Silný černý, dík

Ufff, a jsem doma! Téměř… S úlevným vydechnutím vlezu dveřma rozglábenýma dokořán do našeho baráku. Sem už za mnou sluníčko nemůže, čili je tu o několik stupňů příjemněji… Šestici plechovek s pivem si přehodím do levý ruky, zatímco pravačkou si otřu pot z čela. Týjo, takhle horkej podzim nepamatuju!

A to mě teď čeká ještě jeden náročnej výkon: a sice vystoupat s tímhle nákladem až ke svýmu bytu. Po schodech. V našem osmipatrovým baráku totiž už měsíc probíhá akce zvaná rekonstrukce výtahu. Mělo by to být hotový koncem října, ale sousedka, se kterou jsem se nedávno potkal, si povzdychla, že podle toho, jak se s tím ti chlapi flákaj, to nebude ani do Vánoc… Ať tak nebo tak, během toho měsíce jsem se docela dobře naučil v obchodě rozlišovat, který věci koupit potřebuju – a který ne. Nebo který minimálně počkají. Do toho konce října. Nebo do Vánoc. Protože na tahání se s těžkýma taškama až do – hádáte správně – osmýho patra jsem jednoduše příliš línej. A hlavně mám mizernou kondičku. Takže o melouny jsem koncem léta zůstal ochuzenej, ale ty dnešní pivka jsem si nemohl odpustit – nemůžu se dočkat, až si je dám narychlo vychladit do ledničky, absolvuju rychlou, ale příjemnou sprchu, a pak si jednu z těch plechovek otevřu na balkoně… Včerejšímu posezení s kolegama na zahrádce jedný hospůdky se to sice nevyrovná, ale člověk si musí umět dělat radost i sám. A nejenom co se týče pití piva, jestli mi rozumíte.

S dlouhým povzdechem začnu pomalu stoupat do schodů, zatímco se podle hlasitých ran snažím odhadnout, ve kterým patře jsou ti pracanti tentokrát. Je to taková tříčlenná partička chlapíků ve věku někde mezi mým tátou a dědou, a jelikož kolem nich procházím každej všední den minimálně jednou, někdy i víckrát, vždycky se nejenom pozdravíme, ale s tím jejich zřejmě vedoucím na sebe zavoláme i pár slov. Je to bodrej, přátelskej maník a zapamatoval si mě ten den, kdy zrovna makali v mým patře, když jsem se tam, celej zplihlej a rudej ve tváři, doplahočil…

„Mladej, ta šťabajzna, co bydlí vedle,“ kývnul hlavou k sousedčiným dveřím, „vypadá, že je aspoň o třicet let starší než ty – ale kondičku má minimálně o třicet let lepší!“ smál se na celý patro.

„Zdání klame,“ prohodil jsem.

„V čem, v tom, že seš tak mladej, nebo ona tak stará?“

„Zjevně v obojím,“ věnoval jsem mu cosi jako zdrchanej úsměv – a nechal jsem si pro sebe, že ta šťabajzna si při výstupu po schodech dělá v každým patře pětiminutovou přestávku, jak mi nedávno prozradila. Nabídl jsem jí pak, že kdyby chtěla, mohl bych jí třeba pomoct s nákupama, ale s díky odmítla, že prý její syn to obstará. Naštěstí. Ale tak zeptat jsem se musel.

Dělňase tentokrát míjím v pátým patře.

„Dobrej,“ zahlaholím, a teprve když se ke mně oba otočí, dojde mi, že zřejmě došlo k nějaký obměně party. S vedoucím tu totiž dnes nejsou dva jeho vrstevníci, ale jenom jeden pomocník – a sice kluk, kterýmu může být plus mínus pětadvacet, čili podobně jako mně…

„Dobrej, dobrej!“ usměje se vedoucí srdečně, načež sklouzne očima k mýmu nákladu: „Teda, tady dneska někdo provokuje!“

Kluk mě sjede pohledem od hlavy k patě a zase zpátky, načež se s čímsi jako mírným úšklebkem zase otočí, zjevně jsme ho ani já, ani můj nákup nezaujali.

