Chlapec, jehož krása se dotýkala hvězd

Léta sedmdesátá

Jako člověk, co léta nejel autobusem, jsem na gottwaldovské autobusové nádraží raději došel o hodně dřív, než ukazoval jízdní řád. Musím se dostat do Brna před polednem. Autobus tu stál, dveře otevřené.

„Jistě, můžete si sednout. Na pravou stranu nebude svítit slunce. Všichni dorazí až na poslední chvíli. Je pátek, bude plno,“ ukazoval mi mladý řidič. Černé vlasy mu málem padaly do očí. Docela pohledný hoch. Zašel jsem dál, podle rady napravo, opřel jsem si hlavu o okno a poklimbával. Ještě jsem zaregistroval dva kluky okolo patnácti let, co si sedli přede mnou a četli nějaké časopisy. Vzbudilo mne až nastupování dalších cestujících, ale nechtělo se mi otvírat oči.

„Kómé vole, maso, to je kůň jak sviňa,“ ozval se najednou jeden z kluků.

„Ty krávo, ta by jela jak stádo červenéch mravenců.“

Nezbylo než otevřít oči a podívat se, co je objektem jejich svérázného obdivu. Vedle řidiče, ještě částečně na schodech, stála mladá žena, tak pod třicet let. Blond vlasy, spíš do barvy slonoviny, spletené do velikého copu. Bílá mini sukně, bílá halenka s obrovským výstřihem, bílá, zlatě protkávaná vestička. Náušnice, náhrdelník i náramek z rudých korálů. Živě gestikulovala, sledovaná celým osazenstvem autobusu. Něco takového se často nevidí. Stále rozmlouvala s řidičem, smáli se a vůbec jim nevadilo, že venku stojí ještě řada cestujících. Až když se někdo ozval, že jsme měli být už deset minut na cestě, skončili rozhovor.

„To cestou doženeme, do Brna je daleko,“ mávnul rukou řidič a kráska se konečně rozhodla postoupit dál do autobusu. Ovšem hoch, co zřejmě patřil k ní a šel za ní, zase zcela rozhodil mě. Stejné vlasy barvy slonoviny, tvář anděla, modrý džínový komplet, oranžové tričko. Okamžitě mě napadlo, že tuhle tvář znám. Určitě z nějakého obrazu. Jistě, moskevské Puškinovo muzeum. Vlámští malíři, šestnácté století a hned se mi vybavil i nápis. „Chlapec, jehož krása se dotýkala hvězd“. Na obraze stál na nějakém cimbuří. Jednu ruku zasunutou ve fialovém plášti, druhou vztaženou k noční obloze. Jako by jedna z hvězd opouštěla jeho dlaň. Paprsky z polo zakrytého měsíce ozařovaly jeho vlasy a jemnou tvář, v níž bylo zvláštní napětí, touha, krása, ale i smutek, potlačovaná bolest. Hned jsem vzpomněl na Damiána, Sašu před dvěma roky. Tvář tohohle chlapce byla v naprostém kontrastu s veselostí jeho průvodkyně. Sice vznešená s dojmem hrdosti, ale smutná a nepřítomná. Zastavili se u mého volného sedadla.

„Dobrý den,“ usmála se. „Mohu vám tu posadit brášku? Pohlídáte mi ho?“ dodala prosebně.

„Myslím, že na hlídání je už dost velký,“ donutila mě k úsměvu.

„Ale to byste se divil, Julien se rád ztrácí. Viď, zlatíčko. Já si sednu tady dozadu.“

Přes dvě sedadla se usadila vzadu mezi stejně staré kluky, jako seděli přede mnou. Hoch si sedl vedle mne. Že by měl francouzské předky?

„Nebudu vám tady vadit?“ Stále ten smutný výraz.

„Rozhodně ne a nevykej mi. Jedete taky do Brna?“

„Bohužel.“ Podíval se na mě neskutečně modrýma očima.

„Nerad cestuješ?“

„Ségra se bojí aut. Má strach z havárie, jednou se k nějaký připletla. Vlakem je to dál a musí se přesedat.“ Podepřel si bradu rukou a rezignovaně vzdychl.

„Já jedu autobusem podruhé za pár let. Jsem zvyklý na auto, hodně cestuju. Urazil jsem plastový chránič blatníku. Spravuje mi to kamarád v dílně v Komárově na konečné šaliny. A hned se vracím do Prahy.“

Hoch jako by ožil.

„Máš ho v servisu?“

„Ne, za viaduktem v Technické a zahradní správě.“

„Škodovku?“

„Už pátého Fiata. Teď 127. Je to malá rychlá myška, ale dobře se s ním parkuje.“

„Jezdíš i do zahraničí?“

„Často, hlavně k dederonům. Mám tam plno přátel.“

Pootočil se a naklonil ke mně.

„Já…,“ nedořekl, vyděšeně se obrátil ke své sestře.

Ta celá rozesmátá byla v plném hovoru s kluky okolo.

„Možná…,“ znova nedokončil.

V jeho očích se objevily slzy. Nebo se mi to jen zdálo?

„Víš,“ navázal jsem po chvíli konverzaci, „velice se podobáš jednomu chlapci na starém vlámském obrazu.“

„V Moskvě, že? V Puškinově muzeu.“

„Byl jsi tam?“

„Já ne, ale Helmut a Angel, přátelé.“

Z náprsní kapsy vytáhl kovové pouzdro, podobné těm na cigarety. Vyndal z něj detail postavy na obrazu.

„Fotit se tam nesmí, ale Helmut je umluvil. Je to i moje prokletí. Je zavřený někde na hradě a má jen ty hvězdy. Chce jim říct o svojí touze, bolesti, bezmoci, ponížení, o tom jak v něm zabili všechnu radost. Možná pak skočí do temné propasti pod ním. Jeho krása mu nepomůže, ani hvězdy nepomohou. Třeba má někde někoho, kdo ho miluje. Odtrhli ho, je daleko, už nemůže dál.“

„Juliene,“ ozvala se jeho sestra, „nezlob pána svým povídáním.“

Ustrašeně se ohlédl a spěšně schoval fotografii do pouzdra.

„V pohodě, cesta nám aspoň rychleji uteče,“ řekl jsem.

Zasmála se, zamávala nám a pokračovala v zábavě s kluky.

Julien nemluví o obraze, ale o svých problémech. To je jasné. Co udělat, zcela zjevně mě žádá o pomoc. Do čeho jsem se zapletl. Před očima mám moskevský pokoj a Damiána.

„Jedeš si hned pro auto?“

„Jistě, je sice před polednem, ale pátek, kdo může, tak to zapíchne a valí domů.“

„Sestra tě bude zvát na kávu, nebo na večer někam do baru.“

„To musím zdvořile odmítnout, jednak mě čekají a budu spěchat do Prahy. Ale rád bych tě ještě viděl, takové náhody se jen tak nestávají.“

Trošku se usmál.

