl bych cítit teplo jeho těla. Mohl bych se ho taky dotýkat.

Po měsíci jsem na pokraji zoufalství. Chtěl bych ty představy mého neznámého zažít naživo. Každá jeho představa mě přivádí k šílenství. Je tak vynalézavý v tom, jak mě dovést k vrcholu.

Moje sestra vnímá moje zoufalství, ale nedokáže mi pomoct. Prostě jsem lidi tak dlouho ignoroval, že mi bude trvat věčnost ovládnout něčí představy. Teď toho lituju. Chci jenom jedno, spojit se se svým neznámým.

***

Je už skoro prosinec a nic. Další hodina fyziky. Opět si představuje, jak mi jazykem putuje po těle. Přejíždí mi zuby po kůži, pokaždé mě malinko kousne a pak to místo políbí. Tak rád bych mu dal najevo, jak moc se mi to líbí. Když se dostane k lemu mých boxerek a začne za něj tahat, už jsem úplně tvrdý. Tak rád bych si je stáhl, můj neznámý má ale jiné úmysly a začne mě přes ně líbat. Jazykem obkrouží tu mokrou skvrnu. Ne, tohle se prostě nedá vydržet. Chci, aby mi ty boxerky už stáhnul. Chci cítit jeho jazyk na svém penisu. Chci, aby mě už dovedl do ráje. Baví ho mě dráždit. Jako by věděl, že s tím nemůžu nic udělat, prostě musím počkat, až on sám bude pokračovat. Teď bych si klidně před celou třídou klekl a začal ho prosit. Udělal bych cokoliv, jenom aby pokračoval.

Konečně se nade mnou slituje a stáhne mi ty pitomé boxerky až ke kotníkům a začne ochutnávat moji chloubu. Lízá mě jako to nejsladší lízátko, pěkně pomalu, nevynechává jediné místečko a já si to prostě užívám. Zajedu mu prsty do vlasů čistě pro ten pocit. Chci to všechno nechat na něm. Cítím jeho jemně černé vlasy. Vtom se proberu a uvědomím si to. Jsem v jeho představě. Neodolám a tlakem ruky ho donutím zvednout hlavu. Jako z mlhy se vynoří jeho obličej a já se mu konečně dívám do očí. Konečně poznám, kdo mi tak dlouho dopřával rozkoš a zároveň mě nevědomky tak mučil. Poznám ho okamžitě. Oba máme ve tváři vepsaný šok. Jeho představa se rozplyne a mě nenapadne nic lepšího, než se uprostřed hodiny najednou zvednout a běžet na záchod.

Jsem sám v kabince a snažím se být co nejvíc v klidu, aby mě nikdo neobjevil, aby mě on neobjevil. Najednou se otevřou dveře a vstoupí on, cítím ho. Už to není můj neznámý, znám ho až moc dobře. Je to kapitán našeho florbalového týmu a můj spolužák, který se mi v druháku snažil udělat ze života peklo. Naštěstí si toho všimla naše třídní a zarazila to, ale ještě dnes si pamatuju, jak mě v šatnách po tělocviku tisknul ke skříňkám a chtěl bůhví co.

Přijde k mojí kabince a zaklepe. Nechci ho vidět ani se s ním bavit. Nechci po něm vůbec nic. Nejradši bych se přenesl někam daleko. Škoda, že zrovna tohle neumím. Ještě dnes ráno jsem si představoval, že budeme s mým neznámým milenci, ale s Ondřejem to prostě nejde.

„No tak, Tomáši, jednou budeš muset vylézt,“ přesvědčuje mě.

„Jo, to budu muset, ale to už tu nebudeš,“ odpovím vzpurně. Já tu nejsem ten, kdo by se měl bát. Já si nepředstavuju, jak kouřím svoje spolužáky. Mně by rozhodně nezkazilo pověst, kdyby celá škola věděla, že jsem gay.

„Myslel jsem, že bychom si o tom mohli promluvit,“ pokračuje.

„Já se s tebou o ničem bavit nechci!“ zakřičím na něj.

„A co bys chtěl?“ zeptá se mě.

„Chci, abys vypadl!“ vykřiknu přes dveře kabinky. „Nebo víš co, chtěl bych, abys to dokončil,“ prudce dveře otevřu, takže se teď s Ondřejem propalujeme očima.

„Co jako dokončil?“ chce vědět.

„To, co sis představoval, chci, aby sis přede mě klekl a hezky to dokončil.“

Automaticky se sveze na kolena a začne mi rozepínat kalhoty. Nemůžu tomu uvěřit. Nevím, jestli je to moje životní výhra, nebo naopak největší chyba mého života.