„To není žádná provokace, ale snaha přežít nějak to vedro,“ odpovím a užuž chci pokračovat v cestě, když mi dojde, že jim musí být teprve horko, když tu celej den makají, v nevyvětraným, dusným prostoru… Rozpomenu se, že o patro níž jsem míjel dvě flašky, jednu prázdnou od Kofoly a druhou se zbytkem Mattonky, a rovnou hodím do placu nabídku: „Nedáte si taky? Ať si trochu doplníte pitnej režim… A já aspoň nahoru budu moct táhnout o litr míň, haha.“

„No, mladej, to víš, že bysme si dali, co, Štěpáne? Ale my ještě nemáme padla, takže si o pivíčku můžeme nechat jenom zdát, to víš, předpisy,“ zakoulí na mě vedoucí očima. „Ale kdybys nám chtěl jó udělat radost, tak takový poctivý kafe by bodlo…“

„Kafe?“ podezřívavě na něj přimhouřím oči. „V takovým horku?“

Vedoucí vybuchne smíchy:

„Byls někdy v Itálii, mladej? Ti tam pijou kafe po kýblech horko nehorko!“

„No, tak… Já vám kávu klidně uvařím, jestli chcete…“

„To bys byl fakt hodnej,“ mrkne na mě. „Že, Štěpáne? To víš, my si tu dvakrát denně zajdeme akorát tamhle přes cestu do sámošky, ale tam mají v automatu jenom tu instantní břečku… Za hrnek poctivýho turka bych zabíjel!“

„Okej, máte ho mít,“ usměju se. „S cukrem? S mlíkem?“

„S obojím, jestli máš,“ zapřeje si.

„Jasně, mám… A vy?“ otočím se na toho Štěpána. „Nebo teda… ty?“

„Silný černý, dík,“ hodí po mně přes rameno, aniž by se ke mně otočil, natož aby ho třeba napadlo, já nevím, si nějak oficiálně potykat… Pokrčím nad tím ale rameny, tak jasně, přijel sem pracovat, ne se vybavovat.

„Za chvilku jsem tu,“ ujistím je ještě oba a s novým elánem začnu stoupat do schodů.

Doma rychle strčím piva do ledničky a do rychlovarky načepuju vodu. Pak vytáhnu ze skříně dva hrnky s takovým jemným, ale zajímavým modro-černým geometrickým vzorkem… Sám pro sebe se usměju, když mi dojde, že nastat tahle situace před rokem, tak bych byl docela v loji. Rozešli jsme se tenkrát s Ondrou, mým ex, on zůstal v našem původním bytě a já se přestěhoval sem, no a jelikož jsem na něj chtěl mít co nejmíň vzpomínek, většinu našich společných věcí jsem nechal jemu. A když za mnou po čase přijela na takovou jakože kolaudaci ségra, aby omrkla, kam jsem se to teda přestěhoval a taky jestli nejsem po tom rozchodu nějak moc zpustlej, jak se vyjádřila, tak jsem nám uvařil kafe, a zatímco sobě jsem ho nalil do hrnku s hromadnou fotkou s děckama ze střední, kterej jsme si nechali udělat na památku ve čtvrťáku, tak pro ni jsem už neměl nic jinýho, než notně otlučenej, baculatej, puntíkatej a přes dvacet let starej kakaáček… Ségra si to kafe ani nedokázala pořádně vychutnat, protože se pořád hihňala, když si představovala, jak bych s takovouhle nevýbavou pozval na návštěvu třeba nějaký svý kolegy. Nebo rovnou šéfovou. Nebo jak by to vypadalo, kdybych se účastnil natáčení Prostřena. Už jsem zmiňoval, že je ségra mrsklá? No tak je mrsklá, o tom žádná, ale hned za týden mi darovala tuhle kávovou soupravu. A prorocky prohlásila, že se mi bude jednou hodit…

Podám si ze skříně i stejně vzorovanou nálevku na mlíko a trochu bílý tekutiny do ní odliju, a jelikož sám téměř nic nesladím, mám pro strýčka Příhodu v krabici několik sáčků takových těch naporcovaných cukříků. Tři rovnou vytáhnu, všechno to naskládám na umělohmotnej tácek, přihodím k tomu dvě lžičky, mletou kávu připravenou v hrncích zaliju vroucí vodou… No a pak ten náklad tempem, co noha nohu mine, nesu o tři patra níž, opatrně, abych něco z toho nevybryndal nebo nepoztrácel.

„Jejku,“ spráskne ruce vedoucí, když mě uvidí, ale oči mu nadšeně zasvítí, „takový pěkný nádobí! Co když ti to tu rozbijeme?“

„No bože, jsou to jenom hrnky,“ uklidním ho, že by jako o nic nešlo – ale uculím se při představě, že ségra by mi za tohle moje rádoby bezstarostný prohlášení hnedle jednu vlepila!