„Já taky. Možná…,“ zase nedopověděl.

Zrovna jsme vjížděli na autobusové nádraží.

„Řekni sestře, že jsem běžel pro to sako. Neloučím se.“

Protlačil se uličkou a vyběhl ven jako první. Sestra se ještě bavila s kluky, pak přišla ke mně.

„Kde je Julien?“

„Mám vyřídit, že běžel pro nějaké sako.“

„Bože, to ho zase do večera neuvidím. Je to s ním těžké. Znáte Brno?“

„Jistě, studoval jsem tady.“

„Tak vás po desáté čekám v Roxi baru, snad mě nepřehlédnete. A bude tam i Julien. Je to hezký chlapec, viďte?“

„Velice výjimečný.“

„Myslím, že se mu také líbíte. No víte, jak to myslím, ne? Tak na shledanou.“ Její úsměv najednou ztvrdnul a pohasl.

Tak to snad není možné. To vypadá, jako by ho nutila k prostituci.

Sjedu si pro auto. Když jsem vystupoval na konečné, přiběhl Julien.

„Prosím, moc prosím, pomůžeš mi, vezmeš mě do Prahy? Všechno ti vysvětlím cestou, prosím.“

„Nepros, vezmu tě, zajdeme pro auto, je to kousek.“

Viděl jsem, jak se neustále rozhlížel kolem.

„Sestra mě na večer pozvala do Roxi baru, ona tě nějak nutí?“

„Neboj se to říct, první, nejvyšší nabídce. Sem jezdíváme jednou za čtrnáct dnů. Jsem jenom děvka v její režii. Ve Zlíně, no Gottwaldově, každý den na hotelu Moskva.“

„Kolik máš let? Vypadáš moc mladě.“

„Už bych byl na vojně. Zařídila modrou, za dva roky víš o kolik by přišla. Ale pro klienty mám patnáct šestnáct. Další prokletí, že vypadám na míň. Zakázané víc vzrušuje a taxa je několikanásobná.“

Došli jsme k bráně. Fiat stál hned za ní.

„Pane Pavle, tady jsou klíče, kluci už jsou fuč. Já jim jenom blinknu na píchačkách, však to znáte.“

„Kolik mám zaplatit?“

„Až příště, je to prkotina.“

Vyjeli jsme.

„Jde to nějak objet mimo střed města?“

„Naštěstí tak taky jezdím, pak kousek po dálnici, k Devíti křížům. Tam si můžeme dát oběd, pak po staré. Dálnice v provozu se ani nedožiju při tom tempu.“

„Prosím ne, to je známej motorest, někdo by mě tam mohl vidět.“

„Tak pak někde sjedu bokem.“

Ještě nezačal plný provoz, až za dvě tři hodiny. To budeme už před Prahou.

„Zastavíme ve Velké Bíteši, výborně tam vaří.“

„Prosím, raději někde dál, Pavle.“

„Vidíš, já se ti ani nepředstavil, nebýt vrátného.“

Konečně se usmál.

„Bude lepší zastavit u obchodu, mám hrozný hlad a ty určitě taky,“ řekl jsem.

Nakonec jsme pojedli na boční cestě rohlíky, salám a sýr.

„Něco si dáme v Praze.“

„Říkals, že jezdíš do NDR a máš tam známé. Mohl bys mě tam zavézt, všechno ti tam zaplatím, pas mám. Musím se dostat k moři během týdne. Jsi jediná má možnost, jinak je konec. Když to nepůjde, doufám, že mě nenahlásíš. Pokusím se dostat sám, ale mám strach.“

„Ty se chceš dostat na Západ po moři? To nemůže vyjít, chytnou tě, vrátí a zavřou.“

„Po moři ano, ale budu mít jiné doklady.“

„Myslíš, že sestra ohlásí, žes zmizel?“

„Když tak za pár dnů. Už jsem párkrát utekl, jen není kam, vždycky mě našli.“

„Je to celé taková partyzánština, mohl bys přece, co se děje, oznámit na bezpečnosti.“

„Má všude známosti. Jednou jsem to zkusil. Policajti mě zmlátili a zavřeli na týden do blázince. Pak mi dali na výběr blázinec, nebo kriminál za prostituci. Bili mě a znásilnili. Strašně se tomu smáli. Prý prostituta nebo prostitutku nejde znásilnit, protože je to jejich práce.“

„Raději zvolíme přechod Kraslice – Klingenthal. Tam mám na obou stranách známé. Kdyby se náhodou vyskytl nějaký problém, ale dál to už bude na tobě. Pojedeme hned z Prahy na Karlovy Vary. Jen se stavíme v Krušovicích na pivo. To vozím klukům z obou celnic.“

Cesta ubíhala rychle a Julien vyprávěl.

„Já jsem byl původně domluvený s jedním kamarádem z Brna na zítra, ale bál jsem se. Zná ségru. Vlakem jsem se taky bál. Už se mi dvakrát stalo, že ve vlaku byl známý. Doufám, že nejsi s ní domluvený i ty. Ona je schopná všeho.“

„Toho se bát nemusíš, ovšem není to normální situace. Pokud by to sestra nahlásila, byl by problém na hranicích. To snad nehrozí a večer budeme za hranicemi. I když kolikrát, když s někým jedu, nechtějí někdy ani vidět pasy. Taky není předpoklad, že by někdo utíkal do NDR. Ale co pak dál?“

„Musím se dostat do Rostocku do přístavu. Celý týden tam bude Angel s malou jachtou. Je diplomat, Portugalec. Všechno zařídí.“

„No přál bych ti to.“

„Já, no, měl bych ti povědět, jak to všechno je. Chodil jsem na ekonomku a navíc soukromě na jazyky. Mimo ruštinu a angličtinu celkem slušně zvládám francouzštinu, mamka byla Francouzka, němčinu a španělštinu. Učím se portugalsky.

