Včera neděle byla

Léta šedesátá – 1961

Trochu škytající autobus zastavil na návsi před samoobsluhou. Po otevření dveří se vyrojilo několik starších dětí, které už navštěvovaly školu ve městě. Nakonec vystoupil chlapec v zelených plátěných kraťasech a šedém tílku, v rukou zašedlý tlumok, s řemínky připnutou dekou a ešusem. Namířil si to do protějšího obchodu, samoobsluhy.

„Můžu si tu za dveřma nechat bágl, abych něco neshodil?“

„Když myslíš,“ ozval se vychrtlý čtyřicátník v kdysi bílém plášti u pokladny.

Hoch procházel regály. Košík měl téměř prázdný. Ono taky moc toho, co chtěl, neměli.

„Rohlíky nemáte?“

„Je jedenáct, sobota, i když nám celý den usilovně tvrdí že včera neděle byla. No vidíš, zase.“

Zvenku bylo slyšet obrovský hit Pavlíny Filipovské z amplionu místního rozhlasu.

„A chleba?“

„Vždyť říkám, je jedenáct a sobota.“

„A tvrdý sýr?“

„Je jen to, co vidíš, pod pultem nic nemáme. A v regálech jen suroviny. Mouka je, droždí taky i kmín a můžeš se pustit do pečení. Prostě něco není, něco nedovezli, protože jsme konec okresu a všichni si nakoupí ve městě. Na čundr máš být vybavenej. Jsou tam paštiky, pomazánka z čehosi, salám i špek, prostě jako masopustní hody. A jednu starší veku. Když si ji namočíš do polívky nebo do melty, v té máš cikorku, řepu, žito, ječmen, tak bude docela poživatelná.“

S mnohem větší silou se ozval místní rozhlas, tedy Pavlína se svým za týden bude la la lalalalalala la.

„Evča, to je naše tajemnice MNV, tomu přitvrdila, to bude důležitý hlášení,“ řekl vedoucí a otevřel dveře na náves.

„Souzi a soužky. Zveme vás všechny na Větrnou, kde budou houpačky a kolotoč. Taky střelnice. Ještě je volných několik stromů třešní, než je sežerou špačci. Zájemci se mohou hlásit na výboře. Zítra se budou očkovat psi. Každý majitel si svojeho přivede na výbor. Opakuji hlášení.“

„Tak co, mladej, moh by sis taky koupit třešeň na očesání, co?“

„To není moc k smíchu.“

„Tak tak, to by bylo spíš k posrání. Tyhle sušenky si neber. Ty pamatují ještě Ádu. Jsou tu jen do počtu. Zdobí. Zubaře nemáme, aby ti pak udělal korunku. Na ty je krátká i sbíječka. No abys neumřel hlady, tak ti nechám ze svýho půlčík chleba.“

Otevřely se dveře a vešla babička s holí a košíkem.

„Klaním se, služebníček, paní Rousková, jdete na houby?“

„Na houby? Dyť nerostou, je sucho, Arnošte.“

„Jsem Alfons, babi, Alfons.“

„Dyť vím, Arnošte. Máte něco novýho?“

„Jo, babi, dnes otevřeno až do pěti.“

„Něco vám přivezou?“

„Ne, proč, babi?“

„Já ti teď nevím, pro co jsem přišla. Přijede vnuk, upeču mu buchtu.“

„No vidíte, chybí vám mouka.“

„Tu mám.“

„Kvasnice, ty máme, tvaroh, ten došel, sůl, cukr?“

„To všechno mám,“ podívala se na bágl za dveřmi. „Trampi, oheň, sirky,“ volala radostně.

„Chcete jedny nebo balíček.“

„Čeho, Arnošte?“

„Zápalek.“

„Když myslíš, ať mám do foroty.“

„Ty seš ten Jirkův kamarád?“ otočila se k chlapci s košíkem nákupu.

„Ne, paní, nikdy jsem tu nebyl.“

„Já jsem to věděla, že přijedeš, myslím, že mám cihlu v komíně, kamna netáhnou a chci vám upéct buchtu, jak máte rádi.“

Vedoucí za stařenkou si významně poklepal na čelo. Hoch zaplatil a vzal si nákup do síťovky.

„No můžeme jít,“ vyzvala ho.

Rozpačitě se rozhlížel.

„Bábinka bydlí kousek Na horním. Tu cihlu z komína bys jí mohl vyndat,“ rozesmál se.

Babička rázně vyšla a chlapec za ní.

„Včera neděle byla, včera byl hezký čas,“ ozvalo se znovu z amplionu.

„Včera neděle byla, za týden bude zas.
Nikdy bych nevěřila, že se to může stát,
Včera neděle byla, řekl že mě má rád.“

„Souzi a soužky, opakuji hlášení…“

Hoch šel vedle stařenky, no co, aspoň tu má prvního známého. Měl dovolenou celý týden a chtěl v okolí pátrat po svých předcích. Pocházeli odsud. Jeho průvodkyni všichni uctivě zdravili. Tak přidával svůj pozdrav i on. Začal se usmívat.

„Mám ráda, když jsou lidé veselí, jak jen se jmenuješ?“

„Marcel, babičko, Marcel.“

„Marcel? To je mužské jméno? Znala jsem Marcelu. Ale to bylo před první světovou, to vám s Jirkou musím povyprávět. Přijede ještě dnes, nebo zítra?“

„Tak to nevím, ale určitě přijede.“ No co, třeba ani moc nelže.

Odbočili k menšímu stavení. Obílené stěny vykukovaly mezi keři rybízu a záhonkem květin. Jako všechna venkovská stavení síňka a vchod do kuchyně. Dřevěný kuchyňský nábytek kdysi krémově natřený, novější smaltovaný sporák s troubou, myčák, stůl, židle. Na poličce budík a radio.