„Tak děkujeme… Poslyš, tohle si rovnou odnes,“ odlije si vedoucí do svýho hrnku trochu mlíka a tu malou konvičku postaví zpátky na tác, „no a zbytek ti pak doneseme.“

„To nemusíte, já se pro to tak za půl hoďky stavím,“ řeknu, ale vedoucí zavrtí hlavou a významně se zaksichtí:

„Kdepak, ještě by to tu mezitím někdo ukrad! Tak díky, mladej!“

A pak už požitkářsky přimhouří oči a trochu tý horký tekutiny si rovnou usrkne. To Štěpán si sedne na schody, hrnek obejme oběma rukama – a zkoumavě na mně zakotví očima, zatímco se zatváří, jako kdyby se celou situací kdovíproč dobře bavil.

„Taky dík,“ zlehka pokývne, když mu ten pohled oplatím, a přidá i cosi jako ušklíbnutí, ale zaboha nejsem schopnej rozklíčovat, co se mu asi tak honí hlavou, a tak mu oplatím jenom lehkým pousmátím a začnu brát schody nahoru po dvou, abych je při jejich kávový pauze víc nerušil… A abych nemusel tomu jeho podivně neprostupnýmu pohledu čelit dýl, než je nutný.

Asi za čtvrt hodiny se ozve zvonek – a vedoucí s úsměvem od ucha k uchu a s dalšíma slovama díků mi prázdný hrnky vrazí do ruky. Taky mohl poslat Štěpána, však je mladší a namakanej, vyběhnout těch pár schodů by mu nedalo žádnou práci… Jenže on vlastně zase neví, kde bydlím. Škoda… Načež se sám zarazím nad tím, proč se mi hlavou prohnala zrovna tahle lítostivá emoce. Že je to škoda. Hm. Asi jsem už příliš dlouho neměl v bytě pánskou návštěvu, haha.

Druhej den si počasí s tím včerejším nijak nezadá. Pro piva se tentokrát v obchodě stavovat nemusím, ještě mám doma nějaký v zásobě – ale když míjím vchod do malý sámošky, něco mě napadne…

Dělnickej tým tentokrát míjím už ve třetím patře.

„A hele, Štěpáne, náš mistr barista se vrací domů!“ zahlaholí pan vedoucí, sotva se pozdravíme.

„Chacha,“ pobaví mě to, „do baristy mám teda pěkně daleko! Rozhodně dál než do svýho bytu! Každopádně dneska tu mám něco jinýho, kdybyste se chtěli trochu osvěžit,“ zamávám na ně dvěma ještě orosenýma plechovkama Birellu.

„Jejku, ty seš zlatej, ale když se neurazíš, já takový limonády nepiju… Já bych radši zase to kafe, kdybych mohl poprosit.“

Sice mě to trochu překvapí, ale nedám na sobě nic znát a přikývnu. „Jasně, donesu… A co ty?“ otočím se ke Štěpánovi, kterej v podřepu něco šroubuje do kovovýho rámu budoucích výtahových dveří, a zamávám před ním dvěma plechovkama.

Narychlo ke mně zvedne oči, řekne jenom: „Silný černý, dík!“ – a zase se vrátí k práci.

„Okej,“ kývnu a spolknu otázku, jestli má v repertoáru i jiný slova než tyhle tři… Toho jeho věčně vysmátýho kolegy bych se zeptat mohl, už jsem si dost jistej, že ten by mě za takovou otázku v zubech nevynesl, naopak by ho to pobavilo, ale tenhle málomluvnej týpek nevypadá, že by měl náladu na small talk. Nebo na jakejkoliv jinej talk. Škoda na druhou…

A tak jim prostě v bytě zase připravím kafe, donesu jim ho, ‚jako takovej náš soukromej stevard, mladej, jezdíš někdy Regiojetem?‘, vydržím od Štěpána další zpytavej, lehkým úsměvem podbarvenej pohled – a o dvacet minut později převezmu od vedoucího prázdný nádobí. A můžu si tak odškrtnout další dobrej skutek. Třeba se to někde počítá.

V pátek už jsem se svou novou rolí baristy a stevarda smířenej, takže když odpoledne vcházím do domu, s úsměvem na rtech si připravuju novej pozdrav místo už tradičního ‚Dobrej!‘ nebo ‚Zdravím!‘. Mohl bych rovnou zavolat něco jako: „Už se to skoro nese…“ Nebo bych mohl…

Od dalších úvah mě ale zarazí, když si uvědomím, že je dnes v baráku nějak podezřelý ticho. Hm, tak možná mají stavaři při pátku kratší směnu nebo tak něco…

O to víc mě udiví, když dolezu do pátýho patra – a tam na schodech objevím posedávat Štěpána. Loktama se opírá o stehna a hledí do mobilu, ale když vyjdu zpoza rohu, zvedne ke mně oči – a zaculí se.