Je to stejné jako v jeho představách. Stáhne mi boxerky a před obličejem se mu vyhoupne můj vzrušený penis. Hlavou mi proletí: „Hlavně teď nepřestávej!“ Nahlas nic neřeknu, jenom mu zajedu rukou do vlasů. Začne mě zpracovávat jazykem. Když mě vezme celého do pusy, připadám si jako v nebi, to horké vlhko jeho úst je dokonalé. Rukou si jemně přizpůsobuju jeho tempo. Je to poprvé, co mě někdo kouří, a je to úžasné. Rychle se blížím k vrcholu ani ho nestačím varovat a už mu plním ústa svým spermatem. Je to úžasné. Všechno spolyká, a když vytáhnu penis z jeho úst, ještě naposledy ho políbí.

Zvedne ke mně svůj pohled. Jeho hrudník se zvedá pod rychlými nádechy a výdechy. Najednou jsem z toho celý nesvůj. Nevím, co bych měl teď udělat. Stojím přitisknutý ke dveřím kabinky a koukám na něj. Naštěstí mě předběhne. Vyhoupne se na nohy a přitiskne svoje rty na ty moje. Nepatrně pootevře rty a já mu jazykem vjedu do úst, stále cítím svoji chuť. Začínáme se líbat, naše jazyky se proplétají. Oba se navzájem hladíme. Přetočím ho zády na dveře kabinky. Cítím jeho vzrušení. Chtěl bych mu oplatit jeho péči, zároveň nemám chuť zrovna tomuhle člověku dopřát uspokojení. Prudce se od něj odtáhnu a vyběhnu ze dveří. Vůbec netuším, co se to vlastně stalo.

Už je pozdě večer, když mi cinkne smska. Je to neznámé číslo, ale já dobře vím, od koho je. Stojí v ní jenom: „Chci tě.“

Vůbec netuším, odkud má moje číslo. Nechce se mi odepisovat, ale někdo tam ve mně to chce vědět. Takže napíšu: „Odkud máš tohle číslo?“

Odpověď přijde vzápětí: „Nic víc tě nezajímá?“

Po chvíli přijde další zpráva: „Všechny naše kontakty jsou pro případ nouze uložené na školním serveru.“ Cože? Je to vážně tak jednoduché?

Po půl hodině mi přijde další zpráva: „Pořád tě chci.“

Když už skoro spím, cinkne mi poslední zpráva: „Zajímalo by mě, jak to děláš.“

Cože? Jak to myslí? To nemůže být pravda. Naše schopnost číst lidem myšlenky je zároveň naše největší tajemství a nikdo se ho nesmí dozvědět. Já ho nevědomky prozradil tomu nejproradnějšímu člověku, co znám. Co teď budu dělat? Celou noc nespím a snažím se to vyřešit.

Druhý den oba děláme, že se nic nestalo. Pak to přijde, další jeho představa. Je to něco mezi představou a vzpomínkou, protože po tom, co se Ondřej postaral o mě, jsem si před něj klekl a taky mu ho vykouřil. Po tom, co mi jeho sperma skropí mandle, se na mě Ondřej otočí a pošle mi svůj nejnevinnější úsměv. Ano, ví to, určitě to ví. Vypadá to, že oba máme alespoň jedno tajemství, které skrýváme před světem.

Večer mi zase přijde zpráva: „Už se chceš bavit?“

Naťukám jenom: „Ještě nevím.“

Rychle mi přijde další zpráva: „A co by tě přesvědčilo?“

Tvůj jazyk na mém penisu, napadne mě hned, ale odepíšu: „Zkus to, třeba na něco přijdeš.“ To snad není možné, já s ním snad vážně flirtuju!

„Tak co kdybych za tebou přišel a zase ti ho vykouřil? Tentokrát nebudeme muset spěchat, takže by se ti to mohlo líbit ještě víc.“

Mám pocit, že teď čte myšlenky on mně. Úplně automaticky napíšu: „Tak přijď.“

Uvelebím se na posteli a rozhodnu se počkat tu půlhodinu tady. Z pochopitelných důvodu bydlíme na samotě za městem.

Přijde mi další zpráva: „Za pět minut jsem u tebe.“ Cože? Jak to myslí? On je někde tady?

Z myšlenek mě vytrhne zavibrování mobilu. Seběhnu rychle dolů a on opravdu stojí ve dveřích. Mlčky ho dovedu ke mně do pokoje.