„Zatím si dej věci, Marceli, opravdu se tak jmenuješ? Nebo se pletu? Na lavici. Pak si je zaneseš nahoru. Dvířka od komína jsou v síni. Přinesu ti kbelík a štětku a starou naběračku, lopatka tam nevleze. A počkej, donesu Jirkovy staré montérky a tričko. Bude tam plno sazí. Zatopím v kamnech v koupelně, aby ses mohl pak umýt.“

Přinesla modré montérky, Marcel se raději i vyzul. Přemýšlel, jestli by nebylo lepší vylézt na střechu. Zkusí to nejprve zezdola. Babička šla zadělávat těsto. Vyndal vsunutý kus na betonových dvířkách. Vysypalo se na noviny plno sazí. Vybíral je naběračkou. Pak zkusil strkat nahoru štětku na ocelovém lanku. Nejdřív to šlo docela dobře, když použil větší sílu. Byl skloněný u otvoru. Usilovně zatlačil. Najednou štětka vyletěla nahoru, ale dolů spadlo veliké množství sazí, co hned vyrazily dvířky ven, rovnou na Marcela. Ve vteřině se změnil v mouřenína. Instinktivně stačil zavřít oči. Když je otevřel, začal se smát. Pootočil se, aby viděl tu spoušť, ale najednou ztuhl. Před ním stál překrásný blonďáček v bílém tričku a na něj doslova sněžily saze. Měnil se v dalšího černocha.

„Co, co to má znamenat? Babi, tys objednala kominíka?“ volal.

Babička otevřela dveře:

„Jiříku, vždyť to je tvůj Marcel, určitě tam byla cihla. V koupelně máte teplou vodu, můžete se vykoupat. V přihrádce je mýdlo s Jelenem. A modré ručníky. Postavím na vařič vodu.“

„Jaký proboha Marcel?“

„Taky už zapomínáš? To budeš mít po mně.“

„Já ti to vysvětlím,“ smál se Marcel. „To vzniklo v obchodě. Já se tam potkal s tvojí babičkou, spletla si mě s tvým kamarádem a chtěla vyndat cihlu z komína.“

„Ježíši Kriste, mě z toho jebne. To není možný, pokaždý, když přijedu, je nějakej průser.“

„Vždyť se tak moc nestalo, zajdeme do koupelny umýt se, kde to je?“

„Naproti.“

Oba zašli do malé koupelny, svlékli se do trenek. Jenže smývat saze není tak jednoduché.

Nakoukla babička.

„Tady je ocet a jedlá soda a taky petrolej. Pozor, chlapci, na oči. No a staré hadry na utírání. Saze jsou prevít. To jednou hned po válce, to byl prezidentem Masaryk, chytla stodola v Mülhalfově dvoře. Byl vítr a shořelo půl vesnice. Dolní. Všichni tady nahoře trnuli strachy. Oblečení vám nějak vyperu.“

„Babi, prosím tě, jdi raději zatopit, ať se těch koláčů dočkáme.“

„Ale už se pečou.“

„A kde proboha?“

„Zašla jsem k sousedce a říkala jí, jaká nás postihla pohroma. Poradila petrolej. Otírat a hned pak umýt mýdlem.“

„Co tě to popadlo, večer to budou vědět i v Dolní U Holcknechtů. To je ta největší drbna.“

„Taky jsem říkala, jakého máš obětavého kamaráda Marcela. A představte si, chlapci, že mi tvrdila, že je to Milan a že mám všechno popletené. Představ si to, Marceli.“

Ten se tomu chtěl zasmát, ale viděl Jiřího, který vypadal na mrtvici.

„Babi, prosím tě, to musí každý týden končit katastrofou?“

„Dyť se tolik nestalo, za chvíli půjdu pro buchty a mám i kávu. Z města mi ji přivezl pan Vondruška. To je ten, co má takovou hezkou vnučku, jako panenku. Ta by se vám, chlapci, určitě líbila. Je tak trochu jako ta zpěvačka, co zpívá Včera neděle byla.

„Bože, to jsem dnes slyšel nejmíň desetkrát. V rádiu, na nádraží, v autobusu a tady ta vaše Soužka to pouští u každýho hlášení, to je fakt na psychinu.“

„Tak jdu pro buchty. A zajdete, chlapci, zítra s Punťou na očkování?“

„A kde vůbec je? Neviděl jsem ho.“

„To víš, někde za čubičkou. Hárá se půl vesnice…“

„Někdo ho přetáhne lopatou a bude po něm. Říkal jsem ti, drž ho doma. Nechalas otevřenou branku, že?“

„Chodí tam ježeček.“

„Běž, prosím tě, pro ty buchty.“

Kluci se jakž takž umyli.

„Na poprvé dobrý, oči máme jak horníci.“

„Skočíme nahoru, musíš mně vysvětlit, co se tady děje. Mám děsně špatnej den, ani jsem nechtěl mezi lidi. Jenže se musím vždycky sjet podívat na babičku. Naši mi říkají, budeš mít chalupu, tak se starej. Oni by ji nejraději prodali. Jenže já si tu zvykl, jsou tu krásný lesy a horní rybník Bahňák.“

Podkrovní světnička, jak se říkalo, měla stěny dřevěné, uprostřed byl kulatý stolek a dvě židle, na bocích postele, malá šatní skříň ve výklenku a kamna. Na zdích plno fotografií z přírody. Zvířata, ptáci, houby. Jirka postavil na stolek lahvinku rumu a dvě sklenky.

„Aby ti to líp povídalo a já,“ mávnul rukou. „Prostě den, kterej by nemusel být. Všechno, úplně všechno se mi posralo.“

„U mě jednoduchý. Jsem seřizovač v továrně, na jaře návrat z vojny. Zajímá mě historie a genealogie. Našel jsem doma nějaký starý modlitební knížky s rodnými listy, starou bibli z devatenáctého století, nějaký odkazy právě sem. Tak když nám teď dali týden spíš nucené dovolené kvůli opravám, přijel jsem trochu to prověřit.“

Povyprávěl, i jak se poznal s babičkou, co si ho plete s jeho kamarádem.

„Asi jsem mu podobný.“

„Naštěstí nejsi.“

„Naštěstí?“

„Jistě, toho už v životě nechci vidět a neptej se proč. Klidně tu ten týden zůstaň, když ti nebudu vadit já. Za rok končím přírodní vědy, teď už mám volno a pak přes prázdniny. Budu tu muset do zimy všechno opravit. Stejně bys tu těžko hledal nocleh. Nějaký starý učitel prý psal nebo píše místní kroniku. Pak je tady zavřená fara, farář sem jezdí. To ti všechno s nadšením řekne a ukáže babička.“

„Buchty,“ ozvalo se ze zdola.

„Trochu se nám oběd natáhnul těmi sazemi, polévka je gulášová.“

Babička šla k poličce a otočila knoflíkem radiopřijímače.

