Navždy v mým kámošovi

Věnováno mýmu kámošovi, kterýho všechno tohle hrozně bere a s kterým jsme tohle společně vymýšleli.

Čau lidi, jmenuju se William, ale všichni kámoši mi říkají Will. Úspěšně jsem složil maturitu a teď už se pár měsíců flákám doma, než nastoupím na vejšku. Nevím, jestli mi už hrabe z tý nudy, ale začaly mě v poslední době brát dost divný věci, takže pokud máte slabej žaludek (a to doslova), tak si radši běžte číst nějakou jinou pohádku na dobrou noc, kterejch je tady všude dost. No a nejsou to jen divný věci, co mě berou, ale taky je to můj kámoš a spolužák Max, kterej mi nejenom tohle léto pomáhá neukousat se nudou. Vždycky se mi líbilo jeho lehce osvalený tělo, ale tohle léto, kdy je celou dobu hrozný vedro, takže se voba nehorázně potíme, to už začíná bejt fakt nesnesitelný, nesnesitelný, jak moc bych mu ten pot z toho jeho sexy těla chtěl slízat. Jak jsem říkal, začíná mi z toho vedra asi fakt hrabat.

A tak je to i teď, když je Max zase u mě doma (protože kde jinde by jako byl?), sedí stejně jako já jenom v trenkách na posteli (protože mít na sobě víc hadrů je prostě nemožný) a už několik hodin se mnou hraje na mém PS5 (když už jsem ho k Vánocům vyžebral u rodičů) nejnovější Mortal Combat. Zatímco von má pořád stejnou postavu, já už jsem proti němu vyzkoušel snad úplně všechny, ale v poslední hodině prohrávám jednu hru za druhou. Začíná mě to dost štvát a v kombinaci s tím, jak moc z něho teče pot a jak moc mě to bere, to začíná bejt nesnesitelný. Musím sakra něco vymyslet!

Po poslední prohraný hře vodhodím vovladač a plácnu sebou na postel.

„Co je? Už tě nebaví pořád prohrávat?“ vyprskne pobaveně Max.

„Jdi do háje!“ odfrknu. „Je tu hrozný vedro, potím se a potřebuju chvíli voraz, pak tě rozdrtím, že ani nemrkneš.“

„Haha,“ rozesměje se, „tak víš co? Já nám zatím dojdu pro pití a ty si mezitím nastuduj, jak se ta hra vůbec hraje.“

Na ty jeho blbý kecy nehodlám reagovat. Neskutečně mě to vytáčí, ale zároveň v kombinaci s tím vším mi to přijde hrozně sexy. Sakra, nesmím na to myslet, nebo to dneska fakt už nedám. Ale co kdyby…? To by možná… Můj zavařenej mozek se snaží nabrat vobrátky a vymyslet aspoň nějakej ne moc zoufalej plán, jak se z týhle situace dostat…

No a než to stihnu domyslet do všech detailů a následků, který by to mohlo mít, je už Max zpátky s pitím a vočividně nažhavenej mě ještě jednou, dvakrát, nebo klidně i víckrát porazit. To mě ještě víc utvrdí v tom, že ten nápad, co jsem dostal, prostě musím realizovat, a tak vyhrknu:

„Chci se vsadit!“

Max jen nazdvihne vobočí a čeká, co ze mě vypadne.

„Vsadím se, že příští hru vyhraju.“

Max se jen ušklíbne a chce něco říct, ale já jsem rychlejší:

„Ale má to jednu podmínku – vezmu si tvoji postavu a ty si vybereš jakoukoli jinou. Ta tvoje je prostě moc silná.“

Max se na chvíli zamyslí, ale pak se rozesměje:

„No, když myslíš, že je to tou postavou, a ne tím, že ti to vůbec nejde, tak se klidně vsadím. Ale vo co?“

Šibalsky na mě mrkne a mně z toho pohledu zacuká v péru. Teď, nebo nikdy.

„No…, kdo prohraje, musí tomu druhýmu vylízat podpaží!“

Snažím se, aby to vyznělo co nejvíc normálně, ale stejně jsem posranej strachy, aby mě s tím Max neposlal do háje. Jenže on se na mě podívá spíš zamyšleně a po chvíli pronese:

„Dobře, dobře, ale když prohraješ ty, tak mi volížeš nohy, platí?“

Chvíli na něj koukám, jako kdybych ho viděl poprvý, ale pak ucítím, jak mi z toho cuká v péru, a možná až moc dychtivě mu to vodkejvu. Když si to uvědomím, začervenám se, ale to naštěstí Max nevidí, protože už drží v ruce vovladač a projíždí seznam postav, aby vybral nějakou, kterou mě porazí.