„Čau,“ vypadne ze mě úplně automaticky, ačkoliv jsme se nikdy dřív nezdravili, respektive on na moje do prostoru hozený pozdravy nikdy nezareagoval.

Pro teď ale udělá výjimku, protože odpoví:

„Čauves…“

„Jsem myslel, že už dneska nepracujete,“ plácnu, protože je mi jaksi blbý projít kolem něj a nic neříct.

„Však taky nepracujeme. Už. Skončili jsme kolem jedný, nějaký problémy s dodávkou materiálu,“ trhne rameny.

„Aha,“ řeknu, překvapenej tím, jak se najednou rozpovídal.

Užuž chci pronýst něco neutrálního, třeba ať si užije volný odpoledne, ale on mě překvapí podruhý, protože se najednou zatváří jako neviňátko samo a dodá:

„No ale kafe bych si zasloužil i tak, ne?“

Vykulím na něj oči – tak tohle jsem od něj fakt nečekal! Ale rychle se vzpamatuju a kývnu:

„No tak jasně, proč ne? A nechceš…“

Jenže Štěpán se najednou rozesměje:

„Dělám si srandu, neboj…“

Musím se kousnout do jazyka, abych nahlas neřekl to, co se mi okamžitě prožene hlavou, a sice mý tak jaksi se Štěpánem zvláštně provázaný povzdychnutí: to je škoda!

Jemu se ovšem povede překvapit mě i do třetice. Hbitě si totiž přitáhne blíž svůj batoh, co ho měl opřenej o stěnu, hmátne do něj – a vytáhne dvě plechovky s pivem.

„Jsem si říkal, že bych ti měl to kafe nějak oplatit…“ A s jednou z těch plechovek ke mně napřáhne ruku, zatímco mě probodne napůl pobaveným, napůl vyzývavým pohledem.

Usměju se na něj a to pivo od něj převezmu.

„Díky, dám si rád!“ Načež se rozhodnu tu svou původně nedořečenou nabídku napodruhý doříct: „A nechceš si to vypít u mě doma?“

Ještě chvilku si mě zespodu měří očima, než se ten jeho tajuplnej úsměv o něco rozšíří a Štěpán se zvedne na nohy.

„Fajn, to můžeme.“

Do osmýho patra vystoupáme mlčky – a já bych dal všechno za to, kdybych mohl na chvilku nahlídnout do Štěpánovy hlavy. Co se mu v ní asi tak honí za úvahy? Protože v mý hlavě víří celej uragán. Od myšlenek, jestli to byl dobrej nápad, přes niterný neodbytný otázky, co od tohohle pozvání vlastně čekám, až po rychlou snahu vybavit si, v jak velkým nepořádku jsem ráno při odchodu do práce svůj byt nechal…

Když odemknu dveře a rychle hodím po Štěpánovi očima, všimnu si, že on zatím pohledem lustruje mý jméno na zvonku.

„Standa. Kdybys to náhodou nepřečetl,“ zakřením se na něj.

„Přečetl. Ale tak teda čau, Stando. Štěpán,“ zakření se na mě na oplátku.

„Jo, no, tvý jméno tu zná myslím celej barák,“ rozesměju se a gestem ho pozvu dovnitř.

„Kdyby jenom tenhle barák!“ přidá se k mýmu smíchu.

V předsíni se zujeme, pak ho dovedu do obýváku.

„Tak ber místo… Mám přinýst skleničky?“

„Pro mě nemusíš,“ pokrčí rameny, pak přejde přes celej pokoj k balkonovým dveřím a otočí se na mě: „Můžu?“

„Jo, jasně… Klidně si můžeme sednout i tam, jestli chceš.“

„Ne, já jenom… zajímá mě ten výhled,“ vysvětlí a otevře dveře dokořán.

„Ehm… Hele a nevadilo by ti, kdybych si dal rychlou sprchu, zatímco se budeš kochat?“ zeptám se. Jsem po celým dni v práci a především pak po tom výstupu do schodů ulepenej a propocenej, zatímco on vypadá svěže a odpočatě… Ostatně, evidentně se už stihl stavit ve svým bytě a převlíct se, tohle nevypadá jako jeho pracovní oblečení…

„V pohodě, to se mě snad nemusíš ptát, ty jsi tady doma!“ ušklíbne se na mě poťouchle, načež se mu zablýskne v očích a jakoby nic dodá: „A kdybys chtěl utřít záda, tak mě zavolej.“ A pak si mě přestane všímat, vyleze na balkon a začne se rozhlížet po městě, zatímco já na něj ještě pár vteřin konsternovaně hledím. To jako myslel jak…?