„Poslal mi úsměv letmý, tolik nesmělý byl,
počkal si, až se setmí, a pak mě políbil.
Láska celý svět změní, všechno je jinačí,
zima studená není, tvrdá mez netlačí.“

Jiří jen kroutil hlavou:

„To je fakt na posrání.“

„Hezká písnička, že, Marceli? Viděla jsem vnučku pana Vondrušky, pozvala jsem ji na kávu o páté. Říkala jsem, že tu mám vnuka s kamarádem…“

„Babi, ne, kolikrát jsem ti říkal, žádný holky mi sem netahej, nestojím o ně, i kdyby byly ze zlata.“

„Nějak to přežijeme,“ usmíval se Marcel.

„Ty to přežiješ, já půjdu k rybníku. Chtěl jsem se vykoupat.“

„Můžeme jít všichni.“

„Já nechodím k Bagráku jako všichni. U mýho je bahno.“

„Tak holt nepůjdeme.“

„Ty si dělej stojky na hlavě.“

„Tak se nezlob.“

„Nezlobím, jen dnes mám všeho dost.“

Marcel o Jirkovi začal uvažovat. Tak hezký, nestojí o holky a jezdil sem s kamarádem a teď ho nechce vidět? Že by byl taky jako on? To by bylo přílišné štěstí a i kdyby, do teď mu nevěnoval jediný hlubší pohled. Jeho typ určitě není. Zatímco Jirka se mu nesmírně líbil. Blonďáci jsou podpultové zboží. Pustil se do řeči s babičkou. O matrice a faráři, o kronice. I Jirka se přestal mračit a smál se, že nakonec Marcel objeví nějaký šlechtický původ. Přiběhl i Punťa, klasický vesnický voříšek. Bílý s černými flíčky. Hned se hrnul k Marcelovi a vyskočil mu na klín.

„Podvraťáku nevěrnej," usmíval se konečně Jiří. „Zítra se těš, dostaneš pěkný žihadlo.“

Po páté obávaná vnučka nedošla a kluci vyrazili k Bahňáku.

„Rybník dole, ten je teď plnej. Místní i lufťáci, co tu mají pod lesem chaty. Na břehu je od těžby písek. Ten, kam jdeme, je většinou bez vody. Bahno, rákosí. Pitomí jezevci sejí všechno z kopce dolů místo po vrstevnici. Každej déšť tak spláchne plno ornice do rybníka. Nikdo ho nevyváží. Pár let a můžou tam taky nasít kukuřici na siláž. Při tom je tam plno žab, čolci, ryby, všechno, zatím. Od koupání každého odrazuje bahno u břehů. Mám tam průchod a pak je ostrůvek s vrbama a pár hlubších tůněk.“

Rybník byl na návrší nad vesnicí, její horní částí, z jedné strany obklopený lesem, ze druhé poli. Na keř nahnutý nad vodou si přehodili trička a plátěné kalhoty. Ve vodě mezi rákosím bylo potopené prkno původně z kusu lávky. Tím se dalo vyhnout bahnu a dál už byla větší hloubka vhodná k plavání. Ostrůvek vznikl naplavením větví, měl tak pět čtverečních metrů, plný prorůstajících vrbových prutů. Mezi nimi lavička z olše. Posadili se. Dal se odsud přehlédnout celý rybník s vlnícím se rákosím.

„Můžu něco říct?“ otázal se Marcel.

„Ale jo, prostě mám blbou náladu, promiň. Člověk si většinou neváží toho, co má, bere všechno jako samozřejmý. A najednou prásk jako tím bičem a není nic. Víš, co je nic? Stav, kterej prožívám. Tady kolem, kam se podívám, krásná vzpomínka. Krásná? Ne, už zhořkla. Jistě, měl bych být šťastnej, že sem se dostal na školu. Chtěl bych někam do muzea, ale stejně spíš skončím učit na škole, jen se dodělá nějaká pedagogika. Učitelé nejsou.“

Jirka měl v ruce vrbový letorost. Strhával z něj jednotlivé lístky.

„Pořád tě nejsem schopnej vnímat. Promiň, chtěls něco říct a já tě nepustil ke slovu.“

„Jen že je tady krásně. Určitě tudy chodívali mí předkové. Co prožívali, jaké měli osudy.“

„Věříš na osud?“

„Jako že je nám předurčený a daný?“

„Tak nějak.“

„Nevím, často se přihodí věci, které postrádají vysvětlení. Jako dnes. Možná jsme vzdálení příbuzní.“

„To uvidíš na matrice, bratránku.“

„Konečně se směješ. Nemám rád smutek. V dětství jsem si ho užil vrchovatě. Oba rodiče pracovali v mlékárně. Maminka v balírně, otec svážel od jednotlivých zemědělců mléko. Bylo vždycky připravené v konvích, které se vylévaly do malé cisterny na korbě. Do práce chodili v půl páté. Já měl na dvou talířích na sobě připravený veliký budík se dvěma zvonky, abych nezaspal. Doma byla nemocná babička. Moc život kolem sebe nevnímala. Když zemřela, byly v rodině jen samé pohřby. Možná proto vznikl můj zájem o předky.“

„Mí rodiče jsou oba úředníci. Ale jen takové ty šedé myši. Žádní vedoucí. Měl jsem štěstí a dostal se na školu, jakou jsem chtěl. Teď mě opustilo.“

„O mně rozhodl uliční výbor, potřebujeme do továren ke strojům seřizovače a hotovo.“

„Já…,“ Jirka chtěl něco říct, ale přerušil ho naplno vybuzený amplion dole pod nimi, kam odsud neviděli, u kolotoče a střelnice.

„Včera neděle byla, včera byl hezký čas.“

„Je možný, aby všichni tak zblbli z jedné písničky?“

„Jak vidíš, je,“ rozesmál se Marcel a nakonec se bláznivě smáli oba.

„Ve vodě to nebude tak slyšet,“ Jirka se zvedl a skočil, následovaný Marcelem.

Plavali vedle sebe.

„Vidíš tu mou budku pro kačeny? Tak k ní!“

„Jsme na tom stejně,“ rozpřáhl ruce Jirka, když doplavali současně.

„Možná že ne jenom v plavání,“ dodal Marcel.

Byl to jejich první vzájemný oční kontakt. Akvamarín a nazlátlá hněď. Teď vše pěkně černě zarámováno.