A já cítím, jak mi z toho, co po tomhle souboji přijde, ať už je to cokoliv, tvrdne péro. Rychle se ale vzpamatuju, přesednu si tak, aby to Max náhodou neviděl, a chopím se vovladače. Jsem vodhodlanej tuhle hru vyhrát, přece jenom bude příjemnější si nechat vylízat podpaží od Maxe, než volizovat ty jeho propocený nohy, který má celej den schovaný v tlustejch bílejch ponožkách Nike, který jsou pro mě mimochodem to nejvíc sexy prádlo, co na sobě může kluk mít.

Já mám výběr postavy jednoduchej, takže na mě Max nemusí naštěstí vůbec čekat. A já si jenom snažím co nejrychlejc vzpomenout, jakýma kombama mě to vždycky tak rychle rozdrtí. Začíná první kolo ze tří a já na něj hned po skončení vodpočtu vlítnu tak, jako by mi šlo vopravdu o život. Než se vůbec Max stačí rozkoukat a zjistit, jak se jeho postava umí bránit, už má přes půlku života pryč. I když se pak ještě snaží to dohnat, nemá už šanci a první kolo s přehledem vyhrávám.

„Jo!“ vykřiknu a nadzvednu vobě ruce, abych vodhalil svoje zpocený podpaží. „Už si připravuj jazyk, kámo!“

„Pche,“ vyprskne Max, „jsem tě nechal vyhrát, aby to bylo trochu zajímavý, ještě máme dvě kola, a to tě rozdrtím.“

Normálně bych se tomu vysmál, ale ten jeho důraz na slovo rozdrtím jsem znova pocítil až v mým stále stojícím péru. Uf, to bude ještě těžký.

„To se ještě uvidí,“ snažím se znít co možná nejvíc sebevědomě a vodmáčknu, že jsem ready na další kolo.

To už tak jednoduchý není, na všechny moje základní útoky najde Max účinnou vobranu, ale mně to taky nejde vůbec špatně, takže po pár minutách hry to je pořád dost vyrovnaný, voba máme kolem poloviny života. Jenže pak začne Max nadzdvihávat ruce i s vovladačem. Nejdřív nechápu, co dělá, možná má křeč v zápěstí a potřebuje se uvolnit, ale pak to pochopím. Víc a víc tím vodkrejvá svoje zpocený podpaždí a mě to víc a víc nutí se tam dívat. Sakra, ty jeho chloupky tam jsou potem úplně nasáknutý. Zase mi cuká v péru a úplně mě to vyvede z koncentrace. Zato Max si mezitím připraví nějaký super komplikovaný kombo, a než stihnu cokoliv udělat, moje postava už se válí bez života na zemi.

„Do hajzlu!“ zakleju. „Tohle není fér!“

„Co není fér, kámo?“ ušklíbne se Max. „Tomuhle kombu prostě jenom neumíš vodolat.“

A já teď vůbec nevím, jestli mluví vo tom kombu ve hře, nebo vo jeho sexy těle a zpoceným podpaží. Ať tak nebo tak, má naprostou pravdu, a to mě štve.

„To jsou jenom kecy, sleduj mě teď,“ nevytrácí se ze mě bojovná nálada, ale v hlavě mi šrotuje, jak voběma těm kombům vodolat, až je zase předvede.

Začíná poslední kolo a já ho prostě musím vyhrát. Vodsednu si vod Maxe, aby mě tolik nerozptyloval, utřu si zpocený ruce do prostěradla a vodhodlaně chytnu vovladač. První část zápasu se vodehrává celkem dobře, našel jsem potřebnou vobranu na jeho šílený kombo a mám dobrej pocit z toho, že by to mohlo vyjít.

