Agent

“Měl byste vystavovat v těch nejprestižnějších galeriích. Kdo je váš agent?” ptá se mě černovlasý muž s výraznou kravatou a velkými brýlemi v kostěných obroučkách.

Kolem mě prochází mladý číšník. Beru si od něho sklenici šampaňského a prohlížím si jeho úžasný zadek. Ohlédne se přes rameno a zachytí můj pohled. Oba se usmějeme. Když se napiju, mám co dělat, abych se neušklíbl. Nějaká levná značka. Na vernisáži v téhle galerii bych očekával něco lepšího. Můj nový objev pokračuje v chůzi, ale ještě jednou se ohlédne.

“Jmenuje se Alfred Fisherman,” odpovím a sleduju Nicol, majitelku téhle galerie, jak kreslí značku vedle jednoho z mých velkých abstraktních pláten. Prodáno.

Usměju se a obracím pozornost zpátky k obrýlenému muži. “Ale uvažuju, že se ho zbavím. Bere si čtyřicet procent a vlastně mi nic moc nezařídil.”

“V tom případě,” sáhne do náprsní kapsy svého dokonale padnoucího obleku, “vám dám svou vizitku.”

Obracím vizitku v ruce. Krémový papír a v něm vytištěná tmavomodrá písmena. J. Z. Schaffer, agent, a adresa v luxusní čtvrti.

“Moji klienti patří k největším sběratelům umění,” říká Schaffer a upřeně se na mě dívá. “Mohl bych pro vás udělat hodně.”

Zkouší to snad na mě?

“Myslíte udělat hodně pro mou kariéru?” mrknu na něho. Trochu flirtu neuškodí. Je přitažlivý, ale ne úplně můj typ. Ostré rysy, tenký dlouhý nos, malá ústa. Asi tak o deset let starší než já. Ale oči za brýlemi…  ten jejich hnědý samet jako kdyby se do mě zabodával.

“Mám různé vlohy,” zvedne Schaffer obočí. “Co kdybychom si domluvili schůzku na příští týden a promluvili o vaší budoucnosti? Chodíte někam do práce?”

“No, já… pracuju na poloviční úvazek v autoopravně. Kousek od mého bytu.” Nevím, proč mu to říkám. Normálně se mám před cizinci na pozoru.

“Jistě,” poznamená a nepatrně se usměje. “Co třeba v úterý ve dvě u mě v kanceláři?”

Opravdu nevypadá špatně. Takový zvláštní druh krásy.

Za mnou se ozve rána. Teprve teď si uvědomím, jak velkou pozornost jsem Schafferovi věnoval. Odtrhnu od něho pohled a ohlédnu se. Ten mladý číšník sbírá ze země rozbité sklenice a plaše se na mě usměje. Je mi jasné, že ho mám přesně tam, kde jsem chtěl. Pane bože, ten je fakt hezký.

“Ještě na závěr,” znovu se ozve Schaffer.

Odtrhnu pohled od číšníka a podívám se na něho.

“Když spolu sepíšeme smlouvu, za pár měsíců bude každý znát vaše jméno a cena vašich obrazů se ztrojnásobí.”

“Dobře, příští úterý ve dvě,” říkám a natahuju k němu ruku.

Schaffer si ji nedůvěřivě prohlíží. Nemůžu za to, že při práci v autoopravně není možné mít ruce v dokonalém stavu. Trocha mastné špíny kolem nehtů…

Poplácá mě po rameni a jízlivě pronese: “Na naši schůzku přijďte pokud možno v lepší kondici. A teď se můžete věnovat svým dalším aktivitám.” Kývne směrem k mladému číšníkovi, prudce se otočí a odchází.

Dívám se za ním a netuším, jestli tu náhlou vlnu horka vyvolává přitažlivost nebo touha po penězích. Možná to jsou jen nervy. Na pár minut se mi sevře žaludek, jako kdybych byl příliš dlouho na horské dráze. Co je to za zvláštního chlapa?

“Jste tu až do konce?” ozve se za mnou přívětivý hlas. “Já mám potom volno.”

Ten mladý číšník.