Jo, měl pravdu, já jsem tady sice doma, ani tak tu sprchu ale neprotahuju, přijde mi neslušný nechávat hosta samotnýho. Ačkoliv on teda nevypadal, že by mu to nějak vadilo. No a pak taky spěchám proto, že… jsem prostě zvědavej, co se z tý jeho návštěvy vyvrbí. Zatím totiž nemám nejmenší tušení, co si o něm… nebo o jeho záměrech… nebo o jeho zaměření… myslet…

Když se rychlýma pohybama utírám do ručníku, na poslední chvíli se zarazím… a po pětivteřinový úvaze se rozhodnu. A záda si nechám mokrý. No co, ať se ukáže, frajírek! Omotám si ručník kolem pasu, ze skříňky vytáhnu ještě druhej, suchej – a odhodlaně se vydám do obýváku.

Tak trochu očekávám, že Štěpán bude ještě stát na balkoně, ale ne, posedává na gauči, v ruce třímá tu plechovku s pivem… a kouká před sebe… Když mě zaregistruje, zvedne ke mně oči – a na tváři se mu okamžitě objeví spokojenej, vědoucí a taky tak trochu samolibej úsměv. Nestihnu ani nic říct – a on se zvedne na nohy, odloží plechovku na stůl, a aniž by uhnul pohledem z toho mýho, dojde až ke mně. Žádný rozpaky, žádný otazníky v očích, nic takovýho – prostě mi položí ruce na ramena a pak mě napůl obejde, napůl si mě k sobě otočí zády.

Rozhodnu se taky mlčet, ostatně tahle situace žádný komentáře nevyžaduje, a jenom zvednu ruku s tím ručníkem, aby si ho ode mě Štěpán mohl převzít… Což taky udělá – ale jak si všimnu, odhodí ho rovnou někam za sebe. A než se stihnu zeptat, proč, položí mi dlaně na boky… a stáhne ze mě tu druhou osušku.

„Hej!“ cuknu sebou a chci mu ji vytrhnout z ruky a znovu se s ní zakrýt, ale nenechá mě, místo toho mě přidrží za zápěstí, zatímco mi tou osuškou začne zlehka přejíždět po zádech.

„Copak, pane domácí?“ zaševelí mi u ucha… a líbne mě na rameno. „Něco se vám nelíbí?“

„Jste nějakej drzej, pane host,“ prohodím, ačkoliv sám pro sebe se potměšile ušklíbnu: tak jasně, proč by chodil kolem horký kaše… Prostě mi dal hned po svým příchodu najevo, že jenom o pivo mu nejde, a teď mi dává najevo, že jenom o utírání zad mu taky nejde.

„Hmm, tak drzej pan host,“ zavrní – a trochu se skloní, aby mohl zlehka skousnout a nasát do pusy jemnou kůži na mým krku. Úplně automaticky nakloním hlavu na stranu, abych mu udělal místo, ale on se jenom spokojeně uchichtne, což napůl slyším, napůl cítím jako takový lehký zašimrání – a dál mi otírá zřejmě už neexistující kapky ze zad. Dlaní druhý ruky mi vklouzne na břicho, jako kdyby si mě chtěl přidržet. „Co kdybysme to naše oslovování o něco zkrátili? Tobě zůstane ten domácí… a mně ten pan, hmm? Nebo naopak…?“ nabídne mi.

Vzrušeně přivřu oči. No tak tohle jsem fakticky nečekal! Že to vezme tak rychlej spád… A navíc, že mi dá na výběr z takovýchto možností, jedna rajcovnější než druhá…

„Takhle,“ vyberu si tedy. Protože takhle mi to pro tuhle chvíli přijde jaksi správnější. Štěpán je o něco vyšší než já, o hodně namakanější… A jakkoliv sem původně přišel jenom na pivo, tak to tu během chvilky opanoval takovým způsobem, jako kdyby tu žil odjakživa. Takže mi přijde přirozený, že ho nechám i nadále, ať si to celý vede po svým.

„Fajn,“ souhlasí – a rovnou se do svý nový role vpasuje: „V tom případě si klekni.“ A prstem ukáže na místo těsně vedle boční opěrky gauče.

Vyhovím mu a na jím zvoleným místě se sesunu na kolena, zády k němu. Zaslechnu, jak se svlíká, a tak k němu zvědavě otočím hlavu, abych se podíval, jak vlastně vypadá pod hadrama – a on mě hned okřikne: „Nono!“

„Co? Bojíš se, že tě vykoukám?“ neodpustím si, ale způsobně se teda zase zahledím před sebe, aby neřekl.