Jenže to by si Max se svojí postavou nesměl vodskočit na druhou stranu, dát se do vobranný pozice a začít si jednou rukou sundávat ponožku. A teď nemyslím ponožku svý postavy, ale tu svoji bílou, určitě pořádně propocenou. Jako jasně, mohl bych teď využít toho, že to teď vovládá jen jednou rukou, ale to bych celou dobu nesměl hypnotizovat jeho postupně se vobnažující chodidlo, jeho nádherný nárty a nakonec krásný prstíky, mezi kterýma je určitě spousta nahromaděnýho potu. A aby toho nebylo málo, začne to samý divadlo předvádět i s druhou nohou. Cítím, jak se začínám potit ještě víc, a to už jsem si myslel, že to fakt nejde. Moje zpocený ruce kloužou po vovladači, až mám co dělat, abych ho vůbec udržel v ruce, a přesně v tu chvíli Max chytne svůj vovladač do vobou rukou, nazdvihne je tak, abych zase viděl to jeho krásně zpocený podpaží, zmáčkne několik tlačítek a já už jen bezradně sleduju, jak moje postava dostává přímej zásah a padá k zemi.

Je mi teď úplně jasný, že jsem prohrál, ale to není to nejsilnější, co mi teď momentálně probíhá hlavou. Mnohem silnější je teď moje nutkání se na to jeho nádherný podpaží prostě vrhnout a slízat mu každou kapičku potu, kterou tam najdu. A jelikož je to tak nějak něco, vo co jsme se před chvíli vsadili, tak už nečekám ani vteřinu a prostě ten svůj nos do toho jeho chlupatýho podpaží zabořím. Nasaju pořádně tu jeho vomamnou vůni a pak už neodolám, vypláznu jazyk a pořádně ty chloupky plný potu volíznu. Je to tak nová a příjemná chuť, až se mi z toho málem zatočí hlava a mám pocit, že jestli to udělám ještě jednou, tak se normálně vystříkám.

Jenže to mi Max nedovolí, protože chytne moji hlavu a vodstrčí mě. Kouká se mi upřeně do vočí a já už si myslím, že jsem to úplně posral, když najednou úplně v klidu a jasně pronese:

„To sis nějak spletl, Wille. Nemáš mi lízat podpaží, ale chodidla. To byla ta sázka, chápeš?“

Chvíli na něj nechápavě koukám, ale pak mi konečně začne fungovat mozek, kývnu na něj a chystám se slézt z postele, aby se k těm nohám dostal, ale von mě pořád drží a nepouští. Jsem zmatenej.

„Počkej! Takhle bys to neměl moc pohodlný,“ ušklíbne se Max. Čekám, že se zvedne a dá si nohy na postel, ale von místo toho vezme do ruky vovladač a mluví dál:

„Víš, Wille, že tohle není úplně vobyčejnej vovladač?“

Zavrtím hlavou, jako že nechápu, co tím myslí.

„No, von tu má jeden takovej tajnej přepínač a ten, když se použije, začne fungovat úplně jinak.“

„Co to je za blbost?“ vyhrknu.

„Žádná blbost, podívej!“ Max votočí vovladač na druhou stranu a vopravdu se tam vobjeví takovej nenápadnej přepínač. Sakra, nikdy jsem si ho nevšiml. Ale tak zas to mám teprve vod Vánoc, a proč bych to jako takhle zkoumal? V tu chvíli uslyším jemný cvaknutí.

„A teď co jako? Jak to jako souvisí s tím, že ti mám volízat nohy?“ Uvědomím si, že mě Max začíná znova vytáčet. To to chce takhle blbě zahrát do autu? Tak to teda ne! Než stačím ale něco udělat, zarazí mě.

„Vydrž! Když teď zmáčknu tuhle šipku dolů, tak se začneš zmenšovat, dokud ji nepřestanu držet. Chápeš? No a až budeš dostatečně malej, tak budeš mít k mejm nohám mnohem lepší přístup.“

Neudržím se a vyprsknu smíchy. To je fakt největší kravina, jakou mohl vymyslet. Fakt to chce zakecat. To mě fakt štve. To jeho podpaží bylo tak dobrý! Už to nezvládnu. Stoupnu si a chci vodejít z pokoje, aby to přestalo bejt všechno tak hrozně trapný, jenže najednou mi tělem projede fakt divnej pocit. Co to sakra je? Zdá se mi to, nebo mi praskla guma na trenkách? Ne, vony fakt začínají bejt nějaký velký. Chytnu je, aby ze mě nespadly, a votočím se zpět na Maxe. Do háje, jak to, že mu teď koukám přímo do vočí, když sedí na posteli a já stojím? Začíná mě chytat panika.