Sestra je vedoucí Čedoku, já jsem tam taky zaměstnaný jako průvodce. Jenže má práce je vysedávat na hotelu a pak dělat společnost hlavně cizincům. Tak se tomu vznešeně říká. Ještě na škole jsem zjistil, že holky nejsou nic pro mě. Sestra, Flavie, mě občas začala brát na hotel. Táhne to totiž s tamním provozním. Věděl jsem, že jsou tam pro potěšení zákazníků nějaká děvčata, ale i kluci. Většinou tamní servírky a číšníci. Já se do jednoho, Romana, zamiloval. To byla spíš taková skoro dětská láska. Vzal mě na chatu, sestra nic nenamítala. Byli jsme tam týden a já jsem s ním prožil překrásný milování. Když jsme se vrátili, byl jsem na sexu docela závislý. Ještě mě vzal mezi svoje kamarády a já byl nadšený. Pak došla ségra s tím, že jí to nevadí, ale můžu to mít každý den a ještě si hodně vydělat. O ničem jsem neuvažoval, chtěl to, mí první zákazníci byli hezcí a mladí. Pak si mě koupil Helmut na celých čtrnáct dnů. Měl sedmdesát a zdravotní problémy. Němec ze Západu. Má nějaké továrny na zpracování kůži. Tady byl ve Svitu. Být s ním, to byla úžasná změna. Ten mi první vyprávěl o obrazu v Puškinově muzeu. Vydržel celé hodiny obdivovat, laskat, hladit a líbat moje tělo. Milovat se mohl jen krátce. Přesto nádherně. Zamiloval se do mě, ale i já do něj. Bral mě s sebou do Bratislavy, do Prahy. Měl tu auto Mercedes – Benz stosedm a šoféra. Byl to první člověk v mém životě, co mě opravdu miloval. Slíbil, že přijede a pokusí se mě dostat do zahraničí. Psal mi, ale sestra všechny dopisy zadržela. Pak onemocněl a nepřijel. Jenže to jsem nevěděl.

Přišlo, co bylo horší. Flavie byla čím dál víc závislá na penězích a bohatých cizinců moc nejezdilo. V Gottwaldově nebyla patřičná klientela. Začali jsme jezdit do Brna. Dál byla v plánu Praha. Prodávala mě po hodině. Za noc i pětkrát šestkrát. Někdy od páteční noci do nedělního poledne. Musel jsem před ní spolknout a zapít nějaká svinstva, abych neusnul a stálo mě péro. Její přítel nás vozil většinou autem. S ním se nebála. Když nemohl, autobus. V pondělí na kontrolu k doktorovi a pak jsem většinou jen spal. Už to nebylo krásný milování. Přijel Angel. Byl pro mne skutečným andělem. Určitě ho uvidíš. Má tak tvoje léta, černé vlasy s ocelovým leskem, snědý, s krásnou postavou. Viděl jsem ho v kavárně na terase hotelu. Tentokrát jsem to byl já, kdo za ním šel, ani mě sestra nemusela pobízet. Prohlížel bezradně jídelní lístek. Byl sice i v angličtině a němčině, ale nemohl si vybrat. Přišel jsem k němu. Když ke mně vzhlédl, všechno se s námi oběma zatočilo. Říkali mi, že je Portugalec, ale snad umí i španělsky. Zeptal jsem se, chce-li poradit s výběrem. Dali jsme si smažené žampiony, miluje houby. Nejkrásnější odpoledne mého života. Stejně tak večer. Ani jsme nešli na večeři, jen si pak objednali obložený talíř. On taky znal obraz mého dávného dvojníka. Klečel přede mnou, že udělá cokoliv, aby mě získal. Já se mu svěřil, co dělám, a čekal jsem, že se se mnou vyspí a konec. Zůstali jsme spolu až do jeho odjezdu. Přijel ještě dvakrát a domluvili jsme se. Možná bych se dostal i legálně, za peníze jde cokoliv, ale Flavie by mě nepustila. Jsem její hlavní kůň, jak říká. Má ještě pár kluků ve stáji, ale já jí přinášel nejvíc.“

„Jseš si jistý, že tam Angel bude?“

„Naprosto, neboj se, všechno ti zaplatíme.“

„O to vůbec nejde, stejně bych tam jel za týden, ale co by bylo, kdyby nepřijel? To by ses vracel zpět?“

„To bych se raději v tom přístavu utopil. Není žádná cesta zpátky. Tak se nedá žít.“

„Ten Helmut?“

„Pomáhá nám. Má v Rostocku přátele.“

Projeli jsme Prahou a pak po karlovarské do Krušovic. Otevřel jsem zadní dveře a kluci mi nakládali přepravky.

„S tímhle chceš přes hranice?“ divil se Julien.

„No část zůstane na naší straně. Uvidíš.“

Přinesli mi ještě dodací list.

„To je kvůli našim esenbákům. Vezu to jako do hotelu v Klingentalu. Pořád něco vozím, ale uprchlíka poprvé.“

V místním hostinci jsme si dali roštěnku a knedlík. Přes přepravky jsem přehodil deku a celtu. I s odpočinkem jsme byli za dvě hodiny za Karlovými Vary. Ještě kousek, Kraslice a přechod. Nikde ani noha. Pak se objevil mladý neznámý celník.

„Dobrý den, celní a pasová kontrola, prosím.“

Ukázali jsme pasy.

Když na jeho otázku, co máme k proclení, jsem řekl, že nic, vytřeštil oči na zcela zaplněné auto.

„Můžete, prosím, zavolat Karla nebo Rosťu nebo kdo tady ještě je?“

Moc přívětivě se netvářil, ale šel. Přišel Rosťa. Už z dálky se smál.

„Ty vole, měls tu být včera. Takovej šraml tu nebyl od druhý světový.“

„Zato teď je tu jak po vymření, co se dělo?“

„Jonasovi zastřelili Romea!“

„Kdo proboha, všichni ho tu znají, nebo vlastně znali.“

„Nejhorší bylo, že to viděl dalekohledem. Byl na opačné straně té velké louky se psem na prskoletu. Díval se k chatě na Romea s laněmi a najednou bác a leží. Dva chlapi ho hned odtáhli k autu a tradá pryč. Vysokou trávou nemohl jet, tak s tím mopedem praštil a utíkal k chatě. Vysílačkou zburcoval všechno od pohraničníků, milice až po hasiče.

Taky ty maníky chytli. Občas něco střelili pro restaurace. Měl štěstí, že na ně nenarazil on, snad by je odprásknul a šel sedět. Úplně se z toho vysypal, má volno a prý chlastá na chatě. No pivo mu teď nepomůže, nemáš slivovici?“

Otevřel jsem zadní dveře a začal vyndávat pivo. Julien mi pomáhal.

„Zase těm hitlerčíkům toho vezeš víc, jednou tě tam nepustíme,“ smál se Rosťa.

Kus dál po cestě mávali němečtí celníci. Popojel jsem a ještě jednou si vyslechl, co se stalo.

„Jonas je na chatě pod Schwarzbergem. Těžko bude střízlivý.“

„Jedeme nejdřív k Paulovi, na chatu až ráno.“

Zůstaly nám čtyři přepravky. Projeli jsme městem na opačnou stranu, pak boční uličkou k bráně s malou tabulkou.

„Paul Schmid – Räucherkammer“

Po chvíli zvonění se otevřela vrata.

„Čus jmenovče,“ ozvalo se tentokrát česky.