„Já se nebojím ničeho,“ ujistí mě a klekne si za mě. „To ty by ses měl bát, že když budeš neposlušnej, tak ti třeba… zmaluju zadek tak, že si týden nesedneš…“

Položí mi dlaně na boky a začne mě zlehka, krouživě hladit, navzdory těm příjemným dotekům se ale nespokojeně ošiju a proti té jeho výhružce se ohradím: „Ehm, a nic jinýho v nabídce nemáš?“

Znovu se tiše, přesto ale slyšitelně uchichtne. Pak se skloní těsně ke mně, chvilku mi jazykem opečovává ušní lalůček, a když mi uteče slastný vzdychnutí, šeptne: „Tak můžu tě ošukat tak drsně, že si týden nesedneš… To už ti zní líp?“

„Jo, o něco jo,“ uznám – a pod těma jeho hladivýma dotykama se konečně úplně uvolním.

„Fajn,“ řekne znovu stroze, a jelikož ode mě zjevně víc informací momentálně nepotřebuje, znovu se skloní a rty a zuby se začne věnovat mýmu krku, kterej ho očividně nějak přitahuje, zatímco dlaněma postupně putuje po celým mým těle. Jako kdyby se s ním chtěl nejdřív trošku seznámit. Takže mě chvilku mačká v pase, pak mi prohněte prsní svaly, v prstech mi promne bradavky… Vjede samozřejmě i do mýho rozkroku a v dlani promačká mý péro, pohraje si s kulkama… Rychle se přestanu ovládat a do toho ticha mi čím dál častěji uteče vzrušenej sten.

A že se to celý líbí i Štěpánovi, o tom není sporu, protože díky jeho tělu natlačenýmu na tom mým cítím už hodnou chvíli, jak sebou jeho péro nadrženě cuká. Chvilku si pohrávám s nápadem, že bych svý momentálně nevyužitý ruce stočil do jeho klína a taky ho tam trochu prohmatal, ale řeknu si, že to asi tak úplně nepatří do mý aktuální role…

A Štěpán, skoro jako kdyby mi četl myšlenky, mi dá záhy najevo, jaký konkrétní využití si pro mý ruce představuje. Na chvilku se ode mě totiž oddálí, podle zvuků mám dojem, že si možná šahá pro něco do kapsy svých kraťas… Když vtom se na mě zase natiskne, hladivě mi přejede dlaněmi po pažích – a jemným tlakem mi je vmanipuluje před tělo, kde mi přidrží zápěstí těsně u sebe.

„Můžu?“ zeptá se – a já si všimnu, že v levačce svírá pásek ze svých kalhot.

Jenom přikývnu a nechám ho, ať mi tím páskem stáhne zápěstí k sobě. S rukama svázanýma takhle před tělem si nepřipadám zdaleka tak bezmocnej, jako kdyby mi je svázal za zády – a to mi pro dnešek naplno vyhovuje, přece jenom se se Štěpánem vůbec neznáme… Pro ten pocit, že on to tady má momentálně na povel, to ovšem bohatě stačí.

Vklouzne mi rukama mezi nohy a podobně jemným, přesto jednoznačným tlakem na vnitřní stranu stehen mi naznačí, ať dám nohy trochu od sebe. A ještě trochu. Pak mi přejede dlaní po páteři, odspoda nahoru, promačká mi zátylek – a najednou mě za krkem stiskne silněji a zatlačí, takže se jeho tlaku poddám, ohnu se přes boční opěrku a nechám se hrudníkem položit na gauč. Hlavu natočím tak, abych se díval do pokoje, spoutaný ruce natáhnu volně před sebe… A když si uvědomím, v jaké poloze se to právě nacházím a proč, nadrženě vzdychnu.

Za mnou se ozve další zvláštní zašustění… a vzápětí už cítím, jak mi Štěpánův kluzkej prst pátravě obkružuje vstup do análu. Ještě si stihnu všimnout prázdnýho sáčku od jednorázovýho balení lubrikantu, kterej Štěpán odhodí na zem, a pak už zavřu oči – a uvolním se ještě víc, než jsem byl doteď: Štěpán mi sice vyhrožoval drsnou šukačkou, ale vzhledem k tomu, že s sebou má lubrikant, tak to asi zase až tak drsně hrát nehodlá…

Nestihnu to ani domyslet do konce – a to už jeho ukazovák prolomí mou vstupní obranu a začne se pomalu, kousek po kousku, sunout do mě… Zavzdychám a proti mý vůli zavrtím pánví.