„Zajdeme ke kolotoči?“

„Ten zrovna nemusím, ale zkusil bych střelnici.“

„No jo, voják.“

„Já si až tolik nezastřílel. Byl jsem v dílnách a furt jsme tam fušovali. Lampasákům každou chvíli něco nefungovalo. Samozřejmě doma. Velitel útvaru stavěl barák a nejen on. Byli jsme na roztrhání. Nemít zelenej mundůr a spaní v kasárnách, tak si myslím, že jsem v nějakým ruským stachanovským filmu. Práce, práce, práce. Ale taky plno opušťáků, o tom se ostatním ani nesnilo. Mimo jedno cvičení na Libavě a druhý v Brdech bych ani nevěděl, že jsem na vojně.“

Vyšli na vršek pole a uviděli pod sebou bokem od stavení na louce řetízkový kolotoč, další se zvířátky pro malé děti, pár houpaček, dva malé poníky obklopené zájemci o svezení, střelnici a tři maringotky. Na zdejší poměry až dost. Přece jen vesnice. Do blízkého města jezdilo plno cirkusů a dalších atrakcí. Scházeli ke střelnici. Oba zalovili v kapsách pro drobné. Čumilů bylo hodně, střelců pár. Hned na ně přišla řada. Jiří se tady s pár kluky jejich věku znal. Někteří tam byli i se ženami a dětskými kočárky. Oba stříleli docela slušně, když si míření srovnali podle prvních střel.

„Utratili jsme deset korun a asi za tolik toho vystříleli.“

„Jedny Lípy, to jsou dvě kačky, malá opička, taky tak dvě tři, puget růží z krepu, koruna, doutník nejmíň tři a klíčenka padesátník.“

„A hlavně jsme udělali radost tomu děvčátku s opičkou, jejímu dědečkovi i babičce s ostatním.“

„A tvé babičce koupíme perníkový srdíčko,“ dodal Marcel. Samozřejmě si všiml, že si ho asi dva Jirkovi známí prohlíží poněkud detailněji. Zřejmě ho vídali s Milanem. Jenže mohl to být opravdu jen kamarád.

„Pojďte, chlapci, je vypečené sádlo s chlebem, okurky a ještě jsem upekla další buchty. Budou i na snídani. Jen se mi první plech trošku připálil. Kamna teď hoří jako vatra při čarodějnicích.“

„Připálený budou pro tebe, sazometníku,“ smál se Jirka.

„A co vám mám, chlapci, uvařit zítra?“

„To, co máš. Jíš, Marceli, koprovku?“ tázal se Jirka.

„Jistě, jím všechno a tu mám zrovna rád.“

„Ale bude jen s vajíčkama. Maso až v úterý, jestli něco přivezou. A vodu máte v koupelně, topila jsem.“

Sešli se v podkroví.

„Dík, že jsi mě tu nechal. A jak s jídlem, musím babičce zaplatit za dnešek a zítra a jak dál?“

„Jak? Nijak. Nic si od tebe nevezme. Jen až budeš odjíždět, tak ji nějakou korunu necháš pod vázičkou na stole. Tak to… Sakra, zase mám po náladě. Ráno zajdeš s babičkou za farářem, pak půjdeme s Punťou na očkování. Odpoledne musím prohlídnout ploty a na branku dát péro. To jsem minule zapomněl. Ty můžeš k učiteli, co píše kroniku.“

„Ten je někde u dcery. Můžu pomoct s plotem.“

„To můžeš, ta plechová tlama od kolotočů je slyšet až tady. Bože nééé!“

„Včera neděle byla,“ rozléhalo se tmou.

Šli si lehnout. Ani jeden se neubránili vzpomínkám.

Kolik je to let, pomyslel si Marcel. V jejich městě učiliště nebylo, kam ho poslali. První cesta od vlaku na internát. Bývalá stará škola. Třídy jen rozdělili na půl kantkou zdí. Na každém pokoji čtyři palandy. Mezi nimi staré šatní skříně. Pod oknem školní stolky ještě s otvory na kalamáře s inkoustem. Židličky a litinová kamna. Osm kluků, trochu vyděšených, pro které tu bylo všechno poprvé. Když vešel se svým kufrem, bylo už všechno obsazeno. Zbylo jen místo na spodní posteli u dveří. Bál se výsměchu a potupě. Už na předchozí osmiletce poznal, že ho vzrušují kluci. Snažil se něco dozvědět, ale hlavně se bál prozrazení svých tužeb a snů, vždyť je to trestný čin. A tady je osm kluků, co budou spolu pořád. Sprchy, ty ho mohou zradit.

Na vedlejší dolní posteli seděl v trenkách hezký černovlásek. Usmál se na něho.

„Už jsme si ruce podali, ale kdybys v tom zmatku zapomněl, jsem Konrád, jenže ne Adenauer, žádný kancléř, ale chovanec děcáku. Pojď, máš skříň vedle. Pěkně si všechno vyložíš, Marceli, než přijde vychovatel a seřve nás. No, tady třeba řvát nebudou.“

Pomohl mu všechno uložit a prázdný kufr vyzvedl na skříň.

„Shoď ty hadry, dostaneme teplákový soupravy, ať jsme všichni stejní.“

Hrozně se lekl, co když, ale strach byl daleko větší. Konrád měl hezké svalnaté tělo, ale na pár místech jizvy. Najednou měl v ruce dvě balené cigarety.

„Dáme retku, co říkáš?“

„Já nekouřím.“

„Jo, ty vole, to tě musím naučit. Jdeme k oknu.“

Konrád si sedl na okenní parapet a spustil nohy dolů.

„Tak příště. Díváš se na jizvy? No jo, u nás samá šikana. Když se necháš. Tohle je od šípu, tady od kudly, vod sklenice, dostali jsme první plnicí pera a jeden vůl mi ho vrazil do prdele, podívej.“

Nadzvedl se, stáhl trenky a ukazoval na hezky tvarované půlce velkou jizvu.

„Dostal jsem otravu krve, ale ve špitálu bylo fajn. Kouřili jsme s chlapama v noci na balkoně.“

Tak teď už měl Marcel málem problém, když viděl Konrádovo nádobíčko.

Naštěstí si toho nevšiml.

Vešel, jak se dozvěděli, jejich vychovatel.

„Každej ke svý posteli a jdeme na to, jako na vojně.“

Měl tak k padesátce a mluvil docela rozumně.