Položím se na postel a rozepnu si horní knoflík kalhot, aby bylo jasné, proč tu vlastně je. Ondřej se vyhoupne ke mně na postel. Obkročmo si sedne na moje stehna a začne si hrát se zipem u mých kalhot. Jezdí s jezdcem nahoru a dolů. Dívá se mi do očí. „Myslel jsem, že dneska nemusíme spěchat,“ řekne a na rtech se mu objeví ten jeho křivý úsměv.

„Tak to jsi myslel špatně,“ zchladím ho, „a dělej, než si to rozmyslím.“

„Jo tak rozmyslíš, tak to bych chtěl vidět!“ ušklíbne se.

„Taky to uvidíš, jestli hned nezačneš,“ snažím se ho popohnat. Hodí po mně další ze svých úsměvů. Jeho ruce mi zajedou pod tričko. Ani nevím, jak se to stalo. Najednou mám ruce nad hlavou svázané vlastním tričkem. Cítím jeho dech na krku. Jak mi do něj šeptá, abych nechal ty ruce nahoře. Poslechnu ho.

Je to stejné jako v jeho představách. Jeho ruce mi přejíždějí po hrudníku a občas se jenom jakoby náhodou dotkne mojí bradavky. Kroutím se a snažím se mu vyjít vstříc. Baví se tím. Chci, aby už konečně začal, aby mě dovedl k vrcholu. Tohle dráždění mě přivede akorát k šílenství. Musím něco udělat. Nakonec se snížím ke škemrání:

„Ondřeji, prosím!“ vydechnu zmučeně.

Nakloní se až k mému uchu, které ovane jeho teplý dech:

„Dobře, že jsi to ty a tak hezky prosíš.“

Než se odtáhne, ještě mě kousne do ucha. Je to tak nečekaný pocit, že se neovládnu a zavzdychám. Nechci, aby ve mně tak četl, nechci mu ukazovat, jak moc ho chci, jak moc mě tohle všechno dostává.

Stáhne mi kalhoty i s boxerkami. Už teď jsem napůl tvrdý. Ondřej se sehne, olízne moji kapičku touhy a nasaje můj žalud do úst. Přejíždí mi jazykem po uzdičce. Můj mozek vypíná. Je to tak úžasné. Prohýbám se v zádech a z mých úst se derou tiché vzdechy. Je vidět, jak ho to baví. Hraje si se mnou. Zasouvá si můj penis hluboko do krku a pak ho nechává skoro vyklouznout. Cítím to teplo jeho úst a jazyk, kterým mě dráždí. Když zkusmo nasaje, mám pocit, že je to pro mě konečná, ale ne, ještě mě nenechá se udělat. Jenom frustrovaně vydechnu a propálím ho očima, v těch jeho můžu vidět ty pobavené jiskřičky.

Zase si nechává zajíždět můj penis do úst. Najednou ucítím jeho prsty na mých koulích. Je to úžasné spojení jeho úst, jazyka a rukou. Vážně už bych se chtěl udělat, snažím se Ondřejovi všemožně vyjít vstříc. Hlavně abych se už mohl vystříkat. Konečně se nade mnou smiluje a zrychlí pohyby hlavy. Užívám si, že se nemusím držet zpátky. Orgasmus se přese mě převalí jako lavina.

Ondra se ke mně natáhne a osvobodí moje ruce. Ležím slastně na posteli a on má hlavu položenou na mém břiše. Už zas slyším jeho myšlenky.

„Tak na to zapomeň, to ani náhodou,“ řeknu důrazně.

Ondra na chvíli ztuhne a pak se ohradí: „No tak, neříkej, že by tě to nelákalo.“

„Víš, že ani ne?“ odpovím klidně.

„Tomu sám nevěříš,“ prohodí pochybovačně a hned dodá, „v tom případě si budu muset pomoct sám.“ Lehne si vedle mě. Sundá si tričko a odhalí tak svůj dokonalý hrudník. Letmo se na něj kouknu a musím říct, že je to pohled pro bohy. Něco mě zarazí, on má piercing v bradavce? To snad není možné. Jednou rukou si přejede po hrudníku a nezapomene se za ten kroužek zatahat, je vidět, že ho to vzrušuje. Teď už od něho nemůžu odtrhnout oči. Druhou rukou si zajede do rozkroku a začne se tam hladit.