„Klídek,“ prohodí Štěpán potichu, druhou ruku mi položí na kostrč a přidrží si mě, „řeknu ti, až budu chtít, aby ses hýbal…“

„To samo,“ zahudrám, mám potřebu se nějak obhájit.

„Chápu,“ uchichtne se. „Příště si to tvý neklidný tělo mám svázat pevnějc. Okej.“

„Echm…,“ znovu se celej ošiju vzrušením… a vlastně sám nevím, co přesně ve mně ty slastný vlny způsobuje. Jestli ten jeho zkoumavej prst… nebo ta jeho smyslně podaná výhružka, která zní v kombinaci s tím slůvkem příště vlastně jako takovej příjemnej příslib…

Ani teď mi ale Štěpán nedá moc prostoru se těma úvahama zabývat víc do hloubky – bříškem prstu totiž přejede po mý prostatě. A že to rozhodně nebylo omylem, mi potvrdí hned vzápětí – začne se tomu kouzelnýmu hrbolku uvnitř mě věnovat cíleně a s o něco větší intenzitou…

„Aáách!“ vzdychám a snažím se neprohýbat v zádech tolik, ovšem úplně ty svý pohyby ovládnout a zastavit nedokážu. „Ježíši…“

„Dohodli jsme se na pane, pamatuješ?“ prohodí Štěpán pobaveně.

„Ááách,“ zavrtím se pod dalším návalem slasti, „dohodli jsme se, že… že mě… ošukáš…“ vyhekám ze sebe nadrženě.

„To je fakt,“ uzná stručně – a svůj zkušenej prst ze mě vytáhne.

Cítím se najednou tak prázdně a nenaplněně, že mi bezděky uteče frustrovanej povzdych, ale Štěpán je naštěstí hodně zkušenej i v dalších věcech, takže má kondom nasazenej a potřenej lubrikantem v rekordním čase. Ani se nenaděju, a už cítím, jak se mi mezi půlky tlačí jeho natěšený péro.

„Jo…,“ povzbudím ho – a dalším samovolným pohybem mu vyjdu vstříc.

„Drž, zlato,“ zkusí mě Štěpán zklidnit vzrušením zhrublým hlasem – a pomůže si i rukama, hned si mě totiž přidrží za boky a namáčkne mě trochu silněji do boční opěrky gauče. Pak do mě sice opatrně, přesto nekompromisně vjede až po kořen – a já bez přemýšlení otočím hlavu, abych to svý hlasitý vyheknutí aspoň trochu utlumil tím, že ho vypustím do gauče…

„Klidně buď hlasitej, mně se to líbí,“ ujistí mě Štěpán – a znovu do mě přirazí.

„No jo… áááách…, ale nechali jsme otevřený dveře na balkon…“

„Aha,“ přirazí do mě do třetice, zatímco mě dlaněma prohněte v pase. „A tví sousedi si doteď mysleli, že jsi tichej, cudnej mnich, co?“ baví se.

„Nevím,“ zacukají mi koutky, ale po dalším Štěpánově přírazu se mi rty hned zase automaticky zkroutí, aby se z nich mohlo vydrat další hlasitý zasténání.

„No dobře, tak abys neřekl, že jsem ničitel dobrejch sousedskejch vztahů…,“ pronese záhadně – a to už se skloní, vklouzne mi rukama pod hrudník a začne mě z gauče zvedat. Celou tu dobu cítím jeho tepající péro uvnitř sebe, a tak schválně ještě o něco víc zatnu zadní svaly, aby ze mě náhodou nevyklouzl… A jelikož si mě Štěpán zrovna opírá o hrudník, vzrušeně mi zasténá přímo do ucha.

„To je sice děsně sexy, jak si mě přidržuješ,“ vydechne, „ale teď už se zase uvolni, ať tě teda můžu konečně pořádně ošukat.“

Jsem celej rozhicovanej už jenom z těch jeho řečí, ale než k tomu stihnu něco poznamenat, pevně mi přitiskne levou dlaň přes pusu. Jasně, abych nepohoršoval ty sousedy přece… Druhou rukou mi vklouzne do rozkroku, nahmatá mý rozdováděný péro… kolenem mi naznačí, ať dám nohy ještě trochu od sebe… A pak už rozjede svou parádní jízdu naplno. A já jsem ze všech těch pocitů a vjemů tak hotovej, že nezvládám nic jinýho, než se tomu prostě poddávat… a čas od času zalapat po dechu a zkusit do sebe nabrat trochu kyslíku…