„Jasný, je vám to jasný? Když nebudete dělat bordel a budete mít aspoň nějaký výsledky v učilišti, tak budou vycházky, sport, výlety, plavání, lyže, ale taky kino nebo čaje. Když se na všechno vykašlete, nebude nic, jenom vás budu honit po buzeráku jako na vojně. Jasný?“

Od starších učňů se pak dozvěděli, že mu říkají Jasný. Dřív prý velký sportovec, co měl nějaké problémy kvůli politice, rozvedl se a tady ho dali spíš z trestu. Ale prý je tu ze všech nejlepší a docela jim ho záviděli. V jejich ročníku byly ještě dvě skupiny po osmi. Díky suverénnímu Konrádovi si Marcel rychle zvykl na zdejší pobyt. Jejich vychovatel Jasný skutečně plnil, co slíbil. Plavání, házená, fotbal, ale také výlety po pamětihodnostech, táborničení, skauting jen na oko převlečený do svazáckých košilí. V Konrádovi měl velkou oporu. Ten hned na počátku líčil zážitky z děcáku. To, co bylo tady, mu připadalo jako ráj na zemi, přestože z počátku někteří kluci moc rádi nebyli. Když vyprávěl své zážitky, ani tomu nechtěli věřit.

„Nikdy sis nebyl jistý, odkud přiletí facka nebo kopanec,“ líčil Konrád. „Kdo nestihl budíček, facka, dlouho na umývárce, facka, jíš málo nebo moc, facka. Ve škole nás tahali za uši a rákoskou přes prsty. V létě zrýt záhonek třikrát za sebou. V zimě běhat s plnými uhláky po schodech na čas. Nemůžeš, nezvládáš, taková slova neexistují. Odmluvíš, den samotky bez jídla. Nestačí ti, tak tři dny. Po čtyřech nosit v hubě listí na hromadu. Pak se večer naučit ruskou básničku. V jednu v noci poplach. Do sklepa. Chce se ti chcát, nesmíš. Pochcal ses, další den strávíš v prádelně. Mýdlo, valcha. Ukaž? To prostěradlo bude bílý, znovu. Nestíháš, vždyť noc je dlouhá. Chvilku sis chtěl odpočinout a usnuls? Noční vychovatel tě chytí za vlasy, strhne na zem a kope. Řveš, když tě trefí do koulí, kope ještě víc. Dva tam byli neskutečně suroví. Když měli noční, chlastali a pak si někoho odchytli a udělali si z něj děvku. Když se bránil, svázali ho a dostal navíc takovou nakládačku, že se ráno nepostavil na nohy. Měli pořadník a neunikl jim nikdo. O takovým životě nevíte vůbec nic. Nejhorší bylo, že ti nejstarší z nás je začali napodobovat. Tady nadáváte, když máte uběhnout dvě kolečka po hřišti. Nejradši byste shnili na kavalci.“

„Jistě bychom v takových poměrech nechtěli být, ale vadí mi, když tak přijdeme o kus osobního volna,“ řekl jeden z kluků.

„Osobní volno? To jsem slyšel poprvé až tady.“

Když se jednou vraceli z lesa a trochu se za ostatními opozdili, řekli si Konrád s Marcelem, že se opláchnou v malé tůňce. Nepřítomnost ostatních a hezké tělo spolužáka udělalo své. Než se Marcel stačil otočit, uviděl tu krásu Konrád.

„Neuhýbej, to jsem tě tak vzrušil?“ divil se Konrád.

Marcel jen přikývnul.

„Ty vole, jseš teplej, tak to máš těžký, neboj, nejsem hajzl. Pomohl bych ti. Jenže moje vzpomínky z něčeho takovýho nejsou dobrý. Někoho ti seženu. Skončíme, půjdeš na vojnu, tak ať tam nejdeš jako panic.“

A sehnal, kluka po jedenáctiletce, co měl rok výrobní praxi v továrně, kam chodili i oni. Bylo to vzájemné poznávání. Touha užít si. Žádná duševní láska, zamilovanost, něco, po čem oba toužili, jen věděli, že tohle je minulo. Přesto poslední rok byl krásný. A podobně tomu bylo i na vojně. Narazil hned v přijímači na kluka, co se bál do společných sprch. Jenže tam si museli dávat dobrý pozor. Naštěstí při vycházkách si našli z obou stran zarostlý mostek přes lesní potok. Uvnitř byla větší část jen suché kamení. Udělali si tam útočiště z větví. Jen po větších deštích, kdy ho vzala voda, bylo nutné ho vybudovat znovu. S Jirkou by to bylo jiné, kdyby, jenže jak něco takového zjistit? A pak, on by mu neměl co nabídnout, není žádný krasavec ani inteligent.

Jirka probíral podobné úvahy. Jeho začátek byl velice kuriozní. Taky v posledním roce, než šel na vysokou. Byl si tím, že je teplý, jistý, ale nebylo, jak si něco takového ověřit. Chodil už tehdy rád do přírody pozorovat a fotografovat. Někdy brával svého psa, německého ovčáka, ale velmi dobře vychovaného pro pobyt v lese. Jel na kole, lesní úzkou pěšinou, pes za ním. V trochu delší zatáčce z kopce se objevilo druhé kolo. Zachytli se pedály a oba spadli. Protější jezdec byl hned u Jirky a chtěl ho vyzvednout. Pes to zřejmě bral jako napadení, skočil mezi ně a jen tak zuby stiskl. Bohužel zrovna v rozroku.

„Kurva, zavolej si toho psa, asi mě kousl do čuráka,“ ozval se asi stejně starý chlapec, jen o něco vyšší.

„Fuj, Jeryku, to nesmíš, hodný pán,“ volal Jiří, ale pes už poslušně seděl vedle.

„Promiň, já jsem tě uviděl pozdě a mám lékárničku.“

„Ta je mi asi platná, uvidíme, jestli ještě bude k potřebě,“ stáhl si sportovní tepláky a trenky.

Jirka byl na mrtvici. Něco takového, o čem v noci, když si honil, jen snil. Slušně velký penis, velké kolébající se koule. Na předkožce žaludu nabíhající rudá skvrna, ale bez viditelné krve.

„Můžeš se mi na to pořádně podívat, no krev z něj neteče.“

Jirka stál a jen zíral.

„Sakra, vem ho do ruky, není malomocnej, nemám syfla ani kapavku. Filcky taky ne. Mrkni se, jestli nemám nateklej žalud.“

Jirka ho opatrně vzal, nejraději by se sehnul a líbal ho.