„Co se to, do háje, děje? Co děláš? Přestaň!“ Jako kdybych fakt na chvíli uvěřil tomu, že za to může von a ten jeho, teda vlastně můj, vovladač.

„Nevyšiluj, vždyť jsem ti říkal, co dělám. Jo a doporučuju ti pustit ty trenky, stejně je za chvíli neudržíš.“

Kouknu se na svoje ruce a leknu se. Jsou najednou voproti těm trenkám nějaký malý. Pustím je a trenky spadnou vokamžitě na zem k mejm nohám. Sakra, uvědomím si, že teď jsem před Maxem úplně nahej, a navíc stále se stojícím pérem, který ještě nestihlo zareagovat na tuhle podivnou situaci. Anebo naopak stihlo? Než si to ale stihnu celý srovnat v hlavě, uvědomím si, že už sedícímu Maxovi nevidím ani do vobličeje, ani na jeho vosvalenej hrudník a břicho, ale celej můj vobzor zabírají jeho chlupatý nohy a hlavně chodidla.

A ty se ke mně právě začínají přibližovat, protože Max vočividně vstal a namířil si to ke mně. Chytne mě panika a snažím se utýct ke dveřím, jenže zaprvý se nejsem schopnej vymotat ze svejch vlastních trenek a zadruhý se těsně přede mnou vobjeví Maxova noha. Po prvotním úleku si uvědomím, jak hrozně malej teď musím bejt, když se koukám přímo na Maxův kotník, nemůže to bejt víc než patnáct cenťáků. To fakt není možný! Jenže než stačím něco domyslet, uvědomím si další vjem, kterej se prostě nedá neregistrovat. Ta Maxova noha neuvěřitelně smrdí potem. A není se fakt čemu divit, když se celej den potil v těch tlustejch ponožkách.

„Maxi,“ snažím se křičet, protože si nejsem jistej, jestli mě vůbec uslyší, „dej tu nohu pryč, strašně smrdí!“

Max mě vočividně slyší, protože se začne smát, až se třese celá podlaha a já mám co dělat, abych se udržel ve stoje.

„Wille, ty si nepamatuješ, žes prohrál sázku a že mi ty chodidla musíš teď pořádně volízat?“

S hrůzou si uvědomím, co se vlastně stalo, a snažím se oponovat:

„Maxi, to nejde, to nedám, fakt nechci…,“ chvíli ještě rozmýšlím, jestli už jsem dostatečně zoufalej na to, abych ho prosil, ale nakonec přidám i to slovo, „prosím!“

Max se přestane smát a úplně vážně a až trochu temně pronese:

„Wille, prohrál jsi sázku, takže jestli mi ty nohy nezačneš lízat, než napočítám do tří, tak tě budu zmenšovat tak dlouho, dokud úplně nezmizíš! Jedna, dva, …“

Jestli jsem před tím panikařil, tak teď už úplně vyšiluju. Nedává mi moc času nad tím přemejšlet nebo nějak odporovat, zmenšenej do nicoty bejt nechci, takže mi nezbývá nic jinýho, než se dostat až na dotyk k jeho chodidlu a začít ho lízat. Je to, no, dost zvláštní. Ta kůže je nádherně hladká a jsou na ní, aspoň pro mě, vobrovský kapičky potu. Snažím se každou z nich poctivě slízat, ale jsou celkem slaný, i když ne třeba tolik jako mořská voda, takže se to celkem dá. Za chvíli si na to zvyknu, a dokonce mě to začne zase vzrušovat, když si uvědomím, že lížu nohy Maxovi, kterej se mi vždycky líbil. Nevím, jestli Max z tý vejšky vůbec vidí, že mi neustále stojí péro, ale zdá se mi, že si to celkem užívá, tedy aspoň mám pocit, že jeho trenky jsou teď rozhodně vobjemnější, než byly předtím.

Volížu mu i prsty seshora a zepředu a už si myslím, že bych mohl mít hotovo a že by mě Max mohl zase zvětšit a že bysme si pak třeba mohli užít i jinak, ale když přestanu, Max na mě seshora zamračeně shlídne a nakvašeně prohlásí:

„A mezi prstama to jako bude dělat kdo?“

V tu chvíli vod sebe voddálí palec a zbylý prsty a já s hrůzou sleduju, jakou špínu mezi nima má. Jsou to určitě vlákna z ponožek a kdovíco ještě, protože to nemá všechno bílou barvu.