Když si konečně stáhne kalhoty a na světlo se dostane jeho už pěkně nalitý penis, lačně ho přejedu očima. Rozetře si kapičku touhy po celé své délce. Druhou ruku přesune na svoje koule a začne je hladit stejně, jako před chvílí hladil ty moje. Přitom si představuje, že ty ruce nejsou jeho, ale moje. Nahlas polknu.

Ondřej se na mě otočí, smyslně přivře oči a vybídne mě: „Pokud by ses chtěl přidat, určitě ti nebudu bránit.“

Využiju té nabídky. Přitisknu se k jeho boku a začnu si hrát s tím piercingem. Napřed za něj párkrát zatáhnu, a když se dočkám kladné odpovědi v podobě Ondřejova tichého stenu, skloním se k němu, bradavku olíznu a pak opatrně vsaju do pusy. Když už je úplně tvrdá, začnu se věnovat i té druhé. Prolíbávám si cestičku k jeho klínu. Nespěchám, chci si do paměti uložit každý kousek jeho těla.

Když se začnu věnovat jeho pupíku, všimnu si, že už se nehoní. Drží svůj penis v dlani a občas ho lehce zmáčkne. Slyším, jak jeho mysl křičí. Chce se udělat, a zároveň by chtěl, abych to byl já, kdo mu to udělá. Takovou žádost nemůžu odmítnout. Sesunu se ještě trochu níž a špičkou jazyka obkroužím jeho žalud. Je to nepatrný dotyk, ale i tak to z Ondřeje vyloudí vzrušené vydechnutí a pánví mi vyjde vstříc.

„Myslel jsem, že dneska nikam nespěcháme,“ poškádlím ho trochu a znovu ho obkroužím jazykem.

„Ja-sně, ni-kam ne-spě-chá-me,“ snaží se mi odpovědět. Já si v jeho hlavě samozřejmě čtu opak. Vím, že moc dlouho nevydrží, ale i tak ho chci ještě chvíli dráždit. Přece jenom on mě svými představami dráždil víc jak tři měsíce a před chvílí si mě víc než vychutnal. Takže teď jsem na řadě já. Užívám si to a Ondřej evidentně taky. Chce se nadechnout a varovat mě před prvním výstřikem. Naštěstí si to přečtu v jeho hlavě a instinktivně uhnu, takže jeho sperma mu zkropí břicho. Slyším, jak moc si to užil, a někde hluboko ve mně cítím pocit maximálního uspokojení.

Nechám ho, ať se upraví, a pak oba slastně usneme v objetí.

Během noci si v jeho hlavě přečtu, jak to vlastně bylo s tou „šikanou“ v druháku. Jak je vidět, tak jsem se Ondřejovi vždycky líbil, ale když ostatní přišli na to, že se mnou není všechno v pořádku a že jsem divný, tak se se mnou Ondra prostě nemohl jen tak bavit. Štvalo ho to, ale když přišli kluci z týmu s tím, že by mě měli trochu potrápit, prostě nemohl říct ne. Pak se za to styděl a nevěděl, jak by mi dal najevo, že to vlastně nechtěl udělat. Přitáhnu si ho do náruče a pořádně ho k sobě přitisknu. Jenom se zavrtí a spí dál.

Ráno nás čeká další kolo vzájemného poznávání. Ani jednomu z nás se nechce z postele, ale hlad nás nakonec vyžene. Vezmeme útokem naši ledničku. Když se zase přesuneme ke mně do postele, Ondřej nadhodí: „Tak co podnikneme?“

Nechápavě se na něj podívám. U něj v hlavě si můžu přečíst, že si myslí, že spolu chodíme.

„Ondřeji, ale my spolu nechodíme,“ ujistím ho.

„Jak myslíš, že spolu nechodíme?“ zeptá se nechápavě.

„No tak, jak to říkám, prostě spolu nechodíme,“ pokračuju dál.

„Ale včera v noci, to… no přece se ti to líbilo,“ nedá se odbýt. Slyším ten zmatek v jeho hlavě.

„Jo, máš pravdu, líbilo se mi to, ale přece není možné, aby chodil nejdivnější kluk od nás ze školy s kapitánem florbalového týmu,“ vysvětluju mu.

„Jak to myslíš? Tobě vadí, že hraju florbal?“ chce vědět.

„Ne, to ne, nevadí mi to, ale víš, jak by se na nás všichni dívali?“

„No tak ať se klidně dívají. Já s tím problém nemám. Víš, jak dlouho se mi líbíš?“ Jo, vím, nechce se mi to přiznávat, ale všechno jsem si přečetl v jeho hlavě.

„Jo, teď už to vím,“ přiznám.