Nakonec nezvládnu ani uhlídat, kdo z nás se udělá dřív. Teda ne že by na tom záleželo, ale většinou nemám problém udržovat si povědomí o tom, co se kolem mě děje… Tentokrát se mi to ovšem nepovede, soustředím se akorát na stupňující se napětí uvnitř mýho těla… a na ten mohutnej orgasmickej výbuch…

A to další, co zavnímám, když přijdu k sobě, je, že mě Štěpánovy vlasy šimrají na tváři, zatímco se mi bradou opírá o rameno. A že už mi neucpává pusu rukou. A že mi jemně přejíždí dlaní po pořád ještě chvějícím se břiše, čímž mi po kůži mimoděk rozmatlává mý vlastní sperma… A že jsem tam vzadu už zase tak podivně nenaplněnej. A že je v obýváku najednou děsný ticho.

„Všechno dobrý?“ zeptá se Štěpán, když si všimne, že jsem se už ze svýho výletu po vesmíru vrátil.

„Jo…,“ zachraptím a musím si odkašlat, abych svůj hlas dostal zpátky pod kontrolu.

„Fajn,“ pronese stručně – a trochu mám dojem, že je to jeho nejpoužívanější slovíčko ever. Samozřejmě hned po silný a černý, dík, usměju se v duchu. Ještě mě líbne na krk, jako kdyby to byla taková tečka za větou, a pak se přese mě nakloní, aby mi mohl uvolnit ruce.

Hned té své znovunabyté volnosti využiju, ještě na kolenou se k němu otočím čelem, sednu si na paty – a chytnu ho kolem pasu, abych si ho mohl stáhnout k sobě. A abych se ho mohl konečně taky dotknout.

Štěpán se tomu mýmu jemnýmu tahu poddá, taky se sesune na paty – a propojíme se pohledem. Jeho obličej je uvolněnej, Štěpán se spokojeně usmívá, v očích má takový hřejivý plamínky… Nevydržím to a nakloním se k němu, abych mu mohl na ještě pořád rozpálenou tvář vtisknout pusu. V mým případě nejde o tečku za větou, možná spíš o nějakou formu… poděkování…

Těžko říct, jak přesně tu mou pusu pochopí Štěpán. Dost možná jako pokus o polibek, protože hned nato se ke mně nakloní pro změnu on – a líbne mě přímo na rty. A já mu to samozřejmě oplatím. A nakonec z toho jakýs takýs polibek doopravdy vyčarujeme.

„Teprve teď mám chuť na kafe,“ hlesne s úsměvem, když se od sebe zase odtáhneme. Lehce nechápavě na něj povytáhnu obočí, takže to dovysvětlí: „Po dobrým sexu mám vždycky chuť na kafe.“

V duchu se zatetelím nad tím, že ten společnej zážitek okomentoval jako dobrej, a zároveň mi dojde, že možná proto se pokaždý tak podivně culil, když jsem mu na chodbě podával ten hrnek s kávou! Myslel jsem, že má ze mě srandu, a on si zatím představoval… kdoví co!

Se zašťuřením mu nabídnu:

„Tak chceš? Jedno silný černý?“

„Nooo, na druhou stranu nám na stole teplá to pivo,“ připomene.

„Neřešitelná situace,“ zasměju se.

„Já bych o jednom řešení náhodou věděl…“

„Tak se poděl!“ vybídnu ho.

„Že teď si dáme to pivo. Pak zase sex. A pak to kafe. Co říkáte, pane domácí?“ zvědavě mě probodne očima… a bezděky si skousne rty.

„Jo, no, to je dobrej nápad!“ uznám a pak, abych dal najevo, že jsem ten jeho návrh pochopil se vším všudy, dodám: „Připočtu ti to k dobru. Abys neřekl, že s tebou tvůj pan domácí nemá žádný slitování.“

Naoko nespokojeně na mě přimhouří oči:

„Hm, možná jsem se unáhlil… a radši ještě vezmu ten svůj návrh zpátky… “

„Smůla,“ zakřením se na něj, vyskočím na nohy, napřáhnu k němu ruku – a rovnou si ho odvedu do ložnice. Už se těším, až ho tam seznámím s některou ze svých hraček…

No a to pivo ať si na stole zatím klidně zvětrá. Můžu ním pak zalít kytky. Říkala ségra.

Té bych měl pak mimochodem poslat fotku. Nějaký selfíčko mě a Štěpána, jak z těch hrnků, co mi dala, srkáme kafe. Silný, černý.

Dík, ségra.