„Maxi, to nejde, to je hrozně špinavý, to sis tam nemyl nejmíň tejden,“ zkusím zaprotestovat.

„Wille, ty mě snad vůbec neposloucháš! Máš mi volízat celý nohy, nejen to, co se ti líbí. Dělej, pusť se do toho, nebo uvidíš!“

Znova se tedy sehnu a snažím se jazykem nabrat tu špínu, ale skoro se mi z toho udělá špatně a nedám to.

„Maxi, tohle já fakt nedám. Prosím, už mě zvětši,“ snažím se na to jít jinak.

„Wille, takhle jsme si to nedomluvili. Nezbývá mi nic jinýho, než tě zase zmenšit.“

„Prosím, Maxi, nedělej to, ne!!!“ snažím se křičet, ale nic mi to nepomáhá, protože už zase cítím, jak se začínám zmenšovat. Sakra, snad mě nezmenší až úplně donekonečna! Zavřu voči a modlím se, aby co nejdřív přestal.

Naštěstí to zmenšování za chvíli skončí, a když votevřu voči a rozhlídnu se, zjistím, že už nejsem vo nic větší než jeho prst. V tu chvíli se vedle mě vobjeví Maxova dlaň a já pochopím, že si na ni mám vylízt. Bojím se, co chce udělat, ale horší než lízání špíny mezi jeho prstama to bejt snad nemůže.

Max mě začne zvedat, sice pomalu, ale stejně se ho radši pevně držím, protože se bojím, že bych mohl z tý vejšky spadnout dolů. Najednou se dlaň přestane hejbat a já se snažím zorientovat, kde jsem. Přede mnou se objeví něco podlouhlýho, co je určitě tlustší než Maxův prst. Když si to pořádně prohlídnu, zjistím, že to má navíc úplně jiný zakončení než prst. Najednou mi to docvakne! Dívám se na Maxovo stojící péro! Než se proberu z toho šoku, že poprvý v životě vidím jeho tvrdýho ptáka, což bylo vobsahem snad každýho mýho snu nebo představy vo Maxovi, vozve se znovu:

„Když jsi nechtěl lízat prsty, tak mi pořádně volížeš péro a hlavně žalud, mám ho už pořádně mokrej. Tak se do toho pusť.“

A jen to dořekne, nahne svoji dlaň, že zavrávorám a svezu se přímo na jeho žalud, kterej je už vopravdu pořádně ulepenej od předmrdky. Jenže místo abych ho jen lízal, vymáchám se v ní rovnou celej. Mám ji úplně všude včetně vlasů. Je jí takový množství, že je mi úplně jasný, že ji nemám šanci všechnu volízat. Nevím, jestli mě Max v týhle mý velikosti ještě uslyší, ale snažím se na něj mávat a křičet:

„To je moc, to se nedá, jsem moc malej.“

Nevím, jestli Max něco slyšel, ale rozhodně z toho pochopil, že to, co po mně chce, nebudu dělat. Nejdřív se mě proto prstem snaží dostat na vrchol svýho žaludu, snad že tam by bylo nejlepší začít, ale když se k ničemu dalšímu nemám, tak se znova vozve:

„Kámo, ty fakt vůbec nespolupracuješ, to je hrozný. Jestli se ti tý předmrdky zdá moc, tak se teprve připrav na to, až se v ní dovopravdy vykoupeš!“

Nejdřív nechápu, co tím myslí, ale rychle pochopím, když se vopět začnu zmenšovat. Vopravdu jsem za chvíli tak malej, že bych v tom mohl plavat. Začnu sebou nekoordinovaně házet, jenže tím si celou situaci jenom zhorším, protože se mi podaří spadnout přímo do ústí jeho močový trubice. Ještě chvíli se snažím držet za vokraj, ale je tak kluzkej, že to za chvíli vzdám a začnu padat dovnitř.

Nepadám naštěstí moc dlouho, podaří se mi zaseknout se vo stěnu a najít si místo, kde není předmrdka, takže se ani nezačnu dusit, čehož jsem se fakt bál. Je tu vevnitř úplná tma a dost to tady pulzuje. Sakra, nikdy bych si nepředstavil, že budu uvnitř něčího péra. Co teď? Snažím se uklidnit a něco vymyslet. No jediná cesta zpět je ta, vodkud jsem přišel. Zkouším teda využít to, že jsem zapřenej vo stěnu trubice, a začnu se pomalu posouvat nahoru.