Jinak kdysi Pavel Šmíd, pocházel z Kraslic a do Klingenthalu se přiženil před patnácti lety. Tady menší provozy a obchody byly stále soukromé. Vyženil uzenářství a hlavně vyhlášenou udírnu. Teď už pod svým trochu poněmčeným jménem. Představil jsem Juliena a honem, právě se ochutnává nová kolekce salámů. Česnekový, cibulový, lyonský, métský, hovězí se zeleným pepřem a domácí chleba. V malé místnosti byla celá rodina. Jeho manželka, tchán s francouzskými holemi a dva synové, deseti a čtrnáctiletý. Ten starší je v řeznickém učilišti a tahle várka salámů je podle jeho vylepšené receptury. Hezký štíhlý blonďáček byl docela nervozní, hlavně co řekne dědeček. Skočil jsem se svým jmenovcem pro pivo do auta. Jak jsme se vrátili, začala ochutnávka. Mladý, taky Pavel, nám podával krájená kolečka z talíře. Mezi tím okurky a domácí chleba. Dědeček byl nadšený a většinou i uhodl, co je tam jinak. Pavel ho nadšeně objal a políbil.

„A ty strýčku?“ otočil se ke mně.

„Víš, že tady mi chutná všechno, moc se v tom nevyznám, u mě je jednička ten hovězí se zeleným pepřem.“

Pavel mě rovněž objal a políbil. Při tom na mě mrknul. Už jsem mu jednou říkal, že mi jeho líbání přináší problémy. Tady všichni věděli, jak na tom jsem. Ale nikomu to nevadilo. Pavlík je holt provokatér. Julienovi taky nejvíc chutnal stejný salám a i on byl odměněn o něco delším polibkem. Ještě jsme pak poseděli v kuchyni u cibulového koláče a kakaa. A pak povídali do noci s oběma Pavly u ryzlinku. Samozřejmě o jelenu Romeovi, to tu byla událost desetiletí. Zítra sjedeme za Jonasem na chatu. Do Rostocku nemá cenu jet dřív jak v pondělí. Není třeba na sebe moc upozorňovat. Zatím šlo všechno hladce. Spaní v mém pokoji, v podkroví nad obchodem s uzeninami. Běžné zařízení pro návštěvy a široká manželská postel. Ukázal jsem Julienovi naproti koupelnu. Když jsem se vrátil já, seděl na posteli nahý. Stoupl si a já dostal závrať. Srdce se rozbušilo a hlavou vířila změť vzpomínek. Na pokoj v Moskvě, na Damiána. Je to skoro stejné, i když teď nejde o život. Zase díky náhodě zachraňuji překrásného chlapce. Oba je spojuje to, co dělali. Luxusní prostituce. I on někoho má, s kým chce žít a koho miluje. Budu rovněž posledním milencem? O tom není pochyb. Už byl u mne a stáhl ručník z mého těla.

„Neboj se, vím, co si možná myslíš. Jsem v pořádku, před dvěma dny jsem byl na prohlídce a nikoho neměl. A nechci ti tím platit za tvoji pomoc. Jen tě prostě obyčejně lidsky chci. Líbíš se mi, nejsi nikým, koho mi vnutili. Vím, že naše milování bude krásný, prožijeme si ho naplno, bez jakýchkoliv zábran. Chceš mě?“

„Chci a moc.“

Stáli jsme naproti sobě. Všechno ostatní zmizelo z mé mysli. Vzal jsem ho za ruku a zavedl k otevřenému oknu do dvora. Nebe bylo plné hvězd. Pozvedl jsem ji. Chlapec, jehož krása se dotýká hvězd, je přede mnou. Už vím o jeho bolesti, touze, bezmoci, ponížení, o tom, jak v něm zabili všechnu radost. Stokrát zneužitý mi dává svoji čistou a nedotčenou lásku. Oba máme slzy v očích.

Snažil jsem se políbit jeho tvář. Vzal mou hlavu a přisunul si má ústa. Vyhnali nás z ráje? Ne, právě teď jsme ho stvořili.

Ruce hladí ramena a sjíždí stále níž. Vzal jsem ho do náruče.

„Nejsem žádné pírko,“ smál se, když jsem ho pokládal na deku. Nadzvedl se, aby mi vyšel vstříc. Vidím zase Damiána i jeho dvojníka taky na vlámském obraze. Jak se někdy téměř zopakuje kousek života. Slast ke mně proniká ve vlnách přílivu. Cítím na podbřišku jeho pulzující penis a uvědomuji si prchavost těchto okamžiků. Mé obemknutí je chvějivou dokonalostí. Naše tlumené vzdechy vyvrcholily stejně s námi. Začal jsem mu vyprávět o mé cestě, o Damiánovi, Sašovi, o Matym.

Ráno, po snídani s několika druhy paštik, vybaveni trvanlivými uzeninami, jsme se rozloučili s Paulem a jeho rodinou a vyjeli kus za město do zvedajících se lesů.

„Jsou tu samé zákazy,“ Julien ukazoval na značky a tabule.

„Ne pro nás, neboj.“

Najednou se před námi otevřela veliká svažitá louka. Hned z kraje mezi stromy stál Jonasův srub. Směrem k louce byla veranda se zábradlím a sloupky z břízy. Zajeli jsme k malému parkovišti, kde stál zelený Barkas Framo někdy z konce padesátých let. Mezitím vyšel na verandu pán domu. Vysoký padesátník, hnědé trochu narezlé vlasy, velký nos. Za ním jezevčík Raul.

„Scheisse, tys tu ještě chyběl. Jonas,“ podával ruku Julienovi.

„Vezeme ti perfektní salám od mladýho Paula a trochu tě rozveselit.“

„Chlapi, pojďte dál, bolí mě hlava, jasně, všichni z toho udělali Kessel Buntes, jenže Romeo, to byl člen rodiny. Viď, Raule, co jste se spolu nadováděli.“

„Chodil si pro mrkvičku až na verandu.“

„Teď sem chodí celý doblblý laňky a hledají ho. Uvaříte někdo kávu?“

„Skočím ti do auta pro vyprošťovák. Juliene, udělej kafe.“

Vozíval jsem vždycky prášky od mého lékárníka. Také v malé skládací oplatce jako Vítkova směs. Bůhví, co v tom bylo, ale po pořádné opici ideální. Hlavně přestala bolet hlava.

Julien v kuchyňském koutu uvařil kávu, našel tam nějaké suchary a přinesl všechno na verandu. Sklenici perlivé limonády na zapití prášku. Jonasovi nakrájel kus hovězího salámu se zeleným pepřem.

„A kde máte vy?“

„Až v poledne, jsme od Paula přecpaní.“

„Něco vás, hoši, určitě přivádí, tak sem s tím. Pokud je to jen ožíračka, tak máte smůlu.“

„Dá se tu pořád mluvit?“

„Jistě, občas mi to kluci přeměří. Stasi má jiný zájmy. Nestačí prohlížet balíky ze Západu a šlohnout, co se jí líbí.“

Stručně jsem mu vylíčil, o co jde.