„Ježíš, copak ty nemáš ptáka? Stáhni tu předkožku!“

Samozřejmě, jak byl ze všeho roztřesený, mu penis vyklouzl z ruky. Vzal ho a druhou rukou přetahoval předkožku. Ta mu taky ujela. Znovu ji přetáhnul. Zdálo se mu, že se ta krása před ním začíná zvětšovat.

„Tak co tam vidíš?“

Jirkovi opět ujela. Přetáhl ji pořádně.

„Tam nic červený není.“

„Ty vole, ještě párkrát a vyteču. Pěkně se s mým klackem mazlíš. Dole ne, zato ty jseš jako růžička. Nejseš taky teplej?“

„Já, já nevím.“

„Zato já vím, jen dávej bacha na svýho psa.“

Rozepnul Jirkovi kraťasy, spustil dolů a následující trenýrky už odhalovaly stoupající penis.

„Máš někoho?“

Jirka zavrtěl hlavou.

„Paráda, já se teprve přistěhoval a né na dlouho. Otec je voják. Snad tu aspoň odmaturuju.“

„Tak to budeme možná v jedné třídě. Nás je nejmíň.“

„Skvělý, jak to máš rád?“

„Myslíš jako to…?“

„Jistě, ty nevíš? Tak hned dáme první lekci. Jak jsem přijížděl, byl vidět březovej háječek, co říkáš, pěkně v mechu.“

„Ale nejsme…., voda je opačným směrem.“

„Nebuď tak pintlich, taky nemám šprcku, a ty, to by byl zázrak. I když zázrak je potkat někoho takovýho hned první den. Až na to, že jsem mohl přijít o péro. No co, tak bych byl pro změnu dole. Jedeme.“

Vojtu skutečně dali do jeho třídy a užívali si milování až do maturity. Těsně před ní se zase stěhovali, ale poslední dny měl Jirka Vojtu u sebe, aby mohl školu ukončit. Taky se doma přiznal, jak to s ním je. Rodiče to skousávali těžce, hlavně otec, ale nic hrozného se nestalo. Na vysoké si v druhém ročníku našel Milana. Jirka byl neskutečně zamilovaný, jenže Milan nebyl typ pro stálou lásku. Častokrát si odskočil bokem, když byla příležitost, a na konci roku mu oznámil, že na prázdniny má někoho jiného a může si dokonce vybrat. Sen mít někoho aspoň do konce školy se rozplynul. Zbyla jen hořkost a bolest. Nemohl při tom nepomyslet na Marcela. Zatím byl pořád v zajetí bývalé lásky. Už se smířil, ale na nový vztah není připravený. Nebo je? A je vůbec Marcel stejný jako on?

Ranní buchty. Ovocný čaj z bylinek a křížal. Babička byla na jitřní mši. Vrátí se a s Marcelem půjde na faru. Jirka si chystal prkna na opravu plotu.

Pan farář byl starší pán a z vedlejší větší vesnice dojížděl na mopedu.

„Milý chlapče, je vzácné a chválihodné pátrat po svém původu. Je v tom ovšem problém. Od roku 1949 jsou matriky vedeny na matričních úřadech větších obcí a měst. Ty starší sta let, tak zvané mrtvé, jsou v krajských archivech. Nám zbyly jen matriky církevní a zdejší shořely při požáru fary v roce 1950. Novější zápisy jsou i na naší faře, no něco se najde. Ale mnohem lepší zdroj bude místní kronika. Jsou tam také všechna narození, svatby i úmrtí, určitě za dvě stě let. A k tomu i všechny události významné v každém roce. Pan bývalý řídící učitel Kocáblík vše vede s nesmírnou pečlivostí.“

Když se vraceli, poslechli si ještě po chvíli opakované hlášení o očkování psů a samozřejmě Včera neděle byla.

Marcel se musel smát, jak asi Jirka obrací oči v sloup.

Když se vrátil, vzali Punťu na vodítko a zašli na očkování. Po polední výborné koprovce se dali do plotu. Ten zabere ještě nejméně dva dny. K večeru zašli k Bahňáku. Od kolotočů se nesla známá melodie a zpěv, ale ke slovu se dostali i jiní zpěváci. Hála, Matuška, Zíma, Čeřovská, Simonová, Štaubertová a plno dalších.

Seděli na lavičce ve vrbovém proutí. Marcel si po očku pohlížel Jirku. Má trošku dívčí rysy, moc nad ním přemýšlet nemůže, brzy by se všechno promítlo do jeho vzrušení. Povzdechl si.

„No moc ses toho nedověděl. Příjmení, jaké máš, tu nikde v okolí není, ptal jsem se tajemnice, když jsme byli s Punťou. Ani jméno není moc obvyklý. Jen je divný, že tebe babička ještě nepřekřtila. Ona si jména plete ze všeho nejvíc.“

„Až budeme mít její léta, tak kdo ví, jací budeme.“

„Pokud budeme. V dubnu nám nad hlavou proletěl Gagarin, jenže víš, co tam všechno může lítat. Lepší je nevědět to.“

„Nemůžeme si vybrat jinej život a možná by byl ještě horší.“

„To máš pravdu, člověk zblbne, vidí jen jedno a dopadne jak já. Jo pořád je naděje, jenže to říkají hlavně ti, co jsou v pohodě, ne kterým se všechno posralo.“

„Myslíš tím Milana? Já vím, že mně po tom nic není, ale snad to nebyl tvůj jediný kamarád.“

„Tak abys o tom nemusel přemýšlet. Nebyl to kamarád, prostě jsme se měli rádi, nebo aspoň já si to myslel. No neboj se, v nejhorším si postavím stan na zahradě, když už jsem ti bydlení na pár dnů slíbil. Prostě jsem teplej, buzna, co patří do blázince nebo do krimu. Tečka. Když už se něco sere, tak ať pořádně.“

„Stan stavět nemusíš. A kdybych přijel příští neděli a pak i tu další, nevadil bych ti?“

„Co tím chceš říct? To není téma na vtipy. Myslel jsem, že jsi trochu…, počkej, mám dlouhý vedení, chceš říct, že jsi taky… To nemůže být pravda,“ Jirka se na Marcela upřeně díval.

„Proč by nemohla, je. Taky někoho hledám, jenže ne na takové úrovni.“

„Jaké úrovni, co to pleteš?“

„Mám jenom učňák.“

„To myslíš, že když má někdo školy, že nemůže být naprostej vůl?“

„Nevím, nikoho takovýho neznám.“

„A chtěl bys poznat?“

Jirka se usmál, chytil Marcela a oba se ocitli ve vodě. Vzájemně se objali.