Moc to nejde, ale mám pocit, že se někam hejbu. Vtom si uvědomím, že zvenku slyším nějaký hluboký zvuky. Chvíli mi trvá, než pochopím, co to je, ale pak mi to docvakne. To vzdychá Max, jak se mu líbí, co mu v jeho péru provádím za pohyby. Konečně se mi ho daří nějak uspokojit! Tahle myšlenka, že Maxe, i když dost netradičně, vzrušuju, znova postaví i moje péro. Napadne mě, že i když jsem v dost prekérní situaci, mohli bychom si to voba stejně užít a třeba mě pak díky tomu zase zvětší zpět. Začnu sebou tedy házet ještě vo něco intenzivnějc a zároveň chytnu svoje, teď vlastně dost miniaturní, péro a začnu si ho honit.

Vypadá to, že to zabírá, protože ty vzdechy zvenku jsou čím dál hlasitější. V jednu chvíli se ale všechno kolem mě začne třást a já vůbec netuším, co se děje. Pak ale zjistím, že ty votřesy jsou celkem rytmický a dojde mi, že to Max prostě nevydržel a začal si honit. Přizpůsobím se tedy jeho rytmu, honím si ho dál a snažím se ho co nejvíc dráždit. Vůbec mi nedochází, kam tohle celý směřuje.

To pochopím až v momentu, když ucítím zespoda tlak a cukání. Než si stačím rozmyslet, co to pro mě znamená, tlak se zvýší natolik, že už se nemůžu udržet. V posledním vokamžiku mi dojde, že Maxovo péro začíná stříkat mrdku.

Než se naděju, vyletím s Maxovým mohutným cákancem mrdky ven z jeho péra. Ani si nestihnu uvědomit, že teď letím přes jeho vosvalený břicho a hrudník, a už společně s jeho mrdkou dopadám na něco měkkýho. Díky tomu a mýmu úplnýmu vobalení jeho příjemně horkým mlíčím se mi při dopadu nic nestane. Až teď si uvědomím, že jsem celou cestu z jeho péra sem dost hlasitě křičel. Doufám, že Max díky tomu rychle zjistí, kde jsem.

Já bych to vostatně mohl zkusit taky. Postavím se a snažím se zorientovat. Je tady docela tma, ale rozhodně menší než v Maxově péru. Tam teda nejsem, ale nikde na Maxově těle taky ne, tam by bylo líp vidět. Mimo jeho tělo taky nejsem, na to je tu vokolo moc teplo. Ještě než mi to stačí úplně docvaknout, začne se ta věc pode mnou pohybovat. No, to není možný! Já jsem fakt na jeho jazyku. Do háje, vždyť mě může každou chvíli s tou mrdkou buď vyplivnout, anebo ještě hůř spolknout! Začnu znova křičet a pohyb ustane.

Slyším zvenku nějaký chrastění a pak najednou ucítím, jak se začínám zvětšovat! No konečně, uleví se mi. Max se udělal, tak mě snad vrátí zpět na normální velikost. Jenže pak si uvědomím, že jsem v jeho puse a že nechat se zvětšit tady by vůbec nebyl dobrej nápad. Zařvu tedy znova, tím, že jsem větší, už zase tak na velikost palce, jsem snad slyšet víc. Zvětšování přestane a já si na chvíli voddychnu.

Max nechává pusu votevřenou, a tak to beru jako příležitost vylízt vodtamtud ven. Jenže jakmile se dostanu ke špičce jeho jazyka, Max pusu zavře a vohne ji tak, že na něj spadnu. Sakra, co to dělá? Vždyť ví, že jsem vevnitř a chci se dostat ven. Ale možná se jen bojí, že bych vypadl, a chce mě vyložit na nějakým vhodnějším místě.

Jenže Max začne jazykem znova hejbat a tentokrát to vypadá, že mě cíleně nesměřuje ven, ale naopak na druhou stranu. Dojde mi, vo co se snaží, a vůbec to nechápu.

„Hej, Maxi, co to děláš? Vždyť ti takhle spadnu do krku a už mě nevylovíš!“ zním dost zoufale.

Chvíli se nic neděje a pak zjišťuju, že se Max snaží něco se zavřenou pusou říct. Moc mu nerozumím, ale pochopím z toho, že to je přesně to, co chce teď udělat. Vyděsím se a cítím se strašně bezmocně. Celej můj osud teď závisí na tom, jestli se mi podaří uprosit ho, aby to nedělal.