„Pokud není z československé strany vyhlášené pátrání, to zjistíme, a doklady budou skutečné, tak v tom není problém. Ale zase tak jednoduché to není. Hlavně do Rostocku nejezděte autem. Může se ledaco přihodit. Havárka, kontrola. Do Cvikova vás hodím. Nočním rychlíkem přes Lipsko a Berlín jste ráno v přístavu a pak už je to na Julienovi. Kdyby se nedej bože něco posralo, dám vám číslo na právníka, co by mohl zařídit další. Ale je kurevsky drahý. To doufám nebude potřeba. Navrhoval bych tak z pondělka na úterý. Nemusí tam hned v pondělí přijet, záleží na počasí. Myslím toho Angela. A pokud má diplomatický pas a portugalský, neměl by to být problém. Portugalsko není nějakým středem zájmu. Navíc nová vláda je spíš levicová. Zavolám klukům od nás. Vozí mi jídlo. Tak ať neumřeme hlady.“

Jonas šel pro vysílačku.

„Budu si muset chvíli lehnout, jestli nevadí. Hlava mě sice už nebolí, ale jsem utahaný.“

„Nevadí, zajdeme do Dubiny k menhirům.“

Po obědě, který i s večeří přivezl jeden z celníků, jsme se vydali s Julienem do lesa. Dubina byl kus starého porostu mezi kamenitým terénem s prastarými zbytky kdysi dubového pralesa, prorostlý staršími i mladšími stromy s několika menhiry, o kterých jako o většině jiných nikdo nic nevěděl. Zřejmě kdysi vytvářely půlkruh, nebo kruh. Uprostřed mezi nimi byla lavička z hrubě otesaných kmínků také dubů. Sedli jsme si. Julien se podíval na hodinky.

„Včera jsme vyjížděli z Prahy. Už to bylo vysvobození. Při tom všechno začínalo spíš jako vytoužený sen.“

Začal mi vyprávět kus svého pohnutého života.

„Začátky byly krásný. Já začal hodně pozdě a chtěl všechno dohnat. S Romanem takový objevování zakázané lásky mě úplně dostalo. Hned jsme šli k jeho dvěma kamarádům, hercům z místního divadla. Měli okolo dvacítky a nechtěli věřit, kolik mám let. Bydleli v malé nadstavbě nad garáží ve svahu. Mimo toalety s koupelnou to byla jen jediná místnost do tvaru L. Velké letiště přesně zapadalo do prostoru mezi třemi stěnami, které byly vypolstrované nazelenalým plyšem. V něm schované odklopné skříňky se vším potřebným. Preservativy různě zakončené, kuličky, koule, škrtidla, nejrůznější náhražky penisů i vagín. Gely, masti, oleje, parfémy, ubrousky. To byla moje skutečná škola. Poprvé jsem měl v sobě dvě péra a poměrně i hodně velká. Šlo to. Přizpůsoboval jsem se a začal si užívat. Nevím, možná to bylo nějakou součástí Flaviiny touhy mít ze mě prostituta, ale spíš ne. Roman kolikrát právě sem odlákal movitého zájemce a měl spíš strach, aby o tom ségra nevěděla. Konečně někdy i já, když se někdo vyskytl, co chtěl divokej grupáč.

Dostal jsem modrou, pracoval v Čedoku, i když jen naoko. Moje práce mě bavila. Pak sestra přitvrdila. Do Svitu přijeli Kubánci. Můj první černoch. Trochu jsem měl obavy, říkalo se, že mají skutečný klády. Nakonec když mně nevadili dva, to zvládnu. Spíš zvědavost. Hezkej navoněnej frajírek. Věděl, že jejich pot má jinou vůni, která nám může být nepříjemná. Jeho penis byl sice kus, ale už jsem zažil i větší. Taky pohoda. Měl krásný, temně rudý žalud, co z té ebenové černi jen zářil. A úžasně bílé semeno s nevýraznou chutí. Když bych zavřel oči, žádný velký rozdíl. Někdy přání mých klientů byla dost na hraně, jindy se mě ani nedotkli. Třeba jeden ruský tanečník. Chtěl vidět, jak si to rozdávám s jiným klukem. Sledoval nás ze všech stran a při tom si mnul péro. Až jsme byli my, najednou ztopořil a udělal se. Další chtěl svoje péro nahonit prsty na mých nohách. Pak mi vytekl mezi stehna. Nemusel jsem zrovna různá dráždidla, dilatátory z nerezu a stříbra zasunovaná do močové trubice. Nebo praktiky sado maso. Taky bylo dost takových, co chtěli naopak, abych ojel je. S tím jsem problém nikdy neměl. Několik manželských nebo mileneckých dvojic. Nebo při večírcích a srazech po létech si mladí i starší páni dokazovali, jak jsou ještě dobří. Převážně heteráci. Jen si je nahonili a udělali se nad mým tělem.

A pak přišla skutečná hrůza, nejhorší v mém dosavadním životě. Tentokrát to nebylo v hotelu. Věděl jsem jenom, že si mě najali tři Kubánci od pátečního odpoledne do večera v neděli. Někde na chatě za Dešnou. Zavezl mě tam taxikář. Malá útulná chatička, dole místnost s rozkládacím gaučem, nahoře dvě malé ložnice. Přivítání s krásným mulatem polibkem. Já už uměl docela dobře španělsky, oni i rusky. Další, kudrnatý černoch a hnědovlasý běloch spali na roztaženém gauči.

‚Sli-vo-vi-ce,‘ ukazoval na ně, ‚jiná síla než kubánský rum. Manuel,‘ strčil nohou do bělocha, ‚a černý Jorge.‘

Sám měl vlasy částečně spletené do malých copánků. Úplně uhrančivě působila jeho plná rudá ústa na jemné tváři s kakaovou pletí. Nabídl mi Varadero.

‚Camilo,‘ ukázal na sebe.

‚Julien.‘

Vyšli jsme do jedné ložnice s manželskou postelí a shodili oblečení. Dokonalé atletické tělo. Začali jsme se líbat. Jeho spodní ret se dostával až za mé zuby a vysával moje sliny. Pak najednou sjel k bradavkám, položil mne na břicho na okraj postele a roztáhl nohy. Přejížděl mezi půlkami nosem a pak jazykem. Moje tělo zvláčnělo a jazyk se bez odporu dostával stále hlouběji. Při tom rukou jemně mačkal visící koule a pak začal honit. Dlouhý jazyk zcela pronikal. Pak jej nahradil dvěma prsty a masíroval prostatu. Přetočil mě a vykouřil. Klekl si částečně nad můj krk, ještě chvíli mnul a honil svůj klacek, až mi vystříkal do úst. Lehl si vedle, přitáhl mě a dosud stojící penis vrazil do rozdrážděného análu. Zůstali jsme tak ležet, dokud mu neklesl a nevyjel. Nádherné milování. Sešel jsem po schodech a hledal koupelnu.