„Šlapej vodu, nebo se utopíme,“ byl rozzářený Marcel.

„Neutopíme, tady je písek a vody přesně po rty.“

„Ale chuť moc dobrou nemá.“

„Při líbání vodu většinou nepolykám.“

„Ty by ses chtěl líbat?“

„To jsem už měl udělat, když jsme si myli saze.“

„Byls moc nepřístupnej a přísnej.“

„Neviděls pro saze, ale máš pravdu, ta voda moc dobrá není.“

„Vidím to na návrat.“

„Pokračovat můžeme ve vaně, jestli bábinka nezapomněla zatopit.“

Od kolotočů se ozvalo už dnes zase po několikáté:

„Včera neděle byla.“

„No ono to není až tak špatný, ale měl by to zpívat kluk klukovi.“

„Je tam ovšem nevěřila, nevěřil by se nerýmovalo.“

„No tak třeba, nikdy bych nevěřil, konec týdne byl, nebo tak nějak, já nejsem textař ani básník.“

„Hraješ na něco?“

„Jen jinejm na nervy.“

„Já trochu na kytaru.“

„A kde ji máš?“

„Příště ji přivezu, jestli nějaký příště bude.“

„O tom žádná, dojel bych si pro tebe.“

„Držíme se za ruce.“

„Je tma.“

„Podívej nahoru, určitě tam lítá nějaká družice a může si vykroutit kamery, nebo co má.“

„Tak ať jí praskne i sklíčko,“ dodal Jirka a políbil Marcela.

„Ty postele.“

„Jo, přestěhujeme je.“

Při stěhování se jedno čelo rozpadlo.

„Červotoči, to jsou fachmani. Dáme tam cihly, nějaký jsou na půdě.“

„Děláme velkej rámus. Vzbudíme babičku.“

„Špatně slyší a do rána to zapomene.“

Jirka si sedl a stáhl k sobě Marcela.

„Nechceš ještě couvnout?“

„Cože? Neříkej, že se bojíš. Žádný to nemáme poprvé.“

„Co když…“

Jirka zakryl svému protějšku ústa. Vymanil se z objetí, lehl si na záda a znovu přitáhl Marcela. Cítil jeho penis mezi stehny. Sevřel ho v pase a oddálil nohy.

„Počkej, změna,“ zasmál se a přetočil na břicho. Klečící Marcel masíroval lákající půlky zadečku.

„Tady v tom ďolíčku, kde jsme kdysi měli ocásek, máš ještě saze.“

Sehnul se a začal líbat všechnu tu krásu před sebou. Přesunul se k lopatkám a ramenům. Natočili se, aby dali možnost svým rtům. Marcel si znovu klekl a kroužil okolo růžice. Necítil žádný odpor. Vniknutí jim dalo dlouhý hlasitý vzdech. Pak je pohltil měnící se rytmus jejich těl. Zvolili chvilku odpočinku. Jirka se natahoval po láhvi sodovky. Najednou se podložené cihly rozsypaly. Když je znovu podložili, nasadil si Jirka Marcela na svůj klín. Ten se pohupoval na nohách a rukách jako vodoměrka na rybníce. Jenže teď byly pohyby ještě intenzívnější a cihly opět nevydržely. Nevadí, tohle kolo dokončili i poněkud zešikma. Ještě se opláchnout, teď už skoro studenou vodou. Ale vždyť je léto.

Chleba s máslem, pažitkou a kousek domácího sýra z tvarohu už byly ráno na stole. Na kamnech konvice s čajem.

Babička přišla s košíkem a vajíčky od slepic.

„Hezké jitro, chlapci. Spali jste vůbec? Určitě se nám na půdě usadily kuny. Ty dělají v noci hrozný kravál. Budeš tam muset, Jirko, nasadit železa. I když se říká, kde kuny bydlí, nic slepicím neudělají. Dnes vám zapeču brambory s plátky slaniny a s vejci. A zítra už bude možná maso. Kuřata byly letos pozdě, tak se ještě nehodí. A večer nákyp s třešněmi, jen je musíte natrhat. Za chvíli bude po nich. Dneska jste takoví usměvaví, to je dobře, to je dobře.“

Chlapci šli opravovat plot.

„Musíme tam přibít pořádný sloupky, jinak budou kuny babičku budit každou noc.“

Spraveno, odzkoušeno dvojitou zátěží.

Babička přinesla od pana Vondrušky okurky z pařeniště. Tam končily a na záhonech teprve začínaly.

„Říkala jsem panu Vondruškovi, jestli nemá sklopec na ty kuny. Říkal, že kunu tu neviděl už nejmíň dva roky. Ale dalo se to čekat. A tu jeho vnučku prý večer doprovázel nějaký mladý muzikant, co hraje v Praze ve filharmonii. Prý za ní přijel, proto se nezastavila u nás. Říkal i to jméno, myslím od Jé, nebo od Ká. A Kamilka říkala, že šla na houby a šlápla na zmiji.“

„Babi, tady žádný zmije nejsou, jen užovky a slepýši.“

„Ba jo, říkala, že ji uštkla, ale asi měla málo jedu. Byla to určitě zmije, měla tmavé klikaté fleky.“

„Fleky, jistě, to byla užovka hladká a mohla ji kousnout, když na ni šlápla, ale není jedovatá. Tady zmije nežijí.“

„Mohla se odněkud zatoulat.“

„Jo, vzala si bágl a přijela autobusem.“

„Arnošt říkal, že mi schová vepřový na řízky v lednici, když já ledničku nemám. Dřív se všechno dávalo do komory nebo do sklepa. Vyudilo, zavařilo. Za války jsme tady dělali tajnou zabíjačku. Každé prase se muselo hlásit. Bože toho strachu. Ani nám jelítka nechutnaly. A teď je to stejný, tehdy chodilo gestapo, teď ti tajní z toho Stb.“

„Radši nám řekni, co bude k obědu. Máme hlad.“

„Ve spíži je sádlo, měli jste si namazat. Nebo povidla. Mám pěknou kližku na guláš. A taky se mě ptal Arnošt…“

„Babi, je to Alfons.“

„Dyť je to jedno, vidíš, teď nevím, co jsem chtěla říct. Jo, že Kamilka šlápla na zmiji.“

„To jsme teď slyšeli a byla to užovka, běž, prosím tě, raději na ten guláš.“

„Už jsem si vzpomněla, ptal se na cihlu v komíně. Všechno jsem mu povykládala a myslím, že už se mu to taky plete. Není nejmladší, rozvedenej a našel si nějakou mladou a o hodně, říkaly ženský.“

Kluci se smáli. Ještě do džbánku sodovku se šťávou a zase na plot.