„Maxi, prosím tě, pusť mě ven! Vždyť jsme nejlepší kamarádi. Až budu venku, tak ti volížu nohy, kdykoliv budeš chtít, klidně i žalud vod tvojí moc dobrý mrdky. Prosím, nemůžeš mě přece sníst!“

Jenže tyhle moje nářky na Maxe vočividně vůbec neplatěj, protože znova začne hejbat jazykem a cpe mě čím dál tím víc dozadu, do jeho krku. Jsem fakt už zoufalej a nejvíc mě drtí to, že na něj moje prosby vůbec nefungujou, jako kdyby mu bylo úplně jedno, co se se mnou stane. Ještě na moment se pokusím zabojovat a dostat se ven, ale je mi jasný, že to nemůžu vyhrát. Přestanu se tedy hejbat a vodevzdaně čekám, až se Maxovi podaří mě spolknout.

Max ještě několikrát nasucho polkne, než se mu konečně podaří nacpat mě jazykem ke krku. Pak polkne ještě jednou a já se pomalu začínám posouvat jeho jícnem dolů. Je to tady zase dost úzký, podobně jako v tom péru, ale já už se nesnažím se někde zaseknout a prostě padám dolů. Konečně vypadnu z jeho jícnu a dopadnu do něčeho divně měkkýho a tekutýho. Než si stačím uvědomit, kde to jsem, uslyším kolem sebe dunět Maxův hlas:

„Wille, víš, žes byl docela dobrej zákusek k tý mý mrdce? Pěkně jsem si na tobě pochutnal. Škoda, že tebe už nečeká nic jinýho než bejt pěkně strávenej.“

Tohle mě fakt naštve, myslel jsem, že je to můj nejlepší kámoš, a von mě místo toho bezostyšně sní a ještě si na tom pochutná. Parchant jeden! Snažím se ještě vymyslet, jak bych se vodtud mohl dostat, ale když vidím všechno to natrávený jídlo kolem sebe, pochopím, že už se ven vážně nedostanu a že tohle je prostě můj osud. Do toho se ale ještě naposledy vozve Max:

„Víš, Wille, tohle celý bylo naplánovaný úplně vod začátku. Celou dobu jsem čekal, až se se mnou vsadíš, prohraješ a já tě budu moct ulovit. A teď se mi to konečně povedlo a já toho vůbec nelituju. Sbohem, Wille!“

Najednou mi to do sebe všechno zapadlo. Uvědomil jsem si, že tohle jsem vlastně vždycky chtěl. Chtěl jsem, aby mě Max ulovil. A s touhle uspokojivou myšlenkou zavírám voči a skáču do tý vody smíchaný s kyselinou, která mě zanedlouho úplně rozpustí, až ze mě nezbyde vůbec nic…

Pak už jen slyším Maxe, jak volá:

„Wille, Wille!“

Co? Co se děje? Votvírám voči a snažím se dneska už snad postý zjistit, kde to jsem a co se stalo.

První, co uvidím, je rozesmátej Maxův obličej, kterej se ještě víc roztáhne do úsměvu, když zjistí, že na něj koukám.

„Wille, kámo,“ pokračuje, „tys tady teda dobře vytuhl. Jo a hele, nevím, co se ti zdálo, ale asi to muselo bejt hodně dobrý, protože… no jako fakt… máš na trenkách úplně jasný fleky. Měl by sis je dojít vyměnit a nejlíp se rovnou umejt, protože seš pěkně zpocenej. Já už jsem to vzal přes sprchu po cestě pro pití. Jo, vidíš, tady ho máš. Tak se dej dokupy a dáme vodvetu. Co říkáš?“

Dávám si pomalu dohromady, co se vlastně stalo. Sakra, takže to celý byl jenom sen? A já se při něm ještě udělal? A teď to Max vidí a chechtá se tomu? Do háje!

„Nic neříkám, potřebuju sprchu!“ Potřebuju sprchu, zatraceně studenou sprchu, protože už mi z tohohle vedra fakt jebe. Vystřelím ven z pokoje, ale ještě, než doběhnu do koupelny, vzpomenu si na to, co se v tom snu dělo, a v hlavě si upravím svůj požadavek – potřebuju sprchu, ale nejdřív si potřebuju pořádně vyhonit.