Manuel se probral, chytil mě za ruku a strhl k sobě. Na půl stojící péro narval do mých úst. Chutnalo a bylo příliš cítit močí. Probral se i Jorge. Odstrčil Manuela, sedl si na moje prsa a začal si honit. Druhý roztáhl mé ruce, Jorge je podržel. Přivázali je šňůrou k nohám gauče. Neměl jsem pořád obavy, být přivázaný, mít pouta, to bylo docela časté. Do úst jsem dostal kus dřeva. Nadzvedli mi hlavu a nalili z láhve slivovici. Roztažené nohy jsem měl přivázané na násadě smetáku. Jorge mi do pusy začal chcát. Snažil jsem se moč vyplivnout, ale Manuel mi držel hlavu. Abych se nezačal dusit, musel jsem polykat. Vystřídali se a já začal zvracet. Povolili jednu ruku a přetočili mě. Do úst mi narvali kus smotaného trika jako roubík. Hlavu jsem měl ve zvratcích a moči. Hodili mi na ni ručník. Dalším provazem švihali zadek a záda. Mezi bitím se na mně střídali velice surově. Manuelovi pořád vyjížděl a při každém dalším vniknutí, další bití. Zavolat Camila jsem neměl šanci, zřejmě usnul. U dveří našli nějaký hák. Uvázali mě znovu za nohy rozevřené násadou od smetáku a vytáhli. Začal jsem znovu zvracet. Strkali do mě kde co. Strašně to bolelo. Ztratil jsem vědomí. Probral mě Camilo. Venku bylo auto s naším doktorem. Čtrnáct dnů domácího léčení a dalších čtrnáct dnů jsem nebyl schopný pracovat. Sestra to okomentovala, že se zase tak moc nestalo a nemůžu se jen válet doma.“

Julien chvíli přestal, položil hlavu na moje rameno. Pohladil jsem ho a chvilku jsme se líbali.

„Promiň, tahle vzpomínka je hodně tíživá. Myslel jsem tehdy, že tam umřu. A přijel Helmut. Flavie řekla, že je mu sedmdesát, tak toho moc nezmůže a chce mě na čtrnáct dnů. To budu mít další lenošení, ale aspoň za slušný peníze.

Helmut je z lidí, které si člověk zamiluje na první pohled. Prošedivělé, ale husté a vlnité kdysi černé vlasy. Vysoké čelo, tvář s graciézností šlechtice, taky jako vystouplý z nějakého starého obrazu. Poslali mě za ním na pokoj. Krásně se usmál, pokynul, ať si sednu, a nabídl mi sklenku vína. Hned se svěřil, že se zcela podobám chlapci na obraze v Moskvě. Že tam má namířeno v brzké době a pokusí se ho vyfotografovat pro srovnání. No já tomu tehdy ani nevěřil. Spíš jsem si myslel, že mi tím chce naznačit, že se mu velice líbím. Byl hned zcela otevřený, je sám, miluje hezké mladé muže, ale jeho zdravotní problémy mu už neumožňují často a dlouze se milovat. Bude se snažit, abych byl i já s ním spokojený. Pokud by vadilo jeho stáří, nebude na ničem trvat a požádá o někoho jiného. Když jsem ho ujistil o opaku, vzal nejprve mou ruku a několikrát ji políbil. Pak sundal můj modrý pulovr a rozepjal košili. Jeho ruce zajely na bradavky. Kroužil prsty, košili mi sundal a začal je líbat. Byla to první intimita po prožité hrůze. Sundal jsem jeho sako i košili a oplácel mu stejně. Dalšího oblečení jsme se zbavovali pomalu. Lehli jsme si. Jeho tělo i přes ta léta bylo stále hezké. Sklonil jsem se k jeho penisu a začal ho líbat. Když jsem cítil, že bude, přidržel jsem si ho. Všechno bylo skvělé. Pak mi oplácel totéž. Moje obrovské vzrušení po delší době bylo skutečné.

‚Nejenom tvá krása, ale i tvá chuť lásky mi bude chybět, až budu odjíždět, můj hvězdný miláčku.‘

Dlouho jsme pak leželi a vzájemně se líbali. Zůstal jsem s ním celých čtrnáct dnů. Brno, Praha, Bratislava. Recepce, návštěva divadla, baletu, koncertu. Představoval mne jako svého tajemníka v Československu. Tykali jsme si a já mu skutečně pomáhal s překlady i jako tlumočník. Podle situace jsme se bavili i francouzsky a anglicky. Milování bylo velice jemné a něžné. Taky nešlo každý den. Ale všechno vynahradily naše polibky a moje tělo kdykoliv připravené poskytnout mu cokoliv. Poprvé v životě jsem se zamiloval a začal uvažovat o jiném životě. Slíbil, že se po návratu z Ruska zastaví. Bude mi psát. To už jsem ti říkal. Sestra dopisy zadržela. Začal všední život. I když zase tak všední nebyl.

Hned další byl Angličan, mladší než já. Bez obalu řekl, že mu strašně dlouho trvá, než má ejakulaci. Někdy i víc jak půl hodiny. Myslel si, že je to zřejmě způsobeno psychikou. Když u něj začaly první noční poluce, rodiče velice nábožensky založení ho začali trestat. Měl hrozný strach a na noc si balil penis do toaletního papíru, aby nebyly skvrny na pyžamu. Další problém přišel, když zjistil, že se mu líbí kluci. Naštěstí šel do internátní školy, kde se sblížil se starším studentem. Zase všechno v tajnosti, strachu. Studoval architektonický a průmyslový design a byl tu kvůli Baťovu stylu. Neměl moc peněz, tak jsem ho odvedl ke kamarádům hercům. Ti z něj byli nadšení a prý po čtrnácti dnech intenzivní péče byl naprosto v pohodě. Začali jsme jezdit do Brna. Do nočních barů. Roxi, Bílý krokodýl, no ono jich tam moc není. Párkrát jsem se musel projít, pak mě číšník jako polil limonádou, prostě upoutat pozornost. Sestra domlouvala zájemce. První byl, co nabídl víc, než jaká byla taxa. Noc na hotelu bývala někdy i hezká. Hodinovky nestály za nic. Většinou se nikdo nezdržoval s nějakým mazlením nebo líbáním. Někdy trochu kuřby a honění zákazníka a pak tvrdě na věc. Naprat to do mě a udělat se. Pokud možno aspoň dvakrát. Bez ohledu na druhého. Připadal jsem si jako záchodová mísa. Jen jsem se stačil umýt a znovu. Někteří si připlatili a chtěli to bez gumy. Za víkend i třicet klientů. V pondělí prohlídka u doktora a večer zase na pokoji hotelu. Přijel Helmut a já už byl zadaný na ten večer. Musel zaplatit neskutečnou cenu za týden se mnou. Byl na tom zdravotně špatně. Slíbil mi pomoc, přivezl fotografii z moskevského muzea. Řekl, ať se pokusím někoho si najít, kdo by mě dostal ven. Že pomůže finančně. Pak zase všechno krásné skončilo. Začalo děsivé panoptikum, chtěl jsem utéct. Esenbáci, blázinec, pohrůžka vězením a znásilnění. Úplné zlomení a podvolení. Přijel Angel. Máš s ním hodně společného. Ne vzhled, ale jednání. Jemnost, poetičnost, nesmírnou ohleduplnost. Pak už jsem žil jen z čekání na něj a rozhodl se odejít. Snad všechno vyjde.“

Šli jsme obejmout jeden z menhirů, který prý přináší pozitivní energii. Na louce, kus od chaty se páslo malé stádečko laní. Stále hledají Romea. Když jsme přišli blíž, zmizely v lese. Jonas na opačném konci chaty nad ohništěm se žhavými uhlíky potíral marinádou makrely. Raul ho zaujatě sledoval.