Jirka hrozil Punťovi.

„Psisko pitomý, žádný zálety, nebo půjdeš k boudě na řetěz.“

„Něco je dneska divný, nezdá se ti?“

„Jo, komedianti odjeli a nikdo nám nenutí…“

Ozvalo se praskání a chrčení místního rozhlasu. Oba se začali smát.

„Včera neděle byla, včera byl hezký čas…

Souzi a soužky, našly se klíče a bakelitová kačenka u rybníka. Taky u křoví kus dámského prádla světle modré barvy. Komu chybí, ať se přihlásí na výboře. V hospodě U Holcknechtů se budou v pátek, sobotu a neděli o půl osmé jako vždy promítat filmy. Tentokrát české. V pátek psychodrama Zlé pondělí, v sobotu kriminálka Černá sobota a v neděli realistický film Srpnová neděle. Vstupné obvyklé. Příští týden budou filmy  Vlčí jáma, Kam čert nemůže, komedie, a film Probuzení s Janou Bejchovou. Pro očekávaný zájem budou i lístky na stání. Možnost židlí s sebou. Opakuji hlášení.“

„To je tedy síla, židle s sebou, to by mně u nás nikdo nevěřil. Ale výběr filmů skvělej. Takovej není ani ve městě.“

„A to ještě neznáš kinosál. Můžeme jít v sobotu na kriminálku. Je to normální hospoda, ve které je sál na různý oslavy, svatby, pohřby. Natáhne se plátno, nanosí židle ze skladu a z výčepu a během představení se roznáší pivo. Taky bývá týden sovětských filmů a tam chodí jen pár mladých a dělají si z toho estrádu, nebo taky nedorazí nikdo.“

Konečně se vrátil pan řídící učitel. Drobný, trochu sehnutý s holí, s malým knírkem a holou hlavou s černým baretem. Marcel se mohl ponořit do pátrání. Kronika byla psaná česky, ale s mnoha německými výrazy. Familie Podroužků se sem přistěhovala v roce 1811 z Chwojnowa (Chvojnov u Pelhřimova) a bydlela zde třicet let. Měli jedenáct dětí. Některé dívky se provdaly po okolí. Dva chlapci zemřeli, o jednom se mluvilo jako o pozdějším páterovi. V roce 1841 se odstěhovali do Kolína. Otec byl vyhledávaným kameníkem pro hřbitovní anděly.

„Takže příště do Kolína?“ tázal se Jirka.

„Možná taky někdy, můžeme tam zajet spolu. Příště na Psycho.“

„Chlapci, oběd. Konečně máme řízky, jsou jako dech, dosmažené v troubě. Díky Albertovi.“

„Babi, Alfonsovi.“

„Nebo Arnošt, kdo si to má pamatovat, ale je to od A.“

Vrátili se z kina.

„Tak to bylo něco, pivo a slaný tyčinky při promítání. Přestávka v půlce, aby se chlapi mohli jít vychcat. A úplně mě rozesmálo, když ve filmu sledovali krádež metylalkoholu a možný následky a všichni do sebe prali Režnou jako o život.“

„Říkal jsem ti, že vesnický kina jsou trošku jinačí.“

Měsíční světlo svojí bledou září osvětlovalo dvě těla.

„Vidíš, i tam budou jednou lidé. Už jsou nás tři miliardy.“

„Tam bych rozhodně nespěchal. Mám rád teplo, vodu, barvy, Bahňák, tuhle postel prožranou červotoči, když na ní leží kluk, kterýho vlastně ani moc neznám za pár dnů, ale je mi s ním krásně. Přijel jsem naštvanej na celej svět a nejvíc sám na sebe. Zítra se budu dívat, jak odjíždíš autobusem, a doufat, že to nebyl sen a že se mi vrátíš.“

„Měli jsme štěstí, víš, kolik je těch, co nikdy nikoho nepotkají. Mají jen touhu. Nesplněnou, chladnou jak měsíční paprsky. Tolik by chtěli dát druhému svou lásku, ale žádný nepřijde. Chodí sami opuštění mezi miliony jiných opuštěných, míjejí se, možná i s úsměvem, s pozdravem, už, už by natáhli ruku. Tady jsem, zbav mě smutku a samoty. A život tak rychle plyne. Jako by to bylo dnes, co jsem vystoupil z autobusu. Říkal jsem si, co tu budu týden dělat. A zítra odjíždím, bude mi smutno, budu se bát, aby tu tvoje ruka byla i příště.“

„Bude, sakra mám slzy na krajíčku, to se mi ještě nestalo, ani když odešel Milan.“

Kluci se drželi za ruce. Jejich těla byla propojena jen svou blízkostí. Dotekem kůže na jejich bocích, sevřením dlaní.

„Nebudeme spát, vyspím se v autobusu. A ty za plaňkama plotu.“

„Taky bych tě nemusel pustit.“

„A z práce by mě vyhodili za bulku jak v ruským filmu. Měl bys mě na krku.“

„Jo, to bych byl rád.“

„To by zase bylo příživníctví.“

„Nějaký razítko do občanky bych ti sehnal, třeba v JZD.“

„Teď nám sice humor nechybí, když jsme spolu a držíme se za ruce.“

„A budeme se jenom držet?“

„Vidím v měsíční záři dva stojící běžce, pořád odpočívají.“

„Chystají se na maraton.“

„Až tak?“

Marcel se překulil na Jirku.

„Kdo nám to odmávne?“

Za stěnou na půdě něco kleplo.

„Fakt tu asi budou kuny.“

Rozesmáli se. Jak krásné je někoho mít. Jak krásné je milovat.

Po poledni šli kluci k autobusu. V neděli mívá zpoždění. V amplionu u zastávky naproti samoobsluze se ozval známý praskot.

„Včera neděle byla, včera byl hezký čas,
včera neděle byla, za týden bude zas.“

Přijel autobus.

„Za týden v sobotu.“

„Tak čus.“

„Nikdy bych nevěřila, že se to může stát,
včera neděle byla, řekl, že mě má rád.“

Autobus se rozjel. Za zadním sklem byl nalepený černobílý plakát Pavlíny Filipovské. A vedle ní mávající Marcel.