„No tak vidíš. Teď nás o to už nemůžeš připravit,“ přidá svůj poslední argument.

„Tak to máš asi pravdu,“ řeknu rezignovaně.

„Dobře, a když spolu chodíme, mohl bys mi už konečně říct, jak to děláš?“ zeptá se vítězoslavně Ondřej.

„Co jak dělám?“ zkouším dělat nechápavého. Moc dobře vím, co myslí.

„Jak to, že vidíš lidem do hlavy?“ vyzvídá.

„Omyl, já vidím do hlavy hlavně tobě,“ opravím ho.

„Cože, to ne!“ zhrozí se.

„To právě jo,“ usměju se na něj a přitáhnu si ho ještě blíž.

„Tak prozradíš mi to?“ naléhá.

„Dobře, ale je to tajemství, nikomu to nesmíš říct, jinak bych tě musel zabít,“ podívám se na něj naoko přísně, povalím ho na postel, obkročmo si na něj sednu a začnu ho hladit pod tričkem. Odpovědí mi je jenom slastné zavzdychání. Začnu ho jemně tahat za ten kroužek, a když mám pocit, že už mě vůbec nevnímá, začnu mu to vysvětlovat.

„Víš, jak lidé využívají jenom asi deset procent svého mozku a nikdo vlastně pořádně neví, co dělá ten zbytek? Tak já a moje rodina jsme taková anomálie. Prostě využíváme větší kapacitu mozku a tím jsme schopni slyšet, co si lidé myslí.“

„Tome, víš, to mi budeš muset vysvětlit ještě jednou, až tě budu schopný víc poslouchat,“ řekne, přetočí mě pod sebe a začne mi stahovat triko. Dráždí mě. Netrvá dlouho a jsme zase oba maximálně vzrušení. Tentokrát jsem to já, kdo se k němu skloní první, aby mu dopřál úlevu.

***

Blíží se Štědrý den. Ondra mě chce svým dárkem překvapit, takže poprosil Elišku, aby ho naučila, jak přede mnou skrývat svoje myšlenky. K mojí smůle se mu to daří až moc dobře. Rád se probírám jeho myšlenkami a vzpomínkami, když spí.

Konečně Štědrý den. Během noci připadlo ještě deset čísel nového sněhu, takže se jdeme hned ráno s Ondřejem projít. Procházka se samozřejmě zvrhne ve sněhovou bitvu. Vlastně ani nevím, kdo vyhrál. Možná jsme vyhráli oba, když nakonec skončíme v objetí a úplně vysílení v jedné ze závějí. Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem si zimu tak užil. Je to jako v pohádce a Ondřej je můj princ na bílém koni. Odpoledne strávíme vzájemným zahříváním se u krbu. Vůbec se mi nechce chystat na večer, ale Ondřej vypadá tak nadšeně. Celou večeři se tváří, jako kdyby právě vyhrál milion.

Konečně dojde na rozbalování dárků. Hned poznám dárek od Ondřeje. Je to menší krabice převázaná červenou stužkou. Schválně dělám, že jsem si jí nevšiml. Když projevím dostatečnou radost nad těmi svetry, šálem a rukavicemi, které jsem letos dostal, Ondřej se ke mně nakloní a pošeptá mi:

„Ještě tam na tebe čeká jeden dárek.“

Jakoby nic vezmu do ruky zabalenou krabici, překvapí mě, jak je lehká. Po otevření zjistím, že je vycpaná papíry. Až na dně krabice na mě čeká menší krabička, opět převázaná červenou stužkou. Podívám se nechápavě na Ondřeje. Ten se na mě jenom usměje a počká, až budu pokračovat. Uvnitř krabice je další malá krabička ve tvaru srdce. Když ji otevřu, málem se mi podlomí kolena.

Ondřej si přede mě klekne, podívá se mi do očí a začne:

„Od té doby, co jsem s tebou, mám pocit, že jsem v pohádce. Jsi ten nejúžasnější člověk, kterého znám. Nedokázal bych si představit nikoho lepšího po svém boku, proto se tě chci zeptat, jestli si mě vezmeš?“ Je to tak dojemné, že musím zamrkat, abych zahnal slzy.

„Ano, ano, samozřejmě že si tě vezmu!“ svezu se za ním na podlahu, abych ho mohl obejmout.

Když se konečně vzpamatuju, rozhlédnu se po pokoji a je vidět, že všechny přepadlo dojetí. Ondřej mi nasadí prsten.

„Ten je po mé babičce. Vždycky říkala, abych ho dal své pravé lásce.“