Jmenuje se Sam. Má světle hnědou kůži, skoro bych mohl cítit na jazyku její sladkou chuť pod proužkem chlupů vedoucím od jeho pupku k houštině mezi nohama. Není mu víc než jednadvacet, má hladké pevné tělo. Ve čtyři ráno se vpotácíme k němu do bytu a strháváme ze sebe oblečení. Jsem napůl opilý, částečně díky dnešnímu úspěchu a částečně díky pár drinkům, které jsem měl v baru.

Stojím mírně rozkročený, zatímco on si přede mě klekne. Zpod pásku malých slipů se mu dere špička žaludu. Rukama mě chytne za stehna a do úst vezme můj klacek. Prudce vydechnu a sleduju jeho pěkně tvarované rty, jak se mi svírají kolem erekce.

Zaplaví mě nádherný pocit uspokojení. Mohl jsem mít kteréhokoli z mužů na vernisáži, ale já jsem si vybral tohohle. A viděl jsem, jak na něho hleděli ostatní.

Ruce si dávám za hlavu a začínám přirážet, nejdřív zlehka, pak čím dál prudčeji. Je vzrušující šukat do tak pěkné pusy a dívat se do očí rozšířených obdivem k mému klacku. Vytahuje si vlastní penis ze slipů a začíná si ho honit. Fascinovaně zírám na vlhký otvor na špičce žaludu. Moc rád bych ochutnal.

Ukážu mu, aby se postavil, a začnu ho líbat. Prsty mu přitom kroutím bradavky. Hladí mě po hrudníku a sundává si slipy. Líbí se povzdech, který vydá, když se moje ruka sevře kolem jeho ptáka. Pokládám ho zády na podlahu a kleknu si, abych měl rozkrok nad jeho obličejem. Zas mě bere do pusy a já cítím, jak mi tuhne ještě víc. Jazykem mu olizuju lesklý žalud a vnímám jeho slanou chuť. Vtahuju si celou jeho délku dovnitř úst. Je mi jasné, že už bude, ale ještě nechci, aby to skončilo. Najdu místo těsně za jeho koulema a stisknu. Slyším, jak zavzdychá.

“Otoč se,” zachraptím. Nemusí se ptát proč. Jo, ten zadek je dokonalý. Jeden z nejkrásnějších, co jsem kdy měl, a že už jich pár bylo. Roztahuju mu půlky a ochutnávám sevřenou růžici. Rukou mu zezadu přejíždím penis. Špičkou jazyka se pomalu dostávám dovnitř a nešetřím slinami. Těžce vzdychá a říká, že už to nevydrží. Dlaní si roztírám sliny po svém klacku. Vtlačím se dovnitř a pot mi přitom teče z čela na bradu. Sam vykřikne, ať jsem opatrný. Je to neuvěřitelné – zaučuju mladého kluka, který teprve začíná nabírat svaly. Jsem o něco starší a ty rozdíly mezi jím a mnou mě přivádějí do extáze.

Vzrušuje mě, jak sténá, když přirážím až po koule do jeho kulatého zadku. Vytahuju péro až ke špičce žaludu a pak prudce zarazím zpátky dovnitř. Stačím si ještě uvědomit, že dřevěná podlaha mě dře do kolen, když začnu stříkat. Celou nálož do jeho zadku. S vytažením nijak nespěchám, uvnitř je mi dobře. Třísly narážím do jeho půlek, zatímco Sam si divoce honí ptáka. Pak zahlédnu, jak jeho vyletující sperma vytváří na parketách skvrny.

Potom ležíme na posteli a já ho zezadu objímám, zatímco jeho dech se zvolna prohlubuje. Očima už pošilhávám po dveřích. Těsně před svítáním po špičkách odcházím a potichu sejdu těch několik pater do přízemí.

Jdu domů přes park a cítím euforii. Šest z mých devíti pláten se na vernisáži prodalo, oslavil jsem to v baru a ojel jsem nejhezčího kluka snad z celého města. Život umí být skvělý.