„Čekáš návštěvu?“

„Ne, copak nesníme ke svačině šest rybiček?“

Seděli jsme pak i po večeři na verandě u sklenky vína a krásně mlčeli. Jistě, i mlčení může být hezkým pocitem, když ho sdílíme s přáteli. Objímalo nás lesní ticho. Ono vlastně žádným tichem není. Když se člověk pořádně zaposlouchá, začne rozeznávat plno zvuků. Šum listí, jehličí, vlnění trav. Prasklá větvička pod tlapkou zvědavého lesního tvora, lišky, ježka, srny. A celý ptačí koncert. Sem až nedoléhá lidský hluk. Julien držel moji ruku. Prý se tak přesvědčuje, že všechno je skutečnost a ne jeho pouhý sen.

„Život utíká tak strašně rychle, chlapci, kolikrát tu sedávám a říkám si, kolik jsem toho nestihl. Dřív mě rozptyloval Romeo. Vychoval jsem ho od malého kolouška. Vozil ho s sebou i do práce, no nic, teď tím víc vidím samotu. Mám kamarádku, občas se scházíme, však ji, Pavle, znáš. Ale oba jsme si za léta vytvořili jen občasnost. Říkáme si, že až v důchodu. Já prošel hrůzou u Stalingradu a do padesátého roku byl v dolech na Sibiři. Jako jeden z mála se vrátil. Vystudoval jsem práva, ale taky viděl, že bych v tom nemohl pokračovat. Tady jsem patnáctý rok. No, skočím pro další lahvinku.“

„Všechno je nějak tíživé, ještě dvě noci. Bojím se, jestli to vyjde,“ Julien se ke mně přitisknul.

„Určitě, tady ti nic nehrozí.“

Noc plná nejjemnějších doteků. Kůže mého břicha se stala bubínkem. Julienovy vířící prsty vzrušivě vyťukávaly prastarou melodii lásky. Vyjížděly okolo bradavek k mému krku. Cupitaly malými krůčky zpět, aby mně způsobily neutuchající chvění. Chvění, které roste do neudržitelné touhy. Strhnout ho pod sebe, zmocňovat se celého těla téměř surovou a bolestivou žádostivostí. Ukojit skryté zvířecí pudy až za práh bolesti. Pro pár prchavých vteřin jsme někdy schopni obětovat vše.

Leželi jsme vedle sebe, spojeni jen zaklesnutými malíčky. Projela mnou náhlá bolest. Ještě dvě noci? A pak? Mé osamocení se šklebilo jak maska klauna. Trpké, hořké, dodaleka se rozbíhající prázdno.

Všechno se rozjelo závratnou rychlostí. Najednou jsme byli v nočním rychlíku a ještě si užívali lásky. Naposledy. Všechno už končí. Mezi naše polibky se draly slzy.

„Ty tvoje jsou slzy štěstí, konečně budeš mít lásku a svobodu.“

„Ano, tvou zásluhou. Kdybych tě poznal dřív. Není to jen fráze. Nezůstávej sám.“

Skřípot brzd, nádraží. Julien zmizel v telefonní budce. Po delší době přijel taxík. Nevnímal jsem cestu. Jen si vrýval do paměti poslední společné chvíle. Projeli jsme bránou z ocelových tyčí zakončených bodci. Předválečná vila svítící rudými taškami, zpola utopená mezi mohutnými kaštany. Ze dveří vyšel mladý muž mého věku. Jeho vzhled nenechával nikoho na pochybách, že má před sebou krasavce z jihu. Jenže do anděla má daleko. Tmavá pleť, černé vlasy, rozzářený úsměv.

„Julien,“ zvolal.

Ten se mu vrhl kolem krku a rychle něco říkal španělsky.

„Pablo, Ángel. Jdeme na snídani. Zůstaň s námi, pojedeme zítra, jen kousek, do Dánska a pak k Helmutovi. Objednáme ti zase noční vlak a ráno tě může ve Cvikově vyzvednout Jonas. Zavoláš na celnici a oni mu dají zprávu vysílačkou. Prosím.“

Vila nebyla zařízená nijak přepychově, ale spíš pohodlně. Julien mi vyprávěl, že Angel je v diplomatických službách teprve od konce dubna, kdy karafiátovou revolucí byla vojáky svržená vláda. V zemi je poněkud zmatek, ale na jejich velkém statku je klid. Stejně se chce Angel později věnovat historii na univerzitě v Coimbře, kde by mohl studovat i on. Po snídani jsme zajeli do lázní a přístavu ve Warnenmünde a obdivovali okolí z majáku. Pak oběd na hausbootu známých majitelky vily. Poprve jsem jedl aalsuppe, neboli polévku z úhoře, i hasenpfeffer podobající se guláši s králičím masem, bohatě sypaný nakrájenými bylinkami. Taky dobře známé klobásky s curry nakrájené na plátky a preclíky, bohatě solené. Všude přítomný cibulový a jablečný koláč. Pod okny nám proplouvaly loďky. Pak zpět do středu města, ještě si prohlédnout kostel sv. Petra z třináctého století. Naše hostitelka, štíhlá brunetka, připomínající vizáží filmové herečky z první republiky, nám k večeři nechala připravit grilovaná kuřata a zeleninu. U vína jsme seděli až do rána. Ještě že mne uspal alkohol, prostě je konec. Julienovi jsem jeho lásku přál, ale těch pár dnů vyvolávalo plno otázek. Zase čekat na nějakou náhodu? Co když už nepřijde?

Vstávali jsme okolo oběda, rozloučení i slzičky.

„Vím, že bys teď nic nepřijal. Dlužni nezůstaneme. Co za rok sejít se u mého obrazu, tam přece pojedeš a můžeš.“

„Budu rád. Díky za všechno, Juliene, přeji štěstí a vše dobré.“

Pozoroval jsem Angela, jak všechny pohledy věnuje svému chlapci. Odjeli. Naše hostitelka Sofia mi ukazovala malou zahradu hned za mohutnými kaštany. Celou ji lemovaly pergoly s růžemi. Byla překladatelkou z portugalštiny a španělštiny.