O víkendu maluju v ateliéru, který si pronajímám společně s pár dalšími lidmi. Právě dokončuju novou sérii obrazů a musím říct, že jsou vynikající. V pondělí mi píše Sam, zrovna když mluvím se zákazníkem v autoopravně. Mám v plánu mu na tu esemesku za pár dní odpovědět. Nechci, aby si to celé špatně vyložil. Tihle mladí kluci jsou moc citliví, říkám si, když večer v posteli kouřím marihuanu s fakt pěkným klukem od počítačů. Nechápou, že skutečný vztah vyžaduje čas, který se mi nechce dát. Možná některé jen využívám, ale na druhou stranu nepředstírám, že stojím o něco víc než krátkodobý zážitek.

V úterý kolem poledne mi volá Nicol z galerie. “O víkendu jsem prodala Miracle.”

Taktak potlačím vzrušení. To byl můj nejdražší obraz.

“Koupil ho jeden významný sběratel. Máš nakročeno ke slávě. Ten obchod zprostředkoval Schaffer, myslím, žes s ním na vernisáži mluvil.”

“Do háje,” podívám se na hodiny a sevře se mi žaludek, “mám se s ním ve dvě sejít.”

“Aha…,” zní Nicol přemýšlivě. “Je na něm něco divného. Buď opatrný. A nechoď pod šedesát procent.”

“Vzhledem k tomu, jaké má klienty,” vcházím do koupelny a sundávám si boxerky, “si klidně může těch čtyřicet procent vzít.”

“Myslím to vážně,” Nicol se odmlčí. “A nechoď s ním do postele. Jeho poslední objev byl Danny Richardson. Po tom, co se stalo, získal Schaffer práva na veškerá jeho díla.”

“Buď bez obav,” říkám a ukončím hovor dříve, než stačí zareagovat. Jako že by mě záležitost s Dannym Richardsonem měla odradit? Ten týpek, co se loni zabil, když nedokázal prorazit na umělecké scéně? Muselo mu přeskočit. Já chci peníze, sex a slávu. Pesimistické nálady jsou minulost.

Když vycházím z podchodu, mrknu na sebe ve skle výkladní skříně. Nevypadám špatně, semišové boty, značkové džíny, světlá košile a tvídové sako. I nehty jsem si vyčistil.

Kolem mě se převalují zbytky mlhy, když stoupám ulicí k adrese z vizitky. Je to úzký dům s černými dveřmi, vybledlou omítkou a čtyřmi patry. Na dveřích visí cedule, která hlásá zlatými písmeny, že tady je kancelář J. Z. Schaffera.

“Rád vás vidím,“ Schaffer mi potřese rukou poté, co mě jeho asistentka uvede dovnitř. “Můžete už jít domů,” řekne jí.

Obdivně se na mě podívá a pak její vysoké podpatky zaklapou, když odchází a zavírá za sebou dveře.

Ta kancelář vypadá jako z padesátých let. Sednu si na nabízené křeslo.

“Promiňte, že jdu pozdě,” říkám, “a taky vám musím poděkovat. Slyšel jsem, že jste zprostředkoval prodej jednoho mého obrazu z galerie.” Ruka mě z jeho doteku pořád brní a ten pocit se rozlévá do celého těla.

“To není třeba,” řekne Schaffer a sundá si brýle. Nejspíš je to tím stropním světlem, že vypadá starší než minulý týden na vernisáži. Přísahal bych, že tehdy měl úplně černé vlasy, ale teď vidím docela dost šedin. V koutcích hlubokých očí se rýsují zřetelné vrásky. “Vaše díla považuji výjimečná, nelze v nich nepostřehnout výraznou smyslnost. Až si říkám, jestli i vy sám jste takový.”

Je to tady zas, záblesk v sametově hnědých duhovkách. Na vteřinu se něco hluboko ve mně zachvěje. Snažím se ten pocit zahnat, ale vědomí mám lehce zastřené.

Rukou s dokonalou manikúrou mi po stole přisune složku. Uvnitř se nachází na několika stranách smlouva. Prolétnu ji tak rychle, jak mi moje zakalené vnímání dovoluje. Zdá se úplně normální. Dělení šedesát-čtyřicet a mám veškerá práva na neprodaná díla.

Esemeskou jsem dal Alfredovi Fishermanovi výpověď už po cestě sem, takže není proč váhat. Až na jakýsi hlas v mém podvědomí a Nicolino varování. Je na něm něco divného.

“Myslím, že podmínky jsou přijatelné,” říká Schaffer. Jeho hlas zní měkce a vábivě. “Mí klienti mají zájem o neprodané obrazy v galerii a zrovna tak o vaše budoucí díla. Můžete přestat pracovat v té autoopravně a soustředit se pouze na malování.”

Jen tak prolétnu složitě formulované věty a slova jako “majetek” a “mistrovské dílo” a zvláštní, ale nepravděpodobné možnosti jako “pozůstalost” a “převod vlastnictví”. Pak uvidím sumu. Dost na to, abych si tři roky mohl sám platit pronájem ateliéru v centru. Na poslední stránku se podepíšu. Je to poprvé, co vidím Schaffera se doopravdy usmívat. Vypadá díky tomu krásně a arogantně a hrozivě. Připojí svůj podpis na smlouvu hned pod můj.

O patro výš jsou jeho soukromé místnosti. I tady to vypadá jako z padesátých let. Pokládám sako na jedno z křesel, nikde neleží ani smítko prachu. Schaffer nalévá do starobylých sklenic na tři prsty skotské whisky. Když mi jednu podává, ucítím vůni jeho kůže, těžkou a hutnou. Jako ta whisky, nebo jako podzimní listí.

“Napijme se na naši dohodu,” navrhne se zvláštní důvěrností v hlase. V jeho pohledu bleskne poznání.

“Nevyznám se ve vás,” řeknu a nevím proč.

Pokrčí rameny. “V jistém smyslu na někoho jako já už dlouho čekáte. Někoho, kdo vidí vaše pravé já. Neunavuje vás předstírat sebedůvěru, když ve skutečnosti jste stejně bezradný jako vaši přátelé, se kterými se opíjíte, nebo ti mladíci, které využijete a odhodíte?”

Zasekne se mi dech v hrudi. Najednou se mi udělá nevolno a není to z alkoholu. Odkud ví o mně věci, které jsem si já sám nikdy pořádně neuvědomil?

“Jo. Unavuje mě to,” hlesnu.

Když se mě dotkne, rozklepou se mi kolena. Je o něco vyšší než já a jeho hlas se nese pokojem. “Dám vám zapomnění, po kterém toužíte.”

Odkud se ve mně berou ty pocity? Bože pomoz mi, chci uvěřit tomuhle muži, který má v očích temnotu.

Pod jeho dotykem se moje kůže rozpaluje. Směje se, když ho zkouším neobratně obejmout. Místo toho obejme on mě a zuby mi přejíždí po straně krku, takže je mi jasné, že tam budu mít modřinu. Vypadá elegantně, ale když mě k sobě přitiskne, jeho objetí je drsné. Má jemnou stavbu těla, ale cítím jeho nepochybnou sílu. Připadám si jako malý kluk, jako ti, jimž neberu telefon, protože mám v sobě bezradnou prázdnotu.

Jeho slabě osvětlená ložnice má uklidňující účinek. Hladké povlečení na posteli, květiny na prádelníku, zarámované tisky na stěnách. Okna zatažená závěsy krémové barvy. Ostění z tmavého dřeva, jaké bývá ve starobylých domech.

Chci ho políbit, ale odstrčí mě a zavrtí hlavou. Překvapí mě to.

“Vy umělci jste všichni stejní,” řekne, “pletete si potěšení s romantikou.” V jeho slovech je jakýsi nepatrný přízvuk. “Svleč se.”

Asi bych měl odejít, ale nemůžu. Svlékám se, zatímco mě pozoruje. Péro už mám v pozoru, přesto si nepřipadám vzrušený, jako spíš bezbranný. Přinutí mě si kleknout. Jeho nezvykle velké ruce hladí můj zátylek. Srdce se mi rozbuší.

Roztřesenými prsty rozepínám zip jeho kalhot a sáhnu dovnitř. Je tvrdý, jeho penis se napíná proti tenké látce spodků. Zkusím ho olíznout, ale zase zavrtí hlavou a já poslechnu. Krčím se před ním, on si sundává kravatu a košili, až má na sobě jen bílé tílko. Přikývne a já mu rukama zajedu na břicho, kde cítím pevné svaly. Sundá si tílko, na tváři výraz triumfu, a odhodí ho. Pak si svlékne spodky.