„Teď zrovna překládám Luíse Vaz de Camöese. Úžasný básník, spisovatel a dramatik. Portugalský předchůdce Shakespeara. Bývá s ním srovnáván, ale tady je téměř neznámý. Odtud také naše přátelství s Angelem. On se zabýval jeho životopisem. Jsem šťastná, že potkal Juliena. Na vztahy neměl štěstí. Snad všechno vyjde. Budou večer volat z Dánska. Určitě než odjedeš. Vidím, že jsme oba takové dobré duše. Já byla nejprve do Angela zamilovaná. Nějak jsme si nestihli o všem promluvit. Až když přijel od vás a byl naprosto mimo z Juliena. Nedivím se mu. Trochu jsem mu jeho poblázněnost rozmlouvala. Znala jsem ho jen z fotek. Ta podobnost s obrazem. To, co dělal, i když pak z donucení. Angel řekl, že mu nic z toho nevadí, pro něj je nejčistší lilií. Je zvláštní, že jsi podobný příběh zažil s Damiánem v Moskvě. Taky podobnost na obrazu.“

„V životě je spousta náhod, které nemají vysvětlení. Nebýt kamene, který mi rozbil plastový chránič podběhu, nikdy bych Juliena nepotkal.“

Večer jsme netrpělivě čekali telefon. Dvakrát se ozval, ale vždy někdo jiný. Přijel taxík na nádraží.

„Zavolám zítra z Klingenthalu.“

Ještě jsem nedořekl, ozvalo se zvonění.

„Chce tě Julien,“ podávala mi Sofia sluchátko.

„Pavlíku, podařilo se, jsme v Dánsku u přátel. Žádné problémy, oba tě líbáme a těšíme se na shledání. Zítra budeme u Helmuta.“

V nočním vlaku jsem zcela podlehl chmurám. Zato Jonas čekající na nádraží se usmíval. V autě byla i jeho občasná Barbara.

„Vždycky s úsměvem? Co se přihodilo?“

„V podstatě nic. Jen si uvědomuju, jak stárnu.“

„To všichni, můj milý. Zůstaneš navečer?“

„Slíbil jsem ještě se zastavit i u Paula.“

Myslel jsem si, že Jonas potřebuje klid. Mohl bych vyjet zítra po poledni. Po vynikajícím houbovém guláši jsem vyrazil k Paulovi. Byl doma jen dědeček a můj mladý jmenovec. Okamžitě mě provedli udírnou a dali ochutnat přímo neskutečně dobré a ostré zvěřinové klobásky. Večer jsem povídal o našem pobytu v Rostocku, o přístavu a Sofii. Šli jsme spát. Sotva jsem se vrátil z koupelny, přišel Pavlík se sklenicemi a dalším vínem.

„Viď, že si se mnou ještě dáš sklenku. Pojedeš až po obědě.“

„Co mám s tebou dělat.“

„Já bych věděl,“ najednou byl u mě, stáhl mi osušku i své slipy.

„Proboha, Pavlíku, co blbneš, je ti čtrnáct.“

„S holkou už jsem byl a nic moc a bude mi za pár dnů patnáct.“

„Jenže mně není patnáct, to je na kriminál a co bych řekl tvému otci?“

„Vždyť to nemusí nikdo vědět, chci to zkusit, chci tě.“

Vzal jsem z opěradla osušku.

„Obleč se, takhle to nejde, sedni si.“

„Myslel jsem, že mě máš rád! Když jste se s Julienem milovali, byl jsem pod oknem a slyšel vás. Pak jsem vylezl na kůlnu a všechno viděl. Moc jsem se vzrušil a teď?“

„Právě proto, že tě mám rád. Nejde to, nenaléhej.“

„Aspoň trochu.“

„Ani trochu. Možná je všechno úplně jinak. To si uvědomíš až časem. Najdeš si někoho k sobě. Neměl bys ani pít. Ale budiž. Na ostatní máš času dost.“

„Julien odjel, nikoho nemáš, splním ti každý přání.“

„Jo, mám přání, obleč se.“

Neochotně natáhnul na své krásné mladé tělo slipy.

„Tak promiň, jsem trotl, myslel jsem, že to bude snadný tě přemluvit.“

„Víš, mít víc let, nemusel bys mě přemlouvat. Jste tady mí nejlepší přátelé, zase jich tolik nemám. Člověk si musí zachovat i kousek rozvahy, slušnosti, ctít určitá pravidla.“

„Už se nezlob.“

„Nezlobím se.“

„A kdybych byl starší, chtěl bys mě?“

„Chtěl a raději se napijeme, i to je prohřešek.“

„Tak ať mi rychle ubíhají léta, abych s tebou mohl hřešit,“ rozesmál se. A já měl v osušce mokro.

Vybavený různými uzeninami jsem vyjel k hraničnímu přechodu.

„Co Jonas, je už v pohodě?“ ptali se svorně na obou stranách.

„Snad jo, má tam Barbaru.“

„Věčná láska, divím se, že do toho konečně nepraští. A kde máš to poupátko, co bylo s tebou?“

„Rozvíjí se na pláži. Všechny květy nejsou k utržení.“

Za Vary mě napadlo, že se konečně podívám na zříceninu hradu Andělská Hora. Známý v husitských dobách, kdy byl majetkem jednoho z vůdců, Jakoubka z Vřešovic. Už jsem se chystal odbočit, když se přede mnou, jako by vyrostl ze země, objevil stopař. Hnědovlásek, polokošile, tesilky, kecky, sportovní pytel. Víc nešlo zaregistrovat. Zastavil jsem až kousek dál. Rozběhl se ke mně.

„Jedete prosím na Prahu?“

„Kousek od Prahy.“

„A vezmete mě? Všichni spěchají, nikdo nestaví, tak díky.“

Teď jsem si všiml slušného monoklu a kusu náplasti. Sedl si, pytel spustil na podlahu. Ukázal na své zranění.

„Nejsem žádnej rváč, jen moc pomalej. Otec byl rychlejší.“

Hezká tvář, na spánku sotva patrná narůžovělá jizvička. Delší krk. Ruce s štíhlými prsty složené v klíně.

„Uhodil tě otec?“

„Jak není všechno podle něj, mívá záchvaty vzteku. Tak raději mizím na privát a doma se delší čas neobjevím. Jen kvůli máti. Už jsem si zvykl. Ještě dva roky. To dám i pod vodou,“ usmál se. „Předčasně jsem přijel, předčasně odjíždím. Nic nového. Jedete z reichu, vidím německý noviny.“

„Tak nějak, byl to trošku náročnej týden a vidím, že ještě neskončil.“

Jenže dál už to byl zcela jiný příběh.