Jeho nahé tělo nevypadá tak, jak jsem si představoval. Snad každý sval je na něm vidět, dlouhý a pevný. Kůži má svítivě bílou. Téměř připomíná oživlou řeckou sochu.

Kromě tikotu hodin je jediným zvukem v pokoji můj obdivný povzdech.

“Líbí se ti?” upřeně se na mě zahledí.

Nevím, jestli má na mysli svého ptáka, který se napíná mým směrem, nebo to dokonalé tělo. Zmůžu se jen na přikývnutí. Beze slova ke mně přistoupí. Žalud toho nádherného penisu se mi zasouvá mezi rty. Nemůžu skoro dýchat, a to je jen na začátku. Podívám se nahoru, mlčky žádám o svolení.

“Pokračuj,” řekne nevzrušeně.

Co následuje, je v naprostém kontrastu s tím upjatým Schafferem, kterým byl předtím, a s arogantní účelovostí, s kterou k sexu běžně přistupuju já. Nikdo z nás neřekne ani slovo. Vtahuju ho do pusy a zalévá mě žár. Vychutnávám každý kousek jeho ptáka, cítím vystouplé žíly táhnoucí se po celé délce. Nepatrně se chvěje a chutná slaně. Vtlačí se mi hluboko do hrdla a sténá. Jednou rukou mě přidržuje za hlavu, dokud nemá koule na mé bradě. Z očí mi vytrysknou slzy, dusím se.

Začnu dýchat nosem. Nechávám ho pomalu vyklouznout ven, rukou držím u kořene. Stáčí se mírně nahoru, po celé délce je skoro stejně široký. Lížu mu žalud jako šílený. Oběma rukama mi svírá obličej. Dívá se dolů a víčka má přivřená a koutkem úst se potěšeně usmívá.

Sedne si na postel a já ho po kolenou následuju. Nikdy jsem se žádnému muži nepodřizoval, ale před tímhle bych se klidně plazil po skleněných střepech. To už je mi jasné. Výraz na Schafferově obličeji říká, že on to ví taky.

Klečím mezi jeho široce rozkročenýma nohama a kouřím. Jednou rukou ho svírám u kořene a druhou hladím tmavé chlupy na jeho bílých stehnech. Od rozkroku k pupku se mu táhne široký pruh porostu, pak se přes břicho zužuje a končí jemnou houštinou na dolní části hrudníku. Celou tu cestičku prozkoumávám jazykem a vdechuju omamnou vůni.

Začnu kousat jeho bradavky a on mě k sobě přitiskne a chce, abych byl hrubější. Poslechnu a přitom se dívám dolů, kde se z mého tvrdého klacku táhne lesklá slina na jeho bílé, svalnaté stehno. Schaffer spokojeně vzdychá a jeho pták se otírá o moje břicho.

Chce mě políbit, nějak to poznám dřív, než se pohne. Hledí na mě pohledem kočky zírající na člověka, zvedne mi hlavu a přitiskne svoje rty na mé. Chutná jako med a peklo. Současně. Nic takového jsem nikdy necítil. Třesu se pod tím spalujícím žárem. Jazykem mi vniká hluboko do úst a mě začínají obestírat podivné mrákoty. Úplně tomu propadám, ale poprvé v životě to není hra podle mých pravidel. Přesto se nesnažím o jakoukoli změnu. Co se to se mnou děje? Hlavou mi letí myšlenky, zatímco mě silné paže stahují na postel.

Ve tváři má něžný výraz manžela o svatební noci. Bořím se do polštářů a v duchu jsem vděčný za příšeří a ticho pokoje. Nepotřebuju nic jiného, než co mi dává tenhle muž. Hladí mě dlaněmi po celém těle a já vidím, že ve vlasech nemá ani stopu po šedinách. Tvář je úplně bez vrásek. Jak jsem si mohl myslet, že při příchodu to bylo jinak? A není tu ani žádná známka po formálnosti, kterou jsem cítil při našem setkání na vernisáži. Vedle mě je divoké zvíře, nespoutaný samec, po kterém zoufale toužím.

Pořád mlčíme. Převalujeme se v měkkých přikrývkách, líbáme se, zkoumáme každý centimetr těla toho druhého. Jeho rozkrok mám přímo před obličejem, pomalu mi zasouvá svůj penis mezi rty a přitom kouří mého. Naše těla jako kdyby tančila. Jeho semeno mi teče do krku, zasténám a stříkám do jeho úst. Mysl mi zahaluje mlha.

Už je noc, když se probouzím. Klečí mezi mýma nohama. Nevím, jak se jmenuju. Jsem jako bez vlády, moje péro volá po dalším uvolnění, v hlavě mám jenom tohohle muže. Jako kdyby mě posedl hlad. Už dříve jsem se nechal ošukat, když mě k tomu přemluvil můj kluk na vysoké. A potom ještě několikrát. Ale tohle je jiné.

Jestli ho nebudu mít v sobě, tak snad umřu.

Nejprve se skloní k mému zadku, přitom svírá v ruce svého ptáka a lehce po něm přejíždí. Cítím jeho horký jazyk, zkoumá mě uvnitř. Neskutečná rozkoš. Celé tělo se mi chvěje, od svěrače až po špičky prstů. Dává si moje kotníky na ramena a strká mi dovnitř jeden ze svých dlouhých prstů, potom i druhý. Najde citlivé místo a mně se po těle rozlévá další vlna žáru, kterou cítím v každé buňce. Vědomí se zakaluje.

Dívám se na šlachy na jeho krku, žíly na pažích, široká ramena. Plive si do dlaně, aby navlhčil svůj penis. Na tváři má slabý úsměv, když zatlačí na můj svěrač. Slyším sám sebe vykřiknout, není vůbec opatrný, ale na tom nesejde. Poddám se mu. Přirazí do mě tvrdě a prudce. Zvedne obočí, ale neptá se, jestli může pokračovat. Vidí, že mě to bolí, ale ví, že tak to chci.

Zůstává potichu a pevně svírá dlaněmi moje kotníky. Stáhne se a znovu přirazí. Jednu ruku spustí a chytne mě za klacek. Nelítostně přejíždí a pod tím dotykem se roztřesu. Vráží do mě čím dál drsněji a jeho boky se svíjejí v podivném tanci. Z krku mu vychází ochraptělé sténání a obličej má zkřivený. Při tom pohledu stříkám, cákance spermatu mi dopadají na prsa, něco teče Schafferovi po prstech. Zvedne ruku a olíže si ji.

Ztrácí nad sebou kontrolu. Přirazí a vzápětí cítím, jak mě plní svým semenem. Mám nezvyklý pocit, ležím na zádech na posteli v moci toho muže a současně se vznáším kolem. Ještě jednou se ve mně pohne a můj nos plní vůně jeho potu. Fascinovaně zírám na jeho zvířecí výraz.

Je to zvláštní. Vidím zvnějška znaménko na své tváři, vidím chloupky na Schafferových bedrech, vidím stahující se svaly na jeho kulatém bledém zadku. A vidím sám sebe, jak začínám slábnout.

Pořád je ve mně, skloní se a přitiskne rty na moje ústa. Jako kdybych na tenhle polibek čekal celý život. Vysává dech z mého těla. V hlavě slyším varovné zvonění a vnímám, jak se mi hrudník propadá. Jen pár vteřin a ruce a nohy mám totálně bezvládné. Chci vykřiknout, ale už je příliš pozdě.

Když se zase ovládne, opatrně zabalí mé tělo do prostěradla. Mávne rukou a v ostění ložnice se otevřou vysoké dveře. Za nimi se vine úzké schodiště, čisté a udržované, stejně jako zbytek domu. Stoupá po nich se mnou v náručí nahoru do podkroví, kde na zemi leží sedm dřevěných beden. Šest z nich je pečlivě uzavřeno. Schaffer mě pokládá do sedmé, na tváři výraz uspokojení a současně lítosti. Zesláblý a bezmocný si ho prohlížím. Krásný mladý bůh s hladkou kůží a kajícným obličejem.

“Je mi to líto,” šeptá mi, “chtěl jsem si tě ještě chvíli nechat, ale nemohl jsem si pomoct. Byls tak vzrušující a neodolatelný.”

Zavírám oči.